2018

jak prosvítit kufr

Když mluvíme o historii, každý si většinou vzpomene na nějakou látku z dějepisu a začne přemejšlet, kdy vlastně Karel IV. postavil ten most přes Vltavu. O historii méně vzdálené už máme jasnou představu. Tu z těch filmů, co nám předkládají tvůrci historie. Naopak o událostech v čase značně vzdálených neuvažujeme vůbec a máme je zažité spíš jako pohádky o králích, císařích a faraonech, případně o dinosaurech. Ovšem historie čerstvá, ta nám uniká zcela.
Jaké například bylo před rokem počasí, na to si nevzpomene nikdo. A když je zima, jako ta letošní převážně bez sněhu, zapomenou řidiči v kraji, kde ten sníh není, na to, jaké to je ve sněhu jezdit. Takže včera, když spadlo pár vloček, které se rázem na vozovce staly uježděným zrcadlem, nastala lamentace a kalamita. Tedy u nás v kraji.
Na Vysočině měli jasno, tam byla vánice a doprava na dálnici se zastavila.
Ovšem u nás řidiči vyjeli. Místo černého asfaltu měli pod koly místy bílý povlak. Ti rozumní jeli krokem. V kolonách před Ohrobcem a před Břežany jsme skoro stáli, ale opravdu jen skoro. Jelo se rychlostí chůze. A to právě někteří řidičové nedokázali pochopit. Otáčeli se, aby sjeli dolů po skluzavce v serpentinách nad Vraným, jiní se cpali do řady, ba dokonce nad Břežany směrem k Točné na ledovce jedno Super Béčko zuřivě předjíždělo v zatáčce, aby se pak zařadilo do fronty přede mnou. Řidič za mnou od Oleška alespoň dával svůj nesouhlas s tempem jízdy najevo tím, že se mi snažil zblízka prosvítit kufr.
Naštěstí se včerejší ráno na cestě, kterou jsem projel, obešlo bez nehody. Ale skoro je mi líto, že ten sníh hned dopoledne roztál. Kdyby ne, byla by příležitost, aby si ti zapomětlivci připomněli, jak to na sněhu klouže.