WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

váleček

Když se se předělává místnost, je třeba ji po předělání vymalovat. Nejen místnost, pochopitelně, ale dneska tu jde o místnost. Tu, kterou předělává Juráš v bytě. A tu, kterou je třeba vymalovat. Má to na starosti jeden pán veselé mysli a s ním jsem se v neděli potkal. Motal se u toho Artex. To je Jurášův kocour. Je to takovej váleček chlupatej, mají ho rádi a Artex se lísá.
Nu a tak jsme s pánem, Álou i Jurášem probírali stav věcí, běh světa a fleky na zdech. Je na to prý prostředek, kterým se zeď natře a ty fleky pak nejsou vidět, což nám pán dokládal praktickou ukázkou na přítomné zdi. Fleky tam nebyly. To musel uznat i Artex, který právě vylezl z úkrytu, poněvadž usoudil, že už je bezpečno, nic velkého se nepřemisťuje a malířský váleček utichl a tudíž ho nemusí dozorovat a může se věnovat lidem.
"Vida," pravila Ála, "Arťas je takovej váleček. S ním by se dalo v nehorším taky malovat."
Pan malíř obratem zareagoval:
"No jo, ale to by mělo kocoury!"
Jak jsem říkal - pán je veselé mysli.

dvojbudka

Ano, je to tak, je to potvrzené, je to zpozorované, zaznamenané a je to na denním pořádku. Bydlí tam všichni. Nebo tam všichni chtějí bydlet. Anebo se ti větší starají o ty menší. Anebo je to úplně jinak, ale skutečnost je taková, že pod těmi taškami na rohu střechy spolu ve zvláštní shodě žijí vrabci i kosi.
O víkendu jsem totiž viděl mladého kosa, jak leze dovnitř. Starého kosa, jak zpívá venku. Vrabce, jak besedují na lemu žlabu a jednoho z nich, jak nese do hnízda trochu suché trávy na opravu hnízda. Ba dokonce kosa i vrabce několikrát společně. To všechno v krátkém čase po sobě.
Není jiného vysvětlení, než že tam mají společný dvojdomek. Takovou ptačí dvojbudku, ve které je dost místa pro všechny. Neperou se, nehašteří se. Každý si zpívá po svém a jeden druhého mají v ouctě.
Tak si říkám, jestli by se to nedalo použít jako příklad pro společný život na týhle planetě.
A to nejen černejch s hnědejma.

kos_200418

vrabci_200418

vrabec_200418

vrabčák vyrost'

Někomu se někam nakvartýrovat, to není jen tak. Na to je potřeba nátura. Tím ovšem nechci říct, že se to neděje, naopak: imrvére je někdo někde nakvartýrovanej.
Třeba zrovna ten kos.
Je to pár dnů, co jsem si tu zapsal, že už vím, kde bydlí vrabčáci.
Tak to pořád platí.
Ale!
Koukám včera, že ten vrabčák nějak vyrost'.
Podívám se pořádně a vidím, že nejen vyrost', ale i zčernal a zoranžověl mu zobák. A vlastně to ani už není tak moc vrabec jako spíš kos. Stojí ve žlabu, přesně v tom místě, kde stávají vrabčáci, co tudy chodí pod tašky krmit do hnízda mladé. Příletí vrabčák, koukají na sebe. Malej kouká ze strany na stranu, přešlapuje - a nic. Kos otočí hlavu, ani se nehne - a taky nic. Koukaj dál na sebe.
Vrabec odletěl, za hodnou chvíli odlít' i kos a pak se vrabec vrátil a vlezl do hnízda pod střechu. Ale kos je tu teď vidět furt.
Že by se do tej mezery pod taškama chtěl nakvartýrovat hned po vrabcích?
Nebo chce kos ty vrabčáky vystrnadit?
Co já vím. Nevím. Kos to ví.
Je to totiž dost dobrej kvartýr.

kde bydlí vrabčáci

"Víš, kam chodí komedianti na záchod?" ptá se chlapeček Štěpána Šafránka v jednom z filmů o básnících. Odpovědi se mu nakonec dostane, ale mám takovej pocit, že spokojenej s ní není.
Takových otázek je spousty. Zdají se být úplně zbytečné, ale člověku tu a tam vrtají hlavou. A odpověď nikde.
Tak například: ví někdo, kde bydlí vrabčáci?
No jasně, řeknete si. Někde ve křoví si staví hnízda. Nebo najdou nějakou skulinu ve stromě nebo tak nějak.
Jo.
A viděl je v tom hnízdě někdy někdo?
O vrabčáky se málokdo stará a málokomu stojí byť i za otázku. Vrabců je. Ale oni taky ubývají a už jich není, co jich bývalo.
A já furt nevěděl, kde bydlí.
Až teď. Teď jsem objevil, že bydlí ve žlabu. Přesněji řečeno nad žlabem.
Mají ve střeše pod taškami hnízdo. V tom místě chybí síťka. Proč tam chybí, to se mi zjistit nepodařilo, ale to, že tam není, to je bez debat.
A kde není síťka, jsou vrabčáci.
Pokoušel jsem se je vyfotit v hnízdě, ale i u vrabců platí to, co mi vloni říkal pan Stach: oni to nějak vycítí a fotit se nechtějí nechat. A navíc jsou děsně rychlí.
Tak se musím spokojit s konstatováním, že už vím, kde bydlí vrabčáci. Mají tam mladá písklata a když je přiletí krmit, je to úplnej koncert.
Inu, je jaro, vrabčáci se staraj a mladý budou za chvíli lítat.
Ze žlabu.

poslouchejte

Ty nejobyčejnější a samozřejmé věci jsou někdy úplným balzámem na duši. Třeba to, že sluníčko vychází a nehledí na nějaký letní či zimní čas. Letos bylo lze si povšimnout, že má letní i zimní lidstvo jiné starosti a nedávno vzrušeně probírané debaty nad užitečností či nesmyslností toho či onoho času zcela vymizely. Ano, lidstvo má teď jiné starosti, než se hádat, jestli je lepší mít večer o hodinu dýl světlo. Tak se prostě včera jen ze setrvačnosti otočilo vypínačem a "lup" je světlo. Ráno míň, večer víc. O hodinu.
A dneska ráno mě právě potěšila ta prachobyčejná věc, o které si tu píšu skoro každé jaro.
Ano. Kos.
Vůbec ho netankuje nějaké přepínání, natož pak zákaz vycházení.
Prostě: vyhlídne si to nejlepší místo a spustí svou jarní písničku.
Poslouchejte taky, je nádherná!

první čmelák na byt

Ono tedy jaro je už za dveřmi a zima byla teplá, ale přesto bych ještě nečekal žádné hmyzí rojení. No a vidíte, opak je pravdou.
Včera, když jsem přijel na Oleško, jsem na schůdkách na sluníčku uviděl čmeláka. Velkýho, huňatýho. Jen lítat se mu nějak moc nedařilo. Buď to s tím vylétnutím, byť na sluníčku, přehnal nebo měl ještě nějak něčím slepené křídlo nebo cojávímcotomohlobýt. V každém případě byl na schodu vedle vřesu. Nuže tedy, pojďme, Kačko, zkusit, jestli by nechtěl bytlet ve čmelíně, co jsem ho vloni pořídil a nepodařilo se mi ho zabydlet.
Vzali jsme tedy čmeláka do takového kalíšku, co Kačka přinesla a začalo kvartýrování.
Není to žádná legrace vysvětlit čmelákovi, že tuhleta díra v tom domečku pokračuje tunýlkem a pak vystlaným prostorem, kde je všechno nachystáno na pěkné uhnízdění. Přesvědčování trvalo nějako dobu a nakonec se nám podařilo toho huňáče přimět, aby zkusil, co mu nabízíme.
Nu, uvidíme. Je to letos první čmelák, co ho zveme na byt.
Třeba to vyjde a letos budou opravdu ve čmelíně čmeláci bydlet.

bengál v Chuchli

Nuže jakési obyčejné nachlazení snad pominulo, čili začíná březen, dvakrát nasněžilo, dvakrát to hned roztálo, v Krkonoších vyhlásili lavinové nebezpečí a koronavirus už je v Čechách. Člověk by řek', že jen se jeden zabalí do peřiny, kolem se začnou dít věci. Pochopitelně tomu tak není a věci se dějí pořád.
Tak kupříkladu v Chuchli.
Jezdím docela často kolem závodiště, jenomže ve všední den, takže závody jsem vlastně ještě nikdy neviděl a koně jen někdy při tréninku. A tuhle.
Totiž původně můj zrak přitáhl jakýsi ohňostroj, nikoliv koně. Na závodišti sršely do výšky nějakých deseti metrů jiskry. Takový ohnivý komín. Vůbec mě nenapadlo, co by to mohlo takhle odpoledne na závodišti jiskřit. Z dálky to vypadalo jako zkouška na ohňostroj.
Z menší vzdálenosti už to vypadalo jinak. Na ploše stál a chrlil bengálský oheň a v jeho blízkosti stáli dva policisté na koni.
Co to tam, u všech všudy … a jó! Vona je to vlastně taky zkouška a taky trénink.
Ona tam jízdní policie zvyká koně na všelijaké záludnosti, co mohou přijít koňům před čumák. A vypadalo to, že se koně drží. Ani se nehnuli, tedy co jsem si stačil během jízdy kolem všimnout.
Teda to já, kdyby mi před čumákem spustil bengálskej oheň, bych tak klidně nestál.
Možná i proto nejsem u jízdní policie.

na pohádky není

Matěj na to už moc není, ale Kačka, ta má pořád ráda čtení pohádek. Já tedy přímo pohádky nečtu moc rád, mně to nejde nějak vzít za správnej konec a ten přednes Erbena nebo Němcové či Drdy není úplně takovej, jak bych si představoval. Proto jsme to otočili. Pohádky mi čte Kačka a já čtu to, co mi jde. Boříky, Mikuláše, knížky pana Nepila, Barony Prášily a podobně.
Kdo se nám ovšem do čtení neplete ani trochu, je Cyrda. Ta na pohádky není vůbec. Takhle na dobroty, to jo. Ale při pohádce ani uchem nemrskne, natož aby zvedla hlavu.
Jenomže zrovna včera, když jsem rovnal dveře u sprchového koutu a ukazoval Matějovi, jak na to, se dole pod schody něco dělo.
Měl jsem tam boty. Boty jsou u nás doma vždycky pod schody. A nejen boty. I kočkeni.
"Cyrdo, pojď ven!" volal Matěj.
Já tam neviděl, tudíž jsem nemohl tušit, kde je venku a kde vevnitř.
"Tak vylez!"
"… mmm … aauuuu…"
Zřejmě už vylezla.
I ptal jsem se Matěje, co se to dělo. A bylo mi odpovědí, že byla Cyrda.
Že Cyrda vlezla oběma předníma packama do mejch bot. Jako by si je chtěla obout. Jenomže do nich vplula tak důkladně, že zout je nebylo tak snadný. Nešlo jí to. Nějak se tam drápkem chytla či co. A tak jí trvalo nějakou chvíli, než se vysoukala ven.
Nakonec to dopadlo dobře a k úhoně nepřišly ani boty, ani Cyria.
Je tu ovšem taková věc: já měl za to, že Cyrdu pohádky nezajímají, ale teď jsem tak trochu na rozpacích.
Jak může něco vědět o kocouru v botách? Že by to někde četla sama? Nebo že by se doslechla o kocouru Mikešovi?
Bůh, vlastně tedy kocour suď.
Pročež tu jasně budiž psáno, že my teda žádnýho kocoura v botách nemáme.
My máme v botách Cyrdu.