2018

Černá kočka už čeká

Občas u toho s mouvzdělanouHaničkou kroutíme hlavou.
"Ježiš hrubka! … A zase! … "
Nu, pravda, jsou titulkové sady k filmům, ke kterým bych se, být překladatelem, nehlásil. Ale znáte to: film není v naší distribuci dostupný, tak si ho seženete v zahraničí, ale ten zas nemá naše titulky a tak se poohlédnete a vezmete, co je k dispozici. Když to k dispozici je. To je ta nejlepší varianta. Ta nejhorší je, že to nikdo nepřeložil, protože to nikoho nezajímá. Varianty mezi tím jsou přepestré a je jich nepočítaně. Od titulků k úplně jinému sestřihu filmu až k nesedícímu časování. Umím to opravit obojí.
Znáte například film Dead of night (Přízraky noci)? Jak jsem ho znovu objevil
mám zapsáno tady a teď ho mám i doma a otitulkovaný. Jenomže byl to ten případ, kdy to úplně nesedělo a musel jsem titulky opravovat. To se mi povedlo a tak jsem se dal do dalšího filmu.
Taky takovej klubovej, málokdo to zná, je to starý, černobílý … no ale titulky k tomu byly k dispozici, prozože se snad film promítal v rámci nějaké filmové školy před pár lety. Jenomže: musel to bejt úplně jinej a to zásadně jinej sestřih, než mám k dispozici já. Nu a potom ten překladatel - budiž mu obrovský dík za to, že se do toho vůbec pustil a dal si s tím tu práci - to měl tak nějak na háku. Trochu mu unikaly souvislosti v dialozích, japonská jména a názvy přepisoval otrocky z angličtiny … suma sumárum, nebylo to k použití.
Jenže já ten film chtěl vidět. Onibabu totiž už dávno mám a tohle je jeho mladší bratříček Kuroneko.
Zakous' jsem se do toho a mám to hotový. Ale ta řehole! Půl dne jsem se s tím mořil. Doplnit, přeskládat, rozdělit, dopřeložit, opravit …. ufff a nakonec synchronizovat s originální sadou titulků. Práce jak na kostele.
Skláním se hluboce před těmi, kdo filmy titulkují.
Ovšem byl bych radši, kdyby to dělali pořádně. Vona ta práce kvapná bejvá furt málo platná, s tím se nic nenadělá.
Teď už zbejvá jen nechat film nějakej čas uležet, abych zapomněl na to, co jsem přečetl a viděl a pak si ho dám s celou parádou jako by novej byl.
Inu Černá kočka už čeká.

p.s.
Cyrdo, klidně spi dál, dneska to není o tobě.

úplněk třikrát jinak

To je pořád samej superMěsíc a modrej a červenej a jednou za sto let a kdesicosi. Vlastně se ani nedivím všem těm lidovým báchorkám o tom, co všechno Měsíc zmůže. Zakrátko tu budem lejt stříbrný střely a číhat na vlkodlaky, estli to takhle pude dál.
Ale vážně.
Já si s obrovskou chutí fotím Měsíc v úplňku. Když se zadaří, jsou na okrajích Měsíce vidět nerovnosti povrchu a krátery. Líbí se mi to, ale zblbnout kvůli tomu nehodlám. Onehdá, když jsme ještě s mouveselouHaničkou dělávali pro děti příběhy o magistru Kellym, zamotal jsem do toho tenkrát i ten Měsíc. To bylo zrovna zatmění a děti měly sledovat na obloze krvavou Lunu a podle ní určit, kdy bude k nalezení poklad. I to se povedlo. Je to prostě báječná hačka, tenhleten Měsíc. Nic nás to nestojí a pořád je na co koukat.
A proč to píšu?
No protože před pár dny byl právě ten děsně adorovanej superextramodrejčervenejMěsíc a někteří vzdálení spřízněnci přes fotografování mají stejnou radost jako já, když se jim podaří tu stříbrnou placku hezky vyblejskout. Zvlášť když je k tomu taková příležitost. A díky nim teď tady můžeme porovnat, jak ten minulý úplněk před dvěma dny vypadal:

v Belgii

Belgie

na Floridě

Florida

a v Indonésii

Indonesia

jak Baťa cvičky

Pan Baťa dobře věděl, že dobrej švec může dobře vydělat, když je šikovnej. A protože pan Baťa šikovnej byl, satalo se, jak řekl. Pochopitelně se toho chytly i další společnosti a většina světa rázem přestala chodit bosa, tedy když to přeženu. Ty tam jsou doby, kdy byly v chalupě jen jedny boty a nosily se jenom do kostela. Ani dřeváky už člověk nevidí. Poslední, co já pamatuju, byly na chalupě na schodech na půdu, ale i ty někam zmizely. Než zmizely, stihnul jsem je ještě obout a ozkoušet, jak to v dřevákách klapalo. No, rozhodně bych se v nich na žádnej trek nevydával.
A tak máme boty na to či na ono, různě barevný a různě šitý. A ševci mají o živobytí postaráno. Ale trochu mi chybí Baťův přístup. Pochopitelně, jsou boty ručně šité, které švec dělá dlouho, třeba i měsíc. To jsou boty drahé a nejspíš je nebudeme nosit do lesa. A pak jsou ty boty ostatní. Ty už jsou všechny dělané na ševcovské lince a je jedno, kde ta linka zrovna stojí. Jejich cena je přibližně stejná. Tedy ta cena výrobní. Nikoliv prodejní.
A to mě včera kápku našňuplo.
Jsem si vybral jedny takový, řekněme předjarní či podzimní. Boty já nejradši zkouším někde u Bati, takže na síti je nekupuju, čili jsem si je šel zkusit do krámu. Všechno proběhlo, jak mělo a byť to nebylo u Bati, paní nosila, já zkoušel, variant bylo asi tak pět a všechno klapalo jako by to ty dřeváky byly. Botky sedly, já je koupil a jsme u tý ceny.
Na síti jsou o třetinu lacinější. Jenomže holt se na síti nedaj zkoušet a musíte podstoupit výměnu poštou a to se protáhne. Z těch cen pak jednoznačně plyne, že je úplně fuk, jestli je na botech nějaká známá značka nebo jestli jsou to vobyčejný boty. Cenu na krámě si určí obchodník. Jenomže švec za ně dostane přibližně stejně, ať jsou jakýkoliv. Vám nezbude, než kroutit hlavou nad tvorbou cen. A ševcovi jen to, že ty botky musí sekat jak Baťa cvičky. Jinak si nevydělá ani na slanou vodu.

žádnej svátek

"No ale zejtra jdu do školy," pravila včera večer rozhodně Kačka.
"To se ještě uvidí," děla mápečliváHanička, jelikož Kačka byla včera celý den v posteli, poněvadž na ní něco lezlo.
"Ale zejtra je vysvědčení!"
"Aha! Tak to ještě uvidíme."
"My se normálně učíme a vysvědčení je až pátou hodinu," se smutkem dodala Kačka.
"Však taky jo, dyť je jenom pololetí, to není žádnej …"
"…žádnej svátek," přispěl jsem konečně do diskuze i já.
Tak tak, pololetí není žádnej svátek. Je to jenom zpráva o průbežném hodnocení. I když v dnešní době elektronických žákovských má člověk on-line přehled furt. Kačka to sleduje a lamantuje dycky, dyž tam ta jednička z písemmky eště není.
Ach kde jsou ty časy papírových sešitků se zelenýn nápisem Žákovská knížka a s červenými poznámkami k chování uvnitř.
Eště je mám schovaný.

v hospodě před zavíračkou

Chtěl jsem dneska napsat příspěvky dva. Jeden povolební jako dovětek k tomu pátečnímu a pak nějakej veselej na dnešek. Ale nějak jsem se zamyslel a zapsal do toho dovětku, že z něj nakonec udělám článek jenom jeden a to ten dnešní.

Inu, holt to zase nevyšlo. Zeman vyhrál o 1,8%, což je nějakých 152tisíc hlasů. Jako příznačné mi přijde číslo označující volební účast: 66,6%, toť věru ďáblovo číslo.
Nu a protože Zeman už nic a nikoho nepotřebuje, jelikož má svý jistý, hned to na tiskovce oznámil a přesně v duchu přísloví: vítěz bere všecko, čtyřikrát vyslovil urážku novinářů, některých politiků, lidí, … a pokračoval v sebe oslavujícím projevu vesele dál.
Rozjařen druhým vítězstvím oznámil, řečeno jazykem majora Těrazkyho, "čo bolo, to bolo, těrazky som majorom", přesněji řečeno podruhý a naposled jsem prezidentem, takže teď si budu dělat, co já budu chtít a nějaký ty sliby, co jsem plácnul před volbama, to byly, moji milí přátelé, jen takový doktorský pindy, na ty nehleďte. Teď si to hodlám užít.
A po jeho odchodu (postranními vrátky někde za salónkem) v sále ve volebním štábu kdosi z chlastu zkolaboval, novinář dostal přes držku a po síti běhá video s nadávkami ochranky směrem k novinářům i s tou rvačkou. Jako v hospodě před zavíračkou, akorát, že vrchní zdrhnul zadnim vchodem.
Vážení přátelé, ano, tato norma je stvrzena a dalších pět let (pokud ta zavíračka nebude dřív) bude propagována z hradu. K nám domů to ale nesmí. O to se postarám.
Pro časy příští odkazuji na text v dnešních Lidovkách (
online zde, ke stažení zde), kde paní Hejnová a pan Oliva (toho počítáme mezi rodinné přátele) rozebírají zmiňovaný proslov na tiskovce.
Tož tak. Zůstaňme slušnými lidmi a svoloč žeňme koštětem.
A pro mě dál platí
pět let starý zápis, jen je okořeněný dovětkem, kterej jsem si přečet' z toho projevu mezi řádky: po mně potopa.

pojďme volit Jiřího Drahoše

Dovolím si třetí politický komentář v mém jinak docela nepolitickém deníku. Koneckonců je to deník můj a rád si za nějaké ty roky přečtu, jak jsem to viděl tenkrát. V dnešním případě je to tenkrát pět let staré.
To jsem si tehdy (
27.1.2013) zapsal, jak se stydím za M.Zemana, který se dokázal dostat na hrad a bude po pět let reprezentovat naši zemi. Měl jsem pravdu. Vepřové hulvátství, jehož je ten člověk vzorem, se rozmohlo a mnoho lidí jej bere jako normu. To se dá odpozorovat i z nálad, které vládnou v zemi teď před dalšími prezidentskými volbami.
Před pěti lety jsem si povzdechl po volbách a napsal jsem, že se budu snažit, aby se tak odpudivý vzor nedostal do našeho domu. To se mi povedlo. A tak si říkám, že tentokrát zkusím udělat i něco před volbami pro to, aby se do funkce prezidenta dostal člověk slušný.
Nuže tedy: domnívám se, že vy, čtenáři mého deníku, jste mravů vytříbených a názorů liberálních. Pojďme tedy volit stejné hodnoty, které vyznáváme. Hodnoty, které si přejeme, aby převzaly a vyznávaly i naše děti. Pojďme k volbám a pojďme volit pana profesora Jiřího Drahoše. Každý náš hlas se počítá a to jen tehdy, když volit půjdeme. Přesvěčte i nerozhodnuté přátele, aby k volbám šli. I jejich hlas může rozhodnout.
A toho starého nemocného pána nechme v klidu dožít na chalupě ve Veselí. Pro tuhle zemi toho už udělal dost a není potřeba, aby v tom pokračoval a na sklonku života se zbytečně vysiloval.

sedm krátkejch, sedm dlouhejch

Po tom, co Edison objevil žárovku, stačilo v případě, že praskla, jen vyšroubovat starou a na její místo našroubovat novou. A bylo zase světlo. Nějakou tu dobu tenhle zlatej věk trval, ale pak se přišlo na to, že jsou i jiné zdroje světla a začal v tom bejt nepořádek. Z laciné žárovky se stala drahá úsporná žárovka (název je trestuhodně zavádějící, protože v té úsporné už žádnej žár není a v celkovém měřítku vůbec úsporná není), pak led žárovka (ve které není ledovej žár, ale světlo vydávající dioda) a mezi tím všelijaké ty halogeny, zařivky, výbojky - no, jak říkám: je v tom zmatek.
I my máme doma zmatek. Druhů zdrojů světla máme víc, ale ten hlavní jsou zářivky. Máme totiž rádi světlo a když se setmí, což je teď v zimě skoro pořád, musíme mít světla co nejvíc. Tedy jsem navrhl a nechal osadit již při stavbě většinu místností v domě světelnými žlaby a zářivkami tak, aby se světlo odráželo o strop a rozptýleno ozařovalo prostor. Mohu jen doporučit. Světla je habaděj. Tedy dokud ta žárovka nepraskne. Totiž zářivka. Trubice. To by nebylo až tak zlý, ale po dlouhých letech dochází i k opotřebování elektronických předřadníků v tělesech a je třeba je vyměnit. Když jich bylo pár, vyměňoval jsem předřadníky samotné, ale teď už to je na generální výměnu včetně těles. V pondělí večer jsem jich po celém domě napočítal čtrnáct. Sedm krátkejch a sedm dlouhejch.
No, až přijdou, bude to práce na půl dne.
Jo, jo, kde je konec starejm časům, kdy stačilo tu Edisonovu žárovku jenom zašroubovat.

kolem benzinky

Vůbec to není zvláštní. Naopak, lze to očekávat a přesto mě to dycky zaujme a zkoumámám to. Tedy tu. Tu cestu. Po některých cestách jezdím po paměti, jiné prozkoumám na mapě a, to přiznávám, většinu cest projíždím s pomocí navigace. A tady je ten předmět zkoumání: trasa.
Tak například do Litomyšle od nás je to jasný. Skoro jasný. Alespoň po konec dálnice. Když dálnice ještě nebyla, jezdil jsem normálně po hradecké a pak před Hradcem doprava a šikovným odbočením doleva a doprava jsem prokličkoval na tu cestu k Vysokému Mýtu a pak už je to furt rovně. Při stavbě dálnice se maličko měnila a komplikovala ta klička před Hradcem, ale pořád tam byla. A je tam dodnes. Je to taková krajová zvláštnost, musí se projet benzinovou pumpou (tedy po cestě nazpátek).
Nu a včera jsem si řekl, že tentokrát poslechnu navigaci a zkusím to přes Pardubice a Chrudim, když mě tam tak pořád sveřepě směruje. Jo, cesta v pořádku, nové úseky skutečně nové, průjezd volný, všechno v pořádku.
Jenomže ta cesta zpátky byla najednou i podle navigace rychlejší starou trasou. No tak jo. Uvidíme, co máš na mysli. Jel jsem starou trasou, ale v kritické chvíli už mě navigace nepřesvědčila. Jel jsem po svém, několik kliček, průjezd přes benzinku a šup, objel jsem Hradec a už jsem byl zas na dálnici. Jako jindy. Jenom ta navigace se furt divila a tvrdila mi, že nejedu nejkratší a nejrychlejší cestou. No neměla pravdu. Jednak jsem přijel do cíle dřív, než při cestě tam a pak, když jsem se schválně díval na mapu: jel jsem po staru téměř rovně, zatím co cestu tam jsem měl delší o pár desítek kilometrů a asi tak dvacet minut. No bodejď ne, bylo to oklikou.
Inu: i navigace je program a program dělají lidi a lidi se můžou plést. To já se pletu často. Ale tohle vím: do Litomyšle je to furt nejrychlejší a nejkratší kolem benzinky v Opatovicích. Alespoň do té doby, než tam postaví tu plánovanou dálnici směrem na Olomouc.

pokrok se dostavil

Tedy ne snad, že bych zaspal úplně, to bych tu ještě neměl napsanýho vůbec nic, ale drobátko jsem se pod duchnou pozdržel. To přiznávám.
Vono se mi nechtělo. Ponocoval jsem.
Nejsem na to zvyklej a spát chodím se slepicema, jenomže včera jsem měl takovej marnivej důvod jít spát až po půlnoci. Porovnával jsem totiž vobrázky. Přesněji řečeno obraz pohyblivejch obrázků na velký obrazovce.
Nějako to vyšlo a po deseti letech se málaskaváHanička rozhodla, že zkusí dát na ty moje řeči a vyměníme obrazovku za větší. Jde o výměnu nejen za větší formát, ale i za novou technologii, takže jsem do noci porovnával vzhled filmů ze starých zdrojů i z toho momentálně nejmodernějšího, tedy 4K HDR.
První úspěch se dostavil už večer, když mánedůvěřiváHanička pravila, že se zdá, že ta nová obrazovka dělá menší rámus (tedy že míň hučí - to slyší jen mácitliváHanička) nu a pak dodala, že první pozitivum je to, že si nemusí brát brejle. Což jsou dvě pochvaly za sebou a to se u nás jen tak nenosí.
Nu a tak jsme porovnávali. Jednak společně - mimochodem filmovým milcům doporučuju film Assassin, naprosto úžasné téměř statické obrázky ze staré Číny - a jednak pak už sám.
Po tom včem porovnávání mám zprávu pro filmové nadšence: domácí promítání s velkou obrazovkou v rozlišení 4K a technologií násobného HDR má význam. Ty staré i ty nové filmy to zobrazuje v porovnání se staršími obrazovkami tak, že se člověk cítí skoro jako v kině.
A tak připouštím: pokrok se dostavil. Jsem zvědavej, co bude za dalších deset let.

v úterý, ve čtvrtek

Ono to cestovní časem je dneska čím dál populárnější. Ve vědeckofantastické literatuře je to běžná záležitost, pochopitelně. Ovšem ve skutečném světě je s tím pořád ještě kapku potíž. Takže když jsem si včera povídal s tím pánem z internetového obchodu, na nějaké cestování časem jsem ani nepomyslel.
Chtěl jsem platit při dodání kartou, jak to bývá běžné. Jenomže to prý u tohohle dopravce nejde.
"No jo, tak jak to uděláme?"
"To je jednoduchý, platit se dá přímo na prodejně nebo můžete zaplatit převodem," povídá pán.
"Ale to já děsně nerad, proto jsem to chtěl na dobírku a kartou."
"Chápu. V tomhle případě byste musel platit dopravci hotově."
"No jo, jet vybrat … fakt to nejde kartou?"
"Nezlobte se, nejde."
"Tak třeba tím převodem. Ale stihnete to dodat do zítra? O to mi totiž jde. Já mám tu představu, že to pude rychle."
"To vás taky zklamu. Už je odpoledne a zítra to prostě dodat nestihneme."
"A to je blbý. Já si tak nějak maloval, že to v pátek budu mít …"
"V pátek jo."
"Počkejte. Zítra to nestihnete a v pátek jo?"
"Jo."
"Ale dyť pátek je zejtra!"
"… no … já myslím, že zejtra je čtvrtek …"
"Vopravdu?"
"Jo."
"Šišmarjá, no jo, vopravdu! Dyť von je čtvrtek teprv zejtra! A já žiju s tím, že čtvrtek už je dneska!"
"Z toho si nic nedělejte, já mám dneska zase celej den úterý."
"A vona je středa. Teda … je dneska středa?"
"Jo, dneska je středa. Takže do pátku to stihnem."
"Uff … to jsem si voddych. Tak to bysme měli dohodnutý."
"Dohodnuto. Vode dneška za dva dny. V pátek."
"No jasně, v pátek. Dyť je dneska středa."
….!
A teď ať se mi někdo snaží vnutit, že cestování časem je nesmysl.