2018
pro pamětníky

v uličkách

Odnepaměti bouřil a klokotal život hochů v jejich uličkách a zákoutích jako nikde jinde. Ano, snad nikde jinde nežili chlapci způsobem tak zvláštním a tak divokým a neukázněným jako zde….

No neříkejte mi, že tyhle věty neznáte. Málem bych napsal: všichni jsme je četli … Ale napadá mě, že možná ne úplně všichni. A možná že ani seriál či film jste nevím proč neviděli. Ať tak či onak, vězte, že ta dobrodružství stále žijí, ikdyž by se mohlo zdát, že knížky tohohle druhu už to mají za sebou a jak nemáte kouzelnou hůlku, prsten nebo světelný meč, nikoho nezajímáte. Kdepak. Ty uličky stále existují, pořád se jimi dá projít a tajemná zákoutí jsou stále prázdná, málokoho tam potkáte a ne vždy se tam dostanete.
A proč si o tom tady tak tajemně píšu? No protože jsem tam v úterý byl.
Šel jsem městem a vyhýbal se turistické řece. Chodívám tudy rád a vždycky mě těší, že pořád vím, co turisti nevědí. Tuhle zahnete, tady projdete uličkou, vejdete do průjezdu, zajdete za roh … a to už za sebou dávno neslyšíte dav a barevné vlaječky nad hlavami průvodců zmizí. Je ticho, úzké uličky jsou prázdné, pod nohama kamenná dlažba, nikde ani človíčka, tuhle trošku oprýskaná zeď, před vámi železná vrata s tepanou mříží. Jsou pootevřená. Vejdete a ticho vás přímo obklopí. Ani vzdálený ruch hlučných ulic k vám nedolehne. A přitom jste uprostřed města. Kamenné výztuhy podpírají žluté zdi bývalého kláštrera, naproti na rohu je pod starými okny lampa. A pod ní na zdi nápis křídou:

Stinadla_180403