bludiště
21.září 2022 06:44 / zařazeno v kategorii: o událostech
Comicscentrum už si můj text s fotkou vyvěsilo, takže si ho tu můžu zavěsit i já:
BLUDIŠTĚ
aneb bloudění labyrintem myšlenek Jeffa Lemira
Ten svetr, ten velkej svetr skoro až na paty, tak ten mám taky. Není červenej, kdepak, je šedivej, ale je velkej. Mám ho … no, dobrých třicet let. Svetr je plný vzpomínek a možná proto ho stále mám. A možná proto mě Bludiště do sebe vtáhlo už na první stránce. A možná taky proto, že mám bludiště i bloudění rád. Přitahuje mě to pomyšlení: co kdybych se ztratil? A co je schované ve středu bludiště? To příjemné neznámo, trochu tajemné a kapku strašidelné.
A právě takový příběh se začíná pomalu odvíjet na stránkách citlivě nakreslených rukou mistra kreslíře. Už samotné skici obsahují jakési napětí a probouzejí zvědavost: co bude dál?
Spolu s Willem prožívám jeho touhu po … po čem vlastně? Přeci není možné vrátit čas, nelze odestát, co se jednou stalo. Ale přeci, přeci snad někde … v bludišti se může skrývat … co? To neumí popsat ani Will. Přeci to nebyl sen, to, co ho v noci budí a co ho nutí vydat se hledat to jeho bludiště.
Nebo ano?
Byl to sen?
Zdálo se mu to?
Ale město je přeci skutečné a labyrint, který si nechal vytetovat na předloktí, se příliš podobá uličkám města, jeho zdem, chodníkům, dvorkům ...
Je město labyrintem nebo je labyrint městem?
Musím se tam s Willem vydat, musím se dozvědět, co je ve středu bludiště.
Nedočkavě čtu příběh. Ne není to jen pouhé čtení. Já ten příběh s Willem prožívám. Na každé stránce nedočkavě sleduji červenou nit odvíjejícího se děje. Kam Willa zavede?
Málokdy se mi stává, že mě příběh natolik pohltí, abych se od něj neodpoutal, dokud nebudu u konce. Tomuhle komiksu se to povedlo beze zbytku. Už ta kresba, která mi připomíná staré dobré časy kreslířů obrázkových seriálů z mládí. Na první pohled tam není žádná akce, vlastně je to celé statické .... ale není. Ani trochu. Ty kresby mají svůj vnitřní život, dynamiku, příběh. Perfektně vystihují ten neustálý podvědomý neklid a zvědavost: co bude dál? Na každém dalším listu Bludiště předkládá nové otázky a pokračuje dál uličkami města. Na papíře i v mých myšlenkách.
Stává se, že scénárista schválně příběh natahuje, vycpává zbytečnou akcí nebo mudrováním o světa běhu. Tady nic takového není. Naopak. Skoro bych si přál, aby některá scéna trvala ještě o chvilku déle. Jenže to by možná rozklížilo ten perfektně sestavený labyrint. Možná by už tak dobře nedržel pohromadě.
V tomhle případě věděl autor přesně co a kdy do děje patří. Věděl, co chce čtenáři sdělit a jak ho provést bludištěm.
Já se nechal vést a bylo mi v tom labyrintu dobře. Takhle by měly příběhy vypadat. Však to taky zkuste a projděte si Bludištěm sami.
jk220915
BLUDIŠTĚ
aneb bloudění labyrintem myšlenek Jeffa Lemira
Ten svetr, ten velkej svetr skoro až na paty, tak ten mám taky. Není červenej, kdepak, je šedivej, ale je velkej. Mám ho … no, dobrých třicet let. Svetr je plný vzpomínek a možná proto ho stále mám. A možná proto mě Bludiště do sebe vtáhlo už na první stránce. A možná taky proto, že mám bludiště i bloudění rád. Přitahuje mě to pomyšlení: co kdybych se ztratil? A co je schované ve středu bludiště? To příjemné neznámo, trochu tajemné a kapku strašidelné.
A právě takový příběh se začíná pomalu odvíjet na stránkách citlivě nakreslených rukou mistra kreslíře. Už samotné skici obsahují jakési napětí a probouzejí zvědavost: co bude dál?
Spolu s Willem prožívám jeho touhu po … po čem vlastně? Přeci není možné vrátit čas, nelze odestát, co se jednou stalo. Ale přeci, přeci snad někde … v bludišti se může skrývat … co? To neumí popsat ani Will. Přeci to nebyl sen, to, co ho v noci budí a co ho nutí vydat se hledat to jeho bludiště.
Nebo ano?
Byl to sen?
Zdálo se mu to?
Ale město je přeci skutečné a labyrint, který si nechal vytetovat na předloktí, se příliš podobá uličkám města, jeho zdem, chodníkům, dvorkům ...
Je město labyrintem nebo je labyrint městem?
Musím se tam s Willem vydat, musím se dozvědět, co je ve středu bludiště.
Nedočkavě čtu příběh. Ne není to jen pouhé čtení. Já ten příběh s Willem prožívám. Na každé stránce nedočkavě sleduji červenou nit odvíjejícího se děje. Kam Willa zavede?
Málokdy se mi stává, že mě příběh natolik pohltí, abych se od něj neodpoutal, dokud nebudu u konce. Tomuhle komiksu se to povedlo beze zbytku. Už ta kresba, která mi připomíná staré dobré časy kreslířů obrázkových seriálů z mládí. Na první pohled tam není žádná akce, vlastně je to celé statické .... ale není. Ani trochu. Ty kresby mají svůj vnitřní život, dynamiku, příběh. Perfektně vystihují ten neustálý podvědomý neklid a zvědavost: co bude dál? Na každém dalším listu Bludiště předkládá nové otázky a pokračuje dál uličkami města. Na papíře i v mých myšlenkách.
Stává se, že scénárista schválně příběh natahuje, vycpává zbytečnou akcí nebo mudrováním o světa běhu. Tady nic takového není. Naopak. Skoro bych si přál, aby některá scéna trvala ještě o chvilku déle. Jenže to by možná rozklížilo ten perfektně sestavený labyrint. Možná by už tak dobře nedržel pohromadě.
V tomhle případě věděl autor přesně co a kdy do děje patří. Věděl, co chce čtenáři sdělit a jak ho provést bludištěm.
Já se nechal vést a bylo mi v tom labyrintu dobře. Takhle by měly příběhy vypadat. Však to taky zkuste a projděte si Bludištěm sami.
jk220915
2022
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: