WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

může za to dědeček

Kdo neví, co je to perkolátor, ať se mě neptá … tedy to platilo asi tak před týdnem. Dneska už se ptát může. Ovšem řeknu mu, že je to rozbitý.
Může za to dědeček.
Ne snad, že by to rozbil, to ne, on věci spíš babičce spravoval. Jenže já po dědečkovi mám takovou konvici na vaření melty a o té to je. Je hliníková s prasklou skleněnou pokličkou a tak už roky sháním totéž, abych si mohl vařit meltu na bílý kafe. A před týdnem jsem konvici znovu vylovil z komory a znovu jsem začal pátrat. Tentokrát jsem velikou oklikou vypátral, že to pořád ještě existuje a dá se to koupit.
Ta oklika vedla přes moka konvičku, ze které už si pár dnů děláme kávu. To je vlastně taky perkolátor, ale lepší, vychytanější. Ten obyčejný je ale také k mání. Konvička se sítkem na trubičce se stojánkem uvnitř. Voda se vaří, proudí nahoru trubičkou, překapává zpátky sítkem přes praženou cikorku, která je uvnitř sítka. To je celé.
Objevil jsem to mezi tábornickými potřebami. Jde o jednoduché vaření kávy nad ohněm. Hned jsem si to objednal a jak to včera přišlo, už jsem v tom vařil cikorku.
Jenže okamžitě při prvním mytí se mi to rozbilo. Podstavec upadl od trubičky a je to celé na vyhození. Zkusím to hodit prodejci na hlavu a uvidím, jak se zachová. V každém případě je to ovšem tak, že ten perkolátor po dědečkovi je pořád funkční a vařit se v něm dá i s prasklou skleněnou pokličkou. A to je mu dobře přes osmdesát let, tomu perkolátoru.
Inu, dřív ty věci holt víc vydržely.

tramvají po Praze

Jo, ale v pátek odpoledne to vyšlo úplnou náhodou. Byli jsme s Monikou, mojí mlsnou paní, na obědě a tu se nám na Pohořelci připletla do cesty historická tramvaj. Už jsem ji kolikrát fotil třeba na nábřeží nebo na mostě Legií a vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn se tou tramvají projet. A vona zrovna přijížděla do stanice a my jsme na té stanici stáli a tož proč by ne. Nastoupili jsme.
No to vám byla nostalgie.
Jako když jsem byl malej kluk a jezdil jsem s tatínkem třiadvacítkou k Národnímu. A tak jsem vzpomínal, jak jsem sedával vzadu na plošině na tom litinovém řídícím pultu, co je stejný vepředu i vzadu, aby mohl pan řidič jen s klikou přejít a tramvaj se nemusela otáčet. Jak jsem našel vzadu za oknem v mezeře zastrčenej pětadvacetník a jak jsem ho vyšťoural, jak pod lavicí byl vždycky schovanej písek pro případ sypání pod kola při brzdění nebo při náledí, když podkluzovala kola do kopce a jak se cinkalo na ten řemínek pod stropem a … a slečna průvodčí mě tentokrát nechala cinknout.
"Ale jen jednou!", povídala, "dvakrát je to zastavit a třikrát brzdit v nouzi všemi prostředky."
A tak jsem si cinknul a jeli jsme. A užil jsem si i jízdu na stupátku a bylo to náramný. Po nějakých padesáti letech zase v té tramvaji, co drncá a zvoní a otevřenými dveřmi do ní táhne a je krásná.
Nu a ty lístky platily ještě i v sobotu a tak jsem se vrátil do Prahy a do tramvaje ještě i s Kačkou, ale to už jsme proložili ještě procházkou a pak jsme vystřídali tu nejstarší tramvaj za mladší, které se říkalo ponorka.
Jo, jo, kde jsou ty starý časy …

Tram_2272

Tram_5002

Svobodná Evropa z Miletína

Už několikrát jsem si tu psal o Miletínských modlitbičkách. A je to tu zas. Pochopitelně k tomu je důvod. Nikoliv ten, že je to dobrota a že si pro ně k Erbenům na náměstí jezdil už dědeček a já tam jezdím dál. Je k tomu důvod daleko větší.
Znovu jsem se totiž v sobotu potkal s panem Erbenem. Vyšel před kancelář a povídal si s námi. Pamatoval si na to, jak jsem ho před dvěma desítkami let vezl do Hořic a začal vyprávět, jak za komunistů létaly balóny s letáky přes hranice a schazovaly je. Z balónů se sypaly něco jako maličké sešitky, noviny ze Svobodné Evropy se zprávami zpoza železné opony. Já o tom věděl, ale nikdy jsem je neměl v ruce. A pan Erben zašel do kanceláře a přinesl je. Dva letáky. Že prý jich má schovaných víc, že si je tenkrát sbíral na poli, kde je balón vysypal. A že si to můžu nechat, že jich má dost.
No nádhera.
A tak jsme si chvíli povídali, panu Erbenovi už bude přes pětaosmdesát, těší se skvělému zdraví a má radost z toho, jak to všechno klape, pekárna funguje a modlitbičky jdou na odbyt. Ukazoval mi v kanceláři i živnostenský list vystavený vrchností v roce 1820, ale vyfotit jsem si ho nemohl, to prý ne.
Nu a tak jsme z Miletína odjížděli na Kuks a měli báječnou náladu, protože s prasynovcem Karla Jaromíra se jeden napotká zas tak často.

A tuhlec jsou ty letáky - to už se taky málo kdy vidí.

leták_SE_1

leták_SE_2

Waldemar Zlatuška

Se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. To ovšem není samozřejmě tak docela pravda, i když v některých případech bývají následky těch dvou odlišných procesů docela podobné.
Se stěhováním mám letité zkušenosti a venkoncem i zkušenosti velice čerstvé. Pochopitelně, že události nepříjemné jako stěhování zapomínám anebo se o to alespoň snažím. Občas se však stane, že se něco připomene. Bývá to obvykle ve chvíli, kdy člověk buď najde něco, na co už dávno zapomněl, případně neví, kde je to, co právě teď potřebuje.
Ta druhá možnost právě nastala.
Psal mi totiž laskavý čtenář mého deníku, že náhodou objevil na woleschku zmínku z minulosti, kde si pochvaluji, že konečně po padesáti letech mám kompletní vydání robota Emiliána. A že prý by potřeboval vědět, jak se jmenoval ten opičák z jednoho sešitu …
Jo, vopičák. Kde tomu je konec? A kde je konec těch sešitů, co jsem si je tak pěkně opatřil, zabalil a někam uložil jako vzácnost. Někde budou. Buď v místě A nebo v místě B nebo někde úplně jinde v krabicích.
Ale i tak jsem zapátral. Ovšem na síti, neboť v krabicích je to marné.
A našel jsem.
Obrázky pana Maláka jsou natolik přitažlivé a robot Emilián natolik unikátní, že existují na síti skeny a mezi nimi, světe, div se, i obrázek toho vopičáka. Waldemar Zlatuška se jmenoval.
Nu, co se holt nedá najít v krabicích, najde člověk na síti.
Mimochodem, neví někdo, kde mám ten klobouk, co ho nemůžu najít v žádné krabici?