WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

druhé poprvé

První sklizeň moruší se konala v sobotu později odpoledne. Zahradu už jsem posekal, takže tráva nepřekážela a mohli jsme se věnovat česání moruší. Byla to pro nás premiéra. Pozval jsem Ljubu s Ondřejem, jestli si nechtějí natrhat a oni chtěli, čímž jsem měl jednak společnost a druhak spolutrhače. Tedy ono trhat moruše a ni česat moruše není ten správný termín. Těch zralých se totiž stačí dotknout a už to padá, což způsobuje nemalé roztrpčení samotnému česači, neboť ne vždycky se podaří padající plod zachytit. A tak jsme zčásti sklízeli ze stromu a zčásti z trávníku. A byla to pro nás pro všechny premiéra. Moruše jsme nikdo nikdy předtím takhle cíleně a na zahradě nesklízeli.
Inu všechno je jednou poprvé.
Poprvé jsme tudíž zjistili, že moruše kromě toho, že znamenitě chutnají i znamenitě barví. Namodro. Všechno. Nehledě na ztráty, natrhali jsme docela velkej hrnec a byli jsme pěkně modří. Co teď?
"Citrón to spraví," děla Ljuba.
"Nejdřív zkusíme Solvinu, aspoň trochu by to mohlo pomoct," dodal jsem já.
Zkusili jsme a výsledek se dostavil.
Solvina na chlapské ruce, jak praví text na krabičce, pomohla i rukám ženským a modrá zmizela. S Ondřejem jsme ještrě zavzpomínali na pradávné krabice od Solviny, které byly temně červené, bakelitové, s víčkem na závit. Během vzpomínání mizela modrá a ruce nabyly opět původních barev.
A tím jsme měli to sobotní pozdní odpoledne druhé poprvé: na zabervené ruce od moruší platí solvina.
Bylo to náramně plodné odpoledne. Zvláště pak na plody moruší.