WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je to moje kost

Nakonec to celé nebylo marné a předoperační vyšetření, které platí deset dní, jsme mohli použít. Kačka nastoupila v neděli do nemocnice a včera jí vrtali koleno. Tedy jen obrazně, neboť téměř přímý opak vrtání byl tím, co pan doktor prováděl. Už vloni, když si po sportovním soustředění Kačka stěžovala na cosi na koleně, jsme u paní doktorky a na rentgenu zjistili, že na kosti je ještě jedna kůstka, která tam být nemá. A tak bylo naplánováno odstranění této, což se odehrálo právě včera ráno.
Ovšem Kačka je zklamaná.
Tedy ne snad tím výkonem. To proběhlo všechno v nejlepším pořádku, ale tím co nedostala.
Ona totiž prohlásila už po tom prvním vyšetření, že to nikomu nedá. Že to je její kost a basta.
Kaččino odhodlání jsem pochopil teprve, když jsem se zeptal, jak to myslí. Myslela to tak, že ten kousíček kůstky je její, že si ho chce nechat, ikdyž jí ho uříznou.
Nu, to se musíme zeptat pana doktora. A pan doktor vykulil oči. Na tuhle otázku nebyl úplně připravenej, tak jen po kratičkém odmlčení pravil, že to nejde.
"A proč?" tázala se Kačka, "vždyť je to moje kost."
"To sice je, ale to se tak nedělá. Až to odřízneme, musíme to poslat na histologii," opáčil pan doktor, který se už mezitím vzpamatoval z neočekávané žádosti o kost.
A jak řekl, tak se stalo.
Kůstka je pryč a Kačka se zotavuje.
Ovšem to zklamání, to zůstalo. Vždyť to přeci byla Kaččina kost!