WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v noci se může hodit

Kočičí pohádka, O princezně na hrášku, Kocour v botách a možná ještě nějaká další pohádka by mohla být předlohou kočkenům. Kdyby uměli číst. Číst zatím ještě neumí, ale nemůžu vyloučit, že se to jednou naučí. Aportování jim zatím taky nejde.
Někteří chovatelé včetně paní chovatelky mé Indy tvrdí, že když má člověk dost trpělivosti, naučí mývalího kočkena aportovat. Ba dokonce nám to paní onehdá předvedla, když jsme si byli před lety pro Cyrdu. Jenže Cyria léty zlenivěla a aportovat jsme jí nenaučili. Matěj o ní teď s despektem prohlašuje, že se akorát válí a tloustne. Aby nešli stejnou cestou, pokouším se naučit Nema a Indianu aportovat.
To se dělá tak, že se člověk nasouká do bytelného brnění trpělivosti, někde si schrastí aureolu svatozáře a pytlík pamlsků.
Když je vše nachystáno, můžeme začít s výukou.
Vezmu plyšmyš, hodím ji kousek od sebe, počkám, až ji některý z kočkenů uloví, zavolám ho a pak, pokud přijde i s úlovkem, dostane pamlsek.
Jak prosté!
To je ovšem teorie.
V praxi to vypadá tak, že se Nemo vracel na počátku s plyšmyší pravidelně. Jenomže pak ho to přestalo bavit a teď dělá, jako by nerozuměl. Indy na začátku nereagovala vůbec. Jen čekala u nohy a loudila zadarmo pamlsek. V sobotu se to otočilo. Indy mi přinesla plyšmyš sama. Hned jsem to zkusil dvakrát zopakovat a vždycky ji donesla. A zadarmo! Vzal jsem si pamlsky a zkusil to znovu, tentokrát s odměnou. Nemo si mě ani nevšiml a Indy popadla plyšmyš a někam ji odnesla.
Úplné fiasko.
V neděli se proberu, jdu si pro kafe, ustelu postel a …
Ha!
Myš!
V posteli!
Mám v posteli plyšmyš!
Mně to přišlo, jako že mě v noci něco tlačilo. Jako tu princeznu na hrášku. Ale koho by napadlo, že se válím na myši?
Dát mi do postele myš, na to může přijít jen Indiana.
Indy mě chtěla zcela nezištně obdarovat a když jsem pořád tu myš odhazoval, usoudila, že teď ji nepřijmu, ale v noci se mi může hodit. Kdybych dostal hlad.
Tak mi ji šoupla do postele, abych měl tu dobrotu po ruce.

pěkně v nich bruslí

Kocour v botách, toť veleznámá pohádková postava. Je tu i kocour Mikeš, který v botách chodil. A jsou tu kočkeni, kteří …
Nevím, co je na těch botách tak zajímá. Nejdřív jsem si po léta myslel, že jsou to tkaničky. Pak jsem za další roky přidal to, že jim ty boty obzvlášť pěkně voní, což se u lidských protějšků projevuje právě opačně. Další důvod byl jakousi syntézou tkaniček, vůně a dalších neocenitelných vlastností lidských bot jako je například různost tvaru, materiálu i povrchu, též i odlišnost od podlahy, na které se obuv nachází se zvláštním přihlédnutím k tomu, že na botách se dá skvěle válet a strkat do nich rozličné předměty jako například plyšmyš nebo míček. To všechno už tu bylo.
Teď s příchodem nových kočkenů přibyla i další kratochvále s botami.
Oni v nich bruslí!
Ne, není to tak, že by se v síni válely brusle. Ty jsou uloženy pod zámkem. Kočkenům k bruslení stačí pantofle. Pantofle se totiž dají snadno obout.
To se takhle rozběhnete, skočíte a předníma tlapama se trefíte do pokojně stojících a dosud nic zlého netušících pantoflí. Zadní nohy stále běží, ale ty přední, ty už se vezou.
Náramná legrace.
Nejdřív jsem načapal Indy, jak se vozí v jené pantofli. Hned další den už měl na programu bruslení i Nemo. Ten to vzal důkladně a vezl se pěkně spořádaně. Na každé tlapě jeden pantofel. Koukal maličko vyjeveně a ohlížel se po mně, jako by chtěl říct:
"Pane, vono to vážně jede."
"No bodejď by to nejelo, když to bereš s rozběhem!"
"Nevídáno," řekla by babička, "dyť jsou to jen obyčejní bruslící kočkeni."

uhlí v pytlíku

"Zápach," pravil strážmistr do telefonu a pan rada Vacátko mu na to položil otázku, co že je to zápach, jestli to náhodou není smrad. Pan strážmistr souhlasil a pánové ze čtyřky vsedli do Pragovky a vyjeli k případu.
V mém případě nebylo třeba nikam jezdit. Jedná se totiž o zápach čili smrad z kočičího záchoda. Roky se s tím potýkám a tak nějak jsem si na to zvykl. Ono nepomáhá ani denní vyklízení. Prostě se tu a tam ten zápach prosmrdí ven.
Co s tím?
Tuhle mi Juráš poradil, že se prodávají odsavače pachů. Moc jsem tomu nevěřil, ale zkusil jsem to. V krámě měli jen ten s aktivním uhlím. Pomohlo to jen maličko. Ale nápad byl na světě.
Za cenu asi pěti balení "speciálního odstraňovače pachů s aktivními perlami aktivního uhlíhí" nebo jak se ten zázrak jmenuje, jsem objednal pět kilo aktivního uhlí a padesát pytlíků z netkané textilie. Stačí naplnit pytlíky aktivním uhlím, pár jich vylepit izolepou dovnitř kočičí toalety a je to. Smradu je míň. Až se uhlí nasytí, vlepím nové pytlíky.
Nápad za milión.
Ovšem s těmi pytlíky byla taková legrační příhoda.
Tu dám k lepšímu zítra.

návrat ke svobodě

Kočkeni už si zvykli a v noci se nebojí. To znamená, že do ložnice mohou být dveře zavřené a tudíž má našinec šanci se vyspat jinak, než s chlupatým límcem kolem krku. Udělal jsem tedy další krok a to návrat ke svobodě. Tím je míněn otevřený prostor. Otevřené dveře všude. Očekával jsem poklidnou noc. Kočkeni už přece nocují ve svém.
Pochopitelně ale například komora zůstává zavřená pořád, jelikož když takový kočken do komory vnikne, vznikne chaos, rámus a když za celým tím cirkusem zavřu dveře, ustane to a za okamžik se ozve tiché vyčítavé zamňoukání, které znamená: proč mě tu zavíráš, pane, zrovna jsem chtěla jít ven …
Ostatní dveře jsou otevřené a já tedy čekám, co bude v noci.
První fáze je večer, tak po desáté, před spaním.
Kočkeni vletí do postele jako uragán, začnou se rvát jako koně a dávají mi tím najevo, že bezpečnějšího kolbiště pod sluncem není. To se dá vydržet jen chvilku, neboť rvačka se se spánkem neslučuje.
"Mazejte ven, rváči!"
Kočkeni usoudí, že to přepálili a klidí se ven, do svých visutých pelechů.
Ve tři ráno přichází druhá fáze.
Přesněji řečeno přichází Indy, aby mi dala najevo, že je tu pro mě. To se dělá tak, že se předníma tlapkama ušlapává podložka a to tím způsobem, že se tlapy důrazně přikládají směrem dolů a s vytaženými drápky se zvedají. Jako když šlapete zelí. Tou podložkou je moje hlava hned poté, co mě Indy hlavu umeje, poněvadž hygiena především. Ve tři ráno.
"Hele, padej, eště spim," schodím chlupatce z postele a on si jde po svých. Po svých si teď už jít může, svou přízeň mi už dal najevo.
Závěrečná fáze se odehrává v pět.
Kočkeni si přitáhnou do postele hračky, tedy papírový střapec a plyš-myš. A to proto, aby se o ně mohli servat na tom nejbezpečnějším ringu na světě. V nohách postele.
"Tak a dost! Hračky do postele nepatří!"
No jo, ale vyprávějte to kočkenům.
Nastává budíček. Na prahu dveří je i ve tmě vidět Nemova bílá náprsenka. Idiana vidět není, protože černá je ve tmě černější než tma sama.
A tak vstáváme.
Tedy já vstávám.
Jdu dát kočkenům do misek jídlo a vodu. Kočkeni si naopak hned po snídani jdou zase lehnout.
Noc byla totiž vyčerpávající …