WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dostanu se za bojler

Ono tedy sehnat dneska řemeslníka, to je výkon hodný kouzelníka tahajícího králíky z klobouku. Jednak nevíte, kde klobouk vzít, aby v něm vůbec nějakej řemeslník byl a potom, když už se vám poštěstí a ušáka máte v hrsti, ještě netušíte, estli je to ten pravej. Je to lapálie. Řemeslo sice má zlaté dno, ale koho už dneska zajímá zlato, že.
Na mé stavbě se řemeslníci nacházejí, jenomže jen občas. Snad se to ale nějak blíží bodu, kdy v tom dlouhatánském tunelu možná začne být v dálce vidět malé světýlko jeho konce.
A tak včera přivezli schodovky a dlažbu a zkusmo jsme hned prubli instalovat jeden dřevěný schod s kulatým nosem, co jen jako dřevo vypadá, ale je to ve skutečnosti metr třicet dlouhá dlaždice. Potom měli pánové v plánu pomoci panu topenáři (to je ten, se kterým jsme chodili do stejné školy) instalovat bojler ve sklepě. Ano, v tom sklepě, co v něm teď už zase není voda, ale ještě nedávno byla.
Pan topenář práce řídil, druzí dva pracanti bojler nesli a umisťovali na zeď do připravených závěsů. Já nahoře v domě prohlížel, jak budou vypadat ve finále schody. Najednou slyším řev a poté bujarý halas a smích. Jdu dolů, do sklepa, podívat se, co řemeslníci vyvedli.
"No to se pojďte podívat," směje se pan topenář.
Já tedy jdu, abych viděl.
A jeden z těch nosičů leží zkroucený pod bojlerem, vrtí se jak žížala na háčku a těmi vrtivými a píďalkovými pohyby se snaží dostat zpoza a zpod bojleru. Přihlížející soudruzi se řehtají, až se za břicho popadají, přičemž přímý kolega pana píďalky se má opravdu za co popadat.
"Vy jste mi ho tam málem zazdili," povídám s úsměvem.
"Jo, ale on se
nakonec vysoukal," děl pan topenář.
Nuže tedy vysoukáno jest, všichni zdrávi a veselé mysli jsou před bojlerem a pan topenář může dokončit dílo.
"Tak to byla dobrá ukázka," říkám mu.
"Proč?"
"No protože teď už je jasné, že kdyby něco, za bojler se dostanu a potom i ven."
Tož tak.

drží to

Bylo to tím. Ano, stačilo vyměnit matky obyčejné, šestihranné, za samojistné s vroubkováním na spodní straně a vložit podložky vějířové místo pérovek. To jsem učinil včera, neboť jednak přišel náhradní čep a pak pan stavitel nechal odklidit na mou žádost ten élent a já se mohl pustit do vysekání kopřiv.
Takže na nějakou dobu závěrečná zpráva o bubnové sekačce zní:
Je perfektní, podetne bez problému i křoviska za humny, ba i plot, pokud si člověk nedá pozor. Ale je potřeba vyměnit původně montované matky na závitových čepech nožů. Skutečně se jedná o nevhodně zvolený způsob zajištění. Ty matky, které jsem tuhle koupil u Rouska, se ve spojení s vějířovou podložkou perfektně zakousnou do uložení v talíři. Stačí řádně utáhnout a drží to jak helvétská víra.
Tož páni konstruktéři z Jikovu: tuhle máte ode mě zdarma doporučení ke změně.
To mi připomíná mé konstruktérské začátky, kdy jsem zkonstruoval kopírovací frézku na profil běžkařských lyží. A když ji podle mých výkresů vyráběli, zavolali si mě do závodu. To prý dělali rádi a často. Přijel jsem, vzali mě do výroby a povídají:
"Tak pane inženýre, kudy si myslíte, že budeme mít přístup tady k tomu ložisku?"
"Hmmm…"
"Tak my vám to povíme: nikudy. Vy jste tu, pane inženýre, zapomněl udělat montážní otvor. Tak my jsme ho tu za vás vyřízli, vidíte. Tuhle."
A vomazali mi mou první samostatnou konstrukční zkušenost vo prsa.
To já teď nemám zapotřebí. Mně stačí ta radost z toho, že si umím poradit se sekačkou.
Tož hezké léto!

sám na Paloučku

Loňské léto bylo jiné. Především tím, že virus covid byl novinkou a po uvolnění na začátku prázdnin jsme si všichni chtěli užít času venku při cvičení. Na Paloučku se nás scházelo obvykle šest. Rekord byl o osmi cvičencích a na minimum to kleslo, když jsme s Ondřejem zůstali na trávníku sami dva.
Letos je situace opět trochu jiná.
Nastalo očkování, rozvolňování, cestování podle pravidel.
Na Paloučku jsme nejčastěji dva s Radkem a když je Ondřej na základně, tak tři. Ale stává se, že Radek napíše, že nemůže a to se na Palouček potom nevypravím ani já, což mě mrzí, jelikož cvičení mě baví.
Od pátku už by zase měl cvičit i Ondřej, čímž náš kolektiv nabyde o padesát procent. Ovšem včera byla premiéra.
To jsem přijel, nastříkal se repelentem a začal si sám cvičit. On Radek přijde, to by napsal, kdyby nepřišel.
I cvičil jsem čikung a nikdo nepřišel.
Dal jsem si třináctku a stále nic.
Nu a tak jsem jsem usoudil, že tentokrát možná zůstanu na trávníku u lesa sám. Zacvičil jsem si tedy sedmdesátčtyřku a příjemně rozhýbán jsem pořád žil v naději, že přeci jen alespoň někdo …
Naděje zmizela a poté jsem zmizel i já.
Tentokrát prvně po samostatném cvičení.
Ale dal jsem si záležet.

poslední přání

To byl takhle sedmého sedmý sraz skútrařů Vespa v Břežanech. Takový tichý spolek na barevných strojích přijel na náměstí, dal si večeři a zase odjel. My jsme měli s kamarády sraz tamtéž, abychom to viděli.
Nu a tak sedíme v hospůdce na zahrádce o pár metrů vedle, koukáme, povídáme, fotíme.
Byl v té hospůdce, která pořád mění nájemce a jakživo ten nájemce dlouho nevydrží, takový … no, obsluha v kraťasech. Asi se tak nějak v rámci své ochoty snažil alespoň moc nekazit konzumaci. A že prý co si dáme a tak jsme si něco dali a on to přinesl, tak nějak … no, jak říkám: v rámci své ochoty obsluhovat.
A pak, asi tak po dvaceti minutách přišel, postavil se mezi stolky na zahrádce a pravil jasným hlasem:
"Tak vaše poslední přání!"
"Co to?," tázal se Ondřej.
"Vaše poslední přání, pánové," děl onen jinoch v kraťasech.
"Poslední přání?", opáčil nevěřícně Richard.
"Ano, poslední," nenechal se zmást obsluha.
"K týhle votázce by mu víc slušel rubáš a kosa," povídám já směrem ke kamarádům.
"Tak dáte si eště něco? Za půl hodiny zavíráme."
Nedali jsme si už nic. A už tam nepůjdeme.
Nikdo z nás se totiž necejtí na poslední přání. Máme jich pořád každej eště fůru.

Vespa_210707

sekáč Jára Cimrman

Tož tedy když potřebuju posekat vysokou trávu, musím si ji posekat sám. Jak? Například kosou, jenomže to bych kosil jseště dneska. Tudíž je třeba použít nějakou sekačku, ale tu, co mám v garáži, ne, protože ta vysokou trávu neumí. Ondřej mi sice chtěl půjčit kosu motorovou, ale s touhle vyžínačkou to taky není úpně to ořechový. Ta je spíš na nepřístupný plochy. Ale na velkou zahradu? Ze všeho vycházela nejlíp sekačka bubnová. Možná jsem si ji měl jenom půjčit, ale to mě, přiznám se, nenapadlo. No nic, v Alze měli jednu poslední, tak mi ji dovezli.
Seká to báječně. A už to není jen tak obyčejná sekačka. Už je to stroj. Skoro by se dalo říct stroj na pole. Sice by to pole taky trvalo týden, ale šlo by to.
Nuže pojďme na to.
Báječné. Snadno, rovnoměrným tempem a prakticky vše, co je v cestě sekačka požne. A to i třeba náletové křoví. Nejtlustší kmínek mohl mít tak sedm - osm centimetrů v průměru. Takže skvělý stroj.
Ovšem všechno má háček. I tahle bubnová sekačka, která háčků nemaje, je osazena čtyřmi noži. A tady je ten kámen úrazu. Pochopitelně, že jsem kontroloval, jestli jsou nože uloženy pevně a šrouby na čepech utaženy. Nestačilo to. V jedné chvíli padla kosa na kámen, či co to tam bylo a nůž ulít'. Tedy přesněji řečeno matky se vibracemi pomalu povolovaly a jedna se vyklepala úplně. A hledejte ve vysoké trávě matku desítku. Byl jsem rád, že jsem našel alespoň nůž. No jo, ale jak dál? Na tři nože to sice seká, ale tak to hází kvůli nevyváženosti, že by brzy ulítla i hřídel.
Vzpomněl jsem si na Járu Cimrmana. Ve hře Afrika vykládá strojník Puchmajer o dvánactiválcovém motoru, který jede klidně i na jedenáct, deset, … šest válců. Když to Jára dokázal se vzducholdí, proč já bych to nemohl zkusit se sekačkou?
Odšrouboval jsem tedy nůž protilehlý tomu vypadlému. Zbylé dva jsem pořádně utáhl a: sekáme dál!
Sekačka jede výborně i na dva nože.
Dílo dokonáno, zahrada posečena.
A to nejen díky sekačce, ale i Járu Cimrmanovi. Jak je vidět, byl to sekáč.

jak nosit roušku

To je stará vesta, že většina lidí z Asie nosila roušky velice pečlivě i před covidem. Jsou jaksi vychováni k ohleduplnosti a než by na někoho prskli bacila, radši si vezmou hadřík před ksicht. Nu a opět nám jdou příkladem i v dobách covidových.
Včera jsem si byl támhle na Smíchově pro zelený čaj u Vietnamců. A na dveřích měli přilepenou tuhle cedulku, která mluví za ně i za vše:

rouska_210707

chladí to a hned to zaschne

Drobná, až nepatrná zranění člověk nevnímá, dokud tato na sebe neupozorní. V tomto případě upozornění přišlo okamžitě, neboť koneček ukazováku je hned na ráně.
Tedy při krájení rajčat ostrým nožem si musím dávat pozor, to si říkám vždycky. Předevčírem jsem si to říkal taky, ale asi ne dost důrazně. Maličký kousek kůže s masem asi tak milimetr byl oddělen, ani jsem si nevšiml. Jenomže ono to hned vzápětí jaksi bez povšimnutí nešlo. Teče z toho provozní kapalina. A to já nemusím. Okamžitě jsem to zmáčkl a krev přestala crčet. Ale co s tím? Napadlo mě potřít tu drobnost kamencem. Mám ho připravený, kdybych se říznul při holení.
No, pálilo to jeko čert, ale nezastavilo se to. Tak jsem to nějak stáhl leukoplastí a pokračoval dál v krájení. No jo, ale rajčata mám radši s vinným octem a olivovým olejem. Jinou příchuť mít nemusím. Takže omýt od krve. A zas to začalo kapat pod náplastí.
Vodšpuntoval jsem náplast, celé tu zase pevně zmáčknul a zkusil to zakápnout takovým gelem, co je přímo na to, ale musel jsem počkat, až to aspoň trochu zachne. Jinak bych měl všude červené šmouhy a v salátu krvavou lázeň. Nu, povedlo se a včera jsem si zašel do lékárny, jestli nemají něco na takovéhle lapálie, aby se to hned zastavilo a abych něměl včecko zapatlaný. Nabídli mi prášek se stříbrem. No tak jo.
Hned jsem to zkusil a vono jo. Chladí to, zastaví to krvácení a hned to zaschne. Normální zásyp. Ten jsem naposled viděl, když jsem si natlouk' koleno a babička mi ho zasypala takovým žlutým práškem. Teď je to prášek bílej, ale funguje stejně.
Mám ho od včera na viditelným místě nachystanej.
Rajčata totiž můžu ve všech podobách, ale bez krve je to lepčí.

třikrát týdně

Podle včerejšího zápisu by se mohlo zdát, že cvičení skončilo a pokračování bude až po prázdninách.
Kdepak. Cvičení pokračuje.
Stejně jako vloni jsme si s Ondřejem řekli, že budeme cvičit dál.
Občas se sice stane, že je někdo na cestách nebo jinde, ale plánovaný kalendář to nenaruší. Princip je ten, že kdo může, ten přijde.
No jo, ale včera Ondřej nemohl a když jsem jel na Palouček, potkal jsem Radka, jak kamsi odjíždí. Moc nás tam dneska nebude, povídám si. A jedu dál. Přijel jsem na míso a podle očekávání nikde nikdo. I co, už jse tady, dám si sedmdesátčyřku.
A dal jsem si.
Ta část sestavy, kterou jsem si stihnul trochu zapamatovat, trvá asi tak sedm minut.
Byl to pro mě neobvyklý zážitek. Nikde ani noha, jen ty moje. Na kraji lesa jsem si pěkně cvičil. Ticho a do ticha jen to ptacto nebeské. Komáry nepočítám, to jsou potvory, proti těm mám s sebou letos vždycky repelent.
Dal jsem si sestavu dvakrát a když cvičím potřetí, slyším přijíždět auto. A vono jo, slyším dobře a už dobře i vidím. Nebudu sám.
Přijela Dáša a hned se pustila do rozcvičky a za chvilku už jsme pilovali sestavy.
Cvičení bylo zase báječné. Dali jsme si obvyklou dávku sestav a mně to vyšlo na dobrou hodinku.
Prima to bylo.
Jedeme dál. Třikrát týdně i o prázdninách.

s shifu na dvorku

Tak jsme tenhle školní - cvičební rok zakončili cvičením. Bylo to společné cvičení u naší shifu. Ono to má tu výhodu, že Zhai Hua má hospůdku tuhle ve Vršovicích a za ní je v domě dvorek a tam se dá cvičit.
Nu a tak jsme asi tak hoďku pod dohledem cvičili, vyjasnili jsme si některé formy a hlavně: pak byla společná večeře!
Měli jsme knedlíčky, saláty, pálivé maso … inu jako v Číně.
Tak nějak si tedy představuju závěr školního roku.
Báječné!

studie v šarlatové

Mít otevřená okna, to je v létě a v noci nutnost, poněvadž je třeba chladit. Ovšem mít k tomu otevřená ještě okna střešní, to je daleko lepší, ale taky daleko nebezpečnější, poněvadž člověk neriskuje ani tak to, že mu do světnice vletí netopejr, ale hlavně to, že mu dounitř naprší. Tudíž je třeba, v případě otevřených oken střešních, býti neustále napozoru a včas se probudit a jít ta okna zavřít, aby nenapršelo. Ne vždycky se to daří. Někdy naprší.
Dneska ráno nenapršelo.
Probudilo mě jemné šelestění, déšť právě začínal.
Ale nejen déšť. Ona začínala kolem páté ráno bouřka. Stihnul jsem zavřít. A stihnul jsem postavit foťák na stativ.
Pár blesků mi sice uteklo, ale to prazvláštní červené světlo, duhu a i nějaký ten blesk jsem ulovil. No vypadá to opravdu prapodivně, ale vážně to bylo tak.
Dalo by se to nazvat po holmesovsku: studie v šarlatové.

duha210629_web

štafeta a divadlo

Sobota byla bohatá na události. Jednak štafetoví běžci z našeho oddílu doběhli 2/3 trasy a Kačka finišovala ve Zvoli u rybníka, což píšu v předchozím zápise a hned na to začínalo divadlo. A Kačka po tom běhu šla nikoliv na odpočinek, ale na divadlo, což nelze než ocenit. Ostatně na všech běžcích bylo vidět, že jsou v pořádku, sil mají dost, ale když už doběhli domů, vůle běžet dál podlehla vůli jít se osprchovat a odpočinout si. Inu štafeta má přestávku a zbylých 260km doběhnou až za nějaký čas.
Naopak divadlo začalo i skončilo ještě v sobotu večer a bylo skvělé jako vždycky. Kamarádi z Hereckého Roje Ohrobeckých Buditelů dávali obnovenou premiéru Světáků. Troufám si říct, že to bylo tentokrát lepší než poprvé.
Kupodivu mají obě události něco společného.
Štafetu Kačka dobíhala v sobotu u rybníka a divadlo se konalo taktéž u rybníka. Jen s tím rozdílem, že jedno bylo ve Zvoli a druhé v Ohrobci. Ale to neva, to je hned vedle.

PrebehCR_Zvole_210626_5



Svetaci_2021_9

Svetaci_2021_32

Svetaci_2021_131

Svetaci_2021_145

Svetaci_2021_170

Svetaci_2021_175

WuShu Zvole běží 675km

Měl jsem na dnešek nachystanou senzační zprávu a stalo se, že jsou tu zprávy dvě.
Ta, která hýbe od noci celým Českem, je zničující bouře s tornádem, která na Hodonínsku spustošila asi sedm obcí.
A ta, kterou jsem měl nachystanou, je, že stateční z našeho oddílu WuShu Zvole se pod Tomášovým vedením vydali včera odpoledne na štafetový přeběh celé republiky od východu na západ. Celkem 675km, devět lidí, dvě auta, dnes se připojí další dva ve třetím voze.
Vydali se krátce po sedmé večerní hodině od nejvýchodnějšího bodu republiky v Jablůnkově směrem do bouřky, ale naštěstí je bouřka částečně minula a tornádo, které pustošilo obce, se jim vyhnulo. Posílájí zprávy, jsou v pořádku. Nejvíc bouři při běhu asi zažil právě Tomáš, který v noci přebíhal Beskydy včetně zabloudění na Slovensko v lijáku, krátkého azylu v budce na zastávce autobusu před kroupami velikosti pingpongového míčku a přelézání popadaných stromů s vybitým telefonem a ztrátou spojení s týmem. Nakonec se s doprovodným vozem díky svým instinktům potkali v pořádku a další kluci běželi dál.
V tuhle chvíli Tomášova první štafeta odpočívá po náročném běhu bouří a druhá, kde běží i Kačka i Matěj, je na trase. Posílají z trati zprávy, jsou v pořádku, ale mají zpoždění kvůli té bouřce, která zdržela Tomáše a jeho štafetu. Poslední krátký záznam z běhu je starý 58 minut a Matěj dobíhá do konce svého prvního úseku do Valašského Meziříčí. Na něj navázal Filp, nejstarší člen oddílu a v Hustopečích nad Bečvou štafetu znovu v těchto minutách přebírá Kačka a poběží svůj druhý úsek.
Běží navzdory bouři i živlům. V cíli by měli být někdy v neděli navečer po přibližně 80ti hodinách běhu.
Jsou úžasní!

ps

Kačka se v 6:55 hlásí v pořádku ze Skaličky, kde předávala štafetu Denče

8:32 … Matěj předal štafetu druhému týmu v Týnu nad Bečvou

pps

v sobotu před sednou večer Kačka finišovala jako poslední běžec a donesla pomyslnou štafetu k rybníku ve Zvoli
společným hlasováním štafetových běžců pak bylo odsouhlaseno, že to stačilo, 48hodin a 415 km mají za sebou a zbylých 260 km uběhnou za den někdy o nějakém příštím víkendu a určitě ještě letos, jelikož na tričkách je napsán rok 2021

ppps

Tu bábovku, co mají někteří v ruce a jiní v puse, jsem jim upekl jako cílovou prémii. Vlastně bábovky dvě. Jednu dědečkovu a jednu piškotovou. Mlaskali všici.

PrebehCR_Zvole_210626_7

poprvé posedmé

Tak už zase poprvé. Pokolikáté už? Inu tentokrát to bylo posedmé poprvé. Tedy sedmá první třídní schůzka před prvním či nově zvoleným ročníkem školy. Matěj měl poprvé třikrát, Kačka ho tímto trumfla a má počtvrté poprvé. Tentokrát třídní schůzku před prvním ročníkem gymnázia.
Říkal jsem si, jestli se něco změnilo. A nezměnilo.
Dostali jsme prezenční listinu, složku s papíry a paní třídní učiteleka nám zopakovala vše, co jsme na papírech dostali. K tomu přidala tři informace, které na papíře nebyly. A to čísla dveří, za kterými se skrývá hospodář jídelny, hospodářka školy a soukromý mail paní učitelky, kdyby něco.
Mail jsem hned večer využil, poněvadž jsem musel opravit datum narození Kačky na kartě studenta, což jsem ve škole z nepochopitelných důvodů popletl.
Nu, takže jsem i poprvé použil nový mail paní učitelky.
A mám ještě další poprvé.
Poprvé budeme používat v řadě čtvrtý systém pro správu komunikace školy s rodinou. Používali jsme Školu on-line, Klasifikaci, Bakaláře on-line a teď nově a poprvé Edookit. V čem jsou systémy lepší a horší? Připadá mi, že v ničem. Ovšem všechny systémy jsou nejlepší v tahání peněz ze škol. Vůbec mi není jasné, proč Ministerstvo školství nezavedlo jednotný systém komunikace pro všechny školy s příslušnými moduly pro různé úrovně škol. V jiných odvětvích to jde a tady je to svěřeno soukromým subjektům, se kterými mívám pravidelně potíže. Zvlášť s Bakaláři jsem se potýkal a to i s velikou nefunkčností a arogantně - agresivním chováním podpory, která nezajistila správné fungování aplikace a propojení s daty školy. Ale o tom jsem snad už i psal. Inu, na školáky muší bejt přísnost.
Nu a závěrem nezbývá, než si povzdechnout, že poprvé bývá čím dál častěji, což by člověk v určitém věku už nečekal.
Ale na druhou stranu paní třídní učitelka vypadá velice symapticky. Je přesně v tom věku, ve kterém bych laskavou a rozumnou paní profesorku čekal. A taková se na první schůzce zdála být. Tož má Kačka snad vystaráno.

ps …

Zkusil jsem si nainstalovat aplikaci Edookit do telefonu.
A už to začalo.
To, že nemám přístupové údaje od školy, to je v pořádku, ty dostanu až na začátku školního roku.
Ale to, že návod na instalaci aplikace v .pdf se na stránce neobjeví a po stažení z odkazu soubor .pdf nelze přečíst v žádném běžném prostředí, to je šlendrián.
A podpora?
Stejný smutný případ:
Pracovní doba 8:00 - 15:00. Školní rok skončí až za šest dní, takže "sezóna" zdaleka neskončila.
Volal jsem na podporu v 8:12. Nikdo telefon nebere … a to ani na lince pro přímou podporu pro administrátory škol. Je tam jen plechová huba.
Nu, páni inženýři z Edůkitu - váš přístup vypovídá docela jasně o tom, jak bude váš systém fungovat …
A proto: Nestojím o vaše Kity!

křest a přijímání

Letošní školní rok opravdu nebylo příliš mnoho koncertů a tím pádem, když se v neděli Kačka chystala se sborem zpívat po dohodě s místním panem farářem na mši v Úštěku, jel jsem se podívat a poslechnoput si to. Byl to zážitek.
Pan farář už na začátku pravil, že je to slavnostní den, poněvadž se bude křtít. A křtilo se. Tedy křtil se Dušan Lukáš. Ani u toho nebrečel, přesto že ho pan farář polil vodou svěcenou. Popravdě mě nenapadlo, že zrovna cikáni stojí o křest a opak byl pravdou. Přišla celé širší rodina a první lavice byly obsazeny pestrými tričky i květovanými šaty. Hned po křtu se klan sebral a pomaličku opustil kostel, což ovšem vznešenosti chvíle nijak neubralo, protože přišla na řadu další slavnost a to první přijímání.
Dvě do bílých šatečků vyšňořené holčičky poklekly před panem farářem, dostaly rozsvícené svíce na památku toho dne a jejich prvního přijetí těla i krve Páně.
Sbor k tomu všemu zpíval, paní učitelka suplovala varhaníka a pan farář chtěl ještě přidávat, že zpívají pěkně.
Náramné to bylo ikdyž se paní učitelka a sbormistryně v jedné osobě kapánek zlobila, že s panem farářem je těžká domluva, že se měli domluvit na repertoáru a nedomluvili se, že prý mají zpívat, co se hodí a to je problém, protože má být pevný pořádek a takhle to není profesionální … a tak.
I nešť. Profesionální to bylo. Já si užil báječně pestrou úštěckou slavností mši s Kaččiným sborem a paní učitelka dostala kytku od pana faráře.
Prima nedělní ráno to bylo.

… ps

Ten svatý Václav prý byl inspirací a předlohou Myslbekovi, když sochal toho svého na Václavák.

Ustek_1

Ustek_2

přidělili mi placku

Vloni měl Tomáš dostatek cvičenců, přesněji řečeno cvičenkyň a já projevil dostatečný pasivní odpor, takže mě festival Tai-ti minul. Letos jsem taky pasivně odporoval tím, že jsem se na výzvu nepřihlásil. Jenomže Tomáš mě vyhmát', jelikož se mu nedostávalo jiných, lepších.
Nu, co naplat, nastoupil jsem v sobotu na Zbraslavi v kategorii 50+.
Je to takový hezký, komorní podnik, kde si zacvičí tai-tisti, kteří pilně cvičili. Nu a my jsme pilně cvičili, což poslední půlrok obnášelo každodenní trénink během pracovního týdne. Už jsme se to jakž takž naučili nevorat, což Tomáš ocenil právě tím přihlášením do soutěže.
Nu, nebudu to protahovat. Koupil jsem si na to černej oblek s dlouhými rukávy na dva knoflíky v manžetě, bylo v něm v sobotu pěkný vedro. A nastoupil jsem na plac. Bylo to fajn. Neupad' jsem, cvičil jsem na jistotu a už od začátku bylo jasné, že mě medaile nemine, poněvadž jsme v kategorii byli jenom tři.
To, co mě překvapilo, bylo, že při vyhlašování výsledků mě nevolali hned, takže jsem třetí místo nedostal. Volali mě až jako druhýho, což znamenalo, že mi přidělili placku stříbrnou.
Páni inženýři!
Já dostal v šedesáti svuj první metál v životě!
Nu, nikdy není pozdě začít. Teď je ze mě medailista a nejen proto jsme byli s Ondřejem cvičit i včera, v neděli, v tom hrozným horku. Šlo nám to a bavilo nás to, pot z nás lil, já měl mokrý triko, Ondřej vorosený čelo. Skoro celou hodinu jsme pilovali sedmdesát čtyřku.
Budeme ji pilovat dál.
Máme na to celý prázdniny, shodli jsme se.

zatmění jen tak trochu

Minulé úplné zatmění Slunce jsme byli pozorovat ještě, když byl Juráš malý a povedlo se to jen tak trochu. Byli jsme na okraji pásma a nebylo úplně jasno. Včerejší částečné zatmění Slunce na tom bylo kapku líp. Jenomže já s fotografováním zatmění nemám vůbec žádnou zkušenost, takže se to opět povedlo jen trochu. Musel jsem nasadit ND filtry, měnit jejich počet a na výsledných obrázcích je jasné, že co jedna šedá destička, to jeden posunutý obrázek, protože průchod světla jiným prostředím a lom a zkreslení … a vůbec.
Nu, vyšlo to jak píšu: jenom tak trochu.
Jednou s mraky, jednou bez.
Ale mám ho!

zatmeni_210610_1

zatmeni_210610_2

Indyyyyyyy …!

Indyyyyyyy ….
Slyšíte taky ten vřískot? To se řítí odněkud někam některá z partnerek Indiany Jonese a ječí, jako by jí na nože brali, což zase není až tak daleko od pravdy. Mám to řícení se odněkud někam rád a ječení si vyloženě užívám. Stejně jako si užívám každou minutu filmů o Henrym Waltonu Jonesovi Juniorovi.
A tak jsem se těšil, že si u příležitosti zahájení natáčení pátého dílu, který by snad mohl jít příští rok do kin, pořídím jubilejní sadu filmů s Indym v zatím nejvšší možné kvalitě, tedy 4K UHD, která právě vyšla. Nu a skutek utek.
Už dobře dva měsíce hledám na všech možných serverech, zda bude na 4K discích podpora češtiny. A servery v tomto ohledu mlčí. Mlčí i sám vydavatel. Jen na Amazonu je zmínka o češtině. Ale to je velká mýlka! Jak mi dneska potvrdil další zdroj, tedy stránka o netuctových filmech přítele pana Soukupa (Zóna - viz odkazy), jedná se o velice zkreslující informaci. Před časem mi totéž potvrdil i pan Štěpán Čermák, provozovatel serveru Blu-shop.cz. Čeština by snad mohla být pouze na jednom jediném disku a to pouze na blu-ray a pouze u filmu Indiana Jones a chrám zkázy, kam se vzhledem k celému jubilejnímu vydání dostala jen nějakým nedopatřením.
Je to k vzteku. Nezbývá, než si počkat, až půjde pátý díl po uvedení v kinech do prodeje na discích. Snad by se pak na nás mohlo dostat.
Ach jo …. Indyyyyyyy …!

dnes 300.000

Rychlý špunty lítat nebudou, ani ohňostroj či průvod Oleškem nezorganizuju, jelikož to zas tak velká sláva není. Ovšem připomenu a zapíšu si to rád.
Woleschko si píšu od roku 2005, tedy od roku, kdy jsme se na Oleško přistěhovali. Vybral jsem to tenkrát dobře. Začal nám nový život a až donedávna život báječný. Teď se z života báječného stal život podobný, jako žijí lidé kolem nás. Někomu se daří, jinému méně, ale pořád se to dá vydržet. Zda se ještě něco nějak zásadně změní, těžko říct. Už teď je těch změn na mě až až.
Až se v létě přesunu do zrekonstruovaného domu také na Olešku, dokončím tím přesun "historického rodinného sídla" z Polabské nížiny do Přírodního parku Střed Čech.
Nu a těch patnáct let (a kousek) psaní deníku dneska přinese, až "cvakne" to počítadlo, 300.000 přístupů na wolechko. No to je skvělé!
Pokud se někomu z čtenářů objeví tohle číslo na počítadle, bude třísettisícím jubilantem. To stojí přinejmenším za povšimnutí a poděkování.
Tož děkuji vám, milí čtenářové, za přízeň.

zabaví nebo zamrazí

Onehdá jsem se přiznal, že sem tam nějaký seriál v televizi vidím. A skutečnost je taková, že se zavřenými kiny stoupá i nálada se na nějaký podívat. Pochopitelně bych radši šel do kina na už dva roky nového Bonda, který pořád v kinech není, jelikož jsou kina zavřená, čímž se nový Bond stává starým Bondem, ale s tím já nic nenadělám, to si mezi sebou musí vyříkat Amazon a MGM.
Tož tedy kouknu na ten seriál. Nu a to mě právě překvapilo. Ten v posledním období nový směr - obzvlášť realistické filmy a seriály. Na jedné straně je dokonalá počítačová animace zábavy a na straně druhé stejně dokonalý obrazový popis detailů reality. A to mě tuhle vyděsilo a teď znova.
Kdepak, nejde o napínáky nebo horrory. Jde o obyčejné seriály. Tedy obyčejné v duchu "bez senzačních scén". Píšu tady o seriálech, které natočilo HBO. Z českého prostředí a z Pensylvánie. Oba mají jedno společné: Až puntíčkářsky dokonalé lpění na i tom nejmenším detailu ze skutečného prostředí.
Ten český, Bez vědomí se to jmenuje, ten ve mně vyvolal až nepříjemně smíšené pocity. Nikoliv kvůli zápletce. Tu jsem tak nějak začal tušit někdy v půlce a orwelowské zakončení už jen patřilo k očekávatelnému konci. Ten důvod byl právě v té výpravě, která do puntíku popisuje vše, co bylo v době, kdy se děj odehrává, naprosto běžné všude kolem mě. A to úplně mrazí. Dnešní divák, pokud to nezažil, nevnímá všechny ty detaily, ale ten, kdo v tom žil, musí chca nechca zavzpomínat "jaké to bylo doopravdy".
Totéž platí u Mare of Easttown. Ten je z Ameriky, z Pensylvánie. O tom se právě zmínil kolega z naší "středeční hospody". Říkal mi, že úplně stejné mrazení z detailů prožíval i on, když se na ten seriál díval. Naprosto věrné zobrazení, popis detailů, téměř žádné líčení - realita na talíři až k vám na obrazovku. On tam totiž žije a právě tak to tam u nich teď vypadá.
Jak se k tomu filmařskému směru postavit? Sám nevím, jestli mě to "zabaví" nebo spíš "zamrazí".
Těžko říct. Zatím jsem spíš u toho mrazení.
A tak už nezbývá, než se těšit, že nakonec přeci jen do kin přijde nový - starý Bond a na podzim další série z příběhů Star Wars. Ani v jednom totiž realita nehrozí. Jde o čirou zábavu a nakonec všechno dobře dopadne.

Framus na tři kliky

"Na to už jsem starej …"
Tuhle větu člověk slyší ledaskde. Třeba takovej Bruce Willis jí z filmového plátna říká každou chvíli. Nejsa filmovým hrdinou, říkám si, že na tohle eště furt starej nejsem. Na co? No na ty nový technologie.
Totiž filmy jsou mou zálibou a muzika spíš každodenní součástí bytí, než zálibou. Jo, bejvávaly doby, kdy … ale teď jsou doby jiný. Teď se nechodí do kina, teď se kouká na streamy od všelijakejch společností a místo toho, aby si divák stěžoval, že tenhle film k nám nepřišel, rozčiluje se, že tahleta společnost u nás ještě neotevřela oficiální službu a divák chtivý její produkce se musí složitě pídit přes VéPéeNku, jak se ke službě a filmu dostat.
Nu a s muzikou je to jakbysmet.
Takže když se mi v minulosti zachtělo právě vycházejícího alba, zašel jsem do Supraphonu a koupil si eLPíčko. Zrovna dneska jsem chtěl udělat totéž. Ovšem v on-line obchodu. Váhal jsem, jestli si koupit a stáhnout novou desku Michala Prokopa ve vysokém rozlišení anebo si objednat "placku". LP si taky můžu koupit, ale to nechám až na léto. Možná se zas vydám na Krásný Ztráty a tam jsem si minule koupil LP album s podpisy celé kapely, což mi udělalo radost. Takže kterou variantu teď hned?
A pak mi to došlo!
Dyť já už to koupený mám. Dyť si platím Apple Music! Jeden klik: otevřít aplikaci. Druhej klik: vyhledat album. Třetí klik: pustit album.
A už to hraje. Zatím co píšu tenhle zápis, už mi hraje třetí skladba.
Michal Prokop & Framus Five na tři kliky.
Tak na tohle vážně nejsem eště starej. Je to fajn.
Jen doufám, že se peníze z mého předplatného dostanou autorům.

zpět v Kocourkově

Včera jsem brzo ráno psal pochvalný zápis na stát a jeho chování. Poté jsem to musel dopoledne napravit a pochvalu z piedestalu slávy o stupínek dolů posunout, neboť se pochvala ukázala jako předčasná kvůli zkolabování celého systému, prý z důvodu přetížení.
Dneska už ten podstavec rovnou zlikviduju a konstatuji, že pochvala byla vedena pošetilou snahou najít na tom státě alespoň něco málo, co funguje a potěší vobyčejnej lid, kerej chodí na pivo. Ovšem všechno je jinak a zase při starém:
Ano, všiml jsem si už včera ráno, že te QR kód na certifikátu vygenerovaný z portálu občana je pro můj telefon nečitelný a nikam to dál nepokračuje. Všimla si toho včera i paní doktorka v očkovacím centru, která to podrobně zkoumala. Já jsem měl za to, že je v QR kódu cosi tajemného, co má být obyčejnému lidu skryto, aby se to v plné síle vyjevilo jen orgánům mocí státní pomazaným.
Ach ty má svatá prostoto jedna naivní!
Tak tomu samozřejmě není. Je to šaškárna, jako vždycky. A já blbec chtěl stát chválit!
Zde citát z dnešních ranních novin:
" … data v QR kódech jsou, ale nahrát a propsat půjdou až do aplikace, kterou plánujeme spustit v druhé polovině června …"
Tak teď eště to světlo nachytat do pytlů a nosit ho na radnici, aby se jim tam konečně rozsvítilo.
Občané, vítejte zpět v Kocourkově!

funguje to

Tak abych tu nedštil jenom oheň a síru, musím si poznamenat, že jako jednoudávkouočkovanejobčan jsem byl zvědavej, jak se teda prokážu těm zesílenejm kontrolám, co budou chodit po hospodách a tahat ze štamgastů přiznání, estli se byli nechat vopíchat. Já teda byl, jak jsem tu už psal a druhá dávka mě čeká. Ale to vím já a paní doktorka, co mě zpovídala a sestřička, která mi to píchla. Ale ví to i systém? Jo, kdybychom žili v roce 1984, tak bych se ani neptal, systém by věděl všechno. Jenomže nežijeme v dobách Orwellových, což je z pohledu jistot sledování doba nejistá, jelikož si sice všichni myslíme, že nás Velkej bratr sleduje, ale jistí si s tím nejsme. A tahleta nejistota mi seděla za krkem.
Už jsem od znovuotevření byl párkrát na jídle v restauraci a žvýkaje skývu jsem si říkal, co asi udělám, když mě lapnou bez certifikátu. Budu jim říkat, ať si zavolaj do Dobřichovic, tam že mě píchli a tam že budou vědět? Nebo si mě najdou sami v nějakým jejich systému? No, nevěděl jsem. Utěšoval jsem se informacemi z novin, že když odmítnu kontrolóra informovat, mám se odvolat na nějakej paragraf o tom, že nemusím nic řikat, jelikož bych moh' svědčit sám proti sobě a to se nemusí, když se nechce.
Musím přiznat, že to byly úvahy čistě povrchní, jelkož mi oběd nechutnal o nic míň. Přesto jsem o tom přemýšlel.
Ode dneška je tomu konec.
Ode dneška si může každej stáhnout z Očkovacího portálu občana svůj certifikát, což jsem učinil.
Funguje to, údaje seděj, sem vočkovanej!
Tož sláva! Alespoň něco.
Cesta k nápravě lidstva je otevřená.



ps …

Nefunguje to!
V devět dopoledne jsem byl na přeočkování proti klíšťové encefalitidě. Paní doktorka obdivně prohlížela můj čerstvý certifikát na mobilu a sestřička se mezitím zkoušela připojit na stejný portál občana, ze kterého jsem si brzy ráno stáhl svůj certifikát. Připojila se, stáhla si svůj certifikát a vzápětí celý portál spadl a zahlásil chybu. Teď v novinách čtu: "Očkovací portál je přetížený…"
To jsem tedy přehnal, chválit stát za něco, co funguje. Naopak. Nic nefunguje!
Příklady ze žhavé současnosti nebo velmi nedávné minulosti:
Nákup elektronických dálničních známek … systém zkolaboval první den
Trasování nákazy a "elektronická rouška" v telefonu … systém přetížený, trasování se nestíhá, elektronická rouška buď posílá mylné údaje (ověřeno = Jurášovi přišla matoucí sms) nebo neposílá nic
Nu a teď ten portál očkování občana … systém zkolaboval první den.

Tož tak.

právo na cokoliv

"Taťko, nech zase té politiky," říkávala babička, když se dědeček nechal unést na téma "politika je svinstvo". Dědeček se obvykle umírnil, ale své si řekl. No, já už jsem koneckonců taky dědeček, čili si můžu říct svý. Ovšem umírněně.
Na začátku hned musím souhlasit s dědečkovým výrokem, že politika je svinstvo. On to tedy pochopitelně není jeho původní výrok, ale od něj jsem to slýchával jako první a to v dobách, kdy nám vládli komunističtí zločinci. Teď jsme tam, kam nás dovedla naše víra v demokratický vývoj společnosti po sametové revoluci. A výsledek? Politika je svinstvo.
Ne, tím si tady nestěžuju na demokracii jako na systém. Ono se lidstvu zatím ještě stále nepodařilo najít lepší systém pro správu věcí veřejných. Problém je v tom lidstvu. Lidstvo si totiž s tou dlouho trvající demokracií zvyklo na to, že má právo. Právo kdykoliv na cokoliv. Na cokoliv si jen lidstvo vzpomene. Jenomže při tom vzpomínání na právo už to samý lidstvo zapomíná na povinnost. Ta jaksi k té demokracii taky patří. Právo a povinnost. Pravomoc a zodpovědnost. Lidstvo holt má tu vlastnost, že si dycky vyzobne jen tu příjemnější a výhodnější část a tu druhou zcela vypustí.
A proč to tady píšu, letos mám pocit už podruhé, když je to soukromý deník o soukromých věcech, nejsa vzděláním politologem ani novinářem, nýbrž strojařem? No protože se řídím jedním postřehem laskavého souseda pana Žáka, který mi onehdá napsal, že ze všelijakých lapálií se lidi holt musí vypovídat a já že se z toho dycky vypíšu.
Tudíž si tu zapisuju, že za posledních pár měsíců se nestačím divit, kolik neuvěřitelných kotrmelců týdně udělá česká a světová nejen politická scéna. Když člověk trochu sleduje, co se tak kolem děje, vidí stupňující se zápas s výsledkem kmitajícím ode zdi ke zdi, ale bez zjevného cíle.
Ministři zdravotnictví se střídají jak apoštolové na staroměstském orloji. Prezident vyhlásí volby příliš brzy a hned mezi řádky řekne, že stejně nechá sestavit příští vládu současného premiéra. Bouchne kausa Vrbětice a prezident a ministryně spravedlnosti jí zpochybněj. Ministr vnitra mektá nesmysly o cestě do Moskvy jako o nějakém zastíracím manévru, který nedokáže čitelně vysvětlit. Nejmladší poslanec parlamentu odstoupí, protože si holky, co je na fakultě přefik, najednou vzpomněly, že mu řikaly, že přefiknout nechtěj. Čestný předseda téže strany, hrabě, disident a bývalý kandidát na prezidenta se ho zastane, že je to přeci normální v tom věku chtít dostat holky do postele. Spoluzakladatelka hnutí Black Lives Matter, která se prohlašovala za marxistku, odstoupí z funkcí, jelikož jí vomažou vo prsa, že vlastní hromadu nemovitostí a jde si vydělávat psaním scénářů nebo čeho. Seriózní noviny vyvolají kampaň proti bývalému prezidentovi, který hned vystoupí na tiskovce a celkem věrohodně se ohradí, že to není pravda, aby o pár dní podal přesvědčivé důkazy, že noviny lžou a v materiálech, které noviny samy zveřejnily, jsou o té lži důkazy. Noviny se neomluví a lež mají stále jako vývěsní štít na první stránce. Zelený komunismus pomalu zaplavuje svět, po kterém budou za pár let smět jezdit už jenom elektroauta a novodobí majitelé uhelných elektráren výskají radostí a plácají se do kolen, jak jim rostou zisky, jelikož v noci je tma a pod mraky sluníčko nesvítí a tudíž solár elektriku nedodá a nedodá a zelení pitomci si ty svoje tepelný elektrárny odstavili …
… a takhle bych mohl ještě dlouho pokračovat a takhle budou pokračovat události, které nás čekají.
Je z toho cesta ven?

maminka a pan truhlář

Včera jsme si ve virtuální hospodě povídali o současnosti i minulosti a Ondřej dal k lepšímu historku s růžovým kolem, které bylo onehdá dost těžké vyhledat i koupit, poněvadž růžová není úplně typická barva kol. Čili kolo musel složitě shánět, což je právě slovo, které se s návratem kapitalismu do naší kotliny poněkud vytratilo. Jo, před sametovou revolucí se to shánělo. Furt a všechno. Cokoliv bylo potřeba v množství větším než malém se muselo shánět. Byly fronty, byly pořadníky a zboží nebylo, jelikož se plánovalo, že bude … někdy koncem pětiletky.
Nu a s volným trhem shánění přestalo. Ovšem: přestalo úplně? Není tomu tak. Teď když si člověk usmyslí něco, co by chtěl a nikde to zatím není, musí shánět i v dnešních časech.
Takže třeba pro rekonstrukci starých betonových schodů musíte vymyslet, jaké schodovky na ně dáte a ještě to musí technicky sedět s výškou podlahové krytiny chodby, tedy s dlažbou. Ano, dalo to práci, ale sehnal jsem téměř nemožné: schodovky s kulatým nosem s dřevěným dekorem v odstínu blížícím se původnímu dřevu na zábradlí.
Nu a s pracovní plochou na kuchyňskou linku je to nemlich to samý. Ikea sice má pracovní plochy takové, jaké bych si přál, ale krátké. Já potřebuju dlouhé a to dvě. Jsou jen na zakázku, drahé a za dlouho. Takže sháním. Drahé … nejsou … nevhodný rozměr. Až včera jsem našel truhláře, který se živí prodejem spárovek. Tak mu hned volám.
Pan truhlář byl laskavý, vyslechnul si mě a hned mi to začal rozmlouvat. Že spárovky sice má, že je může hned dodat, ale že jsou na pracovní plochu linky naprosto nevhodné. I ty z tvrdého dubového dřeva. Žádný z truhlářů, kteří si k němu jezdí pro spárovky prý doma na pracovní ploše spárovku nemá. Ani on sám. Jednou za čtvrt roku se to musí olejovat, nesmí se na to postavit sklenice s kapkou červeného vína, protože kroužek už z toho nikdy nedostanete, všechny barvy se toho chytají, bez ošetření to šedne … je s tím jen patálie. A že prý si mám koupit v Hornbachu k tomu určenou laminátovou desku. Nebo jinde. Ale laminátovou. Ty jsou na to a dekorů je spousta.
No a je po shánění. Žádné dřevo, ale jen náhražka dřeva.
Poslechl jsem a půjdu se mrknout do Hornbachu.
Mamimka, pan režisér a pan truhlář totiž musí mít dycky pravdu.

co táhne po noční obloze

Hlášení se vyskytuje v podobách verbálních i neverbálních. Hlásit se to musí, když je potřeba a hlášení nahoru se posílá každou chvíli. Některá hlášení se třikrát opisují a originál se zakládá.
Ať už je to jak chce, mně se na telefonu kromě hromady jiných hlášení začalo teď objevovat hlášení nové. O přeletu satelitů.
Pořídil jsem si totiž aplikaci, se kterou snadno najdu to, co se pohybuje vysoko na obloze a není to ani ufo ani letadlo. Když jsem poprvé tu aplikaci otevřel, udivilo mě, kolik satelitů se kolem naší matičky Země motá a kolik je jich snadno k vidění. Zdá se, že už opravdu houstne provoz i na oběžné dráze.
Těch aplikací už jsem pár měl, ale tahle ukazuje těch satelitů nejvíc.
A tak už jsem, stejně jako vloni, koukal na ten Muskův vláček, co táhne po noční obloze jako šňůrka korálků a ruší jinak docela poklidné pozorování oblohy.
Nu a včera na mě kolem desáté večer vykouklo hlážení, že právě vylétla nad obzor stanice ISS. Teda to vám je macek. Já jí nikdy nesledoval, jelikož ji člověk najde na všech možných fotkách. Ale když už cinklo to hlášení, šel jsem se podívat. A to už si to štrádovala od západního obzoru nahoru k nadhlavníku. Hned mi to vnuklo myšlenku, že bych se mohl někdy pokusit ji vyfotit, když už to dělá skoro každý. A tak si budu muset vyčíhat, až poletí přes Měsíc. To by moh' bejt pěknej vobrázek.
Zatím jsem jen u toho pozorování a sledování hlášení.

Navalis

Tak jsem si po více než roce troufl jít mezi lidi.
Tím nechci říct, že bych mezi lidi nechodil, to ne. Jen jsem se vyhýbal hromadným srocením.
Nu a protože už mám jedno očkování za sebou a riziko nakažení corovidem je hodně nízké, vypravil jsem se s Ondřejem a s Richardem podívat se na slavnosti Navalis. Letos je to třista let od blahořečení Jana Nepomuckého, tož se čekala veliká sláva. Tu kapánek přibrzdil první stupeň povodňové aktivity, ale nezastavil ji. Nezastavil ani nás a tak jsme čekali na Karlově mostě na průvod.
Stačil jsem si všimnout, že povodňová vrata na Čertovce jsou zavřená a zahrádka restaurace - takový ten přílepek nad Vltavou - už je zatopená. Víc voda naštěstí nestoupla a ani lidí na mostě nebylo tolik, jako by bylo, kdyby viru nebylo. A tak byl i prostor na to udělat pár obrázků.
Tuhle jsou:

Navalis_Praha_210515_1

Navalis_Praha_210515_2

Navalis_Praha_210515_3

Navalis_Praha_210515_4

Navalis_Praha_210515_5

Navalis_Praha_210515_6

anesteze před obědem

To jsem si tady tuhle psal, jak se mi na apríla zdálo o trhání zubu. Nu a pak jsem byl objednanej k paní doktorce a… ne, žádný strachy, na trhání nedošlo, kdepak. Jen plánovaná oprava plomby. Ovšem tedy na to místní umrtvení došlo a já zas dostal injekci, kteréžto předcházela ona známá otázka zda chci anestezi. Po zkušenostech z minula jsem souhlasil a vše proběhlo v nelepším pořádku.
Tedy v zubařské odinaci paní doktorky.
Cestou z ordinace už se mi tak nějak zdálo, že se ta umrtvená tvář divně tváří. Sáhnul jsem si na ni a nic. Nebyla tam. Anesteze začala umrtvovat i širší okolí dásně. I co, říkám si, ono to odezní.
No jo, ale ono bylo už odpoledne a já jsem schválně nejedl před výkonem, abych paní doktorce nepředváděl v přímém přenosu, co bylo k obědu. Takže jsem měl hlad. No tak si dám ty špagety, co jsem je měl nachystané.
A začala komedie.
Mně totiž vůbec nedošlo, že s umrtvenou hubou nelze jíst. Tedy jde, ale …
Pusa nejde zavřít, což zrovna u špaget je docela důležité. Při prvním soustu mě to z huby vypadlo.
No tě pic! To jsi tomu dal. Tos' nemoh' s tím jídlem počkat?
Teď už bylo pozdě. Špagety byly na talíři, tož nezbylo, než se s tím nějak poprat.
A začal zápas o žvanec.
Myslím, že popisovat podrobně celý proces by mohlo citlivější čtenáře uvést v rozpaky, takže tu jen napíšu, že po obědě jsem byl od špaget a omáčky skoro celej a to včetně prostírání na stole. Nádobí putovalo do myčky a já do sprchy.
Čili pro příště: anestezi rozhodně ne před obědem!

ujalo se

Očkování už jsem zažil nepočítaně, jelikož občasné cesty do ciziny si to žádaly, takže nějaká ta injekce mě nerozhodí. Ovšem hromadné očkování proti tej současnej potvoře, to jsem absolvoval poprvé. Připadal jsem si jak v americkým filmu. Vůbec by mě totiž nenapadlo, že takhle skvěle zorganizovaný to může bejt i u nás.
Tedy nejdřív jsem se přihlásil támhle do nějakého centra co nejblíž. Na Chodově to bylo. Ale týden jsem čekal na termín a nic se nestalo. To mě našňuplo, jelikož kolega i kamarád to stihli dřív, než já. A kamarád se divil, že je to v mém případě jinak. Přeregistroval jsem se jinam a hned to šlo.
A včera odpoledne jsem se dostavil do sportovní haly v Dobřichovicích.
Přesně na čas se otevřely dveře a od té chvíle to bylo jako v tom filmu. Profesionalita, skvělá organizace, všude místo, téměř žádné čekání, všichni milí, laskaví, usměvaví, pokud se to dalo pod rouškou odhadnout. Samá sestřička, paní doktorka i jeden bratříček. Dostal jsem k tej vakcíně i lízátko za statečnost a při výstupní kontrole mi ho milá slečna ještě zkontrolovala se slovy, že bez lízátka mě nemůže pustit. Lízátko jsem jí vokázal, slečna byla spokojená s lízátkem i s mým stavem a laskavě mě proustila stejně jako spoustu dalších očkovanců, kteří tam byli se mnou.
Tedy očkování byl báječnej zažitek.
Účinky té očkovací látky od Pfizeru, které říkají Comirnaty, ale tak báječné nejsou. Jakživo jsem v tom množství všelijakých obdržených vakcín nezažil, abych to očkování cítil. Vždycky mě píchli a já skoro nic nevěděl ani při tom ani potom. Tentokrát jsem o tom věděl. Brnělo mě to, brněla mě i levá tvář a teď ráno jsem jako bych projel mlátičkou. Zřejmě se to očkování ujalo.
Ten covid, to teda musí bejt vážně pěkná potvora, když se proti němu člověk musí bránit takovýmhle sajrajtem.

30 vteřin z každé strany

Myslím, že moje kuchařská kariéra začala něčím jako spálená vajíčka nebo tak něco. Už si nevzpomenu, co přesně jsem to zkazil, ale zcela jistě to k jídlu nebylo. Pak přišel na řadu čaj a tam už jsem si dal pozor a učil se, čímž jsem dospěl téměř až dokonalosti a to tím, že dokážu připravit japonský obřadní čaj, ovšem tedy bez obřadu. Ale je vynikající. O čaji a jeho přípravě vím docela dost na to, abych dokázal rozlišit, který čaj je dobrý a který ne a nákup i přípravu pak podřídit chuti, kterou chci dosáhnout. Tak nějak se asi chová kuchař profesionál v michelinské restauraci.
S pokrmy méně tekutými už tolik zkušeností jako s čajem nemám. Když vařím, musím si vzít kuchařku a postupovat krok po kroku přesně podle návodu, což mě taky naučily zkušenosti s nepodařenými pokrmy od oka. A tak třeba dědečkovu bábovku, kterou dělám relativně často, připravuju pořád s otevřenou kuchařkou krok po kroku vědom si první zkušenosti s chybou v textu, kterou jsem si po první akci viditelně tužkou opravil. Autor se v kuchařce spletl a těsto na bábovku osolil 50gramy soli místo pěti. Ta nula navíc způsobila slanou bábovku a ta putovala do odpadu. Byla moje první a od té doby už vím, že 5g stačí. A i kuchařky je třeba kontrolovat.
Takže maminčin perník, chilli con carne, medailonky na houbách, bramboračku i další jídla už vařím s rozvahou a přesně podle ověřeného návodu. Tuhle jsem dělal jablečný štrůdl a byl vynikající, stejně jako třená bábovka z vajíček z Moravy. Ta se taky povedla, ale nějak jsem špatně vymazal a vysypal formu po babičce, takže nešla vyklopit, ale jinak byla skvělá.
Nu a korunu tomu všemu kuchařskému umění jsem nasadil teď o víkendu. Jednak byla polévka minestrone, ovšem tak trochu po česku, avšak vynikající, byť bez asi dvou komponent, ale zato navíc s jinými. Skvělá. Nu a svíčková. Tedy maso s názvem filet mignon. To jsem koupil před deseti dny na trhu. A co s ním? Drahé to bylo, měsíc vyzrálé, ke spotřebě ještě za týden … ale dělat z toho jen tak bifteky? To by bylo škoda. Na cedulce byla zmínka o vhodnosti k přípravě svíčkové Wellington.
Co to je?
Našel jsem to, prostudoval několik receptů a začal jsem sbírat odvahu. Mám to zkusit? Co když to zkazím. I nešť, co bych zkazil, když půjdu přesně podle návodu… A tak jsem v sobotu provedl první fázi orestování přesně podle stopek 30 vteřin z každé strany a následné zabalení do folie s předepsanými přísadami. V neděli bylo třeba připravit omáčku Madeira a svíčkovou zabalit do lístkového těsta a upéct. Vše proběhlo podle návodu, nic jsem nepřipálil, nic nevylil, nic nezapomněl a výsledek se dostavil.
Svíčková Wellington s pečenými brambory a omáčkou Madeira - teda to vám je dobrota.
Ovšem kapku to leze do peněz, ale jednou za čas …

Wellington

May the 4th

Včera bylo čtvrtého, dneska pátého … No a co má bejt, řeknete si, zejtra bude šestého, tak vo co de?
Nejde o nic, jen o to, že včera bylo toho čtvrtého. Čtvrtého května, což není nic podivného. Čtvrtého května bývá každý rok od zavedení juliánského kalendáře.
No jo, ale je tu ještě jeden pohled na věc. A to pohled anglicky mluvících. Stejně jako u nás, dá se datum v angličtině zapsat různým způsobem a právě jeden z nich je pro určitou skupinu veledůležitý. A to zápis formou May the 4th. Květen čtvrtého.
Některým už bude jasno a to těm, kteří například vědí, jakou barvu má světelný meč Luka Skywalkera. A teď už ví skoro všichni. A těm, kteří nikdy neslyšeli o Star Wars, přeci jen maličko napovím:
V pohádkách o tomhle vesmíru, kde se neustále vede bitva mezi světlou a temnou stranou, se ochránci právě té světlé strany síly nezdraví jen tak nějakým "dobrý den", ale přejí si "nechť tě síla provází".
A jsme u toho. Právě včera to bylo aktuální pro celou zeměkouli, neboť bylo čtvrtého května:
May the 4th be with you!

už zase čepice v mřížce

Původně jsem si tu chtěl zapsat veselou historku, jak jsem si udělal kafe bez hrnku, ale to už tady bylo. Vloni třetího září se mi to povedlo poprvé a dneska jsem to pro velký úspěch zopakoval, takže by se dalo říct, že si tu píšu jenom o kafi. Když už je to ale tak, hodilo by se zauvažovat nad příčinami.
Tudíž postup, jak si připravit kávu s pěknou čepicí v mřížce odpadní nádobky kávovaru je následující:
Pečlivě si připravím hrnek, rozehřeju kávovar, vyprázdním zásobník s použitými kapslemi, zásobník i nádobku na odpadní vodu pečlivě vymeju, vše vrátím zpět do kávovaru a nakonec zavěsím nádobku s mřížkou, na kterou se staví hrnek. Pečlivá příprava. Poté si vyberu kapsli s kávou, vložím do štěrbiny, ujistím se, že je všechno na svém místě, sklapnu páku a zmáčknu knoflík.
A začnu přemýšlet o programu dnešního dne, o událostech dne včerejšího a plánech na den zítřejší. Mezitím cosi uklízím v kuchyni a poslouchám uklidňující mručení kávovaru.
Ták, mručení přestalo, káva je hotová a já můžu jít psát deník.
Ha! Nemůžu! Káva je už zase pod mřížkou.
Takže znovu úklid a zopakovat celý proces. Ale tentokrát bez chyby!
A teď otázka pro pozorného čtenáře: kde udělal pan inženýr chybu? Dyť bylo všechno, jak být mělo. Vše vyčištěno, nastaveno, připraveno … tak kde je ta příčina?
Důsledný čtenář už ví.
Ta příčina je v tom myšlení. O nesmrtelnosti chrousta jsem začal přemýšlet dřív, než jsem ten nachystaný hrnek postavil do kávovaru. Kávovar vařil a já už začal vymejšlet proč se točí zeměkoule, ale abych myslel na to, kde mám hrnek, to ne. To jsem myslel, že ten hrnek je tam, kde bejt má a von nebyl …
Čili: myšlení je toho původa!

mimo dub

Dostal jsem včera pochvalu od velmi laskavého přítele, pana Žáka. Poslal jsem totiž do naší vesnické skupiny obrázek s úplňkem v dubu, který je tu v předminulém zápisu spolu s Vyšehradem. A že je to prý nejen superúplněk, ale i superobrázek.
A tak jsem se musel přiznat.
Ten obrázek se mi super nepovedl.
Totiž: měl jsem to celé naplánované tak, že to přesně stihnu. V jedné aplikaci, která právě k takovým účelům slouží, jsem si vyhledal časy a výšky Měsíce nad obzorem na Točné a na Smíchově u Železničního mostu a vyšlo mi, že se to dá skvěle stihnout a můžu vyfotit jeden úplněk na dvou místech. A to jsem taky udělal a zapsal sem, do deníku. Jenomže na tu Točnou jsem vyrazil pozdě. Tedy přesněji řečeno vyrazil jsem včas podle špatného předpokladu. Nějak nešikovně jsem si přečetl údaje z aplikace a když jsem přijížděl k dubu, už bylo jasné, že je pozdě. Měl jsem přijet o dvacet minut dříve. Pak by to teprve byl ten superúplněk za dubem, protože by dělal velkou část pozadí dubu. Pěkně z dálky vyfoceno by to dělalo skvělý efekt opravdu superMěsíce. Jenomže jak píšu: už bylo pozdě. Měsíc byl už moc nahoře a tak nezbylo, než jít hodně blízko k dubu a dělat, že takhle jsem to chtěl. Inu - stane se. Pro příště mám poučení a musím na číhanou vyrazit daleko dřív.
Tuhle je ukázka z větší dálky. I na ní, byť mimo dub, je Měsíc dobře dva až třikrát větší, než ten v koruně stromu.

210426_Dub-2

u Indiánů

Ano, zaspal jsem. Nějak se mi nechtělo vstávat a pořád jsem si myslel, že je čas … a nebyl. O hodinu a půl jsem spal dýl. Inu, stane se.
Asi to bylo tím, že bylo včera takový fajn odpoledne.
Jednak jsme byli u kamaráda mrknout se na Indiány a potom jsme cvičili a hráli volejbálek a protáhlo se to do půl sedmý, čili na dvě hodiny a pak jsem ještě dělal fotky těch Indiánů a … a dneska jsem z toho zaspal neboť spoléhám na přirozené procitnutí a budíka mám vypnutýho, čímž jsem procitl až ve tři čtvrti na sedm.
I nešť. Ničehož jsem neprošvihl a tak pro jednou se snad svět nezboří.
Tuhle jsou dva z těch Indiánů. Prý móc vzácné kousky z nějakých limitovaných serií.



Indian_210427

úplňky dva

Je to zvláštní. V mladších časech jsem často slýchával a vídával vtipy o náměsíčnících. Obvykle chodívali s rukama předpaženýma po střeše v noční košili. Teď jako kdyby zmizeli. A tak to musím vytrhnout sám.
Včera byl pěkný úplněk. Dokonce super úplněk, jelikož byl Měsíc v perigeu. Nu, po střechách se mi chodit nechce, natož pak v noční košili. Tož pojďme tedy úplněk vyfotit.
Navečer jsem stihnul cvaknout úplňky dva. Jeden na Točné a jeden pod Vyšehradem.

210426_Dub

210426_Vysehrad

zvony svatého Haštala

Všechno bylo jinak. Sotva jsem stihnul všechno, co jsem stihnout měl, do toho jsem prací na fotkách ze sv. Haštala zahltil počítač tak, že se přestal ozývat externí disk, byla s tím papálie, ta vyřešena, ale i tak jsem do virtuální hospody přišel až o půl hodiny později …. Nu a v půl dvanácté v noci už se mi vážně nechtělo nic psát. Výsledkem bylo, že včera odpoledne už nic nebylo - tedy zápis nebyl.
Je až dneska.
Nuže tedy nové zvony Haštal a František jsou už ve věži a byla to náramná podívaná.
Tuhle jsou obrázky:

210421_Hastal01

210421_Hastal02

210421_Hastal03

zavěšování zvonu

Dneska bude zápis až odpoledne … jedu se podívat teď ráno na zavěšování zvonu. Třeba budou i nějaké obrázky …

praskl, přišel

Přišel zas. A opět okamžitě, skoro rychleji, než jsem stačil položit telefon. Ano, jde opět o ten prasklý držák telefonu příslušný ke stativu Peak Design, o kterém jsem si tu vloni v listopadu psal a pochvaloval jsem si, jak to všechno pěkně funguje.
A je to tu znovu: praskl, přišel nový.
Údiv nad vstřícností a rychlostí už není namístě, jen poděkování za profesionalitu.
Je tu ovšem ještě další pohled na držák: on je vyrobený ze dvou materiálů. Z kovu a z plastu. Přičemž o plastech moc nevím, ale troufnu si tvrdit, že jsou použity nejméně dva druhy. Plast pevný a plast pružný. Z toho prvního jsou čelisti držáku, z toho druhého pak jakási mini botička. Nu a právě ta spodní plastová čelist už mi podruhé paskla. Ten plast na to není udělaný. Drží to na ocelovém kolíčku v těle z hliníku, uvnitř kterého je ještě pružina zajišťující sevření čelistí. Z toho plyne, že kovy jsou minimálně tři. Tedy hliník, pružinová ocel a ocel konstrukční. Nu a to spojení ocel-plast prostě nemá takové vlastnosti, které by umožnily té čelisti trvat v čase.
Jednoho krásného dne to prostě rupne, protože ta plastová čelist už toho má dost.
Navrhl jsem tedy pánovi z českého zastoupení, že místo posílání nových držáků by bylo lepší udělat ty čelisti taky například z hliníku a tím by to bylo vyřešené jednou provždy.
Pán poděkoval za nákup stativu, za přízeň značce, poslal mi okamžitě nový držák a do Peak Deignu můj návrh na změnu. A že děkuje i za ten návrh.
Inu profíci … ovšem nevím, jestli se tím budou zabývat. Výměna držáku určitě přijde laciněji, než změna výroby.
Uvídíme, až to praskne potřetí.

Trójský kůň

Trvalo to. Vlastně od počátku internetu to trvalo. Celou dobu jsem odolával a nenechal se nachytat. Na dotazy stran internetových útoků a podvodných stránek i obchodů jsem vždycky odpovídal argumentací o ověřování, špatné češtině, hledání referencí a podobně. A měl jsem pravdu. Pokud se člověk chová opatrně a podle zkušeností jinde nasbíraných a popsaných, může se cítit bezpečně i na internetu.
A přesně tak jsem se včera nechoval.
Takže se jim to povedlo. Konečně mě po těch dlouhejch letech čapli a nachytali mě.
Naštěstí to není nic strašlivého a v síti jsem neuvázl s fatálními následky, ale za blbce jsem, to zase jo.
To bylo tak: kamarádka zveřejňuje fotky na Instagramu. To dělám i já a dělá to spousta kamarádů a navzájem se sledujeme a lajkujeme a vůbec provozujeme síťový život. Nu a včera v tom jednom profilu té kamarádky na mě vykoukl sdílený leták: Kupte si sluneční brejle Ray-Ban, zrovínka dneska je akce za desetinu ceny. Upoutalo mě to. A to z několika důvodů: potřebuju zrovna brejle proti sluníčku do auta, jelikož ty, co tam teď mám, už mi někdo třikrát rozsed', čili držej jen silou vůle a to asi i proto, že tenkrát stály nějakejch šest stovek, jsou polarizační a žádnej šunt. Ale přeci jen by už další sezónu nemusely vydržet. Takže báječná příležitost koupit si nový a zvláště pak tyhle, kerý "hejbou světem".
Potom je tu skutečnost, že kamarádka takový nějaký brejle furt nosí, čili to jistě sdílela záměrně, aby ostatní kamarádi věděli. Kromě toho mě opravdu výrazná sleva vůbec nepřekvapila, protože podobnou akci u jiných komodit už jsem zažil. Například džíny štrausky si kupuju výhradně na černej pátek. A programy do počítače jakbysmet. Originální fotooptiku taky - a to už jsou nějaké částky! Tudíž proč by zrovínka taková akce "za pětikilo" nemohla bejt u brejlí? Zvlášť když jejich výrobní cena je i tak daleko pod cenou té akce.
Mrknul jsem teda na ty stránky. Jinak než z odkazu v telefonu, pochopitelně. Vypadaly normálně. Ano, sem tam nějaká ta chyba v češtině. To mě mělo varovat, ale rozhodl jsem se to přehlédnout. Projel jsem celý jejich web. Fungoval, odkazy živé, akce "tikala" v baneru, produkty na stránkách živé, aktuální, vysvětlení dlouhé, podrobné … tu a tam záměna s angličtinou, ale "k věci". Ověřil jsem tedy i vzhled a čísla brejlí i u jiných prodejců. Seděly. Seděly popisy, obrázky. Nu což, koupím tedy brejle "ve slevě". Všechno fungovalo. Objednávkový systém jsem dvakrát schodil a nijak ho to nepoškodilo. Bez problému mě znovu nabídl totéž. No tak jo. Zaplatím z bezpečné karty, kterou mám jen na internetové platby a jen s jedinou malou částkou právě pro aktuální nákup. I to klaplo. Všechno v pořádku, platební brána obvyklá, zabezpečení funkční, ověření pomocí jiného kanálu v bance odjinud taky funkční. Dobrá, odklepnu to.
Hotovo, nákup potvrzen.
Nu a asi za hodinu se na instagramu kamarádky objevila nová fotka s omluvou a naštvaným komentářem, že se jí někdo naboural do účtu Instagramu a sdílel reklamu na falešný Ray-Bany a že jí to shodilo účet. Ale že už to vymazala a teď je vše pořádku.
Tak - a mám to. Nachytali mě! Použili kamarádku jako Trójskýho koně a prolomili moji nedůvěru k podfukářům.
Ovšem přišlo od nich potvrzení objednávky … jen holt s delší dodací lhůtou. Tak uvidíme, co přijde. Navíc ta akce už opravdu skončila, ale ceny zůstaly stejné "za pětikilo". Takže to podvod bude.
Nu - zatím budu jezdit s těma rozsedlejma brejlema a budu doufat, že snad něco jako brejle proti sluníčku třeba vopravdu přijde. Někdy.

radost z cvičení

Nemá smysl tady agitovat, že cvičení je zdraví prospěšná a vůbec jaksi všeobecně pozitivní činnost. To ví každej. My, co si takhle společně cvičíme denně, si pochvalujeme, jak viditelný vliv má ten pohyb na naše tělesné schránky. Je tu ovšem i stránka nehmotná, neboť duši prostě mezi prsty nečapnete. Nu a právě té duši dělá potěšení ta pospolitost v téhle tělu libé činnosti.
Je to prostě pro radost, tohleto cvičení.
Včera bylo úterý a to je cvičení venku.
Přišel jsem zrovna, když byli velký kluci včetně Matěje propletení v těch tyčích, co jsou na venkovním plácku postaveny za účelem zpevňování svalů. Kluci dřeli a bylo jasné, že slova napsaná v minulém odstavci tou svou dřinou potvrzují. Bylo to posilko po tréninku a každý posiloval, jak bylo potřeba. Měli z toho radost.
Pak jsme vedle na druhém plácu začli cvičit my, nejstarší. Tomáš nám opravoval pohyby v setavě a opět jsme si pochvalovali, jak je to fajn, takhle se hýbat. I v tom větru a sněhových vločkách, které zrovínka začaly poletovat. Dělalo nám to radost.
Kluci toho měli dost a odešli. My cvičili dál a tu přijeli na malých kolech malí kluci. Děsně zakuklený integrálníma helmama. Vpadli na plácek se zbrusu novými hrazdami, které naši před chvílí opustili. Sundali helmy, praštili kolama a začali po hrazdách házet kamení! Pak flašku od pití naplněnou štěrkem. Na hrazdu se nepřitáhli. Nedokázali to. Tak ji alespoň ostřelovali. A děsně u toho křepčili, jelikož z toho válčení s cvičebními nástroji taky měli radost. Pochybnou, ale radost. Nemělo smysl je okřikovat, to měli udělat jejich rodiče. Měli jim vysvětlit, že radost z ničení není radost. Třeba to sami někdy pochopí.
Naše parta - malí, velcí i my, nejstarší - to máme jinak. Jenomže to je těžko přenositelná zkušenost a, což je podstatné, zásluha našeho trenéra. Holt nemá každý to štěstí se potkat s Tomášem.

musel ven

U paní zubařky to už dávno není jak na středověkých mučidlech. Však jsem tady tuhle psal o tom rentgenu. Čili hejblátek v ordinaci má nepočítaně. Na křesle mě povozí jako v kabině raketoplánu, všude to svítí, blejská se až oči přecházejí. Vždycky se zeptá, jestli chci anestezi a já na to vždycky, jestli je to potřeba.
"Budu vrtat …"
"A tak jo, tak mi ji dejte."
A dostanu injekci ani nevím do kterého místa, jelikož to taky není cítit a pak mi zarouškujou hubu takovým … no, vypadá to jako kus nafukovacího balónku. Udělají si takový lešeníčko, dají mi brýle, aby mi nepadlo nic do oka a paní doktorka začne.
"A jejda! Tady ten zub, ten je hodně špatnej. Tem bude muset ven. Nějak jsem si ho minule nevšimla. Už je vlastně celej pryč. No kdo vám to dělal? … Uf … mrtvej už byl. Tak to bychom měli, už to tam máte čistý …."
A že abych si vypláchnul, což učiním a hned se ptám:
"Vy jste mi ho vytrhla? Vždyť jste říkala, že budete vrtat…"
"To jsem si myslela taky, ale ono to už nešlo. Byl celej zkaženej. Musel ven."
Asi byl, jenže já o ničem zkaženém nevím. Nebolel mě a ani nevím že by mi ho paní doktorka vytahovala. Taková je šikovná …
… anebo?
Nebo že by to byl apríl?
Vopravdu?
Vypravdu!
Byl to apríl!
Vono se mi to jenom zdálo. No to byl teda sen … eště, že je toho prvního Apríla!

do jedenácti

Zdá se, že moje biologické hodiny se letos nějak ne a ne přešupačit na ty letní. V pondělí jsem si tu psal, jak se mi nechtělo vstávat a dneska už vůbec nešlo o chtění. Žádné probouzení o hodinu dřív a nechuť vstát. Probudil jsem se až normálně v půl šesté, jenomže zimního.
Možná to bude tím, že včera bylo tak hezky. Skoro letní počasí. Teploměr vylezl až ke dvaceti stupňům ve stínu a my jsme vylezli ven. Zacvičit si a protože bylo tak hezky, byl i volejbálek. Vono se to teda teď nesmí, ale nešť. Nešlo o žádnou spikleneckou schůzku. Prostě jsme si jen tak na sluníčku plácli do míče. Móc hezký to bylo. Nakonec, že si dáme takovej jako zápas. Do jedenácti.
Najednou začali všichni hrát jako o život. Bylo to vyrovnaný a když bylo řečeno: tak poslední míč, je čas vyhrát, nějak to tam spadlo a naše čtyřka vyhrála.
Báječné. Dvě hodiny pohybu na jarním sluníčku.
No - a spal jsem do půl sedmý jako nemluvně.
Tedy ovšem s tím rozdílem, že nemluvňata nechrápou.

za světla

Jo, nechtělo se mi vstávat. Nějak se mi vzbouřily vnitřní hodiny a prohlásily, že se můžou na nějakej letní čas vyignorovat. A tak jsem vstal normálně. Po půl. Jenomže normálního, středoevropskýho, kterýmu se začalo říkat zimní, jelikož byl zavedenej letní. A tak ho tu máme zas. Ten letní čas.
Já jsem si tak nějak maloval, že když víc jak před rokem utichly bouřlivé debaty kolem naprosto zbytečného přehazování času, že už si na něj nikdo nevzpomene a prostě už tu výhybku nepřehodíme. To bylo ovšem naivní. A že prý virus debaty o letním čase odsunul do pozadí a nenastala shoda, jakej čas se teda zavede na furt.
Panenkoskákavá!
Jakej čas by chtěl kdo zavádět? Prostě nechme čas časem, poledne v poledne a půlnoc o půlnoci. Když se v poledne podívám na kolík zaraženej kolmo do země, nemá stín. To je normální čas a všechno ostatní jsou kecy.
Ano, mně se taky občas líbí, že při letním čase je večer o hodinu delší a na procházku je v lese dýl vidět. Ale copak osobní pohodlnost je důvodem k takovejm kotrmelcům s časem? Podle mě není. Rozumné důvody pro posunutí času dávno pominuly.
Nu a tak se ty mý hodiny vztekly a prohlásily: jo, my víme, že je letní čas a že už bys měl vstát. Ale kašli na to a nech to běžet, zůstaň ležet. A tak jsem vstával až v půl sedmý. Pěkně za světla.

zapomenutej rentgen

To, že si pamatuju jenom to, co chci, to jsem slýchával často a slýchávám dodnes. Oni by mi to asi paměťologové vysvětlili nějakým přirozeným vytěsňováním vzpomínek určitého druhu, většinou nepříjemných. Ovšem jsou i nepříjemné chvilky, které si pamatuju a tak nemám vůbec páru, co si ta moje paměť zapamatuje a co ne.
Zrovna včera.
Byl jsem u paní zubařky, jelkož mi vypadla plomba. To se stává. Měl jsem dokonce pocit, že to byla ta plomba, kterou mi tam ona sama před dvěma roky umístila, ale nakonec se ukázalo, že to byla jiná, která tam byla daleko déle. Ať tak nebo tak, zub opraven a vše v pořádku, další návštěva naplánována za měsíc, jelikož je potřeba ještě doplnit někde něco odštípnutého.
No a že prý jsem poslední rentgen zubů měl před dvěma roky a tak uděláme novej. I proč ne.
A jsme u tej paměti.
Já si pamatoval nějakej malej strojek přímo snad v křesle, kterým mi někdy v minulosti fotili hubu. Tentokrát jsme šli do kamrlíku s mašinou větší jak já. Tam mě sestra postavila do postoje šikmého zavěšeného, oblékla do olověné vesty a skenovací hlava mi obkroužila moji hlavu ze všech stran. Při té procedůře jsem byl zakouslej do nějakého zakusovátka, abych se nehejbal. Byl to tak podivnej postoj a zákus, že jsem se podivoval, co všechno se dneska pro zdraví nepodniká.
Paní doktorka byla spokojená, obrázek byl v pořádku, hubu plnou zubů mám vyfocenou ze všech stran a v porovnání s předchozím snímkem je všechno, jak má být. Jenomže já si vůbec nepamatoval, že bych kdy takovej proces podstupoval. Tak to paní doktorce povídám a ona na to, že abych se podíval, tohle je minulej a tohle dnešní snímek.
Na to se nedalo nic říct. Jen se zamyslet nad ztrátou paměti.
Tenhle rentgen jsem si fakt nepamatoval.

šílencův jekot

Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé!"
o pár minut dříve …
Přišel jsem ze cvičení. Z úterního cvičení. Pořád ještě se nám daří potkat se a venku si zacvičit. Ovšem tentokrát jsem byl po normálním tréninku oddílu sám. Ostatním to nevyšlo a Ondřej má ta zlomená žebra, čímž na cvičení chvíli pomýšlet nemůže. Bylo to fajn, Tomáš mi opravoval pohyby v "čtyřiasedmdesátce" a tu půlhodinku jsme dali. Před šestou jsem byl zpátky.
Minutu po šesté zvoní telefon.
"Já nic nedostal," volal Ondřej.
Na mé straně bylo chvíli ticho. Pak jsem se zmohl na odpověď:
"Asi jsem nějak mimo … a co jsi měl dostat?"
"No přece cvičení."
"Cvičení?", tázal jsem se dál a víc nechápavě.
"No cvičení, zoom, přece."
"Ale já jsem teď ze cvičení přijel, byli jsme …"
Ondřej si dál vedl svou: "je pondělí …"
Teď jsem to pochopil:
"Je úterý!"
Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé! Úúúúterrrýýýýý!"
"A je to tady. Konečně si se zbláznil. Že to ale trvalo…."
"Jo … vono je úterý … tak teda zejtra, no."
Vše vysvětleno, včera Ondřej i ostatní kamarádi dostali obvyklý středeční odkaz a cvičili jsme naše on-line taiti. Ovšem nebylo to úplně bez zádrhele. Tentokrát jsem se zadrhl já, neboť jsem měl dvě minuty před šestou důležitý telefon. Čímž jsem prošvihl ještě další dvě minuty po šesté, ale nakonec to klaplo. Spojení navázáno a šílencův jekot tentokrát nezněl krajinou.

taková ta podložka

Ano, ve většině oblastí tohoto světa jsem nic netušícím neználkem. A to tím nemyslím oblasti jen geografické, nýbrž i lidské vědění či předměty běžné potřeby. Tím rozhodně nemám v úmyslu konkurovat antické filozofii. Naopak. Jde o prudce současný běžný předmět, o kterém tuším tak málo, že mohu směle prohlásit, že o něm nevím nic.
Jde o obyčejný tablet.
Taková ta podložka, co je k ní tužka, obojí elektronické.
Nějak se tou tužkou pohybuje po ploše tabletu a nějak to zanechává stopu. Víc o tom nevím. Vždycky se mi to zdálo jakousi záhadou, neboť to v mých očích konkuruje myši, která se chová podobně a to bez tužky. Zřejmě mi chybí praxe a tím pádem jaksi nemám šuplík pro správné použití a využití tabletu.
Čili: k ničemu ho nepotřebuji.
To se ovšem může změnit.
Matěj přišel s tím, že jestli nemám možnost právě takový tablet nakoupit nějak výhodněji, což nakonec mám a tudíž jeden exemplář projde zakrátko mýma rukama a skončí u Matěje na stole.
Pak si nechám všechno vysvětlit a předvést.
Možná změním názor o jeho užitečnosti i na mém stole, ale do té doby mohu směle souznít se Sokratem. Tedy pokud by onen filozof byl v mé kůži a o věcech tabletu si byl vědom, že o nich nic neví.

ps

Tablet už je na stole a Matěj mi předvedl názornou ukázku: prostě s tím píše a kreslí jako na papír. A že prý je to ideální na psaní poznámek ve škole, lepší než do sešitu. No tak asi jo. Když se to vezme kolem a kolem, počítač a tablet dohromady v tašce neváží víc než dvoje skripta. Ovšem za sebe musím přiznat, že jsem na vysoké chodil na přednášky jen s diplomatkou po dědečkovi v podpaží, ve které byly jedny desky s papíry na psaní a psací potřeby. Inu pokrok přináší i těžší tašky.

deska je rozlehlá

Je to jiná doba, nová zkušenost, tohleto, co tu už rok probíhá. Ano, změkoule je zavirovaná a všichni si zvykáme a snažíme se s tím nějak vypořádat. Není to nic snadného a o úspěšném řešení si musíme zatím jako lidstvo jenom nechat zdát. A tudíž se učíme celé to martýrium snášet. Každý po svém. Stačí si přečíst noviny, aby se člověk dozvěděl, jak je na tom jinej člověk s náladou a s učením se toho snášení.
A zrovna to čtení dnešních novin mě přivedlo na jednu příhodu.
On je to spíš humor poněkud tmavší pleti, ale to se teď taky nesmí řikat, jelikož jedna úplně pitomá herečka, co se vybičovala k životnímu výkonu a nabrnkla si princátko, si teďka stěžuje, že se královská rodina zmínila právě o tej pleti jejího miminka a: představte si, pani Oprah, voni vyslovili to slovo! Prosimich, jaký slovo by mohli vyslovit? No přeci to! Ne! Jo! Není možná! Namouduši! Oooohh …
Ale dosti o bulvární události týdne, která teď hejbá pomateným světem. Zpátky k tej příhodě jako z novin.
Tuhle čtu, že "Hluk z rekonstrukcí ruší lidi na home office" …
Úplně to chápu, to se nedá ouřadovat z kuchyně, dyž vedle v koupelně zuří půl dne zbíječka. Ovšem i ty rekonstrukce jsou potřeba. Já bych moh' vyprávět. A co já, přímo můj pan stavitel mi vyprávěl.
To je totiž tak.
Ten dům, který teď nechávám rekonstruovat, pochází z raných válečných let. Tedy těch druho-světových válečných let. Nu a protože to tenkrát stavěl pan majitel velmi poctivě, nechal udělat i poctivou základovou desku. Podle pamětníků je prý velmi rozlehlá. Přes tři současné pozemky. Tedy přes tři domy. Čas běžel, majitel měl děti, děti pozemky rozparcelovaly a prodaly. Nu a ten původní dům právě teď rekonstruuju.
Tuhle si povídáme s panem stavitelem o bytelnosti domu, o poctivých základech a zabrousíme i k té základové desce, co se táhne až támhle pod ten nový dům.
A nejen základová deska je rozlehlá. I zvuky se prý rozléhají. Ta deska je přenáší dál.
Prý tuhle ve vší počestnosti a s mírnou prosbou přišel pan ob-soused, jestli by mohli alespoň teď na čas pánové přestat bušit zbíječkou, jelikož to drnčí u nich v domě a děti zrovna mají distanční výuku a pan učitel neslyší děti, nýbrž zbíječku.
Nechtělo se tomu věřit, ale bylo tomu tak. Poctivej prvorepublikovej beton z počátku druhej světovej války zvoní tak, že v třicet metrů vzdáleném domě je slyšet zbíječka.
Tož vodpusťte, sousedi. Už se to pomalu blíží k prvnímu postupnému konci. Druhá, závěrečná fáze už by snad měla dělat rámus míň.

robot robotuje

A je to!
Ne, nemíním se plést do taškařic Pata a Mata, toho nejsem hoden, mám tu naopak jeden pozitivní případ opravy. Je to čtrnáct dní, co jsem si tu psal
o vysypaném ložisku v úklidovém robotu a o přístupu servisu, který se dá shrnout do dvou slov: "neopravujeme, vyměňujeme".
Nu a za těch čtrnáct dní, ba ještě dříve, neboť ve středu, přišla poštou ta náhradní převodovka. Ta převodovka za sedm stovek, co ji v tom perfektním servisu vyměňují do třiceti dnů i s prací za lidovou cenu pouhých dvou tisíc korun českých. Ovšem robota si musíte dovézt a odvézt. Cena dodané převodovky byla včetně dopravy.
Převodovku jsem během pěti minut namontoval, jedná se o osm šroubků. Robot robotuje bez vad stejně jako v uplynulých deseti letech.
A poučení?
Pánové servisáci, takhle si opravdu, ale opravdu nevyděláte. To, co si člověk dokáže zajistit sám a v kratší lhůtě, vy dodáváte jako odborný servis za trojnásobek.
Čili: kdyby náhodou tan váš servis nestíhal, posílejte to ke mně, já vám s tím za patnáct stovek provize píchnu. Furt vám eště pětikilo na uživení zbyde.

ani jako hnojivo

"Dneska taťka přinesl Budapešť, bude k večeři," říkávala občas babička a měla tím pochopitelně na mysli tu pomazánku, která se tenkrát balila v lahůdkářství do takového pergamenovitého papíru, co vydržel víc než papír obyčejný, ale stejně se to rozmáčelo. A protože jsem si tu pomazánku oblíbil, i teď si ji občas přinesu.
Zrovna tuhle jsem šáh' v konzumu do regálu a dal si ji do košíku. Ale hned potom mě upoutala cedule na regále: Veganské potraviny.
No co na tomhle může bejt jinýho, dyť je to bez masa tak jako tak, řekl jsem si a nechal krabičku v košíku.
To jsem se ale nechal pěkně napálit.
Ta barvou podobná pomazánka hned po otevření ztratila veškerou podobnost s tím, co jsem znal: tvaroh, máslo, cibule, paprika. Na tom se přeci nedá nic zkazit.
A dá.
Kdybych nebyl vychovanej k tomu, že jídlo se nevyhazuje, okamžitě by to letělo do popelnice. Ale protože to se nedělá, protrpěl jsem si to peklo až do nechutného konce. Pak jsem si na obale přečetl, že složení jsou rostlinné tuky. No bodejď! Teď mi to došlo. Ti pošetilci nejen že nejedí maso, ale ani nic co ze zvířete pochází. Tu pomazánku tím svým veganstvím zkazili tak, že se nehodí ani jako hnojivo.
Tedy páni vegani, to vám tedy nezávidim, tohleto živobytí. To musí bejt něco jako život poustevníka Školastyka, co žil jen o těch kobylkách a vodě.
Inu, proti gustu žádnej dyšputát.
Ovšem po tomhle zážitku ode mě žádný další veganský pokusy nečekejte.

telefon uklízí

Tak jsem ho přivez. Toho novýho robota co byl jen za dvojnásobek ceny opravy toho starýho. Jsou skoro stejný, jenom ten novej nemá ucho k nošení. Asi se holt nemá nosit. Ostatně proč by se taky měl nosit, když má jezdit, že ano.
Nu a tak jsem ho probouzel.
Ne, nevkládal jsem mu do jamky v čele žádný šém. Ostatně nemá ani čelo ani jamku. Jen potřeboval nabít a nastavit hodiny. Hned jsem ho taky zkusil, jak uklízí.
Nu a vida, uklízí stejně dobře. Má na to jiné postupy, ale výsledek je čistá podlaha. A proč že si tu o tom píšu? Protože už jsem ho šel málem vrátit, jelikož nešel spárovat s telefonem.
Dneska je všechno na telefon, tedy i uklízecí robot. To ten starej není.
A tak jsem se do toho pustil.
Zadat údaje šlo snadno, ale pak to chtělo přístup k poloze. A ten nešel spustit. Aplikace padala nebo se vracela stále do jednoho bodu a nešlo to dál.
Nebýt večer, vzal bych ten telefon a zavolal výrobci, ať si ten šancajk vemou zpátky.
Jenomže večer byl a komu žalovat?
Zkusil jsem tedy tu aplikaci vymazat a znovu nainstalovat. A vida! Dostal jsem se o krok dál.
Jenomže pak se do té sítě, kterou našel, nemohl připojit. Prostě to nešlo a situace se opakovala. Návrat vždy do stejného bodu.
Klumpr je to!
Jenomže takhle dole svítila zelená věta: … robot se nemůže připojit do sítě 5Ghz …
Došlo mi až za dlouho, že to není výsledek připojování, ale věta oznamovací. Je totiž třeba se připojit do sítě 2,4GHz.
Změnil jsem nastavení a lup! Robot se probudil.
Displej zamrkal, spojovací blikání přešlo v trvalé světlo trvalého spojení.
A od té doby telefon nejen telefonuje, ale i uklízí.
Nebylo to snadné připojování, ale nakonec jsem to dokázal a musím říct, že tenhle novej bude asi přeci jen kápku lepší, než ten starej.
Rozhodně je tišší.
Skoro tak tichej jako univezální myš.
Taky si s ním už Nemo začal tykat. Že prej si budou hrát. A začal ho tahat za fousy.

ověřte si údaje

Ony ty zkušenosti přicházejí pořád. Ať je člověku šest nebo šedesát, furt se má co učit. A tak, přesto že mi už šest bylo, jsem se včera zase učil.
Byl jsem s Kačkou na předoperačním vyšetření, jelikož jí budou příští týden vrtat koleno. Nikoliv kvůli zlámené grešli, ale kvůli kůstce, která tam nemá být. Nu a součástí toho vyšetření je v téhle zamořené době i test na covid.
Vybral jsem tedy místo a s Kačkou jsme se dostavili deset minut předem.
Prázdno. Nikdo nikde. Pustina.
Předjeli jsme před zavřenou bránu.
"Dostavte se přesně v potvrzený čas a vyčkejte na otevření brány…", četl jsem na ceduli.
Dobrá, jsme tu dřív, couvnu a počkám.
Před bránu jsem znovu předjel za dvě minuty včas. Za minutu neviditelná ruka zmáčkla neviditelné tlačítko a brána se viditelně otevřela.
Vjeli jsme do podzemí podle návodu.
V podzemní garáži stála židle, stolek s počítačem, stolek se zdravotnickými potřebami. U stolků stály dvě vysmáté paní.
"My nejsme nakažení, my jsme tu jen kvůli předoperečnímu vyšetření", pravil jsem na uvítanou, "máme zůstat ve voze nebo vystoupit?"
"To je jedno, jak chcete", odvětila jedna paní.
Druhá se snažila něco najít v počítači.
Vystoupili jsme. Paní sice měly roušku a oblek, ale jen jaksi napůl. Smály se, žertovaly, nemohly něco najít, něco nevěděly, pak to našly a už to zjistily.
"Tak si tu ověřte údaje."
Kačka si ověřila na obrazovce údaje. Byly v pořádku. Přistoupila k paní s tyčkou. Paní jí strčila tyčku do nosu, pak něco do krku a bylo. Za minutu.
Já jsem se zatím volně bavil s druhou paní. Byla veselé mysli a odpověděla mi, že by mě to stálo dva tisíce, kdybych chtěl taky, jelikož nejsem doporučenej vod doktora. Ale že jinde jsou ty druhý Ag testy a ty že jsou zadarmo, pokud jsem nebyl devadesát dní na testech.
Usoudil jsem, že mi toho není třeba.
Poděkovali jsme, vsedli jsme do auta a jeli jsme po svých.
A to poučení?
Čekal jsem frontu 200 lidí, čekal jsem unavený personál, čekací lhůtu hodinu …. A nic. Kdybych přijel na minutu přesně, trvalo by to celé právě tu minutu.
Takže: kde jsou tedy ty fronty a ten stres z čekání?
Teď už to vím: v televizi!

ps

Celé úsilí bylo zbytečné. V pátek, právě, když jsem jel pro výsledky, přišla zpráva, že se Kaččina operace kolena odkládá.

pps

Úsilí nebylo zbytečné, operace kolena proběhla jen o týden později s platným předoperačním vyšetřením.

tím by si nevydělali

Někdy v prvních letech psaní mého deníku jsem si tu zapsal pochvalu na robota. Vysávacího robota. Tehdy nebyli tihle pomocníci ještě tolik běžní a pro nás doma to bylo něco jako zázrak na kolečkách. Ovšem jak už to bývá, čas oponou trhnul a ze zázračného strojku se stal běžný a nepostradatelný domácí pomocník. Navíc se od té doby roboti začali rojit a kdejaký výrobce je nabízí.
To, co však výrobci nenabízí, jsou náhradní součástky. A to je pěknej šlendrián.
Včera jsem na to narazil.
Tedy nejdřív jsem narazil na vrčícího robota, který se začal divně kodrcat, poté na mě nepravidelně vrčel, až se nakonec zastavil uprostřed práce.
Bude to chtít důkladně vyčistit, řekl jsem si a neměl jsem pravdu. Vyčistění nepomohlo.
Při čistění jsem si všiml divně vypadajícího ložiska pod nejdůležitějším unašečem. I rozdělal jsem to celé, vyjmul jsem převodovku, tu jsem rozebral a ejhle! Ložisko je vysypaný. Za ty roky dřiny v prachu se holt vyžvejkalo. Fajn, je to jen ložisko, stačí ho vyměnit. Ale kde ho vzít?
A jsme u toho.
Do servisu jsem se dovolal a tam mi řekli, že to ani nemají ani neopravují, že takhle malý věci jsou moc laciný a tím by si nevydělali. Alespoň byli upřímní.
"A co tedy opravujete?"
"Celou převodovku."
"Fajn. Kolik stojí?"
"Ale tu pouze vyměňujeme včetně práce."
"Dobrá, co za to?"
"Dva tisíce."
"Tak to pěkně děkuju, to je významná část ceny úplně novýho robota."
Nuže nového robota jsem již objednal za pouhý dvojnásobek ceny opravy převodovky a za pár dní přijde. Jenomže co s tím starým?
No, co by. Budu dál pátrat.
Už teď jsem vypátral, že samotná převodovka se dá koupit na síti za tisícovku, tedy za polovic.
Když budu pátrat dál, najdu i to ložisko.
To bude za stovku.


ps

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Celá převodovka za sedm stovek. Ložisko už jsem dál nehledal.

na silnici místo není

Řemeslníci se činí a jejich úsilí přináší výsledky. Pozemek je po instalaci žumpy ve stavu, kdy se na něj nedá vjet, aniž by auto nezapadlo do bláta, což přináší spoustu zajímavých situací a problémů. Jeden z nich je: kam zaparkovat?
Normálně je na v budoucnu jistě pěkně upravené zahradě dost místa na to, aby tam za domem zaparkovala i čtyři auta. Teď to nejde. Kam s nimi? Nikde není místo. Na cestičce k domům zaparkovat nejde, poněvadž by nešlo projet, na pozemku to nejde, poněvadž je bláto a auta by nevyjela. Na hlavní silnici místo není.
Opravdu? Není tam?
Je tam autobusová zastávka, na té se taky parkovat nedá, kolem jsou vrata sousedů, ty blokovat nelze. Jak to tedy udělat?
Včera jsem byl svědkem toho, že to jde.
Kromě mého vozu zaparkovalo na neuvěřitelných místech dalších pět aut, z toho dvě menší nákladní.
Neuvěřitelné.
Nikomu jsme nepřekáželi, nic jsme nezničili, vrata zůstala průjezdná, zastávka autobusů prázdná.
Zázrak. I ty se občas dějí, jak je vidět.

přihlášky podány

Měl jsem pocit, jako bych to už jednou zažil, ale může být, že to bylo jinde a nebo se mi to opravdu jen zdálo. V každém případě jsem je v pátek zanesl tam, kam patřily.
Totiž ty Kaččiny přihlášky na střední školu.
Tu druhou jsem dokonce podával spolu s jiným tatínkem, který také v roušce byl o pár metrů rychlejší a již zvonil u vchodu. Pozdravil jsem a svezl se dovnitř s ním. Přihlášky umístěny, popřáli jsme si hezký den a hodně štěstí při zkouškách a šli si po svých.
To ovšem ten tatínek nevěděl, že tu první jsem podal se vší vehemencí.
Vstoupil jsem totiž do budovy školy, vybral si pravé schodiště a svižně jsem vystupoval k recepci, kde se přihlášky podávaly. Ten poslední schod už mi však moc svižně nevyšel. Špičkou boty jsem o něj zaškobrtl a už jsem se řítil k zemi. Dopadl jsem jen na koleno a na ruku. Nic se nestalo, zvedl jsem se a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. V pořádku, nebudu za tatrmana. Mrkl jsem na sebe do zrcadla na zdi recepce a pokračoval jsem ke dveřím haly a pak k okénku.
Tam seděl pán, možná něco jako školník a už na mě čekal.
"Jste v pořádku?"
"Já?"
"Vy. Vypadalo to, že jste si mohl ublížit."
"Ne, dobrý. Já jen … tuhle přihlášku …"
"Tady máte potvrzení o přijetí přihlášky."
"Děkuju."
"A vážně vám nic není?"
"Nic, dobrý. Nashledanou."
"Tak nashledanou."
Odcházel jsem a údiv nad tím, jak mě mohl vidět mě rázem přešel.
To zrcadlo na stěně bylo zrcadlo jen ze strany vchodu. Z recepce bylo průhledné. Tudíž měl pan školník ten můj pád na schodech před sebou jako na talíři.
Ještě, že jsem se do zrcadla nezašklebil. To by mohlo být bráno jako pohrdání ouřední osobou.
Nu, jak jsem psal: přihlášky už jsou řádně podány. Teď to bude už jen na Kačce.

daleko lepší pocit

Ono to cvičení venku má úžasné výhody. Kromě toho, že jsme od sebe tak pět, deset metrů a viry na nás nemůžou, je tu hlavně to prostředí. Minulý týden na sněhu, včera na trávě.
Máme totiž dovoleno používat na svoje cvičení umělý trávník a tím pádem jsme měli náramnou příležitost zažít včera téměř letní počasí. Po těch mrazech to byl málem šok.
Odpolední únorové sluníčko hřálo, távník se sytě zelenal a pocit příjemného odpoledne na trávníku ještě umocňovalo téměř modré nebe s vkusně rozmístěnými oblaky.
Úplnej kýč.
Měli jsme na sobě o dvě tepelné vrtvy míň a cvičilo se nám náramně lehce. Tomáš nás naučil další formy ze čtyřiasedmdesátky a už bylo po páté, když se kapánek ochladilo, ale to jsme zrovna končili.
Nebudu tu psát nic neznámého, když napíšu, že tenhle způsob je daleko lepší, než cvičení v tělocvičně. Za tu zimu jsme si zvykli a na čerstvém vzduchu je z toho daleko lepší pocit.

konzervace varné desky ...

… aneb:

Jak jsem založil a neudržel
malý domácí požár


Sedím u počítače a na stole mám Kaččinu přihlášku na střední školu. Kontroluju, jestli je všechno v pořádku, protože slečna mi to dala se slovy … ona je to spíš záležitost rodičů, tak to musíš podepsat a zavézt to tam … To se Kačka pochopitelně hrubě mýlí a ještě k tomu budeme mít rozhovor, ale teď kontroluju, jestli v té přihlášce něco …
Czzzinkkk!
Do háje! Co to zase ty kočkeni napáchali! Běžím do kuchyně hotov tvorům vysvětlit, že …
No nazdar!
Kočkeni jsou nevinní a svorně vyděšeně civí na sporák.
Na varné desce se z prasklé sklenice pomalu rozlévá vosk s avokádovou vůní. To cinknutí, to byla ta sklenice, která na plotně praskla. Já ji tam nechal rozehřát, aby vosk stekl ze stěn níž ke knotu. A s tou přihláškou jsem na to zapomněl!
Ještě že mám hromadu starých novin, honem pro ně, ty vosk nasajou.
Když jsem se vrátil k varné desce, měl jsem jedinečnou možnost sledovat, jak přesně se chová vosk, když dosáhne teploty vzplanutí.
Jen to blaflo a parafín se krásně rozhořel.
Požár! Já jsem založil požár!
Hned jsem pustil digestoř, aby odsála ten voňavej čmoud a teprv teď mi došlo, že plotna stále žhaví na maximum. Za svitu pěkného táboráku jsem konečně vypnul plotnu a mezitím přemýšlel, čím budu hasit. Písek není po ruce, hadr mi okamžitě nasákne parafínem a chytne, noviny jakbysmet. Nu což, zkusím osvědčenou vodu. Snad to nevyprskne.
Nevyprsklo to.
Jen to zasyčelo, jaksi tlumeně to zaprskalo a bylo po ohni.
A vosk se utěšeně roztékal kolem varné deky, na linku, do trouby, na podlahu … inu vosk.
Likvidace následků malého domácího požáru už byla jen velkým gruntováním, kterému předcházel sběr voňavého vosku, který jsem pak následně umístil do jiné prázdné sklenice od téhož a neobávaje se již žádných katastrof, znovu jsem to celé na důkladně vycíděné plotně zahřál, aby se parafin pěkně ve sklenici usadil.
Výsledkem je voňavá kuchyň, navoskovaná podlaha a důkladně nakonzervovaná varná deska.
A to celé sotva za půldruhé hodinky voňavé práce.
No řekněte, nestálo to za to?!

jednou za deset let

"Stává se nám to maximálně třikrát za deset let," omlouval se již potřetí do telefonu docent Chocholoušek. Však ho znáte z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Ty scény s turnajem v judu se točily v sokolovně ve Vršovicích. A právě v těch Vršovicích se to mně stalo včera poprvé.
Byl jsem si totiž pro vyhlášené masové taštičky naší sifu. Vyzvedli mi je tam v pátek Alla s Bartolomějem. Nu a já jsem se tedy včera odpoledne objednal, že si je vyzvednu u nich a při té příležitosti učiním návštěvu právě půlročního vnuka.
Všechno klaplo, Bartoloměj se na mě křenil, Juráš s Allou si se mnou povídali a tak pěkně ubíhalo pozdní odpoledne.
Pak povídám, že půjdu. A že prý nikam nemusím pospíchat. Já na to, že teda nepospíchám, ale už zůstanu nejvýš ještě půl hodinky.
A bylo hnedle šest deset, když zvoní telefon.
Ondřej.
A co prý je se mnou.
A teď mi to došlo!
Já se zakecal a úplně jsem zapomněl. Zapomněl jsem na to, že je pondělí. Zapomněl jsem, kolik je hodin. A zapomněl jsem na pravidelné pondělní cvičení v šest!
Inu stane se.
Maximálně … jednou za deset let.
Nebo třikrát?

nic jsme nepotkali

A že prý si uděláme výlet někam, kam se smí, tudíž do přírody. A tak jsme se s přáteli vydali na bizóny. Tedy přesněji řečeno na zubry. Támhle k Milovicím. Už jsem tam byl, takže najít ohradu nebylo nijak složité.
Ovšem najít zubry už tak snadné nebylo. Hledali jsme tam, kde jsem hledal na konci srpna. Hledali jsme poctivě, ba dokonce jsme v dálce zahlédli jednoho koně. Jenomže na jeho vkus jsme moc hulákali a tím pádem kůň poodešel od hluku dále a pustina se stala opět pustou.
Putovali jsme pustinou kolem ohrady a nic. Ani kopejtko. V dálce na poli se nám smála srna, jelikož byla dost daleko a dobře věděla, že na ní nemůžeme. V brázdě tu a tam panáčkoval zajíc.
Nic většího jsme nepotkali.
Tedy kromě toho pána pána s batohem, se kterým jsme se na chviličku zastavili po cestě zpátky. Zřejmě taky fotograf. A jestli jsme prý něco viděli. No neviděli, leda zajíce, přiznali jsme.
Výprava tak neslavně skončila. Jemonže kamarád od onoho neznámého dostal večer vzkaz:
"… já věděl, že vás od někud znám. Narazili jste na zubry? …"
A přidal k tomu zubří zasněženou fotku.
K tomu nebylo co dodat.

do Ďolíčku na knedlíčky

Ono to s tím pořekadlem "krmte tu bestii" není jen tak. Především je potřeba vědět, čím se bestie krmí. A to bývá kamenem úrazu. Já například jím všechno, tedy kromě té brokolicové polívky, kterou fakt nemusím. S doporučováním jídel je to stejné. Když se trefíte do chutě a nálady, je doporučení přijato. V opačném případě zbývá už jen jít příkladem.
Takže jsem v úterý šel příkladem.
Ve Vršovicích v Ďolíčku má hospodu naše mistryně, ale to už jsem psal, jak tam byli našinci cvičit na ulici před hospodou. Nu a ona Zhai Hua vaří skvěle, jenomže teď jsou hospody zavřené a proto nabízí jídla mražená. A ne ledajaká. Jsou to tradiční čínské knedlíčky či taštičky s rozličnými náplněmi. Kdykoliv jsme u ní byli, vždycky byly taštičky jedním z chodů a vždycky byly náramné. A tak jsem doporučoval Jurášovi, aby si je k ní zašli koupit, že jsou znamenité. Mají to padesát metrů za rohem. A nic. Nebyla nálada, nebyla chuť.
V úterý jsem vezl Bartoloměje s Allou na konrolu kyčlí a při té příležitosti jsem si všiml, že má sifu otevřeno. Hned jsme nakoupil taštičky pro sebe i pro Juráše s Allou.
Až teprve včera je ochutnali.
"Taštičky jsou dokonalý!", psala Alla. A že prý hned dneska musí jít nakoupit další.
No a má smůlu. Objednávkový systém už má Zhai Hua plný a včera psala, že nové objednávky už nemůže přijmout, ptotože prostě knedlíčky nestihne vyrobit. Další až za týden.
A je to tady: ono se rozkřiklo, jak jsou taštičky výtečné a je vyprodáno.
Inu do Ďolíčku na čínské knedlíčky musíte přijít včas. Jinak se na vás už nedostane.

systémová věc

Tak jsem si to nechal včera odpoledne vysvětlit přímo na stavbě. Je to prý systémová věc. Ty příčky v oknech. Naprosto běžně se to prý dělá.
Pan řemeslník mi to natolik podrobně a sugestivně včetně pantomimických gest předvedl, že mi nezbývá, než to vzít jako hotovou věc.
To totiž vezmete tu příčku, přesně pod správným úhlem ji seříznete na požadovanou délku. Pak si rozměříte okno, uděláte si značky, kam příčka přijde, následně strhnete na jedné straně lepicí pásku zespoda lišty a lištu přiložíte jednou tedy tou "odjištěnou" stranou k předem důkladně lihem očištěnému oknu. Přiložíte, jemně přitlačíte a na druhém konci přesně umístíte mezi narýsované značky. Pak nacvičeným tahem strhnete zbylou část krycí pásky a příčku přitlačíte ke sklu.
Problém s lepením příček na fixní okno zvenku v patře mi pan řemeslník taky popsal. Jednoduše. Dělá se to z lešení.
Takže mám jasno.
Jen na jedno jsem se zapomněl zeptat: proč se to uvšechvšudy nedělá rovnou v té výrobě.
To musím ještě napravit.

příčky

Někdy bývá rekonstrukce náročnější, než samotná stavba, četl jsem na mnoha místech. Je to na pováženou neboť člověk rozšafný jistě brzy najde v obou případech zapeklitosti, které vedou … no, řekněme k průběhu méně hladkému, než je očekáván.
Nemá smysl tady vypočítávat klacky, které napadaly a neustále padají stavbařům a řemeslníkům pod nohy. Zbytečně bych tu popisoval věci stavitelům a rekonstruktorům dobře známé.
Je tu však jedna taková věc … věc s okny.
Přál jsem si připodobnit starý dům z válečných dob vzhledu domu, řekněme, z dob viktoriánských. Okenice, cihlově červená fasáda, bílá tabulková okna. Nuže taková okna tedy byla konzultována, nabídnuta a objednána. Celé se to zdrželo kvůli virové situaci nejméně o čtvrt roku. Minulý pátek okna konečně dorazila na stavbu a já je šel v neděli, kdy už jsme byli s Kačkou zpátky z Prahy, zkontrolovat.
A to jsem neměl.
Tabulková okna jsou totiž mnoha druhů. Já jsem objednal ta, ve kterých jsou jednotlivé tabulky děleny výraznými hranatými venkovními příčkami. Žádná náhražka v podobě bílých pásků mezu skly. To přesně rozhodně odmítám. A to přesně jsem našel na stavbě.
Krucinálhimlhergot!
Hned jsem volal stavitele. Nevzal to. Pochopitelně. Byla neděle.
Napsal jsem zprávu a mail. Chtěl jsem vysvětlení.
A kupodivu se mi ho brzy ještě pozdě odpoledne dostalo.
Že prý se to ví, že je to záměr, že bílé lišty mezi skly jsou kvůli tomu, že až tam budou ty vnější příčky, tak aby nebylo vidět mezerou skrz. Lišty se tam prý lepí až nakonec.
Ufff … pan stavitel mě sice trochu uklidnil a včera odpoledne mě o tomtéž ujišťoval i pan řemeslník, který okna montuje. Ale stejně mi to přijde divný. Já bych byl řekl, že se to celé vyrábí a lepí přímo ve výrobě. Nu, ale nejsem oknař, takže to musím vzít, jak to je.
Jen mi není jasné, jak na tom velkém okně v patře v chodbě, které není otevírací, budou lepit příčky zvenku …

za štyry devadesát

Dlouhodobým porovnáváním, výzkumem a najmě pak vlastními košatými zkušenostmi člověk dojde nakonec k tomu, že významných rozdílů mezi různými výrobky není a záleží vlastně jen na oblibě toho či onoho, potažmo té či oné značky, pokud si na nich jeden zakládá.
Nepustilo mě to úplně, například ty ovocnářské produkty s nakousnutým jabkem u mě pořád vedou a možná by se našlo i něco dalšího jako třeba vopravdový štrausky, ale o moc víc toho nebude.
A tak je to i s kafem.
Nejdřív jsem se honil za vytříbenou chutí, testovali jsme, ochutnávali, vybírali. Nu a za pár let jsem došel k tomu, že ta švestková voda, jak říkala babička, je koneckonců skoro všude stejná. Samozřejmě uznávám, že dobře nakoupená, správně upražená a čerstvě namletá káva voní i chutná líp, než kafe z vakouvaný kapsle, ale ten rozdíl není takovej, abych se tomu nějak věnoval. Například Hanička si pořád pochutnává na kafi ve voskovaným kelímku vod Maca. Já jí dodneška nepřišel na chuť.
Takže ty kapsle. Kafovar na kapsle mám něco přes rok a teče z něj skoro stejně černá voda jako z jinejch. Čili kupuju kapsle. I v těch je rozdíl. Hlavně v ceně. Ročním srovnáváním jsem opět došel ke stejnému závěru jako v úvodním odstavci. Vono je to skoro stejný. A tak kupuju krabičky s kapslemi za štyry devadesát, co mají skoro stejnou chuť jako ty za deset.
A dneska jsem objevil zradu.
V tej jednej zlatej krabičce má být deset kapslí. Votevřu to jako dycky a jedna chybí! Plnící a balící robot se splet a já dostal vo kapsli míň! Nevídáno. Stane se. Kafe je dobrý jako jindy a já mám důvod shovívavě mávnout rukou a říct si: však mě neubyde.
A i kdyby ubylo: komu žalovat?

recyklace

Recyklace, toť vpravdě heslo dne. Nikoliv mého.
Totiž ne snad, že bych nešanoval naši Matičku Zemi. Naopak, snažím se málo spotřebovat, málo vyhazovat a když už, pak vytřídit. Ale tohle bylo u nás doma vždycky a když bych měl mluvit o dědečkovi, tak například na chalupě se tak nanejvýš jednou za léto vzal dvoukolák a odvezlo se to, co už opravdu nešlo použít poněkolikáté znovu, na skládku. Všechno ostatní skončilo v kamnech a buď jsme se tím ohřáli nebo byl oběd. Samozřejmě mluvím o hořlavinách typu papír nebo dřevo. Jemný popel a odpady z kuchyně končily na hnoji, tedy v kompostu a tím dědeček jednou za rok pohnojil zahrádku. Hrubé kusy popela, když náhodou vznikly, jely tím dvoukolákem na skládku. Příkladné chování? Kdepak, obyčejná šetrnost. Ke všemu.
Nu a mě tuhle napadlo, že ani takové hliníko-plastové pytlíky od pitíčka se nemusí vyhazovat.
A co jak že s nimi?
Inu, to ten pytlík rozumně rozstříháte, pouze okraje vyhodíte a velké dva obdélníky použijete. Nastříháte po délce na třásně, necháte dvoucentimetrový okraj, celé to pomocí izolepy omotáte a přilepíte k brčku z téhož pitíčka, do brčka nastrčíte špejlek, aby to bylo delší na držení a …
… a máte střapec, po kterém se můžou kočkeni utlouct. Už jsem vyrobil dva a kdybych měl dost trpělivosti, kočkeni by za tou štětkou poskakovali málem celej den.
A důsledky?
No přece radost!
Radost z nápadu, z jeho provedení a radost z ocenění, kterého se mi od kočkenů dostalo.
Jo … a taky z tej recyklace, dyž už to musí bejt.

v první desetině

Pochopitelně cvičíme dál virus nevirus. On-line z domova a občas se sejdeme v pár lidech někde venku, abychom si porovnali s Tomášem, kde máme chyby. Díky tomu porovnávání jsme začali zkoušet prvních pár pohybů nové sestavy.
Pro ty, kdo s tím zatím nemají moc zkušeností, jde o to, že to naše cvičení vychází z tradičních forem Tai ti. Cvičí se něco jako rozcvičky, což jsou vlastně základní prvky pohybů, z nichž pak lze pospojovat cvičební sestavy. Dosud jsme se naučili a cvičíme tu nejzákladnější sestavu, tedy třináct forem. Nu a Tomáš navrhl, že když nám to takhle v soukromí pěkně jde, můžeme začít se složitější sestavou, to jest sedmdesát čtyři forem.
Tu třináctku jsem se učil asi tak čtvrt roku, než jsem si zapamatoval všechny pohyby, aby šly správně za sebou. A protože tyhlety pohybový kreace mi nikdy moc nešly, jsem sice pyšnej na to, že si to alespoň trochu pamatuju, ale taky se obávám, že sedmdesátčtyřka bude nad mé síly.
No jo, ale když on Ondřej volal, že bychom se tu úvodní sérii pohybů měli za domácí úkol naučit, aby s námi Tomáš neměl takovou práci. Ono to minulej čtvrtek vypadalo, jako když na hřišti dva tatrmani opisujou od učitele a i kdyby se na kostičky nakrájeli, stejně jim to nejde. Tedy ono to tak nevypadalo. Ono to tak bylo.
A tak jsem si řekl, že to zkusím podle videa. A v sobotu jsem se do toho pustil. A světe div se! Asi za půl hodiny jsem si dokázal ty pohyby zapamatovat, jak jdou po sobě. Neuvěřitelný.
A včera odpoledne ještě před obvyklým cvičením jsem to učil Ondřeje.
Vůbec nechápu, jak je to možné, že bych si to tak rychle dokázal zapamatovat. Jediné, co by snad mohlo být příčinou toho nečekaného úspěchu, je dlouhodobé pravidelné cvičení třináctky. Sedmdesátčtyřka je vlastně jen rozšíření o některé pohyby a pospojování v jiné posloupnosti.
Uvidíme. Zatím jsme teprve v první desetině sestavy.

je ještě čas

No jo, no, stalo se. Stává se to i v lepších časech. Přesto však vstávám pořád normálně mezi půl šestou a šestou. A po nějakých těch ranních rituálech začnu psát deník, když zrovna nejsou svátky nebo dny volna.
Dneska jsem se probudil před pátou a řekl jsem si, že je ještě čas a zaposlouchal se do dalšího dílu audioknihy. Poslouchám nějaké povídání takhle v posteli dlouhé roky. Skoro by se dalo říct odjakživa. Nu a občas se mi stane to, co dneska: je ještě čas, říkám si a pustím další díl a … a vono mě to tak nějak ukolíbá a rázem je půl osmý. Ne, že bych někam pospíchal, ale dvě hodiny ranního času jsou … v propasti času.
A poučení z toho plyne úplně jasně: když člověk nechce zaspat, tak mu rozhodně nepomůže věta "ještě chviličku".
Ta chvilka byla dneska dvouhodinová!

podle pravidel

Jo, zdá se, že uhlí v pytlíku funguje. Onen zápach čili smrad sice nezmizel úplně, ale je ho zásadně míň i když kočkeni právě použili tu svou hromádku písku v krabici. Ovšem v krabici vybavené vysoce účinnými pytlíky s aktivním uhlím, což bylo předmětem včerejšího zápisu.
Nu a jsme u těch pytlíků.
Tedy kde sehnat vhodné a nedrahé pytlíky? Heslo je: netkaná textilie. Pátral jsem a po nějaké době jsem vypátral, že se dají koupit malé pytlíky z netkané textilie pro zahradnické účely. Tedy jsem našel obchod, kde je mají a objednal je v dobré víře, že tím je vše vyřešeno.
Bylo by, kdyby …
Objednal jsem velikost 9 x
15 cm, tu největší ze tří.
Přišel jsem si pro zásilku, zaplatil velikost 9 x 15 cm.
Na potvrzené objednávce byla velikost 9 x 15 cm.
Na faktuře byla velikost 9 x 15 cm.
Otevřel jsem velký poštovní pytlík a vytáhl menší igelitový pytlík, v němž bylo padesát pytlíků z netkané textilie. Vyndám to a přijde mi, že je něco jinak. Kouknu na štítky nalepené na každém jednom pytlíku. Popis, dovozce, katalogové číslo a rozměr: 9 x 15cm. To sedí. Na štítku to sedí i všude jinde to sedí. Ale mně se to furt nějak nezdá.
A tak vezmu tablet, rozsvítím měřítko, přiložím pytlík … a vida!
Rozměr je 3 x 4 cm! Není to divný. Je to blbě!
A tak píšu do obchodu, že se teda zmejlili a jak to při tak malé ceně chtějí řešit.
A že prý mám sepsat reklamaci. Že je to podle pravidel.
Maličko jsem zaskřípal zubama. Těch pár stovek se dá řešit mávnutím ruky a vrácením "přeplatku" za rozdíl mezi cenou ve velikostech pytlíků nebo, a to dělají opravdu jen velmi solidní obchodníci, omluvou a posláním správných pytlíků zdarma. Ono by je to v nákladech stálo asi tak padesát korun - tedy právě ten rozdíl v ceně - a já bych je vychvaloval, jak jsou skvělí.
Nu ale nestalo se.
První odpověď byla, že moje měřítko neodpovídá skutečnosti a že doopravdy je pytlík rozměrů 9 x 5,5cm (ano, tablet nefungoval správně, tak jsem to přeměřil a oni se spletli podruhé: ten rozměr podle pravítka byl 9 x 7cm!) a za to že se omlouvají a že mi vrátí peníze, když jim to na jejich náklady pošlu zpátky, jelikož nabízený rozměr 9 x 15cm stejně nemají a správně mají jen 9 x 12cm a že při načítání produktů došlo k chybě a
… a jestli souhlasím.
Ježkovy voči! Takovejch keců kvůli stopadesáti korunám a dopravě s dobírkou. Samozřejmě jsem nesouhlasil. Preferoval jsem poslání peněz nebo větších pytlíků zdarma.
Odpověděli, že takhle se ta hra nehraje, že mi pošlou štítek a že to mám vrátit.
Tak jsme jim napsal, že za dopravu a za čas strávený tou reklamací a focením malých pytlíků s měřítkem už jsem utratil víc, než pytlíky stojej a kdybych tam měl jet jednou s vrácením a pak ještě jednou pro ty správné …
No, co bych tu dál psal. Už tak je to dlouhý.
Prostě obchod
Semena levně se chová podle pravidel. Podle blbejch pravidel. Každej dobrej obchodník by se zachoval jinak. Třeba jako ta paní tuhle v krámě u pokladny: sama vyměnila zboží s blížící se lhůtou spotřeby. Já si toho ani nevšiml. Nebo i ten Ali expres, ze kterého ty pytlíky made in China beztak jsou. Ten už mi nejmíň třikrát s omluvou poslal zdarma nové zboží jako náhradu za vadné nebo nesprávné. Příště objednám pytlíky tam za desetinu ceny. Budou stát tedy asi třicet halířů za kus.
Inu, malost se neprojevuje jen ve velikosti pytlíků.

injekce a lízátko

Možná si někdo z pamětníků vzpomene na povinnou fluorizaci ve škole i očkování tamtéž. Nikdo se nikoho neptal, prostě nám paní učitelka (ano, neříkali jsme soudružka, ale paní, nicméně to jaksi "bylo proti") oznámila, že zítra bude fluorizace nebo očkování a šmytec. To první bylo kloktání roztoku s fluorem. Každý vyfasoval voskovaný kelímek, z něj pak žbrundal v puse tu nechutnou tekutinu a nakonec šel k umyvadlu a vyplivl to. Očkování bylo vždycky v jedné třídě pro všechny. Stáli jsme frontu a když na nás přišla řada, dostali jsme injekci a bylo.
Teď holt může mít každej názor, což je sice správně, ale pošetilost těch, kteří očkování odmítají, nestojí na zdravém selském rozumu, ale na fámách ze sítě typu "jedna paní povídala".
U nás tomu tak není a když přišlo upozornění, že Kačka potřebuje protiklíšťové přeočkování, objednal jsem ji a v pátek jsme tam jeli.
Ovšem měkteré znaky minulosti to mělo.
"A tati, mohli bysme se stavit někde v krámě cestou zpátky?"
"Mohli."
"To je fajn."
"Proč?"
"No, já bych si dala něco dobrýho."
"Aha! Tak se stavíme."
Stavili jsme se a Kačka si vybrala oříšky v cukrové polevě ve vánočním balení. Za polovic to měli v regále.
A tak bylo učiněno starým dobrým pořádkům za dost.
Kačka dostala injekci i pomyslné lízátko.
A tak to má bejt.

šachy s dodávkou

S dobou zavirovanou přichází i doba seriálová. Ano, jistě to postihlo kdekoho. Nás taky. Já jsem docela častým filmovým konzumentem, ale na seriály jsem nikdy moc nebyl. Ono to jaksi vyžaduje trpělivost, soustavné čekání na další díl a příliš dlouhou rozprostřenost v čase. Mnohdy i zbytečné natahování. Nu ale sem tam nějaký ten seriál jsem samozřejmě viděl. K oblíbeným patří staré české seriály jako Taková normální rodinka nebo Hříšní lidé.
Teď je ale jiná doba. Ven se skoro nesmí, takže nabídka aktivit je výrazně omezená, tož tedy …. seriál. Vloni pro nás Matěj objevil na doporučení kamaráda seriál Mandalorian. No to vám je báječné! Má to všechno, co si jen fanoušek Star Wars může přát. Doporučil jsem to dál a nadšení se opakovalo.
A teď právě je v kurzu seriál o šachové hráčce Queen's Gambit. Není to pro mě, já na tenhle typ nejsem, ale Matěj a myslím, že i Kačka to mají rádi. A proto začal Matěj hrát šachy. Zatím se ve hře stále zlepšuje. Já to neumím vůbec a hned napoprvé jsem ho porazil. Podruhé už jsem to ale vzdal, protože to vypadalo, že to vyhrát tentokrát nebude tak snadné.
A protože máme sice docela hezké velké šachy po dědečkovi, ale šachovnici pořádnou nemáme, objednal jsem jednu, která velikostí odpovídá. A rázem bylo postaráno o další aktivitu.
Věděl jsem, že pojedeme s Kačkou pro občanku a proto jsem předem a včas přesměroval dodání na výdejnu. Ovšem dodavatel byl rychlejší než elektronická pošta a zrovna, když jsme byli pryč, volal, že veze zásilku. Naštěsí se podařilo a předání vyšlo, ovšem ten moment překvapení se moc nekonal.
A tady je vidět, že i obyčejný televizní seriál může povzbudit další aktivity včetně šachové hry a organizace logistiky přepravní společnosti.

občanka a nový sníh

Včera odpoledne v Praze padal sníh s deštěm. Kačka říkala, že se těší na zasněženou krajinu, ale já jsem to viděl spíš na blátivé období.
Oni totiž meteorologové předpovídali sněžení, ale současně i teploty kolem nuly, což sněhu nijak zvlášť nesvědčí.
A tak jsme chodili po Praze, vyzvedávali Kaččinu novou občanku, pak moji knihu u Škody a mezitím si Kačka sama zřizovala svůj první účet v bance pomocí zbrusu nového občanského průkazu. A mokli jsme v ulicích, protože ten sníh byl vlastně déšť.
Když jsme jeli zpátky, pořád to vypadalo na blátivé odpoledne. Ale jen jsme vyjeli z Vraného nahoru, už sníh zůstával ležet a u nás bylo a je bílo. Mohlo napadnout nějakých pět centimetrů.
Nu a Kačka má radost, sníh zůstal do rána, má novou občanku a nový účet. Co víc si přát?

v Novém roce do Nového světa

Tak tedy s Novým rokem novým krokem.
Se říká.
Já jsem spolu s Ondřejem v Novém roce vykročil do Nového světa. Přesněji řečeno mi Ondřej volal, jestli si nechci vyjít jen tak zafotit a že bychom zajeli na Hradčany a prošli se třeba po Novém světě. No samozřejmě, že ano. Slovo skutkem učiněno jest a v neděli odpoledne jsme na Nový svět vstoupili.
Nebyli jsme sami a očekávané prázdné ulice nás nevítaly.
Všude bylo lidí, jako by virové situace nebylo. Focení tudíž nabralo jiné dimenze, potažmo na Novém světě nic. Atmosféra křivolakých uliček v zamlženém zimním odpoledni se s lidmi poněkud vytratila.
Pár obrázků jsme si udělali až u hradu a u Schwarzenberského paláce. Zamlžené odpoledne jsme opustili ještě před setměním a plynové lampy se tudíž začaly rozsvěcet až po našem odjezdu.
Bylo to takové příjemné mrholivé nedělí odpoledne.

Malá_Strana_210103


Petřín_210103