2018

právo na hašlerku

"Vem si hašlerku", říkávala babička, když člověk kapku zakašlal. Mně to jako medikace rozhodně vyhovovalo už proto, že tenhle medikament byl u nás vždycky po ruce. Vrtávalo mně hlavou, jak může takovej bonbón vykurýrovat kašel, ovšem kdo všechno si na hašlerky dělá zálusk, to jsem nikdy neřešil. Jak říkám: u nás to byl uznávaný lék na chrapot a tím to haslo.
Máme hašlerky doma i dnes. MáveseláHanička mi dokonce v pondělí oznámila, že se do nich pustila, jelikož pořád nějak chrchlá. Nu a v úterý už nechrchlala.
A v úterý ráno taky slyším takovej šustot. Jako když se rozbaluje hašlerka. Jdu to omrknout a vono jo. Cyrda si nese hašlerku a snaží se jí rozbalit.
"Cyrdo, ty čuně, přestaň to válet po zemi. Dyť tě bude pálit čumák."
"Ale to je moje hašlerka," vyčítavě na mě pohlédla Cyria.
"Ne, to není tvoje hašlerka. Ta byla v tý misce, co je na stole a co tam nemáš co lézt!"
Cyrda zanechala nerozbalený bonbón tam, kde ho pustila a šla si na protest lehnout do pelechu, aby dala světu najevo, jak krutě je s ní zacházeno a jak jsou její občanská práva na hašlerku ostřihávána.
No, nestřih' jsem jí jednu a hašlerku jsem rozbalil a sněd'. Koneckonců byla to hašlerka lidská, ne kočičí.

na Ovocném trhu

Medvědáři, tedy pokud to stíhám sledovat, chodili světem naposled s Kubou Kubikulou a medvědem Kubulou. O strašidlech to nebudeme mluvit. Ovšem jsou tu i další potulní kejklíři a jak je vidět, tedy jak jsem včera viděl, nemusí to být nutně medvěd, kdo je atrakcí.
Ano, už je pár dnů po Třech králích, průvod se jmenovanými na velbludech už Prahou projel a člověk by řekl, že dvouhrbáči odešli někam do klidu. Kdepak. Neodešli. Alespoň jeden z nich - tedy velbloud dvouhrbý se svým velbloudářem - byli vidět včera odpoledne na Ovocném trhu. Netuším, jestli se chystali na kluziště, které tam je přes zimu instalované, či jen tak okouněli, ale pravdou je, že byli spolu u něj a tvářili se, alespoň tedy ten velbloud, velmi vážně.
Nu co, velbloudář nebo medvědář, na tom nesejde. Centrem pozornosti ten chlupáč je tak jako tak.

velbloud

kočka přede mnou, kočka za mnou

Vlastně si jen hrozně těžko vzpomenu, kdy jsem dostal pohlavek nebo dokonce vejprask. Něco by se našlo, ale musím velmi podrobně probírat paměťové záznamy. Dalo by se říct, že s nějakým pořádným nářezem jsem jakživo neměl co do činění. Tudíž ani mé okolí si žádnej vejprask neužije. Tedy až na vyjímky.
Nevím, jestli si laskavý čtenář ještě vzpomene na Sáru - to bývala naše kočka, která vládla tady na Olešku a kam jí tlapy donesly, tam bylo její území. Teď má určitě pod packou pořádnej kus kočičího nebe. A ta jednou dostala pořádnej vejprask. Bylo te ještě v dobách, kdy jsme bydleli v Praze a Sára tedy vládla v našem bytě. Ovšem svévolné rozbití varné desky si odskákala náležitým tělesným trestem. Dobře věděla, že to byl průšvih a tak to přijala s kočičím nadhledem a hned další den se zase lísala a spala mi na klíně.
Současní vládci našeho domu, Max a Cyrda výprask neznají. Tedy až na ty dva pohlavky, co včera Cyria slízla.
Dívám se takhle večer na film, Charlize Theron zrovna na obrazovce dává do nosu hordě zabijíáků z KGB. Zábava je v plném proudu, když tu slyším zvukovou kulisu, co do filmu nepatří. Něco šustí. Šustí to dál. Jinak než ve filmu.
Přede mnou na plátně blonďatá kočka. Ohlédnu se. Za mnou na stole černá kočka.
Blondýna zápasí na schodech, černá cosi cupuje na stole.
Charlize skáče ze schodů, Cyria ze stolu.
Děj filmu pokračuje, agentka opět vítězí.
Ve světnici děj taky pokračuje, ovšem nijak vítězně.
Cyrda rychle pochopila, že není filmová hvězda a snaží se vypadnout. Jenomže dveře jsou zavřené. Je v pasti.
A to už chytla ode mě ty dva pohlavky.
Nefilmový, vopravdový. Za ty žádnej Oscar nebude, Cyrdo. Na stůl se prostě neleze.