2019

Keltský telegraf v sobotu večer

Víte, že v sobotu budou čerti pálit ohně? Nevíte? Tak vidíte, teď už to víte.
V sobotu o půl osmé večer začne vysílat jarní Keltský telegraf. Je báječné, že se tenhle nápad ujal a už po desáté se tentokrát na rekordních dvěstě padesáti šesti výrazných bodech v celé české krajině rozhoří ohně, aby roznesly zprávu, že přišlo jaro a příroda se probouzí.
V našem okolí se rozhoří ohně na Pepři u Jílového (19:34), na Kamínku u Dolních Břežan (19:36), na Zvolské Homoli (19:38) a přes vodu, na druhém břehu na Klínci (19:40).
Pokud bude mít zájem,
tady si můžete najít stanoviště ve vešem okolí. Myšlenky Keltského telegrafu, kde to vzniklo a proč to trvá, najdete tady.
Tož krásné zážitky u vítání jara!

první jarní nálada

Čekal jsem, jestli to ti naši zpěváci letos stihnou a dočkal jsem se. Sice máme trochu mrazivé ráno (kolem -1°C), ale už je to ráno první jarní! Kvůli tomu chladu se zřejmě nechtělo úplně všem a někteří budou teprve na cestě. Ale ti skalní, ti jsou na scéně a předvádí, jak naladili.
Nuže tedy, první jarní písnička od rána zní. Počítám že i v Insbrucku se už ptáčkové ozývají. (Dobré ráno, pane kolego!)
Tož poslouchejme, jak jim to krásně zpívá.
Tuhlec je k tomu poslechu jarní kvítek z naší sakury s chladnou ranní náladou:


kvitek_190320

pekelníkův den

Když je co, je třeba oslavovat. A narozeniny, zvlášť pětadvacáté, jsou rozhodně oslavení hodné. A co teprv, když jde o pohádkovou bytost! Tedy nejsem si jistej, jestli se právě tenhle chlapík sám řadí do party hloupejch honzů, princezen a vodníků. Počítám, že ze svý drsňácký povahy spíš lne ke kdejaké havěti, co si navážno hraje na vopravdický hrdiny. To ovšem nemění nic na tom, že je to pekelník, ať už si ho jeho autor či jeho příznivci malujou, jak chtěj. Je to červenej kluk pekelnej. Inu Hellboy. A v těchhle dnech je mu právě pět a dvacet let. V sobotu to přátelé z Comics Centra budou slavit.
Tož kdo máte Hellboye rádi jako já, může to být námět na prima sobotní pekelnou oslavu.
(
Odkaz zde)

Tuhle jsem si půjčil pozvánku, aby bylo jasný, o co jde:

Hellboy_Day

stávka

Nevzpomínám si, kdy naposled jsem povinně stávkoval, jestli tedy vůbec kdy. Ani v pátek jsem nestávkoval, jelikož stávka obecně jako nástroj organizovaného vydírání se mi protiví. Natož pak pošetilost s jakou byla páteční stávka vedena u vědomí, že stávkou kýženého cíle, tedy změny klimatu, snad nelze dosáhnout ani v nejdivočejších snech. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby se celosvětové studenstvo pod vedením švédské záškolačky jalo propagovat například lsd jako nutný stimulátor pro zlepšení studijních výsledků.
Nuže ať tak nebo tak, byl jsem se na stávku podívat. Stávkující měli sraz tuhle na Malostraňáku, takže jsem to neměl daleko. Fotil jsem si veselé studenty a jejich nápadité transparenty, kterým rozhodně nechyběl humor. Čímž trochu ulomili osten té globální hysterii. Byli pochopitelně za školou. Všichni. Jeden z nich mi poklepal na rameno - a ejhle, byl to Matějův kolega z oddílu. A že jsou prý taky tady a co já, jestli jsem jako oni ve stávce. Přiznal jsem, že ve stávce nejsem, ale že tu jen fotím.
A tak jsem se v rozhovoru dozvěděl, že jsou tu tak nějak proti tomu klimatu … což jsem vzápětí dotazem poněkud upravil a shodli jsme se na tom, že by se s tím "něco" mělo dělat. Ten důležitej moment přišel až s tím, když jsem se dozvěděl, že oni to mají ve škole omluvený a že jich je tu ze třídy jenom pár. Ostatní prej byli líný stávkovat.
"To jsou líný jít i za školu?"
"No, voni se učej. Se jim nechtělo."
Podivil jsem se , že dneska už se ani za školu nechodí, páč jsou lidi líný za tu školu jít. Ale třeba to bylo i trošku jinak. Tak jsme si popřáli hezkou stávku, já šel dál fotit a mládenec dál stávkovat. Jakási náhoda mě přivedla i ke stávkujícímu s cedulkou, na níž stálo napsáno, že jediná naše Země má pivo, což mě zaujalo a udělal jsem si snímeček. Pak jsem se v kanceláři dozvěděl, že to byl kolegův syn. Inu, svět je malej.
A ještě jeden student mě svým názorem ztvárněným na transparentu zaujal.
Země je rozpálenější, než moje holka, bylo psáno na ceduli.
"Fakt jo?" Ptal jsem se, když jsem si ho vyfotil.
"Fakt," kejval a smál se mladík.
"No to ti teda nezávidim," ohodnotil jsem jeho situaci.
Na to už jen pokrčil rameny a smál se a stávkoval dál.
Nu což, ve škole to měli omluvený, sluníčko svítilo a žádná globální změna počasí zrovna nehrozila. Tak proč nestávkovat?
Tuhle mám z tej stávky pár obrázků:




stávka_190314_01stávka_190314_02stávka_190314_03stávka_190314_04stávka_190314_05stávka_190314_06stávka_190314_07stávka_190314_08stávka_190314_09stávka_190314_10stávka_190314_11stávka_190314_12

řešení se dostavilo

I řekl jsem si, že takhle tak ne a zavolal jsem znovu do Vodafonu.
První slečna na drátě se děsně snažila mi poradit, co mám udělat, abych se dokázal připojit ke svému účtu a vyzvednout si fakturu a tu zaplatit. Jenomže mi radila to, co už jsem sám několikrát zkusil a následně i nastavil na prodejně. Nepomohlo to a tak říkala, že se sama poradí, což poprvé vyšlo, ale opět nepomohlo a napodruhé to shodilo spojení, takže se rada nekonala.
Zavolal jsem tedy podruhé jiné slečně, která se jevila býti podle hlasu spíše paní, čímž se zařadila mezi zkušenější a to nejen projevem.
Došli jsme společně až do bodu, kdy jí začalo být jasné, že žádné rady nepomohou a tak pravila, že se taky poradí, čemuž jsem vzdoroval otázkou, co dělat, když jí taky vypadne spojení.
"Počkat," pravila, "my vám zavoláme zpátky."
Nemusel jsem čekat, jelikož tentokrát spojení nevypadlo a řešení se dostavilo:
Přesto, že to je to všude uvedeno, není možné se v tomto případě přihlásit telefonním číslem. Prostě to nefunguje a účet je tímto způsobem nedostupný.
"Musíte použít číslo plátce. Jinak to nejde. V aplikaci na telefonu se nepřihlásíte. Jediná možnost je počkat, jestli to v nějaké příští verzi opraví …"
Tak a jeto. Jak snadné: nejde to.
Nakupujte u Vodafonu.

Nemám, miláčku, ...

"Ihre Dokumenten, vaši tokúment?"
"Nemám, miláčku, …"
"Was ist das Wort milatschek?"
"Miláček, das ist wie Herr Feldwebel."

Takhle nějak podobně jako Švejk v tej nádražní restauraci třetí třídy v Táboře jsem si připadal, když se mě ta telefonistka ptala na heslo.
"Ale já žádný heslo nemám," povídím té slečně, "a právě proto, že ho nemám, vám volám."
"Tak to vám ho musím znovu nastavit."
"Prosil bych."
"Tak mi řekněte třetí znak vašeho komunikačního …"
"Dyť vám řikám, že nemám. Žádný heslo ani pro komunikaci ani jiný nemám a proto vám volám, abych ho měl."
"Tak to já vám ho ale nemůžu změnit. To já mám bez hesla změnu hesla zablokovanou."
"To já právě taky, proto ho vod vás potřebuju vytvořit."
"Ale to nejde, to je zablokovaný."
"A jak to teda vodblokujeme?"
"Nevodblokujeme."
"Co s tím?"
"Musíte na prodejnu."
"No … to jsem právě nechtěl."
A tak jsem šel na prodejnu.
Mládenec na prodejně povídá:
"Řekněte mi třetí znak komunikačního …"
"Zadržte! Žádný heslo nemám!"
"Nemáte?"
"Ne! Proto jsem tady. Internet po mně chce heslo, voperátorka po mně chtěla heslo, vy po mně chcete heslo, ale já jsem bez hesla!"
"Aha. Tak to si vás musim vověřit jinak. Máte vobčanku?"
Podal jsem mládenci občanku, on mě ověřil a já dostal heslo. Do telefonu. Zprávou.
"Tak teď máte heslo."
"No fajn. A co dál?"
"Řekněte mi ten třetí znak toho komunikačního hesla, abysme to tady mohli uzařít …"
Řekl jsem mu, co chtěl a kruh se uzavřel.
Doma jsem pak otevřel tu aplikaci v telefonu, co po mně furt chtěla to heslo.
Na displeji se objevilo: "zadejte heslo".
Zadal jsem heslo.
Na displeji se objevilo: "heslo není správné, zadejte heslo".
"Nemám, miláčku, … !!!!"
Co dodat? … Nakupujte u Vodafonu!

tam byl lachtan?

Občas zajít do divadla, to se u nás pořád ještě nosí. Jenomže vybírat představení a kupovat lístky to není jen tak. Je totiž většinou dlouho předem vyprodáno. Nezbývá tedy, než najít termín, kdy se začnou lístky prodávat na čtvrt roku dopředu a pak zajít do pokladny. Jenomže ani to moc nepomáhá a tak jsme teď už podruhé byli ve Vinohradském v lóži na prvním balkóně, kam normálně nechodíme. Ono to sice je hodně blízko jeviště, ale z podstaty lóží vyplývá, že je to na straně a tudíž je tu riziko, že tu vaši stranu neuvidíte, leda byste měli krk jak žirafa a strkali ho celé představení metr přes zábradlí. Tudíž se dycky ptám v té pokladně, estli tam je vidět. Jsou divadla, kde mi to vysvětlí nebo rozmluví.
Tady mi paní pokladní tvrdila, že tohle je dobrá lóže a tam že je dobře vidět.
No. Nevím, jestli tam někdy sama seděla.
Tedy v tom prvním případě to docela šlo. Jenom asi deset procent času se děj pro nás odehrával "pod balkónem za rohem" a tak to rušilo jen trošku. Ale úplnej komfort to tedy nebyl.
Ovšem včera večer způsob inscenování hry do nejzašších koutů jeviště a zvláště pak do rohu pravého znamenalo zcela devastující počin. Ke mně jako k divákovi se dostalo jen něco jako rozhlasová hra. Když jsem paní Maciuchovou zahlédl až po deseti minutách, když vyšla zpoza rohu zpod balkónu a po dvou, třech větách se tam zase vrátila, zlomil jsem nad tímhle představením hůl.
Když skončila první půlka, ptal se mě Matěj, jak se mi spalo, načež jsem odvětil, že špatně, jelikož tam někde dole furt kdosi mluvil.
Na druhou půlku už jsem nečekal a po přestávce jsem opustil rodinu i Vinohradské a šel jsem nakoupit do blízkého konzumu a sednout si do auta k poslechu rádia.
Když jsem se v roli taxikáře dočkal pasažérů, řekli mi, že i oni viděli hůř a že se museli hodně vyklánět, aby zahlédli alespoň na chvíli třeba toho lachtana …
"Jakýho lachtana? Tam byl lachtan?"
"No, hned na začátku … to jsi ještě koukal … ale asi jsi ho neviděl …"
Neviděl, měli pravdu.

technologyje dou dopředu

O nějakých těch technologiích si tu občas píšu. Vono se nedá nic dělat, holt žijeme v jejich věku. Teda ve věku těch technologií. Někdy ale mám pocit, že spíš v jejich vleku, jelikož jeden ani nestačí sledovat, jak se věci mění, vznikají a hned zase zanikají.
Tak například filmové nosiče.
Beta a VHS jsou pro současníky neznámé pojmy a jenom snad někdo z pamětníků si ještě vzpomene, že to byly první nosiče obrazového záznamu. Nahradil je stříbrný disk. Nejdřív se mu říkalo DVD, pak Blu Ray a měl výrazně vyšší kapacitu. Teď se prodává nějaký rok, dva UHD Blu Ray a vejde se na něj stráášně moc dat. A už se začalo psát, že UHD přehrávače přestane vyrábět jejich největší výrobce, jelikož se mu to nevyplatí, protože se jich málo prodá. A že nosiče nebudou a bude se jenom sdílet a sledovat na síti. Ostatně Apple už dlouhé roky vůbec nenabízí nic, v čem by se mohlo něco točit, natož přehrávat. Sdílení patří budoucnost!
Ale co třeba auta?
Jo, taky už se sdílejí a po Praze jezdí takové židle na čtyřech kolečkách, co se strčí na noc do zásuvky a půjčují se stejně jako elektrokoloběžky.
Jenomže já potřebuju auto normální, který dojede dál než támhle do konzumu a jezdí i ve velkým mrazu. Takže se držím těch starých dobrých vynálezů, co jsou tu už přes sto let a furt je nikdo nezrušil, ikdyž se o to spousta chytrolínů dost snaží.
A tak mám objednaný auto. Bude až někdy v létě, ale už teď mi vrtá hlavou, kam dám ty CéDéčka, co si ve svým současným autě teď přehrávám. No nikam. Do šuplíku přijdou. Protože už patřej na smetiště dějin. Dozvěděl jsem se totiž, že něco jako CD mechanika se do aut už dávno nemontuje, protože se od toho upustilo. Teď se zvuk nosí na kartě nebo na USBéčku. Říkal pan prodavač aut. Se prej stahuje, co se komu líbí. Každej den něco jinýho. Říkal. Že prej je to výhoda.
No jo, výhoda. Jenomže je tu takovej rozpor. Do těch aut se montuje furt lepší a lepší ozvučení. A počítače. A zábava. A reproduktory. A subwoofery. A jánevímcoještě. A to celý krmí jedna malá kartička s nahraným a odněkud staženým zvukem. Pochopitelně legálně koupeným, abych se držel politickokorektní linky.
A už se blížíme k tomu háčku.
Je jenom pár služeb, kde se dá koupit kvalitní zdroj zvuku. Tím myslím zvukové soubory uložené pomocí bezztrátové komprese. Jinak se stahujou eMPétrojky. Ostřihaný zvukový kontejner obsahující sotva čtvrtinu původně nahraného zvuku. A tenhle paskvil pak mám přehrávat na hi-fi-sci-fi audio soupravě za strašlivý peníze v autě? No, jak píšu: je tu v tom kapánek rozpor. Jde to proti sobě.
Takže našinec nemá jinou volbu, než buď nic neposlouchat - a to je na delších cestách škoda - anebo si pořídit do počítače rip na CéDéčka, otevřít ty šuplíky, co v nich mám ten svůj archiv a pustit se do bezztrátové archivace celé diskotéky nebo alespoň té části, kterou si obměňuju teď v autě.
In, technologyje dou pořád dopředu.

Most jsem neviděl

Asi bych nemusel příliš hledat, abych našel přísloví nebo nějaký citát, který by se hodil k popisu situce kolem mého filmového klubu.
Už to je dva roky, co jsem se dohodl tuhle vedle ve vsi v kulturním domě, že při zdejší knihovně budu pořádat vždycky takhle v úterý filmový klub. Říkal jsem si, že přece musí být v okolí pár lidí, kteří budou chodit do klubu na filmy, které nejsou zrovna kasovními trháky a jsou staršího data. Mylně jsem se však domníval, že hlad po filmech je stejný jako v dobách, kdy jsem chodíval do Ponrepa nebo do Klubu do Klimentské. Připouštím, že tenhle zájem se nejčastěji týká lidí ve věku spadajícím do okruhu střední nebo vysoké školy, ale na druhou stranu je pořád dost filmových nadšenců konzumujících pohyblivé obrázky v menších, ale o to chutnějších dávkách.
No jo, tak nějak jsem si to představoval.
Jenomže představy jsou něco jako sny a ty mívají s realitou málo co společného. Po dvou letech jsem se minulý týden konečně odhodlal promítnout skutečně ty sny, protože Andaluský pes i Anděl zkázy mají se sny dost co do činění. No a narazil jsem na tu realitu.
Ne snad, že by bylo narváno během jiných představení, ale těch pár diváků, kteří chodí pokaždé, tentokrát ještě ubylo, takže, řečeno s nadsázkou, kdyby přišli eště dva, mohlo nás bejt aspoň do mariáše.
Když jsem po filmu rozsvěcel a nabízel jsem, co bude příště, zjistil jsem, že například takový seriál, který zrovna včera skončil v televizi, viděli všichni. Hýbe to médii, každý o tom mluví, Mirka Spáčilová o tom píše v novinách a u nás na vsi to pochopitelně sleduje každej. Každej kromě mě. Já ten Most neviděl a nechystám se to měnit. Eště, že je to v pondělí, protože kdyby to vysílali v úterý, nikdo by mi do klubu nepřišel.
Nakonec jsem se ale tím Mostem nechal inspirovat.
Příště promítám film Cikáni jdou do nebe.

něčemu šplouchá na maják

To, že existují ústavy pro choromyslné, dokládá, kromě jiného, i řada děl z tohoto prostředí. Člověk se tam dostane, ani neví jak. Nejčastěji je tato situace popisována výrazy zmiňujícími šplouchání na maják, přeskakování či neadekvátní počet koleček. Méně nápaditě je toto hnutí mysli popisováno lakonickou větou "von se zbláznil."
Činnost tohoto druhu je připisována především tvorům živým, najmě pak člověku, jemuž přísluší v této oblasti dozajista meta nejvyšší.
Nelze ovšem opomíjet ani předměty neživé, které se samy od sebe pohybují, vypínají, zapínají či provádí zlotřilosti, pro něž nebyly v žádném případě stvořeny, což bývá pohříchu komentováno úslovím přednášeným v osobě jiné, a to větou "se z toho zblázním."
Nic ze zmíňovaných příhod se dnes ani včera nepřihodilo, avšak je tu jedna záležitost s meteostanicí, která má už na první pohled k určitému pochybení mimo hranice chápání velice blízko.
Součástí meteostanice je totiž i čidlo měřící intenzitu dopadajícího UV záření. To by neprozrazovalo zhola nic o mdlém rozumu tohoto zařízení, kdyby … kdyby se chovalo, jak má. Tedy měřilo úroveň dopadajícího ultrafialového záření ze Slunce.
Až do včera to vypadalo, že všechno je tak, jak být má.
Jenomže dnes ráno jsem při pohledu na graf s UV indexem zjistil, že se to čidlo muselo zbláznit. Žlutozlaté záznamy s UV indexem na pozadí teplotního grafu jasně říkají, že tento týden bylo slunečno a UV index se ve dne choval, jak měl. Jenomže dneska o půlnoci se v grafu objevil záznam s hodnotou 1,0!
Takže buď o půlnoci vyšlo Slunce nebo jsem blázen, nebo se zbláznila meteostanice.
Jak to přesně bylo, už nezjistím. Napadá mě jen jasná noční obloha a Měsíc přímo nad čidlem a od Měsíce odražené sluneční světlo i s UV zářením … ale to se jeví jako nesmysl, neboť jednak v noci poprchávalo a taky UV na jedničce už je docela jasné slunečné dopoledne - a potom: úplněk byl v pondělí a to nechalo čidlo UV indexu úplně v klidu a další noci jak by smet.
Nuže nezbývá, než se s mířit s tím, že tu někde někomu nebo něčemu šplouchá na maják.

UV_190221

za vodměnu bonbón

Před dávným časem jsme pošetile následovali jednoho nemoudrého příkladu a jeli nakoupit do velikého zahradnictví. Nic hloupého by na tom nebylo, kdyby to pověstné zahradnictví nebylo v německém Řeznu. Jednak je to od nás ze vsi kapku z ruky a taky krom toho, že jsme tam žádný zázrak nespatřili, stropili jsme tam ostudu. A totiž tu, že když jsme přijeli s dvěma košíky (když už jsme tu, tak si pár těch kytek koupíme) k pokladně, oznámila nám pokladní, že tyhle karty neberou a ať vyndáme jinou nebo ať si jdeme vybrat támhle k bankomatu. Ostudu jsem následně ztropil já, když jsem tam nechal košík u pokladny a odkráčel středem. Inu, byl to opravdu nesmyslný výlet a byl by završen potupným koncem bez platebního terminálu kompatibilního s mojí kartou, kdybychom si cestou domů nespravili náladu nákupem velkých kamenů. Ale to až u nás v české kotlině.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem platil oběd.
Já totiž oběd platím vždycky hotově, je to taková kratičká chvilka veselé komunikace s panem vrchním. Ovšem včera jsem měl premiéru.
Počkal jsem, až u kasy bude prázdno a šel jsem na to.
"Můžu to dneska zkusit zaplatit telefonem?"
"Jistě."
"To je prima, dík. Já to před hodinou aktivoval a tak je to moje premiéra."
"Moje ne. Už to tu dneska před váma jeden pán zkoušel. Ale nepovedlo se."
"Tak jdem na to, jo?"
"Jdeme na to."
Vytáh' jsem telefon a přiložil ho k terminálu.
Zázrak!
Na obrazovce se objevila karta a žádost o potvrzení. Dvakrát jsem zmáčk' tlačítko, mrk' jsem do telefonu a bylo povoleno.
"No a je to," pravil jsem.
"Není to," pravil pan vrchní.
"Aha …? … Jo! To se musí ještě jednou přiložit."
Přiložil jsem a světýlka zablikala zeleně.
"Teď už to je," souhlasil pan vrchní.
"Povedlo se," jásal jsem, "tak to já si vezmu tady za vodměnu bonbón."
"To si vemte," smál se pan vrchní, "dneska si ho zasloužíte. Dyť jste si ho zaplatil mobilem."
Inu, zaslouži i zaplatil.
Bez peněz a bez karty.

to tu ještě nebylo

Když jeden neví, za co půjde, má to většinou těžký. Jenomže my máme jednu báječnou čarodějnici tuhle od vedle ze vsi a když nevíme my, tak ví ona. Věděla i tentokrát a tak jsme letošní Masopust šli za vodníky. Tedy já vodník, Matěj vodník, máveseláHanička taková nějaká bahenní rusálka a Kačka byla modrá víla. Všecko tak nějak od vody.
Letos to bylo maličko náročnější na přesun, protože Kačka musela nejdřív do školy na přípravku a potom teprve jsem ji z Břežan musel přivézt. Ale stihli jsme to akorát na koblížky.
Počasí nám letos přálo, sluníčko svítilo a počasí bylo úplně jarní. A já jsem při tom Masopustu zjistil, proč to v dnešním světě mají vodníci tak těžký. Ony jsou na tom naše pohádkové bytosti vůbec mizerně. Doba je válcuje, byť se snaží vzdorovat i pomocí moderních technologií. Jenomže právě ty technologyje mě jako vodníka letos doběhly.
Potřeboval jsem si zavolat.
Volat?
Vodník?
Leda tak "Haničko, sluníčko …" řeknete si.
To je sice tradiční vodnické volání, ale já potřeboval telefonovat. Vzal jsem tedy úplně civilní nevodnickej telefon a … a von mě nepoznal. Normálně jinak docela spolehlivě fungující rozpoznávání tváře zcela selhalo. Ať jsem se do telefonu díval, jak chtěl, ten aparátek mě odmítl vzít na vědomí. Skoro to vypadá, jako že má něco proti vodníkům. Nakonec to nešlo jinak, než vyťukat kód.
Ale ono je to tak lepší. Copak do rybníka patří telefon, byť by byl vodotěsnej? Nepatří! Ani do pohádek ne.
Tak jsem ho už radši vytáh' jenom jednou a to jen proto, abych poprosil mého vodnického synka, aby natočil masopustní taškařici, kterou kamarádi sehráli jako vždycky na návsi u školy před masopustním průvodem. Na tohle jsou ty udělátka dobrý.
Nu a pak jsme se vydali po sousedech a po návsi a na statek, kde byl učiněn několikanásobný neúspěšný pokus vzkřísit střeleného medvěda, kterýžto akt se až nakonec podařilo úspěšně dokončit jen jedné takové růžové panence. Inu báječné to bylo.
Letos to tím ovšem nekončilo.
Sousedé u nás ve vsi se rozhodli uspořádat taky Masopust a protože ten "náš" zvolský, byl v sobotu, olešký se konal v neděli odpoledne. Já byl zase za vodníka, ale mámiláHanička byla tentokrát za hospodyni a hostila nás, maškary. S medvědem si zatancovala a Kačka jí u toho asistovala. Jenom Matěj, vodnický synek, se nějak neukázal … zřejmě měl toho vodníkování ze soboty až dost.
Tož dvojitej Masopust to letos byl.
To tu ještě nebylo!

Obrázky jsou tuhle v galerii.

harašení se neprojevuje

To přeci zná každej, že divný zvuky znamenají něco divnýho. Dyž vám škrundá v břiše, buď máte hlad nebo … nebo nemáte hlad. U věcí neživých to s tím hladem nebude tak horké, ovšem zvuky se mnohdy ozývají velice znepokojivé. Například onehdá, když jsem zaslechl divné zvuky z motoru svého auta, bylo hotovo a do měsíce jsem měl motor nový místo toho zadřeného.
Pamětliv této a jiných podobných historií, nabádal jsem mounetechnickouHaničku, aby zajela se svým autem do servisu, ponědž ty zvuky, co je slyším při jízdě z jejího auta se mi vůbec nelíbí. Vysloveně divný zvuky ne nepodobné zvukům technického dinosaura v posledním tažení. Nuže, vzhůru tedy k našemu dvornímu vesnickému opraváři, k panu Hrubému. Včera tam máopatrnáHanička auto nechala a do města jsme jeli společně.
Odpoledne mi volá pan Hrubý:
"Já volám vám, protože vy jste ten technickej typ …"
To mě hned na začátku vyděsilo, jelikož pozitivní věta v úvodu konverzace vždy zbystří mou pozornost, neboť lze očekávat nějakou habaďůru.
"… takže ty zvuky to bylo takový to syčení a hrčení někde kolem dvou tisíc otáček za jízdy a při přeřazování, že jo?"
"Jo, to bylo ono …," souhlasil jsem opatrně a začal se bát vět, které měly následovat.
"Tak my jsme to projeli a dali to na hever …"
A teď to přijde, pomyslel jsem si.
"… a von byl takhle dole pod vejfukem upadlej takovej ten plechovej kryt. Už to bylo rezavý. Tak jsme to tam přichytili a už je to v pořádku."
"To je skvělý! Takže už to nerachtá?"
"Ne, večer si přijeďte."
Přijeli jsme si a ještě jsme dali řeč o tom, jak se někdy takovýhle závady projevujou hlasitějc, než si zasloužej.
No a je to, harašení už se neprojevuje, protože pan Hrubý se s takovým harašením nijak nepáře a udělá mu krátkej konec.
A máveseláHanička už nebude vydávat podivný zvuky za jízdy.
Totiž její auto nebude vydávat ty zvuky.
Za jízdy.

o nápis chudší

S nápisy na zdi jsou lapálie víc jak čtyři tisíce let. Už ve starém Egyptě se čmáralo na zdi, pokud bylo zrovna na co. Nápisy nás tedy provázejí celé věky a pokud jde o čmáranice vůbec, jeskynní lidé s tím začali. Není tedy divu, že nápisy jsou na všem a čmáranice taky. Onehdá jsem si tu poznamenal, že některé jsou i pěkné a dneska zase píšu, že jsou užitečné.
Pochopitelně.
Abychom odlišili jedny boty od druhých, nestačí jenom vzhled, ale úplně nejlepší je, když je to tam napsaný. A čím známější nápis, tím lepší. Máme tedy popasané kde co. Máme popsaná i auta.
Takže když mi vrátili auto ze servisu, pan předávací technik mi sdělil, že ještě tuhle vpravo na kufru má být nápis a ten že tam není, ale že ho posílají až z Japonska a až přijde, dá mi vědět. Abych nebyl o nápis chudší.
Po měsíci nápis došel. Včera jsem si pro něj byl. Všechno je v pořádku, nápis je ten správnej, jen se nezbývá divit, co všechno takovej nápis musí splňovat. Písmenka se nalepěj a je to, ne? No jo, ale kam se nalepěj? A jak?
A tak je nápis v pytlíku, ve zvláštně tvarované folii, která má vyseknutý negativ nápisu. Nápis je ve folii vsazený a fólie má tvar, který přesně pasuje do rohu víka kufru tak, aby bylo možné nápis i s fólií přesně přiložit na místo k tomu určené. Dál je to celé kryto tenkými filmy z jedné strany proti ošoupání, z druhé strany pro ochranu lepidla. Pytlík je označen štítkem s čárovým kódem, opět nápisem a dalším kódem, výrobcem a tlustým nápisem made in japan.
Ani jsem se neptal, kolik ten cajk stojí. Určitě to budou nějaký šílený peníze. A protože se nemá plejtvat, ani tam ten nápis lepit nebudu. Ostatně, on tam původně ani nebyl anebo byl a už si ani nevzpomínám, že bych ho tam viděl.
Nápis zůstane v šuplíku. Na památku. Už proto, že je od týhle značky poslední. Víc jich mít nebudu.
Zrovna včera jsem se totiž dozvěděl, že do pětadvacátého týdne bych měl očekávat značku novou, jinou. S jiným nápisem. Ale o tom je zatím škoda mluvit.

klouže to

To si člověk nainstaluje do telefonu aplikaci a ta mu každou chvíli hlásí, že si má dát pozor. Říká se tomu upozornění a meteoaplikace ta upozornění vysílá ráda a často. To je každou chvíli něco: silný vítr, sněžení, náledí, intenzivní déšť a tak podobně. Prostě varování, aby si jeden vzal deštník, když jde ven. Občas to pomůže. A občas se to netrefí.
Včera platil ten druhý případ.
Varování pro náš kraj žádné, na Moravě naopak silné sněžení.
Tak ne tej Moravě to vyšlo. Ale o tom, že u nás bylo náledí jak zrcadlo, o tom se nikde nepsalo. Přišel jsem na to bez varovávání, když jsem si šel do schránky pro noviny. Klouzalo to na zápraží, na schodech i před vrátky.
Inu, zřejmě velmi místní náledí na které se varování nevztahuje. Byly tři nad nulou a kdo by taky nějaké náledí čekal, že.
A tak jsem si šel, když se rozednilo, prohlédnout zahrádku. A jezírko. A můstek. Můstek je dřevěný a na něm to neklouzalo. Vstoupil jsem tedy na dřevo a pak chtěl pokračovat dál přes čedičové kvádry v jezírku.
To byl ale blbej nápad!
Jen jsem se dotkl špičkou kamene, už mi to ujelo. Pár zlomků vteřiny jsem balancoval na úpatí mostku na kameni ned ledem jezírka, ale nevybral jsem to. Pochopitelně. Nešlo to vybrat.
Rozplác' jsem se jako žaba.
Kupodivu nějak šikovně. Na jednom kameni jsem uklouz', na druhej jsem sebou plácnul. Pěkně se mi otisk' na bílý tričko.
Ale teď: jak se zvednout. Ležím na kamenech na břiše, kolem zamrzlé jezírko a led taje. Zkusil jsem se opřít a ujelo mi to. Vzal jsem to z jiného úhlu a čekal jsem, že led povolí. Nepovolil. Nějak jsem se vyštrachal na všechny čtyři a přeplazil se po ledu a kamenech na dřevěnou plochu můstku. Tam už to neklouzalo a já se mohl důstojně zvednout.
"Venku to pořádně klouže," jal jsem se zpravit rodinu přišed' do světnice s obtiskem šestihraného čedičového kamene na tričku.
"A proč máš to tričko mokrý?"
"No protože je to obtisk toho kamene z jezírka, co jsem na něj sebou praštil, jelikož to je namrzlý, je tam náledí jak zrcadlo a klouže to úplně všude a …"
"Cože?!"
"Ale nic. Klouže to, povidám. Dejte si pozor až pudete ven."

co furt eště neumím

Svůj první slabikář jsem četl někdy před padesáti lety. Nebyla to nijak náročná literatura, pochopitelně, ale slabikář měl to privilegium být první.
Eště ho mám schovanej.
Od té doby jsem začal pomalu chápat, že čtení není jenom pro zábavu, ale že jsou momenty v životě lidským, jimiž se člověk musí pročíst. Tudíž jsem, pamětliv vžitého zvyku, nejprve otevřel internetové stránky Lítačky, abych se pročetl návodem, co všechno budu k výměně této potřebovat.
On totiž Matěj přijel v neděli z hor s přelomenou Lítačkou. Slepení izolepou nepomohlo a karta nefunguje, čímž je Matěj bez lítačky. Zkusili jsme do Škodova paláce zajít ve středu odpoledne, ale těch několik stovek čekajících ve frontách nás od úmyslu požádat o výměnu odehnalo. Inu, řekl jsem si, obstarám to sám v méně exponovaném čase.
Včera dopoledne tam skoro nikodo nebyl (ony jsou dokonce počty čekajících ve frontě přímo na stránkách, aby žadatel tušil, co ho čeká) a tudíž jsem šel po minimálním čekání na řadu. Měl jsem s sebou starou zlomenou Matějovu kartu, fotku, potvrzení o pořízení, potvrzení o nákupu, potvrzení o příslušnosti do školy s fotografií a několika razítky školy a počítám, že v tej složce, co jsem ji měl s sebou, bylo i potvrzení o potvrzení, že mám potvrzení o potvrzení.
Slečna za katrem mi okamžitě položila záludnou otázku:
"Máte rodný list?"
"Ne, ale mám potvrzení o …"
"A máte syna napsaného v občance?"
"Ne, ale mám tu starou zlomenou …"
"Tak si musí přijít sám."
"Ale on taky nemá občanku. Nebylo mu patnáct. Proto mám potvrzení o …"
"Takže jste zákonný zástupce."
"Jsem a proto mám všechny …"
"A máte ten rodný list?"
"Dyť řikám, že nemám, že mám potvrzení od vás, že jsem koupil …"
"Na našich stránkách máte napsané dokumenty, které bude potřebovat. Rodný list potřebujete."
"Ale já nejdu žádat o novou Lítačku. Já jen potřebuju tuhle starou, potvrzenou, nefungující vyměnit za …"
"Bez rodného listu to nejde."
"Já myslel, že když je tam napsáno, že …"
"Musíte mít ten rodný list."
"Tak to jsem špatně čet'"
Po marných pokusech ukecat slečnu jsem to vzdal. Já měl všechny možný papíry a potvrzení, ona měla svý pravidla. A já neměl rodnej list. Pomstil jsem se tím, že jsem při odchodu nepozdravil, čímž jsem jistě slečnu děsně vytrestal a předvedl se jako hulvát.
A u počítače jsem se vrátil ke čtení. Ano, je to na seznamu. Musím mít rodný list. A při výměně starou kartu s sebou.
Je to tam.
Holt jsem se furt eště nenaučil číst. Budu se muset mrknout do toho sarýho slabikáře.
Třeba tam najdu něco, co furt eště neumím.

chybovost sítě

Tahleta příměstská doprava, to je vynález. Ono tedy dřív kolem toho nebylo takovejch cavyků, ale je pravda, že dnes je doprava hustší. Tedy síť je hustší, spoje častější, trochu, a tím pádem je tu vyšší pravděpodobnost chyby. Zrovna za posledních pár dnů se ty chyby nějak začaly kumulovat.
Napadlo trochu sněhu - a hned bylo potřeba zachraňovat Kačku ze Lhoty, jelikož autobus nějak uvízl na cestě. Máme telefony a zvládli jsme to. MášikovnáHanička jela zrovna spolu s Matějem příhodně z města domů.
Další na řadě byl náš autobus. Ranní spoj jede příliš napřesno a vlak na něj nečeká. Tudíž když nasněží, autobus vlak nestihne - a Matěje jsem zachraňoval zase já.
Hned na to nejel vlak z Hlavního vůbec a já měl příležitost to celé popsat v samostatném článku o telefonu s kolečky minulý týden.
Další příležitost k záchraně byla den poté. Vlak do Prahy měl zpoždění nějakých padesát minut. Nuže: Matěj si v pokladně vyzvedl zpožděnku a já to zpoždění doháněl v autě. Stihli jsme to.
Zatím poslední záchrana v řadě byla včera odpoledne. Tuplovaná.
Nejdřív volal Matěj, že vlak domů má skoro hodinu zpoždění. Tak tedy obrat z Jesenice a vzhůru dolů do Modřan. Cestou volá Kačka: estli prý, tatínku, nepojedeš náhodou přes Vrané.
"No náhodou jsme skoro tam …"
Nabrali jsme i Kačku, které zase nejel vlak do Prahy a proto nestihla prohlídku a proto byla na hodině zpěvu dřív a proto teď musí čekat na autobus, kterej jede až za hodinu a …
… a tak si řikám, estli nejsou ňáký skvrny na Slunci nebo estli náhodou nemělo to zatmění Měsíce ňákej neblahej vliv na dopravu. Na první pohled to totiž vypadá, že ta chybovost dopravní sítě roste téměř geometrickou řadou.

zatmění Měsíce

Hurá!
Je jasno!
A proto tu máme jedno exluzivní olešké úplné zatmění Měsíce dnes ráno.

MoonEclipse_190121

rozfoukat mraky

Zapisuji si tu nejen události pozemské, ale i vesmírné. V tomto případě astronomické. Pročež pokud bude v pondělí ráno po půl šesté jasno, ten kdo vzhlédne k obloze, uvidí zatmění Měsíce. Je to úkaz častější než zatmění Slunce a už několikrát jsem si ho tu zapisoval, naposled vloni v červenci. Má to ale háček jako vždycky. Musí být jasno. Vloni nebylo a tak nejsou ani fotky.
Nuže je třeba tedy od neděle večer foukat a foukat a rozfoukat případné mraky, aby bylo na co koukat. Podrobnější údaje lze nalézt tady na stránkách
České astronomické společnosti.
Tož jasnou oblohu a hezké zážitky z pozorování!

divoké větry

… a vlk nabral vzduch, pořádně se nadechl a začal foukat. Foukal a foukal tak silně, až slaměnou chaloupku úpně rozfoukal …
Přibližně tak nějak to, myslím, bude v té pohádce O třech prasátkách. V našem případě to tak není … ovšem jenom z části. Tedy vlci tu nejsou, chaloupku nemáme ze slámy, ale to s tím rozfoukáním, na tom něco je.
Poslední týdny trochu víc fouká. Nu a jak tak fouká, volá mi minulý týden Kačka, že přišla domů, vrata jsou otevřená a nemůže je zavřít. Chvilku jsem se po telefonu snažil navádět Kačku správným směrem, avšak začalo být jasné, že se něco porouchalo. Ano, když už jsem byl doma i já, bylo jasno: vítr nám poškodil zavírání vrat. Protože už s tím mám z minulosti zkušenost, diagnóza je následující. Vrata při velkém větru fungují jako plachty. A protože plot není žádná plachetnice a nemůže nikam odplachtit, povolí to, co povolit může. V tomto případě ta síla větru asi rozlomila šnekové kolo pohonu.
Nu, a tak už přes týden zavíráme vrata dřevěnou tyčí, která je z té zdravé strany podepírá. Dneska má přijít pan opravář a podívat se, jak to bude řešit.
Tož tak.
Máme tu divoké větry, s tím se nedá nic dělat.

telefon s kolečkama

Taxikaření a zachraňování je naším denním chlebem. Nikoliv tedy za úplatu ani pod krytím nadnárodní společnosti anóbrž pro rodinné účely.
To proto, že bydlíme na konci světa.
Čas je položka stále mezi prsty mizící a nedá se navážit do pytlíku do zásoby, pročež ho tím taxikařením a zachraňováním šetříme i dětem. Ve většině případů zasahuju já a mám v hlavě (nebo spíš v telefonu) jízdní řády vlaků, které přijíždějí do Vraného navečer, kdy už nejezdí náš obecní autobus. Vlakem je cesta nejrychlejší a proto ho Matěj i Kačka (ta vyjímečně) používají nejvíc.
Jenomže jak Matěj roste, jezdí z města čím dál později a teď, když chodí na přípravku na střední školu, to prostě i při nejvyšším úsilí nestihne dřív než v 18:25 z Hlaváku, což už je po provozních hodinách obecního autobusu. Jezdím tedy pro něj,
jak už jsem si tu zapsal v prosinci.
Včera jsme byli opět domluveni na taxíku. Matěj mi ještě potvrdil, že už je v tramvaji a že jede dneska o chlup dřív, tudíž ten vlak stihne bez úprku.
Chyba lávky! Vlak nejede!
Dráhy posunuly jízdní řád a to dvojím způsobem. Jednak vlak vyjíždí dřív a to tak, že se to nedá stihnout a druhak to jede nikoliv z Hlavního, ale z Vršovic.
To je zrada!
A pak se spolehněte na ajznbón.
"Tak jeď tím dalším. Tuhle čtu 18:47."
"Ale ten taky nejede. V informacích mi řekli, že jede taky z Vršovic."
"Tady v jízdním řádu stojí, že …"
"Jede z Vršovic!"
"No jo … tak co s tím?"
"Kam mám teda jet, tatínku? Všecno to jede až za hodinu …"
"Tak jinak. Vem to z Hlaváku na Kačák a tam metrem stihneš ten vlak, co vyjíždí z těch Vršovic a staví na Kačerově v 19:04."
"Tak jo. Dík za radu."
"Jasně, přijedu pro tebe k vlaku do Vranýho."
Ve tři čtvrti volá Matěj:
"Já ti volám, tati, abys nebyl ve stresu."
"To nejsem. Stíháš v pohodě."
"Ale já jsem u pumpy u Kongresovýho centra."
"Ježkovy voči! Co děláš u pumpy?!"
"Ona mi volala maminka, jak jsem se jí nedovolal, a ona mě tam nabere. Ještě je tady v Praze."
"No to je skvělý!"
A tak se stalo, že včera taxikařila málaskaváHanička. Stihli jsme tu výluku, či co to je na dráze za problém, vykrejt z rodinnejch zdrojů během čtvrthodinky. Tady je potřeba zdůraznit, že v dobách, kdy nebylo o mobilních technologiích ani páry, by to nešlo. Ještě, že ty chytrý telefony máme.
Ovšem ani ten telefon nedokáže vlak úplně nahradit.
Poněvadž v Applu furt eště nevymysleli telefon s kolečkama, je potřeba tomu kápku píchnout.

výjimečnej sněhulák

Nebyla to s tím sněhem žádná sláva. Sice napadlo dohromady nějakých deset centimetrů, jenomže bylo teplo, do toho začalo i trochu pršet a po sněhu je veta. Naštěstí si Kačka s Matějem stačili postavit sněhuláka. Já ho tedy nestih' vyfotit, ale musím si ho tu zapsat, protože to byl sněhulák nad sněhuláky.
Matěj se rozhodl, že to tentokrát bude ten největší sněhulák vůbec. Vzal si na to štafle, aby vůbec dosáhl. Jenom nohy byly vysoký jako Kačka. A tak kouleli, stavěli a když byli v sobotu před obědem hotoví, pan stavitel pravil, že to špatně odhad. Že je ten sněhulák velkej moc a že tu hlavu nahoru vůbec nemohli unést a tak jsou obrovský nohy, velký tělo a malinkatá hlava.
Na to jsem se musel jít podívat.
To víte, nikam jsem se nevypravoval a tak jen v kraťasech a triku jsem šel obhlídnout, co děti postavily. Sníh byl rozbředlej a už pár metrů od zápraží mi to uklouzlo. Šikovně jsem to vybral a pokračoval dál po svahu za sněhulákem.
A na tom svahu už jsem to nevybral.
Tedy první skluz ano, ale napodruhý už mi podjely z kopce obě nohy a já sebou plácnul pěkně naplocho na záda. No musel to bejt pohled. Matěj volal, jestli jsem v pořádku, což jsem byl. Jen jsem si krapet varazil dech. Posbíral jsem se a šel blíž k tomu sněhulákovi. Byl vysloveně netypickej. A velkej. Jenomže mě tak nějak ta sněhová postava už dál nelákala. Sněhu jsem měl dost. S promočenejma gatěma a trikem jsem se dobelhal domů. Hezky opatrně, abych sebou nepraštil ještě popředu a nebyl vyválenej ve sněhu celej jak ten sněhulák.
Pěknýho postavili. Vopravdu úplně jinýho, než kdy jindy. Takovej tu ještě nestál. Natož pak abych mu já ležel u nohou. To se stává vopravdu výjimečně.

Přízrak čerstvě vypuštěný

V září loňského roku jsem si tu poznamenal, že se těším na Přízrak a že vyjde letos. A je to tady. Vyšel a už ho mám doma.
Musím přiznat, že po prvním prohlédnutí mě knížka komiksů trochu rozesmutněla. Nejsou v ní všechny komiksy, které mám z historie a které jsem čekal, že budu konečně mít pohromadě v knižní podobě. Dočetl jsem se, že však nebylo možné právě ty tři chybějící skenovat z originálů a proto nebyly do výběru zařazeny. Inu nešť. I tak je mám v jiném sešitu. Daleko důležitější je, že ty, které mám neúplné, jsou v knize v báječném provedení celé. A spousta dalších.
Je to náramná knížka pro čtenáře a milce starých komiksů. Zdá se, že se tímto skvělým počinem významně doplnila má sbírka našich komiksů, které porůznu vycházely a bylo opravdu těžké je poshánět a dát dohromady. Je to pro radost a tuhlec je porovnání, jak tenkrát vycházel v sobotní příloze Svobodného slova Přízrak a jak vypadá Přízrak čerstvě vypuštěný z tiskárny dnes:

Prizrak_190111

nové noviny N

Ono nebývá úpně častým jevem, že by našinec byl u počátku nějakých událostí. Pravda, občas se to stane a pak je třeba si to zaznamenat a zapamatovat.
Budiž mi tedy zapamatováno, že včera, to jest v pondělí 7. ledna 2019 mi přišlo do schránky první pravidelné číslo - tedy číslo jedna - nových novin N. Tedy ono se to jmenuje Deník N a v druhé půlce loňského roku startoval tenhle nápad po vzoru slovenského a našlo se tolik nových předplatitelů, že mohly začít vycházet i nové papírové noviny. A ty mi přistály včera ve schránce a dneska jakbysmet.
Jsem zvědav, jak dlouho tenhle počin vydrží. Bylo by fajn, kdyby napořád.
V každém případě to vypadá na nezávislou novinařinu zaměřenou na seriózního čtenáře. Žádnej bulvár. To ovšem přináší určitou suchost předkládaných zpráv. Tím nechci říct, že dámy a pánové z Nových novin N jsou suchaři. Spíš to bude tím, že berou práci vážně, chtějí informovat pravdivě a budovat nezávislý zpravodajský kanál placený zájemci o takové zprávy. Tedy pokud to vůbec v dnešní době jde.
Nuže - na jeden rok předplatné jsem poslal a zájemcem jsem. Noviny chodí elektronickou a teď už i tištěnou cetou až k nám do schránky.
Jest jim tedy přáti, ať to i nadále chodí takhle pěkně včerejškem počínaje. A třeba časem budou i kapánek šťavnatější, ty nový noviny N.

žádná virtuální

Týdenní pauzu v psaní jsem si naordinoval už hned na začátku roku. Ono jaksi bylo málo o čem psát a tudíž byl klid psaní. Netolik klid všeobecný, jelikož klid není nikdy. A tak se momentálně nacházím ve skladišti předmětů, jichž se mi v pracovně navršila taková spousta, že lze jen těžko najít židli, stůl a počítač. Nadchází éra velkého úklidu, což si nezávidím, ale jednou to přijít muselo.
Ovšem nejen úklidem živ je člověk a velkou vodu nečekáme, tudíž není kam spěchat, nikam mi to neuplave. Pročež je třeba si zaznamenat letošní dárek, který máhraváHanička dostala pod stromeček.
MáveseláHanička totiž psala Ježíškovi, že by si přála nějaký nehmotný dárek, což je v jejím případě jasné, poněvadž je furt na nějakým kurzu a workshopu. I stalo se a mápřekvapenáHanička našla pod stromečkem Čachtickou paní. Nehmotnou paní. Tím nechci napsat virtuální paní nýbrž naopak, velmi reálnou paní. Totiž hru.
Máme ty únikové hry rádi všichni. Ovšem tahle byla jiná, než ostatní. Nová a skoro opravdová. Pokud tedy může hra být opravdová. Asi bych tu neměl prozrazovat, jak se to hraje a co se při hře děje. Lze ale říct, že hned na začátku mě ve vězení připoutali řetězem ke zdi, což se mi ještě nestalo. I taková pouta můžou mít důležitou roli, ale proč zrovna já, že ano. No přece proto, že nenechám místo sebe připoutat nikoho jinýho, že.
Tož jsme začali hrát. Skoro ve tmě, já s řetězem na ruce.
Bavili jsme se výborně až do chvíle, kdy měl Matěj jako nejmrštnější odvážlivec někam vlézt.
"Já tam nejdu," pravil nejistě.
"Ale tam musíme."
"Ale já tam nejdu první. Tam někdo je!"
"A kdo by tam byl?"
"Nevím, je malej a je tam."
"Prosimtě!"
Vlezl jsem tam tedy já.
A vopravdu. Von tam někdo byl! To se nám ještě nestalo. Živej člověk ve hře. Nu což. Probrali jsme spolu s tím člověkem situaci a pokračovali dál. Matěj jako druhej, protože bejt první si netrouf, jelikož žádná virtuální ani nehmotná, avšak úplně opravdová a živá osoba tam byla.
Nu - prošli jsme nakonec všichni a hráli dál.
Hru jsme dohráli v dobrém čase a náramně se pobavili. A vůbec ne virtuálně.
Obzvlášť Matěj.