WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

voda ve sklepě

Pršelo, jen se lilo. V pátek a v sobotu. A v sobotu a v neděli všude kolem byly z domů a ze sklepů vytaženy hadice a z hadic vytékala voda čerpaná z prostorů, kam natekla.
My jsme na tom byli podobně jako Ondřej.
Tedy v pátek v noci jsme čerpali vodu za sklepa a kolem půlnoci se zdálo, že dobrý. Nu a před čtvrtou ráno jsem zjistil, že to dobrý není a čerpal jsem znovu. Ona tedy ta tři čerpadla ve sklepě jsou v šachtičkách a mají za úkol vodu čerpat automaticky. No jo automaticky - znáte to. Plovák se tuhle zadrhne, tady se čerpadlo ucpe, támhle je potřeba vodu ve sklepě smetákem usměrnit a tak.
Ráno jsme si volali a když Ondřej domluvil a podrobně vylíčil, jak to probíhalo u nich, já už jen potvrdil podobný průběh a srovnali jsme si časové údaje kdo kdy byl hotov a kdo kdy ráno znovu začal.
Teď už je ve sklepě jen vlhká podlaha a vypadá to jako kdybych příliš intenzivně vytíral metodou co je mokrý, to je čistý.
Tedy ono tak ve skutečnosti je: tím intenzivním metením vody k čerpadlům se mi podařilo všechny tři místnosti sklepa skutečně pěkně uklidit. Inu i taková voda ve sklepě může mít pozitivní oučinek.
Pro pořádek ještě uvádím, že já jsem svou meteo stanici ještě pořád neuvedl znovu do provozu, ale Ondřej měřil. A naměřil 125mm!

ve Dřeváku

Jo, byl to docela nářez. Tedy ne to cvičení, to bylo obvyklé, ale ten koncert.
Moje paní mě totiž vzala do Dřeváku. Ne snad, že by tam ona sama někdy byla, to ne. Ale včera večer tam hrála kapela Louka Band, o které já nic nevím, ale ona k ní má blízko. Tož jsme po cvičení vyrazili do Řevnic do Dřeváku. Je to zrekonstruovaný nádražní sklad. Přímo na nádraží, pochopitelně.
A tak jsme si to užívali. Stejně jako těch pár lidí, co tančili na prkennej podlaze a to včetně vousatého staříka v kraťasech a pruhovaném tričku, obrýleného američana v rozepnuté bílé košili a kraťasech, party červeně ošacených div, z nichž minimálně jedna tančila sama ve dvou a to proto, že miminko se ještě nenarodilo a užívalo si ten koncert ještě v prenatálním stavu. Byla tam i indiánka s copem až pod pas a jiná indiánka bez copu, zato tančící indiánský tanec.
Jak říkám: nářez to byl.

Louka_Band_220624

bejk na střeše

Byli jsme včera na takové vernisáži fotografií v takovém prostoru … no vůbec bych nebýval věřil, že takový prostor v Praze ještě někde existuje. A ono jo. Existuje a stále hledá jméno, jak píšou v názvu té kavárny.
Největším překvapením nebyl ani tak obrázek jedné herečky, kterou jsem si spletl s jinou zpěvačkou a pak jsem zjistil, že vůbec nevím, o koho jde, přesto že paní stála přede mnou, ani emotivní improvizovaný zpěv jedné paní, která bude zcela jistě zpěvačkou a taky naprosto netuším, o koho jde, ale bejk na střeše.
Totiž: ta kavárna je ve dvoře a v objektu, který býval zřejmě nějakou dílnou, snad truhlárnou. Skoro jako vystřiženou z Foglarových stínadel. Nu a na střeše tej bejvalej manufaktury je bejk. Tedy bizon nebo zubr či co to je. Ale je tam.
Tož jsem si ho blejsknul mobilem a tady je:

220621

rozhočí se nenechali zmást

Slibem člověk nezarmoutí, toť prauda praudoucí. Nuže já se nejdřív vykrucoval, ale už od začátku mi bylo jasné, že nakonec Tomášovi slíbím, že tam pudu. Na tu soutěž, co jsem na ní už byl vloni a co jsem ji popisoval v zápise z jednadvacátého června. Protože jsem už měl to srovnání a zkušenost, bylo mi jasné, že to bude zase za účast.
Inu, co naplat. Tomáš mě přihlásil do dvou kategorií, v jedné nějak 36+ a v druhé 50+ byli samí mladí kluci. Jen jeden kolega měl šedý vous, šedý vlas a šedý úbor. Cvičil moc pěkně jako ten, co měl ten úbor bílý, ale jinak byl taky šedivej. Pochopitelně byli lepší než já. Tentokrát se rozhočí nenechali zmást a přidělili mi místo, které mi po právu náleží mezi těmi, co to na rozdíl ode mě umí.
Ale byl to festival a tak se rozdávaly diplomy a medaile všem. Čili ani na mě nezapomněli. Věnovali mi jednu placku za třetí místo a jeden diplom za čtvrté. Samozřejmě to byla místa poslední, neboť nás v kategorii víc nebylo.
Tož tak. Mám další placku - už druhou - ze soutěže. A vostudu jsem snad velkou neudělal.

kdo má větší

Je teplo a v teple je nejlépe cvičit ve stínu. A když je to na rozhraní lesa a pole, ve stínu, na paloučku, je to úplně nejlepší. Tak to děláme.
Včera jsme byli cvičit zase ve trojici a vznikl spor.
Kdo ho má větší?
Radek pravil, že si myslel, že on ho má největší, ale když kouká na mě, zdá se, že jsme na tom stejně.
Dívám se na Ondřeje: "Hele, ty nemáš skoro žádnej."
"To je dycky tak!"
Radek se kousek pohnul z místa a došlo k zásadní změně.
"Hele, Ondřeji, teď ho máš úplně největší!"
"No konečně, alespoň jednou."
"Vony se ty mušky furt přeskupujou. A lítají v tom roji vždycky nad nejteplejším místem. Nad hlavou."
"Jo, koukám na to. Teď ho máme všichni stejnej."
A tak jsme cvičili a každý jsme měli nad hlavou ten svůj roj mušek.
Cvičily s námi bez ohledu na velikost roje.

je tu Disney

Tak ode dneška je tu další žrout času a zdroj pochybné zábavy.
Bez uzardění se k tomu zdroji hlásím. Ano, předplatil jsem si Disney + a toho Obi-Wana už budu moct kritizovat přímo on-line. Těžko k tomu napsat víc. Snad jen to, že filmy uložené na disku budu moci s klidem promazat, protože jsem se na ně stejně nedíval a marvelovky už mi lezly krkem. Ale Kačka to má ráda. Nu tak teď to bude ještě horší. Teď už jí od těch nablejskanejch krasavic a latexovejch svalovců vůbec neodtrhnu.
Pro mě jsou tu Star Wars a Aliens a tahleta parta.
Nuže na zimní dlouhé večery máme na chvíli vystaráno.

neviditelná ruka

Tolik profláklá neviditelná ruka trhu možná funguje, možná nefunguje. Ostatně to stejně nikdo neví, poněvadž je neviditelná. V každém případě není nikdo nucen na ten trh jít a něco si kupovat či prodávat. Je to čistě dobrovolné.
Já jsem si před delším časem dobrovolně nainstaloval do telefonu aplikaci sloužící k placení parkování ve městě. Fungovala bez problémů. Až do včera.
Že prý nemám na účtu hotovost, oznamovala aplikace. Samozřejmě to byl nesmysl. Ověřil jsem to. Nastalo kolečko různých resuscitačních úkonů jako je restart telefonu, vymazání aplikace, nová instalace a znovupřihlášení, kontrola parkovacího účtu, … nic nepomhlo. Zvolil jsem tedy jinou platební metodu a řešení jsem odložil na později.
Později jsem volal do banky: … ano, víme o tom, provozovatel aplikace nepoužívá bezpečnostní protokol pro ověření platby a proto to naše banka odmítá. Už tu máme těch hlášení víc.
Volal jsem provozovateli aplikace: … ano, víme o tom, provozovatel naší platební brány se musí dohodnout s bankami. Někde to chodí, někde ne. My na to nemáme vliv, musí se dohodnout ty dva subjekty. Už tu máme těch hlášení víc.
Výsledek?
Žádný.
Můžu si najít jinou aplikaci a veden neviditelnou rukou trhu dát kopačky té nefunkční aplikaci. Ale to se mi nechce, už jsem si zvykl na tuhle …
A komu žalovat?
Nikomu.
Můžu si vzít tu neviditelnou ruku do batohu a jít si s ní stěžovat na lampárnu.

za třináct let

U nás se chodí stěžovat si na lampárnu, v Londýně do Hydeparku, v Jeruzalémě ke Zdi nářků a holič krále Lávry to svěřil vrbě. Oučinky to má všude stejné. Tedy žádné krom toho, že se jeden vypovídá, případně vymodlí.
Já na to mám woleschko a je to jakbysmet. Akorát se tu můžu vykecat.
Dneska po dlouhatánské době je to šok z politiky.
Kdepak, další válka v Evropě nevypukla. Ovšem kdo ví. Třeba kvůli tomu imbecilnímu rozhodnutí něco jako politická válka vypukne.
Včera totiž europoslanci odhlasovali návrh něčoho, co postrádá zdravý rozum. Zákaz prodeje spalovacích motorů pro malá auta a dodávky od roku 2035. To je za chvilku.
Noviny o tom píší, ale hlavní téma to pro ně není. Pouze jakási zmínka o jedné události z europarlamentu.
Jen Ondřej to ve svém úvodníku považuje za zprávu dne.
Nemá smysl se zabývat ekonomickými a společenskými dopady. To rozebírají jiní. Já si tu zapíšu jen vlastní pocit z toho, že instituce, jejíž existenci jsme dopustili, nám nařizuje, co máme dělat a jak máme myslet. Ano. Jedna ku jedné s bolševickou vládou. Pochopitelně v jiných rozměrech, v jiných souvislostech, v jiné době. Jenže princip zůstává stejný.
Někdo jiný, na kterého obyčejný člověk nemůže, rozhoduje. A rozhoduje jako zdravého rozumu zbavený.
Nejdřív pomázánkové máslo není máslo, pak rum není rum, potom elektrárna na uhlí moc čoudí a dalo by se pokračovat dlouhatánskou řadou hovadin.
A já jako obyčejnej člověk?
Až doteď jsem měl šanci na to, že si podle své peněženky vyberu auto, které mi bude sloužit bez jakýchkoliv omezení, pokud se o něj budu starat. Teď je to tak, že za třináct let buď na nesmyslně drahý auto na baterky nebudu mít a když budu, tak s ním dojedu nanejvejš do Brna a tam budu muset půl dne počkat, až si ho někde nabiju, abych moh' jet dál.
Sleduju testy alektroaut. Je to skoro tak, jak jsem popsal. Aby se testeři dostali například do Chorvatska, musí předem plánovat, kde jsou nabíjecí stanice, jak dlouho u nich budou nabíjet, kam až můžou dojet, jak dlouho to bude trvat …
Běžná moje cesta do Opavy a zpátky se protáhne nejmíň o čtyři hodiny. V zimě o víc.
A tak by se dalo pokračovat.
Máslo a rum mi přišly směšný, o elektrárnách na uhlí moc nevím, ale tohle rozhodnutí se přímo mě negativně dotýká. Prakticky se za těch třináct let nějakým způsobem zhorší podmínky k žití.
Kdyby tak přišli ty posranci z Bruselu s něčím pozitivním, s něčím, na co by se moh' vobyčejnej člověk těšit.
Ale jak jim to sdělit?

proti přírodě

Tak už začala sezóna. Předminulý týden mě na hřišti rafnul nějakej hrozně zuřivej mouch. Minulý týden povídal při cvičení Honza, že mu kočky domů nosí spousty klíšťat a včera, když jsme byli cvičit s Tomášem na Paloučku, nás žrali nějací … no, komáři to nebyli, mouchy taky ne. Něco mezi tím. Zřejmě, jak se léta žertuje, to museli bejt komouši.
Takže bude třeba brát si na cvičení repelent. To už máme nacvičený.
To by ale nebyl Tomáš, aby na to neřekl, že takovej repelent, to je proti přírodě. Pořádnej taitista se do toho položí, zapře se a stane se součástí přírody a ty štípance vydrží.
No nevim, já teda budu radši proti tej přírodě.

zabetonovaná růže

V tej Botanickej zahradě, co jsem tam byl s Kačkou a jak nás tam pozdravil papoušek, jsem si koupil pouštní růži. Tedy já nevěděl, že to je pouštní růže. Pan skalničkář mi k tomu připsal latinský název Adenium Obesum a teprve doma jsem si našel, že to je pouštní růže a že to kvete a že se to dá docela dobře pěstovat jako bonsai a tak.
Tož jsem jí tedy do květináčku přidal trochu hlíny, přečetl jsem si, že je dobré ji zalívat, ale nenechat přemokřit, že musí být v teple a má ráda přímé sluníčko … a tak.
Nuže, ve dne ji dávám na balkon, v noci je v pracovně, když prší, je tam taky. Jako třeba právě teď.
O té doby, co je tu s námi doma, jí vyrostl třetí lístek a další dva malinkaté se klubou, ale nic víc.
Ano, roste pomalu, to se ví. Stačí jí malý květináč. Bydlela v původním plastovém, jenže mi to nějak nedalo. Opatřil jsem jí v pátek kapánek větší květináč a hlavně z pálené hlíny, aby to bylo prodyšné a vůbec i hezčí. A že jí tedy přesadím.
Když jsem jí vyndával z toho plasťáku, skoro to nešlo. Byla tam v tom podivném jílu a písku a hlíně, či co to bylo za směs, jak zabetonovaná. Ale nakonec se povedlo.
A udělal jsem rovnou změnu.
Přesto, že všude píšou, že má raději propoustnou, spíš pískovou půdu, dal jsem jí do normálního zahradního substrátu. Mně to přijde, že v tom, v čem byla, neměla z čeho růst. Tak teď jsem zvědavej, jestli jsem něco nepokazil a jestli jí to bude vyhovovat. Živin má rozhodně dost a tak jsem zvědav, jestli zas o kousek povyroste, když má teď z čeho.

jmenuje se to Seveřan

Mohlo by to vypadat, že jsem zahájil kulturní léto, když už si tu podruhé za sebou píšu o filmu. Není to tak.
Jak se ví, filmy mám rád a rád se na ně dívám. Tak jsem si včera pustil Seveřana.
A to se mi snad ještě nestalo: Já nevím, jak to dopadlo.
Chtěl jsem se prostě podívat na nějaký nový film. Nu, páně režisérův je to třetí počin, ten jeho druhý mě zaujal, že jako by to mohlo bejt umění, když je to černobílý a tak jsem zkusil tenhle. A ráno se probudím a říkám si: Usnul jsem u toho? Neusnul? No neusnul, ale jak to teda dopadlo? Nevim.
Musel jsem si ten konec narychlo projet znovu. A tak se ukázalo, že jsem u toho přeci jen usnul a titulek poslední kapitoly jsem měl za titulek konce (ono je to v runách) a vypnul jsem to a šel jsem spat. Ale v jakémsi podivném polospícím stavu, takže jsem si nebyl jist ničím kromě toho, že jdu do postele.
Teď už si jist jsem, když jsem si to narychlo projel až do konce.
Pan režisér se jistě taky hodně díval na filmy a hodně čet. Určitě byl v divadle na Hamletovi - koneckonců předlohou pro Hamleta byla nejspíš právě ta sága o princi Amlethovi, o kterým je tenhle film. Zajisté pan režisér viděl Excalibur, jednim vočkem mrknul na Gladiátora a to určitě není všechno, jelikož musel prolistovat i nějakou další severskou ságu, aby to dostalo patřičnej vikingskej šmak, když už se to jmenuje Seveřan a má to bejt dostatečně zvířecký.
Nu což, na tenhle večerníček už se nepodívám. Nějak mě tyhlety syrový umělecký pokusy nebavěj.
Ale jedno tomu filmu musím přiznat. Teď ráno mě přinutil podívat se, jestli i ten konec byl vážně tak blbej, jako celej film.

stužkování v Lucerně

Tak se včera v Lucerně stužkovalo a šerpovalo a tančilo s profesory … jako obvykle, nabízí se dovětek. Tentokrát to ovšem nebylo jako obvykle, protože to bylo Kaččino stužkování.
Já už teda vostužkovanej a vošerpovanej jsem, ale Kačka to včera zažívala poprvé. To stužkování. Bylo to slavnostní a usměvavé a Lucerna byla narvaná k prasknutí a už na třetím horním schodě jsem byl zpocenej až na zádech a židle a stoly tam snad byly stejné jako před čtyřiceti lety a … a vůbec: ta Lucerna se vůbec nezměnila. A to mám radost. Kačka si to mohla užít stejně, jako jsem si to užíval já před těmi desítkami let. A Matěj dělal Kačce důstojné garde. Moc jim to slušelo.

Kacka_2206001_01

Kacka_2206001_02

Kacka_2206001_03

Kacka_2206001_04

Kacka_2206001_05

je třeba nově, soudruzi

Není to úplně časté, abych si tu psal recenzi. Recenzí je ostatně všude plno a kdekdo má názor a hned s ním jde na trh. Nu, občas to sedne i na mě a tak teda si tu dneska povzdechnu nad dvěma díly.
To první jsem neviděl. Jen jsem viděl upoutávku před premiérou, plakáty a fotky. Prodanka. Tedy Prodaná nevěsta. Každý zná, učí se to snad i v mateřské škole. Klasická klasika od klasika, rodinné stříbro a takvšelijakpodobně. Ale je nová doba, je třeba nově, soudruzi. A hned v Národním, aby to bylo vidět.
No teda už když jsem viděl tu upoutávku a fotky, řekl jsem si, že to bude ten nešťastný případ, kdy jsem, blahé paměti, odcházel z Národního už po prvním dějství a to jen proto, že mi bylo blbý rušit po čtvrthodině odchodem ze třetí řady uprostřed. A vono jo. Dneska čtu titulek v novinách: "Proč diváci z Národního divadla houfně odcházeli a po představení bučeli?" Tož tedy paní a páni tvůrci, odpověď je nasnadě: protože klasikem netřeba příliš kroutit k obrazu svému.
To druhé dílo jsem viděl a jsem z něj smutnej.
Je to vlastně taky klasika. Ovšem nikoliv od klasika, ale od tvůrců nové doby. A v tom je ten pes zakopanej. Star Wars. Taky každej ví. Těšil jsem se, že pro nás kluky, co spolu mluvěj, to bude další rodokapsová série ze světa Hvězdných válek. Tentokrát o Obi-Wan Kenobim. Ty dvě předchozí série byly přesně takové. Hrdina se zjeví s kolty, totiž pardon, s blastery proklatě nízko, nejdřív dostane nakládačku, to ho naštve a pak jim to vrátí i s úroky. Nikdo od toho nečeká víc, než zábavu na úrovni přestřelky u O.K. Corral. A přesně to ty první dva seriály nabídly. Moc jsme se s klukama bavili. Jenomže teď to ti tvůrci pojali novodobě. Filozoficky. Hluboce lidsky. Rasově a genderově vyváženě. Blbci.
První dva díly Obi-Wana jsou nekoukatelná snůška rekvizit ze starých dobrých SW doplněná o směšnou černošku-padoušku, které by se nebáli ani moji kočkeni, protivnou holčičku jménem Leia Organa (princezna Leia promine) a meditujícího Obi-Wana, který se bez bázně a hany schovává v dunách a krmí velblouda shnilým masem z písečného žraloka nebo co to tam na Tatooinu v poušti páchne. Ach jo. A tolik jsem se těšil.
Nevíte někdo o vobyčejný kovbojce, kde se jenom normálně perou a nemaj problémy se svědomím celé předaleké galaxie?

trasa končí v hospodě

Tak tu včerejší procházku jsem nenahrál. Tedy záznam dat mám, ale protože jsem zapomněl nabít hodinky, trasa končí v hospodě.
V hospodě na hřišti ve Zvoli.
Řekli jsme si, že se zajdeme podívat na Homoli. Cestou je hřiště a na hřišti hospoda. A že prý si dáme něco k pití, povídá má paní, že má žízeň.
Nu, právě začínal žákovský turnaj ve fotbale a než jsme vypili každý tu svou plzeň, bylo to jedna jedna. Za tohoto stavu jsme žáky opustili a za chvilku jsme byli na Homoli. Nikoho jsme nepotkali kromě tatínka se třemi holčičkami, kteří cosi hráli na jedné mýtině. Bylo tam liduprázdno, výhled náramný a předpověď se naplnila. Má paní totiž pečlivě studovala počasí a jeho předpověď. Ta pravila, že začne pršet. Dívali jsme se z Homole na mraky, které slibovaly totéž.
"Tak honen domů, ať nezmoknem."
Pršet začalo ještě v lese na Homoli. Schovali jsme se pod stromem a ten nejhorší liják jsme přečkali, ale vodě jsme neunikli. Ani my ani ta paní co tam byla na procházce s pejskem.
V cestě jsme pokračovali, když už pršelo jen mírně. Fotbalisti z hřiště byli už pryč a my jsme taky mířili přes hřiště zpátky domů. Cestou vysvitlo Sluníčko a domů jsme šli už osychající cestou. Celkem téměř šestnáct kilometrů měla ta procházka.
Nu a pak byla sprcha a sauna a čaj a pozdní oběd a vůbec to bylo prima odpoledne.

na_Homol_a_zpět

na_Homol_a_zpět

zpívali, povídali, hráli

Včera jsem slavili. Tedy byli jsme v Ypsilonce, která slavila květnové narozeniny. Ono to bylo pochopitelně tak nějak o narozeninách principála Jana Schmida, které jsou ovšem až v červnu a nebyla o nich ani řeč ani zpěv. Ale jaksi se to tušilo.
Nu ale proč si tu o tom píšu? Kvůli tomu, že mi to připomnělo, že už asi vopravdu nebudu patřit k mladé avantgardní generaci.
Oni totiž všechny ty dámy a pánové, co je znám a celý život někde vídám jsou ve velmi zralém věku. Včera se dostavili na oslavu, zpívali, povídali, hráli a … a přišli mi nějací starší, než bych čekal. Tu je pryč sportovní postava, tu zmizela hladce oholená tvář, šediny jsou norma, pokud se tedy dámy nerozhodly zachovat si zrzavou za každou cenu, postava maličko nahrbená, vrásky …
Co se to děje? Že bychom nějak stárli nebo co?
Ale houby.
Pan Schmid to drží pevně v rukou a celou tu menažerii tlačí kupředu jako vždycky.
Tož jaképak copak. Swing v Ypsilonce nestárne.

slušně řečeno velká

Ano, musím přiznat, že jako netrénovanému cyklistovi mi to v neděli na ty Slapy moc nešlo. Dojeli jsme tam a zpět, to jo, ale radost jsem neměl skoro žádnou. To je kapánek potíž, protože tyhlety činnosti dělám pro radost.
I nešť, jakás takás radost se dostavila, když jsme dojeli domů, jak jsem si včera poctivě zapsal. Ovšem není všem dnům konec.
Dneska ráno na mě na schodech pohlíží má paní. To ona tak pohlíží často.
"Od čeho máš tu modřinu?"
Ukázal jsem na modřinu pod pravým ramenem: "To je od tebe. Jak jsi mě kousla!"
Zde je třeba podotknout, že se nejedná o domácí násilí, jak pravila má paní, ale o kousanec z lásky, když jsme se kočkovali.
"Ale tu nemyslím. Já myslím tu zespoda na stehně."
"Kde?"
"No na stehně."
Koukám, prohlížím se a co nevidím: skutečně zespoda na stehně je modřina jak … no tedy slušně řečeno velká.
"Aha … tak to je od sedla."
Nu, je to v místě kam se sedá na sedlo. A kapku to bolí, ale to jsem původně přičítal mírně namoženým hýžďovým svalům.
Čili zase je všechno jinak: není to zadek a nejsou to svaly. Je to řácká modřina.
Inu sportem k radosti.

na Slapy a zpět

Měl jsem k tomu spoustu výhrad. Ale znáte to: jak si paní něco usmyslí, těžko to změnit.
A tak jsme včera jeli na kole na Slapy a zpátky.
Cestu tam jsem naplánoval přes Hradištko, abychom nejezdili podél Vltavy, kde se pořád opravuje silnice a je tam velký provoz. Bylo to výživné, celkové stoupání přes 400 metrů. Zpátky jsme s mou paní ve Štěchovicích uznali, že podruhé do kopce na Hradištko už ne a jeli jsme tou opravovanou silnicí. I tak jsem k nám domů nahoru na Oleško od Maškova mlýna kolo tlačil. Jen po té druhé Plzni u nás v hospůdce Do Dolů (tu první Plzeň jsme měli dole na Libřici)
jsem už od hospůdky těch 800 metrů domů tlačil jen kousek a zbytek jsem vyjel.
Tedy po nějakých pěti letech znovu na kole a hned takovejhle výlet … bylo to náročných čtyřicet kilometrů, ale po posilující sprše a rybě k večeři, kterou moje úžasná paní ještě po výletě dokázala upéct, se ukázalo, že jsme vlastně rádi, že jsme se na ten výlet vydali.
Byl to nářez, ale bylo to fajn.

Na-Slapy-a-zpět

bez trenéra

Tyhlety zákonitosti lidskýho chování, ty mi někdy lezou krkem. Jeden si řiká, že to platí enem někdy a eště tak na někoho, ale jeho, jeho že se to tejkat nemůže. A vono houby. Platí to dycky a všude.
Kocour není doma, myši mají pré. Se říká.
A já si myslel, že taková dobře fungující parta na cvičení, jako je ta naše, na tohle pořekadlo nedá. Prostě Tomáš včera nemohl, tedy budeme cvičit bez trenéra, jsem si myslel.
První se ptal Honza, jestli teda budeme cvičit. Odpověděl jsem jemu i všem, co jsou na tom našem informačním kanále. A poslal jsem ještě zprávy těm, co tam nejsou.
Načež volal Ondřej, že ještě není úplně v pořádku a ještě cvičit nepřijde. Tomu rozumím, taky občas vynechám, když mi není dvakrát. Ale pak poslala Lucka odpověď, že to teda ale vopravdu o hodinu dřív nestíhá a od sedmi nepřijde. Helča nepřišla, Radek nečet zprávu a … a místo aby nás bylo devět, sešli jsme se jenom tři. A po cvičení nás ještě jiní sportovci, co tam byli s dětičkama, na hřišti zamkli, aniž by se nás zeptali, jestli máme klíče. Tož jsme se po cvičení museli protahovat dírou v plotě.
A takhle to dopadá, když trenér nemůže.

pro tvaroh

Vážně mě nikdy nenapadlo, že bych na koloběžce jezdil na nákup. A už vůbec ne nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.
Koloběžka je sportovní kratochvilné náčiní a jako na seriózní dopravní prostředek na ní není pohlíženo a ani já koloběžku od útlého věku neberu jinak. No jo, ale je sluncem zalité nedělní odpoledne, tak co s ním? Projet se na koloběžce.
Ale potřebuju tvatroh na pečení, dí moje paní.
Samozřejmě by se dalo sednout do auta, ale v neděli odpoledne jet nakupovat? Tož jsme si stoupli na koloběžku a řekli si, že to zkusíme nejdřív do Zvole a kdyby to šlo nějak obzvlášť dobře, vezmeme to do Břežan pro ten tvaroh.
Mezipřistání ve Zvoli u rybníka rozhodlo. Doplnili jsme tekutiny a hurá do Břežan. Do řidítkové brašny na koloběžce se mi vešly akorát tři cibule a dva tvarohy. Opět jsme doplnili tekutiny a vyrazili koloběhem zpátky. Kaštankou do Lhoty a pak novou cyklostezkou do Ohrobce a přes pole pěkně zpátky k rybníku. A tam jsme tentokrát naposledy doplňovali velmi poctivě ty tekutiny. Nu a před devátou večer jsme byli doma jako na koni.
Totiž jako na koloběžce.

220515

tajné místo

Nebyl. Ten klíč prostě nikde nebyl. Naposledy jsem ho měl v ruce v sobotu, kdy jsem do garáže stěhoval další věci a od té doby je klíč nezvěstný. Přišel jsem na to včera, když jsem ho potřeboval. Klíč nikde.
Vylučovacím pátráním jsem postupně odškrtal všechny kapsy všech kalhot a košil, přihrádky tašek, zásuvky, odkládací plochy …
Klíč zmizel z povrchu zemského.
Už jsem si sumíroval, jak budu muset rozlomit zámek a někde koupit nový, protože ten klíč je jenom jeden, náhradní nemám a bez klíče se do garáže nedostanu nejsa kasařem.
Garáž má pochopitelně i dveře z druhé strany, od těch klíč mám, ale těmi dveřmi chodí lidi. Auto se tam neprotáhne. Leda tak šlapací. A tak jsem hledal i v garáži. V montérkách, na policích, na oknech … nikde nic.
Naprostá záhada.
A přitom jsem si byl tak nějak jist, že jsem klíč nikde neztratil. Někam jsem si ho naopak na chvilku odložil, aby se neztratil.
Ale kam?
Tak do pracovny. Na stole není, v šuplíku není, nikde není. Tedy někde je, ale bůhsámví kde.
Pocit marnosti narůstal.
Tak znovu. Kapsy, odkládací plochy, garáž … nic.
Odcházím z garáže a zrak mi padne na sedlo Babetty, kterou jsem tam ve středu nastěhoval. Je černé, ve tmě je na něj málo vidět. Ale i v té tmě se tam cosi … Ha! Klíč! Klíč od garáže je zapíchnutej v dírce sedla.
Sláva! Je na světě.
Hned jsem ho popad' a šel uložit na tajné místo, kde je každému na očích.
Aby se neztratil.

jak následovat vozejk

Rozhodně se mi tedy nezdál ten sen, co se zdál panu výpravčímu Hubičkovi, přesto mám s vozejkem od středy něco společného. Přesněji řečeno s vozejkem přívěsným za auto. Půjčil jsem si ho tuhle od laskavého souseda.
To je totiž tak: budou čarodějnice a já mám na zahradě tři hromady ostříhaného a ořezaného roští. Dohodl jsem se s hasiči, kteří pálení čarodějnic organizují, že roští můžu odvézt na hranici, kde pěkně v sobotu shoří - ostatně o tom bude ještě řeč v dalším zápisu. A ten vozejk, ten právě na to bude potřeba.
Výhoda vypůjčení od Tomáše je v tom, že mi poradil, jak se s tím jezdí. Je to totiž moje premiéra. Jakživo jsem s takovým vozejkem nerejdoval a couvat s ním a zatáčet do vjezdu a na zahradu a přesně na místo - to je vyšší dívčí.
Ve středu jsem byl zas stěhovat a zrovínka mě napadlo, jestli je Tomáš doma. A byl. A vozejk mohl půjčit.
A tak jsem dostal instruktáž a první, co jsem s vozejkem dělal, bylo právě to couvání do zatáčky ze svahu do garáže. Dopadlo to skvěle. Tomáš poradil, ukázal mi a já zacouval vlastně na první dobrou. Ještě jsem dostal pochvalu, naložil jsem Babettu, svou starou koloběžku a ještě něco a mohl jsem vyrazit. Další couvání do zatáčky a dolů na zahradu pak bylo doma a opět bez ztráty kytičky. Pamatoval jsem si totiž důležitou Tomášovu radu: "Tomu vozejku musíš dát nejřív správnej směr a pak vytočíš kola zpátky a vozejk už jen následuješ, kam jede."
A tak jsem ten vozejk následoval a všechno dobře dopadlo.
Kdo čekal veselou historku z natáčení, tentokrát čekal marně.
Povedlo se a dneska budu vozit to roští.

pivo v osm

Pandemie odezněla, nikoliv však internetová hospoda. Scházíme se po síti dál a pivo v osm je tu stále. I včera bylo. Ono tedy jakživo nikdo z nás to pivo nepil, vždycky máme něco jiného, ale "na pivu" se sejdeme rádi.
Včera jsem měl pro změnu víno. Červené.
Všechno jsem do osmé stihl, kočkenům jsem poklidil, popelnici jsem vyvezl, ve světnici uklizeno, do hospody jsem si nachystal něco křupavého, na stole lahvička, vedle sklenička spořádaně jen do půlky naplněná … vše jak má být. Teď už si jen sednout a přihlásit se přes počítač.
A tak jsem si sedl.
A jak jsem si sedal, přehodil jsem nohu přes stolek, ale ne dost vysoko.
A na tom stolku byla ta sklenička.
A do té skleničky jsem drcnul.
A sklenička se zhoupla, cvakla do stolu, skutálela se z něj a skončila na podlaze. Nerozbitá, celistvosti nepozbyla. Ovšem obsahu cestou pozbyla. Červené víno bylo všude.
Co dělat?
No co - přihlásit se, oznámit kamarádům, že právě nacvičuju situaci, kdy se nemá naříkat nad rozlitým vínem, nastavit kameru, aby dobře viděli a pustit se do toho.
Chlapci si povídali, občas celou událost komentovali a já utíral a uklízel a utíral a uklízel. Dobře tři čtvrtě hodiny. Skončil jsem zrovna když se do hospody přihlásil Richard. Musel jsem mu to celé znovu popsat. Pochopitelně se pánové znovu chechtali - cizí potíže vždycky dovedou potěšit. A tak se Richard od Michala dozvěděl, že jsem si takhle navečer střihnul cvičení, abych spálil čtyřista kalorií a od Ondřeje, že jsem zkoušel ten podmet, co jsme si probírali před dvěma hodinama na Tai Ti a nějak se mi nepoved …
Inu tak. Mám pěkně vytřeno, uklizeno a vím že intenzivní zážitky můžou být i z internetové hospody.

osm nás bylo

Říká se: dva právníci tři názory. Tedy ono se toho říká … Skutečnost je taková, že každej to vidí jinak.
Jako třeba včera na cvičení. Ono to bylo bez Tomáše, který byl na výletě na horách. A tak jsme cvičili ve velké skupině sami. Osm nás bylo. A že prý abych ty závěrečné dva úseky ze sedmdesátčtyřky předcvičoval.
Těžko to přátelům vymlouvat. Zkusil jsem to.
Pochopitelně špatně. Já si to taky nepamatuju. První mě opravil Ondřej. Ten to z nás umí nejlíp, jelikož se studiu u videí věnoval nejvíc. Jenomže má zase potíže s klouby a tak nemůže předvést všechno. Jen to může popsat.
A do toho se ptala Lucka, jak to teda je.
Radek hned přispěchal se svým viděním forem a začal předcvičovat.
Na to pravila Ljuba, že jí to není jasné.
Jarda děl, že mu to tuhle nevychází a kde že tedy je váha. Na pravé nebo na levé?
"No to se musíš houpat a přenášet váhu jako při naznačení dopředu a naznačení dozadu," odvětil jsem.
"A ty ruce jdou vrchem a dokončej celej voblouk," doplňoval Ondřej.
"Ale mně tam pořád něco chybí, Tomáš to tam taky měl," opravovala Helena.
Jedinej, kdo k tomu neměl komentář a furt dokola to dřel podle toho, co viděl a slyšel, byl Honza.
Parádní cvičení to včera bylo.
Učiněnej Babylon.

kino pro jednoho

Ano, tuhle filmovou hlášku si tady používám docela často. Nuže dneska je to navíc ještě velice aktuální. A tedy: stává se to maximálně třikrát za deset let!
Tedy v mém a v tomto případě třikrát za pět let. Pět let totiž už dělám jednou měsíčně klubové promítání pro přátele a včera se stalo, že potřetí se to nestalo.
Co že se to nestalo?
No neklaplo to.
Z neznámých příčin.
Jednou se nepromítalo, protože nešla elektřina, podruhé jsme to zvrzli tak, že já neposlal plakát, protože jsem ho poslal minule, a Jarda si myslel, že ho pošlu znovu a tak nikdo nepřišel.
Včera bylo všechno, jak má být … a přišla jen jedna paní, která navíc ještě chodí málokdy. Ostatní nepřišli.
Vůbec nevím, co se přihodilo, minule jsme se domluvili, dohodli jsme datum i film, dokonce jsme si řekli, že bude začátek o půl hodiny dřív, jelikož je film dlouhý, plakát byl vyvěšen se správným datem i hodinou … a nic. Já tam byl, Jarda tam byl … a pak už jen ta jedna paní.
Nu stane se. Tak snad příště.
Ale promítali jsme - bylo to kino pro jednoho diváka, vlastně divačku.

máme to po kupě

A je to!
Vnímavý čtenář by si mohl myslet, že to bude dnes další epizoda z večerníčků Pat & Mat. Ale to by se hluboce mýlil.
Ono to jednak není úplně hotové a hlavně to není o těch dvou popletech. Je to o dosažení prvního přiblížení. A toho jsme včera dosáhli. Mezi osmou a devátou večer.
To cvičíme s Tomášem. Další dny už sami, ale v úterý vždycky s Tomášem. Nu a podařililo se mi ho po několika jemných náznacích dovést k tomu, aby si oživil poslední dvě formy ze sedmdesátčtyřky. Minule byla předposlední a včera nás učil tu poslední. My ji tedy s Ondřejem a s Radkem už asi tak čtvrt roku cvičíme sami od sebe, ale to předvedení a vysvětlení od shifu nám scházelo. Nu a včera to přišlo.
Máme hotovo.
Celou sedmdesátčtyřku máme po kupě a teď už přijdou jen ty dlouhé desítky roků pilování a leštění a zdokonalování až k …
...nu až k dalšímu zdokonalování a pilování.
Neboť cesta je cíl!
O tom je Tai-ti.

jak bota černí

Nuže tedy mazanec. Pochopitelně nebyl jen mazanec, byla i pomlázka. S Jurášem jsme upletli každý jednu a on ještě pak doma malinkou pro Bartoloměje. Ovšem beránek a mazanec byli dřív. V pátek byl pečící den.
Mazanců bylo na rozdávání. Dostal Bartoloměj, dostali Kačka s Matějem, a ještě zbylo na další obdarování a já mám kousek za chvíli k snídani.
Když jsem se ptal Matěje, jaký byl mazanec, pravil, že byl prázdnej.
"Co to?"
"No prázdnej. Skoro žádný mandle a hrozinky."
Jak jsme to zařídili, to tedy vážně nevím. Asi to bylo mojí chybou, tedy ta prázdnota se musela vloudit do těsta někdy během procesu míchání. Ale hrozinek i mandlí bylo v těstě velice mnoho. Jenže se to obojí zřejmě shluklo někde dohromady a tudíž nebylo rozptýlení stejnoměrné v celém těstě. Já například měl mandlí dost. Nu, pořád je ještě co se učit.
A s beránky to bylo jakbysmet.
Podle receptu mé paní nám vyšli beránci jaksi … nu, politicky korektně by se řeklo poněkud afroamericky zbarvení.
Ovšem já si na to nehraju. Já si tu klidně můžu napsat, že ti beránci byli černoši a že nám to nevadilo a snědli jsme je i když byli černý jak bota.
Tož tak. Velikonoce se vydařily letos skvěle.

18%

Ale samozřejmě, že se rád dívám na filmy, které mě baví. Mám toho hromadu v archivu, sype se toho halda ze streamovacích služeb a jeden musí vybírat. Ano, vybírám. Jenomže poslední týdny to nějak drhlo.
Jedním z technických prostředků k vybírání sloužících je totiž dálkové ovládání k apple tv. Taková ta placička. A ta placička nějak začala zlobit. Například pohybovala kurzorem proti směru pohybu prstu. Nebo reagovala pomalu. Nebo nereagovala vůbec. Nebo začala přeskakovat funkce a nabízela rovnou formátování či vymazání celého adresáře.
No co je tohleto za šlendrián?! Ty jablečný věci dycky fungujou bez chyb. A teď tohle.
Nu, nějaký ten den jsem stejně neměl na zábavu a filmy pomyšlení, tož jsem to nechal tak. Třeba se to časem nějak samo spraví.
Ale vono se to nespravilo. Vono se to zhoršilo. Včera večer se to zbláznilo úplně a votrávilo mě to tak, že jsem šel do postele poslouchat Saturnina.
Ale předtím jsem se ještě podíval, jestli je placička dost nabitá. Nebyla. Měla jen slabých 18%. A to ještě kdoví jestli. Strčil jsem ji tedy do nabíječky a šel si za svým. Tedy za Saturninem. Ten nezklame nikdy.
A teď po ránu před chvílí jsem to byl zkontrolovat. Tak co? Placka už je nabitá?
Jo, byla.
A najednou jako by obživla. Nikoliv však živou vodou, ale elektřinou. Stačilo ji nabít a už zase funguje, jak má.
A já jsem zase o něco chytřejší: stačí nabít baterku!

nesmrtelný knedlik

Jak je to dlouho? Může to být dva roky a pak se to ještě vrátilo a řešení nikdo nenašel. Tedy nikdo, ani podpora Applu v Irsku nepřišla na to, jak z databáze mých večerníčků v telefonu vymazat podtitulek vlastníka nahrávky. Myslím, že jsem si o tom tady psal a jaksi literárně nad tím zlomil hůl. Prostě jsem se smířil s tím, že pod každým titulem ze seznamu uložených nahrávek je slovo knedlik. Kdysi ho kamsi uložil Matěj a teď už si nedokáže vzpomenout na to, jak, kdy a kam to uložil. Tudíž si například před spaním pustím "Vynález zkázy knedlik". Na přehrávání to nemá vliv, takže mi to vlastně může být jedno.
Jenomže co se nestalo:
Dělal jsem si obvyklou zálohu telefonu a tu se mi přihodilo, že některé nahrávky z databáze jaksi vypadly. Něco se muselo stát s odkládacím diskem, kde jsou uloženy. Naštěstí mám zálohy ještě jinde. Co s tím?
Všechno znovu, řekl jsem si.
Po ověření, že opravdu všechno mám někde jinde, jsem celou databázi smazal z telefonu. Dal jsem si tu práci, že jsem to ručně vymazal i z cloudu, což byla největší dřina. Ale bylo čisto.
Dobrá tedy. Když mám čisto, můžu se věnovat léta odkládanému problému s knedlikem. Nahrával jsem testovací bloky, pořádal, zálohoval, synchronizoval. Knedlik byl nesmrtelný. Furt se tam znovu objevoval.
Až na mě vyskočila v Apple Music na telefonu ikona "get up mix" nebo tak něco. A knedlik. Ha! Kde je uloženej ten profil, pro kterej je ten mix?!
Jedno kliknutí a profil knedlik na mě vyskočil. Je to viditelně pořád vpravo nahoře na každé obrazovce. Myslel jsem si, že je to můj profil z apple id. Chyba lávky! Není! Je to samostatný profil pro sdílení Apple Music. A měl jsem to vyřešené.
Někdy v minulosti si Matěj chtěl sdílet moje nahrávky a nastavil to v mém telefonu. Od té doby na to nikdo nešáh' a nikdo nevěděl, že to tam je.
Nu, stačilo pár kliků na klávesnici a z knedlika je jirik.
Tak prosté to bylo, milý Watsone.

suché noviny

No jo, zase jsem si k počítači sednul trochu později. Probudil jsem se totiž někdy po čtvrté, což by zase mělo naznačovat, že jsem vstal dřív. Ale opak je pravdou. Koukám totiž z okna a před vraty stojí auto, reflektory rozsvícené …
Co se to děje?
Navíc k tomu chumelenice. Do těch autoreflektorů padá sníh jako by bylo uprostřed zimy a ne prvního dubna.
Řidič vystoupil a vsunul cosi do schránky.
No jo! Dyť jo! Noviny. Přivezl páteční noviny.
Teda ty budou vypadat v té vánici, řekl jsem si a … zase usnul.
Probudil jsem se pak později než obvykle a vzpomněl jsem si na ty noviny.
Nebyl to Apríl?
Nebyl.
Ani noviny, ani sníh. Na autě už to taje, na balkóně už je jenom voda.
A noviny už mám na stole. A suchý, nenamočený.

nabídku nešlo odmítnout

Tak už přišel. Tedy přivezli ho. V krabici. Vlastně ve dvou krabicích. Už od začátku roku jsem o něm přemýšlel a nakonec jsem si řekl: i nešť, sice to jde i jinak, ale tohle je docela vyjímečná příležitost, která se už nebude opakovat. A tak jsem si ho v poslední možný den objednal v předprodeji. Nu a už je doma.
A o kom je tu pořád řeč?
Inu o Kmotrovi. Vydání na zlatých 4k UHD discích v obzvlášť zdařilém obalu. Psát recenzi nebo pochvaly či popisovat obsah díla nemá smysl. Všude, kde se filmy zabývají, už o něm napsáno je a někde i několikrát.
Tedy udělal jsem si radost a povedlo se.
Tuhle nabídku nešlo odmítnout.

Matějská

Už jsme nebyli s Kačkou dva roky na Matějské a tak jsme to museli napravit. Když jsem si tu o pouti psal naposled, bylo to těsně před covidem. Jenže teď se dívám a zápis nemůžu najít. Asi za to můžou výpadky v aplikaci, ve které si deník píšu, což je napříjemné zjištění. Už jsem našel dva zápisy jen s nadpisem … doprkýnka! … ale tomu se budu věnovat někdy příště. Teď zpátky k té Matějské.
Naposled jsem tedy chválil Kačku, jak umí střílet. A letos je to tu zas. Pochopitelně Kačka pospíchala ke střelnici. Ovšem cestou ještě potřebovala fialky, což nejsou kytky, ale bonbóny, které prý má jen od babičky a tady jsou támhle v pytlíku a musí je mít, protože jsou úžasné. Tož tedy fialky a pak tu střelnici.
A ve střelnici to najednou nějak nešlo. Ani špejle, ani válečky … nic. Špejle trefený, ale nepřelomený. Válečky jen posunutý … inu, pouť. V téhle střelnici měli špatnou vzduchovku. Vyběhanej píst, skoro to nestřílelo, jen to trošku vyplivlo brok. Jako když brčkem člověk foukne. Nu nic. Dali jsme si autíčka, byla legrace a pak další střelnici. A to už šlo líp. Kačka vystřílela růže, shodila válečky, pak ještě draka a ještě jednoho a šli jsme ke střelnici historické. Tam si dělám radost i já. A tak se bubnovalo, brousilo, na flašinet hrálo, trefili jsme papouška na bidýlku a sestřelili jsme kuličky z dráhy. Já jednu, Kačka dvě. Dostali jsme dvě růže. A pak ještě házet do plechovek - to nám nešlo, ale jako cena útěchy byl mračící se osel.
Cestou zpátky se ještě Kačka musela pomazlit s koníky. To dá rozum, jsou to koně a ty Kačka ráda.
A už bylo skoro poledne a čas na oběd. Jeli jsme domů a já dostal ty dvě růže z historické střelnice. Kačka si nechala pugét těch modrých, co si vystřílela.
Báječná pouť to byla.


Matejska_220326

dva v jednom

A že prý mám štěstí, pravila paní na úřadě. Že teď vydávají nevídané množství pasů a ta moje občanka je jen takový vedlejší záskok u těch pasů. Prý jsem sice přijat k jednání bez objednání, ale to je náhoda, jelikož to pan šéf takhle kolem jedenácté vždycky zastaví a pak bych měl smůlu a musel bych přijít znovu, poněvdž by mě nevzali a …
A tak jsem tedy měl včera štěstí. Chtěl jsem se objednat, to ano, ale když jsem viděl, že je obsazeno dopředu skoro na měsíc, řekl jsem si, že to zkusím i bez. A vyšlo to. Čekání asi tak pět minut.
Hned jsem si skočil vyřídit i novej řidičák a bylo to. Dva nové doklady v jednom dni a v jedné půlhodině na úřadě. To je výkon!

Masaryk je kovovej

Jo, v tej Kutnej Hoře jsme byli v sobotu. Ono se vám udělalo takový krásný počasí jenže bylo děsně větrno a tak nám bylo kápku zima. I něšť, procházeli jsme se městem a to tentokrát s panem průvodcem, jelikož jsem byl zvědavej, co nevím, páč jsem tam byl už mockrát, ale nikdy s odborným výkladem. Nu, pár věcí jsme se dozvěděli, jako například pověst o zazděné Rozině, kterou jsem tedy opravdu neznal. Tedy ani pověst ani Rozinu. Taky jsem musel poopravit pana průvodce, který pravil, že socha prezidenta Masaryka před Vlašským dvorem je železná. Je bronzová, pochopitelně, ale abych nebyl za úplnýho kverulanta, shodli jsme se na tom, že Masaryk je kovovej. Dokonce mě pan průvodce pochválil, páč jsem jako jedinej v jeho průvodcovské historii věděl, že půlka osmičky ve středověkých letopočtech je čtyřka.
Dokráčeli jsme až k doporučené hospodě a vstoupili dovnitř, že si dáme něco k jídlu. Chyba lávky! Že prý nemáme rezervaci a tak jen ven na zahrádku. To víte, to zrovna, do tý zimy! Hospoda poloprázdná, místa fůra … ale holt čekali na zájezd. Našinec se nechytne. Tahleta hospodská mafie zřejmě pořád ještě nevymřela.
Nevadí, vím o jedné čajovně tuhle nad Jakubem. A to klaplo. Tam bylo prázdno, tam se nic nerezervuje. Čaj měli vynikající, krmi znamenitou a tak se nám pěkně ten výlet do Kutné Hory dařil. Ještě Barboru, zatočit si obrovskou koulí před Jezuitskou kolejí a už bylo pozdě odpoledne a jeli jsme domů.
Nu a tuhle je onen letopočet, který v sobě schovává ještě jednu záludnost, ale o té si tu nepíšu. Ta je spojená s údajným zvykem stavitele Matěje Rejska kapánek pozlobit čtenáře letopočtů. Možná někdo ví, někdo uhodne a kdo ne, ten si zajede do Kutné Hory.

Kutna_Hora_220312

za Kandíkem na Medník

Vymýšlel jsem výlet na neděli. Muselo to být jen v okolí, muselo to být pěšky, měla to být hezká procházka, nemělo to být náročné, cestou zpět jsme se měli najíst na Davli a bylo by dobře vyrazit hned.
Nuže vzhůru tedy na Medník!
Ano, romantická procházka Zlatým údolím a údolím Záhořanského potoka, kolem středu Čech, tedy kolem vrchu Ďábel, kde, jak známo, se nachází díra do pekla, pak dolů do Pikovic, kousek po Posázavské stezce a vzhůru na vrchol Medníku, ze kterého pak sejdeme a najdeme si právě rozkvetlý Kandík Psí Zub, abychom pak podél prosluněné Sázavy došli na Davli, překonali ji po mostu u Remagenu, dali si něco k jídlu a potom už domů vzhůru kolem Maškova mlýna.
Mělo to vyjít na nějakých dvacet kilometrů nedělního výletu za Kandíkem na Medník. A vyšlo to. Když jsme si užili Kandíku, který jsem pod Medníkem nenašel já, byl jsem pochválen.
Inu, romanická procházka se vším všudy.


Kandík_220313


Vyprava_za_Kandikem_220313_web

slyším dobře

Kdepak já a hudební sluch. Tedy ne snad, že bych byl hluchej, ale co se hudby týče, darmo mluvit natož pak slyšet. To ovšem neznamená, že bych neslyšel zvuky jaksi obecně.
Například v autě mám uši nastražené a každý podezřelý šelest nebo klapání mě hnedka uvede do pozornosti.
Jako včera.
Jedu do města a slyším divné klapání a cvakání zezadu zprava. Co to může být. Něco se uvolnilo? Něco někde plandá nebo poskakuje a klape? Zastavil jsem tuhle v Ohrobci u rybníka a jdu se podívat. A co nevidím: v zadních dveřích v přihrádce je nějaká změť čehosi.
Jal jsem se to zkoumat.
Bonbóny v papírcích, papírky, žvýkačky ztvrdlé jako kámen. No tohle?! Co to tam ta Kačka naházela. Vždycky tam sedí ona. Co jí to popadlo. A pak mě to napadlo:
V těch pravých zadních dveřích je v přihrádce odpadkový koš s víčkem. Tam Kačka dává poctivě odpadky. Jenomže asi zapomněla, že onehdá ten pytlík z toho koše vyhodila a nový tam nedala.
Výsledkem je odpakový koš z přihrádky samotné.
Nu, vyklidil jsem to, odnesl do odpadkového koše a ono víčko s rámečkem na pytlík jsem z přihrádky vyndal, aby to nebudilo dojem, že se tam pořád dají dávat odpadky.
A už to nechrastí.
To slyším dobře.

o 30%

A když už jsem u toho cestování, nedá mi to, abych si tu nezaznamenal další cestovní zkušenost. Tedy ne snad, že bych toho z cestování nevěděl i tak dost, ale tohle je tu, myslím, docela nebývalá novinka.
A totiž ceny. Ceny benzínu či nafty.
Chápu, je to otevřený trh, burza komodit se kvůli válce na Ukrajině houpe, jak to tu ještě nebylo a ceny letí nahoru. Ale takovým tempem?
Minulé pondělí jsem tankoval za 38, v pátek už to bylo za 43 a dneska jsou ceny na 47. To je za týden skoro o 10 korun nahoru. Čili o +/- třicet procent. Počítám, že za krátký čas budem chodit pěšky a to zas zdražej boty.
Kam se ten svět řítí?

ps
dnes, 11.3.2022 … 52

na Vrchách

Když má bejt člověk v deset ráno v Opavě, musí vyjet před šestou, aby měl rezervu, kdyby něco. V pátek jsem vyjel před šestou (a proto jsem nepsal do deníku) a rezerva nestačila.
Celý týden totiž bylo slunečno a v pátek začalo sněžit. Jako na potvoru právě v době, kdy jsem jel od Fulneku dolů do Opavy, bylo sněžení v nejlepším. Nahoře
na Vrchách už jela naproti policie, blikala jako vánoční stromeček a kolona se táhla až dolů do Hradce nad Moravicí. Na vozovce jedno celký zrcadlo a vepředu náklad kmenů na kamiomu. Inu, tyhlety kopce stojí za to vždycky když nasněží.
Pochopitelně jsem to nestihl a přijel asi deset minut po desáté.
"Jo na Vrchách, to je standard, tam jak nasněží, tak to stojí," pravil pan kolega v Opavě. A měl pravdu.
Ošem kdyby se někdo z nás na to zrcadlo na silnici v pátek postavil, asi by to neustál. Jel by dolů jak namydlenej blesk.

na Závisti

Takové zvláštní povětří je právě teď. V noci hodně pod nulou, přes den trochu nad nulou. O nějkých deset, dvanáct stupňů se to mění. A k tomu je chvilku sluníčko a chvilku fučí. Jeden neví, jak se do toho povětří obléknout. Včera jsme se trefili a odpolední procházka se docela povedla. Ovšem to jsme netušili, že nová rozhledna, kterou na Závisti otevřeli na konci loňského roku, bude takovou atrakcí a přiláká tolik výletníků.
Nu, stalo se. Na Závisti to bylo jako na Václaváku, ale rozhledna je skvělá a výhled náramný. Až bude hezky, musíme se tam jít znovu rozhlédnout. Včera tomu chybělo jen to počasí.

Zavist_220227

než bys řekl SWIFT

Nejsem novinář ani politický komentátor. Tenhle deník si píšu pro radost a pro zachování vzpomínek. Pravidlem je, že tu neřeším světodějné události, těch jsou plné noviny a nic veselého to není. Občas se ale stane, že to pravidlo musím porušit.
Jak by děl docent Chocholoušek: stává se to maximálně třikrát za deset let.
Tož tady je to porušení:
Včera zahájilo Rusko v čele s Putinem válku v Evropě. Nikdo s tím nepočítal, všechny to překvapilo. Nikdo neví, co s tím. Ukrajina je ve válce s Ruskem, brání se, ale dlouho to nevydrží.
Přidám jeden poznatek z velmi dávné minulosti. Nikoliv sám na své kůži, ale na kůži blízkých lidí kolem sebe jsem spolu s nimi zažil v přímém přenosu situaci, která jednoznačně vypovídala o ruské nátuře.
Ta nátura se dá popsat velmi snadno: Rus rozumí jenom hrubé síle. Dokud ji nepocítí na vlastní kůži, nepřestane, dokud nezvítězí. A vítěz pak bere všechno. Je to buď já nebo ty. Nic mezi tím. Žádná šedá zóna, žádné dohody, žádné porozumění nebo shovívavost. Jen čiré kdo z koho. Ten druhej zhebne. Takhle to vidí mocný Rus.
Mám vážné obavy, že tohle nedochází nikomu z těch, kteří vládnou demokratickému západu. Sankce na Rusko jsou diskutovány, probírány, oznamovány, zvažovány. Řečníci se předhánějí v řečnění, státotvorci tvoří teorie a dští oheň a síru.
A Rusko se směje a Putin si mne ruce, jak to bude mít za pár dní na Ukrajině celé v hrsti.
Dřív než bys řekl SWIFT.

ps
Sám pro sebe, až to budu za deset let číst, si poznamenávám, že všichni představitelé mluví o nejtvrdších možných ekonomických sankcích proti Rusku, ale bankovní systém SWIFT nechávají běžet a plyn a ropu a železnou rudu a cojávímcoještě z Ruska berou dál. Vůbec jim nedochází, že až Putin zabere Ukrajinu a Pobaltí, sám bude rozhodovat, jestli ten plyn a tu ropu do Evropy pustí. Pokud se dohodne s Čínou, úplně v klidu může kohoutky do Evropy zavřít a my tu budem topit velbloudím trusem.

22 22 22 22 22.2.22

Já to prošvih.
Až včera při pročítání novin mi došlo, že jsem si mohl užít prima zábavu. V úterý totiž bylo krásné datum: 22.2.22. Ano, už před tím jsem zachytil zprávy, jak spousta lidí chystá něco významného na toto datum. Jenomže mě nenapadlo, že se to dá povýšit do úplného detailu. A napadnout mě to mohlo, poněvadž dvaadvacítkou od Národního jsem jezdíval domů ze školy čtyři roky. Nu nenapadlo mě to. Napadlo to jiného študenta, tedy študenta současného, nikoliv bývalého.
A tak jsem včera v novinách mohl vidět tu báječnou radost z radosti, že i takováhle událost může udělat hromadě lidem radost.
Jízda tramvají číslo 22 ve 22 hodin 22 minut 22 vteřin v úterý 22.2.22 musela být báječná.
A hned si říkám, jestli se ti všichni sejdou za jedenáct let, aby ve tři jeli trojkou. Ideální by ovšem bylo jet tou naší 333kou autobusem. Uvidíme, třeba si vzpomenu a pojedu. Podle jízdního řádu by měla být 333ka ve tři hodiny a třiatřicet minut na Libuši. To bude slávy!
Inu jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.

školní triko

Do školy jsem chodil před … no, už je to vážně dávno. Jediný školní triko bylo to z ČVUT se znakem lva s kružítkem v tlapách. Nechal ta trika udělat jeden velmi aktivní kolega, který měl nějak přístup k sítotisku. Nosil jsem to triko doslova do roztrhání.
Čas plynul a školní triko se rozpadlo. Pryč jsou školní léta.
Ovšem není všem dnům konec. Kdepak, do školy se nechystám, ale Matěj mi nabídl z řady jejich gymnaziálních trik na výběr. Nu tak jsem si vybral a za čas triko bude. Už se docela těším. Nebude to sice se lvem, ale Doppler taky dobrý.

žádný špeky

To mě tenkrát poslal tatínek ve Vršovicích tuhle za roh k řezníkovi pro špek. Z toho, co jsem přinesl, nebyl nijak nadšen, neboť pravil, že pro tlustý od šunky mě neposlal a šel to řezníkovi vytmavit a přinést ten špek, co chtěl.
Od té doby mám vždycky potíže nakoupit něco z obdrženého seznamu.
Takže včera jsem nakupoval s nápovědou. Tedy ze seznamu, ale s nápovědou. Když jsem stál u regálu a požádal paní z krámu, aby mi napověděla, kde najdu tenhle pytlík, ukázala přímo přede mě. Koukal jsem na něj. Jenže na seznamu v telefonu měl pytlík jiný barevný odstín, takže jsem ho neidentifikoval správně. I nešť, barva nebarva, byl to ten správný pytlík.
V druhém obchodě už to bylo horší. Tam mě paní pytlík neukázala, jen mě poslala přes půl krámu támhle k tomu regálu. Chodil jsem kolem jako mlsná koza a ze dvou požadovaných pytlíků jsem našel jen jeden. Ten druhý prostě neměli.
Pak tvaroh, ale jenom tenhleten v tom kelímku a s ananasem.
No šel jsem to čtyřikrát a kelímek nikde.
Volal jsem tedy mou paní o pomoc. Po telefonu mě navigovala. V tom krámu to zná. Ano, byl tam. Schovanej, nebyl vidět a musel jsem ho vytahovat z utajenýho kartónu. Ale měl jsem ho.
Jako třešničku na dortu jsem si dal Hornbach. Potřeboval jsem takovej ten špunt do odpadu do umyvadla. Je to chromovaný, s gumičkou kolem, dole šroubek s očkem. Trvalo mi asi tak pět minut vysvětlit paní v koupelnách, co vlastně chci.
"Jo ták, vy nechcete zátku do odpadu, vy chcete zátku do umyvdala."
"No, do odpadu umyvadla …"
"Tak tu máme jenom jednu támhle."
Paní šla se mnou až k regálu a zátku mi podala. Byla to ta správná.
Pro tentokrát jsem to tedy zvládnul, ale dost bylo nakupování, příště už žádný špeky.

levitující rohožka

Pochopitelně mám na zdech domu nachystané kabely, ale kamerky jsem k nim ještě nepřipojil. Je to spíš jen takové hraní si s technikou, ale protože to není potřeba, odkládám to i kvůli technickým překážkám, jako je odpálený zdroj kamerového serveru nebo kleště na kabelové konektory, které jsou někde nevím kde. Nu a tak se za oknem krčí jen dvě stále ještě fungující kamerky, které jsou tam postaveny z jakési nostalgie a z radosti, že pořád ještě fungují.
Nu a v posledním týdnu ta jedna funguje furt.
To je pořád: … zařízení zjistilo pohyb …
No bodejď by nezjistilo.
Venku je takovej vichr, že kromě popelnice a kyblíků létá kde co. Třeba i rohožky.
Celý týden jsem ten kobereček před dveřmi rovnal asi tak třikrát denně. Tak nějak si musel připadat bájný Sysifos, když mu ten šutrák imrvére padal zpátky z kopce dolů. Ano i ta rohožka levitovala a pořád se někam přemisťovala, na místě nepoležela.
Co s ní?
Nic. Počkat až přestane foukat. Pak ji zase uložím na místo, aby mohla plnit svou roli.
Jestli ji tedy někde na zahradě najdu.

místo Freuda Pavel

Jo, neznalost věci neomlouvá. Jeden by měl tedy znát do čeho de.
My jsme s mou paní šli včera do zábradlí. Tedy do divadla Na zábradlí. A věděli jsme, že by to mělo být fajn. No jo, ale to jsme nevěděli, že nevíme, že je představení zrušeno. Je to podivná doba a krom toho, že se všude hraje se taky všude ruší. Covid zřejmě řádí a náhrady není.
Nu a tak jsme nevěda nic o rušení, jelikož nás nenapadlo podívat se na stránky divadla předem, přišli do divadla. Tam nikde nikdo jen slečna v pokladně. A ta mi tu sladkou novinu sdělila. Nu což, půjdeme o dům dál.
A šli jsme.
Betlémskou kolem mé rodné průmyslovky, Karolíny Světlé kolem právě opravované rotundy a kolem hospody U rotundy a tam mě napadlo, že mrknem, co hrajou ve Viole. A oni hráli Pavla. A měli lístky.
Ano v této podivné době se stává nejen to, že se zruší několik představení, ale i to, že nepřijde několik diváků. Zaujali jsme tedy místa těch, kteří si nevyzvedli rezervaci a místo Freuda jsme poslouchali Donutila. Tedy pan Donutil nám včera četl ve Viole povídky Oty Pavla. Prima to bylo.

bez šumění

S tímhle typem automatického topení dřevěnými peletami sbírám zkušenosti první zimu. Ano, psal jsem si tu o tom pohodlí, že můžu zatopit na dálku po telefonu a pár dní zpátky jsem k tomu přidal i praní a sušení po telefonu. Jenomže tohle komfortní ovládání do kamen nepřiloží a prádlo do pračky nedá. To musí někdo těmahle rukama.
Nu a tak přikládám a to teď, když se výrazně oteplilo, výrazně méně často.
A učím se regulovat.
Začalo to přehnaně vysokou teplotou a taky vysokou spotřebou dřevěných pelet. Potom jsem osadil radiátory termostatickými hlavicemi a začal jsem regulovat. Tedy ekvitermní systém řeší místnosti s čidlem, ostatní místnosti reguluji hlavicemi. Už to bylo skoro v jakési rovnováze. Ale radiátor v kuchyni začal šumět. Nastalo tedy studium šumících radiátorů. Může za to tlakový spád a regulace průtoku ventilem. Když je všechno otevřeno, nešumí to, ale zbytečně to plýtvá teplem. Tedy opět ta regulace.
Zkusil jsem nastavit ventil radiátoru, ale to zase moc netopilo, protože jím voda málo protékala. Tak snížit průtok regulací výkonu oběhového čerpadla. Napotřetí jsem to měl.
Topení topí, radiátor nešumí, hlavice spínají, čerpadlo má optimální výkon, šetřím peletami a … a venku je po ránu 12°C a vichřice, že se stromy k zemi ohýbají. Koho by teď zajímalo topení a regulace.
No nic, regulační úlohy mám nastudované a až bude potřeba zese topit víc, půjde to bez šumění.

33 1/3

Psal jsem kvůli tomu i do Suunta, což je výrobce těch hodinek, co s nima zaznamenávám výlety. A nic. Že prej to zváží. Nic nezvážili a nechali to tak. Jinde taky nic. Ani u Applu ani u Garmina. Mají v těch svých programech desítky sportů, ale koloběžky pro ně neexistují.
Je pravda, že jsme včera potkali zástupy chodců, peletony cyklistů, ale asi jen deset koleběžkářů. Je tedy jasné, že nejsme nijak velká cílová skupina. Ale jsme.
A protože jsme tento víkend zkusili letos poprvé vyjet na koloběžkách, sháněl jsem se znovu po tom nastavení hodinek na režim koloběžka. Nic se od loňska nezměnilo, takže záznam je v režimu kolo.
I nešt. Bylo krásně. Obzvlášť v neděli. V sobotu jsme dali s mou paní zkušební rozjížďku necelých deset kilometrů, ale v neděli jsme projeli celou stezku tam a zpátky. Tedy z Vraného až po Mánes v Praze a zpátky. Má to pěkných 33 a 1/3 km.
Byla i kávička na nábřeží kousek od Mánesa, polívka, pivo a vdolky na Zbraslavi. Nádherný odpoledne to bylo.
A tuhle je záznam:

33km_220213

sítě do domu

Není to dlouho, co jsem se podivoval nad tím, že topit v domě můžu i na dálku. A teď to podivování pokračuje.
Pračka a sušička jsou ovládatelné telefonem.
No prosím, to není nic divného. Televize to má taky.
No jo, ale po spárování, které dalo trochu práce a musel jsem resetovat telefon, mi to ukázalo, že po úplném připojení k domácí síti můžu oba spotřebiče plně ovládat na dálku odkudkoliv a dostávat zprávy o jejich stavu. Ono tedy asi nemá moc význam starat se o vyprané prádlo například když člověk sleduje Rusalku v Národním, ale třeba při sledování televizního seriálu se takové připomenutí že má člověk vyndat prádlo z pračky hodí. Nastavování programů je taky přes telefon jednodušší a člověk má lepší výběr.
Ovšem při registraci celého toho cirkusu jsem si říkal, že ty 5G sítě už opravdu člověku lezou až do domu.
Takže když si představíme takové sci-fi, tedy například, že pračka je napojená přes tu síť někam, kde skrzevá zabudovaná čidla v pračce na dálku přečtou DNA z vypranejch trenýrek …
Inu: vítejte v jednadvacátém století.

už jen k nám

Tak ten novej elektronickej papír má Matějovi dorazit zítra. Ano, je to tak. Moje pomoc s jeho pořízením se nakonec přeměnila v dárek k narozeninám a tím jsme to celé uspíšili.
Ovšem nic není úplně snadné. Expresní dodání vyžaduje osobní přijetí a Matěj bude zítra osobně ve škole, což dá rozum. Ovšem doručovat to do školy rozumné moc není, takže se Matěj snažil přesměrovat zásilku na mou domácí kancelář. A dneska ráno v půl pátý mi dal vědět, že mu to nejde přesměrovat.
To je celej on. O nematematických zastávkách dumá celé dny, ale přesměrovat zásilku … nu, takže jsem to provedl za něj a teď máme možnost sledovat, jak ten papír letí k nám.
Ovšem je to cesta: Hong Kong - Bahrain - Leipzig - Praha. Tak teď už jen k nám na Oleško.

inu pohádky ...

Drbat se levou rukou za pravým uchem je pošetilost a nebaví mě to. Proto si musím pomoct jinak. A totiž tak, že se rozhlížím po síti.
Ne, zatím jsem si uchoval rozum zdravý a nepíšu z cesty. Je to totiž velmi prosté.
Mojí oblíbenou pohádkou, když pominu Erbena a Němcovou, je pohádka z pera George Lucase. Je v ní princezna, zlý čaroděj, chlupatá zvířátka, skřítkové, silák, hloupý Honza, co se stal králem, rytíři, zbrojnoši, loupežníci
… no však to znáte. Star Wars se to jmenuje.
Nu a svět těchhle pohádek už nějakou dobu vlastní pohádkový magnát a natáčí pořád nové a nové příběhy. Jenomže tenhleten Disney je nabízí jen na svém internetovém kanále a ten není u nás dostupný. Jiné služby, které si platím, tyhle pohádky nenabízí.
Jak se tedy na ty pohádky dívat?
Našel jsem návod, který popisuje právě to drbání za pravým uchem levou rukou. Je to nesmysl. Nuže, musím se tedy porozhlédnout po té síti a postarat se bez drbání do té doby, než se Disney uráčí nechat si platit za pohádky i u nás.
I nešť, ty pohádky za tu trochu shánění stojí.
Právě teď třeba zbývá už jen jeden den a pár hodin do vydání posledního dílu zbrusu nové série. Už se nemůžu dočkat. V tom předposledním díle bylo snad všechno, co si našinec může přát.
Rytíř, napravený zloděj, loupežníci, Honza králem, skřítek, víla, kouzelný meč … a navrch ještě zloun jak vystřiženej z kovbojky. A ten souboj na prachem vířící ulici …
Inu: pohádky já můžu.

nematematická zastávka

"Jezdím tu už dlouho a pořád jsem nepochopil tu zastávku ve Zvoli. Takové selhání matematiky se jen tak nevidí."
"Prostě si myslím, že tu zastávku vymýšel nějakej inteligent."
"Autobusy mají vždycky problém vyjet. Jen to komentuju."
Tyhle zprávy mi přišly včera od Matěje. A vůbec se mu nedivím, že si toho všímá.
Já jsem tuhle taky zahlédl, jak se autobus přijíždějící od Prahy nevešel do zastávky, couvl si, ohnul zábradlí u rybníka a rozbil koncové světlo. Myslel jsem si, že je to jakási náhoda a nezkušený řidič, ale zřejmě to bude pravidlo.
Je to podivné. Tu zastávku ve Zvoli projektovali dlouho, bylo k tomu vypsáno i lidové hlasování a teprve až po něm bylo rozhodnuto o umístění a výstavbě. Člověk by řekl, že je to všechno tak, jak má být.
A že by nebylo? Nebo snad, že by opravdu v tom příliš ostrém zatočení dělali řidiči chybu?
Kdo ví, budu se na to muset Matěje zeptat.

teorie neplatí

Pravidelný čtenář si jistě vzpomene na to, že celým mým deníkem se proplétá Teorie paralelních ponožek. Byla mnohokrát popsána, dokázána, ověřena a byla provozována v praxi.
Nic ovšem netrvá věčně a tak i tuto speciální teorii odvál čas.
Jsem si myslel.
Až do chvíle, kdy se mi tady, v novém domě, začaly opět ztrácet ponožky. Vzpomněl jsem si pochopitelně na ponožky paralelní, ovšem tato teorie zde neplatí.
Dřív se mi totiž ztrácely ponožky po jedné. Ponožka zmizela a pak se zase objevila. Evidentně do paralelního vesmíru a zpět. To však nelze aplikovat na současný stav mých ponožek.
Ony se totiž začaly ztrácet po párech.
Výsledek byl ten, že mi ponožky ubývaly. Mám určitou zásobu, pravda, ale i přes dostatek nových ponožek mně to začalo vrtat hlavou. Kam ty ponožky mizí? Tuhle jsou v šuplíku, vyndám je, použiju, dám do koše s prádlem, vyperu, usuším … a ze sušáku zmizí a v šuplíku se neobjeví!
Záhada.
Až tuhle jsem na to přišel.
Ponožky v celých párech nemizí do parelelního vesmíru, kdepak.
Jen je moje pořádná paní ukládá do jiného šuplíku s ponožkami používanými. Marně tedy hledat ponožky nošené mezi ponožkami nepoužitými, novými.
Jsou uloženy každé v jiném šuplíku - v paralelních šuplících.

správce závory

Tak už jsem zpátky.
Tedy musel jsem brzo ráno k panu doktorovi (byla to paní doktorka) nechat se otestovat na covid, jelikož jdu zítra spát do laboratoře. Inu, každej máme něco. Tak já mám teda teďka ten test a zejtra laboratoř.
Legrační ovšem je, že v areálu se platí docela dost za parkování. Abych to spaní neměl dražší než v Alcronu, dostal jsem bumášku, že budu hospitalizován přes noc a že to bude stát jen dvě stovky.
A tak jsem šel do kotelny.
Ona totiž ta kancelář toho správce těch závor je v kotelně, tedy hned vedle kotelny. Nu a pán povídá, že je to správně a jestli mám lístek. Jenže já lístek neměl. Ale pán ho potřeboval, vlastně myslel si že ho potřebuje. Sehnal tedy nějakej svůj lístek načež zjistil, že to stejně nejde aktivovat den dopředu, takže lístek nakonec nepotřebuje.
"Tak nic. Normálně přijeďte a na závoře zmáčkněte čudlík na vzdálenou správu. A voni budou vědět. Já jim zavolám, voni vás pustěj."
Tož kdybych už nikdy nic nenapsal, stojím před závorou, mačkám čudlík a snažím se dovolat tomu pánovi, co měl zavolat těm pánům od závory.

ze Sumatry na Oleško

Kdepak já a orchideje. To Kačka, to je jiná, ta s nimi vychází v dobrém a všechny, co má, jí kvetou. Nu a když jsme si v říjnu z té výstavy každý jednu přinesli, nečekal jsem žádný zázrak. A on se zázrak dostavil.
Tím nemyslím tu hádanku, ke kterém jsem obrázek právě rozkvétající orchideje použil. Mám na mysli to, že mi ta orchidej kvetla až do minulé soboty. Zdá se mi to neuvěřitělné. V mé péči se jí daří skvěle, rozkvetla v říjnu, přežila listopadové stěhování, vesele se má k světu a odkvetla teprve před třemi dny. To jsou bezmála čtyři měsíce kvetení. No to jsem teda pyšnej. Orchidej ze Sumatry a takhle pěkně se jí daří tady na Olešku.

dva šroubky

To může být pojistka, řekl jsem si a byla to pojistka. Tedy u toho rádia, co ho taky odpálil ten přepěťovej šok.
To, že to byla pojistka, jsem si potvrdil tím, že jsem pečlivě podle servisního manuálu rozdělal celý přehrávač. Nebylo to úplně na atomy, ale blížilo se to tomu stavu.
Pojiska byla skutečně spálená, koupil jsem tedy novou a jal se to celé skládat zpět.
Nevím, jak zbytek lidstva, ale já když něco dávám dohromady, stane se mi, že mi zbydou šroubky. Tentokrát zbyly dva. Naprosto netuším, kam patří. A to jsem to celé znovu rozdělal, prohlédl manuál … a nenašel jsem, kam patří.
I nešť. Bez nich to taky půjde.
Zapojil jsem to a prásk!
Bouchlo to znovu. Tentokrát pojistka explodovala.
Nu, muselo to být něco ještě dál za pojistkou a to už opravit neumím.
Je po něm jak po žabe, řekl by jeden kolega.
Tož tak.

něco se s něčím potkalo

No jo, stalo se. A pokud si vzpomínám, tak tohle tu ještě nebylo, co na Olešku jsem. Kolik je to roků? Sedmnáct, řekl bych.
Nu tedy ty včerejší potíže byly odstraněny. Pan stavitel přijel, zkoušečkou prozkoušel, šroubovákem šrouboval, dráty drátoval … a elektrický proud zase proudí. No jo, ale čím to bylo?
Tak tedy prvotní problém byl asi přepětí v síti. To zřejmě odpálilo nějaké halogenky, přesněji řečeno jejich trafa. A asi to nějak speklo kontakty proudového chrániče. A když jsem pak v noci rozsvěcel, nastal někdy nějaký vážný problém, něco se s něčím někde potkalo, vyrazilo to hlavní jistič, vypálilo to zdroje k přístrojům a tiskárnu a rádio s cd.
Zatracená práce. Pojišťovna to prý nehradí, mám nešikovně nastavenou pojistku.
Tož dneska budu hledat, kde se ty zdroje dají koupit. Už vím o dvou, který nejsou snadno k sehnání.
No, jak píšu: to tu ještě nebylo.

potíže s elektřinou

Normálně vstávám tak kolem půl šesté. Někdy se to nepovede, jindy je víkend nebo svátek a přispím si a zase jindy nemůžu dospat. To se občas projeví na čase zápisu sem do deníku. Ovšem jsou také dny, kdy vstanu před pátou a zápis je až v půl sedmé.
Jako dneska.
Ono se totiž cosi sepsulo s elektřinou. Včera před jedenáctou v noci jsem se to snažil nějak rozdýchat a povedla se jen půlka domu.
Proto jsem dneska vstal dřív, ale na opravu to nemělo vliv. Nic jsem neopravoval, to musí elektrikář.
Jen jsem tahal prodlužovačky, přesunoval počítače a nabíječky, vyměňoval odpálené zdroje …
Nu a už je půl sedmý a teprv jsem se dostal k zápisu.
Prostě mám potíže s elektřinou.
Holt se stane.

v podezření

Testy odhalily, testy potvrdily … už točíme třetí rok s covidem a pořád se to nelepší. Tedy zprávy se nelepší, zato sám virus je čím dál kvalitnější a šíří se vesele dál a víc.
Nu což, Kačka s Matějem už ho chytli před koncem roku minulého, průběh téměř bez příznaků. Teď si to sedlo na Juráše, ten má trochu teplotu, ale jinak dobrý. A protože jsem byl v neděli právě u Juráše a včera mi poslal zprávu, že je pozitivní, jsem i já v podezření.
Hned mi přišla zpráva od nějaké centrály, že jsem byl v kontaktu, tak ať si dávám na sebe bacha.
Nu a odpoledne mi volala paní od trasování. A že jsem byl v kontaktu a že mám být pět dní v karanténě do 16.5.
"To bude nějakej vomyl," povídám já, "snad do šestnáctého první, ne?"
"Ne, není to omyl, pět dní. Do šestnáctého pátý."
Paní mluvila se silným ukrajinským přízvukem, z čehož jsem usoudil, že ty číslovky nemá ještě úplně najetý. Tož jsem se jal vysvětlovat rozdíl mezi pěti dny a pěti měsíci čili mezi lednem a květnem.
Konečně mě paní pochopila a dala mi za pravdu, načež se tázala, zda jsem očkován. Když zjistila, že mám tři dávky, zprostila mě karantény úplně a tím jsme hovor ukončili.
Nu, tak už jsem jen podezřelej.
Ovšem příznaky žádné, podezření nepodezření.

na ples nepřijdou

Tak to vyšlo až napotřetí. Jo, v listopadu nešel proud a minulé pondělí to nějak nevyšlo, jak jsem si tu psal. Takže včera. Nu a čekáme na diváky … a diváci nejdou. Ale jo, kdosi přichází … ano, jsou to věrní kluboví diváci.
Ale jen tři.
Není to mnoho, počkáme ještě.
"Ostatně když se ve Vesničce střediskové mělo promítat, taky muselo být alespoň pět lístků prodáno. A nás je i se mnou a s Jardou akorát pět", povídám.
Nu a paní s úsměvem na rtech praví:
"Já nevím, jestli můžu, ale tak teda jo: já potkala ty, co také chodí a nevím, jestli přijdou, protože …"
"Pročpak? Nechtělo se jim?"
"I to ne, ale oni si četli ten plakát a ptali se mě, jestli půjdeme, že oni nevědí, že když to bude tentokrát ples …"
"To je dobrý, tak oni si mysleli …"
"Ano, oni to nedočetli a na ples jít nechtěli."
"A to neva, dáme si to i tak. V komorním počtu."
A tak jsem včera v půl osmé večer začal promítat Ples upírů …

Androidy a iOS

Už dávno, velice dávno jsem přestal řešit, který počítač je lepší a který telefon líp telefonuje. Prostě používám ty produkty ovocnářské firmy a dál se tím nezabývám. Tím pádem se nezabývám ani propojitelností. Například s ostatnímu telefony. Všichni kolem mě mají stejnou značku, tak stačí někde někam ťuknout, najít a odeslat, co je třeba. No jo, ale co když máte vedle sebe Androida?
Juráš totiž Androida má, což je vyjímka a potvrzuje to pravidlo, že všichni kolem mě mají Apple. Včera jsem potřeboval přesunout nějaké obrázky do Jurášova telefonu. Nenapadlo mě, že tohle pořád není vyřešno i po těch dlouhých letech. Rady navádějící mě uložit soubory někam na síť a pak je znovu stáhnout k Jurášovi do telefonu jsou nesmyslné. V normálním světě to funguje tak, jak jsem popsal: ťuknout a odeslat.
Ale zřejmě mezi Androidy a iOS pořád ještě panuje ona počáteční neshoda. No to by mě tedy čert vzal. Nepodařilo se nám to a já jsem slíbil, že to tedy někdy nějak odněkud přes něco pošlu.
Ovšem kdy a jak a přes co … to tedy bude zase dolování.

jak to, že tam nehraje

Občas se mi podaří podívat se doma na film, který právě dávají v kinech. Není to nic zázračného. Ony se často některé filmy ani do kina nedostanou a nebo je promítají později, než je uvede některá ze streamovacích společností. A tak se z rozvojem rychlého internetu rozvinulo i rychlé koukání na filmy.
Zrovna včera jsem zapátral po Krotitelích duchů, což je moje oblíbebá pohádka ze zámoří. Každej to zná. A teď se má do kin dostat poslední díl. Na filmových databázích už srší diskuze a recenzenti nešetří negativy. Že prý je to pro adolescenty a původní duch té duchařské taškařice že se vytratil a tak všelijak podobně. Nu což, počkám, až to někde vyjde, řekl jsem si. Ale pak čtu herecké obsazení a vidím, že i v tomhle zatím posledním pokračování hraje Sigourney Weaver. No tak to jsem zvědavej, Ripleyovou já můžu. I začal jsem pátrat a vypátral jsem to.
Nu a když je to všechno tak rychlý, i já jsem si ten film zatím projel rychle. Jen abych našel Sigourney. Jenomže ona tam nehraje! Jak je to možný?! Vždyť je v titulkách! A tak projíždím ty závěrečné titulky a teprve za jejím jménem v titulcích se objevila. Je to sice kraťoučký skeč, ale stálo to za to.
Tak vážení škarohlídi. Až půjdete do kina na nový díl Krotitelů duchů, vydržte až za titulky. Těch několik desítek vteřin za to stojí. Tedy alespoň já si je užil. A časem se možná podívám i na celý film.

klub doma

Můj kino klub měl včera hladce pokračovat i v tomto roce. Bylo první pondělí v měsíci, byli jsme domluveni, film jsem dal ten předminulý, který jsem nepromítal, protože nešla elektřina, všichni to minule slyšeli, byli u té domluvy. A tak jsem vzal film a vyrazili jsme do kulturáku, že připravím promítání.
Byl už po sedmé, čekali jsme tak deset minut a začalo mi to celé být divné.
Ve čtvrt na osm už mi to nedalo a volám Jardovi. To je principál, ten má klíče a celé to pořádá.
No jo, ale on mi nevzal telefon.
No nic, povídám si, to už se stalo. A tak jsme seděli v autě a povídali si o filmech.
Za chvíli volá Jarda zpátky.
"Ahoj," povídám, "je všechno vpořádku?"
Na druhá straně bylo nic nechápající ticho. To člověk vycítí, že ten druhý neví.
Tož povídám: "No, je přece pondělí, máme filmovej klub, už tady čekám …"
"A… aha …ale já jsem na to asi zapomněl …"
A už to jelo.
Já neposlal plakát, protože už jsem ho poslal v listopadu a nepromítalo se, jelikož nešel proud, takže film jsem měl promítat na druhý pokus včera. A protože jsem neposlal plakát, Jarda na to zapomněl, nevyvěsil to … a on opravdu nikdo nepřišel. A to jsme čekali do půl, kdy normálně začínám promítat.
Nu což, tak zase příště. Snad to napotřetí vyjde.
Jeli jsme tedy s mou paní domů a dali jsme si filmový klub doma.
To taky nebylo špatný.

jednoduše

Věci jednoduché netřeba měnit. Stačí je používat - jak jinak, než jednouše. Chce to ovšem alespoň drtek fištrónu, což mě vede k pochybám, zde mi alespoň krapítek zůstal, neboť …
Neboť jsme tuhle přivezli z Ikea nějaké regály a drobnosti. Regály už měsíc používáme, drobnosti nevyjímaje. Vysunout šuplík není nijak intelektuálně náročný úkon, což platí i o používání takové té tyčky čili stojánku na toaletní papír. Jedna role je na věšáku, další se umístí na tu stojací tyčku do zásoby. Každej ví.
A jak ty rolky na tyčku dostat? To ví taky každej. Tedy kromě mě.
Když už jsem asi potřetí ty roličky soukal na tu tyčku, říkal jsem si, že to mají tetokrát v Ikea nějak nešikovně vymyšlený. Pokaždý muset rozšroubovat ten poslední díl, aby se daly na tu tyčku ty role navléknout - to je takové málo pohotové řešení. A jak to tak šroubuju zpátky, zůstal mi ten věšáček v ruce. Vyklouzl ze závěsu.
To jsem tomu dal, pár tejdnů to sloužilo a už jsem to rozbil, povídím si a šetrně jsem to došrouboval a věšáček jsem pak opatrně vložil do toho závěsu. On tam tak nějak zaklapl.
Tak snad to bude držet.
A došel papír v tom druhém stojánku v přízemí. Ještě než jsem to obyklým způsobem rozšrouboval, zkusil jsem potáhnout za ten věšáček. Lup. Byl venku ze závěsu.
Že by to bylo …
Jo! Je to tak! Vono je to na magnet. Vono je to schválně. Nemusí se to šroubovat. Mají to přeci jen dobře vymyšlené.
Role jsem navlékl, jednu zavěsil, věšáček zaklapl do závěsu a šťastný, že jsem na to geniálně přišel, povídám to mé rozumné paní.
"A tys to nevěděl? Vždyť jsi ty stojánky montoval. To je přeci od začátku jasný …"
Nu, nevěděl, zapomněl …. Nezbývá, než se zamyslet, kam se poděl ten zbytek toho fištrónu.