2018

ryby rostou

Rybí smečku (nebo se tomu říká stádo? nebo hejno? nebo jenom ryby? … nevím) máme terpve rok. Jakýmsi příznivým zásahem osudu ryby přežily v tom našem rybníčku i přes zimu a teď se mají k světu. Dokonce mám takovej pocit, že i přes tu zimu nějak vyrostly, jestli to ovšem není jen optický klam. Znáte to: hůl do vody ponořená, zdá se býti zalomená …
Nu a tak každý den žasnu nad tím, jak ti strakatí obyvatelé rybníčku chodí na procházku, kroutím hlavou, když jim syspu jídlo a oni zdrhají, aby se pak, když odejdu, mohli přerazit, kdo bude první u hladiny … no prostě ryby.
A je mi divný, proč vokusulou kameny.
Totiž vloni vlastně skoro pořád dělaly leklý ryby. Tedy líně se přiloudaly k jídlu, líně vodpluly, tak nějak v klidu, žádnej stres (kromě toho, že se bály a furt bojej lidí). Letos jako by ožily s jarem. Pořád zkoumají jezírko, všeude čuchají, ochutnávají kde co pod vodou a právě i nad vodou vožužlávaj kameny. Že by měly hlad? No, možný to je, po tej zimě, co si dávaly půst. Však dostávají. Ale je to dost? No, budeme to muset vypozorovat. Možná jsou eště ve vývinu - a takovej vyvíjející se jedinec toho spořádá habaděj.
No - uvidíme. Vyvíjíme se všichni. Ryby rostou a my se učíme, co s nima.

kos jako slepice

Není to ještě ani týden, kdy skončily ledové dny a už je tu skoro jaro. Ne, kdepak, ještě nám tu nic nekvete, ale strávníci už se řaděj u vokýnka. Tedy ptactvo se courá ke krmítku. První je pochopitelně kos. Ten se tu vykrmuje celou zimu, jelikož je domácí. Chová se jako slepice. Když krmítko dosypu, on ho přiletí rozhrabat, semínka vyházet a udělat na zemi neuvěřitelnej svinčík. Furt aby po něm člověk zametal. Pak sýkorky, ty jsou tu taky domácí, ale ty jsou způsobný. Přiletěj, uzobnou, letěj si to sníst kousek dál na větev a pak teprv přiletěj pro další. Nu a teď o víkendu, kdy bylo velké teplo, skoro nějakých šestnáct stupňů, už přiletěli zvonkové a konopky. Mám dojem, že jsem zahlédl i hýla, ale ten se tu zatím jen mihnul. Chtěl jsem jim udělat první jarní portrét, ale ptáčkové na to měli jiný názor a nepovedlo se. Ani zpěv zatím není slyšet. Ani po ránu neladí. Jen takové trochu štěbetání, velice nesmělé. Snad aby to jaro nezaplašili. Jenom ten kos. Ten to tu vlastní a taky se tak chová. Zahrádku máme rozhrabanou jako od těch slepic a protože rozmrzla část vodního díla, chodí se už i koupat. Zrovna v sobotu jsem na něj koukal. Ta voda nebude mít nijak extra velkou teplotu. Může být, že jen pár stupňů nad nulou, protože led má v rybníčcích ještě pořád dobrých dvacet centimetrů. To mu ovšem nevadí. Koupe se jako v létě, cáká a když je hotovej, ještě si o zábradlí můstku otírá zobák. Oranžovej, umytej. Září mu do dálky. Inu kos náš domácí.

kos_180311

je fuk, čí jsou

Benátský deník je vyčerpán a jest se vrátit z krajů cizích do krajů domácích. Návraty počítají s dopravními prostředky, jelikož pěšky se dneska už moc nedopravujeme. Pěšky se sportuje, ale na přemisťování z kraje do kraje už dávno není tolik času, aby člověk chodil po svejch. Používá tedy auto a jiné dopravní prostředky. A ten můj dopravní prostředek už je zase příčinou zápisu do deníku. Je v servisu, ovšem ne vlastní vinou.
Totiž všiml jsem si včera takové malé skvrkny před vraty. A nebyla jedna. Koukám na to a je jich víc. A směřují k nám do vrat. Prozkoumal jsme to a opravdu. Na místě stání je skvrnka taky malá, ale hustší, plnější, evidentně to tam kape už pár dnů. Tedy do servisu. Čekal jsem, že tam pánové při té poslední opravě něco špatně dotáhli nebo zapomněli šroubek nebo tak něco.
"No, uvidíme," pravil pán ze servisu a jeli jsme spolu na jediný volný zvedák před opravnou. Všechny ostaní byly totiž v provozu a auta na nich. Tak jsme to zvedli, pán na to odborně kouká a povídá:
"Tak to vám teče jinde. To není po opravě, to je támhle, vidíte?"
"Nevidim."
"Tak se pojďte podívat, já vám tam posvítím. Támhle."
"Jo."
"To je buď prasklej kryt chladiče oleje anebo hadička. A ta hadička vypadá, že může bejt rozkousaná vod kuny."
"No nazdar."
"Tak to tu musí zůstat. S tím nemůžete jezdit."
"Skvělý … a náhradní auto nemáte, že?"
"Jsou všechny pučený."
Auto jsem tam nechal, šel na autobus a hned jsem volal mépracovitéHaničce:
"Ty tvoje kuny, co tě buděj vobčas tím, že dupou na půdě, tak ty kuny mi rozkousaly hadičku u auta a teče z toho volej."
"Vidiš, já ti řikala, že je máme vyhnat. Teď budeme mít aspoň další důvod to udělat. A nejsou to moje kuny."
"To je fuk, čí jsou. V každým případě jsou to pěkný mrchy."
Tak. Auto bude tejden v servisu a na kuny mám pifku.
Že prej jsou chráněný. Fajn.
Ale jak se máme chránit před chráněnejma žroutama hadiček?

právo na hašlerku

"Vem si hašlerku", říkávala babička, když člověk kapku zakašlal. Mně to jako medikace rozhodně vyhovovalo už proto, že tenhle medikament byl u nás vždycky po ruce. Vrtávalo mně hlavou, jak může takovej bonbón vykurýrovat kašel, ovšem kdo všechno si na hašlerky dělá zálusk, to jsem nikdy neřešil. Jak říkám: u nás to byl uznávaný lék na chrapot a tím to haslo.
Máme hašlerky doma i dnes. MáveseláHanička mi dokonce v pondělí oznámila, že se do nich pustila, jelikož pořád nějak chrchlá. Nu a v úterý už nechrchlala.
A v úterý ráno taky slyším takovej šustot. Jako když se rozbaluje hašlerka. Jdu to omrknout a vono jo. Cyrda si nese hašlerku a snaží se jí rozbalit.
"Cyrdo, ty čuně, přestaň to válet po zemi. Dyť tě bude pálit čumák."
"Ale to je moje hašlerka," vyčítavě na mě pohlédla Cyria.
"Ne, to není tvoje hašlerka. Ta byla v tý misce, co je na stole a co tam nemáš co lézt!"
Cyrda zanechala nerozbalený bonbón tam, kde ho pustila a šla si na protest lehnout do pelechu, aby dala světu najevo, jak krutě je s ní zacházeno a jak jsou její občanská práva na hašlerku ostřihávána.
No, nestřih' jsem jí jednu a hašlerku jsem rozbalil a sněd'. Koneckonců byla to hašlerka lidská, ne kočičí.

na Ovocném trhu

Medvědáři, tedy pokud to stíhám sledovat, chodili světem naposled s Kubou Kubikulou a medvědem Kubulou. O strašidlech to nebudeme mluvit. Ovšem jsou tu i další potulní kejklíři a jak je vidět, tedy jak jsem včera viděl, nemusí to být nutně medvěd, kdo je atrakcí.
Ano, už je pár dnů po Třech králích, průvod se jmenovanými na velbludech už Prahou projel a člověk by řekl, že dvouhrbáči odešli někam do klidu. Kdepak. Neodešli. Alespoň jeden z nich - tedy velbloud dvouhrbý se svým velbloudářem - byli vidět včera odpoledne na Ovocném trhu. Netuším, jestli se chystali na kluziště, které tam je přes zimu instalované, či jen tak okouněli, ale pravdou je, že byli spolu u něj a tvářili se, alespoň tedy ten velbloud, velmi vážně.
Nu co, velbloudář nebo medvědář, na tom nesejde. Centrem pozornosti ten chlupáč je tak jako tak.

velbloud

kočka přede mnou, kočka za mnou

Vlastně si jen hrozně těžko vzpomenu, kdy jsem dostal pohlavek nebo dokonce vejprask. Něco by se našlo, ale musím velmi podrobně probírat paměťové záznamy. Dalo by se říct, že s nějakým pořádným nářezem jsem jakživo neměl co do činění. Tudíž ani mé okolí si žádnej vejprask neužije. Tedy až na vyjímky.
Nevím, jestli si laskavý čtenář ještě vzpomene na Sáru - to bývala naše kočka, která vládla tady na Olešku a kam jí tlapy donesly, tam bylo její území. Teď má určitě pod packou pořádnej kus kočičího nebe. A ta jednou dostala pořádnej vejprask. Bylo te ještě v dobách, kdy jsme bydleli v Praze a Sára tedy vládla v našem bytě. Ovšem svévolné rozbití varné desky si odskákala náležitým tělesným trestem. Dobře věděla, že to byl průšvih a tak to přijala s kočičím nadhledem a hned další den se zase lísala a spala mi na klíně.
Současní vládci našeho domu, Max a Cyrda výprask neznají. Tedy až na ty dva pohlavky, co včera Cyria slízla.
Dívám se takhle večer na film, Charlize Theron zrovna na obrazovce dává do nosu hordě zabijíáků z KGB. Zábava je v plném proudu, když tu slyším zvukovou kulisu, co do filmu nepatří. Něco šustí. Šustí to dál. Jinak než ve filmu.
Přede mnou na plátně blonďatá kočka. Ohlédnu se. Za mnou na stole černá kočka.
Blondýna zápasí na schodech, černá cosi cupuje na stole.
Charlize skáče ze schodů, Cyria ze stolu.
Děj filmu pokračuje, agentka opět vítězí.
Ve světnici děj taky pokračuje, ovšem nijak vítězně.
Cyrda rychle pochopila, že není filmová hvězda a snaží se vypadnout. Jenomže dveře jsou zavřené. Je v pasti.
A to už chytla ode mě ty dva pohlavky.
Nefilmový, vopravdový. Za ty žádnej Oscar nebude, Cyrdo. Na stůl se prostě neleze.