v knihovně
31.května 2023 05:25 / zařazeno v kategorii: o rodině
Povídání z výletu bude pokračovat až zase zítra. Dneska musím hned ráno odjet s Matějem do města, protože bude slavnost.
Tedy slavnostní předávání maturitních vysvědčení a to v Knihovně Akademie věd ČR.
Už se těším.
Tedy slavnostní předávání maturitních vysvědčení a to v Knihovně Akademie věd ČR.
Už se těším.
nejlepší zmrzlina v kraji
30.května 2023 07:01 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Z Comacchia jsme se vydali do Sieny, což byl náš nejjižnější cíl. Přes Ravenu je to o něco víc, než 200km a po těch neplacených rozbitých italských dálnicích a okreskách to trvá přes tři hodiny. Po cestě jsme potkali městečko Lucignano, které nám do cesty přihráli silničáři, poněvadž jsme ustavičně objížděli nějaké uzavřené úseky silnic, až jsme dodriftovali právě pod ono městečko, které nás svým vzhledem na kopečku zaujalo. Tož zaparkovat před hradbami a branou vzhůru do historie.
Do té historie jsme se ani nemuseli nijak vžívat. Odpoledne je tam totiž historicky siesta a tudíž na nějaký pozdní oběd není ani pomyšlení. Ale jsou tam náramně romantické staré uličky, náměstíčka, sluneční hodiny, které ukazují "dobý čas na práci" tedy v latině "Bonum Operandi Tempus" i informační centrum. Ale to vše je o siestě opuštěné, zavřené, nikde ani noha. A to je květen! V létě tam musí být mrtvo i mimo siestu.
Jediný krámek, který byl otevřený byl ten se zmrzlinou, o které nápis za sklem neskromně tvrdil, že zmrzlinu tu mají nejlepší v kraji. To se dá pochopit. Pokud jsou jediní otevření, pak jsou jistě nejlepší. Dali jsme si palačinku a byla dobrá. Ovšem kafe musela přinést Monika z bistra před hradbami, ve zmrzlinářství totiž kafe neměli.
Nu což, byla to pěkná zastávka a po té palačince jsme zamířili k Sieně. Už to bylo jen nějakých třicet kilometrů.
A v Sieně začalo pršet.
Do té historie jsme se ani nemuseli nijak vžívat. Odpoledne je tam totiž historicky siesta a tudíž na nějaký pozdní oběd není ani pomyšlení. Ale jsou tam náramně romantické staré uličky, náměstíčka, sluneční hodiny, které ukazují "dobý čas na práci" tedy v latině "Bonum Operandi Tempus" i informační centrum. Ale to vše je o siestě opuštěné, zavřené, nikde ani noha. A to je květen! V létě tam musí být mrtvo i mimo siestu.
Jediný krámek, který byl otevřený byl ten se zmrzlinou, o které nápis za sklem neskromně tvrdil, že zmrzlinu tu mají nejlepší v kraji. To se dá pochopit. Pokud jsou jediní otevření, pak jsou jistě nejlepší. Dali jsme si palačinku a byla dobrá. Ovšem kafe musela přinést Monika z bistra před hradbami, ve zmrzlinářství totiž kafe neměli.
Nu což, byla to pěkná zastávka a po té palačince jsme zamířili k Sieně. Už to bylo jen nějakých třicet kilometrů.
A v Sieně začalo pršet.
maturita s odřenýma rukama
29.května 2023 06:22 / zařazeno v kategorii: o rodině
Protože nelze zapomínat na události domácí, je třeba povídání o Itálii odložit a věnovat se rodině.
Tož je to za námi. Tedy hlavně za Matějem, který minulou středu úspěšně složil maturitní zkoušku a hned mi volal, že má maturitu za čtyři, což jsem nepochopil, protože tuhle zkratku neznám, navíc byla poněkud zavádějící.
Mělo to znamenat, že má dvě jedničky a dvojku, dohromady tedy za čtyři. Jenže zapomněl ještě na čtvrtý předmět, na Angličtinu, kterou má hotovou už od loňských prázdnin, kdy udělal certifikovanou mezinárodní zkoušku CAE - tedy čtvrtý stupeň Cambridgeských zkoušek. Takže má vlastně jedničky tři a z matiky dvojku, dohromady tedy za pět, nikoliv za čtyři, ale to už jsem se do toho zamotal. Možná to bude tím, že já vyznamenání neměl.
Nu a protože za maturitu je třeba obdržet významnou odměnu, dohodli jsme se na popud Moniky, že Matějovi předem pomůžeme pořídit kolečko s prkýnkem a on, protože je to opravdu hodně drahé, ho bude pomalu splácet z brigád, ale jezdit už na něm může hned. Strašně ho chtěl - to samý, co má brácha, Juráš.
Tak jsme ho jeli koupit do Rousínova z druhé ruky, ale téměř netknuté a ještě rok v záruce. Jinak už se neprodává. Matěj ho pochopitelně musel vyzkoušet. Zkoušku bylo snadné provést, jelikož prodávající byli rozumní a sešli jsme se na parkovišti u cyklostezky. Matěj nasadil helmu a vyrazil testovat. A dlouho se nevracel.
Až mi to bylo divné.
A správně mi to bylo divné. Přijel s odřenýma rukama a škrábanci na předloktích a na břiše včetně děr na tričku.
Že prý se mu to nějak seklo a …. Mám v autě dezinfekci, tak jsem to vyčistil, provizorně obalil čistými ubrousky a prkýnko jsme naložili a zaplatili, neboť bylo na rozdíl od Matěje v pořádku.
Ale do maturity ho nedostal, jen se na něm směl večer na chvíli projet a to už naštěstí i s chrániči.
Pak přišla ta maturita a měl-li bych přesně popsat tu situaci, která skutečně nastala, pak musím říct, že Matěj udělal maturitu s odřenýma rukama.
Je to báječnej kluk, ten Můj Matěj.
Tož je to za námi. Tedy hlavně za Matějem, který minulou středu úspěšně složil maturitní zkoušku a hned mi volal, že má maturitu za čtyři, což jsem nepochopil, protože tuhle zkratku neznám, navíc byla poněkud zavádějící.
Mělo to znamenat, že má dvě jedničky a dvojku, dohromady tedy za čtyři. Jenže zapomněl ještě na čtvrtý předmět, na Angličtinu, kterou má hotovou už od loňských prázdnin, kdy udělal certifikovanou mezinárodní zkoušku CAE - tedy čtvrtý stupeň Cambridgeských zkoušek. Takže má vlastně jedničky tři a z matiky dvojku, dohromady tedy za pět, nikoliv za čtyři, ale to už jsem se do toho zamotal. Možná to bude tím, že já vyznamenání neměl.
Nu a protože za maturitu je třeba obdržet významnou odměnu, dohodli jsme se na popud Moniky, že Matějovi předem pomůžeme pořídit kolečko s prkýnkem a on, protože je to opravdu hodně drahé, ho bude pomalu splácet z brigád, ale jezdit už na něm může hned. Strašně ho chtěl - to samý, co má brácha, Juráš.
Tak jsme ho jeli koupit do Rousínova z druhé ruky, ale téměř netknuté a ještě rok v záruce. Jinak už se neprodává. Matěj ho pochopitelně musel vyzkoušet. Zkoušku bylo snadné provést, jelikož prodávající byli rozumní a sešli jsme se na parkovišti u cyklostezky. Matěj nasadil helmu a vyrazil testovat. A dlouho se nevracel.
Až mi to bylo divné.
A správně mi to bylo divné. Přijel s odřenýma rukama a škrábanci na předloktích a na břiše včetně děr na tričku.
Že prý se mu to nějak seklo a …. Mám v autě dezinfekci, tak jsem to vyčistil, provizorně obalil čistými ubrousky a prkýnko jsme naložili a zaplatili, neboť bylo na rozdíl od Matěje v pořádku.
Ale do maturity ho nedostal, jen se na něm směl večer na chvíli projet a to už naštěstí i s chrániči.
Pak přišla ta maturita a měl-li bych přesně popsat tu situaci, která skutečně nastala, pak musím říct, že Matěj udělal maturitu s odřenýma rukama.
Je to báječnej kluk, ten Můj Matěj.
Buon giorno!
26.května 2023 06:42 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
A ještě jednou z Comacchia. Takové malé městečko a furt se tam něco děje!
Šli jsme s Monikou do manufaktury. Je to z centra pár set metrů, ráno náramná procházka, nikdo nikde, jen kočička hlídá svůj štafl u dveří v podloubí "Loggiato dei Cappuccini", které vede z města až ke kostelu S. Maria in Aula Regia. Na dveřích ja napsáno "Zde žije kočičí kolonie", čímž je jasno, komu to tu patří.
Prohlíželi jsme si micku a tu někdo píská. Pískání se blížilo. Arkádami projížděl dědeček na kole a pískal si! Na konci arkád u kostela se otočil a nepřestávaje si pohvizdovat, jel zpátky.
A to jsme - již nepřekvapeni nečekaným cyklistou - pozdravili: "Buon giorno!"
Dědeček okamžitě přestal s pískáním, zastavil se, pozdravil velmi vesele a hlasitě "Buon giorno!" a začal povídat. Italsky. Vůbec jsme mu nerozuměli, pokusy o jiný jazyk ztroskotaly okamžitě a veselý dědeček dál zpěvnou italštinou velebil ráno, sluníčko i svět vůbec (alespoň tak jsme tomu z gestikulace porozuměli) a hlavně Moniku.
"Von tě normálně balí!"
"No to víš, vidí pořádnou ženckou …"
Něco na tom bylo. Dědeček byl asi tak o hlavu a půl menší, než Monika.
A tak jsme si povídali. Dědeček italsky, my česky. Smáli jsme se a bylo to úžasné.
Zakončili jsme to obě strany širokými úsměvy a rozloučením "Arrivederci". Dědeček nasedl na kolo, spustil znovu veselé pohvizdování a pomalu odjel arkádami do Comacchia.
To vám bylo jako ze starého filmu - nádhera.
Nu a my jsme za chvíli šli do manufaktury, do které se taky vchází z podloubí. Otevírali v devět.
Šli jsme s Monikou do manufaktury. Je to z centra pár set metrů, ráno náramná procházka, nikdo nikde, jen kočička hlídá svůj štafl u dveří v podloubí "Loggiato dei Cappuccini", které vede z města až ke kostelu S. Maria in Aula Regia. Na dveřích ja napsáno "Zde žije kočičí kolonie", čímž je jasno, komu to tu patří.
Prohlíželi jsme si micku a tu někdo píská. Pískání se blížilo. Arkádami projížděl dědeček na kole a pískal si! Na konci arkád u kostela se otočil a nepřestávaje si pohvizdovat, jel zpátky.
A to jsme - již nepřekvapeni nečekaným cyklistou - pozdravili: "Buon giorno!"
Dědeček okamžitě přestal s pískáním, zastavil se, pozdravil velmi vesele a hlasitě "Buon giorno!" a začal povídat. Italsky. Vůbec jsme mu nerozuměli, pokusy o jiný jazyk ztroskotaly okamžitě a veselý dědeček dál zpěvnou italštinou velebil ráno, sluníčko i svět vůbec (alespoň tak jsme tomu z gestikulace porozuměli) a hlavně Moniku.
"Von tě normálně balí!"
"No to víš, vidí pořádnou ženckou …"
Něco na tom bylo. Dědeček byl asi tak o hlavu a půl menší, než Monika.
A tak jsme si povídali. Dědeček italsky, my česky. Smáli jsme se a bylo to úžasné.
Zakončili jsme to obě strany širokými úsměvy a rozloučením "Arrivederci". Dědeček nasedl na kolo, spustil znovu veselé pohvizdování a pomalu odjel arkádami do Comacchia.
To vám bylo jako ze starého filmu - nádhera.
Nu a my jsme za chvíli šli do manufaktury, do které se taky vchází z podloubí. Otevírali v devět.
Anguilla Marinata
25.května 2023 08:21 / zařazeno v kategorii: o jiných krajích
Dneska to nabralo zpoždění. Tedy to psaní. Jsem trochu zazmatkoval se Psem a ještě jsem to musel po ránu napravovat. Ale Pes vyšel a já si můžu psát o komačích.
Nuže: marinovaní úhoři čili italsky Anguilla Marinata proslavili městečko Comacchio asi nejvíc. V té laguně kolem městečka se totiž stahovali odjakživa úhoři, aby táhli proti proudu řeky tam, kde vyrostli jejich rodiče. Nezůstalo to bez povšimnutí a místní rybáři si z lovu úhořů udělali nástroj k živobytí. Vedlo to téměř až k jejich vyhubení a lov už je zakázán a jen pro udržení tradice se jako "muzeální aktivita" provádí dodnes.
V dobách největší slávy to byl obrovský lidský mechanismus, který zaměstnával rybáře větší část roku, aby to celé vyvrcholilo lovem během jednotoho týdne někdy v září podle tří podmínek, které byly pro lov důležité a musely být naplněny.
Ono totiž bylo potřeba trefit se do období tahu úhořů, k tomu musel být nov, jelikož úhoři nemají rádi světlo a to ani měsíční a navíc musela být na moři bouře, která hnala vlny k pobřeží.
Na tyhle podmínky rybáři čekali.
Když se to všechno sešlo, otevřeli průchody do důmyslných šipkovitých ohrad, které během roku stavěli v laguně a vyrazili na lov. Úhoři chtěli do řeky přes lagunu, ale v cestě jim stály ony šipkovité ohrady. Vpluli do nich otevřenými průchody, ale nemohli dál. A bouře jim nedovolila vrátit se zpátky do moře. Uvízli v pastích.
Na to čekali rybáři a jen podběráky je z pastí nabírali do připravených košů z proutí, které po celý rok pletli a opravovali. Pak už následoval převoz košů na lodicích do manufaktury (Manifattura dei Marinati) a zpacování úhořů.
Nebylo to nic hezkého pro ochránce přírody. Ale o těch tenkrát nebylo ani vidu ani slechu a tak nešťastní úhoři končili na špalku pod sekyrkou dělníků z manufaktury. Obvykle je nasekali na tři díly, kusy nabodali na dlouhé rožně a na nich je pak v obrovském množství opékali na otevřených vertikálních ohništích manufaktury. Po opečení se to celé z rožňů stáhlo, naložilo do marinády a ukládalo do zvláštních beček ze štípaného dřeva, které si rybáři také sami vyráběli.
Nu a ty soudky pak putovaly do obchodů a do hokynářství, například až k panu Čočíkovi na Malý rynek, kde je kupoval tatínek pana Wericha.
Ty časy jsou pryč.
Dnes se plní úhoři jen v nepatrném množství do konzerv a je to taková místní atrakce. A protože jsme tam jeli právě proto, abychom zjistili, jak to s těmi komači bylo, pochopitelně jsme si komače v konzervě přivezli. Ještě nevím, jak to chutná, budeme je muset otevřít ve větší rodinné společnosti, aby i děti věděly, jak chutná historie.
Pro ty, koho zajímá dokument o komačích, zde je první a zde druhá jeho část.
A tuhle jsou v plechu:
Nuže: marinovaní úhoři čili italsky Anguilla Marinata proslavili městečko Comacchio asi nejvíc. V té laguně kolem městečka se totiž stahovali odjakživa úhoři, aby táhli proti proudu řeky tam, kde vyrostli jejich rodiče. Nezůstalo to bez povšimnutí a místní rybáři si z lovu úhořů udělali nástroj k živobytí. Vedlo to téměř až k jejich vyhubení a lov už je zakázán a jen pro udržení tradice se jako "muzeální aktivita" provádí dodnes.
V dobách největší slávy to byl obrovský lidský mechanismus, který zaměstnával rybáře větší část roku, aby to celé vyvrcholilo lovem během jednotoho týdne někdy v září podle tří podmínek, které byly pro lov důležité a musely být naplněny.
Ono totiž bylo potřeba trefit se do období tahu úhořů, k tomu musel být nov, jelikož úhoři nemají rádi světlo a to ani měsíční a navíc musela být na moři bouře, která hnala vlny k pobřeží.
Na tyhle podmínky rybáři čekali.
Když se to všechno sešlo, otevřeli průchody do důmyslných šipkovitých ohrad, které během roku stavěli v laguně a vyrazili na lov. Úhoři chtěli do řeky přes lagunu, ale v cestě jim stály ony šipkovité ohrady. Vpluli do nich otevřenými průchody, ale nemohli dál. A bouře jim nedovolila vrátit se zpátky do moře. Uvízli v pastích.
Na to čekali rybáři a jen podběráky je z pastí nabírali do připravených košů z proutí, které po celý rok pletli a opravovali. Pak už následoval převoz košů na lodicích do manufaktury (Manifattura dei Marinati) a zpacování úhořů.
Nebylo to nic hezkého pro ochránce přírody. Ale o těch tenkrát nebylo ani vidu ani slechu a tak nešťastní úhoři končili na špalku pod sekyrkou dělníků z manufaktury. Obvykle je nasekali na tři díly, kusy nabodali na dlouhé rožně a na nich je pak v obrovském množství opékali na otevřených vertikálních ohništích manufaktury. Po opečení se to celé z rožňů stáhlo, naložilo do marinády a ukládalo do zvláštních beček ze štípaného dřeva, které si rybáři také sami vyráběli.
Nu a ty soudky pak putovaly do obchodů a do hokynářství, například až k panu Čočíkovi na Malý rynek, kde je kupoval tatínek pana Wericha.
Ty časy jsou pryč.
Dnes se plní úhoři jen v nepatrném množství do konzerv a je to taková místní atrakce. A protože jsme tam jeli právě proto, abychom zjistili, jak to s těmi komači bylo, pochopitelně jsme si komače v konzervě přivezli. Ještě nevím, jak to chutná, budeme je muset otevřít ve větší rodinné společnosti, aby i děti věděly, jak chutná historie.
Pro ty, koho zajímá dokument o komačích, zde je první a zde druhá jeho část.
A tuhle jsou v plechu:
2023
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: