WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

až v sedm

Obchodník s deštěm tedy opravdu nejsem, ovšem co se takhle stalo v pátek v podvečer:
Přiznám, že jsem se musel nechat přemluvit od Ondřeje, abych přišel po koronovém uvolnění zase na cvičení s Tomášem. Nejsem úplně ideální cvičební typ a nějak mi to poslední půlrok nepřijde úplně na pohodu, tudíž se společnosti spíš vyhýbám. Ale když už volal Ondřej i Ljuba, bylo mi jasný, že přijít musím. A tak jsem v pátek prostudoval dešťové servery, abych věděl, kdy začne pršet, jelikož cvičení mělo být do sedmi večer. Odhadl jsem, že to stihnem a vydal se na hřiště. Tam už vesele hrál Tomáš s dětmi volejbal a dospěláci čekali, až dohrajou a že začnem cvičit. Začali jsme a jen jsme začali, začalo i kapánek mžít.
Mžilo čím dál víc a za čtvrt hodiny už pršelo.
"Tak nic, týme," povídá Tomáš, "necháme toho a sejdeme se zase v úterý."
Začali jsme se v dešti rozcházet a Tomáš se mě ptá:
"Jak jsi tohle zařídil? Přijdeš po půl roce a hned uděláš, aby pršelo…."
No co jsem na to měl říct? Řek' jsem pravdu:
"Já přijel právě proto, že mělo začít až v sedm."
"Tak tentokrát ti to nevyšlo. Nevadí, přijdeš příště, že jo."
"Jo, ale snad už bez deště."
Inu tak, větru a dešti furt eště poroučet nejde ….
Ale mohlo to tu chvíli počkat.
Když už jsem přišel.