WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

však něco kápne

Viděl jsem na vlastní oči kočku aportovat. Jo, když jsme si byli tenkrát pro Cyriu, paní chovatelka nám předváděla, že je možné aport kočku naučit. A ta její s chutí běhala pro pingpongový míček. Přiznám se, že mě několikrát napadlo, že to s Cyrdou taky zkusím. Pokusy však vyšly zcela naprázdno neboť Cyrda nic o aportu nevěděla, neví a vědět nechce. Ten pohled, který nejdřív věnovala míčku a vzápětí nato i mně, ten pohled prokazoval naprostou neexistenci aportování v celém známém vesmíru. To počínánání nemělo z mé strany nejmenšího smyslu a tudíž jsem se o něj pokusil jen párkrát a po nezdarech jsem v něm prostě přestal pokračovat.
To ovšem neznamená, že se Cyria nic nenaučí. Kdepak. Učí se. Ale jen to, co sama uzná za výuky hodné. Tudíž jí nenaučím například chodit do schránky pro noviny. Ovšem naučila se přijít ke stolu vždycky, když tam sedím já, a domáhat se drbání za ušima. A potom: naučila se vyžadovat pamlsek.
Totiž Kačka jí před dlouhým časem, může to být i přes rok, začala dávat několik granulí pamlsků na linku. Cyrda se naučila stoupnout na zadní, podívat se, co kde je a packou si brát ve stoje jednu granuli po druhé. Teď to ovládá bravurně a vyžaduje mlsky pokaždé, když přijdu do kuchyně. Ano. Nejdřív jde ke stolu, pokud sedím, a potom, když mě zvedne, se jde postavit k lince. Jako k baru. A u toho baru čeká. Když jí nikdo nenaleje, vyčítavě se dívá:
"Tak co bude, pane? Já tady můžu vystát důlek a ty nic? Támhle je ta tubička. V ní je to, co potřebuju. Tak nedělej ciráty, pane."
Vůbec ji to neomrzí. I když nic nedostane, jako před chvílí. Prostě si postojí u pultu a když nenalejou, vrátí se příště. Však ono něco kápne.
A pak, že není učenlivá.

jsou nenažraný

Myslím, že už jsem si tu zapisoval, že želvy jsou vlastně převlečený hadi s futrálem na zádech a že to pro mě bylo překvapením, jelikož hady ani želvy jsem nikdy moc neřešil a neřeším dodnes. Pravda, želvy už potkávám častěji neboť je to přibližně rok, co se u nás vyskytují v množství větším než malém.
Skutečnost je taková, že Matěj s Kačkou mají každý dvě a starají se o ně vzorně. Tedy pokud jsou doma. Ale to už jsem tu, myslím,
taky popisoval. Nu a tuhle jsem se díval, když jsme byli s Kačkou sami doma, jak tu divou zvěř krmí. Vony jsou ty vopice, teda želvy, děsně nenažraný. Když totiž mají jíst běžnou stravu, což je něco zelenýho jako třeba jetel, pampelišky nebo salát a podobně, to se cpou tak nějak přiměřeně želvímu způsobu. Tedy pomalu a furt. Ovšem jakmile se vytasíte s granulema pro želvy (ano i já jsem je tím krmil) můžou se přerazit, aby byly u mističky první a nacpaly do sebe co nejvíc. Bitvu u misky se podařilo eliminovat zavedením pořadníku. To vypadá tak, že se hadi s domečkem na zádech seřadí na stole, vytvoří vozovou hradbu a výstražně kývají hlavami na krmiče, což je znamením, aby neotálel a koukal rychle podávat.
Krmič ví, že je to hra s ohněm a poctivě v příslušném pořadí cpe ty granule lítým šelmám v krunýři do tlam.
Při tomhle krmení jsem právě Kačku sledoval. Udělal jsem i obrázek telefonem, aby bylo vidět, jak to vypadá. Najednou Kačka kvikla.
"Auuuúúú!"
Želva jí rafla. Nechtělo se jí čekat a místo do granule se zakousla Kačce do kloubu ukazováčku. A nepouštěla se. Zatáhla hlavu i s ukazováčkem pod krunýř a chtěla si mermomocí z toho prstu ukousnout. Naštěstí se jí to nepodařilo a Kačka prst vytáhla. Nebylo to nic strašnýho, jen se lekla, ale poučení a do budoucnosti to je. Zatím jsou malinkatý, ale rostou. Až budou větší, mohlo by to špatně dopadnout. Však se podívejte na ten kousanec.
Takže přátelé: bacha na želvy! Jsou děsně nenažraný.

zelvy_190926-1


zelvy_190926-2,

oranžová

Včera jsem odpoledne seděl na můstku a počítal ryby. No jo, já vim, že jich máme třináct. Ty čtyři malý jsou letošní přírůstek. Tři z nich jsou tu navíc, ale chytit je a odnést někam do rybníka, to není nic snadnýho. A navíc jedna z těch tří se začíná nějak blejskat a kdoví jestli z ní jednou taky nebude zlatá ryba. Tak jsem si sumíroval, jak je čapnout, když už se mi to párkrát nepovedlo, krmil jsem je a počítal. A jak tak na tom sluníčku sedím a počítám, najednou se nemůžu dopočítat.
Totiž nejdřív jsem se nedopočítal a pak přepočítal. Suma sumárum mi chyběla jedna hnědá závojnatka a naopak mi jedna oranžová přebejvala. Tak ne ně koukám, prohlížím si je, ryby si naopak prohlížej mě a pořád mi to nesedí. No jo, ale nesedí jenom barva. Závojnatky jsou furt dvě. Ta menší, oranžová a ta větší. Ale ta má bejt hnědá. A je oranžová!
Koukám na to a vychází mi jediný řešení. Ta hnědá si převlíkla tričko a z docela nevýrazné hnědé závojnatky je oranžovo zlatá ryba se závojem. Ze škaredého kačátka krasavicí!
Nějak se mi to nezdálo a tak povídám Kačce, která taky přišla koukat na ryby, co se v rybíce přihodilo. A že prý je to normální. Ona že taky měla vlasy světlejší a teď je má tmavý a že na tom nic divnýho není. Děti jsou se vším hned hotový.
Ale mě to pořád vrtá hlavou. Jak se může ryba přebarvit? Copak je to chobotnice nabo chameleon? Dobrá, chápu, že se asi nebude přebarvovat na povel, ale i tak: kde se to v tý rybě vzalo? Nevím. Asi má Kačka pravdu a je to normální.
A tak jsem koukal na ty další tři malý hnědý karásky, co se z nich jeden taky začíná blejskat.
Jestli se voni nakonec taky nebudou převlíkat.
Hmmm … že by ryby taky zlátly na podzim?

osobnost

Onehdá se mi Ondřej svěřil s názorem, že to nemůže bejt jinak, než že ryby musej mít taky nějakou osobnost, jelikož trvalo dobře dva roky, než ty jejich starý ryby v jezírku přijaly jednu novou. Ta celou tu dobu byla jaksi stranou a až po dvou letech se zařadila do stáda. Něco na tom bude, protože ty naše malý ryby taky s těma velkejma moc nepečou a to i přesto, že jsou to jejich potomci, jak psáno v jednom z minulých zápisů na konci prázdnin.
Zřejmě tedy půjde o to, že co tvor, to osobnost, viď, Cyrdo.
Koukám na Cyriu a dává mi za pravdu. Jó, Cyrda, to je vosobnost, vo tom teda žádná. Ta má osobností na rozdávání.
Tak třeba ráno, to už je tu popsáno mnohokrát: čeká u dveří ložnice, nahoře nad schody se mucknem a ona mě žene před sebou dolů.
Muckání se domáhá dál a plete se pod nohama a aby jí člověk nepřehlíd', roztáhne se uprostřed cesty, kterou právě jeden kráčí. Nebo svou osobnost dává najevo vzyčeným vometákem, kterej je mi až po kolena.
Když si sednu za stůl ve světnici, přijde ta osobnost ke mně a musím jí drbat za ušima a pod fousama. Když se mi nechce, postaví se osobnost ke stolu, packy si opře o desku a civí na mě, dokud nezačnu s drbáním.
V pracovně se osobnost hlásí krátkým mňouknutím, zní to něco jako "čau" a dá mi packu na stehno a musím jí zas drbat mezi ušima, bez toho by osobnost nemohla bejt.
Při obědě přijde osobnost ke stolu a drcá mi do nohy packou:
"Tak dělej, vstávej, pane. Ty si tu obědváš, ale co já? A co moje osobnost? Eště jsme nedostaly mls. Zvedni se a podej nám támhle tu dobrotu, ať se můžeš jít v klidu najíst."
Zvednu se, dám jí štyry granule a jdu obědvat.
Odsobnost se postaví u linky, packou si jednu kuličku po druhé podá, zblajzne to a jde si lehnout ke mně ke stolu do rohu. Meje se. Osobnost je uspokojená, teď je čas na hygienu. Mlaská. Děsně. Vosobnosti vůbec děsně mlaskaj, dyž se mejou.
Když odcházím, přijde se se mnou osobnost rozloučit a když přijedu, opět mě vítá delegace: Cyria a její osobnost.
Jo, Ondřej měl pravdu. Osobností je plnej vesmír.

tajemno za oknem

Když Cyrda cvaká zubama, je to známka, že za oknem něco je. Obvykle nějaké to ptactvo. Vztah mezi našimi kočkeny a ptáky je docela jasně definovaný, ovšem zatím se nestalo, že by Max nebo Cyrda někoho ulovili. Ostatně Max to vůbec neřeší. To jen Cyria, ta si včera večer lehla na vrchní patro kočkeního váledla a zírala oknem do tmy. Do dálky. Něco tam bylo. Co přesně to v té tmě mohla vidět, to nevím. Ale zírala tak zaujatě, že jsem jí musel odnést do nočního pelechu, jelikož standardní příkaz neslyšela. Teda slyšela, ale dělala, že neslyší. To se pozná podle uší. Hejbe s nima podle zvuku, ale hlavu neotočí.
No jak píšu: neslyšela, poněvadž vyráběla tajemno ve tmě na zahradě. Ale já ji mám prokouknutou. Kdepak tajemno. Takhle večer už spí i ptáci a srny z lesa chodí až k ránu. Nanejvýš ten náš ježek se tam moh' potloukat. Ale na tom nesejde. Důležité bylo to tajemno a pohled do dálky:
"Vidíš, pane? Hídám to tam."
"A co tam hlídáš, Cyrdo?"
"To!"
"Aha, myslíš toho ježka, jo?"
"Nemluv na mě, pane, hlídám."
"Jo. Teď. Zrovínka teď když máš jít na kutě, tak hlídáš. Nehraj to na mě."
"mmMMMrrRRRhhhhhrrrrrmmm…."
Popad jsem tu osmikilovou chlupatou kouli. Omotalo se mi to kolem krku packama a šli jsme. V síni se mě nechtěla pustit.
"Tak a spát."
"hhhrrrrrRRRmmmmMMMrrr"
Cyrda si sedla a ještě před spaním se musela umejt, jelkož jsem jí rozcuchal kožich. Domyla se a šla hlídat do pelechu.
Tam se v noci hlídá nejlíp, to dá rozum.

dvanáct kilo

Příroda si poradí sama, tedy pokud to člověk nějak extra nezvoře. Současná kauza hraboš polní je příkladnou ilustrací, jak ano a jak ne. Přemnožení hraboši likvidují úrodu. Nemoudrý člověk likviduje hraboše jedem a příroda, která se rozhodla si poradit, se nestačí divit, jak čápi, kteří se slétli hodovat na hraboších, kapou jeden za druhým po pozření těch otrávených hrabošů. Ale i s tím si nakonec naše matička nějak poradí.
I já si poradím.
Hraboše doma asi nemáme, zato myši ano. Ne snad v domě. Kolem domu. Myslím, že to myši jsou. Nebo nějací jejich příbuzní. Mají dlouhé ocásky a velké uši. Hraboš je na tom opačně, mám ten dojem. V pricipu však na uších ani ocásku nezáleží.
Záleží na žravosti.
Totiž. Celé roky skladuji v kůlně granule pro kočkeny. Vždycky jsem si říkal, že by to mohly myši sežrat a vždycky jsem to kontroloval. Nikdy se nic neztratilo. Pytle s krmením byly netknutý.
Jenomže co bylo, už není.
Zřejmě se mezi tím myším národem nějak rozkřiklo, že ty pytle, co tam dycky stojej, jsou k mání a stačí jen prokousat ten malej růžek a je vystaráno. Nějakej velkej myšák se tedy postaral o vykousání růžku. Na první pohled nebylo nic vidět. Jenomže včera jsem potřeboval přemístit obsah dvou pytlů do příruční bedny, kterou máme v komoře a ze které nabíráme granule do krabice, z níž je pak servírováno přímo do misky kočkenům.
Jeden pytel má dvanáct kilo. Vezmu ho, má dvanáct kilo. Vezmu ten druhý a je lehký jak pírko. Nemá dvanáct kilo. Je to divný. Přeci tu nebudeme hádat, jestli je těžší dvánáct kilo granulí v modrým pytli nebo v hnědým. Co se to, sakra …
A je to tady! Už vidím ten prokousanej růžek a je jasno. Ty mrcha sežraly za prázdniny půl pytle granulí pro kočkeny.
"Cyrdo! To jsi šelma? Furt se couráš venku a civíš, kde co lítá, zatím co ses měla starat, aby ti myši nesžraly voběd!"
Kočkeni jsou na baterky. To Sára, ta by na to dohlídla, dej jí kočičí pánbůh kočičí nebe.
No nic. Je to po těch letech pounaučení, že ani v časech letní hojnosti se myši nerozpakujou vyžrat vám zásoby z kůlny.
A proto: doteď jsem kladl pasti jenom v zimě. Dneska nakoupím další a to máte myšáci smůlu. Vod zejtra si dělám za každej myší vocas zářez na futro.
Potvory!

desátá

Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova …
říkával ten rybář, co měl ženu a ta imrvére nebyla spokojená s tím, co měla. Tak to alespoň napsal pan Werich. Já o svéveseléHaničce nemám důvod mudrovat na tohle téma, ale s tou rybou, s tou ta lapálie prokazatelně nastala.
Včera se totiž ta zlatá ryba bez varování zjevila.
MápozornáHanička odpoledne přešla po kamenech přes rybníček a pravila, že jsme utrpěli rybu.
Ano, v dolním jezírku máme ryb devět, tak jaképak utrpení, že.
"No, jo devět. V dolním je jich devět. Ale tahle je v horním a je desátá!"
"Vážně?"
"Vážně. V horním, desátá, mrňavá."
Kde se tam vzala?
Jak se tam mohla dostat?
Otázek vzniklo tisíc a jedna.
Otázky však nemohly zastřít skutečnost, že v horním rybníčku mezi řasami se proháněla malá zlatá ryba. Vzal jsem síťku, rybku vylovil a přenesl dolů, do většího prostoru mezi ostatní. Teď jich je tam už deset.
Ale jak tohle mohlo vzniknout?
Rozmnožování ryb je docela dobře prozkoumáno, ale tohle zatím věda nepopisuje.
Totiž dolní rybník je napájen potokem z rybníka horního. Zpět vodu tlačí nahoru, do výšky asi jeden a půl metru čerpadlo. To je první překážka. Ta voda je vytlačována asi deset metrů dlouhou žebrovanou hadicí. To je druhá překážka. Hadice ústí do filtru. Na vstupu je mřížka. To je třetí překážka. Filtr je překážka čtvrtá. Ryba samotná by touhle cestou projít nemohla. Leda v podobě jikry nebo malého právě vykuleného plůdku. No jo. Ale jek se to něco dostalo přes filtr? Nemám nejmenší tušení.
Máme tu tedy nevyřešnou záhadu: v dolním rybníčku se nám zřejmě množí ryby, ale potomstvo odchovávají v rybníčku horním.
Jak to dělají, nám neprozradily.
Inu - ryby.

HA!

Teď jsme byl krmit ryby v dolním rybníčku. A podívat se, jak je na tom ta desátá, zlatá. Ochladilo se, voda je průzračná. Hledám zlatou rybu. Nikde nikdo. Jdu se podívat za tou závojnatkou, co se zdržuje támhle v rohu. Něco se kolem ní mele. …?… Ryby! Malý rybičky. Dvě malý hnědý rybičky. Splývají z dálky s dnem. A další. To už je třetí … a teď připlouvá ta včerejší desátá zlatá ryba …
Přestal jsem počítat.
Zatím jsem u třináctky, zlatá rybo.

chyběj nám slepice

Kdepak já a domácí zvířectvo. Jednou jsem měl doma rybičky a stačilo bejt tejden pryč a byly pryč i rybičky. Od těch dávných studentských let jsem měl akvárium už jen jednou a taky nedopadlo dobře. Prostě za zvěř je člověk zodpovědnej a nesmí vod ní vodejít. Jak se na chvíli vzdálí, je malér. Většinou ani ti hlídací kamarádi, co sice neradi, ale tak nějak laskavě přijdou a postarají se, nejsou plnohodnotná náhrada. Prostě dyž chce mít člověk zvěř, musí se vo ní starat.
U vědomí tohoto faktu jsem jakživo nechtěl doma nic živýho.
Až přišla mámiláHanička s Terezou. Terka byla kočka. Taková mini kočka. A že prej buď obě nebo žádná.
No co jsem měl dělat.
Pak jsem si je nějak oblíbil, teda Terku jaksi dodatečně. Následně že prý dostaneme další kočičku. Pro tu jsme si už jeli. A Sára se hned úvodem odvděčila a při cestě do nového domova mi poblila auto. A co se nestalo: z těch dvou koček se stali mazlíčkové a ze Sáry dokonce věrný druh. Skoro až psí povahy. Taky jsem jí občas říkával Azore.
Takže všechno bylo najednou jinak a v domě už jsou kočkeni naprosto nepostradatelní.
Jsem si myslel, že u toho zůstane.
Nezůstalo.
V jezírku máme devět ryb. Taky jsem je nechtěl. A taky je chodím krmit. Už si zvykly a mlaskají na mě, když se objevím.
Proti želvám jsem byl naprosto zásadně.
Žádnou další havěť domů nechci!
A tak máme želvy štyry.
Vymínil jsem si, že na ně jakživo nešáhnu a když jejich páníčkové, tedy Kačka a Matěj, nebudou doma, musí si zjednat opatrovníka. Já to nebudu. Nikdy!
A tak chodím želvám na jetel a koupu je a venčím na stole, jelikož mástarostliváHanička taky není dycky doma.
No není to nádherný:
Ráno vstanete, nasypete kočkenům, vyměníte jim vodu, pak jdete nažnout něco toho lupení, donesete to těm hadům s domečkem na zádech, pak jdete nakrmit ryby …
Eště nám chyběj slepice, králíci, koně a psi.
Zvláště pak o tom pejskovi už Kačka mluví skoro denně …
Tak dost!
Psa už teda ale vopravdu ne!

přes potok

Když si někdo pozor nedá, jak se vlastně želva hledá, … zpívají už desítky roků Olympici. Nikdy jsem ovšem nepátral, jestli někdo z nich po želvě pátral. My s tím máme čerstvou zkušenost, neboť nám jedna želva zdrhla. Tedy ménepozornéHaničce zdrhla.
Vony jsou želvy někdy rychlý jako blesk - no však znáte ten vtip o tom chovateli, co mu utekly. Tedy máneopatrnáHanička si jen na chviličku odskočila a už na trávníku, kde je pásla, nebyly želvy čtyři, ale jen tři. Volala mi do města, jestli přijedu dřív, že ona musí pryč a želva je v trapu. Matěj byl taky v práci, tedy na brigádě, a tak jsem musel všecho nechat, zajet pro synka a vydat se hledat želvu. Vzhledem k tomu, že se tihle hadi s domečkem na zádech imrvére ztrácejí, nedělal jsem si velkou naději, že se najde. Ta Matějova je ještě malá, menší, než houska od Odkolka a na zahradě je docela dost míst, kam se schovat. A kdo ví, jestli zůstala na zahradě.
Tož jsme přijeli domů a Matěj se dal do hledání. Nebyla nikde.
Hledal jsem i já a taky nic.
Potom se Matěj proplížil pod javor a pod bambusové roští, kam se skoro nedá vlézt a je tam schovanej i vodní filtr. Nu a hleďme: byla tam. Musela přebrodit potok, vydrápat se z jeho koryta a prolézt houštinou až ke kamenům, kde vytéká voda do vrchního jezírka. Tam si spokojeně ustlala a tam ji Matěj našel.
Radost jsme měli velikou, Matěj pochopitelně největší.
A je tu poučení: nepodceňujte želvy, zdrhají děsně rychle i přes potok ikdyž jsou suchozemský.

počkejte příště

Jo, Sára, ta byla kočka venkovní. Vždycky věděla, kde je doma a vždycky přišla na zavolání, ale někdy to trvalo. To když se musela domů prodrat přes všechny ty ploty, které před tím přelezla.
Cyria, to je jiná. To je kočken vnitřního typu s povolením občas se projít po zahradě. Ovšem v době, kdy jsme i my ostatní venku kolem domu. Jenomže to máte jako s vodou v dlani. Uteče vám mezi prsty, ani nevíte jak.
Předevčírem voláme s mouveselouHaničkou na Cyrdu. Nikdo nikde, nic se neozve. A tak hledáme, pátráme a nic nenacházíme. Předpokládám, že plot je zatím pro Cyrdu tabu, ale jistě to nevím. Zahrada má spoustu zákoutí, keřů, schovávaček, takže to trvá nějakou dobu, až:
"Cyrdo! Jedeš domů!"
"Kde je?"
"Vona se schovala pod javorem v tý jeskyňce!"
"A kde je teď?"
"No furt je tam. Směje se mi, že na ní nemůžu!"
"A to já na ní můžu. Cyrdo! Domu!"
Cyria se vyloudá, obejde rybníček, a na trávníku popoběhne, jako že aby bylo vidět nějakej ten pohyb. Ale domů se jí nechce a je dožraná, že jsme ji našli.
Včera si navečer vzpomněl Matěj:
"Kde je Cyrilka?"
"No nevim."
"Venku?"
"Asi jo."
A šli jsme zase hledat. Zamířil jsem hned pod javor. Schovka byla prázdná.
"Tady je!" volal Matěj a šel vyzvednout Cyrdu na podestu pod rododendronem. Byla tam zase schovaná tak, aby ji nikdo neviděl. Ani nedutala.
Na Matěje nepočkala, vyrazila přes trávník, na zápraží přibrzdila a ještě mrskla ocasem.
To jako aby bylo jasný, že tohle ji ale vážně může dožrat, dyž ji všude najdem.
Však počkejte příště, myslí si Cyria a v nadcházejícím večeru u okna už plánuje další velkej útěk.

jsou vopatrný

Jednu věc mi pan Stach, se kterým jsem se učil tuhle jeden celý den fotografovat, prozradil. Totiž: zeptal jsem se ho, jestli ta zvířata, zvlášť pak ptáci, vidí sklo objektivu například jako zrcátko a to je odradí a oni uletí. Že se mi to stává.
Přitakal, že jo, že se to stává, ale že je to jinak.
Je to tak, že zvěř obecně vycítí lovce. Je úplně fuk, jestli máte kvér a nebo foťák. Němý tváři je to jedno. Jste prostě lovec, kterej jim chce šáhnout na život nebo přinejmenším na duši. A protože nemají moc jak jinak se bránit, utečou.
Jak nebýt lovcem a přesto ulovit fotku, to jsem se nedozvěděl. Prostě se to musí zkoušet, maskovat se, pokusit se cíl oblafnout. Není to snadný.
Zrovna včera se mi to ukázakově nedařilo a nepodařilo.
Jako každé léto se u nás totiž učí vlaštovky létat. Je jich tu vždycky hejno a před odletem za teplem (což se v těchto dnech zdá poněkud absurdní) si posedávají na střechu nebo na hromosvod u nás či u sousedů a starší vyučují mladé, jak létat. Nu a přitom se napijí z jezírka nebo chytají mouchy. Všechno za letu. Udělat jim při tom pěkný obrázek, to by bylo fajn. Jednou jedinkrát se mi to před pár lety málem povedlo, ale fotka nad vodou byla neostrá. Zkoušel jsem to tedy znova a znova.
Nejde to. Tedy ono to možná jde, ale nijak snadno.
A právě ten instinkt, který jim velí vyhnout se lovci, mě včera mnohokrát pokazil fotku.
Ona taková vlaštovka letí například proti fotografovi. Vy si jí zaměříte (tedy pokud to vůbec dokážete stihnout) a spustíte sledování a sekvenci. Jenomže právě ve chvíli, kdy by se mohla dostat do dobrých podmínek pro fotografii, sebou vlaštovka ve vzduchu škubne a bleskově uhne téměř do pravého úhlu. A to prosím za letu. Vůbec jí to nedělá potíže. Potíže jí naopak dělá bezpečná vzdálenost od lovce, kterým je neškodný fotograf.
A tak to zkouším a zkouším a ono to nejde a nejde.
Jsou vopatrný.
A maj recht.
Cestou do Afriky by je při neopatrnosti mohlo potkat něco daleko nebezpečnějšího, než jen dlouhý sklo.

teplotní regulace kožichu

Včera to odpoledne vypadalo, že si zase zkusím fotit blesky, ale skutek utek. Přišlo nepatrné ochlazení, ale déšť nás minul oklikou. Zůstává tedy dál vedro a statistiky praví, že snad dokonce neděle byla nejteplejší den za posledních dvěstě let - u nás na Olešku bylo nějakých šetatřicet ve stínu.
Naši kočkeni o žádné statistice nic nevědí, ostatně taková statistika je pro kočku. Pro ně je podstatné to, že je vedro i bez statistiky. Přesto, že jsou mývalí, do vody nechodí a tak se s okolní teplotou vyrovnávají po svém. Leží, ani se nehnou.
A to mě právě trochu vylekalo.
Cyria se pod stolkem na koberci nepohnula, ani když jsem přišel domů. Nehnula se ani za hodinu. Přisunul jsem k Cyrdě nohu a zase nic. Ani uchem nepohnula. A navíc: ten černej kožich byl takovej nějakej chladnej. To už mě vylekalo notně. Sklonil jsem se k ní a podrbal ji za ušima. Otočila hlavu:
"Co mě budíš, pane, v tomhle vedru!?"
"S' mi připadala taková studená, Cyrdo."
"No bodejď že jo. Se snažim chladit. A to se nesmim hejbat. Ani ušima. Vůbec …"
"Aha … no tak se nehejbej dál. Dyž je to vedro."
"Hhmmmaaaauuuuuu!"
Cyrda dozívala, znovu se položila na koberec a jala se pokračovat v teplotní regulaci kožichu.
Inu, každej máme svou metodu.

poslušnej brhlík

To takhle jdu kolem potoka a … ale kdepak, v žádný divočině. U nás na zahrádce hned u terasy jdu mezi domem a potokem a tuhle u té mrňavé kleče je takovej šedej kamínek, co tam ještě včera nebyl. A von to není kamínek. Je to ptážek. Sedí, kouká, nebojí se. Malej brhlík. Na terase sedí Cyria. Kouká na něj.
"Tak to ne! Cyrdo, tohle je kamarád."
Cyrda chápavě civí, ani se nehne.
Vzal jsem brhlíka do dlaně. Vůbec mu to nevadilo. Musím ho vzít ukázat Kačce, říkám si a protože bylo sobotní ráno, musel jsem za ní do ložnice. Ještě spala. Ale rázem se probudila a povídá, že si vždycky takovýho ptáčka chtěla pohladit.
"Nic, ještě ho umačkáte!" hartusila máopatrnáHanička.
Kdeže umačkat. Brhlíka si opatrně Kačka vzala do dlaně hned jak jsem ho sundal ze zavřeného okna, protože mi ulít. Pořád se nijak nebránil. Jen trošičku zaláteřil, ale pak se rozhlížel, kam že jsem ho to zanesl.
Kačka dala dlaň do otevřeného okna, otevřela ji a brhlík se dál rozhlížel. Všechno se to dělo pomalu, žádné prudké pohyby. Zvenku jsme slyšeli volání brhlíka rodiče. Něco jako:
"Nech ty lidi a už poleť. Měl ses učit lítat a ty se tam zdržuješ s člověkem. Ten tě lítat nenaučí!"
Malej brhlík si nás ještě chvíli prohlížel, pak se odrazil Kačce od dlaně a frrrr … odletěl trénovat přelety přes zahradu, jak si přáli rodiče.
Inu, poslušnej brhlík to je.
Zrovna na mě teď ráno kouká zvědavě oknem z vršku kamene, co ho mám před oknem.

v soustavě vichru

Je to s tou relativitou každodenní štrapáce, jenomže ne vždycky je to vidět.
Úplně stačí tahleta speciální teorie relativity. Jednoduše řečeno vždycky záleží na tom, v jaké soustavě se našinec jako pozorovatel nachází. Sedíc kupříkladu ve vlaku vidí, kterak mu za okny odjíždí nádraží. A zatím co jeden si pohodlně sedí na polstrované lavici v kupé vagónu, ten druhý, co mu na nástupišti ulít v průvanu kolem projíždějícího rychlíku klobouk, ten to vidí jinak.
Já to viděl včera po cestě do města takhle:
Jedu v koloně, suneme se po levém břehu řeky v hustém provozu a venku to fučí, až se aleje topolů ohýbají. Ledacos lítá v povětří. A ejhle, zrovna támhle letí poštolka. No jo: letí. Copak o to by nebylo, ona by letěla. Kdyby nefoukalo.
Jenomže poštolka se nachází v soustavě právě dujícího vichru, tedy silného vzdušného proudění. Mává křídly, dře se a vztaženo právě k tomu vichru může letět takovou padesátkou.
Je tu ale druhý pohled. Ten můj.
Já jsem na zemi v autě, zrovna stojím v soustavě tej ranní kolony a dívám se na poštolku, jak urputně mává křídly, dře se a … stojí ve vzduchu kousek vedle nad silnicí.
Chvilku zkoušela přeprat vítr, ale nevydržela to dlouho. Zakrátko pochopila, že s tímhle větrem nemá smysl bojovat. Otočila kormidlem a obloukem to vzala po směru proudění. Vyrazila jako střela. Ani moc křídly nemávala a letěla jinam, jelikož nemá smysl přetlačovat ty zpropadený fyzikální zákony.
Má recht, Ajnštajn na to taky přišel.

jde o žrádlo

Tyhlety vztahy s přírodou si člověk odjakživa romantizuje. Medvídkové jsou roztomilí - a přitom vám jdou vykrást špajz, jelikož se naučili, že tam máte něco na zub. Ptáčkové jsou takový miloučký - ale jen do chvíle, dokud jim sypete. Když přestanete, letěj tam, kde mají nasypáno. Srnky jsou takový krásný - ale dyž vám vokoušou kůru z mladejch stromků, klidně jdou dál, aby spásly hospodářovi ozim. A ty rybičky - tak ty nám zatím dycky ukazovaly akorát … ploutvičky, poněvadž nějak došly k přesvědčení, že si je chcem udělat na másle, což sice nebyl správný úsudek, ale jakej úsudek taky můžete od ryby čekat, že. A tak dva roky chodíme na zahrádce do jezírka krmit ryby. Ryby rostou a jak se člověk objeví, ryby utečou.
Nevděk světem vládne, řeknete si a sypete dál.
Až včera přišla Kačka, že jsou takový roztomilý - ty rybičky, že na ní vystrkujou - ty tlamičky.
Že by? To je divný. Dyť se dycky dekovaly někam do stínu a za roh …
Tak jsem to šel dneska ráno zjistit - co se jako s těma rybama děje.
A vono jo. Jen jsem vstoupil na mostek, už vystrkovaly tlamičky. A když něco dopadlo na hladinu, voda se hned začala vařit, jak se o to rvaly.
O co se rvaly? No o to žrádlo přece! O ty rybí granule, co jim je tam ty dva roky házíme.
Kdepak. Nesmíte si tu přírodu nijak romantizovat.
Jde především o žrádlo.

průvan v domě

S průvanem jsou jenom patálie. To stačí aby člověk jen trochu ofouk' a hned nastydne. Natož pak želva. S těmi má Matěj pořád potíže a zrovna teď už je skoro týden jedna na léčení právě z toho průvanu.
To samozřejmě není zdaleka všechno.
Člověk chce třeba vyvětrat, takže otevře tady, otevře na druhé straně a hned je v domě průvan a hned to práskne dveřma, až se dům otřese. A by to nebouchalo, zakládáme dveře vším, co zrovna přijde pod ruku. Tedy, když zrovna něco pod ruku přijde. Někdy pod ruku nic nepřijde. Zato přijde Cyrda.
Zrovna takhle včera ráno před odjezdem větrám.
"Cyrdo, pojď domů!"
Cyria se ohlédne. Má na to svůj názor a to ten, že doma přece je. Jenom kouká ze dveří ven. To se nesmí?
"Hele, dej si pozor na ty dveře …"
"Maaauuu…"
"No tak jo, jak chceš."
Prásk!
Dveře zabouch' průvan. Cyrda nikde.
Jdu otevřít. Cyrda je fuč.
"Cyrdo! Domů!"
No to je výborný. Kde ten tvor zase vězí?
"Cyrdo!!!"
Jdu to vzít druhou stranou přes světnici. Uprostřed pokoje stojí Cyria a čučí na mě.
"Kde jsi, pane? Já tady na tebe čekám už jakou dobu."
Dělá na mě nevinný psí voči jako by před chvílí tryskem neprchala kolem domu, aby našla druhý dveře, který byly otevřený a kvůli kterejm byl ten průvan, kterej přibouch' ty dveře …
"Dobrá. Tak jseš doma. Fajn. Já teda du a ty tu hlídej …
. a kdyby přišel vetřelec, tak ho zakousni. Jo, Cyrdo …?"
"Mmmmaaaaaauuuuu …"

nebezpečí sežrání

Objevil jsem někde na síti elektronický ptáky. Tedy jakousi všesvětovou databázi ptactva, která umí i české názvy a funguje jednak jako obrázkový atlas a také jako monitorovací zařízení.
Protože u nás na zahrádce je ptactva několik habadějů, přihlásil
jsem se do té databáze a hned jsem začal hlásit. Ono se tam dá snadno zaznamenat, koho to člověk viděl, kdy, v jakém počtu a v jaké situaci. A najednou se stalo, že se nám hned náš ptačí katalog rozrostl o jeden druh. Totiž o dlaska. Už několik let Ljuba hlásí, že u nich ve Zvoli na zahrádce dlaskové jsou, ale u nás jsem je ještě nezahlédl. Možná to je tím, že se nějak doslechli o té databázi a hned přiletěli, abych je zapsal, což se stalo.
Když to tak probírám, máme tu docela pěknou sestavu. Celoročně u nás bydlí kos, to je jasné. Pak drozd, ten přilétá na jaře. Vrabci tu jsou taky a s nimi sýkory koňadry a modřinky. Pěnkavy i konopky tu letos byly celou zimu. Nu a teď na jaře s tím drozdem přilétá konipas bílý, brhlík, stehlíci, zvonkové a letos se přidali i ti dlaskové. Ještě nám chybí rehek a strnad a to by bylo prozatím na zahradě všechno.
Žluna, strakapoud a sojka, ti jsou tuhle z lesa a občas k nám přiletí. Ovšem z té sojky nemáme nijak velkou radost my ani ti naši hosté, jelikož jsme vloni zjistili, že ta sojka, potvora, k nám lítá lovit malé kosy a drozdy, což jsme ještě nedávno netušili. To až kos nás svým křikem vloni upozornil na nebezpečí sežrání.
Inu, je to boj v té přírodě. A tenhle máme možnost sledovat v přímém přenosu.

požertové

Takhle ráno v pološeru je téměř nemožné dělat obrázky. Taky jsem žádný neudělal. Ovšem fotoaparát jsem použil. Tentokrát jako dalekohled.
Totiž vždycky takhle na jaře se tuhle za humna na hospodářovo pole stahují pobertové. Tedy ono to není docela přesné. Pobertové něco seberou a utečou. Tihle to neseberou. Ti to sežerou. Nejsou to tedy pobertové, ale požertové.
Nežertuju.
Je to stádo srn.
V minulosti trochu dávnější jich tu bylo pár. Když jsme se přistěhovali, vídali jsme tu u nás jednoho snadno poznatelného srnce. Prý se mu říkalo Bedřich. Někde tu bude na fotce, tak před deseti, dvanácti lety možná. S roky přibýval i počet kusů a poslední léta jde o celé stádo. Už jsem se je pár let pokoušel spočítat, ale nějak to bylo vždycky daleko a ono se to stádo hemží, nepostojí, i když se všichni pasou. Až dneska mě napadlo použít i v tom šeru foťák.
Tož jsem ho použil. Fotka to není, to v žádném případě. Ale počítat se dá.
Nuže stádo dneska ráno čítalo nějakých třicet až pětatřicet srn. Ono se to v té dálce slévá a není to snadné oddělit. Ale dejme tomu hodně přesný odhad to je.
Už je to tu jako v zoologický.
Předevčírem koukaly dvě srny přes plot a utekly teprve, když Kačka přišla skoro až k nim při trhání pampelišek pro želvy. Vůbec si jich nevšimla, teprv až byla nějaké dva metry od nich.
Inu, příroda.
Jen si tak říkám, estli to už není množství větší, než malé.

když se dvá slavíci překřikujou

Nějakou dobu to vypadalo, že se ten náš kos nejmíň rozdvojil. V jednu chvíli zpíval na komíně a jen jsem sešel dolů, už ho slyším z cedru. Přes zavřená okna to není ono a proto si ráno otevřu a poslouchám. Když člověk poslouchá jednu písničku, začne si ji pamatovat, takže když očekává, že bude refrén o on se najednou nedostavuje, cítí se jaksi podveden. Nebo že by to byla jiná písnička?
Poslouchám to týden a teprve včera mi to Kačka vysvětlila:
"Ale tatínku, ten na tom cedru, to je drozd!"
"Ha! Tak proto!"
Pro jistotu jsem si v tom ranním šeru vzal dalekohled, abych to na těch třicet metrů rozpoznal správně a ono jo.
Na komíně zpívá kos.
Na cedru zpívá drozd.
Je to tu jak na Matějský. Nebo jako na když se dvá slavíci překřikujou, kdo víc a kdo hlasitěji. Ale musím uznat, že ten drozd zpívá líp. On má ty písničky takový kudrnatější, zatímco kos, to je takovej rocker. Ostatně je černej, tak proč by nedělal do rocku, že.
A protože kosa jsem tu už měl koncem března,
tuhle je drozdí nahrávka.
Dobré ráno!

použijeme smrad

"I'll be back," pravil Skeleton vynořiv se z červené omáčky. Buď to byl kečup nebo tak něco. V každém případě to mělo znamenat, že potíže neskončily a tenhle vesmírný škvár bude pokračovat. Pravda, ne každý si vzpomene na popcornovou fantasy Vládcové vesmíru … buuu … ostatně není až tolik na co vzpomínat. S tím vracením, to je jiná. Kde kdo se na plátna kin vrací, aby vybral další vstupné od nedočkavců na návrat se těšících. Ovšem jsou tu návraty nežádoucí.
Třeba ta kuna.
Jestli prý jsem slyšel, ptala se před chvílí máprobuzenáHanička.
Připustil jsem, že něco jsem slyšel.
"Tak to se dneska vrátila ta kuna, co jsme ji vyhnali!"
"Aha!"
To je tedy nepříjemnost.
Budeme muset znovu použít nástroje na obranu a návrat odvrátit.
Nemaje žádných magických ani galaktických zbraní, použijeme totéž, co minule: smrad proti kunám a já znovu políčím návnadu do sklopné pasti.
Tohohle nájemníka tu prostě nechceme.

zápas kvůli pár douškům

"Voda? Jo, ta na mytí. Tak tu si můžete nabrat támhle…"
Podobnými větami se v kovbojkách projevujou vopravdoví chlapáci, co mají vodu jen jako nezbytnou rekvizitu, když jde o koupel, lhostejno zda společnou či jeden po druhém.
Ne tak zbytek planety. Kromě zmíněných hrdinů a starověké či středověké honorace všichni vědí, že vodu potřebují. Vědí to i naši kočkeni. A proto mají rádi svou vodu ve své misce a to nejlépe vodu zcela čerstvou, právě natočenou. Na tom by nic nebylo a příhody s vodou a mytím čehokoliv třeba i schodů jsem si tu už zapisoval.
Dnes ovšem nikdo nikomu nic nemyl.
Sedím u klávesnice a slyším z chodby takové divné zvuky. Nezvyklé klepání. Zní to jako by někdo klepal miskou plnou vody do dlaždic v síni.
No nic, asi kočkeni cosi tropí.
Ale ono to nepřestává.
Otočím se tedy, abych zjistil, kde ta pohroma má počátek. A ona se překvapivě žádná pohroma nekoná.
Maxmilián stojí nad miskou s vodou a kouká, co udělám.
"No co bych dělal, tvore, psát budu. A jak to tak vidím, bude to asi dneska o tobě."
Max se otočí k misce a jme se pokračovat v rozdělané práci.
Má totiž právě hrozný problém.
Potřebuje si rozhrnout vodu v misce packou, ale taky potřebuje stát u misky. Zjišťuje, že má na to pacek málo a tak začne předními packami bruslit po dlaždicích, zadními vyrovnává stabilitu a hlavu strká do misky. Nemůže se rozhodnout, kterou packu strčí do vody, aby si ji rozčeřil. Ta nerozhodnost a střídání levé a pravé packy určují rytmus bruslení a bubnování do misky. To jsou ty zvuky. Střídání se zrychluje, Max už nebruslí, ale boxuje do misky a když souboj hmoty živé s neživou vrcholí a já čekám, že už konečně tu misku převrhne, nastává katarze. Max přestane boxovat do misky, konečně se klidně skloní nad rozhýbanou hladinu a začne pít.
Ufff… to byla fuška.
Takovej zápas kvůli pár douškům.

nabídka čmelákům

Před lety jsem se odbivoval a podivoval přátelům, že si pořídili čmeláky. Jakživo by mě totiž nenapadlo, že čmelstvo se dá pořídit stejně jako včelstvo. Tedy včely jsou na med a zůstávají, zatím co čmeláci jsou pro potěšení a každý rok se stěhují, nicméně pořídit se dají.
"Jedeme si pro čmeláky," byla ta věta, která ve mně vyvolala ono podivení. Pak to ale všechno tak nějak zapadlo a o dalších čmelácích jsem už neslyšel. Jenom je každý rok máme někde u nás na zahrádce a v okolí. Jenomže člověku to v hlavě zůstane a ta možnost mít vlastní čmeláky jednomu nedá, dokud to nezkusí.
Tož jsem v zimě objednal čmeláčí domeček. S návodem, jak to všechno čmelákům zařídit. Před dvěma týdny jsem ho instaloval na místo a teď už jen ty čmeláky.
Jsou dvě možnosti. Buď si člověk čmeláky skutečně pořídí, tedy koupí od chovatelů, doveze, umístí do čmelína a je to. Nebo zvolí složitější cestu a tou je citlivé odchycení čmeláčí královny a nabídnutí jí místa ve čmelíně.
Pochopitelně jsem zvolil tu druhou možnost, poněvadž každé jaro u nás vídám na zahradě velké čmeláky, jak hledají něco v zemi. To je právě královna hledající vhodné hnízdo.
Nabídnu jí zbrusu nový domeček, řekl jsem si.
Tenhle víkend byl slunečný, hlídal jsem tedy, jestli nebude nějaký ten čmelák - královna hledat hnízdo. A ono jo. V neděli tu byly čmeláčice dvě. A jeden vzteklej čmelák. Tedy určit to neumím, ale dva huňáči byli velcí a pomalí a jeden byl malej a rychlej. Dva hledali hnízdo u země. Ten jeden se vyhříval na zdi na sluníčku.
Protože se objevovali postupně během dne, měl jsem s Kačkou příležitost zkusit je odlovit a nabídnout jim domeček. Podařilo se to se všemi.
Jenomže ani jeden nezůstal.
Ti dva velcí huňáči docela zvědavě vlezli do domečku a pobyli tam každý vždycky tak deset minut a potom vylezli a odlétli. Ten jeden - to asi opravdu nebyla královna - se vztekal, ale nakonec si domeček taky šel prohlídnout, ale vylezl ani ne za minutku ven. Děsně nadával, bzučel a odlít si po svých.
Není to žádnej med nabízet kvartýr čmelákům. Zdá se, že budou stejně vybíraví jako lidi.
Inu tak - jaro začalo a ještě je čas. Dveře čmelína jsou otevřené, nabídka nemovitosti čmelákům trvá. A když to letos nevyjde, zkusím to příští rok s tím nákupem celého čmelstva. Ale byl bych radši, kdyby se tu přeci jen ubytoval někdo z našinců, aby to zůstalo jaksi mezi námi.

dobré ráno, sousede

Už to začalo. Své území je třeba zmapovat, vytýčit a obhájit. Pochopitelně, domovské právo je taky důležité, ale to ještě neznamená, že se vám do domu nemůže někdo nasáčkovat. Nu a tak máte od svých předků vštípeno v paměti, že se nesmíte dát a svoje si musíte pěkně ohlídat.
Dá to práci.
Ale tu práci si s tím děláte rádi. Vždyť je to vaše. A ta nádhera, když můžete každé ráno shlížet na své panství pěkně shůry a dávat všem najevo, že tam, kam až ucho doslechne to patří vám. Sedíte si na komíně a vyzpěvujete dodaleka svoji jarní písničku a vítáte ráno i své sousedy, které tak trochu budíte, protože o půl páté ještě normálně nevstávají.
I nešť. Jaro je jenom jednou za rok a ta chvíle za rozbřesku za to stojí.
A tak ti vaši sousedé vstanou, pořádně otevřou okno a zaposlouchají se do vašeho koncertování.
I hleďme, on si mě ten člověk snad i nahrává.
Tak, ještě dvě noty a popoletím o kousek dál, na cedr. Tady na komíně už mám odzpíváno a budíček se povedl.
"Dobré ráno, sousede!"
"Dobré, pane kos! A hezkej den!"

důležitá úloha

Bavím se často nádhernými kousky, které vyvádějí dva písaři ve starém televizním seriálu. Jejich báječná potrhlost a posedlost tvorbou ve všech možných oborech lidské činnosti je v jednom z případů zavedla i ke zkoumání vztahů odlišných druhů domácích zvířat a to především s přihlédnutím k možnosti jejich křížení. Pochopitelně to celé dopadlo taškařicí.
Podobnou situaci jsme zažili v sobotu odpoledne u nás doma.
Tedy ne snad, že by někdo zkoumal možnosti křížení kočky a želvy. To nás ani nenapadlo. Stačilo nám sledovat vzahy těch dvou zcela rozdílných tvorů.
Kačka s Matějem totiž na pěkné jarní sluníčko vyvedli želvy a venčili je na trávníku. K tomu se přidala Cyria a o želvy jevila vřelý zájem. Ona je vůbec často hlídá za sklem terária. V sobotu měla příležitost k seznámení dotykem. Očuchávala ty pohybující se kopečky a prohlížela si, kde to má vpředu a kam to leze. Mírně. Asi jí ty želvy nějak voní. Zůstávala s nimi na sluníčku a popocházela tu s jednou, tu s druhou. Myslím, že si chtěla hrát. Jenomže znáte to. Želvy. Cyrda čekala, že se někam rozeběhnou nebo tak něco. Ale copak někdo někdy viděl utíkat želvu?
A tak Cyrda trpělivě čekala, co bude. Protože nic nebylo, lehla si na zápraží a dohlížela. Po chvilce jedna z želv přišla k Cyrdě a začala se jí hrabat do kožichu.
"Ona dělá maminku!", pravila vesele Kačka.
A bylo to tak.
Po způsobu zkušených kvočen opatrujících pod křídly svá kuřata, nechala Cyria želvu, aby si pod ní vlezla a zahrabala se jí do kožichu. Obě tam na sluníčku odpočívaly a Cyrda se tvářila důležitě. No bodejď by ne. Měla důležitou úlohu a řádně si ji vychutnávala.
Být želví kvočnou se přece nepřihodí každý den.

pěvce zebou nohy

Přibližně touhle dobou si tu některé roky písávám o tom, že už začali pět naši pěvci zahradní, čili že je rámus od ranního kuropění. Ono tedy s těmi kury to má dost co společného, poněvadž nejvíc rámusu dělají ti naši kosi, kteří nám tu rozhrabávají zahrádku úplně stejně jako třeba slepice, tedy kur domácí. Kur nebo kos, je to fuk. Všecko rozhrabou.
Nu a tak si říkám, kdy tedy mám vyvěsit tu pomyslnou kosí vlajku. Že teda jako už to začlo, že se zpívá a jaro začíná.
Poslouchám a už v průběhu února byl slyšet slabý zpěv. Teď, v půlce března je zpěv silnější, ale pořád to není ten rámus, co mě ve čtyři ráno vzbudí. Kosi se pochopitelně honí po zahrádce a pokřikují na sebe nebo na vetřelce. Čtyři jsem tuhle napočítal. Ale tu správnou ranní písničku zatím neslyšet.
Teď ráno jsem se zase zaposlouchal a není to ono. Zpívá se, ale jaksi vzdáleně, nesměle, potichu. Jako by se čekalo, jestli už se může nebo jestli není potřeba ještě chvilku počkat. Ani se těm pěvcům nedivím, že v tom nemají jasno. Včera večer začal padat sníh a pořád ještě na zahradě úplně neroztál. To dá rozum, že na takovém zasněženém távníku není jednomu nijak moc do zpěvu, když při tom pěvce zebou nohy.
A tak musíme ještě chvilku na jaro počkat. Tu jarní vlajku už mám nachystanou, jen to těm kosům odmávnout.

jeden druhému nechutnají

Nemám nejmenší tušení, co si taková Cyrda může myslet. Teda jestli si vůbec něco myslí, když kouká na želvy.
Želvy nejsou myši, tudíž rychlostí ani pohyblivostí se nemohou myším rovnat, ale něčím tu Cyrdu přitahovat musí.
Když má příležitost, sedí u terária a civí dovnitř jako do televize. Když jsou želvy na stole, postaví se ke stolu, dá hlavu na stůl a zase civí.
Pan chovatel nám sdělil, že kočky želvám nebezpečné nejsou na rozdíl od psů, kteří je přímo ohrožují tím, že je chtějí sežrat. To Cyrda ne. Ta je jenom sleduje z uctivé vzálenosti. Zatím na ně ani packu nepoložila. Jenom mi vrtá hlavou, co jí vrtá hlavou. Proč na ně civí?
Že by je brala jako autíčka a prostě jen sledovala jak jezděj? Nebo má nějaké úmysly a chce se kamarádit? Vážně netuším.
Jenomže želvy na Cyrdu nijak neraeagují. Ony teda vůbec moc nereagují, ale Cyrda jako potenciální predátor je nechává zcela chladnými.
Zřejmě to budou živočišné druhy, které si ale opravdu nemají co říct a taky asi jeden druhému nechutnají.

komiks k svátku

Dostal jsem za úkol pást želvy.
To je tak, když všichni jedou na hory a jenom jeden musí zůstat doma. Takže jsem Poldinky včera poctivě vykoupal, vysušil, nakrmil a nechal procházet po stole, jelikož nespadnou, jak psáno nedávno.
Při tom jsem je i portrétoval, jenomže taková želva nijak extra moc výraz tváře nemění. Po pravdě jsou na focení docela nudný.
A tak jsem alespoň udělal pro Matěje k svátku komiks, když už si odjel na ty hory a celý den si užíval na sněhu a na prkně.
Tuhle:

zelvy_190224

kartouza olešská

Člověk by řekl, že tyhlety romantický rekvizity už dávno vzaly za své. Kdeže jsou všechny ty lásky, zhýčkaní mladí šlechtici, kněžská roucha, napoleonské války a hrdinové tím vším bez bázně a hany procházející? Kde by byli. Jsou pořád tam, kam je spisovatelé a filmaři poslali, jenomže dneska už je málokdo čte a dívají se na ně jenom pamětníci. Dneska se nosí akce, svaly a hučení blasterů a fazerů (tedy já nevím, co to vlastně ten blástr a fejzr je, ale v kdejakým filmu se to dneska běžně používá).
Jenomže Cyria nečte a na filmy se s námi dívá jen někdy a to i přesto, že její jméno vymyslela másečtěláHanička, která ho vytáhla z jedné fantazy knížky o Zaklínačovi.
Tahleta literární ignorance zavedla Cyrdu až k jejímu dnešnímu dobrodružství.
Cyrda se totiž dneska ráno ztratila.
Přesněji řečeno na chodbě nahoře nebyla, na schodech nebyla, pod schody nebyla, v síni nebyla. Po Cyrdě ani vidu … ale co to? … někdo tu hrozně nadává. Po kočkením způsobu. Mňouká, až se stěny nadouvají.
Ale kdo?
A kde?
Max to být nemůže, ten byl nahoře. To je Cyrda.
"Cyrdo?"
"MMMmmmaaaaaaauuuuuRRrrr…"
"Cyrdo!"
"mmmmAAAAAAAAAuuuuuuuuuuuuUU"
Otevřu dveře do pracovny, za dveřma spoušť knih, přes knihy vykoukne a ven vyrazí Cyria.
"Cyrdo, ty potvoro! Ty ses tu nechala zavřít!"
"Ne pane, to tys mě tu zavřel!"
"Já tě večer vyšoup' ze světnice a mělas jít na místo nad schody do pelechu!"
"Ale tam jsem pochopitelně nešla."
"Jaký pochopitelně?"
"Pochopitelně, protože venku se courala nějaká havěť a já to musela dozorovat."
"Jó dozorovat. A to musíš dozorovat zrovna z mý pracovny?"
"Pochopitelně. Tam je nejlíp vidět ven."
"No tak to se pak nediv, že když tě volám a ta se neozveš, že zůstaneš u toho vokna v tý pracovně."
"No to se teda divím: já tady hlídám barák a ty mě tu zavřeš jako do šatlavy, pane."
"Měla ses ozvat večer."
"To jsem nemohla, to jsem hlídala a …"
… a takhle by to mohlo pořád dokola pokračovat dál.
S Cyrdou jsme se ráno pohádali, pročež se mnou nemluví, poněvadž jsem jí večer zavřel do vězení a vona si toho večer ani nevšimla, jelikož musela hlídat barák skrz vokno v mý pracovně.
A zatímco ona se vydávala všanc nočním vetřelcům za oknem, já jí zavřel dveře a z pracovny byla rázem kartouza parmská.
Totiž olešská.

sníh jako předmět doličný

Pamatuju si dobře odtávající sníh ve městě s tím černým škraloupem na povrchu. Taková sněhová nadílka byla hezká jen pár dnů a pak už to bylo naopak velmi nehezké.
Teď jsme v podobné situaci.
Sníh už roztál, jsou tu u nás jenom zbytky, ale tím podobnost končí. Náš sníh je bez škraloupu. Na našem iglů tuhle před vrátky je to vidět nejlíp. Po deseti dnech už iglů splasklo, ani myš se do něj nedostane, ale sníh je pořád bílý, čistý.
Pro mě to znamená, že tu vůbec máme čisto. A nejen pro mě. Vůbec pro všechny u nás na vsi, zvěř a jinou havěť pozemskou nevyjímaje.
Na zahrádce, na kterou sluníčko v zimě moc nedosáhne, je pořád sněhová peřina, tedy spíš už jenom peřinka a taky bílá. Jenom stopy jsou na ní vidět. Čímž se ta peřina stává předmětem doličným.
Domníváme se totiž, že se nám někde v podbití střechy už před mnoha lety usídlila kuna. Nebo kuny. Nebo něco jiného. Jenomže vyhnat kunu skoro nejde. V loňském létě jsme to zkusili naftalínem a na první pohled se zdálo, že se to po dlouhých rocích konečně povedlo. Ale nedávno mácitliváHanička hlásila, že se kuna vrátila. Jak na ní přijít? Jak ji nachytat? Jak ji vyhnat? Těźko. Už jenom to, že nevíme jistě, jestli tu je a když už, tak kde je.
Až teď, na sněhové peřině se nám podepsala. Štráduje si to přez zahrádku k vrátkům za humna. Stopy jsou evidentní, čímž je identifikace jasná. Teď už jenom: co s tím? Všechny ty plašiče a zaručený recepty proti kunám jsou … tak nějak … dobrý nejvejš na padesát procent. Buď fungujou nebo nefungujou.
Nu což. Zkusíme zas ten naftalín. Nezbejvá, než doufat, že se z tej naší kuny lesní nestane kuna závislá na naftalínu.
Zatím musíme vystačit s tím, že máme důkazy, že tu je.
Teda - máme je, dokud neroztajou.

skákat ze stolu je pošetilost

Spoléhání se na budík je alibismus, jelikož budík za nic nemůže. To já můžu za to, že jsem místo 5:30 nastavil budík na 6:30 a v půl šesté se v polospánku divil, že můžu tak dlouho spát a nic mě nebudí a v šest mě probudil obvyklý šustot po domě. Tudíž jsem si ke psaní sedl dnes o půlhodinu později.
Ale k věci: v sobotu se odehrála další přelomová událost ve vybavení domu.
Ujednali jsme totiž, že hned, jak vyzvednu děti ze zkoušek nanečisto, pojedeme od školy do Hřibů. Ne, nepřepsal jsem se a neměl jsem napsat na hřiby. Ostatně v únoru moc hřibů neroste. Do Hřibů je správně. Ona totiž této cestě předcházela příhoda neveselá, tedy dvě. Želvičky, které jsme přivezli vloni po prázdninách a Matěj se o ně ukázkově staral podle všech příruček a návodů, to nepřežily. Přesto, že jsme s tou druhou, která měla tužší kořínek, byli dvakrát na veterině a dneska jsme tam byli objednaní znovu. Tož návštěvu Matěj odvolal a já naopak naplánoval nákup želvy od jiného chovatele.
Jeli jsme tedy do těch Hřibů. Jeli jsme všichni čtyři a já už předem plánoval, že koupíme zase dvě, aby měli Kačka i Matěj po jedné. Ale tentokrát jsme udělali s Kačkou smlouvu a ona se zavázala, že svou želvu splatí. Že má něco ušetřeno a na ostatní že bude postupně vydělávat domácími pracemi, na kterých se shodneme.
Dorazili jsme včas i s mezipřistáním v Kolíně, jelikož bez Kolína bychom byli na místě příliš brzo. Pán, který chová stovky, ba tisíce želv (nepřeháním, ty stovky jsme viděli, ostatní zimují), se nám věnoval, vysvětloval, povídal, ukazoval a začalo být jasné, že želvy jsou zvěř společenská, že jim je opravdu líp ve dvou, ale že Kačka by radši vlastní skupinku a ne sdílenou a že by se raději starala sama a ne s Matějem společně a … a v těch příručkách a knihách to je mnohdy špatně, někdy úplně obráceně a musí se to dělat jinak a …
… a tak jsme po necelých třech hodinách odjížděli s novým teráriem, dvěma želvami pro Kačku a dvěma pro Matěje.
Dohromady nás tedy bylo v autě osm, což koneckonců byla taky premiéra, protože nejvíc nás dosud v autě bylo šest a to ještě musel jet Matěj ten kousek mezi vesnicemi v kufru.
Doma nastalo umisťování, pečování, stlaní a v neděli ještě elektroinstalace a dolaďování detailů. A pochopitelně první koupání a první procházka po stole, neboť nám bylo vysvětleno a názorně ukázáno, že želva není blbá a ze stolu nespadne, poněvadž dobře vidí a je jí jasné, že skákat ze stolu je pošetilost.
Inu, želví víkend to byl.

na kafe a na štrůdl

Myslím si, že pozvat někoho na bábovku a na kafe není možné klasifikovat jako po kus o úplatek. Jenomže pozvání kafe s bábovkou může být pro nás obyčejná záležitost, zatím co pro někoho jiného to může být vrchol společenského žebříčku.
Když tuhle myšlenku přenesu do ptačí říše a přidám k tomu svobodné chování našich opeřenců, můžu dojít k závěru, že na tý bábovce stojí celej svět.
Totiž:
Na zahrádce máme spousty úkrytů, houštinek, keříků, stromů … no prostě ráj pro ptactvo. Každý si může vybrat po libosti kam si sedne a kde se usadí. V létě tu máme zástupy kosů na trávníku a hejna dalších ptáčků v povětří. Hnízdí u nás v keřích i v budce. Nu a na zimu jim sypeme do krmítka. Vybraná slunečnicová semínka. A v potůčku i ve studánce pořád teče voda. I v mrazech, takže je tu i co pít.
Člověk by tedy řekl, že i v zimě bude u nás ptactva habaděj.
Je to tak.
Skoro.
Někdy.
Někdy vůbec.
Zkoumal jsem, čím to je, že letos je krmítko většinu času prázdné. Sypu tam slunečnicová semínka až když začnou marazy nabo je sněhová pokrývka. Tedy přesně podle přání ornitologů, kteří na to mají vzdělání a ví, že ptáčkové se musí přikrmovat až tehdy, když nemohou přirozeným způsobem najít potravu. Tedy právě ve chvíli, kdy všechno zamrzne a je pod sněhem. V ostatních případech se ptáčkové mají od paní přírody učit, jak si obstarat jídlo sami, aby přežili.
No jo, ale kde teda jsou? Mrzlo, sněhu také trochu napadlo a do krmítka přilétají pravidelně jen sýkorky, občas přilétne hejno konopek a ten náš kos je vidět tak jednou za týden, jestli vůbec.
A tak jsem zkoumal a lámal si hlavu, co se to děje a pak mi to došlo: To není tím, že by tu bylo ptáčků míň. To je proto, že letos nepotřebují nutně naše krmítko. Mají výběr a mají zřejmě potravu snáze dostupnou jinde. Krmení ptáčků se rozmohlo a do krmítek už sype kdekdo. A zřejmě pořád a to i ve chvílích, kdy by vlastně neměl.
A naši strávníci si mohou vybírat.
Tuhle si doletí pro lojové zobání, támhle pro zbytky ze stolu, jinde pro oříšky … nu a ta naše slunečnicová semínka, ta mají jen jako doplněk pro případ, že na ně támhle zapomněli s tou nedělní bábovkou.
A je to tady.
Někdo nám uplatil našeho kosa bábovkou a přetáh' ho na svoji zahrádku. Kos letěl za lepším a u nás se jen občas ukáže, rozhrabe slunečnici, aby zjistil, že nic lepšího tu pro něj nemáme, a letí zpátky na kafe a na štrůdl.
Jo, jo, je to svět, tohleto.

paraziti na ústupu

Matěj je vzorným chovatelem. O svou želvu, která mu zbyla, poněvadž její kamarádka nepřežila, se stará vzorně a pravidelně. Jenomže poučen uhynutím jedné z želv má teď oči na vrch hlavy a péči o toho hada ve futrálu (jak se nelichotivě o tom plazovi, neboť želva plaz je, vyjadřuji) násobí. A není to dlouho, co přes všechnu každodenní péči a starost seznal, že se mu nelíbí tvrdost želvího krunýře. To je vždycky známka něčeho nesprávného. Měkký krunýř je prostě špatně.
Domluvil tedy návštěvu na veterině a v pondělí jsme k panu doktorovi želvu zavezli.
Pan doktor vážně želvu prohlédl. Zaposlouchal se do jejího organismu, což provedl tak, že ji položil na papírovým ubrouskem pokyté sluchátko fonendoskopu, jelikož to sluchátko bylo větší, než želva samotná. Ne snad, že by měl pan doktor tak velký přístroj. Naopak, přístoj měl běžný, ale Matějova želva ja ještě malinkatá.
To proběhlo v pořádku.
Poté podrobil pan doktor ještě důkladné prohlídce pod silným mikroskopem ještě to, co ze želvy vypadlo. A v tom byl ten problém.
V želvím trusu bylo objeveno příliš mnoho vajíček parazitů, což je známka toho, že želva má velký problém právě s cizopasníky.
A tak že dostane aspirín - nebo takový nějaký podobný prášek proti parazitům.
No jo. Ale jak dát želvě prášek?
Želva váží 14 gamů. Slovy čtrnáct gramů. Dávkování je 25 miligramů na jeden kilogram váhy. Byla to složitá trojčlenka. Pan doktor si to sepsal, spočítal a odloupl z malinkého prášku malinký drobeček. Ten pak rozpustil v miniaturní injekční stříkačce a potom minaturní trubičkou kápl miniaturní kapičku želvě do miniaturní tlamičky.
A že prý máme za čtrnáct dní přijít na kontrolu a pak ještě jednou.
Ptal jsem se, jak se člověk stane želvím doktorem.
A to prý se člověk musí učit a potom jet do Německa na školení a pak do Anghlie na školení a potom dostane …
… diplom, že je doktor přes želvy, skočil jsem panu doktorovi do řeči.
"Tak nějak přibližně …," pravil vesele pan doktor.
Poděkovali jsme, objednali se za čtrnáct dní na kontrolu a bylo.
Želva zachráněna, paraziti na ústupu, krunýř tvrdne.
Teda alespoň doufám. Matěj neřikal nic o tom, že by to bylo naopak.

už má naloveno

Říká se, že mývalí jsou hravý. Zde podotýkám, že nejde o hrubky v českém jazyce, nýbrž o zkratku. Tedy mývalí kočky jsou hravý.
Naši kočkeni jsou mývalí a tedy i hraví. Opět to mám správně, protože my nemáme kočky, nýbrž kočkeny.
Ale dosti gramatiky.
Kačka vynalezla hrací udici. To je bambusová tyčka, na ní špagátek, na konci špagátku dva slepení plyšoví smajlíci se stužkou. Takoví ti, co se prodávají nebo dávají, když jde o nějakou reklamu. Smajlíci plyšáci mají po slepení ty stužky dvě a tím to celé vypadá z kočkeního pohledu velmi chutně.
Kačka na tu udici chytá především Cyrdu.
Cyria dělá jako že tu není, že spí nebo že přinejmenším kouká támhle ven do dálky. A pak sekne tlapou a má plyšáka ulovenýho. Tím začíná hra na rychlejšího. Musíte dát Cyrdě šanci občas tu udici lapit. Cyrda lapá. Daří se jí to a protože je hravá, po ulovení přichází uvolnění, aby bylo možné znovu lovit a znovu uvolnit a znovu …
Jenomže kočken není na motorek.
Nejdřív vyskakuje.
Potom se natahuje a i na zadní si stoupne.
Pak si sedne.
Potom lehne.
V závěrečné fázi hry Cyrda leží, rozvaluje se a Kačka nebo jiný hráč musí s tím plyšákem na provázku šmrdlat Cyrdě pod fousy, aby se vůbec podívala.
Podívá se, vleže máchne tlapou a když se trefí, dobře. Když ne, nechá tak.
"Koukni, paničko, já tu celou dobu lítám, skáču, lovím, sotva dechu popadám. Přece po mně nemůžeš chtít, abych tu skákala jako gumovej panák. Prostě už mám dneska naloveno, tak ležim, no. Copak sis toho nevšimla?"
"Ale Cyrdo. No tak! Ještě jednou!"
"Hmmmrrrrr …. chrrrrrrrr …."
Pro dnešek už je dohráno, Kačko. Každej kočken se jednou utahá.
I když je hravej.