2017
pro pamětníky

poslouchejte

Já to měl vždycky spojený s prázdninama a pokračuje to pořád. A myslím, že právě o prázdninách vznikl můj zájem o tenkrát ještě téměř výhradně rozhlasové hry.
To jsme sedávali s tatínkem na záhrobci před chalupou a, myslím, že to bylo v sobotu odpoledne, poslouchali pokračování za pět minut. Tak nějak se to jmenovalo. V rádiu totiž hrávali delší hry najednou. Ale aby to posluchač vydržel a mohl si i odskočit, byly do vysílání vřazeny pauzy právě těch nějakých pět minut se zprávami nebo hudbou.
Z té doby mi utkvěly v paměti napínavé detektivky, které jsem později zase pozapomínal. Nezapomněl jsem ale všechny a tak jsem si po letech vzpomněl a v rozhlase za strašlivě drahé peníze koupil téměř horrorovou hru Zvony smrti a pak ještě krátký horůrek Vyzvánění. To první pak vyšlo v nějaké rozhlasové edici za nepatrný zlomek ceny, kterou jsem původně za vytažení z archivu zaplatil já. A to druhé prý nevyjde kvůli zvukové kvalitě. Nešť. Mně to stačí. Připomíná mi to, jak jsem se bál a prázdninách. A to mi vydrželo dodnes.
Jelikož jsou prázdniny v plném proudu, poslouchám. Dneska už je toho daleko víc k poslouchání a člověk si může vybírat. Jednak ze svého archivu a taky z novinek. Užívám si to. Zrovna teď mám rozposlouchán Vaterland. Tu knížku mám, ale dlužno přiznat, že hra je o mnoho lepší. A vynikající je třeba Fehrenheit 451 a spousta dalších.
Tuhle kratochvíli můžu jen doporučit. Však si to představte: prázdninové odpoledne, zrovna už máte všechno hotový, už jste se koupali, číst se vám nechce a tak si pustíte něco podle svého gusta a třeba se začnete tak trochu i bát.
No není to báječné?
Je, viďte.
Tož poslouchejte.

Vinnetou a Jack Sparrow

Myslím, že kdybych začal pořádně hledat, určitě bych ve svých historických zápisech našel zmínku o Vinnetouovi, případně o tom, jak jsme si na něj hráli a jak ještě mám schovanou stříbrem (tedy napínáčky) pobitou pušku z překližky, co mi dělal tatínek, aby bylo čím střílet po banditech.
Nebudu tady rozebírat nového televizního Apače, na kterého se hrát nedá. Naopak. Zajímají mě hrdinové, na která se hrát dá.
Náhodou jsem totiž objevil jednu novou fotku a hned k ní přidal jednu starou fotku. A je to jasný: nová generace má nový hrdiny. Jsou to vlastně staří hrdinové, ale protože by ve srovnání s idoly současnosti neobstáli, musí se krapet jinak přiodít, nasadit jinou masku, naučit se žargón současné mládeže, ale to je všechno. Prožívají stejná dobrodružství, překonávají stejné nástrahy, zrady a nebezpečenství a malé i velké holčičky je milují. Stejně jako ta slečna, co na jedmom promítání v Ponrepu tenkrát v první řadě na balkoně málem umačkala plyšového medvídka ve chvíli, kdy na plátně Old Shatterhand odřezával potají Vinnetoua od kůlu.
Nu a po čtyřiapadesáti letech to tu máme zas. Ovšem v nové podobě. Kačka miluje Jacka Sparrowa, ten je připoután ke kůlu a Kačenka bude strachy bez sebe, až na to v květnu půjdeme do kina.
Já tak mám svýho Vinnetoua, Kačka Jacka, Matěj se tváří zarputile jako Han Solo, Hanička si připadá jako stará bába, když vzhlíží ke Gregory Peckovi a Audrey v Římě a všichni dohromady máme svý hrdiny.
A všichni jsou stejný, přesto, že jenom někteří stáli u kůlu. No není to nádhera?
Však se na to podívejte:

Vinnetou_u_kulu Sparrow_u_kulu