2019

kartouza olešská

Člověk by řekl, že tyhlety romantický rekvizity už dávno vzaly za své. Kdeže jsou všechny ty lásky, zhýčkaní mladí šlechtici, kněžská roucha, napoleonské války a hrdinové tím vším bez bázně a hany procházející? Kde by byli. Jsou pořád tam, kam je spisovatelé a filmaři poslali, jenomže dneska už je málokdo čte a dívají se na ně jenom pamětníci. Dneska se nosí akce, svaly a hučení blasterů a fazerů (tedy já nevím, co to vlastně ten blástr a fejzr je, ale v kdejakým filmu se to dneska běžně používá).
Jenomže Cyria nečte a na filmy se s námi dívá jen někdy a to i přesto, že její jméno vymyslela másečtěláHanička, která ho vytáhla z jedné fantazy knížky o Zaklínačovi.
Tahleta literární ignorance zavedla Cyrdu až k jejímu dnešnímu dobrodružství.
Cyrda se totiž dneska ráno ztratila.
Přesněji řečeno na chodbě nahoře nebyla, na schodech nebyla, pod schody nebyla, v síni nebyla. Po Cyrdě ani vidu … ale co to? … někdo tu hrozně nadává. Po kočkením způsobu. Mňouká, až se stěny nadouvají.
Ale kdo?
A kde?
Max to být nemůže, ten byl nahoře. To je Cyrda.
"Cyrdo?"
"MMMmmmaaaaaaauuuuuRRrrr…"
"Cyrdo!"
"mmmmAAAAAAAAAuuuuuuuuuuuuUU"
Otevřu dveře do pracovny, za dveřma spoušť knih, přes knihy vykoukne a ven vyrazí Cyria.
"Cyrdo, ty potvoro! Ty ses tu nechala zavřít!"
"Ne pane, to tys mě tu zavřel!"
"Já tě večer vyšoup' ze světnice a mělas jít na místo nad schody do pelechu!"
"Ale tam jsem pochopitelně nešla."
"Jaký pochopitelně?"
"Pochopitelně, protože venku se courala nějaká havěť a já to musela dozorovat."
"Jó dozorovat. A to musíš dozorovat zrovna z mý pracovny?"
"Pochopitelně. Tam je nejlíp vidět ven."
"No tak to se pak nediv, že když tě volám a ta se neozveš, že zůstaneš u toho vokna v tý pracovně."
"No to se teda divím: já tady hlídám barák a ty mě tu zavřeš jako do šatlavy, pane."
"Měla ses ozvat večer."
"To jsem nemohla, to jsem hlídala a …"
… a takhle by to mohlo pořád dokola pokračovat dál.
S Cyrdou jsme se ráno pohádali, pročež se mnou nemluví, poněvadž jsem jí večer zavřel do vězení a vona si toho večer ani nevšimla, jelikož musela hlídat barák skrz vokno v mý pracovně.
A zatímco ona se vydávala všanc nočním vetřelcům za oknem, já jí zavřel dveře a z pracovny byla rázem kartouza parmská.
Totiž olešská.

sníh jako předmět doličný

Pamatuju si dobře odtávající sníh ve městě s tím černým škraloupem na povrchu. Taková sněhová nadílka byla hezká jen pár dnů a pak už to bylo naopak velmi nehezké.
Teď jsme v podobné situaci.
Sníh už roztál, jsou tu u nás jenom zbytky, ale tím podobnost končí. Náš sníh je bez škraloupu. Na našem iglů tuhle před vrátky je to vidět nejlíp. Po deseti dnech už iglů splasklo, ani myš se do něj nedostane, ale sníh je pořád bílý, čistý.
Pro mě to znamená, že tu vůbec máme čisto. A nejen pro mě. Vůbec pro všechny u nás na vsi, zvěř a jinou havěť pozemskou nevyjímaje.
Na zahrádce, na kterou sluníčko v zimě moc nedosáhne, je pořád sněhová peřina, tedy spíš už jenom peřinka a taky bílá. Jenom stopy jsou na ní vidět. Čímž se ta peřina stává předmětem doličným.
Domníváme se totiž, že se nám někde v podbití střechy už před mnoha lety usídlila kuna. Nebo kuny. Nebo něco jiného. Jenomže vyhnat kunu skoro nejde. V loňském létě jsme to zkusili naftalínem a na první pohled se zdálo, že se to po dlouhých rocích konečně povedlo. Ale nedávno mácitliváHanička hlásila, že se kuna vrátila. Jak na ní přijít? Jak ji nachytat? Jak ji vyhnat? Těźko. Už jenom to, že nevíme jistě, jestli tu je a když už, tak kde je.
Až teď, na sněhové peřině se nám podepsala. Štráduje si to přez zahrádku k vrátkům za humna. Stopy jsou evidentní, čímž je identifikace jasná. Teď už jenom: co s tím? Všechny ty plašiče a zaručený recepty proti kunám jsou … tak nějak … dobrý nejvejš na padesát procent. Buď fungujou nebo nefungujou.
Nu což. Zkusíme zas ten naftalín. Nezbejvá, než doufat, že se z tej naší kuny lesní nestane kuna závislá na naftalínu.
Zatím musíme vystačit s tím, že máme důkazy, že tu je.
Teda - máme je, dokud neroztajou.

skákat ze stolu je pošetilost

Spoléhání se na budík je alibismus, jelikož budík za nic nemůže. To já můžu za to, že jsem místo 5:30 nastavil budík na 6:30 a v půl šesté se v polospánku divil, že můžu tak dlouho spát a nic mě nebudí a v šest mě probudil obvyklý šustot po domě. Tudíž jsem si ke psaní sedl dnes o půlhodinu později.
Ale k věci: v sobotu se odehrála další přelomová událost ve vybavení domu.
Ujednali jsme totiž, že hned, jak vyzvednu děti ze zkoušek nanečisto, pojedeme od školy do Hřibů. Ne, nepřepsal jsem se a neměl jsem napsat na hřiby. Ostatně v únoru moc hřibů neroste. Do Hřibů je správně. Ona totiž této cestě předcházela příhoda neveselá, tedy dvě. Želvičky, které jsme přivezli vloni po prázdninách a Matěj se o ně ukázkově staral podle všech příruček a návodů, to nepřežily. Přesto, že jsme s tou druhou, která měla tužší kořínek, byli dvakrát na veterině a dneska jsme tam byli objednaní znovu. Tož návštěvu Matěj odvolal a já naopak naplánoval nákup želvy od jiného chovatele.
Jeli jsme tedy do těch Hřibů. Jeli jsme všichni čtyři a já už předem plánoval, že koupíme zase dvě, aby měli Kačka i Matěj po jedné. Ale tentokrát jsme udělali s Kačkou smlouvu a ona se zavázala, že svou želvu splatí. Že má něco ušetřeno a na ostatní že bude postupně vydělávat domácími pracemi, na kterých se shodneme.
Dorazili jsme včas i s mezipřistáním v Kolíně, jelikož bez Kolína bychom byli na místě příliš brzo. Pán, který chová stovky, ba tisíce želv (nepřeháním, ty stovky jsme viděli, ostatní zimují), se nám věnoval, vysvětloval, povídal, ukazoval a začalo být jasné, že želvy jsou zvěř společenská, že jim je opravdu líp ve dvou, ale že Kačka by radši vlastní skupinku a ne sdílenou a že by se raději starala sama a ne s Matějem společně a … a v těch příručkách a knihách to je mnohdy špatně, někdy úplně obráceně a musí se to dělat jinak a …
… a tak jsme po necelých třech hodinách odjížděli s novým teráriem, dvěma želvami pro Kačku a dvěma pro Matěje.
Dohromady nás tedy bylo v autě osm, což koneckonců byla taky premiéra, protože nejvíc nás dosud v autě bylo šest a to ještě musel jet Matěj ten kousek mezi vesnicemi v kufru.
Doma nastalo umisťování, pečování, stlaní a v neděli ještě elektroinstalace a dolaďování detailů. A pochopitelně první koupání a první procházka po stole, neboť nám bylo vysvětleno a názorně ukázáno, že želva není blbá a ze stolu nespadne, poněvadž dobře vidí a je jí jasné, že skákat ze stolu je pošetilost.
Inu, želví víkend to byl.

na kafe a na štrůdl

Myslím si, že pozvat někoho na bábovku a na kafe není možné klasifikovat jako po kus o úplatek. Jenomže pozvání kafe s bábovkou může být pro nás obyčejná záležitost, zatím co pro někoho jiného to může být vrchol společenského žebříčku.
Když tuhle myšlenku přenesu do ptačí říše a přidám k tomu svobodné chování našich opeřenců, můžu dojít k závěru, že na tý bábovce stojí celej svět.
Totiž:
Na zahrádce máme spousty úkrytů, houštinek, keříků, stromů … no prostě ráj pro ptactvo. Každý si může vybrat po libosti kam si sedne a kde se usadí. V létě tu máme zástupy kosů na trávníku a hejna dalších ptáčků v povětří. Hnízdí u nás v keřích i v budce. Nu a na zimu jim sypeme do krmítka. Vybraná slunečnicová semínka. A v potůčku i ve studánce pořád teče voda. I v mrazech, takže je tu i co pít.
Člověk by tedy řekl, že i v zimě bude u nás ptactva habaděj.
Je to tak.
Skoro.
Někdy.
Někdy vůbec.
Zkoumal jsem, čím to je, že letos je krmítko většinu času prázdné. Sypu tam slunečnicová semínka až když začnou marazy nabo je sněhová pokrývka. Tedy přesně podle přání ornitologů, kteří na to mají vzdělání a ví, že ptáčkové se musí přikrmovat až tehdy, když nemohou přirozeným způsobem najít potravu. Tedy právě ve chvíli, kdy všechno zamrzne a je pod sněhem. V ostatních případech se ptáčkové mají od paní přírody učit, jak si obstarat jídlo sami, aby přežili.
No jo, ale kde teda jsou? Mrzlo, sněhu také trochu napadlo a do krmítka přilétají pravidelně jen sýkorky, občas přilétne hejno konopek a ten náš kos je vidět tak jednou za týden, jestli vůbec.
A tak jsem zkoumal a lámal si hlavu, co se to děje a pak mi to došlo: To není tím, že by tu bylo ptáčků míň. To je proto, že letos nepotřebují nutně naše krmítko. Mají výběr a mají zřejmě potravu snáze dostupnou jinde. Krmení ptáčků se rozmohlo a do krmítek už sype kdekdo. A zřejmě pořád a to i ve chvílích, kdy by vlastně neměl.
A naši strávníci si mohou vybírat.
Tuhle si doletí pro lojové zobání, támhle pro zbytky ze stolu, jinde pro oříšky … nu a ta naše slunečnicová semínka, ta mají jen jako doplněk pro případ, že na ně támhle zapomněli s tou nedělní bábovkou.
A je to tady.
Někdo nám uplatil našeho kosa bábovkou a přetáh' ho na svoji zahrádku. Kos letěl za lepším a u nás se jen občas ukáže, rozhrabe slunečnici, aby zjistil, že nic lepšího tu pro něj nemáme, a letí zpátky na kafe a na štrůdl.
Jo, jo, je to svět, tohleto.

paraziti na ústupu

Matěj je vzorným chovatelem. O svou želvu, která mu zbyla, poněvadž její kamarádka nepřežila, se stará vzorně a pravidelně. Jenomže poučen uhynutím jedné z želv má teď oči na vrch hlavy a péči o toho hada ve futrálu (jak se nelichotivě o tom plazovi, neboť želva plaz je, vyjadřuji) násobí. A není to dlouho, co přes všechnu každodenní péči a starost seznal, že se mu nelíbí tvrdost želvího krunýře. To je vždycky známka něčeho nesprávného. Měkký krunýř je prostě špatně.
Domluvil tedy návštěvu na veterině a v pondělí jsme k panu doktorovi želvu zavezli.
Pan doktor vážně želvu prohlédl. Zaposlouchal se do jejího organismu, což provedl tak, že ji položil na papírovým ubrouskem pokyté sluchátko fonendoskopu, jelikož to sluchátko bylo větší, než želva samotná. Ne snad, že by měl pan doktor tak velký přístroj. Naopak, přístoj měl běžný, ale Matějova želva ja ještě malinkatá.
To proběhlo v pořádku.
Poté podrobil pan doktor ještě důkladné prohlídce pod silným mikroskopem ještě to, co ze želvy vypadlo. A v tom byl ten problém.
V želvím trusu bylo objeveno příliš mnoho vajíček parazitů, což je známka toho, že želva má velký problém právě s cizopasníky.
A tak že dostane aspirín - nebo takový nějaký podobný prášek proti parazitům.
No jo. Ale jak dát želvě prášek?
Želva váží 14 gamů. Slovy čtrnáct gramů. Dávkování je 25 miligramů na jeden kilogram váhy. Byla to složitá trojčlenka. Pan doktor si to sepsal, spočítal a odloupl z malinkého prášku malinký drobeček. Ten pak rozpustil v miniaturní injekční stříkačce a potom minaturní trubičkou kápl miniaturní kapičku želvě do miniaturní tlamičky.
A že prý máme za čtrnáct dní přijít na kontrolu a pak ještě jednou.
Ptal jsem se, jak se člověk stane želvím doktorem.
A to prý se člověk musí učit a potom jet do Německa na školení a pak do Anghlie na školení a potom dostane …
… diplom, že je doktor přes želvy, skočil jsem panu doktorovi do řeči.
"Tak nějak přibližně …," pravil vesele pan doktor.
Poděkovali jsme, objednali se za čtrnáct dní na kontrolu a bylo.
Želva zachráněna, paraziti na ústupu, krunýř tvrdne.
Teda alespoň doufám. Matěj neřikal nic o tom, že by to bylo naopak.

už má naloveno

Říká se, že mývalí jsou hravý. Zde podotýkám, že nejde o hrubky v českém jazyce, nýbrž o zkratku. Tedy mývalí kočky jsou hravý.
Naši kočkeni jsou mývalí a tedy i hraví. Opět to mám správně, protože my nemáme kočky, nýbrž kočkeny.
Ale dosti gramatiky.
Kačka vynalezla hrací udici. To je bambusová tyčka, na ní špagátek, na konci špagátku dva slepení plyšoví smajlíci se stužkou. Takoví ti, co se prodávají nebo dávají, když jde o nějakou reklamu. Smajlíci plyšáci mají po slepení ty stužky dvě a tím to celé vypadá z kočkeního pohledu velmi chutně.
Kačka na tu udici chytá především Cyrdu.
Cyria dělá jako že tu není, že spí nebo že přinejmenším kouká támhle ven do dálky. A pak sekne tlapou a má plyšáka ulovenýho. Tím začíná hra na rychlejšího. Musíte dát Cyrdě šanci občas tu udici lapit. Cyrda lapá. Daří se jí to a protože je hravá, po ulovení přichází uvolnění, aby bylo možné znovu lovit a znovu uvolnit a znovu …
Jenomže kočken není na motorek.
Nejdřív vyskakuje.
Potom se natahuje a i na zadní si stoupne.
Pak si sedne.
Potom lehne.
V závěrečné fázi hry Cyrda leží, rozvaluje se a Kačka nebo jiný hráč musí s tím plyšákem na provázku šmrdlat Cyrdě pod fousy, aby se vůbec podívala.
Podívá se, vleže máchne tlapou a když se trefí, dobře. Když ne, nechá tak.
"Koukni, paničko, já tu celou dobu lítám, skáču, lovím, sotva dechu popadám. Přece po mně nemůžeš chtít, abych tu skákala jako gumovej panák. Prostě už mám dneska naloveno, tak ležim, no. Copak sis toho nevšimla?"
"Ale Cyrdo. No tak! Ještě jednou!"
"Hmmmrrrrr …. chrrrrrrrr …."
Pro dnešek už je dohráno, Kačko. Každej kočken se jednou utahá.
I když je hravej.