WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

brutální násilí

Naučit kočkeny kratochvilný kousek nejen není snadné, je to téměř nemožné. O pokusech naučit je aportovat jsem si tu možná už psal. Marnost nad marnost.
Poslouchat taky umí, jen když chtějí. Sice reagují na lusknutí prstů, ale než vyklidí prostor, trvá to věčnost. Jen snad zvuk padajících granulí do misky je přivábí, ikdyž i k misce se někdy loudají neuvěřitelně liknavě. Prostě se chovají podle toho, jakou mají náladu.
Je tu ovšem jeden takovej prvek … Jak to nazvat?
Řekněme brutální muckání.
Zavedla to Monika.
Muchluje Nema na zemi tak strašlivým způsobem, že je Nemo v sedmým nebi. A ta na podlaze prožívaná slast bude zřejmě spouštěčem nutkavé potřeby ten brutál znovu vyžadovat.
Včera jsme to s pobavením sledovali.
Monika udělá krok k Nemovi a Nemo se okamžitě svalí, otočí na záda, skrčí tlapy a … muckej mě. Když je po muckání, Nemo se zvedne, oklepe, udělá kolečko kolem stolu a už na nic nečeká, netřeba se k němu přibližovat. Rovnou se vyvalí … Ještě! A brutálně!
Po další porci brutálního násilí se opět oklepe, zvedne a už ani to kolečko kolem stolu neudělá. Rovnou se svalí na záda, tlapy nahoře …
"Tak ještě jednou, ale naposled, už toho máš dost!"
Otřepe se a kouká …
"Nic, už jsem umuckaná."
Velmi nerad se Nemo odloudá k misce s vodou pro osvěžení. A pořád se ohlíží, estli by třeba etě něco nebylo.
"Nebylo, už máš dost."
A pak že se kočkeni nic nenaučej.

Indy a Nemo tak nečiní

Kdo viděl toho animovaného Kocoura v botách a všichni majitelé koček tuší, že kočky tu a tam vykašlou (to je záměrný eufemismus) váleček neztrávené srsti. I všichni moji kočkeni tak činili.
Jenomže tyhlety dvá, tedy Indy a Nemo tak nečiní!
Vůbec tomu nerozumím. Študovat kvůli tomu život kočkenů nebudu, ale je mi to prostě divný.
Rvou se jako koně, pak se navzájem náramně ošetřujou a zblajznou chlupy, co z nich lítaly při tej rvačce.
Jenomže tím to končí. Žádný zvracení, žádný chlupatý válečky, chovají se vzorně.
Estli jim to vydrží, budou to vůbec nejvíc nejvzornější kočkeni, co jsem kdy měl.
Ale to jim neřikejte.

jednou je napořád

Oni jsou kočkeni zlatý, o tom nemůže být diskuze. Ovšem jsou to kočkeni a tak pro ně platí, že co je povoleno jednou, je povoleno napořád. A hranice povolení posunují oba svědomitě a urputně každodenním položením tlapky o fous dál a dál … až jsou tam, kde chtěli bejt.
Takže třeba na stůl v kuchyni pochopitelně nesmějí. To vědí. Ale stoupnout si, položit bradu na stůl a šmátrat packou do talíře … to taky nesmějí. Ale už to jednou udělali, takže povoleno navždy.
Jídlo od lidí od stolu taky dostávat nesmějí. Ale Monika dala tuhle Nemovi kousíček z talíře … a už loudí u stolu oba. Nafurt.
A včera se válím na pohovce, koukám v noci ze záznamu na Delona a takhle kolem půl jedenáctý si na mě vyskočí Nemo, lehne si do nohou. Pak vyskočí Indy a lehne si mi na břicho. To smějí. To dělají od malička. A najednou se chytnou packama za hlavy. To už nesmějí. Tak je klepnu, ať dají pokoj. No jo, ale už to jednou udělali. Čili je to povoleno. Tudíž se vzápětí začnou rvát jako koně na mým břiše!
"A dolů elementi!"
Uraženě seskočí s otázkou v očích: "No vo co de? Dyť už jsme to přeci jednou dělali, tak …"
"Nic! Nejsem žádná boxérská aréna pro kočkeny. Žádný rvačky na mým břiše nebudou!"
"Maaauuuu …."
A je to. Už je ze mě navěky aréna pro kočkeny.

první portrét veverčáka

Oni tedy kromě opeřenců chodí po mé zahradě i chlupatci, jenomže je mnohem těžší je načapat. Už se konečně budu muset jednou rozhoupat a postavit na vhodné místo fotopast a ulovit nějaký obrázek toho, kdo nám tu dělá ty hovínka. Předběžně jsem to odhadoval na ježka, ale nevím, nevím.
Nu a veverky, ty taky není snadné načapat. Natož pak vyfotografovat.
Až včera.
Mlha byla, že by se dala krájet, světlo žádný. Počasí jak dělané ku vlezení do pelechu a zazimování až do jara. Ježek už to možná udělal. Veverky ne. A tak koukám od pracovního stolu, že se na ořechu něco hemží. A on to veverčák. Nebo veverka? Já to neumím rozpoznat. A tak jsem vzal foťák a portrétoval jsem ho. Spíš po paměti než precizně s ostřením na pravé oko. V té mlze bylo sotva poznat, jestli na mě kouká.
Veverčák utekl, až když jsem zašramotil dveřmi, poněvadž se mi pod nohy připletla zvědavá Indiana. Zahnal jsem je oba - Indy chtě, veverčáka nechtě - ale bylo to v kufru.
S fotkami pak byla děsná práce, aby na nich bylo alespoň něco. Výsledkem je první portrét našeho veverčáka.

Veverak_221115

na trávníku

Včera jsem na ně koukal. Chodili po trávníku svorně vedle sebe. Nikdo nikomu nepřekážel, každý si hleděl svého. Sýkorky, kosové, sojka. Předevčírem tam s nimi byla i žluna. Spojuje je společný zájem: hledají něco k snědku a nepřekáží si. Kupodivu se nechovají jako slepice, které se obvykle perou o to, co najdou. Tady se nikdo nepral. Nikdo s nikým nesoupeřil. Prostě hledali a zobali, co našli.
Úplné beránčí povahy.
To bude tou blížící se zimou. Nemají čas na nějaké spory. Obživa především. Inu jako s tím Daliborem, kterého nouze naučila housti.
Ovšem na jaře, to bude jiná. To se to začne zase rvát a bojovat o teritorium a natřásat péřička.
Ale do jara je daleko. Teď je ticho po pěšině a všichni si tu tiše hledají něco do zobáku.
Tož dobrou chuť. Taky si jdu něco dát.

rána do zobáku

Myslím, že jsem si buď četl či se díval na nějaký film, na to už si přesně nevzpomínám. Ale dobře si pamatuju na tu ránu. První myšlenka byla na nějaký klukovský atentát v podobě tenisáku v okně nebo čehosi podobného. Okno zadrnčelo a cosi se před ním mihlo.
Vzápětí mi došlo, že v sousedství není žádných kluků ani tenisáků.
Zato ptactva je tu habaděj.
Sýkorky, sojky, kosi, drozdi a … a strakapoudi. Strakapoudi pravidelně ošetřují stromy a už se jednou stalo, že jeden mladej narazil do okna. Tentokrát to ovšem ten strakapoud přehnal. Rozplácl se o sklo a skončil na trávě pod oknem.
Musím ho zachránit, povídám si a šel jsem pro něj.
Byl úplně praštěnej.
Podivně mžoural a nechal se zvednout. Zanesl jsem ho do kuchyně, omyl mu čumák totiž zobák ve vodě a mladej pán se začal trošku probouzet.
Musel mít něco jako otřes mozku, ale protože ti strakapoudi buší půl dne do tvrdého dřeva stromů, zřejmě to nebylo nic vážného. Jen další - a tentokrát pořádná - rána do zobáku.
Nu, udělal jsem mu portrét a nechal ho volně v hrsti, aby se mohl hýbat. Za chvilku se otřepal a já ho mohl bez starosti vypustit ven z okna. Letěl rovně, vůbec se nemotal.
To já mít takovej otřes mozku, tak se motám ještě tejden.
Inu strakapoud ná vo dost tvrdší hlavu.


Strakapoud

Belmondo na balkoně

Ve kterém filmu to Belmondo visel ze střechy a držel se jen okapu? Myslím, že to byl Strach nad městem. Nebo možná nějakej jinej film. Belmondo furt někde skákal a visel. Jako moji kočkeni.
Zrovna včera jsem měl Belmonda na balkoně.
Totiž Indianu.
Ještě do včerejška měl pověst skokana z balkónu Nemo.
Už jsem tu o tom psal. A ta pověst mu zatím zůstane. Proč? No protože Indy neskočila, nespadla.
Pracuju, sedím u stolu v pracovně, venku sluníčko, mám otevřené dveře na balkón. Kočkeni jsou tam, pochopitelně. A tu zachytnu pohledem Nema, jak zběsile prchá z balkónu a běží ke mně. A něco venku škrábe. Mrtknu na balkón a tam visí Belmondo. Totiž Indy.
Nad úrovní balkónu jsou vidět jen dvě černý packy a hlava. Drží se. Škrábe se nahoru. Hned ji jdu vysvobodit, ale není to potřeba. Stejně jako Jean-Paul se vzepřela, přitáhla a šup - už je nahoře. Šikulka.
Jestli jen tak uklouzla nebo jestli ji shodil Nemo, to jsem si nestihl všimnout. Ale hned po předvedení toho kaskadérského kousku šla do pracovny a tam se natáhla na podlahu a funěla jak Sentinel. Aby taky ne po tom výkonu.
A Nemo?
Ten se o Indy vzorně staral. Prohlížel, očuchával a myl Indianu, aby věděla, že takovýhle kočičárny umí Nemo ocenit.
Voni se maj totiž děsně rádi, ty mý kočkeni.

prej to jde

Vono se řekne: "přines!". Ale co dál? Například Kačka, když jí poprosím, aby mi něco přinesla, přinese mi to. Ale musím čekat, poněvadž má zrovínka něco na práci, například musí dopsat někomu někam nějakou zprávu. Takže si to často přinesu sám.
Jenomže s Kačkou se dá dohodnout, když o něco jde. Ale dohodněte se s Nemem.
Včera se o to pokoušela Monika.
"Přines!"
Nemo si hrál s takovou cetkou z plastu, původně je to jakási už nepotřebná podložka z okna. Ale je to bílý, malý a kočkeny to láká ke hraní. Tož tedy: "přines!".
"Jo, my si hrajem, paní", pochopil Nemo pokyn po svém, lehl si a strkal do plastu packou.
Monika se zvedla, vzala tu cetku, znovu ji Nemovi hodila s příkazem: "přines!"
"No dyť jo, už ji mám, hele …", pravil pod fousy Nemo a hrál s podložkpou fotbal.
Trpělivost růže přináší. Monika opět vzala ten kousek plastu, hodila ho Nemovi k nohám a: "přines!".
"Aha, mám ji ulovit …", skočil Nemo po hračce.
Další pokus.
"Přines!"
Nemo si nad bílým kouskem sedl.
"Přines!"
Naklonil hlavu…
"Přines!"
… a díval se nevinným a nechápavým pohledem na paničku:
"Tak co to po mně vlastně chceš? Fotbal nehrajem, nic nelovíme, nehrajeme si … tak co teda?"
"Přines!"
Nemo si lehl a položil hlavu na packy:
"Hele, paní, já teda jsem pro každou kočkovinu, však víš, ale dokud mi pořádně nevysvětlíš, vo co tady de, vážně nemám ponětí, jak bych ti moh' vyhovět."
"Přines!"
"???"
"Přines!"
"?"
"Přines!"
Nic. Nepomohly ani pamlsky, ani názorné předvedení, ani postrčení, ani vlastní příklad. Nic.
S kočkenama to vážně nejni lehký. Ale prej to nějak jde.
Jen mít tu trpělivost.

roje berušek

Teď už to teda pomaličku jenom doznívá, ale minulej tejden to byla úplná invaze. Pochopitelně by mě víc zajímala invaze zelených mužíčků v létajících talířích. Ta se ovšem nekonala. Naopak, vůbec nebyli zelení, nebyli v talířích a nebyli to mužíčkové. Ale zato lítaly. To tvrdý y je tam proto, že to byly berušky.
Už je to tak.
Minulý týden se kapánek vokázalo sluníčko a najednou byly ve vzduchu. Červené tečkované roje. Lítalo to po zahradě, kolem domu, lezlo to po zdech, po oknech, po balkóně, všude.
Nechápu, čím to mohlo být. Že by se zrovna vylíhly? A jsou to ty naše nebo ty dovezené?
Kdo se v tom má vyznat. Přečetl jsem si jenom to, že to můžou být slunéčka nějaká asijská, obzvlášť žravá a mšice intenzivně hubící. Nezkoumal jsem je, jen jsem je odhrnoval z okna a vymetal ze záhybů okenních rámů.
Teď už je jich jen pár a zřejmě si ty berušky zalezly, kam potřebovaly. Estli teda přezimujou, budu mít na jaře o mšice postaráno.
Tedy pokud neodlítly bydlet někam jinam, kde jim ta okna nechali otevřená.

on to napsal, já to zkusil

„Vypereme se, jako se pere prádlo,“ řekl pejsek. … Ano, přesně takhle to řekl pejsek v Čapkově pohádce. V té kapitole, kde pejsek s kočičkou myli podlahu.
Vzpomněl jsem si na pejska a kočičku zrovínka tuhle. Oni moji kočkeni dělají hrozitánský nepořádek kolem misky s vodou. Hrabou se v tom packama, rozhrnují hladinu a cákají. Za chvilku je kolem louže a jejich člověk pak musí vzít hadr a vytřít podlahu. Nu a právě to vytírání podlahy z pohádky mi najednou problesklo hlavou:
Všechny výchovné metody dosud selhaly. Rozhrnování hladiny vody v misce je prý přirozený jev u kočkenů a nelze s tím nic dělat, svěřují se majitelé chlupatců. Ale co třeba použít tu metodu z pohádky?
"… Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, …," píše pan Čapek.
On to napsal, já to zkusil.
Popadl jsem Nema a vytřel s ním tu vodu, co nacákal kolem misky.
Dočista dosucha.
A ejhle! Už dobrých deset dní je kolem misky sucho. Jen předevčírem cákala Indy a tudíž jsem vytírání zopakoval, jen trentokrát s čerrným živým hadrem.
Zřejmě to byla pro oba kočkeny tak velká potupa, že si to nechtějí zopakovat. Způsobně pijí z misky, necákají, nebryndají.
Jen při pití hrabou přední packou.
Na podlaze. Nasucho.

spali u toho

Normální mývalí kočky jsou takový netykavky. Ony by se s váma muckaly, to jo, ale na klín vám nevlezou, to zase ne. Vometaj se kolem a když, tak se usalašej vedle vás na kanapi. Jenomže já mám jiný kočkeny. Jsou sice mainský, to jo, ale muckat se musej hodně zblízka.
Indy čeká na každou příležitost, kdy si na člověka může vyskočit. To už má od malička. Prostě si na vás vyleze, svym čumákem vočuchá lidskej čumák, lehne si na člověka a teď mě muckejte, já si tu budu šlapat zelí a vrnět a příst, až usnu. A ne abyste mě budili, to jsem pak děsně rozespalá.
Nemo, ten pořád chodí dokola a nedá pokoj, dokud ho někdo brutálně nepovalí na zem a strašlivě ho nezačne drbat, což umí nejvíc Monika. To jsou pak oba v sedmým nebi, jelikož Nemo drží, až oči přivírá a přede jako traktor Zetor. Když se člověk nemá k drbání, pak i Nemo vyskočí, ale hned si nelehne. Pošlape vám nohy, umeje hlavu a teprv po té procedůře odkráčí a lehne si až na lýtka. Zrovínka včera si to oba takhle rozdělili.
Indy mi ležela na břiše, Nemo na nohách a já se nesměl ani pohnout, poněvadž to bych je dožral.
Nu co, u filmu to nevadí, tak jsme koukali všichni tři. Vlastně jen já.
Ty dvá kočkeni u toho spali.

zmije nebo užovka

Já mám tu havěť rád. Tedy stonožky zrovna nemusím, ale žížaly mi neva už od té doby, co jsem je vyrýpával ze zahrádky a nosil v plechovce k Cidlině nebo ke Struze, kde jsme na ně s klukama chytali ryby. Pavouky mám doocela v oblibě, mloky a slepíše přímo vyhledávám, užovky fotím a když jde o zmiji, s respektem ji pozoruju, poněvadž je moc pěkná.
Nu a o tu poslední jmenovanou jde.
Před čtrnácti dny tady u domu totiž Juráš s Bartolomějem objevili hada. Zalezl prý do té díry pod domem a jistojistě to prý byla zmije.
"Jsem snad slepej, abych nepoznal zmiji?", tázal se Juráš, když jsem namítl, že bych tu spíš čekal užovku a že jsou si podobný.
No nic, může to být tak i tak.
Jenomže Monika, moje opatrná paní, má k hadům víc než jen respekt. Dalo by se říct, že se jich bojí. Dokonce se tak sama vyjádřila. A teď co s tím?
Požnul jsem zahradu, aby se neměla kde schovat. Tedy ta užovka nebo zmije, nikoliv má paní. Prolil jsem všechny dvě díry u domu a v trávníku důkladným proudem vody, neboť se domnívám, že tam by snad mohl ten had bydlet a ve vlhkým kvartýru se mu moc líbit nebude. Dneska jsem vymyl kočkení toaletu a tu páchnoucí vodu jsem opět nalil do těch děr. Že prý hadi nemají rádi zápach, že prý mají citlivý čich. A až bude čas, budeme pálit roští a listí, což prý dělá hadům i hadicím obzvlášť zle.
Nu uvidíme. Mně by ta havěť nevadila, ale jak moje paní řekne, že to musí pryč, tak to musí pryč. To se nedá nic dělat.

kudy mohl zdrhnout?

Velmi časou činností bývá hledání místa, kde nechal tesař díru. To se stává hnedle, jak jsou jednomu trenky ouzký a potřebuje se vypařit.
Nemo tedy trenky nenosí a o tesařích nic neví, ale vypařuje se už skoro ob den. Já ho pak hledám a pátrám, kam že se to vypařil tentokrát. A obvykle se mi daří ho najít. Nezřídka je venku, jelikož se mu zalíbila zahradní džungle, tedy divočina, což by se dalo komentovat rčením svůj k svému.
Není to sice žádnej divočák, ale proti Indianě je to úplnej tygr. Indy je kočanda klidná, rozvážná, jemná - inu dáma. Zato Nemo je divous a brutál. Když jde o kočkování, musí u toho pobíhat, rvát se, okusovat a při tom všem přede tak hlasitě, že drnčí okna.
A zdrhá do té divočiny.
Včera jsem ho nemohl najít. Obešel jsem dům, prohlédl schovky i všechny místnosti vevnitř i venku a Nemo nikde. Tak to musím vzít znovu. Ten pacholek se tentokrát schoval opravdu důkladně, říkám si. Ale musím na to po pořádku: kudy mohl zdrhnout?
Všechny dveře jsou zavřené, jen v obýváku jsou otevřená okna, ale tam není. Musel tedy projít pracovnou v patře a zase skočit z balkónu. Nebo že by ho Indy znovu shodila dolů. To je její oblíbená hra.
Už jsem ji při tom načapal.
Tak znovu jdu ven pod balkón a kolem domu - a nic. Nikdo nikde.
A tu mi v telefonu cinklo oznámení "zařízení zjistilo pohyb". Kamerka dole v obýváku něco zachytila. Otočím se a jdu se podívat.
A nejsem sám na to dívání. Skrzevá zavřené dveře na mě zevnitř přes sklo zírá Nemo.
"Kde jsi, pane? Já tě nemůžu najít. Pořád na mě pokřikuješ a jeden aby si packy ušoupal."
"Tak tady jsi, ty vobludo chlupatá! Kudy jsi to zase zdrhnul? A jak ses dostal dovnitř?"
A hned mi to došlo.
Nemo zřejmě opět udělal výsadek z balkónu. Ale bál se vejít hlavními dveřmi zpět, když jsem je měl otevřené, a schoval se někde, abych ho neviděl. A pak, když už si to všechno dobře spočítal, vskočil domů oknem a přitom ho zaregistrovala ta kamerka. Je to kočken pěkně vypečenej. A hodí se na něj i další pořekadlo, byť drobet pozměněné.
Z balkonu ho vyhoděj a oknem se vrátí.

nečekal to

Defenestrace je v naší zemi docela populární zábava. Ovšem jak nazvat schazování z balkonu? Nu, nebudu si tu lámat hlavu s latinským překladem, vezmu to rovnou k jádru pudla.
Sedím v pracovně, píšu deník, dveře na balkón otevřené, kočkeni na balkóně. Obvyklá ranní činnost. A jak tak včera píšu, podívám se na kočkeny.
Nemo si právě vlezl za zábradlí a balancuje na úzkém proužku balkonu, jak má ve zvyku, když potřebuje vidět a dosáhnout co nejdál. Indy tam byla taky. Ale teď Nema obešla a už je před zábradlím na balkoně. Volným krokem přišla k Nemovi, sedla si a pozorovala, co Nemo sleduje a jak se naklání přes hranu balkónu. A najednou, jen tak jako by mimochodem, do Nema plácla packou.
No pochopitelně: Nemo to nečekal a šup - už byl dole. V přímém přenosu jsem Indianu načapal, jak Nema z toho balkónu shodila. Čučela na něj dolů a určitě se pod fousy smála, potvora. Došel jsem dolů. Nemo už byl vzorně nastoupen přede dveřmi.
"No tak pojď, ty parašutisto."
Vešel středem jako by se nechumelilo.
Inu nechumelilo se, jen kočkenmi padali z balkónu. Už potřetí.

tyč je třeba schovat

Pochopitelně nevstávám v půl pátý, to opravdu ne. V půl šestý jo, to je jiná, ale v půl pátý je fakt brzo. Tedy pokud …
To člověk takhle spí spánkem spravedlivých, když tu ho zničehož nic vzbudí třesk sklenice dopadnuvší na podlahu. Tisíc láter, co se to děje!? Jaká sklenice? Vždyť tady v ložnici ani není dlažba, tak se nemohlo nic rozbít. A co by se rozbilo, vždyť tu žádná sklenice není. To muselo být na chodbě. Ale tam taky o žádné sklenici nevím.
A tak člověk vstane v půl čtvrté, mžourá, rozespale se potácí a jde se podívat, co se to děje.
Pochopitelně žádná sklenice. Otevíral jsem večer padací dvířka na půdu, aby chodba přes noc vychladla a vyvětrala. Do rohu chodby jsem postavil tu dlouhou do L zahnutou tyčku se čtyřhranem na konci k otevírání těch padacích dvířek. A o půl čtvrté ráno se kočkeni rozhodli, že tu novotu prozkoumají a zjistí, jak velkej bengál se s ní dá udělat.
Velkej, to mi věřte.
Nu a po tom objevu, že nejde o sklo, ale o tyč, si jde ztrápený člověk zase lehnout, ale už neusne. A tak si jde udělat kafe a všechno si to jde zapsat do deníku, aby to nezapadlo a příští generace věděly, že tyč je potřeba schovat do komory, jinak se jeden nevyspí. Tedy pokud má stejné kočkeny jako já.

Pepík III. před Medúzou

Už nějakou dobu o ní vím, ale pořád se nějak nedařilo ji vidět. Konkrétně tedy Hlavu Medúzy. Jo, už šestadvacet let ji v Ypsilonce hrajou a teprve včera jsem ji spolu s mou paní viděl. A stálo za to si počkat. Je to skvělé představení. Doporučuju nezapomenout a jít se podívat. A nejen do Ypsilonky.
Hned vedle totiž bydlí Pepík. Už pan Werich vyprávěl, jak ho tatínek vodil do pojišťovny, kde dole ve vstupní hale ve fontánce bydlel pojišťovací úhoř. Nu a on je tam stále. Tedy ten úhoř. V pořadí již třetí a zdá se, že se mu daří dobře. Byl jsem se na něj podívat. Pepík Třetí se na mě taky podíval a kousek povyplul, aby lépe viděl. Koukali jsme se na sebe a zdálo se, že se usmívá, pokud se tedy úhoř může usmívat.
Komická situace nastala, když jsem mou paní přivedl k Pepíkovi.
"Já sem chodím pravidelně, ale vůbec jsem si ho nevšimla," pravila.
No jo, to je ten uspěchanej svět. Pořád se něco zařizuje, ale navštívit pojišťovacího úhoře, na to není čas.
A tak mám radost, že jsme si včera navečer před Medúzou na Pepíka Třetího ten čas udělali.
Možná měl radost i on.

220630_Pepik_III

dva pomocníci

Montoval jsem dvě odpoledne světla na chodbě. Stěžovat si na práci zedníků nemá smysl. Prostě jsem to namontoval tam, kde připravili výstupy kabelů a tak, aby patky svítidel zakryly kabely, nerovnosti a díry. Nic na tom není.
Pro kočkeny to byl však úplně nový zážitek a tak pomáhali.
Například Nemo šlapal v prachu z vrtání ve zdi, který jsem nestihl při vrtání odsát. Přeci jen nešlo úplně zajistit, aby něco nespadlo na zem, přestože jsem měl v jedné ruce lux a v druhé vrtačku. Nemo z toho výkonu měl radost. Co že se to sype? A hele, ono se v tom dá chodit a nechává to stopy!
"Nemo! Jdi pryč! Dyť to celý rozneseš po schodech!"
A Nemo šel pryč a celé to roznesl po schodech.
Indy zase pomáhala se žebříkem. Vočuchávala ho, zkoušela na něj vylézt, zajímaly ji žárovky položené na schodech.
"Indy, nepleť se mi tu, ať vo tebe nezakopnu!"
A Indy se mi nepletla a já o ní nezakopl. A žárovky se schodů neschodila. Tak je šikovná.
Inu, není nad to, když má jeden dva pomocníky.

žuch

Nevím úplně přesně, jak je to s žužláním ucha. Pochopitelně tuším, že to nějak souvisí s projevy lásky, ale proč zrovna ucho? No, jsou i větší záhady na tom světě, tož to nechám moudřejším.
Ovšem kočkeni na to hledí zřejmě jinak.
Včera ráno měla Indiana úplně ožužlané ucho.
Tedy mývalí kočkeni mají na uších takové štětinky. Skoro jako rys. A tyhle štětinky měla Indy na pravém uchu skoro všechny pryč. Nemo jí musel nějak intenzivně okusovat nebo ožužlávat ucho, štětinky zmizely. Nu, snad to doroste.
Pak na schodech před koupelnou vypukla rvačka. Možná se chtěla Indiana do Nema pustit za to ucho. Kdo ví. Najednou se to chlupaté klubko tak nějak smýklo pod zábradlí, Indy z klubka vystoupila, kouká na to, já na to koukám a Nemo? Nemo visí za přední tlapky, zírá vytřeštěnýma očima, bradu má ještě nahoře, ale vším ostatním už jen visí a…. áááááuuuuu. Žuch.
A byl dole.
Jen se oklepal a šel si někam lehnout.
Dost bylo žužlání i padání.
Pro tuhle neděli má splněno.

to ví jenom Nemo

Jo, to jsem si nějakou dobu myslel, že jsou kočkeni vychovatelní. Pochopitelně funguje systém pochvala, odměna, trest, opakování. Ovšem to funguvání má svá pravidla. Vlastně jedno pravidlo. Funguje to, když se kočkenům chce. Odhadnout, kdy se jim chce a kdy nechce, je nemožné. Čili o výchově kočkenů si člověk může myslet cokoliv. Kočkeni ví své.
Nemo jde na věc vždycky přímo a vždycky přesně ví, co dělá, případně co dělat nemá nebo neměl. Na věci to nemění vůbec nic.
Takže když najdu drobnosti ze svého pracovního stolu na zemi, vím, že mi je neodfoukl průvan. Nema tedy výchovně přinesu ke stolu a dostane přes čumák. Za chvíli přijde a lísá se a dělá, že to byl vomyl, že mu to ujelo a že už se to víckrát nestane.
"To víš, že jo, Nemo. Jsme kámoši, máme se rádi, ale na stůl mi nelez, jo?!"
"Mau!"
Dodžel to. Na stole nebyl.
Na skříňku vedle stolu jsem nedávno odložil dvě malé reprobedničky. Koukají z nich kabílky.
Kabílky má Nemo rád.
Ale na stůl nesmí. To ví.
Jenže za vstup na skříňku přeci přes čumák nedostal.
Takže tohle není zakázané.
Výsledkem je překousnutý kabílek a výchovný přesčumák i na skříňce.
A že tam už nepoleze?
Samozřejmě že ne. Nepoleze tam nikdy, když v pracovně nebude.
A jindy?
To ví jenom Nemo.

ahoj!

Já na to úplně zapomněl. A totiž na to, že jsem byl s Kačkou v Botanické zahradě. Uvrtala mě tam zajít někdy před dvěma týdny. Že prý je tam akce pro školy a byli tam se třídou a je to prima a dávají tam kaktusy a ona si zapomněla vzít a …
A no jo, Kačko, půjdeme do Botanický.
A šli jsme. A protože to byl pátek, do pondělka jsem na to zapomněl a vzpomněl jsem si až dneska, když jsem ráno poslouchal Švejka, kterého čte pan Pivec. Švejk tam zrovna poslušně hlásil nadporučíku Lukášovi onu nepříjemnou nehodu, která se stala angorské kočce a harckému kanárovi.
A v tom jsem si vzpomněl na tu Botanickou a na toho papouška.
Ano, mají tam i voliéru s bílými papoušky a Kačka samozřejmě k papouškům musela.
A tak si je prohlížím, nahlas papoušky chválím, jací jsou to fešáci a jeden za mnou přišel. Oni tak po těch drátěných okách voliéry chodí.
"Nazdar Ferdinande," povídám.
Podíval se na mě, prohlédl si mě důkladně a povídá: "Ahoj!"
"Kačko, slyšelas to?! On mluví. On pozdravil!"
"Slyšela. To je skvělý."
Zkoušeli jsme na papouška dál mluvit, ale jemu se už nechtělo. Pozdravil nás a to mu stačilo.
Tedy mluvícího papouška jsem naživo viděl a slyšel poprvé.
Nu a nebýt Švejka, málem bych něj zapomněl a nezapsal si to. Možná proto, že se to stalo v pátek třináctého.

první let

Ferda byl můj první kocour. Tedy první opravdu můj, kterého jsem si vybral, prosadil, dojel pro něj a měl ho rád. Dej mu kočičí Pánbůh veselé kočičí nebe. A tenhle Ferda se kromě toho, že to byl krásnej kocour, proslavil i tím, že spadl se střechy. Už jsem tu o tom určitě kdysi psal, mohlo to být v roce 2009. V jeho šlépějích šla Cyrda, která ale se střechy nespadla, jen dělala rámus, když tomu svému pádu bránila.
Na mém současném domě však nejsou střešní okna a tudíž je lezení po střechách skrzevá otevřené okno nemožné. Ale je tu balkon. Balkon je dost vysoko a dost daleko od říms a od střechy, aby se kočkenům povedlo z něj dostat se tam, kam by neměli. Takže na balkon smějí bez omezení, čehož bezezbytku využívají. Ovšem předvádějí při tom napínavé kousky. Chodí totiž za zábradlím. Na tom uzoučkém pět centimetrů širokém proužku. Čučí do stran, dolů, po stromech a hlavně po všem, co lítá. Ale nemůžou dál. Je to vysoko a daleko. Čili je to bezpečné, utéct nemůžou.
Jsem si říkal.
Včera vpodvečer sedím ve světnici, sleduju zprávy, venku je hezky, sluníčko ještě nezapadá, ticho, klid, pohoda. A v té pohodě cosi zašustí a zaškrábe. Vzápětí periferním viděním zachytím něco padajícího z balkonu. Má to mnoho končetin a zmítá se to v pádu na zem.
Ha!
Jdu se podívat, co to a kdo to. Otevřu domovní dveře.
"Nazdar Nemo!"
"Nazdar pane, já jsem teďka tady a jdu domů. To bys nevěřil, jak …"
"Ale věřil Nemo, věřil. Já tě i viděl. Nejseš první ani poslední, kdo spad' z balkónu. Tak pojdˇ."
Nemo nakráčel domů s pyšně vztyčeným ocasem. Aby ne. Svůj první let zvládl na jedničku.
Takže až budete u nás pod balkónem, dejte si pozor, už zase u nás padá kočka!

sebrali mi křeslo

To jsem kdysi kdesi četl, že jsou případy, kdy krádež je do jisté míry patologickým jevem a takový zloděj nemá pocit, že by dělal něco špatného. Prostě to chce a tak si to vezme. Asi bude lepší se tu nemíchat do práce psychologům, ale tu větu, co říkávala babička, tu si dobře pamatuju. "Za vsí se utábořili cikáni, přepočítejte si slepice."
Doba kočovníků pominula, ovšem dávat si pozor na své věci, to není nikdy od věci. Ale co s tím, když vám věc sice zůstane na očích, ale zabere ji pro sebe uzurpátor? Tady je každá rada drahá.
A právě to se mi to stalo.
Podědil jsem po Ondřejovi staré křeslo. Hezky se v něm sedí, odstěhoval jsem ho do pracovny a slouží i jako slunící křeslo na balkóně. Pro lidi. Jenomže v našem domě nežijou jenom lidi. Jsou tu i kočkeni. Ještě před týdnem se na křesílko neodvážili ani tlapku položit. Ale v pondělí se rozhodli na křeslo položit nejen tlapku, ale i sami sebe.
Tady jdou všechny rady a poučky stranou.
Na to prostě není recept, když vám kočkeni seberou křeslo a ještě si na vás votvíraj hubu.

na_kresle_220502

cvakací rituál

Tak už to taky dělaj.
Prvně jsem si toho všiml u Sáry. To byla kočka malá a statečná. Prala se za nás s celým Oleškem a přišla, kdykoliv jsem ji zavolal. Doma za oknem pak cvakala zubama na vlaštovky na terase. Ferda, nádhernej kocour mývalí, cvakal taky. Cirda jakbysmet a asi cvaká dodnes.
Jen ti mí dva kočkeni - Indy s Nemem - necvakali. Za ptáky se dívají, po okně se vzpínají, po balkóně pobíhají, natahují se a civí, kde co lítá, ale necvakají.
Až dneska.
Na ořešáku sedávají kdejací opeřenci, což mé kočkeny pochopitelně nenechá klidnými. Tudíž se projevují, jak výše popisuji. A teď koukám na Indy: sedí před balkónovými dveřmi, na ořešák přilít kos a Indy se třese hlava. A cvaká zubama!
Je to tady. Neměli se to kde naučit, od nikoho to neodkoukali. A přesto se ti mí kočkeni drží tradice, čili: je-li za oknem pták, je třeba na něj cvakat zubama. Nemo se to od Indy jistě rychle naučí.
Co přesně ten cvakací rituál znamená, ovšem stále nevím.
Ale tolik vím, že uvítací ceremonie to určitě není.

kočkeni krátkosrstí

Chodit k holiči je činnost velmi obvyklá. U lidí. Kočkeni kadeřníka příliš často nenavštěvují. Rozhodně to není tak, že by si jednoho dne vzpomněli a došli si do salonu sami. Když na to tedy přijde, je potřeba je tam odnést.
Vyšlo to tak, že jsme se rozhodli nechat na léto kočkeny ostříhat a tím se zbavit chuchvalců chlupů, které nás trápí celou zimu v domě i při několikerém denním luxování.
Přeprava proběhla v úplném klidu, stříhání i cesta domů taktéž.
Nu a výsledek?
Dohromady i s přepravkou a chlupama vážili 15,7 kilo. Po střihání jsem je nevážil, ale počítám, že těch chlupů bylo jen pár deka.
A tak máme od pátku doma dva velmi krátkostrsté kočkeny mývalí. Jsou asi tak o dvě třetiny menší než s chlupama a strst mají heboučkou jako samet. Večer pospávají svým lidem na klíně a přes den se honí za svými ocásky.
Inu jsou to pořád teprv koťata.

infarktová příhoda

Nějak jsem se přestal dívat na večerníčky. A kupodivu už opravdu velmi dávno, skoro bych řekl desítky roků to může být. A tudíž nemám představu o tom, zda ještě někdo zná Toma a Jerryho. Pochopitelně u mě vedou ti medvědi, co se potkali u Kolína, ale pro dnešek jsem si vzpomněl právě na kocoura Toma. Ten totiž velmi často běhal ztřeštěným způsobem a to tak, že zabíral na místě a pořád mu to podkluzovalo. A teprve, když se chyt', vystřelil z místa jak namydlenej blesk.
Nu a včera večer byl Tom u nás doma.
Přinesli jsme balónek z oslavy, balónek je na dlouhé tkaničce, na tkaničce je závažíčko. Běžná věc.
Nikoliv však pro Nema běžná.
Okamžitě se začal o tkaničku zajímat. Nechápu, co na těch provázcích a tkaničkách furt má.
Tahle tkanička ho zajímala mimořádně silně. A to až do chvíle, kdy se do ní nějak zamotal.
V ten okamžik zešílel.
Vyskočil, zabral, běžel chvíli na místě, než se chytnul a uháněl z kuchyně.
Jenomže při tom běhu na místě se ještě víc zamotal do tkaničky a tím pádem za sebou vlekl tkaničku, závažíčko i balónek.
S děsem v očích konečně zabral a řítil se ven na chodbu. Tam mu to zase začalo klouzat. Musel zatočit a zatáčku nevybral. Znovu běžel na místě pln děsu z balónku, který se pořád vznášel nad ním a cukal se podle toho, jak se Nemo snažil dílem vymotat z tkaničky a dílem utéct.
Konečně se mu podařilo zabrat a vystřelil nahoru po schodech. Tam se konečně zbavil tkaničky, závaží i balónku. Utekl nahoru do chodby a s bázlivou obezřetností se pak skrzevá zábradlí díval, jak se smějeme a uklízíme vznášející se balónek zpátky do kuchyně.
Byla vám to náramná taškařice.
Pro nás.
Pro Nema infarktová příhoda.

myslící tvorové

Neznám přesnou definici myslících tvorů a nebudu se po ní pídit. Stačí, že si myslím, že i myslící tvorové někdy nemyslí a naopak.
Například kočkeni: patří k tvorům myslícím nebo nemyslícím?
Řídí se instinkty nebo myšlením?
Tak třeba:
Normálně se oba vyvalují na sluníčku na balkóně. Pěkně za zábradlím. Přemýšlejí, řeknu si. Je jim jasné, že před zábradlím je prázdno a zahučet dolů do prázdna, to je nemyslitelné. Jenomže pak zvednu hlavu od počítače, mrknu na balkón a co nevidím … Nemo balancuje na tom uzoučkém proužku balkónu před zábradlím a naklání se dolů. Nespadne, ale hned mě napadne, že to přece nemyslí vážně.
"Nemo!"
Koukne na mě, zamyslí se, přeleze tyčku zábradlí a usadí se v bezpečí za zábradlím.
Anebo:
Zdrojem potravy pro kočkeny je … no přece páneček! Ten vždycky do misky nasype, co třeba. Proto je třeba si pánečka předcházet a po ránu přivolat, aby nasypal. Toť chování rozumné. Ovšem když páneček přinese tem kyblík s granulemi a sype je do misky, Nemo pravidelně strčí čumák do kyblíku, zahákuje ho bradou a pídí se po granulých, co jsou uvnitř, jelikož ty, co jsou uvnitř jsou lepší než ty, co už jsou z kyblíku venku v misce.
"Nemo! Přemejšlej! Dyť sou stejný!"
Nepřemejšlí. Bradu má zahákovanou v kyblíku.
A jindy:
Indy je černá jako uhel, jako bota, jako tma o půlnoci. A proto si myslí, že není vidět. Už se mi kolikrát stalo, že jsem ji přehlédl a při vyhánění zvěře ze světnice jsem ji tam nechal.
"Kde je Indy? … Indy ….!"
Jdu zpátky a Indy je pod stolem, za stolem, pod židlí, pod kanapem … a myslí si, že ji nevidím.
"Indy! Já tě dobře vidím! Syp se ven!"
Nic. Dělá, že tam není.
"No tak!"
Musím dupnout a kápku ji postrčit.
"Co děláš, pane? Já myslela, že si myslíš, že tu nejsem?!"
"Hele, nemysli si, že tě nevidím. Padej ven!"
Indy se líně zvedne, udělá jedno protestní kolečko a loudá se ven.
A myslí si své něco o lidech a klidu na spaní.
Tak a teď mi někdo povězte, estli sou ty kočkeni myslící nebo ne.

podle nosa ...

Tak tedy zpátky na stromy!
A to doslova.
Já myslel, že tu po ránu rámusej drozd s kosem. Ale to jsem se spletl a podcenil jsem tady to naše ptactvo. Kdepak jenom ti dva. Huláká to tu jeden přes druhýho a vůbec nejni prauda, že podle nosa poznáš kosa.
Včera ráno takhle koukám a pak fotím. Támhle na sloupu sedí drozd. Musí mu bejt pěkná zima, říkám si. Byly tři pod nulou a von se tam třepal a vyhlížel sluníčko. Tak už vím, jak to vypadá, když je člověk zmrzlej jako drozd, pomyslel jsem si.
Nu a dneska ho chci dát sem, do deníku.
Jenže ouha!
Von to nejni drozd. Je moc černej. Ale ani kos. Je moc kropenatej.
Je to špaček. A je tam dneska zas. Na tom sloupu. A huláká na celé Oleško.
Tož tuhle je, ten špaček, co nejni kos ani drozd:

špaček_220411

kočkeni zmizeli

Inu kdy jindy čekat aprílové počasí než v aprílu, že ano. O víkendu to platilo beze zbytku. Chyběla jen bouřka z vedra. Kromě ní se to všechno střídalo v půlhodinových intervalech. Kroupy, sluníčko, déšť, vichřice, sníh, polojasno, mokrý sníh, temno jak o půlnoci, modrá obloha, lijavec a zase vítr a pak vánice. To tedy byla čina.
V noci jasno, měsíc svítil, světlo jako ve dne, ráno skoro tři pod nulou.
A kočkeni zmizeli.
Oni mají totiž pelíšky tuhle nahoře u pracovny proti dveřím do ložnice, aby se nebáli, když nás mají v noci hlídat. Spí tam v klidu a míru v dobré víře, že jim se nemůže nic stát. Přes dveře je přeci hlídají jejich člověci. Jenže dneska v noci tam nejdřív spala jen Indy a pak už ani ona ne.
Bylo totiž jako ve dne.
Ano, Měsíc jim svítil prosklenou stěnou v chodbě přímo do pelíšků a to se špatně spí. To je jako by jednomu někdo svítil baterkou do postele. Tož se odloudali o patro níž, kde mají taky pelíšky, ale je to holt daleko od lidí. Tentokrát to jinak nešlo. Měli na vybranou: Buď se nevyspat, mžourat do měsíčního svitu a být blízko člověčenstva nebo si zdřímnout, ale o samotě.
Zvolili tu samotu. Přeci jen spát je potřeba. Počítám, že i tak to budou dospávat celej den.

ptačí duet

Je tu jaro, to se nedá nic dělat. Je to v kalendáři a je to vidět i na té přírodě probouzející se ze zimní dřímoty.
Touhle dobou jsem si tu psával o tom, jak to ptactvo nebeské to jaro vítá zpěvem. Už jsem s tím ale přestal, jelikož se to stalo všedním jarním úkazem.
Tak proč se k ptačímu zpěvu vracím znovu?
Nu přeci proto, že ten zpěv je letos nějak intenzivnější.
Ano, bydlím v jiném domě s jinou zahradou, ale pořád u nás na Olešku. Tudíž by se dalo říct, že není důvod se podivovat nad ptačím zpěvem. Je to všední jarní, byť radostná, událost. Jo, ale pokud si někdo z laskavých čtenářů vzpomene, před lety jsem tu vedl spor, zda to, co po ránu od čtyř řve na střeše, je kos nebo drozd. Tenkrát to byl kos.
Ale teď?
Na zahradě jsou vzrostlé desítky let staré stromy. Mám tu v nich spoustu ptactva včetně sojky, žluny, strakapouda a dalších větších ptáků.
Nu a nahoře na poslední větvičce špičky smrku sedí drozd a zpívá, co mu hrdlo stačí. Ale to není všechno. O kus vedle na jiném stromě se hlásí kos.
Hulákají společně v duetu a překřikují se, kdo bude mít silnější hlas. Až z toho jde hlava kolem.
Nádhera je to.

drozd_220407

rok od roku větší

"Tak a je po něm jak po žabe," praví občas kolega z Brna. Nemá tím na mysli příslušného obojživelníka, nýbrž objekt běžného užití, jenž se v danou chvíli nachází ve stavu k nepoužití. Průpovídka má však zřejmě kořeny v nějaké příhodě právě s oním obojživelníkem.
A protože je jaro, opět jsem si na žaby vzpomněl. Tedy ani tak nevzpomněl, jako je začal potkávat. Ano, tuhle u rybníčku před Březovou už je zase živo a zase rozpatláno po asfaltu.
Už jsem tu před lety o tom psal. I letos žáby přišly přesně podle kalendáře, tedy s příchodem jara přecházejí silnici a míří do rybníčku. A předevčírem už ochránci postavili plůtek a značky ku ochraně předmětných množení se chtivých obojživelníků.
Včera jsem jednu žabu potkal. Jezdím tam pomalu a zpomalil jsem ještě víc. Nebylo třeba zastavovat a přenést ji. Byla už skoro na hraně asfaltu. Ale to, co mě udivilo, byla její velikost. Bylo to jako když se sune hrouda hlíny z pole. Ale pořádná. Takové to bylo neohrabané, pomalu to zvedalo nohy a sunulo se to ke svému cíli. Ještě jsem zahlédl tu žabí tlamu a oči, které sledovaly, jak se sunu já v autě.
Žaba dolezla, kam chtěla a já si tak říkám, estli náhodou ty žaby nejsou rok od roku větší. Protože jestli to půjde takhle dál, ten rybníček jim přestane stačit.

zůstalo to v paměti

Už nějakou dobu mi vrtá hlavou, jak to tedy vlastně je. A to od té doby, co jsem si toho všiml a popsal to v zápisu "robot pro kočku". Pořád je to nějak divně, nějak jinak.
Kočkeni na robota útočí, někdy před ním utíkají, jindy si s ním hrajou a měl jsem dojem, že Indy ho umí i spustit. A tak jsem si to taky zapsal. Jenomže ono to tak být nemusí. To napovídalo příliš časté spouštění robota. Bylo to sice vždycky tak, že Indy byla někde jinde než já a robot se spustil, ale to ještě nemusí znamenat, že mačká packou tlačítko. Přestože to tak vypadá a nabízí se to jako vysvětlení.
Jenomže dneska byli kočkeni oba tady se mnou v pracovně a robot se spustil.
Třetího tvora tu doma nemám, nikdo další tu není, tak co to teda je?!
Došlo mi to hned.
Ten robot má v sobě kalendář s hodinami a do něj se dá uložit pravidelné automatické spuštění. A to je ono. Před časem jsem si s tím hrál, ale nevěděl jsem, jak se to nastavuje, tak jsem toho nechal. Do návodu jsem se nedíval. Nu a ono tam v té robotické paměti něco zůstalo a teď mě to straší tím, že se robot sám spustí.
Zajímavé na tom je, že mi to spouštění přijde nepravidelné. Ale to se mi může zdát úplně stejně jako to, že Indy mačká tlačítko.
Ale zdání to bylo prima, škoda že vysvětlení je tak obyčejné.

šup na balkón

Za sousedovým plotem je vždycky líp než na vlastní zahradě, cizí oběd je chutnější a venku za oknem je to vždycky lepší než doma u okna. To dobře vědí i kočkeni.
Nemo je v tom vědění šampiónem.
On dobře ví, že v kuchyni je líp než na chodbě, na chodbě líp než ve světnici a na balkóně líp než v pracovně. A podle toho vypadají naše okna a dveře. Upatlaný vod pacek. Nemo si stoupne a šoupe tlapama po okně a po skleněné výplni dveří. Vždycky chce tam, kde teď právě není. Tedy na druhou stranu.
Právě před chvílí se snažil projít dveřmi na balkon.
"Nemo nech toho!"
"???"
"Přestaň!"
"!!!"
Na chvíli Nemo odejde od okna. Vlastně neodejde, jen udělá kolečko a k oknu se vrátí.
"Povídám, nech toho!"
"???!!!"
Čučí na mě velkejma kocouříma očima.
"Ale já tam musím!"
"Nemusíš. Přestaň s tím škrábáním skla."
Další kolečko a znovu k oknu.
Nu, dobrá, kdo chce kam, pomozme mu tam. Popadl jsem Nema a šoupnul ho na balkón.
"Ale pane, co to tropíš?!"
"Co by, zrzundo. Chtěls' na balkon, jsi na balkoně. A buď si tam. Já musím psát."
Nemo sedí na balkóně, zírá skrzevá zavřené dveře obrovskejma kocouříma očima, jednu tlapu zdviženou do prosebné polohy. Zírá, loudí a třese se. Venku je jeden nad nulou.
Chvilku jsem ho tam nechal, aby si užil toho "za oknem".
"Tak pojď. Už tě to tam nebaví?"
"Maauuuuu!"
Nemo vklouzl dovnitř, do tepla. Žádné další kolečko se nekonalo. Chvilku civěl ven, pochopil, že to venku nejni žádnej med a teď leží támhle u dveří na chodbu a spí. Vyčerpán mrazivou ranní zkušeností.
A Indy?
Ta ho celou dobu jen sledovala a teď na něj dohlíží:
"Troubo, tos' nevěděl, jak je teď venku zima?"

pejskařem

"Tak tu máš," pravila paní učitelka bezeslovným gestem podávajíc mi vodítko s Fifinkou.
Předání vodítka předcházela plánovaná cesta na rozezpívání právě k paní učitelce s následným odvozem Kačky a její kolegyně na pěveckou soutěž. Ovšem soutěž byla ještě daleko. Přítomností bylo slunné odpoledne a moje přání jít místo poslouchání zpěvu prostě na procházku.
Vyfasoval jsem tedy Fifinku. Pejska rozumného a cesty znalého.
Šli jsme tuhle na Hradčanech do parku, který Fifinka dobře zná. Je to původně starý vojenský hřbitov, kde odpočívají pruští vojáci. Poprvé v životě jsem takhle vedl na vodítku pejska a stal se tak na chvíli dobrovolným pejskařem. Tedy on pejsek spíš vedl mě, ale dělal to docela citlivě a celkem jsme se shodli. Čili já naznačil kam půjdeme, Fifinka nazanačila na druhou stranu a podle toho, čí tah na vodítku převládl, tam jsme šli. Obešli jsme v tom slunečném odpoledni park celý. Cestou jsem se musel naučit i sbírání psích hovínek, jelikož Fifinka jedno vytvořila. Není to nic složitého. Nu a pak se ještě nechala vyfotit a potom už mě táhla domů. Ještě na konec toho rozezpívání.
Fifinku jsem odevzdal, pochválil a jeli jsme do Benátek. To už bez Fifinky.
Ta procházka byla fajn.

Fifinka

hlasové ovládání

Hlasové ovládání je hitem posledních let a kdekdo se snaží jej nabídnout. Takže takové "zhasni" už nemusí být nutně povel pro někoho z okolí, ale pro hlasový vstup nějakého ovladače. A on zhasne. Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je opravdu lidstvo tak zaneprázdněno, že musí ovládat žaluzie, světla, topení, rádio či další položky hlasem. Jestli by nebylo lepší a lacinější si prostě dojít k tomu oknu a závěsy roztáhnout ručně. Ale nešť, pokrok se nezastaví.
Nu a tak i já mám hlasové ovládání. Hlasově ovládané kočkeny.
Ano. Dokud mlčím, neděje se žádný pohyb. Jakmile však začnu mluvit třeba do telefonu nebo pustím rádio, už jsou kočkeni na nohou, jichž mají dohromady osm plus dva ocasy. A začnou všemi deseti vobejdovat. S ocasem nahoru se mi třou o nohy a Indy si na mě vyskočí.
A to je ten kámen úrazu.
Zrovínka před chvilkou volala moje paní z práce. Indy se okamžitě probudila, skočila mi do klína a vocas mi strčila přímo do nosu.
Copak jsi chtěl, pane?
Nic nechci. Jenom mi nestrkej ten vometák do nosu. Mluvím s tvojí paničkou.
Ty jsi mě nevolal?
Ne.
I to nevadí, tak si na tobě alespoň ustelu.
Žádný stlaní. Syp se dolů.
Indy se drží, já ji smetu, ona mi drápkem roztrhne triko a jde si po svých nechápajíc, proč jsem ji schodil a proč se zlobím.
Jo, tohleto hlasový vovládání má eště spoustu much, kerý je potřeba vychytat.

robot pro kočku

Ano robot.
Ovšem robot pro kočku?
To je totiž tak: v chodbě je robot, protože v chodbě jsou kočkeni nejvíc, mají tam škrabadlo, výhled ze dvou pater z okna, schodiště na probíhání, zábradlí na prolejzání, pelechy dva, jídlo pití … co hrdlo ráčí. Proto je v chodbě nejvíc chlupů a proto robot jezdí dvakrát denně.
No jo, ale může se takovej robot pustit sám?
Nemůže. Leda by to měl v kalendáři a to nemá.
Takže když sedím v pracovně a najednou se robot sám od sebe rozjede a začne uklízet, je mi to divný.
A právem protože to tu ještě nebylo, aby si kočkeni po sobě uklízeli. Ale nedá se nic dělat. Je to tak. Kdo to byl, to už nevypátrám, ale jeden z těch mých kočkenů položil tlapu na tlačítko a pustil robota.
Jestli to bylo schválně nebo jen tak ze zvědavosti, to nevím.
V každém případě bylo tak jako tak potřeba uklidit.


ps …
Ha!
Mám ji!
Důkaz proveden civěním: Nemo na mě dneska civěl do dveří koupelny a tu se spustil robot dole v chodbě. Kromě Indy tu nikdo jiný nebyl. Z toho plyne, že Indy na to přišla a pouští robota sama.
Indiana bude mít ode dneška přízvisko Robotická.

pps …
Je to jinak … viz pozdější zápis v březnu

jak to bylo s rybou

Když je hlad, chutná všechno a nejlepším kuchařem se tak může stát kdokoliv. Kočkeni dostávají najíst pravidelně a o žádném kuchaři nic nevědí, natož aby tušili něco o hladu. A to se projevuje tím, že když mají v misce něco, co tam ještě nebylo, chovají se mírně řečeno odtažitě. Tedy po prvním nadšení z plné misky se na mě otočí s otázkou v očích:
"A to má bejt jako co?"
"No co by to bylo, dobrá šťavnatá konzerva s rybou, copak to nevidíte?"
"Hmmmm …."
Nadšení z jídla v misce v sobotu opadlo během pár vteřin.
"A kde jsou naše granule?"
"V pytli. Dostanete je, až tohle sníte."
"Mmmmmm…"
A šli vod misky.
A já šel ven.
Říkal jsem si, že když tedy jim to nevoní, tak až se vrátím, vyhodím to a dostanou to svoje. Tuhle konzervu jsme dostali na zkoušku a když jim nejede, nebudem to lámat přes koleno.
Za dvě hodiny jsem se vrátil.
Miska byla prázdná a vylízaná do čista a do sucha.
Vida, vy chlupatci. Takhle se na vás musí. On ten hlad nakonec vařit umí, co?
Nasypal jsem jim granule do prázdné misky.
Přišli hned. Čuchli a obrátili na mě chlupaté hlavy s kočičíma očima:
"Zase granule? A ryba by nebyla?"

vyplatí se důslednost?

Výchova mení nic snadného, to mi jistě potvrdí každý, kdo se alespoň pokusil někdy někoho vychovávat. A když jde o výchovu kočkenů, darmo mluvit.
Stačí chvilkové povolení, nepozornost, nedůslednost a je po výchově.
Například to, že kočkeni do koupelny nesmějí, to víme všichni včetně nich samotných. Jenomže když jsem v koupelně já, neodvažují se, ale jakmile je tam má paní, jsou tam nasáčkovaní natotata. Z toho je vidět, kdo je ten zlej.
No a včera večer jsem v tom "bejt zlej" pokračoval.
Usmyslel jsem si totiž, že za křesílko Nemo nesmí. Včera na to prostě nebyly vhodné podmínky, rozkousal by tam kabel, udělal by tam binec a vůbec: prostě ne!
Dívali jsme se na detektivku a Nemo to zkoušel. Jednou, dvakrát, třikrát … Nestačilo mu okřiknutí. Musel jsem vstát a dělat zlého páníčka.
"Já vstanu, ale pak uvidíš!"
Nemo si vždycky počkal, jestli vstanu a když viděl, že ano, víc už vidět nechtěl. Odešel se válet pod okno k topení.
A takhle to zkusil dobře pětkrát.
Nedal jsem se. Pětkrát jsem vstal a pětkrát to Nemo nechtěl vidět dál a vrátil se pod radiátor.
Nu a pak nastal zlom.
Nemo pochopil, že tentokrát mu to neprojde a pošesté už jen vstal a na pouhé lusknutí prstů se vrátil zpět pod okno. Ještě udělal dva pokusy a pak už na zbytek detektivky zaparkoval pod oknem.
Vida, jak se vyplatí důslednost, řekl by si laskavý čtenář, který nežije u kočkenů.
Chyba lávky, pravím já.
Dnes je vše zapomenuto a výchova může pokračovat tam, kde včera začala. A stačí nepatrné opomenutí. Stačí, abych z toho křesílka nevstal a bude po výchově.
Důslední jsou totiž nakonec jenom ti kočkeni.

myš v kartáči

To bych musel vysávat celej den pořád, kdybych měl mít po kočkenech čisto furt a všude. Jenomže to bych nedělal nic jinýho. Tudíž uklízí robot. Taky skoro pořád. Kočkeni už si zvykli, že po podlaze něco jezdí, takže jim to nevadí. Ba dokonce si s robotem hrají.
Například Indy ho tahá za fousy nebo mu mačká centrální tlačítko.
Právě teď ho Indy zase sama pustila. Nemo je tady u mě v pracovně a robot se sám dole rozběhl. Musela do něj strčit a on se sám poslušně vrací domů, do zásuvky.
Tohle hraní by ani tak nevadilo. Horší to je s myšmi a jinými kočkeními hračkami.
Pochopitelně je vždycky sesbírám a dám do kočkeního pelechu, aby při úklidu nepřekážely. Ale to by byla nuda.
Kočkeni se neradi nudí.
Takže berou myši a jiné hračky a hází je robotovi do cesty. Nu a robot poctivě vysává a vysává a … a zastaví se a naříká. Tiše pípá. Jdu k robotovi a co najdu?
Pochopitelně: myš napůl sežranou robotem.
Tak tedy vymotám myš z nasávacího prostoru, vyčistím to a spustím robota. Myš putuje zpět do bezpečné úschovy. Nu a tam ta myš sice zůstane, ale kočkeni mají ještě další myš a další hračku a tak robot zase za chvílí nešťastně pípá a já jdu zase vymotat myší ocas z kartáče a nasávání a zase pustím robota a … a přijde vám to, že je to furt dokola?
Jo je.
Tak to holt s kočkenama chodí.

v měsíčním svitu

Touhle dobou není zrovna ideální počasí na to, aby se člověk vyhříval na sluníčku. Jistě, dá se zajet na hory nebo někam do teplých krajin, ale pokud budeme mluvit o naší zahrádce, tak ta slunka letos zatím moc nezažila. Jak tedy nahradit slunění? Snadno, řekne každý a odkáže nás někam do solária.
No jo, ale co kočkeni? Taky maj rádi sluníčko a taky se rádi vyvalujou v jeho svitu. Ale když je za mraky? Co dělat?
Nu dnes kočkeni předvedli, že na to mají recept.
Takhle nad ránem se pěkně vyjasnilo. Ovšem soudný čtenář hned namítne, že v tuhle roční dobu je nad ránem tma jak v pytli.
Leda že by … ano, správně, leda že by svítilo něco jiného.
Například Měsíc.
A kdyby to byl k tomu ještě Měsíc v úplňku …
A to právě dneska nastalo.
Měsíc v úplňku, úplné jasno a kočkeni za tím obrovským oknem na parapetu na schodišti.
Váleli se tam v tom měsíčním svitu jako na Riviéře.
Pochopitelně, že je do kožichů nic nehřálo, ale co na tom sejde. Svítit to svítí. Tak o co jde. Dem se válet.
Anebo je to snad tím, že oni se kočkeni válej skoro pořád?

má na to svědka

Jsou místa, kam se může a jsou místa zapovězená. Tak například do ložnice kočkeni nesmějí. Ani do koupelny. To by ovšem nebyli kočkeni, kdyby to alespoň nezkusili.
Nu a dneska proběhla zkouška podle mé paní následovně:
Nejdřív přišel ke dveřím koupelny Nemo. Když zjistil, že tam páneček není, ale je tam jen panička a to ještě až za skleněnými dveřmi, šel dál. Nechal se okřiknout a zase pomalu odešel.
To ovšem nebyl odchod, nýbrž naopak. Došel pro Indy, vrátili se společně a pozval Indy dovnitř. Zůstala stát na prahu. Nemo nakráčel až ke sprchovému koutu. Indy dělala publikum.
"Vidíš, kam až se dá jít? Úplně v pohodě jsem až u sprchy. To koukáš, co, Indy?!"
Vzápětí panička vykázala ze zapovězeného ráje oba. Jenomže o to nešlo.
Šlo o to, že Nemo tam byl a má na to svědka.
Jestli voni ty kočkeni nejsou náhodou pěkně vypečený.

třetí keramická

Prý to snad bylo nědy v době kamenné. A totiž to, že kdosi objevil, že hlínu lze namočit, uplácat, vypálit a je z ní keramika. Od té doby je keramika všude mezi námi. A to i mezi kočkeny.
Mají keramickou misku na vodu, ve které je fontánka a Nemo se naučil pít pěkně shora, zatímco Indy blemcá vodu postaru zdola. Mají i misku na granule. Opět keramickou.
A v tom je ta potíž.
Totiž oni mají už třetí misku na granule. Třetí keramickou.
Jak na to ten Nemo přišel, vážně nevím, ale když jsem mu onehdá četl levity, vyskočil, zabral zadníma, smekl se, nakopl misku na granule, ta letěla na misku s vodou a bylo po ní. Tedy po té misce s granulemi. Fontánka přežila.
Totéž předvedl předevčírem s druhou keramickou miskou na granule. Tentokrát k tomu neměl důvod. Jen se prostě tak rozběhl. A lup! Bylo po misce.
Vyndal jsem ze šuplíku další, třetí v pořadí. Ale současně jsem byl pro jinou, pro plechovou.
Včera jsem je vyměnil. Keramická jde zpátky do šuplíku do zálohy a službu nastoupila nerezová.
Přece si nenechám roztlouct včechny misky v domě.

vlez mi na záda

Pravidla jsou tu proto, aby se dodržovala, což je často v přímém rozporu s realitou. Ovšem není to tak ve světě kočkenů. V něm jsou pravidla jasně daná. Jenomže to má háček. Každou vteřinou se musí ověřovat jednak skutečné znění těchto pravidel a potom i jejich platnost. To ve výsledku znamená, že pokud jednou jedinkrát na zlomek vteřiny zaváháte a povolíte, zavedené pravidlo už neplatí.
U nás platilo pravidlo "nelez mi na záda".
To je pravidlo opačného charakteru oproti tomu "vlez mi na záda".
Indy totiž ráda lezla po lidech. Měla to povolené tam, kde přišla na svět. Ale u nás to měla zakázané a nepovolil jsem. Až do včera. Včera jsem jí dovolil, aby mi vlezla na klín, když jsem seděl v křesílku. Indy si to vysvětlila tak, že už zase může lézt po lidech.
Takže když navečer přišel Matěj, znenadání mu u stolu chtěla vlézt na záda, což se neobešlo bez okřiknutí a plesknutí.
"Kam to lezeš?!"
Indy tedy nerada ustopila od svého lezeckého cíle, ale už je pozdě. Já jí dovolil na mě vyskočit a to je změna pravidel. Stará neplatí a nová se musí teprve definovat.
Inu pravidla tu jsou … ale jen Indy ví, jaká.