2018

byl jsem hnusnej

"Tady je vidět, že není malých rolí," pravil pan režisér, "bylo to skvělý."
Jo, skvělý. Na rozdíl od loňského představení, kdy jsem se roli učil čtvrt roku každý den i v autě a neslez' z jeviště, to nebyl ani štěk. Ba dokonce jsem byl i zády k publiku, že prý líp vynikne ta silueta zezadu. Inu, asi vynikla.
Totiž o víkendu jsme byli ve Spáleném Poříčí. My tam byli poprvé. Kaččin sbor už prý potřetí. Šlo o pěvecké soustředění. Jenomže takové soustředění, to není jen tak. To se zpívá celý víkend. Ostatně je to sbor pěvecký. Kačka do něj patří teprve rok, tedy školní rok. A je to náramná věc. Paní učitelka (Nevím, proč se zrovna v téhle škole říká paní učitelka. My byli na flétničce s dětmi zvyklí říkat paní profesorka) je k nezastavení a pro své zpěváky má nachystáno množství vystoupení, na které je potřeba cvičit a cičit a … soustředit se. Tož jsme se s nimi jeli soustředit. Jako doprovod a diváci.
Jak se tak soustředíme, z ničehož nic mi paní učitelka volá, jestli bych jim nechtěl do toho muzikálu dělat překupníka. Že prý jejich pan varhaník, co ho měl představovat, přijede až pozdě a že by to nestačil nacvičit.
"Ale jo, já jim všechno," pravil jsem a šel do auly, kde se zkoušelo. A tam jsem dostal svou roli.
Jako ziskuchtivý a bezskrupulózní překupník čehokoliv jsem měl od nešťastné dívky Nirit vzít truhličku rodinných šperků a dát jí za to lodní lístek do Tel Avivu, aby mohla odjet za Orenem. Ale všechno pěkně hnusně. Protože překupníci jsou hnusný.
Tak jsem to jednou vzal jen tak bez přípravy, pan režisér mi vysvětlil, jak by si to přál s přípravou, dostal jsem černej kabát a černej klobouk, aby byla zdůrazněna má černá povaha a jelo se to celé.
Nu a právě tehdy jsem obdržel ono ocenění, že není malých rolí. Pochopitelně jsem při tom popletl jméno lodi, jelikož se jmenovala Gotlieb Kopfstock, zatím co já řekl Theodor Mundstock nebo tak něco, ale to prý bylo jedno. A tak se zkoušelo. Já si to moh' ještě asi dvakrát projet, ale ostatní zkoušeli, až se z nich kouřilo.
A v neděli byla premiéra.
Bylo to náramný. Já to celé mohl sledovat jako divák, jelikož překupník zažil svých deset vteřin slávy až ke konci a navíc přicházel z hlediště. Zpěváci - herci hráli a zpívali úžasně a diváci ani nedutali. Třikrát byla děkovačka a tleskali jsme (já byl pochopitelně mezi diváky), že se málem zbořil sál.
Když se to celé rozcházelo, dostalo se i mně ocenění. Od Matěje:
"Tati, tys byl ale hnusnej!"
Co vám budu povídat - takový ocenění se počítá. Ovanul mě ždibíček slávy a nadnášelo mě to natolik, že když jsem pak pomáhal vrátit obřadní síň, která pro nás byla divadelním sálem, do původního stavu a sletěl jsem ze stolu a židle přímo na pódium, ani jsem o tom nevěděl a doteď nemám ani modřinku. Jen jsem tím nečekaným závěrečným pádem způsobil paní učitelce šok, když musela sledovat, jak se řítím dolů.
Nu což. Není důležitý, jakej zažitek to je. Hlavně aby byl dost intenzívní. A to byl.