2018

typicky podzimní západ

Zdá se, že tereziánské léto končí a když to dobře dopadne, možná i trochu zaprší. V každém případě teď občas ráno padne mlha, což zahrádce velmi sluší, a večer se dá z druhé strany toho našeho olešského hřebenu pozorovat západ Slunce. Trochu zamlžený, kapánek zamračený, takový neostrý - inu: typicky podzimní.

zapad_v_Olesku_181018

vlaštovky pri Měsíčku

Přesto, že to nevypadá, i letos pomalu přichází podzim. Mrazíky sice zatím pohrozily jen jednou před měsícem a další se nepřidaly, ale mlhy už se courají po polích a stmívá se čím dál dřív.
To ale dětem nevadí.
Dokud je alespoň trochu vidět, pořád se dá být venku.
Minulý víkend foukalo a byl tedy ve znamení draků. Tenhle víkend toho větru nebylo moc. To ovšem neznamená, že by se nelétalo.
Právě bezvětří se hodí pro létání lehoučkých vzdušných plavidel. Matěj pochopitelně vytáhl letadýlko. Nejdřív ho sice zase vrátil, že nelétá, ale když jsem mu vysvětlil, že má křídlo nasazené obráceně a že by musel couvat, aby to létalo pořádně, pochopil, že profil křídla má svůj význam a využiv poté vztlaku správným nasazením křídla, dal se do létání znovu. Jenomže potom mu upadla vrtule, poněvadž mu vypadl šroubek, který špatně utáhl a letadýlko definitivně přistálo.
Ne tak Matěj.
Vytáhl motorovou vlaštovku. Kačka se přidala, jelikož má stejnou a začalo se létat znovu.
Baterka vydrží asi tak deset minut a tak se nabíjelo a létalo a zase nabíjelo a znovu létalo skoro celou neděli. Až do večera.
A to už jsme u toho podzimu a stmívání.
Ikdyž už nad kopcem Ďábel vyšel Měsíc, pořád ještě bylo vidět a pořád se létalo.
A máme tu tak další zábavu: létání pri Měsíčku.
Domlouval jsem se s Matějem, že uděláme fotku přeletu vlaštovky přes Měsíc. Jenomže to nevyšlo. Tenhle strojek nedokáže vyletět dost vysoko a tak jsem se spokojil jen s přízemními obrázky.
Jako dokument o létání stačí, ale strike to nebyl.

valstovky_1

valstovky_2

Trabanti ve Zvoli

Jel jsem pro Kačku do Břežan a hned bylo jasné, že se cestou zpátky budeme muset stavit ve Zvoli. Tuhle sobotu tam totiž bylo něco, co tam ještě nebylo. A to Trabanti.
Ne, nebyli to ti Trabanti, co se žlutým autíčkem objeli celý svět. Byla to Trabantiáda. Zřejmě nějaká putovní soutěž jednoho z Trabantích klubů. Kolem školy a rybníka byla zaparkována spousta pestrobarevných plastových autíček a posádky lovily podle nějakých pravidel něco kolem rybníka. Luštily tajenku a z té se pak něco dozvěděly a získávaly body a … a bylo to pro radost.
Tu radost jsme měli s nimi, i když Kačenka trošku reptala, ale nakonec si i ona poskočila, neboť tam byl i zelenej Trabant a to se prý musí poskočit. Jenom už nevím proč se musí poskočit, to však nevadí, neboť poskočeno bylo a tudíž se stalo to, co se stát mělo.
Já si naopak bez poskakování musel udělat pár obrázků. Pochopitelně. Trabanti ve Zvoli nejsou každou sobotu.

PA130039

PA130042

PA130045

PA130048

PA130050

PA130054

PA130059

když muž se želvou snídá

Je to zrovna měsíc, co jsme vzali na byt a stravu dva plazy. Ano, želva je plaz. Dokonce snad prý i nejprimitivnější. Takovej prastarej had s nožičkama a futrálem na zádech.
A právě v tom jejich předpotopním způsobu bytí lze snad nalézt určité zalíbení.
Já se je snažím nějak pochopit nebo alespoň vysledovat, jak vlastně fungujou, ale moc mi to nejde. Takový kočkeni, to je jiná. Jenomže želva není kočken a tudíž si je občas musím od Matěje s dovolením vyprosit, vzít si brejle a zkoumat, kde to má oko, proč to má nohy přirostlé zrovna takhle, jestli to dokáže utíkat, proč to má na čumáku (je to čumák?) dvě dírky, proč se to furt převaluje na záda, když se to nedokáže překulit samo zpátky a tak. Zkouším si to vyfotit a nejde mi to, protože je to mrňavý, že se to málem vejde na padesátikorunu. Zkouším si to dát do dlaně a čekám, co bude - a ono nic není. Je to studený, musí se to vohřát a když se to vohřeje, někam to leze. Ale nevíte kam, protože netušíte, co si takovej plaz myslí. U kočkenů se to alespoň občas dá odhadnout. Ale želva? Ta akorát vobčas mrkne víčkem zdola nahoru a když se to víčko nevrátí do původní polohy, tak zjistíte, že to není mrknutí, ale usnutí.
Vůbec se v nich nevyznám. Zřejmě to bude chtít pár desítek let společného bydlení. Nějak se začít musí.
A tak jsem si v sobotu dopoledne jednu s dovolením vypučil, abych si ji prohlíd'. Jestli si i ona (Nebo on? Ono se to nedá poznat.) prohlížela mě, to nevím. Jediné, co způsobilo mírný pohyb hlavou, byl objektiv fotoaparátu. Zřejmě proto, že byl blízko. Želva chodila po stole, pomalu, pochopitelně. Ale zase dost rychle na to, aby se nechala pořádně portrétovat. Nijak extra moc citýrovat jsem jí zase nemoh', jelikož Matěj dohlížel, aby nedošla újmě. A tak jsme se pomalu seznamovali, ale jestli došlo k nějakému seznámení, to nevím. Nedá se to poznat.
Ani fotky se moc nepovedly. Budu muset někde najít návod, jak se fotí želvy. Zatím jsem zůstal u toho, že mám fotku Matěje s želvou u snídaně.
Jmenuje se to: když muž se želvou snídá.

muz_se_zelvou

tereziánské dračí léto

Zahrádka by potřebovala zalít, ikdyž se tváří, že je všechno v pořádku. Proto zaléváme. Tenhle podzimní čas totiž bývá častěji podmračený a deštivý, než baboletní. Ovšem počasí poručit nejde a škarohlídi si vždycky najdou na něčem šmouhy. Počítám, že se najdou i tací, kteří láteří na to že je hezky. Ovšem hledět škaredě na svět je škoda. Je lepší to vídět obráceně:
Máme nádherné babí léto a jak jsem se dočetl, naši předkové si toto období pojmenovali podle svátků a u nás máme tedy babích let více. Zdá se, že jsme si letos zatím užili mariánské babí léto, ludmilsko-matoušské babí léto a svatováclavské babí léto. Babí léto tereziánské právě prožíváme a na přelomu října a listopadu se může objevit ještě léto Všech svatých, někdy označované jako malé babí léto. Tedy pokud bude stále hezky.
Naše teriziánské babí léto teď běží naplno. O víkendu navíc ještě trochu foukalo a tak si Matěj s Kačkou vytáhli draky a lítalo se. Ano, za humny byl drak. Vlastně draků pět. Protože jich máme v zásobě víc, přidal jsem se i já a provětrali jsme všechny včetně té největší krabice, která nese hrdý název Black Box.
Ba dokonce jsem vytáh' i ten starej naviják, kterej mi udělal před nějakámi padesáti lety tatínek právě na draka. Tenkrát jsme ho pouštěli na chalupě a ta papírová krabice létala vysoko nad vsí. Dokonce se i jednou utrhla a někdo z kamarádů jí utíkal zachránit, což se mu málem nepovedlo, protože spadla jako na potvoru zrovna na železniční násep asi kilometr vzdálený za polem. Přijížděl vlak, ale kamarád to stihl a tak jsme po drobné opravě létali dál.
U nás za humny vlak nejezdí a na druhé straně kopce pod skálou je v tunelu, takže nám nebezpečí od Posázavského pacifiku nehrozí. A tudíž si tu můžeme létat, co hrdlo ráčí.
Jenomže ten naviják má převod do rychla, aby se dal drak rychle přitahovat. A to, když je silný vítr, jde těžce.
Šlo to těžce a musel jsem Matějovi pomáhat, protože začal funět a vydávat zvuky, které jsem u něj ještě neslyšel. Že prý to nejde. Společnými silami jsme imperiální stihačku nakonec přitáhli a Matěj ji šel raději zpátky vyměnit za akrobatické křídlo, které sice vyžaduje nesrovnatelně menší sílu k přitažení, ale zato velkou šikovnost při ovládání, jelikož je dvouruční. Kačka taky změnila stroj a tak jsme měli přepestrou drakiádu.
Jenom ten naviják nakonec zůstal na mě. Jde to vážně těžce. Bude potřeba provést základní údržbu a namazání.
Inu, jak jsem psal: tereziánské léto je v plném proudu.

draci_181014-1

draci_181014-2