WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nechat čtrnáct dní uležet

Nu, tedy druhá adventní neděle přinesla úplné zmizení sněhu, který napadl v noci z pátku na sobotu. Co tedy s tím? Když není sníh, jak ho nahradit? Zkusím to tedy oklikou. Když je ten advent, peče se a cukruje se. Pocukrované pak připomíná zasněžené. Tudíž je třeba napéci a pocukrovat.
Tož pusťme se do toho.
I jal jsem se po dlouhých letech zase péct štoly podle receptu, který jsem obdržel od přítele Věroslava, lépe řečeno podle receptu, který mi přinesl Věroslav od své ženy Jitky.
Příprava byla důkladná. Nenechal jsem tentokrát mic náhodě. Spousta ovoce a mandlí už čekala ve špajzu spolu s dalšími surovinami. Ovoce a mandle namočit v rumu, těsto pečlivě rozválet, nechat vykynout, přidat rumovaté ovoce, rozdělit, vyrobit štoly a šup s tím do trouby.
A večer bylo hotovo.
Monika ještě podle receptu štoly důkladně prolila rozpuštěným máslem, sněhobíle pocukrovala a …
… a teď se musí nechat štoly dobrých čtrnáct dní uležet.
Jak se letos povedly, se dozvíme až těsně před Vánoci. Ale první zatím jen vizuální kontrola dopadla na výbornou.
Už se těším!

Štoly ještě bez kabátu:

Stola_221204-1

A již zasněžené:

Stola_221204-2

ty samý dráty

Když byly telefony vybaveny sluchátkem pevně propojeným s aparátem pomocí kabelu a čísla se vytáčela, bylo snadné se orientovat v technických záludnostech. Když něco nešlo, člověk zašel k sousedovi nebo do budky, zatelefonoval na ústřednu, ohlásil poruchu a pak se čekalo, kdy přijde technik.
To byly časy, kdy závislost na neustálém propojení se světem byla limitně blízká nule. Dneska jsme na opačném konci žebříčku a když je člověk pár minut bez spojení, už je jako na jehlách, jestli mu něco neuteklo.
A technika na obou koncích drátů je naprosto odlišná a tudíž složitější, čímž se dostávám k problému s tím spojením a k jeho technickým vlastnostem.
K práci potřebuju pevnou adresu internetu. To mi současný poskytovatel chce zpoplatnit, tudíž přecházím k poskytovateli jinému. Pozoruhodné je to, že signál do domu jde po stejných drátech jako v dobách, kdy se telefonovalo s tím sluchátkem v ruce. Jen holt po těch drátech běhají jiné proudíky.
Nu a přechod od jednoho poskytovatele k druhému je pouze smluvní záležitost. Nebude se měnit přístroj (tedy modem), nebude se měnit linka, ústředna s optickým kabelem o tom ani nebude vědět. Jen někdo někde na nějakém serveru zadá nějaký příkaz a jinde na jiném serveru jiný příkaz smažou. A já budu platit míň za víc někomu jinému.
A jak poznám, že už je to celé hotovo? Na složenkách bude jiné jméno příjemce.
Jen ty dráty do domu už jsou desítky let furt ty samý …

dvojitá věž

Mlha přede mnou, mlha za mnou … tak nějak to v posledních dnech vypadá venku. A protože i mlha může mít v noci docela hezkou podobu, tuhle jednu uvádím.
To jsme takhle po cvičení koukali s Ondřejem před školou na zvolský kostel … a viděli jsme ho dvakrát! A to za střízliva, dobře rozcvičeni a při smyslech. Obrázek je z mobilu prachmizernej. Ale jako doklad o dvojité věži na kostele postačuje.
Mohla za to mlha.

kostel_v_mlze_221123

kroužit se vyplatí

Když je nad letištěm mlha, letadla nad letištěm krouží, dokud neopadne, případně do chvíle, než dostanou povolení k přiblížení na jiném letišti. Nejsa pilotem, v mlze nekroužím.
Ovšem pokud jde o parkování …
Například v úterý jsem šel na třídní schůzky. Kaččino gymnázium je ve Vršovicích a tamtéž bydlí i Juráš. Tedy jsem si řekl, že se stavím na návštěvu ještě před třídní schůzkou. Ještě předtím jsem kroužil pěšky po Vršovicích pátreje po papírnictví za účelem nákupu notýsku a propisky. Na přechodu na mě kdosi z auta krátce houknul.
"Ahój!", pravil Juráš zpoza volantu, "já tady kroužím a hledám parkovací místo."
"No já jdu k vám a pak na třídní schůzku."
"Prima," a kroužil dál.
Nu a včera jsem kroužil opět. Tentokrát kolem Akropole na Žižkově, poněvadž tam byl večírek, na který jsme byli pozvaní. A hledal jsem místo na to parkování. První obkroužení úspěch nepřineslo, ale hned druhé ano. Zrovínka před námi kdosi odjížděl, čímž jsme měli o parkovací místo postaráno. Díky kroužení.
Kroužit se holt tu a tam vyplatí nejen nad letištěm.

odpor neodporuje

Kdo by neměl rád dárečky, že. Nebo si udělat něčím radost. To se takhle vydáte po obchodech a něco si koupíte. A máte radost.
Nuže, proč bych si taky neudělal radost?
Ale cesta k radosti není jednoduchá.
Totiž: potřeboval jsem spojit dva kabílky. Jeden jsem nechal protáhnout zdí, aby byl nachystán, až přijde čas na místo postavit reprobednu. Je jich docela dost, vedou zdmi, kam jsem si naplánoval, a vyúsťují v místě pro zesilovač. A tady je ten pes zakopán. Ty kabílky k zesilovači jsou krátké. Delší se nevešly do krabice pod omítku.
A přišla ta chvíle: potřebuju spojit kabílky. Čtyři krátké kabílky prodloužit. Každý dobře o metr.
Pochopitelně je tu možnost kabílky sletovat. Nebo jen tak pevně smotat delší odizolované konce k sobě. Nebo je sevřít do "čokolády". A ještě určitě hromada jiných způsobů. Ani jeden se mi nelíbil. A tak jsem hledal, jestli někdo neměl pod tíhou podobné úlohy nějaký nápad, který by proměnil v nějaké příhodné udělátko.
A vono jo!
Za chvilku jsem to měl. Wago spojka se to jmenuje. Úplně stejný způsob uchopení kablíku, jaký mají na zadní straně reprobedýnky.
V obchodě s elektroinstalačním materiálem spojky měli. Tož vzhůru do obchodu.
A udělal jsem si radost. Koupil jsem si pytlík spojek.
Jsou náramný: cvak - a je hotovo. Je spojeno, proud proudí, napětí je napnuto, odpor neodporuje.
No není to radost?!

není tam jabko

Cvak … a hraje to. Cvak … a nehraje to. Cvak … a hraje to odjinud.
Ne, ne, necvaká mi ve věži.
Tedy vlastně cvaká, ale nešplouchá mi na maják. Cvaká to v přístroji, co dělá zvuk k televizi. To cvakání značí spínání relátek a podle toho, co se zrovna děje, cvaká to či ono relátko. Cvak.
A ta relátka řídí počítač, kterej je chytrej jak rádio. Ostatně rádio je taky vevnitř a taky to cvakne, když se spustí. A v tom počítači je zakopanej ten pes.
Ono totiž se to všechno musí dlouze nastavovat, aby to hrálo správně. Nic složitého to není, ale trochu času to zabere a pak je člověk rád, že to má za sebou, všechno to cvaká a hraje tak, jak má. Až do chvíle, kdy tomu zařízení člověk dá nějaký příkaz, který je v rozporu s něčím, co už nastaveno je. Místo toho, aby ten počítač citlivě upozornil na změnu nastavení, která se projeví ve všech dalších nastaveních, změnu provede.
A přestane to cvakat.
Včera jsem přesně tuhle chybu udělal. A necvakalo to. Problém je v tom, že vůbec netuším, jakou chybu jsem to udělal. Avšak stala se.
Tak všechno restartovat, uvést do továrního nastavení a znovu instalovat … grrrr!
Tyhle pocity jsem zažíval někdy před čtvrt stoletím, když jsem s úlevou přešel od Gatese k Jobsovi. Od té chvíle, kdy používám jen jablečná zařízení, nemusím nic řešit.
Blbý je, že na tom cvakacím přístroji žádný jabko není.

jako dycky

Že já se dycky nechám ukecat.
Tentokrát už jsem byl v rozpoložení, že mírné až skryté kverulování z mé strany nenastane. Naopak. Veřejně vyslovím svůj postoj a odmítnutí. Tož jsem se ozval.
"Hele, Tomáši, dyť to cvičení je vostuda. My si tu cvičíme pro radost, ale na žádný soutěže to není. Ve srovnání s těmi, kteří to umí, je to, co předvádíme my, ostuda."
"Jakápak ostuda. Já jsem tady od toho, abych posoudil, co je ostuda a co ne. No řekněte, je to vostuda?", ptal se Tomáš minulé úterý všech ostatních na cvičení.
Pochopitelně to byla manipulace, neboť nikdo přece neřekne, že je vostuda vidět mě cvičit.
A tak se vodhlasovalo, že teda zase půjdu na soutěž. Už proto, že ji organizoval Tomáš tuhle v Břežanech. Z celý republiky se tam v sobotu sjeli cvičit. Wushu a Taiti. Že prý budu v kategorii 50+. Zlatý voči, který by to viděly! Bylo nás v kategorii sedm a věk začínal od pětatřiceti. Tedy, když to hodně přeženu, na půlce mého věku.
A byla to vostuda. Tvrdím já.
A nebyla to vostuda. Tvrdí Tomáš.
Je to tvrzení proti tvrzení.
Když jsem to v sobotu večer povídal Ondřejovi, smál se mi a říkal, že totéž ode mě slyšel minule, když jsem říkal, že v životě už na žádnou soutěž nejdu.
"No jo, řikal jsem to. Ale dyž já trouba se nechám dycky ukecat. Už se to nestane. Žádná další soutěž nebude!"
Tak kdyby se náhodou zase schylovalo k nějaké soutěži, tak mi to, prosimvás, někdo rozmluvte. Už se vážně nenechám ukecat.
Ale potřebuju k tomu podporu, aby to nedopadlo jako dycky.

na poušti

Dneska si člověk může objednat po síti cokoliv. Jistě, objednat si raketoplán by asi bylo kápku náročnější, ale počítám, že kdyby se tím člověk chvilku zabýval, nakonec by to taky šlo.
Já zatím nemám ambice letět na Měsíc, takže plán pořizovat si raketoplán je u ledu.
Naopak, zaujala mě poněkud přízemní nabídka kytek.
Prohlížel jsem totiž informace o těch nafukovacích kytkách, o kterých jsem si tu před týdnem psal. A vyskočily na mě nejen obrázky a názvy různých variant téhle pouštní růže, ale i nabídky na prodej těch divnejch kytek. No to je voda na můj mlejn. Jak je něco divný, zajímá mě to.
A tak včera přišly dva poctivě zabalené květináčky se třema kytkama. Měly tam být jen dvě, ta třetí je jaksi navíc, protože je malinká. Ještě přijde jeden květináč a budu mít doma za oknem čtyři druhy divnejch nafukovacích kytek.
Jsem vážně zvědav, jestli a kdy pokvetou. Protože jestli jo, měly by mít každá úplně jinej květ. Už proto, že listy mají odlišné a ty nafukovací kmínky taky.
Bude to tu jako na rozkvetlej poušti.

teplo a neviditelná ruka

Vo těch neviditelnejch rukách trhu se už namluvilo a napsalo až hanba. Nu a teď, když se kolem prohání vichřice inflace a zdražování všeho, je tu najednou zase ta ruka trhu. Ovšem viditelná. Tedy v cenících.
Jde mi v tomto případě o to, za kolik si doma zatopíme.
Topíme peletami, což je pořád ještě asi tak druhý nejlacinější zdroj tepla, pokud nepočítáme samotěžbu dřeva v lese nebo uhlí. Nu a před rokem byla jednotka tedy jedno kilo za nějakých 6,90. Ještě před tím to bylo asi o korunu lacinější, ale to jsem ještě neměl kotel v provozu. Letos v březnu jsem koupil do zásoby ještě tři palety (asi tak tři tuny) do zásoby. Vydržely mi topit a ohřívat teplou vodu až doteď. Zítra přivezou novou várku na tuhle zimu. Musel jsem ji objednat a zaplatit už v červnu, neboť jsem si na novou sezónu vzpomněl pozdě a v dubnu a květnu bylo vyprodáno. Protože začalo zdražování.
V červnu tedy stálo kilo pelet už 9,90, tedy o 50% víc než předchozí sezónu. Dobře jsem udělal, protože vzápětí byly pelety vyprodány a následně zdražovaly dál. Až na nějakých 15 korun za kilo a víc. Tedy aktuální cena se blížila trojnásobku loňských cen.
Nu a teď, když je topná sezóna v plném proudu, už je tu ta neviditelná ruka zas.
Pomaličku, zlehka a téměř neviditelně se ceny pelet snižují.
Sice jsou pořád jen na objednávku, ale už jen za 13,80. Tedy zpět ke dvojnásobku původní ceny.
Nu, uvidíme. Zítra přijede sedm palet a to bude zásoba až do léta.
Pokud by to všechno šlo dobře, mohl bych na příští sezónu nakupovat už zase za normální ceny.
Ale nebudu předbíhat. Ruka trhu je neviditelná a to důležité je, že teplo doma máme.

ze skleníku a ze Sumatry

A když už jsem si tu zapsal poznámku o nafukovací růži, bylo by dobře psát i o ostatních kytkách. Kytkách v domě, pochopitelně. Protože kytky venku už spí kromě jasmínu nahokvětého, který právě začíná kvést, což je kytka, které nerozumím, jelikož v zimě se přeci spí.
Nuže tedy kytky domácí jsou kromě té nafukovací už jen orchideje, poněvadž bonsai není kytka, ale strom, i když mrňavej.
Nu a ty orchideje se rozhodly, že pokvetou. Tři ze čtyř. Mám z těch tří tadost a ta čtvrtá mi dělá starosti. Vlastně dělala. Poněvadž sice nové listy vyrobila, ale nekvete. A měla by, říkal jsem si. Po vzoru těch ostatních. Ale to ona né. Musel jsem si o ní nastudovat, čím by to mohlo být a hned je jasno.
Ona totiž není žádný hybrid jako ty tři ostatní. Ona je odněkud ze Sumatry nebo tak nějak. Střevíčníkovec se jí říká. Nu a píše se o ní, že z každého toho trsu, co jí vyroste, kvete jenom jednou. A ten nový trs listů letos teprve vytvořila. Takže pokud to všechno půjde dobře, mohla by snad kvést napřesrok.
Do té doby mi ty ostatní vykvetou dvakrát. Ale holt nejsou ze Sumatry, nýbrž ze skleníku.

máš video?

"Hola, hola! .. máš video?", ptal se mě po telefonu Ondřej.
Šlo o to, že se bavili s Davidem a zjistili, že ho David nemá a tak je potřeba zjistit, jestli se něco nestalo s novým systémem či co. Je k tomu samozřejmě ještě nutno dodat, že jde o tlačítko pro natáčení videa v našich telefonech v aplikaci fotografie. Každý ví.
"No já nevim, … mám, … asi, … určitě, … se podívám …", odpovídal jsem zmateně do telefonu, neboť video pořizuju a mažu každou chvilku jako každý uživatel telefonu.
Tak jsem se podíval a:
"No jo! Vopravdu! Já nemám video!", překvapeně jsem souhlasil s novým neznámým stavem telefonu, "To bude nějaká záhada, to musím vygůglit!"
"Tak zavěsíme a podíváme se bez telefonování," navrhl Ondřej.
Bez telefonování jsme video měli oba. A tak jsme si řekli, že to časem třeba vypátráme a já na to pak zapomněl. Ale později odpoledne jsem si vzpomněl, když jsem přijel za Ondřejem, abychom si společně zacvičili.
"Tak já na to zapomněl. Von to bude nějakej divnej bug," povídám.
"Nebude," odvětil Ondřej. A vysvětlil mi, že při použití selského rozumu je přece jasný, že se nemůže současně telefonovat a točit video, jelkož video snímá i zvuk a při telefonování by byl ten zvuk nahráván z telefonického rozhovoru a tak je to jasný.
Je to jasný, ale stejně … proč bych nemoh' natáčet video při telefonování? Byl by to sice nesmysl, ale proč bych nemohl točit nesmysl, že
. Byl by to přeci můj nesmyl, no ne?
No … asi ne.
Vono to bude určitě nějak blokovaný kvůli nahrávání hovorů, aby z člověka nebyl špión tak snadno.
No nic. Nechme to koňovi, ten má větší hlavu.
My se smíříme s tím, že máme video, ale nebudeme při tom telefonovat.

nafukovací růže

Přesazení se povedlo. Původně to tedy nevypadalo, ale teď je všechno jinak.
Jde o onu pouštní růži,
co jsem si tu o ní psal v červnu.
Po přesazení se dlouho nic nedělo. Pak jsem jí nešetrným pohybem ulomil šešulku se třemi lístky a vypadalo to, že to nerozdejchá.
Rozdejchala to.
Zřejmě zapůsobilo přesazení, ale až za delší čas. Vytvářel se nový kořenový systém a na nějaké listí nebyl čas. Ale najednou to začalo růst a bujet na všech stranách. Pouštní růže má teď mnoho lístků a výhonků po celém obvodě kmínku. A pořád je mrňavá, sotva sedm centimetrů. Vypadá jako miniaturní baobab nebo něco podobně exotického.
A navíc má jednu pro mě obzvlášť exotickou vlastnost. Když ji totiž delší dobu nezaleju, změkne kmínek do mírně hadrovité podoby. Jakmile kytku zaleju, do půl dne se nafoukne a ztvrde jako kamínek. Někde jsem o tom četl, že je to běžné chování tohoto druhu. Prostě nasaje vodu do zásoby a pak z ní nějaký čas žije. To vám je tedy báječná kytka. Tak teď už jen čekám, kdy vykvete.
Bude to vzácná nafukovací růže.
Pouštní nafukovací růže.

Mistrovská lekce je pecka

Jsem si včera v divadle připadal jak na srazu dívčí školy po padesáti letech. A to mi bylo divný, jelikož se o tomhle představení mluví, je přijímáno s nadšením a kritici jsou jednotně pozitvní. Človek by tedy čekal velký zájem divactva. Zájem se tedy konal, ale pro mě to byla záhada.
Jednak hned vedle nás byla dvě místa volná a druhak po přestávce dvě místa před námi vznikla. Chápu, taky jsem párkrát z divadla odešel, jenže tady k odchodu nebyl důvod. Ovšem to, že bylo v hledišti tak pětadevadesát procent dam pokročilejšího věku a k tomu dva hošani v druhé řadě, to mě udivovalo. Mládež žádná, já byl z těch několika přítomných pánů na dolní úvrati věkového zastoupení.
Podivnost.
Ovšem představení podivné nebylo. Naopak.
Paní Pecková to rozjela hned od začátku a zastavila se až na konci. Jela naplno a pochopitelně to bylo její představení o ní, ikdyž v textu autora má napsáno, že hraje o Marii Callas. Všechno jsme jí to s Monikou věřili. Převálcovala každého, kdo jí přišel pod ruku v její Mistrovské lekci a to včetně publika, jelikož role jí připsala brát nás v hledišti jako žactvo výuky zpěvu dychtivé.
Přiznám se, že jsem si předem o tom představení něco přečetl, takže poučen jsem vnímal, jak své žáky nejdřív systematicky zašlapává do země, aby je pak vytáhla a vypustila do záře operních reflektorů.
Nic ovšem není zadarmo a tak platily obě strany.
Studenti ztrátou svého úvodního sebevědomí a Callas - Pecková strachem ze zráty toho, čeho v životě dosáha.
Je to znamenité představení. Mohu ho jen doporučit a to i pánům všech věkových skupin nejen proto, aby vylepšili návštěvnický průměr.
Dyť přece nemůže bejt pravda, když Monika tvrdí, že prostě chlapi nechoděj do divadla a já jsem vyjímka.

předčasnej halloween

Je to týden, co Kačka s Monikou dlabaly. Dýně. Jo, vzpomněly si, že bude halloween a tudíž je třeba dlabat. Nuže, odřízl jsem jim šešulky dýní se stopkou a pustily se do toho.
Vyšly jim docela pěkný šklebáci a hned večer je rozsvítily.
Jenomže to bylo přede týdnem.
Včera, když to bylo aktuální, už ty dýně moc velkou parádu nenadělaly. Nějak se stalo, že v tom teplým, přes den suchým a přes noc vlhkým počasí, co panuje poslední dny, ty strašáci strašně sešli. Zhroutili se do sebe, trochu shnili, no prostě hrůza. Halloweenská hrůza.
Inu, letos byl ten americkej svátek prostě předčasnej. Alespoň u nás.
I nešť, pár dní to tu svítilo, tak maj duchové pro letošek vod strašení pokoj.

po nákupu:

dyne_1

po vydlabání:

dyne_2

po ránu:

dyne_3

bedla k obědu

Jo, vono se řekne bedla. Každej ví. Má to dlouhou nohu - ostatně proto se jmenuje bedla vysoká. Má velkej klobouk a pod kloboukem sukýnku. Jak říkám: každej ví.
Ale už ne každej ví, co s bedlou udělat.
Maminka nebo babička ten klobouk občas smažily jako řízek. Jenomže to bylo takový… no gumovej řízek to byl. Většinou jsme tedy bedlu pokrájeli a usušili.
Jenomže včera jsme s Monikou na dopolední procházce u nás na Olešku našli za humny jednu móc pěknou bedlu. Nebyli jsme jediní, už před námi tam někdo ze sousedů vyzvedl jiné dvě. Na nás zbyla jen ta poslední. Klobouk měla jak velkej talíř.
A že si ji usmažíme.
Čekal jsem právě ten obalovanej řízek a žádné velké nadšení jsem proto neprojevoval. Ale všechno bylo jinak.
Stačí rozdělit na čtvrtiny, posolit, pokmínovat a šup s tím na rozpálený olej. Velkou důvěru to ve mně nevzbuzovalo. Až do chvíle než to začalo vonět.
A pak tu smaženou bedlu dala Monika na topinky a to vám byla dobrota!
Náramnej nedělní oběd.
Inu kdo umí, ten umí.
Mám báječnou ženu.

částečné zatmění Slunce

Protože je to jev zřídkavý a pro diváky zajímavý, je třeba ho zaznamenat. Tož tedy kdo by byl zvědavý na částečné zatmění Slunce, může ho dneska vidět.
Stačí si vzít očouzené sklíčko a po dvanácté hodině aktuálního letního času se podívat. Celé to divadlo by mělo začínat jedenáct minut po jedenácté, nejvíc největších něco málo přes 40% Slunce by měl Měsíc ukrojit čtrnáct minut po dvanácté a konec lze očekávat o půl druhé.
Nu, bude-li jasno, mrknu na to taky.


ps

tady je dnešní maximální zatmění:

Eclipse_max_221025

ještě jednu

Dneska budu takovej tajnosnubnej, aby se ne nerozkřiklo, že jsem pijan.
Nuže tedy whisku mám rád, mám své dvě oblíbené značky. Všude se zdražuje, tekže jsem předevčírem v obchodě čekal, že i ta moje lahvička bude dražší. Nebyla. Že by byla ze starších zásob? Že by tahle značka nezdražovala? Že by to Irové viděli jinak? Nevím. Možná se budu divit příště.
Znovu jsem kroutil hlavou včera večer. Byl jsem v takovém cash&carry obchůdku. Mohl jsem si vybrat, vybral jsem si. A protože nejsem pijan a tohle víno jsem ještě neochutnal, vzal jsem jen jeden kartón. Víno, jak jsem večer zjistil přímým ochutnáním z čerstvě otevřené lahve, patří do kategorie "dá sa", jelikož o víně nevím nic, jen to, že mi buď chutná nebo ne.
A teď k tomu podivení.
Hledal jsem, co je to víno zač. Našel jsem a údiv přišel okamžitě. Dobře hodnocené a dostupné v obchodech za bezmála dvojnásobnou cenu!
Tedy páni inženýři, co se to kolem nás děje? Všechno se zdražuje, na nový auta se čeká půldruhýho roku, dřevo na topení je nedostatkovým zbožím a chlast zlevňuje? To jako že při vší tý světa bídě kolem se nakonec bude prodávat pití levnějc, abysme se mohli alespoň pořádně vopít a nebyla nám v zimě zima?
Kdepak, tak to nebude. To bude prostě jen nějakej souběh náhodných jevů, kterej brzo pomine.
Ale než to pomine, dám si ještě jednu!

hovor s Kazachem

Počítám, že cvrnkat kuličky do důlku už dneska umí jen pár nadšenců či recesistů. I já už jsem to zapomněl a pytlík s hliněnými kuličkami zmizel kdesi v propadlišti dějin. Jenže včera jsem úplnou náhodou objevil kuličky v důlcích, ale úplně jinak.
Zaujal mě poutač nad vchodem do Tyršova domu. Láká kolemjdoucí na Deskohraní. Šel jsem se podívat, co to znamená.
Znamená to hraní deskových her. Kluby a nadšenci se tu jednou za rok scházejí a hrají a předvádějí hry.
Zaujala mě hra Metro, ale mládež, která ji hrála, o níc moc nevěděla a taky se to učila. Zkusil jsem tedy jednu paní, která seděla o samotě u stolku s divným kloboukem na hlavě. Klobouk byl kazašský a o Metru mi pověděla. Ale měla před sebou něco jiného. Takovou desku s důlky. Bylo jich devět a devět ve dvou řadách. V důlcích byly kuličky.
Na cvrnkání to asi nebude.
Zeptal jsem se, na co to je a paní mi vysvětlila, že to je kazašská hra a proto ten klobouk a vesta. Je to hra logická a pro začátečníky stačí důlků pět a pět. V každém důlku je pět kuliček, každý hráč má svých pět důlků v řadě. Vezme pět kuliček z důlku na své straně a rozdá je po jedné do důlku, počínaje tím, ze ktrého je vzal a do těch následujících v řadě proti směru chodu hodinových ručiček. Když je v důlku už jen jedna, může přemístit jen tu jednu do dalšího důlku. Tam kde skončí s rozdáváním, může vybrat všechny kuličky z důlku za podmínky, že: - skončil tam s rozdáváním kuliček, - je to na straně soupeře, - je v tom důlku sudý počet kuliček. Kuličky si hráč vezme všechny z důlku a dá si je do "pokladničky", což je největší důlek někde na hrací desce. A to je všechno. Vyhrál ten, kdo sebere víc kuliček.
Je to hra jednoduchá a logická. Musí se u toho přemýšlet a počítat. Dělají se turnaje, hraje se vážně a i možná proto k nám přišel pán, takový strejc s bříškem v tričku a kraťasech a začal s propagací. A jestli prý vím, kolik tahů mi zbývá a který tah je nejlepší a jak o tom přemýšlím … snažil jsem se mu vysvětlit, že nejsem hráč, vůbec nic o tom nevím, jen mě to zajímá, protože jsem náhodou šel kolem a zeptal jsem se, o co jde. A pán nedal a že prý klidně můžu mluvit česky, že to paní přeloží, načež jsem odvětil, že mi nevadí angličtina, ale že nevím, jak bych mu slušně řekl, že mě ty jeho řeči nezajímají a že jsem jenom zvědavý a nic víc.
Nu, nenechal se odbýt, tak jsem se odbyl sám. Potřetí jsem pánovi řekl, že děkuju a když do mě furt něco hustil, poděkoval jsem i paní a šel jsem si po svých.
Z deskohraní jsem si odnesl dvě poučení. Hra s kuličkami je zajímavá, něco jako třeba piškvorky nebo podobně jednoduché hry. Je i složitější varianta a určitě je to
o přemýšlení. To druhé poučení je: nenechat se vtáhnout do hovoru s Kazachem. Alespoň ne s tím, co byl včera v Tyršově domě. Je nevodbytnej.

ps

Ta jednoduchá varianta hry se jmenuje Bestemše, ta složitější Toguz a povídání o hrách i jejich pravidlech jsou na serveru
mankala.cz

pps

Tak ta ochotná paní, to byla Hana Kotinová a ten nevodbytnej strejc, o kterým jsem si myslel, že je Kazach, to byl velmistr v duševních sportech David Kotin - zakladatelé a řídící České federace mankalových her …
. no pan velmistr by moh' kápku ubrat plyn

v Riegrově sále

A že prý je to i s prohlídkou a že by chtěl na ten koncert a že hrajou Vivaldiho a jestli půjdu taky, ptal se Matěj. Neexistuje jiná, než souhlasná odpověď, pochopitelně. Nu a tak jsme šli všichni čtyři, přeci nepůjdeme jen sami dva. Kačka s Matějem byli v Obecním domě poprvé a užívali si tu secesní atmosféru. Kačka uhádla některá jména národních buditelů v Riegrově sále, což mě překvapilo, zatímco Matěj se tomu potutelně usmíval, ale nevím, jestli je uhádl taky.
Nu a pak byl koncert, dostalo se nám od Kačky ještě poučení, že "mezi větami se netleská", což samozřejmě nevzdělané publikum nerespektuje, tak abysme nedělali nevzdělance. A hrálo se. Hrálo se pěkně. Jaro, léto, podzim i zima se vystřídaly přesně podle not a ještě bylo i něco navíc a přídavek.
Nu moc se nám to líbilo a slíbili jsme si, že brzy půjdeme zase všichni na nějaký další koncert, co není tak úplně pro turisty jako tahleta řada.
Tož tak, sezóna začala.

zločin ve Vršovicích

Výlet do minulého století jsme si včera dopřáli s Monikou. Původně jsme měli jít jen do divadla, ale na druhou stranu to bylo poprvé do divadla Mana. Ještě nikdy jsme tam nebyli. Já si tím tedy nejsem úplně jist, protože jsem celou dobu měl takový dojem, že jsem tam alespoň jednou s rodiči na nějaké pohádce být musel, že mi to něco připomíná. Ale to mi mohly být tak čtyři roky a tudíž je to opravdu vzpomínka velmi, ale opravdu velmi nejistá.
V každém případě je to vršovické divadlo jako vystřižené z první republiky. Vlastně ne jako, ale úplně. Jediné, co je tam možná nové, jsou radiátory. Jinak všechno působí dojmem, že je to původní a to včetně sedaček, na kterých nejsou opěrátka pro ruce a divák se tak s divákem vedle poněkud mačká. Ale to neva. Na zdech visí staré původní plakáty Jiráskova divadla ve Vršovicích, což byl prvorepublikový název této scény. Je tam i portrét prvního pana ředitele a dobové schema hlediště. Uplně odpovídající tomu aktuálnímu. No nádhera.
Paní uvaděčka nám ještě trošku vyprávěla a zvala nás na další představení, poněvadž si všimla, že si to všechno se zájmem prohlížíme. Slíbili jsme, že přijdeme. Lístky máme na příští pátek a určitě se chceme podívat i na další představení.
Jo a jaké že bylo to včerejší? No parádní. Detektivka. Dobrá. Moc se nám to líbilo.
Tak kdybyste náhodou nevěděli, kam večer ve Vršovicích, divadlo Mana je ideální místo. Třeba narazíte stejně jako my včera na ten zločin ve Vršovicích.

Země neni! Kapitán to prohlásil.

"Kapitáne."
"No ještě ty votravuj!"
"Blíží se k nám země, kapitáne."
"Nesmysl. Znám to tady jako svý boty. Vypadni!"
"No, když ne, tak ne."

"Země neni! Kapitán to prohlásil."

Nádnerný dialog, že.
Zrovínka včera jsme si ho s Matějem užívali v Lucerně. Kdepak, ne v té od Jiráska. V kině Lucerna. Byla tam totiž obnovená premiéra filmu Ukradená vzducholoď. Digitálně restaurovaného a znovu uváděného do kin a na mediální nosiče. Kapánek jsem i přispěl, aby mohla vzducholoď pana Zemana znovu vzlétnout.
Kdyby se někdo chtěl přidat, může tady.
Nu a bylo to náramný. Sál kina Lucerna je pořád stejně nádherný a k tomuhle filmu se Lucerna skvěle hodí. Na premiéře byli hosté včetně dcery i vnučky pana Zemana, byl i předfilm (
MiddleWatch) a v sále byla spousta dětí, což bylo nejlepší, protože právě pro děti tohle báječné dobrodružství pan Zeman natočil.
Po představení jsem si ještě dovolil vyrušit paní Ludmilu a poděkovat jí, že se odkazu svého tatínka tak věnuje. Podali jsme si ruku, což jaksi zpečitilo zážitek z toho klukovského filmu o ukradené vzducholodi, který rok po natočení, v roce 1967, obletěl celý svět.
Nejlepší na tom bylo to, že jsme si s Matějem o filmu pak nadšeně povídali, smáli jsme se nápadům i chybám, které jistě pan Zeman z rozpustilosti ve filmu nechal. Povídali jsme si i o tom, že kapitánův dialog musel tehdejším schvalovačům kultůry uniknout a pokud neunikl, musel mít pan Zeman dost práce obhájit ho.
Mimochodem, kdo zná film Bílá paní, který skončil na dvacet let v trezoru, jistě si vzpomene na dialog podobný a to ve scéně, kdy měšťané plavou řekou na místě, kde měl stát most a pan Brodský, takto učitel, kveruluje, že tam most není a paní Chramostová, která hraje jeho rozumnou ženu, ho usměrňuje slovy: drž hubu a plav!
Moc hezké to včera v Lucerně bylo. Už se těším, jak Ukradená vzducholď znovu vzlétne a obletí zase celý svět. Bez digitálních triků a z čiré radosti z klukovských dobrodružství.
Tož vzhůru za opravdovým dobrodružstvím!

rváč

Tak já nevím. Možná je to normální, možná ne. Zaujal mě už druhej komiks stejnýho autora. Tím nemyslím, že je to prima pohádka vo čertovi nebo vyprávění o jezevci či poskakování mezi paralelními světy, což jsou všechno knížky, které mám rád a bavily mě a vracím se k nim. Tohle je něco jiného. Jsou to, dalo by se říct, vážné komiksy pro dospělé. Nějak jsem asi netušil, že se to takhle dá zpacovat a vono jo. O tom prvním jsem si psal před nedávnem a ten druhý jsem si přinesl před týdnem.
Nu, nedalo mi to a aniž bych byl žádán, i o tom druhém jsem si napsal poznámku. Tady je:

Zrovna na obrazovce rozjížděla sladká Sugar svoje blues Runnin' Wild a já měl na stole kafe a panáka. Černýho panáka. Mám rád lak na rakve.
To odpoledne jsem byl doma sám a Some Like It Hot jsem si pustil prostě proto, abych sám nebyl - no a s tím panákem je to podobný. Tak jsem si řek', že je možná čas na dobrej komiks. Kafe hřálo a černej švihák jakbysmet. Nechal jsem Sugar zpívat a otevřel jsem Rváče.
A bylo to tu znova.
Už na druhý stránce to přišlo. V hospodě. Hustá atmosféra, kterou v tej lenivej náladě vlastně nikdo nezavinil. A dala by se krájet. Rána přišla rychle, ale nečekal jsem to křupnutí zlomeného nosu. Venku před barem sněžilo a pomalu začínal příběh...
Já nevim, jak to ten Jeff Lemir dělá. Je to tím scénářem příběhu? Nebo že si ty zásadní příběhy kreslí sám a prostě to dává? Ale co, jak to dělá, není důležitý. To podstatný je, že jsem už od začátku byl najednou nohama ve sněhu. Studilo to a mrazivá nálada mi lezla za límec. Šlapal jsem s Derekem na zimní stadion. Klouzalo to a vůbec se mi nechtělo natáhnout se s ním na ledě, byť jsem už měl ten hlt černý hořký kořalky v sobě. Jako Derek. Jenomže on násával daleko víc. Je ovšem pravda, že taky víc vydržel.
To, že nasává, to bych mu věřil, ale proč to dělá, to vážně nevím. A když se ve dveřích bistra Husky objeví taková divná holka s pocuchanou fasádou, říkám si, že tohle bude dost složitý. Samý otázky. Mají odpověd? Možná.
Mám rád tyhle komiksy. Žádný obrázky na efekt, žádný vvžžžžuuuummmm, žádný latexový kombinézy. Pár tahů tužkou, modrý stínování, občas probleskne barva, aby zdůraznila detail.
Příběh je důležitej.
To pomalý vyprávění se loudá spolu s Derekem. Nikam to nespěchá, občas padne pár ran a chlápci, co si mysleli, že tenhle starouš už to má za sebou, se nestačej divit. Neměli si vo to říkat.
Stopy ve sněhu, les, ticho. Všude je odtud daleko, jen přítel je blízko. Ale stihne se o všechno postarat? Přátel nemá Derek moc. Musí mu to stačit, na všechno ostatní je sám. Je sám i na problémy, který za sebou přitáhla Beth. A že jich není málo.
Najednou se začnu o toho chlapíka bát. Hele, proč to děláš? Dyť tohle dělat nemusíš a mohlo by to bejt nad tvý síly!
"Na to zapomeň!"
Derek je tvrdej. Na ledě i v životě. Jde si za svým a já jdu s ním.
Je to jeho příběh a chci ho znát.

šťáva z vína

No zkusil jsem to, no.
Máme na zahradě pár hroznů a řekl jsem si, že by se mohlo zkusit z nich vymačkat jen šťávu, že by to mohlo bejt dobrý. Včera jsem jich pár vybral, ustřihl, omyl a zbavil je škvorů a dalších brouků, kteří v nich našli úkryt a zkusil jsem je hodit do mlýnku, tedy do šnekového odšťavňovače. Tedy ty omyté hrozny, nikoliv ty škvory.
Pár hroznů ta mašinka sežrala a oddělila tuhé od tekutého. Jenomže pak se zasekla, zastavila a zdá se, že to byla její labutí píseň. Někde se asi něco přepálilo. Ještě to musím rozebrat a pokud je tam nějaká banalita jako třeba tavná pojistka, půjde to spravit.
Ovšem ta šťáva, ta šťáva z červených hroznů, tak ta je pěkně hnusná.
Asi to bude tím, že ten odšťavňovač ždíme dokonale úplně všechno. Tedy i stopky a slupky. To, co z toho pak vyteče, vůbec nechutná jako ty sladké hrozny v původním stavu. Je to trpké a nakyslé a k lahodnému vinnému moštu to má daleko. Hrozny se asi musí lisovat a lis nemám a ani si ho kvůli těm pár kuličkám nebudu pořizovat.
Takže zůstanu jen u těch kuliček k jídlu a ve volných chvílích je budu přikusovat při opravě spáleného odšťavňovače.
Holt nejni každej den posvícení.

ps

Posvícení se sice opravdu nekonalo, ale oprava trvala asi tak dvě vteřiny: dole na spodním krytu je čudlík. Ten stačí zmáčknout, pojistka proti přetížení je zpět a jistí a kola se opět točí.
No nejni ten swjet nádherney?

bludiště

Comicscentrum už si můj text s fotkou vyvěsilo, takže si ho tu můžu zavěsit i já:

BLUDIŠTĚ
aneb bloudění labyrintem myšlenek Jeffa Lemira

Ten svetr, ten velkej svetr skoro až na paty, tak ten mám taky. Není červenej, kdepak, je šedivej, ale je velkej. Mám ho … no, dobrých třicet let. Svetr je plný vzpomínek a možná proto ho stále mám. A možná proto mě Bludiště do sebe vtáhlo už na první stránce. A možná taky proto, že mám bludiště i bloudění rád. Přitahuje mě to pomyšlení: co kdybych se ztratil? A co je schované ve středu bludiště? To příjemné neznámo, trochu tajemné a kapku strašidelné.
A právě takový příběh se začíná pomalu odvíjet na stránkách citlivě nakreslených rukou mistra kreslíře. Už samotné skici obsahují jakési napětí a probouzejí zvědavost: co bude dál?
Spolu s Willem prožívám jeho touhu po … po čem vlastně? Přeci není možné vrátit čas, nelze odestát, co se jednou stalo. Ale přeci, přeci snad někde … v bludišti se může skrývat … co? To neumí popsat ani Will. Přeci to nebyl sen, to, co ho v noci budí a co ho nutí vydat se hledat to jeho bludiště.
Nebo ano?
Byl to sen?
Zdálo se mu to?
Ale město je přeci skutečné a labyrint, který si nechal vytetovat na předloktí, se příliš podobá uličkám města, jeho zdem, chodníkům, dvorkům ...
Je město labyrintem nebo je labyrint městem?
Musím se tam s Willem vydat, musím se dozvědět, co je ve středu bludiště.
Nedočkavě čtu příběh. Ne není to jen pouhé čtení. Já ten příběh s Willem prožívám. Na každé stránce nedočkavě sleduji červenou nit odvíjejícího se děje. Kam Willa zavede?
Málokdy se mi stává, že mě příběh natolik pohltí, abych se od něj neodpoutal, dokud nebudu u konce. Tomuhle komiksu se to povedlo beze zbytku. Už ta kresba, která mi připomíná staré dobré časy kreslířů obrázkových seriálů z mládí. Na první pohled tam není žádná akce, vlastně je to celé statické .... ale není. Ani trochu. Ty kresby mají svůj vnitřní život, dynamiku, příběh. Perfektně vystihují ten neustálý podvědomý neklid a zvědavost: co bude dál? Na každém dalším listu Bludiště předkládá nové otázky a pokračuje dál uličkami města. Na papíře i v mých myšlenkách.
Stává se, že scénárista schválně příběh natahuje, vycpává zbytečnou akcí nebo mudrováním o světa běhu. Tady nic takového není. Naopak. Skoro bych si přál, aby některá scéna trvala ještě o chvilku déle. Jenže to by možná rozklížilo ten perfektně sestavený labyrint. Možná by už tak dobře nedržel pohromadě.
V tomhle případě věděl autor přesně co a kdy do děje patří. Věděl, co chce čtenáři sdělit a jak ho provést bludištěm.
Já se nechal vést a bylo mi v tom labyrintu dobře. Takhle by měly příběhy vypadat. Však to taky zkuste a projděte si Bludištěm sami.

jk220915



Bludiste

Zvíkovský přívoz

Kdepak pověsti. My tu žádné pověsti nemáme, zní velmi často jako odpověď na můj dotaz. Ptám se tak už dlouhé roky a občas se podaří místní pověsti získat. To ovšem neplatí na Zvíkově.
"Máme tu pověst. Přeci Zvíkovský rarášek," děla paní v suvenýrech. Ovšem nedokázala pověst doložit jinak, než odkazem na Stroupežnického veselohru. A tak jsme se zase nedozvěděli nic o ohnivém psu, který hlídá v podzemí poklad, ani o mniších s dlouhými zobáky. Je to s podivem, že si ani místní pan řídící nebo jemu podobný vzdělanec nedal tu práci a neobešel sousedy pamětníky, aby sepsal, co se o Zvíkově povídá. Škoda.
A tak jsme si prohlíželi v neděli s Monikou Zvíkov bez pověstí a skoro sami. Téměř nikdo tam nebyl. Ba dokonce ani vody pod hradem moc nebylo, jelikož je Orlická přehrada kvůli údržbě vypuštěna na úroveň nebývalou, takže jsou vidět například zbytky silnice Dr. Kazimoura s nájezdem k přívozu od vesnice Varta, který býval pod Zvíkovem přes Vltavu v době, kdy byla Vltava ještě řekou a nikoliv přehradní nádrží. Kousíček vlevo po proudu je odhalená i velmi fotogenická skála s velikánským balvanem nahoře. Vlastně dole, když bývá skrytý pod hladinou.
Nu, je tam krásně i bez pověstí.

Zvíkov_220918-1

Zvíkov_220918-2

setkání v Táboře

Hu! To byl teda sešup. Z docela příjemných poprázdninových dní najednou zima, déšť, vítr … studená fronta zaútočila. A zrovínka tenhle víkend. Jako by to nemohlo pár dní počkat.
Ona se totiž konala Táborská setkání po dvou letech znovu v celé slávě a velkém rozsahu. Jenomže do toho pršelo, foukalo a bylo sotva deset stupňů. Ale my jsme s Monikou, mojí paní do nepohody, vydrželi. Byli jsme v Táboře od pátku. Už na ohňový průvod. Ovšem před průvodem jsme odpoledne ochutnávali, co k ochutnání bylo a nejvíc nám chutnaly placky na plotně na sucho pečené a česnekem a marmeládou potřené. Je to sice kombinace málo uvěřitelná, ale znamenitá. Nu byl taky svařák a muzika a trhy a v sobotu večer ohňostroj. V pátek se křičelo: Hr na ně! a v sobotu se zpívalo vo uhánějící bílej velrybě a o Alouette (tedy o skřívánkovi), to ovšem francouzsky. Mimochodem: nabyl jsem dojmu, že právě ta písnička Alouette bude hodně příbuzná s Fanfánem Tulipánem, jelikož podobná melodie hraje hnedle na začátku toho filmu.
Čili jak vidno, setkávání bylo o víkendu v Táboře habaděj.


Tabor_2022-1

Tabor_2022-2

Tabor_2022-3


Tabor_2022-4

to se dovopravdy stalo

Tak už jsem se zase jednou přihlásil do soutěže. No já vim, vono je to takový … soutěž nesoutěž, ale na druhou stranu nic není zadarmo. A tak jsem poslal Vaškovi do Comicscentra text o tom, jak jsem kdysi způsobil bloudění jednomu podivínovi. Šlo mi o to, abych si mohl co nejdřív přečíst právě vydávaný komiks. Zaujal mě totiž jeho název: Bludiště. Nu a v soutěži jsem uspěl a tím získal jednak první archy komiksu, jak je v soutěži zvykem, ale hlavně i povinnost napsat o tom vydání něco jako recenzi. Už je to celé hotové, ale tu recenzi ještě nezveřejnili, takže i já s ní musím počkat. Do té doby, než to někde vyjde, si tu můžu jen zkopírovat ten vítězný text. A pro šťouraly uvádím: to není fakt, to se dovopravdy stalo!

To bylo ještě za komunistů a všude přítomných agentů STB. Ten chlapík byl divnej. A divně se na mě díval už na nádraží. V Poděbradech je park hned přes cestu u nádraží a v říjnu už se stmívá brzo. Znám to tam a rozhodl jsem se chlapíka zbavit právě v tom parku. Napravo od vchodu v parku je Trnkův pramen. Šel tam za mnou. Zahnul jsem zpátky kolem fontány a pak cestičkou k prosklené Libenského kolonádě. Nemusel jsem se ohlížet, v zákrutách chodníčků jsem ho stále viděl za sebou. I přes skla kolonády. V lázeňském parku už bylo mírně šero a kdo to tam nezná, neví, že kolem Dvořákovy busty je spousta stezek v křoví a lampy jsou zastíněné hustou parkovou zelení. Zpomalil jsem a ohlédl se. Byl za mnou. Rychle jsem odbočil a za zatáčkou jsem uskočil za keř. Houštím jsem se vrátil zpátky k Dvořákovi z druhé strany. Stál tam. Rozhlížel se. Nevěděl. Už byla skoro tma a padala mlha. V tom parkovém bludišti se ztratil. Točil se na místě. Nevěděl, kde jsem a kde je on. Potichu jsem cestičkou za hustými keři odešel k promenádě směrem ke květinovým hodinám a pospíchal jsem zpátky na nádraží. Za chvilku mi to jelo. Kdo doopravdy byl ten chlápek, to dodnes nevím. Možná mě tam hledá dodnes.

o polednách na zvonici

Kolik že je tam nahoru do zvonice schodů? Nepočítal jsem je, ale mám takový dojem, že hodně přes dvěstě. Pan zvoník má ale hodně dobrou kondičku a tak jsme za ním s Monikou, mojí mrštnou paní, docela funěli, ale téměř jsme mu stačili. Nahoře ve zvonici v Jižní věži katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha jsme už měli propocené košile a museli jsme se vydýchat. Pan zvoník však působil velmi svěžím dojmem. Bylo za pět minut dvanáct.
Zvoníci začnou zvonit podle pořádku za minutu dvanáct a zvoní celou čtvrthodinu. Uši to člověku může utrhnout. Však mají taky páni zvoníci špunty do uší a sluchátka. Zvoníci jsou pánové zdatní a dělají to z čiré lidské radosti. My jsme byli na zvonici jen na návštěvě a tak jsme si zacpávali uši a obdivovali jsme zvoníky. Nedá se to s ničím srovnat a představy o tom jak zvoník od Matky Boží v Paříži rozhoupe zvony jen tak, že po nich poskakuje, jsou velice naivní. Zvon Václav je dokonce "dvojmužný" a musí jej rozpohybovat dva zvoníci. Ale pořád to není ten největší zvon.
Největší je Zikmund, ten je pod těmi čtyřmi zvony v nižším patře sám. Musí na něj zvonit čtyři zvoníci a zvoní se jen o slavnostních příležitostech. Například na svátek sv. Václava. Zkoušeli jsme s Monikou každý sám Zikmundem pohnout. Kdepak. Skoro to nejde.
Když jsme si vlezli pod zvon, zaujal mě závěs srdce zvonu. Je vyroben z pásů kůže. Je to kvůli tlumení vibrací, potvrdil pan zvoník.
Nu, byli jsme na věži ve zvonici tři čtvrti hodiny a pořád bylo na co se dívat. Ono se to taky nepřihodí každý den, aby byl člověk o polednách při nedělním zvonění na sv. Vítu.

Nedělní_zvonění

bez myši a bez špeku

Ono se řekne dort. Ale jakej? A jak ho udělat? Dělával jsem před časem takovej tvarohovej z koupeného korpusu, želatiny za studena, tvarohu a jahod. Jenomže korpus jsem neměl a želatinu jsem našel jen vařenou - a to mi tuhle moc nechutnalo, když jsem to zkusil vyrobit pro Bartoloměje. Takže ani pro Moniku, mojí paní, by to nebylo. Co dělat?
Vzpomněl jsem si na limetkový koláč, který nám tuhle někde chutnal. Tak to zkusím. Je to pečené, ale zkušenost s tím nemám. Jakživo jsem něco podobného nedělal. I nešť. Nějak to dopadne.
Recept začínal: ..."sušenky rozdrtíme a potom"…
A tak jsem drtil sušenky. A co dál? Bylo potřeba vrazit do toho nějaké takové ty sýry jako žervé a podobně. Vyluxoval jsem ledničku a našel jsem toho spoustu: Palouček, Philadelphia, Mascarpone, zakysaná smetana … Vrazil jsem to tam všechno. A ještě kapku cukru a vajíčka a tu šťávu z limetky a nastrouhanou kůru … no jako pejsek s kočičkou. Chyběla jen myš a kůže od špeku.
Celé jsem to podle návodu zpracoval, nacpal do formy, nalil na sušenky a šup s tím do trouby.
Po padesáti minutách to začalo vonět - a byl z toho čískejk. Jak vono se to u nás jmenuje? Asi tvarohový koláč. Nebo tak nějak.
Ještě nazdobit - zdobila Kačka - a nechat v chladnu ztuhnout.
Překvapení se konalo a Monice, mojí mlsné paní, to móc chutnalo. I bez té myši a špeku.

cheesecake

ještě zbyla

Ukecala mě Kačka, že musíme na houby. Že prý rostou. No tak teda jo. V sobotu jsme zajeli tuhle nad Zahořany.
A hned jak jsem byli v lese, potkali jsme první houbaře, pak dalšího, co už jel domů a pak další …
"Je tu víc houbařů, než hub," povídám Kačce, ale nevzdali jsme to. A dobře jsme udělali. Nejdřív měla víc štěstí Kačka, potom se to nějak srovnalo a asi tak za hoďku a kousek jsme měli každý třetinu košíku. A protože to byly košíky docela velké, měli jsme pěkně nasbíráno.
Dál už jsme nešli a jeli domů vařit. Móc dobrou bramboračku s houbama jsme s Kačkou uvařili. Jen jsme se neshodli na tom, jak velké kousky zeleniny nakrájet. Ono to tedy nakonec bylo jedno, ale když já mám raději tu růžičkovou kapustu v celku.
Inu, každej má ty chutě jiný. Důležité je, že houby rostou a polívka byla náramná. Ještě zbyla dneska k obědu.

Jan Žižka podle Petra Jákla

Včéra sem vo tom psal, zrovínka vo tom. Že totiž doma nejni nikdo prorokem.
Jenže čůrat proti větru se nevyplácí, jelikož má pak jeden mokrý gatě. Přesto proti tomu větru jdu.
Ten vítr totiž nese zvěst, že nový film Petra Jákla je v podstatě nanicovatá rytírna bez myšlenky a plná klišé a patosu. I paní Spáčilová se vyjádřila, že "se nad záplavou banalit útroby kroutí". To není nic divného. Paní Spáčilovou a její kritiky mám rád a beru je vždycky s rezervou. A když dá Mirka Spáčilová něčemu 50%, pak už je to téměř veledílo.
Nu a já s tím vším tentokrát vůbec nesouhlasím.
Já se na ten film už roky těším. Opatrně. Protože první dva Jáklovy filmy se mi nelíbily. Jenže tohle mělo být jiný kafe. A tak jsem si tu hořkou kávu šel včera vypít i s Monikou, mojí zvědavou paní, na premiéru do kina.
A dobře jsme udělali.
V sále sice nebylo nabito, zřejmě i kvůli té šířené zvěsti, že to za moc nestojí. Ale během filmu nikdo ani nedutal. A na konci v půlce titulků odešli jen asi dva, tři diváci. My ostatní jsme zůstali až do rozsvícení v sále a ani potom jsme nikam nepospíchali.
Bavilo nás to a zážitek jsme prostě nechtěli nechat jen tak uplynout.
A že je to film, kde se "v duchu nejlacinějšího klišé z Jana Žižky stává romantický hrdina"? No a co? Tohle se u nás nesmí točit? U nás se smí dělat jen závažné hloubkové studie drogově závislých se zvláštním přihlédnutím k citlivé duši sjetý smažky?
Nuže, já na to říkám, že Jan Žižka podle Petra Jákla mě pobavil přesně tak, jak má romantický dobrodružný film pobavit. A to, že jsem se občas vídal na Folimance s jeho tatínkem a že většinu lokalit, kde se točilo, mám prochozených a že jsme
s dětmi hledali a našli Golema zrovínka v té kotlině, kde poprvé Jáklův Žižka použil vozovou hradbu, to už jsou jen příjemné drobky navíc k už tak dobré zábavě.
Ať žije Jan Žižka!

Trnkův Špalíček z Francie

Možná bych si tu měl založit rubriku o kultuře a umění. Ale nešť, rubrik je tu dost a to, že si občas něco poznamenám o knížkách, divadlech nebo o filmu, se dá klidně zařadit pod události. A vydání Špalíčku je událost.
Ano, filmy Jiřího Trnky jsou všechny událostí už tím, že jsou. Když ještě navíc vyjdou na nějakém médiu, pak je to událost obzvlášť hodná pozornosti. Nu a protože pravidelně čtu
Zónu, tedy deník pana Soukupa o netuctových filmech, dozvím se, že se taková událost stala.
A tak mi včera kurýr doručil
L'année tchèque, v překladu Český rok, takto Trnkův Špalíček. Vydal ho francouzský Artus films, který už vydal předchozí restaurovaný Trnkův fim Staré pověsti české. U nás vyšly jen ty pověsti. A proč? No v tom je právě ten háček.
Po restaurování Špalíčku se strhla mezi odborníky odborná lamentace. Lamentováno bylo na výsledek restaurování filmu. Že prý to znehodnocuje Trnkův umělecký záměr, že to neodpovídá původnímu filmu, že je to modré nebe málo modré. Lamentovalo se, diskutovalo se, psalo se, argumentovalo se … a výsledek?
Výsledek je pro obyčejného diváka, který by si třeba rád zavzpomínal na Trnkovo dílo, naprosto neuspokojivý, čili žádný. Kvůli žabomyším válkám odborníků se majitelé práv rozhodli u nás restaurovaný film nevydat a basta.
Tahle situace se u nás v české kotlině opakuje pořád dokola. Doma není nikdo prorokem a obzvlášť v Čechách. A tak si musí dílo najít cestu jinam, kde ho pečlivý vydavatel zabalí do pěkného obalu, přidá knížku s komentářem a s fotodokumentací, na disk ještě přiloží Trnkův film Ruka, galerii obrázků z filmu a pustí to na dvd do světa. Ovšem ve Francii.
A kdo řeší, jak modré je modré nebe ve Špalíčku? Nikdo. Je to prostě nádherný Trnkův první celovečerní film. A pranikoho nezajímá spor mezi kameramany a historiky.
Mimochodem: vsadil bych se, že nikdo z nich ten film při premiéře v roce 1947 v kině neviděl.

trojka za Trojku

Nu dobrá, tak já se teda ještě vrátím k těm komiksům. A to proto, že jsem včera zašel za Vaškem do Comicscentra a dobře hodinu jsme si povídali. Výrazná většina obrázkových knížek v mé knihovně je totiž od nich. A tak jsem se zamylel nad tím, že podlehnout reklamě u mě nebývá zvykem, ovšem v tom včera popsaném případě to tak dopadlo.
Ta Trojka, kterou vydal mně dosud neznámý vydavatel, na mě totiž vyskočila na sociální síti. Byl to placený inzerát a obsahoval právě jakousi návaznost na Třístovku, což mě právě zaujalo, byť jsem neznal ani autora, ani vydavatele. Co je co, jsem popsal včera. A dneska si k tomu ještě dodám to, že moje včerejší rozčarování nad tím, co jsem si to vlastně koupil a přečetl, není dáno tím, že jsem mizerný čtenář a nedokážu ocenit knížku, nýbrž tím, že holt jsou knížky dobré a ty ostatní. A já byl zvyklý na ty dobré. Nenapadlo mě, že Trojka bude patřit mezi ty ostatní.
Co mě k tomu závěru vede?
Je to hrozně jednoduchý. Z Comicscentra jsem si včera odnesl štůsek komiksů. Všechny jsem večer otevřel a přečetl prvních deset, dvanáct stránek. A u žádného jsem nemusel pátrat, co je to tam nakreslené, hned mě to začalo bavit, byl jsem zvědavý na to, jak to bude pokračovat a to i v případě, když se jednalo o komiksy zcela mně neznámé a ne úplně podle mého gusta nakreslené.
Čili: aniž bych chtěl snižovat hodnotu právě zmiňovaného komiksu Trojka, musím říct, že pokud autora vedla k jeho vytvoření touha poučit čtenáře o, řekněme, odvrácené tváři starověké Sparty a smáznout heroickou aureolu z hlavy krále Leónida, pak se mu to touhle knížkou ale vůbec nepovedlo.
Ta Trojka u mě dopadla hůř než za trojku.

řecký salát

Pár knížek už jsem přečetl a s komiksama jsem začal už Čtyřlístkem a přes Rychlé šípy se dostal až k Hellboyovi a SinCity. Nemůžu se chlubit tím, že jsem knihožrout, ale tu a tam si tedy něco přečtu a ta nová knihovna přes celou zeď je malá, protože se tam nevejde všechno, co jsem za ty roky nasyslil. A syslím dál.
Zrovna včera mi přišla Trojka. Nikoliv ruská, ba ani švédská. Jen Trojka. Těšil jsem se na ten komiks, protože sliboval jiný pohled na Třístovku. Ta hra čísel se týká podobného tématu. Tedy historie Řecka a to konkrétně Sparty v dobách, kdy Sparta byla mocným městským státem. Třístovka je o bitvě u Thermopyl, Trojka je z doby asi tak sto let po bitvě.
Nu a já si tu píšu o tej Trojce. Má nabízet zábavu a poučení, zvláště pak s přihlédnutím ke spartským zvykům chovat se krutě k Heilótům, sparským nevolníkům, kteří sice byli o něco víc než otroci, ale zato byli rituálně loveni a sloužili v určitém čase jako cvičné cíle, když to hodně přeženu. Ano, poučení v Trojce je, ale ta zábava mi nějak unikla.
Hned odpoledne jsem komiks přečetl, ale musel jsem se vracet a ani při opakované četbě jsem v některých případech nebyl schopen jistě určit, kdo je kdo. Kreslíř totiž některé postavy dost dobře neodlišil a já v tom měl guláš, tedy spíš řecký salát. To by ovšem až tak nevadilo, v Millerově Třístovce je člověk taky nucen trochu hledat, ale nalézá. Tady se mi to moc nedařilo.
Nedělá mi nijak dobře tady tu zbrusu novou knížku, která před pár dny vyšla, tak trochu schazovat, zvlášť, když je v seznamu přispěvatelů na zadních stránkách vytištěno i moje jméno, jenomže si nemůžu pomoct. Ano, Třístovka je něco na způsob Rodokapsu, kovbojky s hrdiny bez bázně a hany, s padouchy, s léčkami, se zradou, s přehnaným patosem … ale je to zábava a je to náramně nakreslený.
Trojka je jistě poučný komiks, čtenář se dozví, jak to bylo se Spartou dál po bitvě u Thermopyl a s jejím uspořádáním i s úpadkem společenské slávy a moci, jenže jaksi … bez té zábavy a radosti z dynamické kresby. Škoda.

vypadlo světlo

Monika, moje zcestovalá paní, byla o víkendu v Rakousku a já byl tedy sám. Ne snad úplně, neboť v pátek a v sobotu na oběd tu byla Kačka, ale večer v sobotu jsem začal řešit dilema: co s načatým večerem?
Vyřešil jsem ho obratem, jelikož jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl, že Jarda organizuje v Ohrobci divadelní festival. Tak šup do džínů a svetru a honem na festival. Stihnul jsem to akorát a švanda byla už od začátku.
Vypadlo totiž světlo.
To už se někdy tady v Ohrobci na divadle učitě stalo, pokud si správně vzpomínám. Jenomže paní a páni herci z divadla Verze na to nebyli ani zvyklí ani připravení. Světlo se rozsvítilo až napotřetí a to ještě musel pan osvětlovač stáhnout světelný park jen na dva reflektory. Jinak by to ten jistič prostě neutáh'.
Nu a tak ten, co na jevišti zbyl, dvacet minut jen tak improvizoval a my jsme se smáli a pak to tedy pan osvětlovač nahodil a jelo se od začátku.
No to vám byla švanda! Bylo to náramné divadlo, komedie k pohledání a já jsem se ptal sám sebe pobaven po představení, jak je to možné, že v Ohrobci ve stanu stojí parádní představení stopadesát korun a minulý týden na Vyšehradě na mírně horším představení, kde bylo dokonce o jednoho herce míň, vybírají za lístek tisícovku.
No, holt to má každej jinak. Tady u nás na vsi je to zatím pořád za lidovku.

večer na Vyšehradě

Už ani nevím, kdy naposled jsem byl na Vyšehradě na letní scéně. Nu, v sobotu jsme si to s Monikou, mojí vzdělanou paní, zopakovali. Tedy ne snad, že by šlo o nějaké intelektuálně náročné drama. Kdepak. Lehká komedie o koutlochu, kde se scházejí čtyři pánové trápení nakupováním svých manželek.
Složité myšlenky v té taškařici nikdo nehledal a tak jsme se bavili a občas i zasmáli. Inu komedie. Ovšem v napětí jsme byli celou dobu. Protože dopoledne jsem byl s Kačkou v Praze na procházce a projížďce historickou tramvají a to jsme dvakrát jen o vlásek unikli prudkému lijáku. Tudíž i večer na letní scéně bylo jest se obávati zmoknutí. Ale nebylo třeba obav ani plášťenek, které se tam pro případ deště rozdávají. Dobře to dopadlo.
Dívadlo jsme dodívali a letní večer na Vyšehradě proběhl v suchu a v pohodě.

Maverick vs. Indiana Jones

Filmovej svět se může zbláznit, kina praskají ve švech už třetí měsíc, tržby jsou astronomické, všechna očekávání překonána, dokonce i "verbal" se na filmové databázi nevyjádřil vysloveně negativně … ano, film Top Gun: Maverick táhne.
Nu, dobrá, tak jsem se na něj taky podíval. Ze zvědavosti. Ten první upřímně nenávidím zvlášť kvůli tomu frajerovi Maverickovi. Je to přesně ten týpek, od kterejch jsem se držel celej život dál. Tom Cruise si ho střihnul s velkou chutí, čímž se
mi taky zprotivil. Nemohl jsem filmy s tím hercem vystát. Pak se to nějak otočilo a akčňáky a sci-fi s ním můžu.
Ten druhý, aktuální, Maverick je sice lepší, než ten první, to jo. Jenomže tam hned na začátku jede na motorce zase ten nechutnej frajírek, na kterýho všichni čekaj, aby je zachránil. A od té chvíle to ve stejným duchu jede dál.
Pohádka pro kluky, co obdivujou frajírky a letadýlka. Všechno těm frajírkům vychází, furt mají pravdu, dycky je někdo zachrání a nakonec jim všechno vyjde, poněvadž se dokázali postavit zkostnatělej minulosti a autoritám. Pochopitelně mi fandové Top Gunu nahážou na hlavu kamení s tím, že právě bez takovejch lidí by se svět nikdy nedostal tam, kde je. Těm musím dát za pravdu. Kdyby nebylo takovejch frajírků na jedný i druhý straně, moh' bejt na světě docela klid. Což není.
Čili: Mavericka jsem tak trochu vzal na milost v tomhle druhém filmu a to proto, že pohádky a zvláště pak dobrodružné a napínavé pohádky mám rád. Nic víc to není. Jen dobře řemeslně udělaná pohádka.
Ovšem pokud jde o ty pohádky, tak Maverick nesahá Indianu Jonesovi ani po kotníky.

ta voda má sílu

Úplně jsem zapomněl na tu prasklou lahev, tož náprava je tady.
Louže ve spíži měla skutečně původ v prasklé lahvi a nikoliv v otevřeném mrazáku. A to je právě ta podivnost.
Od malička jezdím do Velkého Oseka pro vodu. Už tu o tom byla řeč. Nepřestal jsem ani teď a Monika, moje zkušená paní, je prvním člověkem v mém okolí, který tu vodu pije taky, aniž by se ofrňoval. Chutná jí jako každá jiná minerálka. Tož pro oseckou vodu jezdíme spolu, pokud máme cestu kolem.
Nu a tuhle jsme si ji zas přivezli. V lahvích s patentním uzávěrem od jiné minerálky. A tady je potřeba zdůraznit, že jsou to lahve od minerální vody s přírodními bublinkami stejnými, jako jsou v té vodě z Oseka. Člověk by tedy řekl, že i ta původní voda je v lahvi natlakovaná a tudíž to musí být láhev pro přetlak vyrobená. Jinak by praskla.
Kde se v tomto případě stala chyba, těžko říct. V každém případě pět lahví s vodou z Oseka je v pořádku a jedna praskla. Takovým zvláštním způsobem. Držela pohromadě a trochu z ní vytékala voda, ale jen malinko. Až teprve když jsem vzal lahev do ruky, odpadlo dno. Vada materiálu? Vada výroby?
Mám jiné vysvětlení: ta osecká voda má prostě pořádnou sílu, to není jen tak nějaká minerálka. Takže příště je potřeba nechat v lahvi vždycky trochu vzduchu, aby bylo při tej síle co stlačovat. Jinak to rupne znovu.

fotky jako ze snu

Tak už jsem zase zaspal. Tenokrát tak nějak řízeně, jelikož se mi nad ránem zdálo, jak fotím někde u nás na vsi.
Byli jsme na cestě v zatáčce, kolem pole dozrávajícího obilí, sluníčko … no letní romantika. A vtom průvod. Nějaké fialově oblečené postavy. Něco jako spartakiáda, ale v dlouhých šatech. Šly dolů s kopce. Bylo to takové malebé, jak se to vinulo tou cestou. Tož hledám foťák, vyfotím to a ejhle: zezdola se vine daleko delší průvod postav bledě modrých s kloboučky. Honem foťák, to bude fotka. Dva průvody se vinou silnicí v pšeničném lánu.
A najednou auto. Honem zase foťák, ale nestih' jsem ho vytáhnout. Projel zatáčkou a měl náramně podivnej dlouhatánskej čumák jako éčkovej jaguár, jenomže měl masku a kola z jednoho auta, to bylo, myslím, bílé, potom dlouhou kapotu z jiného auta pískové barvy a pak teprve za hodně dlouho kabinu, na barvu už si nevzpomenu. Děsně podivnej a dlouhej auťák.
Musím si nachystat foťák, až pojedou zpátky.
Ale voni se vrátili moc rychle, nestih jsem to znovu. Tak alespoň telefonem. Krucihýml to se taky nepovedlo.
Do háje! Takový monstrum a já ho nevyfotím. To je vostuda! Fotky nikde. A mohly bejt náramný - jako ze snu.
Načež jsem se probudil a naštvaně píšu woleschko.
… ano a taky mám takovej divnej pocit, že mi kápku hrabe.

dudák z Inverness

Tak ty letošní byly dvaadvacáté. Dvaadvacáté Skotské hry na Sychrově. Výprava byla tentokrát velká. Kromě Moniky, mé veselé paní, jela i Kačka a Juráš, Bartoloměj a Ála. Jen Matěj tentokrát nebyl, protože zrovna přijel z Benátek a hned pospíchal na soustředění. A zcela nečekaně se to vydařilo. Ono totiž mělo skoro celý den pršet. A taky pršelo. Jenomže jinde než na Sychrově, kde sice bylo dost zataženo, ale k údivu všech přítomných nepršelo. Nu a tak všechno proběhlo pěkně v suchu a v pohodě. Hagis byl, ochutnávka whisky, farmářský běh, ve kterém jsme s Jurášem ty kameny donesli stejně daleko, finále her, kde pochopitelně vyhrál Vláďa Tuláček a to o koňskou délku před ostatními, byli dudáci, kapely, … no prostě byl to báječný den zahajovaný hned dvakrát a to v poledne a navečer výstřelem z děla.
Nu a tentokrát jsem se tam seznámil se skotským dudákem - takovej to byl prima pán, kterému nechyběl skotský humor. A že prý je z Inverness.
"No tam jest byl," povídám.
"A Lochnesku jsi viděl?"
"No jasně!"
"A to já ne."
Smáli jsme se.
"A kolik je tomu tvýmu synovi, co tu není a nosil kilt," ptá se.
"Co prosím?"
"No jak je starej?"
"Teď je mu osmnáct."
"A to jo. To víš, moje angličtina není moc dobrá."
A smáli jsme se zas.
A pak šel Alexander hrát a hrál náramně.
Nu jak říkám, báječnej den to byl.

SH_2022_1

SH_2022_2

pozor na čisté panny

Nesmím zapomenout na tu barokní lékárnu na Kuksu. Pochopitelně jsme si s Monikou, mojí veselou paní, libovali, že už dobře víme, kde je další taková a totiž v Klatovech, kde jsme před nedávnem byli. Tož jsme na sebe mrkli, když jsme vešli a nad hlavami se nám opět tyčil pod stropem nad vchodem zavěšený jednorožec a hlevně ten jeho roh. Pochopitelně zub narvala, ale to se tenkrát v baroku nevědělo a tak to byl prostě roh jednorožce.
Slečna průvodkyně, která nás provázela historií lékárnictví, toho jednorožce samozřejmě neopomněla zmínit. Ovšem přešla to celé jen zmínkou v podobě strohého oznámení, že tam teda ten jednorožec visí a že roh má, to že jo, ale jak každej ví, roh není rohem, nýbrž zubem severského kytovce narvala a to především proto, že roh z jednorožce je velmi obtížné sehnat a proto tam šoupli jen ten zub, který ale vypadá taky dobře.
A to ve mně okamžitě probudilo zvědavost.
Tak ono je obtížné získat roh jednorožce? Pokud je to ovšem obtížné a nikoliv nemožné, pak to znamená, že jednorožci jsou. Co ta slečna o tom ví? Musím se jí zeptat!
Obratem jsem to učinil.
Slečna okamžitě zrudla jako rak.
"No… ona je o tom taková pověst … "
"Tak nám jí povězte, prosím."
"Ale ona je taková …"
"To nevadí. Protože já bych hrozně rád věděl, jestli tedy jednorožci jsou, když je velmi obtížné ten jejich roh získat."
"Ale když …", slečna se červenala víc a víc.
"Ano, povězte nám to," žadonili ostatní turisté, co byli s námi na prohlídce lékárny.
"No tak teda …," podlehla slečna a začala vyprávět s ruměncem na tváři.
"Říká se, že jednorožec se nedá jen tak chytit a vzít mu roh, to že už vůbec není snadné. Prý se to podaří jen tehdy, když jednorožec sám dobrovolně skloní hlavu a položí ji do klína čisté panny … a teď se kvůli vám hrozně červenám!"
"A to je hezký, pěkně děkuju za vysvětlení."
No vida, takhle je to tedy s tím jednorožcem. Byl jsem spokojen s vysvětlením. Ne tak Monika, moje ostražitá paní.
"To musíš tu slečnu průvodkyni balit?"
"Jakýpak balení, já přeci kvůli tomu jednorožci…"
"Já to viděla!"
"Dyť je to přeci hezká pohádka."
"No právě!"
Nu, co naplat. Ostražitosti není nikdy dost a na jednorožce a čistý panny si našinec holt musí dávat pozor.

aby se nevědělo

Zmrzlina je v podstatě voda s cukrem a nějaká příchuť … za tuhle větu by mě zmrzlináři přinejmenším na věčné časy vyobcovali ze svého společenství, pokud bych v něm byl. Pochopitelně je to jinak, ale pravdou je, že většina zmrzlin je sladká a cukrem se v nich nešetří. Je to tedy sice potěšení, ale taky nadbytečný příjem cukru, který netřeba přehánět, jak by zase na druhé straně jistě souhlasili dietologové.
Ať tak nebo tak, zmrzlinu mám rád. A to je ta potíž.
Monika, moje mlsná paní, občas zmrzlinu koupí a vloží do mrazáku, ze kterého ji pak vytahuje a nabízí:
"Dáš si taky?"
A já občas dělám, jako že na tu zmrzlinu nemám chuť a občas si vezmu. Někdy si sám vezmu a nabízím já. Někdy tu zmrzlinu i sám kupuju. Čili: mlsáme oba.
No a já si včera večer dal dvě. Potají. Aby se nevědělo.
Trest přišel vzápětí.
Teď před chvílí otevřu dveře do špajzu, kde máme ledničku a mrazák nejen se zmrzlinou. A co nevidím: dvířka od mrazáku otevřená, pod mrazákem louže a jeden nanuk přimrazenej ke stěně poličky tím ledem, co se celou noc při otevřených dvířkách tvořil.
Asi jsem večer špatně přivřel šuplík s nanukem, dvířka se nedovřela a mráz začal vycházet nejen z Kremlu, ale i z otevřených dvířek mrazáku. To dá rozum, že uchladit celou špajzku to nemohlo a tak to postupně tálo a narůstalo a tálo a narůstalo …
… a před chvílí jsem skončil s odklízením sněhu, ledu a louže. Už je zas všechno, jak být má.
A já mám pro příště poučení, že potají se zmrzlina nežere, páč může nastat katastrofa.

ps

Všechno je jinak … tedy s mrazákem se nic nezměnilo, ale ta louže, ta nebyla z něj. Ta byla z roztržené lahve s oseckou minerálkou … ale o tom až někdy příště.

upadly mi pásky

Vono se řekne výlety, turistika, prázdniny. No prosím, proč ne, mám to rád, tohleto výletování a toulání se přírodou. Ovšem k toulání člověk potřebuje nejenom tu přírodu, ale taky něco na sebe. V létě stačí tričko, kraťasy a třeba sandály. Na toulání jsou nejlepší takový ty trekový, co hodně vydržej a dá se v nich lézt i po skalách, když dá jeden pozor, aby si neukopl palec. Jedny takový mám. Už dobrých deset let mi slouží. Prošly si už kdečím po světě a minulý týden se se mnou vrátily k Vydře, kam jsme si udělali výlet.
A jak tak jdu podle řeky po kořenech a kamenech, najednou "lup" … a přední pásek upadl. Vyvlékl se z mezipodešve a plandal si jen tak navolno.
"No nazdar, to je dobrý. Tak deset let vydržej a teď se u Vydry rozpadnou. To se nemohly ty sandály rozpadnout někdy jindy, než v třetině cesty?"
Monika, má pohotová paní, vyndala z batůžku náplasti, nějak jsme to slepili a já šel dál už jen po cestičce pro turisty, jelikož aby se mi to znovu nerozpadlo, což bylo naivní očekávání. Náplast vydržela jen chvíli a za další chvíli upadl i pásek na druhém sandálu.
Nastal čas na další řešení, neboť jsme ještě nebyli ani v půlce cesty.
Bosky se mi jít nechtělo, tak jsem popřemýšlel. Ony jsou ty sandály pořád hodně festovní a nebýt toho, že po deseti letech povolil lepený spoj, držely by dál. Co takhle třeba upadlé pásky vytáhnout z oček, dát je pryč a o to víc utáhnout ty pásky kolem nártu? Drželo by to celý sandál?
Drželo!
Utáhl jsem to festovně kolem nohy a šlo se dál. Ono to tedy plácalo jak když lachtan tleská ploutvema, ale podstatné bylo, že podrážka vždy zůstala pod chodidlem a já se nemusel trmácet po cestě bosky. Celou půlku cesty jsem takhle prošel a dobrý - bez újmy na zdraví.
Jen snad trochu ta důstojnost utrpěla, poněvadž takovejhle model sandálů ještě svět neviděl, zvlášť, když jsme pak v Sušici zašli na kafe.


sandály_220804

válení na Slapech

Na tý nafukovací placce jsem stál podruhé v životě. Kdekdo to zná a jezdí na tom - se říká. Já říkám, že na tom možná kdekdo jezdí, ale já z toho padám. Tož tedy Monika, má paní, rozhodla, že pojedeme pádlovat na pádlovací desce.
Na Zbraslavi jsme naložili Matěje, který zrovna skončil hodinu autoškoly, a vyrazili jsme na Slapy. Tam je půjčují, ty paddleboardy.
Velmi osmáhlý mládenec nám to půjčil a vyrazili jsme.
Já tedy vkleče. Matěj na tom jezdí normálně, Monika se snažila a šlo jí to.
Jen já jsem klečel a pak hned seděl. Vsedě to jde. To se jen tak pádluje a vono to jede. Jenže člověk se nesmí nechat zmást tou stabilitou v podstatě nepřevrhnutelného prkna. Vono se to houpe a rovnovážné mozkové centrum na tyhle anomálie nejni zvyklý, čímž vzniká panika a následný pád do vody.
Voda byla velmi příjemně teplá na koupání, takže pády byla taky příjemné.
Matěj na tom dělal stojku, prostě proto, že to dokáže. Já byl rád, že občas stojím a pádluju. Monika směle pádlovala doprostřed vodní plochy.
Za nějakou dobu jsem našel jakousi stabilnější pozici a dokázal jsem se tak trochu pohybovat pomocí toho pádla. Pochopitelně byla jízda vždy zakončena žbluňknutím do vody.
A tak jsem to střídal a přišel jsem na to, že nejlepší pozice na tom prkně je pozice ležícího střelce. Je to báječná stabilní plocha, kterou nepřevrhnete a prima se na tom válí.
Nu dobrá, neválel jsem se furt, učili jsem se vstávat, pádlovat, obracet se, zvládnout vlny od projíždějícího člunu a tak.
Ale stejně bylo na tom prknu to válení nejlepší.

kašlu na Škodovku

Poprvé jsem si tu o navigaci Škoda v mém autě psal v roce 2019. To byl Kodiaq nový i navigace v něm. Zápis je dlouhý a zevrubně popisuje, jak "to nejde".
Zkráceně: Škoda vám dá do auta 16GB SD kartu k navigaci s doživotní aktualizací map. A potom zvětší objem dat pro navigaci a ta data už se na kartu nevejdou. A máte smůlu, musíte si koupit novou kódovanou kartu za šest tisíc. Až do včera jsem to pokaždé na tu kartu nějak nacpal. Včera už to nešlo. Prostě hrnec s daty přetekl.
A tak volám znovu do servisu a znovu do Škodovky s otázkou, jak se k tomu postavěj. Odpověď je tři roky stejná: "kup si novou kartu a nevotravuj." To mě dožralo. Volal jsem i na Českou obchodní inspekci. Tam mi řekli, že si mám vyplnit formulář a že si ho přečtou.
Nic jsem nevyplnil, kašlu na ČOI, kašlu na Škodovku. Našel jsem jiné řešení.
Tedy: větší kartu si bez problému můžu koupit od jiného dodavatele za třetinovou cenu. Je mi fuk, jak k ní přišel.
Obchodníkům od Škodovky se zřejmě vyplatí vydírat mě i další zákazníky kvůli blbý kartě za pár korun, kterou mi chtějí prodat za absurdní částku jenom proto, že je na ní napsáno Škoda a nechali si ji zakódovat. Kdyby se zamysleli a tu kartu mi za normálních pár desítek korun nebo zadarmo vyměnili a omluvili se za chybu, vážil bych si jejich přístupu a používal autorizovaný servis i součástky. Ale kdyby jsou chyby.
Takže vážení škodováci: jakýkoliv servis bude jinde, jen ne u vás s vyjímkou nezbytných a výrobcem vynucených akcí, budou-li jaké.

strukturovanej den

Moderní trénink je strukturovaný, kombinovaný. Uritě jsem někde něco takového musel číst. Samotného by mě to nenapadlo. Ale asi to tak i bude. Všestrannost toť meka univerzálních sportovců.
Ovšem jakej já jsem sportovec, že. Tudíž se nedá v mém případě o nějakém tréninku vůbec mluvit. Snad o troše pohybu na zdravém vzduch v mezích zákona.
Nuže včera jsme to měli s Monikou velmi strukturované.
Nejdříve probíhala ve včerejším zápise zmíněná archeologická činnost. Pak jsem to všechno, co jsme odkryli, čistil vapkou. A potom? No přeci je úterý, jedu cvičit s Ondřejem. Ale přeci nenechám mou paní samotnou doma.
Nuže tedy na kole za Ondřejem a po cvičení se Monika přidala a hurá na výlet do Břežan. Taková příjemná podvečerní projížďka to byla. Nějakých dvacettři kilometrů s mezipřistám v Břeženach za účelem osvěžení.
Prima strukturovanej den to byl.

trasa_220726

otočka na brzdě

"Půjdeme jezdit?", ptal se v sobotu Matěj.
"Jo, stavím se pro tebe po práci," zněla moje odpověď.
Matěj totiž o prázdninách brigádničí, aby si přivydělal a taky chodí do autoškoly, aby se naučil jezdit a získal řidičák. No a právě s tou autoškolou souvisí to ježdění.
Nuže tedy na nejmenované prázdné a veliké a rovné ploše v nejmenovaném automobilu v bezpečné vzdálenosti od provozu, lidstva i jiných automobilů jsme už podruhé cvičili. Nikololiv tai-ti či wu-shu, nýbrž řízení.
Docela to Matějovi jde. Trénovali jsme hlavně zajíždění do mezer, couvání mezi kužely, zatáčení, vyjíždění, vjíždění na určené místo. Chce to pochopitelně dlouho řídit, aby člověk získal ten odhad v rychlosti a natočení volantu ve správný okamžik, ale v principu to šlo. Jen jedno ze cvičení - vjetí na určené místo popředu s nadjetím a dlouhým obloukem s korekcemi Matějovi pořád nešlo. Musel jsem mu předvést, jak si to představuju a jak to funguje. Prostě žádný spěch, pomaloučku, s dostatečnou rezervou na obou stranách.
Nu a pak přišla na ředu i otázka:
"Jak to funghuje, když vymáčknu spojku a zablokujou se kola?"
"To je nesmysl, to se kola naopak odblokují."
A následovala dlouhá diskuze, během níž jsme dospěli k tomu, že to Matěj asi nějak špatně někde pochopil, že se mělo jednat o "otočku na ruční brzdě", což je vyšší řidičská používaná především ve filmových honičkách. Tak to jsme netrénovali.
Nu, ještě dvě kolečka, nějaké to couvání a pro dnešek končíme.
Půjde to, žádná věda to není, jen nespěchat.

rybízová kyselá

Dějiny se opakují ve spirále času, toť všeobecně známé pravidlo. Tomu pravidlu podléhá i rybíz. Rozhodně tu však nehodlám rozebírat dějinotvornost červených kuliček, nýbrž musím poznamenat, že trhat rybíz bylo vždycky za trest.
"Zajdi k Němečkům, máme si tam natrhat rybíz," říkala babička.
Případně: "Jdi na zahrádku pro rybíz na koláč," kázala maminka.
Pochopitelně jsem hudral, nebavilo mě to a nějaké trhání rybízu stálo na žebříčku hodnot hodně nízko.
A historie se opakuje.
Jenomže teď je rybíz na mojí zahradě.
Co s ním?
No co. Otrhat, něco do koláče, něco do marmelády.
Koláč byl v neděli, moje paní Monika umí znamenitej.
Trhat rybíz pomáhala Monika i Kačka. A tu marmeládu jsem dělal včera já. Sedm kilo rybízu, pomlít v odšťavňovači, ze kterého teče na jedné straně šťáva, na druhé straně padají červená hovínka se semínky.
Tenkrát to tatínek mlel v mlýnku s dlouhým zobákem a se sítkem, ze kterého lezla ta samá hovínka.
Následně svařit v nerezovém hrnci s cukrem.
Maminka to vařila v modrým smaltovaným kastrólku, kterej byl léty zčernalej od těch všech uvařenejch marmelád.
Slít do skleniček a zavřít víčky.
Před lety stačil na rybíz jen celofán a gumička.
Pochopitelně před slitím zkontrolovat, jak to tuhne odkápnutím trochy horké marmelády na talířek.
Tož tak. Dvanáct sklenic rybízové kyselé marmelády na linecké těsto a do perníku je hotových.
A byl s tím úplně stejný celý půlden práce jako tehdá.

pufalo to, kouřilo to

Jó, století páry … to byly časy. A co teprve ty časy, který nebyly. Tedy v našem vesmíru nebyly, ale v jiném - kdo ví. Takovej steampunk, to je nádhera. Všude to čoudí, točí se, hýbe se, klobouky, dlouhé róby, neviděné kostýmy … nu prostě století páry jinde a jinak.
Odpoledne se steampunkem a oslavou stodvaceti let parovozu Františka Ferdinda de Este se konalo včera na obvyklém místě, v našem vesmíru, tedy v Růžové zahradě na Konopišti. Tentokrát tam bylo o něco méně parních strojů, což nevadilo, neboť bylo alespoň více prostoru si prohlédnout ty, které se dostavily. Byla i parní motorka, která byla dokončena před krátkým časem a na dotaz, zda pojede, se mi dostalo odpovědi, že se klidně můžu projet, pokud ovšem jsem pojištěn u pojišťovny Slavia.
Matěj se naopak velmi intenzivně zajímal o parní stroje pan Buchty, se kterým se dal několikrát do řeči. Že prý z toho bude napřesrok seminární práce. Už se těším. Stroje byly náramné a jak jsem se dozvěděl, pan Buchta si to všechno podle dobové dokumentace sám navrhuje, kreslí i vyrábí, neboť armatůry, které by snad šly někde i koupit, stojí nekřesťanské peníze a navíc nejsou v tom měřítku, které si zvolil. Běhalo mu to nádherně, pufalo to, kouřilo to, točilo se to i svítilo, poněvadž parostroj poháněl dynamo. Monice, mé paní, se nejvíc líbila píšťalka, kterou si nechala předvést.
Nu a Kačka zase hrála hru a objevovala ukryté značky, aby pak dostala za všecny nalezené jednu stránku steampunkového pexesa. A dohnala nás k vyzvednutí výhry všechny, takže máme čtyři stránky steampunku. S tím už se dá hrát.
Přišlo však i jedno zklamání, jelikož pan parní flašinetář byl tak děsně tajnosnubnej a nechtěl ukázat vnitřek flašinetu, že jsem sám až podrobným zkoumáním flašinetu zavřeného zjistil, že je to podvod a v bedýnce je jen jalová klika a zdroj zvuku se dvěma reproduktory. Ale parní stroj měl pěknej, to jo. Tak jsem musel Kačce vysvětlit, jak takovej flašinet fungoval, když byl vopravdickej, nešizenej.
Báječné odpoledne to bylo.

Steam_220717-1

Steam_220717-2

Steam_220717-3

vlivem měsíčních paprsků ...

Na co přesně mají vliv měsíční paprsky o úplňku, to tedy vážně nevím. Možná náměsíčníci by věděli. V každém případě se dějí věci.
Tak například s tím klíčem od garáže. Mám jenom jeden. Takže je uložen bezpečně a permanentně na neznámém místě, čili v hrníčku na parapetu v síni. No jo v hrníčku. Ale včera tam nebyl.
Před dvěma dny ho měl Matěj, předevčírem jsem klíč měl já. A včera? Včera zmizel. Takže v pracovních kraťasech není. Na stole v pracovně není. Na jiných stolech v jiných místnostech není. V koupelně není. V autě není. V zámku garáže není. Ale já ho potřebuju! Jinej nemám!
Pobíhal jsem po domě a v okolí domu v cvičebních kraťasech a v triku. Do toho volá má paní, já jí sděluji, že nic nepotřebuju kromě toho klíče, kterej nemůžu najít. Do háje.
"A nemáš ho v kapse?"
"Nemám. Ani na stole ani v hrnku ani v zámku."
"Tak to teda nevím."
"Já taky ne."
Položil jsem telefon a sáhl pro kapesník do kapsy.
Ano, modří už vědí: klíč byl v kapse kraťasů na cvičení.
Nebo ty ponožky. To už byla Monika doma a já jel cvičit. A ty ponožky taky nikde nebyly a to jsem si byl jist, že jsem je měl před pár minutami v ruce. Schody jsem vyšel nemíň třikrát a všechno prošel pětkrát. Ponožky nikde.
"Ale dyť je máš tady na židli!"
"No jo … dík … tak já jedu cvičit …"
"Jeď!"
Na co to svést? Na Měsíc! To všechno tím vlivem těch paprsků toho superúplňku!
Anebo mám jen děravou paměť?

superúpněk nebyl

"Ahoj, dneska bude superúplněk!", povídám Ondřejovi, když jsem si přijel zacvičit.
"Jo? … Tak to abysme se dívali," odvětil Ondřej, "a večer bude pivo."
"Tak to abysme se připojili," děl jsem v odpověď.
A zacvičili jsme si. A večer jsme se připojili na síť na virtuální pivo v ose Karlín - Modřany - Zvole - Oleško.
"Ahoj," zdravím Michala, "víš že je dneska superúplněk?"
Místo ospovědi mi ukázal aparát s nasazeným teleobjektivem a stativ.
"No jo, ale jsou mraky, nic nebude. Já jsem taky nachystanej a vidím nad sebou jenom šedou. Je to blbý."
"Jo, je."
Přišel Richard. Přišel pozdě. A povídá:
"Kluci, já byl fotit superúplněk a byl úplně za mrakama, nic nebylo."
"Teď to tu řešíme."
A tak jsme ten včerejší superúplněk úplně všichni prošvihli. Nebyl superúpněk, byly mraky.
Ale pywo bylo.

gril až napodruhé

Už nějakou dobu mám vybráno, alo pořád nebyla ta správná příležitost. Až včera tu lavinu událostí spustila moje paní Monika. Když už stěhujeme dřevěné zahradní židličky a stolek, pak je konečně důvod přivézt i ten gril a něco na něm připravit. Nuže naložil jsem to všechno do auta a jeli jsme každý svým a po svém. Ale já to vzal s malou zastávkou přes OBI, abych tam vyzvedl ten gril. Aby bylo překvapení. Jen jsem po telefonu poprosil Moniku, aby cestou něco na ten gril ulovila.
Všechno klaplo. Já přijel domů dřív, Monika hned za mnou, Matěje jsme slíbili vyzvednout později ve Vraném na nádraží a já se dal do montování.
A ouha!
Tuhle mi něco chybí … a tady je to nějaký prohnutý a ošoupaný … sákryš! Dal jsem se do prohledávání krabice, pytlíků, obalů … marně. Pár docela podstatných součástek chybělo. Naštěstí to bylo ještě před zavírací dobou a tak volám do obchodu pro pomoc.
"Přijeďte, vyměníme kus za kus," znělo z druhé strany.
Jak to bylo, tak jsem to naskládal do kufru a jel jsem to celé vyměnit. Byli tam velmi ochotní lidé. Pan prodavač pochopil, naložil, odvezl, zavolal paní vedoucí. Paní vedoucí rozumněla, schválila, omluvila se za nepříjemnost. Pan prodavač přivezl gril nový, spolu jsme prohlédli, jestli je v balení vše. Bylo. Naložil jsem a hurá domů.
Sborka grilu byla blesková, mezitím Monika přivezla Matěje, Matěj udělal třísky, roztopili jsme to a šup-šup, bylo ugrilováno to, co má paní ulovila a nachystala.
Takže překvapení nakonec vyšlo. Všichni jsme se olizovali, náramné to bylo. Jen holt jsme to kápku protáhli a spát jsme šli až po půlnoci. A já, jak pravila má paní, bych vyhrál závody v sestavování grilu.
"Ale kdybys nepospíchal a nebyl tak hladovej, určitě by ti to trvalo daleko dýl. S tím prvním neúplným jsi se hrozně loudal."
Inu není nad to, když má v rodině alespoň někdo objektivní pohled na věc.

keška na Arbesáku

Ke geocashingu se vracím zřídka. Popravdě řečeno jsem na hledání kešek nějak pozapomněl, ale Matěj mi to připomněl a občas nějakou najde. Včera jsem měli schůzku v Praze, abychom jednu našli společně. Ukázalo se totiž, že jsme ji hledali každý zvlášť, každý jindy a ani jeden z nás ji nenašel. Já už ji hledal vícekrát před lety. Matěj nedávno. A nic.
Nuže tedy sejděme se na Arbesově náměstí. Oba jsme měli zapnutou aplikaci v telefonu, oběma nám to ukazovalo stejně. Četli jsme stejnou nápovědu, stejné logy od těch, kteří již kešku našli. Četli jsme i legendu ke kešce i to, že zakladatel chodí téměř denně kolem a kontroluje, jestli je schránka v pořádku. Četli jsme, že keška potřebuje údržbu a logbook je kapku promočený … to všechno jsme si přečetli. I to, že keška samotná je tradiční a "jiná". Chodili jsme tam kolem jako mlsný psi a nic. Zase nic. Je to záhada. Ten kačer, co ji založil, byl všema mastma mazanej. Někde něco vypadá, jako že to tam patří a přesto to tam nepatří a je to keška. Ale co? A kde?
Já v minulosti málem rozebral koš, lavičku, pouliční lampu, plůtek, kameny z obrubníku … a nic. Nikde nic.
Inu, budeme s Matějem muset na sobě zapracovat. Takhle z nás vopravdový kačeři nikdy nebudou.

dva v sobotu, dva v neděli

Matěj mě do toho uvrtal a tak jsme jeli. Jeli jsme na festival do Karlových Varů. Což jezdím i tak. Ate to uvrtání bylo vpravdě průlomové: půjdeme na nějaké filmy. To jsem opravdu nikdy nebyl. Už třicet let do Varů jezdím, ale na filmy se mi nikdy nechtělo. Prostě jen tak pobejt a nasát atmosféru. Až teď jsme to s Matějem zkusili. A ono to vyšlo.
V sobotu jsme si přivstali a už před sedmou jsme byli ve frontě u Thermalu. Koupili jsme pasy na sobotu a na neděli, protože v neděli jsme se na festival chystali znovu, ale tentokrát s Monikou, mojí paní, protože Matěj už v neděli nechtěl. Nu a pak lístky. Na něco byly, na něco nebyly. Hned ráno v devět v sobotu jsme si dali Poslední valčík - film Martina Scorseseho. Báječný dokument o posledním koncertu kapely The Band. Užili jsme si ho, byla to radost z parádní muziky a pak nastalo shánění a nesehnání dalších lístků. Stání ve frontě na poslední chvíli, stání ve frontě na vpuštění na film pět minut před začátkem sice bez lístků, ale na pas a další běžný festivalový život, jako hraní si s nádhernými plechovými traktůrky od firmy Kovap, pití birellu (já) a piva (Matěj) na stánku u Prazdroje, filozofování o poslání filmu Klondike, který jsme viděli jako druhý v pořadí a na který jsme se dostali těch pět minut před začátkem jen na pas a vůbec to bylo náramný.
Cestou zpátky Matěj usnul a já se těšil na neděli, že pojedme s mou paní.
Jeli jsme a užili jsme si to ještě víc, protože už nebylo potřeba stát frontu ráno. Listky jsme měli na Den otců (to teda bylo umění, až nám šla hlava kolem, co tím chtěl vlastně autor říct) a pak už jen procházky po lázních, oplatky, birell, neúspěšný pokus pět minut před začátkem, hraní s traktůrkama a úspěšné stání ve frontě pět minut před začátkem do Velkého sálu na soutěžní film Druhořadí.
To vám tedy taky bylo umění, ale bylo to konečně zas alespoň pozitivní, i když si na náš vkus paní debutující režisérka mohla odpustit nejméně dvě politicky korektní scény ve smyslu "budeme budovat lepší společnost, kde budou druhořadí stejně prvořadí jako hlavní postavy".
Nu a pak už jen poslední birell a oplatky a hurá domů s pocitem velmi vydařeného víkendu. Dva filmy jsme stihli v sobotu, dva v neděli. Co víc si přát.

220704_KV

Růženka letem světem

Paní učitelka připravila pro sbor v ZUŠ na konec roku zase jeden muzikál. Tentokrát to nebylo nic vážného, ale bylo to roztomilé zpívání z pera dvojice Svěrák / Uhlíř. Slovy Šípková Růženka letem světem za čtvrthodinku.
Kačka byla sudička a celé to bylo pravděpodobně hlavně kvůli těm malinkým dětičkám, aby si zazpívaly ve sboru. A tak se v konírně muzea v Jílovém zpívalo a hrálo a vůbec se slavnostně zakončoval školní rok v ZUŠ.
A mělo to tentokrát docela spád. Zvláště ta Růženka. Jen dozpívaly sudičky, hnedle se píchla o vřetýnko a sotva usnula, už tu byl princ, aby ji z toho vysekal.
Dobře to dopadlo, zazvonil zvonec a školnímu roku je konec.

sklep s tekoucí vodou

Ono by to mohlo vypadat, jako že hudrám na počasí, ale není to tak. Jsou totiž téměř realistické tropy. Tedy teploty ke třiceti stupňům, ale pod mrakem a už zase pršelo, bouřilo a má bouřit znovu. Už potřetí v řadě za sebou. Zmínka o počasí by to byla nudná, obzvlášť když člověk nemusí zalévat rajčata, vlastně se nic neděje a zahrádce to prospívá.
Jenomže sklepu to neprospívá.
Deska ráno před psaním woleschka už jsem zase čerpal vodu ze sklepa. Tedy čerpadla čerpala, ale potřebovalo to kapku usměrnit. Ona je totiž od té páteční a sobotní průtrže mračen půda nasáklá a stačí, aby napršelo docela obyčejně třeba deset, patnáct milimetrů a voda je ve sklepě znovu.
Tak si říkám, jestli by nebylo lepší mít ve sklepě místo kotelny koupelnu. Pěkně s tekoucí vodou.


ps
Nemá smysl psát další den nový záznam o vodě ve sklepě, proto jen pro pořádek uvádím, že předpovědi se naplnily a čerpadla čerpala i v noci ze středy na čtvrtek, ale už to bylo lepší, pomalu vychytávám chyby a téměř to nepotřebovalo zásah … jen to jedno čerpadlo se zase zakouslo, ale odkousnul jsem ho ráno ve čtyři a voda vyčerpána
… a drobně prší zas …

voda ve sklepě

Pršelo, jen se lilo. V pátek a v sobotu. A v sobotu a v neděli všude kolem byly z domů a ze sklepů vytaženy hadice a z hadic vytékala voda čerpaná z prostorů, kam natekla.
My jsme na tom byli podobně jako Ondřej.
Tedy v pátek v noci jsme čerpali vodu za sklepa a kolem půlnoci se zdálo, že dobrý. Nu a před čtvrtou ráno jsem zjistil, že to dobrý není a čerpal jsem znovu. Ona tedy ta tři čerpadla ve sklepě jsou v šachtičkách a mají za úkol vodu čerpat automaticky. No jo automaticky - znáte to. Plovák se tuhle zadrhne, tady se čerpadlo ucpe, támhle je potřeba vodu ve sklepě smetákem usměrnit a tak.
Ráno jsme si volali a když Ondřej domluvil a podrobně vylíčil, jak to probíhalo u nich, já už jen potvrdil podobný průběh a srovnali jsme si časové údaje kdo kdy byl hotov a kdo kdy ráno znovu začal.
Teď už je ve sklepě jen vlhká podlaha a vypadá to jako kdybych příliš intenzivně vytíral metodou co je mokrý, to je čistý.
Tedy ono tak ve skutečnosti je: tím intenzivním metením vody k čerpadlům se mi podařilo všechny tři místnosti sklepa skutečně pěkně uklidit. Inu i taková voda ve sklepě může mít pozitivní oučinek.
Pro pořádek ještě uvádím, že já jsem svou meteo stanici ještě pořád neuvedl znovu do provozu, ale Ondřej měřil. A naměřil 125mm!

ve Dřeváku

Jo, byl to docela nářez. Tedy ne to cvičení, to bylo obvyklé, ale ten koncert.
Moje paní mě totiž vzala do Dřeváku. Ne snad, že by tam ona sama někdy byla, to ne. Ale včera večer tam hrála kapela Louka Band, o které já nic nevím, ale ona k ní má blízko. Tož jsme po cvičení vyrazili do Řevnic do Dřeváku. Je to zrekonstruovaný nádražní sklad. Přímo na nádraží, pochopitelně.
A tak jsme si to užívali. Stejně jako těch pár lidí, co tančili na prkennej podlaze a to včetně vousatého staříka v kraťasech a pruhovaném tričku, obrýleného američana v rozepnuté bílé košili a kraťasech, party červeně ošacených div, z nichž minimálně jedna tančila sama ve dvou a to proto, že miminko se ještě nenarodilo a užívalo si ten koncert ještě v prenatálním stavu. Byla tam i indiánka s copem až pod pas a jiná indiánka bez copu, zato tančící indiánský tanec.
Jak říkám: nářez to byl.

Louka_Band_220624

bejk na střeše

Byli jsme včera na takové vernisáži fotografií v takovém prostoru … no vůbec bych nebýval věřil, že takový prostor v Praze ještě někde existuje. A ono jo. Existuje a stále hledá jméno, jak píšou v názvu té kavárny.
Největším překvapením nebyl ani tak obrázek jedné herečky, kterou jsem si spletl s jinou zpěvačkou a pak jsem zjistil, že vůbec nevím, o koho jde, přesto že paní stála přede mnou, ani emotivní improvizovaný zpěv jedné paní, která bude zcela jistě zpěvačkou a taky naprosto netuším, o koho jde, ale bejk na střeše.
Totiž: ta kavárna je ve dvoře a v objektu, který býval zřejmě nějakou dílnou, snad truhlárnou. Skoro jako vystřiženou z Foglarových stínadel. Nu a na střeše tej bejvalej manufaktury je bejk. Tedy bizon nebo zubr či co to je. Ale je tam.
Tož jsem si ho blejsknul mobilem a tady je:

220621

rozhočí se nenechali zmást

Slibem člověk nezarmoutí, toť prauda praudoucí. Nuže já se nejdřív vykrucoval, ale už od začátku mi bylo jasné, že nakonec Tomášovi slíbím, že tam pudu. Na tu soutěž, co jsem na ní už byl vloni a co jsem ji popisoval v zápise z jednadvacátého června. Protože jsem už měl to srovnání a zkušenost, bylo mi jasné, že to bude zase za účast.
Inu, co naplat. Tomáš mě přihlásil do dvou kategorií, v jedné nějak 36+ a v druhé 50+ byli samí mladí kluci. Jen jeden kolega měl šedý vous, šedý vlas a šedý úbor. Cvičil moc pěkně jako ten, co měl ten úbor bílý, ale jinak byl taky šedivej. Pochopitelně byli lepší než já. Tentokrát se rozhočí nenechali zmást a přidělili mi místo, které mi po právu náleží mezi těmi, co to na rozdíl ode mě umí.
Ale byl to festival a tak se rozdávaly diplomy a medaile všem. Čili ani na mě nezapomněli. Věnovali mi jednu placku za třetí místo a jeden diplom za čtvrté. Samozřejmě to byla místa poslední, neboť nás v kategorii víc nebylo.
Tož tak. Mám další placku - už druhou - ze soutěže. A vostudu jsem snad velkou neudělal.

kdo má větší

Je teplo a v teple je nejlépe cvičit ve stínu. A když je to na rozhraní lesa a pole, ve stínu, na paloučku, je to úplně nejlepší. Tak to děláme.
Včera jsme byli cvičit zase ve trojici a vznikl spor.
Kdo ho má větší?
Radek pravil, že si myslel, že on ho má největší, ale když kouká na mě, zdá se, že jsme na tom stejně.
Dívám se na Ondřeje: "Hele, ty nemáš skoro žádnej."
"To je dycky tak!"
Radek se kousek pohnul z místa a došlo k zásadní změně.
"Hele, Ondřeji, teď ho máš úplně největší!"
"No konečně, alespoň jednou."
"Vony se ty mušky furt přeskupujou. A lítají v tom roji vždycky nad nejteplejším místem. Nad hlavou."
"Jo, koukám na to. Teď ho máme všichni stejnej."
A tak jsme cvičili a každý jsme měli nad hlavou ten svůj roj mušek.
Cvičily s námi bez ohledu na velikost roje.

je tu Disney

Tak ode dneška je tu další žrout času a zdroj pochybné zábavy.
Bez uzardění se k tomu zdroji hlásím. Ano, předplatil jsem si Disney + a toho Obi-Wana už budu moct kritizovat přímo on-line. Těžko k tomu napsat víc. Snad jen to, že filmy uložené na disku budu moci s klidem promazat, protože jsem se na ně stejně nedíval a marvelovky už mi lezly krkem. Ale Kačka to má ráda. Nu tak teď to bude ještě horší. Teď už jí od těch nablejskanejch krasavic a latexovejch svalovců vůbec neodtrhnu.
Pro mě jsou tu Star Wars a Aliens a tahleta parta.
Nuže na zimní dlouhé večery máme na chvíli vystaráno.

neviditelná ruka

Tolik profláklá neviditelná ruka trhu možná funguje, možná nefunguje. Ostatně to stejně nikdo neví, poněvadž je neviditelná. V každém případě není nikdo nucen na ten trh jít a něco si kupovat či prodávat. Je to čistě dobrovolné.
Já jsem si před delším časem dobrovolně nainstaloval do telefonu aplikaci sloužící k placení parkování ve městě. Fungovala bez problémů. Až do včera.
Že prý nemám na účtu hotovost, oznamovala aplikace. Samozřejmě to byl nesmysl. Ověřil jsem to. Nastalo kolečko různých resuscitačních úkonů jako je restart telefonu, vymazání aplikace, nová instalace a znovupřihlášení, kontrola parkovacího účtu, … nic nepomhlo. Zvolil jsem tedy jinou platební metodu a řešení jsem odložil na později.
Později jsem volal do banky: … ano, víme o tom, provozovatel aplikace nepoužívá bezpečnostní protokol pro ověření platby a proto to naše banka odmítá. Už tu máme těch hlášení víc.
Volal jsem provozovateli aplikace: … ano, víme o tom, provozovatel naší platební brány se musí dohodnout s bankami. Někde to chodí, někde ne. My na to nemáme vliv, musí se dohodnout ty dva subjekty. Už tu máme těch hlášení víc.
Výsledek?
Žádný.
Můžu si najít jinou aplikaci a veden neviditelnou rukou trhu dát kopačky té nefunkční aplikaci. Ale to se mi nechce, už jsem si zvykl na tuhle …
A komu žalovat?
Nikomu.
Můžu si vzít tu neviditelnou ruku do batohu a jít si s ní stěžovat na lampárnu.

za třináct let

U nás se chodí stěžovat si na lampárnu, v Londýně do Hydeparku, v Jeruzalémě ke Zdi nářků a holič krále Lávry to svěřil vrbě. Oučinky to má všude stejné. Tedy žádné krom toho, že se jeden vypovídá, případně vymodlí.
Já na to mám woleschko a je to jakbysmet. Akorát se tu můžu vykecat.
Dneska po dlouhatánské době je to šok z politiky.
Kdepak, další válka v Evropě nevypukla. Ovšem kdo ví. Třeba kvůli tomu imbecilnímu rozhodnutí něco jako politická válka vypukne.
Včera totiž europoslanci odhlasovali návrh něčoho, co postrádá zdravý rozum. Zákaz prodeje spalovacích motorů pro malá auta a dodávky od roku 2035. To je za chvilku.
Noviny o tom píší, ale hlavní téma to pro ně není. Pouze jakási zmínka o jedné události z europarlamentu.
Jen Ondřej to ve svém úvodníku považuje za zprávu dne.
Nemá smysl se zabývat ekonomickými a společenskými dopady. To rozebírají jiní. Já si tu zapíšu jen vlastní pocit z toho, že instituce, jejíž existenci jsme dopustili, nám nařizuje, co máme dělat a jak máme myslet. Ano. Jedna ku jedné s bolševickou vládou. Pochopitelně v jiných rozměrech, v jiných souvislostech, v jiné době. Jenže princip zůstává stejný.
Někdo jiný, na kterého obyčejný člověk nemůže, rozhoduje. A rozhoduje jako zdravého rozumu zbavený.
Nejdřív pomázánkové máslo není máslo, pak rum není rum, potom elektrárna na uhlí moc čoudí a dalo by se pokračovat dlouhatánskou řadou hovadin.
A já jako obyčejnej člověk?
Až doteď jsem měl šanci na to, že si podle své peněženky vyberu auto, které mi bude sloužit bez jakýchkoliv omezení, pokud se o něj budu starat. Teď je to tak, že za třináct let buď na nesmyslně drahý auto na baterky nebudu mít a když budu, tak s ním dojedu nanejvejš do Brna a tam budu muset půl dne počkat, až si ho někde nabiju, abych moh' jet dál.
Sleduju testy alektroaut. Je to skoro tak, jak jsem popsal. Aby se testeři dostali například do Chorvatska, musí předem plánovat, kde jsou nabíjecí stanice, jak dlouho u nich budou nabíjet, kam až můžou dojet, jak dlouho to bude trvat …
Běžná moje cesta do Opavy a zpátky se protáhne nejmíň o čtyři hodiny. V zimě o víc.
A tak by se dalo pokračovat.
Máslo a rum mi přišly směšný, o elektrárnách na uhlí moc nevím, ale tohle rozhodnutí se přímo mě negativně dotýká. Prakticky se za těch třináct let nějakým způsobem zhorší podmínky k žití.
Kdyby tak přišli ty posranci z Bruselu s něčím pozitivním, s něčím, na co by se moh' vobyčejnej člověk těšit.
Ale jak jim to sdělit?

proti přírodě

Tak už začala sezóna. Předminulý týden mě na hřišti rafnul nějakej hrozně zuřivej mouch. Minulý týden povídal při cvičení Honza, že mu kočky domů nosí spousty klíšťat a včera, když jsme byli cvičit s Tomášem na Paloučku, nás žrali nějací … no, komáři to nebyli, mouchy taky ne. Něco mezi tím. Zřejmě, jak se léta žertuje, to museli bejt komouši.
Takže bude třeba brát si na cvičení repelent. To už máme nacvičený.
To by ale nebyl Tomáš, aby na to neřekl, že takovej repelent, to je proti přírodě. Pořádnej taitista se do toho položí, zapře se a stane se součástí přírody a ty štípance vydrží.
No nevim, já teda budu radši proti tej přírodě.

zabetonovaná růže

V tej Botanickej zahradě, co jsem tam byl s Kačkou a jak nás tam pozdravil papoušek, jsem si koupil pouštní růži. Tedy já nevěděl, že to je pouštní růže. Pan skalničkář mi k tomu připsal latinský název Adenium Obesum a teprve doma jsem si našel, že to je pouštní růže a že to kvete a že se to dá docela dobře pěstovat jako bonsai a tak.
Tož jsem jí tedy do květináčku přidal trochu hlíny, přečetl jsem si, že je dobré ji zalívat, ale nenechat přemokřit, že musí být v teple a má ráda přímé sluníčko … a tak.
Nuže, ve dne ji dávám na balkon, v noci je v pracovně, když prší, je tam taky. Jako třeba právě teď.
O té doby, co je tu s námi doma, jí vyrostl třetí lístek a další dva malinkaté se klubou, ale nic víc.
Ano, roste pomalu, to se ví. Stačí jí malý květináč. Bydlela v původním plastovém, jenže mi to nějak nedalo. Opatřil jsem jí v pátek kapánek větší květináč a hlavně z pálené hlíny, aby to bylo prodyšné a vůbec i hezčí. A že jí tedy přesadím.
Když jsem jí vyndával z toho plasťáku, skoro to nešlo. Byla tam v tom podivném jílu a písku a hlíně, či co to bylo za směs, jak zabetonovaná. Ale nakonec se povedlo.
A udělal jsem rovnou změnu.
Přesto, že všude píšou, že má raději propoustnou, spíš pískovou půdu, dal jsem jí do normálního zahradního substrátu. Mně to přijde, že v tom, v čem byla, neměla z čeho růst. Tak teď jsem zvědavej, jestli jsem něco nepokazil a jestli jí to bude vyhovovat. Živin má rozhodně dost a tak jsem zvědav, jestli zas o kousek povyroste, když má teď z čeho.

jmenuje se to Seveřan

Mohlo by to vypadat, že jsem zahájil kulturní léto, když už si tu podruhé za sebou píšu o filmu. Není to tak.
Jak se ví, filmy mám rád a rád se na ně dívám. Tak jsem si včera pustil Seveřana.
A to se mi snad ještě nestalo: Já nevím, jak to dopadlo.
Chtěl jsem se prostě podívat na nějaký nový film. Nu, páně režisérův je to třetí počin, ten jeho druhý mě zaujal, že jako by to mohlo bejt umění, když je to černobílý a tak jsem zkusil tenhle. A ráno se probudím a říkám si: Usnul jsem u toho? Neusnul? No neusnul, ale jak to teda dopadlo? Nevim.
Musel jsem si ten konec narychlo projet znovu. A tak se ukázalo, že jsem u toho přeci jen usnul a titulek poslední kapitoly jsem měl za titulek konce (ono je to v runách) a vypnul jsem to a šel jsem spat. Ale v jakémsi podivném polospícím stavu, takže jsem si nebyl jist ničím kromě toho, že jdu do postele.
Teď už si jist jsem, když jsem si to narychlo projel až do konce.
Pan režisér se jistě taky hodně díval na filmy a hodně čet. Určitě byl v divadle na Hamletovi - koneckonců předlohou pro Hamleta byla nejspíš právě ta sága o princi Amlethovi, o kterým je tenhle film. Zajisté pan režisér viděl Excalibur, jednim vočkem mrknul na Gladiátora a to určitě není všechno, jelikož musel prolistovat i nějakou další severskou ságu, aby to dostalo patřičnej vikingskej šmak, když už se to jmenuje Seveřan a má to bejt dostatečně zvířecký.
Nu což, na tenhle večerníček už se nepodívám. Nějak mě tyhlety syrový umělecký pokusy nebavěj.
Ale jedno tomu filmu musím přiznat. Teď ráno mě přinutil podívat se, jestli i ten konec byl vážně tak blbej, jako celej film.

stužkování v Lucerně

Tak se včera v Lucerně stužkovalo a šerpovalo a tančilo s profesory … jako obvykle, nabízí se dovětek. Tentokrát to ovšem nebylo jako obvykle, protože to bylo Kaččino stužkování.
Já už teda vostužkovanej a vošerpovanej jsem, ale Kačka to včera zažívala poprvé. To stužkování. Bylo to slavnostní a usměvavé a Lucerna byla narvaná k prasknutí a už na třetím horním schodě jsem byl zpocenej až na zádech a židle a stoly tam snad byly stejné jako před čtyřiceti lety a … a vůbec: ta Lucerna se vůbec nezměnila. A to mám radost. Kačka si to mohla užít stejně, jako jsem si to užíval já před těmi desítkami let. A Matěj dělal Kačce důstojné garde. Moc jim to slušelo.

Kacka_2206001_01

Kacka_2206001_02

Kacka_2206001_03

Kacka_2206001_04

Kacka_2206001_05

je třeba nově, soudruzi

Není to úplně časté, abych si tu psal recenzi. Recenzí je ostatně všude plno a kdekdo má názor a hned s ním jde na trh. Nu, občas to sedne i na mě a tak teda si tu dneska povzdechnu nad dvěma díly.
To první jsem neviděl. Jen jsem viděl upoutávku před premiérou, plakáty a fotky. Prodanka. Tedy Prodaná nevěsta. Každý zná, učí se to snad i v mateřské škole. Klasická klasika od klasika, rodinné stříbro a takvšelijakpodobně. Ale je nová doba, je třeba nově, soudruzi. A hned v Národním, aby to bylo vidět.
No teda už když jsem viděl tu upoutávku a fotky, řekl jsem si, že to bude ten nešťastný případ, kdy jsem, blahé paměti, odcházel z Národního už po prvním dějství a to jen proto, že mi bylo blbý rušit po čtvrthodině odchodem ze třetí řady uprostřed. A vono jo. Dneska čtu titulek v novinách: "Proč diváci z Národního divadla houfně odcházeli a po představení bučeli?" Tož tedy paní a páni tvůrci, odpověď je nasnadě: protože klasikem netřeba příliš kroutit k obrazu svému.
To druhé dílo jsem viděl a jsem z něj smutnej.
Je to vlastně taky klasika. Ovšem nikoliv od klasika, ale od tvůrců nové doby. A v tom je ten pes zakopanej. Star Wars. Taky každej ví. Těšil jsem se, že pro nás kluky, co spolu mluvěj, to bude další rodokapsová série ze světa Hvězdných válek. Tentokrát o Obi-Wan Kenobim. Ty dvě předchozí série byly přesně takové. Hrdina se zjeví s kolty, totiž pardon, s blastery proklatě nízko, nejdřív dostane nakládačku, to ho naštve a pak jim to vrátí i s úroky. Nikdo od toho nečeká víc, než zábavu na úrovni přestřelky u O.K. Corral. A přesně to ty první dva seriály nabídly. Moc jsme se s klukama bavili. Jenomže teď to ti tvůrci pojali novodobě. Filozoficky. Hluboce lidsky. Rasově a genderově vyváženě. Blbci.
První dva díly Obi-Wana jsou nekoukatelná snůška rekvizit ze starých dobrých SW doplněná o směšnou černošku-padoušku, které by se nebáli ani moji kočkeni, protivnou holčičku jménem Leia Organa (princezna Leia promine) a meditujícího Obi-Wana, který se bez bázně a hany schovává v dunách a krmí velblouda shnilým masem z písečného žraloka nebo co to tam na Tatooinu v poušti páchne. Ach jo. A tolik jsem se těšil.
Nevíte někdo o vobyčejný kovbojce, kde se jenom normálně perou a nemaj problémy se svědomím celé předaleké galaxie?

trasa končí v hospodě

Tak tu včerejší procházku jsem nenahrál. Tedy záznam dat mám, ale protože jsem zapomněl nabít hodinky, trasa končí v hospodě.
V hospodě na hřišti ve Zvoli.
Řekli jsme si, že se zajdeme podívat na Homoli. Cestou je hřiště a na hřišti hospoda. A že prý si dáme něco k pití, povídá má paní, že má žízeň.
Nu, právě začínal žákovský turnaj ve fotbale a než jsme vypili každý tu svou plzeň, bylo to jedna jedna. Za tohoto stavu jsme žáky opustili a za chvilku jsme byli na Homoli. Nikoho jsme nepotkali kromě tatínka se třemi holčičkami, kteří cosi hráli na jedné mýtině. Bylo tam liduprázdno, výhled náramný a předpověď se naplnila. Má paní totiž pečlivě studovala počasí a jeho předpověď. Ta pravila, že začne pršet. Dívali jsme se z Homole na mraky, které slibovaly totéž.
"Tak honen domů, ať nezmoknem."
Pršet začalo ještě v lese na Homoli. Schovali jsme se pod stromem a ten nejhorší liják jsme přečkali, ale vodě jsme neunikli. Ani my ani ta paní co tam byla na procházce s pejskem.
V cestě jsme pokračovali, když už pršelo jen mírně. Fotbalisti z hřiště byli už pryč a my jsme taky mířili přes hřiště zpátky domů. Cestou vysvitlo Sluníčko a domů jsme šli už osychající cestou. Celkem téměř šestnáct kilometrů měla ta procházka.
Nu a pak byla sprcha a sauna a čaj a pozdní oběd a vůbec to bylo prima odpoledne.

na_Homol_a_zpět

na_Homol_a_zpět

zpívali, povídali, hráli

Včera jsem slavili. Tedy byli jsme v Ypsilonce, která slavila květnové narozeniny. Ono to bylo pochopitelně tak nějak o narozeninách principála Jana Schmida, které jsou ovšem až v červnu a nebyla o nich ani řeč ani zpěv. Ale jaksi se to tušilo.
Nu ale proč si tu o tom píšu? Kvůli tomu, že mi to připomnělo, že už asi vopravdu nebudu patřit k mladé avantgardní generaci.
Oni totiž všechny ty dámy a pánové, co je znám a celý život někde vídám jsou ve velmi zralém věku. Včera se dostavili na oslavu, zpívali, povídali, hráli a … a přišli mi nějací starší, než bych čekal. Tu je pryč sportovní postava, tu zmizela hladce oholená tvář, šediny jsou norma, pokud se tedy dámy nerozhodly zachovat si zrzavou za každou cenu, postava maličko nahrbená, vrásky …
Co se to děje? Že bychom nějak stárli nebo co?
Ale houby.
Pan Schmid to drží pevně v rukou a celou tu menažerii tlačí kupředu jako vždycky.
Tož jaképak copak. Swing v Ypsilonce nestárne.

slušně řečeno velká

Ano, musím přiznat, že jako netrénovanému cyklistovi mi to v neděli na ty Slapy moc nešlo. Dojeli jsme tam a zpět, to jo, ale radost jsem neměl skoro žádnou. To je kapánek potíž, protože tyhlety činnosti dělám pro radost.
I nešť, jakás takás radost se dostavila, když jsme dojeli domů, jak jsem si včera poctivě zapsal. Ovšem není všem dnům konec.
Dneska ráno na mě na schodech pohlíží má paní. To ona tak pohlíží často.
"Od čeho máš tu modřinu?"
Ukázal jsem na modřinu pod pravým ramenem: "To je od tebe. Jak jsi mě kousla!"
Zde je třeba podotknout, že se nejedná o domácí násilí, jak pravila má paní, ale o kousanec z lásky, když jsme se kočkovali.
"Ale tu nemyslím. Já myslím tu zespoda na stehně."
"Kde?"
"No na stehně."
Koukám, prohlížím se a co nevidím: skutečně zespoda na stehně je modřina jak … no tedy slušně řečeno velká.
"Aha … tak to je od sedla."
Nu, je to v místě kam se sedá na sedlo. A kapku to bolí, ale to jsem původně přičítal mírně namoženým hýžďovým svalům.
Čili zase je všechno jinak: není to zadek a nejsou to svaly. Je to řácká modřina.
Inu sportem k radosti.

na Slapy a zpět

Měl jsem k tomu spoustu výhrad. Ale znáte to: jak si paní něco usmyslí, těžko to změnit.
A tak jsme včera jeli na kole na Slapy a zpátky.
Cestu tam jsem naplánoval přes Hradištko, abychom nejezdili podél Vltavy, kde se pořád opravuje silnice a je tam velký provoz. Bylo to výživné, celkové stoupání přes 400 metrů. Zpátky jsme s mou paní ve Štěchovicích uznali, že podruhé do kopce na Hradištko už ne a jeli jsme tou opravovanou silnicí. I tak jsem k nám domů nahoru na Oleško od Maškova mlýna kolo tlačil. Jen po té druhé Plzni u nás v hospůdce Do Dolů (tu první Plzeň jsme měli dole na Libřici)
jsem už od hospůdky těch 800 metrů domů tlačil jen kousek a zbytek jsem vyjel.
Tedy po nějakých pěti letech znovu na kole a hned takovejhle výlet … bylo to náročných čtyřicet kilometrů, ale po posilující sprše a rybě k večeři, kterou moje úžasná paní ještě po výletě dokázala upéct, se ukázalo, že jsme vlastně rádi, že jsme se na ten výlet vydali.
Byl to nářez, ale bylo to fajn.

Na-Slapy-a-zpět

bez trenéra

Tyhlety zákonitosti lidskýho chování, ty mi někdy lezou krkem. Jeden si řiká, že to platí enem někdy a eště tak na někoho, ale jeho, jeho že se to tejkat nemůže. A vono houby. Platí to dycky a všude.
Kocour není doma, myši mají pré. Se říká.
A já si myslel, že taková dobře fungující parta na cvičení, jako je ta naše, na tohle pořekadlo nedá. Prostě Tomáš včera nemohl, tedy budeme cvičit bez trenéra, jsem si myslel.
První se ptal Honza, jestli teda budeme cvičit. Odpověděl jsem jemu i všem, co jsou na tom našem informačním kanále. A poslal jsem ještě zprávy těm, co tam nejsou.
Načež volal Ondřej, že ještě není úplně v pořádku a ještě cvičit nepřijde. Tomu rozumím, taky občas vynechám, když mi není dvakrát. Ale pak poslala Lucka odpověď, že to teda ale vopravdu o hodinu dřív nestíhá a od sedmi nepřijde. Helča nepřišla, Radek nečet zprávu a … a místo aby nás bylo devět, sešli jsme se jenom tři. A po cvičení nás ještě jiní sportovci, co tam byli s dětičkama, na hřišti zamkli, aniž by se nás zeptali, jestli máme klíče. Tož jsme se po cvičení museli protahovat dírou v plotě.
A takhle to dopadá, když trenér nemůže.

pro tvaroh

Vážně mě nikdy nenapadlo, že bych na koloběžce jezdil na nákup. A už vůbec ne nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.
Koloběžka je sportovní kratochvilné náčiní a jako na seriózní dopravní prostředek na ní není pohlíženo a ani já koloběžku od útlého věku neberu jinak. No jo, ale je sluncem zalité nedělní odpoledne, tak co s ním? Projet se na koloběžce.
Ale potřebuju tvatroh na pečení, dí moje paní.
Samozřejmě by se dalo sednout do auta, ale v neděli odpoledne jet nakupovat? Tož jsme si stoupli na koloběžku a řekli si, že to zkusíme nejdřív do Zvole a kdyby to šlo nějak obzvlášť dobře, vezmeme to do Břežan pro ten tvaroh.
Mezipřistání ve Zvoli u rybníka rozhodlo. Doplnili jsme tekutiny a hurá do Břežan. Do řidítkové brašny na koloběžce se mi vešly akorát tři cibule a dva tvarohy. Opět jsme doplnili tekutiny a vyrazili koloběhem zpátky. Kaštankou do Lhoty a pak novou cyklostezkou do Ohrobce a přes pole pěkně zpátky k rybníku. A tam jsme tentokrát naposledy doplňovali velmi poctivě ty tekutiny. Nu a před devátou večer jsme byli doma jako na koni.
Totiž jako na koloběžce.

220515

tajné místo

Nebyl. Ten klíč prostě nikde nebyl. Naposledy jsem ho měl v ruce v sobotu, kdy jsem do garáže stěhoval další věci a od té doby je klíč nezvěstný. Přišel jsem na to včera, když jsem ho potřeboval. Klíč nikde.
Vylučovacím pátráním jsem postupně odškrtal všechny kapsy všech kalhot a košil, přihrádky tašek, zásuvky, odkládací plochy …
Klíč zmizel z povrchu zemského.
Už jsem si sumíroval, jak budu muset rozlomit zámek a někde koupit nový, protože ten klíč je jenom jeden, náhradní nemám a bez klíče se do garáže nedostanu nejsa kasařem.
Garáž má pochopitelně i dveře z druhé strany, od těch klíč mám, ale těmi dveřmi chodí lidi. Auto se tam neprotáhne. Leda tak šlapací. A tak jsem hledal i v garáži. V montérkách, na policích, na oknech … nikde nic.
Naprostá záhada.
A přitom jsem si byl tak nějak jist, že jsem klíč nikde neztratil. Někam jsem si ho naopak na chvilku odložil, aby se neztratil.
Ale kam?
Tak do pracovny. Na stole není, v šuplíku není, nikde není. Tedy někde je, ale bůhsámví kde.
Pocit marnosti narůstal.
Tak znovu. Kapsy, odkládací plochy, garáž … nic.
Odcházím z garáže a zrak mi padne na sedlo Babetty, kterou jsem tam ve středu nastěhoval. Je černé, ve tmě je na něj málo vidět. Ale i v té tmě se tam cosi … Ha! Klíč! Klíč od garáže je zapíchnutej v dírce sedla.
Sláva! Je na světě.
Hned jsem ho popad' a šel uložit na tajné místo, kde je každému na očích.
Aby se neztratil.

jak následovat vozejk

Rozhodně se mi tedy nezdál ten sen, co se zdál panu výpravčímu Hubičkovi, přesto mám s vozejkem od středy něco společného. Přesněji řečeno s vozejkem přívěsným za auto. Půjčil jsem si ho tuhle od laskavého souseda.
To je totiž tak: budou čarodějnice a já mám na zahradě tři hromady ostříhaného a ořezaného roští. Dohodl jsem se s hasiči, kteří pálení čarodějnic organizují, že roští můžu odvézt na hranici, kde pěkně v sobotu shoří - ostatně o tom bude ještě řeč v dalším zápisu. A ten vozejk, ten právě na to bude potřeba.
Výhoda vypůjčení od Tomáše je v tom, že mi poradil, jak se s tím jezdí. Je to totiž moje premiéra. Jakživo jsem s takovým vozejkem nerejdoval a couvat s ním a zatáčet do vjezdu a na zahradu a přesně na místo - to je vyšší dívčí.
Ve středu jsem byl zas stěhovat a zrovínka mě napadlo, jestli je Tomáš doma. A byl. A vozejk mohl půjčit.
A tak jsem dostal instruktáž a první, co jsem s vozejkem dělal, bylo právě to couvání do zatáčky ze svahu do garáže. Dopadlo to skvěle. Tomáš poradil, ukázal mi a já zacouval vlastně na první dobrou. Ještě jsem dostal pochvalu, naložil jsem Babettu, svou starou koloběžku a ještě něco a mohl jsem vyrazit. Další couvání do zatáčky a dolů na zahradu pak bylo doma a opět bez ztráty kytičky. Pamatoval jsem si totiž důležitou Tomášovu radu: "Tomu vozejku musíš dát nejřív správnej směr a pak vytočíš kola zpátky a vozejk už jen následuješ, kam jede."
A tak jsem ten vozejk následoval a všechno dobře dopadlo.
Kdo čekal veselou historku z natáčení, tentokrát čekal marně.
Povedlo se a dneska budu vozit to roští.

pivo v osm

Pandemie odezněla, nikoliv však internetová hospoda. Scházíme se po síti dál a pivo v osm je tu stále. I včera bylo. Ono tedy jakživo nikdo z nás to pivo nepil, vždycky máme něco jiného, ale "na pivu" se sejdeme rádi.
Včera jsem měl pro změnu víno. Červené.
Všechno jsem do osmé stihl, kočkenům jsem poklidil, popelnici jsem vyvezl, ve světnici uklizeno, do hospody jsem si nachystal něco křupavého, na stole lahvička, vedle sklenička spořádaně jen do půlky naplněná … vše jak má být. Teď už si jen sednout a přihlásit se přes počítač.
A tak jsem si sedl.
A jak jsem si sedal, přehodil jsem nohu přes stolek, ale ne dost vysoko.
A na tom stolku byla ta sklenička.
A do té skleničky jsem drcnul.
A sklenička se zhoupla, cvakla do stolu, skutálela se z něj a skončila na podlaze. Nerozbitá, celistvosti nepozbyla. Ovšem obsahu cestou pozbyla. Červené víno bylo všude.
Co dělat?
No co - přihlásit se, oznámit kamarádům, že právě nacvičuju situaci, kdy se nemá naříkat nad rozlitým vínem, nastavit kameru, aby dobře viděli a pustit se do toho.
Chlapci si povídali, občas celou událost komentovali a já utíral a uklízel a utíral a uklízel. Dobře tři čtvrtě hodiny. Skončil jsem zrovna když se do hospody přihlásil Richard. Musel jsem mu to celé znovu popsat. Pochopitelně se pánové znovu chechtali - cizí potíže vždycky dovedou potěšit. A tak se Richard od Michala dozvěděl, že jsem si takhle navečer střihnul cvičení, abych spálil čtyřista kalorií a od Ondřeje, že jsem zkoušel ten podmet, co jsme si probírali před dvěma hodinama na Tai Ti a nějak se mi nepoved …
Inu tak. Mám pěkně vytřeno, uklizeno a vím že intenzivní zážitky můžou být i z internetové hospody.

osm nás bylo

Říká se: dva právníci tři názory. Tedy ono se toho říká … Skutečnost je taková, že každej to vidí jinak.
Jako třeba včera na cvičení. Ono to bylo bez Tomáše, který byl na výletě na horách. A tak jsme cvičili ve velké skupině sami. Osm nás bylo. A že prý abych ty závěrečné dva úseky ze sedmdesátčtyřky předcvičoval.
Těžko to přátelům vymlouvat. Zkusil jsem to.
Pochopitelně špatně. Já si to taky nepamatuju. První mě opravil Ondřej. Ten to z nás umí nejlíp, jelikož se studiu u videí věnoval nejvíc. Jenomže má zase potíže s klouby a tak nemůže předvést všechno. Jen to může popsat.
A do toho se ptala Lucka, jak to teda je.
Radek hned přispěchal se svým viděním forem a začal předcvičovat.
Na to pravila Ljuba, že jí to není jasné.
Jarda děl, že mu to tuhle nevychází a kde že tedy je váha. Na pravé nebo na levé?
"No to se musíš houpat a přenášet váhu jako při naznačení dopředu a naznačení dozadu," odvětil jsem.
"A ty ruce jdou vrchem a dokončej celej voblouk," doplňoval Ondřej.
"Ale mně tam pořád něco chybí, Tomáš to tam taky měl," opravovala Helena.
Jedinej, kdo k tomu neměl komentář a furt dokola to dřel podle toho, co viděl a slyšel, byl Honza.
Parádní cvičení to včera bylo.
Učiněnej Babylon.

kino pro jednoho

Ano, tuhle filmovou hlášku si tady používám docela často. Nuže dneska je to navíc ještě velice aktuální. A tedy: stává se to maximálně třikrát za deset let!
Tedy v mém a v tomto případě třikrát za pět let. Pět let totiž už dělám jednou měsíčně klubové promítání pro přátele a včera se stalo, že potřetí se to nestalo.
Co že se to nestalo?
No neklaplo to.
Z neznámých příčin.
Jednou se nepromítalo, protože nešla elektřina, podruhé jsme to zvrzli tak, že já neposlal plakát, protože jsem ho poslal minule, a Jarda si myslel, že ho pošlu znovu a tak nikdo nepřišel.
Včera bylo všechno, jak má být … a přišla jen jedna paní, která navíc ještě chodí málokdy. Ostatní nepřišli.
Vůbec nevím, co se přihodilo, minule jsme se domluvili, dohodli jsme datum i film, dokonce jsme si řekli, že bude začátek o půl hodiny dřív, jelikož je film dlouhý, plakát byl vyvěšen se správným datem i hodinou … a nic. Já tam byl, Jarda tam byl … a pak už jen ta jedna paní.
Nu stane se. Tak snad příště.
Ale promítali jsme - bylo to kino pro jednoho diváka, vlastně divačku.

máme to po kupě

A je to!
Vnímavý čtenář by si mohl myslet, že to bude dnes další epizoda z večerníčků Pat & Mat. Ale to by se hluboce mýlil.
Ono to jednak není úplně hotové a hlavně to není o těch dvou popletech. Je to o dosažení prvního přiblížení. A toho jsme včera dosáhli. Mezi osmou a devátou večer.
To cvičíme s Tomášem. Další dny už sami, ale v úterý vždycky s Tomášem. Nu a podařililo se mi ho po několika jemných náznacích dovést k tomu, aby si oživil poslední dvě formy ze sedmdesátčtyřky. Minule byla předposlední a včera nás učil tu poslední. My ji tedy s Ondřejem a s Radkem už asi tak čtvrt roku cvičíme sami od sebe, ale to předvedení a vysvětlení od shifu nám scházelo. Nu a včera to přišlo.
Máme hotovo.
Celou sedmdesátčtyřku máme po kupě a teď už přijdou jen ty dlouhé desítky roků pilování a leštění a zdokonalování až k …
...nu až k dalšímu zdokonalování a pilování.
Neboť cesta je cíl!
O tom je Tai-ti.

jak bota černí

Nuže tedy mazanec. Pochopitelně nebyl jen mazanec, byla i pomlázka. S Jurášem jsme upletli každý jednu a on ještě pak doma malinkou pro Bartoloměje. Ovšem beránek a mazanec byli dřív. V pátek byl pečící den.
Mazanců bylo na rozdávání. Dostal Bartoloměj, dostali Kačka s Matějem, a ještě zbylo na další obdarování a já mám kousek za chvíli k snídani.
Když jsem se ptal Matěje, jaký byl mazanec, pravil, že byl prázdnej.
"Co to?"
"No prázdnej. Skoro žádný mandle a hrozinky."
Jak jsme to zařídili, to tedy vážně nevím. Asi to bylo mojí chybou, tedy ta prázdnota se musela vloudit do těsta někdy během procesu míchání. Ale hrozinek i mandlí bylo v těstě velice mnoho. Jenže se to obojí zřejmě shluklo někde dohromady a tudíž nebylo rozptýlení stejnoměrné v celém těstě. Já například měl mandlí dost. Nu, pořád je ještě co se učit.
A s beránky to bylo jakbysmet.
Podle receptu mé paní nám vyšli beránci jaksi … nu, politicky korektně by se řeklo poněkud afroamericky zbarvení.
Ovšem já si na to nehraju. Já si tu klidně můžu napsat, že ti beránci byli černoši a že nám to nevadilo a snědli jsme je i když byli černý jak bota.
Tož tak. Velikonoce se vydařily letos skvěle.

18%

Ale samozřejmě, že se rád dívám na filmy, které mě baví. Mám toho hromadu v archivu, sype se toho halda ze streamovacích služeb a jeden musí vybírat. Ano, vybírám. Jenomže poslední týdny to nějak drhlo.
Jedním z technických prostředků k vybírání sloužících je totiž dálkové ovládání k apple tv. Taková ta placička. A ta placička nějak začala zlobit. Například pohybovala kurzorem proti směru pohybu prstu. Nebo reagovala pomalu. Nebo nereagovala vůbec. Nebo začala přeskakovat funkce a nabízela rovnou formátování či vymazání celého adresáře.
No co je tohleto za šlendrián?! Ty jablečný věci dycky fungujou bez chyb. A teď tohle.
Nu, nějaký ten den jsem stejně neměl na zábavu a filmy pomyšlení, tož jsem to nechal tak. Třeba se to časem nějak samo spraví.
Ale vono se to nespravilo. Vono se to zhoršilo. Včera večer se to zbláznilo úplně a votrávilo mě to tak, že jsem šel do postele poslouchat Saturnina.
Ale předtím jsem se ještě podíval, jestli je placička dost nabitá. Nebyla. Měla jen slabých 18%. A to ještě kdoví jestli. Strčil jsem ji tedy do nabíječky a šel si za svým. Tedy za Saturninem. Ten nezklame nikdy.
A teď po ránu před chvílí jsem to byl zkontrolovat. Tak co? Placka už je nabitá?
Jo, byla.
A najednou jako by obživla. Nikoliv však živou vodou, ale elektřinou. Stačilo ji nabít a už zase funguje, jak má.
A já jsem zase o něco chytřejší: stačí nabít baterku!

nesmrtelný knedlik

Jak je to dlouho? Může to být dva roky a pak se to ještě vrátilo a řešení nikdo nenašel. Tedy nikdo, ani podpora Applu v Irsku nepřišla na to, jak z databáze mých večerníčků v telefonu vymazat podtitulek vlastníka nahrávky. Myslím, že jsem si o tom tady psal a jaksi literárně nad tím zlomil hůl. Prostě jsem se smířil s tím, že pod každým titulem ze seznamu uložených nahrávek je slovo knedlik. Kdysi ho kamsi uložil Matěj a teď už si nedokáže vzpomenout na to, jak, kdy a kam to uložil. Tudíž si například před spaním pustím "Vynález zkázy knedlik". Na přehrávání to nemá vliv, takže mi to vlastně může být jedno.
Jenomže co se nestalo:
Dělal jsem si obvyklou zálohu telefonu a tu se mi přihodilo, že některé nahrávky z databáze jaksi vypadly. Něco se muselo stát s odkládacím diskem, kde jsou uloženy. Naštěstí mám zálohy ještě jinde. Co s tím?
Všechno znovu, řekl jsem si.
Po ověření, že opravdu všechno mám někde jinde, jsem celou databázi smazal z telefonu. Dal jsem si tu práci, že jsem to ručně vymazal i z cloudu, což byla největší dřina. Ale bylo čisto.
Dobrá tedy. Když mám čisto, můžu se věnovat léta odkládanému problému s knedlikem. Nahrával jsem testovací bloky, pořádal, zálohoval, synchronizoval. Knedlik byl nesmrtelný. Furt se tam znovu objevoval.
Až na mě vyskočila v Apple Music na telefonu ikona "get up mix" nebo tak něco. A knedlik. Ha! Kde je uloženej ten profil, pro kterej je ten mix?!
Jedno kliknutí a profil knedlik na mě vyskočil. Je to viditelně pořád vpravo nahoře na každé obrazovce. Myslel jsem si, že je to můj profil z apple id. Chyba lávky! Není! Je to samostatný profil pro sdílení Apple Music. A měl jsem to vyřešené.
Někdy v minulosti si Matěj chtěl sdílet moje nahrávky a nastavil to v mém telefonu. Od té doby na to nikdo nešáh' a nikdo nevěděl, že to tam je.
Nu, stačilo pár kliků na klávesnici a z knedlika je jirik.
Tak prosté to bylo, milý Watsone.

suché noviny

No jo, zase jsem si k počítači sednul trochu později. Probudil jsem se totiž někdy po čtvrté, což by zase mělo naznačovat, že jsem vstal dřív. Ale opak je pravdou. Koukám totiž z okna a před vraty stojí auto, reflektory rozsvícené …
Co se to děje?
Navíc k tomu chumelenice. Do těch autoreflektorů padá sníh jako by bylo uprostřed zimy a ne prvního dubna.
Řidič vystoupil a vsunul cosi do schránky.
No jo! Dyť jo! Noviny. Přivezl páteční noviny.
Teda ty budou vypadat v té vánici, řekl jsem si a … zase usnul.
Probudil jsem se pak později než obvykle a vzpomněl jsem si na ty noviny.
Nebyl to Apríl?
Nebyl.
Ani noviny, ani sníh. Na autě už to taje, na balkóně už je jenom voda.
A noviny už mám na stole. A suchý, nenamočený.

nabídku nešlo odmítnout

Tak už přišel. Tedy přivezli ho. V krabici. Vlastně ve dvou krabicích. Už od začátku roku jsem o něm přemýšlel a nakonec jsem si řekl: i nešť, sice to jde i jinak, ale tohle je docela vyjímečná příležitost, která se už nebude opakovat. A tak jsem si ho v poslední možný den objednal v předprodeji. Nu a už je doma.
A o kom je tu pořád řeč?
Inu o Kmotrovi. Vydání na zlatých 4k UHD discích v obzvlášť zdařilém obalu. Psát recenzi nebo pochvaly či popisovat obsah díla nemá smysl. Všude, kde se filmy zabývají, už o něm napsáno je a někde i několikrát.
Tedy udělal jsem si radost a povedlo se.
Tuhle nabídku nešlo odmítnout.

Matějská

Už jsme nebyli s Kačkou dva roky na Matějské a tak jsme to museli napravit. Když jsem si tu o pouti psal naposled, bylo to těsně před covidem. Jenže teď se dívám a zápis nemůžu najít. Asi za to můžou výpadky v aplikaci, ve které si deník píšu, což je napříjemné zjištění. Už jsem našel dva zápisy jen s nadpisem … doprkýnka! … ale tomu se budu věnovat někdy příště. Teď zpátky k té Matějské.
Naposled jsem tedy chválil Kačku, jak umí střílet. A letos je to tu zas. Pochopitelně Kačka pospíchala ke střelnici. Ovšem cestou ještě potřebovala fialky, což nejsou kytky, ale bonbóny, které prý má jen od babičky a tady jsou támhle v pytlíku a musí je mít, protože jsou úžasné. Tož tedy fialky a pak tu střelnici.
A ve střelnici to najednou nějak nešlo. Ani špejle, ani válečky … nic. Špejle trefený, ale nepřelomený. Válečky jen posunutý … inu, pouť. V téhle střelnici měli špatnou vzduchovku. Vyběhanej píst, skoro to nestřílelo, jen to trošku vyplivlo brok. Jako když brčkem člověk foukne. Nu nic. Dali jsme si autíčka, byla legrace a pak další střelnici. A to už šlo líp. Kačka vystřílela růže, shodila válečky, pak ještě draka a ještě jednoho a šli jsme ke střelnici historické. Tam si dělám radost i já. A tak se bubnovalo, brousilo, na flašinet hrálo, trefili jsme papouška na bidýlku a sestřelili jsme kuličky z dráhy. Já jednu, Kačka dvě. Dostali jsme dvě růže. A pak ještě házet do plechovek - to nám nešlo, ale jako cena útěchy byl mračící se osel.
Cestou zpátky se ještě Kačka musela pomazlit s koníky. To dá rozum, jsou to koně a ty Kačka ráda.
A už bylo skoro poledne a čas na oběd. Jeli jsme domů a já dostal ty dvě růže z historické střelnice. Kačka si nechala pugét těch modrých, co si vystřílela.
Báječná pouť to byla.


Matejska_220326

dva v jednom

A že prý mám štěstí, pravila paní na úřadě. Že teď vydávají nevídané množství pasů a ta moje občanka je jen takový vedlejší záskok u těch pasů. Prý jsem sice přijat k jednání bez objednání, ale to je náhoda, jelikož to pan šéf takhle kolem jedenácté vždycky zastaví a pak bych měl smůlu a musel bych přijít znovu, poněvdž by mě nevzali a …
A tak jsem tedy měl včera štěstí. Chtěl jsem se objednat, to ano, ale když jsem viděl, že je obsazeno dopředu skoro na měsíc, řekl jsem si, že to zkusím i bez. A vyšlo to. Čekání asi tak pět minut.
Hned jsem si skočil vyřídit i novej řidičák a bylo to. Dva nové doklady v jednom dni a v jedné půlhodině na úřadě. To je výkon!

Masaryk je kovovej

Jo, v tej Kutnej Hoře jsme byli v sobotu. Ono se vám udělalo takový krásný počasí jenže bylo děsně větrno a tak nám bylo kápku zima. I něšť, procházeli jsme se městem a to tentokrát s panem průvodcem, jelikož jsem byl zvědavej, co nevím, páč jsem tam byl už mockrát, ale nikdy s odborným výkladem. Nu, pár věcí jsme se dozvěděli, jako například pověst o zazděné Rozině, kterou jsem tedy opravdu neznal. Tedy ani pověst ani Rozinu. Taky jsem musel poopravit pana průvodce, který pravil, že socha prezidenta Masaryka před Vlašským dvorem je železná. Je bronzová, pochopitelně, ale abych nebyl za úplnýho kverulanta, shodli jsme se na tom, že Masaryk je kovovej. Dokonce mě pan průvodce pochválil, páč jsem jako jedinej v jeho průvodcovské historii věděl, že půlka osmičky ve středověkých letopočtech je čtyřka.
Dokráčeli jsme až k doporučené hospodě a vstoupili dovnitř, že si dáme něco k jídlu. Chyba lávky! Že prý nemáme rezervaci a tak jen ven na zahrádku. To víte, to zrovna, do tý zimy! Hospoda poloprázdná, místa fůra … ale holt čekali na zájezd. Našinec se nechytne. Tahleta hospodská mafie zřejmě pořád ještě nevymřela.
Nevadí, vím o jedné čajovně tuhle nad Jakubem. A to klaplo. Tam bylo prázdno, tam se nic nerezervuje. Čaj měli vynikající, krmi znamenitou a tak se nám pěkně ten výlet do Kutné Hory dařil. Ještě Barboru, zatočit si obrovskou koulí před Jezuitskou kolejí a už bylo pozdě odpoledne a jeli jsme domů.
Nu a tuhle je onen letopočet, který v sobě schovává ještě jednu záludnost, ale o té si tu nepíšu. Ta je spojená s údajným zvykem stavitele Matěje Rejska kapánek pozlobit čtenáře letopočtů. Možná někdo ví, někdo uhodne a kdo ne, ten si zajede do Kutné Hory.

Kutna_Hora_220312

za Kandíkem na Medník

Vymýšlel jsem výlet na neděli. Muselo to být jen v okolí, muselo to být pěšky, měla to být hezká procházka, nemělo to být náročné, cestou zpět jsme se měli najíst na Davli a bylo by dobře vyrazit hned.
Nuže vzhůru tedy na Medník!
Ano, romantická procházka Zlatým údolím a údolím Záhořanského potoka, kolem středu Čech, tedy kolem vrchu Ďábel, kde, jak známo, se nachází díra do pekla, pak dolů do Pikovic, kousek po Posázavské stezce a vzhůru na vrchol Medníku, ze kterého pak sejdeme a najdeme si právě rozkvetlý Kandík Psí Zub, abychom pak podél prosluněné Sázavy došli na Davli, překonali ji po mostu u Remagenu, dali si něco k jídlu a potom už domů vzhůru kolem Maškova mlýna.
Mělo to vyjít na nějakých dvacet kilometrů nedělního výletu za Kandíkem na Medník. A vyšlo to. Když jsme si užili Kandíku, který jsem pod Medníkem nenašel já, byl jsem pochválen.
Inu, romanická procházka se vším všudy.


Kandík_220313


Vyprava_za_Kandikem_220313_web

slyším dobře

Kdepak já a hudební sluch. Tedy ne snad, že bych byl hluchej, ale co se hudby týče, darmo mluvit natož pak slyšet. To ovšem neznamená, že bych neslyšel zvuky jaksi obecně.
Například v autě mám uši nastražené a každý podezřelý šelest nebo klapání mě hnedka uvede do pozornosti.
Jako včera.
Jedu do města a slyším divné klapání a cvakání zezadu zprava. Co to může být. Něco se uvolnilo? Něco někde plandá nebo poskakuje a klape? Zastavil jsem tuhle v Ohrobci u rybníka a jdu se podívat. A co nevidím: v zadních dveřích v přihrádce je nějaká změť čehosi.
Jal jsem se to zkoumat.
Bonbóny v papírcích, papírky, žvýkačky ztvrdlé jako kámen. No tohle?! Co to tam ta Kačka naházela. Vždycky tam sedí ona. Co jí to popadlo. A pak mě to napadlo:
V těch pravých zadních dveřích je v přihrádce odpadkový koš s víčkem. Tam Kačka dává poctivě odpadky. Jenomže asi zapomněla, že onehdá ten pytlík z toho koše vyhodila a nový tam nedala.
Výsledkem je odpakový koš z přihrádky samotné.
Nu, vyklidil jsem to, odnesl do odpadkového koše a ono víčko s rámečkem na pytlík jsem z přihrádky vyndal, aby to nebudilo dojem, že se tam pořád dají dávat odpadky.
A už to nechrastí.
To slyším dobře.

o 30%

A když už jsem u toho cestování, nedá mi to, abych si tu nezaznamenal další cestovní zkušenost. Tedy ne snad, že bych toho z cestování nevěděl i tak dost, ale tohle je tu, myslím, docela nebývalá novinka.
A totiž ceny. Ceny benzínu či nafty.
Chápu, je to otevřený trh, burza komodit se kvůli válce na Ukrajině houpe, jak to tu ještě nebylo a ceny letí nahoru. Ale takovým tempem?
Minulé pondělí jsem tankoval za 38, v pátek už to bylo za 43 a dneska jsou ceny na 47. To je za týden skoro o 10 korun nahoru. Čili o +/- třicet procent. Počítám, že za krátký čas budem chodit pěšky a to zas zdražej boty.
Kam se ten svět řítí?

ps
dnes, 11.3.2022 … 52

na Vrchách

Když má bejt člověk v deset ráno v Opavě, musí vyjet před šestou, aby měl rezervu, kdyby něco. V pátek jsem vyjel před šestou (a proto jsem nepsal do deníku) a rezerva nestačila.
Celý týden totiž bylo slunečno a v pátek začalo sněžit. Jako na potvoru právě v době, kdy jsem jel od Fulneku dolů do Opavy, bylo sněžení v nejlepším. Nahoře
na Vrchách už jela naproti policie, blikala jako vánoční stromeček a kolona se táhla až dolů do Hradce nad Moravicí. Na vozovce jedno celký zrcadlo a vepředu náklad kmenů na kamiomu. Inu, tyhlety kopce stojí za to vždycky když nasněží.
Pochopitelně jsem to nestihl a přijel asi deset minut po desáté.
"Jo na Vrchách, to je standard, tam jak nasněží, tak to stojí," pravil pan kolega v Opavě. A měl pravdu.
Ošem kdyby se někdo z nás na to zrcadlo na silnici v pátek postavil, asi by to neustál. Jel by dolů jak namydlenej blesk.

na Závisti

Takové zvláštní povětří je právě teď. V noci hodně pod nulou, přes den trochu nad nulou. O nějkých deset, dvanáct stupňů se to mění. A k tomu je chvilku sluníčko a chvilku fučí. Jeden neví, jak se do toho povětří obléknout. Včera jsme se trefili a odpolední procházka se docela povedla. Ovšem to jsme netušili, že nová rozhledna, kterou na Závisti otevřeli na konci loňského roku, bude takovou atrakcí a přiláká tolik výletníků.
Nu, stalo se. Na Závisti to bylo jako na Václaváku, ale rozhledna je skvělá a výhled náramný. Až bude hezky, musíme se tam jít znovu rozhlédnout. Včera tomu chybělo jen to počasí.

Zavist_220227

než bys řekl SWIFT

Nejsem novinář ani politický komentátor. Tenhle deník si píšu pro radost a pro zachování vzpomínek. Pravidlem je, že tu neřeším světodějné události, těch jsou plné noviny a nic veselého to není. Občas se ale stane, že to pravidlo musím porušit.
Jak by děl docent Chocholoušek: stává se to maximálně třikrát za deset let.
Tož tady je to porušení:
Včera zahájilo Rusko v čele s Putinem válku v Evropě. Nikdo s tím nepočítal, všechny to překvapilo. Nikdo neví, co s tím. Ukrajina je ve válce s Ruskem, brání se, ale dlouho to nevydrží.
Přidám jeden poznatek z velmi dávné minulosti. Nikoliv sám na své kůži, ale na kůži blízkých lidí kolem sebe jsem spolu s nimi zažil v přímém přenosu situaci, která jednoznačně vypovídala o ruské nátuře.
Ta nátura se dá popsat velmi snadno: Rus rozumí jenom hrubé síle. Dokud ji nepocítí na vlastní kůži, nepřestane, dokud nezvítězí. A vítěz pak bere všechno. Je to buď já nebo ty. Nic mezi tím. Žádná šedá zóna, žádné dohody, žádné porozumění nebo shovívavost. Jen čiré kdo z koho. Ten druhej zhebne. Takhle to vidí mocný Rus.
Mám vážné obavy, že tohle nedochází nikomu z těch, kteří vládnou demokratickému západu. Sankce na Rusko jsou diskutovány, probírány, oznamovány, zvažovány. Řečníci se předhánějí v řečnění, státotvorci tvoří teorie a dští oheň a síru.
A Rusko se směje a Putin si mne ruce, jak to bude mít za pár dní na Ukrajině celé v hrsti.
Dřív než bys řekl SWIFT.

ps
Sám pro sebe, až to budu za deset let číst, si poznamenávám, že všichni představitelé mluví o nejtvrdších možných ekonomických sankcích proti Rusku, ale bankovní systém SWIFT nechávají běžet a plyn a ropu a železnou rudu a cojávímcoještě z Ruska berou dál. Vůbec jim nedochází, že až Putin zabere Ukrajinu a Pobaltí, sám bude rozhodovat, jestli ten plyn a tu ropu do Evropy pustí. Pokud se dohodne s Čínou, úplně v klidu může kohoutky do Evropy zavřít a my tu budem topit velbloudím trusem.

22 22 22 22 22.2.22

Já to prošvih.
Až včera při pročítání novin mi došlo, že jsem si mohl užít prima zábavu. V úterý totiž bylo krásné datum: 22.2.22. Ano, už před tím jsem zachytil zprávy, jak spousta lidí chystá něco významného na toto datum. Jenomže mě nenapadlo, že se to dá povýšit do úplného detailu. A napadnout mě to mohlo, poněvadž dvaadvacítkou od Národního jsem jezdíval domů ze školy čtyři roky. Nu nenapadlo mě to. Napadlo to jiného študenta, tedy študenta současného, nikoliv bývalého.
A tak jsem včera v novinách mohl vidět tu báječnou radost z radosti, že i takováhle událost může udělat hromadě lidem radost.
Jízda tramvají číslo 22 ve 22 hodin 22 minut 22 vteřin v úterý 22.2.22 musela být báječná.
A hned si říkám, jestli se ti všichni sejdou za jedenáct let, aby ve tři jeli trojkou. Ideální by ovšem bylo jet tou naší 333kou autobusem. Uvidíme, třeba si vzpomenu a pojedu. Podle jízdního řádu by měla být 333ka ve tři hodiny a třiatřicet minut na Libuši. To bude slávy!
Inu jsou okamžiky, pro které stojí za to žít.

školní triko

Do školy jsem chodil před … no, už je to vážně dávno. Jediný školní triko bylo to z ČVUT se znakem lva s kružítkem v tlapách. Nechal ta trika udělat jeden velmi aktivní kolega, který měl nějak přístup k sítotisku. Nosil jsem to triko doslova do roztrhání.
Čas plynul a školní triko se rozpadlo. Pryč jsou školní léta.
Ovšem není všem dnům konec. Kdepak, do školy se nechystám, ale Matěj mi nabídl z řady jejich gymnaziálních trik na výběr. Nu tak jsem si vybral a za čas triko bude. Už se docela těším. Nebude to sice se lvem, ale Doppler taky dobrý.

žádný špeky

To mě tenkrát poslal tatínek ve Vršovicích tuhle za roh k řezníkovi pro špek. Z toho, co jsem přinesl, nebyl nijak nadšen, neboť pravil, že pro tlustý od šunky mě neposlal a šel to řezníkovi vytmavit a přinést ten špek, co chtěl.
Od té doby mám vždycky potíže nakoupit něco z obdrženého seznamu.
Takže včera jsem nakupoval s nápovědou. Tedy ze seznamu, ale s nápovědou. Když jsem stál u regálu a požádal paní z krámu, aby mi napověděla, kde najdu tenhle pytlík, ukázala přímo přede mě. Koukal jsem na něj. Jenže na seznamu v telefonu měl pytlík jiný barevný odstín, takže jsem ho neidentifikoval správně. I nešť, barva nebarva, byl to ten správný pytlík.
V druhém obchodě už to bylo horší. Tam mě paní pytlík neukázala, jen mě poslala přes půl krámu támhle k tomu regálu. Chodil jsem kolem jako mlsná koza a ze dvou požadovaných pytlíků jsem našel jen jeden. Ten druhý prostě neměli.
Pak tvaroh, ale jenom tenhleten v tom kelímku a s ananasem.
No šel jsem to čtyřikrát a kelímek nikde.
Volal jsem tedy mou paní o pomoc. Po telefonu mě navigovala. V tom krámu to zná. Ano, byl tam. Schovanej, nebyl vidět a musel jsem ho vytahovat z utajenýho kartónu. Ale měl jsem ho.
Jako třešničku na dortu jsem si dal Hornbach. Potřeboval jsem takovej ten špunt do odpadu do umyvadla. Je to chromovaný, s gumičkou kolem, dole šroubek s očkem. Trvalo mi asi tak pět minut vysvětlit paní v koupelnách, co vlastně chci.
"Jo ták, vy nechcete zátku do odpadu, vy chcete zátku do umyvdala."
"No, do odpadu umyvadla …"
"Tak tu máme jenom jednu támhle."
Paní šla se mnou až k regálu a zátku mi podala. Byla to ta správná.
Pro tentokrát jsem to tedy zvládnul, ale dost bylo nakupování, příště už žádný špeky.

levitující rohožka

Pochopitelně mám na zdech domu nachystané kabely, ale kamerky jsem k nim ještě nepřipojil. Je to spíš jen takové hraní si s technikou, ale protože to není potřeba, odkládám to i kvůli technickým překážkám, jako je odpálený zdroj kamerového serveru nebo kleště na kabelové konektory, které jsou někde nevím kde. Nu a tak se za oknem krčí jen dvě stále ještě fungující kamerky, které jsou tam postaveny z jakési nostalgie a z radosti, že pořád ještě fungují.
Nu a v posledním týdnu ta jedna funguje furt.
To je pořád: … zařízení zjistilo pohyb …
No bodejď by nezjistilo.
Venku je takovej vichr, že kromě popelnice a kyblíků létá kde co. Třeba i rohožky.
Celý týden jsem ten kobereček před dveřmi rovnal asi tak třikrát denně. Tak nějak si musel připadat bájný Sysifos, když mu ten šutrák imrvére padal zpátky z kopce dolů. Ano i ta rohožka levitovala a pořád se někam přemisťovala, na místě nepoležela.
Co s ní?
Nic. Počkat až přestane foukat. Pak ji zase uložím na místo, aby mohla plnit svou roli.
Jestli ji tedy někde na zahradě najdu.

místo Freuda Pavel

Jo, neznalost věci neomlouvá. Jeden by měl tedy znát do čeho de.
My jsme s mou paní šli včera do zábradlí. Tedy do divadla Na zábradlí. A věděli jsme, že by to mělo být fajn. No jo, ale to jsme nevěděli, že nevíme, že je představení zrušeno. Je to podivná doba a krom toho, že se všude hraje se taky všude ruší. Covid zřejmě řádí a náhrady není.
Nu a tak jsme nevěda nic o rušení, jelikož nás nenapadlo podívat se na stránky divadla předem, přišli do divadla. Tam nikde nikdo jen slečna v pokladně. A ta mi tu sladkou novinu sdělila. Nu což, půjdeme o dům dál.
A šli jsme.
Betlémskou kolem mé rodné průmyslovky, Karolíny Světlé kolem právě opravované rotundy a kolem hospody U rotundy a tam mě napadlo, že mrknem, co hrajou ve Viole. A oni hráli Pavla. A měli lístky.
Ano v této podivné době se stává nejen to, že se zruší několik představení, ale i to, že nepřijde několik diváků. Zaujali jsme tedy místa těch, kteří si nevyzvedli rezervaci a místo Freuda jsme poslouchali Donutila. Tedy pan Donutil nám včera četl ve Viole povídky Oty Pavla. Prima to bylo.

bez šumění

S tímhle typem automatického topení dřevěnými peletami sbírám zkušenosti první zimu. Ano, psal jsem si tu o tom pohodlí, že můžu zatopit na dálku po telefonu a pár dní zpátky jsem k tomu přidal i praní a sušení po telefonu. Jenomže tohle komfortní ovládání do kamen nepřiloží a prádlo do pračky nedá. To musí někdo těmahle rukama.
Nu a tak přikládám a to teď, když se výrazně oteplilo, výrazně méně často.
A učím se regulovat.
Začalo to přehnaně vysokou teplotou a taky vysokou spotřebou dřevěných pelet. Potom jsem osadil radiátory termostatickými hlavicemi a začal jsem regulovat. Tedy ekvitermní systém řeší místnosti s čidlem, ostatní místnosti reguluji hlavicemi. Už to bylo skoro v jakési rovnováze. Ale radiátor v kuchyni začal šumět. Nastalo tedy studium šumících radiátorů. Může za to tlakový spád a regulace průtoku ventilem. Když je všechno otevřeno, nešumí to, ale zbytečně to plýtvá teplem. Tedy opět ta regulace.
Zkusil jsem nastavit ventil radiátoru, ale to zase moc netopilo, protože jím voda málo protékala. Tak snížit průtok regulací výkonu oběhového čerpadla. Napotřetí jsem to měl.
Topení topí, radiátor nešumí, hlavice spínají, čerpadlo má optimální výkon, šetřím peletami a … a venku je po ránu 12°C a vichřice, že se stromy k zemi ohýbají. Koho by teď zajímalo topení a regulace.
No nic, regulační úlohy mám nastudované a až bude potřeba zese topit víc, půjde to bez šumění.

33 1/3

Psal jsem kvůli tomu i do Suunta, což je výrobce těch hodinek, co s nima zaznamenávám výlety. A nic. Že prej to zváží. Nic nezvážili a nechali to tak. Jinde taky nic. Ani u Applu ani u Garmina. Mají v těch svých programech desítky sportů, ale koloběžky pro ně neexistují.
Je pravda, že jsme včera potkali zástupy chodců, peletony cyklistů, ale asi jen deset koleběžkářů. Je tedy jasné, že nejsme nijak velká cílová skupina. Ale jsme.
A protože jsme tento víkend zkusili letos poprvé vyjet na koloběžkách, sháněl jsem se znovu po tom nastavení hodinek na režim koloběžka. Nic se od loňska nezměnilo, takže záznam je v režimu kolo.
I nešt. Bylo krásně. Obzvlášť v neděli. V sobotu jsme dali s mou paní zkušební rozjížďku necelých deset kilometrů, ale v neděli jsme projeli celou stezku tam a zpátky. Tedy z Vraného až po Mánes v Praze a zpátky. Má to pěkných 33 a 1/3 km.
Byla i kávička na nábřeží kousek od Mánesa, polívka, pivo a vdolky na Zbraslavi. Nádherný odpoledne to bylo.
A tuhle je záznam:

33km_220213

sítě do domu

Není to dlouho, co jsem se podivoval nad tím, že topit v domě můžu i na dálku. A teď to podivování pokračuje.
Pračka a sušička jsou ovládatelné telefonem.
No prosím, to není nic divného. Televize to má taky.
No jo, ale po spárování, které dalo trochu práce a musel jsem resetovat telefon, mi to ukázalo, že po úplném připojení k domácí síti můžu oba spotřebiče plně ovládat na dálku odkudkoliv a dostávat zprávy o jejich stavu. Ono tedy asi nemá moc význam starat se o vyprané prádlo například když člověk sleduje Rusalku v Národním, ale třeba při sledování televizního seriálu se takové připomenutí že má člověk vyndat prádlo z pračky hodí. Nastavování programů je taky přes telefon jednodušší a člověk má lepší výběr.
Ovšem při registraci celého toho cirkusu jsem si říkal, že ty 5G sítě už opravdu člověku lezou až do domu.
Takže když si představíme takové sci-fi, tedy například, že pračka je napojená přes tu síť někam, kde skrzevá zabudovaná čidla v pračce na dálku přečtou DNA z vypranejch trenýrek …
Inu: vítejte v jednadvacátém století.

už jen k nám

Tak ten novej elektronickej papír má Matějovi dorazit zítra. Ano, je to tak. Moje pomoc s jeho pořízením se nakonec přeměnila v dárek k narozeninám a tím jsme to celé uspíšili.
Ovšem nic není úplně snadné. Expresní dodání vyžaduje osobní přijetí a Matěj bude zítra osobně ve škole, což dá rozum. Ovšem doručovat to do školy rozumné moc není, takže se Matěj snažil přesměrovat zásilku na mou domácí kancelář. A dneska ráno v půl pátý mi dal vědět, že mu to nejde přesměrovat.
To je celej on. O nematematických zastávkách dumá celé dny, ale přesměrovat zásilku … nu, takže jsem to provedl za něj a teď máme možnost sledovat, jak ten papír letí k nám.
Ovšem je to cesta: Hong Kong - Bahrain - Leipzig - Praha. Tak teď už jen k nám na Oleško.

inu pohádky ...

Drbat se levou rukou za pravým uchem je pošetilost a nebaví mě to. Proto si musím pomoct jinak. A totiž tak, že se rozhlížím po síti.
Ne, zatím jsem si uchoval rozum zdravý a nepíšu z cesty. Je to totiž velmi prosté.
Mojí oblíbenou pohádkou, když pominu Erbena a Němcovou, je pohádka z pera George Lucase. Je v ní princezna, zlý čaroděj, chlupatá zvířátka, skřítkové, silák, hloupý Honza, co se stal králem, rytíři, zbrojnoši, loupežníci
… no však to znáte. Star Wars se to jmenuje.
Nu a svět těchhle pohádek už nějakou dobu vlastní pohádkový magnát a natáčí pořád nové a nové příběhy. Jenomže tenhleten Disney je nabízí jen na svém internetovém kanále a ten není u nás dostupný. Jiné služby, které si platím, tyhle pohádky nenabízí.
Jak se tedy na ty pohádky dívat?
Našel jsem návod, který popisuje právě to drbání za pravým uchem levou rukou. Je to nesmysl. Nuže, musím se tedy porozhlédnout po té síti a postarat se bez drbání do té doby, než se Disney uráčí nechat si platit za pohádky i u nás.
I nešť, ty pohádky za tu trochu shánění stojí.
Právě teď třeba zbývá už jen jeden den a pár hodin do vydání posledního dílu zbrusu nové série. Už se nemůžu dočkat. V tom předposledním díle bylo snad všechno, co si našinec může přát.
Rytíř, napravený zloděj, loupežníci, Honza králem, skřítek, víla, kouzelný meč … a navrch ještě zloun jak vystřiženej z kovbojky. A ten souboj na prachem vířící ulici …
Inu: pohádky já můžu.

nematematická zastávka

"Jezdím tu už dlouho a pořád jsem nepochopil tu zastávku ve Zvoli. Takové selhání matematiky se jen tak nevidí."
"Prostě si myslím, že tu zastávku vymýšel nějakej inteligent."
"Autobusy mají vždycky problém vyjet. Jen to komentuju."
Tyhle zprávy mi přišly včera od Matěje. A vůbec se mu nedivím, že si toho všímá.
Já jsem tuhle taky zahlédl, jak se autobus přijíždějící od Prahy nevešel do zastávky, couvl si, ohnul zábradlí u rybníka a rozbil koncové světlo. Myslel jsem si, že je to jakási náhoda a nezkušený řidič, ale zřejmě to bude pravidlo.
Je to podivné. Tu zastávku ve Zvoli projektovali dlouho, bylo k tomu vypsáno i lidové hlasování a teprve až po něm bylo rozhodnuto o umístění a výstavbě. Člověk by řekl, že je to všechno tak, jak má být.
A že by nebylo? Nebo snad, že by opravdu v tom příliš ostrém zatočení dělali řidiči chybu?
Kdo ví, budu se na to muset Matěje zeptat.

teorie neplatí

Pravidelný čtenář si jistě vzpomene na to, že celým mým deníkem se proplétá Teorie paralelních ponožek. Byla mnohokrát popsána, dokázána, ověřena a byla provozována v praxi.
Nic ovšem netrvá věčně a tak i tuto speciální teorii odvál čas.
Jsem si myslel.
Až do chvíle, kdy se mi tady, v novém domě, začaly opět ztrácet ponožky. Vzpomněl jsem si pochopitelně na ponožky paralelní, ovšem tato teorie zde neplatí.
Dřív se mi totiž ztrácely ponožky po jedné. Ponožka zmizela a pak se zase objevila. Evidentně do paralelního vesmíru a zpět. To však nelze aplikovat na současný stav mých ponožek.
Ony se totiž začaly ztrácet po párech.
Výsledek byl ten, že mi ponožky ubývaly. Mám určitou zásobu, pravda, ale i přes dostatek nových ponožek mně to začalo vrtat hlavou. Kam ty ponožky mizí? Tuhle jsou v šuplíku, vyndám je, použiju, dám do koše s prádlem, vyperu, usuším … a ze sušáku zmizí a v šuplíku se neobjeví!
Záhada.
Až tuhle jsem na to přišel.
Ponožky v celých párech nemizí do parelelního vesmíru, kdepak.
Jen je moje pořádná paní ukládá do jiného šuplíku s ponožkami používanými. Marně tedy hledat ponožky nošené mezi ponožkami nepoužitými, novými.
Jsou uloženy každé v jiném šuplíku - v paralelních šuplících.

správce závory

Tak už jsem zpátky.
Tedy musel jsem brzo ráno k panu doktorovi (byla to paní doktorka) nechat se otestovat na covid, jelikož jdu zítra spát do laboratoře. Inu, každej máme něco. Tak já mám teda teďka ten test a zejtra laboratoř.
Legrační ovšem je, že v areálu se platí docela dost za parkování. Abych to spaní neměl dražší než v Alcronu, dostal jsem bumášku, že budu hospitalizován přes noc a že to bude stát jen dvě stovky.
A tak jsem šel do kotelny.
Ona totiž ta kancelář toho správce těch závor je v kotelně, tedy hned vedle kotelny. Nu a pán povídá, že je to správně a jestli mám lístek. Jenže já lístek neměl. Ale pán ho potřeboval, vlastně myslel si že ho potřebuje. Sehnal tedy nějakej svůj lístek načež zjistil, že to stejně nejde aktivovat den dopředu, takže lístek nakonec nepotřebuje.
"Tak nic. Normálně přijeďte a na závoře zmáčkněte čudlík na vzdálenou správu. A voni budou vědět. Já jim zavolám, voni vás pustěj."
Tož kdybych už nikdy nic nenapsal, stojím před závorou, mačkám čudlík a snažím se dovolat tomu pánovi, co měl zavolat těm pánům od závory.

ze Sumatry na Oleško

Kdepak já a orchideje. To Kačka, to je jiná, ta s nimi vychází v dobrém a všechny, co má, jí kvetou. Nu a když jsme si v říjnu z té výstavy každý jednu přinesli, nečekal jsem žádný zázrak. A on se zázrak dostavil.
Tím nemyslím tu hádanku, ke kterém jsem obrázek právě rozkvétající orchideje použil. Mám na mysli to, že mi ta orchidej kvetla až do minulé soboty. Zdá se mi to neuvěřitělné. V mé péči se jí daří skvěle, rozkvetla v říjnu, přežila listopadové stěhování, vesele se má k světu a odkvetla teprve před třemi dny. To jsou bezmála čtyři měsíce kvetení. No to jsem teda pyšnej. Orchidej ze Sumatry a takhle pěkně se jí daří tady na Olešku.

dva šroubky

To může být pojistka, řekl jsem si a byla to pojistka. Tedy u toho rádia, co ho taky odpálil ten přepěťovej šok.
To, že to byla pojistka, jsem si potvrdil tím, že jsem pečlivě podle servisního manuálu rozdělal celý přehrávač. Nebylo to úplně na atomy, ale blížilo se to tomu stavu.
Pojiska byla skutečně spálená, koupil jsem tedy novou a jal se to celé skládat zpět.
Nevím, jak zbytek lidstva, ale já když něco dávám dohromady, stane se mi, že mi zbydou šroubky. Tentokrát zbyly dva. Naprosto netuším, kam patří. A to jsem to celé znovu rozdělal, prohlédl manuál … a nenašel jsem, kam patří.
I nešť. Bez nich to taky půjde.
Zapojil jsem to a prásk!
Bouchlo to znovu. Tentokrát pojistka explodovala.
Nu, muselo to být něco ještě dál za pojistkou a to už opravit neumím.
Je po něm jak po žabe, řekl by jeden kolega.
Tož tak.

něco se s něčím potkalo

No jo, stalo se. A pokud si vzpomínám, tak tohle tu ještě nebylo, co na Olešku jsem. Kolik je to roků? Sedmnáct, řekl bych.
Nu tedy ty včerejší potíže byly odstraněny. Pan stavitel přijel, zkoušečkou prozkoušel, šroubovákem šrouboval, dráty drátoval … a elektrický proud zase proudí. No jo, ale čím to bylo?
Tak tedy prvotní problém byl asi přepětí v síti. To zřejmě odpálilo nějaké halogenky, přesněji řečeno jejich trafa. A asi to nějak speklo kontakty proudového chrániče. A když jsem pak v noci rozsvěcel, nastal někdy nějaký vážný problém, něco se s něčím někde potkalo, vyrazilo to hlavní jistič, vypálilo to zdroje k přístrojům a tiskárnu a rádio s cd.
Zatracená práce. Pojišťovna to prý nehradí, mám nešikovně nastavenou pojistku.
Tož dneska budu hledat, kde se ty zdroje dají koupit. Už vím o dvou, který nejsou snadno k sehnání.
No, jak píšu: to tu ještě nebylo.

potíže s elektřinou

Normálně vstávám tak kolem půl šesté. Někdy se to nepovede, jindy je víkend nebo svátek a přispím si a zase jindy nemůžu dospat. To se občas projeví na čase zápisu sem do deníku. Ovšem jsou také dny, kdy vstanu před pátou a zápis je až v půl sedmé.
Jako dneska.
Ono se totiž cosi sepsulo s elektřinou. Včera před jedenáctou v noci jsem se to snažil nějak rozdýchat a povedla se jen půlka domu.
Proto jsem dneska vstal dřív, ale na opravu to nemělo vliv. Nic jsem neopravoval, to musí elektrikář.
Jen jsem tahal prodlužovačky, přesunoval počítače a nabíječky, vyměňoval odpálené zdroje …
Nu a už je půl sedmý a teprv jsem se dostal k zápisu.
Prostě mám potíže s elektřinou.
Holt se stane.

v podezření

Testy odhalily, testy potvrdily … už točíme třetí rok s covidem a pořád se to nelepší. Tedy zprávy se nelepší, zato sám virus je čím dál kvalitnější a šíří se vesele dál a víc.
Nu což, Kačka s Matějem už ho chytli před koncem roku minulého, průběh téměř bez příznaků. Teď si to sedlo na Juráše, ten má trochu teplotu, ale jinak dobrý. A protože jsem byl v neděli právě u Juráše a včera mi poslal zprávu, že je pozitivní, jsem i já v podezření.
Hned mi přišla zpráva od nějaké centrály, že jsem byl v kontaktu, tak ať si dávám na sebe bacha.
Nu a odpoledne mi volala paní od trasování. A že jsem byl v kontaktu a že mám být pět dní v karanténě do 16.5.
"To bude nějakej vomyl," povídám já, "snad do šestnáctého první, ne?"
"Ne, není to omyl, pět dní. Do šestnáctého pátý."
Paní mluvila se silným ukrajinským přízvukem, z čehož jsem usoudil, že ty číslovky nemá ještě úplně najetý. Tož jsem se jal vysvětlovat rozdíl mezi pěti dny a pěti měsíci čili mezi lednem a květnem.
Konečně mě paní pochopila a dala mi za pravdu, načež se tázala, zda jsem očkován. Když zjistila, že mám tři dávky, zprostila mě karantény úplně a tím jsme hovor ukončili.
Nu, tak už jsem jen podezřelej.
Ovšem příznaky žádné, podezření nepodezření.

na ples nepřijdou

Tak to vyšlo až napotřetí. Jo, v listopadu nešel proud a minulé pondělí to nějak nevyšlo, jak jsem si tu psal. Takže včera. Nu a čekáme na diváky … a diváci nejdou. Ale jo, kdosi přichází … ano, jsou to věrní kluboví diváci.
Ale jen tři.
Není to mnoho, počkáme ještě.
"Ostatně když se ve Vesničce střediskové mělo promítat, taky muselo být alespoň pět lístků prodáno. A nás je i se mnou a s Jardou akorát pět", povídám.
Nu a paní s úsměvem na rtech praví:
"Já nevím, jestli můžu, ale tak teda jo: já potkala ty, co také chodí a nevím, jestli přijdou, protože …"
"Pročpak? Nechtělo se jim?"
"I to ne, ale oni si četli ten plakát a ptali se mě, jestli půjdeme, že oni nevědí, že když to bude tentokrát ples …"
"To je dobrý, tak oni si mysleli …"
"Ano, oni to nedočetli a na ples jít nechtěli."
"A to neva, dáme si to i tak. V komorním počtu."
A tak jsem včera v půl osmé večer začal promítat Ples upírů …

Androidy a iOS

Už dávno, velice dávno jsem přestal řešit, který počítač je lepší a který telefon líp telefonuje. Prostě používám ty produkty ovocnářské firmy a dál se tím nezabývám. Tím pádem se nezabývám ani propojitelností. Například s ostatnímu telefony. Všichni kolem mě mají stejnou značku, tak stačí někde někam ťuknout, najít a odeslat, co je třeba. No jo, ale co když máte vedle sebe Androida?
Juráš totiž Androida má, což je vyjímka a potvrzuje to pravidlo, že všichni kolem mě mají Apple. Včera jsem potřeboval přesunout nějaké obrázky do Jurášova telefonu. Nenapadlo mě, že tohle pořád není vyřešno i po těch dlouhých letech. Rady navádějící mě uložit soubory někam na síť a pak je znovu stáhnout k Jurášovi do telefonu jsou nesmyslné. V normálním světě to funguje tak, jak jsem popsal: ťuknout a odeslat.
Ale zřejmě mezi Androidy a iOS pořád ještě panuje ona počáteční neshoda. No to by mě tedy čert vzal. Nepodařilo se nám to a já jsem slíbil, že to tedy někdy nějak odněkud přes něco pošlu.
Ovšem kdy a jak a přes co … to tedy bude zase dolování.

jak to, že tam nehraje

Občas se mi podaří podívat se doma na film, který právě dávají v kinech. Není to nic zázračného. Ony se často některé filmy ani do kina nedostanou a nebo je promítají později, než je uvede některá ze streamovacích společností. A tak se z rozvojem rychlého internetu rozvinulo i rychlé koukání na filmy.
Zrovna včera jsem zapátral po Krotitelích duchů, což je moje oblíbebá pohádka ze zámoří. Každej to zná. A teď se má do kin dostat poslední díl. Na filmových databázích už srší diskuze a recenzenti nešetří negativy. Že prý je to pro adolescenty a původní duch té duchařské taškařice že se vytratil a tak všelijak podobně. Nu což, počkám, až to někde vyjde, řekl jsem si. Ale pak čtu herecké obsazení a vidím, že i v tomhle zatím posledním pokračování hraje Sigourney Weaver. No tak to jsem zvědavej, Ripleyovou já můžu. I začal jsem pátrat a vypátral jsem to.
Nu a když je to všechno tak rychlý, i já jsem si ten film zatím projel rychle. Jen abych našel Sigourney. Jenomže ona tam nehraje! Jak je to možný?! Vždyť je v titulkách! A tak projíždím ty závěrečné titulky a teprve za jejím jménem v titulcích se objevila. Je to sice kraťoučký skeč, ale stálo to za to.
Tak vážení škarohlídi. Až půjdete do kina na nový díl Krotitelů duchů, vydržte až za titulky. Těch několik desítek vteřin za to stojí. Tedy alespoň já si je užil. A časem se možná podívám i na celý film.

klub doma

Můj kino klub měl včera hladce pokračovat i v tomto roce. Bylo první pondělí v měsíci, byli jsme domluveni, film jsem dal ten předminulý, který jsem nepromítal, protože nešla elektřina, všichni to minule slyšeli, byli u té domluvy. A tak jsem vzal film a vyrazili jsme do kulturáku, že připravím promítání.
Byl už po sedmé, čekali jsme tak deset minut a začalo mi to celé být divné.
Ve čtvrt na osm už mi to nedalo a volám Jardovi. To je principál, ten má klíče a celé to pořádá.
No jo, ale on mi nevzal telefon.
No nic, povídám si, to už se stalo. A tak jsme seděli v autě a povídali si o filmech.
Za chvíli volá Jarda zpátky.
"Ahoj," povídám, "je všechno vpořádku?"
Na druhá straně bylo nic nechápající ticho. To člověk vycítí, že ten druhý neví.
Tož povídám: "No, je přece pondělí, máme filmovej klub, už tady čekám …"
"A… aha …ale já jsem na to asi zapomněl …"
A už to jelo.
Já neposlal plakát, protože už jsem ho poslal v listopadu a nepromítalo se, jelikož nešel proud, takže film jsem měl promítat na druhý pokus včera. A protože jsem neposlal plakát, Jarda na to zapomněl, nevyvěsil to … a on opravdu nikdo nepřišel. A to jsme čekali do půl, kdy normálně začínám promítat.
Nu což, tak zase příště. Snad to napotřetí vyjde.
Jeli jsme tedy s mou paní domů a dali jsme si filmový klub doma.
To taky nebylo špatný.

jednoduše

Věci jednoduché netřeba měnit. Stačí je používat - jak jinak, než jednouše. Chce to ovšem alespoň drtek fištrónu, což mě vede k pochybám, zde mi alespoň krapítek zůstal, neboť …
Neboť jsme tuhle přivezli z Ikea nějaké regály a drobnosti. Regály už měsíc používáme, drobnosti nevyjímaje. Vysunout šuplík není nijak intelektuálně náročný úkon, což platí i o používání takové té tyčky čili stojánku na toaletní papír. Jedna role je na věšáku, další se umístí na tu stojací tyčku do zásoby. Každej ví.
A jak ty rolky na tyčku dostat? To ví taky každej. Tedy kromě mě.
Když už jsem asi potřetí ty roličky soukal na tu tyčku, říkal jsem si, že to mají tetokrát v Ikea nějak nešikovně vymyšlený. Pokaždý muset rozšroubovat ten poslední díl, aby se daly na tu tyčku ty role navléknout - to je takové málo pohotové řešení. A jak to tak šroubuju zpátky, zůstal mi ten věšáček v ruce. Vyklouzl ze závěsu.
To jsem tomu dal, pár tejdnů to sloužilo a už jsem to rozbil, povídím si a šetrně jsem to došrouboval a věšáček jsem pak opatrně vložil do toho závěsu. On tam tak nějak zaklapl.
Tak snad to bude držet.
A došel papír v tom druhém stojánku v přízemí. Ještě než jsem to obyklým způsobem rozšrouboval, zkusil jsem potáhnout za ten věšáček. Lup. Byl venku ze závěsu.
Že by to bylo …
Jo! Je to tak! Vono je to na magnet. Vono je to schválně. Nemusí se to šroubovat. Mají to přeci jen dobře vymyšlené.
Role jsem navlékl, jednu zavěsil, věšáček zaklapl do závěsu a šťastný, že jsem na to geniálně přišel, povídám to mé rozumné paní.
"A tys to nevěděl? Vždyť jsi ty stojánky montoval. To je přeci od začátku jasný …"
Nu, nevěděl, zapomněl …. Nezbývá, než se zamyslet, kam se poděl ten zbytek toho fištrónu.