2018

v mrazáku dlouho nezůstane

Chutě jsou věc nanejvejš soukromá. Jednak každýmu chutná něco jinýho a pak: chutě se měněj. Pochopitelně se teď hned přihlásej dámy se zdviženým prstem, že právě ony by mohly vyprávět. Jistě, mohly. Nechť vypráví, proti tomu nic. Já bych taky moh' vyprávět.
Tak například taková rajská polívka. S rejží jí tenkrát vařili v jídelnách. "Tenkrát" je asi tak čtyřicet, padesát let. Odporné to bylo. Nemoh' jsem to ani vidět, tu břečku odpornou, červenou. Nebo špenát. No fuj. Zelenej sliz. Nu a po letech je to tak, že špenát si dávám často a s chutí a pokud v hospodě narazím na rajskou polívku, hned si jí nechám přinést. Chutě se prostě mění. Jistě, může to být i změnou receptu, ale to není změna zásadní. Ta zásadní se odehrála někde v řídícím centru chuťových vjemů.
Taková ruská zmrzlina mi však chutná pořád. Tekrát se teda jmenovala sovětská, jelikož Rusko bylo zakázaný a zmrzlina tudíž nemohla bejt carská, ale musela bejt lidověbolševická. Ale to bylo všechno. Říkali jsme jí ruská a byla stejná jako dneska. Cihlička ve staniólu podloženém papírem. Měla a má předností hned několik. Jednak je dobrá, potom je obalená oplatkou a dobře se drží a hlavně: je hodně velká. Větší, než ty zmrzliny na špejli.
Teď se dá koupit v mnoha vydáních. A když najdete krámek, který vede někdo s kontakty na ruské dovozce, můžete si koupit i tu pravou ruskou z Ruska (teda esi se nedělá v Číně, jako dneska všecko). Tož jsem včera tu pravou ruskou koupil. S hrozinkama. Ta mi dycky chutnala nejvíc.
A hned to přišlo: "Tatínku, ale mě nechutná, já jí nechci," pravila Kačka.
"Cože? Tobě nechutná? Dyť je to pravá ruská!"
"No, právě."
"No jo, tak nic. Neva, třeba někdy bude."
Tak. A mám to.
Vlastní dcera a má jiný chutě, než já. Nechutná jí ruská a po jinejch zmrzlinách by se utloukla.
Holt chutě jsou věc nanejvejš soukromá.
Třeba se to změní a Kačka si za padesát let tu zmrzlinu dá ráda. Ovšem to už bude jiná. Tu všerejší sním já, ta v mrazáku tak dlouho nezůstane.