2019

výjimečnej sněhulák

Nebyla to s tím sněhem žádná sláva. Sice napadlo dohromady nějakých deset centimetrů, jenomže bylo teplo, do toho začalo i trochu pršet a po sněhu je veta. Naštěstí si Kačka s Matějem stačili postavit sněhuláka. Já ho tedy nestih' vyfotit, ale musím si ho tu zapsat, protože to byl sněhulák nad sněhuláky.
Matěj se rozhodl, že to tentokrát bude ten největší sněhulák vůbec. Vzal si na to štafle, aby vůbec dosáhl. Jenom nohy byly vysoký jako Kačka. A tak kouleli, stavěli a když byli v sobotu před obědem hotoví, pan stavitel pravil, že to špatně odhad. Že je ten sněhulák velkej moc a že tu hlavu nahoru vůbec nemohli unést a tak jsou obrovský nohy, velký tělo a malinkatá hlava.
Na to jsem se musel jít podívat.
To víte, nikam jsem se nevypravoval a tak jen v kraťasech a triku jsem šel obhlídnout, co děti postavily. Sníh byl rozbředlej a už pár metrů od zápraží mi to uklouzlo. Šikovně jsem to vybral a pokračoval dál po svahu za sněhulákem.
A na tom svahu už jsem to nevybral.
Tedy první skluz ano, ale napodruhý už mi podjely z kopce obě nohy a já sebou plácnul pěkně naplocho na záda. No musel to bejt pohled. Matěj volal, jestli jsem v pořádku, což jsem byl. Jen jsem si krapet varazil dech. Posbíral jsem se a šel blíž k tomu sněhulákovi. Byl vysloveně netypickej. A velkej. Jenomže mě tak nějak ta sněhová postava už dál nelákala. Sněhu jsem měl dost. S promočenejma gatěma a trikem jsem se dobelhal domů. Hezky opatrně, abych sebou nepraštil ještě popředu a nebyl vyválenej ve sněhu celej jak ten sněhulák.
Pěknýho postavili. Vopravdu úplně jinýho, než kdy jindy. Takovej tu ještě nestál. Natož pak abych mu já ležel u nohou. To se stává vopravdu výjimečně.