WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pro pamětníky

plechová želva

Tuhle jsem si četl v novinách v technické rubrice o želvách. Pochopitelně se obratem nabízí otázka, co u všech všudy dělají želvy v technické rubrice!? Odpověď je snadná: tyhle želvy do techniky patří, jelikož jsou plechový. Ba dokonce se jedná o želvy bojové.
Kdepak, nemluvím tu o Teenage Mutant Ninja Turtles. Jde tu o seriózní vojenskou techniku z První republiky, konkrétně z roku 1924. V tom roce byla Želva, tedy vojenské obrněné vozidlo Škoda PA-II, představeno veřejnosti na veletrhu. To jsem nevěděl, to jsem si právě přečetl v těch novinách.
Ale proč si tu o tom píšu?
No protože mám po mamince několik svázaných ročníků starého dětského časopisu Srdíčko. A v něm mě vždycky při prohlížení ta želva zaujala. Je vyobrazená na jedné z titulních stránek a ilustrace přísluší k pohádkovému příběhu uvnitř. Nejde ani tak o tu pohádku, ale o to, že mi nikdy ta ilustrace do tohohle časopisu neseděla. Hemží se to tam pohádkami, poučeními, hádankami, vlasteneckými články z První republiky, je to tam samý kašpárek, škrhola, drak, … a najednou tohle. Nějak jsem se s tím smířil, protože ten příběh je o snu a ve snu se dětem zdá ledacos, ale i tak: na Srdíčko mi tahle ilustrace připadala moc sci-fi. Vyčnívala mezi všemi těmi ostatními.
A protože jsem to měl vždycky jen jako sen z pohádky, utrpěl jsem mírný šok, když jsem se v novinách dozvěděl, že Želvy skutečně existovaly. Protože se o militárie moc nezajímám, byla to pro mě novinka a hned jsem začal pátrat na síti. Dá se toho najít spousta.
Bylo to krásné vozítko skutečně jako z nějakého sci-fi filmu. K jeho smůle se moc neujalo a vyrobilo se pro armádu jen pár kusů. Nicméně vzhled se mi zdá naprosto úžasnej. Škoda, že si ho filmaři až dosud vůbec nevšimli.
No nic, tuhle je alespoň kolorovaný obrázek ze sítě, který jsem mezi ostatními našel při pátrání
(zde). Jak je vidět, Želva budila zvědavost všude, kam přijela:

Zelva_PA2

Babetta

To už je hodně let, co jsme měli na chalupě v garáži veterána. On tedy ten dědečkův Populárek jezdil až do poslední chvíle, do té garáže vjel vlastními silami a na chalupu jsme se v něm vozili každý víkend, jenže přeci jen už měl svoje naježděno a tak šel, tedy vlastně jel, na odpočinek. A protože nám ho bylo líto nechat jen tak sešrotovat, stál v garáži až do té doby, než jsme si řekli, že je čas ho poslat dál do služby. Přihlásil se kupec, odvezl si ho a ze Škody Popular z roku 1936 zbyly jen vzpomínky a pár fotografií. Konec konců, bylo to jen auto, byť nám sloužilo nějakých pětatřicet let a stalo se členem rodiny.
Pak si před časem odvezl kolega z garáže další dva veterány, tedy jízdní kola opět po dědečkovi a babičce. Zrestauroval si je a jak dopadla, to už vlastně ani nevím. Mám pocit, že povídal něco o nějaké cestě v noci z hospody a … a dál jsem to nechtěl vědět.
Tím by to mohlo vypadat, že jsem s veterány skončil. Ovšem je to jen zdání.
V Nových Hradech, o kterých jsem tu předminule psal v souvislosti s bludištěm, totiž mají i muzeum motorových kol. Mají tam tři patra v bývalé zámecké barokní sýpce plná motokol a mopedů. Je to náramná sbírka. Pan sběratel si opravdu dal práci a nasbíral kdejaký klenot včetně těch kol, co mají přídavný motorek nad předním kolem a co jsem je vždycky obdivoval ve francouzských filmech.
A nejen to.
Mají tam i spoustu Babett.
Kdepak, nestojí tam v řadě žádné modelky stejného jména, ty by ostatně tak dlouho stát nevydržely. Stojí tam mopedy Babetta. Ve všech možných barvách a provedeních. A tak jsem se dozvěděl, že v mé garáži přeci jen doba vetránů neskončila.
Moje žlutá Babetta, kterou jsem si koupil až v Liberci na tehdejších Libereckých výstavních trzích za peníze, které jsme si vydělal o prázdninách na brigádě, tak ta moje žlutá Babetta tam stojí taky. Jen dvě věci má odlišné. Jednak jsem té své koupil i tachometr, který nebyl ve standardní výbavě a pak jsem blatníky opatřil černým nátěrem, jelikož se mi ten původní, šedý, moc nelíbil. Ale jinak je to ona.
A je to veterán!
No jo, tak i já už mám veterána, na kterým jsem sám jezdil … a Matěj s Kačkou po něm pokukují. Inu třeba po nějaké té generálce i oni budou jezdit na veteránovi. Uvidíme. Zatím stojí v té garáži.
A tuhle v tom múzeu:

Babetta_Nove_Hrady

Tarkovskij a Štrausky

Všiml jsem si, že televize vysílá kromě přenosů z vesmírného programu i připomínky životních jubileí. A zrovna v neděli byla na programu Dívka na koštěti, český předobraz světově proslulého Harryho Pottera. Je to už letitá pohádka a tedy pohádka pro pamětníky. A já jako pamětník jsem si při pohledu na program vzpomněl, v jakém biografu jsem se byl na Dívku na koštěti podívat, když přilétla do kin.
A to je taky pro pamětníky.
Nějakým myšlenkovým pochodem jsem si totiž vybavil, že těch kin pro pamětníky, co už nejsou, jsem navštěvoval docela dost a skoro ke každému si něco pamatuju. Inu pamětník.
Tak třeba zrovna ta Dívka na koštěti - tu jsem viděl v kině Vyšehrad. Bývalo v Trojické ulici a dneska je tam jakási hospoda či music bar.
Na kino Tatra, které bývalo v ulici Táborská a dnes je tam prodejna Tesco, si vzpomenu díky filmu, který se snad jmenoval Muž nahoře nebo tak nějak a se spolužákem jsme se při jedné scéně tak řehtali, až se s námi začala povážlivě kývat celá řada sedadel na balkoně.
V kině Morava v Boleslavově ulici vstal jeden spolužák z vyšší třídy v první řadě na balkoně při školním promítání Třech mušketýrů při jejich příjezdu na nádvoří ve Versailles a spolu s nimi se hlasitě představil a uklonil: … Athos, Portos, Aramis … a já jsem Sedláček! Jeho prezentaci pak dozírající vyučující ocenili třídní důtkou.
V kině Jalta, kde je dnes divadlo Palace na Václaváku, jsme již po začátku představení nechali vyvést diváky z lože, abychom v zápětí zjistili, že máme lístky na jiný termín.
V kině Ponrepo, která dřív bývalo kinem Belvedere v Letohradské ulici a kde jsou dnes asi garáže hotelu Belvedere, chyběly na pánských záchodcích dvě důležité trubky a kdo to nevěděl, tomu vedlestojící pánové velmi zmáčeli boty.
V kině Flora, což je v paláci Flora v Orlické ulici, je dnes klientské pracoviště zdravotní pojišťovny. Kino Arbes na Arbesově náměstí své prostory taky opustilo a je tam fitcentrum. Kina Ilusion, dříve Maceška a Květen, ketrá byla na Vinohradské těsně vedle sebe, už taky dopromítala, stejně jako Blaník, kde je divadlo Dva a spousta dalších.
Ani před kinem Klub v Klimentské už dávno fronty nestojí, dnes je tam alespoň studio Famu, čímž zřejmě promítání pokračuje, ale jen pro studenty.
Nu co, my byli tenkrát taky studenti, jen jsme si holt museli na Tarkovského tu frontu vystát.
Jen kino Pilotů pořád existuje. Po delší přestávce obnovilo provoz a už pár let ve Vršovicích v Donské promítá a žije. Tam bylo zvláštní to, že, pokud se to zrovna sešlo, stála jedna fronta za roh do Voroněžské, to byla fronta na lístky třeba na Šakala, a za druhý roh do Krymské stála fronta k Tuzexu, který byl na rohu naproti kinu. To byla známka toho, že zrovna přivezli Štrausky.
Inu, byla to doba front. A kdo neví, co to byly (a jsou) Štrausky, ať se zeptá rodičů.

třetí pendlovky

Tak to nakonec dopadlo s těmi bednami, jak jsem předpokládal. At' už mají nacvičený postup, jak hrát chudého anebo opravdu nejsou peníze na výkup muzejních exponátů, v každém případě dostalo muzeum starožitný nábytek a dvě truhly po tetičce darem. To, co mě překvapilo, byla rychlost, s jakou si včera odpoledne přijeli. Vzali nejbližší možný termín, který jsem nabídl, ba dokonce pan ředitel přijel osobně a osobně si odmontoval i prvorepublikovou selskou kuchyňskou lampu se stahováním v původním stravu tak, jak ji tam někdy před sto lety dědeček přimontoval. Přišlo mi líto, aby se někdy v budoucnu vyhodila, když nám tolik desítek let poctivě sloužila. Stačilo ji očistit a je jako nová i s tou oplétanou šňůrou a závažím vysypaným olověnými broky. Pan ředitel montoval a potom jsme si ještě povídali o tom, jak vlastně přijel kvůli tomu, aby se podíval na sousední dům, odkud neuvěřitelnou shodou okolností zase pocházejí jeho předci.
Nu, svět je malej a o náhody v něm není nouze.
A tak jsme si dohodli, že muzeum sice dostane předměty darem, ale přeci jen mi dokáže něčím oplatit. Chtěl bych si totiž nechat staré pendlovky po dědečkovi, jenomže jsou samý červotoč. A to v muzeu umí vyřešit. Tož jsme vyndali hodinové strojky a pánové si odvezli ještě i ty skříňky mých hodin, aby mi je odčervili. Beru to jako oboustranně výhodný výměnný obchod.
Nádavkem jsem ještě dostal rodinného volňáska do muzea a jeli jsme. Tři pánové v dodávce s nábytkem do muzea a já domů. Jedny hodiny a v nich tři strojky jsme měl v kufru. Tyhle třetí pendlovky totiž byly v kuchyni a jsou natřené na bílo, do těch se červotoč nepustil. Lakovaný dřevo mu nechutná.
Počítám, že by měli dědeček i tetička radost, že ta rodinná památka - ta barokní truhla - se neztratí, a hodiny že zůstanou u mě doma a až mi je opraví a zbaví červotočů, budou zas slyšet po celém domě.
Nu a tím je chalupa prázdná. Už není co rozdávat.

dvě bedny

Pátrání po tetičkách skončilo úspěchem, podání podáno, plomba zaplombována, břemena snímána, čímž by mohla být jedna kapitola uzavřena. A taky je. Skoro.
Zbyly mi totiž po tetičkách dvě bedny.
Totiž bedny - to by se mohlo říct teď a bez úcty. S úctou řečeno: truhly jsou to. Zřejmě budou pár stovek let staré. Jedna taková vykládaná, druhá zčásti malovaná. Obě notně rozcabrtané, potřebovaly by restaurovat. Pořád se u nás doma říkávalo: to až jednou …
. Nu a zdá se že to "až jednou" nastalo teď.
Já sám nevím, co bych s těmi truhlami dělal. Nechci je. Jenomže když jsem je nabídl do dvou starožitnictví s nábytkem, tak je taky nechtějí.
Nabídl jsem je i do muzea v kraji příslušného. Ba dokonce v tom skanzenu stojí replika brány, kterou pravděpodobně postavil můj pra-pra …. pradědeček, takže truhly by se jaksi symbolicky vrátily ke svému snad původnímu majiteli. Jo, že prej mají historii, že to prý velmi laskavou paní etnoložku velice zajímá …. ale že neví. Že takového nábytku má plné depozitáře a netuší, kam by je postavila. A že promluví s panem ředitelem a že se ozve.
Je to vážně podivné. Když přijde člověk někam do historického interiéru nebo muzea, říká si: hleďme, takovou truhlu mám … taková pěkná … Ale když dojde na to, že by si to někdo měl vzít, skutek utek. Je to nemlich tak, jak s tím slamníkem pana Nerudy.
Pomalu a neodbytně se vkrádá otázka: kam s nima?

ps
Dneska jsem dostal zprávu, že peníze nejsou a nebudou, ani nákupní komise muzea že nezasedá a že tedy je na mém zvážení, zda muzeum obdaruju. No asi to tak dopadne. Snad si alespoň ten odvoz zajistěj.

Gamma Expresso Sfinx Fiľakovo

Nepatřím mezi hledače pokladů, ale když už mi něco cvrnkne do klobouku, seberu to a když mi to za to stojí, schovám si to. Nu a včera jsem našel nádhernou starou smaltovanou tabulku.
Už jsem vypátral na stránkách současné společnosti, že firma Sfinx Fiľakovo po svém vzniku v roce 1906 jako "Barok a spol." několikrát změnila název, majitele i sortiment.
Od roku 1927 do roku 1939 to byla "Fiľakovská továreň na smaltovaný tovar SFINX, a. s. Praha". Teď se jmenuje Thorma Výroba, k.s. a věnuje se především výrobě krbových kamen a k nim příslušejícím smaltovaným výrobkům.
V dobách První republiky, kdy vyrobili tuhletu smaltovanou tabulku, zavedli obchodní název sporáků "Gamma" a kromě nich se zřejmě věnovali i nadále smaltovanému nádobí a jak napovídá nápis na tabulce, možná i kávovarům "Expresso". Ovšem jak ty kávovary vypadaly, to se mi zjistit nepodařilo. Jen podle tabulky se dá usuzovat, že kávovar bylo třeba postavit na plotnu - samozřejmě na sporák "Gamma", pak zřejmě zazněl nějaký signál, snad parní píšťalka kávovaru, a následně, když bylo hotovo, bylo třeba kávovar sestaviti s ohně.
A't tak či onak, je to krásná historická záležitost. Docela bych rád viděl ten kávovar.
Určitě byl taky smaltovanej.

ps

vyřešeno!

Moje představa byla mylná a založená na podobnosti slov "Expresso" a "Espresso". V tomto případě tabulky a nádobí, ke kterému patřila, se nejedná o kávovar, nýbrž o tlakový hrnec. Dneska jsem to objevil na síti. Obrázek je ovšem jen na prodej a podléhá autorským právům, takže
zde po prokliknutí uvádím pouze odkaz na možnost zakoupení a vzorek. I ten vzorek ovšem stačí, aby z něj bylo nade vší pochybnost patrné, o co se jedná. Čili všechno platí, nádoba to je, vaří se v ní, je smaltovaná, jmenuje se "Gamma Expresso Fiľakovo", má to píšťalku na páru i pojistný ventil, jenom to holt není kávovar, ale poctivej smaltovanej "papiňák".

pps

Našel jsem obrázek tlakového hrnce Gamma bez autorských práv - v CES (
Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury) ve sbírce Domu historie Přešticka. Tím je tento zápis kompletní. Tož obrázek je tuhle hned pod cedulkou:

gamma

hrnec Gamma


do Monte Carla

Jo, už jsem si tu podobný zápis někdy dělal a teď k tomu mám další důvod. Zní to otřepaně, to se nedá nic dělat. Jenže já mám holt rád filmy a když si můžu vybrat, radši se na ně dívám v podobě a kvalitě, ve kterých jde rozeznat jednotlivá stébla trávy. Tož si filmy kupuju, ba dokonce jsem už i k 4K UHD párkrát přihlédl. Přicházejí ovšem i situace, ve kterých se člověk může na kostičky nakrájet a film se prostě koupit nedá. A tak začnu shánět.
Nu a o víkendu jsem sháněl.
Mezi zábavu, kterou mám v archivu, patří takové ty filmy ze sedmdesátých let o začátcích věku techniky. O všech těch závodech i pošetilostech vznikajících s prvními letadly a automobily. Mezi těmi filmy mi nějak unikl ten o závodech do Monte Carla. Je to takové přes kopírák jako Velké závody nebo Báječní muži … či Geneviéve … a jsou tam skoro ti samí herci v podobných rolích - ostatně je to od stejného režiséra a dalo by se to považovat za určité pokračování právě Báječných mužů …
Jedním slovem: báječné!
Jenomže: Kupte to někde v originále s českými titulky. Nekoupíte. A tak sháníte. A seženete velký formát, ale s polským simultánním překladem. Pak formát pro myší kino, k tomu angličtinu a češtinu. Titulky abych si udělal sám. Nejsou. Už mám s těmi titulky nějakou tu zkušenost a popravdě se mi nechtělo si to celé překládat. To bych z toho filmu nic neměl. Dobrá. Tak sesadit zvuk, čili vypárat ho tady odtud a přišít ho sem. No jo, to sice jde, ale nesedí to. Ty filmy jsou jinak dlouhé kvůli různému počtu snímků … o sedm a půl vteřiny se to liší a ještě je to posunuté.
A tak sedím, počítám, lepím, střihám, pasuju - a za dvě hoďky to mám. Sice znám nazpaměť úvod, scény ze třetin i konec, ale to neva. Zvuk sedí v originále i dabingu. Teď už jen chvíli počkat, až na ty scény zapomenu a za čas si to pustím. Už se těším na tu taškařici s padouchy, hrdiny, kráskami, poplety, podfukáři a nádhernými starými autíčky.
Bude to náramná jízda do Monte Carla pro pamětníky!