WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

prej to jde

Vono se řekne: "přines!". Ale co dál? Například Kačka, když jí poprosím, aby mi něco přinesla, přinese mi to. Ale musím čekat, poněvadž má zrovínka něco na práci, například musí dopsat někomu někam nějakou zprávu. Takže si to často přinesu sám.
Jenomže s Kačkou se dá dohodnout, když o něco jde. Ale dohodněte se s Nemem.
Včera se o to pokoušela Monika.
"Přines!"
Nemo si hrál s takovou cetkou z plastu, původně je to jakási už nepotřebná podložka z okna. Ale je to bílý, malý a kočkeny to láká ke hraní. Tož tedy: "přines!".
"Jo, my si hrajem, paní", pochopil Nemo pokyn po svém, lehl si a strkal do plastu packou.
Monika se zvedla, vzala tu cetku, znovu ji Nemovi hodila s příkazem: "přines!"
"No dyť jo, už ji mám, hele …", pravil pod fousy Nemo a hrál s podložkpou fotbal.
Trpělivost růže přináší. Monika opět vzala ten kousek plastu, hodila ho Nemovi k nohám a: "přines!".
"Aha, mám ji ulovit …", skočil Nemo po hračce.
Další pokus.
"Přines!"
Nemo si nad bílým kouskem sedl.
"Přines!"
Naklonil hlavu…
"Přines!"
… a díval se nevinným a nechápavým pohledem na paničku:
"Tak co to po mně vlastně chceš? Fotbal nehrajem, nic nelovíme, nehrajeme si … tak co teda?"
"Přines!"
Nemo si lehl a položil hlavu na packy:
"Hele, paní, já teda jsem pro každou kočkovinu, však víš, ale dokud mi pořádně nevysvětlíš, vo co tady de, vážně nemám ponětí, jak bych ti moh' vyhovět."
"Přines!"
"???"
"Přines!"
"?"
"Přines!"
Nic. Nepomohly ani pamlsky, ani názorné předvedení, ani postrčení, ani vlastní příklad. Nic.
S kočkenama to vážně nejni lehký. Ale prej to nějak jde.
Jen mít tu trpělivost.