2018

po dlouhých letech nová rubrika

Už mi to nedalo a musel jsem založit novou rubriku "mluwené woleschko". On totiž pan Žák, který se rozhodl propůjčit svůj laskavý hlas některým zápisům z woleschka, je učiněnej nezmar. Původně, když se s tím nápadem ozval, jsem měl za to, že se mu několik článků zalíbilo a protože má rád povídání a má s ním letité zkušenosti, přečte si pro známé a pro zábavu nějakou tu stránku deníku. Udělá tím radost sobě, svým posluchačům i mně. A tím to hasne. Jenže pan Žák je nejen laskavý, dovede naslouchat a znamenitě číst. Ale má tu trpělivost procházet články, ktreré mu buď nabídnu nebo si je najde sám. A čte a čte.
Taková báječná záležist to je, že to nemůžu nechat jen tak a proto jsem udělal novou stránku a na ní uložil všechna čtení woleschka.
Tož si je užijte. Já si je občas poslechnu znovu s vámi.

taškařice s trenýrkama

Lžičku arzénu, půl lžičky strychninu a špetku cyankáli, toť recept tetičky Marty na domácí koktejl z bezinkového vína podávaný hostům. Víno používají tety proto, že v čaji to chutná příšerně. Ano, pamětníci tuší, že jde o sestry Broostrovy. Někdo je zná z kina, jiný z divadla. My je známe od včerejška z obojího. FIlm si občas pustíme a v Ypsilonce jsme byli večer. Je to taškařice, pochopitelně, a lze jí doporučit, ovšem to jsem netušil, že budu přímým svědkem historické taškařice.
To, že v Ypsilonce dělají šaškárny, je důvod, proč jsme tam byli. Občas v té hře probleskne drobný plamínek vtípku šlehajícího do politiky nebo na hrad. Ostatně ve hře vystupuje aktivně postava jednoho z bratrů Broostrových, která směřuje do blázince, neboť se domnívá, že je presidentem Rooseveltem, čímž se obloukem dostává k prezidentování blázna, co každou chvíli kope průplav v Panamě. Proč ne. Je to magor. A jako takový si může dovolit komentovat svého současného kolegu na hradě, k čemuž došlo a byly zmíněny i červené trenýrky. A jsme u té historické události.
Zatímco tatrman v Ypsilonce troubil na trubku a bavil diváky vtípkem o trenýrkách, tatrman na hradě tyto trenýrky v palácových zahradách před kamerami pálil. To jsem se ale dozvěděl až dnes ráno z
Ondřejova Neviditelného Psa.
Soudný čtenář jistě sám dokáže rozlišit, co je taškařice a co ne. Nicméně divadelní politickou taškařici jsem už nějaký ten pátek nezažil a nezbývá, než doufat, že ta hradní už dlouho nevydrží.

naučil jsem se párovat

V páru, jdeme v páru,
kam, nemáme páru …
… zpívá se v písničce ze Stvoření světa. Možná si ten film Jeana Effela ještě pamatujete. Já tedy rozhodně ano. Ovšem co se páru týče …
Tedy vybila se mi baterka v ovladači k vratům. Inu, dal jsem novou, ale to má háček. Když není ovladač pod napětím, ztratí informaci a odhlásí se. Po vložení nové baterky je třeba jej spárovat. A jsem u toho. Ono to spárování není jen tak a já neměl páru, jak se to dělá. Dělal jsem to jen jednou a to už je dávno. Naštěstí existuje internet a podrobné návody, jak na to. Na to párování.
No jo, návod na párování. Jenomže voni nemaj páru vo tom, že já mám starej modej (já mám vůbec vod všeho starý modely) a ten v těch návodech už není. Ono to spárování probíhá sice tejně, ale ta základní deska, co jsou na ní ty spínače, vypadá krapítek jinak. Postup spárování je ovšem stejnej, což mě zachránilo. To zmačknete jeden spínač, pak druhej spánač dvakrát, pak dvě tlačítka dlouze na ovládání, pak čtete, co je na displeji, pak jedno tlačítko na ovládání, pak to potvrdíte a … a jste spárovaný.
Co vám budu povídat. Tohle párování mi nešlo a nešlo. Jednak ty přepínače: kterej je kterej. Pak ty písmenka na displeji … a kdy se má objevit ten nápis? A kdy ten další? Běhal jsem od návodu k vratům a zpátky nemaje páru, co jsem to vlastně právě teď zmáčkul a co by se mělo stát. To, co se opravdu dělo, to už jsem vůbec nestíhal sledovat. A furt nic. K žádnýmu párování nedošlo.
Tak znova: čudlík jedna jednou, čudlík dva dvakrát a … moment, co to tam zase píšou? Aha … jo kde jsem to přestal? A kterej je teď ten čudlík dva?
hmm….
…. tak znova: čudlík jedna …
Asi tak po půlhodině jsem chytnul ten grif v přepínání čudlíků a čtení displeje. Sekvence se povedla a teď už jen patnáct vteřin počkat … hurá! Je to tam! Je to spárovaný! Hejbe se to!
Tak to by bylo. Vrata zas fungujou na čudlík a já se naučil párovat.
Ale mezi náma: dyby to párování mělo dycky probíhat takhle, tak se lidstvo nevyvinulo a zůstali jsme láčkovcema.

Matěj kulisákem

Není malých rolí, praví letitá zkušenost. Pravda, i tu nejmenší roli si musíte odzkoušet, ale můžete si jí užít, když už se do ní dostanete.
Matěj sem tam nějakou tu roli už dostal, když šlo třeba o pastýřsjkou hru v kostele nebo o nějaké to hraní na flétničku. Teď ovšem má roli ve vážném divadle. Tedy vážném v tom smyslu, že jako každý rok se už patnáctou sezónu scházejí ochotníci, a vážně pracují na povedených taškařicích, kde se dosytosti vyblbnou.
Tentokrát principál Jarda oslovil i Matěje, neboť se mu nedostává kulisáků. Ano, tou rolí je kulisák. V téhle partě je to pochopitelně role nemalá, jelikože se scéna pořád mění a kulisáci mají furt co dělat.
Včera jsem jel pro Matěje na první zkoušku, kde si na už setaveném jevišti naostro prubovali co kam přijde, jak a kam to postavit či pověsit. Pro Matěje to byla navíc nejen zkouška divadelní, ale i zkouška odolnosti, protože dneska píšou ve škole dvě písemky a komedie končila ve čtvrt na jedenáct, což mu moc velkej prostor na učení nedávalo. Ale velký umění je holt řehole a není malých umění. To je stejný jako s těma rolema.
Kromě Matějovy premiéry jsem pak včera zažil ještě premiéru další. Dabing v přímém přenosu. Růženka, tedy přesněji řečeno její představitelka, totiž přišla o hlas, takže jen otvírala pusu a roli za ní mluvila nápověda. Snad to do premiéry dobře dopadne a Růženka hlas zase zpátky najde. Ovšem jako divadelní prvek, byť na zkoušce, to bylo k popukání.
Nu a tak se to celé pomalu sune k té Matějově kulisácké premiéře. Už se na to těším.

pohov, volno, zpívat, ...

Dyž přijdete mezi lidi, je slušný pozdravit, to dá rozum. A stejnej rozum vám řekne, že tahle slušnost patří k základním pravidlům chování. Ne všude, pochopitelně, ale skoro všude. A těch pravidel je spousta. Některý se tak nějak za ty věky vžily a jiný si tvoříme sami. S tím tvořením přicházejí vyhlášky a zákony a nad tím už někdy ale zůstává rozum stát. Zrovna včera se mi zase jednou málem zastavil. Ten rozum.
Znáte lítačku, ne? Ale jo, znáte. Za našich mladejch časů se tak říkalo legitimaci s fotkou a kupónem na tramvaj, aby se člověk moh' dostat do školy městskou hromadnou. Teď nedávno ten název voprášili a po nějakejch těch kotrmelcích s kartama zavedli v Praze tuhle. Zelenou lítačku. Mají jí Matěj i Kačka. Jenomže my nejsme z Prahy, jenom tam dojíždíme. Takže to chce ještě další dvě pásma. Není problém, přikoupíme, uložíme na Lítačku.
A co teda zastavuje ten rozum?
Další pravidlo - další průkazka. Žákovská. Když jste totiž žák, pak musíte mít Žákovskou průkazku. Ta vás opravňuje k zakoupení Žákovského jízdného. Tudíž pořídíte dětem tuto kartičku, která je papírová, velká skoro jako dvě Lítačky. Dáte na ní fotku, donesete ji do školy, tam dostanete razítko, dete s tim k vokýnku, kerý jsou v Praze asi tak jenom štyry, vystojíte frontu, pak vám to vorazítkujou, přelepěj, požehnaj, vykropěj svěcenou vodou - a teprv teď si můžete jít koupit zlevněnej kupón do druhýho pásma a nahrát ho na Lítačku. Myslím, že tohle jsem tu už někdy popisoval. Plyne z toho, že bez Žákovský legitimace si nemůžete koupit žákovskej kupón. To je pravidlo.
A teď se Matěj rozčiloval, že musel ve vlaku doplatit osm korun, že mu průvodčí nevěřil, že je žák, dyž nemůže předložit Žákovskou legitimaci. No bodejď by moh', tu má doma založenou, aby ji neztratil. Ještě se mu to nestalo, teď to bylo poprvé. No tak jsem zavolal na Dopravní podnik, jestli jako jo, estli to je pravidlo. A pani pravila, že jo, že to pravidlo je. Připustila, že nešikovný, ale platný. A to se mi právě ten rozum málem zastavil.
Bez legitimace nekoupíte kupón. Tudíž je jasný, že ho mít nemůžete, pokud Žákovskou nemáte. Ale to nestačí. Musíte jí mít s sebou ve vlaku, jelikož vám průvodčí nesmí věřit, pokud mu jí neukážete. Sice si načte Lítačku, ale strojek mu ukáže nápis: "Předložte žákovskou legitimaci." No buď je blbej ten strojek nebo je blbej ten, kdo to takhle naprogramoval. Obávám se, že B) je správně. Ovšem proti ouřadu jeden nic nezmůže. Ani proti radioaktivnímu průvodčímu. Takže od včerejška Matěj nosí i Lítačku i Žákovskou. Ovšem jen kopii, což prý se taky nesmí. Ale to už je mi fuk. Klidně investuju dalších osm korun do další pokuty, než abych znovu podstupoval to martýrijum kolem pořizování nové Žákovské, až ji Matěj ztratí nebo poleje čajem z flašky.
Tož tak.
Rozume pohov, volno, zpívat, …

pozvánka do divadla

Dneska to nebude zápis, ale pozvánka. Jako každý rok, i letos je tu před koncem školního roku divadlo. A ne ledajaké! Pamětníci by mohli vyprávět. A proč pamětníci? No protože HROB už točí patnáctou sezónu. Tož přijďte včas. Bude plno.



R&V

mluwené woleschko

On je ten svět malej a kulatej, tudíž se po něm všechno skutálí a často do jednoho důlku. Lidi se pochopitelně nejčastěji potkávají tam, kde by to vůbec nečekali, nejlépe na druhém konci Zeměkoule. Což je vlastně nesmysl už když to píšu, neboť koule konec nemá, ani ta naše matička.
Ani o ty náhody není nouze a mně se vám jedna taková přihodila právě při tom setkávání.
Za ty roky, co píšu woleschko se tu a tam někdo z vás, laskavých čtenářů, ozve. Jsem tomu rád a těší mě to. Ba dokonce i od nás ze vsi se ozvou, byť by to byli rodáci, nyní bytem za Velkou louží (pozdravy do Texasu!). Aktivní čtenářové se mi však zatím nepřihodili. Samozřejmě, tu a tam jsem našel citaci, někdy dokonce i s žádostí o svolení k této. Jindy zase vykradený obrázek, ale s tím se počítá. Koneckonců, ne každý má obrázky vlastní a i já někdy použiju odkaz na cizí stránky. Ale že by si někdo ze čtenářů přál aktivně pracovat s mým deníkem, to se mi stalo zatím jen jednou, když mi můj vzácný přítel Věroslav nabízel, že by se pokusil najít nakladatele, který by vydal woleschko knižně. Ba dokonce se tomu nějaký čas věnoval, ale nakonec to zapadlo. Ono woleschko není až takový bestseller, aby v tom někdo viděl zlatej důl. Tím aktivity utichly.
Až teď, asi tak před měsícem, jsem dostal milý dopis. Od souseda. Pan Žák objevil woleschko a protože je to jeho profese, začal se se mnou domlouvat na tom, že by rád některé články z woleschka načetl.
No pánové! To tu ještě nebylo.
Mám z toho pochopitelně ukrutánskou radost a dosud jsem neměl ponětí, jak by to mohlo vypadat. Až jsem dostal vzorek. Náramně se mi to líbilo. A tak začalo čtení. Zatím mi laskavý pan Žák poslal odkazy na tři vybrané články. První dva jsou vzorek, jak by to mohlo vypadat a ten třetí - minutovník - ten už je výsledkem naší domluvy.
Dopadlo to skvěle a dostal jsem i svolení umístit odkazy na mluwené woleschko sem, do psaného woleschka.
Je to báječné. To čtení i pan Žák.
Však to posuďte sami:

Místní názvy:
https://youtu.be/LERfwsXBQeQ

Originál je originál: https://youtu.be/pcQMoFOwNdM

Minutovník opuštěného otce:
https://youtu.be/16xKsqDxxgI

na čtení nebyl čas

Když to vezmu jako statistiku, může být, že nárůst návštěvnosti je obrovskej. A když k tomu připočtu, že nejsem víc, než jeden ze sousedů, pak už je to na pováženou, že přišlo tolik lidí. Kdybych ale byl známou osobností, určitě bych mě rmoutilo, že mě tu skoro nikdo nezná. Z toho plyne, že i návštěvnost na besedě je věc nanejvýš relativní a člověk by si tím neměl příliš lámat hlavu. Lámáním by si naopak měl hlavu namáhat v případě, když takovou besedu má pořádat, což se mi právě včera přihodilo.
Tedy lámání i pořádání.
Nějak se to schumelilo a paní Humlová mě požádala, jestli bych neměl něco z výletů v zásobě pro povídání a promítání, že by se jí to hodilo do programu zvolského kulturáku. Já se dost snadno nechám ukecat, takže jsem přiznal, že něco mám a naplánovali jsme povídání o výletu na Bali. Psal jsem si tu o tom před dvěma lety a tak se mohlo zdát, že jakous takous přípravu bych mohl mít. I vytiskl a seřadil jsem si svoje články, udělal výběr z fotek z ostrova a sehnal jsem si už zapomenuté informace o tom, jak se který chrám, démon a bůh jmenuje, jelikož tohle v paměti rozhodně nemám. To spíš ty historky.
Připraven dostavil jsem se včas a kupodivu přišlo i několik sousedů, kamarádi i skalní příznivci.
Podkladů jsem měl dost, číst bylo z čeho, obrázky fungovaly, tož jsem začal. A to omluvou, že budu koktat, poněvadž jsem žádnou takovou besedu (když nepočítám tu společnou s Tomášem o Číně) nevedl.
A už od začátku bylo jasné, že ty přípravy a hromada listů papíru byly zbytečné. Nebyl na nějaké čtení čas. A tak jsem vzpomínal a povídal a promítal … a vydalo to na hodinku. Snad se to i líbilo. Sousedi zatleskali a Lucka pravila, že jsem vůbec nekoktal, což beru jako ocenění.
Nu, beseda o Bali je za mnou a přežil jsem i tohle další "poprvé".

originál je originál

Tak jsme byli zase po letech v Tyláčku. Aha, vy nevíte, co je to Tyláček, že jo. No to je to divadlo hned vedle Saponky u Botiče mezi vokurkárnou a pivovarem.
To jste se taky ve škole neučili?
No dobrá, tak tedy divadlo Na Fidlovačce se to teď jmenuje. A to byste nevěřili: Okurkárna pořád stojí, jen je tam dnes jakési fitnes studio a místo kyselých okurek jsou tam vidět kyselý ksichty, totiž obličeje a to vždycky, když předstírají námahu. V Saponce se dávno nic nevyrábí, ale jsou tam kanceláře a taky je to opravené. Nu a pivovar, ten se rozpadá, ale už ho koupil nějaký vývojář (co vyvíjí peníze) a prý z toho má být nové krásné městečko v městě. Tedy v Nuslích.
A tam je ta Fidlovačka - to už jste ve škole mít museli - a tam je to divadlo, co mu babička neřekla jinak než Tyláček a kam jsme chodívali na lidové taškařice. Lidové taškařice se tam hrají dodnes. Tedy s velikou přestávkou, neboť v dobách minulých to s Tyláčkem vypadalo bledě, byl před zbouráním. Pak ho pan Töpfer a paní Balzerová zachránili vznikem Nadace Fidlovačka, která před nedávnem ale taky nějak skončila, divadlo však neskončilo a taškařice tam hrají dál.
Není to nic víc, než lidová zábava, ale je to pokračování tradice. Já si například pamatuju pár operet, co jsem tam s rodiči za mlada jaksi povinně viděl. Utkvěla mi v paměti třeba zřeštěnost "Na tý louce zelený". No - opravdu nelze čekat vážné umění, a to ani dnes. Ale lidi se chechtali, Míša se kroutil jako by ho elektrickým prodem lechtali, Eva tropila hlouposti a tajemství Záhorské růže se nakonec dostalo do správných rukou. Však to znáte.
Hned jsme si řekli, že si to musíme doma pustit. A víte, co jsem zjistil? Že zrovna tenhle film doma nemám! Hledal jsem ho dobrou čtvrt hodinu a nic. Musel jsem to teď ráno napravit a pár filmů s Natašou Gollovou jsem objednal. Ono se to neztratí a pro tyhle příležitosti se to jednou za čas hodí.
Divadlo je sice umění živé, tedy pokud se o umění jedná, ale originál je holt originál.

vercajk je v kufru

To pohodlí, když vás automobil naloží, doveze a zase vyloží, kam chcete!
Samozřejmost, říkáte? Pochopitelně. V našich krajinách a v našem čase to samozřejmost je. Počítáte s ní. Ale už nepočítáte s tím, že i samozřejmost se samozřejmě může vytratit.
Takže jedete v sobotu dopoledne do krámu do Břežan, vyřídíte si svoje, nasednete, otočíte klíčkem v zapalování (ano, takového veterána mám, který má pořád ještě klíček místo knoflíku) a místo samozřejmého startu se nestane nic.
MápřekvapenáHanička na mě vzhlédla s vyčítavým pohledem, který znamenal: co s tím zase máš?
"Baterka! Nemá to šťávu! Děti nechaly rozsvícené světlo a vono se to vybilo přes noc. Podivej, eště to trochu svítí."
"Tak zavoláme Juráše, ať vezme moje auto a startovací kabely a přijede nás nastartovat."
"No jo, ale Juráš neřídí."
"Aha!"
Probral jsem v hlavě seznam potenciálních zachránců a vybral toho nejspolehlivějšího: pana Hrubého. Abo, byl v práci, ano, hned přijel, ano nastartoval nás. Tisíceré díky, pane Hrubý!
Doma jsem připojil nabíječku a baterii dobil. Ale bylo mi to divný. Jednak je baterka docela nová a pak: byla nabitá strašně rychle na to, že ještě před chvílí nepohnula startérem.
No nic. Nabito, vyzkoušeno, startuje, dobrý …
Dobrý? Jo? Na tak můžeme v neděli na výlet. Před výletem se mi to zase nějak nezdálo. Ale startovalo to. Dojeli jsme do Svijan k zámku, zaparkovali, a se samozřejmostí se po čase a po obědě zase k autu vrátili. Aby nás dovezlo domů.
Auto už nás nepustilo do kufru.
Tak a je to. Sem pan Hrubý nepojede.
Měl jsem s sebou nabíječku i starovní kabely. Tolik jsem ještě předvídal. Než jsem začal hledat zachránce, který by nás přes ty kabely nastartoval, otevřu haubnu a šahnu na kontakty k baterce. Vezmu za mínus a … kabel mi zůstal v ruce. Svlík' se i s objímkou z kontaktu.
"Ha! Povolená vobjímka! Přechodovej vodpor! Mám to! Pojede to!", vykřikoval jsem na překvapené pasažéry, "teď už jen utáhnout tu matku a … aha … ale jak jí utáhnout, dyž vercajk je v kufru a kufr bez baterky nevotevřu a baterku bez vercajku nepřipojím a …"
A tak jsem z kapsy vytáh' takovej ten malinkatej mikronástrojek, co ho furt mám v kapse. Vejde se v džínech do tý kapsičky v pravo v kapse. Je to na mince. A nebo na ten nástrojek. Má to nožejk, nůžky, pilník, votvírák a … kleště!
A těma mikrokleštičkama jsem dotáh tu matku tý vobjímky alespoň tak, aby pilníkem očištěné kontakty dosedly a proud proudil.
Pokusil jsem se nastartovat a klaplo to na první pokus. Už jsem motor nechal běžet, zaklap haubnu, nastoupilo se a jelo se.
Uffff …
Blbej přechodovej vodpor v povolený vobjímce u kontaktu baterky a taková štrapáce. Ovšem nebejt těch minikleštiček, mohla bejt větší. Je to úžasnej nástroj. Už je to pokolikátý, co mě zachránil. Zasloužil by si metál. Můžu jen doporučit. Noste ho s sebou. Hodí se prakticky kdykoliv. A jak je vidět, dokáže vopravit i auto.
Leatherman Squirt PS4 se to jmenuje.

sport snů

"Klouže to," pravil pan trenér a také nám několikrát zopakoval, jak přesně to klouže a co všechno se může stát, když to uklouzne.
"A je to úplně jinej pohyb, než na kterej jste zvyklí," dodal a provedl instruktáž, jak se postavit, jak si dřepnout, jak se odrazit a co dál.
Bylo to daleko složitější, než v televizi, už proto, že v televizi to neklouže. Na ledu ano.
Byl jsem šestej na řadě. Došoural jsem se na místo, postavil se tam, kam třeba, udělal dřep, pěkně se odrazil … a už jsem byl na ledu.
První hod jsem zahájil prvním pádem.
Pan trenér pravil, že jenom sledoval, jestli to vyberu nebo jestli si tu hlavu o ten led rozbiju. Nerozbil, vybral. Je to vážně úplně jinej pohyb. Musíte se pravou odrazit, na levý jet, přidržovat se košťátkem levou rukou a pravou držet a směrovat a vypustit kámen.
Jak říkám: v tý televizi to jednak neklouže a druhak to vypadá jako děsná pohoda. Hráči si jen tak pouštějí kameny, vobčas před tím kamenem metou košťátkem, pak se kameny sťuknou jako na kulečníku, někam se odrazej a když se vybere zásoba a dokloužou se všechny jde se počítat a když je to nerozhodně, přidá se i měření. No prostě pohoda. V televizi.
Na ledě to neplatí.
Každou chvíli sebou můžete seknout, když si cvaknete kolenem o led, máte modřinu jako … no jako mášikovnáHanička, košťátko je sice mírumilovný nástroj, ale jen do chvíle, než s ním musíte začít umetat led před kamenem. To je dřina nad jiné. Pan trenér nám vypočítal, že za jeden zápas nameteme 1.800 metrů! Teda když budeme umetat cestičku každému kamenu.
A když jakž takž zvládnete pobrat to již popsané, musíte se soustředit na to, jak tan kámen odhodíte, jak s ním zatočíte a kterým směrem.
Nadšení v první hodině tréninku ochládalo na úroveň teploty ledové plochy, která, jak pan trenér popsal, má nějakých -5°C.
V hodině druhé už nám všem narostl hřebínek.
Posílali jsme kameny jako o závod a stávali jsme se skutečnými curlery. I Kačka nakonec posílala své kmeny skvěle i přes to, že není o moc těžší, než ten kámen samotný. Ale i takový rozdíl stačí, neboť, jak pravil opět pan trenér, stačí, abyste vážili víc, jak dvacet kilo, což je právě váha toho kamene.
A to bylo splněno všemi sportovci i kameny.
Báječně jsme se kamarády pobavili a objevili pro sebe další ze sportů.
Sport snů.
Curling!
A všechno to vymyslela mábáječnáHanička.
Ona je totiž úžasná, víte?

curling_180525

byl jsem hnusnej

"Tady je vidět, že není malých rolí," pravil pan režisér, "bylo to skvělý."
Jo, skvělý. Na rozdíl od loňského představení, kdy jsem se roli učil čtvrt roku každý den i v autě a neslez' z jeviště, to nebyl ani štěk. Ba dokonce jsem byl i zády k publiku, že prý líp vynikne ta silueta zezadu. Inu, asi vynikla.
Totiž o víkendu jsme byli ve Spáleném Poříčí. My tam byli poprvé. Kaččin sbor už prý potřetí. Šlo o pěvecké soustředění. Jenomže takové soustředění, to není jen tak. To se zpívá celý víkend. Ostatně je to sbor pěvecký. Kačka do něj patří teprve rok, tedy školní rok. A je to náramná věc. Paní učitelka (Nevím, proč se zrovna v téhle škole říká paní učitelka. My byli na flétničce s dětmi zvyklí říkat paní profesorka) je k nezastavení a pro své zpěváky má nachystáno množství vystoupení, na které je potřeba cvičit a cičit a … soustředit se. Tož jsme se s nimi jeli soustředit. Jako doprovod a diváci.
Jak se tak soustředíme, z ničehož nic mi paní učitelka volá, jestli bych jim nechtěl do toho muzikálu dělat překupníka. Že prý jejich pan varhaník, co ho měl představovat, přijede až pozdě a že by to nestačil nacvičit.
"Ale jo, já jim všechno," pravil jsem a šel do auly, kde se zkoušelo. A tam jsem dostal svou roli.
Jako ziskuchtivý a bezskrupulózní překupník čehokoliv jsem měl od nešťastné dívky Nirit vzít truhličku rodinných šperků a dát jí za to lodní lístek do Tel Avivu, aby mohla odjet za Orenem. Ale všechno pěkně hnusně. Protože překupníci jsou hnusný.
Tak jsem to jednou vzal jen tak bez přípravy, pan režisér mi vysvětlil, jak by si to přál s přípravou, dostal jsem černej kabát a černej klobouk, aby byla zdůrazněna má černá povaha a jelo se to celé.
Nu a právě tehdy jsem obdržel ono ocenění, že není malých rolí. Pochopitelně jsem při tom popletl jméno lodi, jelikož se jmenovala Gotlieb Kopfstock, zatím co já řekl Theodor Mundstock nebo tak něco, ale to prý bylo jedno. A tak se zkoušelo. Já si to moh' ještě asi dvakrát projet, ale ostatní zkoušeli, až se z nich kouřilo.
A v neděli byla premiéra.
Bylo to náramný. Já to celé mohl sledovat jako divák, jelikož překupník zažil svých deset vteřin slávy až ke konci a navíc přicházel z hlediště. Zpěváci - herci hráli a zpívali úžasně a diváci ani nedutali. Třikrát byla děkovačka a tleskali jsme (já byl pochopitelně mezi diváky), že se málem zbořil sál.
Když se to celé rozcházelo, dostalo se i mně ocenění. Od Matěje:
"Tati, tys byl ale hnusnej!"
Co vám budu povídat - takový ocenění se počítá. Ovanul mě ždibíček slávy a nadnášelo mě to natolik, že když jsem pak pomáhal vrátit obřadní síň, která pro nás byla divadelním sálem, do původního stavu a sletěl jsem ze stolu a židle přímo na pódium, ani jsem o tom nevěděl a doteď nemám ani modřinku. Jen jsem tím nečekaným závěrečným pádem způsobil paní učitelce šok, když musela sledovat, jak se řítím dolů.
Nu což. Není důležitý, jakej zažitek to je. Hlavně aby byl dost intenzívní. A to byl.

teorie číslo 5

Našinec má rád záhady. Záhady rád luští, čte, chodí na ně do kina … záhady jsou prostě zábavný.
Jakmile se však taková záhada vyskytne doma na zahrádce, není vůbec o zábavu postaráno. Naopak: to jde veškerá zábava stranou. To je vážná věc.
Když jsme přijeli v neděli večer z výletu, už na nás ta záhada čekala.
"Honem, honem, pojď se podívat, je úplně prázdnej rybník!", tahala mě mávystrašenáHanička o překot z auta od volantu.
To je přeci nesmysl, jak může bej prázdnej rybník. To leda že bude zas kapku míň vody. Určitě přehání, bručel jsem si pod fousy a šel k tomu našemu jezírku.
Nepřeháněla. Rybníček byl prázdnej. Jenom na dně v nejhlubším místě, byl škopíček vody, ve kterým se krčily všechny ryby.
"Ježkovy voči! Co se to stalo?"
"No to právě nevím. Ty bys nevěděl?"
"Dyť jsme teď přijeli. Jak bych moh' vědět?"
Přestali jsme pátrat po tom, kdo nebo co by mohl vědět a začali záchranné práce. Napouštěli jsme rybník, zkoumali, kde může být díra, odstavovali filtr, vypínali čerpadlo … Na nic jsme nepřišli. Panika se pomalu uklidňovala, voda přibývala, nikde nic neteklo, ryby přežily. Zdálo se, že všechno by se mohlo dostat za čas do obvyklých kolejí.
Jenomže záhada stále existovala. Jak mohl vytéct rybník, když neteče?! Tedy všechno teče jak má
a kam má a nikde nic nevytéká.
I začaly vznikat teorie:
- přiletěl drak a vypil rybník
- přijeli hasiči až z Radotína, hodili násosnou troubu do našeho rybníka a vycucli ho
- přišel záškodník a vypustil nám rybník
- spadl nám do rybníka Tunguzskej meteorit a vysušil nám ho
- vítr zafoukal, do potoku spadla překážka, způsobila hráz, hráz odklonila tok a když to všechno vyteklo, zase zafoukal vítr a hráz odfoukl
- v potoce je díra a vytéká mimo určenou cestu, ale jenom když nejsme doma
A tak dál. Teorie vznikaly a zanikaly. Žádná ale neseděla. Žádné stopy po drakovi ani po hasičích jsme nenašli. Žádnou díru ani meteorit jsme neobjevili.
Záhada nabývala na rozměrech. Naopak voda v rybníce neubývala a ryby se v ní zvesela projížděly.
Včera jsme se s mouveselouHaničkou vraceli po Strakonické od Příbrami. Autem se vznášela záhadná atmosféra. Únik vody z jezírka byl příliš čerstvý a pochopitelně jsme se strachovali, jestli třeba nepřijedeme domů a v rybníčku bude zase sucho.
I předložil jsem zase několik absurních teorií drakem počínaje. A tu si mápečliváHanička vzpomněla:
"No, a to ještě Matěj vytáhl z potůčku ten tlustej igeliťák …"
"Ha! To se mi neřeklo! Igeliťák?"
"Jo, takovej ten tlustej, velkej, cos' v něm přines' tuhle ty malý rybičky."
"Tak to je potom ale jiná. Záhada je vyřešená. Platí teorie číslo 5!"
Protože jsem měl připravenou teorii, mohl jsem obratem vysvětlit mépřekvapenéHaničce, jak se to stalo:
Pytlík je velkej, tlustej. Nechal jsem ho na židli venku sušit. Silný vichr, který v sobotu foukal (viz meteograf) ho odfoukl a zanesl do potůčku tak nešťastně, že z něj udělal hráz a voda začala vytékat na trávník. Je sucho, voda se rychle stačila vsakovat, takže jsme po příjezdu nic napoznali. Hráz pak odstranil Matěj, když pytlík z potůčku vytáhl.
A je to.
Jezerní záhada je vyřešena. Ale strachu nám to nahnalo.
Už jsme se začali bát, že nám tu někde lítá drak …

už je později

Dneska se stalo, že je právě později. Psal jsem si tu totiž tuhle po pátku třináctého, že si sem později doplním, co jsem napsal pro Comicscentrum. Tož tuhle to je, jelikož už můžu, už si to zveřejnili na svých strránkách.

Jo, to je přesně Vaškův styl. Člověk za ním zajde, aby si koupil, co má objednané a on mu vnutí i to, co původně nechtěl. A jako přívažek mě ještě uvrtal do psaní mého názoru na knížku (se neodvažuju to zařadit do šuplíku “recenze”), kterou nechci, nechci jí číst ani jí nechci mít.
Tak už jí mám a přečet’ jsem jí hned večer.
V pátek.
V pátek třináctého!
Horror!
Co jiného taky číst potmě v pátek třináctého, než horror, že. Já horrory hrozně nerad. Takové ty děsy, co nevíte, co to je, ale je to někde za rohem nebo venku či někde v temném zákoutí. Přesně to nemám rád. Přesně proto tu knížku nechci. Je přesně o tom.
A jen jsem si ty sešity v posteli otevřel, už jsem je nemoh’ odložit. To je taky taková lapálie s těmahle dobře postavenejma příběhama. Jste zvědaví, co bude dál. Říkáte si, že tam bude asi něco, co byste vlastně ani nechtěli číst. No jo, ale ta zvědavost. Otočíte další stránku a oddychnete si. Není to tak strašný, jenom se děj přenesl do lesa. Docela přívětivého - tedy na první pohled a na téhle stránce. Na té další ….
A je to tady!
Já to říkal, že jsem to neměl číst. Tak honem na další dvojlist. Všimněte si, že se už nezabývám myšlenkou na odložení a vrácení té knížky. To, co jsem už přečetl, překrývám otáčením dalších stránek v naději, že to nebude … tak neodbytně vtahující a temnější a temnější a …
A ono je.
Nedá se od toho odejít. Musím si dočíst, jak to pokračuje, proč a co se dál děje. Není to rovná linka příběhu. Zamotává se to. Tak a teď už to snad skončí … to je jasný, to už přece … Ne. Zas je to jinak. Už budu pomalu na konci. Uff… Konec dobrý, všechno dobré.
Ale může mít gotický pohádkový horror dobrý konec?
Samozřejmě, může. Ale je tohle konec? A je to dobrý konec? Nejsem si jist ani jedním.

S novým komiksem Pochmurný kraj jsem otevřel dveře do nové krajiny příběhů. Příběhů pochmurných, ale ne děsivých. Pohádkových a strašidelných, to ano. Stojí za to, aby si je člověk přečetl. A není nezbytné čekat na další pátek třináctého. V mém případě to tak prostě vyšlo. A vyšlo to i Vaškovi. Zase mě do něčeho uvrtal.
A měl pravdu.

jk180414


kraj

byl jsem rád, že mě zabili

Už jsem si vážně dlouho pořádně nehrál, tudíž není divu, že jsem odvyk'. Vlastně nevím, jestli jsem si vůbec kdy takhle hrál na něco. A vlastně asi jo, určitě jsme si hrávali třeba na indiány. Ale na středověk, na detektivku ve stylu fantasy, to jsme si nehráli nikdy. Až do soboty. To jsme se totiž do toho středověku rovnou s mouhravouHaničkou vypravili. Nepoužili jsme k tomu žádnou časovou bránu, ale obyčejnou přihlášku. Totiž: hračičkové, kteří pořádají pro děti tábory a kdejaké akce a Kačka s Matějem o prázdninách za nimi vždycky s radostí jezdí, tak tihle hračičkové na naše poňouknutí popřemýšleli a udělali první akci pro rodiče, tedy pro ty, kteří to až dosud jen zpovzdálí sledovali. Teď nás do toho vhodili - a plavat prý že se naučíme během hry.
Vymyšlená země, dějiny, lidé, panovníci, intriky, historie, politika, obchod - prostě to samé, co se odehrává v kterémkoliv vymyšleném světě. Hrají si na to už roky a teď do toho vtáhli i nás. Byla to jednodenní hra, ale příprava trvala v pátek dlouho přes půlnoc a v sobotu byl plán taky do noci. Končilo to někdy před jedenáctou, když mě zabili.
No jo, vopičák na mě skočil, dostal jsem ránu mečem a bylo po mně. Tedy byl bych se prý z toho ještě vyblízal, ale hned, jak mě praštil, čarodějnice proklela jednoho děsně vykutálenýho posla světla a hra tím skončila. Že prý dycky takhle hru končí. Před úplným rozuzlením. V nejlepším. Císařského úředníka to pěkně dožralo, jelikož měl prý už všechno pohromadě a stačilo jen deset minut a měl by vraha a rozmotaný příběh. Ale to ne, to prý až příště. No, brblalo se, ale zřejmě to má svůj důvod … některá tajemství si holt necháme na příště.
Ale mezi náma: já toho měl za těch víc jak dvanáct hodin hry už nad hlavu a byl jsem rád, že mě zabili.
Konečně jsem si totiž moh' lehnout.
Teď už jsem vyspalej a odpočatej , takže na příště se těším. Ovšem to bude až za dlouho. Další na řadě jsou teď děti. Už se to na ně chystá.

Tuhlec je jako důkazní materiál jeden z obrázků, co jsme dostali:


jako_hrob_2018

virgule nebo fejzr

Čtenářský deník si nevedu. To ovšem neznamená, že si občas něco nepřečtu. Musím však připustit, že čtu výrazně míň, než mojesečtěláHanička. Na druhou stranu si zas píšu deník, což ona ne. Deník ovšem, jak již psáno, není čtenářský, čímž můžou vzniknout dohady, co a kdy, jestli vůbec, jsme četli, jelikož zapsaný to nemáme. Pochopitelně jsou knížky, který si pamatujeme víc a který míň. Kupříkladu knížky Miloše Urbana si pamatujeme. Objevil jsem ho knížkou Sedmikostelí, která nás oba uchvátila. Snad byla i jeho první. Od té doby všechny jeho knížky kupuju a některé i čtu. Hastrman patří do seznamu. Líbil se nám jako knížka a když jsem objevil, že vznikl i jako film, šli jsme se s mouzvědavouHaničkou podívat na Hastrmana i na Ondřeje Havelku, který svůj film v sobotu uváděl a pak zůstal i na krátkou besedu s diváky.
Líbilo se nám to. A nelíbily se nám předcházející reakce kritiků. Podíval jsem se totiž předem, co po čtvrteční premiéře filmu kritikové kritizují. Téměř všichni jako jeden muž vztyčili prapor a vytáhli do bitvy proti Hastrmanovi. Dokonce mám takovej pocit, že myšlenku opisují jeden od druhého. Taková vzácná shoda skoro jako za režimu jednoho názoru ve všech novinách. Škoda, že pan Havelka je takovej skromnej až plachej člověk a rovnou před projekcí filmu nabádal nás, diváky, abychom film brali jako "volně na motivy románu natočený", nikoliv jako filmový přepis knihy. Myslím, že by mu naopak slušelo sebevědomější prohlášení v tom smyslu, že román se mu stal inspirací ke skvělému filmovému zpracování … a tak dál.
V otázkách po filmu v diskuzi s panem Havelkou se objevila jedna, která, myslím, ilustruje tu filmovou náladu kolem Hastrmana: … já nejsem z Česka a jsem zvyklý na ty americký filmy a triky … a já jsem nepochopil tu scénu s tím hledáním vody … to tady děláte vždycky tak? … mohl byste mi to vysvětlit? …. Ptal se pán ze zadní řady americkou češtinou.
No, co dodat? Američan asi nikdy neviděl virguli a neví, že tady, když se kope studna, je zvykem vodu hledat takhle. Zrovna tak nám studnu hledal studnař u nás na zahradě. A jakej je tu pramen, panečku. V Amíkově na to budou mít asi nějaký vobchodníky, co uměj prodat studnu a do ní déšť, kdy si vzpomenou a kde je napadne. A ve filmech maj místo virgule lejzrovej fejzr … nebo tak něco.
Nuže, máte-li rádi pomalu plynoucí filmy, pohádky, lidové zvyky, hastrmany a nemusíte moc křížem se zaklínající flanďáky, je to knížka i film pro vás. Běžte se podívat. Můžu vám slíbit, že akčňák nabitej americkejma trikama to rozhodně není.

kára na Strakonické

Se říká, že štěstí přeje připraveným a něco na tom bude. Ono tedy prý taky usedne i na vola, když je utahaný. Zřejmě je to případ od případu. A tak jedu v roli nic netušícího připraveného vola takhle po Zborovské, která přechází do Svornosti a nakonec je z ní Strakonická. A někde po cestě mě cosi zaujme ve zpětném zrcátku. Podívám se pořádně: jééé … to je krásný autíčko. To jsem dycky viděl jenom ve filmu. Jsem si myslel, že mají hnízdo než za Velkou louží … a vono to jezdí i po Praze.
Naštěstí (a jsme konečně u toho štěstí) jsem měl na sedadle položenej aparát. A tak jsem to zkusil. Stáhnu okýnko, chovám se tak trochu jako vůl, protože jedu pomalu, pak zrychlím - podle toho, jak jede to autíčko vedle. On pan řidič si toho možná všimnul, možná taky ne. Ale v každým případě mě nepředjel a mně se dařilo jet dost dlouho vedle něj. Ještě jsem musel za jízdy a na semaforu stihnout nastavit expozici a přiměřeně dlouhé ohnisko, najít tu správnou pozici přes ruku … no, nebudu tady dopodrobna popisovat řízení jednou rukou a focení druhou. Kupodivu na mě nikdo netroubil a podařil se mi krásnej obrázek.
Tož nezbývá, než poděkovat šoférovi za volantem toho autíčka, že to se mnou vydržel a neujel mi hned, což s tímhle motorem jistě mohl během několika zlomků vteřiny. Nádherná kára. Však posuďte sami:


on_the_road

co jsem nechtěl

Pátek třináctého. Znáte to. Smůla se lepí na paty. Aby se nelepila, každý si dává pozor a tak se žádný pátek třináctého nekoná, jelikož jsou všichni ve střehu. Já si v pátek pozor nedával a hned to mělo následky.
Zašel jsem si totiž k přátelům do Comicscentra pro objednané knížky. Výsledek se dostavil okamžitě. Vašek mi tak přesvědčivě vysvětloval rozdíly mezi starým vydáním, které mám dokonce podepsané od autora a vydáním novým, které zanedlouho vyjde, že jsem si toho Arkwrighta na místě objednal a zaplatil dopředu, přesto, že jsem to celé začal tím, že ho už mám a že je dobře, že ho vydají pro ty, kdo ho chtějí, což já sice nejsem, ale …
A to byl jenom začátek.
Že prý jestli bych zas k tomu Goonovi nenapsal nějakou krátkou recenzi, že prý se ty moje dobře čtou a když jsem jeden z prvních, co si pro něj přišel, tak by mohlo … Ale jo, já vám něco napíšu, pravil jsem, neboť chlapíka s hasákem mám docela rád.
Tak to pokračovalo.
"A co tadyhleta nová knížka, ta by se ti …"
"Ne! Tu já nechci. Já si to prohlížel na vašich stránkách. Já na tohle nejsem. To není pro mě. Prosim, na Hellboye už se těšim, to jo, to budu zas první, kdo si pro něj přijde, ale tohle neni pro mě. Já strašidelný nerad."
"No právě."
"Jak právě?"
"No mě by právě zajímalo, co bys řikal na to, co vod začátku vodmítáš. Prostě tvůj názor na to, co nechceš. By to mohlo bejt zajímavý."
"Hele, já tyhlety horrory vážně nemusim."
A to už se do mě pustili skoro všichni. A že prej by to bylo zajímavý eště před vydáním si přečíst názor někoho, pro koho ta knížka vůbec není a že se ty moje recenze čtou úplně jinak, než recenze recenzentů, což já nejsem.
"No bodejď, že nejsem. Já si to jenom přečtu a když už jinak nedáte, něco vám k tomu napíšu tak, jak mi zobák narost."
"Právě, to je úplně neco jinýho, mně se to děsně líbí …"
Dál jsem vzdorovat nedokázal.
Ještě jsme si chvíli povídali, ale to už bylo jasný, že mám vobjednaný to, co jsem nechtěl a budu psát o něčem, co vysloveně nemám rád.
Co k tomu dodat. Stačí chvíle nepozornosti a pátek třináctého je na koni.

ps
Už to mám oboje napsaný a odeslal jsem to, ale sem si to doplním, až později.

Gates je na chvostu

Ještě jednu počítavou si tu zapíšu, když už jsem tenhle tejden v tom. Vlastně dvě.
Programátoři jsou lišky podšitý a v zájmu inovace jsou schopni vylepšovat až do úplného vylepšení. Jen někdy jaksi zapomenou někam poznamenat, co všechno vylepšili. Například ten program, co jsem to celé kvůli němu začal a zdá se, že i úspěšně dokončil. Už podruhé v něm bez problému píšu zápis do deníku, všechno funguje jak má a to významně rychleji a bez kolapsu. Až potud teda dobrý. V rámci inovace se změní vzhled okna programu, to dá rozum. Už jen proto, aby našinec viděl, že má jinej (pochopitelně novej) program. Jo, ale taky se tou inovací změnilo kapku ovládání. A to je ta piškuntálie. Pod nadpisem článku je vždycky vidět čas, datum a zařazení do kategorie, aby se to později líp hledalo. Datum a čas tam při psaní naskočí automaticky, ale kategorii si musím vybrat z těch, které jsem si v minulosti uložil. Můžu je i přidávat či ubírat. Nu a vé minulé verzi se vyvolání seznamu kategorií provádělo klávesou escape. V té nové to nejde. Včera jsem to musel dělat oklikou trefováním se do přesného názvu, který se pak objevil. To je složité a zdlouhavé. ESC nefunguje. Bude tedy fungovat něco jiného. Pročetl jsem návod, prohledal konference … a nic. Nikde se vývojáři nezmiňují o tom, čím nahradili klávesu esc. Teď ráno jsem se odhodlal k zoufalému činu úplného začátečníka. Začal jsem mačkat jednu funkční klávesu za druhou, jestli třeba náhodou na to systémem pokus - omyl nepřijdu. Takže nejdřív mi potemněl monitor. Pak se rozsvítil. Potom na obrazovce vyskočila všechna okna otevřených programů. To už jsem si připadal jak na diskotéce a když na mě po dalším stisknutí vyskočily ikony všech dostupných aplikací, odvaha stisknout další klávesu výrazně poklesla. Váhavě jsem stisknul F5. Zázrak! Rozvinula se roletka s kategoriemi!
Tak to bychom měli. Místo ESC je F5. Jak málo stačí k radosti pisatele deníku. Jsou ti progamátoři ale frikulíni.
Ne všichni.
Ti od Billa Gatese jsou naopak vostrý. Prohlásili, že se slávou uvedený Office 2011 přestanou podporovat a jak řekli, tak loni udělali. Takže k tomuhle novýmu systému bych si musel znovu koupit to, co už jsem si jednou koupil jenom proto, aby MikroMěk vydělal víc. Je to úplně stejný, neumí to o nic víc, jen je to dražší. Houby! Nic si kupovat nebudu. Na těch pár případů, kdy opravdu budu potřebovat Word, mi úplně stačí ten starej nepodporovanej a na vážnější práci použiju Pages od Applu. Ten je v ceně počítače a systému, tedy zdarma.
Tak, to bychom měli srovnání několika přístupů různých vývojářů. U mě vedou ovocnáři, za nimi jsou ti vtipálkové s vyměněnými klávesami. A Gates? Ten je až někde vzadu na chvostu.

poslouchat ptáčky

No vida, jen sebrat krapet odvahy a vono to de. Tedy jde rozdělit pevný disk počítače na dva svazky, nesmazat při tom žádná data, nainstalovat čerstvý systém na ten nově vytvořený svazek a začít instalovat a provozovat programy, které by pod starým systémem nechodily. Jak prosté, milý Watsone.
Jo, je to prostý a dnešní woleschko už píšu ve staronovém prostředí. Během včerejších zkoušek to šlapalo a dneska, zdá se, taky. Kupodivu už od začátku práce v nově upgradovaném programu nic nepadá, kompletní nahrání všech souborů na server proběhlo hladce … no skoro ideální.
Proč skoro?
No protože to dneska nejede!
Nejede co? Ptáte se.
Síť. Nefunguje síť! To už musí bejt ňejakek šotek, kterej tady prolejzá drátama a když něco opravím, hned zas udělá kraťas jinde, abych se nenudil. Takže první záznam na čerstvém programu pojede do světa přes telefon, protože ten funguje. Zatím. Ona mi totiž nejede ani záložní síť, přes kterou vysílá meteo kamera. Ale kamera jede. Jak to? Tahle záloha je na baterky.
Inu, přátele, není nad to, když člověk žije na digitální samotě. Jestli vono nejni lepčí poslouchat ptáčky a starat se vo zahrádku. Na to žádnou síť jeden nepotřebuje.

ps
Tak přes telefon to nakonec nejelo. Jelo to po záložní síti … i s tou kamerou. A po sedmé hodině už poskytovatel hlavního spojení síť nahodil, takže "ps" už jede starou dobrou cestou. Že by přeci jen …

divide et ...

Našinec není zrovna počítačovej expert a když mám rozběhnout na novým telefonu mailový schránky a přesunout kontakty, vypadá to tak, jak jsem to popsal tuhle v zápisu. Jenomže svět elektroniky není jen o telefonech, ale i o těch počítačích a to člověk zase musí sednout a zkoumat, jak to udělat, aby to fungovalo. Kupříkladu teď zkoumám, jak psát woleschko.
Ne, není to slovní ani jiná hříčka. Woleschko píšu pořád, ale čím dýl ho píšu, tím je to horší. Tedy to technický zázemí. Už mám asi třetí verzi toho programu, co to na něm píšu. Udělal jsem si to sice k obrazu svému, ale totéž dělají i programátoři té aplikace a ta poslední verze je ze všech nejhorší. Prakticky každý den to padá, neukládá se to, hlásí to chybu a já musím tyhle články ukládat a posílat na web načtyřikrát, napětkrát. To mě žere. A nová verze progamu chodí jen na nejnovějším systému počítače, ale já používám systém starej, protože mám spoustu programů, na kterejch pracuju a o který bych přišel, kdybych instaloval novej systém, jelikož ty ho zase nepodporujou, páč sou starý … je to taková Hlava 22.
I zkoumal jsem jsem a vyzkoumal, že by šlo rozdělit disk na dva svazky, na jednom dál provozovat starej systém a starý programy a na druhým mít systém nejnovější s těmi aktuálními programy. Abych nic nezanedbal, volal jsem ještě na podporu do Applu, jestli to vidím správně. Pán mi potvrdil, že jo a poradil mi, že nejelegantnější řešení bude použít nástroj přímo systémovej … A tak jsem to ověřoval a kdepak. Žádné nástroje. Prostě jen rozdělit a instalovat - což je nová IT verze latinského přísloví divide et impera.
Tak teď na tom zrovna pracuju. Přesouval jsem soubory na externí disk, zálohoval celý počítač, rozděloval disk a teď mám nachystanou tu instalaci. Uvidíme, jak to dopadne.
Kdybych se náhodou na chvíli s příspěvky odmlčel, tak to nevyšlo a vracím se přes zálohy zpět ke staré verzi.
Tož mi držte palce.
Jen to dopíšu, nastane restart.

nebejt ukecanej

Teď se už nějakou dobu svět točí kolem vlastní pitomosti. Tedy kolem socální sítě, která na sebe navázala miliardy lehkomyslných důvěřivců. Nebudu nijak zastírat, že mezi ně patřím i já. Jenomže jsem si říkal, že ten fejsbůůk mám přísně anonymní, jen pro rodinu a nikdo mi do něj nemá co lézt. Mám to všechno zakázaný, žádný aplikace nepoužívám, jenom si vyměňuju poznámky a obrázky s rodinou, nejbližšími kamarády a to navíc jen takové, ze kterých se nedá nic poznat. Jsem si říkal. Postupem let jsem si tu a tam dovolil i poslat nějaký ten obrázek, na kterém je někdo z nás a i já sám. Ale pořád je to anonymní, žádné adresy, telefonní čísla, žádné údaje ani jména. Ba dokonce jsem byl i několikrát v jedné skupině (ano, účastním se diskuzí ve skupinách) popotahovám, že se neprozradím a pořád vystupuju pod přezdívkou. V jiné skupině jsem byl naopak jmenován fotografem týdne a můj obrázek visel v profilu skupiny, aby ho mohli všichni na světě vidět (početná skupina rozlezlá po celé zeměkouli). Ovšem zase pod přezdívkou.
Nu a tak jsem si říkal, že je to všechno jakš takš zabezpečený, že údaje o mně, které zveřejňuju, jsou stejně známé a ten, kdo mě zná, ví kdo jsem, a ten, kdo ne, ať se vzteká nad přezdívkou.
A pak jsme našel návod, jak zjistit, co všechno o mě fb ví a co o mě archivuje. Ten
návod je tady v odkaze. Hned jsem si stáhnul celý soubor - a vzteknul jsem se! Ta zpropadená mrcha se mi dostala do adresáře a celej si ho opsala a zaarchivovala. A zřejmě i použila k dalším účelům a pustila dál. A to jsem přísně dohlížel na to, aby žádný přístup na žádném zařízení k adresáři nebyl povolen. A přesto mě to někudy obešlo. Dneska čtu ve zprávách, že fb čte všechny naše zprávy. O nějakém zachování listovního tajemství se vůbec nemluví. To je pravěk. Dneska všechno sdílíte.
Předpokládám, že fb je jenom nejviditelnější případ. Všechny ty ostatní služby používají moje data taky. A ještě k tomu chtějí souhlas, jinak se vypnou. Typický je téměř pravidelný vopruz vod gůůglu.
A proč se tedy ze všeho neodhlásím a nepřestanu to používat? No protože je to stejně jedno. Velkej bratr nás už dlouhý roky sleduje a ví všechno, co jsme mu kdy řekli. Takže jediná obrana je nebejt ukecanej a řikat mu co nejmíň a hlavně nic osobního.
To osobní si píšu tady do deníku. To nikdo nečte, jelikož to nejni dost sociálně prosíťovaný. To čte jenom moje rodina a věrní laskaví čtenářové. A ti to nikomu neřeknou.
Že jo?

Margarita na půdě

Na půdě jsem vždycky hledal poklady. Stačilo trošku zapátrat a člověk tam našel náramně zajímavý kousky. Například starej telefon, plynovou masku, fotografický desky, haldu prvorepublikovejch časopisů … no prostě samý poklady. Jo, to bejvaly časy.
Ty časy pořád pokračujou, jenom ty zajímavý kousky na těch půdách se trošku měněj. Už nejsou prvorepublikový, ale současný, a jsou charakteru poněkud méně materiálního, jaksi nehmotného … ikdyž, Ljuba promine, přece jen nějakou tu váhu mají.
Tedy včera jsme s mouveselouHaničkou prolejzali půdu domu Jana Wericha. V té rekonstruované vile je už přes rok muzeum, kavárna - a půda. Už jsme tam byli i s dětmi, ale tentokrát jsme měli namířeno právě na tu půdu, kde vlastně nic není, což je ovšem jen zdání. Právě teď se tam dá najít ten poklad.
Ljuba má totiž už jen pár dní do premiéry a včera nás pozvala na veřejnou zkoušku. No, zkoušku. Nic se nezkoušelo. Už to má nazkoušený a teď hraje. A jak! Na té půdě Werichovy vily otevírá dveře do světa
Margarity - obyčejné neobyčejné ženské. V půldruhahodinovém monodramatu nás Ljuba provází světem její postavy, komentuje ho, žije jím a pere se s ním. Často s vtípky, nezřídka vybranými z černohumorného šuplíku. Tedy není to žádná komedie, ale i ten nejblbější osud se líp odráží humorem, než fňukáním. Margarita nefňuká. Žije, má k tomu dobrý důvod a co může, to si užívá.
Nu a my jsme si to včera užili s ní. Hned nadvakrát. Jednak to báječné představení a potom: takovejhle poklad se na půdě už málokdy najde.

ze zimy do jara

Jen člověk vytáhne paty … ano, ano, tak by se to mohlo zdát a tak to taky je.
Letošní Velikonoce jsme se rozhodli strávit na horách, jelikož zima byla dlouhá a dalo se očekávat, že sníh bude. Inu byl, ikdyž jsme někdy na začátku března podlehli malověrnosti a vyměnili místo pobytu původní za ledovec, kde je sníh zaručen až do června. Pak se ukázalo, že to bylo zbytečné, jelikož se znovu ochladilo a začalo i sněžit. Ausgerechnet ve Stubaii bylo mizerný počasí od pátku do neděle, kdy jsme lyžovali. Před tím bylo docela hezky a potom, hned od pondělka, už je zase krásně slunečno. Inu, tak to na světě chodí. I tak jsme párkrát po svahu sklouzli a děti alespoň už tuší, jak vypadá vánice a co to je, když se v knížkách píše, že sníh bodá do tváří.
To důležité však je, že jsme odjížděli v zimě a dešti z domu a vraceli jsme se do jara.
Tak, tak, to opravdové jaro je konečně tady a poznáte to stejně jako my včera odpoledne, když jsme se vrátili. Ptactvo nás vítalo zpěvem a to tak vehementně, že to bylo slyšet i přes zavřená okna.
A ráno už se zpívá, neboť je na to počasí a jednomu nemrzne zobák, jako ještě minulý týden. Jak říkám - jen člověk vytáhne paty, už je plná zahrada zpěváků. Ale že jim to letos trvalo.

ps

posílám pozdravy do Innsbrucku, včera jsme jeli kolem

je to v …!

Tak jsem vyměnil ten kabel síťovej. U tej sítě domácí. A hned, jak jsem ho vyměnil, přestalo to fungovat úplně. Tak - a je to v …!
V zásuvce.
Nejdřív jsem využil Kačku, jelikož je z nás nejmenší, aby mi vlezla za skříň a s tou zásuvkou krapet zahejbala. Kdepak. Hejbání nepomohlo. Odstavil jsem tedy skříň a pustil se do toho sám. Nejdřív jsem to chtěl jen tak rozdejchat hejbáním s drátkama, což pomohlo asi tak jako nafukovat píchlou duši. Nuže rozdělat zásuvku, vyfotit připojení, zkontrolovat, jestli je fotka čitelná a: šmik! Pryč se starým zadrátováním. Ono to tam bylo zřejmě od počátku nějak zbastlený a jak se zvyšujou datový toky, nějak přes ty špatný spoje začaly ty nuly a jedničky přetejkat. Zastřih' jsem to do roviny a bylo. Nastrkal jsem drátky tam, kam patřily tak, jak patřily a: cvak! Zastrčil jsem konektor a od té chvíle to jede.
No, tak jestli pojede i dál, tahle oprava byla důkladná, drahá a … výměny zbytečné. Tedy dvě nové krabičky i kabel nebyly potřeba. Stačilo jen opravit to, co páni elektrikáři zbastlili. Ale to jsem se musel dozvědět až nakonec.
Tož tak.

ajtý technologie

Mám tady už od ledna takovej síťovej … nepěkná věc. Nějak mi v domě začala kolabovat domácí datová síť. Pořídil jsem nový směrovač, ten směroval asi tak měsíc a pak to zase začalo vypadávat. Mořil jsem se s tím, konfiguroval, lovil a nastavoval adresy a brány … a furt to dělalo psí kusy.
Zavolal jsem tedy o pomoc podporu poskytovatele internetu a po dlouhém laskavém vyměňování informací jsme se shodli, že ta nová krabička neumí dělat to, co od ní chci, tedy signál jen předávat dál (funkce můstku), tedy jsem pořídil novou s funkcí můstku. A ta fungovala sotva pár dní. A tak jsem znovu volal podporu - a na nic dalšího už jsme nepřišli. No, to je nadělení!
Tak jsem zkoušel měnit pořadí krabiček, nejdřív směrovač, pak přepínač, před tím bránu, pak přehodit přepínač před můstek …. no a při tom přestrkávání kabelů z dírky do dírky jsem možná objevil tu prapůvodní chybu. Zdá se, že to všechno způsobil jeden vadnej kabel. Zatím to není jistý, ale už to třetí den jede bez výpadku, provizorně. Takže dneska koupím novej kabel a uvidíme.
Tede estli to bylo tim kabelem, tak mám dvě úplně nový děsně vychytaný a nejvíc nejrychlejší krabičky, kerý si můžu naložit do láku a uskladnit na horší časy. Poněvadž stačilo koupit kabel … jo, jo, … tydlety ajtý technologie …

umytý sklo

Další shluk událostí se odehrál o víkendu. Sešly se úniková hra, Moravský pohár ve wushu, vynášení Mořeny a Velikonoční jarmark. To nešlo stihnout najednou a tak jsme se museli rozdělit. Kačka s Matějem odjeli do Brna a my s mouveselouHaničkou do Zvole. Společně jsme před tím ještě stačili všichni uniknout z tajemné místnosti. A tak jsme stihli nakonec každý to své, jelikož děti přivezly nějakou tu placku, Matěj i pohár, mášikovnáHanička spotřebovala na jarmarku všechny perníčky na zdobení, které napekla a já zas vypotřeboval všechny proutky na pomlázky, co jsem přinesl.
Jen historky se žádné neodehrály, protože to letos všechno klapalo tak, jak to bylo nachystaný. I ten obrovskej milej hafan, co nás doprovázel při vynášení Mořeny, byl ztělesněná moudrost. Celou dobu si to chystal, ale dobře věděl, že se nemá nic zbytečně uspěchat, a že mu stejně nic neuteče. Proto si počkal, až budu pěkně v podřepu fotit hořící Mořenu, přiloudal se ke mně a konečně si moh' voblíznout objektiv, na což se těšil celou cestu od školy. Nechal jsem ho, aby ochutnal, a počkal jsem, až mi voblízne i obličej, jelikož mu bylo na čumáku vidět, že to prostě musí, že si to nemůže nechat ujít. Když to měl hotový, nechal mě dofotit a šli jsme si pak každý po svém.
Inu - jak říkám, každej stih' to svý. A já mám navíc umytý sklo i ksicht.

kde vzít proutky

Příští týden vypukne jarmark. Ten Velikonoční. Bývá to vždycky těsně před Velikonocemi a je to tak i letos. Nějak se to schumelilo a chodíme s mouveselouHaničkou s tím jarmarkem pomáhat. Letos to bude počtvrté. Já budu plést pomlázky a mášikovnáHanička bude s dětmi zdobit perníčky. Ostatně jsem tu o tom psal.
No jo, ale letos mám kapku problém se zdroji. Nejsou proutky. Totiž ony proutky na pomlázku jistě někde jsou, ale u sousedů nejsou. Spoléhal jsem totiž vždycky tuhle na souseda, který má za plotem houf ježatých vrb. Vrby tam stojí pořád, ale proutky na nich nejsou. Nějak se nepovedlo ty vrby ostříhat tak, aby na nich rostly nové tenké pruty. Jsou to děsně ježatý neuspořádaný stromy, teď už vysoký skoro deset metrů, větví to má na všechny strany, ale proutky žádný. Vrba se zřejmě musí držet zkrátka a ožezávat pořád na jednom místě, aby vznikla ta vodníkovská ladovská vrba. U sousedů se to nějak nepovedlo a vzniknul obrovskej ježatec bez proutků. Tak holt budu muset letos někde shánět, aby bylo z čeho plést.
Kdybyste někdo, mí laskaví čtenáři z okolí, věděl, kde nařezat dobré proutky na pomlázku z košíkářské vrby (nikoliv jíva, ale vrba bílá), budu moc rád za nápad.

zánik Anihilace

Nepouštím se do filmové kritiky často, ba dá se říct, že téměř vůbec. Ono je to vždycky ošemetné, protože člověk hodnotí dílo někoho jiného a měl by se na to dívat objektivně stejně jako třeba na obraz či knihu. No jo, ale buďte objektivní a nezaujatí, když každé dílo by ve vás mělo vyvolat nějaké vlastní pocity a zaujetí. Takže je složité být filmovým kritikem poctivým a nezaujatým. Čili mi nezbývá než být zaujatým nebo nebýt kritikem. Tolik obecně.
Nu a teď konkrétně k jednomu novému filmu.
Pochopitelně jde o sci-fi, jelikož je nám tenhle žánr s mojívzdělanouHaničkou velmi blízký. Film se nedostane do kin, běžel jenom u Amíků a tam ho pak prodali vysílacímu gigantu Netflix, čímž se v pondělí dostal jako novinka i k nám. Anihilace se to jmenuje. Četl jsem o tom filmu jako o jakési senzaci, je to podle první knihy trilogie, kniha byla oceněna prestižní cenou Nebula. MásečtěláHanička část knihy přečetla jako přípravu. Ale jenom část. Že prý je to těžko srozumitelné a příliš temné. Já se k tomu nedostal, tudíž jsem měl na film čistou hlavu.
Tak jsme si k tomu sedli. Mělo nás varovat už to, že jsme ten film dokoukali jen do půlky a pak si řekli, že si ho dokoukáme až v úterý, aby toho nebylo moc najednou. Včera jsme to dali. Já u toho skřípal zubama. Totiž: člověk už nějaký to sci-fi přečet' i viděl. Jedná se většinou o zábavu a někdy, když se to autorovi podaří, i o dílo s nějakou myšlenkou k zamyšlení. Zábava má bavit a nedrhnout na logických prohřešcích. Vážné dílo - no to je vážné dílo, pokud takové je, a pak by nás nemělo při vážných myšlenkách vyrušovat nevážnými momenty. Jsou i díla, která dokáží obojí spojit, ale těch je jako šafránu. Anihilace se tváří jako vážné zamyšlení a filozofující dílo, jemuž předchází pověst díla s vyřčenými otázkami bez odpovědí. A že prý by mu diváci nerozuměli, takže to bude lepší prodat Netflixu jen pro fajnšmekry.
Já to vidím tak, že tvůrci byli po průšvihu v Amíkově v kinech rádi, že jim za tu slátaninu aspoň někdo zaplatil, aby nebyli v červenejch. Když pominu, že je film opsán z knihy, která je opsána od bratří Strugackých tak, aby nebylo poznat, že autor čórnul nápad i některé rekvizity z Pikniku u cesty a hlavně z Tarkovského Stalkera, a přidal politicky korektně vyvážené výhradně ženské hrdinky, tedy černošku, mexičanku a tři bílý, z nichž jedna má rakovinu, druhou sežere medvěd (teda něco jako skoro medvěd) a třetí je hlavní hrdinka, která jde zachránit manžela, kterýmu zahla s černochem, tak musím říct, že takhle pitomou snůšku chyb by těžko nahromadil i brouk Pytlík. Tedy chyb, které se vědecké fantastice těžko odpouštějí. Hrdinkám už chybí jen pionýrské šátky a nějaké to úderné heslo.
Přiznám se, že nejvíc mě vzteká to, že někteří, kdož film už viděli, jej adorují jako novou klasiku či jako film málo komerční a příliš intelektuální, plný vědeckofantastické teorie. Prdlajs. Chybí mu dodržování základních pravidel a ve výsledku popisuje chování zcela nepřipravených osob, jež lze přirovnat ke skálopevnému přesvědčení pěti slepic, které se rozhodly ulovit lasičku, že to snadno zvládnou v kolčavím příbytku.
Inu při této Anihilaci dochází především k zániku jí samotné.

lekce za šedesát

Už se mi to jednou podařilo opravit tím, že jsem prostě vyčistil ložisko a běhalo to dál. Tedy točilo se to dál. Takovej ten mop, co se ždímá v kyblíku tím, že tuhle šlapete a nahoře se to točí. To ale jsem ještě nevěděl, že jde o ložisko. Dycky jsem si myslel, že jde o volnoběžku, součástku s jinou funkcí, než ložisko.
Teď to bylo potřeba opravit znova, jelikož se to zase přestalo točit. Jasně. Vyčistím ty válečky, co to tam drží a bude, řekl jsem si a udělal to. Chyba lávky. Vyčistění nepomohlo. Vyndal jsem z ozubeného pastorku tu součástku a snažil se jí resuscitovat. Napovedlo se. Už se to nechtělo chovat podle pravidel. Jak to čistím, našel jsem v rezu po obvodě číslo. A ejhle: číslo sedělo s katalogovým údajem a měl jsem to! Ono je to ložisko! Ložisko jednosměrné, tedy takové, které se otáčí jen na jednu stranu. Na druhou se zasekne. Volnoběžka. Musím ke své hanbě přiznat, že jsem nevěděl, že volnoběžky se takhle volně prodávají a že jsou označovány jako jednosměrná ložiska. Nikdy jsem je nepotřeboval. Až teď. Ložisko - volnoběžku měli támhle na Žižkově a tak jsem pro něj včera zašel. Ještě jsem stačil splést při objednávání kód, který mi tam ve formuláři kdovíjak naskočil místo toho správného, ale ložisko původní jsem měl s sebou a tak jsme si se slečnou prodavačkou řekli, že to objednané není to, co potřebuju a ona šla vyhledat to správné podle vzorku, měli ho a všechno dobře dopadlo. Večer jsem to usadil na místo, vyzkoušel a odstředivka na smeták odstřeďuje jako nová.
A mně se dostalo poučení, že volnoběžky a jednosměrná ložiska jedno jsou a že i v obyčejný odstředivce na mop může bejt udělátko, který neznám, jelikož volnoběžku bych čekal tak u Wartburga, ale ne u mopu. Inu člověk se furt učí. Tentokrát stála lekce pouhých šedesát.

vozidlo zůstalo na břehu

"Pojď nám povědět nejnovější drby," říkávala maminka tetě na chalupě vždycky v pátek, když jsme přijeli. Posadily se na lavici na zápraží a nastala zpravodajská hodinka. Počítám, že podobné zpravodajství žije dál, jen už holt to není na chalupě na zápraží, což nevadí, neboť drbat se dá kdekoliv. Například na rybníce.
To si včera zašla máveseláHanička zabruslit. Dokud to ještě jde, než to roztaje, pravila.
A taky povídala, že nejdřív to zkusila na slepém rameni řeky na Zbraslavi. Bálečné to prý bylo. Nikdo nikde, měla led jen pro sebe. A to jí právě nějak nedělalo dobře, protože: co kdyby něco. A tak se po dvaceti minutách sbalila a jela do Zvole na rybník. Tam proboření nehrozí a kdyby, je tam vody sotva po kolena. Potkala tam paní s malým chlapečkem. Že prý se šla zeptat chlapů do samoobsluhy, jestli je to ještě dost pevný, říkala paní. A tam se dozvěděla ten drb:
"Pevný, pevný je to. Včera se jeden vožralej z hospody chtěl projít po rybníce. Po ledě. Ale bál se. No to dá rozum, že se bál, dyť se motal a moh' sebou vošklivě na tom ledu praštit. To by se potlouk. Přece nepoleze na led jenom proto, aby se rozplác', že jo. Tak to rači vlez' do auta. Tam sedí a upadnout nemůže, to dá rozum. Ale na druhej břeh stejně musel. No tak po tom ledu tím autem přejel. No, přejel. Von to vobjel dokola a pak zas vyjel zpátky. Takže tady vidíte, že ten led je pevnej dost."
Po tomto ujištění se i máopatrnáHanička na ten led vydala a zajezdila si dosyta. Tedy na bruslích. Vozidlo zůstalo na břehu.

deset kilometrů ledu

Stihli jsme to. Na Sázavu jsme se sice nedostali, ale vzali jsme to rovnou na řeku větší a na její přehradní nádrž vůbec největší. Zajeli jsme si totiž na Lipno. Tam je díky zimním mrazům a místním nadšencům už mnoho let upravována a provozována Ledová magistrála. Ba dokonce před lety byla zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako dráha na světě nejdelší upravovaná, měřící přes deset kilometrů. Už jsme na ní bruslili, shodou okolností právě před šesti lety a líbilo se nám to natolik, že jsme se zas vrátili. Tentokrát jen na víkend, ale ono to stačilo.
Dráha je letos kratší neboť přerušená. V ledu je kdesi mezi Frymburkem a Lipnem neprůjezdná prasklina a tak byl letos upraven jen jeden ovál na Lipně, druhý ve Frymburku a cesta jen z Frymburka na Přední Výtoň. Ovšem běžkaři po jezeře jezdí vesele trasu celou. Zřejmě ta prasklina lyžím nevadí.
Nu a tak jsme si dali v sobotu odpoledne ovál lipenský a v neděli frymburský, i cestu do Přední Výtoně. Původně jsme se v neděli ráno krapet vofrňovali a loudali se na snídani, jelikož drobně sněžilo, ale kolem desáté se to vyčasilo a my vyrazili na dráhu. Cestou zpátky po ledu k Frymburku už se na nás zasmálo sluníčko a my si libovali, jak se to povedlo. A stihli jsme to úplně přesně, protože když jsme se po poledni přezouvali zpátky do civilních bot, už byl led hodně měkký a místy to na dráze tálo. Inu, sluníčko.
Ale ledu jsme si užili - dohromady za oba dny přes deset kilometrů. A - jak je vidět ze záznamu - občas jsme se cestou zastavovali, poněvadž nás bolely netrénované nohy. To jen Matěj pořád rejdil kolem, ten natrénováno má.

Lipno_180303

Frymburk_180304

v elektru nejsou nachystaný

Že mi prej nesvítí žárovka u pozičního světla, povidali v servisu a taky povidali, že mi jí nevyměnili, poněvadž já tam žárovku nemám, ale mám tam ledku, což zase nemaj voni. No, stane se. Musím si někde nějakou pořídit. A tak jsem se stavil včera v elektru. Estli tam nějakou takovou nemají. V elektru mají celé regály žárovek a než bych to našel, radši jsem se zeptal:
"Dobrý den, prosím vás, nemáte tady někde tuhletu žárovku do auta?"
Paní byla laskavá a šla se mnou k regálu.
"Jakou přesně?"
"No tuhletu," pravil jsem a podával jí vzorek.
"Jaaaauuuu!!!!" zařvala paní a uskočila.
Ta jiskra, co přeskočila mezi mým a jejím prstem byla vidět. Oblouk mohl mít tak dva centimetry. Paní klepala rukou a vyčítavě na mě hleděla:
"Vy jste mi dal ránu!"
"Já nerad. To ta statická elektřina … von je mráz a jak je to sucho, tak …," radši jsme nic paní nevysvětloval o Triboelektrickém jevu. Hledali jsme žárovku, to byl cíl.
"Ale stejně jí nemáme. Ani žárovku, ani ledku."
"No tak nic, já si zas vezmu ten vzorek a půjdu shánět jinam."
Paní mi podávala moji žárovku, ale pak ucukla.
"Jo, vy mě zas dáte ránu, že jo?!"
"Nedám."
"To vám nevěřim, už jsem jednu dostala."
Našel jsem řešení. Udělal jsem mističku z dlaní a paní mi do ní z dostatečné výšky žárovku hodila. Její kolega se smál, což mu bylo poprávu vyčteno, jelikož on tu ránu nedostal. Paní se taky smála, ale pro jistotu mě obcházela obloukem, když jsme se loučili.
Holt na takovej elektrickej oblouk nejsou nachystaný ani v elektru.
Ale mohli by, dyž se elektrikou živěj.

bude-li led

Brr, to je zima … člověka to studí, mráz vleze všude. Na rybníce ve Zvoli už se bruslí a Matěj říkal, že to ale praská, že se tam klouzal, a nějak se mu to nezdá. No jo, on je vopatrnej, ale pravda je taková, že malých bruslařů bylo odpoledne na rybníce nepočítaně. Vím to proto, že jsem pro Matěje jel. On totiž v tom mraze nechtěl čekat na ten svůj autobus na Písnici a tak jel radši tím, co jede dřív, jenomže do Jílového a staví ve Zvoli u rybníka. Tož jsme se tam sešli zrovna když přijížděl ten jeho. Čímž se může zdát ta cesta do Zvole zbytečná. Ale nebyla. Dneska se každá chvilka v teple počítá. I Kačku jsme vyzvedli ve Vraném z hodiny zpěvu.
No a pokud na to bude chvíle, mrknem zítra odpoledne na Sázavu. Přeci jen ten dvanáct let starý zážitek se Sázavskou holubicí a Matějem na pekáči je natolik veselý, že bychom to rádi zkusili zas, tentokrát v plném počtu. Podařilo se nám to za ty roky jen jednou, tož by to mohlo vyjít i podruhý, bude-li led.

ps

ledu je až až (nevím, jak na Sázavě), ale auto je furt v servisu, takže se bruslení na řece odkládá na neurčito

Černá kočka už čeká

Občas u toho s mouvzdělanouHaničkou kroutíme hlavou.
"Ježiš hrubka! … A zase! … "
Nu, pravda, jsou titulkové sady k filmům, ke kterým bych se, být překladatelem, nehlásil. Ale znáte to: film není v naší distribuci dostupný, tak si ho seženete v zahraničí, ale ten zas nemá naše titulky a tak se poohlédnete a vezmete, co je k dispozici. Když to k dispozici je. To je ta nejlepší varianta. Ta nejhorší je, že to nikdo nepřeložil, protože to nikoho nezajímá. Varianty mezi tím jsou přepestré a je jich nepočítaně. Od titulků k úplně jinému sestřihu filmu až k nesedícímu časování. Umím to opravit obojí.
Znáte například film Dead of night (Přízraky noci)? Jak jsem ho znovu objevil
mám zapsáno tady a teď ho mám i doma a otitulkovaný. Jenomže byl to ten případ, kdy to úplně nesedělo a musel jsem titulky opravovat. To se mi povedlo a tak jsem se dal do dalšího filmu.
Taky takovej klubovej, málokdo to zná, je to starý, černobílý … no ale titulky k tomu byly k dispozici, prozože se snad film promítal v rámci nějaké filmové školy před pár lety. Jenomže: musel to bejt úplně jinej a to zásadně jinej sestřih, než mám k dispozici já. Nu a potom ten překladatel - budiž mu obrovský dík za to, že se do toho vůbec pustil a dal si s tím tu práci - to měl tak nějak na háku. Trochu mu unikaly souvislosti v dialozích, japonská jména a názvy přepisoval otrocky z angličtiny … suma sumárum, nebylo to k použití.
Jenže já ten film chtěl vidět. Onibabu totiž už dávno mám a tohle je jeho mladší bratříček Kuroneko.
Zakous' jsem se do toho a mám to hotový. Ale ta řehole! Půl dne jsem se s tím mořil. Doplnit, přeskládat, rozdělit, dopřeložit, opravit …. ufff a nakonec synchronizovat s originální sadou titulků. Práce jak na kostele.
Skláním se hluboce před těmi, kdo filmy titulkují.
Ovšem byl bych radši, kdyby to dělali pořádně. Vona ta práce kvapná bejvá furt málo platná, s tím se nic nenadělá.
Teď už zbejvá jen nechat film nějakej čas uležet, abych zapomněl na to, co jsem přečetl a viděl a pak si ho dám s celou parádou jako by novej byl.
Inu Černá kočka už čeká.

p.s.
Cyrdo, klidně spi dál, dneska to není o tobě.

úplněk třikrát jinak

To je pořád samej superMěsíc a modrej a červenej a jednou za sto let a kdesicosi. Vlastně se ani nedivím všem těm lidovým báchorkám o tom, co všechno Měsíc zmůže. Zakrátko tu budem lejt stříbrný střely a číhat na vlkodlaky, estli to takhle pude dál.
Ale vážně.
Já si s obrovskou chutí fotím Měsíc v úplňku. Když se zadaří, jsou na okrajích Měsíce vidět nerovnosti povrchu a krátery. Líbí se mi to, ale zblbnout kvůli tomu nehodlám. Onehdá, když jsme ještě s mouveselouHaničkou dělávali pro děti příběhy o magistru Kellym, zamotal jsem do toho tenkrát i ten Měsíc. To bylo zrovna zatmění a děti měly sledovat na obloze krvavou Lunu a podle ní určit, kdy bude k nalezení poklad. I to se povedlo. Je to prostě báječná hačka, tenhleten Měsíc. Nic nás to nestojí a pořád je na co koukat.
A proč to píšu?
No protože před pár dny byl právě ten děsně adorovanej superextramodrejčervenejMěsíc a někteří vzdálení spřízněnci přes fotografování mají stejnou radost jako já, když se jim podaří tu stříbrnou placku hezky vyblejskout. Zvlášť když je k tomu taková příležitost. A díky nim teď tady můžeme porovnat, jak ten minulý úplněk před dvěma dny vypadal:

v Belgii

Belgie

na Floridě

Florida

a v Indonésii

Indonesia

jak Baťa cvičky

Pan Baťa dobře věděl, že dobrej švec může dobře vydělat, když je šikovnej. A protože pan Baťa šikovnej byl, satalo se, jak řekl. Pochopitelně se toho chytly i další společnosti a většina světa rázem přestala chodit bosa, tedy když to přeženu. Ty tam jsou doby, kdy byly v chalupě jen jedny boty a nosily se jenom do kostela. Ani dřeváky už člověk nevidí. Poslední, co já pamatuju, byly na chalupě na schodech na půdu, ale i ty někam zmizely. Než zmizely, stihnul jsem je ještě obout a ozkoušet, jak to v dřevákách klapalo. No, rozhodně bych se v nich na žádnej trek nevydával.
A tak máme boty na to či na ono, různě barevný a různě šitý. A ševci mají o živobytí postaráno. Ale trochu mi chybí Baťův přístup. Pochopitelně, jsou boty ručně šité, které švec dělá dlouho, třeba i měsíc. To jsou boty drahé a nejspíš je nebudeme nosit do lesa. A pak jsou ty boty ostatní. Ty už jsou všechny dělané na ševcovské lince a je jedno, kde ta linka zrovna stojí. Jejich cena je přibližně stejná. Tedy ta cena výrobní. Nikoliv prodejní.
A to mě včera kápku našňuplo.
Jsem si vybral jedny takový, řekněme předjarní či podzimní. Boty já nejradši zkouším někde u Bati, takže na síti je nekupuju, čili jsem si je šel zkusit do krámu. Všechno proběhlo, jak mělo a byť to nebylo u Bati, paní nosila, já zkoušel, variant bylo asi tak pět a všechno klapalo jako by to ty dřeváky byly. Botky sedly, já je koupil a jsme u tý ceny.
Na síti jsou o třetinu lacinější. Jenomže holt se na síti nedaj zkoušet a musíte podstoupit výměnu poštou a to se protáhne. Z těch cen pak jednoznačně plyne, že je úplně fuk, jestli je na botech nějaká známá značka nebo jestli jsou to vobyčejný boty. Cenu na krámě si určí obchodník. Jenomže švec za ně dostane přibližně stejně, ať jsou jakýkoliv. Vám nezbude, než kroutit hlavou nad tvorbou cen. A ševcovi jen to, že ty botky musí sekat jak Baťa cvičky. Jinak si nevydělá ani na slanou vodu.

žádnej svátek

"No ale zejtra jdu do školy," pravila včera večer rozhodně Kačka.
"To se ještě uvidí," děla mápečliváHanička, jelikož Kačka byla včera celý den v posteli, poněvadž na ní něco lezlo.
"Ale zejtra je vysvědčení!"
"Aha! Tak to ještě uvidíme."
"My se normálně učíme a vysvědčení je až pátou hodinu," se smutkem dodala Kačka.
"Však taky jo, dyť je jenom pololetí, to není žádnej …"
"…žádnej svátek," přispěl jsem konečně do diskuze i já.
Tak tak, pololetí není žádnej svátek. Je to jenom zpráva o průbežném hodnocení. I když v dnešní době elektronických žákovských má člověk on-line přehled furt. Kačka to sleduje a lamantuje dycky, dyž tam ta jednička z písemmky eště není.
Ach kde jsou ty časy papírových sešitků se zelenýn nápisem Žákovská knížka a s červenými poznámkami k chování uvnitř.
Eště je mám schovaný.

v hospodě před zavíračkou

Chtěl jsem dneska napsat příspěvky dva. Jeden povolební jako dovětek k tomu pátečnímu a pak nějakej veselej na dnešek. Ale nějak jsem se zamyslel a zapsal do toho dovětku, že z něj nakonec udělám článek jenom jeden a to ten dnešní.

Inu, holt to zase nevyšlo. Zeman vyhrál o 1,8%, což je nějakých 152tisíc hlasů. Jako příznačné mi přijde číslo označující volební účast: 66,6%, toť věru ďáblovo číslo.
Nu a protože Zeman už nic a nikoho nepotřebuje, jelikož má svý jistý, hned to na tiskovce oznámil a přesně v duchu přísloví: vítěz bere všecko, čtyřikrát vyslovil urážku novinářů, některých politiků, lidí, … a pokračoval v sebe oslavujícím projevu vesele dál.
Rozjařen druhým vítězstvím oznámil, řečeno jazykem majora Těrazkyho, "čo bolo, to bolo, těrazky som majorom", přesněji řečeno podruhý a naposled jsem prezidentem, takže teď si budu dělat, co já budu chtít a nějaký ty sliby, co jsem plácnul před volbama, to byly, moji milí přátelé, jen takový doktorský pindy, na ty nehleďte. Teď si to hodlám užít.
A po jeho odchodu (postranními vrátky někde za salónkem) v sále ve volebním štábu kdosi z chlastu zkolaboval, novinář dostal přes držku a po síti běhá video s nadávkami ochranky směrem k novinářům i s tou rvačkou. Jako v hospodě před zavíračkou, akorát, že vrchní zdrhnul zadnim vchodem.
Vážení přátelé, ano, tato norma je stvrzena a dalších pět let (pokud ta zavíračka nebude dřív) bude propagována z hradu. K nám domů to ale nesmí. O to se postarám.
Pro časy příští odkazuji na text v dnešních Lidovkách (
online zde, ke stažení zde), kde paní Hejnová a pan Oliva (toho počítáme mezi rodinné přátele) rozebírají zmiňovaný proslov na tiskovce.
Tož tak. Zůstaňme slušnými lidmi a svoloč žeňme koštětem.
A pro mě dál platí
pět let starý zápis, jen je okořeněný dovětkem, kterej jsem si přečet' z toho projevu mezi řádky: po mně potopa.

pojďme volit Jiřího Drahoše

Dovolím si třetí politický komentář v mém jinak docela nepolitickém deníku. Koneckonců je to deník můj a rád si za nějaké ty roky přečtu, jak jsem to viděl tenkrát. V dnešním případě je to tenkrát pět let staré.
To jsem si tehdy (
27.1.2013) zapsal, jak se stydím za M.Zemana, který se dokázal dostat na hrad a bude po pět let reprezentovat naši zemi. Měl jsem pravdu. Vepřové hulvátství, jehož je ten člověk vzorem, se rozmohlo a mnoho lidí jej bere jako normu. To se dá odpozorovat i z nálad, které vládnou v zemi teď před dalšími prezidentskými volbami.
Před pěti lety jsem si povzdechl po volbách a napsal jsem, že se budu snažit, aby se tak odpudivý vzor nedostal do našeho domu. To se mi povedlo. A tak si říkám, že tentokrát zkusím udělat i něco před volbami pro to, aby se do funkce prezidenta dostal člověk slušný.
Nuže tedy: domnívám se, že vy, čtenáři mého deníku, jste mravů vytříbených a názorů liberálních. Pojďme tedy volit stejné hodnoty, které vyznáváme. Hodnoty, které si přejeme, aby převzaly a vyznávaly i naše děti. Pojďme k volbám a pojďme volit pana profesora Jiřího Drahoše. Každý náš hlas se počítá a to jen tehdy, když volit půjdeme. Přesvěčte i nerozhodnuté přátele, aby k volbám šli. I jejich hlas může rozhodnout.
A toho starého nemocného pána nechme v klidu dožít na chalupě ve Veselí. Pro tuhle zemi toho už udělal dost a není potřeba, aby v tom pokračoval a na sklonku života se zbytečně vysiloval.

sedm krátkejch, sedm dlouhejch

Po tom, co Edison objevil žárovku, stačilo v případě, že praskla, jen vyšroubovat starou a na její místo našroubovat novou. A bylo zase světlo. Nějakou tu dobu tenhle zlatej věk trval, ale pak se přišlo na to, že jsou i jiné zdroje světla a začal v tom bejt nepořádek. Z laciné žárovky se stala drahá úsporná žárovka (název je trestuhodně zavádějící, protože v té úsporné už žádnej žár není a v celkovém měřítku vůbec úsporná není), pak led žárovka (ve které není ledovej žár, ale světlo vydávající dioda) a mezi tím všelijaké ty halogeny, zařivky, výbojky - no, jak říkám: je v tom zmatek.
I my máme doma zmatek. Druhů zdrojů světla máme víc, ale ten hlavní jsou zářivky. Máme totiž rádi světlo a když se setmí, což je teď v zimě skoro pořád, musíme mít světla co nejvíc. Tedy jsem navrhl a nechal osadit již při stavbě většinu místností v domě světelnými žlaby a zářivkami tak, aby se světlo odráželo o strop a rozptýleno ozařovalo prostor. Mohu jen doporučit. Světla je habaděj. Tedy dokud ta žárovka nepraskne. Totiž zářivka. Trubice. To by nebylo až tak zlý, ale po dlouhých letech dochází i k opotřebování elektronických předřadníků v tělesech a je třeba je vyměnit. Když jich bylo pár, vyměňoval jsem předřadníky samotné, ale teď už to je na generální výměnu včetně těles. V pondělí večer jsem jich po celém domě napočítal čtrnáct. Sedm krátkejch a sedm dlouhejch.
No, až přijdou, bude to práce na půl dne.
Jo, jo, kde je konec starejm časům, kdy stačilo tu Edisonovu žárovku jenom zašroubovat.

kolem benzinky

Vůbec to není zvláštní. Naopak, lze to očekávat a přesto mě to dycky zaujme a zkoumámám to. Tedy tu. Tu cestu. Po některých cestách jezdím po paměti, jiné prozkoumám na mapě a, to přiznávám, většinu cest projíždím s pomocí navigace. A tady je ten předmět zkoumání: trasa.
Tak například do Litomyšle od nás je to jasný. Skoro jasný. Alespoň po konec dálnice. Když dálnice ještě nebyla, jezdil jsem normálně po hradecké a pak před Hradcem doprava a šikovným odbočením doleva a doprava jsem prokličkoval na tu cestu k Vysokému Mýtu a pak už je to furt rovně. Při stavbě dálnice se maličko měnila a komplikovala ta klička před Hradcem, ale pořád tam byla. A je tam dodnes. Je to taková krajová zvláštnost, musí se projet benzinovou pumpou (tedy po cestě nazpátek).
Nu a včera jsem si řekl, že tentokrát poslechnu navigaci a zkusím to přes Pardubice a Chrudim, když mě tam tak pořád sveřepě směruje. Jo, cesta v pořádku, nové úseky skutečně nové, průjezd volný, všechno v pořádku.
Jenomže ta cesta zpátky byla najednou i podle navigace rychlejší starou trasou. No tak jo. Uvidíme, co máš na mysli. Jel jsem starou trasou, ale v kritické chvíli už mě navigace nepřesvědčila. Jel jsem po svém, několik kliček, průjezd přes benzinku a šup, objel jsem Hradec a už jsem byl zas na dálnici. Jako jindy. Jenom ta navigace se furt divila a tvrdila mi, že nejedu nejkratší a nejrychlejší cestou. No neměla pravdu. Jednak jsem přijel do cíle dřív, než při cestě tam a pak, když jsem se schválně díval na mapu: jel jsem po staru téměř rovně, zatím co cestu tam jsem měl delší o pár desítek kilometrů a asi tak dvacet minut. No bodejď ne, bylo to oklikou.
Inu: i navigace je program a program dělají lidi a lidi se můžou plést. To já se pletu často. Ale tohle vím: do Litomyšle je to furt nejrychlejší a nejkratší kolem benzinky v Opatovicích. Alespoň do té doby, než tam postaví tu plánovanou dálnici směrem na Olomouc.

pokrok se dostavil

Tedy ne snad, že bych zaspal úplně, to bych tu ještě neměl napsanýho vůbec nic, ale drobátko jsem se pod duchnou pozdržel. To přiznávám.
Vono se mi nechtělo. Ponocoval jsem.
Nejsem na to zvyklej a spát chodím se slepicema, jenomže včera jsem měl takovej marnivej důvod jít spát až po půlnoci. Porovnával jsem totiž vobrázky. Přesněji řečeno obraz pohyblivejch obrázků na velký obrazovce.
Nějako to vyšlo a po deseti letech se málaskaváHanička rozhodla, že zkusí dát na ty moje řeči a vyměníme obrazovku za větší. Jde o výměnu nejen za větší formát, ale i za novou technologii, takže jsem do noci porovnával vzhled filmů ze starých zdrojů i z toho momentálně nejmodernějšího, tedy 4K HDR.
První úspěch se dostavil už večer, když mánedůvěřiváHanička pravila, že se zdá, že ta nová obrazovka dělá menší rámus (tedy že míň hučí - to slyší jen mácitliváHanička) nu a pak dodala, že první pozitivum je to, že si nemusí brát brejle. Což jsou dvě pochvaly za sebou a to se u nás jen tak nenosí.
Nu a tak jsme porovnávali. Jednak společně - mimochodem filmovým milcům doporučuju film Assassin, naprosto úžasné téměř statické obrázky ze staré Číny - a jednak pak už sám.
Po tom včem porovnávání mám zprávu pro filmové nadšence: domácí promítání s velkou obrazovkou v rozlišení 4K a technologií násobného HDR má význam. Ty staré i ty nové filmy to zobrazuje v porovnání se staršími obrazovkami tak, že se člověk cítí skoro jako v kině.
A tak připouštím: pokrok se dostavil. Jsem zvědavej, co bude za dalších deset let.

v úterý, ve čtvrtek

Ono to cestovní časem je dneska čím dál populárnější. Ve vědeckofantastické literatuře je to běžná záležitost, pochopitelně. Ovšem ve skutečném světě je s tím pořád ještě kapku potíž. Takže když jsem si včera povídal s tím pánem z internetového obchodu, na nějaké cestování časem jsem ani nepomyslel.
Chtěl jsem platit při dodání kartou, jak to bývá běžné. Jenomže to prý u tohohle dopravce nejde.
"No jo, tak jak to uděláme?"
"To je jednoduchý, platit se dá přímo na prodejně nebo můžete zaplatit převodem," povídá pán.
"Ale to já děsně nerad, proto jsem to chtěl na dobírku a kartou."
"Chápu. V tomhle případě byste musel platit dopravci hotově."
"No jo, jet vybrat … fakt to nejde kartou?"
"Nezlobte se, nejde."
"Tak třeba tím převodem. Ale stihnete to dodat do zítra? O to mi totiž jde. Já mám tu představu, že to pude rychle."
"To vás taky zklamu. Už je odpoledne a zítra to prostě dodat nestihneme."
"A to je blbý. Já si tak nějak maloval, že to v pátek budu mít …"
"V pátek jo."
"Počkejte. Zítra to nestihnete a v pátek jo?"
"Jo."
"Ale dyť pátek je zejtra!"
"… no … já myslím, že zejtra je čtvrtek …"
"Vopravdu?"
"Jo."
"Šišmarjá, no jo, vopravdu! Dyť von je čtvrtek teprv zejtra! A já žiju s tím, že čtvrtek už je dneska!"
"Z toho si nic nedělejte, já mám dneska zase celej den úterý."
"A vona je středa. Teda … je dneska středa?"
"Jo, dneska je středa. Takže do pátku to stihnem."
"Uff … to jsem si voddych. Tak to bysme měli dohodnutý."
"Dohodnuto. Vode dneška za dva dny. V pátek."
"No jasně, v pátek. Dyť je dneska středa."
….!
A teď ať se mi někdo snaží vnutit, že cestování časem je nesmysl.