WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

se o tom nemluví

Virová, tedy správněji řečeno protivirová, opatření nás pomalu opouštějí a s blížícími prázdninami se tak nějak na ten zákeřnej virus přestává hledět jako na všudypřítomnou katastrofu. Díky tomu se teď stalo populárním slovem slovo rozvolňování. Mravy upevněné strachem z nákazy se tedy rozvolňují, ale je to jen proto, že si na to nebezpečí zvykáme. Jenomže ono jaksi nepominulo. To mi došlo v pátek.
Měl jsem totiž ouřední jednání v Městci Králové.
To, co mě udivilo hned po příjezdu do města po ránu, bylo, že na rozdíl od Poděbrad, kde jsem se po cestě stavoval, tady má každej na náměstí roušku. Už jsem tomu pohledu taky odvykl. No nic, asi je to tu zvykem, řekl jsem si.
Jenomže pak jsem zaklepal na dveře u paní notářky a asistentka, která dveře otevřela, byla v roušce, odstoupila dál od dveří a přísně na mě pohlédla:
"Vy nemáte roušku?"
"Mám."
"Tak si ji, prosím, nasaďte."
Roušky měli všichni, tož jsem se i já zarouškoval.
"Byl jste za posledních čtrnáct dní v nemocnici v Městci?", tázala se ještě asistentka.
"Ne, já nejsem odtud. Kdybych musel do nemocnice, tak nejblíž to mám asi do Prahy."
"Tak to buďte rád," děla paní a vpustila mě.
U paní notářky jsme se pak k sobě nepřibližovali, netřásli jsme si rukama.
"Co se děje?", ptám se, "v rádiu jsem o Městci nic neslyšel."
"No - ono se to tak nějak … se o tom nemluví," pravila paní notářka a pustila se do své práce.
Vyřídili jsme to, zase jsme si nepotřásli rukama a já odjel.
Z města, které evidentně nebylo rozvolněné.