2018

naučil jsem se párovat

V páru, jdeme v páru,
kam, nemáme páru …
… zpívá se v písničce ze Stvoření světa. Možná si ten film Jeana Effela ještě pamatujete. Já tedy rozhodně ano. Ovšem co se páru týče …
Tedy vybila se mi baterka v ovladači k vratům. Inu, dal jsem novou, ale to má háček. Když není ovladač pod napětím, ztratí informaci a odhlásí se. Po vložení nové baterky je třeba jej spárovat. A jsem u toho. Ono to spárování není jen tak a já neměl páru, jak se to dělá. Dělal jsem to jen jednou a to už je dávno. Naštěstí existuje internet a podrobné návody, jak na to. Na to párování.
No jo, návod na párování. Jenomže voni nemaj páru vo tom, že já mám starej modej (já mám vůbec vod všeho starý modely) a ten v těch návodech už není. Ono to spárování probíhá sice tejně, ale ta základní deska, co jsou na ní ty spínače, vypadá krapítek jinak. Postup spárování je ovšem stejnej, což mě zachránilo. To zmačknete jeden spínač, pak druhej spánač dvakrát, pak dvě tlačítka dlouze na ovládání, pak čtete, co je na displeji, pak jedno tlačítko na ovládání, pak to potvrdíte a … a jste spárovaný.
Co vám budu povídat. Tohle párování mi nešlo a nešlo. Jednak ty přepínače: kterej je kterej. Pak ty písmenka na displeji … a kdy se má objevit ten nápis? A kdy ten další? Běhal jsem od návodu k vratům a zpátky nemaje páru, co jsem to vlastně právě teď zmáčkul a co by se mělo stát. To, co se opravdu dělo, to už jsem vůbec nestíhal sledovat. A furt nic. K žádnýmu párování nedošlo.
Tak znova: čudlík jedna jednou, čudlík dva dvakrát a … moment, co to tam zase píšou? Aha … jo kde jsem to přestal? A kterej je teď ten čudlík dva?
hmm….
…. tak znova: čudlík jedna …
Asi tak po půlhodině jsem chytnul ten grif v přepínání čudlíků a čtení displeje. Sekvence se povedla a teď už jen patnáct vteřin počkat … hurá! Je to tam! Je to spárovaný! Hejbe se to!
Tak to by bylo. Vrata zas fungujou na čudlík a já se naučil párovat.
Ale mezi náma: dyby to párování mělo dycky probíhat takhle, tak se lidstvo nevyvinulo a zůstali jsme láčkovcema.