WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

s živejma lidma

Pochopitelně se dneska nakupuje skoro všechno na síti. Jenomže ono to je jaksi takové anonymní, neosobní, ikdyž má člověk při tom na druhou stranu pocit, že pořídil levněji a výhodněji s doručením až do domu. Jsou ovšem případy, kdy je ten lidskej prvek nenahraditelnej.
Třeba taková vobyčejnost jako lístek na vlak. Na síti si najdete odkud chcete jet, kdy, jakou třídou , jak rychle, s kolika přestupama a dostanete vyčerpávající informaci a slevu a jízdní řád a … a nedozvíte se, že to jde i jinak, snadněji a za míň peněz.
Totiž: ona existuje jakási síťovka. Tedy síťová jízdenka. Tu jsem při běžném hledání podle času odjezdu nenašel, přesněji řečeno, robot mi ji nenabídl. Musel bych cíleně hledat právě tuhle jízdenku a ještě pátrat, jak to funghuje. Ta síťovka platí dvacetčtyři hodiny po celé železniční síti na území našeho státu ať jedete kamkoliv a kdykoliv během dne. Nemá to omezení a když by to člověk stihl, může si udělat okružní jízdu třikrát kolem Česka. To se asi stihnout nedá, ale cesta do Ostravy a zpátky, to je docela v pohodě. Ostatně to píšou i na stránkách té síťovky, ale musíte se tam propátrat.
Tož si chodím, když je potřeba, pro tu síťovku raděj osobně na nádraží do pokladny. Ostatně jsem o tom tady už asi i psal.
Včera přijdu k pokladně a okýnko je zavřený.
"Můžu sem?"
"Jasně."
"Jsem myslel, že máte zavřeno."
"To aby mi sem netáhlo."
"Tak já teda potáhnu, hned, jak si koupím lístek."
Paní se zachechtla.
"A můzu vás dát do tichýho oddílu?"
"Ale jo, klidně, já jsem docela tichej … vlastně ne, počkejte: co kdybych usnul? To voni by mě vyvedli. Já děsně chrápu."
"Tak já vás dám do normálního. Ale z toho si nic nedělejte, já taky hrozně chrápu."
"Vážně?"
"No. Nejdřív chrápal jenom manžel, ale já pak začala taky."
"No nazdar! A kdo se vyspí víc?"
"Teď už já. Von muž před osmi lety umřel."
"A to je mi líto."
"No jo, tak to holt je. Ale von dycky řikal, že jemu to nevadí, že usne hned."
"Viďte. Já to řikám taky: kdo chce spát, tak spí."
"Jo. Já do něj strkala: votoč se! Chrápeš! A von se votočil a chrápal."
"Zrovinka jako já, zrovinka jako já. Vono je to všude stejný."
"No jo. A budete platit hotově nebo kartou?"
"Kartou. Tuhle …."
Zaplatil jsem kartou z telefonu, paní se naposled uchechtla, pozdravili jsme se a okýnko zas zaklaplo do polohy proti průvanu.
No řekněte sami: něco takovýho při kupování lístku na síti nezažijete.
S živejma lidma je to prostě lepčí.