WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

telefonista - doručovatel

Jsem si byl časně ráno nechat pustit žilou, páč pan dochtor včera povidal, že když už jsem u něj pět let nebyl, tak abych měl zase jednou všechny testy v pořádku. Přiznávám, že s autem jezdím na servisní prohlídky častěji …
Nu a proto je zápis až po osmé hodině.
Začíná okurková sezóna a proto se média chytají kdečeho. Tenhle týden se média chytla budky. Nikoliv ptačí, nýbrž telefonní.
O poslední telefonní budce píše i Ondřej.
Já se přidám se vzpomínkou, jak byly telefonní budky užitečné.
Maminka bývala celé léto vždy na chalupě. Na chalupě nebyl telefon a mobily nebyly. Ale budka byla na rohu ulice asi padesát metrů od chalupy. Tudíž maminka mohla volat, kam jen potřebovala. Ale jak to udělat obráceně? Jak zavolat mamince, když to potřebuju já?
Vymyslel jsem tenhle postup:
Zavolám do telefonní budky na rohu. Každá budka měla telefonní číslo, takže volání do budky nebyl problém, neboť číslo jsem si opsal. A teď: je potřeba dlouho vydržet, dokud někdo nepůjde kolem a nebude se mu zdát divné, že telefon v budce zvoní. Nikdy to netrvalo moc dlouho. Nějaké minuty bylo potřeba vydržet a pak se ozvalo nesmělé a překvapené "… haló?".
Teď jsem musel přesvědčit telefonistu, aby nezavěsil, poté se představit a požádat ho, aby došel těch padesát metrů pro maminku, že jí volám. Vždycky to klaplo. Maminka přišla k budce, chvilku počkala, než jsem znovu zavolal a pak už proběhl normální telefonát o tom, kdy přijedu a co bude potřeba a tak.
Z toho plyne, že i v časech, kdy mobilní telefony nebyly, šlo se dovolat i tam, kde byla jen ta budka na návsi.
S odstraněním poslední budky tahle nádherná romantika telefonického propojení pomocí dobrovolného telefonisty - doručovatele zmizela.
Škoda. Bývalo to fajn.

komače

Včera jsem si byl na trhu koupit chleba, mají tam dobrý, kváskový. Nu a potom jsem se koukal, co bych tak ještě … když už jsem na tom trhu. A do oka mi padl stánek s rybími výrobky. Tam měli věcí! Hned jsem si objednal rybí salát a ještě jsem se díval, co dál. A ejhle, tuhle píšou: ančovičky. Tož mi zabalte dvě. A bylo nakoupeno a hned jsme měl o čem přemýšlet.
Totiž já tenhle druh ryby jakživo nejedl. A vždycky jsem si myslel, že jsou to takové ty malinkaté rybičky pět, sedm centimetrů dlouhé, které jsem před nějakými pětačtyřiceti lety dostal na talíř kdesi v Bulharsku a musel jsem jim salátem přikrývat hlavičky, aby se na mě tak nekoukaly těma smutnejma vočičkama. Možná to ančovičky byly, ale malé. Tyhle byly výrazně větší. Asi tak patnáct, dvacet centimetrů. Vzal jsem dvě a jedna byla hned k večeři. Znamenitá. Příští týden přijdu zas. Ale budu se musit s pány dát do řeči.
Mně totiž ty ančovičky, které jsem měl snad poprvé, připomněly jinou rybí pochoutku a na tu se pánů musím zeptat. Jde o smažené a nakládané kousky úhořů, o kterých píše pan Werich ve svých Italských prázdninách. On tu knížku i načetl a když poslouchám, jak chodíval na Malý rynek s tatínkem k panu Čočíkovi pro komače, kterým tatínek přezdíval komačočík, sbíhají se mi sliny. On to pan Werich umí tak krásně vyprávět.
Nu a včera na tom pultě s rybími dobratami toho bylo tolik, že komače, tedy marinovaní úhoři z Comacchio by tam snad mohli taky být. A kdyby ne, tak by páni rybáři o nich mohli alespoň vědět. Nu uvidíme. Salát i ančovičky mají vynikající, takže když to klapne, budou i komače.


ps

Tak jsem se zeptal.
"Úhoře?" ptal se téměř nechápavě mládenec za pultem stánku.
"Ano. Marinované. Komače se tomu říká."
"Tak to ne. Úhoři jsou hrozně drahý. To nemáme. A vůbec nejsou moc k sehnání …"
A měl jsem odpověď.
Komače nejsou.
Leda přímo u výrobce v Italii:
Anguille marinate di Comacchio

stůl

Tuhle jsem procházel svůj archiv k poslouchání a jal se ho dál doplňovat, když jsem narazil na detektivky Edgara Wallace. Já mám tuhletu brakovou literaturu rád. Ještě mám schovaný Rodokapsy po tatínkovi a až dojde k uspořádání beden, ve kterých jsou, určitě si v nich počtu.
Díky tomu audio archivu jsem si vzpomněl na knížku právě od Edgara Wallace. Je to opravdu hódně dávno, co jsem ji tenkrát doma u tatínkova křesla objevil. On tyhlety pokleslé příběhy četl rád. A já se tenkrát do toho také pustil a vím, že mě překvapoval ten svět vršených tajuplností a záhad, podivných mordů a ukrutenství. Něco takového jsem před tím ještě nečetl. Od té doby jsem Wallace nečetl a zapomněl jsem na něj. Až teď. Teď jsem si na tu knížku vzpomněl a zachtělo se mi braku.
No jo, ale kde ta knížka skončila?
Tak to zkusíme jinak: co třeba někde v antikvariátu? Nebyla by?
Byla!
A právě jenom v antikvariátu. Nikde jinde to není. Asi to bude obzvlášť šťavnatý brak. Nuže vzhůru tedy k antikváři! Tam mi byl skrzevá přivřené dveře knihami všeho druhu zavaleného krámku podán kýžený svazek nově svázaný v plátěné vazbě s naklíženou původní stranou obálky na deskách.
Ve chvíli, kdy se pootevřely dveře antikvářovy, začaly se jako na pokyn temné moci z nebe sypat přívaly sněhových krupiček. Vítr ty spousty zavál pootevřenými dveřmi dovnitř.
"Co se to děje?", podivila se paní antikvárnice, podávajíc mi knihu, "vždyť ještě před chvílí bylo jasno!"
"Strhla se vánice. Úplně naráz. Z ničehož nic," odvětil jsem a strčil si vytoužený brak v originálním vydání z roku 1936 pod bundu.
Dramatičtější scénu pro získání brakové detektivky jsem si nemohl přát.
Už se nemůžu dočkat. Hned dneska se pustím do čtení. Je na to ideální čas.
Právě se začal z olověně šedých mračen znovu sypat sníh.

Stul

100 let se Švejkem

Já tu svou docela rozsáhlou sbírku večerníčků, nočníčků a raníčků pochopitelně neustále rozmnožuju, ale mezi nejčastěji poslouchané zvukové nahrávky patří stále ty samé. Jsou to nahrávky pánů Wericha a Horníčka. Je to několik desítek hodin a zdá se, že se mi to nikdy neomrzí. Nu a v běhu času tu a tam přibude i něco, co jsem sice z minulosti znal, ale nebyla příležitost se k tomu dostat.
Tu metodu, kterou jsem tu v dávnější minulosti už popisoval, jsem opustil. Byla příliš náročná na prostředky a potom: ne vždycky se vyplatilo být první. Pro připomenutí: tu a tam si vzpomenu na něco, co jsem v dávných dobách v rozhlase slyšel. Zavolám na příslušné oddělení Českého rozhlasu, popíšu, o co šlo včetně data vysílání, pokud ho znám a počkám na odezvu. Když je kladná, upíšu se, že to nikdy nikomu nedám ani neprodám a když je ta smlouva podepsaná, prodají mi to, co jsem chtěl za "lidovku" tedy asi tak za patnáct Kč za minutu. Když si spočítáte, že takové dílo má třeba pět dílů o čtyřiceti minutách … radši ani nepočítat. Zvláště pak v tom případě, když se za rok po mé žádosti o vytažení z archivu objeví ta nahrávka v Radioservisu za štyry stovky …
Na obhajobu rozhlasáků musím říct, že poslední mnou vyžádaný kousek se v obchodě neobjevil, jelikož prý nebyl v dostatečné kvalitě.
Nu a díky právě tomu rozhlasu a jeho archivu jsem si teď udělal radost a z toho veřejného archivu si nahrál Švejka, jelikož teď zrovna se slaví výročí 100 let se Švejkem.
A jde právě o to, o čem jsem věděl, ale měl jsem uložené jen střípky. Celé jsem to nikdy neměl k dispozici. Komplet Švejka od pana Wericha přečteného samozřejmě mám. Ale měl jsem i útržek čtený panem Pivcem. To je taky náramné, ale nedostal jsem se k tomu a "kupovat" archiv bylo vážně kápku přes moc (pět a půl hodiny!). Nu a nyní jsem se nakonec dočkal a mám to z veřejného archivu nahrané celé. A je to báječné. Myslím, že oba pánové Haškovu knihu čtou, tedy lépe řečeno "hrají" tak skvěle, že je těžko někdo překoná (ano, znám verzi pana Somra i pana Kaisera). A navíc: nevím, jestli to byl záměr či náhoda, ale výběr ze Švejka se jeden od druhého liší, čímž se skvěle doplňují. Samozřejmě pánové mají některé kapitoly splečné, ale většina je vybrána jinak. A tak si teď poslouchám večer, v noci i ráno pana Pivce.
Jo, to byly časy …

šup s tím do koše

Já nevim, co mě to popadlo, kupovat tuhle knihu. Knih mám … no, plnou knihovnu a knížky si kupuju a čtu pořád, takže ta otázka v úvodu se může zdá být přinejmenším nečekaná. Jenže nečekaná je hlavně ta kniha.
Někdy minulý rok jsem si takhle pročítal nabídku nakladatelství a zaujalo mě nové vydání Záhady hlavolamu. Spolu s Fischerovými ilustracemi a s historii jednotlivých vydání popisující přílohou. Inu vydání sběratelské, vydal Albatros. Tož sem s ním.
Jenomže to nějak byla novinka či co a prodejna to ještě neměla na prodej a tak jsem si řekl, že nevadí, papír se nezkazí a prohlédl jsem si ještě další nabídku. Něco jsem vybral. Když už Rychlé šípy ve sběratelském vydání, tak třeba nějaká další dobrodružství ilustrovaná panem Burianem a od renomovaných autorů. Vypadá to dobře, budou to nějaké povídky, které třeba neznám. Šup s tím do koše.
Včera jsem si to byl vyzvednout.
A hned jsem ten škvár hodil … no, do koše zatím ne, ale v knihovně není.
Aby bylo jasno, Záhada hlavolomu je skvělá tak, jak jsem čekal.
Ale ta Velká kniha slavných dobrodružných příběhů, za tu by zasloužil vydavatel zákaz činnosti. Já blbec se nechal nachytat na tu a tam nějakou recenzi v podobě: "… už jenom to, že to ilustroval Burian …". Nerad bych se nějak dotkl překladatele, ale proč mu tohle u všech všudy stálo za to? Všechny ty texty už někdo jiný před ním přeložil. A tohle? Snad kromě první povídky Jacka Londona jsou to všechno ubohá torza Verneovky, Májovky, Robinsona a Druhé knihy džunglí, atd. Vzletný doslov pak vynáší na piedestal ilustrace pana Buriana, což je možná ještě větší lumpárna. Mistr Burian by jim musel napohlavkovat. Vždyť jeho ilustrace ve skutečně důstojné podobě už vydány byly. Naposled například zrovna v Albatrosu, který s obrovskou péčí vydal Verneovky převyprávěné Ondřejem právě s velice pečlivě restaurovanými ilustracemi Zdeňka Buriana. Nebo "Světy Z. Buriana", což jsou souborná vydání jeho ilustrací. Tady v tom braku těch pár mizerně reprodukovanejch pérovek a několik špatně rozpoznatelnejch kvašů památku pana Buriana spíš uráží.
I tenkrát v roce 1983, kdy tu knihu v angličtině prý vydala Artia, to musela být ostuda, a proto to podle mého vyšlo jen pro anglicky čtoucí část světa. Je to přesně v duchu těch mizernejch výtahů z čehokoliv vydávanejch pod hlavičkou Readers Digest. Fuj je to.
Pro čtenáře, které láká pamětnická dobrodružná literatura tahle knížka rozhodně není. A těm, kteří tyhle knížky teprve objevují, to akorát pokazí chuť.