WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hon na koně

Na velikosti nezáleží. Toť častý ukazatel kupříkladu statečnosti či dovednosti. Ovšem i opačné rčení je docela frekventované, z čehož lze usoudit … že podle velikosti soudit je vošemetný. Nu a tak si tady můžu úplně s klidem napsat, že kočkeni tuhle pronásledovali koně.
Ano, soudný člověk by mohl namítnout, že koně jsou lekaví a vyplaší je i nepatrnej ratlík, kterej se štěkotem vyrazí ze křoví, to ano, ale kočken? To už je přeci jen moc. Na to já pravím, že to sice je moc, ale je to tak.
Tedy skoro je to tak.
On to, pravda, nebyl ani tak kůň jako spíš koník. Kobylka. Kobylka zelená.
Jak se dostala do světnice je nabíledni. Otevřeným oknem si ji vskočila dovnitř prohlédnout. To, s čím patrně nepočítala, bylo, že naopak ji si budou chtít prohlédnout kočkeni. Čímž nastal mazec.
Kočkeni skákali a honili koníka jako pominutí. Kobylka lehce skákala a poletovala mimo jejich dosah, ovšem úplně v klidu taky nebyla. Přeci jen se ukázalo, že tentokrát se obě strany přiklánějí k té variantě, ve které se tvrdí, že na velikosti záleží. A tak pokračoval hon na koně bez ohledu na pozdní noční hodinu.
To mě samozřejmě poněkud znepokojilo a šel jsem se podívat, co je to za cambus. Jasno bylo hned, jak jsem rozsvítil. Kočkeni lačně zírali na kobylku usazenou na skříňce.
"Tak pojď, pudem zase ven," promluvil jsem na koníka a čapnul ho do hrsti. Vyhodil jsem ho, kudy přišel, tedy oknem.
"Konec lovu a spát! Za chvíli je půlnoc!"
Kočkeni na mě civěli se zklamáním, neboť jsem jim zahodil hračku.
Inu měli po zábavě. Zato já měl klid.