WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v podezření

Testy odhalily, testy potvrdily … už točíme třetí rok s covidem a pořád se to nelepší. Tedy zprávy se nelepší, zato sám virus je čím dál kvalitnější a šíří se vesele dál a víc.
Nu což, Kačka s Matějem už ho chytli před koncem roku minulého, průběh téměř bez příznaků. Teď si to sedlo na Juráše, ten má trochu teplotu, ale jinak dobrý. A protože jsem byl v neděli právě u Juráše a včera mi poslal zprávu, že je pozitivní, jsem i já v podezření.
Hned mi přišla zpráva od nějaké centrály, že jsem byl v kontaktu, tak ať si dávám na sebe bacha.
Nu a odpoledne mi volala paní od trasování. A že jsem byl v kontaktu a že mám být pět dní v karanténě do 16.5.
"To bude nějakej vomyl," povídám já, "snad do šestnáctého první, ne?"
"Ne, není to omyl, pět dní. Do šestnáctého pátý."
Paní mluvila se silným ukrajinským přízvukem, z čehož jsem usoudil, že ty číslovky nemá ještě úplně najetý. Tož jsem se jal vysvětlovat rozdíl mezi pěti dny a pěti měsíci čili mezi lednem a květnem.
Konečně mě paní pochopila a dala mi za pravdu, načež se tázala, zda jsem očkován. Když zjistila, že mám tři dávky, zprostila mě karantény úplně a tím jsme hovor ukončili.
Nu, tak už jsem jen podezřelej.
Ovšem příznaky žádné, podezření nepodezření.

na ples nepřijdou

Tak to vyšlo až napotřetí. Jo, v listopadu nešel proud a minulé pondělí to nějak nevyšlo, jak jsem si tu psal. Takže včera. Nu a čekáme na diváky … a diváci nejdou. Ale jo, kdosi přichází … ano, jsou to věrní kluboví diváci.
Ale jen tři.
Není to mnoho, počkáme ještě.
"Ostatně když se ve Vesničce střediskové mělo promítat, taky muselo být alespoň pět lístků prodáno. A nás je i se mnou a s Jardou akorát pět", povídám.
Nu a paní s úsměvem na rtech praví:
"Já nevím, jestli můžu, ale tak teda jo: já potkala ty, co také chodí a nevím, jestli přijdou, protože …"
"Pročpak? Nechtělo se jim?"
"I to ne, ale oni si četli ten plakát a ptali se mě, jestli půjdeme, že oni nevědí, že když to bude tentokrát ples …"
"To je dobrý, tak oni si mysleli …"
"Ano, oni to nedočetli a na ples jít nechtěli."
"A to neva, dáme si to i tak. V komorním počtu."
A tak jsem včera v půl osmé večer začal promítat Ples upírů …

Androidy a iOS

Už dávno, velice dávno jsem přestal řešit, který počítač je lepší a který telefon líp telefonuje. Prostě používám ty produkty ovocnářské firmy a dál se tím nezabývám. Tím pádem se nezabývám ani propojitelností. Například s ostatnímu telefony. Všichni kolem mě mají stejnou značku, tak stačí někde někam ťuknout, najít a odeslat, co je třeba. No jo, ale co když máte vedle sebe Androida?
Juráš totiž Androida má, což je vyjímka a potvrzuje to pravidlo, že všichni kolem mě mají Apple. Včera jsem potřeboval přesunout nějaké obrázky do Jurášova telefonu. Nenapadlo mě, že tohle pořád není vyřešno i po těch dlouhých letech. Rady navádějící mě uložit soubory někam na síť a pak je znovu stáhnout k Jurášovi do telefonu jsou nesmyslné. V normálním světě to funguje tak, jak jsem popsal: ťuknout a odeslat.
Ale zřejmě mezi Androidy a iOS pořád ještě panuje ona počáteční neshoda. No to by mě tedy čert vzal. Nepodařilo se nám to a já jsem slíbil, že to tedy někdy nějak odněkud přes něco pošlu.
Ovšem kdy a jak a přes co … to tedy bude zase dolování.

jak to, že tam nehraje

Občas se mi podaří podívat se doma na film, který právě dávají v kinech. Není to nic zázračného. Ony se často některé filmy ani do kina nedostanou a nebo je promítají později, než je uvede některá ze streamovacích společností. A tak se z rozvojem rychlého internetu rozvinulo i rychlé koukání na filmy.
Zrovna včera jsem zapátral po Krotitelích duchů, což je moje oblíbebá pohádka ze zámoří. Každej to zná. A teď se má do kin dostat poslední díl. Na filmových databázích už srší diskuze a recenzenti nešetří negativy. Že prý je to pro adolescenty a původní duch té duchařské taškařice že se vytratil a tak všelijak podobně. Nu což, počkám, až to někde vyjde, řekl jsem si. Ale pak čtu herecké obsazení a vidím, že i v tomhle zatím posledním pokračování hraje Sigourney Weaver. No tak to jsem zvědavej, Ripleyovou já můžu. I začal jsem pátrat a vypátral jsem to.
Nu a když je to všechno tak rychlý, i já jsem si ten film zatím projel rychle. Jen abych našel Sigourney. Jenomže ona tam nehraje! Jak je to možný?! Vždyť je v titulkách! A tak projíždím ty závěrečné titulky a teprve za jejím jménem v titulcích se objevila. Je to sice kraťoučký skeč, ale stálo to za to.
Tak vážení škarohlídi. Až půjdete do kina na nový díl Krotitelů duchů, vydržte až za titulky. Těch několik desítek vteřin za to stojí. Tedy alespoň já si je užil. A časem se možná podívám i na celý film.

klub doma

Můj kino klub měl včera hladce pokračovat i v tomto roce. Bylo první pondělí v měsíci, byli jsme domluveni, film jsem dal ten předminulý, který jsem nepromítal, protože nešla elektřina, všichni to minule slyšeli, byli u té domluvy. A tak jsem vzal film a vyrazili jsme do kulturáku, že připravím promítání.
Byl už po sedmé, čekali jsme tak deset minut a začalo mi to celé být divné.
Ve čtvrt na osm už mi to nedalo a volám Jardovi. To je principál, ten má klíče a celé to pořádá.
No jo, ale on mi nevzal telefon.
No nic, povídám si, to už se stalo. A tak jsme seděli v autě a povídali si o filmech.
Za chvíli volá Jarda zpátky.
"Ahoj," povídám, "je všechno vpořádku?"
Na druhá straně bylo nic nechápající ticho. To člověk vycítí, že ten druhý neví.
Tož povídám: "No, je přece pondělí, máme filmovej klub, už tady čekám …"
"A… aha …ale já jsem na to asi zapomněl …"
A už to jelo.
Já neposlal plakát, protože už jsem ho poslal v listopadu a nepromítalo se, jelikož nešel proud, takže film jsem měl promítat na druhý pokus včera. A protože jsem neposlal plakát, Jarda na to zapomněl, nevyvěsil to … a on opravdu nikdo nepřišel. A to jsme čekali do půl, kdy normálně začínám promítat.
Nu což, tak zase příště. Snad to napotřetí vyjde.
Jeli jsme tedy s mou paní domů a dali jsme si filmový klub doma.
To taky nebylo špatný.

jednoduše

Věci jednoduché netřeba měnit. Stačí je používat - jak jinak, než jednouše. Chce to ovšem alespoň drtek fištrónu, což mě vede k pochybám, zde mi alespoň krapítek zůstal, neboť …
Neboť jsme tuhle přivezli z Ikea nějaké regály a drobnosti. Regály už měsíc používáme, drobnosti nevyjímaje. Vysunout šuplík není nijak intelektuálně náročný úkon, což platí i o používání takové té tyčky čili stojánku na toaletní papír. Jedna role je na věšáku, další se umístí na tu stojací tyčku do zásoby. Každej ví.
A jak ty rolky na tyčku dostat? To ví taky každej. Tedy kromě mě.
Když už jsem asi potřetí ty roličky soukal na tu tyčku, říkal jsem si, že to mají tetokrát v Ikea nějak nešikovně vymyšlený. Pokaždý muset rozšroubovat ten poslední díl, aby se daly na tu tyčku ty role navléknout - to je takové málo pohotové řešení. A jak to tak šroubuju zpátky, zůstal mi ten věšáček v ruce. Vyklouzl ze závěsu.
To jsem tomu dal, pár tejdnů to sloužilo a už jsem to rozbil, povídím si a šetrně jsem to došrouboval a věšáček jsem pak opatrně vložil do toho závěsu. On tam tak nějak zaklapl.
Tak snad to bude držet.
A došel papír v tom druhém stojánku v přízemí. Ještě než jsem to obyklým způsobem rozšrouboval, zkusil jsem potáhnout za ten věšáček. Lup. Byl venku ze závěsu.
Že by to bylo …
Jo! Je to tak! Vono je to na magnet. Vono je to schválně. Nemusí se to šroubovat. Mají to přeci jen dobře vymyšlené.
Role jsem navlékl, jednu zavěsil, věšáček zaklapl do závěsu a šťastný, že jsem na to geniálně přišel, povídám to mé rozumné paní.
"A tys to nevěděl? Vždyť jsi ty stojánky montoval. To je přeci od začátku jasný …"
Nu, nevěděl, zapomněl …. Nezbývá, než se zamyslet, kam se poděl ten zbytek toho fištrónu.