WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nešikovný ovoce

U nás se nic jakživo nevyhodilo, o tom už jsem si tu psal. A tahleta vzpomínka mě vedla k tomu, že ani žádné ovoce nepřijde nazmar. Moruše jsou sklizeny, z broskví mi zbyla jenom jedna, kterou jsem slupnul hned na zahradě, tak teď přišly na řadu mirabelky.
No jo, ale co s nima? Je to takový nešikovný ovoce.
Povídal onehdá kamarád Jarda, že on z nich vloni nechal vypálit slivovici, že to dělají tuhle kousek od nás. Myslel jsem na to a nezůstalo u myšlení.
Včera nadešel den první, tedy den sklizně.
Na zem plachty a setřepat. To bylo to nejsnažší. Ale pak se to musí vytřídit a zbavit listí. To už tak snadný nebylo. Jakživo bych neřek, že to dá takovou práci. Je to hrozná piplačka. Lepí se to, maže se to, kutálí se to. No jak píšu: je to takový nešikovný ovoce. Celej den jsem se s tím mořil.
Výsledkem jsou dva koše s vytříděnými mirabelkami. Je jasné, že jich není dvěstě kilo. To je prý minimální množství. No, uvidíme. Dneska to zavezu do pálenice. Jestli to neprojde, nedá se nic dělat. Pokus byl učiněn a teď už je to na paličích.
V každém případě je to zkušenost pro příští rok.

ps …

A je to!
55kg mirabelek je předáno v pálenici a že prý z toho může být tak 3,5litru pálenky … někdy v listopadu
Takže kdybych se v listopadu nehlásil, unavil jsem se ochutnáváním mirabelek …

Saturn

Včera jsem si znovu zkoušel vyfotit Měsíc. Fotku jsem přidal k té předvčerejší a jak vidno v předchozím článku, povedla se ještě líp. Ono totiž bylo vyfoukáno a jasno, což takovým fotkám svědčí. A protože byly podmínky tak skvělé, nedalo mi to a nechal jsem se inspirovat jedním kolegou fotografem, který poslal do fóra fotku Saturnu. Pravda, má delší sklo a novější foťák, ale nešť, zkusil jsem to.
A vono to vyšlo.
Vopravdu bych nečekal, že se mi podaří zachytit Saturn tak, že když člověk ví, jak má vypadat, pod tím maličkatým flíčkem si ho představí. Za daných podmínek, tedy formát čipu MFT, objektiv 40-150/2,8 Pro a telekovertor 2x, čili po přepočtu pouhý 600mm teleobjektiv, to je, myslím, docela výkon. Zkoušel jsem vyfotit i Jupitera, který je výrazně jasnější, ale nevyšlo to. Nějak ho ne a ne zaostřit. Nevadí, pro dnešek stačí Saturn.
Ano je to jen taková mrňavá rozmazaná šišatá tečka, jenže si v ní člověk toho Saturna najde, to musíte uznat. No, co vám tu budu vykládat, mám z toho radost, že to tak vyšlo.

Saturn_200728

Měsíc v půlce

To vyšlo dobře: prázdniny jsou v půlce a Měsíc taky …

Mesic_200727

Další večer už byl Měsíc o fous větší. Inu, dorůstá:

Mesic_200728

C/2020 F3 - čtyři portréty

Tak dneska jsem taky nevstával nijak časně, protože jsme opět lovili kometu. Jako den před tím.
V úterý byl totiž den D. To jsme si s Ondřejem naplánovali, že pojedeme fotit kometu C/2020 F3. Vzpomněl si totiž na jeden kostelíček uprostřed polí na hranici Prahy. Tam by se to jistě fotilo. S kostelíčkem jako kulisou by kometa Neowise vypadala skvěle.
Sledovali jsme stav oblačnosti a já ve 22:30 konstatoval, že už se fotit dá, což jsem doložil činem - vyfotil jsem ji ze stejného místa jako před týdnem.
"Vyrážíme," zněl příkaz.
Ke kostelíčku jsme dorazili, ale mělo to dvě takové šmouhy na kráse. Kometa byla na druhé straně, než jsme chtěli a kostelíček nebylo možné fotit z té strany, ze které bychom to byli bývali potřebovali. To byla ta první potíž. Ta druhá, zásadnější, byla ta, že všude kromě okolí komety bylo vymeteno. Jen C/2020 F3 se schovávala za mraky. A tak jsem prolezl houštiny napravo, vrátil se, obešel celý hřbitov i s kostelíkem zleva přes pole a zjistil jsem než to, že to přes tu zeď vopravdu nepude a taky to, že je kometa furt za mrakem. Po půlnoci jsme to odpískali.
"Nechal jsi támhle stativ," povídá Ondřej, když jsme už zavírali dveře auta.
"Nenechal, já ho mám tady."
"Tak čí by to ten stativ moh' …. a to je můj!"
Ondřej si složil svůj stativ a s dobrým pocitem, že jsme sice kometu nevyfotili, ale ani stativ nezapomněli, jsme se odebrali k zaslouženému odpočinku.
Mně to ale ještě nedalo a zkusil jsem to cestou do postele znovu z toho místa, kde jsem fotil před odjezdem.
A co byste řekli?
Byla tam!
V 0:55 se opět nechala vyfotit. Ovšem bez kostelíčka.
Včera už se mi po předchozí zkušenosti nechtělo, ale měli jsme s Ondřejem předběžně domluveno, že to zkusíme ještě jednou z louky u nás na Olešku. Vážně se mi nechtělo. Ale ono bylo jasno a tak jsem přeci jen na tu louku vyrazil.
A tentokrát se povedlo.
Tudíž jsem vyfotil kometu C/2020 F3 Neowise počtvrté. Tentokrát s Cukrákem.
Takže i včera jsem se dostal do postele až po půlnoci.
A to už vážně stačí. Kometu jsem portrétoval čtyřikrát během deseti dnů. Ani ty největší krasavice se, počítám, nenechají fotit častěji.
Tož máme splněno.
Já i Neowise.

21.7. 22:30
200721_2230

22.7. 00:51
200722_051

22.7. 23:06
200722_2306

až zítra

… spím … kometa je toho původa … historku napíšu zítra … dobrou!

v Táborské

Zdálo se mi podivné, trávit prázdninový tábor v Praze. Ale což, Kačka si to vybrala, odvezl jsem ji tedy na tábor do Táborské. Do školy. A znovu se vtírala další pochyba: do školy? O prázdninách? No nic. Kačka si to sama vybrala.
A tak byla týden na uměleckém táboře ve škole v Táborské.
A v sobotu bylo velké představení.
Všichni, kteří se týden umělecky snažili něco se naučit, předváděli, co to bylo, to co se naučili. Přiznám se, že jsem čekal něco na způsob školní besídky pro rodiče. Toho jsem se ovšem nedočkal.
Naopak. Dvě hodiny děti předváděly v rámci svých skupin představení, která byla více či méně skvělá. Muzikál jediný ke mně moc nepromluvil, ale to je proto, že na tanečky a písničky moc nejsem. Ale za týden se tohle naučit - inu bylo vidět, že si tu táborovou práci všichni užívali celý týden poctivě.
Nu a Kačka měla v jejich představení roli němou. Byly čtyři, tihle mimové a měli za úkol spolu s ostatními mluvícími zahrát docela silný, byť tragický příběh. A povedlo se jim to. Právě jejich divadlo bylo nejsilnějším zážitkem. Jiné bylo zase veselé s ponaučením. Kdepak školní besídka. Tohle už byla docela vážná práce - a měla skvělé výsledky.
Odpoledne pak byla rozlučka, společné hemžení a tancování, loučení všech se všemi … no vážně: byl to náramnej tábor. Kačka si to pochvalovala. Inu, tohle je její parketa. Tohle jí baví. Teď jsou s partou wu-shu v horách a příští týden jí i Matěje čeká další role. Tentokrát ve fantastické zemi Leirin. Už se nemůžou dočkat.

jezírko na paloučku

To tu eště nebylo, aby pršelo. Vlastně bylo, ale jen jednou. Tak včera podruhý.
Ale ne, nepletu to, já vím, že tenhle rok se Medardova kápě utrhla a prší skoro furt, což je dobře. Já tu píšu o dešti při cvičení. Jak již psáno, cvičíme si na hřišti a teď o prázdninách na paloučku. A vždycky bylo hezky. Jen jednou na hřišti kapku sprchlo, ale hned se zase vyčasilo, jenže my už byli pryč, děštěm zahnaný do sucha.
Tak včera jsme se zahnat nedali!
Už z auta do auta jsme si s Ondřejem volali, jestli jedem.
"No jasně, že jedu, už proto, abys neřek, že nejedu," hlásil jsem do telefonu.
A sešli jsme se na paloučku. Ono vážně trochu krápalo a černalo se to víc a víc. I co, když už jsme tu, dáme se do toho.
A tak byla rozcvička.
Po rozcvičce dorazila i Ljuba s pejskama a v holinkách. Holinky se hodily, jelkož na paloučku se pomalu rozlévalo jezírko. Ale my vzdorovali statečně větru a dešti. Dali jsme si ještě společně třináctku, ale to už začalo vážně hodně pršet, tak jsme to v tom dešti přeci jen ukončili.
Ale se ctí. Shi-fu by měl radost.

Neowise

Dneska jsem si trochu pospal. Včera jsem byl totiž na lovu. Jako spousta dalších nadšenců. I Ondřej už byl na lovu a tak jsem nemohl zůstat pozadu. Všichni teď loví kometu Neowise.
Tož takhle si letěla včera nad Prahou:

Neowise_2000714

neprojdou

Ano, višně mají pecky. Není to nic k divení, anóbrž ku práci.
Když minulý týden Ljuba odstraňovala pecky z višní, říkala cosi o metodě čínských hůlek. To se ovšem u nás nemůže uchytit. U nás máme odpeckovač. Jenomže on je takovej … no jak to říct. Takovej nepříjemnej do ruky. Na prostředníček a ukazováček se navleče a palcem se mačká. A to dá palci i ostatním prstům zabrat.
Existují ovšem i jiné odpeckovače, čímž se dostávám k sobotnímu nákupu. Bylo to raz dva a doma byl odpeckovač značky "pohodlný". Jen se do něj višně nasypou a mačká se to šikmo shora. Pecky padají do nádobky, višně do misky.
No jo, ale co se stane, když Kačka přinese pár mirabelek a zkusí je taky odpeckovat?
Zakousne se to.
Pecky mirabelek jsou větší a tudíž dírou pro pecky višňové neprojdou.
Tam, kde nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. To je často používaná poučka. Kačka poučku použila. Použila tedi i větší sílu a výsledek se okamžitě dostavil.
Zaseklo se to ještě víc.
A protože je odpeckovač plastový, pouze trn na pecky je z nerez oceli, muselo se stát, co se stalo. Plast se odštípl a nový odpeckovač je … no, to se uvidí za rok, co je. Možná to ještě půjde. V nejhorším bude muset bejt novej.
Když to tak počítám, říkám si, jestli nejsou levnější ty marmelády z konzumu. No … asi to bude tak na stejno, ale ty naše, ty jsou domácí.
A znamenitý, to se musí nechat.

višně a otázky

Tak tedy višně. O moruších jsem psal minulý týden. Dneska to bude o višních. Čímž je jasné, že ovocná sezóna je v plném proudu. Tedy Kačka s Matějem v pátek přinesli košíky a začali jsme. Nejdřív ještě zbytek moruší. Jsou znamenité a pořád dozrávají. Ještě i teď jsou na stromě zelené a pomalu dozrávají. Ale těch už byl jen malý košíček.
A šlo se na višně. Trhali jsme všichni. Ale divily se jen děti. A že prý proč jsou ty višně tak kyselý. A kde se prodávají, když jsme si je ještě nikdy nekoupili. To šlo vysvětlit snadno, poněvadž višně se opravdu moc neprodávají, tedy jestli vůbec. Zkušenost s nimi má jen ten, kdo je má na zahradě a to jsme až do letošního roku neměli. Tudíž děti až teprv teď zjistily, že k jídlu to moc není, že je to hlavně do marmelády.
Nu, první vlna otázek úspěšně zvládnuta. S tou druhou už to tak snadno nešlo.
A to byly otázky stran trhání višní jaksi všeobecně. Jak to, že to tak dlouho trvá. A proč to tak málo přibývá?
"Já už trhám hrozně dlouho a vůbec nic z toho stromu neubylo," hlásil Matěj.
"A to se všechny višně na celým světě trhají takhle? To je děsná práce," stěžovala si Kačka.
Co na to říct?
Ano, je to tak. Ze začátku to ubývá pomalu, protože strom je višněmi obalený. A višně se prostě takhle trhají, stejně jako většina dalších peckovin. Holt je to práce, která se nedá moc zrychlit ani ošidit.
S těmito odpověďmi už taková spokojenost nebyla. Avšak budiž Kačce i Matějovi ke cti, že višně natrhali všecny, jen trochu ještě zůstalo na sobotu a to jsme zvládli za chvilku.
Višeň je očesaná a otázky zodpovězeny. I tentokrát to dobře dopadlo.

kosení paloučku

Na tom plácku, co na něj chodíme cvičit místo na hřiště, jelikož hřiště se vylepšuje novým povrchem, je tráva. To na pláccích bejvá. Zvlášť, když se plácek jmenuje Palouček. Není to tráva nijak vysoká, je to tráva skoro lesní. Samej jitrocel. Ale přeci jen už byla dost nad kotníky. A tak se Ondřej ujal role sekáče trávy a se svou novou motorovou kosou se pustil do kosení paloučku na Paloučku. Jde to náramně. Tedy až do chvíle, než vám dojde struna. V takovej motorovej sekačce je struna tou kruciální součástkou, bez které kosa není kosou. To víme všichni, kdo nějakou takovou máme. Ale co s tím, když vám struna v kose dojde před koncem kosení?
No co, dáde novou. Dyž ji máte.
Pochopitelně s touhle variantou Ondřej nemohl počítat. A tak jsme to společně rozdělali. A ejhle! Struna tam je, ale je jaksi zašmodrchaná. No, chvilku jsem se to klubko háďat snažil zpacifikovat, ale nebylo snadný je zkrotit. A pak, v nejdůležitější fázi zpětného nasazení mi to celé vypadlo.
A to bylo dobře, poněvadž se ukázalo, že je to na tej dvojitej cívce nějak špatně namotaný. Závada se tedy projevila sama volným pádem. Teď už to stačilo jen znovu správně namotat, uložit do pouzdra a bylo.
"Teď je to nějaký lepší, než před tím," chválil proceduru Ondřej.
Ale to on chválí dycky. On je totiž kamarád.

podruhý na požádání

Jsou věci mezi nebem a zemí …
Takhle se člověk vyjadřuje vždycky, když jde o něco, co mu na rozum nejde. Ne snad, že bych se včera procházel svým rozumem, to ne, ale projížděl jsem se po Praze. Tedy přesněji řečeno, měl jsem ve Vršovicích nějaké jednání a tudíž jsem tam musel dojet a zaparkovat. Je to tam problém jako všude v Praze. A tak už jsem si cestou sumíroval, kolikrát to budu muset objet, abych našel místo, a jak je to daleko k nejbližšímu obchoďáku, kdyby bylo nejhůř a musel bych do podzemních garáží. Sumíruju, sumíruju a vjíždím pomaličku před budovu a blížím se ke vchodu. Pomalu, pochopitelně. Co kdyby … a hele: právě odjíždí jedno auto. Jak se tohle může stát? A támhle druhý. A za mnou vyjelo třetí. No tedy pánové, jak se tohle přihodí? Všude narváno, že by ani elektro-ekologická myš neproklouzla a ausgerechnet v tu chvíli, kdy potřebuju zaparkovat, uvolní se hned tři místa před vchodem.
Nu, zaparkoval jsem, věc vyřídil a po jednání hned volám Jurášovi, jestli jsou doma, že jsem kousek od nich, tak jestli se můžu stavit. A vono jo, že prý se to hodí. Tož jsem vyrazil hledat další parkovací místo. Tady to už bylo těžší. Musel jsem to celé objet, pomalu, plíživě hledám, hledám a … a co nevidím: přímo pod okny vyjíždí od chodníku auto. Místo přímo pro mě.
No to už musí někdo zařizovat. To přeci není normální, abych měl už podruhý na požádání kde zaparkovat, když zrovna potřebuju.
I nešť, neřešil jsem to a šel na návštěvu.
No jo, ale hlavou mi to vrtá furt …. jak je tohle možný?

druhé poprvé

První sklizeň moruší se konala v sobotu později odpoledne. Zahradu už jsem posekal, takže tráva nepřekážela a mohli jsme se věnovat česání moruší. Byla to pro nás premiéra. Pozval jsem Ljubu s Ondřejem, jestli si nechtějí natrhat a oni chtěli, čímž jsem měl jednak společnost a druhak spolutrhače. Tedy ono trhat moruše a ni česat moruše není ten správný termín. Těch zralých se totiž stačí dotknout a už to padá, což způsobuje nemalé roztrpčení samotnému česači, neboť ne vždycky se podaří padající plod zachytit. A tak jsme zčásti sklízeli ze stromu a zčásti z trávníku. A byla to pro nás pro všechny premiéra. Moruše jsme nikdo nikdy předtím takhle cíleně a na zahradě nesklízeli.
Inu všechno je jednou poprvé.
Poprvé jsme tudíž zjistili, že moruše kromě toho, že znamenitě chutnají i znamenitě barví. Namodro. Všechno. Nehledě na ztráty, natrhali jsme docela velkej hrnec a byli jsme pěkně modří. Co teď?
"Citrón to spraví," děla Ljuba.
"Nejdřív zkusíme Solvinu, aspoň trochu by to mohlo pomoct," dodal jsem já.
Zkusili jsme a výsledek se dostavil.
Solvina na chlapské ruce, jak praví text na krabičce, pomohla i rukám ženským a modrá zmizela. S Ondřejem jsme ještrě zavzpomínali na pradávné krabice od Solviny, které byly temně červené, bakelitové, s víčkem na závit. Během vzpomínání mizela modrá a ruce nabyly opět původních barev.
A tím jsme měli to sobotní pozdní odpoledne druhé poprvé: na zabervené ruce od moruší platí solvina.
Bylo to náramně plodné odpoledne. Zvláště pak na plody moruší.

na tři kola

O trávě jsem si tu už psal tolikrát, že se může zdát, že neřeším nic, než trávu. Není to tak. Tentokrát byla tráva jen jakýmsi katalyzátorem událostí. Přesněji řečeno sobotních událostí.
Ono je té trávy docela dost, poněvadž zahrada je rozlehlá. Sekal jsem zatím letos jen třikrát, ale i tak to roste jako z vody. Inu jakpak by ne, když tak krásně prší. Tahle zahrada je celodenní - tedy z pohledu sekáče. To začnete takhle v jedenáct dopoledne, aby to už kapku oschlo, a kolem čtvrtej skončíte. Pokud nejdete na oběd. Jinak je to o ten oběd delší. A mezi tím se dějou věci.
V sobotu se dělo to, že přijeli pracovat řemeslníci. Bourali vodojem a dělali výlez na půdu. Dařilo se. I mně se dařilo a trávník se pomalu měnil z neposekaného na posekaný. Už jsem spotřeboval jednu plnou nádrž benzínu, dolil jsem a pomalu ubývala i ta druhá. A tu najednou, někdy v druhé třetině práce, se mi polámalo koléčko. Ono se tedy nepolámalo. Ono rovnou upadlo. Nejdřív upadla matka. A ještě před tím se ta matka povolila, jenomže toho jsem si nevšiml. Vidět bylo až to kolo, co upadlo.
No jo, no. Co s tím. Je sobota odpoledne, u Kreisy ve Zvoli už mají zavřeno, dál pro matku nemá cenu jezdit, to bych ztratil půlku odpoledne, a žádnou matku tady nemám. I nešť, jezdilo to se čtyřma, pojede to i se třema kolečkama.
Jelo to.
Pan řemeslník měl zrovna rauchpauzu a tak povídám, aby řeč nestála:
"Upadlo mi kolo, matku jsem nenašel a tak sekám na tři kola."
"A chcete matku?"
"Ježkovy voči. Vy byste měl matku? Jasně, že chci matku."
"Já mám všechno, v tomhle autě to vozím. Jaká je to?"
"Asi vosmička, počítám."
"Tak já ji donesu."
Za chvilku mi pan řemeslník podává vosmičku. Vzal jsem klíč, on francouzák, přitáhli jsme to a já stál zase na všech štyrech. Tedy sekačka stála na štyrech. Já se furt eštrě udržím na dvou.
Inu, když se daří, tak se daří.

aspoň dva

Je to týden a dva dny, co jsem si tu zaznamenal slavnostní slib a to ten, že se budeme scházet i o prázdninách, abychom si společně zacvičili. A taky jsem si tu zapsal tu Ondřejovu větu: … když se tu sejdem aspoň dva …
A hádejte, jak to dopadlo.
V úterý nás bylo slavnostně osm a cvičili jsme i kapku přes čas. Bylo to fajn.
A včera?
Sešli jsme se alespoň dva.
Ondřej a já.
Pěkně jsme si byli nejdřív nakoupit v samoobsluze a pak na cvičení na palouček. Nikdo další. Ani nakoupit, ani cvičit.
A tak jsme si to užili sami.
To vám bylo prima. Vzpomněli jsme si na všechny cviky - tedy on má Ondřej na tyhle věci pamatováka - a cvičili jsme až do sedmi. Sami dva. A stálo to za to, jelikož jsme si opravili nějakou drobnou chybku, které jsme si všimli. Nejdřív si všímal Ondřej, pochopitelně, páč já na ty sestavy nemám paměť. A když mně opravil to, co jsem si ani neuvědomoval, přišli jsme na to, že i on tam jeden pohyb vynechává.
No užili jsme si to a pochválili jsme si to.
A když už jsme se rozloučili a jeli si po svých, potkal jsem na jiném plácku u rybníka Matěje a jeho kamarády z oddílu. Společně cvičili. Mohlo jich být tak šest. Krásnej pocit: jeda ze cvičení, načapal jsem synka, jak poctivě s klukama cvičí i o prázdninách.
Náramné pozdní odpoledne to bylo.

dlouho nešel

To je tak: když se vo věc moc snažíte, snaha se může obrátit proti tej věci. Stává se to často a nejvíc zapáleným šiřitelům příslušného evangelia.
Tudíž se to včera přihodilo i mně.
O koloběžce jsem tu už psal. Je to báječnej nástroj ku … nu, ku koloběžení. A jelikož je to nástroj tolik báječnej, řekl jsem si, že se proň pokusím získat i Ondřeje. Zdálo se, že to půjde, zvlášť když mi prozradil, že má ke koloběžkám vztah jako já k oranžový Tatrovce. Kdo by ji neznal. Plastová velikánská sklápěčka Tatra - nádherná. Vždycky jsem po ní toužil a nikdy jsem jí neměl. A Ondřej jakbysmet. Jen šlo o koloběžku.
Na druhý pokus se mi podařilo Ondřeje přemluvit, abychom to zkusili. Včera před cvičením. Dovezl jsem koloběžku svoji a Kaččinu, kterou jsem si dovolil vypůjčit. Zazvoním u dveří, Ondřej vykoukne a povídá, že se jen obuje a hned jde.
Ale hned nešel.
A dlouho nešel.
A strašně dllouho nešel.
A pak přišel.
Držel si na hlavě zelenou utěrku s ledem.
???!!!
"Říkala Ljuba, že si to mám držet na hlavě tři minuty…"
"Ježkovy voči … co …?"
"Sem se praštil vo sprchovej kout. Mám děsnou bouli."
"No to si tuhle rači sedni."
Počkali jsme tři minuty, já na koloběžce, Ondřej na plotě. Pak jsme vyrazili na krátký okruh po asfaltkách kolem.
"Nezpůsobuje mi to očekávané potěšení …," pravil Ondřej, "ale objedem to ještě támhle."
Objeli jsme to, ale já už věděl, že na koloběžce budu jezdit sám. Po takovýmhle úvodu to nemohlo dopadnout jinak.
No nic, ale zážitek to byl jistě intenzivní, ikdyž, pravda zřejmě nijak pozitivní.

jak zpevnit zápěstí

Nu a včera bylo i to poslední předprázdninové cvičení s Tomášem. Svatosvatě jsme si slíbili, že dodržíme dohodu a příští úterý se sejdem poprvé o prázdninách sami bez prázdninujícího Tomáše.
Ovšem před cvičením byl ještě čtvrteční volejbálek na písku jako každý čtvrtek. Jak jsem psal, na ten měsíc mě přibrali a já si mohl jednou týdně plácnout do míče s mládeží. A včera se mi navíc ještě něco povedlo. Kdepak hrát, to jsem dávno zapomněl a jen se snažím to nekazit víc, než je únosné. Ale Kačku jsem něco naučil.
Ona totiž hraje takovým tím holčičím způsobem, no jako všechny holky z odílu. Popisovat to nebudu. Každej, kdo u toho někdy byl, tak ví. A mně to nějak nešlo pod fousy. Řekl jsem si, že Kačce vysvětlím, jak držet sevřené prsty, jak zpevnit zápěstí a jak podat, aby to dolítlo tak, kam to letět má. Kačka to hned použila
. A všichni koukali. Dala čtyři dobrá podání za sebou. Úžasný!
Je to holka šikovná a já jsem pyšnej, že jsem jí to dokázal vysvětlit tak, aby to uměla hned použít.
Krásně jsme si zaplácali a teď hurá na ty prázdniny!

fragment opery

A tohle už je defitinitivní známka nadcházejících prázdnin.
Poslední týden školního roku se tiž nejen rozdává vysvědčení, ale Jarda, takto principál divadla Hrob, uvádí se svým souborem premiéru představení. Už jsem tu o tom mnohokrát psal a dneska je tomu nejinak. Tedy vlastně jinak.
Totiž koronavorová epidemie a nemožnost se scházet způsobila, že se soubor nemohl potkávat na zkouškách a není tudíž dost nazkoušeno. Premiéra se tedy odkládá na termín až po prázdninách, jenomže Jarda si řekl, že něco by být mělo. A tak bylo.
Střihnul si včera písničkový recitál, za nějž sklidil velký potlesk a musel přidávat. A o tom to je.
Předvedl totiž na závěr svůj léty prověřený majstrštyk a to fragment opery, za což skidil potlesk hurónský. Teď nevím: Huróni jenom řvou nebo i tleskaj?
Nu a protože je to okamžik památný, je třeba z něj zaznamenat nějaký ten obrázek. Jako z divadla, když hraje.
Tož tady je:

JS_200624

o prázdninách sami

Slibem člověk nezarmoutí, to se ví. Ovšem ani sliby nejsou ne rozdávání a tudíž ne všichni přítomní včera slíbili. A co že to bylo ke slibování?
Inu tak: bylo předposlední cvičení s Tomášem a sešlo se nás tam pět půl tedy slovy pět a já. Zacvičili jsme si a na konci to z Ondřeje vypadlo. A totiž to, že bychom mohli pokračovat o prázdninách sami bez Tomáše. Nadšeně jsem souhlasil, ale už na první pohled jsem byl jedinej, kdo nadšenej byl. Ostatní tak nějak přikyvovali, mluvili o dovolených a zkoušeli, že by to třeba stačilo jednou týdně.
"Ale kdepak," povídám, "já celou dobu přemejšlel, jak cvičit o prázdninách a Ondřej to řek' za mě. Dvakrát týdně jsme si teď zvykli a je to akorát."
"No, ale …"
"A já se sám nedokopu cvičit celou hodinu," dodal Ondřej, "a když se tu sejdem aspoň dva, tak to bude důvod na celou hodinu."
"Jo," přidal jsem se. "A kdo přijde, tak přijde. Dyť to není povinný."
Tak jo … slíbili ostatní. Tomáš ještě dodal, že ten nápad pošle celé skupině mailem, jak je zvykem.
Teď už jen to poslední cvičení ve čtvrtek, pak už jsou prázdniny a uvidíme, jak je to s těma slibama.

se o tom nemluví

Virová, tedy správněji řečeno protivirová, opatření nás pomalu opouštějí a s blížícími prázdninami se tak nějak na ten zákeřnej virus přestává hledět jako na všudypřítomnou katastrofu. Díky tomu se teď stalo populárním slovem slovo rozvolňování. Mravy upevněné strachem z nákazy se tedy rozvolňují, ale je to jen proto, že si na to nebezpečí zvykáme. Jenomže ono jaksi nepominulo. To mi došlo v pátek.
Měl jsem totiž ouřední jednání v Městci Králové.
To, co mě udivilo hned po příjezdu do města po ránu, bylo, že na rozdíl od Poděbrad, kde jsem se po cestě stavoval, tady má každej na náměstí roušku. Už jsem tomu pohledu taky odvykl. No nic, asi je to tu zvykem, řekl jsem si.
Jenomže pak jsem zaklepal na dveře u paní notářky a asistentka, která dveře otevřela, byla v roušce, odstoupila dál od dveří a přísně na mě pohlédla:
"Vy nemáte roušku?"
"Mám."
"Tak si ji, prosím, nasaďte."
Roušky měli všichni, tož jsem se i já zarouškoval.
"Byl jste za posledních čtrnáct dní v nemocnici v Městci?", tázala se ještě asistentka.
"Ne, já nejsem odtud. Kdybych musel do nemocnice, tak nejblíž to mám asi do Prahy."
"Tak to buďte rád," děla paní a vpustila mě.
U paní notářky jsme se pak k sobě nepřibližovali, netřásli jsme si rukama.
"Co se děje?", ptám se, "v rádiu jsem o Městci nic neslyšel."
"No - ono se to tak nějak … se o tom nemluví," pravila paní notářka a pustila se do své práce.
Vyřídili jsme to, zase jsme si nepotřásli rukama a já odjel.
Z města, které evidentně nebylo rozvolněné.

u Bohemky

Tak jsem si to včera pozdě odpoledne zkusil naživo. Jako v Číně.
Jo, ještě je potřeba napsat, že v Číně se cvičí všude, ale hlavně na dvorku, na ulici, v parku, mezi paneláky - no prostě všude. To se takhle po ránu rozhlídnete z okna a pokud vám to smog dovolí, zjistíte, že támhle mezi paneláky na plácku cvičí spousta lidí. Určitě jste to viděli. Takový ty pohyby, co vypadají jako čarování. My takhle už leta čarujeme s Tomášem, který trénuje naše děti a poslední rok obnovil i cvičení pro dospělé. No a dneska jsme měli večeři u jeho mistryně ve Vršovicích. A dojednal s ní, že si ještě před večeří zacvičíme.
A to už jsme u toho.
Ve Vršovicích u Bohemky na dvorku ve vnitrobloku domů cvičila banda nadšenců a předcvičovala sifu Zhai Hua. Byl to zážitek nad jiné. Vedle byly garáže, jedna z nich otevřená, někdo tam něco řezal, někdo tloukl, z oken se občas ozval hluk i zasmání - a my cvičili.
Jako v Číně.
Ovšem u Bohemky.

co ty vejšky

Já vim, každej se musí ňák živit, to je světa běh. Jenomže někdy mi ta obživa přijde vážně už dost bohatá.
Kupříkladu schody.
Potřebuju je nějak obložit. Stejně i chodbu. Je tam ze starých časů teracco a to se mi hrubě nelíbí. Ovšem je to rovný, upravený, hladký povrch. Ideální k položení … něčeho. A já hledám to něco.
Pan architekt moudře pokyvuje hlavou a říká, že to bude oříšek. Pan stavitel se šklebí a říká, že to bude honička něco poshánět. Já jsem si už vybral vzhled. Nášlapy na schodech budou nějak medově hnědé. Ideální bude dřevo, v horším případě keramický obklad. Dlažba bude nějaká hezká, ale dlažeb je spousta. Všechno ostatní, boky, stěny, podschodnice budou bílé. No to je přeci velmi jednoduché a hezké řešení, řeknete si.
Jo, ale co ty vejšky. Dřevo a dlažba, případně obklady. Všechno je to jinak vysoký a jak to teď sladit dohromady.
Nu a tak hledám a hledám.
Včera jsem si myslel, že jsem našel.
Obrázek, pak firmu, pak prodejce. Celé schodové nášlapy i s nosem (to je takovej ten přesah přes schod, aby to bylo hezký a praktický) z jednoho kusu široký dlaždice. Zavolal jsem do obchodu, pán byl ochotnej a vysvětlil mi, že to není z jednoho kusu, ale že se to lepí a že má vzorky a že pošle cenu i fotky.
Poslal. První dojem byl, že na fotce v katalogu to vypadá skvěle, na fotce vzorku z krámu už dost mizerně. A k tomu pán poslal cenu. Že prej to je ve slevě a že jeden ten schod stojí tři a půl tisíce. Původně stál prý sedm!
Tedy tomu říkám vobživa. I po slevě jsou třikrát dražší, než konkurence, ktrou jsem pak taky našel. A jediný co maj, je ten hezkej vobrázek v katalogu.
No … hledám dál. Není to nic snadnýho.

nejdřív se podívej do krku

Já teda vedro moc nemusím. Vlastně vedro vůbec nemusím. Někdo může tvrdit, že vedro je furt lepší než zima a já na to říkám, že proti zimě člověk vynalezl kožich nebo kamna, ale na vedro nic není. Tomu se nedá utéct v kožichu ani zalézt ke kamnům. Nanejvejš tak do vody, když je po ruce. Vedro tudíž patří na okraj mých zájmů. V sobotu bylo vedro. Ostatně ono už je léto, tak vedro bejt může, ale rozhodně nemusí bejt kvůli mně.
A co s tím, když teda to vedro je?
No, zkusil jsem tuhlectu klimatizaci. Vypůjčenou. Moc to nemám rád. Dělá to rámus, fouká z toho studenej vítr, člověk z toho může nastydnout … a vůbec, na rozdíl od kamen proti mrazu se mi klimatizace jeví tak nějak proti přírodě. Proč to tak mám, to nemůžu vysvětlit, páč to sám nevím. Ale nešť, bylo třicet, tak jsem to zkusil.
No a měl jsem pravdu.
Dělalo to rámus, dokonce chvílema nesnesitelnej, skoro to nechladilo, ale i tak z toho šel trochu studenej vzduch … krám je to. Naštěstí jenom pučenej. Nějak jsem to přežil, v neděli už bylo naopak deštivo, tudíž bylo na čase ten aparát uklidit.
Vodpojil jsem to ze zásuvky, odmontoval tu rouru, co vede z okna a …
… a tu na mě z té roury cosi vypadlo.
Zmuchlanej balík igelitu. Byl vstrčenej hluboko v tý odvětrávací rouře, co vedla z okna!
Tak tady byl ten pes zakopanej, proto vono to nechladilo a jenom to vyrábělo pekelnej rámus. Vono to nemohlo dejchat ven, tak si to honilo ten chladnej vítr jen dokola vevnitř a ta kapka, co to pustilo do místnosti, ta to vedro nemohla uchladit.
Bylo jasné, že tady přestalo platit pořekadlo o darovaném koni a jeho zubech. V tomhle případě platilo: půjčenému koni se nejdřív podívej do krku. Tedy rozuměj půjčené klimatizaci nejdřív prohlédni odvětrávací rouru. Páč dybych se nejdřív podíval, tak …
Inu což, eště bude příležitost to alespoň jednou vyzkoušet. Teprv pak uvidíme.

dva prostory

Lidstvo si vodjakživa zakládalo na tom, že ovládalo prostor. To se nejdřív ovládaly prostory cizích kmenů. Pak se začalo pokukovat po sousedních říších, zvlášť těch úspěšnějších, poněvadž úspěch vždycky vyčnívá a začalo se s ovládáním prostoru u nich. Pak se jelo ovládnout ten prostor za mořem. Načež další koumes a pak i po jeho vzoru další vymysleli, že jejich národy potřebujou víc prostoru. Nu a teď se zavodí o ovládnutí prostoru vesmírného.
Já to mám horší.
Mám prostor mrňavej, ten musím vybourat, vznikne z velkýho a malýho jeden eště větší. A ten eště větší musím znovu rozdělit a v jednom z těch prostorů zůstane místnost a ve druhém bude koupelna. Tedy znovu tu budou prostory dva, ale jinak velký, než na začátku. No tak to se tam prostě udělá nová příčka a je to, řekne si rozumný člověk. Budu s ním souhlasit a hned se ho zeptám, kde je to "tam".
A to je, oč tu běží.
Já si to vymysll. Pan architekt to schválil a nakreslil. Kamarád mi do toho nakreslil koupelnu. Pan stavitel to zboural a teď se řeší to "kam".
Včera jsem to měřil třikrát. Pan stavitel to měřil také. Kamarád z těch mejch rozměrů, co jsem mu poslal, udělal tři varianty koupelny.
A co myslíte, vyšlo to?
No, vo fous to možná vyjde.
Pan stavitel totiž strašil, že se to nevejde.
Pan architekt to namaloval a vešlo by se to klidně dvakrát.
Kamarád přidal tři reálný varianty a taky mu to vychází hodně na těsno.
A já nakonec ovládnu ten prostor tak, že tu příčku nechám postavit na okraji té poslední, největší možnosti, poněvadž abych nakonec zjistil, že je to sice postavený akorát, ale s dveřma sprchového koutu se tam vo cenťák nevejdem, tak toho se dočkat nechci.
Inu ovládnutí prostoru nejni žádná sranda.

další obrázek

Von ten dub je prej starej jenom sto let, píšou na tabulce kousek od něj.
Inu, píšou to vodbornící, tak to snad může bejt i blízko pravdě. Já jsem si tak nějak romanticky řek`, že mu může táhnout dobře na třista jar. Ale mně se věřit nemusí, já si to jen tak představuju, že by to bylo fajn.
V sobotu jsme si ten památnej dub byli s Kačkou prohlídnout zblízka. Kačka fotila po cestě motýlky a kytičky a broučky a berušky a vůbec makro. Moc hezký vobrázky udělala. Lepčí než já. Jde jí to. Ale dávkuju jí tu chválu jen po kapkách, aby nevěděla, jak jsem na ní pyšnej. Mohlo by jí to pokazit radost z fotografování.
Nu a já si cestou zkusil Ondřejův "Norský test" (kdo neví, ať hledá na digineff.cz), ale s Kačkou. No a pak jsem si udělal další obrázek v pořadí toho dubu, co je na titulní stránce woleschka.
Já si ho totiž fotím furt.

DUB_200606

proces sešroubování

Někdy se přihodí, že člověk udělá rozhodnutí, pak si to odnese, udělá další rozhodnutí a odnese si to znovu. Doslova.
Tedy pokud si usmyslíte, že nastěhujete pár kousků nábytku do patra, čeká vás to první nošení. A když pak zjistíte, že to nebylo úplně to ořechový a rozhodnete se to dát do garáže, máte před sebou nošení číslo dvě. To jsem dělal zrovna v sobotu. Matěj mi s tím pomáhal.
A tak jsme nosili. Ono dolů to jde vždycky líp. Ještě bylo potřeba rozšroubovat nepoužitý rám postele.
"Matěji, prosimtě, rozšroubuj tu postel. Já budu dál nosit."
Nosil jsem a když Matěj šrouboval nějak dlouho, šel jsem se podívat, co už rozšrouboval. To ovšem nebyla dobrá otázka. Lepší by bylo zeptat, co nerozšrouboval. Tedy vcelku zůstaly pouze bočnice a čelo. Jinak rám a pásy pod rošty byly pěkně oddělené, šrouby srovnány v řadách …
"Ježkovy voči! Tys to rozšrouboval."
"No dyť jsi mi to řek'."
"No jo, ale to se rozmontuje jen rám a čelo. Aby se to dalo složit. To ostatní už se tak nechá."
"Aha…"
Matěj se dal do opačného postupu. Teď ho čekal proces sešroubování toho, co mělo zůstat pohromadě. Nosil jsem dál a Matějovi se zakrátko podařilo sešroubovat, co k sobě patřilo a rozšroubovat, co mělo být rozloženo. Právě včas. Už jsem měl všechno odnošené dolů.
Odnesli jsme teď už jen ten rám a čelo a bylo uklizeno. Může se začít bourat.
Jenom nevím, jestli to od Matěje nabyla tak trochu vykutálenost. Taky bych radši šrouboval. To jde samo, zatímco skříňky a krabice samy nejdou. Nemají nožičky.

úklid v mobilu

Jo, tenhleten úklid … kolikrát už jsem tu psal, že uklízet se nemá?
Tož tak: uklízel jsem si poštovní schránky v mobilu. Mám to nastavený tak, že v mobilu je to všechno jaksi "mobilní" a tudíž mazatelný kvůli úspoře místa. A v počítači mi to zůstává - kvůli archivaci. Teprve když poštu vymažu v počítači, zmizí úplně.
Jsem si myslel, že to tak mám.
Nu a nemám. Teda ne všude. U jedné jediné schránky jsem to popletl a i v počítači mám "sdílenou" schránku. Takže když jsem to pěkně uklidil v mobilu, aby mi to nezabíralo místo …

… ano, správně: všechna pošta ze schránky zmizela i z počítače.
Mno, snad se svět nezboří.
Ale dožere to.

nuly a jedničky

Čtení, bez toho by lidstvo nebylo tam, kde teď je. A to ze všech možných pohledů. Zaznamenat a potom přečíst nějakou informaci se stalo nepostradatelnou lidskou dovedností a naše paměť a vzdělání by bez čtení těžko existovaly v podobě, jakou dnes ani nevnímáme, protože se stala naší součástí. Tudíž se dá předpokádat, že gramotnost a tedy umění psát a číst nikdo neřeší, jelikož jde a naprostou samozřejmost.
Nejde.
V době počítačů se zaznamenává jinak, než byli staří Sumerové zvyklí a je to i jinak, než nás učili v obecné škole. Zapisují se nuly a jedničky. Počítač, kterému někdo v nulách a jedničkách napsal program a on si ho přečetl, ty nuly a jedničky umí zapisovat, číst a překládat pro nás, co jim nerozumíme.
A v tom je tem kámen úrazu.
Kdyby byl pevnej disk zapsanej třeba švabachem, asi bych ho za nějakou chvíli dokázal přečíst. Jenomže když jsou na něm jen ty nuly a ty jedničky, potřebuju překladač. A když překladač nefunguje, nefunguje ani ten pevnej disk.
A proč tady tak zmateně píšu o nulách a o jedničkách?
No protože ta knihovna s těma filmama, co začala pípat, nejde pořád přečíst. Vypůjčil jsem si udělátko, tedy jiný překladač. Použil jsem ho v síti, použil jsem ho u počítače, všechno jsem to znovu složil a znovu připojil k původnímu překladači, resetoval, baterku vyndal a vrátil zpátky … a nic. Žádné udělátko ani původní stanice ho nevidí, nepřečetou a disk pípá dál.
Křísení tedy pokračuje, ale naděje se zmenšuje. Už mám novou knihovnu, ale ta je prázdná. Bez přečtení těch starejch nul a jedniček ji tak snadno nenaplním.

kam tečou kapky

Už přes dvacet let jezdím v autech s onem ve střeše. Tenkrát v tom prvním to tak prostě vyšlo, protože se mi to líbilo a teď už se to pro mě stalo příjemnou součástí auta, ve kterém se vozím.
Tedy i Kodiaq má skleněnou střechu. Člověk si to otvírá, aby mu bylo příjemněji, což ovšem neplatí vždycky.
Pamětliv toho, že voda je skupenstvím kapalným a tudíž zateče všude, dávám si pozor, jestli zrovna není po dešti a na střeše není voda. Včera tedy po dešti bylo a na střeše voda byla.
Nuže, musíš si dát pozor, aby ti to nenateklo dovnitř, říkal jsem si a zkoumal způsob, jak se střecha otevře, jak se zasune, kam se naklopí a kam poteče voda. Po důkladné rozvaze jsem usoudil, že to Škoda vymyslela vážně skvěle. Střecha se zvedne téměř vodorovně, zasune se dozadu a případné kapky stečou stranou nebo dozadu. Takže otevření je bezpečné i po dešti.
Tož jsem otevřel.
A vyjel.
Vyjela i střecha po svých kolejničkách směrem vzad.
A všechno probíhalo tak, jak jsem popsal. Až do chvíle, kdy se čumák auta sklopil dolů a já jel s kopce. V tu chvíli odtékající voda směrem dozadu na střechu změnila díky těm zatracenejm fyzikálním zákonům směr svého toku. A už to teklo dovnitř.
Zatracený fyzikální zákony!
Naštěstí to byla jen malá loužička, ale i tak to pozlobí.
Ovšem z té sprchy jsem vylezl poučen, jelikož právě tahle sitace s otevírací střechou se mi přihodila poprvé. Až dosud jsem se tomu šikovně vyhýbal.
Takže pro příště: ty troubo, nevotvírej si střechu po dešti při jízdě s kopce!

krůček pro lidstvo

Člověku je dáno zapomínat. Myslím, že je to především proto, aby si zbytečně nepřipomínal něco, co by mu mohlo být nepříjemné, jenomže ono se jaksi zapomíná furt a všechno, čili je to tak, že člověk je nepoučitelnej a opakuje, co by opakovat nemusel, kdyby si pamatoval … Tudíž jsou mezi lidmi pamětnické instituce, aby připomínaly, co se zapomnělo.
Aniž bych měl co do činění s nějakou takovou instutucí, v sobotu jsem si vzpomněl, jak jsem tenkrát v létě o prázdninách běhal přes dvůr ke strejčkovi na televizi, jelikož se zrovna chystal ten malej krůček pro člověka. Jo, v devětašedesátým a ještě pár let po tom žil svět kosmonautikou. Nejdřív procházky a potom i projížďky po Měsíci sledovali všichni. Jenomže ono se i to omrzí a tak se vesmírné programy pomaličku staly rutinou a nikoho to už moc nezajímá. Prostě se tam někam nahoru lítá.
Nu a v sobotu po dlouhých letech byl důvod mrknout na televizi a sledovat, jak to těm výletníkům za hranice přitažlivosti jde. Zvláštní na tom je, že se vlastně nestalo nic, co by se od těch sedmdesátých let minulého století nedělo běžně několikrát za rok. Prostě jenom z Floridy odstartovala jedna ze stovek raket, které vozí do vesmíru astronauty. To je celé. Skoro.
Jde totiž o to, že posledních devět let jezdil kosmickej vláček jenom z ruského Bajkonuru a Rusové si za to nechali pěkně platit. Takže nejde ani tak o malé či velké krůčky pro lidstvo, ale konečně zase pro Ameriku, která si znovu po letech může tahat tričko, že má vlastního kosmického dopravce. Sice soukromého, ale amerického. Nu a tak jsme se dívali, jestli to tomu Muskovi vyjde i tentokrát stejně dobře, jako když poslal mezi hvězdy Teslu.
Vyšlo to.
Těší mě to a těší mě i neskrývané úmysly mrknout se na Mars, tedy nikoliv pomocí vozítek, ale jaksi osobně. Ostatně už je na čase. Ve všech těch vědeckofantastickejch románech se mělo za to, že náš letopočet už bude dávno patřit do éry probíhajícího vesmírného osidlování. A až doteď jaksi skutek utek, páč to leze do peněz víc, než si autoři sci-fi dokázali připustit.
Tož nezbývá, než si přát, aby ty penězotoky směřovaly víc na takovýhle výlety ke hvězdám. Znamenalo by to, že člověk přichází k rozumu.
A to by teprv byl ten správnej krůček pro lidstvo.

začal pípat

Jo to je důležitá věc, takovej archiv. Je tam všecko archivovaný. Pochopitelně mezi nejpříjemnější archivy patří archív vín. Tak ten nemám. Nemám ani archivy další kromě jediného. A to archivu filmového. Tam ja takovejch placiček, že se počítají na tisíce. Jenomže ani to nestačí a tak jsou některé filmy archivovány na síťovém disku.
A to už je na světě ten problém.
Jeden z těch disků včera nebyl k nalezení. Tedy fyzicky ano, ale po síti ho nebylo vidět. Počítač ho nenašel, aplikace ho nenašla, ani chytrá krabička disk neviděla.
A disk začal pípat.
To je špatný znamení.
Co se mu přihodilo, to nevím. Ale zřejmě bude na cestě do věčných lovišť po nedávném výpadku proudu, což mi způsobuje starost, neboť pár filmů, které na něm jsou, mi daly docela hodně práce, abych je přivedl zpět k filmovému životu - tedy k možnosti si je občas prohlédnout.
Holt nastanou pokusy o resuscitaci a přehrání obsahu jinam. Tedy pokud ho nějak rozchodím. Nu a pokud ne, budu mít smůlu.
Jeden z archivů bude v pekle.

laskavý diplomat

Tak jsem i v úterý přišel a předstíral pohyby aktivního účastníka cvičení, které se v pátek sice konalo, ale bylo předčasně ukončeno kvůli dešti, jak jsem psal před třemi dny.
V úterý bylo naopak velmi pěkně, slunečno, na cvičení ideálno. A tak jsme provedli pár nenáročných pohybů v písku hřiště na plážový volejbal a pak přešli na trávu. No nejde mi to, co bych si nalhával. Moje velice nepravidelná a spíše občasná přítomnost je původa mojí nepřipravenosti a tudíž se o nějakém souvislém cvičení sestavy tai-ti nedá vůbec mluvit. Tomáš je velice laskavý diplomat a celé to komentuje slovy, že by ty pohyby možná nebyly ani tak špatný, ale problém je v tom, že si sestavu nepamatuju. No von je hodnej.
A tak jsem mu alespoň k tomu písku na hřišti pro plážový volejbal po cvičení sdělil, že závidím dětem, jelikož právě minulý pátek ten volejbal hráli a já bych si taky dal … když už mi to tai-ti nejde, tak třeba by mi ten plážák šel kápku líp.
"Tak přijď ve čtvrtek dřív. Ale vážně," povídal Tomáš.
"Ale jo, přijdu," odvětil jsem já.
A docela se chystám.
Jenomže ono dneska prší už od rána a předpověď není nijak pozitivní. Snad prý částečné ustupování oblačnosti navečer.
No uvidíme. Rozhodně žádnej velkej pařák nebude.
Ale plácnul bych si, kdyby to šlo, to zas jo.

ps
Bylo docela zima, ale dobře to dopadlo, plácnul jsem si.

mám vám to říct?

"Mám vám to říct?", ptal se pan zámečník. Zámečník od slova zámek. Pan zámečník byl povolán, aby otevřel trezor, ke kterému jsem neměl klíč.
Minulý týden jsme se po telefonu dohodli, že přijede a pokusí se jednak skříňku otevřít a druhak, bude-li to možné, vyrobí k ní klíč, aby mohla být i nadále používána. Sešli sme se tedy u trezoru a já už se těšil, že uvidím zblízka toho opravdového kasaře, jak se dobývá do nedobytného trezoru. Těšil jsem se i na to, co najdeme uvnitř, neboť i to bylo záhadou a postupem času se myšlenka na ukrytý poklad stávala čím dál více neodbytnou. Představoval jsem si nějaké korunovační klenoty nebo alespoň svitek pergamenu s věcí Makropulos. Nic menšího.
Nuže, pan zámečník složil objemnou brašnu na zem, otevřel ten vak, vzal si baterku a provedl první obhlídku zámku.
"A můžu se na vás dívat? Není to tajný?"
"No jasně, dívejte se, na tom není nic tajnýho," pravil pan zámečník a odložil baterku do brašny.
Teď si pan zámečník vzal ze svého kasařského nádobíčka šroubovák. To mě, přiznám se, trochu zarazilo, poněvadž žádný šroubek z trezoru nekoukal. Ale nešť, já tomu houby rozumím.
Se šroubovákem v ruce se na mě pan zámečník otočil a pronesl onu větu:
"Mám vám to říct?"
"Klidně mi to řekněte. Ono to nepůjde, viďte?"
Pan zámečník se usmál, otočil se k trezoru, vsunul šroubovák do zámku a jemně ho použil jako madlo dvířek.
Zatáhl.
A dvířka se neslyšně otevřela.
Uvnitř nezamčeného trezoru byla položena rozebraná stěna se zámkem a dva klíče.
"Tak aspoň, že nám to tu nechali všechno pohromadě. Já vám to hned na místě opravím," dodal pan zámečník.
A bylo. Nikoho nenapadlo, že by trezor mohl být nezamčený a nepoužívaný kvůli poruše zámku. Nu a stalo se.
Pan zámečník se do toho pustil. Rozebral zámek, odhalil stavítka, vyndal je, tu něco přihnul, tu očistil, tady maličko pilníkem přebrousil, dal to dohromady - a zámek fungoval, jak hodinky.
"Tak to jsem rád, že jste nejel zbytečně. Mám radost, že to zase funguje."
"To já taky. A ten trezor si nechte. Ten je poctivej. Takhle silný stěny už se dneska dělaj jen u těch hodně drahejch. Máte to i jako ochranu před ohněm. Je prostě eště pořád dost dobrej."
"Mockrát děkuju."
Pochopitelně jsem poděkoval i příslušnou částkou za servis trezoru. Rozešli jsme se s veselou a že prý kdybych zas někdy něco potřeboval, mám se ozvat.
Inu ozvu se, ozvu, pan zámečník je skvělej.
To jenom já jsem maličko zklamanej z toho, že místo pokladu byl v trezoru jen porouchanej zámek.

až v sedm

Obchodník s deštěm tedy opravdu nejsem, ovšem co se takhle stalo v pátek v podvečer:
Přiznám, že jsem se musel nechat přemluvit od Ondřeje, abych přišel po koronovém uvolnění zase na cvičení s Tomášem. Nejsem úplně ideální cvičební typ a nějak mi to poslední půlrok nepřijde úplně na pohodu, tudíž se společnosti spíš vyhýbám. Ale když už volal Ondřej i Ljuba, bylo mi jasný, že přijít musím. A tak jsem v pátek prostudoval dešťové servery, abych věděl, kdy začne pršet, jelikož cvičení mělo být do sedmi večer. Odhadl jsem, že to stihnem a vydal se na hřiště. Tam už vesele hrál Tomáš s dětmi volejbal a dospěláci čekali, až dohrajou a že začnem cvičit. Začali jsme a jen jsme začali, začalo i kapánek mžít.
Mžilo čím dál víc a za čtvrt hodiny už pršelo.
"Tak nic, týme," povídá Tomáš, "necháme toho a sejdeme se zase v úterý."
Začali jsme se v dešti rozcházet a Tomáš se mě ptá:
"Jak jsi tohle zařídil? Přijdeš po půl roce a hned uděláš, aby pršelo…."
No co jsem na to měl říct? Řek' jsem pravdu:
"Já přijel právě proto, že mělo začít až v sedm."
"Tak tentokrát ti to nevyšlo. Nevadí, přijdeš příště, že jo."
"Jo, ale snad už bez deště."
Inu tak, větru a dešti furt eště poroučet nejde ….
Ale mohlo to tu chvíli počkat.
Když už jsem přišel.

310 kg

Úsloví o znalosti místa, kde se otočit s pětimetrovým žebříkem, se ve stínu nových událostí stává značně vybledlým. Žebřík totiž váží sotva pár kilo a to se s kotlem o hmotnosti něco přes třista kilogramů nedá srovnávat.
A jak jsem právě k tomuhle srovnávání řišel?
Inu s novou kotelnou.
Totiž nejen zákony a potažmo nařízení unijní, nýbrž především obyčejný selský rozum člověka nutí přemýšlet o úsporách, které - mají-li mít smysl - nejsou nikdy zadarmo. Pokud tedy budeme mluvit o topení a co nejnižších nákladech i maximálním pohodlí, vychází nám jen několik málo možností. Vzhledem k typu domu, jeho velikosti a tepelným ztrátám je nutno předem škrtnout tepelné čerpadlo. Ani plynové topení nepřipadá do úvahy, neboť plyn u nás na vsi jaksi není. Pak už zbývá jen elektřina, jejíž ceny výrazně připomínají drahotu a nějaká tuhá či kapalná paliva. Mezi Ropáky se zařadit nehodlám, tudíž zbývají jen ta paliva tuhá. A to už jsem na samém konci rozhodování. Na tom konci je automatický kotel na čisté dřevěné pelety. Účinnost přes devadesát procent, automatika zajišťující chod na 14 dní bez obsluhy i ekvitermní vytápění. Čili: kotel na pelety. A ten váží 310 kg, jak se píše na štítku.
Jedna z věcí, která mě zajímala, byla: jak dostanou pánové topenáři ten kotel dolů do sklepa po tom úzkém schodišti a jak z něj pak vynesou ven ten starej kotel na uhlí.
Včera mi to předvedli. Jemně, snadno a téměř v rukavičkách. Jako by stěhovali piáno s vídeňskou mechanikou.
Na to srovnání s piánem jsem ovšem nepřišel náhodou. Stěhovací stroj, který pánové použili, má totiž jméno "pianoplan". Je to takovej polorobotiskej pásák. Plošinka s mohutnými pásy, podpíracími válečky a hydraulikou, která naklání celou plošinu. Ten třistakilovej kotel dopravili dolů do sklepa jen dva pánové, přičemž jeden pouze dozíral, aby se nic neodřelo a druhej jen tahal za madla a za páčky. Samotnou dřinu odvedl pianolan. Nestačil jsem se divit, jak snadno to jde, když se ví jak a čím.
Pánové mi pak vysvětlili, že to piano v názvu není jen tak, že to stěhování pián mělo být snad prvním impulsem pro vývoj tohohle pomocníka, který ale výrobce samozřejmě nabízí všem, kteří potřebují přestěhovat po schodech něco velmi těžkého ve velmi úzkém prostoru, tedy nejen piáno, ale cokoliv jiného. Jde to náramně.
Stěhování zabralo jen pár minut a vystěhování starého kotle jakbysmet.
Holt kdo umí, ten umí.

sladký auto

Ano, ve vyhlášce, tedy nyní vlastně v zákonu o silničním provozu, se někde píše, že se řidič má plně soustředit a věnovat se řízení, za jízdy nemá pít, jíst, kouřit atd. Pochopitelně jsem zákona dbalý a nekouřím za jízdy. Už proto, že nekouřím vůbec. Ovšem s tím jídlem a pitím, …, no však to znáte.
A tak občas cestou něco zakousnu a něco vypiju. A až do včera jsem si dával celé ty roky pozor a nikdá jsem se nepolil. Až do včera.
V tom novým autě jsou totiž ve dveřích taková vybrání, takové rozšířené kapsy na lahev. Vejde se tam akorát, nikam nepadá, neskutálí se, nepřepadne a pěkně tam drží. Koneckonců je to držák na lahev. V tom držáku si tedy člověk snadno odšroubuje z lahve uzávěr, odloží si ho a napije se.
A dál?
Dál už stačí jen vrátit lahev na místo a zase zašroubovat uzávěr. Jak prosté a pohodlné.
Jenomže tu lahev tam musíte zasunout šetrně, citlivě, opatrně. Když jí tam vrazíte jako já včera, nastane exploze.
A protože jsem lahev nezavřel, jelikož je to tak pohodlné uzavřít lahev až ve dveřích, exploze skutečně nastala. Naštěstí jen malá a polilo to jen bezprostřední okolí, nikoliv mě. Ale i tak jsem musel zastavit a utírat a utírat, jinak bych měl už nafurt sladký auto.
Takhle bylo voslazený jen na pár minut.
Inu i taková vychytávka ve dveřích se musí užívat s rozumem.

za sklem v roušce

Máme chytré telefony, chytrou domácnoct, chytrá auta, chytrou karanténu a … a takhle by se dalo pokračovat hodně dlouho. Skoro by se mohlo zdát, že už i mikrovlnka je tak chytrá, že obsluhovat jí může kdejakej hlupák. Jo, používám jí docela často a celkem se shodneme.
Ovšem i tyhlety chytrý vymoženosti mají své limity. Například když potřebujete fotku na občanku, vyfotí vás chytrej foťák přímo na úřadě a dokonce si můžete vybrat, jaká fotka se vám líbí. Jo, jenomže když pak s tou chytrou vobčankou přijdete na jinej ouřad, může nastat potíž.
Na úřadě totiž sedí mazaná úřednice. V roušce, pochopitelně. I vy máte roušku, jak se sluší a v této zavirované době patří. A tak jsme za sklem, ona v roušce, já v roušce. Potřebuji ověřit podpis a předkládám tu občanku, podepisuji dokument, pokládám na pult peníze. A tu na mě chytrá úřednice vybafne jako Sarka Farka:
"Ani hnout, chlape! A roušku dolů!"
No, nebylo to úplně takhle, ale vybafla. A měla pravdu. Jak by jinak mohla poznat, že na tý vobčance jsem to já, že ano.
A tak jsem roušku sundal, identifikoval se a vše bylo zalito jasem slunečným.
Inu, někdy to holt nejde jinak a rouška musí dolů, to se nedá nic dělat.

poznámky

Pochopitelně je správně dělat si poznámky a to nejlépe písemně. Udělal jsem si je.
Několik historek, které se v minulosti odehrály a bylo jich moc najednou, jsem si ve formě poznámky zapsal do šuplíku. Až bude potřeba. A zrovna dneska přišla ta chvíle. A nic. Nikde nemůžu ty poznámky najít. Ani v papírech, ani v telefonu, ani v počítači. Nikde.
Bude zřejmě potřeba si ještě dělat poznámky, kam jsem si dal ty poznámky.
Ale co když ani ty nenajdu?
Inu, dopadne to jako dneska.
Bez poznámek.

tři kubíky

Když stavíte, potřebujete likvidovat. A když likvidujete, potřebujete to likvidované někam odvézt. Byla tu řeč o rozložených skříních. To ale není ten pravý stavební odpad. Stavební odpad jsou trosky toho, čím a z čeho se staví. A na to je potřeba kontejner a ten kontejner se pak odveze do deponie a tam to rozloží, rozdrtí a recyklují. Tož jsem přivolal po dohodě s panem řemeslníkem kontejner. A že prý stačí až za týden, nemusí to být dneska.
Dobrá, za týden bylo včera.
Pán přivezl kontejner. Ten malej, jenom tři kubíky. Ale i tak jsme ho naplnili. A o tom je dneska řeč.
Před týdnem se totiž zdálo, že sutě je jenom asi pět kyblíků od omítky. Jo, jenomže pak přijeli kominíci - frézaři. A po nich pan kominík - vysekávač a včera jsem si vzpomněl, že vysbírám zahradu od všelijakých nezahradních předmětů typu stavební odpad. Mezi ně patřily cihly, tvárnice a další kdysi dávno odložené materiály. Včetně betonových metrových kanalizačních trubek vkusně obrostlých mechem. Ty byly nejtěžší. Mohlo jich být tak šest. Nu a kontejner se pomalu plnil a plnil - a rázem toho byly tři kubíky.
Pán měl pravdu: ze ten týden se sešlo tolika odpadu ze stavění, že jsme ten kontejner využili docela. Inu zkušenost řemeslníka.
Jen mě tak nějak zaráží, kolik starého se toho musí povyhazovat, aby mohlo vznikat něco nového.

bude to prášit

Kvůli vyvložkování komína to celé začalo. Frézovalo se a kouřilo z komína. Tím skončil první den a zbývalo to celé jen vyvložkovat. Tedy prostrčit shora dolů komínem nerezové trubky a dole to celé zakončit dvířky a výpustí na případný kondenzát. Takhle napsané to vypadá, že je to záležitost na chvíli. Jenomže to opravdu jen tak vypadá.
Ten pan kominík, co si to celé naplánoval, nechal vyfrézovat a v pátek dopoledne to přišel vyvložkovat, přišel, lépe řečeno slezl, odpoledne ze střechy a pravil, že tam tu trubku nemůže dostat. Že je ten komín zalomenej a trubka se v něm šprajcuje.
"Ale dyť vám to včera ten váš pan kolega kominík říkal, že si to musíte v tej místnosti nahoře skrz díru do komína trochu vyseknout, že tam cosi ještě je."
Kroutil hlavou a tak jsem zavolal tomu frézaři, popsal situaci a předal telefon. Sám by pan kominík kolegovi kominíkovi nezavolal.
Bylo jasné, že si nějak nepředali informace, jeden říkal tak, druhý zase tak. Nakonec se nějak domluvili, že vědí, o co jde a pan kominík se pustil do toho vyseknutí.
Jenomže ho nenapadlo, že to bude pášit.
V minutě byla místnost pod vrstvou cihlového prachu. To už jsem se dožral a své city jsem kominíkovi vyjevil. Cosi blekotal, že nevěděl, že není zedník, ale kominík. Zarazil jsem řeč a šel shánět něco na přikrytí. Už to bylo skoro zbytečný, ale aspoň trochu, řekl jsem si.
Nebylo to zbytečný.
Do pozdního odpoledne bylo slyšet kladivo a majzlík. V místnosti v patře vznikla dvoumetrová, dvacet centimetrů široká díra od stropu po podlahu. Vyboural komín. To bylo to vyseknutí. Na parketách hromada cihel a sutě. Apokalypsa.
Den před tím mi paní kominice - spolufrézařka říkala, že dělám dobře, když začínám komínama, že se prý bude prášit. Ani jsem netušil, jakou měla pravdu.
Nebyl to hezkej pohled. Po prosekání došlo k testovacímu spuštění jednoho dílu trubky. Prošlo to. A že prý to přijde pan kominík v sobotu dodělat.
No, já byl dodělanej už v pátek. Ale co dělat? Už to bylo rozbouraný a bez vložky by kotel nebyl. Tož v sobotu.
V sobotu došlo k tomu, co mělo být původně v klidu provedeno už v pátek. Tedy spouštění roury, osazování dvířek a výpusti, zakončení elegantním kloboučkem nahoře na komíně a dozdění ve sklepě i v místnosti. Suť pan kominík po sobě odnosil, ale tan prach a písek, ten jsem zametal, luxoval a vytíral ještě včera. A furt to není načisto.
Inu - jak řikala ta pani kominice: bude to prášit.
Ale na druhou stranu - je to vyvložkovaný.
Ovšem příběh bude mít koncem května další pokračování, jelikož je to jednak potřeba dozdít po usazení kotle a potom: pan topenář a pan kominík se neshodli v tom, co je potřeba a co je podle předpisu a vývod je jinak, než požadoval pan topenář. Ale pan kominík si nedal říct.
Takže: pokračování za měsíc!

frézovat!

Kouř z komínů býval symbolem prosperity a úspěchu. Potom se to nějak zvrtlo a naopak začal lov na kouřící komíny, čímž jsme jednak zachránili přírodu a druhak ucpali auťákům vejfuky, což se v posledních týdnech ukázalo být neopodstatněné, jelikož i v prázdných městských ulicích bez aut neklesl obsah škodlivin tak, jak statečná Gréta předpovídala. Ale dosti sarkasmu. Obyčejný selský rozum praví, že čím míň sazí, tím míň smradu i špíny a s tím se, myslím, dá pracovat.
Nuže tedy, pracoval jsem, tedy zjišťoval a posuzoval a rozhodoval.
Jak vytopit starý dům a nezačoudit zahrádku?
No, co si budem povídat - i odborníci uznali, že sluníčko to asi nevytopí, pumpa na teplo jakbysmet a za elektrický topení, jako máme doma, bychom asi vytopili majland. Co se tedy nabízí? Topit něčím, co nečoudí. A když nemáme na vsi plyn, už toho moc nezbývá. Na pořad dne přišly čisté dřevěné pelety. Jo, to téměř nečoudí, účinnost to má přes devadesát procent a jede to skoro samo, když to má dostatečnou zásobu těch správnejch bílejch dřevěnejch pelet.
Ale má to háček.
Musí se vyvložkovat komín.
Přišel pan kominík, vlezl na střechu, posoudil stav a pravil, že se to musí nejdřív vyfrézovat.
Komín? Frézovat?
Jo, frézovat!
A tak přijeli komínoví frézaři. Je to dost velkej cirkus. Hydraulickej motor, na tom takovej středověkej nástroj - něco jako řemdich nebo tak, k tomu dvě hydraulický hadice, obrovská kladka, žebříky na střeše, dole mašina s tlakovým olejovým čerpadlem … fabrika na kolečkách. Všechno to natahali na střechu a frézovali.
A pak jsem poprvé viděl, jak se kouří z komína. Byl to zatím jen cihlovej prach, ale zezdola to nebylo poznat. Pan kominík na to odborně dohlížel, takže vše bylo, jak být mělo.
Teď už jen vyvložkovat, jenomže … ale o tom až zítra, to je jinej příběh.

jak se vyhazujou skříně

Skládání nábytku, toť píseň ohraná. Naposled se tu hrála před pár dny. Tudíž je třeba zapsat něco z jiného soudku.
A proto: jak je to s rozkládáním nábytku?
Úplně jinak, zní krátká odpověď.
Ale povídání o tom je dost na dlouho.
Likvidace starého nábytku je prostě problém. Buď musíte najmout firmu, která vám to z prostor, kde to nechcete, odnosí a dál se o to nějak postará, anebo jinou firmu, které řeknete, že to prostě chcete vyklidit a ta vám jemně naznačí, že byste při tom neměli být, jelikož to na místě roztlučou na maděru a vás by se to destruktivní divadlo mohlo nějak citově dotknout. S obojím už mám zkušenost.
Chyběla mi zkušenost s likvidací vlastními silami.
Nejdřív jsem to zkusil v bazaru nábytku. Tam jsem dostal informaci, že tyhle skříně jsou neprodejné. Fajn. A dál? Vyhodit! Ale jak se teda vyhazujou dvě skříně?
Vodítkem mi byly předchozí akce profesionálů.
Stěhovat a někam vozit skříně v celku mi přišlo absurdní.
Nuže tedy: destrukce.
Ale jak roztlouct prvorepublikový skříně?
Zkusil jsem to po dobrém: co kdyby se to dalo nějak rozložit bez většího násilí? A vono jo.
Našel jsem ve skříních takové kovové prvky, které musely sloužit jako spojky jednotlivých dílů. Šlo to odšroubovat. První spojku jsem prohlédl a hleďme. Není to jen spojka, je to jakýsi zámek nikoliv nepodobný spojovacím zámkům, které znám ze současných kusů nábytku typu "kup, dovez a slož sám". Naposled jsem zámky hojně používal při skládání stolu, jak psáno nedávno.
Další zámky už jsem odborně povolil vypůjčeným šroubovákem, protože ten můj nebyl dost velkej a čtyřhran k zámku příslušný jsem už vůbec neměl. Tak, zámky roztočeny a … a vida! Strop skříně jde odklopit a boky taky.
Zbytek už tak snadno nešel, ale znáte to: když nepomůže síla, pomůže ještě větší síla. Za hoďku byly prvorepublikové skříně rozloženy na desky. Tedy složit by už nešly, ale to nebylo cílem. Cílem bylo vymést je pryč z domu. To se stalo včera.
Odvezl je laskavý pán z obce v malém kontejneru do sběrného dvora.

podle zvuku

Můj úplně první film o našich letcích v RAF byli Nebeští jezdci podle knížky Filipa Jánského. Občas se k němu vracím. Včera jsem si na něj vzpomněl z úplně jiného důvodu. Ikdyž - důvodem bylo letadlo.
V knize i ve filmu se totiž dostane do hry poslouchání a rozeznávání jednotlivých strojů podle jejich zvuku.
"… Prcku, slyšíš, letadlo? Belindo, letadlo je tady!“
Vždycky mi přišlo přehnané, že by letci dokázali rozlišit letadla podle zvuku motorů, bral jsem to jako leteckou latinu.
Opak je pravdou, nevěřící Tomáš by na mě byl pyšnej.
Je totiž jedno letadlo, o kterém jsem si tu už psal a není daleko. Na Točné má své místo v hangáru Baťova Electra, přesně řečeno Lockheed Electra L10A. Občas jí provětrají křídla a právě to je ten důvod pochopení mého omylu. Ten krásnej stroj má tak charakteristicky znějící motory, že si ho na současném leteckém nebi nelze splést.
A taky jo.
Včera jsem zaslechl motory. Hluboký chraplavý, bublavý zvuk.
Elektra! To startuje Electra!
A taky že jo. Za chvíli byla nahoře a to už jsem si chystal foťák na příležitost, až se bude vracet. Ta přišla za chvíli. Zakroužili jen v okolí a už byli zpátky na přiblížení a začali sedat. Stih' jsem to. Dole je obrázek.
Jsou tu ovšem i jiné létající objekty, které zvuk nevydávají. Třeba takovej satelitní systém Starlink, postrach všech astronomů.
Zrovna včera těsně po deváté večer byl celej ten cirkus vidět na obloze. Tož jsem ho taky cvaknul.
Ale to už nebylo podle sluchu, to jsem si přečet na síti.

Electra_200423

Starlink_200423-1

Starlink_200423-2

ty vobzory

Na balkón to člověka láká při různých příležitostech. Tím rozhodně nechci ani naznačovat, že bych měl sklon k řečnění z balónu. Na to tu byli a jsou jiní. Ovšem, když svítí sluníčko, všude zpívá ptactvo nebeské a v dálce se pomalu začínají zelenat hory i doly, jednomu to nedá a na ten balkón musí.
Bác ho!
Takovou ránu do hlavy jsem už nedostal ani nepamatuju. Teda: pamatuju si vůbec po tý ráně něco?
Jo, zrovna si vzpomínám, že ty dveře na balkón patří na seznam těch k výměně. A rozhodně budou vyšší a nebude tam to blbý vokýnko nad dveřma, kvůli kterýmu je nízký futro, který mě teď praštilo…
Ale je krásně … ptáci řvou, kytky kvetou …
Tak, to by stačilo, zpátky do práce. Mám domácí vězení jako skoro celá zavirovaná zeměkoule, ale sem dojíždím, abych dohlídl na řemesníky a současně můžu i sám pracovat, jelikož internet jsem si už nechal zapojit. Samozřejmě všichni v rouškách a nejmíň dva metry vod sebe. Ale nějak to de.
V domě je zima, topení bude teprve za měsíc, možná. A proto mi to při pohledu ven znovu nedá: tam je tak krásně a na sluníčku teploučko.
Bim!
"Jaaauuuu…!"
Do toho samýho místa. To zatracený futro! Kerej blbec to takhle stavěl!
Ale na balkóně je krásně, ty vobzory … a ptáci řvou…
Teď je čas rozložit na atomy ty starý skříně, tož vzhůru do práce, přišla jejich chvíle.
Á … cosi dole slyším, asi přijel pan elektrikář. Mrknu na to z balkónu …

Ne, nebojte se, napotřetí už jsem si dal pozor.
Ty dvě boule na temeni mi bolestně připomínají, že to futro je vážně nízký.
Třetí jsem prozatím nepřidal.

pán s pérem

Nu tak jsem se dočkal, jelikož kdo si počká … Jenomže ví člověk vždycky na sto procent, čeho se dočká? Můžu tady bez uzardění prohlásit, že neví. Ani já jsem nevěděl. Neměl jsem ani tušení, co mě čeká po vytvrdnutí toho betonu na záchodě.
Já totiž, trouba poctivej, jsem si řek', že když už to dělám, nechám ten odpad i vyčistit. Ono je to v provozu osmdesát let, původní majitelé to asi moc neřešili, tož povolejme odborníka s pérem.
Pán s pérem přijel včera. Šlo mu to ztuha, nemohl se těmi vápenatými usazenimi probourat. Skoro dvě hodiny se v tom doslova šťoural a po tom dlouhém čase se dostavil úspěch: usazeniny byly pryč. Jo, pryč. A to i skusem cihly, což byl ten moment, který pána hodně zarazil a po přivolání nepotěšil ani mě.
Po důkladném ohledání a vyfotografování a natočení krátkého průzkumného snímku jsme zjistili - tedy nejdřív pan řemeslník a pak já jako pan domácí - že nastalo odstranění, vyčistění a odhalení. Odhalení průšvihu.
Čekala ne mě totiž zpráva o skutečném stavu věcí a to ta, že odpad ze záchoda byl v minulosti opravován, ale prachmizerně. Na litinovou trubku, která byla a je stále v pořádku, tehdejší opravář nasadil novodurové koleno, jenomže ho nějak zapomněl správně, anebo ještě hůře: vůbec napojit na tu litinu. Mezi kolenem a trubkou chybí asi tak deset centimetrů čehokoliv, co by bylo lze označit za potrubí. Jsou tam cihly, malta … nic víc. Všechno vlhké, kus cihly vypadl.
Tak tohle mi ještě chybělo.
Vůbec jsem netušil a zřejmě stále netuším, co za poklady tenhle dům skrývá. O důsledcích tohoto stavu nemá smysl se tu rozepisovat. Vlhkost lze odstranit jen vysekáním toho mého betonu, dlaždic a kusu základů, aby se pan řemeslník, který měl původně pracovat jen na sanaci sklepa, dostal k litinové trubce odpadu, celé to odhalil, sanoval a znovu dal do pořádku, aby to, co tam teče, teklo tam, kam to téct má.
Tentokrát se do toho už sám pouštět nebudu a snad se při odborném zásahu dočkám i pozitivního výsledku.
Leda, že by se objevilo něco dalšího.

prohodit

Přesto, že nejsem stolař, už jsem pár stolů složil. Pochopitelně někde koupených, dovezených a určených ke smontování. Ono to není nic intelektuálně náročného a když se člověk chytne návodu, jde to jako na drátkách. Jak jsem včera zjistil, záleží ale taky na tvůrci návodu. Jsou některé jemné detaily, které by si v takovém návodu zasloužily více pozornosti.
Skládal jsem tedy další stůl v řadě a šlo to jako obvykle. Přišlo finále: Přimontovat dvířka.
"No doprkýnka, dyť to tady mají mají obráceně!
Neměli to obráceně. Jenom tak nějak dost důrazně neupozornili na to, která stěna je levá a která pravá a ty malinký tečky na tmavým podkladě nebyly skoro vidět. No dobrá. Tak povolit, opatrně nadzvednout desku, celé to vysunout, prohodit stěny a zpátky pod desku.
Prohozeno, umístěno, přišroubováno.
Tak, teď už jen přidělám ty lyžiny na šuplíky a je to.
Není to!
Pravá část se šuplíky je taky obráceně. To už v tom návodu vůbec není. A ty mikroskopický tečky aby jeden hledal lupou.
Tohle šlo daleko rychleji. Už jsem to měl nacvičený: zvednout, vysunout, prohodit pravou za levou - a je to.
Nmo, tak i tenhle sedmdesátejvosmej stůl jsem nakonec složil, ale dal jsem si to prakticky dvakrát.
Inu, opakování je matka dovednosti - to dokládám tím, že tu druhou stranu už jsem otočil daleko rychleji, než tu první.

je zavřeno

Včera jsem vzkřísil ono nezbytné zařízení, o kterém jsem tu psal předevčírem. Keramika v betonu drží, ale zatěžovat se to ještě nemůže. Beton holt krystalizuje měsíc, jak jsem se dočetl u odborníků. Dobrá, zatěžovat ho nebudeme. Zkusíme tedy nějaký ten stůl a židli někde poshánět. No jo, ale kde? Všude je zavříno.
Ne tak docela. Obchodníci se snaží to nějak vyřešit a jedním z řešení je on-line prodej. Vyzkoušeli jsme včera s Jurášem, jak to funguje.
Ano, je zavřeno. Na zámek. Nikdo nikde. Ale když zavoláte, dveře se otevřou a můžete vybírat ve skladu. Všechno podle pravidel. Roušky, úplně prázdno, jen majitel a skladník. Vyberete a
… a zaplatíte.
A tady se to kouslo. Chyběly mi tři stovky. Bankomat někde v tramtárii.
Nuže přichází na scénu očekávaná otázka:
"Můžu platit kartou?"
"A to právě ne. Já mám zavřeno," pravil majitel obchodu.
Tak jsme nad tím stáli a mudrovali, co a jak. Nebylo to dlouho.
Pan majitel pravil, že o nic nejde, ať to tak nechám, že jsme jenom lidi a že to bere i tak.
Suma sumárum jsem to měl o ty tři stovky lacinější a vydělali jsme oba.
A to i s náhubkem na ksichtě.

studené světlo

Kdepak, nebudu tu zastírat, že se probouzím časně, procitám vzápětí a vstávám hned potom. Pochopitelně vstávat neprobuzen nejde, leda snad, že bych byl somnambulem, čehož si dosud nejsem vědom. To ovšem neznamená, že lunatikem nejsem.
Zrovna dneska: rozednilo se docela brzo. Inu proč ne. Vždyť je jasno, teplo, letní čas už běží druhý týden a tak sluníčko poskočilo zase o pár stupňů na obzoru. Ale proč je dneska takový studený? To je otázka! Přeci proto, že je brzo ráno a ještě je chladno. Vždyť je teprv duben.
No jo, ale jarní rozbřesk má být kápku do růžova a ne do modra jako teď.
Do růžova nebo do modra. To jsou mi úvahy vpravdě hodné této časné hodiny svítání.
Svítání? Opravdu je to svítání?
Otevřel jsem i druhé oko, aby i ono vidělo, co se to děje. A ono vidělo, jelikož vidět bylo náramně. A protože dvě oči vidí víc, než vidí jen jedno, viděl jsem, že to s tím svítáním nebude až tak horké. Totiž studené.
To studené světlo nebylo světlem slunečním, nýbrž světlem úplňku!
Tak. A tady to máš! Už vstáváš při úplňku a pleteš si to se svítáním. Měl by ses zamyslet, jak je to s tím náměsíčnictvím, řekl jsem si.
Ale už jsem se nestihl poslechnout.
Raději jsem zase usnul.

do hlíny

Jakživo jsem netrvrdil, že jsem nějakej Mičurin. Rozhodně pěstování čehokoliv nebylo ani zdaleka v okruhu mých zájmů. Jenomže tuhle v únoru jsem v konzumu narazil na takový pytlíky s rajčatama. Vak, igeliťák, semínka. Stačí zasadit a zalejvat. V létě budou rajčata.
No - chvíli jsme na to koukal a pak mi to nedalo. Naložil jsem do košíku od každé barvy jeden vak. Žlutý, červený a černý rajčata.
Chvilku jsem s tím vyséváním počkal, ale na začátku března už jsem ten zázrak vypustil do světa. Totiž do hlíny. Kačka mi u toho sekundovala. Pět semínek od každýho druhu jsme zaseli.
Nu a ono to roste!
Opravdu se z těch semínek vyklubaly rostlinky a dokonce až na jednu jedinou všechny. Tenhle víkend už byly tak velký, že nebylo zbytí a Kačka si musela ty, který byly navíc, přesadit do truhlíku. Ve vaku smí zůstat vždy jen jeden stromek.
A tak si spokojeně rostou. Každý večer je ukládám dovnitř a každé ráno je nosím na sluníčko. Už jsou vysoký nějakejch patnáct centimetrů a musel jsem k nim dát špejle a uvázat je, aby je vítr nepolámal. Rostou jako z vody.
Jsem vážně zvědavej, co z nich bude.
Že by opravdu rajčata?

lochneska na zahradě

"Kde leží Tararingapatan, to nevím. Ale zato vím vo jednom místě, kde se dá votočit s pětimetrovým žebříkem …"
Jo, tuhle větu nebo jí podobnou, končící právě tím pětimetrovým žebříkem, občas používám. Už ani nevím, kde jsem ji pochytil. Vždycky se mi totiž zdálo snažší najít to místo pro ten žebřík, než najít odpověď na nezodpověditelnou otázku.
Jo, zdání klame. Někdy. Naposled včera.
Ne, nebyl jsem v tom Tararinga… tentononc. Jenom mi přivezli žebřík.
Žebřík. Vobyčejnej, hliníkovej, skládací. Do těch pěti mu chybí jen půlka metru.
Hned jsem ho potřeboval použít. Je děsně univerzální, můžou to bejt štafle, lešení, schůdky … a tak. Stačí to správně rozložit a pak zase složit.
A vo to šlo.
Nejdřív jsem ho rozkládal v chodbě. Princip je podobnej, jako když rozkládáte skládací metr. Jenomže ta podobnost pokulhává už třeba těmi rozměry. Žebřík vám narozdíl od toho skládacího metru v tej chodbě najednou dost nabyde a už se nevotočíte. Tak ho zase musíte složit, ale furt musíte vystrkovat takový ty zaskakovací kolíky, co zajišťujou ty klouby. Jde to děsně ztěžka a bolej vod toho prsty.
A tak ven s ním.
Tady už to místo na ten pětimetrovej žebřík je.
Tak: rozložit, otočit, složit … safra. Takhle to nepude. To vypadá jak lochneska.
Tak zase složit, zase přetočit, znovu rozložit … cvak! A je z toho lešení. Au! Ty kolíky jsou ale nešikovný, dyť na to skoro nemám sílu.
No … už si s tím štvrthodinu hraju … a dost!
Vnesl jsem lešení do domu, vlezl na to a pošťoural se ve splachovači. Dobře to dopadlo.
A teď složit.
Zatracený aretační kolíky! Bolej vod toho prsty.
Vzal jsem si konečně návod.
A hele! Vono se to dá složit eště takhle … a takhle … a taky úplně rozložit.
Jestli mě někdo za plotem sledoval, stačilo si přinýst kafe a bábovku a usadit se pohodlně na štokrle. O zábavu jsem se postaral já.
Ten hliníkovej skládací had mě ne a ne poslouchat. Furt se to lámalo jinam, než jsem chtěl. Točilo se to kolem mě, že jsem chvilku měl pocit, že to monstrum ožilo a proměnilo se v hada - škrtiče. Vztekal jsem se s tím mechanizmem a když už jsem měl pocit, že jsem ho konečně utahal, praštil mě zákeřně do holeně.
Dosti zápolení!
Finita la Commedia!
Řekl jsem si, že první opravu jsem zvládl a dál na to kašlu. Další lekce z žebříku bude zejtra. Prsty už mě od těch kolíků bolely až až.
Začal jsem aluminiového škrtiče skládat a těsně před koncem poskládání koukám: tuhle pod těma kolíkama jsou takový nenápadný páčky. Na co asi budou? Nejsou vony vod těch kolíků, co mě vod nich bolej prsty?
Za jednu páčku jsem zatáh'.
A vono jo!
Tou páčkou to jde jako po másle!
Poslední článek toho skládacího pětimetrovýho monstra jsem už povoloval tou páčkou.
Jak šikovné řešení!
Všimnout si ho hned na začátku, moh' jsem s tím vyvádět celý odpoledne.
Tedy a kdyby si náhodou někdo vzpomněl na pověstného strýce Podgera, tak … tak se ani tentokrát neplete.
Včera bylo vysloveně Podgerovské odpoledne.

s Hlustvisihákem

Na průmyslovce jsme měli technické kreslení a deskriptivu. To se mi pak hodilo na strojní fakultě, jelikož i tam bylo technické kreslení. Paradoxem bylo, že jsem musel předělávat první výkres, tedy cvičné psaní normovaných písmen do řádků. Dal jsem si totiž záležet a pan asistent při kontrole pravil, že nám přece jasně nařídil, že to nesmíme psát přes šablonu, ale jen od ruky. Nevěřil, že to mám tak z průmyslovky nacvičený, že to vypadá jako šablonou. Inu - první kule na vejšce byla na světě. Tak jsem to udělal ještě jednou, schválně jsem to mršil a pan asistent byl spokojen. Kuli opravil a měl jsem splněno.
Ale podepsalo se to na mně. Totiž na tom písmu. Na ten dril z průmyslovky jsem musel zapomenout a psát tak, aby to nebylo jako podle šablony. A to mi zůstalo dodnes. Škrábu tak strašně, že by pan asisten tleskal radostí.
Takže když mi pan elektrikář říkal o tužku a pravil, že si to musí nakreslit, nenepadlo mě nic jiného, než že si bude kreslit technický výkres vedení, které po něm chci. No jo. Ale kde v tomhle prázdným domě vzít tužku?
Bylo to jak s Hlustvisihákem:
"Vy nemáte tužku?"
"Ne."
"Tak si vezmu vlastní."
Došel si do auta pro rýsovací potřeby a já tak zjistil, že mu stačí tesařská. Takový to trojhranný kopyto. No teda jak s tímhle bude kreslit? Divil jsem se v duchu.
Pan elektrikář mě nenechal čekat ani vteřinu.
Hned začal s kreslením.
První čára na zdi byla od rozvodné skříně, pak dál pod stropem přes chodbu, zde odbočka, pak zásuvka, dál chodbou a do kuchyně, tady dvě zásuvky a dál další dvě. A bylo nakresleno. Na zdi.
Čmáranice k pohledání.
Pan asistent by radostí poskakoval.

různé světy

Je to zvláštní. Člověk si neuvědomuje, kolik je na světě různých světů, dokud se s nimi nesetká. Ne, tentokrát nejde o paralelní vesmíry fungující ve prospěch lichých ponožek, jak jsem tu několikrát téměř na vědecké bázi doložil. Jde o obyčejné lidské světy.
Máme tu už měsíc něco jako vyjímečný stav. A nejmíň další měsíc ještě potrvá. Není to úplný vyjímečný stav a není to úplný zákaz vycházení, ale něco na ten způsob to je. Způsobila to pandemie viru odněkud z Číny. Popravdě se ani nedivím, že to přišlo z Asie, jelikož i v těch několika málo cestách, při kterých jsme Asii navštívili, jsme si nemohli nevšimnout těch téměř neuvěřitelných kontrastů mezi užíváním nejnovějších technologií a lpěním na obyčejném tradičním způsobu života. Prostě když dojedete supermoderním vlakem rychlostí třista v hodině do města, kde vám na trhu nabídnou pražené štíry, pečené ovčí oči nebo nebo si na autobusovém nádraží můžete koupit živé štěně či netopejra k obědu, které vám rovnou naporcujou, vždycky vás to zarazí.
Ale to není ten svět, o který mi zrovna teď jde, ikdyž do množiny všelijakých lidských světů patří.
Jde mi o ty místní, naše současné.
V jednom světě jste doma, protože se nesmí ven. Práce z domova, karanténa. Jste v bublině.
V druhém světě máte schůzku s panem elekrikářem, protože potřebujete ve starém domě udělat novou elektriku. Pan elektrikář při dodržení všech opatření jako jsou roušky, vzdálenosti a podobně je nadšen, protože zrovna teď nemá v práci žádnej velkej frmol.
V dalším světě vám na poště vesele spílá pošmistr, že je ten koronavirus a že berou jen nouzový případy.
V jiném světě si potřebujete dát schůzku s topenářem a ten má úplně běžný pracovní kalendář a na schůzku má čas až za týden.
V každodenním světě jdete do obchodu a tam není skoro ani noha.
V planetárním světě si seismologové pochvalují, že lidi po zemi tolik nedupou a seismografy měří přesněji, jelikož se přestalo chodit, jezdit, stavět.
A takhle se dá pokračovat.
Světů je hromada a spousta se jich změnila.
Jenomže takhle to vnímáme my, lidi.
Ptactvu nebeskému je to šuma fuk. Zpívá písničky a staví hnízda.
Bodejď ne.
Je jaro a sluníčko vychází každé ráno.
A to je dobrý důvod otevřít zobák a spustit něco veselého.

kartou na poště

Pán za okýnkem úpěl. Otáčel oči v sloup a kvílel pod rouškou.
"Co nám to děláte? Proč to nepodáváte na Praze 5? My berem jen ty nejnutnější případy. Kvůli koronaviru."
"No jo, ale dosílku je přeci možný podat na každý poště."
"Já vás chápu, já vás chápu," kvílel pan pošmistr dál, ale očima už nekoulel.
Byl to zkušený pan pošmistr. Ruce mu jen kmitaly, přesně věděl, co kam zapsat, co vytisknout, kolikrát a jak.
Psal, kontroloval občanku, tiskl. To vše najednou. Úctyhodný výkon.
"Bude to čtrnáct set."
"Tolik?"
"Máte to na šest měsíců."
"Aha, tak to jo. Můžu platit kartou?"
"Dejte sem kartu," pravil rozšafně.
Vytáhl jsem telefon. Jenže i já měl roušku a telefon mě přes ní nemoh' poznat.
"Vy mně říkáte kartu a cpete mi sem telefon! Co je to za pořádek?!"
"No já vim. Von mě nemůže poznat."
Musel jsem poodhrnout roušku se zatajeným dechem, abych na nikoho neprsk'.
Telefon mě poznal.
"Jo, poznal vás. Je to tam. Máte to zapsaný a já to posílám na Prahu 5. Snad to dojde," ještě zažertoval pan pošmistr.
Stání u katru na poště bylo u konce. Trochu mi to bylo líto.
Pan pošmistr byl sympaťák.
A bavič.

z Kolína do Kolína

To se tak někdy schumelí, že čověk muší na ouřad. S trochou nadsázky se dá říct, že to čeká každýho. Já mám to čekání za sebou a na úřady se tu a tam dostavuji, neboť musím. Ovšem mezi mé koníčky ouřadování rozhodně nepatří. Teď je to maličko snažší, poněvadž se jednak nesmí ven a druhak jsou po ruce telefony a sítě, čímž se dá ouřadovat na dálku.
Tož tedy na dálku.
Potřebuju najít úmrtní list jedné pratetičky. Nikdo z rodiny ho nemá, ale vypátral jsem alespoň data narození a úmrtí. Místo bylo taky někde zapsané, takže volám do Kolína na matriku. Přesně jsem paní popsal o co jde a předal jsem všechna data, co jsem je měl. Paní byla velice laskavá a ochotná. Zavolala zpátky za chvilku. Zprávu pro mě měla špatnou. Prohledala prý archiv tři roky zpátky tři roky dopředu a tetičku Marjánku nenašla.
Tak. A co teď?
Nastala detektivní práce. Obec, kde bylo bydliště, archivy matrik v okolí, všude samé ohromně ochotné a laskavé paní archivářky. Ověřil jsem tím, že všechna data mám správná, dokonce i číslo hrobu mám, přihlašovací lístek na obci našli, ale místo úmrtí nikde. Jen v jednom archivu poznámka, že jde o Kolín. To samé, co mám já, ale bez důkazu.
Jedna paní archivářka v Městci mi doporučila zkusit ještě jednu možnost. Dědické řízení. V archivu na soudu.
Hned jsem tam volal. Opět velmi laskavá paní. A že musí do archivu, tam že bude hledat spis. A jestli ho najde, podívá se, co je v něm. Pokud prý spis existuje, hledaný papír by tam měl být.
Paní zavolala druhý den odpoledne.
Ano, mám spis a v něm je úmrtní list.
"Vy jste úžasná! Až něco budu mít, tak vám něco dám!", zažertoval jsem a paní hned odvětila, že ráda pomohla a beztak je to její práce.
Jenomže jak si tak povídáme, ukázalo se, že všechny dohady byly oprávněné. Hledaným místem je skutečně Kolín. Jenže v Kolíně paní tvrdí, že v archivu ten dokument není. Zapsal jsem si všechny údaje z listu, který měla paní archivářka ve spisu před sebou a hned dneska tam znovu zavolám. Včera už tam nebyli.
Ovšem jak to dopadne, nevím. Zatím se zdá, že jsem si oběhl doslovné kolečko z Kolína do Kolína a kruh se uzavírá.
A kdyby to nevyšlo, mám zálohu ve spisu na soudu.

ps
Vyšlo to! Jiná paní přinesla celou archivní složku a tam to bylo. První paní to hledala jen v indexu a tam to chybí. Tož jsem jí ještě poslal stránku z matriky z e-badatelny, pro jistotu.

na stránkách třídy

Elektronické učení, čili v moderní mluvě způsob výuky na dálku nazývaný e-lerning, nyní nabyl prudce aktuálního významu. Ostatně už jsem o tom minulý týden psal. A protože i učit se musí učit, učí se i učitelé, jak učit. Na dálku.
Chodí mi mailem úkoly, ty přeposílám Kačce, protože ona je nedostává, poněvadž Kačka není rodič, nýbrž žák, z čehož plyne, že není v rodičovském systému a úkoly tedy dostávat nemůže.
Tento systém se minulý týden pokusili učitelé změnit, což mělo přinést zjednodušení. Začali totiž zveřejňovat úkoly na stránce třídy a jen duplikáty pro kontrolu posílají rodičům.
A už je v tom zmatek.
Někdo pošle na všechny strany všechno, někdo jenom něco a jenom někam. A tak jsme měli včera s Kačkou vzrušenou debatu o tom, že už jí neposílám ty maily s úkoly.
"Ale vždyť to máš na stránkách třídy."
"Ale tam to není."
"Ale je, teď na to koukám."
"Není. Paní učitelka tam nedala přílohu."
"Dala, já ji tuhle mám."
"Nedala. Tady na třídních stránkách to není."

Jo, Kačka měla pravdu.
Zjednodušený systém způsobil, že je to celé složitější, protože jeden musí kontrolovat na dvou místech, co je obsahem zadání.
Inu, všichni se učíme.
Ale ono to nějak jde a ještě pár týdnů bude muset jít.
Nakonec se všichni naučíme používat i ten e-lerning.

mnoho trubek

Staré domy mají své kouzlo. Některé z nich mají i své záhady.
V našem případě jde o to, že se začínáme o jeden starý dům starat. A objevovat ty záhady.
Totiž: dům má tři zdroje vody. Ne, není to obdoba tří pilířů lidově demokratické armády. Je to prostý obecní vodovod, na němž není nic záhadného. Ani na dvou studnách není, čemu se divit. Jedna je stará, kopaná, bez vody. Druhá nová, vrtaná, s vodou.
Ta záhada přišla ve chvíli, kdy jsem odsunul betonový kryt studny kopané. Hloubka děsivá, určitě hodně přes deset metrů. Voda až na dně. Výška vodního sloupce nezjistitelná. A teď: koukám, studna je vybavena docela novým zařízením. Hmmm …. Proč? Původní majitel říkal, že už se nepoužívá. Vrtanou studnu jsem měl prohlédnutou daleko líp, ta je vybavena přísně moderně a funguje. Ale tahle? Vypadá to, že je stále funkční, ikdyž by být neměla. Kam tedy vedou ty trubky? Záhada. Vznesu tedy dotaz.
Učinil jsem tak a zde je téměř doslovná odpověď:
Trubky v kopané studni jsou z původního vodovodního rozvodu a jejich zakončení by mělo být nejspíš někde ve sklepě (vodou byl napouštěn rezervoár v prvním patře, odkud byla voda distribuována dál). Jelikož kopaná studna nedostačovala, byl pořízen vrt, který nejdřív plnil kopanou studnu, později byl připojen k domu a staré potrubí již nebylo potřeba. Takže jak jste konstatoval, je tam skutečně mnoho trubek, paradoxně i těch starých a nevyužívaných. Využití starého rozvodu nebylo již třeba, podle poskytnutých informací, stará studna poskytovala pouze kolem 30 cm vodního sloupce a vrt svou kapacitou studnu zcela nahradil.
A je jasno. Tedy skoro jasno. Jasno je kolem vybavení a trubek kopané studny.
Ale plnit kopanou studnu vodou ze studny vrtané? Tomu lze těžko rozumět.
A systém vlastního domovního vodojemu, který je stále fyzicky přítomen a v plánku zaznamenám poznámkou "reservoir". To je vyslovený unikát.
Záhad bude přibývat.

útočit netřeba

Nejlepší obrana je útok, praví ošoupaná poučka. Ošoupaná avšak prudce účinná, řeknete si. Jo, Je to tak. Ovšem ne vždycky. Jsou i jiné způsoby.
Tak třeba:
Máte sadu telefonů v rodině. Jistě, každý to tak má. K těm telefonům ještě sem tam nějaký ten tablet či počítač. Ekosystém se tomu mezi lidmi od fochu říká. A v tomhle systému vám funguje něco jako "kup jednou, použij pro všechny". Týká se to prográmků čili aplikací pro ty aparátky. Je někdo, kdo je určen jako správce a platič a ostatní jen objednávají a sdílí. Taky běžné. Každý ví, každý používá.
Včera chtěla Kačka právě něco použít.
Už jsi mi to povolil?"
"Co?"
"No tu aplikaci na cvičení."
"Já tu nic nemám."
"Aha …"
Poslala mi to ještě jednou.
"Tak už ti to chodí?"
"Nechodí."
"To je divný. Řekni mamince. Ta to má ve svých nákupech."
"Už jsem řekla a sdílela a furt to chce znovu zaplatit."
Abych zkrátil celou příhodu, musím ještě připsat, že koleček ověřování, sdílení a obnovování nákupu proběhlo ještě několik a to se stejným výsledkem, tedy se žádným. Přesněji řečeno s negativním.
"Tak jsem jim napsal, Kačko, těm vývojářům. Až si to přečtou, tak by to měli opravit."
"To je dobře."
Ještě jsem doporučil Kačce jinou aplikaci, která je zadarmo, ale zas obsahuje reklamy. A tím jsem to považoval za vyřízené.
Chyba lávky!
Za nějakou chvíli jsem na počítači našel v poště zprávu, že moje oznámení bylo příjemcem odmítnuto, neboť to server příjemce považuje za spam. Zkusil jsem to celé zopakovat se stejným výsledkem.
A jsme u té obrany.
Ano, tato mobilní aplikace je skvěle chráněna. Vyžaduje zaplacení od každého uživatele z rodiny, přestože se chlubí podporou rodinného sdílení. A při reklamaci vás vykáže ze dveří a označí vás za šiřitele nevyžádané pošty.
Nádherný příklad pasivní obrany.
Útočit netřeba.
Stačí odmítnout.

s tím nepočítal

Přišel pan instalatér. To tak občas choděj, pánové instalatéři, když je to potřeba.
Tentokrát bylo potřeba vyměnit vodoměr.
To se tuhlec sundá plomba, povolí se šroubení nahoře, dole a před tím se nezapomene vypnout voda, protože kdyby se tím ventilem neotočilo, byla by potopa. A pak se vyndá starej vodoměr, vloží se novej, nezapomene se těsnění, utáhne se to, zaplombuje, pustí se voda a je hotovo.
Jo, je hotovo, voda teče, počítadlo počítá.
Jenomže.
Za nějakou chvíli se pan instalatér vrátí. A že prý je průšvih.
"Jakej průšvih," ptáte se.
"Dohromady žádnej, akorát takhle by to nepočítalo. A to by teprv byl průšvih!"
A tak pan instalatér opakuje celou procedůru, ovšem pozpátku a výsledkem je stav původní, tedy se starým vodoměrem.
A kde byl ten průšvih?
Když namontujete vodoměr obráceně, tedy jaksi proti proudu, tak neměří. A tohle byl ten případ, jelikož zřejmě existujou vodoměry pravý a vodoměry levý. To podle toho, z který strany je to dovnitř a ze který ven. Nu a pan instalatér s tím nějak nepočítal, čímž se přepočítal a kdyby to tak nechal, vodoměr by nepočítal.
Prý přijde ještě jednou. A zavolá.
Až bude mít ten správnej.

stránky v čudu

Jo, tolikrát jsem si tu psal o pátku třináctého, až konečně přišla ta vyjímka, co jednou přijít musela.
Totiž podle té teorie se v onen něšťastný pátek nic nešťastného nestane prostě proto, že si každej dává pozor. Průšvih nastane až v sobotu.
Tenhle pátek se průšvih dostavil.
Jedná se opět o aplikaci, ve které připravuju a píšu tenhle deník. Bez varování a bez příčin mi hned po zapsání nového textu do aplikace všechno spadlo. Neuložilo se to. Podruhé už jsem text napsal do zálohy jinam a zkopíroval. Pád se opakoval. Nepomohl restart počítače, tentýž restart bez doplňků, dvě nové čisté instalace aplikace po důkladném promazání všech souborů i doplňků všetně systémových. Nic.
Jediný způsob, jak to rozdýchat bylo zkusit vymazat jednotlivé stránky.
Tím se stalo, že v pátek vyšlo woleschko opožděně a navíc jen s hlavním blokem - tedy s deníkem. Ostatní stránky byly v čudu.
Přes víkend jsem se snažil najít způsob, co s tím udělat a částečně jsem to zprovoznil. Jen mluvené woleschko nejde a nejde.
Co se stalo, to jsem neobjevil. Jak to naptavit - zatím nevím. To už je po galerii další stránka, kterou aplikace odmítá a padá při pokusu ji publikovat.
Jo, to je pokrok tohleto.

podruhý vrácený peníze

Abych uzavřel tu prožluklou záležitost s reklamací kávovaru, musím si tu zapsat, že to pochopitelně nějakým vrácením peněz nemohlo skončit. Já totiž tu náhražku vážně nemám moc rád a závislost na něčem hořkým po ránu mi nepřijde tak vážná, že bych ji měl léčit. Tudíž pryč s granulkama a pojďme najít něco, v čem se dají dál používat ty kapsle, co jich tuhle v lince leží zásoba.
Zašel jsem do obchodu a protože vím jen to, že kávovar má mít pořádnej tlak, ptal jsem se paní prodavačky, estli tuhleten, co jsem si vybral, má ten tlak pořádnej. Paní nevěděla, ale řekla, že se podívá. Já se taky díval v telefonu na síti, ale nenašli jsme než to, že ani výrobce se tlakem nechlubí a kdesi cosi píšou o tlaku prachmizerném. Tak jinej stroj.
Pro jistotu jsem se ještě zeptal:
"A je to na ty obyčejný kapsle?"
"Jo, je to na kapsle."
Tok jo. Vzal jsem ho a tím si zadělal na problém, jelikož netuším, že kapsle jsou všelijaký, nejmíň dva druhy, možná víc. Ty moje do toho nešly.
Zpátky do obchodu.
"Ale vy jste se neptal na jaký kapsle to je. Jen jestli to je na kapsle. A to je, " pravila paní prodavačka.
"A jak mám vědět, že je víc druhů kapslí?"
Pokrčila rameny a vrátila peníze.
Měl jsem tedy už podruhý vrácený peníze za kávovar, ale to věc neřešilo. Musel jsem jinam.
Zašel jsem do dalšího obchodu.
Tam měly ty aparátky rozdělený ve spoustě regálů podle druhu. Mletý kafe, zrnkový kafe, kafe v kapslích takovejch, kafe v kapslích makovejch. Pětkrát jsem to vobešel, zkoumal, co je co. Eště mi jeden pán radil, že tuhlety jsou ty, co von má a co já je chci a co do nich dou tyhlety kapsle. Třikrát jsem to s prodavačem vověřil, několikrát se znovu ujistil a po dlouhým rozumování si vzal ten, co vypadá jak mašinka. Dokonce z něj de i pára.
Uff, to by bylo. Už mi nějakou dobu slouží, ale byla to fuška.
Tak snad vydrží dýl, jak dva měsíce.

účinná opatření

Pochopitelně jde všechno líp, když se věci berou alespoň trochu s nadhledem. Tak třeba dneska jsem četl takovou poznámku s dávkou typicky černého humoru. A to takovou, že v souvislosti s nařízením vlády o zákazu akcí s přítomností nad 100 přítomných se s okamžitou platností od včerejších osmácti hodin zakazuje vydávání časopisu 100+1 … Inu tak, sranda musí bejt.
Ovšem mně se přihodila jiná věc.
Kancelář jsem si přesunul a z azylu jsem připojen normální elektronickou cestou ke světu. Tedy i k mailu. A co se nestalo:
dneska ráno, jako by kouzelným proutkem mávnul, přestaly do pošty chodit nevyžádané maily, spamy, viry …
Ono v tom bude asi něco jiného, než závěry ze zasedání Bezpečnostní rady státu, ale čirou spekulací bych moh' dojít k tomu, že antivirová opatření naší vlády jsou natolik účinná, že zlikvidovala i počítačové viry a hackeři mají od včera utrum.
To by bylo, co?

je vyřízeno

Psal mi laskavý a Moudrý pan čtenář (posílám pozdravy a upřímně děkuji za laskavé pobídnutí), že v tom nejsem sám a že abych psal dál. Inu ono se to řekne … ale o čem, že.
Tak mě napadá třeba ten
kávovar, co jsem ho měl v opravě.
Ano, důrazně jsem trval na vyplnění kolonek "opravit" nebo "vyměnit". O vrácení peněz nemůže být řeč, řekl jsem si. Vždyť je to jenom mrňavý těsnění.
Nu - a je vyřízeno. To byste nevěřili. Vrátili mi peníze. Že prý už není na skladě a o opravě nic nevědí. Paní vedoucí byla laskavá, se vším smířená, nezlobila. Vzala si korunu, vrátila tisícovku a věc byla zapravena.
No jo: zapravena. Ale jak se to srovnává s tou uhlíkovou stopou?
Ani ne dva měsíce používám novej kávovar, pak mu rupne těsnění, jinak je úplně zdravej. Následně prodejce usoudí, že je lacinější ho vyhodit a vrátit peníze, než to celé rozebrat a opravit. Tedy vyměnit těsnění v hodnotě pár halířů.
Jo, předvídal jsem, že to tak dopadne, ale tajně jsem doufal, že se německý výrobce bude držet Grétina proslovu o zničeném dětství a nebude to ubohé děvče ničit další zátěží v podobě mého neopraveného a neekologicky vyhozeného kávovaru.
Opak je pravdou.
Mé obavy se naplnily a uhlík dál šlape po planetě.
A to stačilo jedno blbý těsnění a Gréta mohla bejt zas o něco šťastnější.

ps
Teď mě tak napadá: určitě jsou takových případů denně spousty. No dobrá, asi se opravdu nevyplatí to opravovat. Prostě: vyrobí se - porouchá se - vyhodí se. Fajn. Ale kam jdou ty téměř nové přístroje všeho druhu? Neexistuje von nějakej paralelní vesmír, kde se to štosuje? Jako s těma lichejma ponožkama - to je věc, kterou jsem už v minulosti vyřešil. Že bych to začal zkoumat? Uvidíme. Zatím jsem v klidu, ale jestli se ten kávovar někde znovu objeví …

difuzor

Dyž čověk něco potřebuje, patří do řady obvyklých způsobů, jak to získat, obyčejně si o to říct. Ovšem obyčejnost je pojem relatívní, což platí o lidském projevu a jeho vnímání obecně.
Takže když jsem potřeboval takovou tu flaštičku, co voní, šel jsem si o ni říct do drogerie. Kam taky jinam. V pekárně moc takovejch nebejvá.
Čili: procházím mezi regály, tlačím vozík-košík a hledám a hledám. Šampóny, prací prášky, šminky … pasty na zuby, regál plnej kartáčků … ale to, co potřebuju, ne a ne najít. Vida, tuhlec slečna prodavačka cosi přemisťuje z přepravky na místo k prodeji určenému, tož je tu zrovínka ta příležitost říct si o to, co bych rád.
"Dobrý den, vy mi určitě pomůžete, viďte?"
"No zkusim to."
"Víte, já bych potřeboval takovou tu flaštičku, co je v ní taková vodička a co se do ní strčej takový špejličky …"
"Difuzor."
"To nevím. Vony jak se tam strčej ty špejličky, tak se to pak někam postaví."
"Difuzor."
"No, možná. A jak se to tam postaví, tak se to tam pak nechá a celou dobu se to …"
"Difuzor."
"Asi. Ono se to pak pomalu odpařuje a …"
"Difuzor."
"A voní to kolem dokola …"
"Difuzor. Je to difuzor."
"Aha. A kde tu flaštičku najdu?"
"Tady v tom regále."
"Děkuju. … " … "Prosimvás … já tu flaštičku pořád nemůžu najít. Já ji tu prostě nevidím."
"Tady dole. Difuzor. Koukáte na něj."
"Kde?"
"Tady."
"Jo … no jó, tady … úplně dole. Já to neviděl. …. Tak moc děkuju. Už tu flaštičku mám."
"Difuzor. Není zač."
Tak, to bychom měli.
Mám voňavou flaštičku a k tomu přívažkem pocit, že většího troglodyta než jsem já, aby čověk pohledal.

něco hořkýho

Tak mě napadlo, jak je to vlastně s mojí závislostí na … no a to je právě to: na čem já jsem vlastně závislej?
Souvisí to tuhle s tou hnědou tekutinou v hrnku, co mi stojí na stole.
Kdysi dávno to začalo čajem. Nějak jsme se díky zájmu jednoho z kolegů na škole začali kapánek zaobírat čajem. V té době byl docela problém dobrý čaj u nás sehnat. Čajovny ani zvláštní obchody na čaj nebyly. Když byla příležitost, dal se tu a tam koupit dobrý čaj v TeeHausu v NDR. Pak už to šlo a začal jsem si zakládat na tom, že o čaji něco vím. Nu a dál, světe div se, mě to nějak přastalo bavit. Sbírku čajových krabic mápořádnáHanička prohlásila za krámy a musel jsem ji vyhodit. Milostivě si nechala jen ty pro mě nejméně vzácné. Z jedné je dokonce dodnes schránka na čaj. Ovšem pytlíkový a ovocný. Znalosti jsem si uchoval, čaj stále piju, zřejmě pořád vím, o co jde, ale tak nějak to už neprožívám. Závislost pominula.
A teď k tomu kafi.
Čaj a kafe se moc dohromady nesnášejí. Abyste mohli vychutnat jemné čajové chutě, nesmíte si jazyk huntovat žádnou výraznou látkou. Mezi takové káva rozhodně patří. Káva se tudíž neřadila do skupiny mých oblíbených nápojů. I to je pryč. Z kávy se stala černá voda získávaná jedním zmáčknutím nějakého knoflíku. Čtyři, pět hrnků denně.
To by se už dalo považovat za závislost.
A hleďme: najednou mi to přestalo chutnat a kafe jsem přestal pít i objevovat. Žádný vyhledávání toho nejlepšího, čerstvě praženého, čerstvě doma mletého a připraveného v dobrém stroji. Nic.
A zase stejný průběh jako s čajem: ke kávě jsem se vrátil. Zas bez prožívání a hledání. Jen prostě hrnek černého hořkého nápoje.
Nyní přichází vrchol: jakživo jsem nepil tu náhražku, to granulovaný instatní cosi, co prošlo tolika mašinama, že káva se z toho nedá poznat ani náhodou. Jo, je to tak. Kafe to neni.
Jenomže stroj na kafe je v opravě.
Takže?
Takže šup lžičku s granulkama do hrnečku. Zalejt vodou … a je z toho taková černá, hořká … nápoj. Během dvou oka mžiků.
A že jsem závislej?
Nevim. Asi jo. Po ránu mám chuť na něco hořkýho.
Vlastně můžu bejt rád, že nemám na polici fernet …

konvertovaný dokumenty

Jeden by myslel, že někerý věci už ví nebo si na ně vzpomene, jelikož je už jednou dělal. No jo, ale myslet …. však to znáte: jeden myslel a udělal to, druhej nemyslel a šláp do toho.
Potřeboval jsem cosi zařídit na úřadě. Copak vo to, zařídit na úřadě. Ale mám všechny bumášky? Našli jsme v kanceláři vzor z minula. Postupoval jsem stejně jako minule, ale zapomněl jsem přidat jeden veledůležitej formulář, čímž nám to ouřad vrátil a napsal i dopis, co všechno je potřeba. A hleďme: je tam něco, co jsme tam minule asi neměli. Nikdo totiž neví, co je to …"elektronická konverze dokumentu"…
Na jiném úřadě, totiž tam, kde se potvrzují pravosti například podpisů a kde jsem se i já byl ověřit, jsem se zeptal. A paní povídá, že to ona musí ouředně naskenovat, potom uložit a to místo, kam to uloží, mi pošle a tam já si to vyzvednu. Všechnou ouředně.
"Aha. Takže vy ten dokument tady ouředně naskenujete, ouředně někam uložíte, ouředně mi pošlete heslo, to já ouředně dostanu a pak to votevřu, stáhnu si to a ten sken pak pošlu na ouřad …"
"No co se s tím děje pak, to já nevím," pravila po pravdě paní.
"Aha …"
Pochopil jsem, že za třicet korun stránku mi naskenují (a že těch stránek bylo) a pak, až mi to pošlou, to můžu poslat kam chci. Třeba na ouřad.
Kdepak. Nezkusil jsem to. Popad' jsem všechny ty papíry, koupil za dva tisíce kolky a celý to papírový ručně podal do vokýnka ve Slezský. Já těm elektronickejm hejblátkům furt ňák nevěřim.
Byť by byly konvertovaný.
Elektronicky.

masopust

Masopust u nás na vsi
aneb
Medvěd v hlavní roli:

Masopust_2020-1

Masopust_2020-2

Masopust_2020-3

Masopust_2020-4

Masopust_2020-5

případ s klíčema

Určitě to není poprvé, co by se mi něco podobného přihodilo. Jen vzpomenout si, to je ta potíž.
Například s těma klíčema. Každý je jistě někdy někde zapomněl nebo ztratil. Já naposled před pár dny.
Tedy ono to bylo tak, že jsem je vlasně ani moc neztratil, jako nevěděl, kde jsou, protože dycky je mám v kapse nebo v tašce.
Takže: do kanceláře jsem se musel nějak dostat, čili klíče jsem ráno použil. Pak jsem šel ven a nikde jsem je z kapsy nevyndal, ani jsem v kapse nic nelovil. Vypadnout nemohly. Zpátky už jsem se nedostal, musel jsem poprosit o otevření. Klíče prostě nebyly.
Hned jsem začal prohlížet stůl, šuplíky, znovu kapsy u bundy, u kalhot. No prostě klíče nikde.
To už hraničí s nějakou událostí na pomezí X-files!
Kapsa tašky byla zvřená na zip. Tam tedy nejsou … ale pro jistotu se podívám.
Ha!
Jsou tu!
… no dobrá, Akta X jsou vyřešený, ale celková situace se tím ještě zhoršila.
Protože: pokud jsem postupoval tak jako vždycky, pak jsem nejdřív vyndal klíče z tašky, pak jsem si odemkl, následně dal klíče do kapsy u bundy a potom, před odchodem, jsem musel ty klíče vyndat z kapsy u bundy a dát zpátky do tašky a zavřít na zip. A o tom nic nevím.
Takže jsem se zbláznil!
Ještě před zavoláním docentu Chocholouškovi jsem se s celou lapálií a podezřením na duševní chorobu v počátečním stadiu svěřil Tereze.
"Nezbláznil ses," pravila obratem, "je to dobrý."
"No to je teda dobrý. A jak jsi na to přišla?"
"Je to jednoduchý. Ty sis ráno nevodemykal sám. Já tě do kanceláře pouštěla sama. To když jsme s Klárkou vysílaly ty kouřový signály. Nechala jsem ti votevřený dveře. Klíče jsi nevyndal z tašky."
"Ufff … to sem si voddych!"
Jo, vážně, voddych.
Už zase nejsem blázen.
Přinejmenším do chvíle, než se zase zblázním.

překladatelský oříšek

není to suchý

Každej to má jinak, s tím jeden nepohne. Tudíž například praktickyuvažujícíHanička vnímá rostliny jako přírodu kolem, do níž je zahrnut vznik i zmar. Kačka naopak všechno zachraňuje. Nejdřív mě s tím kapánek dožírala, jenomže pak se ukázalo, že všechny kytky, co kdy dostala v květináči, žijou, mají se k světu a kvetou a to včetně orchidejí, což považuju za malý zázrak. Teď mám Kačku za zázračného pečovatele o svět kolem a s dožíráním je dávno utrum. Naopak přišel obdiv k té trpělivosti a Kaččině péči.
Zkusil jsem to tedy včera po jejím vzoru.
Tuhle na balkóně se už nějakou dobu válí a celou teplou vlhkou zimu živoří jakýsi jehličnan. Nějakej druh cypřišku to asi bude. Květináč z toho odpadl, hlína vysychá, ale jehličky pořád neopadaly. Když jsem si řekl, že už teda z něj konečně bude ten humus pro jiné rostliny, ukázalo se, že to není suchý. Nějak mi ho přišlo líto. A tak jsem mu včera koupil velkej hliněnej květináč i s miskou, zem pro okrasné jehličnany a od večera už je znovu v poloze vzpřímené a důstojně se tyčí nad květináčem v zalité zemi. Víc se pro tuhle chvíli dělat nedá.
Teď nezbývá než čekat do jara, jestli se probudí a poroste.

kroužek s jazýčkem

Před lety jsem pátral po tom, co znamená doživotní záruka. Jednalo se o sluchátka Koss. Tedy nikoliv ta velevážená skládací, která skvěle hrají a má je každej. Ta se mi nerozbila, poněvadž jsou nerozbitná. Šlo o špunty Koss. Už ani nevím, co přesně je potkalo, ale rozhodně to bylo něco velice destruktivního. Tož jsem pátral a volal do servisu. Ano, potvrdili, že doživotní záruka platí. A že mi sluchátka vymění bez průtahů za nová. Byť by jen kousíček z nich zbyl. Ovšem musím zaplatiti manipulační poplatek. Něco jako dopravné nebo tak nějak. I proč by ne, řekl jsem si a šel pro nová sluchátka. Jenže ono se ukázalo, že onen manipulační poplatek není v řádu korun, ale tím řádem se blíží nějakému jednocifernému zlomku ceny sluchátek nových. No prostě abych to zkrátil: sluchátka sice mají doživotní záruku, ale je to jako by si člověk furt dokola kupoval nový se slevou.
Ten nový stativ má taky doživotní záruku. Nechci to zkoumat a doufám, že nebude potřeba, ale průpravu už mám, tudíž zázrak neočekávám.
Nicméně zpě k tý záruce.
V Lidlu mi bez řečí přijali kapslový kávovar na reklamaci. Není to žádnej výkvět moderních technologií, ale kafe z kapsle to udělá dřív, než člověk řekne Popokatepetl aniž by si zlomil jazyk. Jenomže ono to najednou začalo téct kolem, lógr v hrnku a když jsem se mrknul dovnitř, lezlo z toho nějaké gumové těsnění. Prostě to vydrželo jen dva měsíce. O žádné doživotní záruce nemůže být řeč, ale dvouletá platí. Tudíž předáno k opravě, jak psáno výše. A teď jsem vážně zvědavej, co s tím udělají.
Já mít k dispozici to na míru vyráběné těsnění - tedy takový kroužek s hranatým průřezem a jakýmsi jazýčkem - vyměnil bych si ho sám. Jenže koupit se nedá. Tak teď čekám, co mi ve lhůtě třiceti dnů vrátěj. Potěšilo by mě, kdyby to opravili, ale obávám se, že nastane oprava výměnou, k čemuž vede cena toho výrobku, jelikož cena hodiny práce servisního technika včetně dopravy tam a zpět bude zřejmě vyšší, než ten aparátek. No - nechám se překvapit.

stativ z uhlíku

Po třetí se tady zmíním o stativu z uhlíku, kterej nezanechává uhlíkovou stopu, jelikož všechen uhlík z tý stopy je obratem spotřebovanej právě na ten stativ …. To je ale pitomost, co jsem napsal, že jo?
Já mám tyhlety absurdity rád.
Dosti ale sarkasmů.
Hoši z Peak Design si vydělávají na živobytí vymýšlením vychytávek a holt občas vymyslí i myšlenku, která mi zrovna
není po chuti. To mi nebrání užívat ony vychytávky jimi vymyšlené.
Nuže tedy: stativ dorazil minulý týden a včera dorazila zpráva, že posledních 900 stativů uvázlo v Číně, kde se vyráběly (ano, píšou ve zprávě, že vláda uzavřela kvůli šíření viru výrobny a zakázala cestování i přepravu zboží). Zdá se tedy, že jsem měl to štěstí a dostal svůj stativ na poslední chvíli.
Stativ sám je opravdu technická vychytávka. Nepodobá se žádnému stativu, který jsem kdy předtím viděl. Hned jsem ho začal zkoušet, zakládat na něj foťák i mobil, žďuchal jsem do něj a zkoumal třas, přestavoval ho ze stativové verze na verzi stolní, inu, hrál jsem si. V terénu jsem ho zatím nezkoušel, ale musím říct, že nosit, skládat a rozkládat se bude určitě skvěle. Jsem zvědav, jak se projeví jeho lehké tenoučké tyčky posledního dílu stativových noh. Budí dojem, že toho moc neunesou, ale testované je to na deset kilo, což můj aparát i s nejdelším sklem zdaleka nedosahuje.
Jsem na to zvědavý a vlastně už hledám příležitost, kde bych mohl ten cestovní stativ pořádně vyzkoušet.
Pocity jsou zatím smíšené. Totiž při své prezentaci ti amíci z Peak Design používají pochopitelně nanejvýš lichotící a povznášející výrazy velmi často začínající předponou nej …
Já to vidím umírněněji a mám prostě radost, že vznikl stativ, který jsem si přál, že už ho mám doma, čímž se přihodilo, že mám konečně opět pořádnou trojnožku.

v imerzivním divadle

Tak jsme byli v imerzivním divadle. To cizí slovo jsem si musel dneska najít ve slovníku, poněvadž jsem ho slyšel poprvé. Na wikipedii píšou, že Imerze (mentální činnost) - je prožívání činnosti do hloubky, pohroužení se do činnosti.
Tak tedy prožívání činnosti do hloubky nastalo ve chvíli, kdy si mi Fany sedla na klín, jelikož mi nedošlo, že zrovínka do toho křesla, ve kterém sedím, se hodlá ve své roli posadit taky. Ostatně nebyl jsem sám, na Matěje si sedla taky, ale u toho jsem nebyl, poněvadž jsem hluboce prožíval jiné děje v jiných místnostech vily.
Divadlo se totiž odehrává v prvorepublikové vile Na Cihlářce a je to událost, kterou jsem opravdu nikdy předtím nezažil, ani o ní neslyšel. A protože jsem přišel velmi nepřipraven, vůbec jsem netušil, co se to vlastně děje. Během celého toho večírku, přesněji řečeno fiktivní vernisáže, jsem pomalu začal zjišťovat, že my, diváci, máme být něčím jako přihlížeči dějů v jednotlivých patrech, na terasách, v pokojích, halách a dalších prostorách vily. Nějak jsem se během celého představení nedokázal vžít do role šmíráka, kterej slídí po domě a vyhledává, kde se co šustne, aby mohl sledovat, co že se to děje.
Matěj to vzal jako detektivní pátrání a psal si poznámky, aby pak vyslovoval teorie o tom, kdo co provedl. Kačka s Haničkou si to asi taky užívaly. Já byl naprosto ztracenej. Hlavně proto, že až do samého konce mi nedocházelo, že role diváků je skutečně role jakýchsi pátračů po tom, kde se co bude odehrávat, kam tedy vejít a co a koho sledovat. Některé scénky se pravděpodobně několikrát opakovaly, aby měl divák větší šanci vidět všechny. Já tu šanci nevyužil. Nešlo mi to. Prodírat se na úzkých schodech davem, případně jít s ním, pozorovat, kam herci jdou a co zrovna dělají, o čem se baví …
Je to jako film rozstříhaný na jednotlivé obrazy, které si má divák nejdřív najít a poté, pokud je vůbec najde, nějak si je poskládat. S herci se snad dá i mluvit a oni vás vezmou do role, ale ani to se mi nepodařilo.
Je to prý úžasné, dočetl jsem se na síti. Matěj nadšeně vyprávěl o svém pátrání, Kačka se občas přidala. Já byl jenom zmatenej. Jediný, co vím, je, že vrahem nebyl zahradník už proto, že o žádnou vraždu nešlo.

příběh zcela obyčejný

Když člověk najde něco, co hledal, obvykle ho to potěší. Když ovšem najde něco, co nehledal, ba co víc - něco, o čem netušil, že by to měl postrádat, jde o překvapení.
Včera jsem byl překvapen.
Našla se kartička pojištěnce … se jméne Martin. Příjmení sedělo.
Odpovídám tedy, že Martina neznám, ale kdyby se jednalo o Matěje, vím, o koho jde.
Jo, je to Matěj, to byl omyl. A je to stejná pojišťovna. Takže je to ona - ta kartička, zněla další zpráva.
Dohodli jsme se na předání. A začalo mi to vrtat hlavou. Ptal jsem se mépořádnéHaničky. Ne, o nějaké ztrátě nic nevím. Ptal jsem se Matěje. Ne, má ji asi doma, ale neví.
Jak se tedy mohla kartička dostat do Břežan?
A je to vůbec ona?
Pátral jsem a nic nevypátral. Kartičku jsem si odpoledne převzal, ještě jsem pro jistotu kontroloval datum narození - no ano, je to Matějova pojišťovací kartička. Poděkoval jsem a vrtalo mi to hlavou víc a víc. Jak se právě sem mohla ta kartička dostat?
Zkoušel jsem Matěje. Kdepak. Na tom místě být nemohl.
A tak pátrám a pátrám - a tu mě napadne, že já sám jsem tou ulicí předevčírem šel. No jo, ale copak já mám někdy u sebe Matějovu kartičku?
No nemám.
Nikdy.
Leda snad … tehdy, když jsme jeli s Matějem a jeho kotníkem na pohotovost. To jsem ji měl.
Ale pak … teď už dál nevím.
A je to jasný! Já ji nevyndal z kapsy, bundu jsem od té doby neměl, až před dvěma dny. A to jsem zrovna šel tou ulicí …
Mám to!
Tu kartičku jsem vytratil já, ale takovou shodou nikdy před tím nenastalých skutečností, že se to na první, druhý i třetí pohled zdálo naprosto nemožné.
A vida - stačí trochu zapátrat a nemožné se stane příběhem zcela občejným.

není třicet jako třicet

Měřící metody i přesnost měřidel určují kvalitu měření, to je stará vesta. Když třeba dáte k sobě dvě pravítka školního typu o prodávané délce třicet centimetrů a každé bude od jiného výrobce, zjistíte, že není třicet jako třicet. Ty tam jsou časy, kdy se délka kalibrovala platino iridiovým metrem uloženým v Sèvres ve Francii. Na ten se alespoň dalo šáhnout. Teď je to samá vlna, vakuum, atomy. Položit ruka se na to nedá. A tak se měří ledasčím.
Například v sobotu jsme s Kačkou měřili hodinkama. Zcela vyjímečně odpoledne nepršelo a tak jsme si v letošní teplé zimě udělali vycházku na Petřín. Lanovku jsme nechali turistům a vydali jsme se kolem Máchy k Nebozízku a nahoru k bludišti. Kačka trošičku reptala, jelikož to bylo do kopce, ale ten, kdo nahoře nomohl popadnout dech, jsem byl pochopitelně já. Davy turistů dál čekaly ve frontě před dolní stanicí lanovky, čímž jsme měli v bludišti volno. Samozřejmě jsme si udělali obrázky před zrcadly a procházka pokračovala. Hádali jsme, jestli bude Vojta stát na stráži před hradem, ale neuhádli. Nestál. Tak jsme si našli při výhledu na Prahu nějaká ta Národní muzea a divadla a radnice a Žižky na koních a vůbec všechny ty záchytné body, co je v Praze známe a po Starých zámeckých došli přes náplavku a Kampu zase zpátky k autu.
A celou tu dobu Kačka hlásila, kolik už jsme ušli.
"Už jsou to čtyři kilometry!"
"Tatínku, já už vážně nemůžu, už jdeme šest kilometrů."
Ve Všepyšné už to bylo deset a u auta skoro jedenáct kilometrů.
Mně se to nezdálo.
"Kačko, jak to ne těch hodinkách měříš?"
"No to je podle kroků."
"Jak máš nastavenou délku kroku?"
"No to já nevím … to se nějak …"
"Aha. Tak víš co, změříme to na mapě, jo?"
"hmmm …"
Změřil jsem to a vyšlo se všemy zákoutími a obchůzkami 6,1 kilometru. Bratru skoro polovina toho, co naměřily hodinky.
Inu, na metódě holt záleží.
Ale procházka to byla náramná, to zase jo.

verze 13.3.1

Teda to se mi ještě nestalo. Odešel jsem včera ráno od počítače s tím, že je zápis hotovej. A von nebyl! A navíc: copak hotovej, ale já ani nezačal. Jen jsem otevřel aplikaci, založil nový článek a u toho zůstalo. Začal jsem řešit nějaký titulky k filmům a pokoušel jsem se rozhejbat přehrávací mechaniku, což mi nešlo a až později v kanceláři jsem zjistil, že mechanika je v pořádku, ale kabel byl špatnej. A tyhle technický zbytečnosti mi úplně zastínily psaní deníku. Tudíž včerejší zápis nebyl a s tím o den zpožděným datem ho píšu až dneska.
Je to o těch změnách.
Ono se mi často hodí používat ošoupané pořekladlo, že všechny změny jsou k horšímu. Hezky se tím kveruluje, ale pravda leží pochopitelně jinde. Je to případ od případu.
Kupříkladu ty softwérový nový verze.
Tuhleta aplikace, co jí požívám na woleschko, mě už tolikrát vypekla, že jakýkoliv update očekávám s hrůzou v očích.
Je tu ale jiná aplikace, lépe řečeno systém. Ten je většinou čím dál lepší. Systém pro telefón. Označujou ho jako iOS a teď je na světě zrovna verze třináct a chystá se čtrnáctka.
No a ta třináctka mi udělala poprvé v telefonu pěknou paseku. Nikde se o tom nepíše, nikdo to nezmiňuje, nedá se to dohledat, ale mě to pěkně dožralo.
Totiž já používám telefon i jako přehrávač rozsáhlé audioknihovny. Nejčastěji to mám jako večerníček. Pustím si nějaké povídání před spaním, nastavím časovač a když to všechno jde jako obvykle, slyším sotva polovinu. Zbytek času už spím.
Tomu pouštění předchází vybírání. Protože už se mi nechce nasazovat brejle, vybírám podle obrázků alb, které si pečlivě vybírám a ukládám, abych podle nich snadno poznal, co je to za nahrávku. A tyhle ikonky alb mi ta třináctka zamíchala. Od září loňského roku v novém systému mžourám v posteli před spaním na obrazovku, před očima přeskakují ikonky alb, každý den jiná a jinde. Desítky.
Volal jsem o pomoc podporu Apple. Jsou hodný. Dycky mi pomohli. Tentokrát mi pán po třetí servisní relaci řekl, že ten problém už mají zmapovaný, že o něm vědí, že to mají v práci vývojáři. A jestli prý chci pomoci, můžu smazat svou knihovnu, nahrát znovu pár vzorků alb, udělat sestřely obrazovek a poslat je do Applu. Do toho jsem nešel. Těch +/- devadesát giga je takový objem, že tolik hodin času na přehrávání tam a zpátky mezi telefonem a počítačem nemám. A tak že prý neva, že je to v řízení a časem to bude opraveno.
A v pondělí večer bylo. Vyšla nová verze. A najednou se moje alba vrátila na své místo, vše je tak, jak bylo, třídění a hledání funguje. Hurá! Už nemusím mžourat.
Tak tenhle udate byl opravdovou změnou k lepšímu, ale až od verze 13.3.1. Kupodivu se o tomhle problému nikdo nikde nezniňuje.
Skoro mám pocit, že to opravovali jenom kvůli mně.

osm miliard názorů

Já si tu málokdy píšu o všeobecně známejch skutečnostech už proto, že jsem si tak nějak hned na začátku psaní řek’, že by to mělo bejt psaní veselý a že nikoho nezajímá šedivej světa běh. Občas ovšem, a poslední dobou čím dál častějc, mám takovej pocit, že se svět zbláznil. Že má každej patent na rozum a rozhazuje ho kolem plnejma hrstma. Potíž je v tom, že jde jenom o pocit a svatý přesvědčení. Většinou jde však o pošetilost, která může v tom horším případě uškodit.
Zrovna včera jsem si přečet v novinách něco na tohle téma. Bylo to o zničujících australských požárech.
Já ale začnu s povodněmi.
Mám za to, že se tak nějak zapomnělo, jaký to bylo, když jsme tu měli v podstatě před pár lety dvě docela velký povodně. Hned se začlo mluvit a potom stavět kdeco proti povodním. To je jistě v pořádku. Ale nebylo by lepší použít historickou zkušenost našich předků a nerušit přirozené záplavové oblasti a nic v nich nestavět? Skoro si tak nějak myslím, že bylo. Ale jsem asi v menšině. Jezdím téměř denně těmi záplavovými oblastmi podél Vltavy. Staví se tam vesele, stavby rostou jako houby po dešti. Ptal jsem se i dvou stavitelů, jak je to s těmi bytovými domy v záplavové oblasti. A že prý v jenom případě je to v pohodě, protože dům stojí na betonových pilířích. V druhém případě prý k domu voda vůbec neprojde, protože je tam val. Jo. Takovejch domů na pilířích a valů jsem viděl tenkrát během povodní docela dost. Některý vydržely, jiný ne. Ale všechny překážely vodě a ta se pak nahrnula jinam, kde by nebyla, pokud by měla volnou cestu v záplavové oblasti.
Požáry jsou na tom hodně podobně. Už jako kluk jsem ve Vpředu četl komiksy o skautech, kteří se jmenovali Pim a Red. Dostali se jednou do situace, kdy se k nim blížil ve stepi rozsáhlý požár. Společně s průvodcem se zachránili tak, že založili menší požár ve směru proti tomu velkému. To, co shořelo před nimi v malém, je zachránilo před tím velkým. A totéž teď čtu v těch novinách. Původní obyvatelé Austrálie to po tisíceletí znali a používali. Zakládání malých řízených požárů jako prevence proti šíření velkých zničujících. Jenomže zelení ekologisti to zatrhli. To je přece neslýchané zakládat záměrně požáry. Těch mrtvejch broučků! Na hospodáře, kteří se chovají jako poctiví ochránci svých farem a řízeně a preventivně vypalují malé části země a mýtí keře a stromy je potřeba ukázat a pokutovat je a soudit je. Tím přece škodí přírodě, takhle to nejde řešit. Řikaj zelenáči. Tak teď už je to vyřešený. Teď jsou spálený všechny stromy i broučci a odpadá tím starost o jejich ochranu.
Ono to vypadá, že si z toho dělám srandu, ale opak je pravdou.
Jen se podívejme kolem sebe. Zelená ideologie je naše současnost. Pryč se spalováním fosilních paliv! Konec atomových elektráren! Jezděte bez spalovacích motorů! Užívejte výhradně obnovitelné zdroje! Fajn, jsem pro. Jen mi prosimvás, vy zelenáči, sdělte, kde ty vobnovitelný zdroje vemete a kde tu eletriku vyrobíte a jak jí dostanete tam, kde bude potřeba? A dyž nebude potřeba, jak jí uskladníte? A co dyž přestane foukat a bude pod mrakem?
A že se vztekám? No vlastně jo, vztekám se. Ani ne tak na těch bezmála osm miliard názorů, co jich po širým světě chodí, ale na těch pár, co si myslej, že na ten fištrón maj patent.

řádkuje to

Ještě znovu o těch filmech bych si tu rád něco zapsal. A totiž o restaurování a remasterování.
Ne, že bych nevěděl, o co jde. Jen mě tak nějak lákala možnost mít v šuplíku pár českých filmů, na které se s oblibou občas dívám, v oprášené podobě. Ony totiž v některých případech vyšly tak nějak podivně a posledních pár let se majitel práv rozhodl udělat nová vydání a nechat je přepsat znovu na své disky.
A tak jo. Tak já si je pořídím. Beztak už nikdy nevyjdou a pak budu smutnej, že jsem to moh' udělat a neudělal. Tož jsem si o ně napsal a za pár dní mi dorazily.
To, co mě vzteká, je právě skutečnost, že se nejedná jenom o přeuložení původního skenu jinak na nový disk. Ony ty filmy jsou totiž přeuložené se vším všudy, co se při skenu do okýnka dostalo. Vypadá to, že jsou přeskenovaný. Jenomže ne na vyšší rozlišení. A to mě dožírá.
Je to celé tak nějak na začátku cesty. Nové vydání, trochu se to liší od starého, každej ví, že restaurovat to nikdo nebude, protože by se to nezaplatilo, ale vypadá to na novej sken. Jenomže uloženo je to na dvd 5, což je nejnižší běžně prodávaná kapacita disku. Kdyby to uložili alespoň na devítku, mohlo to dopadnout líp. A nedopadlo. Je to škoda. Dali si s tím práci a kdyby jen trošičku víc chtěli, mohlo ty celé vypadat i na větší obrazovce dobře. Takhle se to musí dopočítávat a i přesto to často řádkuje. Ach jo.
Vážně to nestálo za to přidat nějakej ten šesták a uložit to ve vyšším rozlišení? Nebo snad opravdu jen použili původní někde uložené skeny a nechali je jen vypálit bez ořezání okrajů a s novým menu na nové disky? Jestli jo, pak se ptám, jestli to za tu práci stálo. O restaurování přece nejde. Jen o lepší remaster a tan zas tolik nestojí. Ale ty filmy by si to zasloužily.

dva na jeden lístek

To ony se někdy přihoděj náhody, že si jeden říká, jestli to vůbec náhody jsou.
No, je to takhle:
Na úřady chodím nerad, ikdyž se ukázalo, že se posledních několik návštěv na úřadech změnilo v docela milé povídání s nějakou tam příslušnou laskavou paní. Paní poradily, vysvětlily, zařídily. I v tom nejčerstvějším případě.
Na Katastru mi nejdřív jedna paní natřikrát po telefonu vysvětlovala, jak vyplnit a podat žádost. Týden před tím na Finančáku mi zase jiná paní trpělivě povídala, kterou žádost a jak podat a kterou zaplatit a která je zadarmo, což jsem obratem a bez chyby učinil přímo na úřadě.
Vydal jsem se tedy s vyplněnou žádostí na Katastr. Všechno to klaplo. Na Katastru jsem ještě ztropil malou scénku, když jsem podatelnu hledal a nemohl najít v přízemí, zatímco v prvním patře mě už podruhé vyvolávala paní u okýnka a to vše takovou rychlostí, že jsem si ani nestačil rozepnout kabát. Ale povedlo se. Vzala mě ihned jiná paní u vedlejšího okýnka a ještě mi řekla, kde jsem se zapomněl podepsat a co jsem zapomněl vyplnit.
Stalo se, podáno, uhrazeno, jedu zpátky.
A tu mi v metru na Pankráci zvoní telefon. Nechtělo se mi, bylo to neznámé číslo, ale nakonec jsem to zvedl. Co kdyby to byly ouřady. A vono jo. Von to byl ouřad. Finančák. A že prý to mám hotové, to, co jsem si podal.
"Ježkovy voči. Tak to já tady přestoupím na opačnej směr a hned jsem u vás."
Paní mě po telefonu natrefila jen jednu stanici od sídla úřadu.
Přeskočil jsem z vlaku do vlaku a během deseti minut vyřízeno. Papíry jsem dostal a ještě pořád na ten samej stále ještě platnej lístek jsem vlezl zpátky do metra.
Všechno jsem stih' a ještě zbyla na lístku rezerva. Tedy tomu říkám zařizování. Pak že ouřady nefungujou.
Tyhle teda zrovna fungujou skvěle.
Stih' jsem v pohodě dva na jeden lístek.

je studenej

Doprava odněkud někam je denní nevyhnutelnost a proto si tu docela často píšu i o autech. Pochopitelně o Kodiaqu, jelikož s ním zažívám první rok a musím rovnou napsat, že rok z pohledu řidiče tohohle vozu velice spokojený. Nejsem si ovšem jist, zda tu spokojenost se mnou sdílí i moje servisní okolí. Už jsem si tu zapisoval pár anomálií, se kterými si nevěděli v první chvíli rady. Stejně je to i s tou dnešní neobvyklostí.
Je zima, to jsme si všimli. Je to zima mírná, ale tu a tam se přeci jen teploty dostanou pod nulu. Nu a tím se ochladí i Kodiaq. Je to auto chytrý a tudíž to uvnitř nějak zaznamená a chová se podle toho. Ovšem některé jeho chování si žádá vysvětlení a pochopení. A někdy to dá práci.
Tentokrát se to týká systému start-stop.
Nikdo to nechce a všechny automobilky to do aut montujou. Pochopitelně. Papírově to snižuje spotřebu a tím i emise a to je v této době velké téma. Jenomže to udělátko není jenom o cvaknutí spínače a vypnutí motoru. Jak jsem se dočetl, existuje Á čtyřka hustě popsaná podmínkami, které počítač auta musí splnit, aby mohl motor vypnout. A jedna z nich je optimální teplota motoru. Nesmí bejt ani moc studenej ani moc teplej. Prostě musí bejt akorát vohřátej. A to je vzimě při startu potíž. Musí se zahřát teprve po nastartování (leda by měl přídavné topení, což ten můj nemá).
A už jsme u toho start-stop systému.
Já ho vypínám hned po rozjetí. Má to své dobré důvody, je jich plný internet a každej servisák o tom ví svý.
Jenomže to není jen tak.
Teď v zimě se mi pravidelně stává, že po krátké době, aniž bych si toho všiml, se systém sám aktivuje. A už mě to několikrát na křižovatce vypeklo. Tudíž volám prodejci, co je to za pořádek, tohleto. Pan prodejce nevěděl a měl za to, že když je to jednou vypnutý, tak je to do konce jízdy vypnutý a basta. Ten můj problém se mu zdál spíš servisní a tak ať prý zavolám k nim do servisu.
Zavolal jsem ale nejdřív do Škodovky. Tam ale taky nevěděli. A ať si prý zavolám do servisu.
Dobrá. Volám do servisu a tam taky nevěděli. A že prý jestli chci, tak můžou začít řešit záruční opravu a ať přivezu auto na diagnostiku a oni ho budou nějakou dobu testovat a … A to je ale chlapcovina, že, pane techniku.
Tak jsme se shodli, že pán nejdří prohlídne nějaký skripta od Škodovky a že dá vědět.
Udělal jsem totéž. Skripta ale nemám, tudíž jsem se ponořil do všelijakých konferencí. A ejhle! Nejsem sám.
Na konferencích mi potvrdili podobně postižení vypínači satrt-stop systému můj první závěr:
Když vypnu systém "za studena", je to v režimu, kdy počítač sám kvůli nízké teplotě vypne systém start-stop, aby se nepoškodil studený motor. Během jízdy pak dojde k automatické aktivaci systému, jelikož teploty dosáhly kýžených hodnot. A tím se to moje vypnutí deaktivuje a systém vypínání při zastavení je znovu aktivní. Čili musím znovu zasáhnout, pokud ho chci deaktivovat.
Takhle jednoduché to je.
Když volal pan technik s tím, že nic nezjistil, řekl jsem mu, že už dál hledat nemusí a popsal mu, jak to je.
Pochopil, uznal a shodli jsme se na tom, že to je poněkud nedomyšlená zabudovaná vlastnost.
To jsem zvědavej, kolik jich ještě bude.
Ale jinak jsem spokjenej - jen se pořád učím ty fígle, co na mě Škodovka ušila.

tělocvik, biologie a jiný křeslo

Jeden se může snažit, jak chce a stejně se trefí málokdy.
Vyzvedávat Matěje se sádrou u školy není nijak snadné. Na začátku jsme si sice řekli, že mi bude každý ráno hlásit, kdy přesně ho mám vyzvednout, ale nefungovalo to ani první den, kdy jsem mu musel sám dát jeho rozvrh k nahlédnutí, aby mi řekl, kdy tedy ho mám čekat před školou. To zrovna bylo pondělí a měli tělocvik, čili jsem pro něj přijel před jednou hodinou.
Nu a další pondělí si to všechno nachystám tak, abych tam byl zase v jednu hodinu. Volám mu, že stojím s autem před školou za rohem a čekám.
"No jo, ale dneska jseš tu moc brzo. Já eště budu psát biologii."
"Místo tělocviku?"
"Jo, náhradní test. Za ten, co jsem na něm chyběl."
"No tak jo. Já si teda zatím zajdu tuhle k holiči."
Ona ta moje i Matějova oficína je jen pár desítek metrů od školy, takže nápad na úsporu a využití času to byl náramnej. A zrovna tam byla ta moje paní kadeřnice.
"Tak jsem to stih', můžu zase k vám?"
"No jo, ale já teď v jednu končím. Já měla dopolední."
"A safra. No tak nic, tak nemůžu. Já tu změnu teda nějak přežiju."
Zakřenil jsem se, paní se taky zakřenila a já čekal na paní jinou, co nebude mít dopolední, ale odpolední.
Jenomže zakrátko se vše v dobré obrátilo.
Moje paní doholila pána a hned po úkonu pravila, že mě teda eště veme, ale to si prý musím přesednout na jiný křeslo, jelikož to její dopolední teď bude sloužit její odpolední kolegyni a jejím kunčoftům.
Tož jsem si přesed', paní mě vzala do parády a jen jsme byli hotoví, koukám přes okno, že už Matěj čeká na druhým chodníku.
Vyšlo to akorát.
Organizace času klapla na jedničku a já teď už vím, že písemka z biologie trvá zrovna tak dlouho jako ostříhat mi hlavu.

Valmont za šest

uvidím mu do karet

Ve starém autě jsem měl skener. Myslím, že jsem si tu o tom i psal a pokud ne, zas taková tragédie to není. Je to takový to udělátko, co strčíte v autě do zásuvky, připojíte k telefonu a pokud je to potřeba a víte, co děláte, můžete bez ztráty kytičky vymazat nějakou tu chybu katalyzátoru, což vám ušetří hromadu peněz za nový.
Nu a ten skener jsem ve starém autě nechal. Co s ním taky. V novém nebude potřeba.
No jo. Jenomže ono to na mě tuhle houklo, že nemám dost chladící kapaliny. Nejdřív jsem se vyděsil, že to na mě povykuje. Pak jsem tu kapalinu tedy dolil, ale už mi začalo vrtat hlavou: samá elektronika, kdejaký čidlo … a já nevím, co se tam děje, dokud nezajedu do servisu. Chtělo by to … no ano, chtělo by to skener.
A tak jsem si ho objednal.
A dneska přišel.
Nedočkavě jsem ho hned zapojil, cestou do Modřan navečer spojil s telefonem a vono jo, vono to ukazuje, jak má, protokoly to čte, informace podává.
Hned jsem o něco klidnější. Když to ne mě zase začne povykovat, co a jak mám udělat, zapnu skener a uvidím tomu počítači v autě pěkně do karet. To nemůže bejt nigdá na škodu.

zmizela

Tuhle ohranou písničku už jsem si tady pouštěl kolikrát. A dneska je tu zas.
Totiž každej ví, že všechny změny jsou dycky jenom k horšímu. Namlouvat si, že něčím novým si polepším, je pošetilost. Pochopitelně jsou i vyjímky, ale nebude jich moc.
Nuže ta dnešní změna je patrná pouze dlouhodobým a pečlivým čtenářům. Něco tu totiž chybí. Ne, není to vybídnutí k prospektorské aktivitě a dolování rozdílů. Spíš jde o to, že nejviditelnější je pochopitelně hlavní stránka woleschka a další nejzajímavější je meteo s kamerou a aktuální situací. Mezi tím jsou ještě další rubriky včetně mluweného woleschka a galerie. A to už jsem u toho.
Galerie ode dneška chybí.
Čert by mě vzal, jak jsem se vzteknul, když jsem přišel na to, že zmizela. Ona totiž ještě do Silvestra fungovala. Pak jsem obvyklým způsobem zálohoval ročník 2019 a založol nový, tedy 2020. A tumáščertekropáč: při této banální každoroční operaci zmizelo všech patnáct let obrázků z galerie!
Snažil jsem se to napravit, přelinkovat, znovu načíst a nic. Nejde to.
Ta nová verze softwéru, kterou jsem byl nucen vloni nainstalovat a kvůli které má woleschko nový vzhled, mi vyčistila galerii. Dočist dočista. Je to další patálie s novou verzí. Ty ostatní bugy už jsem tu při přechodu na novou verzi popisoval a omlouval se laskavým čtenářům, kteří prohlíželi původní woleschko v Exploreru. To, jak víme, už s novou verzí taky nejde.
Tedy hrom aby vás, mizerní vývojáři, za to po poli honil!
Ale já se nedám. Jestli to půjde, vyrobím gelerii znovu. Už proto, že mi připomíná chvíle minulé, které stály za zaznamenání. Pořád je mám schovaný v archivu, ty fotky. Jsou tam, kde dycky byly. Jen ten novej krám je prostě nevidí. Dá to práci, ale snad se to po čase podaří a woleschko zase bude úplné. Bez těch obrázků v galerii je to takový bez šťávy.

telepatie kompjůtrů

Od dob, kdy vrcholem výpočetní techniky bylo logaritmické pravítko, zase neuběhlo tolik let. Pravítko jsem nosil v takovém koženkovém futrále, aby se v tašce neošoupalo. Stejně tak nosíme dneska ve futrále telefony, které nám je taky líto ošoupat, nehledě k přenosným počítačům, které chováme jako v bavlnce. Tedy někteří.
Posun v balení výpočetní techniky nenastal. Ovšem obsah těch obalů nám změnil život.
Změnu jsem zaznamenal naposled včera.
Tedy ona se projevuje už nějakou dobu, ale ta záhada, ta na mě vykoukla právě včera.
Totiž domácí počítač měl poslední dobou nějaké problémy s rychlostí. Nejvíc mě to dožíralo, když jsem si potřeboval stáhnout testovací audio disk pro nastavení reproduktorů. Data tekla rychlostí ztuhlého medu. Nepátral jsem po příčinách, nějak to nakonec doteklo, já si reproduktory nastavil a tím jsem to měl za vyřízené.
Pracovní počítač - ten pečlivě zabalenej v tom futrálu - měl zase jinou vadu. Půl roku stará baterka se poslední dobou značně vybíjela a bez důvodu měl MacBook ráno vždycky jen tak pět, šest procent baterie. Záhada. Všechno vypnutý, počítač spí a přesto se vybije.
No a včera to na mě vykouklo.
Ten soubor, kterej jsem stahoval na domácím stolním počítači, se mi objevil ve stažených položkách na počítači pracovním, téměř vybitém.
Telepatie kompjůtrů? Přenos dat paralelními vesmíry?
Nevím. Zřejmě to bude nějaká chytrá funkce, kterou jsem sice nikde neaktivoval, ale taky nikde nezakázal. Počítače, oba pod mou identifikací, si zřejmě sdělují, co asi tak zrovna na jednom z nich dělám a pak si to potají nějak vymění.
Tím se jeden zpomaluje a druhej vybíjí.
Anebo je to úplně jinak a já nevím jak. Začínám mít dojem, že to ty počítače přehánějí.
To by se logaritmickým pravítkům stát nemohlo.

střapatá

"Co pro vás můžu udělat?" tázala se ta laskavá paní.
"Víte ja bych potřeboval takovou tu …"
"Jakou?" tázala se dál.
"No takovou tu střapatou, jak se s ní dá utírat …"
"Jo vy myslíte takovou tu …"
"Jo, zrovínka takovou."
"Aha, už vím. Ale tu já asi nemám."
"A to je škoda."
"Ale měla bych tuhle takovou."
"Hmmm… takovou jsem ještě neviděl."
"Ta je dobrá. Mně slouží skvěle."
"Jo?"
"Ano, dokonce možná líp, jak ta střapatá."
"No tak já bych ji teda vyzkoušel. Ale růžovou nechci."
"A jakou byste si vybral?"
"Asi tu zelenou."
"No jo, já mám taky zelenou, ta je nejlepší," souhlasila paní a podala mi zelenou prachovku na tyčce. Vysouvací, za roh ohejbací.
S tou se to bude, panečku, utírat prach.
A to ani není moc střapatá.

PF 2020

PF2020