WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jak fotky promlouvají

Kdepak já a fotogaf. Něco takového mě ani ve snu nenapadlo. Koukám se vždycky na obrázky opravdových fotografů a říkám si, že takhle bych to chtěl umět vyfotit. Baví mě dělat obrázky, zkouším to a to je tak všechno. Kdysi dávno jsem četl knížku, která se jmenovala Fotograf. Šlo o to, že fotograf, má-li být pravdivý a úspěšný, musí své obrázky dělat bez osobní účasti na fotografované události. Musí jen zachytit ten správný okamžik. Tahle myšlenka pak vede až k absurdnímu závěru, kdy se ta nejlepší fotka skutečně povede … ale za jakou cenu.
Nu a jsme u toho.
Já si dělám obrázky pro radost a podle toho taky vypadají. Fotografové dělají obrázky pro obživu. A podle toho vypadají. Nemluvím o kvalitě techniky. Na té záleží až v druhé řadě. I dírkovou komorou se dá udělat krásnej obrázek, byť technicky hrubě nedokonalej. Jde mi o ten obrázek, o ten záměr, o důvod pořídit časovou kapsli děje, který se už nebude opakovat, o ten okamžik, kvůli kterému stojí za to vytáhnout fotoaparát a zmáčknout spoušť.
A právě ten důvod se mi u těch opravdových fotografů moc nelíbí. Totiž: jejich obrázky jsou dokonalé jak právě tím zachyceným okamžikem, kterým jejich obrázky k divákovi promlouvají, tak technicky. Jenomže když se podívám do soutěží, kde se volí nej nej fotky, vidím, že se z nich už dávno vytratila radost. Připomněla mi to právě letošní soutěž. Tuhle jsme se s přáteli o obrázcích bavili. O tom, jak ty fotky promlouvají, jaký je ten výraz v tváři a jak to bylo tvrdě odpracované a jak dlouho to trvalo … Jsou to prostě nejlepší obrázky na dané téma.
A o tom to je.
T
émat bylo mnoho a ve všech těch nominovaných obrázcích lze vyčíst něco z výše popsaného. Ale v žádném radost. I pod několika málo úsměvy na fotkách (je jich, myslím, skoro 200) je schována nějaká bolestivá emoce. Nikde jsem tam nenašel to, proč si dělám obrázky já. Nikde tam není radost.
Je to vypsanými tématy?
Nemyslím.
Bude to všeobecným uvažováním, které vystihuje právě ta knížka Pierra Boulla, kterou jsem zmiňoval na začátku.
No jo, ale co s tím?
Mám na to jedinej recept: ty veselý obrázky si musím udělat sám.