WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

tělocvik, biologie a jiný křeslo

Jeden se může snažit, jak chce a stejně se trefí málokdy.
Vyzvedávat Matěje se sádrou u školy není nijak snadné. Na začátku jsme si sice řekli, že mi bude každý ráno hlásit, kdy přesně ho mám vyzvednout, ale nefungovalo to ani první den, kdy jsem mu musel sám dát jeho rozvrh k nahlédnutí, aby mi řekl, kdy tedy ho mám čekat před školou. To zrovna bylo pondělí a měli tělocvik, čili jsem pro něj přijel před jednou hodinou.
Nu a další pondělí si to všechno nachystám tak, abych tam byl zase v jednu hodinu. Volám mu, že stojím s autem před školou za rohem a čekám.
"No jo, ale dneska jseš tu moc brzo. Já eště budu psát biologii."
"Místo tělocviku?"
"Jo, náhradní test. Za ten, co jsem na něm chyběl."
"No tak jo. Já si teda zatím zajdu tuhle k holiči."
Ona ta moje i Matějova oficína je jen pár desítek metrů od školy, takže nápad na úsporu a využití času to byl náramnej. A zrovna tam byla ta moje paní kadeřnice.
"Tak jsem to stih', můžu zase k vám?"
"No jo, ale já teď v jednu končím. Já měla dopolední."
"A safra. No tak nic, tak nemůžu. Já tu změnu teda nějak přežiju."
Zakřenil jsem se, paní se taky zakřenila a já čekal na paní jinou, co nebude mít dopolední, ale odpolední.
Jenomže zakrátko se vše v dobré obrátilo.
Moje paní doholila pána a hned po úkonu pravila, že mě teda eště veme, ale to si prý musím přesednout na jiný křeslo, jelikož to její dopolední teď bude sloužit její odpolední kolegyni a jejím kunčoftům.
Tož jsem si přesed', paní mě vzala do parády a jen jsme byli hotoví, koukám přes okno, že už Matěj čeká na druhým chodníku.
Vyšlo to akorát.
Organizace času klapla na jedničku a já teď už vím, že písemka z biologie trvá zrovna tak dlouho jako ostříhat mi hlavu.