2017

účet

"Úcet, prosimvás," voláte na vrchního, když chcete zaplatit v hospodě. Když chcete zaplatit v krámě, účet dostanete rovnou a když chcete zaplatit něco na síti, účet si musíte založit sami. Ovšem když chcete s ostatními na síti komunikovat, musíte si taky založit účet. A tak má kdekdo kdejakej účet. Já mám taky spostu účtů. Jeden nemám. Ten na gůglu. Nějak mi vadí, že je takovej všeobjímající, univerzální … tudíž kdyby na to přišlo snadno prokouknutelnej. Prostě jsem si ho nezaložil a nehodlám to měnit. Dost mám jinejch účtů.
No jo, ale pan učitel má účet na gůglu. A pan učitel poslal tabulku, abysme si do ní vyplnili termín, kdy chceme přijít na konzultaci. A je to. Nemám účet, nemůžu vyplnit tabulku, nemůžu jít na konzultaci. Diktát médií.
Naštěstí mám účet například na woleschku, takže můžu panu učiteli napsat, že nemám účet na gůglu a že by bylo fajn, kdyby mi rezervoval příslušnej termín a sám mi ho vepsal do tabulky. Pan učitel je normální a termín mi ve své tabulce rezervoval. Takže dneska s Matějem na tu konzultaci jdeme.
Kdybych neměl ten jinej účet, ze kterýho bych moh' napsat, že nemám účet, to vážně nevim. Už ani Kačka nemá vobyčejnou žákovskou. Všude je všechno elektronický, všude jsou účty. Účtů je habaděj … ale nějak se mi z toho vytrácej ty lidi. Já například mám svý žákovský schovaný v šuplíku a vobčas si v nich čtu. V čem si budou číst naše děti? …a budou číst vůbec?
Ale jo, ty naše jo. Čtou už teď a baví je to. Ale účty už taky maj.

je vynikající

To jsem jel takhle v pátek ve svátek kolem rybníčka domů k nám a co nevidím, dole u hospůdky visí prase. Houf sousedů, kouřilo se z kotle - no zabijačka. Kde jinde taky, než na vsi. Že ano. O té naší olešské jsem nějak nevěděl a tudíž mě mile překvapila. Podívat jsem se ale nešel. Jednak jsem nebyl mezi zvanými a druhak jsem byl mezi zvanými na tu sobotní. Ke kamarádům do Ohrobce. Zrovna se to sešlo takhle po sobě.
Pan řezník už byl dávno na místě, když jsme v sobotu po ránu v půl deváté přijeli. No a začalo se. Ten úplnej začátek se odbyl den před tím a prase porazili přímo na statku. Na místo činu pak už dorazily jenom části již nachystané. A tak začal pan řezník porcovat. Maso ke skladování zvlášť, ostatní do velikého hrnce. Kotel jsme neměli, ale i tak to šlo rychle. Pan řezník se zkušeně otáčel a ostatní pomáhali, jak dovedli. Někdo pomáhal míchat, jiný přidával, já třeba špejloval střívka, další je pak pomáhali plnit tím, co pan řezník vyrobil. Nejdřív jitrnice, pak jelítka. Kupodivu se ani nikdo nepomazal krvavým prejtem, jako paní správcová nejdřív toho fintila podomka a pak i pana doktora. Ale veselo bylo.
Já například chytil dvakrát tu samou sklenici piva, co jednou letěla ze stolu, protože z lavice letěl soused, co si nešikovně sed' a tím svým pádem převrh' stůl, a podruhý letěla z jinýho stolu, co jsem jí tam postavil, aby už nesletěla, ale stejně jí druhej soused zase převrh'. V obou případech v ní kapku piva ještě zůstalo. Tak rychle jsem jí dycky chyt' - piva by bylo škoda.
No a mohlo bejt tak k osmý hodině večerní, když už zbejvalo jen míchat prdelačku k vystydnutí, aby nezkysla. To nám pan řezník prozradil, že se musí míchat, dokud nebude studená. Jinak prý zkysne.
Co vám budu povídat. Nezkysla. Je vynikající!

zabijacka_171118-2

zabijacka_171118-1

až na jádro

Až se vás zima zeptá … no však to znáte … snad aby se radši ani neptala, že ano. Ale kdyby náhodou na nějaký ty otázky došlo, zajel jsem si včera nechat spravit tu díru.
Ne, nemáme ve střeše díru, ostatně ta by se do servisu vozila dost těžko, ba ani v podlaze auta díru nemám. Zato ve skluznici ano.
Letos v březnu jsem si ji vyrobil na horách při poslední jízdě. Napsalo mi sice rakouské vedení sjezdovky, že je jim to líto, ale že mám smůlu. Že prej se na jejich sjezdovce na Stubaiským ledovci žádný armovací dráty, co koukaj ven ze země, nevyskytujou. Já to vidím jinak, já vod něčeho, co koukalo vprostřed sjezdovky a málem mi to utrhlo nohu, jaká to byla rána, mám díru v lyži. Až na jádro, jak pravila slečna včera v servisu. Ale že prý to dokážou opravit.
"Tak mi to prosímvás, opravte, ať jsou lyže zase jako nový."
"Uděláme velkej servis," pravila slečna a přijala zakázku a moje lyže.
Čímž mám na zimu vystaráno. Tedy co se lyží týče.

kukačka na knoflík

Vony ty novoty stojej za starou belu, říkávála teta. Ona to říkávala i jinak, ale mně se víc líbí ta bela. Kdo nebo co byla ta bela jsem se pochopitelně nikdy nedozvěděl, ale tak nějak vnitřně tuším, že ta bela stojí za prd. A některý novoty taky. Jako s tím novým telefonem. Pracuje na něm novej systém. Rychlejší, výkonější a je v něm víc starejch bel, co stojej za prd.
Je to takový mrmlání věčnýho nespokojence, to přiznávám. Jenomže dyž mě to šoupání víc vyhovovalo.
Totiž: když mi ráno zazvonil budík (tedy zakukala kukačka z telefonu, jelikož budík už mi dlouhý léta nezvoní, poněvadž mi ten rámus ráno způsoboval pokaždé šok z leknutí), takže když mi ráno normálně kukala kukačka, otočil jsem se na posteli a po paměti šoupnul prstem po displeji telefonu. Dycky jsem se nějak trefil a kukačka sklapla zobák.
Teď je tu ta novota.
Už se nešoupe, už se ťuká. Tedy stačí úspornější pohyb. Je to rychlejší, snažší, je to stejný, jako když jste zamačkávali knoflík toho starýho budíku, co na vás zvonil, jak na lesy.
A v tom je jádro pudla.
Ten budík jsem taky dycky těžko nahmatal a knoflík už vůbec ne, takže budík většinou spadl a zvonil dál na podlaze, já musel z postele, najít budík a umlčet ho. Ranní horror. A teď mě softvérový ynženýři zase nutěj hledat ten čudlík, co ho musím zmáčknout, abych zatrh' kukačce tipec. Knoflík na budíku se hledá těžko. Tlačítko na telefonu se se zavřenejma vočima nedá najít vůbec. Takže se musím podívat, kde to na mě svítí a v rozespalosti se trefit. To mě tak vyčerpá, že se svalím zpátky na postel a spím dál. Čímž se novej systém stává systémem, co mě nevzbudí a tudíž stojí za starou belu.
No a konečně tu je vysvětlení, proč jsem se k počítači dostal dneska až ve čtvrt na sedm. Protože jsem zaspal kvůli tej kukačce na knoflík.

nečekaně

Houdini byl kabrňák na všelijaká zmizení a úniky, ovšem nevím, jestli měl sluchátka. Možná sluchátka měl, ale nejvejš u telefonu, jelikož na přelomu minulých století byla sluchátka nejčastěji u radiostanic či v telefonních ústřednách nebo přivázaná na drátě ke zdi u telefonu. Z vlastnictví sluchátka utrženého ho už vůbec nepodezírám.
Tudíž se nedá předpokládat, že by ty moje sluchátka byla nějak příbuzná s proslulým iluzionistou. O to větší je to záhada. Kam ty zatracený sluchátka mohly zmizet?
Vozím je furt v autě, kdyby bylo potřeba. Občas potřeba je, tož je vyndám z přihrádky a použiju. Zrovna jsem je chtěl použít a nic. Sluchátka zmizela. Jako Houdini. Na rozdíl od něj se však sluchátka nikde neobjevila. Nejsou. Na žádném známém ani obvyklém místě se nevyskytují. Nejsou v žádné tašce, v šuplíku, v kape, nikde.
Zřejmě zmizela dokonale. A protože Houdini navždy zmizel před bezmála sto lety, není se ani koho zeptat, kam se tak obvykle sluchátka schovávají.
Jo, holt budu muset vzít jiný a počkat, estli se ty starý někde samy objevěj. Nečekaně. Jako ten Houdini.

sedm let starej ufoun

Sedm let jsme spolu vydrželi a furt to bylo dobrý. Jenomže sofvérový inženýři musejí taky z něčeho žít a tudíž pracují a vymýšlejí a na to jsme dojeli. Tedy já a můj sedm let starej telefon. Je pravda, že jsem ho ještě před dvěma lety mírně obnovil na o rok mladší model, ale pořád to byl ten krásnej starej nerezovej hranatej telefon. S příchodem nových systémů, které už na něj nejdou nainstalovat a vylepšených aplikací, které už na něm buď nechodí nebo pracují tak pomalu, že volat můžu až tak po minutě, kdy telefon rozdejchá souběh několika operací najednou, mi nezbylo nic jiného, než si koupit nový.
Pro skalní fandy to jistě není nic světaborného, už proto, že po důkladné analýze toho, co potřebuju, jsem zvolil rok starý základní model. Pro mě je to ovšem horká novinka. Překvapivě ten aparátek i telefonuje. A rychle, což byl pravý důvod, proč jsem si ho objednal. To ale nic nemění na tom, že z toho nákupu mám takový smíšený pocity. Jednak jsem rád, že všechno funguje rychlejc a líp, než na mém starém telefonu. Ba dokonce na ty písmenka líp vidím, protože je aparátek větší, což je ale právě ta potíž. Mně se tyhlety velký placky nelíběj. Jenže menší se nedělaj.
No jo, no, nic holt nejni, jak bejvalo.
Nezbejvá, než zavzpomínat na to, jak jsem hned první týden (zápis ze 17.9.2010 - nejdete ho v archivu) před sedmi lety zapomněl svůj zbrusu novej telefon v hospodě a když jsem se tam po pěti minutách s jazykem na vestě přihnal zpátky, už tam nebyl. Hledal jsem s panikou v duši a nic jsem nenašel. Načež přišel pan vrchní a ptá se, jestli nehledám nějakýho ufouna.
Vůbec mi to nedošlo: "Jakýho ufouna?"
"No jestli nehledáte telefon."
"Hledám, já tu nechal ajfoun."
"No dyť se ptám, estli nehledáte ufouna," smál se pan vrchní.
"Ježiš no bodejď, že hledám. Nechal jsem hu tuhle na stole."
"Tak to já jednoho mám. Jsem vám ho schoval ve výčepu."
"Jéééé …. moc vám děkuju. To ste mě zachránil!"
"Ale to nestojí za to."
"Ale stojí," děkoval jsem a obratem jsem skočil vedle do obchodu a donesl panu vrchnímu do hospody flašku. Sice to bylo jako nosit sovy do Athén, ale líp jsem tak narychlo vděčnost vyjádřit nedokázal.
Nu a od té doby jsme žili sedm let spolu.
Až do čvrtka.
Ve čtvrtek šel muj sedm let starej ufoun na vodpočinek. Jsem zvědavej, co veselýho zažiju s tim novym.

ve ztrátách a nálezech

Ve ztrátách a nálezech jsem jakživo nic nenalezl. Nutno dodat, že ani neztratil. Tedy v oné instituci za tím účelem zřízené. Ovšem na jiných ke ztrátám vysloveně neurčených místech ano. Tam se to ztrácí snadno a nalézá těžko. Nejsem v tom sám, pochopitelně.
Včera mi volá Kačka. S pláčem. Že už jí asi ujel autobus a že pan školník musel přeštípnout zámek u skříňky a to všechno proto, že ztratila klíče.
Co dělat. Kačka na mě počkala ve škole a já jí jel zachránit. Šli jsme do školy a tam to vzali pěkně popořádku pozpátku tak, jak Kačka odcházela ze školy až ke chvíli, kdy věděla, že klíče ještě měla. To bylo při zeměpise, říkala. Pak byla informatika a pa se šlo do šatny a pak nebyly ty klíče k nalezení. Říkala Kačka.
Samozřejmě že ve škole jsou ztráty a nálezy. A samozřejmě tam ty klíče nebyly. Dal jsem Kačce nový zámek ke skříňce, zamkli jsme ji a šli hledat. A tak jsem prolezl podlahu zaměpisné třídy, počítačové třídy, prohledal koše s odpadky, kontejnery na třídění, šatnu, v šatně podlahu, mezery mezi skříňkami, tan nepořádek nahoře na skříňkách, kam nikdo nevidí, prohlédl a prolezl jsem kdeco. Všechno, kam Kačka mohla ze zeměpisu jít a kde ty klíče mohla ztratit. Nic. Už mě napadala jenom nějaká zlomyslnost se schováním klíčů. Ani v žádné schovce nebyly.
Pomalu jsme se vraceli k zamčené skříňce s tím, že teda jdeme domů, že jsme klíče nenašli a že se budeme muset podle toho zařídit. Kačka odemkla skříňku novým klíčem a brala si věci. Jen tak pro pořádek jsem ještě nahlédl nahoru do poličky ve skříňce. Byl tam pytlík s věcmi na tělocvik. Za pytlíkem na tělocvik ležely klíče. Ty ztracené Kaččiny klíče. Celou dobu, co jsme je hledali, byly pěkně v bezpečí zamčené skříňky. A byly tam i před tím. Zřejmě i ve chvíli, kdy Kačka zjistila, že je nemá a nechala si přeštípnout zámek, jelikož ten klíč od toho zámku byl v té zamčené skříňce.
Inu tak. Klíče nalezeny, sláva veliká, Kačka zachráněna a ve ztrátách a nálezech se opět nenašlo vůbec nic.

Štefánikova 38

To jdu takhle ve středu přes Arbesovo náměstí a koukám, že je tu nějaké srocení lidí. Prošel jsem parkem a pokračoval dál k Andělu, kde jsme měl co dělat. A při cestě zpátky tam to srocení bylo pořád. Lidí přibylo a dokonce jsem zaslechl slova staropražské odrhovačky. A tak jsem se šel podívat blíž.
Byla to nějaká sláva. Cosi na zdi domu se odhalovalo, řečnilo se a zpívalo. A kolem se pohybovaly postavy v prvorepublikových kostýmech, páni v buřinkách, policisté v helmách - no jako z Hříšnejch lidí města Pražského.
"To bude asi nějaká legrační akce spolku za starou Prahu nebo tak něco," napadlo mě a pustil jsem tu událost z hlavy.
A co neslyším v rádiu (v sobptu to, myslím, bylo): že prý na Smíchově na domě ve Štefánikově ulici číslo 38 odhalili pamětní desku pana rady Vaňáska, takto předobrazu pana rady Vacátka, mé oblíbené filmové postavy z oněch jmenovanýchj hříšníků.
A bylo jasno.
Já tu slávu viděl, ale protože jsem pospíchal, ani jsem se nezastavil. Moh' jsem si to taky užít. No nic, až zas půjdu kolem, musím se na tu pamětní desku podívat. On pan rada byl přísnej, ale spravedlivej a pan Marvan ho zahrál náramně. No jo, ale to bylo tenkrát, když páni inšpektóři chodili v buřinkách a na čtyřku se jezdilo v Pragovce s plátěnou střechou. To bejvaly časy.

jedinej sport u nás na vsi

Tyhlety slavnostní premiéry …
Měli jsme jít včera všichni na jednu takovou. Jenomže Matěj a mápracovitáHanička nemohli, jelikož šli oba ležet. Jeden s nachlazením a druhej s migrenou. Zbyli jsme na tu slávu s Kačkou jen dva. A tak jsme přišli do promítacího sálu Na Perštýně a hned nás vyhodili ze třetí řady, že prý to je rezervované pro čínskou delegaci. Dobrá. Sedl jsem si dozadu, Kačka někam s holkama a ta třetí řada i další zůstaly nakonec volný. Delegace byli asi tak dva tři lidi.
Jeden z čínských delegátů a ředitelů čehokoliv si na úvod vzal slovo. A že prý je Čína ta tisíciletá říše a on že má Čechy rád a že je sečtělej a čet ty český světoznámý autory jako jsou Fučík a Kundera … To, myslím, netřeba komentovat.
Pak přišlo očekávané poděkování producentům a tvůrcům a nakonec že se teda mužem taky podívat, dyž už v tom dokumentu o čínským bojovým umění taky účinkujou ty naše děti.
A tak jsme se dívali. Dokument o rodině naší mistryně Zhai Hua, kterou spolu s jejími sourozenci učil její tatínek, kterého taky známe. O rodinných klanech a předávání jejich umění, o žácích u nás a o tom, jak se to naše děti učí. Jako pocta tatínkovi, který stále ještě cvičí wushu, to jistě bylo hezký. Hodnocení dokumentu mi nepřísluší a tak jen prohlásím, že ten kratičkej pětiminutovej štěk, kterým popsali v dokumentu činnost Tomášova oddílu byl nejlepší. A Matěj rozesmál kluky svým projevem na kameru, neboť prohlásil, že to wushu byl jedinej sport u nás na vsi a tak to zkusil a nakonec se mu to po sedmi letech líbí.
Hned potom byl konec a titulky, ve kterých naši taky byli, čímž bylo po tej velkej slávě. Jen škoda, že ten dokument asi neuvidíte. Prý ho prodávat na žádných nosičích nebudou, snad se prý bude vysílat příští rok na jakési kabelové stanici Kino Svět. Když jsem si ho chtěl koupit, oháněli se autorskými právy (což jsem nepochopil, protože právě ta by měla sloužit k legálnímu šíření díla, zejména jeho prodeji) a tím, že až to někdy někde někdo bude vysílat, tak si to prej můžu nahrát.
Tož tak.

jsem pěknej hrubec

Tak dlouho jsem si o to koledoval, až jsem se dočkal.
Tedy ne snad, že bych netušil, že překlad z německého Knebel znamená roubík, to pochopitelně vím, ale zajímalo mě, zda existují ještě nějaké další výklady. A protože rád poslouchám Prahu (to je původní, historický a daleko lepší název rozhlasové stanice, než politicky korektní probrněnská Dvojka), napsal jsem si před rokem o laskavé zařazení do pořadu, v němž se příjmení a jejich původ vysvětlují. Pochopitelně to nebylo hned. Takových zvědavců jako já je hromada a kdekdo by rád věděl, kde se vzal. Tedy kde se to jeho jméno vzalo. Musel jsem se ještě jednou připomenout, aby to nezapadlo.
A po roce se mi dostalo laskavého slyšení. A to doslova.
Letos 13. září se na mě konečně dostalo. Spojil jsem to i s dědečkem, čehož moderátoři využili, spojili to s dalšími příjmeními a na mě nezapomněli.
Nu a tady je černý na bílým, že jsem pěknej hrubec:
Příjmení Knébl se vykládá z německého apelativa Knebel, tj. „roubík“. Máme i české příjmení Roubík. Přeneseně to znamenalo také „hrubec“. Josef Beneš pak uvádí i motivaci z nářečního označení pro česnek (ve střední horní němčině knobelouch). Podle evidence obyvatelstva, kterou spravuje Ministerstvo vnitra, dnes u nás žije 86 osob s příjmením ve formě Knébl.
Tož tak.

lítací trampolína

Taková skládací židle je složená raz dva. Stačí sklapnout a je složeno. Když potřebujete složit trampolínu, je to na půl dne. Pochopitelně přeháním, ale ne zas tolik. Než vymotáte ochrannou síť ze základny, pak vyháknout prstenec, vyvlíknout ho, celé to rozšroubovat … a to vlastní trampolína pořád stojí nedotčená. Z napsaného jistě laskavý čtenář pochopí, že uklízet trampolínu na zimu člověka nijak neláká. Dokud tu existuje byť jen hypotetická neděje, že si děti půjdou ještě zaskákat, říká si našinec, že je pořád ještě čas.
Nu a v pátek jsem si říkal, že je vlastně pořád ještě čas.
A v sobotu jsem si pochvaloval, že tramplína je dobře postavená, že jí vítr neodfoukne. Celé dopoledne jsem si to pochvaloval. Skoro celé dopoledne. K polednímu se přihnal ten největší vítr. Zafoukal a odfoukl trampolínu. Zrovna jsem vyhlédl z okna, abych viděl, jak se zvedá a kutálí se do pole. Vítr si s tím čyřapůlmetrovým kolem na nohách pohrával a hnal ho po poli jako když kluci za první republiky na vsi poháněli tyčkou obruč. Koulelo se to celé až do chvíle, kdy se ulomila jena noha, pak další a potom už se tramplína zkroutila a po poli se hnal chuchvalec, který pomalu ztrácel tvar. Nakonec se to rozpláclo na zem, hromádka zůstala ležet a koukaly z ní kusy trubek. Do toho pršelo.
Nu což. Za chvilku ten vichr mraky rozfoukal, já si obul holinky a šel uklízet z pole zbytky sportovního náčiní. Po celé cestě byly rozházené pružiny, pak kus trubky, pak ulomená noha, na konci dráhy hromada železa, sítí, odrazové plochy, zbylých pružin …
No jo. Rozmontoval jsem pokroucený prstenec, odpojil ještě zbylá připojení k nohám a první jsem odtáhl odrazovou plachtu a síť, pak jsem do tašek posbíral z pole pružiny, nakonec jsem odtahal pokroucené a polámané nohy a rám.
Za humny je z toho hromada šrotu.
A to bylo pořád, že má skládání trampolíny čas. Takhle to bylo za dvě hoďky hotový. Akorát, že znovu z toho složit trampolínu už asi moc nepude.
I poučení se mi dostalo: když má foukat vítr, varování nejsou marná a každej ví, že trampolína docela dobře lítá.
Příště si na to dám pozor.
Večer se nad tím vším rozklenula parádní duha. Takže to vlastně dopadlo dobře.

Duha_171029

přeju barevné babí léto

Ve škole mají ředitelské volno a, ruku na srdce, volno si udělá hodně z nás. Ostatně proč by jinak takové svátky byly, že ano. Koneckonců začíná babí léto, které na sebe nechalo letos docela dlouho čekat, takže bude jistě hromada příležitostí, jak s tím volnem naložit.
Pročež tímto omlouvám svoji nepřítomnost zde na stránkách deníku. Pro pořádek si budu psát, bude-li co, papírové poznámky a když budou stát za to, něco z nich sem pak přepíšu. Nu a pro toho, kdo by měl zájem mít i přes to denně něco nového, se pokusím poslat nějaký ten obrázek
do telegrafické rubriky.
Tož veselé zážitky a barevné babí léto přeju.

... bez aut

Přišla v pátek kolegyně, že je ve Štefánikově ulici nějaká sláva nebo tak něco. Samej stánek, spousta lidí.
"To budou asi nějaký trhy," pravil jsem a byl zvědavej, co pěknýho se to na Smíchově bude dít.
Zvědavost pak přerušilo pracovní úsilí, ale ne na dlouho. Šel jsem si pro cosi na Újezd a vzal jsem to zpátky přes Kinských náměstí. No jo, vopravdu. Strážník tam stál před zábranou na křižovatce, u zastávky tramvaje nějaká stánky. Jdu tedy blíž. Vida: Den bez aut.
Stánky nejsou stánky, ale je to barikáda. Trh není trh, ale blokáda. Blokáda všech, kteří netuší, že zrovna tady bude dneska zavřeno. V parčíku u
pokutované sochy Tarase Ševčenka, který, na rozdíl od Járy Cimrmana, v Čechách nikdy nebyl, sedělo v začínajícím deštíku pod keři několik dětí zřejmě školkou povinných. Pěkně na křižovatce v dopoledním provozu odkloněném ze Štefánikovy ulice. V uličce na náměstí právě parkovala dvě auta a pan řidič z jednoho a paní řidička z druhého auta vystoupili a spěchali ke svým stánkům o pár metrů dál před Švanďákem, aby nabízeli ideu města bez aut.
Odpoledne jsem pak šel cosi zařídit k Andělu. Před Portheimkou stála řada nablejskanejch elektroaut, na pódiu kdosi řečnil o výhodách elektřiny, najmě pak elektřiny v bateriích skládacích elektrokol, co se vejdou do kufrů elektroaut.
... takovej normální den bez aut.
Panenkoskákavá!
Co je tohleto za potěmkiádu? Jak by se všichni ti strážníci, prodavači ideí, mobilní opraváři a dětičky dostali na místo jinak, než právě těma autama, proti kterejm teď tak sveřepě bojujou? Na kolech? V týhle zimě (13°C)? Nedělejte si ze mě srandu. Možná pěšky, pokud jsou místní. Většina autem, autobusem, v nejlepším případě tramvají. A jak asi dovezli ty stánky, plakáty, transparenty, zátarasy, ideje? Na kolech sotva. To možná tak ty ideje. Ale nedokážu si představit, jak Pražák veze vlastníma silama na tříkolový rikše stánek a zboží. To už ani v tý Číně nedělaj a maj na to nějaký vozítka, v tom nejlepším případě elektrický. A když už jsme u tej elektriky, jak laděj elektroauta s ulicema bez aut?
Tedy kdyby to celé bylo jen normální například "týden Smíchovské zábavy" vůbec by mi to nevadilo. Naopak bych uvítal Štefánikovu ulici hezky přeměněnou na pěší a zábavní zónu. Jenomže tyhlety akce proti něčemu, ale hlavně za propagaci vlastních výrobků pod praporem světového sjednocení, v tomto případě proti autům ve městech s propagací elektroaut, mi lezou krkem.
Tedy soudruzi dobroserové, já jsem zásadně a bez výhrad pro svět s autama. A samozřejmě i s kolama a s rikšama a s koňma a taky i s lidma. S normálně uvažujícíma lidma, co aspoň vobčas myslej.
Ti, kteří nemyslej, se můžou úplně klidně vrátit k pěšímu způsobu života, dyž se mi nebudou courat po zahradě.
… a takovej to moh' bejt hezkej potlach.

20MPx skener

Ve starejch šuplících člověk najde ledacos. Je ovšem ledacos a ledacos. Tedy staré mince a průkazky, případně rozbité hodinky, to je jedna věc. A druhá věc, to jsou staré negativy. Ve svitcích, pochopitelně. Je tu i pár diáků a dokonce i negativy nepoužité, tedy jen filmy. S těmi filmy už nic nenadělám - není je jaksi do čeho vložit. Ale ty exponované a vyvolané negativy, ty člověka lákají. Co je na nich? Jistě to nebude žádnej návod, jak přijít k pokladu, ale nějaká rodinná fotka, která byla zapomenuta a může udělat jednomu radost, by se najít mohla. Tedy vzniká otázka: jak ty negativy prohlédnout a případně i digitalizovat.
Co je na tom těžkýho, řeknete si. Máte pravdu. Nic. Ale všechno to stojí nějaké peníze a to se mi nějak nechce vynakládat už jenom proto, že nevím, co na těch negativech je. Samozřejmě je umím někam odnést a vyzvednout si buď kontaktní kopie nebo skeny, ale tak nějak mi přijde cena poněkud vyšší u zatím neprobádaného materiálu. Obzvlášť u tohohohle, který evidentně pochází z tatínkova kompaktního (tenkrát se tomu říkalo jistě jinak) foťáku. Jsou to doslova mizerné obrázky velikosti poloviny formátu kinofilmu. Tak co tedy s tím? Přeci si nebudu kupovat skener.
Pročetl jsem si pár diskuzí a návrhú podobně postižených majitelů starých negativů. A řešení se ukázalo býti snadné. Všechno to doma mám, jen to vhodně poskládat. I začal jsem skládat a za chvíli jsem měl amatérský skener libovolného formátu negativu s rozlišením 20MPx.
Návod je jako z kuchařky: vezmete stativ, fotoaparát, iPad, sklo z knihovny, něco na podložení a šikovně to sestavíte tak, aby rozsvícená obrazovka iPadu podsvěcovala skleněnou tabulku, na které máte druhým sklíčkem zatíženej negativ. Foťák vám visí hlavou dolů na stativu. Teď už stačí jen srovnat roviny, vyladit expozici, zaostřit a dálkovou spouští exponovat. A zázrak pusté amatérštiny je na světě! Ono to jde!
Nedělám si iluze, že výsledky budou srovnatelné s profesionálním skenerem, ale troufám si tvrdit, že skenovací šidítka do ceny tak pět, sedm tisíc tohle podivný monstrum na třech nohách netrumfnou.
Však posuďte sami. Tuhlec je ten můj skener mizerně vyfocenej třesoucí se rukou s telefonem:

skener

a tady je výsledek (tedy jeden z mála negativů velkosti 4x5 - to tatínkovi jistě někdo fotil na přání větším aparátem):

u-Olmru

příště rád a znovu

Měli jsme z toho takovej divnej pocit. Přeci jen Matěj běžel deset kilometrů poprvé. Nu a když se pořadatelé kápku nechali splést tím, že při malém běhu pro malé Matěj doprovázel na posledních metrech Kačku a nějak mu pípnul startovní čip a zařadil ho na poslední místo skupiny, bylo to to obzvlášť divné. I proto, že opravu sice pořadatelé provedli, ale tak nějak jemně naznačili, že deset kilometrů smí běžet jen závodníci starší patnácti let. A v tomto příadě to tedy jako neviděli, ale že by to bejt nemělo. Tak oba kluci - Jenda s Matějem běželi tak trochu na zapřenou, jelikož jim těch patnáct pořád ještě není. Ale běželi. Pan starosta slavnostně vystřelil ze startovní pistole a vyrazilo všech stotřiapadesát běžců a běžkyň.
Vydali jsme se za nimi, abychom jim trochu zafandili v klíčových místech trati. Stihli jsme je ve Lhotě a pak v Ohrobci. Kluci běželi náramně. Lehce, jako když běhají na tréninku kolem rybníka. A do cíle doběhli společně ještě v půlce roztaženého startovního pole. Jenom Matěj strčil přes cílovou čáru nohu dřív a tak má o sekundu lepší čas, než Jenda. Ani nevypadali nějak vyčerpaně. Prostě si jen poprvé zaběhli závod na deset kilometrů.
Máme z toho radost. Jakési předstartovní obavy se ukázaly jako zcela liché a Matěj pravil, že to bylo skvělý a že se těší na další závod a příště už rovnou a rád poběží tu desítku zas. Inu užil si to.
Tuhle je výsledková listina.

Brezanska10_170917

desítka

Tada na běhání mě jakživo nikdo neužil, to mi prostě nedělá dobře a doktor mi to zakázal - jak zní moje obvyklá výmluva. Pochopitelně mi nikdo nic nezakázal, ale běhat mě to stejně nepřinutí. Ostatní sporty občas vyzkouším a některé si i užiju. Ale běhat? Kdepak!
Kačka na to má stejnej názor. Ovšem Matěj, ten se nezalekne žádné výzvy. Teď se s klukama dohodli, že poběží Břežanskou desítku a to ne žádnej dětskej běh, kam jsem přihlásil i proti jejímu mrmlání Kačku. Matěj rovnou těch deset km. Že prej to zkusí. No to jsem vážně zvědavej. Desek kiláků už je docela dost, vloni běžel nějakou dorosteneckou kategorii, ve který ho předběh' akorát o několik let starší a několik hlav vyšší soupeř. Letos tedy zkusí projít opravdovým závodem. Držím mu palce a těším se už na to, jak bude vykládat, co všechno se při běhu přihodilo a co musí vylepšit a jak si to prožil.
Tož kdybyste se s Matějem chtěli poměřit, v neděli máte příležitost.
Tuhle je odkaz.

Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý ...

Eště je mám schovaný, říkával vodník Čochtan. Já toho mám schovanýho taky spoustu.
Například žákovský knížky. A v nich poznámky.
Jednu poznámku mám od paní učitelky Richtrové dokonce ve verších: "Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý … "
Člověk si v těch papírových sešitkách počte a zavzpomíná na ze současného pohledu idylické doby školní docházky. Idylka to tenkrát ovšem nebyla. To teprve teď mají děti tu skutečnou ideální školu, o které se promovaní pedagogové vyjadřují jako o zařízení, které musí děti bavit. Tenkrát ten názor zastávalo jen pár učitelů a ty jsme měli rádi nejvíc.
Dosti však nostalgie.
Žijeme ve věku bleskurychlých elektronických informací, které dojdou dřív, než je někdo napíše (což je opět parafráze jedné předscény pánů Wericha a Horníčka).
A elektronice padly za oběť i ty žákovský knížky. Včera jsme dostali další přístupové kódy, tentokrát do Kaččiny žákovský. Matějovu už používáme dva roky.
A je po legraci a po krásných veršovaných poznámkách. Za padesát let si naše děti už nebudou číst v krásných starých papírových sešitech krásné poznámky. Nanejvejš si budou z disku přehrávat skeny dokumentů s přístupovejma kódama. Jo, je to rychlejší, šetří to naše lesy, ale není na tom pranic hezkýho.

iPhone X vs. Auril

No jo, no, večer plný dárků je za náma a nastala doba nekonečných diskuzí a recenzí nadšených či odmítavých.
Pochopitelně. Včera večer našeho času totiž představila ta ovocnářská společnost svojí novou nabídku z vlastní zahrádky. Zvláště pak jedno superjabko bylo očekáváno tak intenzivně, že se o něm už dopředu všechno vědělo a marné byly naděje těch, kteří si v koutku duše přáli, aby to bylo krapet jinak. Patřil jsem mezi ně i já.
Každej ví, že v těch jabkách jedu už dlouhý roky a nedám na ně dopustit a současně každýho varuju, ať si je nekupuje, protože bude zklamanej, jak svázanej všema možnejma pravidlama ten systém je. Bylo to tak a bude to tak i dál. Výhody bezstarostného uživatelství jsou vykoupeny omezeními, která jsou pro svět vně jablečné slupky nepřijatelná. Je to na každým, ať si vybere.
Nu a já tu žehrám proto, že se už sedm let těším na stejnej hranatej telefon, co byl jedinej, kterej se mi doopravdy líbil a to i proto, že se dá postavit na hranu. Tahle vlastnost se od jeho následovníků už čekat nedá. Tož si budu ještě dlouho rozmejšlet, jestli to vydržím s tím pomalým, ale krásným staříkem nebo se budu honit za výkonem a nechám se každý ráno zdravit svým telefonem, jelikož mě pozná podle xichtu.
Zatím z toho mám smíšený pocity. Jistě, Tim Cook včera pravil, že je to budoucnost telefonu, ale mě tím nijak neoslnil. Já už před deseti lety pomáhal s odstraňováním chyb v Aurilu - opravdovém telefonu budoucnosti z Ondřejova románu Tušení podrazu. Mimochodem: doporučuju si knížku přečíst. Zjistíte, že při porovnání iPhone X versus Auril má nejnovější telefon budoucnosti k té budoucnosti ještě hodně daleko.

ve věži

Z pohádek či historických románů známe, že do věže se zavírali prominentní osoby jako například pricezny či vysoce postavení šizuňkové či potentáti. Obyčejnej Babinskej přišel do kasemat, nóbl uličník do věže. Možná proto, aby si uchoval jakýsi nadhled.
Dneska se do věže už nezavírá, dneska se do věže chodí dobrovolně. A do některých věží dokonce i na delší čas. Například na večeři. Zrovna včera se mi jedna taková přihodila. A musím tedy uznat, že jak na tyhle obchodní večeře moc nejsem, tentokrát se to vyjímečně povedlo vybrat. V Jindřišské věži je totiž útulno i přes nevelký prostor. A co navíc: pan kuchař to opravdu umí. Na rovinu: tohle je teprv čtvrtá restaurace, z těch, které jsem jsem kdy navštívil, kde se skutečně vaří dobré jídlo v tom smyslu, že to není jen na oko cosi extra, ale že je to opravdu extra znamenité. Takový srnčí hřbet … ale co vám budu mazat medu kolem úst. Zkuste si to sami. Chce to krapet si ušetřit a jednou tam zajít a dát si něco na ochutnání. Mají tam dobré všechno. A to, prosím, nedělám žádnou reklamu, je to tam celé nečekaně přívětivé a netváří se to jako past na turisty. I když by se to mohlo zdát, protože z věže se těžko utíká.
Inu tak: kdybyste někdy sháněli pro někoho dárek například ve formě gastronomického zážitku navíc ještě v neobvyklém historickém prostředí, tohle může být jeden z tipů, který nezklame.

vez_1_170830

vez_2_170830

hned po mně

Naposled jsem dostal vycinkáno, že se mi nechce vstávat - no, vlastně ani nevím kdy. Možná někdy ve školních letech. A včera.
Vyjádřil jsem totiž určitou rozladěnost, když jsem se dozvěděl, že návštěvu u zubaře mi mápečliváHanička nedohodla na normální lidskou dopolední hodinu, ale na sedmou. Tož tak, víc toho napsat nestačím. Jdu si pucovat chrup a za chvíli s Matějem vyrážíme. Matěj jde hned po mně.

chce to ještě palici

Na tu bryérku jsem ještě čas neměl, zato klín, ten už mám. Technologie pokročily a i takovej vobyčejnej klín je dneska děsně vychytanej. Ne dost na tom, že je kovanej z lepší oceli, že je kalenej a popuštěnej, aby byl tvrdej a současně i pružnej. On je navíc ještě zakroucenej, tvarovanej a vroubkovanej. To všechno proto, aby se dobře do dřeva zakous', aby se při zarážení točil, šrouboval a zvětšoval rozpor ve štěrbině a aby nevyskočil sám ven.
No funguje to parádně, co vám budu povídat.
Trochu jsem se bál těch kusů o průměru přes šedesát centimetrů z míst, kde se spojovaly větve, tedy se suky. Ty větve mají nějakých patnáct centimetrů průměr a při takovém objemu dřeva nebude snadný tyhle špalíky jen tak roztrhat. Pravda. Zkusil jsem to včera odpoledne a nejde to úplně lehce. Dá to práci a a občas musím ten klín vyndat a vzít to na jiným místě. Ale jde to. Dokonce se mi podařilo roztrhnout i ten největší suk v půlce.
Tož mám na nějakej čas práci. Ono to jde pomalu. Včera jsem stihl roztrhat jen dva špalky. Nu ale vzhledem k tomu, že to dřevo musí stejně ještě dva roky schnout, není žádnej spěch. A ten klín, ten vám můžu jenom doporučit. Mají ho u Fiskarsů a nadělá spousty práce. Jen to chce ještě pořádnou palici. Alespoň takovou čtyřkilovou, co mám já.

z čeho jsou bryérky

Žádný strom neroste do nebe, se říká. Pochopitelně se pořekadlo stromů vůbec netýká, jenomže já tu mám zrovna jednu příhodu se stromem, kterej to dotáh' až na střechu.
Totiž v jednom domě, kde máme kanceláře, je dvůr a na tom dvoře roste třešeň. Taková ta ptačí. Krásně kvete, hnízdí na ní straky a vůbec je to strom majestátní, protože skutečně nejvyšší větve dosahují až ke střechám okolních domů.
Tedy dosahovaly. Až do soboty.
V sobotu se ten strom svalil. Jen tak. Sám od sebe prostě spadl, vyvrátil se. Žádná velká škoda naštěstí nenastala. Až na ten strom. Mohl být vysoký přes dvacet metrů a kmen měl v průměru nějakých padesát, šedesát centimetrů, dole možná trochu víc. Škoda je ho.
Ptal jsem se pánů, co ho včera řezali a odstraňovali, čím to mohlo být, že se tak najednou svalil. Sami nevěděli. Že to prý může být podmáčením z minulých dešťů. To se mi nezdálo. Půda nebyla nijak zvlášť mokrá. Nu a pak jsme na to přišli. Když rozřezali i spodní část, bylo jasno. U země a i pod zemí byl strom z části ztrouchnivělý. Jádro kmene se skoro sypalo a v pařezu a kořenech byly vyhloubené cestičky od nějakých brouků či mravenců.
Strom tam stál už velmi dlouho, možná přes sto let, jistě od chvíle, kdy domy postavili. Domy stojí dál, opravují se, ale strom opravit nejde. Inu, žádný strom do nebe neroste. Škoda ho, řekl jsem si a jak ho tak pánové řezali, napadlo mě, že by mohl ještě posloužit. Dohodl jsem se a klaplo to.
Odpoledne jsem si strom, vlastně teď už jen dřevo, odvezl. Bude s tím spousta práce. Ty špalky můžou mít i přes padesát kilo a v průměru oněch šedasát a víc centimetrů. Ale rád se do toho pustím. Bude z toho pár metrů pěknýho dřeva. Už teď to můžou bejt tak dva kubíky. Holt když už dál neporoste, alespoň nás v zimě ohřeje.
Mimochodem, je tam i jeden hodně silnej kořen a mám takovej nejasnej pocit, že právě z třešňových kořenů se dělají bryérky, tedy ty, co nejsou pravé bryérky… no - budu si to muset naštudovat.

nemáme ušatý letadlo

Tak to křídlo zase Matěj zlomil. Lehoučký letadýlko prostě není dělaný na nějaký složitý kumštyky. Vyprávěl mi, jak to nešlo zvládnout, že to od začátku zatáčelo a pak už nebyla šance něco dělat.
No jo, no.
Zřejmě jak jsem lepil směrovku, kterou prý omylem ulomila Kačka, stalo se, že jsem jí nevlepil na přesně stejné místo. Po lepení už jsem to nekontroloval. Nu a znáte to: hlavně lítat! Předletovou kontrolu Matěj vynechává jako nadbytečnou a pak je nehoda jen otázkou času. Už to odchylku ve vzduchu prostě nevyrovnáte.
Ovšem mělo to celé pozitivní konec:
Jak jsem minule psal
o materiálu z Hornbachu, napadlo mě, že bych mohl koupit ten samý materiál, ale tlustší, tedy pevnější. Původní letadýlko je z 4mm desky. Zašel jsem tedy pro 7mm desku.
To byla první změna.
Druhá se přímo nabízela: místo stabilního výukového ušatého křídla udělám standardní rovné. Ale silněší, aby víc vydrželo.
Zkusil jsem to a Matěje jsem hned varoval: "není to vyzkoušený, musíme počítat s tím, že to nepoletí. Ale jestli to poletí, tak by to mělo zvládnout i základní akrobacii jako třeba přemet."
Udělali jsme tentokrát předletovou kontrolu společně, nastavili směrovku do nulové polohy (zatím pomocí vytrimování na vysílačce, ale správně = nastavením táhla v letadle to udělám později) a Matěj provedl první zkušební let.
Nejdřív si stěžoval na úplně jiné letové vlastnosti (pochopitelně), ale za minutku, za dvě už se s novým křídlem naučil. A pak si to začal pochvalovat. Na ukázku udělal i jeden přemet. Bez problému.
Ufff…
Tak to by bylo. Už nemáme ušatý letadlo, ale normální. A lítá dobře.
Teď je před námi další cíl: musím vymyslet, jak do tohodle lehoučkýho stroje nacpu ještě další servo a klapky … No, je to výzva, ale to je na "za dlouho". To možná bude chtít postavit úplně nový letadýlko…

Noir film bez pravidel

A to jsem si nafoukaně myslel, že mám jakýs takýs přehled o filmové tvorbě. Pochopitelně jen o její části a čistě všeobecně amatérský, nikoliv odborný.
Ani s takhle mírně nastavenými podmínkami však neobstojím před skutečnými filmovými hloubaly, archiváři a fajnšmekry. Prostě toho nevím dost, lépe řečeno nevím skoro nic.
Zjistil jsem to zrovna dneska, když jsem si četl můj oblíbený web -
Zónu pana Soukupa. Úplně jsem zasklil existenci filmového festivalu Noir Film, který už se léta pořádá na Křivoklátě. A to by nebylo až tak zlé. Nemusím přeci vědět o všech festivalech. Horší je, že při podrobnějším studiu programů z minulosti na mě vykoukly takové lahůdky jako třeba televizní film s panem Adamírou. Ministerstvo strachu se to jmenuje. Znám to jako rozhlasovou dramatizaci podobně jako Lidský faktor a občas to poslouchám. Lidský faktor právě s Jiřím Adamírou a Hanou Maciuchovou je báječně udělaná hra. A Ministerstvo strachu s panem Brzobohatým - to je taky skvělý - vážně z toho odkapává ten strach z toho, co vlastně bude … Nu a oni v televizi - tenkrát ještě československé - tuhleten román natočili zřejmě dřív, než vznikla rozhlasová hra. Už se po tom pídím, kde to koupit … asi to nebude tak snadný.
Je to báječná inspirace, tenhleten festival. Když to dopadne, pokusím se dostat na projekci další detektivky s panem Adamírou - Hra bez pravidel. Děsně se na to těším. A když mi to nevyjde, těšení bude jen o něco delší, jelikož jak jsem se dočetl, ten film vyjde - tedy vydají a pokřtí ho - právě na Křivoklátě na festivalu.
Báječné, pořád je na co se těšit a o překvapení není nouze.

letadlo z Hornbachu

Tak do třetice … říká se a zkouší se to znova a znova v dobré víře, že to jednou (například právě do té třetice) musí vyjít. Stejně jsme to zkoušeli s Matějem. To letadýlko, co ho mám uložený už nějakých, no … dlouho … může to bejt skoro dvacet let, bylo potřeba opravit. Důvody jsou popsány v květnovém zápisu tady. Oprava je snadná: udělat nový křídlo. No jo, křídlo, ale z čeho? V tom byl ten kámen úrazu. Vůbec jsem netušil, kde vzít tu hmotu, ze které to křídlo je.
První kroky vedly do modeláře. Pan modelář mi vnutil hmotu, ze které se to teď nejvíc dělá.
No…. Křídlo jsem udělal, ale nelítalo to. Bylo to moc těžký. A tak jsem hledal a pátral a vypátral, že by to mohl být materiál s obchodním názvem Depron. I šel jsem znovu do modeláře, tentokrát s názvem a vzorkem rozbitého křídla.
"To je určitě ono," pravil pan modelář a prodal mi další desku, ze které jsem opět postavil křídlo. Díky malé tloušťce byl materiál příliš ohebný a já musel znovu udělat křídlo celé potažené a: opět to neletělo.
Nezbylo než pátrat a pátrat - modeláři jsou takový tajnůstkáři a nic vám neřeknou, musíte si na to přijít sami - až jsem vypátral, že by to mohly být desky z extrudovaného polystyrénu, které se používají jako podklad pod tapety pro zateplení stěn. Zkusil jsem je v Globusu. Nic. V Baumaxu - taky nic. Až v Hornbachu! Tam jsem je našel. Baleno po osmi deskách za necelé čtyři stovky. Teď aktuálně se to jmenuje nomaplan. Na žádné modelářské konferenci se o tom nepíše. Ale důležité je, že je to přesně ono.
Tentokrát jsem křídlo postavil přesně tak, jak bylo původní a to ze stejného materiálu. Nu a hned napoprvé to Matějovi letělo bez problému. Tak to bysme měli. Do třetice. A žádnej modelář. Prostě stavebniny, Hornbach a za polovic. Jen holt vědět, kde hledat.
Tož včera odpoledne Matěj s novým křídlem žasl, jak báječně mu vynáší stoupavé proudy horkého vzduchu letadýlko do výšky a liboval si, jak skvěle mu to v tej termice lítá.
Inu na stavebním materiálu záleží. Desek mám na několik let dopředu a Matěj může lámat křídla, jak se mu zlíbí. Letadlo z Hornbachu opravíme raz dva.

brejle nemňoukají

Další záhada je na pořadu dne.
Brejle.
Pochopitelně každej ví, že bez brejlí se brejle těžko hledají. Proto mám po domě několik vrstev brejlí, který jsou k dispozici v případě ztráty brejlí. Tím se eliminuje neustálý nedostatek brejlí v jednom prostoru na úkor druhého. Pohyb brejlí ve vesmíru je náhodný a nedá se předem definovat. Nu a teď jsem ztratil ty jediný, co nejsou nahraditelný. A to ty u počítače. Ty jsou totiž jiný, než na čtení a protože jsou u počítače, jinde je nepoužívám, tudíž nepotřebuju náhradní. Jsem si říkal. A to byla ta chyba.
Ráno kamsi na zahradu zdrhla Cyrda, Max za ní. Přiběhli na zavolání, ale Cyria hned zase zmizela. A to je ten okamžik, kdy jsem viděl brejle k počítači naposled. Nejdřív jsem hledal Cyrdu, potom brejle. Cyrdu jsem nenašel, našla se sama a mňoukla za dveřma na terase. Brejle jsem taky nenašel. Možná proto, že nemňoukají.
Naprosto nechápu, kam mohly zmizet. Na žádném z obvyklých míst nejsou.
Nedá se nic dělat, zápis do deníku musím udělat s brejlema na čtení. A hned, jak to dopíšu, jdu hledat brejle.
Ale kam? Všude už jsem je hledal.

estli nejsou kouzelný …

Taky jste si vždycky říkali, jak že to ten chlap dělá, když nechá zmizet nebo objevit se, cokoliv ho napadne. Ano, kouzelníci se živí kouzly. Tak tomu říkají. V jiném oboru, ve kterém se pohybjí například pánové ze čtyřky v čele s panem radou Vacátkem, tomu říkají podvod. Ovšem kriminalizace kouzelníků není na místě. Naopak, jedná se o zábavu.
Mám kouzelníky rád. Ovšem vždycky mi vrtá hlavou, jak to ten chlap dělá.
Metody jsou jistě dobře střežené a nám obyčejným smrtelníkům můžou nanejvejš vrtat hlavou. Ovšem mám tu jeden případ …
Případ s kalhotama.
S kraťasama. Ty mají takové ty velké kapsy, do kterých se vám vejde všechno. Předevčírem jsem si ty kalhoty pobryndal nějakou červenou omáčkou, co na mě vytekla z takové té zamotané placky, co jsou v ní kousky masa a právě i ta omáčka. Hned jsem to dal do pračky. Kalhoty, ne tu placku, pochopitelně. A před tím jsem důkladně prohlédl všechny kapsy, i ty velké, zda-li v nich něco není. Nic jsem tam nenašel.
Kalhoty vyprány, následně vloženy do sušičky a vysušeny.
Tak.
A co je to za bílý chuchvalce!? Papír? Jakej papír? Dyť jsem ty kapsy všechny prohledal. Důkladně. Nic v nich nebylo. Ale tohle byl takovej tuhej papír, kvalitní, bělenej. Kde moh' bejt? V tý velký kapse! No jo, je to tam. Samej papírovej žmolek. Ale kde to bylo, když to tam před tím nebylo? A jestli to tam tedy bylo, co to bylo? Mohlo to bejt něco důležitýho? Vůbec nemám tušení.
Je to záhada. Nejdřív jsem nic nenašel a pak, když jsem to našel, jsem zas nezjistil, co to bylo.
Nejsem já kouzelník?
Nejsem. Leda snad ty kraťasy, estli nejsou kouzelný …

kdyby se vědělo jak

Že prej je to snadný, tvrdila máveseláHanička, že prej si to určitě musíme zkusit.
A tož jsme si to zkusili. To se prostě postavíte na prkno a jedete.
Ano, je to pádlovací prkno, děsně moderní vymoženost. Kačka už to zkoušela tuhle na rybníce a docela jí to šlo. Zkusili jsme to tedy na přehradě. Prken na vyzkoušení tam byla spousta a hned, jak jsme přijeli, bylo zábavné pozorovat, jak někteří jedou, jiní padají.
Matěj se toho hned taky chopil. Prostě na to vlezl, vzal si pádlo a pádloval. Chvilku v kleče, chvilku ve stoje. Tak, jak ho zrovna napadlo to vyzkoušet. MášikovnáHanička se ani nepřevlékla do plavek. Vylezla si na prkno a jezdila si v klobouku po přehradě. Oba se při jízdě ani nesmočili. Téměř salónní záležitost.
Udělal pár obrázků do archivu a šel jsem si pro jistotu převléknout plavky, jelikož jeden nikdy neví. V tomto případě jsem nevěděl oprávněně. Jen jsem si na to prkno stoup', už jsem byl ve vodě. Hned u mola.
Dobrá, nebudu si stoupat, kleknu si a uvidíme. Poodjel jsem kus od břehu a Matěj mi vysvětloval, jak to udělat, abych jel ve stoje. Matějovi se to radilo. Ten to všechno hned umí. Je šikovnej. Po mně, pochopitelně. Ovšem potom nechápu, proč já byl hned po těch jeho radách zase zpátky ve vodě, zatím co on dál vesele rejdil ve stoje po hladině.
Musí na to bejt nějakej grif.
Už mi to skoro šlo.
Skoro.
Asi tak pětkrát jsem sebou zase plácnul do vody. Matěj nepřestával udílet rady a všechny vedly jedním směrem: pod hladinu.
Inu tak. Zkusil jsem to, přehradu jsem přejel na šířku tam a zpátky s několika osvěžujícími přestávkami pod hladinou a když jsem slavnostně přistál zpátky u mola, pravila málaskaváHanička, že nesmím mít pokrčený nohy, že je musím mít napnutý, že to pak pude líp. Přisvědčil jsem, že to tak může klidně bejt a vyndal prkno na břeh.
Už jsem toho zkoušení měl dost. Až zas někdy příště.
Zatím mi stačí poznání, že by to šlo, kdyby se vědělo jak.

na_boardu

částečné zatmění Měsíce

Všichni si ho včera fotili. I já si ho vyfotil. Nad kopcem Ďábel. Tady je:

Moon_Eclipse_170807

70mm

Nechodím do kina často. Raději si dopřeju domácí pohodlí, ale připouštím, že veký plátno je velký plátno. Takže občas do toho stánku zábavy zajdu, jelikož mi to stojí za to.
Nu a Teď je zrovna čas, kdy to za to stojí, poněvadž je tu jakási nostalgická příležitost.
Totiž oni promítají film za sedmdesátky. Sedmdesátka je největší promítatelný formát z klasického filmového pásu. Tedy jde o "prastarý a prapůvodní" způsob promítání, který vymysleli bratři Lumiérové a mimo jiné je potřeba k promítání použít nejměně dvě promítačky, obrovské stroje, do nichž se zakládá celuloidový pás a které obsahují onen záhadný mechanismus pojmenovaný názvem maltézský kříž, který mění posuv plynulý na posuv trhavý, ale rychlý. 24 okének za vteřinu. Dnes tedy už není pás celuloidový kvůli bezpečnosti, ale pás to je a cuká sebou v promítačce. Nu a běžně se promítalo na film a šířce 35mm. Film o šířce 70mm byl vždycky něco extra. Chodil jsem na ty filmy do kina Alfa - vzpomínáte třeba na Létající Clipper? Ale to už je dávno a kina tohoto druhu jsou ta tam.
Dneska se promítá z disku.
Jenomže je ještě jedno kino v Praze, kde nevyhodili 70mm promítačky. A teď tam krátce promítají po dlouhých letech zase z pásu. Jen pro představu: televize "full HD" je asi tak čtvrtina rozlišení "4K", což se dneska děsně nosí. To se promítá i v kinech. A políčko filmu 70mm širokého má rozlišení srovnatelné s 12K - tedy s 12ti tisíci puntíků na jeden řádek. To je bratru třikrát tolik, co běžně promítané filmy. Navíc film Dunkerk mě zajímá.
Tož jsme si řekli s Ondřejem, že na to půjdem. Ale do 70mm kina to chce jít mírně od středu jeviště dozadu doprostřed. Lístky tohoto druhu byly k dispozici až dnes ráno, tož jsem je po síti koupil.
A teď přichází pointa.
Spoustu chvály tu pěju na 70mm film. Ale organizace, která to zajišťuje, chválu nezaslouží. Jediné, co se mi v mailu po zaplacení vstupenek objevilo je potvrzení, že jsem zaplatil. Vstupenky samotné se mi neobjevily, ani jejich obrázky. A že prý si mám zajít do kina to celé potvrdit, aby nedošlo k omylu. Zatracenej šlendrián.
No, aspoň, že ta sedmdesátky promítačky nevyhodili.

ale ty návody

Lovit v kalných vodách je dycky potíž. Když máte v rybníku na zahradě kalnou vodu, je to potíž dvojnásobná, jelikož jednak nevidíte, co kde plave a potom máte práci z té kalné vody udělat vodu čirou. Na to je víc metod, jedna z nich je UV lampa. Mám ji. Tedy přesněji řečeno: mám je. Kalnou vodu i UV lampu. Zdánlivě to k sobě nejde, poněvadž máte buď jeno nebo druhé.
V mém případě to jde.
Totiž ta UV lampa ve filtru od začátku zlobí. Celé dva měsíce vyhazuje jistič. Už mi to nedalo a řekl jsem si, že teda bude špatná zářivka a koupím novou. Po rozebrání lampy bylo najednou všechno jinak. Ona v té lampě byla voda tam, kde být nesmí. Tedy uvnitř trubice, v elektroinstalaci a vůbec zateklo to všude. Z montáže byl špatně nasazený těsnící O kroužek a přes něj se to kolem šroubení a pod přírubou dostalo, kam nemělo.
Zařízení je od května nové, tedy reklamace.
Musím říct, že se můj oblíbený a dlouholetý dodavatel věcí kolem potůčků a rybníčků zachoval statečně a slíbil pomoc a vyřešení problému.
Ale.
Vždycky je nějaký ale.
"Ale my máme přeci v návodu, že ještě před instalací to máte zkontrolovat."
"Jsem to zkontroloval."
"A rozebral jste trubici a těsnění a zkontroloval, jestli je všechno správně smontovaný a jsou tam těsnění a neteče to?"
"Ježkovy voči! Copak mám u novýho zařízení dělat zkoušku těsnosti a součástek?"
"Máte, je to v návodu."
"No to snad ne. Dyť to je stejný jako bych měl u novýho auta celý auto rozebrat a mrknout se, estli jsou písty ve válcích."
"Jak je to u auta, to nevím, ale my to máme v návodu …"
…!
Nestačil jsem zírat. Chvilku jsme si ještě povídali a protože druhá strana byla kromě této absurdní myšlenky vstřícná, dál jsem do toho nešťoural. Ostatně laskavost dodavatele se projevila i tím, že sice sprásknul ruce nad tím, že jsem uříz' vidlici na elektrické šňůře a nahradil ji vlastní, novou, nepoškozenou, ale pak řekl, že tohle neslyšel a že se ozve, až bude mít k dispozici náhradní trafo s paticí zářivky. Tedy jak říkám: jsou to lidé laskaví a vstřícní … ale …
… ale ty návody, to teda vážně nevim.

jak zlomit čerpadlo

Ponorné čerpadlo se, jak už z názvu lze usoudit, ponoří a čerpá. Někdy. Jindy se ponoří a nečerpá, což znamená, že je třeba přidat další přívlastek k názvu čepadla. Rozbité.
Chvilku jsem se to moje staré čerpadlo snažil opravit, ale bylo složité do něj proniknout, tedy jsem koupil to samé po deseti letech znovu. Ono je fakt spolehlivý. Takovou dobu sloužilo a jestliže se vyrábí i teď, po letech, znamená to, že ho lidi kupujou a tudíž se neosvědčilo jenom mně.
Jenomže to starý má motor v pořádku, akorát někdy běží a jindy neběží.
Zavolal jsem výrobci, jestli nemá nějakej grif, jak se dostat dovnitř. Ony jsou tam na tom krytu takové zvláštní šrouby s trojramennou drážkou. To jsem překonal. Koupil jsem si tuhle ve Zvoli správné nástavce ke šroubováku a kryt šel snadno dolů. Pak ovšem nastal ten problém. Dál to rozdělat nešlo. Popsal jsem tenhle problém panu technikovi od výrobce a on mi vysvětli, že:
"To musíte ten gumovej kroužek kolem krytu potřít volejem, ale takovým, co na něm doma děláte hranolky, ostaní tu gumu rozleptaj…"
"Aha, já myslel, že je to gumou zalitý, a von je tam kroužek…"
"Ano, kroužek je tam. A až to bude namazaný, tak se to čerpadlo pokusíte zlomit."
"Zlomit? Čerpadlo?"
"Joko zlomit. Ono se doopravdy nezlomí. Jen se vám podaří uvolnit ten těsnící kroužek a motor je venku. Pak už uvidíte sám."
"A to je jednoduchý. Děkuju za návod!"
Tak jsem to včera zkusil. Namazal jsem kroužek a zlomil čerpadlo. A vono jo! Vono to šlo!
Rozmontoval jsem to, opravil spínač, vyčistil kontakty, vyzkoušel jsem to - a motor se točil. Celé jsem to složil zpátky a - čerpadlo se netočilo!
Tak. Zlomený to mám, rozmontovaný to funguje a složený to zas chvilku de a chvilku ne. Bude v tom jinej háček. Budu to muset eště jednou zlomit a podívat se, kde je chyba. Ale to až zas někdy.
Teď už to bude snadný, teď už vím, jak to čerpadlo zlomit.

na pouti

Ono teda v sobotu opět lilo jako z konve, ale nám to nevadilo, jelikož jsme zrovna dopoledne a pak navečer mezi šestou a devátou byli pod střechou. Ovšem odpoledne nepršelo a to jsme pod střechou nebyli. Naopak. Chvíli jsme jezdili, pak jsme lítali a točili se, ba i stříleli a i sudy jsme váleli. Kde? No na pouti ve Zvoli přece.
Tuhle je k tomu dokumentace:

P7151096

P7150121

P7150188

P7150169

P7150382

pro budoucí pamětníky

Tak. A zase jeden školní rok končí. Tenhleten rok je takovej trochu víc zlomovej, protože jsme se s mouveselouHaničkou v minulosti rozhodli, že už dál nebudeme pokračovat v zásobování školních lavic a tudíž nemáme v záloze žádného budoucího prvnáčka. Nu a ten páťák, tedy vlastně páťačka, včera se spolužáky zahrála divadlo na Akademii, teď ještě spí ve škole, protože tuhle školu je potřeba si užít až úplně nejvíc, co to jde, no a zítra dostane páté vysvědčení a po prázdninách už bude v jiné škole.
Po sedmi letech přestáváme být přímými účastníky školního dění ve Zvoli. To ale neznamená, že bychom se do té naší školy neměli vracet. Naopak. To je totiž vůbec ta nejlepší škola, kterou by si určitě každej přál. A my měli to štěstí, že jsme právě celých těch sedm let mohli být spolustrůjci školního života na vesnici, kde se s každým známe a podnikáme společně kdejakou taškařici, protože právě takhle je to správně. Tedy ty základy jsme společně s paními učitelkami vybudovali a teď už je na čem stavět.
Nu a tak loučení se školou bylo veselé, divadelní. Kačka se zase předvedla, jelikož jí ta pusa jede jako šlejfírna. I Matějovi, už zkušenému sedmákovi, se to líbilo a i on byl rád, že mohl zavzpomínat, jak hráli divadlo o Akademii oni. A se stejnou paní učitelkou. S tou nejlepší. S Marcelou.
Inu, na těchhle koncích je nejhezčí to, že hned po nich to zase znovu začíná a že se k nim můžeme vracet a vzpomínat, jak byly fajn.
A vida. Už i ten Matěj je pamětník. Tož tuhlec jednu fotku z Akademie, která je pro Kačku, budoucího pamětníka:

AKADEMIE_170628

na třináct let

Ano, přijeli. I bez relativity vzato za méně, než 24 hodin. Pánové vyložili hadice, kompresor, prodlužovačky, nářadí a pustili se do do čistění té naší studny.
Docela se divili, že těch třináct let to nebylo potřeba vyčistit a dvojnásob se divili, že je na víku vrtu ještě jejich původní zámek, od kterého nemám klíč. S tím jsem počítal a podal panu studnaři rozbrušovačku. Jinak to nešlo. Takže studna otevřena, čerpadlo vytaženo, čistící injektor vsunut a už to začalo probublávat. Nejdřív čistá voda a pak ty usazeniny. Nějakou dobu trvalo, než bylo to nejhorší pryč. Pak pánové udělali smyčku, tedy, co bublalo ven, bublalo zpátky dolů, dovnitř. Aby se to co nejvíc dole rozmíchalo a rozrušilo. A pak zase ven. Po nějaké době už začala téct voda téměř čistá. Nu a to byla práce téměř u konce. Ještě vyčistit filtr a bylo možné to celé zamontovat zpátky a provézt zkoušku.
Zkouška proběhla na jedničku a za nějakých dest minut už z hadice tekla čistá voda, jako na začátku.
"Tak to máte čistý," pravil pán.
"Copak čistý. To bylo i před tím," povídám.
"Tak proč jste si nás volal?"
"No přeci po těch třinácti letech a taky a hlavně proto, že se zanášel ten filtr."
"No to jo, to vono pak může vodejít i to čerpadlo. Takhle máte zase na nějakou dobu pokoj."
"Taky si to tak představuju. Na třináct let."
"Noooo …"
"Ale jo. Za třináct let se zase uvidíme."
"Tak to nevim," děl pán, "to možná už nebudeme dělat … já teď jedu za vnukama …"
"Ale třeba budem," opáčil ten druhý pán, "dneska se ten důchodovej věk furt prodlužuje."
"V každým případě děkuju. A třeba za těch třináct let …"
Pánové odjeli a máme čisto.
Asi tak na třináct let.

Bing, beng, bong

Komedie nebo ještě lépe parodie, to je zaručenej trhák, to se nemůžete splíst. Pochopitelně musíte zvolit dobrou komedii a nesmíte to zvorat. Ostatní je na vás a na divácích.
My, diváci jsme přišli a HROB (Herecký Roj Ohrobeckých Buditelů) své patnácté výroční představení samozřejmě nezvoral. Naopak, bylo to famózní.
Tentokrát Jarda zvolil právě tu parodii. Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Znáte ten film. Určitě ano. Je to tam samá mrtvola, gangsterskými partami se to tam jenom hemží, protivná bytná Haringtonová do všeho vleze a Sabrina nakonec uloví George, jelikož je chlap, což dokládá skutečnost, že umí udělat Hu Hu koktejl a pak ty právě ty mrtvoly, co na něj pořád vypadávají ze dveří a ta hromada postřílenej gangsterů v garáži. Miliónový šek je znovu na světě (Máš-li bol, vem Harmol!) a potlesk burácí letním večerem.
Báječná taškařice to byla a kdo nepřišel, přišel o moc.
Tuhlec je pár obrázků, jako doklad toho, že i komiksové bubliny mohou být součástí divadelního představení. Tedy když se to umí.

BING

BENG

BONG

klub po prázdninách pokračuje

Tak včera bylo poslední promítání letošního školního roku před prázdninami. Ten můj filmovej klub čítající v podstatě jenom paní učitelky, které filmy mají rády, se znenadání rozrostl i o místní komunitu filmových … no, nadšenců bych si snad ani netroufl říct. Spíš sousedů, kteří si tak nějak přijdou popovídat a když už by si měli hledat nějakou záminku k tomu, aby se sešli, může to být i film.
Jsem tomu rád. Vlastně díky této účasti, kterou spískala velitelka celého kulturního zařízení, to vypadá, že budem v klubovém povídání a promítání pokračovat i po prázdninách. Po promítání mě zaskočila otázkou, co bude po prázdninách. Neměl jsem to nachystaný. A tak jsem střelil od boku:
"A co takhle Amarcord? Felini? To by se vám mohlo líbit. To je vo dospívání, vo dětství, vo tom, jak se prvně seznamuje se ženckejma … když na vás tak koukám, to by snad šlo, ne?"
Kupodivu jsem se nedotkl jemnocitu mých budoucích klubových diváků a návrh byl přijat.
Inu, vypadá to, že filmový klub možná bude mít pokračování i po prázdninách. To bych měl radost. Kdybych si diváctvo vychoval, mohlo by třeba jednou dojít i na Tarkovského … ale to je ještě příliš vzdálená budoucnost. Teď mi musí stačit naděje, že se po prázdninách sejdem zas.

tři v jednom

Nakopla mě dcera!
Jo, nakopla. Ovšem dcera divadelní a před premiérou. Poněvadž nejsem divadelníkem, vlastně do pátku jsem nebyl a teď bych možná mohl patřit mezi ty elévy či kandrdase, co to teprv zkoušejí, nevěděl jsem, že se kromě poplivání a zlámání vazu ještě nakopává. Abych to nepokazil, nakopl jsem jí taky, čímž jsem jí potěšil, neboť si tím Mastílková, čili moje dcera mohla být jistá, že to dobře dopadne.
Než to dopadlo, muselo se nedřív začít a se začátkem se muselo počkat, poněvadž lilo jako z konve. Zrovna před osmou se spustila průtrž. Ale trvala jen deset minut.
Tož deset minut po osmé jsme začali.
Užívali jsme si to. Já to zvojtil jen dvakrát, ale hned jsem si to zas sám posadil zpátky na koleje, jelikož nápovědu jsem neslyšel. Pár drobnůstek tam možná kikslo i ostatním v textu, ale na to, že jsme to hráli poprvé mezi kulisama, protože včechny zkoušky se odehrávaly jen tak "na sucho", jsme to zahráli téměř dokonale. Pokud tedy o dokonalosti lze v tomto případě vůbec mluvit.
Dokonce jsme slyšel i smích a nakonec byla děkovačka celkem třikrát, což v nově začínajícím dešti, který nás nechal dohrát téměř do konce, bylo úplně báječný. Snad jen prý kdosi z těch necelých tří stovek lidí vzadu mrmlal, že když je to z půlky německy, že tomu nerozumí. No, bodejď, v tom je právě ten vtip, vysvětlovali mu prý ti okolo.
A tak jsme si zažili tu necelou hodinku slávy i se smíchem a potleskem. A na mou věru, je to fajn pocit. Jen škoda, že to by zároveň premiéra, repríza i derniéra - tedy tři v jednom, jak se dneska často říká.
Nuže, teď už začínám tušit cosi o těch prknech, co prý mají znamenat svět. Něco pravdy na tom bude.

Tuhle je fotka z poslední úpravy fousů. Byly mi holt dlouhý, tak je bylo potřeba zkrátit. A dobře to dopadlo, ucho mi zůstalo na původním místě bez jedinýho šrámu.

fousy

generálka

Včera byla generálka. Já nikdy nebyl na vlastní generálce, takže jsem to měl poprvé. Sešli jsme se všichni, co spolu hrajeme, měli jsme kostýmy, skoro všichni a skoro úplný. Chvilku jsme ladili ještě jednu verzy hymny a když jsme se tak nějak shodli na tom, jak by měla definitivně vypadat, pustili jsme se do toho.
Řeknu vám, že mi není úplně jasný, co nás vede k tomu, blbnout ve volným čase právě tímhle způsobem. Možná je to taková ta zvědavost poznat, jestli člověk dokáže blbnout i na veřejnosti. To se ostatně dozvíme dneska večer. Včera to docela šlo, i když publikum nebylo žádný, jelikož jsme generálku měli ve škole, shodou okolností zrovna v Kaččině třídě, jelikož právě tam je piáno. Takže jediným publikem byl Jan Ámos, který normálně shlíží na děti jako učitel národů. Tentokrát shlížel na nás a určitě se musel bavit, tedy pokud mu nechybí smysl pro humor. Musel nějakej mít, protože na tý zdi vydržel viset celou dobu, co jsme hráli. Počítám, že kdyby to bylo vopravdu k nekoukání, radši by spadnul, a poněvadž nespadnul, že to ke koukání bylo. Z čehož usuzuji, že to máme požehnaný a můžeme s tím mezi lidi.
Tak nám dneska večer držte palce, teda pokud se rovnou nepřijdete na tu taškařici podívat.

program na zítřek

Abyste nebyli nijak škodný, tuhle je program s tím textem, co jsem si předevčírem poznamenal:

PROGRAM Hymna v5

vynucená pauza

Teď už vyjel z Olomouce a míří do Přerova. Ten balíček, co jsem ho včera s těžkým srdcem odevzdal na poště.
Nezbylo totiž, než zabalit objektiv a aparát do bublinek a poslat ho co nejrychleji do opravy. Nějak se mu nechtělo ostřit. Jeden z objektivů si postavil hlavu a žije si vlastním životem nezávislým na mém přání.
Já si například přeju zaostřit na čarodějnici v pohádkovém lese a on zaostří na šišku. To neznamená, že by se čarodějnice během pózování proměnila. To znamená, že si objektiv dělá, co chce.
Konzultoval jsem to nejdřív na dálku s odborníky ze zákaznické podpory, ale ani zaslání vzorových obrázků nepomohlo. Nejlepší prý bude poslat to do servisu.
No je to jako poslat děti samotný někam na prázdniny. Nevím, jak tam dojedou a nevím, co přesně tam budou dělat. Pochopitelně, že cesta i dopravce jsou předem známy. I program na místě má člověk k dispozici, ale jak u toho našinec není, má vždycky takovej nejistej pocit, jako že se děje něco, nad čím nemá úplnou kontrolu.
Ale není zbytí. Děti si prázdniny užívají rády obzvlášť bez rodičů a aparátek musí do servisu, když neposlouchá, jak by měl. Holt musím věřit odborníkům.
Jisté uspokojení skýtají informace z trasování zásilky, kde, jak se zdá, probíhá všechno podle plánu a balík je podle všeho v pohybu tím správným směrem.
Tož tak, na chvíli mám pokoj od focení. Alespoň bude čas na zpracování čerstvých obrázků, které jsem zatím nestihl pro nával jíných dodělat. Má to tedy, zdá se, i své výhody, tahleta vynucená pauza.

nejznámější písnička ve Zvoli

Kulatá výročí jsou, mimo jiné, příležitostí k oslavám a ke vzpomínání. Sousední Zvole slaví letos 750 let a tak si kdosi vzpomněl, že by se k takovému výročí mohlo hodit i nějaké to ochotnické divadlo. Slovo dalo slovo a Jarda dal dohromady další soubor. Nový, mimo ten svůj základní, který bude hrát až za čtrnáct dní. Ale o tom za pár dnů. Teď hraje ten nový, do něhož mě uvrtal. Pojmenovali jsme si ho si Štrózok a tím představením připomeneme i další výročí.
Totiž, že před 220 lety se poprvé v našich krajích začala zpívat hymna. Ano, tehdy to byla ještě nenáviděná Císařská, později Rakousko - Uherská hymna, používaná habsburskými mocnáři a v Čechách známá jako “Zachovej nám hospodine”. A to už byl začátek konce habsburské monarchie, který ale tenkrát zatím ještě nikdo netušil.
Hymna se vyvíjela, měnila spolu se změnou panovníků, až konečně změnila svojí podobu úplně stejně jako naše země, která přestala úpět pod Habsburky, jak se s oblibou tvrdí dodnes.
Naše, česká hymna, která vznikla v Josefských kasárnách Rakousko - Uherského 28. pěšího pluku (která dodnes stojí na Náměstí Republiky v Praze a je z nich obchodní centrum) a jejíž původ máme všichni jistě v dobré paměti ještě ze školních lavic, je poněkud mladší a své výročí bude slavit až za rok.
Přesto právě českou hymnu rádi použijeme při téhle slavnostní zvolské příležitosti v našem divadelním kuse, ve kterém si dovolujeme předložit jiný a hlavně žertovný pohled na možný vznik naší nejznámější písničky, která je o necelých čtyřicet let mladší, než její kolegyně ze starého mocnářství.
Tož se přijďte v pátek 16.6. ve 20:00 hodin podívat. Přeju veselou zábavu při vzpomínání na to, jak to možná mohlo být …
Informace o místě konání a další podrobnosti jsou na zvolském webu: www.zvole.info

slalom na rybníce

"A čí to vlastně byl nápad?", ptal jsem se Filipa, takto čerta z loňského zápisu, kde jsem popisoval, jak vás dnes moderní čerti volají až do auta.
"Můj. Voni už to chtěj pět let udělat a jak jsme vo tom letos vo Masopustu mluvili, tak jsem řek, že to udělám, že stačí dohodnout datum."
Takhle jednoduché to bylo. Datum bylo dohodnuto na sobotu, 10. června. V devět ráno už bylo vše u rybníku připraveno a v krátkém čase začaly historicky první Zvolské závody kanoí. Nebo tak nějak se to jmenovalo.
Na rybníce před školou byly vytyčeny (doslova, tedy tyčemi do dna rybníku zatlučenými) dvě trasy. Závodní lodě nachystány (rozuměj takový ty laminátový kanoe, který má každej vodák doma už celý věky), stanoviště organizátorů, časomíra a pípa pod jedním stanem. A jelo se. Každej, jak uměl.
Kačka například jakživo na kanoi nejela a tak jí Honza vzal na první seznamovací jízdu jako háčka. Líbilo se jí to natolik, že když dorazila kamarádka, Kačka se pasovala na zadáka, holky si daly jednu zkušební jízdu a pak už jen čekaly na ostrý start. Povedlo se a svůj první rozjezd na rybníce vyhrály. Pravda, před posádkou, která zabloudila, ale to nic nevadilo. Bloudily i posádky dospělých borců, by dokonce posádka Baywatch se cvakla hned dvakrát a sám veliký Obelix do rybníka raděj skočil dobrovolně.
Byla to náramná zábava. Dneska, kdy se to všude hemží virtuální realitou, je tenhle ostrůvek normálních lidí, kteří si umějí udělat zábavu jen tak na návsi na rybníce, čím dál větší vzácností. Moc se nám to líbilo.
A když už jsme u těch osrůvků, tenhle pátek hrajeme divadlo. Taky ve Zvoli. Ale o tom až zítra - napíšu nějakou pozvánku, abyste věděli, do čeho půjdete, pokud teda přijdete.

P6100013

P6100329

P6100330

P6100607

Lara, teplé prádlo a Rodokaps

Tomb Raider? Lara Croft? …
… jo to je ta s těma velkejma vočima, jak jí ve filmu hrála ta, no … , ta jak má taky ty velký voči. Už podruhý. Jakvonasemenuje? Angelika? Ne, to byla jiná zrzka. Angelina! Jo, je to štabajzna, ale všechno rozmlátí, jen aby se k pokladu dostala…
Takhle nějak si moje generace vzpomene na film s Angelinou Jolie, pokud ho vůbec viděla, a tím to končí. Jeden z dalších akčňáků, který se vykouřej člověku z hlavy pár dnů po projekci. Ta generace nehraje žádný hry na počítačích, z komiksů zná akorát Rychlý šípy a v lepším případě ještě Johna Cartera na Marsu nebo Desetiokého z Himálají. Komiksy tenkrát nebyly moc k mání a dobrodružství se většinou odehrávalo v knížkách.
Jistě, v knížkách. Ty zas ta dnešní generace moc nezná. Když se sejdeme někde na půl cesty, možná se dostaneme právě k těm komiksům.
Jenomže jak najít to správný čirý dobrodružství v jeho esenciální podobě? Padoušský padouchy, zapeklitou záhadu, tajemný tajemství a klaďase, kterej si s tím vším poradí jen s odřenejma prsama. To všechno vyprávěné jasně, srozumitelně a bez zbytečného hraní si na umění.
Jak? Jednoduše! Otevřít si komiks Tomb Raider a nedat na předsudky o počítačových hrách. Totiž právě ta Lara Croft si s těma všema podouchama poradí s lehkostí jí vlastní, dosáhne, čeho si zamane a navíc k tomu ještě dost dobře vypadá. O tom odírání tady nebudeme mluvit, na to je Lara dost háklivá.
Musím se přiznat, že když jsem s Vaškem poprvé mluvit o záměru vydat v Comicscentru právě tenhle komiks a prohlížel si jeho zahraniční vydání, hned jsem řekl, že to pro mě není.
“No, uvidíš,” pravil tenkrát prorocky Vašek a měl pravdu.
Vidím, že jsem ten komiks zhltnul za víkend, moje moječtiváHanička dokonce jen za sobotní večer a shodli jsme se na tom, že je to “to ono”. Přehledný, nezamotaný, žádný umění, prostě zábava. Limonádový Joe, totiž Lara Croft, vždycky vyhraje, padouši na to svoje padoušství vždycky dojedou a hlášky: “Víte jistě, že umí pilotovat?” … “Když hledám asistentku, vždycky v seznamu požadovaných dovedností zakroužkuji úplně všechno.” … pobaví stejně jako Joovo teplé prádlo.
Čili pokud byste se ptali, co číst o prázdninách, Tom Raider je to pravé. Jen holt se to na rozdíl od Rodokapsu do té kapsy nevejde.

kapitola uzavřena

Bezmála pět měsíců lavírovalo moje auto u opravářů v servisech. Popsáno toho na toto téma bylo dost a dost, tudíž je třeba případ nějak uzavřít. Tedy doufám, že pozitivně a nafurt.
Včera jsem si auto přivezl z Moravy, kde jsem našel jediný servis, který byl bez okolků ochoten přijmout a opravit automatickou převodovku japonského auta. A to i poté, co nad tím ostatní zlomili hůl. Během cesty domů se oprava ukázala jako skvělá a převodovka převoduje snad líp, než nová. Teď už nezbývá, než doufat, že to vydrží. Podmínkou je častá výměna oleje v převodovce. Jednou za čtyřicet tisíc, pravil pan opravář.
Ano, pan opravář.
To je čestný titul. Takových dnes moc není. Tenhle pan opravář to totiž opravil, nikoliv vyměnil. Není na to pochopitelně sám, pracuje ve firmě, která se složitými opravami zabývá.
A jsme u jádra problému.
Převážná část ceny byla za opravu, nikoliv za výměnu nebo součásti. Součástky pochopitelně taky něco stály, ale byly použity jen ty nezbytné, porouchané. Ostatní bylo opraveno. Ba dokonce pravděpodobně opravili i poruchu katalyzátoru. V autorizovaném servisu totiž doporučovali buď to nechat být nebo vyměnit celý katalyzátor, když počítač ohlásí chybu lambda sondy. Tady pánové skuteční opraváři prohlédli hlášení, podumali, vyčistili váhu vzduchu a závada je pryč. Jen vědět, co je potřeba opravit. Tedy vyčistění v ceně opravy převodovky u opravářů versus výměna katalyzátoru za bratru nějakých padesát, sedmdesát tisíc u výměnářů.
Inu tak.
Jsem spokojen, olej budu nechávat pravidelně měnit a budu si dál jezdit svým oblíbeným starým autem. O případném novém už mám jasno, ale o tom už jsem taky napsal dost a dost a navíc: to bude až za velmi dlouho. Teď si zase zpátky lebedím v tom, na které jsem si zvykl.
Čímž je kapitola uzavřena.

točítko

Máte točítko? Nemáte? To jste teda ale bez točítka.
Všichni mají točítko.
Jo. Točítko. Spinner, blbost s ložiskem. Nic to nedělá, jenom se to točí. Prej je to dobrý na nervy. Matěj s tím přijel z Londýna, že je to hit.
Kačka říká, že to mají všichni ve škole a že je to hustý.
A já to našel v krabici ve Večerce, kam si chodím pro snídani. No nekupte to za šedesát devět korun. Koupil jsem jich víc, aby bylo co rozdávat a taky Kačce i Matějovi. Sám jdu po ulici a točím si. Přijdu na úřad pro ověření podpisu. Čekám a točím si. Čekající pokukují a já si točím.
Přijdu k okýnku, předám dokumenty a točím si.
Paní za katrem kouká, píše, kouká a pak to nevydrží a ptá se:
"Co to máte?"
"Ále, takový točítko. Vy to neznáte?"
"Neznám."
"No to je taková pitomina, točí se s tím a člověk …"
"… člověk se tím uklidňuje, když třeba zrovna na něco čeká, že jo?"
"Jo, já si zrovna točím."
"No jasně, že si točíte, dyž čekáte. A kde jste to sehnal?"
"Támhle ve Večerce."
"Kde přesně?"
"No támhle přes Arbesák a pak k řece a hned za rohem vlevo, je to kousek. Ve Zborovský."
"Aha. To najdu."
A paní psala dál ověření podpisu a já si dál točil. Tu přistoupí čekající pán:
"Nezlobte se, já na vás koukám … co to máte?"
"Takový točítko …"
"To je dobrý, kde jste to sehnal?"
"Támhle kousek ve Zborovský …"
"Aha, to najdu. Dík."
"Není zač."
Inu, dostal jsem ověření podpisu a udělil dvě rady, kde sehnat točítko. Hned jsem byl populární. Díky takový pitomině.
Mimochodem, kdybyste nevěděli, kde sehnat točítko, tak ve Zborovský …

ještě nevyšly

Před lety probíhal v televizi seriál animovaných filmů, tedy přesněji řečeno tématicky zaměřený pořad na mistry české animace. Mám jednotlivé vybrané díly uložené a vystřihával jsem si z nich filmečky, které jsem archivoval zvlášť. Byla to docela piplačka a některé z filmů se sháněly obzvlášť těžko.
Nu a teď mi udělal Národní filmový archiv radost. Vydal totiž v jednom souborném vydání všechny ty animáky, které paní Týrlová, jedna z těch mistrů jejichž dílka jsem si archivoval, natočila. Hned jsem utíkal do Ponrepa, abych si ten trojdiskový soubor koupil. A to jsem ještě musel ukecávat toho pána, co to měl na starosti, jelikož jsem se trefil do chvíle, kdy už sice disky byly skladem, ale do prodeje mohly jít až ode dneška, jelikož se čekalo na
křest kolekce, který byl ve Zlíně teprve až v pátek.
Je to úplně jiný svět, než všechny ty dnešní 3D animáky, které plní kasy multikin. Počítám, že tyhle už moc dětí nepřitáhnou, ale u nás doma je to povinnost a tudíž naše děti znají Vzpouru hraček, Uzel na kapesníku, Vláček Kolejáček a další filmečky a i toho Ferdu, co je tam ten zlej pavouk, co ho zavřou šnekovi do domečku jako do šatlavy.
Jsem rád, že po těch letech shánění už nemusím shánět, doplňovat a opatrovat archiv. Tedy archiv paní Týrlové.
Ty ostaní musím, ty ještě nevyšly.

prohodil samce se samicí

Kolik máte doma typů zásuvek a konektorů? Nevíte? Já taky ne. Je jich nepočítaně. Myslím, že musí existovat nějaké tajné společenství zásuvkářů, které záměrně uvádí ve zmatek celý svět a žije z toho. V dávných dobách, kdy ještě neexistovaly kazetové magnetofony, byl vrcholem mých připojovacích kabelů pětikolík DIN, který byl skoro u všeho. Pořád ještě existuje, ale řekl bych, že jeho sláva už dávno pominula.
Nu a včera jsem potřeboval k jedné baterce dokoupit konektor. Takovej bílej kvádřík, dvě dírky to má, jednu hranatou, jednu kulatou, třináct korun to stojí. Mají ho běžně v modeláři. Tak jsem běžel k Peckovi. Konektor měl. Přinesu ho domů, chci to cvaknout ke kabílům od akumulátoru a ještě to kontroluju … a je to tady. Zase blbě. Kvádřík je v pořádku, ale ty mosazný kontakty vevniř jsou vobráceně. Pán mi přibalil zdířky - miniaturní trubičky, ale já potřebuju kolíčky. Tedy žargónem běžným ve světě konektorů řečeno: prohodil mi samce se samicí. Tedy von je ten konektor tak nějak naruby. Ten kvádřík se tváří jao samička, ale kolíčky má jako sameček. Je v tom hokej.
Tak já tam zase dneska zajdu. Pro samečka.

ps
bylo to složitější: konektor z obchodu byl v pořádku, takže jsem si musel koupit nakonec oba dva a prohodit kolíčky za třubičky. Konektorová lobby opět boduje!

pořádně koukat

To je jasný, to je támhle na hlavní v Libuši, tam trefím v pohodě. Prodávají tam věci pro zábavu, tedy především bazény a trampolíny a všechno k tomu. Dětem už byla ta stará trampolína moc malá, tak málaskaváHanička objednala novou a já že pro ní dojedu. Trefím v pohodě, jak jsem říkal.
A tak jedu od Břežan, projíždím po hlavní ulici, míjím známé domy, už jsem skoro na konci … a nic. Nic takovýho, co jsem si myslel, že tam je, tam není. Že bych se splet? Když už mám za to, že dál to bejt nemůže, vjedu do boční uličky, otočím se a projíždím to celý zpátky.
Už jsem zas na Písnici, koukám na ty domy, co znám … a zase nic. Tady to taky bejt nemůže. Přestanu věřit svejm očím a paměti, vezmu telefon, pustím navigaci a … a ta mě vede přesně tam, kde jsem to nenašel.
No tak znova.
Jedu podle navigace, už jsem na konci Libuše a … a vono to tam je!
Takhle na rohu, skoro za rohem, barák jako kráva, vývěsní štít je vidět do daleka, všude samý bazény a trampolíny … jenomže před chvílí to tu nebylo! Před chvílí jsem jel kolem a když jsem to nenašel, otočill jsem se a jel zpátky.
Někdo tu se mnou hraje nepěknou hru na schovávanou. Schovává přede mnou barák velkej jak stodolu a pak mi ho zase znenadání postaví do cesty. To jsou dneska poměry. Člověk už nemůže věřit ani svejm vočím a musí se spoléhat na elektronický hračičky.
Anebo musí pořádně koukat.

postavit si klec

Nějakých pět, šest let to může být, co máme doma takovýho toho drona. Občas s ním Matěj lítá, ale letos mu došly baterky. Ne Matějovi, dronovi. Nějak se nafoukly a kapacita klesla k nule. Tož jsem zašel pro nové a že budeme lítat.
Všechno klaplo.
Skoro všechno.
Nelítalo to.
Totiž ono to lítalo, ale jen trošku, jen chvílema. Není to rozbitý, tak čím to může bejt?
Ovládá se to bezdrátově přes wi-fi …
Ano, přes wi-fi! V tom je ten pes zakopanej!
Před pěti lety tady byla wifina vzácností. Teď je tu vzduch prošpikovanej bezdrátovým spojením tak, že by se to dalo krájet a vyvážet na kila. Napočítal jsem jich deset. S dronem jedenáct. A tím to bude. Von se, nešťastník, ne a ne připojit, furt se mu do toho připojení někdo naváží a von z toho pak má zamotanou hlavu, totiž procesor.
S tím se tak nějak nepočítalo, že bude bezdrátový provoz tak hustý, že povede ke ztrátě bezdrátového provozu.
Inu, pokrok se zastavit nedá.
Teď už jen najít způsob, jak ten pokrok zarazit před prahem, aby se mi furt nenabourával do kuchyně.
Zatím mě napadá jen jedno řešení: postavit si kolem dokola Faradayovu klec.

poučení s kuframa

Já s kuframa nemám žádný zkušenosti, tudíž jsem se musel kolegy zeptat, jak se to seřizuje a jestli tam nemám dát podložku, když to nejde zacvaknout do eSPéDéčka. Že prej radši né, poněvadž to by mohlo bejt nebezpečný, jelikož to musí jít rychle vycvaknout i bez podložek a dyby to tam špatně drželo, mohlo by to i špatně fungovat.
Přijeli jsme s Matějem domů a začali znovu, už asi počtvrtý štelovat ty jeho kufry. A napopátý se to povedlo, Matěj to zacvak do pedálů a zjistili jsme, že to bylo dílem špatným nastavením a dílem nešikovnou nohou.
Nemějte žádnou obavu o svěžest mé mysli. Kufry se říká takovým želízkům, která se montují na cyklistické boty a celé se to zacvakne do takového mechanismu na šlapce kola, aby noha na pedálu pěkně držela. Však to někteří znají.
Tož tak. Matěj odjel na kole na trénink a já jel za ním autem poněvadž já měl zase zkoušku. Oba ve škole. Já ve třídě, Matěj v tělocvičně.
"A máš to kolo zamčený?", ptám se, když jsme se u školy potkali.
"Nemám, vono se tu nekrade."
"No, jen aby. Tak se měj."
"Ahoj."
Rozešli jsme se po svých. Jenomže zkouška nakonec nebyla a já jdu do tělocvičny za Matějem. Vzal jsem to oklikou a vyšel ze školy, takže jsem byl první, kdo objevil, že se před školou krade. Konkrétně to Matějovo kolo i s těma pedálama, co se do nich před chvílí naučil dávat ty kufry.
No - když jsme s klukama a Tomášem vyšli ven, zjistili jsme, že se ztratilo ještě jedno kolo a ze šatny taška a Matějovi navíc i z baťůžku telefon.
Co dodat. V půl desátý jsme se vrátili z policejní stanice v Jílovém, kde si pán sepsal svědeckou výpověď poškozeného. A dostalo se nám poučení. Mně to papírové, policejní, Matějovi to nehmotné, morální: krade se i před školou.
"Ale s těma kuframa je to, tatínku, vopravdu o hodně lepší i když mi to kolo ukradli …," pravil ještě po cestě domů smutný Matěj.
Inu, poučení platí. I s těma kuframa …

je to vo hubu

O trávě tu už dlouho nebylo nic psáno. Asi proto, že necí co. Skoro. Sekání trávy vřetenovou ruční sekačkou se ukázalo jako skutečně dosud to nejlepší (ano, všichni trávníkáři bez vyjímky se shodnou) a údržba trávníku spočívající v nezasahování do něj se zdá být taky to nejrozumnější řešení (tady se naopak s trávníkovou loby zásadně rozcházím). Takže proč a o čem psát?
Nu přece o té sekačce.
Má to totiž háček. Všechno má nějakej háček. I vřetenová sekačka má háček. Má tolik háčků, kolik má nožů. V mém případě šest.
Jsme na tom na naší zahradě totiž krapet jinak, než na jiných zahradách. Na normálních zahradách se nevyskutují kamínky. Na naší zahradě ano, jsou její součástí.
Už asi tušíte.
Při každém sekání naberu vřetenem větší či menší počet kamínků. To sekačce nesvědčí. U sekačky s rotačním nožem to moc nevadilo. Občas se přibrousil nůž, ale sekalo to i s tupým. Blbě, ale sekalo. Vřetenová sekačka se zasekne do kamínku a jsou dvě možnosti. Buď je to kamínek malej nabo velkej. Malej vřeteno poškodí jen trochu, velkej ho zkřiví. A je tu problém. Válcová plocha opsaná vřetenu musí být absolutně rovná. Pokud není, dře o pevnou lištu a sekačka neseká. Musí se znovu nastavit a nebo rovnou přbrousit. Broušení vřetena stojí přes tisícovku plus doprava do servisu … A jsem v pasti.
Tož jsem se poradil se sousedem, který má tu samou. On to své vřeteno brousí lapováním, tedy zpětným točením vřetene proti liště namazané brusnou pastou. To je v pořádku, akorát to neřeší zborcenou válcovou plochu vřetena. Musel jsem si najít svůj způsob, jak to řešit bez odvozu do servisu. Půjde to. Prodávají se malé válcové brousky na dříku do vrtačky. Je to piplačka, ale základní přebroušení vytlučených nerovností vřetene to řeší.
Včera jsem sháněl větší kotouček, ale našel jsem jen ochotnou paní prodavačku v železářství na Žižkově, která neměla kotouč, ale jen ten dřík pro uchycení kotouče. A taky pro mě měla varování:
"Ale dejte pozor, v tý vrtačce je to vo hubu!"
"Já vim. Dám pozor."
Nu, nic není úplně dokonalý. I to sekání může bejt, když dojde na broušní vřetene, někdy i vo hubu.

v sedm začínáme

Před měsícem jsem si tu posteskl na téma filmový klub. Včera byl zas a v úterý 20. června bude před prázdninami poslední. Včera přišlo o 100% víc diváků, tedy kdyby bylo bývalo přišlo totéž obecenstvo, jako minule, byly by diváci čtyři. Jak sami vidíte, klubová základna dramaticky roste. Za chvilku nám už nebude stačit jeden stůl pro dva, už budeme potřebovat přidat židle.
Ovšem dneska ten zápis není o mém stýskání si na počet přítomných, ale o mém tatrmanství aneb: jak strýc Podger promítá ve filmovém klubu.
Totiž abych nepřišel pozdě, připravil jsem si všechno do tašky, lejstra s komentářem zkontroloval, dětem vysvětlil, co najdou v lednici k večeři (jako by neuměly ledničku vyluxovat i bez mého návodu) a vydal se včas připravit promítání. Včas znamená asi tak v půl sedmý, jelikož v sedm začínáme.
Nuže byl jsem na místě s dostatečnou rezervou. Připravil jsem si sál, založil film, zatemnil, nastavil zvuk a čekal jsem. Bylo sedm.
Nikdo nikde.
Hmmm ….
Bylo sedm deset ….
Tak a je to tady, nikdo nepřijde.
Počkal jsem do čvrt na osm, vše vypnul, odtemnil, uvedl do původního stavu a rozloučil jsem se slovy:
"Tak dneska to bylo naposled. Tentokrát už nikdo nepřišel, takže to zrušíme."
"No jo, to se nedá nic dělat."
"Jo, vono asi v tomhle případě nemá smysl vůbec něco dělat. Klub prostě lidi nezajímá. Já to chápu."
"Tak jsme to aspoň zkusili.""
"Jo, tak dobrou."
"Dobrou."
Doma jsem začal ukládat filmy do šuplíků, když zazvoní telefon:
"A dobrý večer, tak copak jsem tam zapomněl?"
"No to nevím, ale máte tu zákazníky."
"Cože?"
"No přišli na půl osmou a vy nikde."
"Dyť to bylo od sedmi."
"Nebylo, na plakátu je 19:30."
"To není možný!"
"Je to možný."
"Ježišmarjá, tak to já hned votočím auto a jsem tam do deseti minut."
"Jo, to buďte, už se tu na vás čeká."
Byl jsem tam ani ne deset minut po půl osmé. Pár zajímovostí k filmu jsem stihl a představení stálo za to - jen holt ten kinooperatér to vo půl hodiny poplet.
Inu to je tak, když se strýc Podger pečlivě připravuje na promítání.
Tož jestli budete chtít za měsíc přijít, přijďte. Snad to zase nepopletu.

nemusel jsem vlakem

Pamatujete si na Hujerovic rodinu? No přeci tu z filmu Marečku, podejte mi pero. Přijeli v hojném počtu na třídní schůzku. Ovšem jako Hujerovic jsem se necítil. Včera jsem si připadal spíš jako Plha starší z Kojčic u Pejřimova.
V Matějově škole byly třídní schůzky.
Pan učitel je mlád a věkový rozdíl mezi námi bude … no, větší, než malý. Může bejt jen o krapet starší, než Juráš. Takže už to, že kdyby přišlo na porovnávání dat v občanských průkazech, tak budu ve třídě nejstarší a pan učitel může klidně bejt napsanej v tý mý jako můj syn, mi nepřidalo. Nu a teď ta situace.
Přijel jsem zdaleka, těsně po začátku, vyplnil jsem dotazník, nic jsem se nedozvěděl, dostal jsem informaci o třídním cyklovýletě a na otázku co Matěj, jsem dostal odpověď, že dobrý. Pak nás pan učitel po dvaceti minutách propustil, že od něj je to všechno.
A tak jsem zase jel zpátky k nám, domů, na vesnici, do přírody, do lesů, do Kojčic … totiž do Oleška.
Jedinej rozdíl byl v tom, že jsem nemusel vlakem.

pochytat si vlny

Někdy v dávné minulosti woleschka jsem tu hudral na dráty. Tedy na telefonní dráty. Bývalo to jediné spojení se sítí. Občas se to porouchalo a tak jsem se už důvěrně znal s technikem, který tu a tam ty kabely krapet profouk, aby data tekla, jak mají.
Od té doby utekla už spousta dat a poslední roky tečou převážně bez drátů a od letoška výhradně jen vzduchem.
A jsme tam, kde jsme byli.
Totiž. Poskytovatele síťového připojení mám dva - aby byla nějaká záloha. Ten jeden, ten jede bez problémů. Stabilní spojení, od tohohle týdne dokonce dvakrát rychlejší, občas výpadek, ale náprava je v řádu hodin. Takže spokojenost.
Ale ten druhej, záložní, kyslík, ten se chová stejně bez drátů jako po drátě. Je na něj připojená meteostanice. A furt to nejede/jede/nejede a tak dokola. Už mě to přišlo divný, tak jsem zkusil technickou podporu. Nejdřív to na mě zkoušeli, že jako abych si doma pochytal ty svý vlny a že mám přeladit na jinej kanál a takový ty odborný doktorský pindy. S tím si na mě nepřijdou. Když neuspěli se samoopravou, povídali, že prej musím mít časovej popis chyb. Nu tak jsem si k tomu sedl a vypisoval jede/nejede/jede …Nahlásil jsem to a pán pravil, že se ozve, až se mu ozvou technici.
Technici se ozvali a řekli mu, že síť je v pořádku, sim karta že je zalogovaná furt správně, takže prej mám špatnej modem, ať si ho prej zajdu reklamovat.
Jak jsem řek: jsme tam, kde jsme byli.
ADSL modem pro drátový spojení jsem tenkrát, když to blblo, reklamoval asi tak třikrát. Teď pudu reklamovat modem bezdrátovej.
Drátovej nebo bezdrátovej, je to fuk. Jeden za vosumnáct, druhej bez dvou za dvacet.
Stejně si nakonec ty svý vlny musím nějak pochytat sám.

lékárničku s sebou ... až za hodinu

Do Velkých Losin jsem zavítal jen párkrát, v historické papírně jsem pak byl snad jen jednou. Ten ruční papír mám eště někde schovanej.
Jenomže to není důležité. Daleko důležitější je, že celostátní kolo soutěže Helpíkův pohár se bude konat právě v těch Velkých Losinách. Ale to je ještě daleko. Nejdřív musejí proběhnout kola krajská a to jedno je právě dneska v Černošicích, což znamená, že Kaččina třída jede celá na soutěž, pročež se musí brzo vstávat, jelikož odjezd je už ve tři čtvrtě na osm.
Nu a o co jde? O první pomoc, tedy o vzdělávání ve způsobech, jak tuto poskytovat. Naše škola se učastní pravidelně a tak i letos se jede na pohár (vloni ho dokonce v těch Losinách vyhráli).
Tož držme dětem palce, ať jim to jde a ať si nezapomenou lékárničku, neboť patří do povinné výbavy závodníka - pomocníka.

Oooops!

Až za hodinu!
Kačka měla vstávat až v půl sedmý. Oba jsme to popletli. Kačka si nařídila budík, já napsal woleschko a teprv máospaláHanička nás usadila do správné pozice:
"A kdy máte bejt u školy?"
"No v půl."
"V půl čeho?"
"V pů osmý."
"Tak proč boříte celej barák už v půl šestý?!"
"…..? Aha! … no tak to máme holt eště hodinu čas, no …"

nenadálé technické obtíže

Poprvé (alespoň si nevzpomínám na jinou podobnou poruchu) za historii woleschka se mi dneska ráno stalo, že woleschko nejede. Hledal jsem příčinu a na první pokus jsem to našel:

Technické problémy datacentra

Vážení zákazníci,
moc se vám omlouváme za veškeré vzniklé potíže, v našem datacentru právě řešíme nenadálé technické obtíže.
Naši technici akutně pracují na obnovení chodu služeb.
Jakmile bude naše zázemí opět dostupné, obratem podáme více informací.
Děkujeme za pochopení.
Publikováno: Dnes v 5:22

Tedy já na to přišel až v 5:40, ale to nic nemění na tom, že hostitel má problémy a data netečou.
Tož tak, vážení čtenářové, dneska to holt bude bez. A to jsem vstával krátce po páté, abych udělal Matějovi snídani, jelikož v šest odjíždí do školy, aby tam byl v sedm a jede reprezentovat školu na atletické závody. Ani on to nemá nijak lehký. Vytrvalý déšť a teplota 4°C není zrovna ideální počasí na atletický přebor.
No nic, nevadí. Apríl končí a na čarodějnice už by mělo bejt líp. Teď to hezky navlhne a tak nebude tolik starosí, že by ohně podpálily něco, co hořet nemá. Užijte si filipojakubskou noc a na prvního máje už bude sluníčko.

na Bahamách

Nebudu zapírat. Válel jsem se.
Totiž až na krátkou procházku v neděli odpoledne a návštěvu černého divadla s dětmi večer, jsem byl s pirátama. Děti si odjely na soustředění, mápilnáHanička mi vysvětlila, že si musí dát dohromady nějakou přednášku a jestli něco mám, tak ať si klidně odjedu, protože ona bude ležet v papírech.
Nu a tak jsem si řekl, že pojedu na Bahamy. Taky byste jeli, že jo. Ovšem jemom na víkend? To se snad ani nedá stihnout.
Dá. A když tam odjedete s pirátama, je zaručená i hromada dobrodružství. Nu a tak jsem to zkusil.
Už čtyři roky suším na disku jednu po druhé série pirátského seriálu. Letos to skončilo a já si říkal, že se na to někdy musím podívat, protože když to začalo, docela se mi to líbilo, jenomže čekat vždycky rok na další pokračování, to pro mě není. A tak jsem si to uložil na pozdějc.
Pozdějc nastalo tenhle víkend. Děti pryč, mápracovitáHanička de facto v práci, venku prší a je zima, tož hurá za pirátama.
Byla to náramná zábava.
Já mám totiž odjakživa rád Poklad na ostrově a když se naskytla příležitost zjistit, jak to bylo s kapitánem Flintem a Dlouhým Johnem Silverem a jak se dostal poklad na ostrov, bylo mi jasný, že tohle dobrodružství si nemůžu nechat ujít. A je to tak. Tahle pohádka pro větší mi sedla. Je to přesně takový, jaký maj pohádky bejt. Padouši, dobráci, romantika, nástrahy, obavy, navíc známé postavy a odkazy na tolikrát už zfilmovanou knížku.
No, užil jsem si to i když jsem to nestih dokoukat celý. Ještě mi chybí posledních deset hodin. Už se těším, až si ně najdu čas.
Ale už teď vám to dobrodružství můžu doporučit, tedy pokud máte rádi starýho dobrýho Dlouhýho Johna Silvera.
Black Sails se to jmenuje.

předem

Člověk rád vzpomíná a tak jsem si zavzpomínal na filmový klub v Klimentské a na kino Ponrepo. Aby nezůstalo jen u vzpomínání, řekl jsem si, že takový nějaký filmový klub bych mohl tuhle při obecní knihovně v kulturáku zkusit založit a promítat takové ty klubové filmy, co si je buď ještě pamatuju anebo ty, které mi klubové přijdou, byť jsou z nové nabídky. Mám z čeho vybírat a tak jsem to nabídl. Včera večer se konal už druhý klubový večer, který se nejmenoval klubový ani filmový večer, ale beseda, jelikož už jeden klub existuje a to prý "pro ty báby, co sem chodí a pouštějí si, co chtějí".
No a dopadl jsem … jako u Chlumce. Včera přišly dvě kamarádky, jedna i se synem. Minule pět lidí. Plakátky visely, zájem nulový. Jó, kdybych dával poslední dílý vodstínů šedi nebo tři X na druhou či jaxeto jmenuje … Ale nešť. I kdyby přišel jen jeden klubovej divák, má to smysl. Rád se na vybraný film podívám s ním a stojí mi to za to.
Ovšem má to pochopitelně i jeden velice praktickej výsledek. A to ranní rozcvičku v dubnovém mrazíku:
"Tak jaký to bylo?" ptala se mázvědaváarozespaláHanička tak někdy kolem půl jedenáctý včera večer.
"No … přišly akorát Marcela a Lucka."
"To je fajn. A abych nezapomněla: zejtra si jedu do servisu nechat vyměnit ty tlumiče a přezout kola. Tak abys mi to nachystal."
"To mi řikáš vopravdu v ideální čas."
"Jsi mi řikal, ať ti to připomenu předem."
"Jo, máš pravdu, je to předem."
A tak jsem stěhoval pěkně po ránu před chvílí ty kola z regálů vzadu v kůlně, aby to měla mápečliváHanička pěkně nachystaný.
Psaní deníku muselo počkat, jelikož aby to bylo dost předem. Ale stihnul jsem to obojí.

ani balenou vodu

Kdysi dávno byl Ondřej vláčen na pranýřích vinařů skrzevá nevymáchanost jeho huby, najmě pak proto, že se nechal slyšet stran kvality vína a to porovnáním chutě vína z krabice a vína z, dejme tomu, středně drahé lahve.
Strhla se mela.
A že prý tomu nerozumí, což připustil, a že prý nikdy neochutnal to pořádný moravský, což třeba neochutnal, a že ze své pozice poškozuje dobré jméno bobulí a moku z nich tekoucího všeobecně, což se mu připustit nechtělo, jelikož to chutnal svým obyčejným jazykem, nijak speciálně neupravovaným pro ochutnávání archivních skvostů. Pak se to nějak uzavřelo s tím, že ho vinaři někam párkrát pozvali, dali mu ochutnat něco lepšího a Ondřej se vyjádřil ve prospěch lahvovaných archivních ročníků a uznal, že jsou tak nějak lepší, než ty krabice ze sámošky.
No a já - nejsa celebritou - mám tan názor úplně stejnej jako Ondřej na začátku. Mám to totiž s vínem rozděleno jen na: chutná - nechutná. A je úplně fuk, jestli ta tekutina teče z vaku schovanýho v papírový krabici nebo z flašky, na který je vylisovanej znak papežskejch vinic.
Právě teď jsem si ověřil, že to prostě je buď dobrý nebo kyselý. Kyselý bylo zrovna třeba jedno nóbl víno rozdávané jako extra prezent. Cena - řekněme střední, tedy nějaký tři stovky za flašku. Nic moc, sám bych si to nekoupil. Před časem jsem dostal taky jednu zrovna z těch papežskejch sklepů. Opět - nechutnalo mi a to bych si myslel, že cena byla asi vyšší, než střední. Teď mám zas jednu takovou doma a nic od ní nečekám.
Zato jakýmsi náhodným posunem lahví se ke mně dostala lahev z vinařství Ca´dè Monaci (nebo je to jen značka a vinařství se jmenuje jinak? - nevím). Podotýkám, že ta lahev stála pouhou stovku, je z extrémně silného skla a zátka je korková s potiskem. Nu a tohle víno za stovku mi opravdu zachutnalo. Hned jsem si našel, kde se dá koupit, a včera jsem si přivezl celý kartón. Ano, je to to samé, je to dobré a stojí to třetinu nebo ještě míň toho, co jiná vína, která mě navíc ani nechutnají.
Tedy: páni vinaři, klidně si mě vláčejte, kudy chcete, ale když si můžu dopřát něco, co mi chutná, za stovku, a pak zkusit něco jiného z vašeho sklepa za stovky tři nebo pět a je to kyselý, tak si myslím, že nebude chyba u mě.
Jděte mi k šípku s těma řečma vo slunci, půdě a jiskře. Zrovna tak mi vo tom básnil jeden děsně vysokoškolsky vzdělanej pěstitel při neuvěřitelně drahý ochutnávce a já byl v podstatě rád, že jsem bez uzardění moh' každej ten jeho vzorek vyplivnout. Nekoupil bych si vod něj ani balenou vodu.

jako čtenář jsem dožranej

Když už to vyšlo v médiích, tak to klidně můžu přepsat i sem. Mám tady poznámku, jak jsem bavil přátele v Comicscentru při nakupování ve stylu strýce Podgera. No a protože sleduju i jejich stránky, přispěl jsem tam do jedné z vypsaných akcí a ono se jim to líbilo a tudíž jsem za odměnu dostal práci: napsat něco jako první dojem z právě vydávané knížky. Rád jsem se toho ujal a protože dneska Goon vychází, včera odpoledne ten můj text zveřejnili. Tudíž ho už můžu zveřejnit i tady.
Než si ho třeba přečtete, je dobře vědět, že Goon patří ke komiksům, které si mě hned získaly. Totiž ten svalovec s kamarádem Frankym používají takovou porci nadsázky a černého humoru, že to snad ani nemůžou bejt kluci z tej země za velkou louží. Skoro to vypadá, jako by utekli z Čech a tam v tej velkej zemi se chytli a po svým způsobu tam lumpačej.
S těma dvěma knížkama, co dneska vyjdou, jich bude už osm u nás vydanejch a ještě určitě něco bude, už proto, že ta poslední, sedmá kniha, končí tek nějak v půlce - a to jediný těm amíků mám za zlý: udělat konec - nekonec a posichrovat si tak vyprodání další knihy. Obchodně tomu rozumím, ale jako čtenář jsem dožranej.

Tož tuhle jsou ty texty, ovšem dovolil bych si podotknout, že těm, kteří Goona neznají, se mouhou zdát poněkud … podivné:

Vůbec jsem Goona nechtěl, přišel mi divnej. A von taky divnej je.
Jenomže když jsem si přečet prvních pár stránek, musel jsem si přiznat, že jestli je divnej Goon, budu divnej i já.
Začal jsem ho mít rád.
Je totiž přesně takovej, jakýho ho chci mít. Žádnej tuhej superhrdina. Vobyčejnej týpek, co na sebe nezírá furt do zrcadla a neřiká si, jak je dobrej.
Tu nakládačku, co vobčas nakoupí, bere tak jak je a nekafrá. Jen utrousí něco vtipnýho a hned prodává, jak nakoupil a nezapomene přidat něco na cestu do pekla.
Jo, takhle nějak by moh' vypadat prototyp dobráka. Dyby se do něj furt nenavážely ty nedochcípliny.

Kniha nultá

Ale teda vopravdu nerad něco musim. Naopak dost rád nic nemusim, zvlášť když mě to baví. A číst si Goona … to fakt nemusim, to de samo.
Jak to celý začalo, tak trochu tuším, poněvadž to Goon onehdá krapet naznačil, ale zvědavej jsem byl i tak. No, jak jsem už jednou říkal: Goon by moh’ bejt typyckej vzor dobráka vod kosti, kdyby … Kdyby se třeba nesnažil po dobrým vopustit scénu, jít domů, kápku se upravit a pro dnešek skončit.
Jenomže to ne, to ho prostě nenechaj.
Dobře tak. Sami si za to můžou.
A že to není fér? No bodejď že ne. Copak může bejt někdo na ty eklhafty fér? Ani slavná federálka ne, zvlášť, když jde jenom vo obchod. Leda, že byste vzali ten fakt, že práce s motorovkou je fér. A to koneckonců je, poněvadž kráčí vo řádnou chlapskou práci. No ne? A Goon pořádnej je, to zase jo…
Jak si tak pročítám ty stránky historie, koukám, že je na konci ta stránka votočená. A není jedna.
Tak jo. Hned, jak vod Frankyho dostanu tu informaci, že nohy fakt nemá, pustím se do těch stripů, co jsou na konci přívažkem. To je teprv pecka. Kdo se k nim dostane, bude mu líto, že je jich jen pár. To máte stejný jako s pořádnym lomcovákem. Taky snesete nejvejš dva, tři. Ale stojej za to.
Tak dobrý počtení. A nehltejte to jako já.
Tu druhou - sedmou knihu si nechám pár dní vodležet, abych to neměl tak rychle za sebou. Jeden se taky musí vobčas na něco těšit, ne?


Kniha sedmá

Kdepak, nevydržel jsem to. Už to mám za sebou, takže:

Ta nultá je jako dobrá anekdota. Ta sedmá by bez té nulté nebyla celá. A to bych nevěřil, že se nad ní budu chechtat víc, než nad tou nultou.
On totiž Goon vyzrál. Už má na víc, než na krátký úderný fóry.
Hraje v příběhu.
V příběhu dost temným, aby zaujal hned na prvních stránkách. Je to ten starej dobrej Goon, jak ho znám z posledních knížek. Goon, kterej zraje zkušenostma a nedá se jen tak napálit …
Nedá?
Vopravdu ne?
Hmmm… čtu to dál a vážně nevím, jak to to dopadne. To mám rád. Neznám konec, nedokážu ho uhádnout. Knížky, kde na třetí stránce znáte tajenku a znění rozsudku, mě nebavěj. A přesně tahle knížka není ten případ. Tady se to každou chvíli votočí a jste zas jinde, než byste se nadáli. A to nemluvím, vo kočkách a vo ptácích.
A když jste vedle úplně, trefí vás Franky nějakým fórem přímo na bránici, abyste u toho zbytečně nevytuhli. Zachechtáte se a čtete s novým nádechem dál.
Jenom ten konec, ten vám bude vrtat hlavou. Však uvidíte, až to dočtete.
… teda jestli!

ještě nedávno tam byl ...

Se říká, že kdo hledá, najde. Pravda, ovšem někdy je potřeba hledat opravdu dlouho a důkladně.
Máme kávovar. Už dlouho. Může to bejt tak osm, možná i deset let. Kávu vaří, slouží dobře. Ten tedy hledat nemusíme. V kávovaru je filtr na vodu. A ten jsme hledali. On je totiž občas potřeba vyměnit, ten filtr. A před časem už to celé nějak špatně hospodařilo s vodou, vzpouzelo se to a tak jsem ten starý, zanesený vyndal a nový - ten jsem právě nemoh' najít. Všem bylo jasné, že ještě nedávno byl tady v té poličce. Byl. Taky byl támhle v tom šupleti. To byla místa jeho posledního výskytu. Avšak nalezen tam nebyl. Dobře měsíc jsme ten filtr hledali. Prohledali jsme celou kuchyň, komoru, skříňky v předsíni. To vše nejmíň dvakrát a filtr pořád nikde.
"V takovej krabičce byl …. "
"No, já vím. Ale nevím, kde je teď."
A tak jsem v sobotu znovu prohledal celou komoru, prolezl celou kuchyň a …
"… a nemoh' by bejt pod dřezem?"
"Moh'. Tam jsme se ještě nikdy nedívali."
"Je tam! Uloženej až vzádu, aby se neztratil."
MášikovnáHanička objevila filtr a já se pustil do čistění kávovaru. Celý odpoledne mi to zabralo, ale teď je jako novej. Jako zlatý hřeb celé operace jsem ho slavnostně vsadil do nádržky filtr.
Kávovar vaří, filtr fitruje a my musíme koupit novej filtr, protože ten, co byl měsíc nezvěstnej, už byl poslední. A až ho koupíme, musíme ho dát zase pod dřez, protože tohle si už budeme pamatovat.
Teda … možná.

už ne Subaru a proč

Už víc než rok mě zlobí auto. Protože jsem si tady tu a tam povzdychnul a jednen z laskavých čtenářů se mě ptal na moje zkušenosti, řekl jsem si, že sem dám ten text. Kterej? Inu ten, ve kterým shrnuju svoji argumentaci. Text jsem si sepsal proto, abych v budoucnu věděl, jak jsem se rozhodoval a proč. Ony se detaily někdy zapomínají. Krapet jsem to i upravil, jelikož drsná mluva mi na woleschko obecně nesedí, ale jinak je to text aktuální, byť připouštím, že poněkud subjektivně zabarvený, ač jsem se snažil argumentovat pouze věcně.
Tož tady je:

Dlouhodobá spolehlivost a případná opravitelnost byly téměř hlavní parametry při výběru vozu poté, co jsem tenkrát se svojí sice spolehlivou, ale jen dvojkolkou Toyotou zapadl ve sněhu na parkovišti před penzionem na Šumavě. Pochopitelně tedy šlo o 4x4 a zvýšenou světlost, tedy "něco mezi kombíkem a SUV". Poprvé to vyhrál Outback, druhý výběr byl silně ovlivněn spokojeností a spolehlivostí prvního, totéž platilo u Forestera.
V druhém případě jsem se šeredně splet. Pořád ale přetrvával ten loajální pocit, že "Subaru je nejlepší".

Sedmnáctiletou kapitolu Subaru jsem teď asi uzavřel.

V Subaru mě dožrali tím, že slevy na nové auto pro mě po sedmnácti letech a třech nových autech už nebudou, max 8-10%, což je totéž, co u Škodovky i jiných značek. Je třeba zde dodat, že jsem u všech tří aut, které jsem u Subaru pořizoval, dosáhl vždy výrazně lepší ceny - šlo se dohodnout. Teď už to nejde, říkají. Ale hlavně mě dožrali tím současným přístupem, který znám z čerstvé zkušenosti. Totiž to, že se na člověka všichni "autorizovaní" vykašlou a ostatní nemají šanci sehnat náhradní díly a když, tak za draho. Běžná věta je: "no, to víte, s automatama tady u nás není moc zkušeností a ty japonský jsou drahý a je jich tu málo ...."
Takže když nic jinýho, tak těch "českejch" automatů a servisů, kde je rádi opravěj, je "nekonečně" víc a za míň peněz. Už mám zkušenost i s tím, momentálně opravu řeší třetí specialista v řadě.

Suma sumárum:

- i kdyby měla vítězit o pár desítek tisíc lepší cena, je tu cena z dlouhodobého hlediska: cena ojetého Subaru rychle klesá, automaty jsou kolem najetých 200.000km téměř neprodejné, oprava se pohybuje: motor 150.000,-, převodovka komplet cca 300.000,-, jen měnič cca 50.000,- ... oprava v tuto chvíli trvá 2 měsíce a součástky ani v Americe nejsou snadno k sehnání.

- spolehlivost: pryč jsou ty doby, kdy Subaru vedlo v dlouhodobé spolehlivosti. Teď vůbec v žebříčcích nejsou. Záruka dokoupitelná na 7 let a 200.000 km je k ničemu, protože to přesně je životnost automatu - a ten pak nejde opravit, ale jen vyměnit za 300tisíc. Pro technické šťouraly podotýkám, že vím, jaký je rozdíl mezi převodovkou E-4AT a CVT a že informace o trvanlivosti "automatu" čerpám jednak ze své zkušenosti a druhak z výpovědí "ne-Subaru" servisáků.

- náhradní díly: pro první Outback jsem je nepotřeboval skoro vůbec, teď naopak. Absurdně drahý a lze pouze výměnou. Žádnej "garážista" ani běžnej servis Subaru neopravuje rád, ani se mu do toho moc nechce - ze zkušenosti: pan Malý ani neuměl utěsnit zátku olejový nádrže Outbacka, takže to museli opravit "autorizovaní" a pan Zier neví, že do Forestra patřej extra tlumiče, čímž se nám auto na cestě do hor "vyfouklo" a tlumiče opět "ví a umí dodat" k Zierovi jen "autorizovaný" za příslušný příplatek.

- užitné vlastnosti: ty tam jsou doby, kdy Subaru vedlo. Současná konkurence ho předehnala. Žádné extra výlučné vlastnosti auta od Subaru už v porovnání s konkurencí nemají.

- vzhled: nikdy to nebylo nic moc, jen to prostě byla "dobrá auta". A to teď už nejsou. Takže nelze přehlížet, že se mi od začátku nelíbila a přehlížel jsem to kvůli kvalitě a užitným vlastnostem.

- subjektivní dojem: první Outback vyhrál nad Octavií Scout 4x4 (Superb tehdy ještě ani nebyl - představili ho až o rok později) prostě tím, že za skoro stejný peníze to bylo nepoměrně lepší auto "úplně jinde". Teď jsou všechny parametry mezi Škodou a Subaru +/- vyrovnaný (porovnávám Outback a Superb nebo Forester a Kodiaq) a všechno ostatní jsou kecy. Rozhoduje zkušenost se značkou, cena a dlouhodobé náklady. Tady Subaru na celé čáře propadlo. A to porovnávám současnou vlastní zkušenost se Subaru se zkušeností lidí blízkých i cizích, kteří Škodovku provozují velice dlouhodobě.

- resumé: vracím se zpátky "ke kořenům" a dědečkově Populáru, tedy ke Škodovce. V dnešním srovnání, výběru a "zaškrtání" požadované výbavy jednoznačně vede Kodiaq: 1.075.000,- s lepšími užitnými vlastnostmi, než Forester za 949.000,- ve výbavě 2,0i Executive. Jízdní vlastnosti má asi Forester "o fous" lepší, není-li to jen image z dávnověku tradovaný. Pokud obojí "ořežu" na základní model, cena je 699.000,- za Forestera a 727.000,- za Kodiaq se srovnatelným výkonem. To je cena pořizovací - ceníková, pokud si člověk nevyjedná jinou. Ale stejně důležité jsou dlouhodobé náklady a servis. Zkušenost mám jen se Subaru a ta aktuální je strašlivá. Škodovky u nás naopak opravují v "každé garáži" a to skutečně opravují, nikoliv vyměňují.

Není co řešit, pokud budu někdy v budoucnu kupovat nový auto, bude to Kodiaq.

A pokud se mě někdo zeptá na Subaru, budu smutnej, že mu musím ten nákup rozmlouvat.

zbylo na dvě pomlázky

"To nebude stačit," pravil Tomáš, který mi laskavě dovolil jako každý rok nařezat proutky u nich za plotem.
"To možná nebude stačit," pravila mápečliváHnaička, když pekla perníčky z … no, nevím přesně, ale z hodně těsta.
A tak jsme nařezali a napekli málo proutků a málo perníčků a šli dělat do Zvole Velikonoční jarmark. Nějak se to vžilo a jarmark navštěvuje docela dost lidí, čímž se obavy z nedostatku mohou jevit oprávněně.
Ještě před začátkem jsem stihl uplést jednu vzorovou pomlázku, mášikovnáHanička nazdobila několik perníčků a přišli lidi. Ani jsem nestihl počítat, kolik návštěvníků dorazilo. Byl docela frmol. Děti zdobily perníčky, zkoušely si vyrobit něco ze sklíček, z hlíny, no a samozřejmě ty pomlázky. Zvláštní je, že kluků a holek bylo tak půl na půl, ale v dospělé kategorii vedly mamminky. Vlastně pomlázku uplést si přišel jen jeden tatínek a to začal teprv ve chvíli, kdy maminka pravila, že se jí pletou ruce a že už si to nepamatuje.
"A víte, že si na sebe pletete bič?", ptal jsem se jí.
"Bič? Na sebe? … Jo ták. To jako že si to upletu a pak mě s tím budou švihat. A to nevadí, alespoň neuschnu."
Pozitivní přístup maminky byl příkladný, její pletení naopak. Vážně to zapomněla a tak se do toho pustil tatínek. Nejdřív malou a pak tu velkou. Povedly se mu obě a náležitě pyšně si nechal udělat fotku. Tedy s maminkou i s pomlázkami.
Nu a když jsme končili, mépilnéHaničce zbyl košík perníčků a mně ty proutky vyšly akorát. Ještě zbylo tak na dvě pomlázky, když jsme odcházeli.
Tož to stačilo a jarmark se poved.

první Apríl po sedmi stech letech

"Tak, a já musím do práce," pravila mápracovitáHanička takhle v sobotu kolem deváté dopoledne.
Cosi jsem zahudral a začal se s tím smiřovat, jelikož mě to zase tolik nepřekvapilo. Víc mě překvapilo to, že přišla ze síně zpátky a děla: "Apríl!"
"No jo, vono je dneska prvního, jsem nějak zapomněl."
"Tak tobě by ani nevadilo, že jdu v sobotu ráno do práce?!"
"Ale vadilo, jenomže jsem si tak nějak zvyk. Divný by to nebylo."
"No jen aby."
A pak odpoledne volal Ondřej, jestli jsem viděl mapy.cz.
"No dneska ne, ale normálně je používám."
"Tak se podívej, dokud je Apríl."
Podíval jsem se a byl to skvělej nápad od těch mapařů. Normální mapa zmizela a místo ní … však se podívejte,
tuhle jsem si udělal otisk.
No a u nás ve vsi byla odpoledne veliká sláva.
Slavnostně se totiž otevírala školka, kterou si vysnil pan architekt Murla, vlastně hlavně kvůli ní se přidal k obecnímu zastupitelstvu, pak jí nakreslil, pomáhal dozorovat a získávat dotace a nakonec ještě upekl dort ve tvaru stavby, aby ho právě v sobotu prvního dubna rozřezal a rozdal dětem, které už dneska jdou poprvé do naší zbrusu nové školky. Pokud by vás zajímalo, jak to v sobotu vypadalo,
tuhle je odkaz na obecní fotogalerii, jsou v ní moje obrázky ze chvíle těsně před tím, než do školky vstoupily děti a taky ze slavnostního otevření, střihání pásky a krájení dortu.
Musím říct, že jsem opravdu rád, že jsem tady na Olešku právě v době, kdy pracovití a šikovní lidé vybudovali (když nepočítám bývalou hasičárnu a přestavěnou zastávku na obecní úřad) první obecní stavbu po sedmi stech letech.
Tož tak, letos byl Apríl opravdu vydařenej.

strýc Podger nakupuje

Mám v oblibě komiksy, pochopitelně. První byly Rychlé šípy, pak z Ohníčku a z Ábíčka (ještě je mám schovaný) a taky Čtyřlístek, samozřejmě, a pak to začalo navazovat Rahanem, Dr. Justicem a tak dál. Když se u nás směly opravdové komiksy vydávat, začal jsem si vybírat a shodou okolností jsem se potkal s Vaškem a s Martinem, kteří se na komiksové cestě protloukli až k jejich vydávání. Kamarádím se s nimi dodnes a komiksy si kupuju jen u nich. Totiž ono se stalo, že vydávají zrovna to, co se mi líbí. Franka Millera, Mika Mignolu a Bryana Talbota - od toho mám navíc i podepsaný nádherný velký formáty knížek, které tu byl pokřtít.
Tož teď zase vyšel vzteklej Jezevec - takto mnou dlouho, předlouho očekávaný druhý díl paropunkové detektivky z města Grandville. Tož honem, honem koupit, ale ...
... ale voni kluci šlápli na plyn a chystají další dvě knihy spojené s Hellboyem a další dvě s Goonem, což je služebně nejmladší přírůstek do mé sbírky komiksových hrdinů. A jak mi tak chodí ty maily, že se to chystá a estli si to chci vobjednat, ztratil jsem vo tom přehled.
V pondělí koukám, že jsem asi prošvih' nějakou lhůtu objednání. Chci se přihlásit na e-shop a zkontrolovat to a - zapomněl jsem login.
Co naplat. Volám Vaškovi.
"No jo, ale to už je vážně po termínu. Hele, já tě předám tady kolegovi, von má přehled, von ti pomůže."
"Dobrý den, tady vám na to koukám a vy máte všechno řádně vobjenaný, už na vás tady čeká Grandville a váš login je ..."
"Jé, to je báječný, já to všechno poplet. Tak to jsem rád, že to je v pořádku. A pro toho Jezevce si zajdu eště tenhle tejden. Dík."
Jak jsem pravil, tak jsem učinil.
Včera jsem si byl pro knížku a:
"Ahoj! ... A dobrý den."
"Pan Knébl," volal Martin zpoza stolu na kolegu, který má na starosti to vyřizování.
"Já jsem ten s tím popleteným telefonátem, co má všechno vobjednaný a neví vo tom. Jdu si pro toho Jezevce."
"Jo, jo, máte to tu nachystaný."
Vzal jsem si taštičku s knížkou, vyndám to, s radostí a zalíbením to prohlížím a : "... jenom takovou drobnost. Teda je to ten novej díl ...?"
"Samozřejmě, ten první už dávno máte, oni mají podobnou obálku."
"No jo, teď to vidím, dyť sou úplně jiný... Tak díky moc a já se tu zas stavím, až budou ty další."
"Není zač a ... a eště, prosím, mohl byste mi dát těch třistadevadesátdevět korun?"
"Ježišmarjá! Já vám je nedal?!"
To už se chechtalo celý Comicscentrum.
"Vodpusťte, já to zase poplet'. Tady to je."
"Prima, děkujeme."
"Tak teď už je to v pořádku? Nic dalšího jsem nezapomněl?"
"Všecko je v pořádku, děkujeme."
"Takže teď už můžu jít?"
"Ano, už můžete jít."
No, chechtali se všichni, až se za břicha popadali.
Je to tam u nich fajn, už se těším, až si půjdu pro další knížky. Ale musím si dát pozor, abych zas něco nepoplet'.

před vypršením záruky

Když se vypršej mraky, máme zalitou zahrádku. Když vyprší záruka, většinou to se zahrádkou nemá nic společnýho. O vypršených zárukách jsem tu už psal dost, mám s tím nějakou tu zkušenost a tudíž si o životnosti zaručovaných předmětů myslím své.
Nuže tedy poučen ve spotřebitelských právech zanesl jsem fotoaparát ve věku asi tak deset dnů před ukončením záruky do servisu. Je pravda, že přední kolečko občas vynechalo, displej měl takovej divnej nitkovej lem na pravý a horní straně a ostření mi připadlo, že by mohlo bejt hbitější. Můj laický odhad byl, že by to prostě potřebovalo vyčistit, což je činnost, kterou záruka pokrývá, pokud správně definuju závady. Stejně tak ztvrdlou a vypadávající očnici hledáčku - tu ovšem bylo třeba vyměnit.
Sepsali jsme to na příjmu v servisu, dostal jsem papír a jeli jsme na hory. Bez foťáku. Ostatně na horách se lyžuje, že ano.
Mailovou zprávu jsem tudíž přečetl až po prázdninách. Byla ze servisu. A že prý zakázka xy byla přijata a na opravu byla udělána kalkulace.
No, te je fan, kalkulaci bychom měli.
A co dál?
Dál se tam psalo, že ku opravě již nejsou dostupné náhradní díly.
To mě teda vzalo. V tom fotografickým světě to běží rychlejc, než v počítačovým. Čím teď budu fotit, dyž do tohohle foťáku, kterej se eště furt dá koupit, nejsou šroubky?
V mailu v posledním odstavci bylo řešení:
Pokud souhlasíte, aparát vám vyměníme za nový, aktuální model.
Čet' jsem to radši třikrát. Ať jsem to bral zepředu nebo od konce, pořád tam ta věta byla. Výměna za nový. Nechtělo se mi tomu pořád věřit. Radši jsem zvedl telefon a na druhý straně drátu mi paní potvrdila, že to tak je a abych to jen potvrdil.
Tak dobrá, přestal jsem dělat drahoty a napsal souhlas s výměnou. Nu a za doslova pár dní jsem si šel pro nový aparát. Představoval jsem si, že mi dají nějakej servisní kus zabalenej v bublinkový fólii.
To jsem se ale přepočítal.
Proti podpisu a předání papíru o převzetí do opravy jsem dostal novou klrabici s novým fotoaparátem včetně příslušenství tak, jak si ho normálně můžu koupit v krámě. Tedy poděkoval jsem, zběžně jsme to prohlédli, překontrolovali výrobní číslo a já se odporoučel, aby si to náhodou nerozmysleli. Hned jsem nasadil objektiv a začal dělat první fotky jen tak pro zkoušku a z čirého potěšení z nového aparátku.
Tedy pánové, to se mi eště nestalo a počítám, že se mi to taky už nikdy nestane.
A tak mám radost, že alespoň jednou za život mě potkala přízeň výrobce a uznání, že už jsem u nich utratil dost, aby mi mohli špendýrovat takovej prezent.
Tož děkuji, pane Olympus.

už žádná hranatá kola!

Kdydysi dávno v předaleké galaxii … jsme si s Ondřejem objednávali ferneta a já se ptal, jestli ten normální anebo tenkrát novinku - citrus. Ondřej na mě vyčítavě pohlédl a pravil, že neshledává žádného důvodu proč vynalézat hranaté kolo.
Od těch dob už uplynulo hodně vody i fernetu. Obojího v původní, čisté formě. A jak se zdá, odplývá pomalu i zdravý rozum regulátorů čehokoliv a jim podřízených automobilek.
Jak to souvisí s fernetem a hranatým kolem?
Zdánlivě vůbec.
Ovšem před několika málo lety někdo vymyslel automobil bez rezervy. Nějak se to vžilo především z úsporných důvodů, jelikož se místo rezervy cpe na její místo nádrž s jakousi odpornou tekutinou mající nějaký ekologoický oučiněk ve vztahu k filtru pevných částic. A protože se ta pitomost vžívá víc a víc, něktará auta už prostě nemůžete koupit jinak, než bez rezervy. Prý stačí sada na rychlou opravu pneumatiky.
Pro duše citlivé vydávám upozornění, že v příští větě bude zde na woleschku ojedinělý vulgarismus, tedy vy citlivější ji, prosím, přeskočte.
Kerý hovado tuhle pitomost vymyslelo!?
Jak známo, jezdím už nějaký týden náhradním vozem, jelikož můj vůz stále nemá k dispozici součástku ku opravě převodovky. Ten náhradní vůz, tedy jeden postarší firemní, právě tu rezervu nemá. A včera jsem jí potřeboval. Na suché čisté prázdné čtyřproudovce těsně před stanicí metra Kačerov najednou slyším osudové syčení, cosi párkrát ťuklo bo podběhu a mně bylo jasno: ušel mi vzduch.
Dojel jsem k benzínce v Krči a zjistil, že mám pravdu.
Takže sada na rychlou opravu, kompresor … a nic. Pneumatika byla spíš prasklá či proříznutá z boku, takže nešla opravit. Je třeba rezervu, jenomže kdo nemá rezervu, je … bez rezervy. A nahranej. Tak tedy asistenční služba, odtahovka, non-stop pneu servis, dvě nové pneumatiky, protože neměli tu stejnou a na jedné nápravě nemůžou bejt různý, bezmála tři hodiny času, spousta peněz a pozdně odpolední program zcela zrušen.
Normálně mi tahle operace trvá u mého vozu patnáct minut a to i v dešti - mám to několikrát odzkoušeno. Ovšem já tu rezervu v kufru vozím. Tady nebyla.
Pokud tedy tento článek článek čte někdo z těch, kteří o autech bez rezervy rozhodli, nechť je mu známo, že ho řadím mezi osoby rozumu mdlého a přeju mu než to samé, co prožívají neštastníci bez rezervy, ocitnou-li se ve stejné situaci jako já. A to jsem měl ještě štěstí, poněvadž mi guma praskla v civilizované oblasti. Ani nechci domýšlet, jak by to dopadlo někde v odlehlých lesích třeba na Vysočině.
Závěrem spolu s Ondřejem volám: prosimvás už nevynalézejte žádná hranatá kola!

Lockheed Electra 10A

Včera odpoledne, když jsem vezl Matěje z celodenního tréninku, zahlédli jsme Electru. A ne ledajakou. Proto jsem zastavil a dívali jsme se. Měli jsme štěstí a jen jsem si nachystal telefon (jiný záznamový prostředek jsem s sebou neměl), šla Electra na přistání. Je to krásný letadlo. Tuhlec je záznam přistání letounu Lockheed Electra 10A Jana Antonína Baťi na jeno domovském letišti na Točné včera v půl šesté odpoledne:

Lockheed_Electra_10A

PS
příští týden hledejte v rubrice Telegraficky. Něco tam pošlu, když to půjde.

Udělej si sám

Dyž vám doma stojí hudební skříň, jistě jste si jí pořídili v očekává hudby. Když vám doma cosi šelestí, začnete pátrat, co by to mohlo bejt. A když si domů pořídíte skříň, která šelestí, máte vzteka, co že vám to přivezli za šancajk.
Došlo k posledně jmenované situaci. Po pračce dosloužila i sušička (vydržela jen o několik dní dýl) a mládenci špeditéři i tohohle vysloužilce odvezli a novou skříň (tedy sušící, nikoliv hudební) dali na místo. Zapnu to a slyším zvuky. Šelestilo to. Hodně to šelestilo. Vlastně to dělalo pekelnej bengál.
Zkoumal jsem na štítku, že to má rámusit sedmdesáti decibely. V recenzích na síti jsem si přečetl, že je sušička poněkud hlučnější.
Hmmmm …. ale tolik? Dyť to dělá rámus jako šroťák. A taky se tam vevnitř něco šrotuje a dyž k tomu přiložím tuhlec zleva ruku, vysloveně mi jí to nadzvedává. Tohle přece není funkce sušičky. Tak leda rušičky.
Co mi to sem přivezli za krám?! Himl fix! A to eště neměli platební terminál a já musel až do Břežan vybrat hotovost. Že prej to u nich nikdy nešlo, platit kartou. No prostě už byli dávno v trapu a já s tím fungl novym šroťákem doma.
Ále co, já se s tim nebudu mazat. Prostě to rozdělám, a dyž tam bude něco vohnutýho, tak to narovnám a dyž to nepřestane šelestit, tak je to stejně na vrácení. Jenomže to bych musel dál čekat a to se mi nechce.
Tak jsem to rozdělal a vono jo. Bylo to tak nějak divně smontovaný v tom smyslu, že levej plechovej kryt byl krapet vmáčknutej dovnitř (kdoví, jestli to neudělali ty stěhováci) a tudíž vo něj štrejchal buben, což vytvářelo zvuk toho šroťáku. Tož jsem na koleně ten plech vyboulil opačným směrem, tedy ven, celý jsem to zase smontoval zpátky a vida: vo sušicce, natož vo šroťáku ani slechu. Šroťák přestal šrotovat a prádlo je suchý.
No … je to takovej smíšenej pocit. Jsem pochopitelně rád, že to šlo rychle a snadno napravit, ale jsem i dost nerad, že mi to celý připomíná doby dávno, dávno minulé, kdy vycházel časopis Udělej si sám …

z Almaty na Smíchov

Před stojednačtyřiceti lety si to nechal patentovat a teď je tím posedlej celej svět. Celej svět telefonuje. Není na tom nic divnýho a pan Graham Bell by měl jistě radost už třeba i proto, že hovory se přenášejí dál, než jen z patra do přízemí. Svět jde pochopitelně kupředu a hýbají jím přenosy spíše datové, než jen hlasové a místo zvukových vln se šíří éterem nuly a jedničky. To už je ovšem z hlediska využití jen technický detail.
A kvůli tomu technickému detailu jsem byl včera zase u vytržení. Telefonovali jsme si s mouveselouHaničkou. Volala mi do auta. V autě fungovalo hands free … Takže se jeden logicky ptá, vo co mi tady u všech všudy jde. Dyť přece po celým světě z auta volají každou vteřinu milióny lidí.
Jo. Volaj. Jenomže máučenliváHanička je zrovna v Kazachstánu v Alma Atě (dneska se to jmenuje Almaty). No a co? No a nic.
Voláme si přes Face Time. To jest spojení pomocí datového přenosu přes internet. Furt na tom není nic divnýho. Furt je to ten Bellův telefon.
No jo - jenže von to nebyl telefonní hovor. Von to byl videohovor.
Jedu si to Strakonickou po Smíchově, zazvoní mi telefon, já to zvednu a na obrazovce vidím mouovzdělanouHaničku, jak mi volá, že mají zrovna pauzu a jak prý se mám.
"Jak bych se mněl. Zrovna jedu do kanceláře."
"No jo, dyť vono je u vás teprv po osmý ráno."
A tak jsme si chvilku povídali a já jsem žasl, co ta technika dneska umí. Videohovor byl nepřerušovaný, bez zpoždění, obraz i zvuk úpně v pořádku. A to za jízdy v městském provozu.
Začínám to brát vážně, tohleto sci-fi. Počítám, že chvíle, kdy v tom autě už tím volantem nebudu točit já, ale nějakej automat, kterej mě poveze z místa A do místa B, že ta chvíle už není příliš daleko. No a pak už budou ty videohovory naprosto banální všednost.
Dneska jsem z toho zatím paf.

marně se vyhýbal

Já tedy na tyhlety slavnostě moc nejsem, tož je nevyhledávám. Teď se ale přihodila jedna svatba a tak jsem se šel podívat, poněvadž na Staroměstské radnici jsem už na svatbě nějakej ten pátek nebyl. Ostatně říkala paní uvaděděčka, že tam už ani moc svateb prý není. Chápu, konkurence je veliká.
Tak proč si to tu píšu?
Protože jsem si vzpomněl na svoji svatbu, tedy tu první, která už je dávno zapomenuta. Ale jestli to nepletu, tak občanku si tenkrát nevěsta taky zapomněla, na hostinu jsme nemohli trefit, jelikož jsem tvrdil, pojeďte za mnou, já to tady znám, což byla pravda, jenomže jsem to znal pěšky, nikoliv za volantem a tudíž jsem netušil, že tuhleta cesta je jednosměrka a tak jsme asi tak pětkrát vobkroužili kolečko před kulturákem (tenkrát Palác kultury), než jsem se vymotal a našel tu správnou cestu. Nu a když pak končil v hospodě Na paloučku večírek pro kamarády, bylo tak veselo, že ti nejveselejší odjížděli domů ráno kropícím vozem, který si stopli před hospodou. Inu mladost, radost.
A historie se opakuje.
Nevěsta si tentokrát opět (zřejmě je to zvykem nevěst) zapomněla občanku a snažila se to markýrovat podstrčením řidičáku, čehož si pozorná úřednice rychle všimla a poslala nevěstu pro správný doklad. Svatba tak mohla po menší pauze, která stačila jiným svatebčanům na to, aby to mezitím stihli, jelikož si nic nezapomněli, začít, ovšem synek novomanželů se nehodlal své maminky pustit a tak ho musela držet na ruce, což pan oddávající nějak těžko snášel. Ale držel se statečně až do chvíle, kdy klučíka maminka přeci jen pustila a on začal rotovat po svatebním sále radnice s takovou vervou, že si nevšiml skleněného stolu před oddávajícím a narazil do něj silou, která ho odmrštila tak mocně, že skončil před stolem oddávajícího a zděšenými oddávanými rodiči na zádech. Opět tedy k mamince a hlasitě si popláčeme. A to tak hlasitě, že pana oddávajícího nebylo slyšet, jak říká něco o rodině, zodpovědnosti a státu. To už bylo i na něj moc a začalo mu cukat voko …
Nakonec to vše dobře dopadlo. Ženich se podepsal, nevěsta se synkem v náručí se podepsala, prstýnky si vyměnili, pusu si dali a bylo.
Jen na panu ženichovi bylo vidět, že tohleto je přesně to, čeho se celý ty roky bál a čemu se až do soboty úspěšně vyhýbal.

teplota kódování HEVC

Jsem zahlíd v novinách, že bylo slavnostně spuštěno vysílání DVB-T2 s kódováním HEVC … jo, máte pravdu, zní to jako sprostý zaklínadlo. Že prej to zlepší příjem a kvalitu a … a především se do éteru vmáčkne víc vysílacích pásem, jelikož počet frekvencí je dán fyzikálními zákony. Čímž dojde jednak ke zvětšní prostoru pro plnění kapes poskytovatelů všeho, co se šíří pomocí rádiových vln a taky těch, co prodávají televize. Nu a druhak my, vobyčejný lidi, si zase budeme muset ty nový televize nakoupit. Pokrok se zastavit nedá a nějak se holt ten udržitelnej růst ekonomiky udržovat musí.
Což o to, proti růstu jeden nic nemá. Ale když se podívám na graf teplot, říkám si, jestli mě prostě jenom nechtěj dožrat.
Jak souvisí teplota s vysíláním televizního signálu?
Sám nevím. Dokonce mám tem pocit, že vysílací frekvence vysílače televizního a vysílače meteostanice jsou hodně daleko od sebe. Ovšem je tady ta skutečnost, že právě ve středu, kdy to spustili, mi přestalo vysílat čidlo teploty, tlaku a vlhkosti. A včera znovu.
Jak je možný, že to časově sedí se spuštěním vysílání z Cukráku, to mi není jasný. Ale protože náhody nejsou, mám na ně pifku. Co se mi s tím vysíláním sakra hrabou do meteorologie?! Dyby ten signál stál alespoň za to. Jenomže to ne. To aby člověk lozil po půdě a ešusem naháněl vlny, dyž si chce pustit večerníček.
Nu což, stejně na tu televizi nekoukám. Vlastních zdrojů mám dost. Ale do toho počasí by se mi vrtat nemuseli.
Já jim můžu na voplátku slíbit, že jim měřit teplotu vln kódovanejch do HEVC měřit nebudu.

tatrman z letiště

To o tej železnej košili jistě znáte. Jak si jednou jeden na něco zvykne, že ano …
Tedy když jdete na letišti do letadla, projdete několika rámy, rentgeny, kontrolami a když už v tom letadle sedíte, nakonec si nejste úplně jistý, jestli vůbec máte pas nebo vízum, poněvadž jste to už tolikrát vyndavali a zase ukládali na místo, že si teď ne a ne vzpomenout, kam jste to uložili naposled. Jak učí kolega Cimrman: úleková fixace je na zapamatování jedním ze základních stavebních pilířů.
Máte tedy v paměti zapsáno, že když přijdete k rentgenu a k rámu, musíte se v podstatě vysvlíknout ze všeho kovovýho, dát to do krabičky, dát to na dopravník a projít rámem …
A tak se tedy vysvlíkám.
"To stačí tuhle do tej vaničky," praví stráž.
"Jo, jo."
Vyndavám telefon a klíče a kovovou padesátikorunu a dávám to na pás.
"Ne! To stačí do té vaničky!"
"Jo, jo."
Vyndavám kapení nástroj Leatherman (ježišmarjá, to mi snad zabavěj).
"Pásek taky?"
"NE! Povídám vám, že to stačí tady do tý vaničky. Do rentgénu mi nic nestrkejte, vám řikám!"
"Ale já … na letišti totiž dycky …"
"Tady nejte na letišti. Tady to stačí do tý vaničky. A ten pásek si nechte a už děte!"
"Víte on ten zvyk z toho letiště …"
"Hmmmrrrrr!"
Co vám budu vykládat. Prošel jsem na rejstříkovej soud krz rám, ani jsem nepíp.
A byl jsem za tatrmana.
Za tatrmana z letiště.

futuristický vozítko

Pro nadšence fantastiky jsou některé momenty vývoje techniky vysloveně klíčové. Pro jiné, jako je například mározumnáHanička, je vývoj techniky pomalý a je s podivem, že "to" už dávno neexistuje. Dvanáct let starý případ s vysávacím robotem (k přečtení v archivu zde) je toho důkazem.
Tudíž, viděno prizmatem optiky mérobotickéHaničky, se včera vlastně nic neodehrálo a to, že jsem ve Zvoli potkal zbrusu nové auto za čtyři milióny, které řídí samo, je důkazem pouze neblahé skutečnosti a to té, že lidstvo se s technickým pokrokem pěkně courá.
I já se včera coural oklikou zadem kolem lesa, jelikož hlavní je kvůli bourání vyhořelé haly stále uzavřená. A jak se tak loudám, vyjede na mě právě od toho lesa, tedy z ulice U lesa, Tesla, model X. Nikam to nespěchalo, dalo mi to přednost, jelikož jsem přijížděl zprava a klidně to pokračovalo dál k samoobsluze. U rybníka to jelo rovně, já ke škole.
Inu, Tesla je teď v kurzu i ve Zvoli a kdo nemá Teslu, je … je bez Tesly.
Nu, ani mi to nevadí, že patřím do kategorie bez Tesly. Ono se to zatím nehodí, než pro drobné pojíždění a, jak by řekl Jára Cimrman, ku létání. Dojezd nějakých čtyři sta a nabíjení přes noc = opravdu jen se zaťatými zuby Praha - Brno a zpět a nedej pámbu, aby byla objížďka, to si pak můžete vobjednat rovnou nocleh někde v zájezdní hospodě. Ovšem musí jim tam jít elektrika, jinak tam zkejsnete, dokud jí tam nezavedou.
Na druhou stranu je to takový hezký, futuristický vozítko. Ale až pojedeme na hory, zůstanu radši u své staré čtyřkolky na benzín.
Teda pokud mi dají dohromady tu převodovku.

ouředně prohlášen mužským

Tak a mám to znova potvrzený. Nejsem ženská, ale mužskej.
Totiž chodí nám domů takové letáčky od firmy, kde kupujeme občas nějaký mazání (nikoliv na chleba) a ty letáčky jsou dycky adresovaný jmenovitě mně nebo méšikovnéHaničce. A bejvaj dycky každej jinej. A tuhle si právě mápečliváHanička všimla, že by nutně potřebovala tadyten grém, že už jí došel, tak estli bych pro něj nedošel, ale že prej na tu mou kartičku, poněvadž ta její už nějak nemá ty body a že teda budeme kupovat na tu mojí kartičku, že ať se to načítá rychlejc.
"Tož tuhle, paní prodavačko, mě žena posílá pro to mazání," povídám v krámě na Arbesáku.
Paní prodavačka mě snesla jeden krém a k tomu nějakej další zadarmo jako přívažek a eště další dárek - nějakou další politůru a eště nějakej balíček s něčím. Hromada toho byla. A že prej dyž si vyberu něco dalšího za šest korun, tak dostanu rtěnku jako prezent.
Jsem pravil, že se nemaluju, ale že teda ženě bych jí vzít moh'. Tak jsem vybral za dvacku tyčinku na pusu pro Kačku a dostal k tomu druhou pro mouveselouHaničku přívažkem. Měl jsem dárků plnou náruč a tak povídám, že to už stačí a že tuhle je ta moje kartička.
"A tak to teda ne," povídá pani, "to by nešlo. Vy jste mužskej a tohle je dárek pro paní. Tohleto musíte vrátit."
"Ale jo, mně je to fuk."
"A tady si zas musíte vybrat něco vy, protože na vaší kartičku máte dárek pro muže!"
"Aha!", děl jsem a vybral si nějakej pánskej šampón.
Čímž jsem byl ouředně prohlášen mužským a byl připuštěn ke kase, abych moh' zaplatit ten jeden grém pro moumazanouHaničku.

královnou Masopustu

Letos nás naštěstí nenapadla žádná pošetilost jako třeba dovolená v teplých krajích, která se nám přihodila vloni. Čímž všechno dopadlo jak mělo a Masopust se vydařil. Jak přesně a hlavně kde se zařizuje počasí, nemám nejmenší ponětí, faktem však zůstává, že až do pátku bylo pošmourno a místy nepříjemně vlhko. V neděli jakbysmet. Ovšem v sobotu bylo azurový nebe, přes noc mírně mrzlo (-4°C) a o Masopustu nemohlo být líp.
Tentokrát byla naše rodinná účast obzvlášť přínosná, poněvadž Kačka hrála divadlo o Třech KarKulKách s mravoučným posláním a to tím, že alkohol je lidstva metla. A mákrásnáHanička byla zvolena královnou Masopustu, kterážto pocta se vyznačuje například tím, že jela kus po návsi v žebřiňáčku taženém dvěma kobylami.
Inu veselo bylo, byly i hody vepřové a písniček nepočítaně.
Naše
Masopusty jsou v galerii zaznamenány od roku 2010 až po ten letošní.

Masopust_170225_29

stačí vobyčejný představení

Já teda do kultůry moc nerejpám, jelikož mi to jednak nepřísluší no a taky na to nejsem študovanej. Prostě jen tak, když se s něčím setkám, může se mi to líbit nebo nelíbit. Nějakej dojem z toho mám a nezřídka se třeba stalo, že jsem odešel z divadla, vypnul film či muziku a odložil knížku. Nebo naopak.
Nu a tenhle týden jsem v rádiu zaslechl jakýsi rozhovor s nějakou paní, co nikoliv bez zdravého sebevědomí popisovala nově vznikající projekt se zahraničními performery na kavkovské téma. Ovšem ne Proces, nýbrž The Trial, kterýžto, jak říkala, mezinárodní název bude srozumitelný i tomu mezinárodnímu publiku. Musela to opakovat i paní redaktorka, která se opravdu snažila o americký přízvuk, aby vyhověla. A že prý to bude v bývalém kinu 64 U hradeb.
A to mě upoutalo.
Chodíval jsem ke Hradbám jako do nóbl kina na premiéry. Byl to dycky takovej trochu svátek, poněvadž kino má zvláštní vchod z atria a už když průchodem vejdete, má to najednou úplně jinou atmosféru, než malostranská Mostecká ulice.
Tož jsem byl zvědavej, o co teď půjde. Zvlášť když paní zdůraznila, že prostor vlastně zachránili a že z toho necnechají udělat garáže, ale že je to teď naopak důstojný místo podle jejich gusta. Mělo mě varovat, že vůdčí osobnost je mladej nadějnej performer … A taky jsem si měl pozorněji všimnout špatný český gramatiky v řeči oné paní. Nu, není to důležité, hlavně, že kino pojede dál, řekl jsem si a hodil to za hlavu.
A dneska jsem v novinách zahlíd fotky z tej novej kafkovskej performance.
No potěš koště!
64 U hradeb je v sutinách, na cihlu vomlácený, uprostřed pestrobarevný plastový křesílka a v tom mladý nadějný performeři.
Tedy zřejmě se na tom celém podepsaly nějaké ty developerské záměry, zřejmě se na poslední chvíli podařilo zastavit demolici (alespoň tak to vypadá) a zřejmě se tam teď bude začínat od píky a prostor bude součástí skutečně absurdního procesu vstávání z popela.
No … jistě je to záslužnej čin, zachránit tenhle sál, ale tak nějak mě to tam netáhne. Já na ty performance asi nejsem. Mně stačí vobyčejný představení, ani nemusí bejt mezinárodní.

přijďte na Masopust

Letos bude Masopust obzvlášť masopustní, jelikož bude i zabijačka, tož přijďte:

MASOPUST_2017

druzí na 4 x 200m

Soutěže ve wushu jsou pro naše děti už běžnou událostí, takže sobotní účast na soutěži v Kuřimi nikoho nepřekvapila.
Ovšem v neděli měly děti premiéru.
Tomáš se totiž rozhodl rozšířit jim sportovní obzor a po dvou loňských přespolních bězích je přihlásil i na štafetu 4 x 200m. Konaly se Pražské přebory atletických oddílů a tudíž se naskytla ta správná příležitost. Pochopitelně naše děti neběhají žádnou extra ligu, na to nejsou zaměřené. Ale Tomáš jim dopřává všestranný rozvoj a tím pádem i běh.
Na těch přeborech to vypadalo jako na opravdových závodech (a taky to opravdové závody byly), čímž vznikla obava, že my se s naším oddílem s těmihle atlety nemůžeme nijak měřit. Ukázalo se, že to není pravda.
Pochopitelně se naši nemůžou pasovat s borci z extraligy, to ne. Ovšem atletické přebory jsou zřejmě uspořádány tak, aby každý mohl se ctí soutěžit ve své výkonostní kategorii. Nu a naši v té své byli skvělí! Předběhli je jen borci ze Slavie a skončili tak ve svém rozběhu druzí.
Bylo to velké překvapení zvlášť proto, že za jednu nemocnou kamarádku zaskočila, tedy zaběhla, Kačka. Ta mi udělala největší radost. Já myslel, že se jen tak po té dráze proběhne a ona ne. Kačka zabojovala a dokázala jí předbědběhnout jen jedna soupeřka, dvakrát taková jak Kačka.
Takže závod byl děsně dramatickej, jelikož Matěj zahajoval, nenechal se předběhnout a předával jako první. Denču předběhla jen soupeřka ze Slavie, ovšem bylo to jak David proti Goliášovi. Kačka bojovala a v závěru před předávkou jí předběhla dvakrát větší závodnice, nu a Jenda, to je velkej bojovník, ten náskok jako finišmen stáhnul a dokázal se zpátky dostat na druhé místo, které naší štafetě nakonec zůstalo.
Byl to skvělej závod, děti z něho měly radost a díky Tomášovi mají další sportovní zkušenost.
Fajn nedělo to byla.



160219_Matej

160219_Denca

160219_Kacka

160219_Jenda

máte to na papíře

Zrovna předevčírem jsem tu opěvoval elektroniku a zavrhoval starý papírový jízdní řád. To pořád platí, ovšem ten papír jako nositel informace je a zřejmě zůstane v určitých situacích nenehraditelný.
Například máte lítačku (
o té jsem se tu taky zmiňoval) a na ní máte nahranej elektronickej kupón elektronický žákovský půlroční jízdenky. Tedy pokud si vzpomenete, že je potřeba jí koupit. Já si nevzpomněl a nikdo jinej taky ne. Takže Matěj včera hlásil, že mu pan řidič autobusu říkal, že nemá platnej kupón.
Tak musíme kupón koupit. No jo, ale u pokladny nám paní řekla, že to nejde. Že se to prodává jenom do pátýho dne prvního měsíce školního pololetí a pak že spadla klec.
"No to je výborný, tak co máme dělat?"
"Snad se dá ještě koupit u Dopravních podniků tan papírovej kupón."
Vzpomněl jsem si na mojí sto let starou lítačku, do které jsem si takový kupón kupoval každý měsíc.
"No tak my to tam zkusíme."
Zamířili jsme do ulice Na Bojišti, kde je kromě známé hospody U Kalicha taky hnízdo Dopravních podniků HlmP.
A vida: tady, u prvního okýnka, nám slečna poradila, že musíme ke čtvrtýmu okýnku a tam … A tam nám paní prodala ten tejemnej papírovej kupón, co platí jako půlroční žákovská jízdenka. Musí se na něj dopsat pásma, pro která má platit, číslo lítačky, číslo průkazky, ale když todle všecko zvládnete, máte to na papíře a můžete zase půl roku jezdit.
Ještě že tenkrát ten papír vynalezli. Včera se nám to náramně hodilo.

čtyři je víc než dva

Jezdím čtyřkolkama teprve sedmnáct let, takže viděno dějinami vesmíru to ani není poznat. Na druhou stranu z pohledu historie automobilové je to časový úsek docela viditelný, takže se dá říct, že bych mohl srovnávat. Teď mě zrovna moje čtyřkolka dožrala, takže ke srovnávání je příležitost.
Jde mi, kromě těch čtyř kol, pochopitelně, především o spolehlivost. Lapálii s převodovkou už jsem tu popsal dostatečně. Auto je v servisu a já jezdím dvoukolkou. A protože nálada na palubě se vůči spolehlivosti čtyřkolek nachází v okolí bodu mrazu, můžu si libovat, jak ta dvoukolka báječně jezdí. Je spolehlivá, nic jí nechybí … A dvoukolek je na světě víc, než čtyřkolek a tak je z čeho si vybírat, ostatně ty čtyřkolky jsou stejně k zlosti …
No napadá mě všelicos. Už jsem byl nalomenej začít se zabývat právě výběrovým řízením na dvoukolku když …
Když jsem jel s dětmi včera domů. Normálně z běřkaského tréninku jako vždycky. Z Vraného nahoru kolem sokolovny po kostkové dlažbě. A tam mi to poprvé proklouzlo. Za chvilku podruhé. Pak nad pilou a znovu pod bývalou restaurací U tří sester. Celkem čtyřikrát ta dvoukolka hrabala. Nebylo to nic zásadního. Jen umrzala ta voda, která během teplého dne roztála a navečer už zase začala mrznout. Elektronické systémy systémově fungovaly a auto jelo dál do kopce. Ale tak nějak jinak. Jako na bruslích.
A bylo po úvahách. Tohle je přesně to, co jsem chtěl odstranit. A taky to, že když jsem onehdá na Šumavě zapadl s autem po břicho do sněhu, musel jsem ho s kamarádem nejdřív z toho sněhu lopatou vyházet a teprv potom jsem mohl odjet. Tohleto už sedmnáct let neznám.
Takže zpátky na stromy, přátelé.
Porouchaná převodovka je jen lapálie, která mě momentálně dožírá, to se dá pochopit. To ovšem nic nemění na tom, že čtyři je víc než dva. Zůstanu u čtyřech. Bylo to tenkrát dobré rozhodnutí.

spaní bez žebra

V kamnech je litinovej, ten se jen tak nepropálí. Na vojenským kavalci žádnej nebyl, tam byla jen prkna. A v současných postelích je lamelovej. Jistě, tipujete správně, jde o rošt. Materiály a použití se různí, účel zůstává. Aby něco někam nepropadlo. V našem případě jde o to, aby matrace i s nocležníkem neprodadla na zem. A protože žijeme v dobách moderního pohodlí, ještě jde o to, aby v případě roštu do postele byl tento poskládán tak, aby nedošlo nejen k propadnutí, ale ani k nepohodlnému spaní. A to je dneska věda. Kdepak nějaká prkýnka. Drátěnkám už je taky odzvoněno, teď už se použávají lamelové rošty. Tedy na ně spoléháte a když takový máte, máte i pocit, že zdravě spíte. To se ovšem můžete šeredně mýlit.
Jeden takovej v tej mej posteli taky je. Teda: až do včera byl. Jenomže někteří šťouralové tvrdili, že je to nějaký divný. Že v tý posteli je ďolík. Musel jsem jim dát za pravdu, ale odůvodňoval jsem to speciální termoplastickou matrací.
"Hele, ta matrace je děsně vychytaná. Vona, dyž je studená, tak je tuhá a rovná, ale jak si na ní lehněš, tak se vohřeje a pak se přizpůsobí tvaru těla."
"Jo, přizpůsobí, to vidim. Ale copak mám tělo prohnutý jak luk. Ten ďolík je prostě moc velkej."
Něco pravdy na tom bylo. Rozhodl jsem se tedy zjednat nápravu. Starej rošt jsem vyhodil (opravdu, ty lamely byly nějak divně prohnutý - asi to prostě byla únava věkem) a novej, kterej je jinak - zřejmě líp - konstruovanej, jsem tam včera namontoval.
A jak tak montuju a Matěj mi zdatně pomáhá, zjistím, že tam jedno žebro chybí.
"Ne, tatínku, tady už žádná jiná lamela není, všechny jsou už v tom rámu a jiný tu nejsou."
"To je výborný. Tak máme sice novej rošt, ale chybí mu žebro. To je šlendrián! No nic, budu to reklamovat a v obchodě snad dostanu to chybějící žebro."
Trochu jsem měl strach, jestli to náhodou nebude na závadu a nebude to bez té jedné lamely tlačit, ale kdepak: novej rošt je bezvadnej.
A tak se mi dneska spalo vo hodně líp. I bez toho jednoho žebra.

poctivá kovářská práce

Ještě se vrátím k té včerejší šťastné náhodě / nehodě. Chvíli jsem se totiž prohrabával sítí, jelikož mi to nedalo. Taková převodovka je docela drahá věc a porucha by se neměla odehrávat příliš často. Ostatně výrobci a prodavači tvrdí, že "náplň automatické převodovky vydrží po celou dobu životnosti převodovky", což je rčení přímo vybízející k ostřelování ze všech stran. A jak jsem se tak rozhlížel po síti, netřeba vybízeti. Ohlasů na to prohlášení je spousta a stejně tak servisů, které se opravami automatických převodovek zabývají.
Tedy: za prvé se jaksi nikde nepraví, jaká je životnost takové převodovky a za druhé ona náplň je velice kvalitní hydraulická kapalina, jejíž vlastnosti se časem opotřebují a je jí třeba vyměnit. Jak často je třeba jí třeba měnit, záleží na mnoha skutečnostech, ale není to tak, jak vám u výrobcem autorizovaného servisu tvrdí - tedy vůbec. Já jsem se o téhle nutnosti dozvěděl až pozdě, tedy ve chvíli, kdy ta převodovka začala vzdorovat a kopat jako jankovitej mezek. No a teď musí do opravy. A to mě vzteká.
Kdyby se výrobci orientovali více na pohodlí zákazníka ve smyslu: tady to udělejte a auto vám bude sloužit, dokud se v prach neobrátí, byl bych daleko spokojenější. Já totiž dávám přednost časté výměně oleje před častou výměnou auta.
Děsně nerad auta měním a kdyby bylo po mým, auto bych měl pořád jen jedno. To, na který jsem si zvykl. Ovšem to zas nevyhovuje výrobcům, kteří by takhle moc aut neprodali a ani těm uživatelům, kteří mění auta častěji, než ten olej.
Inu - zase jsem se svým názorem tak trochu mimo. Asi to bude tím, že dědečkovým Populárem jsme jezdili až do roku 1970 (mám ten pocit, že to tak bylo). Tedy do jeho pěkných třiceti čtyř let. A pak jsme ho odstavili jen proto, že tatínek si koupil auto větší. Ale Populárek jezdil pořád.
No jo, to ale byla poctivá kovářská práce.

náhoda s háčkem

Někdy člověka potrefí šťastná náhoda, ovšem nezřídka to má háček. Zrovna včera jsem tu náhodu s háčkem vyčerpal. Kdyby to byly dvě šťastné náhody, bylo by to významně lepší, ale to by člověk chtěl moc.
Tedy zřejmě tíhou let zkoušená převodovka si řekla, že už to věčný citýrování nemá zapotřebí. Teď si udělá pauzu a dokud jí někdo pořádně neopraví, ať si v tom autě řadí někdo jinej. Ona že až do odvolání bude jezdit jenom na jedničku. Tohle už se mi stalo v prosinci loňského roku a jak je vidět proplachování, čistění a výměna oleje pomohla jen na chvíli. Teď už to chce generálku. Někteří řeknou, že mám vyměnit celé auto, jenomže já nové nechci. Tohle mi vyhovuje a dokud to půjde, nehodlám ho měnit. Takže bude oprava.
A kde je to štěstí, ptáte se.
Ptáte se správně.
Začal jsem totiž tím háčkem. Šťástná náhoda byla, že jsem s dětmi dojel jen do Zvole, kde si ta převodovka postavila hlavu nebo lépe řečeno zaťala zuby. Zpátky už jsme jeli jen na tu jedničku a na běžecký trénink jsme tím pádem nedojeli. A to je právě to štěstí, protože stát se to někde daleko od domu, byla by to daleko větší lapálie. Jen holt to má ten háček s tou opravou. Ale jeden nemůže chtít všechno najednou.

prázdno

Jsou prázdniny.
Sice jen jednodenní, tedy pololetní, ale přesto prázdniny.
Prázdniny jsou od slova prázdno.
Tudíž se nedivte , že je prázdno i tady na woleschku.

situace s obrázkem

Máme tady situaci, pravil by vzrušený hlas, pokud by se jednalo o napínavý film současné produkce. To se ovšem nejedná. Jedná se o jedno banální statické obrazové okénko.
Mimochodem: napadlo mě spočítat, kolik jedno takové okénko stojí. Tak třeba takovej novej díl Star Wars. Film má délku 133 minut. Nevím jak teď, ale bývalo dobrým zvykem, aby na jednu vteřinu připadlo 24 obrazových okének. Cena filmu prý byla pouhých 200 miliónů dolarů. Vynásobeno, podtrženo, sečteno - jedno obrazové okénko Star Wars stálo +/- 26 tisíc korun. Inu, asi maj drahej negativ, von ten Kodak jim to zadarmo taky nedává.
Ale zpátky k mé situaci.
Nová kamera na meteostránce posílá docela hezký obrázky. A jeden z nich pak použije aplikace, opatří ho nápisy a pošle na server a pak ho všichni můžou vidět. A jsme u té situace. Nějak se děje, že ten obrázek není v pořádku. Zatím nevím proč. Aplikace se začne pídit po obrázku, kamera ho nedodá, aplikace neví a spadne. Zatím každý den provozu nové kamery. Se starou problém nebyl. A to je ta situace.
Že by to bylo datovým tokem? Je tam víc dat, než z té stařičké kamery. Jenomže mám pocit, že to není o množství, ale o kvalitě. No jo, ale pokud se připojím ke kameře jiným způsobem, poskytuje celý den kvalitní obraz bez výpadku. Že by to bylo sítí? Včera jsem vyměnil řekněme "slabší" přípojné místo za silnější. A furt to blbne.
Teď už jen snad to, že ty vlny nějak občas zahnou a než je wifi přijímač pochytá, rozpadne se obrázek.
Tak teď jsem to zkusil nastavit z jinýho počítače. Ale pátrání po chybě stále trvá a obrázek furt vypadává.
To je teda situace!

p.s.
situace se vyvíjí a to pozitivně: vypnul jsem wifi, připojil počítač kabelem - a hleďme, nespadlo to už 24 hodin
zřejmě ty vlny opravdu nějak bloudily
díky tomu můžu teď v půl šestý ráno sledovat noční mlhu v přímým přenosu … stálo to za to!

p.p.s.
ano, situace se vyvíjí, jen jsem to napsal už to začalo znovu padat

nový širokoúhlý obrázek

Za příčinou instalace a nastavování nové kamery bude dnes zápis významně kratší.
Tedy vlastně se jedná toliko o oznámení p.t. laskavým čtenářům, že na
meteostránce je kromě nových grafů a zápisu o aktuálním stavu počasí přítomen od dnešního kuropění (to je jen symbolická metafora, jelikož žádný kurové v tomhle sněhu a mrazu nepějou) nový obraz širokoúhlého formátu s vysokým rozlišením a nočním provozem.
Ovšem ve zkušebním provozu, jelikož to ještě musím odpoledne doladit a nasměrovat do správného místa.

řadit správně je mnohem lepčí

Řadit rychlosti je u běžných dopravních prostředků nutností, tedy pokud nejsou na elektřinu. Tam se neřadí, jelikož to není potřeba. Já tu mám jeden takovej případ, který s řazením zdánlivě nesouvisí, zato s elektřinou jo.
Tedy o mrazech jsem si tu už psal a tudíž vešlo ve známost, že poslední týden byly náramně mrazivé noci a týden před tím mráz začal. Když je mráz venku, snažíte se, aby vám nevlezl dovnitř, do domu. Topíte. Pochopitelně topíte tím, co máte k dispozici. My máme k dispozici právě tu elektřinu a jako doplněk krb. Krb má uvnitř ještě teplovodní výměník, který spolupracuje s regulací a pouští vodu do topení jako doplňkový zdroj. Myslím, že jsem tu o tom už psal.
Nu a když je hodně zima, občas si v tom krbu přitopíme. Jenomže letos nám byla nějak větší zima.
Nastavil jsem tedy regulaci topení na větší teplotu - a nic se nestalo. Bylo nám pořád zima. Tak jsem byl zkontrolovat oběhová čerpadla a to hlavní jsem nastavil ručně na maximální výkon - a zase se nic nestalo. Zkontroloval a nastavil jsem na vyšší výkon všechno, co se nastavit dalo - a výsledek byl pořád stejnej. Bylo nám zima. Tedy zima čistě pocitová, jelikož teploměr byl na jedenadvaceti stupních.
Nuže zavolal jsem tedy topenáře -
o tom už jsem tu psal taky a to velmi nedávno tady. Topenář se doteď neozval, ale to je jiný příběh.
Učili jsme se tedy žít nikoliv v tričku a v kraťasech, ale přidali jsme nohavice a rukávy. Jenomže mě to vrtalo pořád hlavou. Dyť jsme tu měli i větší zimy a zima nám nebylo. Že by ten systém topení za těch dvanáct let přestal fungovat? To je vážně divný. Chodil jsem kolem toho, zkoumal tuhle, zkoumal támhle a nic jsem nevyzkoumal.
Až mě takhle po ránu napadlo to řazení zmiňované v úvodu dnešního zápisu.
Jdu se podívat, rozsvítím si, abych na to viděl - a co nevidím: celou tu dobu, kdy nám bylo zima, topíme na jedničku! Přepnul jsem to z dvojky, když jsme topili v krbu, abychom zbytečně neplýtvali elektrikou.
Cvak.
Pouhým přepnutím tlačítka nastalo teplo. Pochopitelně ne hned, ale už odpoledne jsme zas mohli odpárat nohavice i rukávy a chodit doma nalehko. Taková drobnůstka a jak dokáže pozlobit.
Ale bylo to k něčemu dobré i tak. Jednak možná někdy přijedou topenáři na revizi a druhak jsme si ověřili, že domeček je dobře izolavanej a koneckonců může i v těch největších mrazech jet jenom na jedničku.
Ovšem řadit správně je mnohem lepčí.

jedině choďky

Do Chuchle se jezdí na koníčky. Nebo taky za zábavou a v zimě na lyže. Pražáci se hned chytnou a pro ostatní část světa je třeba vysvětlit, že Chuchle je jižní část Prahy hned u Vltavy. Dříve k Praze nepatřila, ale od roku 1922 však Malá a od roku 1968 pak i Velká Chuchle ku Praze patří a poté, co se město roztáhlo až na Zbraslav, už má Chuchle stejně daleko na okraj jako do centra. Při zamhouřených očích a se značnou mírou nadsázky by se tedy dalo napsat, že v Praze se lyžuje v rozšířeném centru.
Už pátý rok po sobě se tenhle nápad ujal a včera se na chuchelském ovále byly proběhnout i naše děti. V rámci tréninkové přípravy v Tomášově oddíle wushu. Kačka trošku reptala, ale Matěj to vzal jako výzvu, poněvadž na běžkách stál poprvé. Půjčili jsme nějaké, co se na nich dá bruslit a bylo. Celé dvě hodiny vydržel s jedním z kamarádů, který jediný tam byl stejně dlouho, rotovat na umělém sněhu a naučit se základům pohybu na lyžích, kde nemá nohu v botě jako ve svěráku. Kačka měla náskok, jelikož si letos už běžky vyzkoušela na lyžáku v Krušných horách s pátou třídou.
A já? Já jsem jen udělal pár mizerných obrázků, protože už když jsme v půl pátý přijeli, byla skoro tma. A na běžky na ovál je těžký mě dostat. Já na tenhle pohyb dokola moc nejsem. Ostatně v dávných dobách, kdy mě máveseláHanička vytáhla na Šumavu na běžky, jsem si dal podmínku:
Ano, může být, ale jedině choďky! Běhání ode mě nečekej.
Nu a tuhlec je jediná jakš takš světlá fotka ze zasněžování toho chuchelského oválu:

Chuchle_170124

společenský život na ledě

O fabiánské zimě jsem tu psal minule. Zima trvá a tím pádem trvá i její dílo. V tomto případě zamrzlé rybníky. Bruslí se na nich i u nás ve vsi.
Ovšem centrum společenského života na ledě je ve Zvoli na rybníku u naší školy.
V sobotu jsme si tam zajeli jen s Kačkou cestou pro Matěje, který měl oba dny v Modřanech společný trénink wushu oddílů a závody. Na ty ostatně dorazila i Kačka, ale až v neděli. Nu a právě v neděli, po závodech, které skončily docela brzo, jsme se na led znovu vydali. Tentokrát už všichni tři. MápracovitáHanička prý nepojede, protože si zrovna strčila bruslící kalhoty do pračky a nemá v čem jezdit. Jako by se bruslilo na kalhotách.
Tak jsme v tom zůstali sami. Ale bylo vám to zase báječné. Totiž ten společenský život na ledě spočívá v tom, že se potkáte s kamarády a známými, jezdíte a proplétáte se mezi ostatními, tu a tam pohovoříte a děti hrajou na babu anebo s těmi, co to alespoň trochu umí, hokej.
Matěj se hned přidal k hokejistům v západní části rybníka, zatímco Kačka mi zmizela. Chvilku jsem jezdil dokola, udělal pár obrázků a pak jsem jí začal hledat. Netrvalo to dlouho. Hrála hokej ve východní části rybníka s jinou partou menších pod dozorem hrajících tatínků a jedné maminky, která je i paní učitelkou, čímž sportovní dozor povýšila i na dozor částečně pedagogický. Jezdili jsme skoro do pěti a z ledu nás vyšouplo až zapadající sluníčko.
Inu tak - tahleta zima, to je ta pravá, vesnická.
Tuhlec je to doloženo:

Na_ledu_ve_Zvoli

K_160122

M_160122

plovák ploval

… opět shrabáno, naštěstí je to zatím opravdu jen pár centimetrů, a je čas na psaní …

Už dlouho jsem na nic nesháněl opraváře a tak s tím mám minimálně zkušeností. Člověk by si myslel, že prostě otevře inernet, mrkne na nejbližší servis a objedná si na zítra opraváře.
Chyba lávky!
Žádné: objednat na zítra. Kdepak. Horko těžko shánět, jestli má vůbec někdo volný termín alespoň za týden, nebo za čtrnáct dní. Ale čtrnáct dní být bez myčky, to je problém. Jednomu se nechce vrátit se k praktikám babiček a mýt nádobí ve dřezu. No ano, i já jsem to kdysi dávno tak dělal a už se mi to ale vopravdu vomrzelo.
Takže opravit. Chyba ,30 - hlásí myčka. Jen jedinej opravář se zeptal alespoň na to, jakej je to typ a co to hlásí. Ostatní si vyslechli, že potřebuju opravit myčku a rovnou řekli, že nejbližší termín je někdy po sedmnáctým nebo tak nějak. Katastrofa.
"Já ti už minulej rok říkala, že bysme měli koupit novou," pravila máráznáHanička. Ona je hned se vším hotová.
"Proč novou, dyť jí táhne sotva na dvanáctej rok."
"No právě proto."
"Proč bysme kupovali novou, dyť jí nic není."
"Jo, není, a hlásí chybu ,30."
"To bude nějaká prkotina, jenom ty vopraváři …"
"… maj šas nejdřív za čtrnáct dní!"
"No jo, máš pravdu. Tak já jdu vobjednat novou …"
Volám do obchodu, že chci tu myčku, co jsem si jí vybral a že jí chci dovézt zítra a zapojit a vodvézt tu starou a taky ty obaly z tý nový.
"Zítra už to nepůjde, to byste musel zavolat ještě před šestou. Nejdřív v pátek."
"No tak jo."
"Dobrá, takže je to ta myčka za 16tisíc?"
"Jo, to je vona."
"Takže vám jí špedice přiveze a před tím se s vámi domluví …"
"… no jo, ale já potřebuju dopředu vědět alespoň jestli dopoledne nebo vodpoledne."
"To voni vám pošlou esemesku …"
"Ach jo, takže je to vobyčejná špedice?"
"Jistě."
"Takže mi to nezapojej a nenamontujou. Je to totiž vestavěná myčka, víte?"
"Ne, nenamontujou, jenom dovezou."
"Aha. Tak to zrušte. Já si najdu někoho, kdo to umí i namontovat."
Tak to by bylo. Ani opravář, ani nová myčka. Hned prostě nejde nic. Musí se počkat.
Ale já čekat nechci!
Nezbejvá, než vzít šroubovák a pustit se do opravy sám. Po chvíli jsem na to přišel. Když myčku rozděláte a předtím se ještě poradíte s informacemi z internetu, zjistíte, že chyba ,30 je způsobená zastavením myčky, protože hrozí únik vody. To je proto, že dole ve střevech myčky je plastová vanička, v ní je plovák a spínač. Když je ve vaničce voda, spínač myčku vypne. Zdroj tekoucí vody bývá nějaká prkotina, protože myčka je hodně bezpečná. I tentokrát to byla vysunutá horní sprška ze závěsu s těsněním. Prochu to kapalo, až nakapalo do té vaničky, plovák ploval a spínač spínal. Tedy rozpínal.
Nuže sprška vsazena zpět na místo, vše utěsněno, vanička vysušena, plovák neplove a myčka myje. To celé asi tak za půldruhý hodiny. Když připočtu ještě to marné shánění opraváře a hledání informací, máme to suma sumárum za dvě hoďky hotový.
Takže až se vám přihodí podobnej případ, nebojte se toho a opravte si to sami. Klidně to dokážete. Ušetříte a ještě budete doma slavný.

tiká, mrcha

… mno, tak těch pár centimetrů sněhu mám shrabáno a můžu si sednout ke psaní.
Nuže tedy .. ale co to tu tiká?!
Už to poslouchám nějakou dobu, asi tak měsíc to může bejt. Nejdřív jsem měl pocit, že to je zvuk pendlovek, kterej jsem tu ještě neslyšel. Jenomže pendlovky po dědečkovi jsem nechal zastavit - a nic. Tiká to dál. Tak lupání v zářivkách v osvětlení. Ale to taky ne. To za chvíli přestane a navíc to není pravidelný. Že by ten externí disk? Strčil jsem hlavu za počítač a zase nic. Ticho přímo digitální.
No doprkýnka, přeci mi tu netiká v hlavě! Vytahuju hlavu zpoza toho počítače a hleďme: támhle na skříňce stojí černej budík. No jasně už měsím tam stojí, protože ho maminka nechtěla. Popadnu budík. No jo, je to von! Tiká! Je sice na baterky, ale tiká, mrcha. A jde o dvě minuty napřed, což mu, na rozdíl od toho tikání, odpouštím.
Tak to by bylo. Tikání objasněno, sníh shrabán, může se začít psát.
Ale nešť, jakýpak psaní. Dyť už mám zapsáno. Tak až zase zítra.

náramnej oučinek

Už jste někdy vyháněli ducha?
Ne?
Pochopitelně, na duchy se dneska už moc nevěří a tak mají těžkej život. Jsou ovšem ještě místa, kde se jim daří, ba dokonce místa, kam se za nima chodí.
Jedno takové jsme minulý týden navštívili, jelikož mápodnikaváHanička přiměla Ježíška, aby nám nadělil Dům duchů. Přesněji řečeno návštěvu Domu duchů. Tedy jsme ho navštívili.
Je to hojně navštěvovaná atrakce, úniková hra. Taková bojovka v malém prostoru a krátkém čase. Za hodinu musíte vyluštit záhadu. Záhadou bývá buď vyřešení nějakého případu, otevření zámku nebo třeba vysvobození ducha, což byl tentokrát náš případ. Měli to tam docela hezky nachystaný a skutečně se nějaký ten duch v místnostech tu a tam objevil.
No nestihli jsme to vyluštit, samozřejmě. Nenecháme si totiž napovídat, což je sice z naší strany hrdinství, ovšem cíli nás to nepřiblíží. Za tu hodinu jsme se dostali sotva k polovině luštění všech záhad a indicií.
Tedy ale oučinek to mělo náramnej. V jedný místnosti na nás totiž bafnul vážně děsivej duch. Na takovým obraze se najednou místo fotky zjevil jakejsi fujtajbl, což vyděsilo především Kačku. Ta pak celej den dělala jakoby nic, ale večer se nasáčkovala nejdřív k mamince a když ta jí za nějakou dobu vypoklonkovala, přešla k tatínkovi. Nu a já Kačku nevypakoval do pokojíčku, nýbrž jsem jí nechal u sebe pod peřinou, pročež jsem se nevyspal, poněvadž Kačka kromě jiného v noci zkoumala, proč tak divně funím a aby toho nebylo dost, vzala s sebou ještě Cyrdu, která mě nad ránem probudila tím, jak se myla. A kočkeni, jak známo, při mytí mlaskají. Čím větší blemcák, tím mlaskají víc. A že ho mý Cyria pořádnej.
Jak říkám: náramnej oučinek ta návštěva Domu duchů měla