2018

ani nemluvit

To se ví, že výchova je důležitá. Všude se to opakuje, ale málo se to ví. Totiž třeba taková výchova filmového diváka. Stejně jako třeba zeměpis. Je potřeba začít už od malička. V případě zeměpisu tak nějak v šesté třídě, v případě filmů, počítám, ještě dřív. Vůbec netuším, kdy přesně moje filmová výchova začala a jist jsem si jenom tím, že zdaleka neskončila. A protože mám filmy rád, rád se o ně dělím i s ostatními.
Doma není nikdo prorokem a přitáhnout mouveselouHaničku k nějakému ne-zábavnému filmu je potíž. Má na to svůj pohled a film bere především jako zábavu. S tím se dá souhlasit, ostatně film zábava je, ale každej na to hledí jinak. Takže Tarkovského nebo Malicka určitě ne, Triera už vůbec a Monty Pythoni jsou praštěný a …
… a tak jsem si vyvzpomněl, že budu dělat filmový klub pro pár zájemmců vedle ve vsi. Už to rok jede, lidi choděj … ale ta výchova. Tu jsem zanedbal. Tedy ovšem dá-li se za rok filmový divák vychovat. Nasadil jsem prověřené tituly a chystal se po roce dát konečně jeden opravdu klubovej film. A taky jsem ho včera uvedl.
A se zlou jsem se potázal.
Jednak přišla sotva třetina lidí a pak: reakce byly velmi rozpačité. Vlastně spíš mlčenlivé.
A tak jsem se zeptal opatrně sám: "Příště už radši žádnej takovej, že jo?"
Reakcí bylo mlčemlivé a velmi výrazně souhlasné kývání hlavou.
Ach jo. Já se tak těšil na vyspělý klubový publikum …
Holt musim dál vychovávat, teda estli je to možný. No považte sami: Postel přece je přesně ten klubovej film, vo kerym se pak mluví.
No a u nás - ani nemluvit.