WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

plýtvání?

"Válku na vás!", říkával dědeček, když nás někoho z rodiny viděl vyhodit kousek starého suchého chleba. Měl s tím zkušenost. Válka, vlastně dvě války, které prožil, ho naučily šetřit. Se vším. S jídlem, s šaty, s věcmi vůbec. To se někdy projevovalo již citovaným zvoláním, tedy nedestruktivně. Způsobem poněkud viditelnějším svou šetřivost dával jindy najevo sbíráním užitečných věcí. Vzhledem k šíři záběru dědečkovy činnosti bylo užitečné vlastně všecho. Babička na to měla svůj názor: "Zas krám, taťko, co mi to sem pořád taháš?! Já ti to jednou všechno vyhodím!" Nevyhodila. Babička měla dědečka ráda a tak jen strašila. Vzpomněl jsem si na to všechno tuhle, když jsem ukládal Kačenku do postýlky. Dostala kaši v lahvičce. A pěkně podle velikosti u hlavy seřazené tři dudlíky. Plýtvání? Ale kdepak! Kačka je konzumuje jeden po druhém a přebytečné vytřídí ven skrzevá žbrliny. Já jí je znova rád do postýlky podám. A neboj, Kačko, určitě ti je jednou nevyhodím. Matějovi jsem je taky nevyhodil. Udělal to sám, když přišel čas.

věčný souboj ... na chatu

v práci je práce a člověk by někdy utek, kdyby moh
ale nemůže, protože má práci
takže utíká poněkud ... virtuálně

píšeme si s kamarádem Míšou občas po chatu
já na to moc čas nemám a on taky ne a navíc ještě může jen o přestávce, protože učí
ale když neučí a já zrovna můžu, vypadá to takhle:
(předem podotýkám, že vše je v několikatýdenním záznamu použito záměrně tak, jaxi tu češtinu uprawujeme, abi se nám lýbila)

Začal Míša, že mám napsat tohle, když zrovna nemám nápady:
Je to o soupeření Oleška z Modřanama. Zatím vede Oleško 3:2.
Každý den teď jezdím busem a od Nemocnice v Krči jede 205 a 333 spolu.
205 v pravém pruhu a 333 v levém. Páč 333 odbočuje pak na Budějárnu, a oni ty autobusy závoděj, kdo bude dřív na světlech na odbočce na Jižní spojku a na Budějárnu.
333 pokud se nemýlím jezdí wod vás ne? A 205 od nás. Tak taghle každé ráno závodíme Happy


A já odpovídal:
voni se ty autobusáci musej ňák zabavit, jinak by jim asi hráblo

já nevím jestli cíleně závoděj, ale vypadá to tak

a kdo vede?

3:2 Oleško a je to tam napsaný ... si slepey?

uvedeš mě jako námětáře či scénárystu?

určitě - pokud budeš chtít

mě sere ta 333, zítra vyhrajem

tak kdo vyhrál dneska?

dnes 205 zvítězila o jeden a půl délky nad 333 ... WOW!
a to my máme delší autobus... takže handicap

no , to muselo bejt ...!

mazec to byl!

hele a jezdíte do zatáčky taky po dvo kolech?

dneska závody nebyly, jel jsem jinudy.... hele dej je tam jo! ty busíky moje...

dám, dám,
vypadá to na pondělí
něco jako: od pondělka do pátku ...

mám strach o osud mých autobusů... hlavně abys neposral konec Happy)))

no jó, to chápu ...
hele, to ňák musí přijít - fakt jsem se snažil - ale nějak to nepřišlo - ten nápad, co k tomu dopsat - jeno závody nestačí , chce to NĚCO
anebo:
jako dopisovatel to napiš a já to tam s drobným komentářem umístím ...

hele tak wono se ti to vlastně nelíbí jóóóó.....
já mám autobusoví zážytki a wono se mu to nezdáááá


a jaxou na tom autobusi?

autobusi jsou 4:3 pro nás...pletla se nám do toho 331

331 je taki vod nás, ale ta je zvolská - tak možná zdržuje schválně

o autobusech se dá napsat na závěr to, že ten souboj je věčný jako střídání dne a noci do té doby, než ty linky nezrušej



pin

"Poslední výzva pro cestující do Barcelony, aby se dostavili k odbavení ..." znělo z letištního rozhlasu. No to je dost, jen z toho nedělejte kovbojku, dyť je tu fronta a i tak máte zpoždění, kašpaři. Znělo zase mně v hlavě. Pomalu jsem vstával a loudal se do fronty. Kufr si dám nahoru, sednu si k vokýnku a pak usnu. Jo, ještě před tím vypnu mobil. Jako dycky. Vypnu mobil!!! Šmarjá, dyť my přešli na novýho voperátora a já si určitě nepamatuju pin! A to jsem si do mobilu uložil všechny údale, abych je nemusel psát jinam. A peníze na taxík si chci vytáhnout z bankomatu až v Barceloně na letišti a to už bude půl jedenáctý v noci, možná jedenáct, hotel nevim jak se jmenuje, to je taky v mobilu.... Panika mě jinak celkem zcestovalého zachvátila okamžitě. Najednou se fronta začala zkracovat rychlostí světla. "Haničko, prosimtě, neznám pin, někde v tom nepořádku v pracovně to mám založený ..." volal jsem o pomoc. To byla ale pitomost. Ani sám nevím, kam jsem to dal. Výsledek jsem mohl očekávat. Svět pomalu černal. Zkusil jsem si vzpomenout a změnit pin. Kdepak: "Chybný pin kód, zbývají dva pokusy." To byla tvrdá slova od mého milého erika. Šmejd je to, moh by mít sakra uznání. Kdy si to má furt pamatovat?! "Prosím vás, jak se zapne režim letedla v mobilu?" ptal jsem se operátorky, která v tu dobu byla ještě na drátě. Nemám jí za zlé, že to nevěděla. Ten mobil je relativně nový a tu funkci slyšela poprvé. Tak vám pěkně děkuju. Hrůza. Pět lidí přede mnou, pak du na řadu, musím to vypnout a ve Španělích mě zavřou pro potulku na letišti... Ještě tak dát mobil na hlídání do kabiny pilotovi, to by možná mohlo projít. Pilotovi. No jo, dyť já si píšu tyhle věci do pilota. A už jsem ho držel. "Zálohování selhalo kvůli vybitým bateriím, přejete si restartovat?" vesele se mnou komunikoval můj pilot. I ty, potvoro elektronická? Co ty sakra můžeš vědět o Brutovi? Restart. Baterie na 26%. Vydrž, chcípáku! Rychle jsem se podíval na příslušné místo. Byl tam nějaký kód bez označení. Hop anebo trop. Druhý pokus se změnou pin. V tu chvíli zahlaholily chóry nebeské. Kód byl přijat a já moh pokračovat rukávem dále do vozu. Totiž do letadla.

La Rambla

Pro nedočkavce je tu jeden krátký filmeček. Stolař. Jako ukázka, co lidi nevymyslej a co dokáže zachytit mobil.

pauza do pondělí

jsem ve Španělsku, pokračování v pondělí, pokud se nestane nějaká mimořádka

minutovník opuštěného otce

5:48 … zoufale se snažím zastavit hodiny, nejde to, vstávám, potácím se po domě, ranní zasedání, pak vyvětrat, aby to přežili i ostatní
6:06 … bůtuju počítač, píšu woleschko z jedný vody načisto, původní článek vyjde jindy
6:32 … začíná práce, maily, fc, …, sakra! Číňani pruděj, City Tower se bouří, ...
7:18 … koupelna, mádraháHanička si fouká do účesu, já s Matějěm ve sprše
někdy mezi 7:18 - 8:45
"temno" = Kačka, mlíko, Matěj, oblíct, snést Kačku dolů, ahoj Haničko, pusinku, opatruj se, … pomoc! - kafe trochu pomáhá, pracuju, odpovídám na maily, volám do výroby, předávám zprávy o požadavcích od Číňanů, přebaluju Kačku - jo, vlastně to bylo dřív, ještě nahoře - udílím pokyny, hlásím výsledky, … City Tower běží dál … uff
8:46 … bůtuju konečně i já, děti jsou hodný
8:52 … voda na čaj vaří, Kačka začíná prudit, Matěj chce čúúdl (štrůdl, pozn. překl.)
9:02 … Kačka snídá - teda: cpu do ní jogurt s jabkem a piškotem
9:17 … Matěj sněd druhej čúúdl, Kačka na chvíli ukojena, myčka prázdná, znovu jí plním, pračka už mi pere trenky do Španělska
9:31 … vida, tak brzo a už snídám!
9:36 … sms vod týmobajlu - ať dou s tou reklamou do háje!, já myslel, že je to hlášení z porady
9:40 … už nesnídám
9:41 … napadlo mě psát tenhle minutovník
9:44 … Mates chce kaštany, Kačka mi rve kapsu
9:46 … Kačka si cpe do pusy kaštany z loňské sklizně, bude dolování - jsou už dost oslizlé
9:52 … volá kolega, porada skončila, obchodní kvóty nějak vyplníme, "pošli fakturu!", jdu dělat fakturu a fotit doklady nutné
9:53 … Matýsek hlásí, že jde kakat, Matěji, ty čuně, sundej si ty slipy, máš je počůraný, fotím dokumenty nutné
10:01 … Matýsku, teď buď chvilku s Kačkou, ať nepláče
10:02 … Matýsku, zavři hezky dveře
10:02:01 … Matýsek přivřel Kačce prsty do dveří, dělám fakturu a kopie dokumentů nutných
10:09 … telefon, práce, "Jo, podklady máš v poště, ne ty loňský! Letošní! Včetně těch loňských!"
10:14 … Kačka je v postýlce, ale řve. Čtu manuál. No jó, mlíko, já zapomněl na mlíko! (Ta žere, to je děsný!)
10:16 … Kačce jsem vydoloval z pusy kaštan a dostala mlíčko
10:20 … telefon, práce
10:26 … znovu
10:28 … pracuju, Matěj sází kaštany ve světnici, Kačka snad spí, chyba: Matěj nesází kaštany, naopak: nacpal je do fusekle. "Nese pytel zázvoru," recituje mi básničku a ukazuje mi ten zázvor v tý ponožce, pracuju, dělám podklady pro předávání, fakturace částek s šesti nulama … koho to zajímá?!
10:55 … telefon, nepřijímám - pan Novák fakt musí počkat
11:00 … zoufalý telefon z práce, vyřešeno posléze, teď tu mám důležitý případ:
11:00:02 … "Potřebuju utřít zadeček," praví neutřený a upatlaný Matýsek
11:07 … utřeno a uklizeno vše, co bylo třeba, Matýska nevyjímaje
11:19 … volá Hanička, konrola: "nestíhám, práce se vrší, děti jsou v pohodě, " podávám hlášení
11:26 … telefon: dostávám zprávu o plnění úkolu na Věži
11:58 … zařizuji telefonem doplňky k fakturaci
12:04 … telefon, zařízeno
12`:20 … jdu dělat oběd, xakru! V manuálu není napsáno, co Kačka obědvá, jdu improvizovat, děti si hrajou v pokojíčku, piští jen Kačka - zatím přívětivě naladěná
12:30 … brambory s máslem budou, už se vařej
12:39 … jdu je od počítače zkontrolovat (brambory), je to dobrý, voda se ještě nevyvařila
12:53 … po stodvacátýsedmý vyndavám Kateřině z pusy oslizlej kaštan (tolik jich přece nemáme?!!!), telefonuji a domlouvám s panem Novákem, pudem obědvat ty brambory s tim máslem, eště furt mi nehrabe
13:11 … telefon, Hanička: "Cos potřeboval?" … "Kde je ta jitrnice, ale teď už je to jedno, máme brambory s máslem." "Vždyť jsem vám tam nachystala zelňačku!" … "Aha! No nic, bude na zejtra. A kde vlastně je?" … "Napsaná dole v manuálu a uložená na terase!" "No jo, tam jsem ještě manuál nedočet a na terase ještě dneska nebyl. To bude tím."
13:27 … celá posádka přežila oběd
13:41 … děti nezlobí, hrají si, pracuju, … , Matěj má modré ruce, Kačenka žvýká závěr od fixky
13:45 … Jo! Dyť my máme vlastně i kočku! Jdu jí dát jídlo do misky.
13:52 … Matěji! Nech ten šuplík zavřenej! … Lup! … UááááÁÁÁÁ!!!! Právě jsem přivřel Kačence prsty do šuplíku. Kontrola. Naštěstí dobrý, jen se lekla. Kačka uklidněna, kočka nakrmena. Huh! Budou dvě.
13:58 ... dělám Kačce mlíčko a přesně podle manuálu ukládám tamagoči do postýlek …
14:06 … prádlo v sušičce, přijela pošta (nic, jen účty jako dycky)
14:28 … vypadá to, že zviřátka v norách usnula, pracuju
14:34 … I kdepak! Matěj nespí. Teď jsem ho vyplétal z provazového žebříku…
14:42 … telefonuju kamarádu Míšovi: "Je to dobrý, eště sem se nezbláznil."
14:54 … sanace rumiště dokončena, až se Matěj s Káčou probudí, můžou začít nanovo
15:03 … telefon, práce
15:07 … že by chvíli klid? Začínám přepisovat minutovník do počítače.
15:11 … telefon, práce
15:15 … pokračuju ve psaní
15:33 … slyším shora zvuky, ale dělám, jako že nic - Matěj si hraje
16:00 … konec psaní, Kačka má v malíčku tajming z manuálu - probudila se a chce svačinu přesně na čas. Jdu na to.
16:15 … Kateřina přebalena, Matěj už zas spí, musím ho vzbudit, dělám svačinu. Ouha! Ten bílej jogurt je se švestkama! No nic, budou tam už jen strouhaný jabka, ono se to nepohádá, dyť je to jen ovoce. Ven dneska nejdem, je opravdu hnusně.
16:40 … Jdu pro knížky, budem si číst.
17:28 … literární chvilka je u konce, krakeni vypuštěni do prostoru, jdu dělat večeři
17:42 … večeře přerušená pracovním telefonem
18:14 … večeřadlo zeje prázdnotou, pokračujeme plynule do koupelny
18:15 … nepokračujeme, Matýsek si málem zapích paličku na buben do oka, ale nakonec se mu to nepodařilo
18:16 … pokračujem do té koupelny
18:24 … zevrubná rekonstrukce Matějova pokojíčku ukončena, oba krakeni ve vaně
18:25 … Jdu dělat Kateřině kaši Molotov - kaše, mlíko - fuj!
18:44 … Kačka žižle kaši v postýlce, Matýsek kouká na Hurvínka, já vyndavám prádlo ze sušičky. Jak je to vlastně s těma paralelníma ponožkama?
19:01 … mlíčko pro Matýska, jdem číst pohádku do postýlky
19:26 … pohádku jsme přečetli - teď čteme už třetí knížku o čertech: Jak hledal čert díru do pekla. Máme takové čertovské období. Matýsek ještě poslouchá Kosí bratry a ubírá se pomalu do sna. Opravdu velmi pomalu, protože ještě párkrát přijde, že chce pusinku nebo tak něco, ale nakonec usne. Kolem desáté večer už by moh být klid. Já jdu dopsat minutovník do počítače a pak si zapakuju ruksak do Španěl. Tím snad dnešní den skončí. Šacuju to na solidní šichtu šestnáctku.

manuál

Napsali mi z Číny, že bude nejlíp, když se setkáme ve Španělsku. Svět už je tak malej, že vzdálenosti skoro ztrácejí na významu. Země jsou jen nějaké obrázky na globusu, rúzně od sebe vzdálené, ale to je stejně fuk, protože po síti je všechno dostupné okamžitě a lidi se nakonec vždycky nějak dohodnou. Tak jaképak vzdálenosti.
Vynahrazujeme si to u nás doma. Já musím do Španělska, Hanička do Roztok, babička z Teplic je nemocná a babička z Prahy musí na rehabilitace. To je teda situace. Španělsko počká, to dá rozum. A tak mám dneska dovolenou. Ono se tomu tak říká, když člověk není přítomen v práci. Ale od slova volno to rozhodně není. Síť funguje pořád a na digitální samotě nežijeme. Tak jakápak dovolená. Navíc: já jsem doma pracovně. Musím hlídat zvěř. Děti naše nejmilejší. Bude to šichta až do zítra do rána, kdy mě přijde vysvobodit naše spasitelka teta Dáda. Do té doby se budu snažit nezbláznit. Abych to zvlád, nechal jsem si od mémiléHaničky sepsat co a jak a kdy. Takovej návod k použití. Kdy protřepat, kdy nemíchat. Manuál. Jen v něm není napsáno všechno. Chybí mi tam funkce sleep.

mordparta

Pobřežní čtyřproudovkou jezdím téměř denně. Včera ráno po dlouhé době byla ucpávka už u pivovaru. Nějaký chytrák nakázal opravovat cosi na veřejném osvětlení v ranní dopravní špičce a doprava tedy byla svedena před vjezdem na Jižní spojku do jednoho pruhu. Příkaz k opravě se nesl v duchu tradic. Objížďka vyznačena, fronta nervózních řidičů roste a opraváře nevidět. Zato v Podolí už bylo volno. U Veslařského ostrova jsem zahlédl stát policejní auto. Dva v uniformě natahovali přes cestu pásku policejně uzavírající vjezd na ostrov. Jeden civil bloumal kolem. Podolskou křižovatkou přijížděla policejní dodávka, houkala, blikala. Jinak mi to přišlo, že je všude úplně prázdno. V tu chvíli jsem si představil, jak na ostrově už hlídá policista v černé helmě, pan Brůžek s hůlkou a v tvrďáku prochází kolem místa činu a spílá policajtům, že nechali rozdupat všechny stopy. Pragovka s plátěnou střechou veze pana radu Vacátka a zrovna projíždějí tunelem pod Vyšehradem kolem sanatoria. Mordparta ze Čtyřky je na cestě. Co se tam skutečně přihodilo, nevím. Ale vím, že i ty mordy tenkrát byly nějak důstojnější, bez plastiku a houkaček.

nechci to

"Dnes je svátek všech zamilovaných." Bylo slyšet ze všech rozhlasů a televizí. Čučelo to na mě ze všech krámů. V cukrářství změnili sortiment a místo rakviček, věnečků a čokoládových pohlavních orgánů s náplní i bez začli vystavovat srdíčka. V konzumu nabízeli valentýnská překvapení. Organizovaná masáž. Všechno se ve mě kroutí, když slyším vrkat "zamilované" slečinky. Proč jsou kruci zamilované právě podle obchodního kalendáře? Nic jinýho ten Valentýn není, než obchod. Nemám rád když mě někdo organizuje. Nemám rád MDŽ, Valentýna, Silvestra a vůbec všechny společensky povinné všezahrnující akce. Mám rád svoji ženu, svoje děti a vůbec milé lidi kolem. Kytky i dárečky nosím, ale rozhodně ne organizovaně. Valentýn je svátek konzumace marcipánovejch srdíček a dobrá záminka "dát si bene". Včera ráno v konzumu přede mnou kupovala jedna šarmantní dáma dvě flašky šampaňského. "Jo, a ještě tuhlec to čokoládový srdíčko za patnáct," uzavřela nákup instantních rozkoší. Tu samou dámu jsme mohli potkat během předrevoluční doby komunistického temna, kdy nám bolševik ordinoval bujaré veselí na MDŽ. Je to tu zas a já to zas nechci.

změna stavu nutná

Papíry, ouřady, šanóny, přiznání a jiná podobná protivenství jsou pro mě zákeřným požíračem dobré nálady. Přesně v tu chvíli, kdy se na obzoru vyskytne nějaké papírování či přiznávání, mi za krk usedne nervozita a začne se mnou cloumat. Čím víc se blíží datum nutné k vyřízení nějaké takové úřední banality, tím hůř spím. Lekám se, když mě nečekaně někdo pozdraví a podléhám různým chorobám, které jinak běžně přehlížím. V krámě se zakoktávám už při více, než dvou položkách a naprosto běžně jezdím autem bez dokladů i peněz. Kdyby tohle úředníci věděli, určitě by si na mě smlsli častěji. Naštěstí to nevědí a tak je to jen občas a hlavně vždycky takhle začátkem roku. Před nějakým časem se na nás v tomto směru usmálo štěstí v podobě slečny Šafránkové, která nám velice mile a laskavě vysvětluje, co je třeba předložit, ohleduplným způsobem nutné dokumenty ze mě doluje a úřední povinnosti ke státu pro nás zastává. Je to prostě moc milá slečna a bez její péče bychom byli s Haničkou zcela bezradní. Já jsem samozřejmě zločinec největší a doklady nutné předkládám až po úporném dolování. Sám je totiž pečlivě ukládám a nic nevyhazuju, ale jakživo si nemůžu vzpomenout, kam jsem je dal. Tento víkend proběhlo dolování. Sfáral jsem do hloubky několika geologických vrstev v papírových krabicích původně od pomerančů, kde jsem měl uloženy ty poklady. Ve stresu jsem pak v neděli pozdě večer třídil dokumenty na podstatné a na hlušinu. Když jsem zjistil, že na haldách ještě není všechno, musel jsem do šachty znovu, ale nakonec jsem to dokázal. Složka 2006 byla komplet. V pondělí jsem je šel předat. "Dobrý den, já jdu za s-s-s-sslečnou Š-š-š-šaf-šaf-Šaffrá- Šafránkovou," vykoktal jsem u dveří na slečnu, která Šafránková nebyla, ale zato mi přišla otevřít. Tohle koktání mě vždycky čeká, když mám tu větu říct. Předání proběhlo v milé atmosféře. Tentokrát jsem už ale musel s pravdou ven: "Vy se musíte vdát!" pravil jsem a nicnechápající slečna Šafránková na mě udiveně zvedla zrak od výpisů. "Rozhodně musíte změnit buď stav nebo příjmení. Já se k vám totiž jinak bez koktání nedostanu." Vysvětlil jsem. "Tuhle ostudu s koktáním prožívám pokaždé. Tomu je potřeba učinit přítrž." Při loučení už jsem radši oslovení nepoužil. Tak jsem na to zvědav. Jako účetní je slečna Šafránková nedostižná. Ale s tím vdáváním kvůli mému koktání? Nevím, nevím.

my vás známe z internetu

"Haničko, můžeš mi podat ten lístek?", pravil jsem již obutý v síni. Šli jsme s Matýskem nakoupit do místního konzumu základní potraviny jako třeba kvasnice nebo brambory. Seznam na lístku nebyl dlouhý, ale já si tyhle věci prostě nepamatuju. Matýsek už byl na cestě , když jsem zavíral dveře. "Dobrý den," zdravili jsme se se sympatickými manželi, kteří šli kolem s pejskem na procházku. "Tohle bude určitě Matěj, viďte", pravila s úsměvem paní. Asi to budou soudedé, které ještě neznám, pomyslel jsem si. "A jak vám roste Kačenka?", pokračovala paní v rozhovoru. To mě přeci jen udivilo. Jak můžou znát celou rodinu, když jsem je nikdy neviděl? "My vás známe z internetu." Bylo to venku. A tak jsem se dozvěděl, že čtou Woleschko, že se jim líbí, že si nás podle povídání našli, že jsou to támhle kousek sousedi, že si to řekli dál s přáteli - a vůbec spoustu dalších milých věcí. Woleschko prý objevili na Hyeně a od té doby ho čtou. Udělalo mi to radost. Prý potkali i mou ženu s dětmi a tak nás vlastně dobře znají. Jestli to nepletu, potěší to hlavně maminku Haničky, kterou si s ní možná spletli a ubrali jí tak spoustu roků. Tohle může být jediná drobná trhlina v jinak dokonalém detektívním pátrání. Takové bylo historicky první setkání s mými čtenáři.

domácí video

"Že prej víš, jak se z kazety véháesky udělá dévédéčko," dostal jsem onehdá otázku na tělo. "Jo, vim. Musíš mít a/d převodník, uložit to na disk, sestřihat, zmastrovat a pak vypálit. Není to nic složitýho, jenom je to děsná votročina. Člověk u toho musí bejt a piplat se s tim." To byla má odpověď. Je to samozřejmě maličko zjednodušené, ale v principu je to tak. "No dobrá, tak co piješ," dostal jsem otázku druhou, podstatně příjemnější. Výsledkem této odborné disputace byly dvě véháesky s nějakámi domácími nahrávkami, jak jsem pochopil ze sdělení, které jsem měl doma po večerech zdigitalizovat, aby měli potomci v budoucnosti památku. Minulý týden jsem se k tomu konečně dostal. Zapojil jsem stroje a jal se před zachytáváním konkrétního videa prověřovat kvalitu nahrávek. Očekával jsem takové ty dětičky na chlupatý dece, první krůčky a nahatý prdýlky ve vaničce. To poslední se objevilo okamžitě po startu videa. Jen mi ty prdýlky přišly nějaký větší, než mají moje děti. Tak na to koukám a vopravdu. Jsou větší. A nejen prdýlky. Projel jsem oba pásky tam a zpátky. Nahrávky byly úplně v pořádku. Hned jsem to volal majiteli: "Koukej, tvoji rodinu neznám a vlastně je mi úplně fuk, co považujete za domácí video, ale seš si vopravdu jistej, že chceš digitalizovat právě tohle?" A přečetl jsem tištěnou nálepku na kazetě. Ještě než jsem dostal zamítavou odpověď, bylo ve sluchátku chvíli ticho. Zřejmě nějakou dobu trvalo zjišťování, kde se v celkem nijak zvlášť rozvětvené rodině najednou vylouply Tři Švédky v Tyrolích.

nechrápej!

"Nechrápej!" Slýchávám nezřídka uprostřed sna, když mě z něj vytrhne mádraháHanička zuřivým třesením. "Nemůžu spát a ty už zase chrápeš!" Nějakou dobu jsem se snažil vzniklou situaci řešit vtipně: "Já spát můžu, mě chrápání nevadí, tak nevím, co pořád máš?!" Pochopitelně to nemohlo nikdy projít. Stejně jako je málo pravděpodobné, že vám projde drezura jedovaté kobry bosou nohou. Doporučil jsem tedy mémiléHaničce špunty do uší. "To pomáhá spolehlivě," prohlásil jsem na základě vlastní zkušenosti. To jsem ovšem ještě neznal zkušenost cizí.
Špunty do uší jsou báječná věc. Potřebujete ticho? Máte ho mít! V instantní podobě. A tak máte špuntíky na nočním stolku. Pěkně po ruce. Na stejném nočním stolku jsou i knihy, hrnečky, a tak. Co kdo snese. Například když máte chřipku, jsou tam i pilulky. Antibiotika se berou každé čtyři hodiny, takže je tam i budík. O půlnoci se tak nějak probudíte, vezmete si ze stolku prášek, zapijete a chystáte se usnout. Ještě zařídit ticho. Šup špuntík do jednoho ucha. Do druhého … ale kde je ten druhý? Rozsvítíte, abyste ho rychle našli. Půlnočním tichem se vkrádá poznání. Pravda je strašná. Špunt do ucha už použít nepůjde, až se objeví, zato prášek leží stále na svém místě a čeká, až ho spolknete. To že jste před chvilkou spolkli kousek gumy je mu evidentně úplně jedno.
Tak teď nevím, pořád ještě mám mécitlivéHaničce doporučovat špunty do uší?

zatloukat?

Já to tušil! Jen jsem včera dal svéčetbychtivéHaničce přečíst nový - včerejší - zápis do deníku, hned byl téměř oheň na střeše. Já jsem totiž dost pravdomluvnej, ikdyž dobře vím, že člověk musí zatloukat, zatloukat a když mu na to přijdou, tak zase zatloukat. Jenže já tohle ponaučení beru spíš jako páně Plzákův bonmot. A tedy jsem popravdě mézvídavéHaničce vysvětlil, že původně mě napadla zakutálená padesátikoruna pod stolem u kolegyně, ale že jsem o tom mluvil s kamarádem Míšou, který při telefonování vykopnul kabel od monitoru a děsně u toho sakroval, když lezl pod stůl. Mě to připadlo lepší a hned jsem to literárně zpracoval, s mírně lechtivým přívažkem. A to byl ten kámen úrazu. Jak prej jsem na takovou historku přišel, a jestlipak se to té mé kolegyni líbilo a tak dál. Však to znáte, na co se dokáže milovaná žena ptát, když má pocit, že je potřeba něco si vysvětlit. Chvilku jsme se špičkovali a pak se zasmáli, jak nám to jde. Ale ve mě zůstal hlodat takovej malej čertík: neměl bych - čistě pro klid v rodině - přeci jen někdy trochu zatloukat?

vykopnutej kabel

Muj starej dobrej Erik mě vopustil. Té šestsetdesítka. Ještě trochu dejchá, ale je to spíš na pravidelnou resuscitaci, než na normální provoz. Nahradil ho novej, mladej - a to je sekáč! On vám má ten novej Erik objektiv nejen na prdýlce, ale i vepředu. Telefon má telefonovat a foťák fotit. To si myslím pořád. Ale doba je jiná. Žádá si videokomunikaci. A proto má Erik oči dvě. To větší se dá ještě víčkem zakrýt, ale to druhé vepředu na mě pořád mžourá. Trochu mě to děsí. Mělo by se sice zapojovat zvláštním příkazem z nabídky, ale kdo do toho vidí?! Jak mám vědět, že si ta krabička ausgerechnet akorát teď neumanula mě natáčet? Už mě to přijde tak nějak proti přírodě tydlety udělátka. Napadá mě nepřeberná řada situací, kdy vyzvánějící telefon vezmete. Ale pouze v případě, že vás nikdo nevidí! Představte si třeba tohle: sedíte v kanceláři a pracujete na počítači. Je to dlouhé, bolí vás záda, chcete se protáhnout a jak tak natahujete nohy, vykopnete pod stolem z počítače kabel od monitoru. Vlezete pod stůl, kabel leží pod špičkami bot kolegyně, která vůbec nic netuší a pracuje na účetní závěrce. Natáhnete ruku, už ho (ten kabel!!!) skoro máte a v tu chvíli vám zazvoní v pouzdře u pásku telefon. Je to prekérní situace a proto radši hned ten telefon pod stolem přijmete, jen aby byl ticho. Volá manželka, kamera se aktivuje. A teď zkuste ženě vysvětlit, že ty roztažené nohy, co vidí v záběru kamery vlastně vůbec nevidí a že má vidět ten vykopnutej kabel!

fujtajbl

S tchýní mám vztah řečeno politicky korektním slovníkem vyvážený. Ba dokonce slovo tchýně nepoužívám - tady v textu je jen proto, aby bylo hned na začátku jasno o koho jde. Normálně je to Haničky maminka. Tedy Haničky maminka je osoba veselá a rozhodně se neztratí. To se pozná i podle toho, že má notýsky plné razítek z cest. K razítkům má vztah velmi vřelý. Bude to asi proto, že jsou to všechno nebo skoro všechno razítka z restauračních zařízení, ke kterým má vzhah ještě vřelejší, než k těm razítkům. Má prostě ráda dobroty. A není nijak vybíravá, stačí, když se ta dobrota dá nalejt do skleničky. Tím se dostávám ke společným zájmům. Taky mám rád dobroty. A protože jsem přeci jen už trošku vybíravý, nejsou to dobroty ledajaké, ostatně už jsem tu psal, jak je to s tou whiskou a s ježíškem. Mám v oblibě chutě málo obvyklé. Rašelinová patří na špičku oblíbenosti. Tuhle jsem si jednu z těch špiček, co je mám postavené pěkně ve výšce, abych na ně dobře viděl, naléval. Haničky maminka má uši jako netopejr. Slyší kdejaké šustnutí, a když vyběhne špunt z lahve, je to jako exploze vulkánu: to nemůže přeslechnout. Hned jí zajímá, o co jako jde: "Co to tam máš?", ptala se zaslechnuvše oblíbený zvuk. Projevil jsem se jako sobec. Vzal jsem druhou skleničku a hodně nerad jí taky nalil tu laskominu. Mlčky, se zručností barmana jsem sklenkou klapl před ní na stůl. Asi jsem se i mračil. Po několika týdnech mi mojemiláHanička svěřila syrovou pravdu. Hanči maminka tu skleničku ochutnala. Ale už když k ní čichala, se jí málem udělalo špatně. Byla to ta moje oblíbená rašelinová. A protože si o ní řekla, musela ten pohár hořkosti dopít dodna. Doslova. Takovej fujtajbl prý ještě nepila.

havěti jsem měl dost v Pekingu

Vyrazili jsme z Oleška v sobotu v pět odpoledne do Brna. To abychom byli včas na plese v hotelu International, takto jubilejním pětačtyřicátém. Hanička mi v autě usnula, jak bývá jejím zvykem a vzbudil ji až obrovský šišatý Měsíc těsně po úplňku, který právě vycházel nad Brnem, když jsme přijížděli k cíli - jubilejní Měsíc. Já tanečník moc nejsem a proto mi mojetancechtiváHanička dodnes vyčítá, že jsem jí při seznamování nabulíkoval, že tančím často, tančím rád. Ono to je i není pravda. Skutečně bývávaly časy, kdy to pravda bývalo, ale kde těm je konec ... Ale na tomhle plese je naštěstí na parketech dost tlačenice, takže jsme se více věnovali zálibě společné a to jídlu. Tenhle hotel je vyhlášený svou kuchyní. A celkem poprávu. Byli bizoni, šneci, kohoutci, srnčí, vepřová, ryby, .... a vůbec kde co. Bylo to příjemné tu a tam ochutnávat až do chvíle, kdy jsme narazili na šváby. Restované nebo v karamelu. Též červy, larvy, kobylky a další havěť, která se hemžila v miskách. Stačilo si poručit: "Tuhle ten šváb je pěkně vypasenej, toho mi usmažte na másle!" A kuchař vybral protestujícího švába, umístil ho na pánev a došlo k částečné kremaci. Nepožádal jsem o tuhle službu. Ne snad, že bych chtěl zachránit švába, ale nějak jsem na něj prostě neměl chuť. Ani na kobylky ne. Týhle havěti jsem měl dost vloni v Pekingu a i tam jsem se jen koukal.

Carlo IV.

Tady je mi to nějaký povědomý, říkal jsem si v hotelu Carlo IV. Měli jsme tam odborný seminář o způsobu, kterak vydělávat tím, že někomu druhému sice ušetříte na tiskových nákladech, ale současně mu přiděláme spoustu práce se zpracováním dat. Není to žádná legrace, je to jen pro velký kluky. No a jak se tak rozhlížím po tom novém hotelu, vidím, že tam mají takové pěkné dřevěné ostění. Z tmavého exotického dřeva. A pak mi to došlo: Voni maj na stěnách dřevo, co my máme doma na podlaze! V tu chvíli mi nezbylo nic jiného, než spolu s panem Werichem suše prohlásit: "No jó, dyť jó, to my jim prodali zbytek…"

Hanička jest příkladem

"Ráda bych v tuto chvíli poznamenala, že jsem ti koupila televizi a tys to stále patřičně neocenil!", prohlásila v sobotu moješetřiváHanička. "Kruci, jakýpak koupila, dyť jsme se dohodli, že to nakonec stejně platím já", bránil jsem se. Marně, to je každému jistě hned jasné. My doma totiž hrajeme pořád rádi tu hru kočky a myší. Role se během hry, abychom se nenudili, celkem často mění. Tahle hra začala ještě před stavbou domečku. Už tenkrát jsem věděl, že klasické televize mají odzvoněno, ale pořád byl ještě čas se rozhlížet a navíc stěna, kde měla nová obrazovka viset, nebyla ještě ani v plánech - ty se teprve rodily. A tak se televizní obrazovka stala předmětem kuloárových debat. Asi před půl rokem jsem měl pocit, že jsem došel k optimální volbě, co do typu i velikosti. Vítězně jsem přednesl řešení a čekal uznání. "No jo, ale to je malý, já na tom neuvidim pořádně titulky", vznesla mojedraháHanička námitku. Dobrá, tak znova. Vybral jsem tu správnou velikost. Spousta krásných typů, dokanalých v obraze. "Zde jsou, mámiláHaničko!", chtělo se mi zvolat, ale mluvil jsem raději tiše. Mělo to své opodstatnění, Haniččin hlas pak lépe vynikl: "Dyť jsou všecky černý!", pravila. Vysvětlili jsme si, že televize v NAŠEM obýváku NESMÍ být černá, ale stříbrná, protože jinak by ale vůbec NELADILA s vybavením. "Jistě, to vidí přeci každej; budu hledat dál", vyhověl jsem. Myslím, že Panasonic by měl dostat něco jako Nobelovu cenu za umístění STŘÍBRNÉHO rámečku kolem ČERNÉ obrazovky. Tenhle jednoduchej trik ze mě sňal břímě hledače. Uff … ! Teď už snad nikdo nemůže pochybovat o tom, že se ženy nevyznají v technických parametrech přístrojů. Moje Hanička jest toho zářným příkladem.