WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

Waldemar Zlatuška

Se říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. To ovšem není samozřejmě tak docela pravda, i když v některých případech bývají následky těch dvou odlišných procesů docela podobné.
Se stěhováním mám letité zkušenosti a venkoncem i zkušenosti velice čerstvé. Pochopitelně, že události nepříjemné jako stěhování zapomínám anebo se o to alespoň snažím. Občas se však stane, že se něco připomene. Bývá to obvykle ve chvíli, kdy člověk buď najde něco, na co už dávno zapomněl, případně neví, kde je to, co právě teď potřebuje.
Ta druhá možnost právě nastala.
Psal mi totiž laskavý čtenář mého deníku, že náhodou objevil na woleschku zmínku z minulosti, kde si pochvaluji, že konečně po padesáti letech mám kompletní vydání robota Emiliána. A že prý by potřeboval vědět, jak se jmenoval ten opičák z jednoho sešitu …
Jo, vopičák. Kde tomu je konec? A kde je konec těch sešitů, co jsem si je tak pěkně opatřil, zabalil a někam uložil jako vzácnost. Někde budou. Buď v místě A nebo v místě B nebo někde úplně jinde v krabicích.
Ale i tak jsem zapátral. Ovšem na síti, neboť v krabicích je to marné.
A našel jsem.
Obrázky pana Maláka jsou natolik přitažlivé a robot Emilián natolik unikátní, že existují na síti skeny a mezi nimi, světe, div se, i obrázek toho vopičáka. Waldemar Zlatuška se jmenoval.
Nu, co se holt nedá najít v krabicích, najde člověk na síti.
Mimochodem, neví někdo, kde mám ten klobouk, co ho nemůžu najít v žádné krabici?