WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Trójský kůň

Trvalo to. Vlastně od počátku internetu to trvalo. Celou dobu jsem odolával a nenechal se nachytat. Na dotazy stran internetových útoků a podvodných stránek i obchodů jsem vždycky odpovídal argumentací o ověřování, špatné češtině, hledání referencí a podobně. A měl jsem pravdu. Pokud se člověk chová opatrně a podle zkušeností jinde nasbíraných a popsaných, může se cítit bezpečně i na internetu.
A přesně tak jsem se včera nechoval.
Takže se jim to povedlo. Konečně mě po těch dlouhejch letech čapli a nachytali mě.
Naštěstí to není nic strašlivého a v síti jsem neuvázl s fatálními následky, ale za blbce jsem, to zase jo.
To bylo tak: kamarádka zveřejňuje fotky na Instagramu. To dělám i já a dělá to spousta kamarádů a navzájem se sledujeme a lajkujeme a vůbec provozujeme síťový život. Nu a včera v tom jednom profilu té kamarádky na mě vykoukl sdílený leták: Kupte si sluneční brejle Ray-Ban, zrovínka dneska je akce za desetinu ceny. Upoutalo mě to. A to z několika důvodů: potřebuju zrovna brejle proti sluníčku do auta, jelikož ty, co tam teď mám, už mi někdo třikrát rozsed', čili držej jen silou vůle a to asi i proto, že tenkrát stály nějakejch šest stovek, jsou polarizační a žádnej šunt. Ale přeci jen by už další sezónu nemusely vydržet. Takže báječná příležitost koupit si nový a zvláště pak tyhle, kerý "hejbou světem".
Potom je tu skutečnost, že kamarádka takový nějaký brejle furt nosí, čili to jistě sdílela záměrně, aby ostatní kamarádi věděli. Kromě toho mě opravdu výrazná sleva vůbec nepřekvapila, protože podobnou akci u jiných komodit už jsem zažil. Například džíny štrausky si kupuju výhradně na černej pátek. A programy do počítače jakbysmet. Originální fotooptiku taky - a to už jsou nějaké částky! Tudíž proč by zrovínka taková akce "za pětikilo" nemohla bejt u brejlí? Zvlášť když jejich výrobní cena je i tak daleko pod cenou té akce.
Mrknul jsem teda na ty stránky. Jinak než z odkazu v telefonu, pochopitelně. Vypadaly normálně. Ano, sem tam nějaká ta chyba v češtině. To mě mělo varovat, ale rozhodl jsem se to přehlédnout. Projel jsem celý jejich web. Fungoval, odkazy živé, akce "tikala" v baneru, produkty na stránkách živé, aktuální, vysvětlení dlouhé, podrobné … tu a tam záměna s angličtinou, ale "k věci". Ověřil jsem tedy i vzhled a čísla brejlí i u jiných prodejců. Seděly. Seděly popisy, obrázky. Nu což, koupím tedy brejle "ve slevě". Všechno fungovalo. Objednávkový systém jsem dvakrát schodil a nijak ho to nepoškodilo. Bez problému mě znovu nabídl totéž. No tak jo. Zaplatím z bezpečné karty, kterou mám jen na internetové platby a jen s jedinou malou částkou právě pro aktuální nákup. I to klaplo. Všechno v pořádku, platební brána obvyklá, zabezpečení funkční, ověření pomocí jiného kanálu v bance odjinud taky funkční. Dobrá, odklepnu to.
Hotovo, nákup potvrzen.
Nu a asi za hodinu se na instagramu kamarádky objevila nová fotka s omluvou a naštvaným komentářem, že se jí někdo naboural do účtu Instagramu a sdílel reklamu na falešný Ray-Bany a že jí to shodilo účet. Ale že už to vymazala a teď je vše pořádku.
Tak - a mám to. Nachytali mě! Použili kamarádku jako Trójskýho koně a prolomili moji nedůvěru k podfukářům.
Ovšem přišlo od nich potvrzení objednávky … jen holt s delší dodací lhůtou. Tak uvidíme, co přijde. Navíc ta akce už opravdu skončila, ale ceny zůstaly stejné "za pětikilo". Takže to podvod bude.
Nu - zatím budu jezdit s těma rozsedlejma brejlema a budu doufat, že snad něco jako brejle proti sluníčku třeba vopravdu přijde. Někdy.

radost z cvičení

Nemá smysl tady agitovat, že cvičení je zdraví prospěšná a vůbec jaksi všeobecně pozitivní činnost. To ví každej. My, co si takhle společně cvičíme denně, si pochvalujeme, jak viditelný vliv má ten pohyb na naše tělesné schránky. Je tu ovšem i stránka nehmotná, neboť duši prostě mezi prsty nečapnete. Nu a právě té duši dělá potěšení ta pospolitost v téhle tělu libé činnosti.
Je to prostě pro radost, tohleto cvičení.
Včera bylo úterý a to je cvičení venku.
Přišel jsem zrovna, když byli velký kluci včetně Matěje propletení v těch tyčích, co jsou na venkovním plácku postaveny za účelem zpevňování svalů. Kluci dřeli a bylo jasné, že slova napsaná v minulém odstavci tou svou dřinou potvrzují. Bylo to posilko po tréninku a každý posiloval, jak bylo potřeba. Měli z toho radost.
Pak jsme vedle na druhém plácu začli cvičit my, nejstarší. Tomáš nám opravoval pohyby v setavě a opět jsme si pochvalovali, jak je to fajn, takhle se hýbat. I v tom větru a sněhových vločkách, které zrovínka začaly poletovat. Dělalo nám to radost.
Kluci toho měli dost a odešli. My cvičili dál a tu přijeli na malých kolech malí kluci. Děsně zakuklený integrálníma helmama. Vpadli na plácek se zbrusu novými hrazdami, které naši před chvílí opustili. Sundali helmy, praštili kolama a začali po hrazdách házet kamení! Pak flašku od pití naplněnou štěrkem. Na hrazdu se nepřitáhli. Nedokázali to. Tak ji alespoň ostřelovali. A děsně u toho křepčili, jelikož z toho válčení s cvičebními nástroji taky měli radost. Pochybnou, ale radost. Nemělo smysl je okřikovat, to měli udělat jejich rodiče. Měli jim vysvětlit, že radost z ničení není radost. Třeba to sami někdy pochopí.
Naše parta - malí, velcí i my, nejstarší - to máme jinak. Jenomže to je těžko přenositelná zkušenost a, což je podstatné, zásluha našeho trenéra. Holt nemá každý to štěstí se potkat s Tomášem.

musel ven

U paní zubařky to už dávno není jak na středověkých mučidlech. Však jsem tady tuhle psal o tom rentgenu. Čili hejblátek v ordinaci má nepočítaně. Na křesle mě povozí jako v kabině raketoplánu, všude to svítí, blejská se až oči přecházejí. Vždycky se zeptá, jestli chci anestezi a já na to vždycky, jestli je to potřeba.
"Budu vrtat …"
"A tak jo, tak mi ji dejte."
A dostanu injekci ani nevím do kterého místa, jelikož to taky není cítit a pak mi zarouškujou hubu takovým … no, vypadá to jako kus nafukovacího balónku. Udělají si takový lešeníčko, dají mi brýle, aby mi nepadlo nic do oka a paní doktorka začne.
"A jejda! Tady ten zub, ten je hodně špatnej. Tem bude muset ven. Nějak jsem si ho minule nevšimla. Už je vlastně celej pryč. No kdo vám to dělal? … Uf … mrtvej už byl. Tak to bychom měli, už to tam máte čistý …."
A že abych si vypláchnul, což učiním a hned se ptám:
"Vy jste mi ho vytrhla? Vždyť jste říkala, že budete vrtat…"
"To jsem si myslela taky, ale ono to už nešlo. Byl celej zkaženej. Musel ven."
Asi byl, jenže já o ničem zkaženém nevím. Nebolel mě a ani nevím že by mi ho paní doktorka vytahovala. Taková je šikovná …
… anebo?
Nebo že by to byl apríl?
Vopravdu?
Vypravdu!
Byl to apríl!
Vono se mi to jenom zdálo. No to byl teda sen … eště, že je toho prvního Apríla!

do jedenácti

Zdá se, že moje biologické hodiny se letos nějak ne a ne přešupačit na ty letní. V pondělí jsem si tu psal, jak se mi nechtělo vstávat a dneska už vůbec nešlo o chtění. Žádné probouzení o hodinu dřív a nechuť vstát. Probudil jsem se až normálně v půl šesté, jenomže zimního.
Možná to bude tím, že včera bylo tak hezky. Skoro letní počasí. Teploměr vylezl až ke dvaceti stupňům ve stínu a my jsme vylezli ven. Zacvičit si a protože bylo tak hezky, byl i volejbálek. Vono se to teda teď nesmí, ale nešť. Nešlo o žádnou spikleneckou schůzku. Prostě jsme si jen tak na sluníčku plácli do míče. Móc hezký to bylo. Nakonec, že si dáme takovej jako zápas. Do jedenácti.
Najednou začali všichni hrát jako o život. Bylo to vyrovnaný a když bylo řečeno: tak poslední míč, je čas vyhrát, nějak to tam spadlo a naše čtyřka vyhrála.
Báječné. Dvě hodiny pohybu na jarním sluníčku.
No - a spal jsem do půl sedmý jako nemluvně.
Tedy ovšem s tím rozdílem, že nemluvňata nechrápou.

za světla

Jo, nechtělo se mi vstávat. Nějak se mi vzbouřily vnitřní hodiny a prohlásily, že se můžou na nějakej letní čas vyignorovat. A tak jsem vstal normálně. Po půl. Jenomže normálního, středoevropskýho, kterýmu se začalo říkat zimní, jelikož byl zavedenej letní. A tak ho tu máme zas. Ten letní čas.
Já jsem si tak nějak maloval, že když víc jak před rokem utichly bouřlivé debaty kolem naprosto zbytečného přehazování času, že už si na něj nikdo nevzpomene a prostě už tu výhybku nepřehodíme. To bylo ovšem naivní. A že prý virus debaty o letním čase odsunul do pozadí a nenastala shoda, jakej čas se teda zavede na furt.
Panenkoskákavá!
Jakej čas by chtěl kdo zavádět? Prostě nechme čas časem, poledne v poledne a půlnoc o půlnoci. Když se v poledne podívám na kolík zaraženej kolmo do země, nemá stín. To je normální čas a všechno ostatní jsou kecy.
Ano, mně se taky občas líbí, že při letním čase je večer o hodinu delší a na procházku je v lese dýl vidět. Ale copak osobní pohodlnost je důvodem k takovejm kotrmelcům s časem? Podle mě není. Rozumné důvody pro posunutí času dávno pominuly.
Nu a tak se ty mý hodiny vztekly a prohlásily: jo, my víme, že je letní čas a že už bys měl vstát. Ale kašli na to a nech to běžet, zůstaň ležet. A tak jsem vstával až v půl sedmý. Pěkně za světla.

zapomenutej rentgen

To, že si pamatuju jenom to, co chci, to jsem slýchával často a slýchávám dodnes. Oni by mi to asi paměťologové vysvětlili nějakým přirozeným vytěsňováním vzpomínek určitého druhu, většinou nepříjemných. Ovšem jsou i nepříjemné chvilky, které si pamatuju a tak nemám vůbec páru, co si ta moje paměť zapamatuje a co ne.
Zrovna včera.
Byl jsem u paní zubařky, jelkož mi vypadla plomba. To se stává. Měl jsem dokonce pocit, že to byla ta plomba, kterou mi tam ona sama před dvěma roky umístila, ale nakonec se ukázalo, že to byla jiná, která tam byla daleko déle. Ať tak nebo tak, zub opraven a vše v pořádku, další návštěva naplánována za měsíc, jelikož je potřeba ještě doplnit někde něco odštípnutého.
No a že prý jsem poslední rentgen zubů měl před dvěma roky a tak uděláme novej. I proč ne.
A jsme u tej paměti.
Já si pamatoval nějakej malej strojek přímo snad v křesle, kterým mi někdy v minulosti fotili hubu. Tentokrát jsme šli do kamrlíku s mašinou větší jak já. Tam mě sestra postavila do postoje šikmého zavěšeného, oblékla do olověné vesty a skenovací hlava mi obkroužila moji hlavu ze všech stran. Při té procedůře jsem byl zakouslej do nějakého zakusovátka, abych se nehejbal. Byl to tak podivnej postoj a zákus, že jsem se podivoval, co všechno se dneska pro zdraví nepodniká.
Paní doktorka byla spokojená, obrázek byl v pořádku, hubu plnou zubů mám vyfocenou ze všech stran a v porovnání s předchozím snímkem je všechno, jak má být. Jenomže já si vůbec nepamatoval, že bych kdy takovej proces podstupoval. Tak to paní doktorce povídám a ona na to, že abych se podíval, tohle je minulej a tohle dnešní snímek.
Na to se nedalo nic říct. Jen se zamyslet nad ztrátou paměti.
Tenhle rentgen jsem si fakt nepamatoval.

šílencův jekot

Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé!"
o pár minut dříve …
Přišel jsem ze cvičení. Z úterního cvičení. Pořád ještě se nám daří potkat se a venku si zacvičit. Ovšem tentokrát jsem byl po normálním tréninku oddílu sám. Ostatním to nevyšlo a Ondřej má ta zlomená žebra, čímž na cvičení chvíli pomýšlet nemůže. Bylo to fajn, Tomáš mi opravoval pohyby v "čtyřiasedmdesátce" a tu půlhodinku jsme dali. Před šestou jsem byl zpátky.
Minutu po šesté zvoní telefon.
"Já nic nedostal," volal Ondřej.
Na mé straně bylo chvíli ticho. Pak jsem se zmohl na odpověď:
"Asi jsem nějak mimo … a co jsi měl dostat?"
"No přece cvičení."
"Cvičení?", tázal jsem se dál a víc nechápavě.
"No cvičení, zoom, přece."
"Ale já jsem teď ze cvičení přijel, byli jsme …"
Ondřej si dál vedl svou: "je pondělí …"
Teď jsem to pochopil:
"Je úterý!"
Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé! Úúúúterrrýýýýý!"
"A je to tady. Konečně si se zbláznil. Že to ale trvalo…."
"Jo … vono je úterý … tak teda zejtra, no."
Vše vysvětleno, včera Ondřej i ostatní kamarádi dostali obvyklý středeční odkaz a cvičili jsme naše on-line taiti. Ovšem nebylo to úplně bez zádrhele. Tentokrát jsem se zadrhl já, neboť jsem měl dvě minuty před šestou důležitý telefon. Čímž jsem prošvihl ještě další dvě minuty po šesté, ale nakonec to klaplo. Spojení navázáno a šílencův jekot tentokrát nezněl krajinou.

taková ta podložka

Ano, ve většině oblastí tohoto světa jsem nic netušícím neználkem. A to tím nemyslím oblasti jen geografické, nýbrž i lidské vědění či předměty běžné potřeby. Tím rozhodně nemám v úmyslu konkurovat antické filozofii. Naopak. Jde o prudce současný běžný předmět, o kterém tuším tak málo, že mohu směle prohlásit, že o něm nevím nic.
Jde o obyčejný tablet.
Taková ta podložka, co je k ní tužka, obojí elektronické.
Nějak se tou tužkou pohybuje po ploše tabletu a nějak to zanechává stopu. Víc o tom nevím. Vždycky se mi to zdálo jakousi záhadou, neboť to v mých očích konkuruje myši, která se chová podobně a to bez tužky. Zřejmě mi chybí praxe a tím pádem jaksi nemám šuplík pro správné použití a využití tabletu.
Čili: k ničemu ho nepotřebuji.
To se ovšem může změnit.
Matěj přišel s tím, že jestli nemám možnost právě takový tablet nakoupit nějak výhodněji, což nakonec mám a tudíž jeden exemplář projde zakrátko mýma rukama a skončí u Matěje na stole.
Pak si nechám všechno vysvětlit a předvést.
Možná změním názor o jeho užitečnosti i na mém stole, ale do té doby mohu směle souznít se Sokratem. Tedy pokud by onen filozof byl v mé kůži a o věcech tabletu si byl vědom, že o nich nic neví.

ps

Tablet už je na stole a Matěj mi předvedl názornou ukázku: prostě s tím píše a kreslí jako na papír. A že prý je to ideální na psaní poznámek ve škole, lepší než do sešitu. No tak asi jo. Když se to vezme kolem a kolem, počítač a tablet dohromady v tašce neváží víc než dvoje skripta. Ovšem za sebe musím přiznat, že jsem na vysoké chodil na přednášky jen s diplomatkou po dědečkovi v podpaží, ve které byly jedny desky s papíry na psaní a psací potřeby. Inu pokrok přináší i těžší tašky.

deska je rozlehlá

Je to jiná doba, nová zkušenost, tohleto, co tu už rok probíhá. Ano, změkoule je zavirovaná a všichni si zvykáme a snažíme se s tím nějak vypořádat. Není to nic snadného a o úspěšném řešení si musíme zatím jako lidstvo jenom nechat zdát. A tudíž se učíme celé to martýrium snášet. Každý po svém. Stačí si přečíst noviny, aby se člověk dozvěděl, jak je na tom jinej člověk s náladou a s učením se toho snášení.
A zrovna to čtení dnešních novin mě přivedlo na jednu příhodu.
On je to spíš humor poněkud tmavší pleti, ale to se teď taky nesmí řikat, jelikož jedna úplně pitomá herečka, co se vybičovala k životnímu výkonu a nabrnkla si princátko, si teďka stěžuje, že se královská rodina zmínila právě o tej pleti jejího miminka a: představte si, pani Oprah, voni vyslovili to slovo! Prosimich, jaký slovo by mohli vyslovit? No přeci to! Ne! Jo! Není možná! Namouduši! Oooohh …
Ale dosti o bulvární události týdne, která teď hejbá pomateným světem. Zpátky k tej příhodě jako z novin.
Tuhle čtu, že "Hluk z rekonstrukcí ruší lidi na home office" …
Úplně to chápu, to se nedá ouřadovat z kuchyně, dyž vedle v koupelně zuří půl dne zbíječka. Ovšem i ty rekonstrukce jsou potřeba. Já bych moh' vyprávět. A co já, přímo můj pan stavitel mi vyprávěl.
To je totiž tak.
Ten dům, který teď nechávám rekonstruovat, pochází z raných válečných let. Tedy těch druho-světových válečných let. Nu a protože to tenkrát stavěl pan majitel velmi poctivě, nechal udělat i poctivou základovou desku. Podle pamětníků je prý velmi rozlehlá. Přes tři současné pozemky. Tedy přes tři domy. Čas běžel, majitel měl děti, děti pozemky rozparcelovaly a prodaly. Nu a ten původní dům právě teď rekonstruuju.
Tuhle si povídáme s panem stavitelem o bytelnosti domu, o poctivých základech a zabrousíme i k té základové desce, co se táhne až támhle pod ten nový dům.
A nejen základová deska je rozlehlá. I zvuky se prý rozléhají. Ta deska je přenáší dál.
Prý tuhle ve vší počestnosti a s mírnou prosbou přišel pan ob-soused, jestli by mohli alespoň teď na čas pánové přestat bušit zbíječkou, jelikož to drnčí u nich v domě a děti zrovna mají distanční výuku a pan učitel neslyší děti, nýbrž zbíječku.
Nechtělo se tomu věřit, ale bylo tomu tak. Poctivej prvorepublikovej beton z počátku druhej světovej války zvoní tak, že v třicet metrů vzdáleném domě je slyšet zbíječka.
Tož vodpusťte, sousedi. Už se to pomalu blíží k prvnímu postupnému konci. Druhá, závěrečná fáze už by snad měla dělat rámus míň.

robot robotuje

A je to!
Ne, nemíním se plést do taškařic Pata a Mata, toho nejsem hoden, mám tu naopak jeden pozitivní případ opravy. Je to čtrnáct dní, co jsem si tu psal
o vysypaném ložisku v úklidovém robotu a o přístupu servisu, který se dá shrnout do dvou slov: "neopravujeme, vyměňujeme".
Nu a za těch čtrnáct dní, ba ještě dříve, neboť ve středu, přišla poštou ta náhradní převodovka. Ta převodovka za sedm stovek, co ji v tom perfektním servisu vyměňují do třiceti dnů i s prací za lidovou cenu pouhých dvou tisíc korun českých. Ovšem robota si musíte dovézt a odvézt. Cena dodané převodovky byla včetně dopravy.
Převodovku jsem během pěti minut namontoval, jedná se o osm šroubků. Robot robotuje bez vad stejně jako v uplynulých deseti letech.
A poučení?
Pánové servisáci, takhle si opravdu, ale opravdu nevyděláte. To, co si člověk dokáže zajistit sám a v kratší lhůtě, vy dodáváte jako odborný servis za trojnásobek.
Čili: kdyby náhodou tan váš servis nestíhal, posílejte to ke mně, já vám s tím za patnáct stovek provize píchnu. Furt vám eště pětikilo na uživení zbyde.

ani jako hnojivo

"Dneska taťka přinesl Budapešť, bude k večeři," říkávala občas babička a měla tím pochopitelně na mysli tu pomazánku, která se tenkrát balila v lahůdkářství do takového pergamenovitého papíru, co vydržel víc než papír obyčejný, ale stejně se to rozmáčelo. A protože jsem si tu pomazánku oblíbil, i teď si ji občas přinesu.
Zrovna tuhle jsem šáh' v konzumu do regálu a dal si ji do košíku. Ale hned potom mě upoutala cedule na regále: Veganské potraviny.
No co na tomhle může bejt jinýho, dyť je to bez masa tak jako tak, řekl jsem si a nechal krabičku v košíku.
To jsem se ale nechal pěkně napálit.
Ta barvou podobná pomazánka hned po otevření ztratila veškerou podobnost s tím, co jsem znal: tvaroh, máslo, cibule, paprika. Na tom se přeci nedá nic zkazit.
A dá.
Kdybych nebyl vychovanej k tomu, že jídlo se nevyhazuje, okamžitě by to letělo do popelnice. Ale protože to se nedělá, protrpěl jsem si to peklo až do nechutného konce. Pak jsem si na obale přečetl, že složení jsou rostlinné tuky. No bodejď! Teď mi to došlo. Ti pošetilci nejen že nejedí maso, ale ani nic co ze zvířete pochází. Tu pomazánku tím svým veganstvím zkazili tak, že se nehodí ani jako hnojivo.
Tedy páni vegani, to vám tedy nezávidim, tohleto živobytí. To musí bejt něco jako život poustevníka Školastyka, co žil jen o těch kobylkách a vodě.
Inu, proti gustu žádnej dyšputát.
Ovšem po tomhle zážitku ode mě žádný další veganský pokusy nečekejte.

telefon uklízí

Tak jsem ho přivez. Toho novýho robota co byl jen za dvojnásobek ceny opravy toho starýho. Jsou skoro stejný, jenom ten novej nemá ucho k nošení. Asi se holt nemá nosit. Ostatně proč by se taky měl nosit, když má jezdit, že ano.
Nu a tak jsem ho probouzel.
Ne, nevkládal jsem mu do jamky v čele žádný šém. Ostatně nemá ani čelo ani jamku. Jen potřeboval nabít a nastavit hodiny. Hned jsem ho taky zkusil, jak uklízí.
Nu a vida, uklízí stejně dobře. Má na to jiné postupy, ale výsledek je čistá podlaha. A proč že si tu o tom píšu? Protože už jsem ho šel málem vrátit, jelikož nešel spárovat s telefonem.
Dneska je všechno na telefon, tedy i uklízecí robot. To ten starej není.
A tak jsem se do toho pustil.
Zadat údaje šlo snadno, ale pak to chtělo přístup k poloze. A ten nešel spustit. Aplikace padala nebo se vracela stále do jednoho bodu a nešlo to dál.
Nebýt večer, vzal bych ten telefon a zavolal výrobci, ať si ten šancajk vemou zpátky.
Jenomže večer byl a komu žalovat?
Zkusil jsem tedy tu aplikaci vymazat a znovu nainstalovat. A vida! Dostal jsem se o krok dál.
Jenomže pak se do té sítě, kterou našel, nemohl připojit. Prostě to nešlo a situace se opakovala. Návrat vždy do stejného bodu.
Klumpr je to!
Jenomže takhle dole svítila zelená věta: … robot se nemůže připojit do sítě 5Ghz …
Došlo mi až za dlouho, že to není výsledek připojování, ale věta oznamovací. Je totiž třeba se připojit do sítě 2,4GHz.
Změnil jsem nastavení a lup! Robot se probudil.
Displej zamrkal, spojovací blikání přešlo v trvalé světlo trvalého spojení.
A od té doby telefon nejen telefonuje, ale i uklízí.
Nebylo to snadné připojování, ale nakonec jsem to dokázal a musím říct, že tenhle novej bude asi přeci jen kápku lepší, než ten starej.
Rozhodně je tišší.
Skoro tak tichej jako univezální myš.
Taky si s ním už Nemo začal tykat. Že prej si budou hrát. A začal ho tahat za fousy.

ověřte si údaje

Ony ty zkušenosti přicházejí pořád. Ať je člověku šest nebo šedesát, furt se má co učit. A tak, přesto že mi už šest bylo, jsem se včera zase učil.
Byl jsem s Kačkou na předoperačním vyšetření, jelikož jí budou příští týden vrtat koleno. Nikoliv kvůli zlámené grešli, ale kvůli kůstce, která tam nemá být. Nu a součástí toho vyšetření je v téhle zamořené době i test na covid.
Vybral jsem tedy místo a s Kačkou jsme se dostavili deset minut předem.
Prázdno. Nikdo nikde. Pustina.
Předjeli jsme před zavřenou bránu.
"Dostavte se přesně v potvrzený čas a vyčkejte na otevření brány…", četl jsem na ceduli.
Dobrá, jsme tu dřív, couvnu a počkám.
Před bránu jsem znovu předjel za dvě minuty včas. Za minutu neviditelná ruka zmáčkla neviditelné tlačítko a brána se viditelně otevřela.
Vjeli jsme do podzemí podle návodu.
V podzemní garáži stála židle, stolek s počítačem, stolek se zdravotnickými potřebami. U stolků stály dvě vysmáté paní.
"My nejsme nakažení, my jsme tu jen kvůli předoperečnímu vyšetření", pravil jsem na uvítanou, "máme zůstat ve voze nebo vystoupit?"
"To je jedno, jak chcete", odvětila jedna paní.
Druhá se snažila něco najít v počítači.
Vystoupili jsme. Paní sice měly roušku a oblek, ale jen jaksi napůl. Smály se, žertovaly, nemohly něco najít, něco nevěděly, pak to našly a už to zjistily.
"Tak si tu ověřte údaje."
Kačka si ověřila na obrazovce údaje. Byly v pořádku. Přistoupila k paní s tyčkou. Paní jí strčila tyčku do nosu, pak něco do krku a bylo. Za minutu.
Já jsem se zatím volně bavil s druhou paní. Byla veselé mysli a odpověděla mi, že by mě to stálo dva tisíce, kdybych chtěl taky, jelikož nejsem doporučenej vod doktora. Ale že jinde jsou ty druhý Ag testy a ty že jsou zadarmo, pokud jsem nebyl devadesát dní na testech.
Usoudil jsem, že mi toho není třeba.
Poděkovali jsme, vsedli jsme do auta a jeli jsme po svých.
A to poučení?
Čekal jsem frontu 200 lidí, čekal jsem unavený personál, čekací lhůtu hodinu …. A nic. Kdybych přijel na minutu přesně, trvalo by to celé právě tu minutu.
Takže: kde jsou tedy ty fronty a ten stres z čekání?
Teď už to vím: v televizi!

ps

Celé úsilí bylo zbytečné. V pátek, právě, když jsem jel pro výsledky, přišla zpráva, že se Kaččina operace kolena odkládá.

pps

Úsilí nebylo zbytečné, operace kolena proběhla jen o týden později s platným předoperačním vyšetřením.

tím by si nevydělali

Někdy v prvních letech psaní mého deníku jsem si tu zapsal pochvalu na robota. Vysávacího robota. Tehdy nebyli tihle pomocníci ještě tolik běžní a pro nás doma to bylo něco jako zázrak na kolečkách. Ovšem jak už to bývá, čas oponou trhnul a ze zázračného strojku se stal běžný a nepostradatelný domácí pomocník. Navíc se od té doby roboti začali rojit a kdejaký výrobce je nabízí.
To, co však výrobci nenabízí, jsou náhradní součástky. A to je pěknej šlendrián.
Včera jsem na to narazil.
Tedy nejdřív jsem narazil na vrčícího robota, který se začal divně kodrcat, poté na mě nepravidelně vrčel, až se nakonec zastavil uprostřed práce.
Bude to chtít důkladně vyčistit, řekl jsem si a neměl jsem pravdu. Vyčistění nepomohlo.
Při čistění jsem si všiml divně vypadajícího ložiska pod nejdůležitějším unašečem. I rozdělal jsem to celé, vyjmul jsem převodovku, tu jsem rozebral a ejhle! Ložisko je vysypaný. Za ty roky dřiny v prachu se holt vyžvejkalo. Fajn, je to jen ložisko, stačí ho vyměnit. Ale kde ho vzít?
A jsme u toho.
Do servisu jsem se dovolal a tam mi řekli, že to ani nemají ani neopravují, že takhle malý věci jsou moc laciný a tím by si nevydělali. Alespoň byli upřímní.
"A co tedy opravujete?"
"Celou převodovku."
"Fajn. Kolik stojí?"
"Ale tu pouze vyměňujeme včetně práce."
"Dobrá, co za to?"
"Dva tisíce."
"Tak to pěkně děkuju, to je významná část ceny úplně novýho robota."
Nuže nového robota jsem již objednal za pouhý dvojnásobek ceny opravy převodovky a za pár dní přijde. Jenomže co s tím starým?
No, co by. Budu dál pátrat.
Už teď jsem vypátral, že samotná převodovka se dá koupit na síti za tisícovku, tedy za polovic.
Když budu pátrat dál, najdu i to ložisko.
To bude za stovku.


ps

Šlo to rychleji, než jsem čekal. Celá převodovka za sedm stovek. Ložisko už jsem dál nehledal.

na silnici místo není

Řemeslníci se činí a jejich úsilí přináší výsledky. Pozemek je po instalaci žumpy ve stavu, kdy se na něj nedá vjet, aniž by auto nezapadlo do bláta, což přináší spoustu zajímavých situací a problémů. Jeden z nich je: kam zaparkovat?
Normálně je na v budoucnu jistě pěkně upravené zahradě dost místa na to, aby tam za domem zaparkovala i čtyři auta. Teď to nejde. Kam s nimi? Nikde není místo. Na cestičce k domům zaparkovat nejde, poněvadž by nešlo projet, na pozemku to nejde, poněvadž je bláto a auta by nevyjela. Na hlavní silnici místo není.
Opravdu? Není tam?
Je tam autobusová zastávka, na té se taky parkovat nedá, kolem jsou vrata sousedů, ty blokovat nelze. Jak to tedy udělat?
Včera jsem byl svědkem toho, že to jde.
Kromě mého vozu zaparkovalo na neuvěřitelných místech dalších pět aut, z toho dvě menší nákladní.
Neuvěřitelné.
Nikomu jsme nepřekáželi, nic jsme nezničili, vrata zůstala průjezdná, zastávka autobusů prázdná.
Zázrak. I ty se občas dějí, jak je vidět.

přihlášky podány

Měl jsem pocit, jako bych to už jednou zažil, ale může být, že to bylo jinde a nebo se mi to opravdu jen zdálo. V každém případě jsem je v pátek zanesl tam, kam patřily.
Totiž ty Kaččiny přihlášky na střední školu.
Tu druhou jsem dokonce podával spolu s jiným tatínkem, který také v roušce byl o pár metrů rychlejší a již zvonil u vchodu. Pozdravil jsem a svezl se dovnitř s ním. Přihlášky umístěny, popřáli jsme si hezký den a hodně štěstí při zkouškách a šli si po svých.
To ovšem ten tatínek nevěděl, že tu první jsem podal se vší vehemencí.
Vstoupil jsem totiž do budovy školy, vybral si pravé schodiště a svižně jsem vystupoval k recepci, kde se přihlášky podávaly. Ten poslední schod už mi však moc svižně nevyšel. Špičkou boty jsem o něj zaškobrtl a už jsem se řítil k zemi. Dopadl jsem jen na koleno a na ruku. Nic se nestalo, zvedl jsem se a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. V pořádku, nebudu za tatrmana. Mrkl jsem na sebe do zrcadla na zdi recepce a pokračoval jsem ke dveřím haly a pak k okénku.
Tam seděl pán, možná něco jako školník a už na mě čekal.
"Jste v pořádku?"
"Já?"
"Vy. Vypadalo to, že jste si mohl ublížit."
"Ne, dobrý. Já jen … tuhle přihlášku …"
"Tady máte potvrzení o přijetí přihlášky."
"Děkuju."
"A vážně vám nic není?"
"Nic, dobrý. Nashledanou."
"Tak nashledanou."
Odcházel jsem a údiv nad tím, jak mě mohl vidět mě rázem přešel.
To zrcadlo na stěně bylo zrcadlo jen ze strany vchodu. Z recepce bylo průhledné. Tudíž měl pan školník ten můj pád na schodech před sebou jako na talíři.
Ještě, že jsem se do zrcadla nezašklebil. To by mohlo být bráno jako pohrdání ouřední osobou.
Nu, jak jsem psal: přihlášky už jsou řádně podány. Teď to bude už jen na Kačce.

daleko lepší pocit

Ono to cvičení venku má úžasné výhody. Kromě toho, že jsme od sebe tak pět, deset metrů a viry na nás nemůžou, je tu hlavně to prostředí. Minulý týden na sněhu, včera na trávě.
Máme totiž dovoleno používat na svoje cvičení umělý trávník a tím pádem jsme měli náramnou příležitost zažít včera téměř letní počasí. Po těch mrazech to byl málem šok.
Odpolední únorové sluníčko hřálo, távník se sytě zelenal a pocit příjemného odpoledne na trávníku ještě umocňovalo téměř modré nebe s vkusně rozmístěnými oblaky.
Úplnej kýč.
Měli jsme na sobě o dvě tepelné vrtvy míň a cvičilo se nám náramně lehce. Tomáš nás naučil další formy ze čtyřiasedmdesátky a už bylo po páté, když se kapánek ochladilo, ale to jsme zrovna končili.
Nebudu tu psát nic neznámého, když napíšu, že tenhle způsob je daleko lepší, než cvičení v tělocvičně. Za tu zimu jsme si zvykli a na čerstvém vzduchu je z toho daleko lepší pocit.

konzervace varné desky ...

… aneb:

Jak jsem založil a neudržel
malý domácí požár


Sedím u počítače a na stole mám Kaččinu přihlášku na střední školu. Kontroluju, jestli je všechno v pořádku, protože slečna mi to dala se slovy … ona je to spíš záležitost rodičů, tak to musíš podepsat a zavézt to tam … To se Kačka pochopitelně hrubě mýlí a ještě k tomu budeme mít rozhovor, ale teď kontroluju, jestli v té přihlášce něco …
Czzzinkkk!
Do háje! Co to zase ty kočkeni napáchali! Běžím do kuchyně hotov tvorům vysvětlit, že …
No nazdar!
Kočkeni jsou nevinní a svorně vyděšeně civí na sporák.
Na varné desce se z prasklé sklenice pomalu rozlévá vosk s avokádovou vůní. To cinknutí, to byla ta sklenice, která na plotně praskla. Já ji tam nechal rozehřát, aby vosk stekl ze stěn níž ke knotu. A s tou přihláškou jsem na to zapomněl!
Ještě že mám hromadu starých novin, honem pro ně, ty vosk nasajou.
Když jsem se vrátil k varné desce, měl jsem jedinečnou možnost sledovat, jak přesně se chová vosk, když dosáhne teploty vzplanutí.
Jen to blaflo a parafín se krásně rozhořel.
Požár! Já jsem založil požár!
Hned jsem pustil digestoř, aby odsála ten voňavej čmoud a teprv teď mi došlo, že plotna stále žhaví na maximum. Za svitu pěkného táboráku jsem konečně vypnul plotnu a mezitím přemýšlel, čím budu hasit. Písek není po ruce, hadr mi okamžitě nasákne parafínem a chytne, noviny jakbysmet. Nu což, zkusím osvědčenou vodu. Snad to nevyprskne.
Nevyprsklo to.
Jen to zasyčelo, jaksi tlumeně to zaprskalo a bylo po ohni.
A vosk se utěšeně roztékal kolem varné deky, na linku, do trouby, na podlahu … inu vosk.
Likvidace následků malého domácího požáru už byla jen velkým gruntováním, kterému předcházel sběr voňavého vosku, který jsem pak následně umístil do jiné prázdné sklenice od téhož a neobávaje se již žádných katastrof, znovu jsem to celé na důkladně vycíděné plotně zahřál, aby se parafin pěkně ve sklenici usadil.
Výsledkem je voňavá kuchyň, navoskovaná podlaha a důkladně nakonzervovaná varná deska.
A to celé sotva za půldruhé hodinky voňavé práce.
No řekněte, nestálo to za to?!

jednou za deset let

"Stává se nám to maximálně třikrát za deset let," omlouval se již potřetí do telefonu docent Chocholoušek. Však ho znáte z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Ty scény s turnajem v judu se točily v sokolovně ve Vršovicích. A právě v těch Vršovicích se to mně stalo včera poprvé.
Byl jsem si totiž pro vyhlášené masové taštičky naší sifu. Vyzvedli mi je tam v pátek Alla s Bartolomějem. Nu a já jsem se tedy včera odpoledne objednal, že si je vyzvednu u nich a při té příležitosti učiním návštěvu právě půlročního vnuka.
Všechno klaplo, Bartoloměj se na mě křenil, Juráš s Allou si se mnou povídali a tak pěkně ubíhalo pozdní odpoledne.
Pak povídám, že půjdu. A že prý nikam nemusím pospíchat. Já na to, že teda nepospíchám, ale už zůstanu nejvýš ještě půl hodinky.
A bylo hnedle šest deset, když zvoní telefon.
Ondřej.
A co prý je se mnou.
A teď mi to došlo!
Já se zakecal a úplně jsem zapomněl. Zapomněl jsem na to, že je pondělí. Zapomněl jsem, kolik je hodin. A zapomněl jsem na pravidelné pondělní cvičení v šest!
Inu stane se.
Maximálně … jednou za deset let.
Nebo třikrát?

nic jsme nepotkali

A že prý si uděláme výlet někam, kam se smí, tudíž do přírody. A tak jsme se s přáteli vydali na bizóny. Tedy přesněji řečeno na zubry. Támhle k Milovicím. Už jsem tam byl, takže najít ohradu nebylo nijak složité.
Ovšem najít zubry už tak snadné nebylo. Hledali jsme tam, kde jsem hledal na konci srpna. Hledali jsme poctivě, ba dokonce jsme v dálce zahlédli jednoho koně. Jenomže na jeho vkus jsme moc hulákali a tím pádem kůň poodešel od hluku dále a pustina se stala opět pustou.
Putovali jsme pustinou kolem ohrady a nic. Ani kopejtko. V dálce na poli se nám smála srna, jelikož byla dost daleko a dobře věděla, že na ní nemůžeme. V brázdě tu a tam panáčkoval zajíc.
Nic většího jsme nepotkali.
Tedy kromě toho pána pána s batohem, se kterým jsme se na chviličku zastavili po cestě zpátky. Zřejmě taky fotograf. A jestli jsme prý něco viděli. No neviděli, leda zajíce, přiznali jsme.
Výprava tak neslavně skončila. Jemonže kamarád od onoho neznámého dostal večer vzkaz:
"… já věděl, že vás od někud znám. Narazili jste na zubry? …"
A přidal k tomu zubří zasněženou fotku.
K tomu nebylo co dodat.

do Ďolíčku na knedlíčky

Ono to s tím pořekadlem "krmte tu bestii" není jen tak. Především je potřeba vědět, čím se bestie krmí. A to bývá kamenem úrazu. Já například jím všechno, tedy kromě té brokolicové polívky, kterou fakt nemusím. S doporučováním jídel je to stejné. Když se trefíte do chutě a nálady, je doporučení přijato. V opačném případě zbývá už jen jít příkladem.
Takže jsem v úterý šel příkladem.
Ve Vršovicích v Ďolíčku má hospodu naše mistryně, ale to už jsem psal, jak tam byli našinci cvičit na ulici před hospodou. Nu a ona Zhai Hua vaří skvěle, jenomže teď jsou hospody zavřené a proto nabízí jídla mražená. A ne ledajaká. Jsou to tradiční čínské knedlíčky či taštičky s rozličnými náplněmi. Kdykoliv jsme u ní byli, vždycky byly taštičky jedním z chodů a vždycky byly náramné. A tak jsem doporučoval Jurášovi, aby si je k ní zašli koupit, že jsou znamenité. Mají to padesát metrů za rohem. A nic. Nebyla nálada, nebyla chuť.
V úterý jsem vezl Bartoloměje s Allou na konrolu kyčlí a při té příležitosti jsem si všiml, že má sifu otevřeno. Hned jsme nakoupil taštičky pro sebe i pro Juráše s Allou.
Až teprve včera je ochutnali.
"Taštičky jsou dokonalý!", psala Alla. A že prý hned dneska musí jít nakoupit další.
No a má smůlu. Objednávkový systém už má Zhai Hua plný a včera psala, že nové objednávky už nemůže přijmout, ptotože prostě knedlíčky nestihne vyrobit. Další až za týden.
A je to tady: ono se rozkřiklo, jak jsou taštičky výtečné a je vyprodáno.
Inu do Ďolíčku na čínské knedlíčky musíte přijít včas. Jinak se na vás už nedostane.

systémová věc

Tak jsem si to nechal včera odpoledne vysvětlit přímo na stavbě. Je to prý systémová věc. Ty příčky v oknech. Naprosto běžně se to prý dělá.
Pan řemeslník mi to natolik podrobně a sugestivně včetně pantomimických gest předvedl, že mi nezbývá, než to vzít jako hotovou věc.
To totiž vezmete tu příčku, přesně pod správným úhlem ji seříznete na požadovanou délku. Pak si rozměříte okno, uděláte si značky, kam příčka přijde, následně strhnete na jedné straně lepicí pásku zespoda lišty a lištu přiložíte jednou tedy tou "odjištěnou" stranou k předem důkladně lihem očištěnému oknu. Přiložíte, jemně přitlačíte a na druhém konci přesně umístíte mezi narýsované značky. Pak nacvičeným tahem strhnete zbylou část krycí pásky a příčku přitlačíte ke sklu.
Problém s lepením příček na fixní okno zvenku v patře mi pan řemeslník taky popsal. Jednoduše. Dělá se to z lešení.
Takže mám jasno.
Jen na jedno jsem se zapomněl zeptat: proč se to uvšechvšudy nedělá rovnou v té výrobě.
To musím ještě napravit.

příčky

Někdy bývá rekonstrukce náročnější, než samotná stavba, četl jsem na mnoha místech. Je to na pováženou neboť člověk rozšafný jistě brzy najde v obou případech zapeklitosti, které vedou … no, řekněme k průběhu méně hladkému, než je očekáván.
Nemá smysl tady vypočítávat klacky, které napadaly a neustále padají stavbařům a řemeslníkům pod nohy. Zbytečně bych tu popisoval věci stavitelům a rekonstruktorům dobře známé.
Je tu však jedna taková věc … věc s okny.
Přál jsem si připodobnit starý dům z válečných dob vzhledu domu, řekněme, z dob viktoriánských. Okenice, cihlově červená fasáda, bílá tabulková okna. Nuže taková okna tedy byla konzultována, nabídnuta a objednána. Celé se to zdrželo kvůli virové situaci nejméně o čtvrt roku. Minulý pátek okna konečně dorazila na stavbu a já je šel v neděli, kdy už jsme byli s Kačkou zpátky z Prahy, zkontrolovat.
A to jsem neměl.
Tabulková okna jsou totiž mnoha druhů. Já jsem objednal ta, ve kterých jsou jednotlivé tabulky děleny výraznými hranatými venkovními příčkami. Žádná náhražka v podobě bílých pásků mezu skly. To přesně rozhodně odmítám. A to přesně jsem našel na stavbě.
Krucinálhimlhergot!
Hned jsem volal stavitele. Nevzal to. Pochopitelně. Byla neděle.
Napsal jsem zprávu a mail. Chtěl jsem vysvětlení.
A kupodivu se mi ho brzy ještě pozdě odpoledne dostalo.
Že prý se to ví, že je to záměr, že bílé lišty mezi skly jsou kvůli tomu, že až tam budou ty vnější příčky, tak aby nebylo vidět mezerou skrz. Lišty se tam prý lepí až nakonec.
Ufff … pan stavitel mě sice trochu uklidnil a včera odpoledne mě o tomtéž ujišťoval i pan řemeslník, který okna montuje. Ale stejně mi to přijde divný. Já bych byl řekl, že se to celé vyrábí a lepí přímo ve výrobě. Nu, ale nejsem oknař, takže to musím vzít, jak to je.
Jen mi není jasné, jak na tom velkém okně v patře v chodbě, které není otevírací, budou lepit příčky zvenku …

za štyry devadesát

Dlouhodobým porovnáváním, výzkumem a najmě pak vlastními košatými zkušenostmi člověk dojde nakonec k tomu, že významných rozdílů mezi různými výrobky není a záleží vlastně jen na oblibě toho či onoho, potažmo té či oné značky, pokud si na nich jeden zakládá.
Nepustilo mě to úplně, například ty ovocnářské produkty s nakousnutým jabkem u mě pořád vedou a možná by se našlo i něco dalšího jako třeba vopravdový štrausky, ale o moc víc toho nebude.
A tak je to i s kafem.
Nejdřív jsem se honil za vytříbenou chutí, testovali jsme, ochutnávali, vybírali. Nu a za pár let jsem došel k tomu, že ta švestková voda, jak říkala babička, je koneckonců skoro všude stejná. Samozřejmě uznávám, že dobře nakoupená, správně upražená a čerstvě namletá káva voní i chutná líp, než kafe z vakouvaný kapsle, ale ten rozdíl není takovej, abych se tomu nějak věnoval. Například Hanička si pořád pochutnává na kafi ve voskovaným kelímku vod Maca. Já jí dodneška nepřišel na chuť.
Takže ty kapsle. Kafovar na kapsle mám něco přes rok a teče z něj skoro stejně černá voda jako z jinejch. Čili kupuju kapsle. I v těch je rozdíl. Hlavně v ceně. Ročním srovnáváním jsem opět došel ke stejnému závěru jako v úvodním odstavci. Vono je to skoro stejný. A tak kupuju krabičky s kapslemi za štyry devadesát, co mají skoro stejnou chuť jako ty za deset.
A dneska jsem objevil zradu.
V tej jednej zlatej krabičce má být deset kapslí. Votevřu to jako dycky a jedna chybí! Plnící a balící robot se splet a já dostal vo kapsli míň! Nevídáno. Stane se. Kafe je dobrý jako jindy a já mám důvod shovívavě mávnout rukou a říct si: však mě neubyde.
A i kdyby ubylo: komu žalovat?

recyklace

Recyklace, toť vpravdě heslo dne. Nikoliv mého.
Totiž ne snad, že bych nešanoval naši Matičku Zemi. Naopak, snažím se málo spotřebovat, málo vyhazovat a když už, pak vytřídit. Ale tohle bylo u nás doma vždycky a když bych měl mluvit o dědečkovi, tak například na chalupě se tak nanejvýš jednou za léto vzal dvoukolák a odvezlo se to, co už opravdu nešlo použít poněkolikáté znovu, na skládku. Všechno ostatní skončilo v kamnech a buď jsme se tím ohřáli nebo byl oběd. Samozřejmě mluvím o hořlavinách typu papír nebo dřevo. Jemný popel a odpady z kuchyně končily na hnoji, tedy v kompostu a tím dědeček jednou za rok pohnojil zahrádku. Hrubé kusy popela, když náhodou vznikly, jely tím dvoukolákem na skládku. Příkladné chování? Kdepak, obyčejná šetrnost. Ke všemu.
Nu a mě tuhle napadlo, že ani takové hliníko-plastové pytlíky od pitíčka se nemusí vyhazovat.
A co jak že s nimi?
Inu, to ten pytlík rozumně rozstříháte, pouze okraje vyhodíte a velké dva obdélníky použijete. Nastříháte po délce na třásně, necháte dvoucentimetrový okraj, celé to pomocí izolepy omotáte a přilepíte k brčku z téhož pitíčka, do brčka nastrčíte špejlek, aby to bylo delší na držení a …
… a máte střapec, po kterém se můžou kočkeni utlouct. Už jsem vyrobil dva a kdybych měl dost trpělivosti, kočkeni by za tou štětkou poskakovali málem celej den.
A důsledky?
No přece radost!
Radost z nápadu, z jeho provedení a radost z ocenění, kterého se mi od kočkenů dostalo.
Jo … a taky z tej recyklace, dyž už to musí bejt.

v první desetině

Pochopitelně cvičíme dál virus nevirus. On-line z domova a občas se sejdeme v pár lidech někde venku, abychom si porovnali s Tomášem, kde máme chyby. Díky tomu porovnávání jsme začali zkoušet prvních pár pohybů nové sestavy.
Pro ty, kdo s tím zatím nemají moc zkušeností, jde o to, že to naše cvičení vychází z tradičních forem Tai ti. Cvičí se něco jako rozcvičky, což jsou vlastně základní prvky pohybů, z nichž pak lze pospojovat cvičební sestavy. Dosud jsme se naučili a cvičíme tu nejzákladnější sestavu, tedy třináct forem. Nu a Tomáš navrhl, že když nám to takhle v soukromí pěkně jde, můžeme začít se složitější sestavou, to jest sedmdesát čtyři forem.
Tu třináctku jsem se učil asi tak čtvrt roku, než jsem si zapamatoval všechny pohyby, aby šly správně za sebou. A protože tyhlety pohybový kreace mi nikdy moc nešly, jsem sice pyšnej na to, že si to alespoň trochu pamatuju, ale taky se obávám, že sedmdesátčtyřka bude nad mé síly.
No jo, ale když on Ondřej volal, že bychom se tu úvodní sérii pohybů měli za domácí úkol naučit, aby s námi Tomáš neměl takovou práci. Ono to minulej čtvrtek vypadalo, jako když na hřišti dva tatrmani opisujou od učitele a i kdyby se na kostičky nakrájeli, stejně jim to nejde. Tedy ono to tak nevypadalo. Ono to tak bylo.
A tak jsem si řekl, že to zkusím podle videa. A v sobotu jsem se do toho pustil. A světe div se! Asi za půl hodiny jsem si dokázal ty pohyby zapamatovat, jak jdou po sobě. Neuvěřitelný.
A včera odpoledne ještě před obvyklým cvičením jsem to učil Ondřeje.
Vůbec nechápu, jak je to možné, že bych si to tak rychle dokázal zapamatovat. Jediné, co by snad mohlo být příčinou toho nečekaného úspěchu, je dlouhodobé pravidelné cvičení třináctky. Sedmdesátčtyřka je vlastně jen rozšíření o některé pohyby a pospojování v jiné posloupnosti.
Uvidíme. Zatím jsme teprve v první desetině sestavy.

je ještě čas

No jo, no, stalo se. Stává se to i v lepších časech. Přesto však vstávám pořád normálně mezi půl šestou a šestou. A po nějakých těch ranních rituálech začnu psát deník, když zrovna nejsou svátky nebo dny volna.
Dneska jsem se probudil před pátou a řekl jsem si, že je ještě čas a zaposlouchal se do dalšího dílu audioknihy. Poslouchám nějaké povídání takhle v posteli dlouhé roky. Skoro by se dalo říct odjakživa. Nu a občas se mi stane to, co dneska: je ještě čas, říkám si a pustím další díl a … a vono mě to tak nějak ukolíbá a rázem je půl osmý. Ne, že bych někam pospíchal, ale dvě hodiny ranního času jsou … v propasti času.
A poučení z toho plyne úplně jasně: když člověk nechce zaspat, tak mu rozhodně nepomůže věta "ještě chviličku".
Ta chvilka byla dneska dvouhodinová!

podle pravidel

Jo, zdá se, že uhlí v pytlíku funguje. Onen zápach čili smrad sice nezmizel úplně, ale je ho zásadně míň i když kočkeni právě použili tu svou hromádku písku v krabici. Ovšem v krabici vybavené vysoce účinnými pytlíky s aktivním uhlím, což bylo předmětem včerejšího zápisu.
Nu a jsme u těch pytlíků.
Tedy kde sehnat vhodné a nedrahé pytlíky? Heslo je: netkaná textilie. Pátral jsem a po nějaké době jsem vypátral, že se dají koupit malé pytlíky z netkané textilie pro zahradnické účely. Tedy jsem našel obchod, kde je mají a objednal je v dobré víře, že tím je vše vyřešeno.
Bylo by, kdyby …
Objednal jsem velikost 9 x
15 cm, tu největší ze tří.
Přišel jsem si pro zásilku, zaplatil velikost 9 x 15 cm.
Na potvrzené objednávce byla velikost 9 x 15 cm.
Na faktuře byla velikost 9 x 15 cm.
Otevřel jsem velký poštovní pytlík a vytáhl menší igelitový pytlík, v němž bylo padesát pytlíků z netkané textilie. Vyndám to a přijde mi, že je něco jinak. Kouknu na štítky nalepené na každém jednom pytlíku. Popis, dovozce, katalogové číslo a rozměr: 9 x 15cm. To sedí. Na štítku to sedí i všude jinde to sedí. Ale mně se to furt nějak nezdá.
A tak vezmu tablet, rozsvítím měřítko, přiložím pytlík … a vida!
Rozměr je 3 x 4 cm! Není to divný. Je to blbě!
A tak píšu do obchodu, že se teda zmejlili a jak to při tak malé ceně chtějí řešit.
A že prý mám sepsat reklamaci. Že je to podle pravidel.
Maličko jsem zaskřípal zubama. Těch pár stovek se dá řešit mávnutím ruky a vrácením "přeplatku" za rozdíl mezi cenou ve velikostech pytlíků nebo, a to dělají opravdu jen velmi solidní obchodníci, omluvou a posláním správných pytlíků zdarma. Ono by je to v nákladech stálo asi tak padesát korun - tedy právě ten rozdíl v ceně - a já bych je vychvaloval, jak jsou skvělí.
Nu ale nestalo se.
První odpověď byla, že moje měřítko neodpovídá skutečnosti a že doopravdy je pytlík rozměrů 9 x 5,5cm (ano, tablet nefungoval správně, tak jsem to přeměřil a oni se spletli podruhé: ten rozměr podle pravítka byl 9 x 7cm!) a za to že se omlouvají a že mi vrátí peníze, když jim to na jejich náklady pošlu zpátky, jelikož nabízený rozměr 9 x 15cm stejně nemají a správně mají jen 9 x 12cm a že při načítání produktů došlo k chybě a
… a jestli souhlasím.
Ježkovy voči! Takovejch keců kvůli stopadesáti korunám a dopravě s dobírkou. Samozřejmě jsem nesouhlasil. Preferoval jsem poslání peněz nebo větších pytlíků zdarma.
Odpověděli, že takhle se ta hra nehraje, že mi pošlou štítek a že to mám vrátit.
Tak jsme jim napsal, že za dopravu a za čas strávený tou reklamací a focením malých pytlíků s měřítkem už jsem utratil víc, než pytlíky stojej a kdybych tam měl jet jednou s vrácením a pak ještě jednou pro ty správné …
No, co bych tu dál psal. Už tak je to dlouhý.
Prostě obchod
Semena levně se chová podle pravidel. Podle blbejch pravidel. Každej dobrej obchodník by se zachoval jinak. Třeba jako ta paní tuhle v krámě u pokladny: sama vyměnila zboží s blížící se lhůtou spotřeby. Já si toho ani nevšiml. Nebo i ten Ali expres, ze kterého ty pytlíky made in China beztak jsou. Ten už mi nejmíň třikrát s omluvou poslal zdarma nové zboží jako náhradu za vadné nebo nesprávné. Příště objednám pytlíky tam za desetinu ceny. Budou stát tedy asi třicet halířů za kus.
Inu, malost se neprojevuje jen ve velikosti pytlíků.

injekce a lízátko

Možná si někdo z pamětníků vzpomene na povinnou fluorizaci ve škole i očkování tamtéž. Nikdo se nikoho neptal, prostě nám paní učitelka (ano, neříkali jsme soudružka, ale paní, nicméně to jaksi "bylo proti") oznámila, že zítra bude fluorizace nebo očkování a šmytec. To první bylo kloktání roztoku s fluorem. Každý vyfasoval voskovaný kelímek, z něj pak žbrundal v puse tu nechutnou tekutinu a nakonec šel k umyvadlu a vyplivl to. Očkování bylo vždycky v jedné třídě pro všechny. Stáli jsme frontu a když na nás přišla řada, dostali jsme injekci a bylo.
Teď holt může mít každej názor, což je sice správně, ale pošetilost těch, kteří očkování odmítají, nestojí na zdravém selském rozumu, ale na fámách ze sítě typu "jedna paní povídala".
U nás tomu tak není a když přišlo upozornění, že Kačka potřebuje protiklíšťové přeočkování, objednal jsem ji a v pátek jsme tam jeli.
Ovšem měkteré znaky minulosti to mělo.
"A tati, mohli bysme se stavit někde v krámě cestou zpátky?"
"Mohli."
"To je fajn."
"Proč?"
"No, já bych si dala něco dobrýho."
"Aha! Tak se stavíme."
Stavili jsme se a Kačka si vybrala oříšky v cukrové polevě ve vánočním balení. Za polovic to měli v regále.
A tak bylo učiněno starým dobrým pořádkům za dost.
Kačka dostala injekci i pomyslné lízátko.
A tak to má bejt.

šachy s dodávkou

S dobou zavirovanou přichází i doba seriálová. Ano, jistě to postihlo kdekoho. Nás taky. Já jsem docela častým filmovým konzumentem, ale na seriály jsem nikdy moc nebyl. Ono to jaksi vyžaduje trpělivost, soustavné čekání na další díl a příliš dlouhou rozprostřenost v čase. Mnohdy i zbytečné natahování. Nu ale sem tam nějaký ten seriál jsem samozřejmě viděl. K oblíbeným patří staré české seriály jako Taková normální rodinka nebo Hříšní lidé.
Teď je ale jiná doba. Ven se skoro nesmí, takže nabídka aktivit je výrazně omezená, tož tedy …. seriál. Vloni pro nás Matěj objevil na doporučení kamaráda seriál Mandalorian. No to vám je báječné! Má to všechno, co si jen fanoušek Star Wars může přát. Doporučil jsem to dál a nadšení se opakovalo.
A teď právě je v kurzu seriál o šachové hráčce Queen's Gambit. Není to pro mě, já na tenhle typ nejsem, ale Matěj a myslím, že i Kačka to mají rádi. A proto začal Matěj hrát šachy. Zatím se ve hře stále zlepšuje. Já to neumím vůbec a hned napoprvé jsem ho porazil. Podruhé už jsem to ale vzdal, protože to vypadalo, že to vyhrát tentokrát nebude tak snadné.
A protože máme sice docela hezké velké šachy po dědečkovi, ale šachovnici pořádnou nemáme, objednal jsem jednu, která velikostí odpovídá. A rázem bylo postaráno o další aktivitu.
Věděl jsem, že pojedeme s Kačkou pro občanku a proto jsem předem a včas přesměroval dodání na výdejnu. Ovšem dodavatel byl rychlejší než elektronická pošta a zrovna, když jsme byli pryč, volal, že veze zásilku. Naštěsí se podařilo a předání vyšlo, ovšem ten moment překvapení se moc nekonal.
A tady je vidět, že i obyčejný televizní seriál může povzbudit další aktivity včetně šachové hry a organizace logistiky přepravní společnosti.

občanka a nový sníh

Včera odpoledne v Praze padal sníh s deštěm. Kačka říkala, že se těší na zasněženou krajinu, ale já jsem to viděl spíš na blátivé období.
Oni totiž meteorologové předpovídali sněžení, ale současně i teploty kolem nuly, což sněhu nijak zvlášť nesvědčí.
A tak jsme chodili po Praze, vyzvedávali Kaččinu novou občanku, pak moji knihu u Škody a mezitím si Kačka sama zřizovala svůj první účet v bance pomocí zbrusu nového občanského průkazu. A mokli jsme v ulicích, protože ten sníh byl vlastně déšť.
Když jsme jeli zpátky, pořád to vypadalo na blátivé odpoledne. Ale jen jsme vyjeli z Vraného nahoru, už sníh zůstával ležet a u nás bylo a je bílo. Mohlo napadnout nějakých pět centimetrů.
Nu a Kačka má radost, sníh zůstal do rána, má novou občanku a nový účet. Co víc si přát?

v Novém roce do Nového světa

Tak tedy s Novým rokem novým krokem.
Se říká.
Já jsem spolu s Ondřejem v Novém roce vykročil do Nového světa. Přesněji řečeno mi Ondřej volal, jestli si nechci vyjít jen tak zafotit a že bychom zajeli na Hradčany a prošli se třeba po Novém světě. No samozřejmě, že ano. Slovo skutkem učiněno jest a v neděli odpoledne jsme na Nový svět vstoupili.
Nebyli jsme sami a očekávané prázdné ulice nás nevítaly.
Všude bylo lidí, jako by virové situace nebylo. Focení tudíž nabralo jiné dimenze, potažmo na Novém světě nic. Atmosféra křivolakých uliček v zamlženém zimním odpoledni se s lidmi poněkud vytratila.
Pár obrázků jsme si udělali až u hradu a u Schwarzenberského paláce. Zamlžené odpoledne jsme opustili ještě před setměním a plynové lampy se tudíž začaly rozsvěcet až po našem odjezdu.
Bylo to takové příjemné mrholivé nedělí odpoledne.

Malá_Strana_210103


Petřín_210103