2018

vidět hmatem

Když je tma, fotit se nedá. Tím myslím tma úplná a fotka žádná. Dneska fotka nebude, neboť to nešlo. Jednak proto, že se to jaksi nemá, ale ten zákaz fotografování je stejně pouze symbolický, leda snad, že by člověk použil blesk. A to by bylo obzvlášť zákeřné, poněvadž pak by teprv nikdo neviděl.
Že tu pletu nesmysly? No, vypadá to tak. Ale je to jinak.
Po dlouhých letech existence výstavy jsme se konečně nějak rozhoupali a mápozornáHanička obstarala vstupenky na Neviditelnou výstavu. Jak už název praví, není tam nic vidět a přesto je to výstava. A co je tam tedy vystaveno? Inu ledacos. Tedy to, co se dá nahmatat nebo slyšet.
Vyzkoušeli jsme si, jaké to je nevidět.
Tedy nikoliv vidět málo nebo vidět v noci, nýbrž nevidět nic. Vůbec nic. Jenom tmu. Takováhle tma se občas dělává při prohlídkách jeskynních systémů. Tady je v druhém patře Novoměstské radnice a u pokladny a všude jinde normálně vidět je. Za dveřmi už ne. Tam se jenom hmatá. Nejdřív po zdi, pak po stolech, po poličkách a po předmětech. Průvodcem výstavou je člověk nanejvýš kvalifikovaný, tedy nevidící. My měli Lukáše. Vtipně nás prováděl a uznale chválil každého, kdo něco poznal a nezabloudil. Několikrát jsme se i zamotali, otočili, změnili směr, prošli průchodem, závěsem, dveřmi …
Překvapilo mě, že mě to vlastně ani moc nepřekvapilo. Vlastně jsem téměř všechny předměty poznal. Protože jsem je znal. I ten největší, který tam mají, jsem hned rozpoznal. Aby ne. Všechno to jsou věci, které znám a jen jsem si je prohlížel hmatem. Kačka s Matějem už to tak jednoznačné neměli, ale zřejmě tady jde o tu letitou zkušenost, která jim schází.
Nakonec jsme dostali každý hmatovou hádanku. My jsme si s moušikovnouHaničkou řekli o tu nejtěžší. A tu jsme neuhádli. Ono to hádání bylo velice ztížené tím, že předmět byl v jiné poloze, než ho známe a taky nebyl sám, ale spolu s dalším, který k němu nepatřil. Takže jsme se museli zeptat na řešení.
Lukáš pravil, že když jsme si vybrali hádanku za trest, tak se jí za trest nedozvíme. Ale to byl jen taková řečnická otázka, na kterou hned vzápětí odpověděl. No vážně. Na to bychom nepřišli. Byl to chyták, který nás nachytal při tom, že obrazová paměť vám prostě předměty uloží určitým způsobem a když pak máte ty předměty vidět hmatem, nejde to vždy tak úplně snadno. Ovšem po prozrazení už jsme si dokázali ověřit, že je to tak, jak Lukáš říkal.
Nu a potom jsme se vydali k baru, tam se naučili rozlišovat mince a potmě si koupili kofolu. A to už byl čas na povídání a závěr výstavy. Nakonec jsme ještě byli požádáni, abychom nikde neříkali, co na výstavě je, protože by to pak neblo pro ty, co teprve přijdou, žádné překvapení. Tož se toho držím.
Ale kdyby náhodou někdo z vás, laskavých čtenářů, na té výstavě byl a uhádl tu hádanku za trest, dejte mi vědět. Jsem docela zvědavej, jestli na to někdo přišel sám.