2018

Pověst o hradní kuchařce

Kačku jsme nechali v dobré společnosti na Leirinu (to je bájná země, kde vládne císař a magie) a zatím co Kačka se už připravovala na první dobrodružství, pokračovali jsme dál v našem čase a po naší zemi. Vybral jsem hrad Bítov, poněvadž to bylo kousek a na zpáteční cestě jsme se ještě na skok stavili v Telči na věži, ze které si pan Werich prohlížel náměstí a hemžení na něm. Pochopitelně jsem doloval na obou místech pověsti. Není to snadné, ale opět se podařilo.
V Telči mají dokonce tištěný sešitek s pověstmi a označenými místy, ke kterým se pověsti vážou. Ovšem na Bítově to není jen tak. Tam se o pověstech moc neví a pouze paní z obchůdku s turistickými vizitkami a jiným rozličným upomínkovým zbožím nám dokázala poradit, že dole v hradní zahradě jsou pověsti na tabulích. Byly tam. Mám je všechny, ale jednu, jednu mám navíc. Tu jsem vymámil ze slečny průvodkyně, která se nejdřív zdráhala, pak nevěděla, ale nakonec si vzpomněla a povídala, že:
Jednou, bylo to prý v noci, co už dávno odbila dvanáctá, probudily jednoho z průvodců na hradě divné zvuky. Vyšel z pokoje na hradní chodbu a zvuky byly daleko zřetelnější. Nevěda, co zvuky znamenají, vydal se za nimi a za záhybem chodby uviděl u dvířek ke kamnům, které i na tomto hradě jsou na chodbě, aby přikládání nerušilo panstvo uvnitř komnat, stát postavu v čepci, dlouhé suknici a zástěře. Žena se na něj otočila, ale zůstávala u dvířek a stále si mnula ruce. To byly ty zvuky. Šustění rukou, které si žena třela o sebe, aby se u dvířek od kamen ohřála. Průvodce chtěl ženě vysvětlit, že v kamnech už se dávno netopí a zeptat se jí, co na hradní chodbě po půlnoci pohledává, ale postava jen zakývala hlavou a než k ní průvodce došel, rozplynula se. Hned na druhý den se průvodce svěřil ostatním a všichni začali přemýšlet, co mohlo to zjevení znamenat. Až jeden objevil ve starých obrazech postavu, kterou po půlnoci probuzený kolega popisoval. Ano, to je ona! Na obrázku byla kuchařka bývalého hradního pána. Proč se však na chodbě nyní zjevila, nikdo neví. Od té doby co si u kamnových dvířek ohřívala ruce, už jí nikdo v hradě nespatřil.
Tím slečna průvodkyně svoje vyprávění skončila, já se poděkoval a jsem o další pověst bohatší.
To vám je prima, že si lidi pořád rádi hrajou a vymýšlejí jen tak pro radost, ale pro dnešek už to stačí a nějakou tu pověst z hradní zahrady si musím nechat i na zítra.