2018

vážená většino!

O výchově je těžko psát, když na to člověk nemá patřičné vzdělání, byť zkušenosti nechybí. Nechybí ani vlastní praxe, tedy přesněji řečeno naše děti. Máme s moulaskavouHaničkou za to, že Kačka s Matějem vychovaní podle našich měřítek jsou a Juráše už víc nevychováme, jelikož dospělí se vychovávají sami. Suma sumárum, povedlo se. Jak to bude dál, ukáže čas, ale vypadá to, že rozběhnuto je správným směrem.
O to víc mě vzteká, když se děje něco, s čím nesouhlasím a s čím je těžké něco udělat, aniž by to na naše děti mělo nějaký negativní vliv. Tedy jednotlivé akce spolužáků jsme zatím zvládali urovnat způsobem, který, zdá se, umožnil zúčastněným protistranám napravit chybu ve výchově přijatelným způsobem a naše děti to ovlivnilo pozitivně - tedy: neplecha nakonec vyjde najevo a neplechář je potrestán. Jsem rád, že nám dosud přálo štěstí a potkali jsme báječné lidi, kteří nám v tomto směru zatím vždy vyšli ve škole vstříc.
Jenomže teď jsme u další úrovně. Skupinová vina. Existuje totiž v jedné třídě skupina, která tu neplechu provádí podle mého promyšleně a cíleně. Škola, potažmo pan učitel třídní, si s tím neví rady. Matěj si stěžuje na hroznej kolektiv. Straní se ho. Na podzim nás, konkrétně tedy Matěje (jako loňského nepsaného vůdce - slušňáka) a mě pan učitel požádal o jakousi pomoc, kterou nedokázal specifikovat líp, než tak, že Matěj prohlásil, že teda rozhodně nebude dolejzat a donášet, což jsem mu bez výhrady schválil. Nu a včera na třídních schůzkách se jeden z rodičů chytil naprosto zástupného problému, tedy telefonů ve třídě a navrhl, aby učitel na dobu vyučování vybíral telefony a rozdával je teprve po vyučování. Byl jsem okamžitě proti. Nesouhlasím se zákazy obecně a bez analýzy příčin a jasně stanoveného cíle, popsané kontroly a způsobu vyhodnocování účinků už vůbec ne. Jde v tuto chvíli čistě o princip, protože zrovna Matěj používá telefon jen k telefonování. Nicméně můj jasně formulovaný nesouhlas byl jediný a nikdo z rodičů na třídní schůzce se nepřidal.
Připadalo mi to jako bych sledoval před osmdesáti lety Mnichovský diktát či jako bych znovu prožil okupaci v osmašedesátém. Ti rodiče mluvili jako o někom cizím, ne o svých dětech. Skoro jsem měl ten dojem přímého odcizení ve smyslu: tak jim to zabavte, on je v tom náš Pepíček sice nevinně, ale v zájmu kolektivu to tak bude lepší. Neschopnost a nezájem vychovávat svoje děti, neschopnost kontrolat jejich zájmy a činy, korigovat, vysvětlovat a jít příkladem vlastním chováním z toho vysloveně čišela.
A pan učitel nakonec pravil, že je to typický příklad demokracie a menšina je v zájmu většiny přehlasována k jejímu prospěchu.
No, vážená většino, děte s tím do prdele!
Ne, to jsem neřekl a i tady ve svém deníku se za ta slova, která normálně nepoužívám, laskavým čtenářům omlouvám. Přesto sem patří. Vzteká mě to do té míry, že jdu přemýšlet, jak tu situaci změnit. Ke své hanbě přiznávám, že mě zatím nic kloudného nenapadá.