2018

o myší mazanosti

Dneska už je měřitelná zima. Blíží se to i dvěma stupnňům pod nulou, čímž zřejmě končí teplý podzim. Včera jsem stihnul přemístit klivii z letního bytu dovnitř a muškát místo před vchodem visí a kvete v koupelně, čímž jsou květiny zabezpečeny.
Stejně tak už jsem se před dvěma týdny postaral o myši. Stahují se jako obvykle na zimu do kůlny a zudíž je potřeba jim nastražit pastičky. Stalo se. Pastičky chodím pravidelně kontrolovat a zatím jsou prázdné. Včera jsem se díval zase a opět byly prázdné. Ale úplně!
Do pastiček dávám jádro ořechu a velice pečlivě zkouším, jestli jde snadno vyndat bez spuštění pastičky. Kdepak. Vždycky to cvakne a ořech zůstane na místě. Tím se ujistím, že vetřelec bude chycen. Tedy myslím si, že jsem ujištěn, že vetřelec bude chycen. Každý rok to tak bylo. Až letos jsou pastičky prázdné. Ano, úplně. Včera byly bez ořechů, nastražené, nespuštěné, myši nikde, ořechy nikde.
Pastiček je pět a ve všech je vykraden ořech a všechny zůstaly nespuštěné.
Musíme tu mít nějakou supermyš. Něco na způsob zmutovaného myšáka s mozkem protřelého vědce, který vymýšlí, jak dostat ořech ven z pasti, aby se nacpal našimi ořechy a nic se mu nestalo.
To tu ještě nebylo. Pastičky s ořechy vždycky fungovaly.
Že by evoluce pokročila zase o kus dál? Že by myši vymyslely proti pasti nějakej fígl?
No, uvidíme. Dneska se pokusím nastražit pastičky ještě důkladněji. A jestli toho myšího ajnštajna nelapím, budu si muset někde sehnat nějakou teorii o myší mazanosti.

den už začal

Je jasný, že by našinec nevystačil v životě jenom s tím, že by ho imrvére někdo drbal za ušima. Jenomže našinec není kočkenem. Kočkeni mají pochopitelně i vyšší cíle, než se courat vesmírem a hledat ochotné drbače za ušima. Například dost vysoký cíl je deska kuchyňské linky, u které Cyria pravidelně postává na dvou a podává si pamlsky, které jí tam barman (někdo z jejích lidí) nasáčkuje.
Ovšem to drbání ve všech podobách, to je, nedá se nic dělat, na vrcholu potřeb.
Jde to až tak daleko, že když Cyrdu dost často nepodrbete za ušima, dojde si za váma a packou do vás žďuchá.
"Hele, pane, už jsi mě asi tak dvě minuty nepodrbal za ušima. Co s tím hodláš dělat?"
"Co by Cyrdo. Hodlám se najíst, poněvadž zrovna večeřím."
Cyria neustává ve žďuchání.
"Ty si večeříš a já už jakou dobu nemám podrbaný ucho. Ani to druhý."
"Cyrdo, ona loudí!"
"A co? Já loudím a ty se cpeš. Kdo je na tom líp?"
"Máš pravdu."
Odložíte přípor nebo to, co máte zrovna v ruce, a drbete Cyrdu, jelikož ona má při večeři taky svý potřeby.
Ty potřeby má furt. I ráno. Nad schody. Tohle, jak jsem už kolikrát psal, máme nacvičený. Já sestoupím o dva schody, počkám, nastavím ruku a Cyria se mi do té ruky nasune a proběhne první ranní drbání.
Dneska jsem se u dveří opozdil.
Cyrda se čekajíc už u schodů utočila.
"Kde se loudáš, pane. Nebudu tu stát věčnost."
"A dyť jo, Cyrdo, dyť už jsem tu."
"Je to dost. Dneska to ranní vítání nějak vodbejváš."
"Jaký vodbejvám. Sem zavíral dveře."
"Ňák dlouho. Vobyčejně ti to tak netrvá."
"Tak dneska trvalo, no."
"Dobrá, ale ať se mi to už nestane."
"A dyť je dobře, Cyrdo. Dobrýtro!"
"Mm a a auuuuuu …"
Podrbáno.
Můžem jít dolů a začít den. Vlastně už netřeba začínat. Den už začal.
Drbáním.

když muž se želvou snídá

Je to zrovna měsíc, co jsme vzali na byt a stravu dva plazy. Ano, želva je plaz. Dokonce snad prý i nejprimitivnější. Takovej prastarej had s nožičkama a futrálem na zádech.
A právě v tom jejich předpotopním způsobu bytí lze snad nalézt určité zalíbení.
Já se je snažím nějak pochopit nebo alespoň vysledovat, jak vlastně fungujou, ale moc mi to nejde. Takový kočkeni, to je jiná. Jenomže želva není kočken a tudíž si je občas musím od Matěje s dovolením vyprosit, vzít si brejle a zkoumat, kde to má oko, proč to má nohy přirostlé zrovna takhle, jestli to dokáže utíkat, proč to má na čumáku (je to čumák?) dvě dírky, proč se to furt převaluje na záda, když se to nedokáže překulit samo zpátky a tak. Zkouším si to vyfotit a nejde mi to, protože je to mrňavý, že se to málem vejde na padesátikorunu. Zkouším si to dát do dlaně a čekám, co bude - a ono nic není. Je to studený, musí se to vohřát a když se to vohřeje, někam to leze. Ale nevíte kam, protože netušíte, co si takovej plaz myslí. U kočkenů se to alespoň občas dá odhadnout. Ale želva? Ta akorát vobčas mrkne víčkem zdola nahoru a když se to víčko nevrátí do původní polohy, tak zjistíte, že to není mrknutí, ale usnutí.
Vůbec se v nich nevyznám. Zřejmě to bude chtít pár desítek let společného bydlení. Nějak se začít musí.
A tak jsem si v sobotu dopoledne jednu s dovolením vypučil, abych si ji prohlíd'. Jestli si i ona (Nebo on? Ono se to nedá poznat.) prohlížela mě, to nevím. Jediné, co způsobilo mírný pohyb hlavou, byl objektiv fotoaparátu. Zřejmě proto, že byl blízko. Želva chodila po stole, pomalu, pochopitelně. Ale zase dost rychle na to, aby se nechala pořádně portrétovat. Nijak extra moc citýrovat jsem jí zase nemoh', jelikož Matěj dohlížel, aby nedošla újmě. A tak jsme se pomalu seznamovali, ale jestli došlo k nějakému seznámení, to nevím. Nedá se to poznat.
Ani fotky se moc nepovedly. Budu muset někde najít návod, jak se fotí želvy. Zatím jsem zůstal u toho, že mám fotku Matěje s želvou u snídaně.
Jmenuje se to: když muž se želvou snídá.

muz_se_zelvou

od baru ke stolu (a zpět)

Pracovní plocha naší kuchyňské linky má výšku osdmdesát pět centimetrů nad terénem. Tedy nad podlahou. Stůl je o něco nižší. Míry vycházejí z nějakých obecně platných ergonomických pravidel, přičemž míry stolu jsme si nechali po nějaké zkušební době poněkud upravit, zkrátit. Pochopitelně pečlivěji, než Pat & Mat, čímž jsme se vyhnuli nepříjemnému kymácení. Ovšem nevyhnuli jsme se Cyrdě.
Ne, na stůl ani na linku nesmí ani Max ani Cyrda. Ovšem chodit po zadních Cyrdě nezakazujeme.
A protože Cyria i Maxmilián patří mezi kočkeny rodu velkého, dosáhnou na stůl, když si stoupnou jako normální člověk, totiž kočken. Cyrda si stoupne, opře se tlapou o desku stolu, položí bradu na stůl a loudí. Dodře ví, že nic nedostane. Od stolu se kočkenům nedává. Jenomže my, lidi, co jí patříme, dobře víme, že musíme vstát a od toho stolu jít právě k té kuchyňské lince.
Tam si Cyrda znovu stoupne, ale tak vysoko už nedohlédne, jelikož, jak psáno, linka je výš. A tak šátrá packou nahoře na desce a s nakloněnou hlavou na mě vyčítavě kouká:
"To nemužu najít, pane! Kams' mi to zas dal?"
"Cyrdo, ona loudí!"
"Neloudím, pane. Jenom nemůžu našmátrat ty mlsky, co mi tam dycky dáváš. Tak kde, mňau, sou, mňau?!"
"Eště tam nejsou tvore."
"Tak je tam ale sofort hleď naskládat, ať tady u toho pultu nevystojím důlek."
"No to víš, že jo, Cyrdo. Tuhle je máš. Ale pomalu, jeden po druhým."
Cyria si bere do packy převelice chutné pamlsky, občas jich shodí na podlahu víc a cpe se. Inu jako u baru. Pak se znovu postaví a objednává dál.
"Tak už dost, Cyrdo, zase příště."
"Ses teda nepředal, pane."
"Támhle máš plnou misku, tvore. Tohle je jenom na chuť. A už přestala loudit, Cyrdo!"
"Mňau!"
Cyria odchází a já můžu hodit Maxmiliánovi jeho díl, neboť on se na zadní u baru nestaví, on nemá zapotřebí předvádět nějaký kumštyky, on je lovec a tak se za svými granulemi honí po světnici.
Tak, dobroty byly, teď jdem od barovýho pultu zpátky ke stolu, cizinče.
"To víš, že jo, pane. Však jen co si krapet dáchnu, ona přijde paní a pudem zas k baru. Ale to už se tě netýká, ty klidně seď, šerife."
A tak si sednu a sleduju, jak si kočkeni budou za chvíli poroučet supercloumáka.

silně pelichající samec

"Prosím, paní učitelko, za ptáka tam visí netopýr," odpověděl s jistotou Pepíček v tom fousatém vtipu, co jsme si ho vyprávěli někdy ve škole. Netopýry tu viset nemáme, leda snad že se občas po setmění nějaký povětřím mihne.
Za dne ovšem tu ptactvo přítomno je.
Teď, v horkém létě není složení tolik pestré jako na jaře, ale zase to dohánějí množstvím. Jsou tu hejna zvonků a konopek, objevují se i vlaštovky a vrabci a našich kosů zahradních také přibylo. A právě možná to množství mohlo přilákat dravce.
Už roky pozoruji ve výšce nad polem koncem léta kroužit ve stoupavých proudech nějaké dva velké letce, jak nabírají výšku. Netroufám si odhadnout druh. Jen je jasné že jsou to ptáci velcí s rozpětím alespoň půl druhého metru. Letos tu však zatím nejsou, zato se tu častěji objeví lovec. Sám.
A toho se mi podařilo načapat dost blízko na to, abych ho mohl dlouhým sklem vyfotografovat. Ti dva jeho kolegové, když tu bývali, létali ve vzdálenosti dobrých dvěstě metrů, možná i víc a bylo nesmyslné je fotit. Takovou optiku nemám. Ale tenhle se odvážil blíž. Možná nějakých sto metrů. Kroužil nad polem a hledal, co by tak bylo dole k snědku. Než se snesl a zmizel mi z očí, stačil jsem ho vyblejsknout. Je to z velké dálky a proto jsem musel udělat hodně zvětšený výřez, takže se kresba už dost ztrácí, ale přesto je vidět silueta a jasná vidlička na ocase.
A teď začala ta potíž. Snažil jsem se určit, co je to za ptáka.
Ovšem neměl jsem tolik znalostí, jako výše řečený Pepíček. A tak jsem hledal a srovnával. Ten portrétovaný pták mohl mít rozpětí určitě přes metr a nebál bych se hádat i víc. Při kroužení ostře zalomené letky, konce jasně členěné, ocas rozdělený do vidličky. Nevypátral jsem podle toho nic podobnějšího, než Luňáka. Červený to podle zbarvení být nemohl, hádal jsem tedy na hnědého.
Hned jsem obrázek poslal na naše vesnické fórum.
A hned jsem byl opraven, že by to mohla být spíš Káně rousná. No jo, ale co ta vidlička a kresba na křídlech? No - nevěděli jsme a tak se do toho pustil další zvědavec. Pan Žák, který mi tu
báječně čte moje záznamy z deníku. A že prý to zkusí u odborníků.
A odborníci se shodli ze dvou spolků nezávisle na sobě. Kdepak Luňák - tak vácný kousek nám tu nedopřejí.
Za ptáka nám tu podle ornitologů lítá obyčejná Poštolka a to, cituji, "jedná se o silně pelichajícího (což je v tuto dobu normální) samce poštolky obecné."
Tak a máme to. Žádná vzácnost, jenom vobyčejnej vypelichanej starej Poštolka.
Mně ale furt vrtá hlavou ta velikost. Poštolka je vlastně malej dravec s rozpětím nejvýš nějakých osmdesát centimetrů a ten na té fotce se mi zdál daleko větší. Ale třeba jsem se spletl i v tej velikosti.
No jo, no, každej holt velkýho a vzácnýho ptáka mít nemůže.

ptak01 ptak02

čtení o kočkenech

Bouřky se nám tuto noc vyhnuly, což je k vzteku, poněvadž když koukáte, jak napoti za Ďáblem kdesi na Žampachu prší, dožere vás to. Jako by ty mraky nemohly pršet taky u nás. Ale tma je doteď, mraky se tu honí už od včerejší pátý hodiny odpolední a skutek utek. Holt to bylo asi jinde víc zapotřebí.
Na druhou stranu je tu příležitost poslechnout si nějaké povídání. O to se opět zasloužil pan Žák, kterému se tentokrát zalíbily moje staré zápisy o kočkenech. Namluvil hned dva a k poslouchání jsou opět v rubice mluwené woleschko a to pochopitelně na konci seznamu.
Ovšem tentokrát je to čtení obzvlášť milé. Ústřední figurou je totiž Ferda, který už roky běhá ve věčných kočičích lovištích. Teď nám ho pan Žák svým laskavým čtením připomněl. Poslouchali jsme to všichni doma a bylo nám u toho hezky. On totiž Ferda byl děsně mazlivej. S ním se teď Cyrda ani Max nemůžou srovnávat.
Ovšem na druhou stranu si nepamatuju, že mi kdy Ferdinand umyl hlavu. To umí zase Cyria, tedy pokud jí k tomu dáte příležitost. Jsou každej jinej, ale všichni to jsou nebo byli naši báječní kočkeni.
Však si to tuhle poslechněte.

mlaskavý

Znáte ten zvuk, kerej zní, jako by někde za rohem vytahoval poustevník sandál z bahna? Znáte, že jo. A ten zvuk já včera v podvečer zaslech. Teda ani ne tak zvuk, jako zvuky. Zástup poustevníků vytahoval sandály z bažiny. Ale tak nějak slabě. Spíš to byli poustevníčci vytahující sandálky z bažinky.
Co to může uvšechvšudy bejt?
Jdu se podívat k rybníčku a už to slyším. Ta zlatá ryba má vystrčenej čumák z vody. Napůl je vystrčená celá nahoru do potůčku a tou žabí tlamou vožižlává z kamene řasy či co. Koukám na to a hned vedle je jiná ryba, ta strakatá, a žižle z břehu taky něco, co tam je. A karásci žbluňkaj u kamene vprostřed rybníčku.
"Haničko, vidělas to? Ty ryby mlaskaj!"
"Jo, každej večer pod voknama a jakou dobu. Tys to eště neslyšel?"
"No … slyšel, párkrát. Ale to bylo dyž je krmíme. Ale že by takhle lezly z vody?"
"Jo, prej je to správně. Ryby maj bejt hladový a aktivní."
"No tak to jo, taktivní teda sou. Mlaskaj na celý Oleško."
"No bóže, tak jim to přej."
Tak já jim to teda přeju. A kdybyste náhodou slyšeli někde u nás na vsi velký mlaskání, ničemu se nedivte.
To sou naše ryby.
Aktivní.
Mlaskavý.

společná rozcvička

Sedím u klávesnice a přemýšlím, o čem budu psát. Taková ranní rozcvička pro šedou kůru mozkovou. Včera večer zrovna mě napadlo pár věcí, jenomže to se týkalo nápadů do příběhu, který už nějakou dobu probírám s Ondřejem, to se netýkalo woleschka. Takže prohlížím podrobně včerejšek i pondělí, jestli tam nebylo něco, co by vyčuhovalo a dalo se zapsat. A kdepak je asi Cyrda? Normálně se mi vometá kolem nohou. Ha! Co to?! Kerej vometák to leze v kuchyni po lince a vráží do kastrólů?
"Co tam máš co dělat!"
Běžím do světnice.
Cyrda běží ze světnice.
Prohlížím škody. Žádné nejsou.
Běžím do síně ke schodům.
Cyrda běží pod schody.
"Vylez!"
Vhci jí popadnout vlevo pod schody.
Cyrda běží vpravo pod schody.
Oběhnu to zleva.
Cyrda to oběhne zprava.
"Potvoro! Já vím, že's lozila, kam's neměla!"
"A já vim, že's mě, pane, při tom nechyt'."
"Ale až tě čapnu!"
"Jestli mě čapneš."
Cyrda se na mě směje pod schody. Chvilku nalevo, chvilku napravo. Honíme se. Ale nedohoníme. Cyrda má o dvě nohy víc a když nechce, abych jí chytil, tak se prostě nedá.
"No tak jo, tvore, tak jsi zase vyhrála."
"Viď? Taky mi to tak přijde, pane."
"Jo. Seš nepolapitelnej černej panter. A teď už toho necháme a já to du zapsat."
Tak to by bylo.
Rozcvičku máme za sebou společně, já mám zápis do deníku a Cyrda další zápis do knihy vítězství.

horror ve tři ráno

Tuhle jsem se tu podivoval nad tím, jak náš kos vypakoval sojku zpátky do lesa, jelikož si to tu vzal za své a chrání zahradu před vetřelci. Ostatně tak to dělala i Sára blahé paměti. Ta to ovšem brala šmahem i s těma kosama.
Včera přišla máospaláHanička s litanií. S litanií na kosa. Že jí vzbudil.
Na tom přeci není nic divného, řekl by si našinec už proto, že tu každé jaro opěvuju pěvce, kterak nám tu od kuropění pějou. A to trvá celou sezónu s drobnými přestávkami na výchovu potomstva. Tudíž je nasnadě podivení nad rozladěním ménedospaléHaničky.
"Vždyť seš přeci ráda, že zpívaj."
"No jo, to jo, to jsem. Když zpívaj."
"Tak vidíš, von ti zpívá na dobrý ráno a ty …"
"Jo, dobrý ráno. Ve tři ráno! A dyby jenom zpíval!"
???
"No von si sed' na rám vokna a začal štrachat po tom plechu a chodit po vokně a dělalo to takovej rámus, že mě ten šupák probudil. A už jsem neusnula. Kosák jeden zpropadenej!"
"Aha… no jestli třeba nechtěl k tobě pod deku … "
!!!
"No nic, nic. Voni sou ty ptáci někdy děsně vlezlý, to už psala Daphne Du Maurier, co to podle ní natočil Hitchcock."
MálaskaváHanička se zakabonila, což mělo znamenat něco v tom smyslu, že dyž jí ve tři ráno probudí kos, tak teda ale vůbec nemá náladu na žádný další horrory.
Což chápu.

šupem zpátky do lesa

"Hele, sojka," ukazoval jsem mézačtenéHaničce, která seděla s knížkou na terase.
"Támhle, za cedrem."
"Aha."
Nic divnýho, prostě přilítla sojka, která k nám občas zavítá, ale doma je v lese za polem. A v tom byla asi ta potíž: že tu není doma. Netrvalo to dlouho a slyším divný zvuk. Jako by někdo někoho plácnul. Hned potom křik. Tedy ptačí křik.
U cedru se rvali ve vzduchu náš kos a ta sojka. Kos evidentné útočil a ta facka, to nebyla facka, ale plácnutí či klovnutí. Sojka to zkusila ustát a když jí bylo jasný, že to neustojí, raděj uletěla. Je sice dvakrát taková jako náš kos, ale zřejmě došlo k tomu efektu, že motivaci měl pan domácí a bránil své dobré bydlo, zatím co sojka to prostě jen zkusila a když chytla nějakej ten klovanec, moudře usoudila, že to nemá zapotřebí a odlétla zpátky do lesa. Jakživo bych to do toho našeho kosa neřek', že je takovej zuřivec.
A kdyby to bylo jenom jednou. Hned odpoledne slyším podobné zvuky za kůlnou a je to tak: zase se tam rvou sojka s kosem a zase dostala zobákem a zase jí vyhnal. Křiku kolem toho bylo jak v aréně.
No to mi teda povězte: co sem tu sojku tak láká a proč jí ten kos tak nesnáší a vyhání ji? Jediný vysvětlení, který mě napadá je, že sojka chce sežrat kosům vajíčka nebo dokonce malý kosy. To by potom byla jiná. To bych toho kosa chápal. Vzhledem k té zuřivosti na tom asi něco bude.
Inu - naše zahrada holt nejni pro každýho. Príchozí se musí chovat slušně a podle našich pravidel. Jinak ho poženem šupem, odkud přišel …
… mimochodem: nepřipomíná vám to něco?


Po boji se letěl vykoupat a takhle po koupeli vypadal … no nevím, jestli z něj jde ta hrůza, před kterou sojka uletěla:

P6100007

P6100008

P6100013

P6100014

když peru, tak pořádně

Tak a máme zase vypráno. Že je to obehraná písnička? Je i není. To, že kočkeni u nás perou všechno, co jim pod tlapy přijde, to je stará vesta. Ovšem dneska je to zase trochu jinak.
Totiž: přihodilo se, že přes noc měli kočkeni přístup k hromadě prádla na vyprání. Člověk by řekl, že si v tom udělají pelech či něco podobného. U nás by se dalo čekat i to vyprání, jak jsem tu už mnohokrát popisoval. Jenomže to oni ne.
Počítám, že to byla Cyria. Ona už byla přistižena, tudíž jest se domnívati, že i tentokrát přiložila tlapu k dílu. Vlastně spíš k dílku. Nic velkého to totiž není. Za celou noc stihla vyprat jenom jednu mojí ponožku. A to je právě to divný: Proč jenom jednu? A proč právě mojí? Je to náhoda?
A je tu zase hromada otazníků. Co si Cyrda myslí, to se asi nedozvím. Můžu tady jenom spekulovat. Například může být, že po vložení jedné mojí ponožky do misky vznikl natolik silný nálev, že hustší už by kočkeni nesnesli. Taky může být, že to Cyrdu buď unavilo nebo přestalo bavit. Další možnost je, že nám chce pouze naznačit, co si o mých ponožkách myslí. Případně nechává ponožku odmočit jednu po druhé a to chce čas.
Ať tak nebo tak, je to od nich, vlastě nejspíš od Cyrdy, nedůslednot. Když už peru, pak tedy všechno a pořádně, a když ne, tak to nechám na lidech. Ale namočit jenom jednu ponožku z celý hromady - to teda vážně nevím.

místa je dost

"Jsou v garáži," hlásila mi máveseláHanička.
"V garáži?"
"No v garáži, stehlíci."
"Aha …?"
"No jak jsi řikal, že letos nepřiletěli, tak přiletěli. Do garáže. Jako dycky."
"Aha!"
Konečně mi to docvaklo.
No ano, letos jsem postrádal ty dva stehlíky, co dycky přiletěli z jara na krmítko a zdobili nám zahrádku. Krapet jsem žehral, že tu máme překoseno a ostatní se někde zapomněli. To je pravda.
Tak oni už bydlí rovnou v garáži.
Já už je tam několikrát viděl v minulých letech. A byla to pro mě záhada. Záhada je to i letos. Co ti ptáčkové v té garáži můžou hledat? Autem nejezdí, nic k jídlu tam není a s nějakým extra bejvákem pro stehlíky se to taky určitě srovnávat nedá. No vážně nevím.
Včera jsem navíc viděl vosu, jak se souká do stropu dírou v suku. Taky tam asi někde pod střechou mají hnízdo, abych na ně nemoh'. Ale stehlíci?
I nešť. Když se jim u nás líbí, je to jen dobře. A jestli chtějí parkovat vedle aut, ať si poslouží, místa je dost.

pokud nejsou vybíraví

Ani týden to není, co jsem si tu psal o kosech, co nezpívají, jelikož mají plný zobáky. A jsou tu pořád a je jich víc. Totiž ono je docela možný, že už před tím týdnem tu taky byli, ale nebyli vidět. Teď jsou. A neposeděj. Všechno ukazuje na to, že ti kosové už se vylíhli. Minulý týden je tedy pravděpodobně krmili staří kosové a teď už se ládují sami. Přišli jsme na to tak, že je tu najednou překoseno. Stačí se ve správný okamžik podívat na zahradu.
Čtyři, pět, … šest! Napočítal jsem šest malých kosů s kovově lesklým peřím. Nejsem kosolog, ale kdo jinej to může bejt, než fungl nový potomstvo těch našich kosů. Leda by si sezvali příbuzenstvo z širokýho okolí. Ale to by byli praštěný, aby si nechali od cizích vyzobat zahrádku. Budou to mladý.
Choděj ve skupině, někdy i v řadě za sebou, což působí poněkud legračně, jelikož vidět rozvážně kráčet po trávníku řadu šesti kosů za sebou prostě legračně působí.
Jsem zvědavej, jak dlouho jim to vydrží, ta zahrada. Nemám ponětí, kolik tu máme havěti, ale při počtu strávníků luxujících zahradu bych tipoval, že zřejmě dost, poněvadž pořád něco zobou.
Nu, my jim v zimě sypeme semínka, oni nám teď s mladejma vyčistí zahradu od škůdců. Tedy pokud nejsou vybíraví a sezobnou všechno, co najdou.

plnej zobák

Všml jsem si, že už nějakou dobu je po ránu ticho. Ne snad úplné zimní ticho, ale takové … no, nesmělé vzdálené ticho. Tu a tam nějaký ten zpěvák v dálce spustí, ale žádná symfonie to není. Jako kdyby se orchestr rozprchl.
Zvláštní věc, říkám si. Po zimě se to tu vždycky předhání, kdo dřív a hlasitěji probudí ráno a teď tohle. I v povětří se zdá menší provoz. Přišlo mi to divný, ale nijak jsem to nezkoumal. Třeba jsou jinde nebo v lese nebo jim možná někdo ze sousedů sype do krmítka víc (ono už by se teď na jaře nemělo) a lepší dobroty. Kdo by se furt louskal s těma našima slunečnicovejma semínkama, když můžou mít … co já vím co. Nu a tak si říkám, že to bude fajn, až se zase vrátěj a třeba i vyvedou mladý a …
… a tuhle jsem tomu přišel na kloub. Víte proč jsou ti naši zpěváci potichu? Proč ten kos, co tu má domovský právo ani nepípne? No protože má furt plnej zobák žížal. Já ho načapal už kolikrát. Na trávníku poskakuje, sbírá, tahá a ani hlásku nevydá. Ze zobáku mu čouhá kdejaká havěť. A když už se toho víc nevejde, zvedne se a odletí někam do houští, aby nakrmil paničku, co sedí v hnízdě na vajíčkách.
No bodejď! Dyť vono už se sedí. A proto se nezpívá. Teď jsou jiný starosti. V půlce května tu bude pěkně veselo, až se to všechno vylíhne. Ale do tý doby musíme bejt pěkně potichu. Do ničeho nešťourat, ať se nás neleknou a nezaskočí jim ta žížala.

kos_180427

ryby rostou

Rybí smečku (nebo se tomu říká stádo? nebo hejno? nebo jenom ryby? … nevím) máme terpve rok. Jakýmsi příznivým zásahem osudu ryby přežily v tom našem rybníčku i přes zimu a teď se mají k světu. Dokonce mám takovej pocit, že i přes tu zimu nějak vyrostly, jestli to ovšem není jen optický klam. Znáte to: hůl do vody ponořená, zdá se býti zalomená …
Nu a tak každý den žasnu nad tím, jak ti strakatí obyvatelé rybníčku chodí na procházku, kroutím hlavou, když jim syspu jídlo a oni zdrhají, aby se pak, když odejdu, mohli přerazit, kdo bude první u hladiny … no prostě ryby.
A je mi divný, proč vokusulou kameny.
Totiž vloni vlastně skoro pořád dělaly leklý ryby. Tedy líně se přiloudaly k jídlu, líně vodpluly, tak nějak v klidu, žádnej stres (kromě toho, že se bály a furt bojej lidí). Letos jako by ožily s jarem. Pořád zkoumají jezírko, všeude čuchají, ochutnávají kde co pod vodou a právě i nad vodou vožužlávaj kameny. Že by měly hlad? No, možný to je, po tej zimě, co si dávaly půst. Však dostávají. Ale je to dost? No, budeme to muset vypozorovat. Možná jsou eště ve vývinu - a takovej vyvíjející se jedinec toho spořádá habaděj.
No - uvidíme. Vyvíjíme se všichni. Ryby rostou a my se učíme, co s nima.

kos jako slepice

Není to ještě ani týden, kdy skončily ledové dny a už je tu skoro jaro. Ne, kdepak, ještě nám tu nic nekvete, ale strávníci už se řaděj u vokýnka. Tedy ptactvo se courá ke krmítku. První je pochopitelně kos. Ten se tu vykrmuje celou zimu, jelikož je domácí. Chová se jako slepice. Když krmítko dosypu, on ho přiletí rozhrabat, semínka vyházet a udělat na zemi neuvěřitelnej svinčík. Furt aby po něm člověk zametal. Pak sýkorky, ty jsou tu taky domácí, ale ty jsou způsobný. Přiletěj, uzobnou, letěj si to sníst kousek dál na větev a pak teprv přiletěj pro další. Nu a teď o víkendu, kdy bylo velké teplo, skoro nějakých šestnáct stupňů, už přiletěli zvonkové a konopky. Mám dojem, že jsem zahlédl i hýla, ale ten se tu zatím jen mihnul. Chtěl jsem jim udělat první jarní portrét, ale ptáčkové na to měli jiný názor a nepovedlo se. Ani zpěv zatím není slyšet. Ani po ránu neladí. Jen takové trochu štěbetání, velice nesmělé. Snad aby to jaro nezaplašili. Jenom ten kos. Ten to tu vlastní a taky se tak chová. Zahrádku máme rozhrabanou jako od těch slepic a protože rozmrzla část vodního díla, chodí se už i koupat. Zrovna v sobotu jsem na něj koukal. Ta voda nebude mít nijak extra velkou teplotu. Může být, že jen pár stupňů nad nulou, protože led má v rybníčcích ještě pořád dobrých dvacet centimetrů. To mu ovšem nevadí. Koupe se jako v létě, cáká a když je hotovej, ještě si o zábradlí můstku otírá zobák. Oranžovej, umytej. Září mu do dálky. Inu kos náš domácí.

kos_180311

je fuk, čí jsou

Benátský deník je vyčerpán a jest se vrátit z krajů cizích do krajů domácích. Návraty počítají s dopravními prostředky, jelikož pěšky se dneska už moc nedopravujeme. Pěšky se sportuje, ale na přemisťování z kraje do kraje už dávno není tolik času, aby člověk chodil po svejch. Používá tedy auto a jiné dopravní prostředky. A ten můj dopravní prostředek už je zase příčinou zápisu do deníku. Je v servisu, ovšem ne vlastní vinou.
Totiž všiml jsem si včera takové malé skvrkny před vraty. A nebyla jedna. Koukám na to a je jich víc. A směřují k nám do vrat. Prozkoumal jsme to a opravdu. Na místě stání je skvrnka taky malá, ale hustší, plnější, evidentně to tam kape už pár dnů. Tedy do servisu. Čekal jsem, že tam pánové při té poslední opravě něco špatně dotáhli nebo zapomněli šroubek nebo tak něco.
"No, uvidíme," pravil pán ze servisu a jeli jsme spolu na jediný volný zvedák před opravnou. Všechny ostaní byly totiž v provozu a auta na nich. Tak jsme to zvedli, pán na to odborně kouká a povídá:
"Tak to vám teče jinde. To není po opravě, to je támhle, vidíte?"
"Nevidim."
"Tak se pojďte podívat, já vám tam posvítím. Támhle."
"Jo."
"To je buď prasklej kryt chladiče oleje anebo hadička. A ta hadička vypadá, že může bejt rozkousaná vod kuny."
"No nazdar."
"Tak to tu musí zůstat. S tím nemůžete jezdit."
"Skvělý … a náhradní auto nemáte, že?"
"Jsou všechny pučený."
Auto jsem tam nechal, šel na autobus a hned jsem volal mépracovitéHaničce:
"Ty tvoje kuny, co tě buděj vobčas tím, že dupou na půdě, tak ty kuny mi rozkousaly hadičku u auta a teče z toho volej."
"Vidiš, já ti řikala, že je máme vyhnat. Teď budeme mít aspoň další důvod to udělat. A nejsou to moje kuny."
"To je fuk, čí jsou. V každým případě jsou to pěkný mrchy."
Tak. Auto bude tejden v servisu a na kuny mám pifku.
Že prej jsou chráněný. Fajn.
Ale jak se máme chránit před chráněnejma žroutama hadiček?

právo na hašlerku

"Vem si hašlerku", říkávala babička, když člověk kapku zakašlal. Mně to jako medikace rozhodně vyhovovalo už proto, že tenhle medikament byl u nás vždycky po ruce. Vrtávalo mně hlavou, jak může takovej bonbón vykurýrovat kašel, ovšem kdo všechno si na hašlerky dělá zálusk, to jsem nikdy neřešil. Jak říkám: u nás to byl uznávaný lék na chrapot a tím to haslo.
Máme hašlerky doma i dnes. MáveseláHanička mi dokonce v pondělí oznámila, že se do nich pustila, jelikož pořád nějak chrchlá. Nu a v úterý už nechrchlala.
A v úterý ráno taky slyším takovej šustot. Jako když se rozbaluje hašlerka. Jdu to omrknout a vono jo. Cyrda si nese hašlerku a snaží se jí rozbalit.
"Cyrdo, ty čuně, přestaň to válet po zemi. Dyť tě bude pálit čumák."
"Ale to je moje hašlerka," vyčítavě na mě pohlédla Cyria.
"Ne, to není tvoje hašlerka. Ta byla v tý misce, co je na stole a co tam nemáš co lézt!"
Cyrda zanechala nerozbalený bonbón tam, kde ho pustila a šla si na protest lehnout do pelechu, aby dala světu najevo, jak krutě je s ní zacházeno a jak jsou její občanská práva na hašlerku ostřihávána.
No, nestřih' jsem jí jednu a hašlerku jsem rozbalil a sněd'. Koneckonců byla to hašlerka lidská, ne kočičí.

na Ovocném trhu

Medvědáři, tedy pokud to stíhám sledovat, chodili světem naposled s Kubou Kubikulou a medvědem Kubulou. O strašidlech to nebudeme mluvit. Ovšem jsou tu i další potulní kejklíři a jak je vidět, tedy jak jsem včera viděl, nemusí to být nutně medvěd, kdo je atrakcí.
Ano, už je pár dnů po Třech králích, průvod se jmenovanými na velbludech už Prahou projel a člověk by řekl, že dvouhrbáči odešli někam do klidu. Kdepak. Neodešli. Alespoň jeden z nich - tedy velbloud dvouhrbý se svým velbloudářem - byli vidět včera odpoledne na Ovocném trhu. Netuším, jestli se chystali na kluziště, které tam je přes zimu instalované, či jen tak okouněli, ale pravdou je, že byli spolu u něj a tvářili se, alespoň tedy ten velbloud, velmi vážně.
Nu co, velbloudář nebo medvědář, na tom nesejde. Centrem pozornosti ten chlupáč je tak jako tak.

velbloud

kočka přede mnou, kočka za mnou

Vlastně si jen hrozně těžko vzpomenu, kdy jsem dostal pohlavek nebo dokonce vejprask. Něco by se našlo, ale musím velmi podrobně probírat paměťové záznamy. Dalo by se říct, že s nějakým pořádným nářezem jsem jakživo neměl co do činění. Tudíž ani mé okolí si žádnej vejprask neužije. Tedy až na vyjímky.
Nevím, jestli si laskavý čtenář ještě vzpomene na Sáru - to bývala naše kočka, která vládla tady na Olešku a kam jí tlapy donesly, tam bylo její území. Teď má určitě pod packou pořádnej kus kočičího nebe. A ta jednou dostala pořádnej vejprask. Bylo te ještě v dobách, kdy jsme bydleli v Praze a Sára tedy vládla v našem bytě. Ovšem svévolné rozbití varné desky si odskákala náležitým tělesným trestem. Dobře věděla, že to byl průšvih a tak to přijala s kočičím nadhledem a hned další den se zase lísala a spala mi na klíně.
Současní vládci našeho domu, Max a Cyrda výprask neznají. Tedy až na ty dva pohlavky, co včera Cyria slízla.
Dívám se takhle večer na film, Charlize Theron zrovna na obrazovce dává do nosu hordě zabijíáků z KGB. Zábava je v plném proudu, když tu slyším zvukovou kulisu, co do filmu nepatří. Něco šustí. Šustí to dál. Jinak než ve filmu.
Přede mnou na plátně blonďatá kočka. Ohlédnu se. Za mnou na stole černá kočka.
Blondýna zápasí na schodech, černá cosi cupuje na stole.
Charlize skáče ze schodů, Cyria ze stolu.
Děj filmu pokračuje, agentka opět vítězí.
Ve světnici děj taky pokračuje, ovšem nijak vítězně.
Cyrda rychle pochopila, že není filmová hvězda a snaží se vypadnout. Jenomže dveře jsou zavřené. Je v pasti.
A to už chytla ode mě ty dva pohlavky.
Nefilmový, vopravdový. Za ty žádnej Oscar nebude, Cyrdo. Na stůl se prostě neleze.