WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

poslední přání

To byl takhle sedmého sedmý sraz skútrařů Vespa v Břežanech. Takový tichý spolek na barevných strojích přijel na náměstí, dal si večeři a zase odjel. My jsme měli s kamarády sraz tamtéž, abychom to viděli.
Nu a tak sedíme v hospůdce na zahrádce o pár metrů vedle, koukáme, povídáme, fotíme.
Byl v té hospůdce, která pořád mění nájemce a jakživo ten nájemce dlouho nevydrží, takový … no, obsluha v kraťasech. Asi se tak nějak v rámci své ochoty snažil alespoň moc nekazit konzumaci. A že prý co si dáme a tak jsme si něco dali a on to přinesl, tak nějak … no, jak říkám: v rámci své ochoty obsluhovat.
A pak, asi tak po dvaceti minutách přišel, postavil se mezi stolky na zahrádce a pravil jasným hlasem:
"Tak vaše poslední přání!"
"Co to?," tázal se Ondřej.
"Vaše poslední přání, pánové," děl onen jinoch v kraťasech.
"Poslední přání?", opáčil nevěřícně Richard.
"Ano, poslední," nenechal se zmást obsluha.
"K týhle votázce by mu víc slušel rubáš a kosa," povídám já směrem ke kamarádům.
"Tak dáte si eště něco? Za půl hodiny zavíráme."
Nedali jsme si už nic. A už tam nepůjdeme.
Nikdo z nás se totiž necejtí na poslední přání. Máme jich pořád každej eště fůru.

Vespa_210707