WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

na pohádky není

Matěj na to už moc není, ale Kačka, ta má pořád ráda čtení pohádek. Já tedy přímo pohádky nečtu moc rád, mně to nejde nějak vzít za správnej konec a ten přednes Erbena nebo Němcové či Drdy není úplně takovej, jak bych si představoval. Proto jsme to otočili. Pohádky mi čte Kačka a já čtu to, co mi jde. Boříky, Mikuláše, knížky pana Nepila, Barony Prášily a podobně.
Kdo se nám ovšem do čtení neplete ani trochu, je Cyrda. Ta na pohádky není vůbec. Takhle na dobroty, to jo. Ale při pohádce ani uchem nemrskne, natož aby zvedla hlavu.
Jenomže zrovna včera, když jsem rovnal dveře u sprchového koutu a ukazoval Matějovi, jak na to, se dole pod schody něco dělo.
Měl jsem tam boty. Boty jsou u nás doma vždycky pod schody. A nejen boty. I kočkeni.
"Cyrdo, pojď ven!" volal Matěj.
Já tam neviděl, tudíž jsem nemohl tušit, kde je venku a kde vevnitř.
"Tak vylez!"
"… mmm … aauuuu…"
Zřejmě už vylezla.
I ptal jsem se Matěje, co se to dělo. A bylo mi odpovědí, že byla Cyrda.
Že Cyrda vlezla oběma předníma packama do mejch bot. Jako by si je chtěla obout. Jenomže do nich vplula tak důkladně, že zout je nebylo tak snadný. Nešlo jí to. Nějak se tam drápkem chytla či co. A tak jí trvalo nějakou chvíli, než se vysoukala ven.
Nakonec to dopadlo dobře a k úhoně nepřišly ani boty, ani Cyria.
Je tu ovšem taková věc: já měl za to, že Cyrdu pohádky nezajímají, ale teď jsem tak trochu na rozpacích.
Jak může něco vědět o kocouru v botách? Že by to někde četla sama? Nebo že by se doslechla o kocouru Mikešovi?
Bůh, vlastně tedy kocour suď.
Pročež tu jasně budiž psáno, že my teda žádnýho kocoura v botách nemáme.
My máme v botách Cyrdu.