WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

prohodit

Přesto, že nejsem stolař, už jsem pár stolů složil. Pochopitelně někde koupených, dovezených a určených ke smontování. Ono to není nic intelektuálně náročného a když se člověk chytne návodu, jde to jako na drátkách. Jak jsem včera zjistil, záleží ale taky na tvůrci návodu. Jsou některé jemné detaily, které by si v takovém návodu zasloužily více pozornosti.
Skládal jsem tedy další stůl v řadě a šlo to jako obvykle. Přišlo finále: Přimontovat dvířka.
"No doprkýnka, dyť to tady mají mají obráceně!
Neměli to obráceně. Jenom tak nějak dost důrazně neupozornili na to, která stěna je levá a která pravá a ty malinký tečky na tmavým podkladě nebyly skoro vidět. No dobrá. Tak povolit, opatrně nadzvednout desku, celé to vysunout, prohodit stěny a zpátky pod desku.
Prohozeno, umístěno, přišroubováno.
Tak, teď už jen přidělám ty lyžiny na šuplíky a je to.
Není to!
Pravá část se šuplíky je taky obráceně. To už v tom návodu vůbec není. A ty mikroskopický tečky aby jeden hledal lupou.
Tohle šlo daleko rychleji. Už jsem to měl nacvičený: zvednout, vysunout, prohodit pravou za levou - a je to.
Nmo, tak i tenhle sedmdesátejvosmej stůl jsem nakonec složil, ale dal jsem si to prakticky dvakrát.
Inu, opakování je matka dovednosti - to dokládám tím, že tu druhou stranu už jsem otočil daleko rychleji, než tu první.