WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

teorie burčáku

Já to tedy moc nepiju, poněvadž mi to nijak moc nevoní. Jistě, jedná se o burčák, ke kterému jsem nenašel kladný vztah. Oni jeho pijáci sice tvrdí, jak zdravý a lahodný je to nápoj, ale mě to nepřesvědčilo. Asi se k tomu člověk musí tak nějak donutit a potom si zvyknout, což je model fungující i u jiných potravin či nápojů jako jsou třeba syrečky nebo káva. Syrečky jsem dodnes nevzal na milost, zatímco kávu mám na seznamu vhodných nápojů.
Tak to zas jednou zkusím, řekl jsem si tuhle a pořídil si ten opravdový burčák, tedy kvašený vinný mošt. Dopadá to stejně jako kdykoliv před tím. Musím si říkat, že je to přece zdravej a dobrej nápoj. Jo. Ale smrdí furt a ten zákal a usazené kvasnice na dně sklenice … prostě jsem k tomu ještě pořád nedorost.
Ale zaujala mě jiná věc.
Sklenice samotná. Tedy: z lahve s burčákem si naleju tekutinu do sklenice. Sklenice je čistá, nepoužitá. Nalitím burčáku se z ní stává sklenice s burčákem. A najednou začnou probíhat procesy, které jsou mi záhadou.
Z čisté sklenice se stane ona sklenice s burčákem. Tedy uvnitř ulepená od moštu, venku čistá. To by člověk čekal. Ale není tomu tak. Za chviličku je ta sklenice taková jakási oslizlá i zvenčí. A to jsem ani kapku nevybryndal, sklenici jsem nepolil, nepoprskal, jen jsem ji vzal do čisté ruky a napil se.
A přesto je upatlaná i z vnější strany.
Nabízí se například vysvětlení, že burčák je natolik živá tekutina poháněná kvasinkami, že difunduje do skla a sráží se na vnějším povrchu sklenice. Nebo ty živé kvasinky lezou po skle zevnitř nahoru na okraj sklenice a pak se spouští dolů po vnější straně, aby pomalu dosáhly stolní plochy a prchly ze skleněného vězení.
Určitě by se dalo vymyslet mnoho dalších teorií burčáku. Ovšem pravou příčinu zatím neznám.
Inu, jak říkám: k burčáku jsem eště nedorost.