WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

úplně zafixovaný zdraví

Jó zdraví, vo to de především. A tak máme všude vobchod se zdravím. V telefonech, v hodinkách a dokonce je tlačítko "kontrola zdraví" i v té aplikaci, co v ní už roky píšu woleschko. A roky jsem se toho tlačítka nedotk'.
Ve čtvrtek jsem updatoval předposlední verzi v dobré víře, že tím něco vylepším. Po udatu na mě začalo vyzývavě to tlačítko trčet z obrazovky. Ani nevím proč jsem ho zmáčkl. A že prý to může vyřešit nějaký problém s užnevímpřesněsčím. Asi s nějakou ikonou v logu či co. Já trouba to zmáčkl podruhé: "fix it".
A bylo.
Bylo to zafixovaný.
Úplně.
Woleschko se po tom zdraví opravujícím zásahu rozsypalo.
Taky úplně.
Nešlo to spravit, nešlo to vrátit do původního stavu, nešlo to vytáhnout z archivu - nic. Ten můj letitý vzor stránky to tlačítko definitivně zrušilo a nešlo ho přepsat, obnovit, znovu modifikovat z obecného vzoru, nic.
Bylo to úplně zafixovaný.
První krok k nápravě byl zkusit použít ten dávný předdefinovaný vzor. To nesedělo a nešlo tam znovu vložit počítadlo.
Druhý krok bylo zlomení hole nad předposlední verzí a nákup upgradu na verzi poslední.
Tím se zlepšila bilance výrobců aplikace o sedmdesát doláčů, ale můj problém to nevyřešilo. To tlačítko to zafixovalo i pro budoucí verze.
Třetí krok byl nový vzhled woleschka.
V první fázi nic moc, ve druhé už téměř stoprocentně funkčí. Ještě to má chyby, ale neumím teď na ně přijít (ps … už jsem na ně přišel). V sobotu jsem se s tím mořil skoro celej den. Výsledek je právě teď vidět.
Ovšem hned při prvním importu se mě to zeptalo, jestli chci zkontrolovat zdraví souboru.
Hádejte, co jsem odpověděl.
Máte jenom jednu možnost.

ne(na)pravid(t)elná změna

p.t. laskavému čtenáři jistě neuniklo, že se zcela bez varování náhle změnil vzhled mého deníku.
Je to ne(na)pravid(t)elná změna, kteroužto vysvětlím v zítřejším ranním zápisu.

tož hezkou neděli

pokrok v navigaci

Z geologického pohledu v neměřitelně vzdálené minulosti, tedy nějakých deset let zpátky, jsem se rozčiloval v diskuzích s kolegou nad jeho vášní nakupovat si do auta všechny možné technické výmysly a zvláště pak navigační přístroj a to proto, že navigace sice už tehdy byly naprosto běžné, ale ty automobilové, zabudované už ve voze, se prodávaly za nestydaté peníze v řádu desítek tisíc, neuměly česky, měly zastaralé mapové podklady a jejich updaty stávaly klidně taky desetitisíce. Byla to zlodějina a daleko lepší službu udělala navigace v telefonu nebo přenosnej Garmin. Obojí jsem používal a měl jsem to srovnání a v reálném čase čerstvé česky mluvící mapové podklady.
Vývoj šel dál, výrobci aut se kapku probrali z drahého snu a ceny mírně klesly, nicméně já dál používám navigaci v telefonu. Nu a teď s Kodiaqem přišla i ta zabudovaná navigace. Vono se to už bez toho neprodává. Chvilku jsem vzdoroval a používal tu navigaci v telefonu, ale potom jsem dal za pravdu mé zkušenějšíHaničce, která má auto o měsíc déle, a uznal jsem, že autonavigace je pohodlnější.
A hned v sobotu v Plasích nás ta "on-line" autonavigace zavedla do uzavřené silnice.
Nu, přišla k duhu stará dobrá navigace z telefonu a jelo se bez překážek.
Protože se ale v autě píše, že navigce je on-line, že data jsou aktualizvána a mapové podklady jsou nové dvakrát ročně, zajímalo mě, jak to teda je, když to v novém autě není. Prohlížím kartu z auta s mapovými podklady, koukám se na displej na verzi map, porovnávám to s tím, co je nasíti ve Škodovce - a vida! Mapové podklady v mém novém autě jsou staré. V červnu Škoda vydala aktualizaci už na rok 2020. Nuže tedy aktualizovat. Na to jsem od Garmina zvyklý. A protože to znám, ještě si přečtu, co a jak na různých fórech a konferencích.
A ejhle!
Ono nestačí jen vin číslo auta, ještě musíte mít správnou sd kartu. Tu od Škody. No jo, ale mně dali do auta tu menší a tím pádem ta aktualizace nelze provést, jelikož potřebuje kartu větší. A navíc na těch fórech se píše, že se to zatím nikomu nepovedlo ani na Škoda kartu ani na normální kartu. Volám tedy do Škodovky a chci radu a potvrzení, že to půjde. Vylíčím svoje zkušenosti, znalosti, situaci a přesně se zeptám na to, jestli v tom upgradu není nějaký háček, jastli ta Škoda karta není nějakým neznámým způsobem kódovaná a jestli to půjde na občejnou kartu koupenou. Třikrát jsem se zaptal mládence na totéž a třikrát mě mládenec odpověděl, že to půjde bez problému.
Koupil jsem tedy karty dvě. Jednu méšikovnéHaničce, jednu sobě. Mapy staženy, na kartu nahrány, do auta vloženy a … "Nelze nalézt zdroj map."
A je to tady!
Tak zvednu telefon a volám do Škodovky. Kupodivu to zvedl ten samý mládenec a pamatoval si mě.
"Tak přesně jak jste mi to ráno říkal, tak to teď nejde," povídám.
"Jo, to jsem vám zapomněl říct: musíte mít Škoda kartu."
"To jste mi opravdu neřekl, ale já se vás přesně na to ptal. A to - jestli ta karta ve voze není nějak kódovaná, jestli na ní nejsou nějaké neviditelné soubory a jestli se smí naformátovat. Všechno jste mi potvrdil. Jenomže ono to nefunguje a navíc na konferencích jsou čerstvé dotazy na totéž i v případech originální karty Škoda. Nejde to ani jim."
"Aha … tak to je divný. Víte co? Já se na tohle musím zeptat svého nadřízeného. Zjistím to a zavolám vám zpátky."
Bylo po šesté odpoledne, chvilku jsem čekal a pak mi došlo, že už nezavolá. Zkoušel jsem ještě psí kusy. Mazat z karty neviditelné složky, kopírovat na kartu jiné složky, vaměňovat textový soubor s identifikací verze - ten nový za starý. Nic. Nefunguje to. Ještě, že jsem podle návodu nenaformátoval tu původní kartu z auta. To by bylo mrtvý úplně.
Takže platí pořád to, co před těmi deseti lety: autonavigace jsou šancajk. Lepší službu udělá ta navigace z telefonu.
Ach jo, ten pokrok …

… p.s.

a všechno je zase jinak: je pravda, že ta 32GB karta obyčejná nefunguje a Škoda operátoři na help lince nemají řešení; prý mám poslat reklamaci a pokusí se …; zkusil jsem to přes servis, musel jsem tam nechat auto dvě hodiny, Škoda reklamaci neuznala, karta mi zůstala 16GB; ale podařilo se mi na ni nainstalovat nové mapové podklady 2019/2020 i přes to, že návod na stránkách jednoznačně říká, že to nepůjde; jde to. V servisu byli tak laskaví, že mi chtěli i odkoupit tu obyčejnou 32GB kartu, co jsem na radu operátora zbytečně koupil - ovšem to jsem po nich nemohl chtít. A tak mám dvě nové zbytečné karty plus nové mapy, co se vejdou jen na 32GB kartu. Nainstalovaný jsou na 16GB kartě a přestal jsem to řešit - mají v tom chlapci zmatek a za rok se uvidí.

před půlnocí

Ano, dneska vychází woleschko pozdě.
Poněvadž včera vyšel úplněk a půl hodiny před půlnocí vypadal takhle krásně zatměně:

zatmeni_090716

moc pěkný tričko

Přiznal jsem se asi v půlce prohlídky.
Totiž ta laskavá slečna, co nás provázela v přízemí a v základech kláštera v Plasích měla tričko. Černý tričko. A já na ní furt čučel.
Vyšli jsme nahoru od jednoho ze zrcadel - tak říkají vodním nádržím v základech stavby - a já už to nevydržel a povídám:
"Víte, já vám furt čučím tuhle na to tričko…."
Slečne se pobaveně usmála.
"Ale vopravdu v tom není nic jinýho. Já vám koukám jen na to tričko. Na ten nápis. Mně se to děsně líbí. To tričko s tím nápisem. A von už má ten váš obchod zavřeno. Tak jsem se vás chtěl zeptat, jestli se nedá koupit to tričko u vás v pokladně."
Slečna měla pochopení a nebyla to žádná netykavka, tudíž se zabývala skutečně pouze tričkem stejně jako já:
"To vás musím zklamat. Koupit se nedá. My jsme o tom uvažovali, ale museli bychom do těch triček investovat příliš prostředků, aby to mělo smysl ve všech možných velikostech a v rozumném množství prodávat. A na to peníze nemáme. Tak to máme jenom pro sebe."
"A nedá se to nějak …"
"Nedá. My je máme udělaný jen pro nás tady v klášteře. Mají ho jenom průvodci."
"To je škoda, mně se líbí a …"
"Nejde to. Jedině, že byste se stal průvodcem, pak byste ho dostal."
"No jo, tak to mi asi nevyjde. Jak říkám: moc pěkný tričko."
Tím jsme to uzavřeli a šli si pro helmy, abychom mohli do podzemí do větracího systému pod zdmi budovy. Ale to tričko, na to jsem se koukal furt. Byl ne něm zajímavě vyveden půdorys areálu kláštera a latiský nápis od toho prvního zrcadla. Včera jsem si tu umístil fotku toho nápisu. Znamená: Bez vody se tato budova zřítí.
Tož tak, tuhle je ten nápis přibližně tak, jak je na tričku. Půdorys jsem nikde nenašel.


Plasy - ae dificium

ručníky s sebou

Tohleto plánování, je to potřeba, člověk se bez něj občas neobjde, ale na druhou stranu …
Když potřebujete například navštívit místo nebo akci, kde je předem jasný, že bude vyprodáno, musíte si to holt naplánovat, jinak si to naplánují pilnější plánovači a vy máte po žížalkách, totiž po plánech. Čili když vás napadne navštívit jinak nepřístupné podzemí s vodními kanály a mrknete na rezervační stránky, zjistíte, že je volno jenom ráno a odpoledne, poněvadž během dne už je vyprodáno čtrnáct dní dopředu. Naštěstí se vám hodí termín pozdě odpoledne, jelikož chcete navštívit ještě koncert na zámku a to je akorát, abyste stihli prolézt kanály a stihnout dojet na koncert, kde se lístky naopak dopředu neprodávají.
Tož rezervace provedena, vstupenky zaplaceny, plán na celodenní výlet proveden. Budou jarmarky, poutě a borůvkový hody - to všechno cestou do Plasů. Stačí jen v sobotu vyrazit včas a užít si výlet.
Takže plánování vyšlo? Jo, perfektně.
Až …
… až na to počasí. To se naplánovat nedá. Má pršet celý den. Copak v Plasech v podzemí, tam neprší a vlhko je tam tak jako tak. A koncert má být taky uvnitř, takže to by sedělo. Ale co ty jarmarky? A co borůvkový hody?
Inu co. Pojedeme a uvidíme. Máme to naplánový, tak se s tím nějak poperem. Deštníky máme.
Hurá na výlet … a ručníky s sebou.

"0" nebo 15

Viděno optikou vztahu k návodům na používání dělí se lidstvo na ty, kteří návody k užití poctivě prostudují dřív, než užitný předmět vybalí z krabice, a na dobrodruhy, kteří manuály rovnou zahazují a ti radikálnější je obřadně pálí na hranici jako Libri Prohibiti.
Sám nevím, ke komu mám blíž. Většinou to nečtu, ale občas do návodu nahlédnu, když už si vážně nevím rady.
Například včera.
Kodiaq už totiž patří mezi auta, ke kterým ten návod potřebujete. Kdepak jen nasednout a otočit klíčkem. Ono je to furt on-line, můžete zjistit, kde to zrovna je, jestli je to zavřený a jak moc nafty vám eště v nádrži zbejvá. Ovšem to nějak zjistíte intuitivně. Když ale dojde na lámání chleba, tedy na praktické užití auta jako smysluplného dopravního prostředku, už ztrácíte jistotu. Nemluvím tu o všech těch asistenčních a bezpečnostních udělátkách. To tak nějak pomalu vstřebáváte a učíte se průběžně. Mluvím o takový vobyčejný věci jako je zpětný zrcátko.
Zrcátko, tedy přesněji to pravý, u spolujezdce, se totiž chová záludně.
Tak nejdřív zjistíte, že se vám při seřizování jednoho hejbou vobě. Dojde vám, že to někde v nastavení půjde zrušit a učiníte tak.
Pak zařadíte zpátečku a pravý zrcátko se vám sklopí dolů. Jinak než potřebujete. Zatím to necháte tak a jedete dopředu. Zrcátko se samo narovná. Dobrá, řeknete si, někde to bude taky ke zrušení. Najdete to a pak si řeknete, že by vlastně bylo dobrý při vjezdu do garáže automaticky to zrcátko nechat sklápět. Doteď jste to dělali deset let ručně. Necháte to teda zapnutý. Ale co s tím úhlem? Ten nevyhovuje. Půjde to nastavit? Voláte k prodejci, jak to tedy je a von vám poradí, že to klidně můžete přenastavit, že to pak budete muset ručně přecvaknout na nulu z polohy "R" a vono se to zas vrátí do normální úrovně.
Tak jo. Uděláte to a tím si vyrobíte další záhadu.
Někdy se totiž zrcátko vrátí samo, jindy musíte přecvaknout na "0".
Hledáte v nastaveních, co s tím - bez výsledku. Zajedete s autem k prodejci, aby vám to vysvětlil - a nic. Neví.
Zeptáte se doma.
MášikovnáHanička to neřeší: "No, někdy se mi to vrátí, jindy ne. Já to prostě někdy narovnám na "0" a je to. Mě to neva."
No jo, ale mě to va.
A tak pátrám v nastaveních.
Nic.
Otevřu internetový konference a tam najdu, že jak to jednou ručně nastavíte jinak než z výroby, jste v koncích. Jenom nějakej škodováckej guru někde v Prostějově to prej umí resetovat a naprogramovat znovu. No přece nepojedu do Prostějova!
Napadne mě, že si normální jízdní polohu uložím do nastavení sedačky spolu se sklonem a polohou sedadla. Jo, funguje to. Když to pak rozhodím, urovnám to stlačením tlačítka paměti pro mé nastavení. Ale ta zrada s automatickým narovnáním automaticky sklopenýho zrcátka automaticky pořád trvá. Buď je třeba přepnout na "0" nebo se to narovná samo jaksi náhodně.
Ale to nejde! V autě je kompjůtr a kompjůtr se nechová náhodně! Je naprogramovanej. Ale jak?
Vzdávám to. Jdu hledat v návodu.
A vono to tam je!
Stačilo si to přečíst.
Při couvání automaticky sklopené zrcátko u splujezdce se vrátí do původní polohy buď ručním přepnutím ovladače do polohy "0" nebo při dosažení rychlosti minimálně 15km/h.
Tady byl ten pes zakopanej. Eště, že mám v telefonu ten návod a ani ten papírovej jsem nespálil.
Prostě na to musím šlápnout a jet aspoň patnáct.

tři tlačítka

Jeden laskavý a věrný čtenář, kterého jsem tu ostatně už v minulosti citoval, mi přes víkend napsal, že …" 2x Kodiaq … Když dojdou náhradní díly, jedno auto se na ně rozebere." … A že tenhle nápad dostal i po pětatřiceti letech za Velkou louží, což shledává býti jakýmsi reziduem socialistického myšlení, které, jak jsem pochopil z dopisu, není léčeno ani pod hvězdami a pruhy.
Tím mě inspiroval k tomu, abych alespoň do nádržky dolil sobě i méveseléHaničce do těch našich Kodiaqů náplň ostřikovače. A to je asi to jediné kromě nafty a vznosně modře pojmenované močoviny všechno, co s tím autem dokážu dělat. Motor samotnej je zakrytovanej, všechno je to úhledně zabalený a nikam se člověk nedostane, nic nedokáže opravit. Už jsem s tím smířenej.
To ještě u Outbacka, se kterým už od minulého týdne jezdí nový majitel, jsem alepoň dokázal vyměnit žárovku. Šlo to sice blbě, ale věděl jsem jak na to. Tady, když jsem se zeptal při předávání, už se žárovky neměněj, nejsou tam, mění se celý světlo i s ledkama. U Subaru jsem třeba dokázal identifikovat váhu vzduchu, objednat si ji a vyměnit. I to už je vyšší dívčí, ale nějak jsem na to přišel. Tady u Škody už nemám šanci. Vždyť i v tej rezervě v kufru je namontovanej hlubokotónovej reprák a musel jsem se podle návodu učit, jak se to vodpojuje, páč normálně bych na to nepřišel. A mé zvídavéHaničce pán z autosalónu hned řek', aby to vůbec nevyměňovala a když píchne duši, aby rovnou zavolala asistenční službu! Že to sama nedokáže.
Jo - tahleta moderní doba. Kdepak na náhradní díly!
Kde jsou ty časy, kdy jsem v poděděné škodovce stovce po generálce motoru dokázal za dvacet minut na silnici sundat vzduchovej filtr, vodmontovat kryt nad válci, vyťuknout tři ventily, který uvízly, protože pouzdra byla vystružená natěsno, aby se ventily dobře zaběhly a proto na začátku vázly dole, upravit zdvihátka, seřídit vůli a celý to zase nasadit zpátky. A jelo se dál. Nebo vyměnit palec u rozdělovače, případně zkontrolovat a vyměnit kabel vod cívky.
Bejvávalo.
Dneska na to sou tuhle nad zrcátkem tři tlačítka. To první - to vám zavolá info linku a tam vám poraděj, kde je volant a kde pedály. To druhý, prostřední - to vám rovnou zavolá asistenci, kerá vám pomůže najít dvířka vod nádrže a natankovat. A to třetí, červený - to když z toho všeho vomdlíte, tak ho stisknete ještě před kómatem a vono vyšle vaši polohu, jméno, číslo bot a už pro vás letí vrtulník …
Holt, The Times They Are a-Changin' … viďte, pane Jiří.
Hezký prázdniny i Vám přeju!

prostor na brejle

Trvalo to téměř přesně půl roku. Druhý týden v roce jsem objednal a první týden v červenci, tedy včera, jsem si byl vyzvednout nové auto. MojeveseláHanička na tom je o tři neděle líp, přivezla si autíčko už začátkem června, protože objednávku dal o týden dřív. Nu a tak máme doma dva nové medvědy. MánadšenáHanička si ho nemůže vynachválit a já, to musím přiznat, jsem příjemně potěšen, že se auto chová, vypadá a jezdí podle očekávání. Protože jsem vlastně před dvěma roky cíleně začal s poznámkami o Subaru a o tom, že příští auto bude Kodiaq, což je, zřejmě v podobných poznámkách budu pokračovat. Ovšem na první den, vlastně jen odpoledne, s autem nemám žádné extra zážitky.
A vlastně jo.
Všude se Škodovka chlubí, jak děsně chytrý auta dělá, což je hezkej marketingovaj nápad a musí se nechat, že sem tam nějakej ten výmysl člověka potěší. A tak jsem se těšil, že budu mít konečně přihrádku na sluneční brejle. Ona mi v Outbacku docela chyběla. A tak včera sedím v novém Kodiaqu a poslouchám pana prodejce, jak a co a kde a tu mě to napadne:
"Fajn. A kde je ten šuplík na brejle?"
"Není," odtušil lakonicky a okamžitě předvádějící.
"Ježkovy voči! Jak to? Já se tak těšil!"
"Protože otevírací střecha. Šuplík je jenom ve verzi bez střešního okna."
"… Aha …," pravil jsem zklamaně, ale ne zas tolik, čímž jsem zjistil, že v tomhle punktu je novej Outback lepší.
Ten můj ho taky ještě neměl, ale novej Outback ten šuplík na brejle už má i když má to střešní okno. Jenomže to okno má tak třetinový a hejblátek na stropě má podstatně míň, čímž má víc prostoru na brejle.
No, holt to budu muset nějak voželet a najít si nějaký vlastní chytrý řešení.

bez zatmění

Že prý abych to nepropás a že to brzo začne, napovídaly mi včera dvě aplikace na telefonu. Ale už mi nenapověděly, jak se mám večer na skok dostat do Chile a zpátky. Tam totiž to včerejší zatmění Slunce bylo skvěle pozorovatelné.
A tak jsme včera po desáté večer nebyli ani v Chile ani v Argentině a nedívali jsme se na zatmění Slunce, ale na Sherlocka, což sice taky není špatný, ale přeci jen to zatmění by bylo lepší. Vzpomněl jsem si na Svatby pana Voka, kde pan Landovský v roli císaře Rudolfa II. měl taky tu smůlu, že zatmění neviděl. Ovšem z jiných příčin. Mně v tom zabránila potíž geografická, zatím co jemu Slunce v zatmění zabránily vidět potíže poněkud prostšího charakteru. Kdo by chtěl vědět, jaké že to potíže císař měl, nechť se ráčí na ten film mrknout, je to ostatně docela taškařice.
U nás se musíme pro letošek spokojit s částečným zatměním Měsíce, které se má dostavit už za třináct dní. Tož o půlnoci šestnáctého hlavy vzhůru, Měsíc se nám krapet začervená. A mezitím si budem užívat prázdniny. Jsou prima i bez zatmění.

3D k užitku

To se málokdy stává, že by hračky sloužily k vážnému účelu. Snad jedině Merkur posloužil profesoru Wichterlemu jako aparatura na odstředivé odlévání kontaktních čoček - jeho vynálezu. Jenomže Merkur je jenom jeden a dneska moc v kurzu není. Máme sice doma několik krabic, ale momentálně dlouhodobě uložených na půdě.
Je tedy pochopitelné, že když včera vpodvečer zavolala tuhlec jednanaše přítelkyně - sousedka, že by potřebovala pomoc pro synka, se kterým chodil Matěj do školy a kluci se pořád kamarádí, bylo to překvapení. Zvlášť po chvíli, kdy se ukázalo, že si vzpomněla, jak kluci ještě ve škole hodně mluvili o té naší 3D tiskárně a obdivovali vytisknutého robota. A jestli prý ještě tu tiskárnu máme. No bodejď, že máme. Nu a tak jsme se dohodli, že mi pošle odkaz na soubor, ze kterého se dá vytisknout držák na čidlo pro sledování cukru. To se Mikuldovi rozlomilo. Jestli by se to dalo vytisknout.
Hned jsem se do toho pustil a před devátou jsem výtisk dovezl. Radost byla veliká, jen to trochu zkazila skutečnost, že soubor, který mi poslali, obsahoval držák malého průměru a tak se do něj čidlo nevešlo. Ale že prý to zkusí nahřát a i tak spasovat. Nu, zkusil jsem zapátrat a našel jsem jiný, trochu větší držák. Vytiskl se přes noc a dneska to vyzkoušíme.
Hurá!
3D tiskárna je konečně k praktickému užitku. Po tolika letech hraní!

blesková pohoda

On tedy v pátek byl nejdelší den a tím pádem je nýčko vopravdu léto, což se dá už nějakou dobu dobře vysledovat podle letního počasí a minulý týden i podle letních bouřek.
V pátečním zápisu jsem zmínil bouřku čtvrteční.
V pátek asi tak kolem půl desáté večer mi volal Ondřej, jestli u nás už lítají svatojánkové. To jsem zatím nekontroloval, přiznal jsem. Ale taky jsem popsal, že to zrovna bouří a místo svatojánků jsou vidět blesky. A tak jsme se shodli, že si je vyfotíme. Ondřej za chviličku přijel, jelikož od nás je líp vidět na Medník, nad kterým to právě blýskalo. A tak jsme rozložili tábor za humny. Stoleček, židličky, lahvička, skleničky … a fotili jsme blesky. Blesková pohoda. Končili jsme s bouřkou krátce před půlnocí a když jsem pak prohlížel ten jeden složený obrázek, který se mi podařilo zaznamenat, našel jsem na něm i ty svatojánky, kteří kolem nás tu a tam v té tmě přelétli. Jsou to takové klikaté zelenavé šmouhy nad polem. Ovšem blesky dominují.
K tomu dnešnímu i pátečnímu obrázku se pojí ještě jedna úsměvná příhoda: když jsem je zveřejnil na fejsbůkových skupinách fotografů, ve kterých jsem členem, jeden ze správců jedné skupiny mi je vymazal. Že prý jsem neuvedl svůj kopyrajt a aparát, což je v pravidlech. Inu, pravidla jsou pravidla a tak jsem to napravil. A hned se lajky sypaly.
Tuhlec jsou ty páteční blesky nad Medníkem.

blesky_190621

bleskové zakončení

Včera byla velká sláva - deváťáci z Angelovky se loučili se školou a dostávali absolventské šerpy a vůbec se oceňovalo a děkovalo. Ovšem počasí se to nijak netýkalo a tak si bouřilo, jak se mu zachtělo. Tudíž je možné ty blesky nad Oleškem brát jako přirozený klimatický děj anebo jako světelné představení u příležitosti oné oslavy. Prostě takové bleskové zakončení školního roku. Ať tak nebo tak, tuhlec je ukázka:

blesk_190620

digitální paměťový médyjum

Když jsem byl malej, pouštěl jsem si na gramofonu tatínkovy desky. Šelakový. Ty, co praskají, když je ohnete nebo vám spadnou na zem. Potom jsem pod stromeček dostával třeba Hurvínka na malých deskách, už ohebných. Elpíčka jsem si pak kupoval sám. Byla za 45,-, ta dražší za 60,- a když vyšel třeba Cash, byl za 90,-. Úplně nejdražší byly desky z dovozu za 120,-. Mediální svět šel ale dál, takže jsem měl kotoučový magnetofon, potom kazetový a pak cédéčka. Ale desky mi pořád zůstaly. Dodnes mám takové torzo desek ve skříni a gramofon je stále funkční. Ta cédéčka se jevila jako nejpohodlnější zdroj kvalitního zvuku. To už je ale taky dávná minulost. Teď se strýmuje, stahuje, ukládá na disk, někam do paměti. Samá empétrojka. Kvalita zmizela, zesilovače, reprosoustavy a vůbec celé řetězce od příjmu signálu přes zesílení po reprodukci se scvrkly na blůtůth reproduktory do kapsy a na sluchátka do uší. Taky bezdrátová. Sice prožíváme jakousi renesanci elpíček a gramofonové závody v Loděnicích jedou naplno, jenomže pak si to elpíčko za tisícovku pustíte na gramofonu s blůtůth spojením na homepod ve vedleší místnosti …
Jo, taky mi ty předchozí věty připadají jako blábol. Celé je to ale daleko horší. Ten blábol je současným hudebním standardem. S digitalizací a nekonečnou snadností něco si odněkud stáhnout přišla degradace kvality.
Ale proč to píšu?
Kvůli automobilovému paradoxu.
V autech se totiž výrobci předhání, jaké vybavení na reprodukci zvuku do auta namontují. V katalozích se to hemží všemi možnými značkami, počty reproduktorů, generátory hlubokých tónů
. Čím víc sci-fi, tím víc hi-fi.
A to celé živí jedna čtečka paměťové karty se staženejma empétrojkama vořezanejma do stonásobně smrsknutýho objemu. Je to úplně absurdní. Ptal jsem se, jestli se třeba dá do auta doobjenat měnič cédéček. Nedá. Už se to přestalo dělat. Zákazník to nevyžaduje.
Takže jako zákazník jsem si musel koupit kartu a ještě než mi dodají auto, přesunuju si část fonotéky z kvalitních zdrojů na digitální paměťový médyjum. Naštěstí to umí číst bezestrátovej formát flac, ale je s tím hromada práce.
Inu - pokrok.

auta dvě

Staré a opotřebované věci je třeba buď opravit anebo nahradit novými. Jeden z příkladů je ten s tím pískovým fitrem, který jsem si tu zapisoval předevčírem. Ovšem nejen pískem živ je člověk, že ano. Takový písek, například, je třeba nejdřív něčím odněkud přivézt a hned se oslím můstkem dostáváme k dopravním prostředkům, tedy k autům.
Asi jsem si tu zaznamenával, že letos nastal rok velkého střídání. Pokud ne, činím to teď.
Naše auta už se dostala do věku téměř veteránského a tudíž budou nahrazena (nikoliv tedy opravena) novými. Vybírali jsme s mouvybíravouHaničkou přibližně ve stejný čas a naše praktické smýšlení nás svedlo dohromady i tentokrát a to volbou vozu. Oba jsme si vybrali Škodu Kodiaq. Já musel ustoupit a červenou přenechat mécitlivéHaničce a sám jsem si vybral takovou petrolejově modrozelenou. Takovou tu krásnou, na slunci opalizující, co má skoro každej. Vybral jsem pro nás oba i vstřícného prodejce s uznalým přístupem a dobrou cenou.
Nu a márychláHanička byla i tentokrát svižnější, auto si objednala a zaplatila zálohu o týden dřív a tudíž má po půlroce čekání auto doma taky dřív. Už od minulého pátku.
A proč to píšu?
No protože až do dneška ho má jenom doma.
Vlastně od pátku má auta dvě. Jedno starý, jedno nový.
A od toho pátku se nechává vozit auty jinými.
V neděli jela do Prahy se mnou a zpátky s Luckou.
V pondělí jsem vezl do města mouveselouHaničku opět já a zpátky si dovezla své staré auto.
Včera jsem moušetrnouHaničku vezl tam i zpátky znovu já.
Nové červené autíčko stojí smutně v garáži a nestačí se divit, proč si ho tedy ta nová paní kupovala, když s ním nejezdí.
Odpověď nemáme.
Až dneska snad bude premiéra a zítra se možná spolu podívají do Strakonic.
Teda jestli moušikovnouHaničku zas někdo nesveze …
… to by nás tedy převezla.

skutečné divadlo

Události se šíří ve vlnách a dobře to vím. Už jsem si tu o tom i psal. Tudíž mě nemohlo překvapit, že když ožijí Podgerovské vlny, nezůstane u jednoho případu. Případ s filtrem byl totiž až druhým v řadě. Začalo to daleko mírněji a bez katastrof jako jsou rozlámané schody sklepa.
Byli jsme s mouveselouHaničkou v pátek v divadle. Nic proti ničemu. Bavili jsme se, měli jsme dobré místo hned na kraji tudíž strategicky u východu a blízko k bufetu a před představením jsme si ještě stačili všimnout, že se na pana Kostku a jeho paní přišla podívat i paní Černocká, což jsem uvedl šeptnutím směrem k mécitlivéHaničce: "vida, přišla i Saxana".
Jak říkám, bavili jsme se a s námi i ostatní v divadle a shodou okolností i na přístavku vedle nás sedící paní Černocká s kamarádkou. O přestávce nastal kolem přístavku pohyb. Dámy totiž dostaly takové barové vysoké židličky, neboť podlaha na tom místě už je níž, než sedadla v řadě. Tak aby lépe viděly. Jenže barová sesle je tvrdá a tlačí, zatím co divadelní sedačky jsou polstrované. Tudíž pan uvaděč přinesl na druhou půlku ty polstrované, aby dámy měly větší pohodlí, byť s nižším posazením.
A teď začalo to skutečné divadlo.
Rozložit divadelní sedačku se na první pohled zdálo prostší, než otevřít divadelní program. Jenomže zdání klame. Přišli jsme s moupozornouHaničkou právě ve chvíli, kdy se ani jedné z dam nedařilo židli převést ze stavu složeného do tvaru vhodného k sezení.
"Můžu vám s tím pomoct?" ptal jsem se hlasem zkušeného rozkladače divadelních židlí.
"Ale jistě," usmála se paní Černocká.
Popadl jsem židli, že jí normálně rozložím. A ejhle. Ono to nějak nešlo. Něco tam muselo být zaseklé či co.
"Kde nepomůže síla," pravil jsem, "pomůže …"
Kamarádka paní Černocké na mě chvíli koukala, jak zápasím s židlí a když bylo jasné, že v tomhle boji má navrch ta zatracená sesle, sklonila se k sedátku a podotkla:
"A co to prostě jenom tady sklopit …"
Dvěma prsty se dotkla sedáku, tan se sklopil a ze složence byla použitelná divadelní židle.
Saxana to celé jen sledovala a dobře se při tom bavila.
Zakřenili jsme se na sebe, že jako někdy se daří a jindy míň, ale já si dobře všim toho pohybu rukou. To nebylo jen tak. Saxana si moc dobře pamatovala čarodějnické triky z Lexikonu a tohle byl jistě jeden z jejích kousků.
Prostě tu židli očarovala, abych si nemyslel. Odčarovala ji až pro svou kamarádku, což úplně chápu.
Ostatně Saxana byla vždycky hodná čarodějnice. To jen já jsem se do toho neměl motat.
Kdybych tu židli nechal být, mohl jsem dál zůstat v anonymitě i se svým strýcem Podgerem.

zpátky ve sklepě

Písek v bazénovém filtru je od začátku. Tedy od té doby, co to pan Malý celé uvedl do provozu. To může být nějakých deset let asi. Druhý důvod, proč jsem si řekl, že je na čase písek vyměnit, je stav vody v bazénu. Letos se nějak nechce a nechce vyčistit dočista dočista. Písek jsem tedy dovezl a včera jsem si řekl, že ho vyměním. Podíval jsem se na návody i videonávody a pustil se do toho. Vypustit a vyčerpat vodu z filtru bylo snadné. Teď jak dostat ven písek? Někdo ho luxoval, někdo prostě vylil. Pro oba případy je nezbytné filtr sundat z podstavce, abych k tomu mohl, a pak (a to nejlépe) vynést fitr ven z technického sklípku a venku provést odpískování. Jenomže filtr je těžký a špatně se drží.
Takže nadzvednout ze stojanu a
… šup!
A je to. Jen cosi kdesi jaksi křuplo. Co to mohlo …? Do háje! Já to rozbil: filtr mi vyklouzl přesně na vypouštěcí zátku a ta se tíhou vmáčkla dovnitř a je po filtru. To se v návodech nepsalo, že je to křehký jako sklo!
Ach jo.
Tak to alespoň vynesu ven. Stejně musím koupit nový filtr.
Vzal jsem to tak, aby mi to už nevyklouzlo. Hodila se na to zrovna ta nová díra.
Pěkně po schůdkách a … šup už jsem skoro … Do háje! Na předposledním schůdku mi filtr znovu vyklouzl. Cestou skalpoval dva prsty, co jsem jimi filtr v té díře držel, prorazil první schod, urazil druhý a i se mnou dopadl zpátky do sklípku.
Byli jsme spolu s filtrem tam, kde jsme začali. Tedy zpátky ve sklepě.
Většího troubu aby člověk pohledal. Strýc Podger je proti mně příkladně zručným řemeslníkem.
Takže teď mám před sebou instalaci nového filtru (pan Malý má pochopení a přijede už ve středu), opravu schůdků a ještě před tím odvrtání kotevního šroubu, kterým jsou schůdky uchyceny ve zdi, neboť ten se mi jako třešničku na dortu podařilo překroutit, když jsem odmontovával schůdky.
MálaskaváHanička to celé komentovala tak, že zřejmě už přišla doba údržby celého domu, neboť má taky svoje léta a věci nevydrží věčně.
No není báječná?

v Zámrsku

Tuhle jsem tu vychvaloval vlaky a povídání s paní pokladní. U toho vychvalování dneska tak úplně zůstat nemůžu, jelikož nastalo zpoždění. Ta cesta tam, tedy do Ostravy byla skvěle podle jízdního řádu a za tři hodiny to autem nedokážu, i kdyby byla dálnice úplně prázdná a průjezdná, což je v těchto dobách stejné sci-fi jako cestování časem.
Ovšem cesta zpátky byla jiná.
Jeli jsme dokonce o minutu rychleji oproti jídnímu řádu. Až do Zámrsku. A tam se to zastavilo. Nejdřív prý kvůli výluce a opravám na deset minut. Ale když nás dojel normální rychlík, potom Leo express a nakonec RegioJet, bylo jasné, že je na trati někde před námi vážnější ucpávka. A taky jo. Paní průvodčí přišla a povídá, že nikdo neví, jak dlouho se to zdrží, ale že to bude nejmíň na padesát minut a že je porucha na traťovém zabezpečovacím zařízení.
Jakousi shodou okolností jsme jeli včera spolu s moumilouHaničkou. Ovšem já z Ostravy a mápracovitáHanička z Olomouce. Každý jiným vlakem. A tak jí píšu z telefonu zprávu, že se něco děje na trati a že se asi zdrží i ten jejich vlak.
Odpověď přišla obratem:
"Stojíte v Zámrsku?"
"Jo."
"Tak to na sebe koukáme z vokýnka. Pojď ven."
On to byl ten její RegioJet, co nás dojel. Jenomže oni zastavili na koleji u nástupiště a my uprostřed kolejiště, takže já ven nemoh', zatímco máveseláHanička se procházela po peróně na druhé straně vlaku. Takže jsem se potkali - nepotkali v Zámrsku. To se nám ještě nestalo.
Nu, nakonec se to rozjelo po čtyřiceti minutách a to naše Pendolino nahnalo zpoždění a do Prahy jsme dorazili jen o pětatřicet minut později. Holt to nejni nikde úplně bez chyby. Například ten vlak mépracovitéHaničky měl zpoždění hodinu a pět minut.
Ovšem na druhou stranu: z Ostravy bych se do Prahy po dálnici nedostal ani za ty tři a půl hodiny. Takže vlastně furt eště dobrý.

dohodnutý vykrucování

Tak jsem se včera setkal s panem Stachem. Bylo to setkání vysloveně letmé. Ten včerejší celodenní déšť nám nedovolil uskutečnit plánovaný fotografický workshop. A tak jsme v dešti alespoň chviličku poseděli v suchu v autě a probrali pár drobností a dohodli se na přeložení akce na příští čtvrtek, kdy by snad už mělo být hezky.
Ovšem jisté komično to setkání nepostrádalo. Totiž já, svou podstatou koníčkář, který sotva ví, kde se na aparátu mačká spoušť, a profesionál z oboru.
Já přijel autem ve sportovním oblečení. Tak na vycházku do lesa v chladnějším počasí. On přišel pěšky, v maskáčích a holinkách s nepromokavám batohem s foto výbavou na zádech kryt vkusným deštníkem s maskáčovým potahem. Bylo jasné, kdo je připraven jít do toho za každého počasí.
Vlídně jsme pohovořili a já stačil prozradit, co všechno neumím a co bych rád a pan Stach hned odpovídal, co v případech toho kterého nepodařeného snímku jsem použil nevhodně. Který režim měl být správně a jak je jasné, že výsledek je takový, jaký je. Věděl hned.
No, je to prostě profík. A laskavý. Neříkal, jakej jsem trouba. Prostě jsme se dohodli, že mi to, až bude příští čtvrtek to lepší počasí, vysvětlí.
Už se těším.
A kdyby to počasí nebylo, zavoláme si, abychom nedopadli jako včera. Včera jsem totiž nechtěl volat, že nepřijedu, abych nevypadal jako že kveruluju kvůli dešti a on zas nechtěl volat, aby to nevypadalo, že se chce kvůli dešti vykroutit. Nechtěli jsme se vykrucovat a přitom nám oběma bylo jasný, že prší a že při dešti z toho nic nebude.
Takže pro příště už máme to vykrucování v případě deště či jiné pohromy dohodnutý.

do Chomutova

Musím být brzo v Chomutově, protože na mě čeká pan Stach se svým foťákem, aby mě učil, jak na to. A jelikož se mi v hlavě honí samé objektivy a závěrky a časy a expozice (ostatně jsem si o tomtéž tady psal včera), smrsknul se dnešní zápis jen do poznámky, že se těším a jsem zvědavej, jestli se dneska v tom dešti naučím alespoň něco.



Cesta do Chomutova a zpátky propršela, zatímco v Chomutově vysloveně lilo … akce odložena na čtvrtek šestého …

doba mazání

Už zase ty technologyje … totiž ne snad, že by člověku technologickej pokrok házel klacky pod nohy, to ne, ale …
… ale jeden si musí furt dávat majzla, jak s těma technologickejma vychytávkama zacházet. Člověk si musí udělat obrázek o tom, co od takové novinky chtít a pak se musí naučit s tím zázrakem pracovat. Aby moh' začít dělat obrázky.
Že to vypadá jako bych našel nějakou vychytávku na zblbnutí? Nic takového se zatím nepřihodilo, ale to pomýlení mysli mě možná čeká. A to z příliš dlouhého zírání do monitoru. A z mazání.
Ale kdeže, nemám zamazanej monitor počítače. Mám jen dva a půl tisíce fotek, který musím protřídit, vymazat a zůstane jich tak pětadvacet. Možná.
A jak se to přihodilo?
No dyť to píšu: kvůlivá tomu technologickýmu pokroku.
Výrobce fotoaparátů totiž vymyslel před pár lety fantastickou novinku: můžete fotit, ikdyž ještě nefotíte. Ten aparát totiž pořád dělá záznam toho, co máte v hledáčku, pokud máte namáčknutou spoušť. Dělá to děsně rychle, až 60 snímků za vteřinu nebo tak polovic při jiném nastavení. A když tu spoušť pak domáčknete, fotky uloží a pokračuje, dokud spoušť nepustíte. Fantastická vychytávka. Stihnete cvaknout i to, co byste jinak nestihli.
Ale!
Ale těch vobrázků!
Včera jsem se s tím učil zacházet, protože k tomu byla příležitost. Na soutěži wushu v Lounech. Zkoušel jsem, učil jsem se, nastavoval, fotil. A když jsem měl jakš takš nastaveno a měl jsem pocit, že už můžu začít skutečně fotit, nastal ten problém. Když jsem se po nějaké chvíli podíval na další obrázky na displeji, jestli z nich půjde něco vybrat, zjistil jsem že jsou všechny pryč. Byl tam jenom jeden. Hrůza! Kam se to všechno ztratilo? Chvilku mě polívalo horko a cloumal mnou vzek, že jsem zase něco zvoral a třeba jakýmsi tajným pohybem zformátoval kartu. A pak mi to došlo: nezvoral! Všechno bylo v pořádku. Jenom jsem zaplnil 64GB superrychlou kartu a teď to automaticky začalo ukládat snímky na druhou kartu.
No těpic. To bude porce!
A byla.
Když jsem dnes přes noc nechal stáhnout všechny snímky z karet do počítače, bylo jich dva a půl tisíce.
Co s tím teď?
Mazat, mazat, mazat!
Ale to bude až někdy, když se k tomu dostanu. Zatím mi to jen zabírá místo na disku.
Ach jo. Tyhlety technologyje. Než se s tím člověk naučí zacházet, aby mu to sloužilo, to bude zase doba.
Doba mazání.

sehnat pátýho

Pochopitelně si tu a tam objednám něco z Číny. Chce to jenom mít trpělivost. Většinou se to vyplatí. Někdy. Někdy ne. Ale když se to tuhle nevyplatilo, tak mi zase vrátili peníze, takže jsem s baterkama do fotoaparátu nakonec pořídil hodně levně, když mě jedna vyšla jen na něco málo přes pět dolarů, což se s místními dvěma tisíci korun za kus dá těžko srovnávat.
Ale holt to chce tu trpělivost, protože dodání a případné vyřizování trvá věčnost, neboť i číňani dodržují lhůty a to nejraději ty maximální možné a ještě prodloužené.
Ne vždycky.
Nedávno jsem viděl hrát jednu společenskou hru. Společnost se při ní náramně bavila. Mohli na sebe pokřikovat, vzájemně si schválně lhát, pochybovat, odhadovat, ovlivňovat … inu jako v politice. Cílem je odhalit lumpa dřív, než se doatane k moci. V téhle hře je to sám Hitler. Liberálové musí vydat všechny zákony dřív, než se ten šupák dostane k moci a stane se kancléřem. Má to samozřejmě typický háček. Chudáci liberálové se chovají demokraticky a nic nevědí, zatímco fašouni v čele s tím čalouníkem jsou proti nim spiknutý, znají se navzájem a lžou. Inu - jako v běžné politice. A pak je porazte.
Moc se nám s mouhravouHaničkou ta hra líbila. Nu a v Číně se dá objednat za normální peníze. Hned jsem to udělal. A světe div se: takhle rychle jsem zásilku ještě nedostal. Netrvalo to ani měsíc a Secret Hitler je doma. Zřejmě i v Číně jsou hraví a jak jde vo blbosti, jednají rychle.
Tak teď už jen musíme sehnat pátýho do hry. Jsme na to jenom čtyři a počet hráčů musí být nejmíň pět.

Kip Thorne v Praze

Teda vážně si už nepamatuju, kdy naposled, jestli tedy vůbec, mi byly noviny k užitku. Tím samozřejmě nemyslím noviny nastříhané na obdélníčky o rozměrech balíčku skládaného toaletního papíru, což kdysi dávno dělával na chalupě dědeček. Ale to už je příliš velká odbočka od úlohy tištěných médií v životě lidským.
Zpátky k tomu užitku!
V pátek ráno jsem ze schránky přinesl Deník N. Noviny, které začaly letos vycházet a mně přicházet právě do té schránky.
Ten starosvětský komfort!
Čerstvé papírové noviny ráno k snídani. Voní káva, mám už napsaný zápis do deníku, všichni se scházíme u stolu a já přináším ze schránky noviny.
No, není to nádherná idylka?
A tu idylku, prosím, už zažívám od ledna letošního roku se zbrusu novým Deníkem N. Ne, tohle není placená ani jiná reklama. Občas mě i v tomhle novém deníku dožerou. Ale převažuje ten pozitivní pocit.
A v pátek zabodovali úplně nejvíc, jak mohli.
Totiž: Matěj si vybral gymnázium se zaměřením na matematiku a fyziku. Skoro až nezdravě dřel, aby udělal zkoušky.
Povedlo se. Skvělé!
Čte Feynmanovy přednášky z fyziky. Úžasné!
Už několikrát se nechal slyšet, že by chtěl pracovat v Cernu. Sci-fi! Tedy alespoň pro mě, obyčejného strojaře.
Nu a jak se stupňuje to Matějovo nadšení pro matematiku, fyziku a astronomii, najednou přijde zpráva z novin: profesor Kip Thorne, nositel Nobelovy ceny za objev gravitačních vln v Praze!
Koukám při snídani do novin a říkám Matějovi, že tu bude tenhle slavný vědec.
"Jo, to je ten, co chytá ty gravitační vlny v tom tunelu LIGO v Americe."
Nebudu zastírat, že mi kapánek spadla čelist. Byl jsem hodně mimo, zatím co Matěj byl dost in.
"Tak kdybys chtěl jít na tu přednášku, ještě ji dneska v pět stihneš. A já tě pak odvezu na to soustředění wushu do Zbraslavic, protože vlak ti ujede. Teda jestli budeš chtít."
"Hmmm, já se třeba ozvu," pravil Matěj a odešel po snídani do školy, čímž to pro mě skončilo.
Nikoliv pro Matěje.
Kolem půl čtvrté odpoledne volá. Že jestli teda může na tu přednášku.
"Ježkovy voči, Matěji, samozřejmě!"
A tak se stalo.
Já jel Matěje vyzvednout na právnickou fakultu UK do velké přednáškové síně. Poslouchali jsme tam nositele Nobelovy ceny, jak povídá o gravitačních vlnách, černých dírách a jak nevylučuje cestování časem - ovšem s tím problémem, že hned, jak by někdo postavil stroj času, okamžitě by se zhroutill. Tedy ten stroj, nikoliv strůjce. Matěj si dělal poznámky, v autě cestou na soustředění mi vyprávěl, jak je to úžasný a že přesně tohle je to, co chce dělat a že už se na to gymnázium těší a …
… a tak nějak vypadá štěstí.

jo … a takhle vypadá Kip Thorne, vůbec mu nevadilo, že ho fotím:

Kip_Thorne_190517

ps: píšu si to s předstihem večer, protože ráno vezu moupracovittouHaničku na letiště a to bych teda vo půl pátý nedal

zakopané umění

Já na to úplně zapomněl. Nebo daleko pravděpodobněji jsem si toho před půldruhým rokem ani nevšiml. Až včera. To jsem jel kolem. Jezdím teď kolem skoro denně, tudíž pravděpodobnost, že to zase přehlídnu, se výrazně snížila. Ostatně málokdo by si nevšiml miga od bahna kousek vedle cesty.
Jo, taky mi to přišlo neobvyklé. A protože mi původ letadla zůstával neznámý a nemohl jsem si vybavit, kde se tu vzalo, začal jsem spekulovat například v tom smyslu, že tu v dávné minulosti toho miga prostě zakopali pod zem proto, že tu stál jako stávala tahle letadla ledaskde, a pak začalo vadit jako symbol doby a šlo pod zem.
No je to pitomost, pochopitelně.
A tak jsem se rozhlédl po síti a hned jsem to měl. V říjnu 2017 nachal jeden britský moderní taškář, tedy umělec, zakopat miga před laserové centrum v Břežanech. Čin pojal jako umělecké dílo. Moc mi není jasné umělečno tohoto uměleckého díla, ale to nevadí, objasnění je na webu. To letadlo doteď bylo pod zemí. Tenhle týden ho vykopali. Je celé od bahna a působí na tom zeleném trávníku před HiLASE poněkud nepatřičně.
Hned jsem volal Ondřejovi, že je tu námět k focení, což potvrdil, neboť mě předběhl a fotku měl již zveřejněnou. A taky se dozvěděl, že letadlo je vykopáno proto, protože umělec nedostal povolení nechat to tam zakopané další roky.
Inu - je to umění dneška podle definice: musí to především zaujmout.
A to se stalo.

jako v Amíkově

U nás máme ploty, v Amíkově prej ne. Inu, jinej kraj … Já jsem za velkou louží byl jen jednou a to eště o fous dál na západě, čímž nemůžu z vlastní zkušenosti posoudit, jak to je. Ale soudě z těch všech obrázků a filmů, něco na tom bude. Cesta, pozemek, dům. Obvykle bez plotu. Prý se tam ctí majetek. No bodejď by se nectil, když na vás hned vyrukujou s mašinkvérem … teda alespoň v těch šestákovejch románech.
Ale k věci.
Díky té úctě k majetku se tam prý povalují zásilky od dodavatelů třeba i dlouhé dny před domem a nikoho ani nenapadne se jich byť jen dotknout - tedy pokud nejde o zloděje, který se dotýkají, čeho jim libo. Dočetl jsem se to tuhle v jednom článku. No tak asi jo, asi to tak někde bude. To u nás …
No, právě.
U nás je to stejný.
Vopravdu?
No jo, taky se mi tomu nechtělo věřit. Ano, u nás je zvykem mít plot. Tedy ho máme. A taky máme poštu a dodavatele zásilek vůbec. Zásilka je buď ve schránce nebo na poště. Ale už jsem taky malej balíček našel přidělanej gumičkou na plotě, což mě pobavilo tím neotřelým způsobem dodání.
Nu a včera jsem čekal balíček, řekněme, větší než malý. Gumička na plotě by ho rozhodně neudržela. Zkoumal jsem trasu doručení, možnosti kontaktu doručovatele, ale nebylo to snadný. Šlo to z ostrovů, překládali to v Německu a pak to jelo rovnou k nám. A že prej to operátor neuvidí, dokud to nebude na našem území a mám si zavolat a … a já na to zapomněl.
Vzpomněl jsem si až pozdě a to už byla na síti poznámka: "doručeno".
Cestou domů jsem si říkal, že to bude asi u sousedů, které jsem už předem žádal, jsestli by mi to mohli převzít.
Dorazili jsme s Matějem společně. On byl dřív před dveřmi a ptá se: "Co to tu, tatínku, leží?"
Koukám na to.
Velká krabice s nálepkou, přesně ta velikost …
"To je ten Lego robot."
"To je skvělý!"
Matěj to popad, hned to rozbalil a byl to robot.
Ležel před dveřma.
Jako v Amíkově.

ouřední dopoledne

Člověk podnikne ledacos, jen aby nemusel čekat. Takže například když jsem včera zjistil, že na naší vesnické stanici technické kontroly je fronta tak na dvě hodiny, jel jsem s autem do Břežan. Tam jsem přišel k okýnku hned.
"Tak, šestnástsetosumdesát, hotově," pravila paní u vokýnka.
Zaplatil jsm příslušnou sumu.
"… a bude to tak za jeden a půl až dvě hodiny …"
A bylo to.
Stanice je rozlehlá, fronta není vidět a termín se dozvíte až po zaplacení, pokud se nezeptáte předem. Já se nezeptal a tak jsem šel pěšky na kafe do Břežan. Vrátil jsem se za půldruhý hodiny, zrovna když auto vyvážel technik ven ze stanice.
"Tak to máte na měsíc."
"Cože?"
"Vám nesvítěj vobrysový světla, to je závažná chyba."
"To snad ne, dyť jsou to jenom takový ty světýlka, co nikoho nezajímají …"
"To snad jo. Ale dyž si je vyměníte a hned se vrátíte, tak to máte za korunu a na dva roky."
Nemělo smysl protestovat. Žárovky jsem měl doma. Dojel jsem si je vyměnit, ještě mi s tím pomohl pan Hrubý ze servisu, protože ono se k tomu nedá dostat nijak snadno.
"Tak jsem tu znovu," povídám paní u vokýnka.
"S dalším autem?"
"Ne, s tím samým. Vyměnil jsem žárovky."
"Aha. Vopakovaná. Tak počkejte u vrat, von si vás technik vyzvedne."
Technik si mě za čtvrt hodiny vyzvedl, zjistil, že světla svítí, zapsal to a poslal mě zpátky k vokýnku pro papíry. Tam jsem čekal dalších asi čtyřicet minut, než mně ty papíry dali zpátky s potvrzením na dva roky. Bylo půl dvanáctý.
Kdybych byl býval čekal u nás na vsi, byl bych hotovej v deset a žárovky by mi zaznamenali do protokolu a řekli mi, že si je mám hned vyměnit, tak jako minule. Tady holt byli akurátní a já prožil zase jedno pěkný ouřední dopoledne. Tfuj!

půldruhého roku dlouhá pifka

V jednom jsem měl jasno už od začátku. Bude se ponocovat přes půlnoc. To ostatně bylo v programu a ten byl beze zbytku dodržen, čímž byly vyčerpány všechny jednoduše pochopitelné události víkendu. S ostatními to už tak jednoduché nebylo. Hráli jsme totiž po čase víkendovou hru na fantazii. Někdy před půldruhým rokem jsme se zúčastnili první hry a tento víkend jsme si výlet do Leirinu zopakovali.
Ovšem nikdy nevstoupíš do stejné řeky a ani tentokrát se to nestalo. Příběh neměl tedy s tím minulým vůbec nic společného a celá sobota až přes půlnoc se táhla ve znamení zjišťování záhad, intrik, nástrah, spolčování a rozdělování. Já byl tentokrát v roli více pozorovatele než přímého účastníka volby arcimága, jelikož jsem jako obyčejný člověk nebyl mágem a tudíž neměl právo se volby zúčastnit. Zato mášikovnáHanička byla magií nadána, tudíž spřádala své plány a přesvědčovala ostatní, aby právě ona mohla vést radu mágů. Pochopitelně to nebylo jednoduché a ne každý, kdo tvrdil, že kouzelníkem je, jím skutečně byl. Byly tu tentokrát i oživlé sochy s vlastním tajemstvím a jak se ukázalo, i spousta skutečností, které znal předem jen tvůrce hry.
To se mi i tentokrát stalo osudným, jelikož na úplném konci mě zase zabili. A zase kvůli ženský. Kde já jsem k tomuhle přišel?
Tentokrát mě zapíchla baba
. Rektorka jedné z magických akademií, která v okamžiku odhalení, že je to pěkná podvodnice, se k tomu hystericky přihlásila a dodala, že jsem jí před čtvrt stoletím svedl a opustil a tudíž si nezasloužím nic, než propíchnout, což vzápětí k údivu všech přítomných učinila a poté zamordovala i sama sebe.
Vůbec jsem to nepochopil, jelikož ve svém scénáři jsem o něčem podobném z minulosti neměl ani zmínku. Zřejmě jsem se k tomu měl propátrat během hry, ale to se nestalo, tudíž ze mě na konci byla zase mrtvola. Když jsme tedy byli jakožto nebožtíci ze síně vyvlečeni, paní rektorka se mi už mimo hru přiznala, že jsem jí v té hře minulé jako její manžel děsně dožíral a proto na mě měla pifku dlouhou půldruhýho roku a teprv teď, když mě zabila, je dobře. To byla pro mě další překvapující skutečnost, nicméně jsem se jí na oplátku svěřil s tím, že ona mě dožírala daleko víc, než já jí. Inu evidentně šlo o vzájemné pocity.
Nu a po půlnoci, když se už po hře vše vysvětlovalo, připustil tvůrce hry, že některé herní msty se táhly napříč od hry minulé k té dnešní, načež paní rektorka pronesla stížnost na mé chování ve smyslu vošustění a vopuštění, což jsem obratem komentoval konstatováním, že jsem dobře udělal. A tu přišla nečekaně má odměna, neboť se síní rozlehl souhlasný hurónský smích všech účastníků, kteří mi tím dávali najevo, že můj čtvrt století strý čin chápou a zřejmě i schvalují.
Nu - tentokrát se mi dostalo satisfakce alespoň po smrti. To jsem vážně zvědav, co mě čeká v té hře příští.

v Jižní a v Rovné

Dávat si rande pod vocasem je dones dodržovaným zvykem. Pochopitelně pro ty, kteří se potřebují setkat na Václaváku. U nás na vsi žádnou takovou sochu, kde bychom se mohli orientovat podle koňského ohonu, nemáme a tudíž dávat si rande je u nás mírně složitější. Tedy ne snad, že bych si dával dvakrát týdně s někým rande, ale občas se přihodí, že se potřebuju setkat s někým na půl cestě.
Většinou s paní pošťačkou. Volá mi, když nejsem doma, což nejsem z jejího pohledu nikdy, a veze mi zásilku.
"Tak kde se sejdem tentokrát?" ptal jsem se v úterý, když zase volala.
"Až budete někde poblíž, tak zavolejte."
"Jo, já se ozvu."
Tož když jsem se dostal do oblasti poblíž, volal jsem.
"Tak už jsem tady, kde se potkáme?"
"Já jsem taky pořád tady," pravila paní pošťačka. To bylo jistě pravda už proto, že viděno pohledem každého znás, oba jsme byli tady.
Ovšem každej jinde, což, jak známo, je způsobeno tou relativitou.
"Já jsem tady u nás v Olešku."
"A já tady ve Zvoli."
Čímž jsme zpřesnili koordináty na plus mínus pětikilometrovou odchylku v určení místa "tady".
"A kde budete za chvíli? Třeba tak za tři minuty."
"To budu v Jižní."
"Dobrá, jedu do Jižní."
Opět se dostala do popředí zájmu ta relativita, neboť Jižní je ve východní části, ale to už je jen místní detail. Vydal jsem se tedy do Jižní. Ovšem pamětliv neustálého pohybu vesmíru, dával jsem po cestě pozor, jestli náhodou nebude poštovní vůz ve Zvoli po cestě v jiné ulici. A opravdu. Když jsem projížděl mezi domy, zahlédl jsem modrou dodávku v ulici Rovné. Vjel jsem tedy rovnou do Rovné. Tam jsme se setkali a vyřídili jsme, co jsme vyřídit měli.
Jak je vidět, i u nás na vsi se dá dát rande. Ale je to o moc složitější než na Václaváku pod vocasem.

proč je to rozmazaný

Moje důvěra ve školení všeho druhu není nijak velká a včerejší úvod toho produktového na tom vůbec nic nezměnil. Ba naopak. Sice jsem v Olympusu potkal docela prima normální lidi s foťákama, někteří z nich možná i byli fotografy, a lektora, kterej byl fajn, věděl skoro fšecko a hezky a věcně vykládal. Jenomže já už s tím, co vykládal dávno pracuju, takže první dvě hodiny jsem se zoufale nudil. Jediná světlá chvilka byla, že jsem si mohl vyzkoušet nějaký ten objektiv a to i ten, na který si brousím zuby. Jenže to bylo celý. Už jsem chtěl odejít a zdržely mě jen koláčky a kafe o přestávce a taky to, že jsem si řekl, že když už jsem tu, tak to tu hodinu ještě vydržím.
A dobře jsem udělal.
Tu poslední hodinu jsem se dozvěděl několik vychytávek a naživo i postup "malování světlem", což se mi velice zalíbilo. Ne, že bych to nevěděl, ale nějak jsem k tomu neměl vztah a nenapadlo mě, k čemu to pužít. Až pan lektor nám to názorně vysvětlil a předvedl, čímž pro mě objevil nový kontinent. Ne tak velký jako Amerika, ale i tak zajímavý.
Ovšem hlavně se mi dostalo jakéhosi zásadního poznání, že se nesmím mlít a třást.
Totiž: ptal jsem se, proč jsou některé obrázky, co jsem udělal, romazané a jiné - tatáž scéna, jen o pár orázků dál - zase ostré. Pan lektor si půjčil můj aparát, promít to a i z fóra se ozvalo, že je to divný, že je rozmazaný i pozadí. Shodli jsme se, že jsem se musel nějak divně klepat a pokračovali jsme ve školení dál a mě to najednou docvaklo!
Já si občas sednu tuhle na zápraží a fotím ptáčky. A většinou moc fotek nevyjde. Asi se mi moc klepe ruka, říkám si. A mám pravdu, jenomže to je půlka pravdy. Teprv na tom školení mi docvaklo, že já sedávám s tím foťákem a dlouhým sklem v houpačce!
A to je pak těžký. Mně se trochu třese ruka, což snad stabilizace odchytí, ale ty drobné pohyby houpačky, na ty už stabilizace fotoaparátu nemá. A tak je to rozmazaný.
A pak, že školení k ničemu není!
Naopak.
Skvělý to bylo - už vím, že se nesmím při focení konipasů na trávníku houpat.

před zkouškama

To se člověk prostě probudí a něco mu přijde divný. Ani neví co. Zpočátku vypadá všechno stejně, ale ne tak docela. Probleskne jiný detail, jiný zvuk - a je to tady. Už vím, co je jinak!
Dneska přece musím na zkoušku.
Na zkoušku?
No bodejď. Termín mám zapsanej v kalendáři.
Ale … přece … jsem … jsem se moc neučil. Vlastně vůbec. To není možný. To nemůže bejt dneska.
Dneska nejdu na zkoušku!
Jdeš, ozve se kdesi vzadu v hlavě.
Začíná to být vážné a začínám se potit.
Ani jsem se na to nepodíval, přece se to musí nějak vysvětlit, vyřešit. Ten termín ….
Ten termín je dneska!
Tíha zodpovědnosti začíná působit. Pot už je studený, údy tuhnou. Nemůžu vstát. Takhle to přece nemůže bejt!
Může!
Vstávej, poroučím si. Jde to ztuha.
Těžce se převalím, pokouším se zvednout, otevírám oči …
Teď, teď to přijde, musím jít …
Poslechnu příkaz, otevřu oči a probudím se.
Rázem je to pryč.
Co to? Na zkoušku? Na jakou zkoušku?
Ty troubo! Dyť už dávno do školy nechodíš. Zkoušky jsou dávno za tebou. Stačí dojet do práce.
Dyť to byl jen sen!
Ufff … byl. Strašnej. Už se mi dlouho nezdál.
Až zase teď.
Teď, když mají Matěj s Kačkou před zkouškama.

poslední Jezevec

Ani nevím proč to začalo. Možná to bylo jako vždycky: Vašek mě ukecal, že bych měl tenhle komiks zkusit, že je to něco novýho. Já měl za sebou už Luthera Arkwrighta i setkání s panem Talbotem a tak jsem to zkusil. A musím hned na začátku přiznat, že jsem měl při otevření první knížky s Jezevcem takový smíšený pocity.
Když totiž máte zkušenosti se sledováním příběhu v několika paralelních vesmírech, čekáte něco na ten způsob. Dobrá, je to takový steampunkový, to mám rád. Je to paralelní historie, čož tak trochu koresponduje s Arkwrightem. Tím ale veškerá podobnost končí. Místo lidí hrají v tomhle představení jenom zvířata. Jezevci, ještěrky, kočky, klepetáči a kdejaká dalží fauna naší matičky Země. A to mě právě na začátku dost zarazilo. Nezvyk to byl. Velkej nezvyk.
Jenomže příběh mě brzy vtáhl a z nezvyku se záhy stal zvyk a brzy na to návyk. Pan Talbot příběhy umí a z kreslení měl určitě jedničku. Když navíc při čtení vyjde najevo, že je to vlastně celé detektivka, člověk se jí začne spolu s Jezevcem chutě prokousávat a na konci chce hned další pokračování.
Nu a vida, Comicscentrum se dohodlo s panem Talbotem a další pokračování přišlo a po velké pauze znovu a pak zas a v pátek jsem si byl pro pátou knihu. V den kdy vyšla. Pochopitelně. Závislost už dostoupila tak značné úrovně, že jsem knížku vydržel neotevřít jen do sobotního odpoledne, což se mi stalo osudným, neboť už jí mám přečtenou a vím, co skrývá protispoilerová pečeť.
Hergot!
Nejdelší, nejlepší a … poslední.
Když jsem si v doslovu přečetl, že panu Talbotovi zabrala jedna stránka tři až čtyři desetihodinové pracovní dny, naprosto chápu, že se bude věnovat raději něčemu jinému. Ovšem za tuhle LeBrockovu detektivní ságu si zaslouží metál. Vlastně ne. On by ho jistě nevzal. Myslím, že mu nejvíc sedí upřímné poděkování za vynikající zábavu. Za tu nejlepší, jakou od grafických románů může člověk čekat.
Nuže tedy díky, pane Talbote.
Díky Vašku a Martine, že jste Jezevce vypustili do našich knihoven.

Event Horizon

Ony tyhlety události nejsou úplně časté a tudíž si je tu rád zaznamenávám. Zvlášť, když je něco poprvé.
Poprvé díky rychlému vývoji nových technologií se vědcům podařilo pomocí teleskopu velkého jako Země sama pořídit a v počítačích složit obrovské množství dat, které včera poprvé světu představili. Nepředstavovali ovšem data, ale za potlesku účastníků konference předvedli vůbec první snímek černé díry.
Podrobnosti a zdroj orázku jsou zde v odkazu. Je tam i obrázek na zvětšování.
Tož, tuhle je ten Horizont událostí, o kterém se tak často ve sci-fi píše:

eso1907a

je z toho boj

Všechno klaplo. Přijeli jsme včas, místo na parkování přímo před divadlem, i chlebíčky o přestávce jsme stihli a já si koupil notýsek. Tyhle všechny pomíjivé drobnůstky přispěly k trvalé radosti z báječného představení.
Nevím, odkud se to vzalo, ale já si nějak oblíbil pana Töpfera. Možná to bylo kdysi dávno, když jsem ho viděl v roli Romea v té taškařici od Ephraima Kishona Byl to skřivan ve Vinohradském divadle. A pokud to nepletu, bylo to právě s paní Balzerovou. Určitě však nepletu to, že jsem se náramně bavil.
Nu a pak začal vznikat nový Tyláček, kteréžto Divadlo na Fidlovačce pan Töpfer pomáhal opět spolu s paní Balzerovou vzkřísit z popela.
Po dalších dlouhých letech se pak vrátil na Vinohrady, tentokrát už jako principál a řediteluje tam dodnes.
Ono se nějak schumelilo, že ho občas potkám a pozdravím, jenomže on mě pochopitelně nemůže znát. Naposled někdy vloni v létě támhle na benzinové pumpě. Odpověděl s úsměvem na pozdrav, ale v tváři bylo patrné, že pátrá, kdo ho to zdraví a proč.
Nu a tuhle jsem od něj zcela nečekaně jako náhradu za neviděné představení, což jsem zmiňoval i minulý týden, dostal lístky na představení, které jsem si přál vidět, jenomže se mi nikdy nepovedlo sehnat dobrá místa. Já mám tyhlety konverzačky děsně rád. Hrozně mě baví to věčné přetahování protagonistů o to, kdo právě drží v rukou delší konec.
Lev v zimě je ovšem sázka na jistotu. Král Jindřich má většinu času delší konec lana pevně omotán kolem zápěstí a vládne rukou pevnou a moudrou. Však si taky s chutí užije větu: "Lidi, já tak k smrti rád kraluju." A je to poznat. Má všechny v hrsti a nikdo na něj nemá - až na jeho ženu. To je stejná podšívka, jenomže král může být jenom jeden a tak je z toho boj. Tvrdý, plný zvratů, někdy i na nože.
Mám to rád, tohleto šermování jazykem.
A mám rád pana Töpfera.
Myslím, že jsme si to jeho nádherné kralování včera užili oba.

Molière na refýži

Jdu na refýž, poněvadž potřebuju zajet tramvají na Mírák a do pokladny divadla pro lístky. Je sluníčko, svět se usmívá a jak se blížím po chodníku k zastávce, přejde směrem ke mně od zastávky takovej týpek v kapuci.
"Cheš?", ptá se.
V ruce má ještě ve folii zatavenou nějakou krabičku s něčím. Asi s telefonem. Určitě s kradeným.
Zamračím se a zakroutím hlavou.
Pokrčí rameny a přecházíme. Já na stanici tramvaje, on na chodník.
Přemýšlím, jak se zachovat. Policie tohle jistě neřeší a než by přijeli, bude chmaták stejně pryč a navíc obchody jsou pojištěný … na to se spoléhá. Divnej svět.
Koukám, jestli mi už jede devítka a pak se otočím zpátky k chodníku.
Na lavičce tam sedí paní, vedle ní čórkař v kapuci, mezi nimi krabička.
Paní se mračí a vrtí hlavou. Ten v kapuci opět krčí rameny, zvedá se, bere si krabičku a jde dál zkusit štěstí. Počítám, že časem najde nějakou spřízněnou duši, která si ten balíček od něj vezme a něco mu za to zaplatí. Ovšem cena jistě poklesne. I tenhle kšeft má jistě svá pravidla a neviditelnou ruku černého trhu.
A to už je tu devítka a já jedu pro ty lístky. Jedny mám už v pokladně schovaný. Čekají tam na mě v šuplíku od pana ředitele jako
náhrada za neviděné představení, které jsem tu popsal někdy před měsícem. Paní pokladní mi je zrovna tiskne a já se rozhlížím po pokladní místnosti. A co nevidím: hostování brněnského divadla s Polívkou. No hned sem s lístkama … jestli tedy ještě nějaké zbyly. Paní na to mrkla a právě čtyři zbyly.
Tak. To bychom měli. Už se těším na obě představení. To druhé naprostou náhodou tak trochu souvisí s dnešní příhodou na zastávce.
Ale opravdu je to jenom náhoda?
To představení je totiž známý Moliérův Lakomec.
Ovšem v divadle. Nikoliv na refýži.

Keltský telegraf v sobotu večer

Víte, že v sobotu budou čerti pálit ohně? Nevíte? Tak vidíte, teď už to víte.
V sobotu o půl osmé večer začne vysílat jarní Keltský telegraf. Je báječné, že se tenhle nápad ujal a už po desáté se tentokrát na rekordních dvěstě padesáti šesti výrazných bodech v celé české krajině rozhoří ohně, aby roznesly zprávu, že přišlo jaro a příroda se probouzí.
V našem okolí se rozhoří ohně na Pepři u Jílového (19:34), na Kamínku u Dolních Břežan (19:36), na Zvolské Homoli (19:38) a přes vodu, na druhém břehu na Klínci (19:40).
Pokud bude mít zájem,
tady si můžete najít stanoviště ve vešem okolí. Myšlenky Keltského telegrafu, kde to vzniklo a proč to trvá, najdete tady.
Tož krásné zážitky u vítání jara!

první jarní nálada

Čekal jsem, jestli to ti naši zpěváci letos stihnou a dočkal jsem se. Sice máme trochu mrazivé ráno (kolem -1°C), ale už je to ráno první jarní! Kvůli tomu chladu se zřejmě nechtělo úplně všem a někteří budou teprve na cestě. Ale ti skalní, ti jsou na scéně a předvádí, jak naladili.
Nuže tedy, první jarní písnička od rána zní. Počítám že i v Insbrucku se už ptáčkové ozývají. (Dobré ráno, pane kolego!)
Tož poslouchejme, jak jim to krásně zpívá.
Tuhlec je k tomu poslechu jarní kvítek z naší sakury s chladnou ranní náladou:


kvitek_190320

pekelníkův den

Když je co, je třeba oslavovat. A narozeniny, zvlášť pětadvacáté, jsou rozhodně oslavení hodné. A co teprv, když jde o pohádkovou bytost! Tedy nejsem si jistej, jestli se právě tenhle chlapík sám řadí do party hloupejch honzů, princezen a vodníků. Počítám, že ze svý drsňácký povahy spíš lne ke kdejaké havěti, co si navážno hraje na vopravdický hrdiny. To ovšem nemění nic na tom, že je to pekelník, ať už si ho jeho autor či jeho příznivci malujou, jak chtěj. Je to červenej kluk pekelnej. Inu Hellboy. A v těchhle dnech je mu právě pět a dvacet let. V sobotu to přátelé z Comics Centra budou slavit.
Tož kdo máte Hellboye rádi jako já, může to být námět na prima sobotní pekelnou oslavu.
(
Odkaz zde)

Tuhle jsem si půjčil pozvánku, aby bylo jasný, o co jde:

Hellboy_Day

stávka

Nevzpomínám si, kdy naposled jsem povinně stávkoval, jestli tedy vůbec kdy. Ani v pátek jsem nestávkoval, jelikož stávka obecně jako nástroj organizovaného vydírání se mi protiví. Natož pak pošetilost s jakou byla páteční stávka vedena u vědomí, že stávkou kýženého cíle, tedy změny klimatu, snad nelze dosáhnout ani v nejdivočejších snech. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby se celosvětové studenstvo pod vedením švédské záškolačky jalo propagovat například lsd jako nutný stimulátor pro zlepšení studijních výsledků.
Nuže ať tak nebo tak, byl jsem se na stávku podívat. Stávkující měli sraz tuhle na Malostraňáku, takže jsem to neměl daleko. Fotil jsem si veselé studenty a jejich nápadité transparenty, kterým rozhodně nechyběl humor. Čímž trochu ulomili osten té globální hysterii. Byli pochopitelně za školou. Všichni. Jeden z nich mi poklepal na rameno - a ejhle, byl to Matějův kolega z oddílu. A že jsou prý taky tady a co já, jestli jsem jako oni ve stávce. Přiznal jsem, že ve stávce nejsem, ale že tu jen fotím.
A tak jsem se v rozhovoru dozvěděl, že jsou tu tak nějak proti tomu klimatu … což jsem vzápětí dotazem poněkud upravil a shodli jsme se na tom, že by se s tím "něco" mělo dělat. Ten důležitej moment přišel až s tím, když jsem se dozvěděl, že oni to mají ve škole omluvený a že jich je tu ze třídy jenom pár. Ostatní prej byli líný stávkovat.
"To jsou líný jít i za školu?"
"No, voni se učej. Se jim nechtělo."
Podivil jsem se , že dneska už se ani za školu nechodí, páč jsou lidi líný za tu školu jít. Ale třeba to bylo i trošku jinak. Tak jsme si popřáli hezkou stávku, já šel dál fotit a mládenec dál stávkovat. Jakási náhoda mě přivedla i ke stávkujícímu s cedulkou, na níž stálo napsáno, že jediná naše Země má pivo, což mě zaujalo a udělal jsem si snímeček. Pak jsem se v kanceláři dozvěděl, že to byl kolegův syn. Inu, svět je malej.
A ještě jeden student mě svým názorem ztvárněným na transparentu zaujal.
Země je rozpálenější, než moje holka, bylo psáno na ceduli.
"Fakt jo?" Ptal jsem se, když jsem si ho vyfotil.
"Fakt," kejval a smál se mladík.
"No to ti teda nezávidim," ohodnotil jsem jeho situaci.
Na to už jen pokrčil rameny a smál se a stávkoval dál.
Nu což, ve škole to měli omluvený, sluníčko svítilo a žádná globální změna počasí zrovna nehrozila. Tak proč nestávkovat?
Tuhle mám z tej stávky pár obrázků:




stávka_190314_01stávka_190314_02stávka_190314_03stávka_190314_04stávka_190314_05stávka_190314_06stávka_190314_07stávka_190314_08stávka_190314_09stávka_190314_10stávka_190314_11stávka_190314_12

řešení se dostavilo

I řekl jsem si, že takhle tak ne a zavolal jsem znovu do Vodafonu.
První slečna na drátě se děsně snažila mi poradit, co mám udělat, abych se dokázal připojit ke svému účtu a vyzvednout si fakturu a tu zaplatit. Jenomže mi radila to, co už jsem sám několikrát zkusil a následně i nastavil na prodejně. Nepomohlo to a tak říkala, že se sama poradí, což poprvé vyšlo, ale opět nepomohlo a napodruhé to shodilo spojení, takže se rada nekonala.
Zavolal jsem tedy podruhé jiné slečně, která se jevila býti podle hlasu spíše paní, čímž se zařadila mezi zkušenější a to nejen projevem.
Došli jsme společně až do bodu, kdy jí začalo být jasné, že žádné rady nepomohou a tak pravila, že se taky poradí, čemuž jsem vzdoroval otázkou, co dělat, když jí taky vypadne spojení.
"Počkat," pravila, "my vám zavoláme zpátky."
Nemusel jsem čekat, jelikož tentokrát spojení nevypadlo a řešení se dostavilo:
Přesto, že to je to všude uvedeno, není možné se v tomto případě přihlásit telefonním číslem. Prostě to nefunguje a účet je tímto způsobem nedostupný.
"Musíte použít číslo plátce. Jinak to nejde. V aplikaci na telefonu se nepřihlásíte. Jediná možnost je počkat, jestli to v nějaké příští verzi opraví …"
Tak a jeto. Jak snadné: nejde to.
Nakupujte u Vodafonu.

Nemám, miláčku, ...

"Ihre Dokumenten, vaši tokúment?"
"Nemám, miláčku, …"
"Was ist das Wort milatschek?"
"Miláček, das ist wie Herr Feldwebel."

Takhle nějak podobně jako Švejk v tej nádražní restauraci třetí třídy v Táboře jsem si připadal, když se mě ta telefonistka ptala na heslo.
"Ale já žádný heslo nemám," povídím té slečně, "a právě proto, že ho nemám, vám volám."
"Tak to vám ho musím znovu nastavit."
"Prosil bych."
"Tak mi řekněte třetí znak vašeho komunikačního …"
"Dyť vám řikám, že nemám. Žádný heslo ani pro komunikaci ani jiný nemám a proto vám volám, abych ho měl."
"Tak to já vám ho ale nemůžu změnit. To já mám bez hesla změnu hesla zablokovanou."
"To já právě taky, proto ho vod vás potřebuju vytvořit."
"Ale to nejde, to je zablokovaný."
"A jak to teda vodblokujeme?"
"Nevodblokujeme."
"Co s tím?"
"Musíte na prodejnu."
"No … to jsem právě nechtěl."
A tak jsem šel na prodejnu.
Mládenec na prodejně povídá:
"Řekněte mi třetí znak komunikačního …"
"Zadržte! Žádný heslo nemám!"
"Nemáte?"
"Ne! Proto jsem tady. Internet po mně chce heslo, voperátorka po mně chtěla heslo, vy po mně chcete heslo, ale já jsem bez hesla!"
"Aha. Tak to si vás musim vověřit jinak. Máte vobčanku?"
Podal jsem mládenci občanku, on mě ověřil a já dostal heslo. Do telefonu. Zprávou.
"Tak teď máte heslo."
"No fajn. A co dál?"
"Řekněte mi ten třetí znak toho komunikačního hesla, abysme to tady mohli uzařít …"
Řekl jsem mu, co chtěl a kruh se uzavřel.
Doma jsem pak otevřel tu aplikaci v telefonu, co po mně furt chtěla to heslo.
Na displeji se objevilo: "zadejte heslo".
Zadal jsem heslo.
Na displeji se objevilo: "heslo není správné, zadejte heslo".
"Nemám, miláčku, … !!!!"
Co dodat? … Nakupujte u Vodafonu!

tam byl lachtan?

Občas zajít do divadla, to se u nás pořád ještě nosí. Jenomže vybírat představení a kupovat lístky to není jen tak. Je totiž většinou dlouho předem vyprodáno. Nezbývá tedy, než najít termín, kdy se začnou lístky prodávat na čtvrt roku dopředu a pak zajít do pokladny. Jenomže ani to moc nepomáhá a tak jsme teď už podruhé byli ve Vinohradském v lóži na prvním balkóně, kam normálně nechodíme. Ono to sice je hodně blízko jeviště, ale z podstaty lóží vyplývá, že je to na straně a tudíž je tu riziko, že tu vaši stranu neuvidíte, leda byste měli krk jak žirafa a strkali ho celé představení metr přes zábradlí. Tudíž se dycky ptám v té pokladně, estli tam je vidět. Jsou divadla, kde mi to vysvětlí nebo rozmluví.
Tady mi paní pokladní tvrdila, že tohle je dobrá lóže a tam že je dobře vidět.
No. Nevím, jestli tam někdy sama seděla.
Tedy v tom prvním případě to docela šlo. Jenom asi deset procent času se děj pro nás odehrával "pod balkónem za rohem" a tak to rušilo jen trošku. Ale úplnej komfort to tedy nebyl.
Ovšem včera večer způsob inscenování hry do nejzašších koutů jeviště a zvláště pak do rohu pravého znamenalo zcela devastující počin. Ke mně jako k divákovi se dostalo jen něco jako rozhlasová hra. Když jsem paní Maciuchovou zahlédl až po deseti minutách, když vyšla zpoza rohu zpod balkónu a po dvou, třech větách se tam zase vrátila, zlomil jsem nad tímhle představením hůl.
Když skončila první půlka, ptal se mě Matěj, jak se mi spalo, načež jsem odvětil, že špatně, jelikož tam někde dole furt kdosi mluvil.
Na druhou půlku už jsem nečekal a po přestávce jsem opustil rodinu i Vinohradské a šel jsem nakoupit do blízkého konzumu a sednout si do auta k poslechu rádia.
Když jsem se v roli taxikáře dočkal pasažérů, řekli mi, že i oni viděli hůř a že se museli hodně vyklánět, aby zahlédli alespoň na chvíli třeba toho lachtana …
"Jakýho lachtana? Tam byl lachtan?"
"No, hned na začátku … to jsi ještě koukal … ale asi jsi ho neviděl …"
Neviděl, měli pravdu.

technologyje dou dopředu

O nějakých těch technologiích si tu občas píšu. Vono se nedá nic dělat, holt žijeme v jejich věku. Teda ve věku těch technologií. Někdy ale mám pocit, že spíš v jejich vleku, jelikož jeden ani nestačí sledovat, jak se věci mění, vznikají a hned zase zanikají.
Tak například filmové nosiče.
Beta a VHS jsou pro současníky neznámé pojmy a jenom snad někdo z pamětníků si ještě vzpomene, že to byly první nosiče obrazového záznamu. Nahradil je stříbrný disk. Nejdřív se mu říkalo DVD, pak Blu Ray a měl výrazně vyšší kapacitu. Teď se prodává nějaký rok, dva UHD Blu Ray a vejde se na něj stráášně moc dat. A už se začalo psát, že UHD přehrávače přestane vyrábět jejich největší výrobce, jelikož se mu to nevyplatí, protože se jich málo prodá. A že nosiče nebudou a bude se jenom sdílet a sledovat na síti. Ostatně Apple už dlouhé roky vůbec nenabízí nic, v čem by se mohlo něco točit, natož přehrávat. Sdílení patří budoucnost!
Ale co třeba auta?
Jo, taky už se sdílejí a po Praze jezdí takové židle na čtyřech kolečkách, co se strčí na noc do zásuvky a půjčují se stejně jako elektrokoloběžky.
Jenomže já potřebuju auto normální, který dojede dál než támhle do konzumu a jezdí i ve velkým mrazu. Takže se držím těch starých dobrých vynálezů, co jsou tu už přes sto let a furt je nikdo nezrušil, ikdyž se o to spousta chytrolínů dost snaží.
A tak mám objednaný auto. Bude až někdy v létě, ale už teď mi vrtá hlavou, kam dám ty CéDéčka, co si ve svým současným autě teď přehrávám. No nikam. Do šuplíku přijdou. Protože už patřej na smetiště dějin. Dozvěděl jsem se totiž, že něco jako CD mechanika se do aut už dávno nemontuje, protože se od toho upustilo. Teď se zvuk nosí na kartě nebo na USBéčku. Říkal pan prodavač aut. Se prej stahuje, co se komu líbí. Každej den něco jinýho. Říkal. Že prej je to výhoda.
No jo, výhoda. Jenomže je tu takovej rozpor. Do těch aut se montuje furt lepší a lepší ozvučení. A počítače. A zábava. A reproduktory. A subwoofery. A jánevímcoještě. A to celý krmí jedna malá kartička s nahraným a odněkud staženým zvukem. Pochopitelně legálně koupeným, abych se držel politickokorektní linky.
A už se blížíme k tomu háčku.
Je jenom pár služeb, kde se dá koupit kvalitní zdroj zvuku. Tím myslím zvukové soubory uložené pomocí bezztrátové komprese. Jinak se stahujou eMPétrojky. Ostřihaný zvukový kontejner obsahující sotva čtvrtinu původně nahraného zvuku. A tenhle paskvil pak mám přehrávat na hi-fi-sci-fi audio soupravě za strašlivý peníze v autě? No, jak píšu: je tu v tom kapánek rozpor. Jde to proti sobě.
Takže našinec nemá jinou volbu, než buď nic neposlouchat - a to je na delších cestách škoda - anebo si pořídit do počítače rip na CéDéčka, otevřít ty šuplíky, co v nich mám ten svůj archiv a pustit se do bezztrátové archivace celé diskotéky nebo alespoň té části, kterou si obměňuju teď v autě.
In, technologyje dou pořád dopředu.

Most jsem neviděl

Asi bych nemusel příliš hledat, abych našel přísloví nebo nějaký citát, který by se hodil k popisu situce kolem mého filmového klubu.
Už to je dva roky, co jsem se dohodl tuhle vedle ve vsi v kulturním domě, že při zdejší knihovně budu pořádat vždycky takhle v úterý filmový klub. Říkal jsem si, že přece musí být v okolí pár lidí, kteří budou chodit do klubu na filmy, které nejsou zrovna kasovními trháky a jsou staršího data. Mylně jsem se však domníval, že hlad po filmech je stejný jako v dobách, kdy jsem chodíval do Ponrepa nebo do Klubu do Klimentské. Připouštím, že tenhle zájem se nejčastěji týká lidí ve věku spadajícím do okruhu střední nebo vysoké školy, ale na druhou stranu je pořád dost filmových nadšenců konzumujících pohyblivé obrázky v menších, ale o to chutnějších dávkách.
No jo, tak nějak jsem si to představoval.
Jenomže představy jsou něco jako sny a ty mívají s realitou málo co společného. Po dvou letech jsem se minulý týden konečně odhodlal promítnout skutečně ty sny, protože Andaluský pes i Anděl zkázy mají se sny dost co do činění. No a narazil jsem na tu realitu.
Ne snad, že by bylo narváno během jiných představení, ale těch pár diváků, kteří chodí pokaždé, tentokrát ještě ubylo, takže, řečeno s nadsázkou, kdyby přišli eště dva, mohlo nás bejt aspoň do mariáše.
Když jsem po filmu rozsvěcel a nabízel jsem, co bude příště, zjistil jsem, že například takový seriál, který zrovna včera skončil v televizi, viděli všichni. Hýbe to médii, každý o tom mluví, Mirka Spáčilová o tom píše v novinách a u nás na vsi to pochopitelně sleduje každej. Každej kromě mě. Já ten Most neviděl a nechystám se to měnit. Eště, že je to v pondělí, protože kdyby to vysílali v úterý, nikdo by mi do klubu nepřišel.
Nakonec jsem se ale tím Mostem nechal inspirovat.
Příště promítám film Cikáni jdou do nebe.

něčemu šplouchá na maják

To, že existují ústavy pro choromyslné, dokládá, kromě jiného, i řada děl z tohoto prostředí. Člověk se tam dostane, ani neví jak. Nejčastěji je tato situace popisována výrazy zmiňujícími šplouchání na maják, přeskakování či neadekvátní počet koleček. Méně nápaditě je toto hnutí mysli popisováno lakonickou větou "von se zbláznil."
Činnost tohoto druhu je připisována především tvorům živým, najmě pak člověku, jemuž přísluší v této oblasti dozajista meta nejvyšší.
Nelze ovšem opomíjet ani předměty neživé, které se samy od sebe pohybují, vypínají, zapínají či provádí zlotřilosti, pro něž nebyly v žádném případě stvořeny, což bývá pohříchu komentováno úslovím přednášeným v osobě jiné, a to větou "se z toho zblázním."
Nic ze zmíňovaných příhod se dnes ani včera nepřihodilo, avšak je tu jedna záležitost s meteostanicí, která má už na první pohled k určitému pochybení mimo hranice chápání velice blízko.
Součástí meteostanice je totiž i čidlo měřící intenzitu dopadajícího UV záření. To by neprozrazovalo zhola nic o mdlém rozumu tohoto zařízení, kdyby … kdyby se chovalo, jak má. Tedy měřilo úroveň dopadajícího ultrafialového záření ze Slunce.
Až do včera to vypadalo, že všechno je tak, jak být má.
Jenomže dnes ráno jsem při pohledu na graf s UV indexem zjistil, že se to čidlo muselo zbláznit. Žlutozlaté záznamy s UV indexem na pozadí teplotního grafu jasně říkají, že tento týden bylo slunečno a UV index se ve dne choval, jak měl. Jenomže dneska o půlnoci se v grafu objevil záznam s hodnotou 1,0!
Takže buď o půlnoci vyšlo Slunce nebo jsem blázen, nebo se zbláznila meteostanice.
Jak to přesně bylo, už nezjistím. Napadá mě jen jasná noční obloha a Měsíc přímo nad čidlem a od Měsíce odražené sluneční světlo i s UV zářením … ale to se jeví jako nesmysl, neboť jednak v noci poprchávalo a taky UV na jedničce už je docela jasné slunečné dopoledne - a potom: úplněk byl v pondělí a to nechalo čidlo UV indexu úplně v klidu a další noci jak by smet.
Nuže nezbývá, než se s mířit s tím, že tu někde někomu nebo něčemu šplouchá na maják.

UV_190221

za vodměnu bonbón

Před dávným časem jsme pošetile následovali jednoho nemoudrého příkladu a jeli nakoupit do velikého zahradnictví. Nic hloupého by na tom nebylo, kdyby to pověstné zahradnictví nebylo v německém Řeznu. Jednak je to od nás ze vsi kapku z ruky a taky krom toho, že jsme tam žádný zázrak nespatřili, stropili jsme tam ostudu. A totiž tu, že když jsme přijeli s dvěma košíky (když už jsme tu, tak si pár těch kytek koupíme) k pokladně, oznámila nám pokladní, že tyhle karty neberou a ať vyndáme jinou nebo ať si jdeme vybrat támhle k bankomatu. Ostudu jsem následně ztropil já, když jsem tam nechal košík u pokladny a odkráčel středem. Inu, byl to opravdu nesmyslný výlet a byl by završen potupným koncem bez platebního terminálu kompatibilního s mojí kartou, kdybychom si cestou domů nespravili náladu nákupem velkých kamenů. Ale to až u nás v české kotlině.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem platil oběd.
Já totiž oběd platím vždycky hotově, je to taková kratičká chvilka veselé komunikace s panem vrchním. Ovšem včera jsem měl premiéru.
Počkal jsem, až u kasy bude prázdno a šel jsem na to.
"Můžu to dneska zkusit zaplatit telefonem?"
"Jistě."
"To je prima, dík. Já to před hodinou aktivoval a tak je to moje premiéra."
"Moje ne. Už to tu dneska před váma jeden pán zkoušel. Ale nepovedlo se."
"Tak jdem na to, jo?"
"Jdeme na to."
Vytáh' jsem telefon a přiložil ho k terminálu.
Zázrak!
Na obrazovce se objevila karta a žádost o potvrzení. Dvakrát jsem zmáčk' tlačítko, mrk' jsem do telefonu a bylo povoleno.
"No a je to," pravil jsem.
"Není to," pravil pan vrchní.
"Aha …? … Jo! To se musí ještě jednou přiložit."
Přiložil jsem a světýlka zablikala zeleně.
"Teď už to je," souhlasil pan vrchní.
"Povedlo se," jásal jsem, "tak to já si vezmu tady za vodměnu bonbón."
"To si vemte," smál se pan vrchní, "dneska si ho zasloužíte. Dyť jste si ho zaplatil mobilem."
Inu, zaslouži i zaplatil.
Bez peněz a bez karty.

to tu ještě nebylo

Když jeden neví, za co půjde, má to většinou těžký. Jenomže my máme jednu báječnou čarodějnici tuhle od vedle ze vsi a když nevíme my, tak ví ona. Věděla i tentokrát a tak jsme letošní Masopust šli za vodníky. Tedy já vodník, Matěj vodník, máveseláHanička taková nějaká bahenní rusálka a Kačka byla modrá víla. Všecko tak nějak od vody.
Letos to bylo maličko náročnější na přesun, protože Kačka musela nejdřív do školy na přípravku a potom teprve jsem ji z Břežan musel přivézt. Ale stihli jsme to akorát na koblížky.
Počasí nám letos přálo, sluníčko svítilo a počasí bylo úplně jarní. A já jsem při tom Masopustu zjistil, proč to v dnešním světě mají vodníci tak těžký. Ony jsou na tom naše pohádkové bytosti vůbec mizerně. Doba je válcuje, byť se snaží vzdorovat i pomocí moderních technologií. Jenomže právě ty technologyje mě jako vodníka letos doběhly.
Potřeboval jsem si zavolat.
Volat?
Vodník?
Leda tak "Haničko, sluníčko …" řeknete si.
To je sice tradiční vodnické volání, ale já potřeboval telefonovat. Vzal jsem tedy úplně civilní nevodnickej telefon a … a von mě nepoznal. Normálně jinak docela spolehlivě fungující rozpoznávání tváře zcela selhalo. Ať jsem se do telefonu díval, jak chtěl, ten aparátek mě odmítl vzít na vědomí. Skoro to vypadá, jako že má něco proti vodníkům. Nakonec to nešlo jinak, než vyťukat kód.
Ale ono je to tak lepší. Copak do rybníka patří telefon, byť by byl vodotěsnej? Nepatří! Ani do pohádek ne.
Tak jsem ho už radši vytáh' jenom jednou a to jen proto, abych poprosil mého vodnického synka, aby natočil masopustní taškařici, kterou kamarádi sehráli jako vždycky na návsi u školy před masopustním průvodem. Na tohle jsou ty udělátka dobrý.
Nu a pak jsme se vydali po sousedech a po návsi a na statek, kde byl učiněn několikanásobný neúspěšný pokus vzkřísit střeleného medvěda, kterýžto akt se až nakonec podařilo úspěšně dokončit jen jedné takové růžové panence. Inu báječné to bylo.
Letos to tím ovšem nekončilo.
Sousedé u nás ve vsi se rozhodli uspořádat taky Masopust a protože ten "náš" zvolský, byl v sobotu, olešký se konal v neděli odpoledne. Já byl zase za vodníka, ale mámiláHanička byla tentokrát za hospodyni a hostila nás, maškary. S medvědem si zatancovala a Kačka jí u toho asistovala. Jenom Matěj, vodnický synek, se nějak neukázal … zřejmě měl toho vodníkování ze soboty až dost.
Tož dvojitej Masopust to letos byl.
To tu ještě nebylo!

Obrázky jsou tuhle v galerii.

harašení se neprojevuje

To přeci zná každej, že divný zvuky znamenají něco divnýho. Dyž vám škrundá v břiše, buď máte hlad nebo … nebo nemáte hlad. U věcí neživých to s tím hladem nebude tak horké, ovšem zvuky se mnohdy ozývají velice znepokojivé. Například onehdá, když jsem zaslechl divné zvuky z motoru svého auta, bylo hotovo a do měsíce jsem měl motor nový místo toho zadřeného.
Pamětliv této a jiných podobných historií, nabádal jsem mounetechnickouHaničku, aby zajela se svým autem do servisu, ponědž ty zvuky, co je slyším při jízdě z jejího auta se mi vůbec nelíbí. Vysloveně divný zvuky ne nepodobné zvukům technického dinosaura v posledním tažení. Nuže, vzhůru tedy k našemu dvornímu vesnickému opraváři, k panu Hrubému. Včera tam máopatrnáHanička auto nechala a do města jsme jeli společně.
Odpoledne mi volá pan Hrubý:
"Já volám vám, protože vy jste ten technickej typ …"
To mě hned na začátku vyděsilo, jelikož pozitivní věta v úvodu konverzace vždy zbystří mou pozornost, neboť lze očekávat nějakou habaďůru.
"… takže ty zvuky to bylo takový to syčení a hrčení někde kolem dvou tisíc otáček za jízdy a při přeřazování, že jo?"
"Jo, to bylo ono …," souhlasil jsem opatrně a začal se bát vět, které měly následovat.
"Tak my jsme to projeli a dali to na hever …"
A teď to přijde, pomyslel jsem si.
"… a von byl takhle dole pod vejfukem upadlej takovej ten plechovej kryt. Už to bylo rezavý. Tak jsme to tam přichytili a už je to v pořádku."
"To je skvělý! Takže už to nerachtá?"
"Ne, večer si přijeďte."
Přijeli jsme si a ještě jsme dali řeč o tom, jak se někdy takovýhle závady projevujou hlasitějc, než si zasloužej.
No a je to, harašení už se neprojevuje, protože pan Hrubý se s takovým harašením nijak nepáře a udělá mu krátkej konec.
A máveseláHanička už nebude vydávat podivný zvuky za jízdy.
Totiž její auto nebude vydávat ty zvuky.
Za jízdy.

o nápis chudší

S nápisy na zdi jsou lapálie víc jak čtyři tisíce let. Už ve starém Egyptě se čmáralo na zdi, pokud bylo zrovna na co. Nápisy nás tedy provázejí celé věky a pokud jde o čmáranice vůbec, jeskynní lidé s tím začali. Není tedy divu, že nápisy jsou na všem a čmáranice taky. Onehdá jsem si tu poznamenal, že některé jsou i pěkné a dneska zase píšu, že jsou užitečné.
Pochopitelně.
Abychom odlišili jedny boty od druhých, nestačí jenom vzhled, ale úplně nejlepší je, když je to tam napsaný. A čím známější nápis, tím lepší. Máme tedy popasané kde co. Máme popsaná i auta.
Takže když mi vrátili auto ze servisu, pan předávací technik mi sdělil, že ještě tuhle vpravo na kufru má být nápis a ten že tam není, ale že ho posílají až z Japonska a až přijde, dá mi vědět. Abych nebyl o nápis chudší.
Po měsíci nápis došel. Včera jsem si pro něj byl. Všechno je v pořádku, nápis je ten správnej, jen se nezbývá divit, co všechno takovej nápis musí splňovat. Písmenka se nalepěj a je to, ne? No jo, ale kam se nalepěj? A jak?
A tak je nápis v pytlíku, ve zvláštně tvarované folii, která má vyseknutý negativ nápisu. Nápis je ve folii vsazený a fólie má tvar, který přesně pasuje do rohu víka kufru tak, aby bylo možné nápis i s fólií přesně přiložit na místo k tomu určené. Dál je to celé kryto tenkými filmy z jedné strany proti ošoupání, z druhé strany pro ochranu lepidla. Pytlík je označen štítkem s čárovým kódem, opět nápisem a dalším kódem, výrobcem a tlustým nápisem made in japan.
Ani jsem se neptal, kolik ten cajk stojí. Určitě to budou nějaký šílený peníze. A protože se nemá plejtvat, ani tam ten nápis lepit nebudu. Ostatně, on tam původně ani nebyl anebo byl a už si ani nevzpomínám, že bych ho tam viděl.
Nápis zůstane v šuplíku. Na památku. Už proto, že je od týhle značky poslední. Víc jich mít nebudu.
Zrovna včera jsem se totiž dozvěděl, že do pětadvacátého týdne bych měl očekávat značku novou, jinou. S jiným nápisem. Ale o tom je zatím škoda mluvit.

klouže to

To si člověk nainstaluje do telefonu aplikaci a ta mu každou chvíli hlásí, že si má dát pozor. Říká se tomu upozornění a meteoaplikace ta upozornění vysílá ráda a často. To je každou chvíli něco: silný vítr, sněžení, náledí, intenzivní déšť a tak podobně. Prostě varování, aby si jeden vzal deštník, když jde ven. Občas to pomůže. A občas se to netrefí.
Včera platil ten druhý případ.
Varování pro náš kraj žádné, na Moravě naopak silné sněžení.
Tak ne tej Moravě to vyšlo. Ale o tom, že u nás bylo náledí jak zrcadlo, o tom se nikde nepsalo. Přišel jsem na to bez varovávání, když jsem si šel do schránky pro noviny. Klouzalo to na zápraží, na schodech i před vrátky.
Inu, zřejmě velmi místní náledí na které se varování nevztahuje. Byly tři nad nulou a kdo by taky nějaké náledí čekal, že.
A tak jsem si šel, když se rozednilo, prohlédnout zahrádku. A jezírko. A můstek. Můstek je dřevěný a na něm to neklouzalo. Vstoupil jsem tedy na dřevo a pak chtěl pokračovat dál přes čedičové kvádry v jezírku.
To byl ale blbej nápad!
Jen jsem se dotkl špičkou kamene, už mi to ujelo. Pár zlomků vteřiny jsem balancoval na úpatí mostku na kameni ned ledem jezírka, ale nevybral jsem to. Pochopitelně. Nešlo to vybrat.
Rozplác' jsem se jako žaba.
Kupodivu nějak šikovně. Na jednom kameni jsem uklouz', na druhej jsem sebou plácnul. Pěkně se mi otisk' na bílý tričko.
Ale teď: jak se zvednout. Ležím na kamenech na břiše, kolem zamrzlé jezírko a led taje. Zkusil jsem se opřít a ujelo mi to. Vzal jsem to z jiného úhlu a čekal jsem, že led povolí. Nepovolil. Nějak jsem se vyštrachal na všechny čtyři a přeplazil se po ledu a kamenech na dřevěnou plochu můstku. Tam už to neklouzalo a já se mohl důstojně zvednout.
"Venku to pořádně klouže," jal jsem se zpravit rodinu přišed' do světnice s obtiskem šestihraného čedičového kamene na tričku.
"A proč máš to tričko mokrý?"
"No protože je to obtisk toho kamene z jezírka, co jsem na něj sebou praštil, jelikož to je namrzlý, je tam náledí jak zrcadlo a klouže to úplně všude a …"
"Cože?!"
"Ale nic. Klouže to, povidám. Dejte si pozor až pudete ven."

co furt eště neumím

Svůj první slabikář jsem četl někdy před padesáti lety. Nebyla to nijak náročná literatura, pochopitelně, ale slabikář měl to privilegium být první.
Eště ho mám schovanej.
Od té doby jsem začal pomalu chápat, že čtení není jenom pro zábavu, ale že jsou momenty v životě lidským, jimiž se člověk musí pročíst. Tudíž jsem, pamětliv vžitého zvyku, nejprve otevřel internetové stránky Lítačky, abych se pročetl návodem, co všechno budu k výměně této potřebovat.
On totiž Matěj přijel v neděli z hor s přelomenou Lítačkou. Slepení izolepou nepomohlo a karta nefunguje, čímž je Matěj bez lítačky. Zkusili jsme do Škodova paláce zajít ve středu odpoledne, ale těch několik stovek čekajících ve frontách nás od úmyslu požádat o výměnu odehnalo. Inu, řekl jsem si, obstarám to sám v méně exponovaném čase.
Včera dopoledne tam skoro nikodo nebyl (ony jsou dokonce počty čekajících ve frontě přímo na stránkách, aby žadatel tušil, co ho čeká) a tudíž jsem šel po minimálním čekání na řadu. Měl jsem s sebou starou zlomenou Matějovu kartu, fotku, potvrzení o pořízení, potvrzení o nákupu, potvrzení o příslušnosti do školy s fotografií a několika razítky školy a počítám, že v tej složce, co jsem ji měl s sebou, bylo i potvrzení o potvrzení, že mám potvrzení o potvrzení.
Slečna za katrem mi okamžitě položila záludnou otázku:
"Máte rodný list?"
"Ne, ale mám potvrzení o …"
"A máte syna napsaného v občance?"
"Ne, ale mám tu starou zlomenou …"
"Tak si musí přijít sám."
"Ale on taky nemá občanku. Nebylo mu patnáct. Proto mám potvrzení o …"
"Takže jste zákonný zástupce."
"Jsem a proto mám všechny …"
"A máte ten rodný list?"
"Dyť řikám, že nemám, že mám potvrzení od vás, že jsem koupil …"
"Na našich stránkách máte napsané dokumenty, které bude potřebovat. Rodný list potřebujete."
"Ale já nejdu žádat o novou Lítačku. Já jen potřebuju tuhle starou, potvrzenou, nefungující vyměnit za …"
"Bez rodného listu to nejde."
"Já myslel, že když je tam napsáno, že …"
"Musíte mít ten rodný list."
"Tak to jsem špatně čet'"
Po marných pokusech ukecat slečnu jsem to vzdal. Já měl všechny možný papíry a potvrzení, ona měla svý pravidla. A já neměl rodnej list. Pomstil jsem se tím, že jsem při odchodu nepozdravil, čímž jsem jistě slečnu děsně vytrestal a předvedl se jako hulvát.
A u počítače jsem se vrátil ke čtení. Ano, je to na seznamu. Musím mít rodný list. A při výměně starou kartu s sebou.
Je to tam.
Holt jsem se furt eště nenaučil číst. Budu se muset mrknout do toho sarýho slabikáře.
Třeba tam najdu něco, co furt eště neumím.

chybovost sítě

Tahleta příměstská doprava, to je vynález. Ono tedy dřív kolem toho nebylo takovejch cavyků, ale je pravda, že dnes je doprava hustší. Tedy síť je hustší, spoje častější, trochu, a tím pádem je tu vyšší pravděpodobnost chyby. Zrovna za posledních pár dnů se ty chyby nějak začaly kumulovat.
Napadlo trochu sněhu - a hned bylo potřeba zachraňovat Kačku ze Lhoty, jelikož autobus nějak uvízl na cestě. Máme telefony a zvládli jsme to. MášikovnáHanička jela zrovna spolu s Matějem příhodně z města domů.
Další na řadě byl náš autobus. Ranní spoj jede příliš napřesno a vlak na něj nečeká. Tudíž když nasněží, autobus vlak nestihne - a Matěje jsem zachraňoval zase já.
Hned na to nejel vlak z Hlavního vůbec a já měl příležitost to celé popsat v samostatném článku o telefonu s kolečky minulý týden.
Další příležitost k záchraně byla den poté. Vlak do Prahy měl zpoždění nějakých padesát minut. Nuže: Matěj si v pokladně vyzvedl zpožděnku a já to zpoždění doháněl v autě. Stihli jsme to.
Zatím poslední záchrana v řadě byla včera odpoledne. Tuplovaná.
Nejdřív volal Matěj, že vlak domů má skoro hodinu zpoždění. Tak tedy obrat z Jesenice a vzhůru dolů do Modřan. Cestou volá Kačka: estli prý, tatínku, nepojedeš náhodou přes Vrané.
"No náhodou jsme skoro tam …"
Nabrali jsme i Kačku, které zase nejel vlak do Prahy a proto nestihla prohlídku a proto byla na hodině zpěvu dřív a proto teď musí čekat na autobus, kterej jede až za hodinu a …
… a tak si řikám, estli nejsou ňáký skvrny na Slunci nebo estli náhodou nemělo to zatmění Měsíce ňákej neblahej vliv na dopravu. Na první pohled to totiž vypadá, že ta chybovost dopravní sítě roste téměř geometrickou řadou.

zatmění Měsíce

Hurá!
Je jasno!
A proto tu máme jedno exluzivní olešké úplné zatmění Měsíce dnes ráno.

MoonEclipse_190121

rozfoukat mraky

Zapisuji si tu nejen události pozemské, ale i vesmírné. V tomto případě astronomické. Pročež pokud bude v pondělí ráno po půl šesté jasno, ten kdo vzhlédne k obloze, uvidí zatmění Měsíce. Je to úkaz častější než zatmění Slunce a už několikrát jsem si ho tu zapisoval, naposled vloni v červenci. Má to ale háček jako vždycky. Musí být jasno. Vloni nebylo a tak nejsou ani fotky.
Nuže je třeba tedy od neděle večer foukat a foukat a rozfoukat případné mraky, aby bylo na co koukat. Podrobnější údaje lze nalézt tady na stránkách
České astronomické společnosti.
Tož jasnou oblohu a hezké zážitky z pozorování!

divoké větry

… a vlk nabral vzduch, pořádně se nadechl a začal foukat. Foukal a foukal tak silně, až slaměnou chaloupku úpně rozfoukal …
Přibližně tak nějak to, myslím, bude v té pohádce O třech prasátkách. V našem případě to tak není … ovšem jenom z části. Tedy vlci tu nejsou, chaloupku nemáme ze slámy, ale to s tím rozfoukáním, na tom něco je.
Poslední týdny trochu víc fouká. Nu a jak tak fouká, volá mi minulý týden Kačka, že přišla domů, vrata jsou otevřená a nemůže je zavřít. Chvilku jsem se po telefonu snažil navádět Kačku správným směrem, avšak začalo být jasné, že se něco porouchalo. Ano, když už jsem byl doma i já, bylo jasno: vítr nám poškodil zavírání vrat. Protože už s tím mám z minulosti zkušenost, diagnóza je následující. Vrata při velkém větru fungují jako plachty. A protože plot není žádná plachetnice a nemůže nikam odplachtit, povolí to, co povolit může. V tomto případě ta síla větru asi rozlomila šnekové kolo pohonu.
Nu, a tak už přes týden zavíráme vrata dřevěnou tyčí, která je z té zdravé strany podepírá. Dneska má přijít pan opravář a podívat se, jak to bude řešit.
Tož tak.
Máme tu divoké větry, s tím se nedá nic dělat.

telefon s kolečkama

Taxikaření a zachraňování je naším denním chlebem. Nikoliv tedy za úplatu ani pod krytím nadnárodní společnosti anóbrž pro rodinné účely.
To proto, že bydlíme na konci světa.
Čas je položka stále mezi prsty mizící a nedá se navážit do pytlíku do zásoby, pročež ho tím taxikařením a zachraňováním šetříme i dětem. Ve většině případů zasahuju já a mám v hlavě (nebo spíš v telefonu) jízdní řády vlaků, které přijíždějí do Vraného navečer, kdy už nejezdí náš obecní autobus. Vlakem je cesta nejrychlejší a proto ho Matěj i Kačka (ta vyjímečně) používají nejvíc.
Jenomže jak Matěj roste, jezdí z města čím dál později a teď, když chodí na přípravku na střední školu, to prostě i při nejvyšším úsilí nestihne dřív než v 18:25 z Hlaváku, což už je po provozních hodinách obecního autobusu. Jezdím tedy pro něj,
jak už jsem si tu zapsal v prosinci.
Včera jsme byli opět domluveni na taxíku. Matěj mi ještě potvrdil, že už je v tramvaji a že jede dneska o chlup dřív, tudíž ten vlak stihne bez úprku.
Chyba lávky! Vlak nejede!
Dráhy posunuly jízdní řád a to dvojím způsobem. Jednak vlak vyjíždí dřív a to tak, že se to nedá stihnout a druhak to jede nikoliv z Hlavního, ale z Vršovic.
To je zrada!
A pak se spolehněte na ajznbón.
"Tak jeď tím dalším. Tuhle čtu 18:47."
"Ale ten taky nejede. V informacích mi řekli, že jede taky z Vršovic."
"Tady v jízdním řádu stojí, že …"
"Jede z Vršovic!"
"No jo … tak co s tím?"
"Kam mám teda jet, tatínku? Všecno to jede až za hodinu …"
"Tak jinak. Vem to z Hlaváku na Kačák a tam metrem stihneš ten vlak, co vyjíždí z těch Vršovic a staví na Kačerově v 19:04."
"Tak jo. Dík za radu."
"Jasně, přijedu pro tebe k vlaku do Vranýho."
Ve tři čtvrti volá Matěj:
"Já ti volám, tati, abys nebyl ve stresu."
"To nejsem. Stíháš v pohodě."
"Ale já jsem u pumpy u Kongresovýho centra."
"Ježkovy voči! Co děláš u pumpy?!"
"Ona mi volala maminka, jak jsem se jí nedovolal, a ona mě tam nabere. Ještě je tady v Praze."
"No to je skvělý!"
A tak se stalo, že včera taxikařila málaskaváHanička. Stihli jsme tu výluku, či co to je na dráze za problém, vykrejt z rodinnejch zdrojů během čtvrthodinky. Tady je potřeba zdůraznit, že v dobách, kdy nebylo o mobilních technologiích ani páry, by to nešlo. Ještě, že ty chytrý telefony máme.
Ovšem ani ten telefon nedokáže vlak úplně nahradit.
Poněvadž v Applu furt eště nevymysleli telefon s kolečkama, je potřeba tomu kápku píchnout.

výjimečnej sněhulák

Nebyla to s tím sněhem žádná sláva. Sice napadlo dohromady nějakých deset centimetrů, jenomže bylo teplo, do toho začalo i trochu pršet a po sněhu je veta. Naštěstí si Kačka s Matějem stačili postavit sněhuláka. Já ho tedy nestih' vyfotit, ale musím si ho tu zapsat, protože to byl sněhulák nad sněhuláky.
Matěj se rozhodl, že to tentokrát bude ten největší sněhulák vůbec. Vzal si na to štafle, aby vůbec dosáhl. Jenom nohy byly vysoký jako Kačka. A tak kouleli, stavěli a když byli v sobotu před obědem hotoví, pan stavitel pravil, že to špatně odhad. Že je ten sněhulák velkej moc a že tu hlavu nahoru vůbec nemohli unést a tak jsou obrovský nohy, velký tělo a malinkatá hlava.
Na to jsem se musel jít podívat.
To víte, nikam jsem se nevypravoval a tak jen v kraťasech a triku jsem šel obhlídnout, co děti postavily. Sníh byl rozbředlej a už pár metrů od zápraží mi to uklouzlo. Šikovně jsem to vybral a pokračoval dál po svahu za sněhulákem.
A na tom svahu už jsem to nevybral.
Tedy první skluz ano, ale napodruhý už mi podjely z kopce obě nohy a já sebou plácnul pěkně naplocho na záda. No musel to bejt pohled. Matěj volal, jestli jsem v pořádku, což jsem byl. Jen jsem si krapet varazil dech. Posbíral jsem se a šel blíž k tomu sněhulákovi. Byl vysloveně netypickej. A velkej. Jenomže mě tak nějak ta sněhová postava už dál nelákala. Sněhu jsem měl dost. S promočenejma gatěma a trikem jsem se dobelhal domů. Hezky opatrně, abych sebou nepraštil ještě popředu a nebyl vyválenej ve sněhu celej jak ten sněhulák.
Pěknýho postavili. Vopravdu úplně jinýho, než kdy jindy. Takovej tu ještě nestál. Natož pak abych mu já ležel u nohou. To se stává vopravdu výjimečně.

Přízrak čerstvě vypuštěný

V září loňského roku jsem si tu poznamenal, že se těším na Přízrak a že vyjde letos. A je to tady. Vyšel a už ho mám doma.
Musím přiznat, že po prvním prohlédnutí mě knížka komiksů trochu rozesmutněla. Nejsou v ní všechny komiksy, které mám z historie a které jsem čekal, že budu konečně mít pohromadě v knižní podobě. Dočetl jsem se, že však nebylo možné právě ty tři chybějící skenovat z originálů a proto nebyly do výběru zařazeny. Inu nešť. I tak je mám v jiném sešitu. Daleko důležitější je, že ty, které mám neúplné, jsou v knize v báječném provedení celé. A spousta dalších.
Je to náramná knížka pro čtenáře a milce starých komiksů. Zdá se, že se tímto skvělým počinem významně doplnila má sbírka našich komiksů, které porůznu vycházely a bylo opravdu těžké je poshánět a dát dohromady. Je to pro radost a tuhlec je porovnání, jak tenkrát vycházel v sobotní příloze Svobodného slova Přízrak a jak vypadá Přízrak čerstvě vypuštěný z tiskárny dnes:

Prizrak_190111

nové noviny N

Ono nebývá úpně častým jevem, že by našinec byl u počátku nějakých událostí. Pravda, občas se to stane a pak je třeba si to zaznamenat a zapamatovat.
Budiž mi tedy zapamatováno, že včera, to jest v pondělí 7. ledna 2019 mi přišlo do schránky první pravidelné číslo - tedy číslo jedna - nových novin N. Tedy ono se to jmenuje Deník N a v druhé půlce loňského roku startoval tenhle nápad po vzoru slovenského a našlo se tolik nových předplatitelů, že mohly začít vycházet i nové papírové noviny. A ty mi přistály včera ve schránce a dneska jakbysmet.
Jsem zvědav, jak dlouho tenhle počin vydrží. Bylo by fajn, kdyby napořád.
V každém případě to vypadá na nezávislou novinařinu zaměřenou na seriózního čtenáře. Žádnej bulvár. To ovšem přináší určitou suchost předkládaných zpráv. Tím nechci říct, že dámy a pánové z Nových novin N jsou suchaři. Spíš to bude tím, že berou práci vážně, chtějí informovat pravdivě a budovat nezávislý zpravodajský kanál placený zájemci o takové zprávy. Tedy pokud to vůbec v dnešní době jde.
Nuže - na jeden rok předplatné jsem poslal a zájemcem jsem. Noviny chodí elektronickou a teď už i tištěnou cetou až k nám do schránky.
Jest jim tedy přáti, ať to i nadále chodí takhle pěkně včerejškem počínaje. A třeba časem budou i kapánek šťavnatější, ty nový noviny N.

žádná virtuální

Týdenní pauzu v psaní jsem si naordinoval už hned na začátku roku. Ono jaksi bylo málo o čem psát a tudíž byl klid psaní. Netolik klid všeobecný, jelikož klid není nikdy. A tak se momentálně nacházím ve skladišti předmětů, jichž se mi v pracovně navršila taková spousta, že lze jen těžko najít židli, stůl a počítač. Nadchází éra velkého úklidu, což si nezávidím, ale jednou to přijít muselo.
Ovšem nejen úklidem živ je člověk a velkou vodu nečekáme, tudíž není kam spěchat, nikam mi to neuplave. Pročež je třeba si zaznamenat letošní dárek, který máhraváHanička dostala pod stromeček.
MáveseláHanička totiž psala Ježíškovi, že by si přála nějaký nehmotný dárek, což je v jejím případě jasné, poněvadž je furt na nějakým kurzu a workshopu. I stalo se a mápřekvapenáHanička našla pod stromečkem Čachtickou paní. Nehmotnou paní. Tím nechci napsat virtuální paní nýbrž naopak, velmi reálnou paní. Totiž hru.
Máme ty únikové hry rádi všichni. Ovšem tahle byla jiná, než ostatní. Nová a skoro opravdová. Pokud tedy může hra být opravdová. Asi bych tu neměl prozrazovat, jak se to hraje a co se při hře děje. Lze ale říct, že hned na začátku mě ve vězení připoutali řetězem ke zdi, což se mi ještě nestalo. I taková pouta můžou mít důležitou roli, ale proč zrovna já, že ano. No přece proto, že nenechám místo sebe připoutat nikoho jinýho, že.
Tož jsme začali hrát. Skoro ve tmě, já s řetězem na ruce.
Bavili jsme se výborně až do chvíle, kdy měl Matěj jako nejmrštnější odvážlivec někam vlézt.
"Já tam nejdu," pravil nejistě.
"Ale tam musíme."
"Ale já tam nejdu první. Tam někdo je!"
"A kdo by tam byl?"
"Nevím, je malej a je tam."
"Prosimtě!"
Vlezl jsem tam tedy já.
A vopravdu. Von tam někdo byl! To se nám ještě nestalo. Živej člověk ve hře. Nu což. Probrali jsme spolu s tím člověkem situaci a pokračovali dál. Matěj jako druhej, protože bejt první si netrouf, jelikož žádná virtuální ani nehmotná, avšak úplně opravdová a živá osoba tam byla.
Nu - prošli jsme nakonec všichni a hráli dál.
Hru jsme dohráli v dobrém čase a náramně se pobavili. A vůbec ne virtuálně.
Obzvlášť Matěj.