WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

šťastnej a veselej ten příští!

Summary only available when permalinks are enabled.více

konečně jsem viděl pořádnou ženckou

"Chci mamuta", odpověděl dle nejlepšího svědomí Matýsek, když jsem se ho ptal, o co by napsal Ježíškovi, kdyby uměl psát. Tím okamžikem jsem zabředl do prekérní situace. Pozdě bylo mamuta honit. Zkusil jsem intelekt. "Mamut je moc velkej, Matýsku, nevešel by se nám do domu a ještě by ho pobořil." Kupodivu jsem uspěl a synek uznal, že bořit si dům jenom kvůli mamutovi nemá cenu. Za odměnu jsem mu slíbil, že se na toho mamuta půjdeme podívat do muzea. Šli jsme tam včera. Matěj pak doma vyprávěl, že mamut byl vééélikej, že měl velkej chobot a kly, že tam bylo ohniště a strašlivě řval tygr. Kdoví, třeba z něj bude lovec mamutů. Alespoň ve snu. Já měl taky zážitek. Konečně jsem viděl pořádnou ženckou. Venuši. Věstonickou.

rampy

Tak zas jedna hádanka. Vypadá to divně, a proto budou i možnosti.
Obrázek je:
a) fotografie rekonstrukce startovacích ramp pro V1 na historických základech v Penemünde
b) momentka z pomalu postupujících prací na betonování parkovacích ramp v Olešku
c) poslední foto opuštěných základů spouštěcích ramp v suchých docích v Amsterdamu

nultý ročník

Summary only available when permalinks are enabled.více

Matěj přefik Kačku

Tak nám skončily Vánoce. Řekla by paní paní Milerová, takto bytná nějakého Josefa Švejka. Ty letošní byly druhý v Olešku a první vopravdový. A v plnym nářezu. Jak by zas řekl můj kolega v profesi. Znamená to, že jsme byli všichni čtyři pohromadě tak, jak k sobě patříme. Pekli jsme, věnce adventní vinuli, stromeček zdobili a rybou zasmrděli celý dům, jak má správně při štědrovečerní večeři býti. Pak zazvonil Ježíšek a Matěj místo aby po schodech seběhl rovnou ke stromečku s dárky, razil si to ke dveřím, aby viděl Ježíška, který jistojistě přiletěl - to dá rozum, vždyť přeci zvonil! Chvilku nám dalo práci vysvětlit našemu synkovi, že důležitý úkol Ježíšek splnil: dárky jsou pod stromečkem. A řečeného jinocha, že budem vyhlížet zas až napřesrok. Matěje se podařilo obrátit na víru pravou a radosti bylo na všech stranách. Například já budu sice alkoholikem, ale jen pomocí vybraných nápojů. Další dny přijely babičky a Matýsek i Kačka dostali další dávky. Tak to chodí. Nejkrásnějším dárkem Matějovým z druhé várky byla pila. Vzal si jí večer i do vany, že bude pracovat. Kačku jsem s ním nechal ve vaně v dobré víře, že si budou hrát jako dycky. Měl jsem pravdu. Byli hezky potichu a když jsem pro Kačku přišel, smála se, přestože měla na zádech rudej pruh. Matěj držel ještě v ruce pilu a hrdě se chlubil, co s ní právě na Kačence prováděl. Děti moje, tohle tu ještě nebylo! Matěj přefik Kačku.

adresu vypište libovolně

Praha je přeplněná sezónními lovci dárků. Pozná se to podle zvláštní dopravní situace. Ráno je na cestách nebývale prázdno, ale o to hustší šlamastyka je dopoledne a navečer - ani nemluvit. Tedy raši neřídit. Proč si všichi říkají, že v hlavním městě nakoupí nejlíp, to vážně nechápu. Já byl například v úterý v Pardubicích a v úplné pohodičce a v téměř prázdných krámech jsem koupil pár posledních drobností pro maminku. Poprvé letos jsem okusil nákup na síti. Pro Matýska. V klidu jsem vybral z katologu, který je ke stražení v pdf, telefonem objednal a bylo. Pravda, ještě jsem to jednou po týdnu prověřil a ukázalo se, že to bylo dobře, protože jsme se slečnou objevili několik nepřesností v adrese. Opravili jsme je a podivili se, jak je možné celkem známé jméno tak zkomolit. Možné to však je. Dokonce nejméně dvakrát, což dokázal dodací lístek na balíku. Z mé ženy udělali paní Volešákovou a ještě jí přiřadili číslo, které naprosto nijak nepopisuje ani její tělesné ani duševní stavy, to mi můžete věřit. A přesto balík pošta včas doručila. Bez ohledu na uváděné míry. A tak pravím, přestaňte šílet s vánočními nákupy. Když už bez dárků nemůžete být, klidně si je objednejte po síti. Adresu vypište libovolně, oni vás pošťáci nakonec nějak najdou.

ranní potěšení

"Už jsme starý", děla moje Hanička ráno, když se posadila na posteli. Tušil jsem zas nějakou habaďůru, ale takhle po ránu mě žádná zákeřnost nenapadla. Proto jsem se starostlivě optal: "copak, Haničko?" "Ále, furt mě něco bolí, když vstávám", chtěla politovat mojemilážena. Co bych pro ní neudělal. Teplé slovo potěší, pamatoval jsem si. "Z toho si nic nedělej, to já už mám skoro pořád." Snažil jsem se zmírnit její ranní trápení. Podařilo se. Hanička nezklamala, mile se usmála a pravila: "No jo, TY! Ty jseš ale už starej dlouho!"

suchý těsto

Hanička už má upečeno 10 druhů cukroví. Naprosto nechápu, jak to dělá. A dělá to moc dobře! Vánoce jsou na spadnutí, s tím už se nedá nic dělat. Včera jsem se zabýval dvěma typyckými předvánoční činnostmi. Zaléval jsem trávník a pekl štolu. Ten trávník mi šel líp. Štola (recept zde) ale musí být, už jsme si na ní my i naše okolí zvykli. Těsto jsem nachystal v sobotu pozdě večer a pečení proběhlo včera. Celou dobu šlo všechno jako na drátkách. Těsto pěkně vykynulo, nic jsem nepřipálil, koření jsem dal přiměřeně a po obědě už jsme ochutnávali. To není možný, takhle hladce to přeci nejde, říkal jsem si. A měl jsem pravdu. Vážně jsem se zamyslel. Máslo! Léta studia, spousty státních zkoušek, strojařskej diplom - a já nakonec zvorám dekadický předpony. Mělo ho tam být 40 dkg a ne 40 g! Letos to holt bude dost suchý těsto.

Nemám se do toho Ježíškovi motat!

"Tak já bych zašel pro ty lahve do auta", povídám navečer Haničce ve chvíli, kdy byly obě děti relativně bezpečně deponovány ve vaně. "Pro jaký lahve?" Vrhla na mě tázavý pohled moje žena. V tom pohledu byl ještě podtón, který jsem v šeru předsíně přehlédl. "No přece jako dycky touhle dobou nakupuju lahve na celý rok. Nějakou tu whisky, portský, ferneta, ... a tak." "Tak whisky jo?! Vůbec na mě nemluv! Dyť jsme přeci nejmíň před čtrnácti dny mluvili o tom, že whisku nosí Ježíšek!" "No jó, ale tydle sou vobyčejný, jen tak na pití." "Pití nepití. Nech mě bejt, už ti nic nenadělím." "Ale no tak, nezlob se, Haničko, dyť se nic neděje. Dej mi pusu." "Prvnímu bezdomovci dám!" "Cože?" "Tu flašku!" "Tak to jo, to jo, to bude mít radost." "Nech mě. Buď budu sprostá nebo tě praštím." "Prašť mě, Haničko, uleví se ti." Bim! Takovou ránu do žaludku jsem už leta nedostal. Zůstal jsem sedět na schodech a mojedraháHanička odkráčela středem. A mám to. Ale je to lepší, než stokrát opsat větu: Nemám se do toho Ježíškovi motat!

do bláta nezapadnete

Summary only available when permalinks are enabled.více

případ zatím druhý

Summary only available when permalinks are enabled.více

Hic sunt leones!

"Jeďte čtyři ... celé ... osm ... kilometrů ... a potom odbočte ... vlevo", radila mi Alžběta. Rozuměj ta pani, co mluví z reproduktoru, nikoliv Alžbětinu Prknářovou, zvanou Haha Bimbi. Kupodivu to sedělo. Já seděl v autě, a na skle byla přilípnutá chytrá krabička od Garminů. Měl jsem to štěstí, že mi na víkend zapůjčili přístroj gps s navigací. Je to malej zázrak. Ono to ví, kde jsem, kudy jedu, jak rychle jedu a jak rychle budu tam, kam jedu. V Podolí mi to řeklo, abych si dal majzla, že tam může být radar. Nebyl, ale občas bývá. Chytrá mašinka! Nakonec jsem jí přeci jen zamotal makovici. Když se jede z Vraného k nám Březovskou ulicí, jede se sice po krásné nové asfaltce, ale na mapě je to taková bezvýznamná polňačka. Bětka si umanula, že mě povede nahoru serpentinama do Zvole, ale já se nedal. Byl to souboj kdo z koho. Po chvíli už pochopila, že se mnou to půjde ztuha a tak si poslušně přebrala své mapy a vrátila cestu na správné místo. Pak to na mě zkusila ještě jednou. To byla klukovina, došlo jí hned, a pak už sekala latinu. K nám domů jsme ale stejně dojeli nedojeli. Na gps mapě prostě nejsme. To by se ale navigační špičce dneška stávat nemělo. Pradávné minulosti náleží věta: Hic sunt leones!

předvánoční pažit

"Kolik to bude mít jamek?" "Ještě nevím, ale počítám, že vosumnáct se mi jich sem nevejde." "Tak aspoň nějakou cvičnou, že jo?" "Jo, tak nějak si to představuju." ... a tak dál v podobném duchu se rozvíjel rozhovor. Stál jsem na nově budované dlažbě před domem a přehlížel majetnicky čerstvý předvánoční pažit, který přitahuje pohledy procházejících sousedů. Nebylo by na tom nic divného, taky proč psát o obyčejné, sotva měsíc staré trávě. Ale on je prosinec! Alespoň podle kalendáře.

zdatná obchodnice

Cestou domů jsem se stavil ve Vraném. Koupím si tu silonový vlasec, abych mohl Haničce konečně pověsit ten adventní věnec na dveře. V drogerii ho budou mít. Už při vstupu mě zaujaly bouchací prskavky. Ty neznám. Ocitly se na seznamu potřebných věcí. Potřebuju silon na pověšení adventního věnce, povídám milé paní drogistce. To já nemám, ale dám vám kousek ze svýho aranžerskýho, zatím se tu podívejte. No tak jo. Paní hledala a já jsem slídil po krámě. Ale silon nikde. Prý ho asi někam zašantročili vnuci. "Čau, čau!", ozvalo se od dveří a vstoupil soused v poněkud upravené náladě. Co bys tak potřeboval? Ptala se paní. Ále, sem chtěl ňáký vozdobičky, děl příchozí. Kdepak, dneska nic, eště bys to rozbil, i tak seš nazdobenej až až, odvětila spravedlivá prodavačka. "A co ste si vybral vy?", obrátila se na mě. Tuhlec je to na pultě a ještě tyhle svíčky, povídám. Ten silon nemám, ale stříbrnej provázek, tan by se nehodil? Ale jo, povídám, to by taky šlo. Paní mi dala ustřihnout kousek provázku ze svýho a já udělal nákup za tři sta, aniž bych vlastně něco potřeboval. Tomu říkám zdatná obchodnice.

krátkej muck

To by musela Kačka povykovat hodinu, aby tě vzbudila! Žehrala za kuropění mojedraháHanička vcházejíc do ložnice. A dyť už sem vzbuzenej, zahučel jsem potemnělým hlasem vsedě na posteli. Kačka ale byla ukojena flaškou ( děti s tím pitím začínají hrozně brzy! ), a tak jsem se přitulil ke své ženě. Ona má ráda mazlení. Co je?! divím se, když se otočila zády. Chci muckat eště takhle. No proč by ne. Sklonil jsem se, že lí pomuckám ucho. Lup. Co je?! divila se teď zas Hanička. Co by bylo, nemůžu se narovnat, prasklo mi za krkem. Sakra! Mohlo to bejt takový hezký ráno, a díky mému stařeckému neduhu z toho byl jen takovej krátkej muck.

brácha anděla

První chyba byla, že jsem to myslel dobře. A taky že jsem předpokládal, že mé úmysly jsou čiré jak lesní studánka. Pečlivě jsem nachystal scénu, uklidil nevhodné předměty, naaranžoval vhodné, rozsvítil všechno co šlo a požádal Haničku, aby chvilku byla v předpokládanéném místě záběru kvůli zaměření. Teď už jen dojet pro Mikuláše, kterého mi obchodně dohodil Ondřej a můžeme to spustit. Na kraji staré Zvole jsem naložil snad půlku zvolského pekla! Jeden Mikuláš, jeden anděl a jinak auto včetně kufru bylo plný čertů. A tak k nám na Oleško poprvé přišel Mikuláš. To Matýsek ještě nezažil a nutno přiznat, že se držel statečně. Poučení čerti strašili jen málo, Mikuláš se spokojil s tím, co Matýsek dokázal a anděl hnedle předal výslužku. Matýsek měl radost. Rukoudáním čertovi slíbil, že bude hodnej a ani nezaplakal. Byl roztomilej. Já skončil hůř. Do záběru kamery to procesí nakonec nedorazilo a Haničky máti vkusně zaujala dominantní postavení před objektivem svým pozadím. Záběr hodný Felliniho. Po nadílce a obchodním vyrovnání jsem rozvážel partu holek, které divadlo nachystaly, na další dvě štace. "Hele! Tomáš! Už jsou tu taky! ", volaly holky v Černíkách, "to je brácha anděla".

doma mi to spočítali

Po cvičení jsem se zastavil včera na kus řeči u Neffů. Prostě to tak vyšlo, jako vždycky, když znenadání nastane neočekávaná příjemná situace. Hanička už spala, měla toho dost - v terénech koučovala jednu děsně sveřepou obchodnici, a to člověka vyšťaví, proto se mnou nešla ani cvičit. A tak jsem zavolal Haničky máti, která zrovna pomáhá s hlídáním , že se zdržím u přátel. Tak to budeš doma za hodinku, že jo?! Dozvěděl jsem se. No to teda ne! Vosumnáct už mi bylo, tři děti mám a letos jsem byl v Číně, tak snad jsem dost svéprávnej, abych věděl, kdy mám přijít domů od přátel! Vím to a proto jsem přišel ještě před půlnocí. Ale mojemiláHanička vykoukla jedním okem zpod duchny a procedila temně: ... ti nevodpustim, žes tam šel beze mě ... a spala dál. Taxem si připadal, zas jako zamlada: večírek se poved, ale doma mi to spočítali.

v Liberci

Prohlásil jsem se za zdravého. Ta choroba už mi do domu nesmí a basta! Na důkaz vážnosti svého úmyslu jsem si po čtrnácti dnech dal zas svou obvyklou studenou ranní sprchu. Musím přiznat, že se zdála být o něco studenější. Vydržel jsem a zocelen se vydal na další cestu ranní sockou. Tenhle autobus je školní. V 6:45 vyjíždí od nás z konečné. A už v Břežanech (Dolních, podotýkám) je nacvaknutej až po střechu. O zábavu jsem měl postaráno, školáci si sdělovali své víkendové zážitky:
... jsem v mafii, ty vole, už jsem za smetánkou...
... poslední bednu jsem měl, a von, č...ák, přišel a střelil mě do zad...
... jsem jel tim kamionem... "a cos v něm měl?" ... "co asi?! doutníky, ne?!" .... a na tom mostě mě prostřelili pneumatiku, já tam měl 150 a teď vidim dole tu zatáčku...
...vystupujem! dveře! - danke!...
...Jau, někdo mě shodil botu, vole...
... ty vole, dáme si sraz, ty vole v Liberci...

sněhová kalamita v BC

Stěžovali si mi včera přátelé, že je sužuje sněhová kalamita. Školy jsou zavřené, doprava skoro stojí, všude kolem půl metru sněhu. Nikdo na to nebyl připravenej, úklid jde pomalu. Jako bych slyšel naše zodpovědné odpovídače, až dojde na lámání chleba. Inu, všude chleba o dvou kůrkách. Tady jako na Vancouver Islandu.