WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

ocas suchý, ocas mokrý

Když Kačka prohlásí, že je potřeba umejt kočkeny, nedá se nic dělat, kočkeni musej pod sprchu. Tedy já se toho neúčastním, na to nemám tu trpělivost. Účastní se toho kočkeni a Kačka.
Když vylezou z koupelny, je to legrační podívaná, neboť usušená je úplně jen Kačka. Kočkeni jsou tak trochu usušený. Opravdu jen trochu, takže vypadaj jak oškubaný. On takovej kočken, když je podle svých měřítek načesanej a umytej, je takovou chlupatou koulí s obzvlášť huňatým ocasem. Po koupeli podle lidských měřítek jsou splihlí a oháňky mají spíš jako použitej vytěrák na hlavně.
A protože nejsou vykoupaní podle jejich pravidel, začnou okamžitě s očistou. Tedy hned poté, co si ověří, že vlastní ocas dohnat nelze, což provádí hlavně Nemo. Není mi jasné, proč právě mokrý ocas nutí Nema točit se za ním a pokoušet se ho lapit, když ocas suchý ho nechává klidným. Nicméně je to tak a teprve až když ho unaví ta neuskutečnitelná mise, začne si to lidské mytí mýt po svém. Stejně jako Indy. Šampón jim pochopitelně smrdí, takže si musejí tu vůni vylízat z kožichu. Mají celé dopoledne práci. A pak si lehnou na sluníčko a unaveni usnou. Byla to fuška.

noční fantom

Žuch!
Co to bylo za ránu?
Někdy v půl pátý něco žuchlo. Šel jsem obhlédnout žucháníschopné objekty a nic. Jenom kočkeni se kolem mě hemžili, jako by se nechumelilo.
To se ovšem tentokrát šeredně mejlili.
Jednak včera odpoledne a večer chumelilo a ochladilo se nějaké tři pod nulu, což je příčinou toho, že nachumeleno zůstalo a máme tu zase ladovskou zimu, byť už je šestého dubna. Nu a potom, a to je pro kočkeny ta špatná správa, jsem si vzpomněl, že jsem někdy před rokem pořídil fotopast. S kočkeny to nemělo žádnou souvislost, ostatně ještě nebyli ani na světě. Šlo o kunu, ale z toho pak nějak sešlo a fotopast ležela ve skříňce. Včera jsem si na ni vzpomněl a nalíčil ji.
Výsledek je dokonalý, byť žuchnutí past nevyfotografovala.
Fotek je na stotřicet včetně mé maličkosti v negližé, což jsou fotografie nepublikovatelné.
Ovšem z ostatních fotografií lze vyčíst nejprve to, že je potřeba nastavit čas a datum, poněvadž místo pátého dubna letos to ukazuje sedmého května před rokem a hodiny o nějakých pět hodin zpátky. Kromě tohoto drobného technického nedostatku však jde o forenzní důkazní materiál.
Na něm je jednoznačně vidět, že ten, kdo leze furt po lince, přesto že to má zakázaný, je Indiana. Je tak drzá, vopice jedna černá, že necelých dvanáct minut poté, co vytáhnu paty ze světnice, vyskočí na linku a začne šmejdit. To je pak příčinou všelijakých nálezů jako jsou rozkousaná špejle, víčko od mléka, papírová utěrka a podobné artefakty povalující se po ránu různě v prostoru.
Indy je tím nočním fantomem!
Nemo na záznamu není, tedy se dá soudit, že jí sekundanta alespoň zatím nedělá.
Tak a teď k tomu žuchnutí. V platnosti zůstává, že na fotce nic žuchajícího není. Ovšem zrovínka v půl pátý, tedy po přepočtu času a data, se Indy nechala fotopastí portrétovat u sporáku v plné kráse.
Mám tě, potvoro!
Jestli žuchla Indy nebo Nemo ze snímku není jasné. Jasný je jen čas shodující se s žuchnutím. Já si to vysvětluju tak, že někdo z nich odněkud spad' a Indy se hned po pádu šla podívat, jestli kamera běží a jestli kaskadérský kousek zachytila. Jako by s tou fotopastí v sobě objevila filmovou hvězdu.
To máš ale tentokrát, Indy, pech. S tímhle výkonem do Holywoodu neprorazíš.

Indy_210406

už je to tu zase

A už je tu zase! Ten pach, ten zápach, ten smrad.
Takovej nenápadnej, plíživej, odnikud, ale hnusnej. Fuj!
Z toho nepěkného chování na veřejnosti jsem pochopitelně ihned obvinil kočkeny. Ostatně nikdo jinej u nás nesmrdí na veřejnosti. Jenomže obvinění si vyžaduje důkazy a to byl kámen úrazu. Důkazy nebyly.
Záchod kočkenů byl téměř voňavej, nikde v žádném koutě se neválelo svinstvo ani jiný páchnoucí předmět. V koši byla šlupka ananasu, takže taky voněl. V kuchyni se nic nepřipálilo ani nic zapomenutého nešířilo ten smrad.
Tak co to uvšechvšudy je?
Vočuchal jsem kočkeny.
Jo! Nemo! Smrděj mu packy úplně stejně jako to, co nemůžu najít.
V jakým élentu ses to hrabal, ty Zrzundo!
Nemo mi na to nic neřekl a tak jsem ho šel umejt. Ty dvě packy smrdutý jsem mu umyl, usušil a už zase voněl. Jenomže tím se záhada nevyřešila. Nu co naplat. Šel jsem spát s nevyřešenou záhadou. Třeba se to do rána vysmrdí.
Ráno to nějakou chvíli vypadalo, že pach někam pláchnul. Ale netrvalo to dlouho.
A už je to tu zase!
Uprostřed světnice se válela kočičí hračka, kterou dostal Nemo od paní chovatelky jako vejslužku s sebou. Že prej mají ten polštářek kočkeni rádi. Ano, mají, s tím jsem souhlasil. Furt se vo něj perou. A tak jsem ho šel po ránu uklidit, ať se to tu alespoň chvíli neválí. Vezmu polštářek a …
… tu máš čerte kropáč!
Byl to von, ten kterej smrděl. Oni ho totiž kočkeni namočili a ta mokrá hmota uvnitř byla smradu původa.
Pryč s ním!
Ale nevyhodil jsem ho úplně, když ho mají tak rádi. Nechám ho uschnout a pak se teprv uvidí.
Třeba na sluníčku vysmrdí.

nešahej mi na něj

O dárečcích jsem si tu psal nedávno a taky o tom, jaké dárečky teď dostávám. Princip je v tom, že k ocenění netřeba zkoumat podstatu dárečku nýbrž skutečnost, že jde o dáreček. Tak když dostanu nějakej sajrajt nebo tisíckrát utopenou plyšmyš, mám radost, neboť mi to kočkeni přinesli, aby mi udělali radost. Což udělali.
Nu a abych taky něčím přispěl, dal jsem tuhle Nemovi dáreček.
Plastové víčko od mléka. Červené.
Třeba si s tím bude hrát, když je to červený.
Hrál si s tím. Hraje si s ním furt. Hraje si s tím víčkem i teď. Zřejmě to bude tím, že to víčko je červené, či co já vím. Ale je to jeho největší záliba za poslední dny. Všude víčko nosí, šoupe jako puk, cvrnká jako kolečko a hlavně: chrání si ho před Indy!
"Je to moje víčko a je červený! Nešahej mi na něj!"
Perou se o něj.
Nemo ho popadne a nese si ho do kouta, Indiana běží za ním a loudí.
"Dej mi víčko, nebuď lakomej!"
"Nedám. To já jsem ho dostal od pána, tak je moje. Vem si svoji plyšmyš."
A tak se honí a perou o obyčejný víčko vod mlíka, řekl by nestranný pozorovatel.
Ale to by se věru velice mýlil!
Perou se o vzácný dárek od pána - a to je, panečku, rozdíl!

sotva devět kilo

Nebudu se tady zbytečně excitovat nad čísly, která se zobrazují na displeji váhy v koupelně, to tedy rozhodně není mým cílem. Ovšem pravdou zůstává, že váha je přítomna a tudíž se na ni občas někdo postaví a zváží. A když píšu někdo, myslím tím kdekdo, čili každý. A když myslím každý, znamená to, že i kočkeni.
Indiana, ta přes váhu jen tak přeběhne a nic jí to neříká.
To Nemo, ten k váze přistupuje jako k podstavci pro jeho osobnost. Takový malý piedestalek má z váhy. Usadí se na ní, upraví si posez a zadívá se do dálky: pohleďte, to jsem já, ten tady na tom … podstavci.
Nu a protože hledí dostatečně důstojně a dostatečně dlouho, váha ho zváží, ustálí se čísla na displeji a já hned vím, kolik to kotě už má kilo.
Pět!
Sedmiměsíční kotě má pět kilo, což by měla být asi tak polovina jeho budoucí hmotnosti.
Indy je významně lehčí. Je taky taková … no jemnější, vláčnější na rozdíl od Nema, kterej je tuhej jak štolverk, když na něj člověk šáhne. Pro pořádek jsem teď vstal od počítače a šel Indy zvážit. Pochopila, poseděla a: 3,9 kilo. Vona je eště malinká, taky vyroste, ale víc jak sedm, osm kilo by mít neměla.
No uvidíme.
Sedmiměsíční statistiku máme tedy dneska za sebou.
Dohromady je těch kočkenů sotva devět kilo. Zatím.

růžový ucho

Univerzální plyšmyš tu již byla zmíněna v nedávné minulosti a to hnedle dvakrát. Ovšem je stále favoritkou kočkenů a proto do třetice je třeba zmínit její význam.
Tedy přesněji řečeno ztrátu.
Plyšmyš zmizela. Nic by na tom nebylo, ona mizela pořád a opět ji někdo nacházel. Obvykle tedy já, ale někdy i kočkeni. Prostě mizela v hlubinách vesmíru a vyplouvala na povrch co chvíli, aby byla přenášena, lovena, aportována. Nedávno však zmizela úplně. Nebyla k nalezení.
Snažil jsem se tedy na plyšmyš zapomenout, ale zapomeňte na tak vzácný předmět. A tak jsem tu a tam hledával, vymýšlel, kde ještě hledat a na nic jsem nepřišel. Po plyšmyši se zem slehla.
Až teď, v sobotu, mě napadlo, že by snad ještě …
Vysunul jsem zásobník na smetí z robota. Otevřu ho
- a zase nic. Jen šedivej prach a élent. Tu a tam něco méně šedivého. Dokonce něco růžového.
Ha!
Růžový ucho plyšmyši! K tomu uchu přiléhá hlava i celá plyšmyš.
Je na světě! Přežila! Je celá!
Ta nešťastná plyšmyš byla pohlcena vysávacím robotem a i tuto strašlivou újmu přežila docela bez úhony. Jen potřebovala vyprat.
Stalo se.
Plyšmyš vyprána, usušena a …
… a už zase zmizela.
A né, nezmizela, zrovna jsem na ni šláp'. Na to je zvyklá.

Nemo v lednici

Když jsem slyšel prvně cosi o luxování ledničky, moc jsem tomu nerozuměl. Až později mi bylo vysvětleno, že existuje velmi rozšířená záliba navštěvovat tuto skříňku s potravinami v čase, kdy ostatní spí. Při této nikým nepozorované aktivitě pak vyluxovat její obsah způsobem, který ráno po procitnutí ostatních budí otázku, kam že se všechno to jídlo přes noc podělo.
Do dneška jsem této zálibě nepřišel na chuť a tak mě lednička stále nechává chladným.
Ovšem není tomu tak u Nema.
Nevím, co ho k tomu vede. Snad ta ustavičně rostoucí zvědavost. Všude musí vlézt, všude strčit čumák, všude strčit tlapu. Tedy i do ledničky.
"Áááááááuuuuumááááááááuuuuuuuuuuuu …. úúúúúúú"
Co se to u Jóviše stalo? Takovej řev, co jsem ti zase, Nemo, proved'?
A jo.
Ty troubo!
Bleskem po tom hrůzném srdcervoucím a nervydrásajícím výkřiku jsem zpátky otevřel právě dovírané dveře ledničky. Nemo vytrhl packu a uháněl se schovat pod kanape.
Já si totiž vůbec nevšiml, že Nemo vyrostl a už snadno dosáhne nejen na stůl a na linku, ale i do ledničky. Zrovna, když jsem cosi vyndal a chtěl jí, otočen k ledničce i k Nemovi zády, obvyklým způsobem zavřít, ten zvědavej mlsnej kočken tam strčil tlapu a já mu ji přivřel.
Byl to strašnej řev a počítám, že to muselo slyšet okolí v okruhu dobrého kilometru. Naštěstí zůstalo jen u bolestivého přivření a leknutí. Tlapa je v pořádku bez zranění.
Nu, milej Nemo, luxování ledničky u nás není podporovanou kratochvílí. Snad si to budeš napříště pamatovat.

zvenku dovnitř

Ranní ptáče …
Každý to pořekadlo zná. Znají ho však i ta ranní ptáčata? Nejsem si tím jist. Pochopitelně jsou teď ptáčata vidět v plné práci, kterak se starají o založení hnízda. Ovšem ta starost má někdy neuvěřitelnou podobu.
Při pohledu z okna jsem včera zahlédl kosa. Co je na kosovi neuvěřitelného, zeptá se zvídavý člověk. Ostatně o kosech si tu píšu skoro každý rok, jak na jaře probouzejí ráno svým zpěvem. Jenomže tenhle kos jarní ráno neprobouzel.
Kos, sám probuzen, se zřejmě snažil velice neobvyklým způsobem probudit i někoho dalšího. A to nikoliv zpěvem, jenž je v našich krajích ceněn jako příslib jara, nýbrž bojem s fyzikálním zákonem o neprostupnosti hmoty.
Ten kos nalétával na okno domu a kloval do skla.
Nalétl, klovnul, slétl na parapet, znovu vzlétl a zase klovl. Slétl na trávu, otočil se a pustil se znovu do skleněné tabulky.
Pochopil bych to, kdyby se to stalo jednou čistě z přehlédnutí skla. Takových případů už jsme měli několik. Ale tak to nebylo. Ten kos svůj útok na okenní tabulku neustále opakoval. Kdyby byl vevniř a chtěl ze skleněné klece ven, bylo by to také pochopitelné, jenže on chtěl to sklo proletět opačným směrem. Zvenku dovnitř.
Naprosto nechápu. Možná mi to někdy nějaký ornitolog vysvětlí, ale do té doby je mi tohle pomatení kosích smyslů záhadou.
Celé to trvalo tak dlouho, že jsem si stihl zajít pro aparát a toho útočníka vyfotit. Bylo to ale opravdu dost ráno a dost na dálku, takže fotka je ve špatném světle dost mizerná, ale jako dokumet kosího pomatení smyslů úplně dostačuje.

kos_210303

za oknem

Zaznamenal jsem zprávu, že teď, v době virové, jež trvá už rok, mizí z útulků i ze zverimexů zviřátka všeho druhu. Čím déle jsou lidi sami, tím více je jim třeba němé tváře.
Mně je taky třeba němé tváře, ovšem kočkeni jsou sice němí, ale jejich příchod nijak nesouvisí s viry. Prostě jsem je chtěl a objednávka proběhla už o minulých prázdninách, kdy se jaksi globálně mělo za to, že viry jsou na ústupu, což byl hluboký omyl.
Nu a tak si tu zhusta píšu poznámky o těch mejch němejch tvářích. Úplně němý teda nejsou, to ne. Ráno párkrát mňouknou na pozdrav a když je jim dobře, předou, ostatně to dělá i Cyrda i Max. Služebně starší kočkeni.
Ti noví však mají privilegium býti novými a přinášet tedy i nové zážitky. Však už je jich tu zapsáno habaděj. Ten poslední intenzivní zážitek nachystal Nemo.
Kocouři jsou jaksi přímočařejší, impulzivnější a jdou do toho po hlavě. Do čeho? Do všeho!
A tak se stalo, že tuhle takhle ve čtvrtek Nemo zmizel. Občas hrajou kočkeni na schovku, to je známá věc. A když je nemůže člověk najít, mají z toho bžundu.
Jenomže čeho je moc …
"Nemo!"
Nic. Hledám. Marně.
"Nemo!"
Nic, všude jsem hledal, Nemo je k nenalezení.
A tu jsem zachytil periferním viděním pohyb. Za oknem. Podívám se tím směrem a přestalo mi být do hraní. A taky jsem už nemusel hledat.
Nemo byl na střeše sousedního domu.
Dostal se tam z balkonu. Je to jen půl metru skoku. Jenomže ten trouba nedomyslel (myslí vůbec kočkeni?), že jsou pod ním tři patra a když spadne, zbude z něj jen mastnej flek.
Začalo lákání.
Na jídlo. Otočil se, kouk' na jídlo a nic. Neměl hlad.
Na pamlsky. O kousek se vrátil, ale neměl na dobroty chuť. Zajímal ho hřeben střechy. A už tam byl. A už byl za ním. Koukala mu jen hlava.
Co teď? Mám vylézt zaním? Mám volat hasiče?
Napadlo mě vytáhnout hrací třepetalku,
co jsem ji vyrobil z pytlíku od pitíčka.
Spásný to nápad!
Chyt se na ní, jak štika na třpytku. Přešel zpátky hřeben a přišel až ke mně, že si budeme hrát.
A tady se ukázalo, jak velkej je to ještě trouba. On by totiž byl býval přišel na zavolání. On by byl přišel i k tomu jídlu. Kdyby se nebál tej vejšky. Nemo si přičapl na konci střechy a vidětelně se bál. Ten půlmetr nad propastí zpátky na balkón byl najednou problém.
Co teď dál, Nemo?
Co by. Natáh' jsem se přes zábradlí, popad' jsem Nema za kůži na krku a přes ten půlmetr jsem vystrašenýho kočkena přenesl.
Ani jsem neláteřil.
Byli jsme oba rádi, že to takhle dopadlo.

Nemo_210306

sušička

Ano, kočkeni mě mají rádi. Je to prauda praudoucí. Najmě pak ráno, když mají prázdnou misku a já jim ji jdu naplnit. Nebo když potřebujou někoho, kdo je nechá, aby se po něm váleli a voblizovali mu hlavu. Naopak mě nemají rádi, když je ženu domů a nechce se jim. To je pak přehlídka pasivně rezistentních chuchvalců chlupů, který člověk musí doslova dokopat dovnitř. Slovy: nechci domů, chci se válet na sluníčku, tak estli tedy ty chceš, pane, tak nás musíš vodnýst.
Čili panská i kočičí láska po zajících skáče a jeden si nemůže bejt jistej, co přjde vzápětí.
Je tedy třeba o tu lásku pečovat, čímž se dostávám k tématu sušička.
Nikoliv ta na ovoce nebo na prádlo. To Nemo není.
Nemo je sušička speciální.
Tak třeba: dám si do talíře jogurt. Nemo loudí. Pochopitelně to má zakázané a nic nedostane. On to ví.
Ale …
Ale taky ví, že ten talíř jednou bude skoro prázdnej a já mu ho dám na zem a … a tu se ozve mlaskání a Nemo svým smirkovitým blemcákem začne talíř vysoušet. A vysouší dokonale. Za chvilku je talíř čistý, vysušený do poslední kapičky jogurtu. Leskne se jako z myčky vytažený.
Ovšem Nemo je sušička univerzální. Nesuší jenom talíře.
Číhá nedočkavě, až vylezu ze sprchy. Jak jsem venku, je u mě a vysouší mi palec u nohy. Chvíli to lechtá, cvíli to dře - to podle toho, jak se Nemo činí. Nu a za tu chvíli je palec suchej. Nemo koukne na mě nahoru, estli jako je to v pořádku.
"To víš, že jo, Nemo, už jsem suchej, dík."
"Dobrá, pane, já teda půjdu."
A jde si vomočit čumák eště v misce s vodou, do který drcne, vodu vyleje a dívá na mě:
"Tak a teď je zase řada na tobě, pane. Tohle sušíš ty."
Jo, maj mě rádi, ti kočkeni.

krásný dárečky

To jsem si tu určitě někdy musel zapsat, že mám rád dárečky. Jakékoliv. Jenomže čím jsem starší, tím dárečků ubývá. Asi si už žádný nezasloužím.
Jenomže to kočkeni nevědí. Jsou ještě malí.
Nu a tak dostávám pravidelně univerzáílní myš, což jsem si tu tuhlec zapisoval.
Jenomže myš, byť by byla jakkoliv univerzální, je jenom myš. To se okouká, onosí se to. Zrovna včera jsem ji dostal asi tak pětkrát. Když to přišlo Indianě už dost univerzální, přestala mi ji nosit. Dost bylo myší! Pro dnešek.
A jak tak den běžel, přiběhla Indy znova. V tlamě nějakej odpornej chuchvalec něčeho … co to je? … fuj!
Byl to chomáč jejích chlupů. Plnou hubu toho měla.
"Fuj! Co je to, Indy, za sajrajt?"
"To jsem ti přinesla, pane! Tady to máš."
A složila mi ten fujtajbl do klína. Ještě jsem jí to musel vytahovat z tlamy, jelikož toho měla vážně plnou hubu.
"Takovej élent! Kdes to vzala?"
Než stačila Indiana odpovědět, byl tu Nemo. Nesl v zubech velmi hnusně zapatlaný papír od něčeho.
"Nemo! Kde tys' to vzal?"
"To ti nesu, pane. Abys měl radost."
"No to vám teda mockrát děkuju, kočkeni, za krásný dárečky. Teď abych šel uklízet."
Vydal jsem se hledat zdroj. Našel jsem ho snadno. Pytel s odpadky nachystaný na vynešení. Měl díru a v té díře nepřeberné množství odporně vyhlížejících pokladů. To všechno svinstvo mi chtěli kočkeni přinýst.
Mají mě to tiž rádi.

velká, těžká

Co to je? Kdo to je? Kde to je?
Je to za dveřmi. Je to Indy. Indy žere tkaničky!
"Hele, tvore, to sou mý tkaničky, tak je nech na pokoji!"
Uklízím tkaničky. Tedy ne snad, že bych ty tkaničky vyšněroval z bot. Ani boty nedávám do botníku. Jen ty tkaničky pečlivě zastrčím dovnitř každé příslušné boty a myslím si, že je tak vše řádně zapraveno. A jdu si znovu lehnout.
"Ha!"
Probudím se, jelikož se právě odehrává něco jako konec světa. Opět za dveřmi. Rámus podivného charakteru. Není to šramot, nic necinká ani se nic netrhá. Je to cosi jako … jako kdyby někdo strkal truhlu po chodbě. Kdo by strkal truhlu po chodbě ausgerechet teď, ve tři ráno. A navíc: dyť tu žádná truhla není.
Inu, vstaň a jdi se podívat, poručím si.
Poslechnu se, otevřu, rozsvítím a co vidím:
Uprostřed chodby je bota. Moje bota. Moje zimní bota do hor. Velká, těžká. Je větší, než Indy.
To ovšem nevadí.
Indiana je zakousnutá do vytahané tkaničky. Tkanička jí navíc uvízla v zubech a Indy ty botu větší než je ona sama vláčí za sebou po chodbě.
Vyčítavě na mě kouká:
"Co to, pane, nosíš na nohách? Takový těžký krámy. Sotva to utáhnu. To nám nemůžeš dát na hraní něco lehčího?"
"Nemůžu, Indy. Ty boty jsou mi akorát. A navíc: jsou to moje boty. Nepeť si to se svojema hračkama!"
Indiana dostane pohlavek, boty jdou do botníku, Nemo přihlíží, Idy jde do pelechu a já taky.
To zas byla noc!

ps

Tenhle zápis jsem si na kousek papíru poznamenal asi tak před měsícem. To ještě platily poměry velikostí bot a kočkenů. Teď už jsou větší. Ty kočkeni. Boty zůstaly, jak byly.

ty ji vážně nechceš?

Univerzální myš už tady byla popsána. Je vskutku stále univerzálnější. O víkendu se Indy z ničehož nic rozhodla, že mi ji bude nosit. Furt dokola. Bez odměny.
Donesla mi ji, pochválil jsem ji a myš jsem vrátil ne zem.
Indy ji vrátila mně.
Já na zem, Indy mně.
Vůbec jsem jí k aportování nenabádal, nic za to nedostala, jen podrbání za ušima a slovní pochvalu před nastoupenou jednotkou, čili před Nemem. A i přes tyto zanedbatelné úlitby mi myš nosila pořád a pořád. Asi tak čtvrt hodiny.
Možná mi chtěla nějak sdělit, že myš je velice vzácné zboží a jelikož jsem pasován do role vůdce smečky, jedině já si ji zasloužím.
Po té čtvrhodince se tempo zpomalilo.
Indy dlouze váhala, jestli má ještě jednou vstát a myš přinést. Ale nakonec ji ještě jednou přinesla a vyčítavě na mě pohlédla:
"Pane? Tak vzácná myš a ty ji opravdu nechceš?"
"Ta myš je tvoje, Indy. Učíme se aportovat. Přines!"
A to byla poslední kapka.
Indy na mě otočila hlavu, vrhla mi do tváře zhrzený pohled, pak si dala hlavu na tlapy a už se ani nehnula.
"Ne, on si tu myš vážně nezaslouží", usoudila Indy a tím hru definitivně ukončila.

zkušení výzkumníci

Výzkum předchází vývoji a ten s sebou nese pokrok. Platí to jaksi o všehomíru obecně, o kočkenech zvláště. Některému pokroku bych se tedy rád vyhnul, to tu píšu rovnou. Například rozbité sklo Kaččina obrazu, vožraná pažitka na okně, voslintaný tkaničky u bot, najmě pak škrábance na rukách i nohách. Tedy mých nohách a mých rukách.
Házet pokroku klacky pod nohy ovšem nemá smysl a tak se jeden musí s tím pokrokem nějak naučit žít.
Tenhle týden to dolehlo na kočkeny.
Ono je totiž chladno. Vlastně je zima. Tedy úplně otevřeně je třeba přiznat, že je mráz tak dlouho a takový, jaký tu už roky nebyl. Teplota nad nulu už týden nevylezla. Zato kočkeni lezou ven, jen člověk otevře dveře.
Když bylo ještě jen krapítek pod nulou, vykračovali si na balkóně ve sněhu, strkali do toho čumák, honili se v tej bílej nadílce a bylo je těžký dostat zpátky dovnitř. No jo. Ale přišel vopravdovej mráz. Bylo šest pod nulou.
Kočkeni vykoukli ven.
Vystrčili tlapu. Vystrčili druhou. Přidali obě zadní a vstoupili do sněhu.
Húúú … studí to! Začali oklepávat každou packu, kterou zdvihli od země. Už za pár vteřin přišli tihle dvá zkušení výzkumníci na to, že třepání tlapama ty tlapy neohřeje.
Jeden jako druhej otočili hlavu směrem ke dveřím. Nevšiml jsem si, jestli byl první Nemo nebo Indiana. Konec konců co na tom záleží. Nezůstalo u otočení hlav. Otočili se celí jako na obrtlíku a hup zpátky do tepla.
Teď otočili hlavy na mě:
"Co's to, pane, provedl tam venku? Nás to štípe do tlapek a do kožichu. Takhle by to nešlo. Co s tím budeš dělat?"
"No co bych dělal, zavřu dveře a nechám mráz venku a vás vevnitř. Nebo to chcete naopak?"
Odpovědi jsem se nedočkal.
Na protest proti mrazu mi šli žrát tkaničky zimních bot.

mord v Nuslích

Pár minut před půlnocí mě probudil takovej divnej, těžkej sen. Odehrávalo se to podle kulis asi někde v Nuslích a mordovalo se tam. Jaksi podivně, tiše, plíživě. Pak byl střih a já na to zřejmě káp'. Vrazi! Jsou to vrazi! Křičel jsem a sám jsem se divil, jak jsem přišel na to, že právě tihle dva výrostci, tedy kluk a holka v prvorepublikových kabátech, s tříčtvrtečními kalhotami a s rádiovkami na hlavách jsou ti mordýři. Podivnej pocit umocňovalo ještě jakési vzdálené kňourání.
Kňourání se blížilo, už bylo docela blízko. Co to bylo? Další oběť?
To už jsem se nedozvěděl, jelikož jsem se právě nějakou tu minutu před půlnocí probudil.
Jenomže kňourání nepřestávalo.
Že bych ještě spal?
Ale ne, vždyť jsem se díval, kolik je hodin.
Ale to kňourání … je to za dveřmi!
Kňourá to víc a víc!
Ono to nekňourá, ono to tiše mňouká.
Ona to není oběť. Tou obětí jsem já!
Vstal jsem a za dveřmi mňoukala Indy.
"Kde máš Nema?"
"uuuuaaaauuuuu …. uuuu …. maaauuuu!"
"Nemo?"
Nemo zmizel.
Indy mě volala na pomoc.
Takže jsem takhle o půlnoci začal šmejdit a hledat kocoura. Nemo nikde. Ani mňouk.
"Nemo?"
Nic.
"Indy, tak kde je?"
"Mauuuuu", pravila Indy, ale Nemo ani hlásek.
Napadlo mě otevřít dveře na záchod.
Nemo vykráčel ven z tej prima schovky a tiše se mi otřel o nohy.
"Ha … tak tady ses schovával! A ty, Indy, jsi vážně móóc hodná, že's ho zachránila z toho ajnclíku. Ale teď už dej pokoj, jdem spát. Na schovávanou jsme právě dohráli."
"Mau," řekla Indy.
Nemo neřek' nic. Po dobře vykonané týmové práci si šel lehnout.
Koneckonců, bylo dávno po půlnoci.

motivace

Motiv byl vždycky na předních místech při vyšetřování mordu, pan rada Vacátko by o tom mohl vyprávět. Od motivu k motivaci je blizoučko a každej ví, že motivovaný jedinec je na tom daleko líp s výkonem než ten, komu motiv chybí. Tím pochopitelně nemám na mysli jen mordýřské historky ze staré Prahy.
Například takové společné cvičení.
Jeden si řekne, že by si zacvičil, ale pak mu do toho něco přijde nebo se najde nějaká důležitá a nesmírně neodkladná záležitost a cvičení se jaksi odloží a dobrej oumysl udělat něco pro sebe je v tahu. Jenomže když je cvičení společné, máte hned motiv. A totiž ten, že jste se dohodli a co by tomu ostatní asi tak řekli, kdybyste cvičit nepřišli. Byť by to bylo jenom po drátech přes internet doma v pokoji.
Nu a tahleta pozitivní motivace funguje tak báječně, že se scházíme a cvičíme pravidelně.
Je tu ovšem ještě jeden prvek.
Kočkeni.
Když tu byli noví, což je půldruhého měsíce, jančili kolem při cvičení jako pominutí. Slovy: pletli se pod nohy nebo vočumovali, co že to ten páneček dělá, proč von se furt kroutí a těma předníma tlapama nějak divně mává. Jenomže vono se to vokoukalo. Je to moc pravidelný, moc stejný, žádná změna.
"Jo, vona už je zase středa (nebo pondělí nebo pátek)? Aha, tak to se dem uklidit. Von bude pán zase dělat ty svý prostocviky."
A jdou si lehnout do pater škrábadla.
Nemo se rozvalí nahoře, Indy o patro níž.
Začnou chrápat. Chrápají něžně, skoro vrní, ostatně jsou to teprv koťata. Nemo se za chvíli otočí na záda. Rozvalenej v pelechu, nohy mu čouhaj ven, slatně vyvalenej spí. Indy má hlavu vytočenou přes hranu pelíšku a jen tak tak, že nespadne. Mátožně se probere, stočí se do klubíčka líp, tedy tak, aby jí nic nečouhalo ven, zaboří čumák do ocasu a spí dál.
A já se na to při cvičení musím koukat!
Jeden tady sportem ku zdraví a kočkeni se válej.
Když za třičvrtě hoďky docvičím, kočkeni se probudí, dvakrát, třikrát zívnou, protáhnou se a seskočí ze škrábadla.
"Tak už jsi, pane, skončil? My se náramně prospali. A co ty? Jaký to bylo?"
Tohle je, panečku, teprve motivace aneb: jak pevnou vůlí překonat rozkladnýho ducha válejících se kočkenů.

univerzální plyšmyš

Je-li něco něčím univerzálním, pak jest to bezesporu tvořeno četnými kompromisy, poněvadž mnohoúčelovost si vybírá daň v podobě ústupků. Univerzální nástroj má tedy spoustu vychytávek, ale pokud opravdu potřebujete kupříkladu pilu, tak ta z toho univerzálního nástroje se zakrátko začne jevit jako pouhá náhražka čili z nouze ctnost.
Ovšem týká se to opravdu všech mnohoúčelových objektů?
Toť otázka.
Kočkeni vlastní plyšmyš. Co je můjtysvěte na kusu plyše s provázkem místo ocásku univerzálního? Tak zní oprávněný dotaz.
Zde je k tomu manuál:
Plyšmyš, jak jsem tuhle popisoval, slouží k výuce aportování. Tedy je to učební pomůcka.
Plyšmyš, jak jsem též nezamlčel, se hodí na noc do postele. Čili slouží jako uspávadlo i probouzedlo v jednom.
Plyšmyš je pro kočkeny každodenním předmětem hry. Je tedy hračkou.
Plyšmyš mi kočkeni občas sami přinesou. Je to dar.
Plyšmyš je také objektem lovu a vychovává tak přirozené instinkty šelmy.
Plyšmyš je neustále přenášena v tlamě Indy nebo Nema (Indy nepoměrně častěji) a cvičí tedy jemnou motoriku úchopu.
Plyšmyš je předmětem k uschovávání. Má tedy vliv na uvědomění si vlastního majetku.
Plyšmyš je neustále někde objevována, čímž trénuje zvídavost.
A v neposlední řadě je plyšmyš denně topena v misce s vodou a následně sušena na topení. Účel tohoto konání mi doposud zůstal utajen, neboť plyšmyš topí kočkeni a resuscituju já. Snad by to mohla být jakási pobídka k týmové spolupráci.
Ale já na to jednou přijdu, proč kočkeni imrvére louhujou ve vodě tu jejich univerzální plyšmyš.

volně k dispozici

A když už jsme u toho jídla, co si musej kočkeni poponýst, musím se zmínit i o jídle lidským, tedy o mým. Ne, já si tu svou skývu nikam v hubě nenosím, naopak. Jako slušnej člověk jím z talíře příborem. To se ovšem musí připravit na stůl a o to tu právě jde.
Dáte si na stůl talíř s jídlem a buď si k tomu rovnou sednete nebo se ještě pro něco vrátíte.
V tom prvním případě, pokud sedíte u menšího stolku, se vám u talíře okamžitě objeví cizí čumák. Zrzavej. S fousama.
"Nemo, ne!"
Pokud si myslíte, že to Nema odradí, jste na velkým omylu. Jídlo ho natolik přitahuje, že ani násobné okřiknutí a plesknutí přes ten čumák ho neodežene. Prostě to chce vočuchat a vochutnat. Je to neustávající boj o potravu jako za starých dobrých časů v době kamenné.
Ovšem je tu i ta druhá možnost. A to ta, že si jídlo člověk na stůl připraví a má v úmyslu se k němu za chvíli vrátit, protože teď zrovna je ještě něco potřeba. A to je signál pro Nema. Kořist je bez ochrany, tudíž volně k dispozici.
Třesk!
Co to bylo?
… no co by. Talíř s vaflema je na zemi pod stolem a Nemo dělá, že zrovna teď ho zajímá pavučina na stropě.
"Ty potvoro! To bylo moje jídlo!"
"Jaké jídlo, pane?"
"To na podlaze!"
"Copak ty jíš, pane, z podlahy?"
"Já jím ze stolu, ale tys to tam shodil, mrcho mlsná!"
"Já nic neshodil, pane, to spadlo samo, jak jsem se opřel o kraj toho talíře."
"Tak co tam lezeš, opakuju ti po stý, že tohle je moje jídlo."
"Ale jak to mám, pane vědět, dokud to neočichám?"
"Protože je to na stole, zrzoune!"
"Na stole? Ale vždyť je to na zemi, pane!?"

Takhle nějak by vypadal rozhovor, kdyby Nemo uměl mluvit. To zatím neumí.
Zatím mi jenom vyžírá jídlo z talíře.
Musím si dávat hodně dobrej pozor, aby na mě něco zbylo.

musej si to poponýst

Historky s Cyrdou jsou všeobecně známé a už jich moc nepřibývá, neboť jmenovaná je zčásti opakuje, zčásti už neprovádí a zčásti nové nevymýšlí. Novinky teď visí na Indy a Nemovi. Ovšem ti to nenechají jen tak, pochopitelně.
Například právě teď. Píšu o nich a jako by to věděli.
Slyším divnej zvuk.
Jako by se někdo dusil nebo co.
Aha, tak to někdo z kočkenů poprvé zvrací chomáč chlupů, to to přišlo brzy, říkám si.
Každý majitel šelem kočkovitých ví, že se ony šelmy poctivě mejou a to tím struhadlem, co jim narostlo v tlamě místo jazyka. A na tom struhadle ten élent, co mají v kožiše, uvázne, oni ho spolykají a když z toho vznikne chuchvalec, tak ho vyzvracejí. Na pánečkovi je, aby ten váleček plsti uklidil.
A tak jdu hledat.
A vida: kočkeni sedí svorně v koupelně pod umyvadlem. Ale žádnej váleček plsti. Na dlaždicích mají hromádku granulí.
Někdo z nich si narval plnou hubu granulí, dones' to do koupelny, tam to vypliv a teď oba svorně hodují.
Panenkoskákavá!
Tak vono už je jim to místo u misky se žrádlem málo. Vono se jim to vokoukalo, je to moc vobyčejný. Voni si to musej poponýst a vohřát v hubě aby jim to řácky chutnalo.
Na to teda vážně nemám šuplík.

v noci se může hodit

Kočičí pohádka, O princezně na hrášku, Kocour v botách a možná ještě nějaká další pohádka by mohla být předlohou kočkenům. Kdyby uměli číst. Číst zatím ještě neumí, ale nemůžu vyloučit, že se to jednou naučí. Aportování jim zatím taky nejde.
Někteří chovatelé včetně paní chovatelky mé Indy tvrdí, že když má člověk dost trpělivosti, naučí mývalího kočkena aportovat. Ba dokonce nám to paní onehdá předvedla, když jsme si byli před lety pro Cyrdu. Jenže Cyria léty zlenivěla a aportovat jsme jí nenaučili. Matěj o ní teď s despektem prohlašuje, že se akorát válí a tloustne. Aby nešli stejnou cestou, pokouším se naučit Nema a Indianu aportovat.
To se dělá tak, že se člověk nasouká do bytelného brnění trpělivosti, někde si schrastí aureolu svatozáře a pytlík pamlsků.
Když je vše nachystáno, můžeme začít s výukou.
Vezmu plyšmyš, hodím ji kousek od sebe, počkám, až ji některý z kočkenů uloví, zavolám ho a pak, pokud přijde i s úlovkem, dostane pamlsek.
Jak prosté!
To je ovšem teorie.
V praxi to vypadá tak, že se Nemo vracel na počátku s plyšmyší pravidelně. Jenomže pak ho to přestalo bavit a teď dělá, jako by nerozuměl. Indy na začátku nereagovala vůbec. Jen čekala u nohy a loudila zadarmo pamlsek. V sobotu se to otočilo. Indy mi přinesla plyšmyš sama. Hned jsem to zkusil dvakrát zopakovat a vždycky ji donesla. A zadarmo! Vzal jsem si pamlsky a zkusil to znovu, tentokrát s odměnou. Nemo si mě ani nevšiml a Indy popadla plyšmyš a někam ji odnesla.
Úplné fiasko.
V neděli se proberu, jdu si pro kafe, ustelu postel a …
Ha!
Myš!
V posteli!
Mám v posteli plyšmyš!
Mně to přišlo, jako že mě v noci něco tlačilo. Jako tu princeznu na hrášku. Ale koho by napadlo, že se válím na myši?
Dát mi do postele myš, na to může přijít jen Indiana.
Indy mě chtěla zcela nezištně obdarovat a když jsem pořád tu myš odhazoval, usoudila, že teď ji nepřijmu, ale v noci se mi může hodit. Kdybych dostal hlad.
Tak mi ji šoupla do postele, abych měl tu dobrotu po ruce.

pěkně v nich bruslí

Kocour v botách, toť veleznámá pohádková postava. Je tu i kocour Mikeš, který v botách chodil. A jsou tu kočkeni, kteří …
Nevím, co je na těch botách tak zajímá. Nejdřív jsem si po léta myslel, že jsou to tkaničky. Pak jsem za další roky přidal to, že jim ty boty obzvlášť pěkně voní, což se u lidských protějšků projevuje právě opačně. Další důvod byl jakousi syntézou tkaniček, vůně a dalších neocenitelných vlastností lidských bot jako je například různost tvaru, materiálu i povrchu, též i odlišnost od podlahy, na které se obuv nachází se zvláštním přihlédnutím k tomu, že na botách se dá skvěle válet a strkat do nich rozličné předměty jako například plyšmyš nebo míček. To všechno už tu bylo.
Teď s příchodem nových kočkenů přibyla i další kratochvále s botami.
Oni v nich bruslí!
Ne, není to tak, že by se v síni válely brusle. Ty jsou uloženy pod zámkem. Kočkenům k bruslení stačí pantofle. Pantofle se totiž dají snadno obout.
To se takhle rozběhnete, skočíte a předníma tlapama se trefíte do pokojně stojících a dosud nic zlého netušících pantoflí. Zadní nohy stále běží, ale ty přední, ty už se vezou.
Náramná legrace.
Nejdřív jsem načapal Indy, jak se vozí v jené pantofli. Hned další den už měl na programu bruslení i Nemo. Ten to vzal důkladně a vezl se pěkně spořádaně. Na každé tlapě jeden pantofel. Koukal maličko vyjeveně a ohlížel se po mně, jako by chtěl říct:
"Pane, vono to vážně jede."
"No bodejď by to nejelo, když to bereš s rozběhem!"
"Nevídáno," řekla by babička, "dyť jsou to jen obyčejní bruslící kočkeni."

uhlí v pytlíku

"Zápach," pravil strážmistr do telefonu a pan rada Vacátko mu na to položil otázku, co že je to zápach, jestli to náhodou není smrad. Pan strážmistr souhlasil a pánové ze čtyřky vsedli do Pragovky a vyjeli k případu.
V mém případě nebylo třeba nikam jezdit. Jedná se totiž o zápach čili smrad z kočičího záchoda. Roky se s tím potýkám a tak nějak jsem si na to zvykl. Ono nepomáhá ani denní vyklízení. Prostě se tu a tam ten zápach prosmrdí ven.
Co s tím?
Tuhle mi Juráš poradil, že se prodávají odsavače pachů. Moc jsem tomu nevěřil, ale zkusil jsem to. V krámě měli jen ten s aktivním uhlím. Pomohlo to jen maličko. Ale nápad byl na světě.
Za cenu asi pěti balení "speciálního odstraňovače pachů s aktivními perlami aktivního uhlíhí" nebo jak se ten zázrak jmenuje, jsem objednal pět kilo aktivního uhlí a padesát pytlíků z netkané textilie. Stačí naplnit pytlíky aktivním uhlím, pár jich vylepit izolepou dovnitř kočičí toalety a je to. Smradu je míň. Až se uhlí nasytí, vlepím nové pytlíky.
Nápad za milión.
Ovšem s těmi pytlíky byla taková legrační příhoda.
Tu dám k lepšímu zítra.

návrat ke svobodě

Kočkeni už si zvykli a v noci se nebojí. To znamená, že do ložnice mohou být dveře zavřené a tudíž má našinec šanci se vyspat jinak, než s chlupatým límcem kolem krku. Udělal jsem tedy další krok a to návrat ke svobodě. Tím je míněn otevřený prostor. Otevřené dveře všude. Očekával jsem poklidnou noc. Kočkeni už přece nocují ve svém.
Pochopitelně ale například komora zůstává zavřená pořád, jelikož když takový kočken do komory vnikne, vznikne chaos, rámus a když za celým tím cirkusem zavřu dveře, ustane to a za okamžik se ozve tiché vyčítavé zamňoukání, které znamená: proč mě tu zavíráš, pane, zrovna jsem chtěla jít ven …
Ostatní dveře jsou otevřené a já tedy čekám, co bude v noci.
První fáze je večer, tak po desáté, před spaním.
Kočkeni vletí do postele jako uragán, začnou se rvát jako koně a dávají mi tím najevo, že bezpečnějšího kolbiště pod sluncem není. To se dá vydržet jen chvilku, neboť rvačka se se spánkem neslučuje.
"Mazejte ven, rváči!"
Kočkeni usoudí, že to přepálili a klidí se ven, do svých visutých pelechů.
Ve tři ráno přichází druhá fáze.
Přesněji řečeno přichází Indy, aby mi dala najevo, že je tu pro mě. To se dělá tak, že se předníma tlapkama ušlapává podložka a to tím způsobem, že se tlapy důrazně přikládají směrem dolů a s vytaženými drápky se zvedají. Jako když šlapete zelí. Tou podložkou je moje hlava hned poté, co mě Indy hlavu umeje, poněvadž hygiena především. Ve tři ráno.
"Hele, padej, eště spim," schodím chlupatce z postele a on si jde po svých. Po svých si teď už jít může, svou přízeň mi už dal najevo.
Závěrečná fáze se odehrává v pět.
Kočkeni si přitáhnou do postele hračky, tedy papírový střapec a plyš-myš. A to proto, aby se o ně mohli servat na tom nejbezpečnějším ringu na světě. V nohách postele.
"Tak a dost! Hračky do postele nepatří!"
No jo, ale vyprávějte to kočkenům.
Nastává budíček. Na prahu dveří je i ve tmě vidět Nemova bílá náprsenka. Idiana vidět není, protože černá je ve tmě černější než tma sama.
A tak vstáváme.
Tedy já vstávám.
Jdu dát kočkenům do misek jídlo a vodu. Kočkeni si naopak hned po snídani jdou zase lehnout.
Noc byla totiž vyčerpávající …