WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

hovor s Kazachem

Počítám, že cvrnkat kuličky do důlku už dneska umí jen pár nadšenců či recesistů. I já už jsem to zapomněl a pytlík s hliněnými kuličkami zmizel kdesi v propadlišti dějin. Jenže včera jsem úplnou náhodou objevil kuličky v důlcích, ale úplně jinak.
Zaujal mě poutač nad vchodem do Tyršova domu. Láká kolemjdoucí na Deskohraní. Šel jsem se podívat, co to znamená.
Znamená to hraní deskových her. Kluby a nadšenci se tu jednou za rok scházejí a hrají a předvádějí hry.
Zaujala mě hra Metro, ale mládež, která ji hrála, o níc moc nevěděla a taky se to učila. Zkusil jsem tedy jednu paní, která seděla o samotě u stolku s divným kloboukem na hlavě. Klobouk byl kazašský a o Metru mi pověděla. Ale měla před sebou něco jiného. Takovou desku s důlky. Bylo jich devět a devět ve dvou řadách. V důlcích byly kuličky.
Na cvrnkání to asi nebude.
Zeptal jsem se, na co to je a paní mi vysvětlila, že to je kazašská hra a proto ten klobouk a vesta. Je to hra logická a pro začátečníky stačí důlků pět a pět. V každém důlku je pět kuliček, každý hráč má svých pět důlků v řadě. Vezme pět kuliček z důlku na své straně a rozdá je po jedné do důlku, počínaje tím, ze ktrého je vzal a do těch následujících v řadě proti směru chodu hodinových ručiček. Když je v důlku už jen jedna, může přemístit jen tu jednu do dalšího důlku. Tam kde skončí s rozdáváním, může vybrat všechny kuličky z důlku za podmínky, že: - skončil tam s rozdáváním kuliček, - je to na straně soupeře, - je v tom důlku sudý počet kuliček. Kuličky si hráč vezme všechny z důlku a dá si je do "pokladničky", což je největší důlek někde na hrací desce. A to je všechno. Vyhrál ten, kdo sebere víc kuliček.
Je to hra jednoduchá a logická. Musí se u toho přemýšlet a počítat. Dělají se turnaje, hraje se vážně a i možná proto k nám přišel pán, takový strejc s bříškem v tričku a kraťasech a začal s propagací. A jestli prý vím, kolik tahů mi zbývá a který tah je nejlepší a jak o tom přemýšlím … snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem hráč, vůbec nic o tom nevím, jen mě to zajímá, protože jsem náhodou šel kolem a zeptal jsem se, o co jde. A pán nedal a že prý klidně můžu mluvit česky, že to paní přeloží, načež jsem odvětil, že mi nevadí angličtina, ale že nevím, jak bych mu slušně řekl, že mě ty jeho řeči nezajímají a že jsem jenom zvědavý a nic víc.
Nu, nenechal se odbýt, tak jsem se odbyl sám. Potřetí jsem pánovi řekl, že děkuju a když do mě furt něco hustil, poděkoval jsem i paní a šel jsem si po svých.
Z deskohraní jsem si odnesl dvě poučení. Hra s kuličkami je zajímavá, něco jako třeba piškvorky nebo podobně jednoduché hry. Je i složitější varianta a určitě je to
o přemýšlení. To druhé poučení je: nenechat se vtáhnout do hovoru s Kazachem. Alespoň ne s tím, co byl včera v Tyršově domě. Je nevodbytnej.

ps

Ta jednoduchá varianta hry se jmenuje Bestemše, ta složitější Toguz a povídání o hrách i jejich pravidlech jsou na serveru
mankala.cz

pps

Tak ta ochotná paní, to byla Hana Kotinová a ten nevodbytnej strejc, o kterým jsem si myslel, že je Kazach, to byl velmistr v duševních sportech David Kotin - zakladatelé a řídící České federace mankalových her …
. no pan velmistr by moh' kápku ubrat plyn