WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

přihlášky podány

Měl jsem pocit, jako bych to už jednou zažil, ale může být, že to bylo jinde a nebo se mi to opravdu jen zdálo. V každém případě jsem je v pátek zanesl tam, kam patřily.
Totiž ty Kaččiny přihlášky na střední školu.
Tu druhou jsem dokonce podával spolu s jiným tatínkem, který také v roušce byl o pár metrů rychlejší a již zvonil u vchodu. Pozdravil jsem a svezl se dovnitř s ním. Přihlášky umístěny, popřáli jsme si hezký den a hodně štěstí při zkouškách a šli si po svých.
To ovšem ten tatínek nevěděl, že tu první jsem podal se vší vehemencí.
Vstoupil jsem totiž do budovy školy, vybral si pravé schodiště a svižně jsem vystupoval k recepci, kde se přihlášky podávaly. Ten poslední schod už mi však moc svižně nevyšel. Špičkou boty jsem o něj zaškobrtl a už jsem se řítil k zemi. Dopadl jsem jen na koleno a na ruku. Nic se nestalo, zvedl jsem se a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. V pořádku, nebudu za tatrmana. Mrkl jsem na sebe do zrcadla na zdi recepce a pokračoval jsem ke dveřím haly a pak k okénku.
Tam seděl pán, možná něco jako školník a už na mě čekal.
"Jste v pořádku?"
"Já?"
"Vy. Vypadalo to, že jste si mohl ublížit."
"Ne, dobrý. Já jen … tuhle přihlášku …"
"Tady máte potvrzení o přijetí přihlášky."
"Děkuju."
"A vážně vám nic není?"
"Nic, dobrý. Nashledanou."
"Tak nashledanou."
Odcházel jsem a údiv nad tím, jak mě mohl vidět mě rázem přešel.
To zrcadlo na stěně bylo zrcadlo jen ze strany vchodu. Z recepce bylo průhledné. Tudíž měl pan školník ten můj pád na schodech před sebou jako na talíři.
Ještě, že jsem se do zrcadla nezašklebil. To by mohlo být bráno jako pohrdání ouřední osobou.
Nu, jak jsem psal: přihlášky už jsou řádně podány. Teď to bude už jen na Kačce.