WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

konvertovaný dokumenty

Jeden by myslel, že někerý věci už ví nebo si na ně vzpomene, jelikož je už jednou dělal. No jo, ale myslet …. však to znáte: jeden myslel a udělal to, druhej nemyslel a šláp do toho.
Potřeboval jsem cosi zařídit na úřadě. Copak vo to, zařídit na úřadě. Ale mám všechny bumášky? Našli jsme v kanceláři vzor z minula. Postupoval jsem stejně jako minule, ale zapomněl jsem přidat jeden veledůležitej formulář, čímž nám to ouřad vrátil a napsal i dopis, co všechno je potřeba. A hleďme: je tam něco, co jsme tam minule asi neměli. Nikdo totiž neví, co je to …"elektronická konverze dokumentu"…
Na jiném úřadě, totiž tam, kde se potvrzují pravosti například podpisů a kde jsem se i já byl ověřit, jsem se zeptal. A paní povídá, že to ona musí ouředně naskenovat, potom uložit a to místo, kam to uloží, mi pošle a tam já si to vyzvednu. Všechnou ouředně.
"Aha. Takže vy ten dokument tady ouředně naskenujete, ouředně někam uložíte, ouředně mi pošlete heslo, to já ouředně dostanu a pak to votevřu, stáhnu si to a ten sken pak pošlu na ouřad …"
"No co se s tím děje pak, to já nevím," pravila po pravdě paní.
"Aha …"
Pochopil jsem, že za třicet korun stránku mi naskenují (a že těch stránek bylo) a pak, až mi to pošlou, to můžu poslat kam chci. Třeba na ouřad.
Kdepak. Nezkusil jsem to. Popad' jsem všechny ty papíry, koupil za dva tisíce kolky a celý to papírový ručně podal do vokýnka ve Slezský. Já těm elektronickejm hejblátkům furt ňák nevěřim.
Byť by byly konvertovaný.
Elektronicky.

masopust

Masopust u nás na vsi
aneb
Medvěd v hlavní roli:

Masopust_2020-1

Masopust_2020-2

Masopust_2020-3

Masopust_2020-4

Masopust_2020-5

případ s klíčema

Určitě to není poprvé, co by se mi něco podobného přihodilo. Jen vzpomenout si, to je ta potíž.
Například s těma klíčema. Každý je jistě někdy někde zapomněl nebo ztratil. Já naposled před pár dny.
Tedy ono to bylo tak, že jsem je vlasně ani moc neztratil, jako nevěděl, kde jsou, protože dycky je mám v kapse nebo v tašce.
Takže: do kanceláře jsem se musel nějak dostat, čili klíče jsem ráno použil. Pak jsem šel ven a nikde jsem je z kapsy nevyndal, ani jsem v kapse nic nelovil. Vypadnout nemohly. Zpátky už jsem se nedostal, musel jsem poprosit o otevření. Klíče prostě nebyly.
Hned jsem začal prohlížet stůl, šuplíky, znovu kapsy u bundy, u kalhot. No prostě klíče nikde.
To už hraničí s nějakou událostí na pomezí X-files!
Kapsa tašky byla zvřená na zip. Tam tedy nejsou … ale pro jistotu se podívám.
Ha!
Jsou tu!
… no dobrá, Akta X jsou vyřešený, ale celková situace se tím ještě zhoršila.
Protože: pokud jsem postupoval tak jako vždycky, pak jsem nejdřív vyndal klíče z tašky, pak jsem si odemkl, následně dal klíče do kapsy u bundy a potom, před odchodem, jsem musel ty klíče vyndat z kapsy u bundy a dát zpátky do tašky a zavřít na zip. A o tom nic nevím.
Takže jsem se zbláznil!
Ještě před zavoláním docentu Chocholouškovi jsem se s celou lapálií a podezřením na duševní chorobu v počátečním stadiu svěřil Tereze.
"Nezbláznil ses," pravila obratem, "je to dobrý."
"No to je teda dobrý. A jak jsi na to přišla?"
"Je to jednoduchý. Ty sis ráno nevodemykal sám. Já tě do kanceláře pouštěla sama. To když jsme s Klárkou vysílaly ty kouřový signály. Nechala jsem ti votevřený dveře. Klíče jsi nevyndal z tašky."
"Ufff … to sem si voddych!"
Jo, vážně, voddych.
Už zase nejsem blázen.
Přinejmenším do chvíle, než se zase zblázním.

překladatelský oříšek

Taková nepřeložitelná slovní hříčka … praví překladatel, takto pan Čepelka, v Jáchymovi. Však to všichni znají. Ostatně tahle i spousta jiných průpovídek z filmu už zlidověla.
Mně se přihodila včera slovní hříčka, kterou nebylo třeba překládat.
Totiž: stává se, že se plus mínus přibližně ve stejném čase scházíme v kanceláři s jednou kolegyní. To se ovšem nedá srovnávat s kolegyní jinou, která je tam daleko dřív, než my. A zrovna včera jsme se sešli úplně napřesno.
Vypadá to tak, že já vylezu z auta, již přítomná kolegyně vyleze z kanceláře před dům a před tím domem se dámy setkají a dají si čouda, což já nedokážu ocenit a tak zalezu do toho domu do té kanceláře.
A právě včera povídám:
"Tedy vy to máte vychytaný. Takhle se sejít nepřesno. Nemáte na to náhodou ňáký svoje signály?"
Zatímco mi nechávala otevřené dveře od domu, pravila Tereza:
"No bodejď. Máme kouřový signály."
Uchechtli jsme se povedenému vtipu, holky si šly dát kouřovou a já zalez. Pak jsme ještě uvnitř mudrovali o tom, že takhle to ty indiáni asi nemysleli, když si dávali kouřový signály z kopce na kopec.
A slovní hříčka byla na světě - jen nevím, jak se to přeloží do japonštiny … je to takový překladatelský oříšek.
Snad pan Čepelka by věděl.

není to suchý

Každej to má jinak, s tím jeden nepohne. Tudíž například praktickyuvažujícíHanička vnímá rostliny jako přírodu kolem, do níž je zahrnut vznik i zmar. Kačka naopak všechno zachraňuje. Nejdřív mě s tím kapánek dožírala, jenomže pak se ukázalo, že všechny kytky, co kdy dostala v květináči, žijou, mají se k světu a kvetou a to včetně orchidejí, což považuju za malý zázrak. Teď mám Kačku za zázračného pečovatele o svět kolem a s dožíráním je dávno utrum. Naopak přišel obdiv k té trpělivosti a Kaččině péči.
Zkusil jsem to tedy včera po jejím vzoru.
Tuhle na balkóně se už nějakou dobu válí a celou teplou vlhkou zimu živoří jakýsi jehličnan. Nějakej druh cypřišku to asi bude. Květináč z toho odpadl, hlína vysychá, ale jehličky pořád neopadaly. Když jsem si řekl, že už teda z něj konečně bude ten humus pro jiné rostliny, ukázalo se, že to není suchý. Nějak mi ho přišlo líto. A tak jsem mu včera koupil velkej hliněnej květináč i s miskou, zem pro okrasné jehličnany a od večera už je znovu v poloze vzpřímené a důstojně se tyčí nad květináčem v zalité zemi. Víc se pro tuhle chvíli dělat nedá.
Teď nezbývá než čekat do jara, jestli se probudí a poroste.

kroužek s jazýčkem

Před lety jsem pátral po tom, co znamená doživotní záruka. Jednalo se o sluchátka Koss. Tedy nikoliv ta velevážená skládací, která skvěle hrají a má je každej. Ta se mi nerozbila, poněvadž jsou nerozbitná. Šlo o špunty Koss. Už ani nevím, co přesně je potkalo, ale rozhodně to bylo něco velice destruktivního. Tož jsem pátral a volal do servisu. Ano, potvrdili, že doživotní záruka platí. A že mi sluchátka vymění bez průtahů za nová. Byť by jen kousíček z nich zbyl. Ovšem musím zaplatiti manipulační poplatek. Něco jako dopravné nebo tak nějak. I proč by ne, řekl jsem si a šel pro nová sluchátka. Jenže ono se ukázalo, že onen manipulační poplatek není v řádu korun, ale tím řádem se blíží nějakému jednocifernému zlomku ceny sluchátek nových. No prostě abych to zkrátil: sluchátka sice mají doživotní záruku, ale je to jako by si člověk furt dokola kupoval nový se slevou.
Ten nový stativ má taky doživotní záruku. Nechci to zkoumat a doufám, že nebude potřeba, ale průpravu už mám, tudíž zázrak neočekávám.
Nicméně zpě k tý záruce.
V Lidlu mi bez řečí přijali kapslový kávovar na reklamaci. Není to žádnej výkvět moderních technologií, ale kafe z kapsle to udělá dřív, než člověk řekne Popokatepetl aniž by si zlomil jazyk. Jenomže ono to najednou začalo téct kolem, lógr v hrnku a když jsem se mrknul dovnitř, lezlo z toho nějaké gumové těsnění. Prostě to vydrželo jen dva měsíce. O žádné doživotní záruce nemůže být řeč, ale dvouletá platí. Tudíž předáno k opravě, jak psáno výše. A teď jsem vážně zvědavej, co s tím udělají.
Já mít k dispozici to na míru vyráběné těsnění - tedy takový kroužek s hranatým průřezem a jakýmsi jazýčkem - vyměnil bych si ho sám. Jenže koupit se nedá. Tak teď čekám, co mi ve lhůtě třiceti dnů vrátěj. Potěšilo by mě, kdyby to opravili, ale obávám se, že nastane oprava výměnou, k čemuž vede cena toho výrobku, jelikož cena hodiny práce servisního technika včetně dopravy tam a zpět bude zřejmě vyšší, než ten aparátek. No - nechám se překvapit.

stativ z uhlíku

Po třetí se tady zmíním o stativu z uhlíku, kterej nezanechává uhlíkovou stopu, jelikož všechen uhlík z tý stopy je obratem spotřebovanej právě na ten stativ …. To je ale pitomost, co jsem napsal, že jo?
Já mám tyhlety absurdity rád.
Dosti ale sarkasmů.
Hoši z Peak Design si vydělávají na živobytí vymýšlením vychytávek a holt občas vymyslí i myšlenku, která mi zrovna
není po chuti. To mi nebrání užívat ony vychytávky jimi vymyšlené.
Nuže tedy: stativ dorazil minulý týden a včera dorazila zpráva, že posledních 900 stativů uvázlo v Číně, kde se vyráběly (ano, píšou ve zprávě, že vláda uzavřela kvůli šíření viru výrobny a zakázala cestování i přepravu zboží). Zdá se tedy, že jsem měl to štěstí a dostal svůj stativ na poslední chvíli.
Stativ sám je opravdu technická vychytávka. Nepodobá se žádnému stativu, který jsem kdy předtím viděl. Hned jsem ho začal zkoušet, zakládat na něj foťák i mobil, žďuchal jsem do něj a zkoumal třas, přestavoval ho ze stativové verze na verzi stolní, inu, hrál jsem si. V terénu jsem ho zatím nezkoušel, ale musím říct, že nosit, skládat a rozkládat se bude určitě skvěle. Jsem zvědav, jak se projeví jeho lehké tenoučké tyčky posledního dílu stativových noh. Budí dojem, že toho moc neunesou, ale testované je to na deset kilo, což můj aparát i s nejdelším sklem zdaleka nedosahuje.
Jsem na to zvědavý a vlastně už hledám příležitost, kde bych mohl ten cestovní stativ pořádně vyzkoušet.
Pocity jsou zatím smíšené. Totiž při své prezentaci ti amíci z Peak Design používají pochopitelně nanejvýš lichotící a povznášející výrazy velmi často začínající předponou nej …
Já to vidím umírněněji a mám prostě radost, že vznikl stativ, který jsem si přál, že už ho mám doma, čímž se přihodilo, že mám konečně opět pořádnou trojnožku.

v imerzivním divadle

Tak jsme byli v imerzivním divadle. To cizí slovo jsem si musel dneska najít ve slovníku, poněvadž jsem ho slyšel poprvé. Na wikipedii píšou, že Imerze (mentální činnost) - je prožívání činnosti do hloubky, pohroužení se do činnosti.
Tak tedy prožívání činnosti do hloubky nastalo ve chvíli, kdy si mi Fany sedla na klín, jelikož mi nedošlo, že zrovínka do toho křesla, ve kterém sedím, se hodlá ve své roli posadit taky. Ostatně nebyl jsem sám, na Matěje si sedla taky, ale u toho jsem nebyl, poněvadž jsem hluboce prožíval jiné děje v jiných místnostech vily.
Divadlo se totiž odehrává v prvorepublikové vile Na Cihlářce a je to událost, kterou jsem opravdu nikdy předtím nezažil, ani o ní neslyšel. A protože jsem přišel velmi nepřipraven, vůbec jsem netušil, co se to vlastně děje. Během celého toho večírku, přesněji řečeno fiktivní vernisáže, jsem pomalu začal zjišťovat, že my, diváci, máme být něčím jako přihlížeči dějů v jednotlivých patrech, na terasách, v pokojích, halách a dalších prostorách vily. Nějak jsem se během celého představení nedokázal vžít do role šmíráka, kterej slídí po domě a vyhledává, kde se co šustne, aby mohl sledovat, co že se to děje.
Matěj to vzal jako detektivní pátrání a psal si poznámky, aby pak vyslovoval teorie o tom, kdo co provedl. Kačka s Haničkou si to asi taky užívaly. Já byl naprosto ztracenej. Hlavně proto, že až do samého konce mi nedocházelo, že role diváků je skutečně role jakýchsi pátračů po tom, kde se co bude odehrávat, kam tedy vejít a co a koho sledovat. Některé scénky se pravděpodobně několikrát opakovaly, aby měl divák větší šanci vidět všechny. Já tu šanci nevyužil. Nešlo mi to. Prodírat se na úzkých schodech davem, případně jít s ním, pozorovat, kam herci jdou a co zrovna dělají, o čem se baví …
Je to jako film rozstříhaný na jednotlivé obrazy, které si má divák nejdřív najít a poté, pokud je vůbec najde, nějak si je poskládat. S herci se snad dá i mluvit a oni vás vezmou do role, ale ani to se mi nepodařilo.
Je to prý úžasné, dočetl jsem se na síti. Matěj nadšeně vyprávěl o svém pátrání, Kačka se občas přidala. Já byl jenom zmatenej. Jediný, co vím, je, že vrahem nebyl zahradník už proto, že o žádnou vraždu nešlo.

příběh zcela obyčejný

Když člověk najde něco, co hledal, obvykle ho to potěší. Když ovšem najde něco, co nehledal, ba co víc - něco, o čem netušil, že by to měl postrádat, jde o překvapení.
Včera jsem byl překvapen.
Našla se kartička pojištěnce … se jméne Martin. Příjmení sedělo.
Odpovídám tedy, že Martina neznám, ale kdyby se jednalo o Matěje, vím, o koho jde.
Jo, je to Matěj, to byl omyl. A je to stejná pojišťovna. Takže je to ona - ta kartička, zněla další zpráva.
Dohodli jsme se na předání. A začalo mi to vrtat hlavou. Ptal jsem se mépořádnéHaničky. Ne, o nějaké ztrátě nic nevím. Ptal jsem se Matěje. Ne, má ji asi doma, ale neví.
Jak se tedy mohla kartička dostat do Břežan?
A je to vůbec ona?
Pátral jsem a nic nevypátral. Kartičku jsem si odpoledne převzal, ještě jsem pro jistotu kontroloval datum narození - no ano, je to Matějova pojišťovací kartička. Poděkoval jsem a vrtalo mi to hlavou víc a víc. Jak se právě sem mohla ta kartička dostat?
Zkoušel jsem Matěje. Kdepak. Na tom místě být nemohl.
A tak pátrám a pátrám - a tu mě napadne, že já sám jsem tou ulicí předevčírem šel. No jo, ale copak já mám někdy u sebe Matějovu kartičku?
No nemám.
Nikdy.
Leda snad … tehdy, když jsme jeli s Matějem a jeho kotníkem na pohotovost. To jsem ji měl.
Ale pak … teď už dál nevím.
A je to jasný! Já ji nevyndal z kapsy, bundu jsem od té doby neměl, až před dvěma dny. A to jsem zrovna šel tou ulicí …
Mám to!
Tu kartičku jsem vytratil já, ale takovou shodou nikdy před tím nenastalých skutečností, že se to na první, druhý i třetí pohled zdálo naprosto nemožné.
A vida - stačí trochu zapátrat a nemožné se stane příběhem zcela občejným.

není třicet jako třicet

Měřící metody i přesnost měřidel určují kvalitu měření, to je stará vesta. Když třeba dáte k sobě dvě pravítka školního typu o prodávané délce třicet centimetrů a každé bude od jiného výrobce, zjistíte, že není třicet jako třicet. Ty tam jsou časy, kdy se délka kalibrovala platino iridiovým metrem uloženým v Sèvres ve Francii. Na ten se alespoň dalo šáhnout. Teď je to samá vlna, vakuum, atomy. Položit ruka se na to nedá. A tak se měří ledasčím.
Například v sobotu jsme s Kačkou měřili hodinkama. Zcela vyjímečně odpoledne nepršelo a tak jsme si v letošní teplé zimě udělali vycházku na Petřín. Lanovku jsme nechali turistům a vydali jsme se kolem Máchy k Nebozízku a nahoru k bludišti. Kačka trošičku reptala, jelikož to bylo do kopce, ale ten, kdo nahoře nomohl popadnout dech, jsem byl pochopitelně já. Davy turistů dál čekaly ve frontě před dolní stanicí lanovky, čímž jsme měli v bludišti volno. Samozřejmě jsme si udělali obrázky před zrcadly a procházka pokračovala. Hádali jsme, jestli bude Vojta stát na stráži před hradem, ale neuhádli. Nestál. Tak jsme si našli při výhledu na Prahu nějaká ta Národní muzea a divadla a radnice a Žižky na koních a vůbec všechny ty záchytné body, co je v Praze známe a po Starých zámeckých došli přes náplavku a Kampu zase zpátky k autu.
A celou tu dobu Kačka hlásila, kolik už jsme ušli.
"Už jsou to čtyři kilometry!"
"Tatínku, já už vážně nemůžu, už jdeme šest kilometrů."
Ve Všepyšné už to bylo deset a u auta skoro jedenáct kilometrů.
Mně se to nezdálo.
"Kačko, jak to ne těch hodinkách měříš?"
"No to je podle kroků."
"Jak máš nastavenou délku kroku?"
"No to já nevím … to se nějak …"
"Aha. Tak víš co, změříme to na mapě, jo?"
"hmmm …"
Změřil jsem to a vyšlo se všemy zákoutími a obchůzkami 6,1 kilometru. Bratru skoro polovina toho, co naměřily hodinky.
Inu, na metódě holt záleží.
Ale procházka to byla náramná, to zase jo.

verze 13.3.1

Teda to se mi ještě nestalo. Odešel jsem včera ráno od počítače s tím, že je zápis hotovej. A von nebyl! A navíc: copak hotovej, ale já ani nezačal. Jen jsem otevřel aplikaci, založil nový článek a u toho zůstalo. Začal jsem řešit nějaký titulky k filmům a pokoušel jsem se rozhejbat přehrávací mechaniku, což mi nešlo a až později v kanceláři jsem zjistil, že mechanika je v pořádku, ale kabel byl špatnej. A tyhle technický zbytečnosti mi úplně zastínily psaní deníku. Tudíž včerejší zápis nebyl a s tím o den zpožděným datem ho píšu až dneska.
Je to o těch změnách.
Ono se mi často hodí používat ošoupané pořekladlo, že všechny změny jsou k horšímu. Hezky se tím kveruluje, ale pravda leží pochopitelně jinde. Je to případ od případu.
Kupříkladu ty softwérový nový verze.
Tuhleta aplikace, co jí požívám na woleschko, mě už tolikrát vypekla, že jakýkoliv update očekávám s hrůzou v očích.
Je tu ale jiná aplikace, lépe řečeno systém. Ten je většinou čím dál lepší. Systém pro telefón. Označujou ho jako iOS a teď je na světě zrovna verze třináct a chystá se čtrnáctka.
No a ta třináctka mi udělala poprvé v telefonu pěknou paseku. Nikde se o tom nepíše, nikdo to nezmiňuje, nedá se to dohledat, ale mě to pěkně dožralo.
Totiž já používám telefon i jako přehrávač rozsáhlé audioknihovny. Nejčastěji to mám jako večerníček. Pustím si nějaké povídání před spaním, nastavím časovač a když to všechno jde jako obvykle, slyším sotva polovinu. Zbytek času už spím.
Tomu pouštění předchází vybírání. Protože už se mi nechce nasazovat brejle, vybírám podle obrázků alb, které si pečlivě vybírám a ukládám, abych podle nich snadno poznal, co je to za nahrávku. A tyhle ikonky alb mi ta třináctka zamíchala. Od září loňského roku v novém systému mžourám v posteli před spaním na obrazovku, před očima přeskakují ikonky alb, každý den jiná a jinde. Desítky.
Volal jsem o pomoc podporu Apple. Jsou hodný. Dycky mi pomohli. Tentokrát mi pán po třetí servisní relaci řekl, že ten problém už mají zmapovaný, že o něm vědí, že to mají v práci vývojáři. A jestli prý chci pomoci, můžu smazat svou knihovnu, nahrát znovu pár vzorků alb, udělat sestřely obrazovek a poslat je do Applu. Do toho jsem nešel. Těch +/- devadesát giga je takový objem, že tolik hodin času na přehrávání tam a zpátky mezi telefonem a počítačem nemám. A tak že prý neva, že je to v řízení a časem to bude opraveno.
A v pondělí večer bylo. Vyšla nová verze. A najednou se moje alba vrátila na své místo, vše je tak, jak bylo, třídění a hledání funguje. Hurá! Už nemusím mžourat.
Tak tenhle udate byl opravdovou změnou k lepšímu, ale až od verze 13.3.1. Kupodivu se o tomhle problému nikdo nikde nezniňuje.
Skoro mám pocit, že to opravovali jenom kvůli mně.

osm miliard názorů

Já si tu málokdy píšu o všeobecně známejch skutečnostech už proto, že jsem si tak nějak hned na začátku psaní řek’, že by to mělo bejt psaní veselý a že nikoho nezajímá šedivej světa běh. Občas ovšem, a poslední dobou čím dál častějc, mám takovej pocit, že se svět zbláznil. Že má každej patent na rozum a rozhazuje ho kolem plnejma hrstma. Potíž je v tom, že jde jenom o pocit a svatý přesvědčení. Většinou jde však o pošetilost, která může v tom horším případě uškodit.
Zrovna včera jsem si přečet v novinách něco na tohle téma. Bylo to o zničujících australských požárech.
Já ale začnu s povodněmi.
Mám za to, že se tak nějak zapomnělo, jaký to bylo, když jsme tu měli v podstatě před pár lety dvě docela velký povodně. Hned se začlo mluvit a potom stavět kdeco proti povodním. To je jistě v pořádku. Ale nebylo by lepší použít historickou zkušenost našich předků a nerušit přirozené záplavové oblasti a nic v nich nestavět? Skoro si tak nějak myslím, že bylo. Ale jsem asi v menšině. Jezdím téměř denně těmi záplavovými oblastmi podél Vltavy. Staví se tam vesele, stavby rostou jako houby po dešti. Ptal jsem se i dvou stavitelů, jak je to s těmi bytovými domy v záplavové oblasti. A že prý v jenom případě je to v pohodě, protože dům stojí na betonových pilířích. V druhém případě prý k domu voda vůbec neprojde, protože je tam val. Jo. Takovejch domů na pilířích a valů jsem viděl tenkrát během povodní docela dost. Některý vydržely, jiný ne. Ale všechny překážely vodě a ta se pak nahrnula jinam, kde by nebyla, pokud by měla volnou cestu v záplavové oblasti.
Požáry jsou na tom hodně podobně. Už jako kluk jsem ve Vpředu četl komiksy o skautech, kteří se jmenovali Pim a Red. Dostali se jednou do situace, kdy se k nim blížil ve stepi rozsáhlý požár. Společně s průvodcem se zachránili tak, že založili menší požár ve směru proti tomu velkému. To, co shořelo před nimi v malém, je zachránilo před tím velkým. A totéž teď čtu v těch novinách. Původní obyvatelé Austrálie to po tisíceletí znali a používali. Zakládání malých řízených požárů jako prevence proti šíření velkých zničujících. Jenomže zelení ekologisti to zatrhli. To je přece neslýchané zakládat záměrně požáry. Těch mrtvejch broučků! Na hospodáře, kteří se chovají jako poctiví ochránci svých farem a řízeně a preventivně vypalují malé části země a mýtí keře a stromy je potřeba ukázat a pokutovat je a soudit je. Tím přece škodí přírodě, takhle to nejde řešit. Řikaj zelenáči. Tak teď už je to vyřešený. Teď jsou spálený všechny stromy i broučci a odpadá tím starost o jejich ochranu.
Ono to vypadá, že si z toho dělám srandu, ale opak je pravdou.
Jen se podívejme kolem sebe. Zelená ideologie je naše současnost. Pryč se spalováním fosilních paliv! Konec atomových elektráren! Jezděte bez spalovacích motorů! Užívejte výhradně obnovitelné zdroje! Fajn, jsem pro. Jen mi prosimvás, vy zelenáči, sdělte, kde ty vobnovitelný zdroje vemete a kde tu eletriku vyrobíte a jak jí dostanete tam, kde bude potřeba? A dyž nebude potřeba, jak jí uskladníte? A co dyž přestane foukat a bude pod mrakem?
A že se vztekám? No vlastně jo, vztekám se. Ani ne tak na těch bezmála osm miliard názorů, co jich po širým světě chodí, ale na těch pár, co si myslej, že na ten fištrón maj patent.

řádkuje to

Ještě znovu o těch filmech bych si tu rád něco zapsal. A totiž o restaurování a remasterování.
Ne, že bych nevěděl, o co jde. Jen mě tak nějak lákala možnost mít v šuplíku pár českých filmů, na které se s oblibou občas dívám, v oprášené podobě. Ony totiž v některých případech vyšly tak nějak podivně a posledních pár let se majitel práv rozhodl udělat nová vydání a nechat je přepsat znovu na své disky.
A tak jo. Tak já si je pořídím. Beztak už nikdy nevyjdou a pak budu smutnej, že jsem to moh' udělat a neudělal. Tož jsem si o ně napsal a za pár dní mi dorazily.
To, co mě vzteká, je právě skutečnost, že se nejedná jenom o přeuložení původního skenu jinak na nový disk. Ony ty filmy jsou totiž přeuložené se vším všudy, co se při skenu do okýnka dostalo. Vypadá to, že jsou přeskenovaný. Jenomže ne na vyšší rozlišení. A to mě dožírá.
Je to celé tak nějak na začátku cesty. Nové vydání, trochu se to liší od starého, každej ví, že restaurovat to nikdo nebude, protože by se to nezaplatilo, ale vypadá to na novej sken. Jenomže uloženo je to na dvd 5, což je nejnižší běžně prodávaná kapacita disku. Kdyby to uložili alespoň na devítku, mohlo to dopadnout líp. A nedopadlo. Je to škoda. Dali si s tím práci a kdyby jen trošičku víc chtěli, mohlo ty celé vypadat i na větší obrazovce dobře. Takhle se to musí dopočítávat a i přesto to často řádkuje. Ach jo.
Vážně to nestálo za to přidat nějakej ten šesták a uložit to ve vyšším rozlišení? Nebo snad opravdu jen použili původní někde uložené skeny a nechali je jen vypálit bez ořezání okrajů a s novým menu na nové disky? Jestli jo, pak se ptám, jestli to za tu práci stálo. O restaurování přece nejde. Jen o lepší remaster a tan zas tolik nestojí. Ale ty filmy by si to zasloužily.

dva na jeden lístek

To ony se někdy přihoděj náhody, že si jeden říká, jestli to vůbec náhody jsou.
No, je to takhle:
Na úřady chodím nerad, ikdyž se ukázalo, že se posledních několik návštěv na úřadech změnilo v docela milé povídání s nějakou tam příslušnou laskavou paní. Paní poradily, vysvětlily, zařídily. I v tom nejčerstvějším případě.
Na Katastru mi nejdřív jedna paní natřikrát po telefonu vysvětlovala, jak vyplnit a podat žádost. Týden před tím na Finančáku mi zase jiná paní trpělivě povídala, kterou žádost a jak podat a kterou zaplatit a která je zadarmo, což jsem obratem a bez chyby učinil přímo na úřadě.
Vydal jsem se tedy s vyplněnou žádostí na Katastr. Všechno to klaplo. Na Katastru jsem ještě ztropil malou scénku, když jsem podatelnu hledal a nemohl najít v přízemí, zatímco v prvním patře mě už podruhé vyvolávala paní u okýnka a to vše takovou rychlostí, že jsem si ani nestačil rozepnout kabát. Ale povedlo se. Vzala mě ihned jiná paní u vedlejšího okýnka a ještě mi řekla, kde jsem se zapomněl podepsat a co jsem zapomněl vyplnit.
Stalo se, podáno, uhrazeno, jedu zpátky.
A tu mi v metru na Pankráci zvoní telefon. Nechtělo se mi, bylo to neznámé číslo, ale nakonec jsem to zvedl. Co kdyby to byly ouřady. A vono jo. Von to byl ouřad. Finančák. A že prý to mám hotové, to, co jsem si podal.
"Ježkovy voči. Tak to já tady přestoupím na opačnej směr a hned jsem u vás."
Paní mě po telefonu natrefila jen jednu stanici od sídla úřadu.
Přeskočil jsem z vlaku do vlaku a během deseti minut vyřízeno. Papíry jsem dostal a ještě pořád na ten samej stále ještě platnej lístek jsem vlezl zpátky do metra.
Všechno jsem stih' a ještě zbyla na lístku rezerva. Tedy tomu říkám zařizování. Pak že ouřady nefungujou.
Tyhle teda zrovna fungujou skvěle.
Stih' jsem v pohodě dva na jeden lístek.

je studenej

Doprava odněkud někam je denní nevyhnutelnost a proto si tu docela často píšu i o autech. Pochopitelně o Kodiaqu, jelikož s ním zažívám první rok a musím rovnou napsat, že rok z pohledu řidiče tohohle vozu velice spokojený. Nejsem si ovšem jist, zda tu spokojenost se mnou sdílí i moje servisní okolí. Už jsem si tu zapisoval pár anomálií, se kterými si nevěděli v první chvíli rady. Stejně je to i s tou dnešní neobvyklostí.
Je zima, to jsme si všimli. Je to zima mírná, ale tu a tam se přeci jen teploty dostanou pod nulu. Nu a tím se ochladí i Kodiaq. Je to auto chytrý a tudíž to uvnitř nějak zaznamená a chová se podle toho. Ovšem některé jeho chování si žádá vysvětlení a pochopení. A někdy to dá práci.
Tentokrát se to týká systému start-stop.
Nikdo to nechce a všechny automobilky to do aut montujou. Pochopitelně. Papírově to snižuje spotřebu a tím i emise a to je v této době velké téma. Jenomže to udělátko není jenom o cvaknutí spínače a vypnutí motoru. Jak jsem se dočetl, existuje Á čtyřka hustě popsaná podmínkami, které počítač auta musí splnit, aby mohl motor vypnout. A jedna z nich je optimální teplota motoru. Nesmí bejt ani moc studenej ani moc teplej. Prostě musí bejt akorát vohřátej. A to je vzimě při startu potíž. Musí se zahřát teprve po nastartování (leda by měl přídavné topení, což ten můj nemá).
A už jsme u toho start-stop systému.
Já ho vypínám hned po rozjetí. Má to své dobré důvody, je jich plný internet a každej servisák o tom ví svý.
Jenomže to není jen tak.
Teď v zimě se mi pravidelně stává, že po krátké době, aniž bych si toho všiml, se systém sám aktivuje. A už mě to několikrát na křižovatce vypeklo. Tudíž volám prodejci, co je to za pořádek, tohleto. Pan prodejce nevěděl a měl za to, že když je to jednou vypnutý, tak je to do konce jízdy vypnutý a basta. Ten můj problém se mu zdál spíš servisní a tak ať prý zavolám k nim do servisu.
Zavolal jsem ale nejdřív do Škodovky. Tam ale taky nevěděli. A ať si prý zavolám do servisu.
Dobrá. Volám do servisu a tam taky nevěděli. A že prý jestli chci, tak můžou začít řešit záruční opravu a ať přivezu auto na diagnostiku a oni ho budou nějakou dobu testovat a … A to je ale chlapcovina, že, pane techniku.
Tak jsme se shodli, že pán nejdří prohlídne nějaký skripta od Škodovky a že dá vědět.
Udělal jsem totéž. Skripta ale nemám, tudíž jsem se ponořil do všelijakých konferencí. A ejhle! Nejsem sám.
Na konferencích mi potvrdili podobně postižení vypínači satrt-stop systému můj první závěr:
Když vypnu systém "za studena", je to v režimu, kdy počítač sám kvůli nízké teplotě vypne systém start-stop, aby se nepoškodil studený motor. Během jízdy pak dojde k automatické aktivaci systému, jelikož teploty dosáhly kýžených hodnot. A tím se to moje vypnutí deaktivuje a systém vypínání při zastavení je znovu aktivní. Čili musím znovu zasáhnout, pokud ho chci deaktivovat.
Takhle jednoduché to je.
Když volal pan technik s tím, že nic nezjistil, řekl jsem mu, že už dál hledat nemusí a popsal mu, jak to je.
Pochopil, uznal a shodli jsme se na tom, že to je poněkud nedomyšlená zabudovaná vlastnost.
To jsem zvědavej, kolik jich ještě bude.
Ale jinak jsem spokjenej - jen se pořád učím ty fígle, co na mě Škodovka ušila.

tělocvik, biologie a jiný křeslo

Jeden se může snažit, jak chce a stejně se trefí málokdy.
Vyzvedávat Matěje se sádrou u školy není nijak snadné. Na začátku jsme si sice řekli, že mi bude každý ráno hlásit, kdy přesně ho mám vyzvednout, ale nefungovalo to ani první den, kdy jsem mu musel sám dát jeho rozvrh k nahlédnutí, aby mi řekl, kdy tedy ho mám čekat před školou. To zrovna bylo pondělí a měli tělocvik, čili jsem pro něj přijel před jednou hodinou.
Nu a další pondělí si to všechno nachystám tak, abych tam byl zase v jednu hodinu. Volám mu, že stojím s autem před školou za rohem a čekám.
"No jo, ale dneska jseš tu moc brzo. Já eště budu psát biologii."
"Místo tělocviku?"
"Jo, náhradní test. Za ten, co jsem na něm chyběl."
"No tak jo. Já si teda zatím zajdu tuhle k holiči."
Ona ta moje i Matějova oficína je jen pár desítek metrů od školy, takže nápad na úsporu a využití času to byl náramnej. A zrovna tam byla ta moje paní kadeřnice.
"Tak jsem to stih', můžu zase k vám?"
"No jo, ale já teď v jednu končím. Já měla dopolední."
"A safra. No tak nic, tak nemůžu. Já tu změnu teda nějak přežiju."
Zakřenil jsem se, paní se taky zakřenila a já čekal na paní jinou, co nebude mít dopolední, ale odpolední.
Jenomže zakrátko se vše v dobré obrátilo.
Moje paní doholila pána a hned po úkonu pravila, že mě teda eště veme, ale to si prý musím přesednout na jiný křeslo, jelikož to její dopolední teď bude sloužit její odpolední kolegyni a jejím kunčoftům.
Tož jsem si přesed', paní mě vzala do parády a jen jsme byli hotoví, koukám přes okno, že už Matěj čeká na druhým chodníku.
Vyšlo to akorát.
Organizace času klapla na jedničku a já teď už vím, že písemka z biologie trvá zrovna tak dlouho jako ostříhat mi hlavu.

Valmont za šest

Včera to bylo o filmech a dneska je to zas. Tedy nikoliv o filmech, ale o filmu. U tom, co jsem včera promítal v klubu. Totiž o Valmontovi.
Mám ten film rád už od jeho premiéry před třiceti lety. Ano, už je mu tolik let. Pan Forman ho tenkrát přivezl v kufru v letadle hned po jeho americké premiéře, aby ho tu v tehdy ještě Paláci kultury předvedl poprvé u nás. A to studentům a zadarmo. Inu, když už tu Sametovou revoluci vedl jeho spolužák z Poděbrad, přišlo mu dobré přivézt taky něco z vlastní zahrádky. Nu a tenkrát jsem bydlel nedaleko toho kulturáku a protože jsem ráno v rádiu tu zprávu zaslechl, neváhal jsem ani chvilku a skoro v bačkorách a v županu jsem pelášil na premiéru Formanova Valmonta.
Hrozně se mi líbil. Pánové Forman, Ondříček, Pištěk i všichni ostatní si s ním dali obrovskou práci a je to na něm vidět. Když si Valmonta sám pro sebe srovnávám s oscarovým Amadeem, stojí oba filmy na stejné úrovni. V některých chvílích je pro mě Valmont dokonce lepší. Je komornější, práce s detaily, Ondříčkova kamera, nedopovězené náznaky, ryzí filmařský popis, vývoj postav …. no schválně jsem se před pár dny díval právě na Amadea, abych měl přímé srovnání. A můžu říct, že Amadeus mě o překot baví svým úprkem na plátně, ale Valmonta mám rád, dokážu mu rozumět, je pro mě víc živým člověkem.
Nu dosti rozborů. Kvůli tomu to tu nepíšu. Dělám si tu zápis, jelikož mám vzteka na majitele a správce toho filmu a jeho práv. On se u nás v podstatě nedá sehnat v důstojné kvalitě. Jediná edice, která tu kdy vyšla a kterou jsem včera promítal, je v tak mizerné kvalitě, že jsem se klubovým divákům omlouval před i po filmu. Je mi jasné, že film, který nebyl komerčně úspěšný, jeho vlastníky ani distributory nezajímá a o to víc mě to vzteká.
Ještě včera večer jsem sed' a hledal a hledal, až jsem ve Španělsku našel 4k remasterované vydání s italskými titulky za šest euřáčů z roku 2018. Hned jsem si ho objednal, českou podporou si to opatřím sám a už se těším, jak uvidím Valmonta znovu a jestli s tou kvalitou nekecají, budu si ho moct užít znovu a konečně v podobě, kterou si zaslouží.

uvidím mu do karet

Ve starém autě jsem měl skener. Myslím, že jsem si tu o tom i psal a pokud ne, zas taková tragédie to není. Je to takový to udělátko, co strčíte v autě do zásuvky, připojíte k telefonu a pokud je to potřeba a víte, co děláte, můžete bez ztráty kytičky vymazat nějakou tu chybu katalyzátoru, což vám ušetří hromadu peněz za nový.
Nu a ten skener jsem ve starém autě nechal. Co s ním taky. V novém nebude potřeba.
No jo. Jenomže ono to na mě tuhle houklo, že nemám dost chladící kapaliny. Nejdřív jsem se vyděsil, že to na mě povykuje. Pak jsem tu kapalinu tedy dolil, ale už mi začalo vrtat hlavou: samá elektronika, kdejaký čidlo … a já nevím, co se tam děje, dokud nezajedu do servisu. Chtělo by to … no ano, chtělo by to skener.
A tak jsem si ho objednal.
A dneska přišel.
Nedočkavě jsem ho hned zapojil, cestou do Modřan navečer spojil s telefonem a vono jo, vono to ukazuje, jak má, protokoly to čte, informace podává.
Hned jsem o něco klidnější. Když to ne mě zase začne povykovat, co a jak mám udělat, zapnu skener a uvidím tomu počítači v autě pěkně do karet. To nemůže bejt nigdá na škodu.

zmizela

Tuhle ohranou písničku už jsem si tady pouštěl kolikrát. A dneska je tu zas.
Totiž každej ví, že všechny změny jsou dycky jenom k horšímu. Namlouvat si, že něčím novým si polepším, je pošetilost. Pochopitelně jsou i vyjímky, ale nebude jich moc.
Nuže ta dnešní změna je patrná pouze dlouhodobým a pečlivým čtenářům. Něco tu totiž chybí. Ne, není to vybídnutí k prospektorské aktivitě a dolování rozdílů. Spíš jde o to, že nejviditelnější je pochopitelně hlavní stránka woleschka a další nejzajímavější je meteo s kamerou a aktuální situací. Mezi tím jsou ještě další rubriky včetně mluweného woleschka a galerie. A to už jsem u toho.
Galerie ode dneška chybí.
Čert by mě vzal, jak jsem se vzteknul, když jsem přišel na to, že zmizela. Ona totiž ještě do Silvestra fungovala. Pak jsem obvyklým způsobem zálohoval ročník 2019 a založol nový, tedy 2020. A tumáščertekropáč: při této banální každoroční operaci zmizelo všech patnáct let obrázků z galerie!
Snažil jsem se to napravit, přelinkovat, znovu načíst a nic. Nejde to.
Ta nová verze softwéru, kterou jsem byl nucen vloni nainstalovat a kvůli které má woleschko nový vzhled, mi vyčistila galerii. Dočist dočista. Je to další patálie s novou verzí. Ty ostatní bugy už jsem tu při přechodu na novou verzi popisoval a omlouval se laskavým čtenářům, kteří prohlíželi původní woleschko v Exploreru. To, jak víme, už s novou verzí taky nejde.
Tedy hrom aby vás, mizerní vývojáři, za to po poli honil!
Ale já se nedám. Jestli to půjde, vyrobím gelerii znovu. Už proto, že mi připomíná chvíle minulé, které stály za zaznamenání. Pořád je mám schovaný v archivu, ty fotky. Jsou tam, kde dycky byly. Jen ten novej krám je prostě nevidí. Dá to práci, ale snad se to po čase podaří a woleschko zase bude úplné. Bez těch obrázků v galerii je to takový bez šťávy.

telepatie kompjůtrů

Od dob, kdy vrcholem výpočetní techniky bylo logaritmické pravítko, zase neuběhlo tolik let. Pravítko jsem nosil v takovém koženkovém futrále, aby se v tašce neošoupalo. Stejně tak nosíme dneska ve futrále telefony, které nám je taky líto ošoupat, nehledě k přenosným počítačům, které chováme jako v bavlnce. Tedy někteří.
Posun v balení výpočetní techniky nenastal. Ovšem obsah těch obalů nám změnil život.
Změnu jsem zaznamenal naposled včera.
Tedy ona se projevuje už nějakou dobu, ale ta záhada, ta na mě vykoukla právě včera.
Totiž domácí počítač měl poslední dobou nějaké problémy s rychlostí. Nejvíc mě to dožíralo, když jsem si potřeboval stáhnout testovací audio disk pro nastavení reproduktorů. Data tekla rychlostí ztuhlého medu. Nepátral jsem po příčinách, nějak to nakonec doteklo, já si reproduktory nastavil a tím jsem to měl za vyřízené.
Pracovní počítač - ten pečlivě zabalenej v tom futrálu - měl zase jinou vadu. Půl roku stará baterka se poslední dobou značně vybíjela a bez důvodu měl MacBook ráno vždycky jen tak pět, šest procent baterie. Záhada. Všechno vypnutý, počítač spí a přesto se vybije.
No a včera to na mě vykouklo.
Ten soubor, kterej jsem stahoval na domácím stolním počítači, se mi objevil ve stažených položkách na počítači pracovním, téměř vybitém.
Telepatie kompjůtrů? Přenos dat paralelními vesmíry?
Nevím. Zřejmě to bude nějaká chytrá funkce, kterou jsem sice nikde neaktivoval, ale taky nikde nezakázal. Počítače, oba pod mou identifikací, si zřejmě sdělují, co asi tak zrovna na jednom z nich dělám a pak si to potají nějak vymění.
Tím se jeden zpomaluje a druhej vybíjí.
Anebo je to úplně jinak a já nevím jak. Začínám mít dojem, že to ty počítače přehánějí.
To by se logaritmickým pravítkům stát nemohlo.

střapatá

"Co pro vás můžu udělat?" tázala se ta laskavá paní.
"Víte ja bych potřeboval takovou tu …"
"Jakou?" tázala se dál.
"No takovou tu střapatou, jak se s ní dá utírat …"
"Jo vy myslíte takovou tu …"
"Jo, zrovínka takovou."
"Aha, už vím. Ale tu já asi nemám."
"A to je škoda."
"Ale měla bych tuhle takovou."
"Hmmm… takovou jsem ještě neviděl."
"Ta je dobrá. Mně slouží skvěle."
"Jo?"
"Ano, dokonce možná líp, jak ta střapatá."
"No tak já bych ji teda vyzkoušel. Ale růžovou nechci."
"A jakou byste si vybral?"
"Asi tu zelenou."
"No jo, já mám taky zelenou, ta je nejlepší," souhlasila paní a podala mi zelenou prachovku na tyčce. Vysouvací, za roh ohejbací.
S tou se to bude, panečku, utírat prach.
A to ani není moc střapatá.

PF 2020

PF2020