2018

co jsem nechtěl

Pátek třináctého. Znáte to. Smůla se lepí na paty. Aby se nelepila, každý si dává pozor a tak se žádný pátek třináctého nekoná, jelikož jsou všichni ve střehu. Já si v pátek pozor nedával a hned to mělo následky.
Zašel jsem si totiž k přátelům do Comicscentra pro objednané knížky. Výsledek se dostavil okamžitě. Vašek mi tak přesvědčivě vysvětloval rozdíly mezi starým vydáním, které mám dokonce podepsané od autora a vydáním novým, které zanedlouho vyjde, že jsem si toho Arkwrighta na místě objednal a zaplatil dopředu, přesto, že jsem to celé začal tím, že ho už mám a že je dobře, že ho vydají pro ty, kdo ho chtějí, což já sice nejsem, ale …
A to byl jenom začátek.
Že prý jestli bych zas k tomu Goonovi nenapsal nějakou krátkou recenzi, že prý se ty moje dobře čtou a když jsem jeden z prvních, co si pro něj přišel, tak by mohlo … Ale jo, já vám něco napíšu, pravil jsem, neboť chlapíka s hasákem mám docela rád.
Tak to pokračovalo.
"A co tadyhleta nová knížka, ta by se ti …"
"Ne! Tu já nechci. Já si to prohlížel na vašich stránkách. Já na tohle nejsem. To není pro mě. Prosim, na Hellboye už se těšim, to jo, to budu zas první, kdo si pro něj přijde, ale tohle neni pro mě. Já strašidelný nerad."
"No právě."
"Jak právě?"
"No mě by právě zajímalo, co bys řikal na to, co vod začátku vodmítáš. Prostě tvůj názor na to, co nechceš. By to mohlo bejt zajímavý."
"Hele, já tyhlety horrory vážně nemusim."
A to už se do mě pustili skoro všichni. A že prej by to bylo zajímavý eště před vydáním si přečíst názor někoho, pro koho ta knížka vůbec není a že se ty moje recenze čtou úplně jinak, než recenze recenzentů, což já nejsem.
"No bodejď, že nejsem. Já si to jenom přečtu a když už jinak nedáte, něco vám k tomu napíšu tak, jak mi zobák narost."
"Právě, to je úplně neco jinýho, mně se to děsně líbí …"
Dál jsem vzdorovat nedokázal.
Ještě jsme si chvíli povídali, ale to už bylo jasný, že mám vobjednaný to, co jsem nechtěl a budu psát o něčem, co vysloveně nemám rád.
Co k tomu dodat. Stačí chvíle nepozornosti a pátek třináctého je na koni.

ps
Už to mám oboje napsaný a odeslal jsem to, ale sem si to doplním, až později.

Gates je na chvostu

Ještě jednu počítavou si tu zapíšu, když už jsem tenhle tejden v tom. Vlastně dvě.
Programátoři jsou lišky podšitý a v zájmu inovace jsou schopni vylepšovat až do úplného vylepšení. Jen někdy jaksi zapomenou někam poznamenat, co všechno vylepšili. Například ten program, co jsem to celé kvůli němu začal a zdá se, že i úspěšně dokončil. Už podruhé v něm bez problému píšu zápis do deníku, všechno funguje jak má a to významně rychleji a bez kolapsu. Až potud teda dobrý. V rámci inovace se změní vzhled okna programu, to dá rozum. Už jen proto, aby našinec viděl, že má jinej (pochopitelně novej) program. Jo, ale taky se tou inovací změnilo kapku ovládání. A to je ta piškuntálie. Pod nadpisem článku je vždycky vidět čas, datum a zařazení do kategorie, aby se to později líp hledalo. Datum a čas tam při psaní naskočí automaticky, ale kategorii si musím vybrat z těch, které jsem si v minulosti uložil. Můžu je i přidávat či ubírat. Nu a vé minulé verzi se vyvolání seznamu kategorií provádělo klávesou escape. V té nové to nejde. Včera jsem to musel dělat oklikou trefováním se do přesného názvu, který se pak objevil. To je složité a zdlouhavé. ESC nefunguje. Bude tedy fungovat něco jiného. Pročetl jsem návod, prohledal konference … a nic. Nikde se vývojáři nezmiňují o tom, čím nahradili klávesu esc. Teď ráno jsem se odhodlal k zoufalému činu úplného začátečníka. Začal jsem mačkat jednu funkční klávesu za druhou, jestli třeba náhodou na to systémem pokus - omyl nepřijdu. Takže nejdřív mi potemněl monitor. Pak se rozsvítil. Potom na obrazovce vyskočila všechna okna otevřených programů. To už jsem si připadal jak na diskotéce a když na mě po dalším stisknutí vyskočily ikony všech dostupných aplikací, odvaha stisknout další klávesu výrazně poklesla. Váhavě jsem stisknul F5. Zázrak! Rozvinula se roletka s kategoriemi!
Tak to bychom měli. Místo ESC je F5. Jak málo stačí k radosti pisatele deníku. Jsou ti progamátoři ale frikulíni.
Ne všichni.
Ti od Billa Gatese jsou naopak vostrý. Prohlásili, že se slávou uvedený Office 2011 přestanou podporovat a jak řekli, tak loni udělali. Takže k tomuhle novýmu systému bych si musel znovu koupit to, co už jsem si jednou koupil jenom proto, aby MikroMěk vydělal víc. Je to úplně stejný, neumí to o nic víc, jen je to dražší. Houby! Nic si kupovat nebudu. Na těch pár případů, kdy opravdu budu potřebovat Word, mi úplně stačí ten starej nepodporovanej a na vážnější práci použiju Pages od Applu. Ten je v ceně počítače a systému, tedy zdarma.
Tak, to bychom měli srovnání několika přístupů různých vývojářů. U mě vedou ovocnáři, za nimi jsou ti vtipálkové s vyměněnými klávesami. A Gates? Ten je až někde vzadu na chvostu.

poslouchat ptáčky

No vida, jen sebrat krapet odvahy a vono to de. Tedy jde rozdělit pevný disk počítače na dva svazky, nesmazat při tom žádná data, nainstalovat čerstvý systém na ten nově vytvořený svazek a začít instalovat a provozovat programy, které by pod starým systémem nechodily. Jak prosté, milý Watsone.
Jo, je to prostý a dnešní woleschko už píšu ve staronovém prostředí. Během včerejších zkoušek to šlapalo a dneska, zdá se, taky. Kupodivu už od začátku práce v nově upgradovaném programu nic nepadá, kompletní nahrání všech souborů na server proběhlo hladce … no skoro ideální.
Proč skoro?
No protože to dneska nejede!
Nejede co? Ptáte se.
Síť. Nefunguje síť! To už musí bejt ňejakek šotek, kterej tady prolejzá drátama a když něco opravím, hned zas udělá kraťas jinde, abych se nenudil. Takže první záznam na čerstvém programu pojede do světa přes telefon, protože ten funguje. Zatím. Ona mi totiž nejede ani záložní síť, přes kterou vysílá meteo kamera. Ale kamera jede. Jak to? Tahle záloha je na baterky.
Inu, přátele, není nad to, když člověk žije na digitální samotě. Jestli vono nejni lepčí poslouchat ptáčky a starat se vo zahrádku. Na to žádnou síť jeden nepotřebuje.

ps
Tak přes telefon to nakonec nejelo. Jelo to po záložní síti … i s tou kamerou. A po sedmé hodině už poskytovatel hlavního spojení síť nahodil, takže "ps" už jede starou dobrou cestou. Že by přeci jen …

divide et ...

Našinec není zrovna počítačovej expert a když mám rozběhnout na novým telefonu mailový schránky a přesunout kontakty, vypadá to tak, jak jsem to popsal tuhle v zápisu. Jenomže svět elektroniky není jen o telefonech, ale i o těch počítačích a to člověk zase musí sednout a zkoumat, jak to udělat, aby to fungovalo. Kupříkladu teď zkoumám, jak psát woleschko.
Ne, není to slovní ani jiná hříčka. Woleschko píšu pořád, ale čím dýl ho píšu, tím je to horší. Tedy to technický zázemí. Už mám asi třetí verzi toho programu, co to na něm píšu. Udělal jsem si to sice k obrazu svému, ale totéž dělají i programátoři té aplikace a ta poslední verze je ze všech nejhorší. Prakticky každý den to padá, neukládá se to, hlásí to chybu a já musím tyhle články ukládat a posílat na web načtyřikrát, napětkrát. To mě žere. A nová verze progamu chodí jen na nejnovějším systému počítače, ale já používám systém starej, protože mám spoustu programů, na kterejch pracuju a o který bych přišel, kdybych instaloval novej systém, jelikož ty ho zase nepodporujou, páč sou starý … je to taková Hlava 22.
I zkoumal jsem jsem a vyzkoumal, že by šlo rozdělit disk na dva svazky, na jednom dál provozovat starej systém a starý programy a na druhým mít systém nejnovější s těmi aktuálními programy. Abych nic nezanedbal, volal jsem ještě na podporu do Applu, jestli to vidím správně. Pán mi potvrdil, že jo a poradil mi, že nejelegantnější řešení bude použít nástroj přímo systémovej … A tak jsem to ověřoval a kdepak. Žádné nástroje. Prostě jen rozdělit a instalovat - což je nová IT verze latinského přísloví divide et impera.
Tak teď na tom zrovna pracuju. Přesouval jsem soubory na externí disk, zálohoval celý počítač, rozděloval disk a teď mám nachystanou tu instalaci. Uvidíme, jak to dopadne.
Kdybych se náhodou na chvíli s příspěvky odmlčel, tak to nevyšlo a vracím se přes zálohy zpět ke staré verzi.
Tož mi držte palce.
Jen to dopíšu, nastane restart.

nebejt ukecanej

Teď se už nějakou dobu svět točí kolem vlastní pitomosti. Tedy kolem socální sítě, která na sebe navázala miliardy lehkomyslných důvěřivců. Nebudu nijak zastírat, že mezi ně patřím i já. Jenomže jsem si říkal, že ten fejsbůůk mám přísně anonymní, jen pro rodinu a nikdo mi do něj nemá co lézt. Mám to všechno zakázaný, žádný aplikace nepoužívám, jenom si vyměňuju poznámky a obrázky s rodinou, nejbližšími kamarády a to navíc jen takové, ze kterých se nedá nic poznat. Jsem si říkal. Postupem let jsem si tu a tam dovolil i poslat nějaký ten obrázek, na kterém je někdo z nás a i já sám. Ale pořád je to anonymní, žádné adresy, telefonní čísla, žádné údaje ani jména. Ba dokonce jsem byl i několikrát v jedné skupině (ano, účastním se diskuzí ve skupinách) popotahovám, že se neprozradím a pořád vystupuju pod přezdívkou. V jiné skupině jsem byl naopak jmenován fotografem týdne a můj obrázek visel v profilu skupiny, aby ho mohli všichni na světě vidět (početná skupina rozlezlá po celé zeměkouli). Ovšem zase pod přezdívkou.
Nu a tak jsem si říkal, že je to všechno jakš takš zabezpečený, že údaje o mně, které zveřejňuju, jsou stejně známé a ten, kdo mě zná, ví kdo jsem, a ten, kdo ne, ať se vzteká nad přezdívkou.
A pak jsme našel návod, jak zjistit, co všechno o mě fb ví a co o mě archivuje. Ten
návod je tady v odkaze. Hned jsem si stáhnul celý soubor - a vzteknul jsem se! Ta zpropadená mrcha se mi dostala do adresáře a celej si ho opsala a zaarchivovala. A zřejmě i použila k dalším účelům a pustila dál. A to jsem přísně dohlížel na to, aby žádný přístup na žádném zařízení k adresáři nebyl povolen. A přesto mě to někudy obešlo. Dneska čtu ve zprávách, že fb čte všechny naše zprávy. O nějakém zachování listovního tajemství se vůbec nemluví. To je pravěk. Dneska všechno sdílíte.
Předpokládám, že fb je jenom nejviditelnější případ. Všechny ty ostatní služby používají moje data taky. A ještě k tomu chtějí souhlas, jinak se vypnou. Typický je téměř pravidelný vopruz vod gůůglu.
A proč se tedy ze všeho neodhlásím a nepřestanu to používat? No protože je to stejně jedno. Velkej bratr nás už dlouhý roky sleduje a ví všechno, co jsme mu kdy řekli. Takže jediná obrana je nebejt ukecanej a řikat mu co nejmíň a hlavně nic osobního.
To osobní si píšu tady do deníku. To nikdo nečte, jelikož to nejni dost sociálně prosíťovaný. To čte jenom moje rodina a věrní laskaví čtenářové. A ti to nikomu neřeknou.
Že jo?

Margarita na půdě

Na půdě jsem vždycky hledal poklady. Stačilo trošku zapátrat a člověk tam našel náramně zajímavý kousky. Například starej telefon, plynovou masku, fotografický desky, haldu prvorepublikovejch časopisů … no prostě samý poklady. Jo, to bejvaly časy.
Ty časy pořád pokračujou, jenom ty zajímavý kousky na těch půdách se trošku měněj. Už nejsou prvorepublikový, ale současný, a jsou charakteru poněkud méně materiálního, jaksi nehmotného … ikdyž, Ljuba promine, přece jen nějakou tu váhu mají.
Tedy včera jsme s mouveselouHaničkou prolejzali půdu domu Jana Wericha. V té rekonstruované vile je už přes rok muzeum, kavárna - a půda. Už jsme tam byli i s dětmi, ale tentokrát jsme měli namířeno právě na tu půdu, kde vlastně nic není, což je ovšem jen zdání. Právě teď se tam dá najít ten poklad.
Ljuba má totiž už jen pár dní do premiéry a včera nás pozvala na veřejnou zkoušku. No, zkoušku. Nic se nezkoušelo. Už to má nazkoušený a teď hraje. A jak! Na té půdě Werichovy vily otevírá dveře do světa
Margarity - obyčejné neobyčejné ženské. V půldruhahodinovém monodramatu nás Ljuba provází světem její postavy, komentuje ho, žije jím a pere se s ním. Často s vtípky, nezřídka vybranými z černohumorného šuplíku. Tedy není to žádná komedie, ale i ten nejblbější osud se líp odráží humorem, než fňukáním. Margarita nefňuká. Žije, má k tomu dobrý důvod a co může, to si užívá.
Nu a my jsme si to včera užili s ní. Hned nadvakrát. Jednak to báječné představení a potom: takovejhle poklad se na půdě už málokdy najde.

ze zimy do jara

Jen člověk vytáhne paty … ano, ano, tak by se to mohlo zdát a tak to taky je.
Letošní Velikonoce jsme se rozhodli strávit na horách, jelikož zima byla dlouhá a dalo se očekávat, že sníh bude. Inu byl, ikdyž jsme někdy na začátku března podlehli malověrnosti a vyměnili místo pobytu původní za ledovec, kde je sníh zaručen až do června. Pak se ukázalo, že to bylo zbytečné, jelikož se znovu ochladilo a začalo i sněžit. Ausgerechnet ve Stubaii bylo mizerný počasí od pátku do neděle, kdy jsme lyžovali. Před tím bylo docela hezky a potom, hned od pondělka, už je zase krásně slunečno. Inu, tak to na světě chodí. I tak jsme párkrát po svahu sklouzli a děti alespoň už tuší, jak vypadá vánice a co to je, když se v knížkách píše, že sníh bodá do tváří.
To důležité však je, že jsme odjížděli v zimě a dešti z domu a vraceli jsme se do jara.
Tak, tak, to opravdové jaro je konečně tady a poznáte to stejně jako my včera odpoledne, když jsme se vrátili. Ptactvo nás vítalo zpěvem a to tak vehementně, že to bylo slyšet i přes zavřená okna.
A ráno už se zpívá, neboť je na to počasí a jednomu nemrzne zobák, jako ještě minulý týden. Jak říkám - jen člověk vytáhne paty, už je plná zahrada zpěváků. Ale že jim to letos trvalo.

ps

posílám pozdravy do Innsbrucku, včera jsme jeli kolem

je to v …!

Tak jsem vyměnil ten kabel síťovej. U tej sítě domácí. A hned, jak jsem ho vyměnil, přestalo to fungovat úplně. Tak - a je to v …!
V zásuvce.
Nejdřív jsem využil Kačku, jelikož je z nás nejmenší, aby mi vlezla za skříň a s tou zásuvkou krapet zahejbala. Kdepak. Hejbání nepomohlo. Odstavil jsem tedy skříň a pustil se do toho sám. Nejdřív jsem to chtěl jen tak rozdejchat hejbáním s drátkama, což pomohlo asi tak jako nafukovat píchlou duši. Nuže rozdělat zásuvku, vyfotit připojení, zkontrolovat, jestli je fotka čitelná a: šmik! Pryč se starým zadrátováním. Ono to tam bylo zřejmě od počátku nějak zbastlený a jak se zvyšujou datový toky, nějak přes ty špatný spoje začaly ty nuly a jedničky přetejkat. Zastřih' jsem to do roviny a bylo. Nastrkal jsem drátky tam, kam patřily tak, jak patřily a: cvak! Zastrčil jsem konektor a od té chvíle to jede.
No, tak jestli pojede i dál, tahle oprava byla důkladná, drahá a … výměny zbytečné. Tedy dvě nové krabičky i kabel nebyly potřeba. Stačilo jen opravit to, co páni elektrikáři zbastlili. Ale to jsem se musel dozvědět až nakonec.
Tož tak.

ajtý technologie

Mám tady už od ledna takovej síťovej … nepěkná věc. Nějak mi v domě začala kolabovat domácí datová síť. Pořídil jsem nový směrovač, ten směroval asi tak měsíc a pak to zase začalo vypadávat. Mořil jsem se s tím, konfiguroval, lovil a nastavoval adresy a brány … a furt to dělalo psí kusy.
Zavolal jsem tedy o pomoc podporu poskytovatele internetu a po dlouhém laskavém vyměňování informací jsme se shodli, že ta nová krabička neumí dělat to, co od ní chci, tedy signál jen předávat dál (funkce můstku), tedy jsem pořídil novou s funkcí můstku. A ta fungovala sotva pár dní. A tak jsem znovu volal podporu - a na nic dalšího už jsme nepřišli. No, to je nadělení!
Tak jsem zkoušel měnit pořadí krabiček, nejdřív směrovač, pak přepínač, před tím bránu, pak přehodit přepínač před můstek …. no a při tom přestrkávání kabelů z dírky do dírky jsem možná objevil tu prapůvodní chybu. Zdá se, že to všechno způsobil jeden vadnej kabel. Zatím to není jistý, ale už to třetí den jede bez výpadku, provizorně. Takže dneska koupím novej kabel a uvidíme.
Tede estli to bylo tim kabelem, tak mám dvě úplně nový děsně vychytaný a nejvíc nejrychlejší krabičky, kerý si můžu naložit do láku a uskladnit na horší časy. Poněvadž stačilo koupit kabel … jo, jo, … tydlety ajtý technologie …

umytý sklo

Další shluk událostí se odehrál o víkendu. Sešly se úniková hra, Moravský pohár ve wushu, vynášení Mořeny a Velikonoční jarmark. To nešlo stihnout najednou a tak jsme se museli rozdělit. Kačka s Matějem odjeli do Brna a my s mouveselouHaničkou do Zvole. Společně jsme před tím ještě stačili všichni uniknout z tajemné místnosti. A tak jsme stihli nakonec každý to své, jelikož děti přivezly nějakou tu placku, Matěj i pohár, mášikovnáHanička spotřebovala na jarmarku všechny perníčky na zdobení, které napekla a já zas vypotřeboval všechny proutky na pomlázky, co jsem přinesl.
Jen historky se žádné neodehrály, protože to letos všechno klapalo tak, jak to bylo nachystaný. I ten obrovskej milej hafan, co nás doprovázel při vynášení Mořeny, byl ztělesněná moudrost. Celou dobu si to chystal, ale dobře věděl, že se nemá nic zbytečně uspěchat, a že mu stejně nic neuteče. Proto si počkal, až budu pěkně v podřepu fotit hořící Mořenu, přiloudal se ke mně a konečně si moh' voblíznout objektiv, na což se těšil celou cestu od školy. Nechal jsem ho, aby ochutnal, a počkal jsem, až mi voblízne i obličej, jelikož mu bylo na čumáku vidět, že to prostě musí, že si to nemůže nechat ujít. Když to měl hotový, nechal mě dofotit a šli jsme si pak každý po svém.
Inu - jak říkám, každej stih' to svý. A já mám navíc umytý sklo i ksicht.

kde vzít proutky

Příští týden vypukne jarmark. Ten Velikonoční. Bývá to vždycky těsně před Velikonocemi a je to tak i letos. Nějak se to schumelilo a chodíme s mouveselouHaničkou s tím jarmarkem pomáhat. Letos to bude počtvrté. Já budu plést pomlázky a mášikovnáHanička bude s dětmi zdobit perníčky. Ostatně jsem tu o tom psal.
No jo, ale letos mám kapku problém se zdroji. Nejsou proutky. Totiž ony proutky na pomlázku jistě někde jsou, ale u sousedů nejsou. Spoléhal jsem totiž vždycky tuhle na souseda, který má za plotem houf ježatých vrb. Vrby tam stojí pořád, ale proutky na nich nejsou. Nějak se nepovedlo ty vrby ostříhat tak, aby na nich rostly nové tenké pruty. Jsou to děsně ježatý neuspořádaný stromy, teď už vysoký skoro deset metrů, větví to má na všechny strany, ale proutky žádný. Vrba se zřejmě musí držet zkrátka a ožezávat pořád na jednom místě, aby vznikla ta vodníkovská ladovská vrba. U sousedů se to nějak nepovedlo a vzniknul obrovskej ježatec bez proutků. Tak holt budu muset letos někde shánět, aby bylo z čeho plést.
Kdybyste někdo, mí laskaví čtenáři z okolí, věděl, kde nařezat dobré proutky na pomlázku z košíkářské vrby (nikoliv jíva, ale vrba bílá), budu moc rád za nápad.

zánik Anihilace

Nepouštím se do filmové kritiky často, ba dá se říct, že téměř vůbec. Ono je to vždycky ošemetné, protože člověk hodnotí dílo někoho jiného a měl by se na to dívat objektivně stejně jako třeba na obraz či knihu. No jo, ale buďte objektivní a nezaujatí, když každé dílo by ve vás mělo vyvolat nějaké vlastní pocity a zaujetí. Takže je složité být filmovým kritikem poctivým a nezaujatým. Čili mi nezbývá než být zaujatým nebo nebýt kritikem. Tolik obecně.
Nu a teď konkrétně k jednomu novému filmu.
Pochopitelně jde o sci-fi, jelikož je nám tenhle žánr s mojívzdělanouHaničkou velmi blízký. Film se nedostane do kin, běžel jenom u Amíků a tam ho pak prodali vysílacímu gigantu Netflix, čímž se v pondělí dostal jako novinka i k nám. Anihilace se to jmenuje. Četl jsem o tom filmu jako o jakési senzaci, je to podle první knihy trilogie, kniha byla oceněna prestižní cenou Nebula. MásečtěláHanička část knihy přečetla jako přípravu. Ale jenom část. Že prý je to těžko srozumitelné a příliš temné. Já se k tomu nedostal, tudíž jsem měl na film čistou hlavu.
Tak jsme si k tomu sedli. Mělo nás varovat už to, že jsme ten film dokoukali jen do půlky a pak si řekli, že si ho dokoukáme až v úterý, aby toho nebylo moc najednou. Včera jsme to dali. Já u toho skřípal zubama. Totiž: člověk už nějaký to sci-fi přečet' i viděl. Jedná se většinou o zábavu a někdy, když se to autorovi podaří, i o dílo s nějakou myšlenkou k zamyšlení. Zábava má bavit a nedrhnout na logických prohřešcích. Vážné dílo - no to je vážné dílo, pokud takové je, a pak by nás nemělo při vážných myšlenkách vyrušovat nevážnými momenty. Jsou i díla, která dokáží obojí spojit, ale těch je jako šafránu. Anihilace se tváří jako vážné zamyšlení a filozofující dílo, jemuž předchází pověst díla s vyřčenými otázkami bez odpovědí. A že prý by mu diváci nerozuměli, takže to bude lepší prodat Netflixu jen pro fajnšmekry.
Já to vidím tak, že tvůrci byli po průšvihu v Amíkově v kinech rádi, že jim za tu slátaninu aspoň někdo zaplatil, aby nebyli v červenejch. Když pominu, že je film opsán z knihy, která je opsána od bratří Strugackých tak, aby nebylo poznat, že autor čórnul nápad i některé rekvizity z Pikniku u cesty a hlavně z Tarkovského Stalkera, a přidal politicky korektně vyvážené výhradně ženské hrdinky, tedy černošku, mexičanku a tři bílý, z nichž jedna má rakovinu, druhou sežere medvěd (teda něco jako skoro medvěd) a třetí je hlavní hrdinka, která jde zachránit manžela, kterýmu zahla s černochem, tak musím říct, že takhle pitomou snůšku chyb by těžko nahromadil i brouk Pytlík. Tedy chyb, které se vědecké fantastice těžko odpouštějí. Hrdinkám už chybí jen pionýrské šátky a nějaké to úderné heslo.
Přiznám se, že nejvíc mě vzteká to, že někteří, kdož film už viděli, jej adorují jako novou klasiku či jako film málo komerční a příliš intelektuální, plný vědeckofantastické teorie. Prdlajs. Chybí mu dodržování základních pravidel a ve výsledku popisuje chování zcela nepřipravených osob, jež lze přirovnat ke skálopevnému přesvědčení pěti slepic, které se rozhodly ulovit lasičku, že to snadno zvládnou v kolčavím příbytku.
Inu při této Anihilaci dochází především k zániku jí samotné.

lekce za šedesát

Už se mi to jednou podařilo opravit tím, že jsem prostě vyčistil ložisko a běhalo to dál. Tedy točilo se to dál. Takovej ten mop, co se ždímá v kyblíku tím, že tuhle šlapete a nahoře se to točí. To ale jsem ještě nevěděl, že jde o ložisko. Dycky jsem si myslel, že jde o volnoběžku, součástku s jinou funkcí, než ložisko.
Teď to bylo potřeba opravit znova, jelikož se to zase přestalo točit. Jasně. Vyčistím ty válečky, co to tam drží a bude, řekl jsem si a udělal to. Chyba lávky. Vyčistění nepomohlo. Vyndal jsem z ozubeného pastorku tu součástku a snažil se jí resuscitovat. Napovedlo se. Už se to nechtělo chovat podle pravidel. Jak to čistím, našel jsem v rezu po obvodě číslo. A ejhle: číslo sedělo s katalogovým údajem a měl jsem to! Ono je to ložisko! Ložisko jednosměrné, tedy takové, které se otáčí jen na jednu stranu. Na druhou se zasekne. Volnoběžka. Musím ke své hanbě přiznat, že jsem nevěděl, že volnoběžky se takhle volně prodávají a že jsou označovány jako jednosměrná ložiska. Nikdy jsem je nepotřeboval. Až teď. Ložisko - volnoběžku měli támhle na Žižkově a tak jsem pro něj včera zašel. Ještě jsem stačil splést při objednávání kód, který mi tam ve formuláři kdovíjak naskočil místo toho správného, ale ložisko původní jsem měl s sebou a tak jsme si se slečnou prodavačkou řekli, že to objednané není to, co potřebuju a ona šla vyhledat to správné podle vzorku, měli ho a všechno dobře dopadlo. Večer jsem to usadil na místo, vyzkoušel a odstředivka na smeták odstřeďuje jako nová.
A mně se dostalo poučení, že volnoběžky a jednosměrná ložiska jedno jsou a že i v obyčejný odstředivce na mop může bejt udělátko, který neznám, jelikož volnoběžku bych čekal tak u Wartburga, ale ne u mopu. Inu člověk se furt učí. Tentokrát stála lekce pouhých šedesát.

vozidlo zůstalo na břehu

"Pojď nám povědět nejnovější drby," říkávala maminka tetě na chalupě vždycky v pátek, když jsme přijeli. Posadily se na lavici na zápraží a nastala zpravodajská hodinka. Počítám, že podobné zpravodajství žije dál, jen už holt to není na chalupě na zápraží, což nevadí, neboť drbat se dá kdekoliv. Například na rybníce.
To si včera zašla máveseláHanička zabruslit. Dokud to ještě jde, než to roztaje, pravila.
A taky povídala, že nejdřív to zkusila na slepém rameni řeky na Zbraslavi. Bálečné to prý bylo. Nikdo nikde, měla led jen pro sebe. A to jí právě nějak nedělalo dobře, protože: co kdyby něco. A tak se po dvaceti minutách sbalila a jela do Zvole na rybník. Tam proboření nehrozí a kdyby, je tam vody sotva po kolena. Potkala tam paní s malým chlapečkem. Že prý se šla zeptat chlapů do samoobsluhy, jestli je to ještě dost pevný, říkala paní. A tam se dozvěděla ten drb:
"Pevný, pevný je to. Včera se jeden vožralej z hospody chtěl projít po rybníce. Po ledě. Ale bál se. No to dá rozum, že se bál, dyť se motal a moh' sebou vošklivě na tom ledu praštit. To by se potlouk. Přece nepoleze na led jenom proto, aby se rozplác', že jo. Tak to rači vlez' do auta. Tam sedí a upadnout nemůže, to dá rozum. Ale na druhej břeh stejně musel. No tak po tom ledu tím autem přejel. No, přejel. Von to vobjel dokola a pak zas vyjel zpátky. Takže tady vidíte, že ten led je pevnej dost."
Po tomto ujištění se i máopatrnáHanička na ten led vydala a zajezdila si dosyta. Tedy na bruslích. Vozidlo zůstalo na břehu.

deset kilometrů ledu

Stihli jsme to. Na Sázavu jsme se sice nedostali, ale vzali jsme to rovnou na řeku větší a na její přehradní nádrž vůbec největší. Zajeli jsme si totiž na Lipno. Tam je díky zimním mrazům a místním nadšencům už mnoho let upravována a provozována Ledová magistrála. Ba dokonce před lety byla zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako dráha na světě nejdelší upravovaná, měřící přes deset kilometrů. Už jsme na ní bruslili, shodou okolností právě před šesti lety a líbilo se nám to natolik, že jsme se zas vrátili. Tentokrát jen na víkend, ale ono to stačilo.
Dráha je letos kratší neboť přerušená. V ledu je kdesi mezi Frymburkem a Lipnem neprůjezdná prasklina a tak byl letos upraven jen jeden ovál na Lipně, druhý ve Frymburku a cesta jen z Frymburka na Přední Výtoň. Ovšem běžkaři po jezeře jezdí vesele trasu celou. Zřejmě ta prasklina lyžím nevadí.
Nu a tak jsme si dali v sobotu odpoledne ovál lipenský a v neděli frymburský, i cestu do Přední Výtoně. Původně jsme se v neděli ráno krapet vofrňovali a loudali se na snídani, jelikož drobně sněžilo, ale kolem desáté se to vyčasilo a my vyrazili na dráhu. Cestou zpátky po ledu k Frymburku už se na nás zasmálo sluníčko a my si libovali, jak se to povedlo. A stihli jsme to úplně přesně, protože když jsme se po poledni přezouvali zpátky do civilních bot, už byl led hodně měkký a místy to na dráze tálo. Inu, sluníčko.
Ale ledu jsme si užili - dohromady za oba dny přes deset kilometrů. A - jak je vidět ze záznamu - občas jsme se cestou zastavovali, poněvadž nás bolely netrénované nohy. To jen Matěj pořád rejdil kolem, ten natrénováno má.

Lipno_180303

Frymburk_180304

v elektru nejsou nachystaný

Že mi prej nesvítí žárovka u pozičního světla, povidali v servisu a taky povidali, že mi jí nevyměnili, poněvadž já tam žárovku nemám, ale mám tam ledku, což zase nemaj voni. No, stane se. Musím si někde nějakou pořídit. A tak jsem se stavil včera v elektru. Estli tam nějakou takovou nemají. V elektru mají celé regály žárovek a než bych to našel, radši jsem se zeptal:
"Dobrý den, prosím vás, nemáte tady někde tuhletu žárovku do auta?"
Paní byla laskavá a šla se mnou k regálu.
"Jakou přesně?"
"No tuhletu," pravil jsem a podával jí vzorek.
"Jaaaauuuu!!!!" zařvala paní a uskočila.
Ta jiskra, co přeskočila mezi mým a jejím prstem byla vidět. Oblouk mohl mít tak dva centimetry. Paní klepala rukou a vyčítavě na mě hleděla:
"Vy jste mi dal ránu!"
"Já nerad. To ta statická elektřina … von je mráz a jak je to sucho, tak …," radši jsme nic paní nevysvětloval o Triboelektrickém jevu. Hledali jsme žárovku, to byl cíl.
"Ale stejně jí nemáme. Ani žárovku, ani ledku."
"No tak nic, já si zas vezmu ten vzorek a půjdu shánět jinam."
Paní mi podávala moji žárovku, ale pak ucukla.
"Jo, vy mě zas dáte ránu, že jo?!"
"Nedám."
"To vám nevěřim, už jsem jednu dostala."
Našel jsem řešení. Udělal jsem mističku z dlaní a paní mi do ní z dostatečné výšky žárovku hodila. Její kolega se smál, což mu bylo poprávu vyčteno, jelikož on tu ránu nedostal. Paní se taky smála, ale pro jistotu mě obcházela obloukem, když jsme se loučili.
Holt na takovej elektrickej oblouk nejsou nachystaný ani v elektru.
Ale mohli by, dyž se elektrikou živěj.

bude-li led

Brr, to je zima … člověka to studí, mráz vleze všude. Na rybníce ve Zvoli už se bruslí a Matěj říkal, že to ale praská, že se tam klouzal, a nějak se mu to nezdá. No jo, on je vopatrnej, ale pravda je taková, že malých bruslařů bylo odpoledne na rybníce nepočítaně. Vím to proto, že jsem pro Matěje jel. On totiž v tom mraze nechtěl čekat na ten svůj autobus na Písnici a tak jel radši tím, co jede dřív, jenomže do Jílového a staví ve Zvoli u rybníka. Tož jsme se tam sešli zrovna když přijížděl ten jeho. Čímž se může zdát ta cesta do Zvole zbytečná. Ale nebyla. Dneska se každá chvilka v teple počítá. I Kačku jsme vyzvedli ve Vraném z hodiny zpěvu.
No a pokud na to bude chvíle, mrknem zítra odpoledne na Sázavu. Přeci jen ten dvanáct let starý zážitek se Sázavskou holubicí a Matějem na pekáči je natolik veselý, že bychom to rádi zkusili zas, tentokrát v plném počtu. Podařilo se nám to za ty roky jen jednou, tož by to mohlo vyjít i podruhý, bude-li led.

ps

ledu je až až (nevím, jak na Sázavě), ale auto je furt v servisu, takže se bruslení na řece odkládá na neurčito

Černá kočka už čeká

Občas u toho s mouvzdělanouHaničkou kroutíme hlavou.
"Ježiš hrubka! … A zase! … "
Nu, pravda, jsou titulkové sady k filmům, ke kterým bych se, být překladatelem, nehlásil. Ale znáte to: film není v naší distribuci dostupný, tak si ho seženete v zahraničí, ale ten zas nemá naše titulky a tak se poohlédnete a vezmete, co je k dispozici. Když to k dispozici je. To je ta nejlepší varianta. Ta nejhorší je, že to nikdo nepřeložil, protože to nikoho nezajímá. Varianty mezi tím jsou přepestré a je jich nepočítaně. Od titulků k úplně jinému sestřihu filmu až k nesedícímu časování. Umím to opravit obojí.
Znáte například film Dead of night (Přízraky noci)? Jak jsem ho znovu objevil
mám zapsáno tady a teď ho mám i doma a otitulkovaný. Jenomže byl to ten případ, kdy to úplně nesedělo a musel jsem titulky opravovat. To se mi povedlo a tak jsem se dal do dalšího filmu.
Taky takovej klubovej, málokdo to zná, je to starý, černobílý … no ale titulky k tomu byly k dispozici, prozože se snad film promítal v rámci nějaké filmové školy před pár lety. Jenomže: musel to bejt úplně jinej a to zásadně jinej sestřih, než mám k dispozici já. Nu a potom ten překladatel - budiž mu obrovský dík za to, že se do toho vůbec pustil a dal si s tím tu práci - to měl tak nějak na háku. Trochu mu unikaly souvislosti v dialozích, japonská jména a názvy přepisoval otrocky z angličtiny … suma sumárum, nebylo to k použití.
Jenže já ten film chtěl vidět. Onibabu totiž už dávno mám a tohle je jeho mladší bratříček Kuroneko.
Zakous' jsem se do toho a mám to hotový. Ale ta řehole! Půl dne jsem se s tím mořil. Doplnit, přeskládat, rozdělit, dopřeložit, opravit …. ufff a nakonec synchronizovat s originální sadou titulků. Práce jak na kostele.
Skláním se hluboce před těmi, kdo filmy titulkují.
Ovšem byl bych radši, kdyby to dělali pořádně. Vona ta práce kvapná bejvá furt málo platná, s tím se nic nenadělá.
Teď už zbejvá jen nechat film nějakej čas uležet, abych zapomněl na to, co jsem přečetl a viděl a pak si ho dám s celou parádou jako by novej byl.
Inu Černá kočka už čeká.

p.s.
Cyrdo, klidně spi dál, dneska to není o tobě.

úplněk třikrát jinak

To je pořád samej superMěsíc a modrej a červenej a jednou za sto let a kdesicosi. Vlastně se ani nedivím všem těm lidovým báchorkám o tom, co všechno Měsíc zmůže. Zakrátko tu budem lejt stříbrný střely a číhat na vlkodlaky, estli to takhle pude dál.
Ale vážně.
Já si s obrovskou chutí fotím Měsíc v úplňku. Když se zadaří, jsou na okrajích Měsíce vidět nerovnosti povrchu a krátery. Líbí se mi to, ale zblbnout kvůli tomu nehodlám. Onehdá, když jsme ještě s mouveselouHaničkou dělávali pro děti příběhy o magistru Kellym, zamotal jsem do toho tenkrát i ten Měsíc. To bylo zrovna zatmění a děti měly sledovat na obloze krvavou Lunu a podle ní určit, kdy bude k nalezení poklad. I to se povedlo. Je to prostě báječná hačka, tenhleten Měsíc. Nic nás to nestojí a pořád je na co koukat.
A proč to píšu?
No protože před pár dny byl právě ten děsně adorovanej superextramodrejčervenejMěsíc a někteří vzdálení spřízněnci přes fotografování mají stejnou radost jako já, když se jim podaří tu stříbrnou placku hezky vyblejskout. Zvlášť když je k tomu taková příležitost. A díky nim teď tady můžeme porovnat, jak ten minulý úplněk před dvěma dny vypadal:

v Belgii

Belgie

na Floridě

Florida

a v Indonésii

Indonesia

jak Baťa cvičky

Pan Baťa dobře věděl, že dobrej švec může dobře vydělat, když je šikovnej. A protože pan Baťa šikovnej byl, satalo se, jak řekl. Pochopitelně se toho chytly i další společnosti a většina světa rázem přestala chodit bosa, tedy když to přeženu. Ty tam jsou doby, kdy byly v chalupě jen jedny boty a nosily se jenom do kostela. Ani dřeváky už člověk nevidí. Poslední, co já pamatuju, byly na chalupě na schodech na půdu, ale i ty někam zmizely. Než zmizely, stihnul jsem je ještě obout a ozkoušet, jak to v dřevákách klapalo. No, rozhodně bych se v nich na žádnej trek nevydával.
A tak máme boty na to či na ono, různě barevný a různě šitý. A ševci mají o živobytí postaráno. Ale trochu mi chybí Baťův přístup. Pochopitelně, jsou boty ručně šité, které švec dělá dlouho, třeba i měsíc. To jsou boty drahé a nejspíš je nebudeme nosit do lesa. A pak jsou ty boty ostatní. Ty už jsou všechny dělané na ševcovské lince a je jedno, kde ta linka zrovna stojí. Jejich cena je přibližně stejná. Tedy ta cena výrobní. Nikoliv prodejní.
A to mě včera kápku našňuplo.
Jsem si vybral jedny takový, řekněme předjarní či podzimní. Boty já nejradši zkouším někde u Bati, takže na síti je nekupuju, čili jsem si je šel zkusit do krámu. Všechno proběhlo, jak mělo a byť to nebylo u Bati, paní nosila, já zkoušel, variant bylo asi tak pět a všechno klapalo jako by to ty dřeváky byly. Botky sedly, já je koupil a jsme u tý ceny.
Na síti jsou o třetinu lacinější. Jenomže holt se na síti nedaj zkoušet a musíte podstoupit výměnu poštou a to se protáhne. Z těch cen pak jednoznačně plyne, že je úplně fuk, jestli je na botech nějaká známá značka nebo jestli jsou to vobyčejný boty. Cenu na krámě si určí obchodník. Jenomže švec za ně dostane přibližně stejně, ať jsou jakýkoliv. Vám nezbude, než kroutit hlavou nad tvorbou cen. A ševcovi jen to, že ty botky musí sekat jak Baťa cvičky. Jinak si nevydělá ani na slanou vodu.

žádnej svátek

"No ale zejtra jdu do školy," pravila včera večer rozhodně Kačka.
"To se ještě uvidí," děla mápečliváHanička, jelikož Kačka byla včera celý den v posteli, poněvadž na ní něco lezlo.
"Ale zejtra je vysvědčení!"
"Aha! Tak to ještě uvidíme."
"My se normálně učíme a vysvědčení je až pátou hodinu," se smutkem dodala Kačka.
"Však taky jo, dyť je jenom pololetí, to není žádnej …"
"…žádnej svátek," přispěl jsem konečně do diskuze i já.
Tak tak, pololetí není žádnej svátek. Je to jenom zpráva o průbežném hodnocení. I když v dnešní době elektronických žákovských má člověk on-line přehled furt. Kačka to sleduje a lamantuje dycky, dyž tam ta jednička z písemmky eště není.
Ach kde jsou ty časy papírových sešitků se zelenýn nápisem Žákovská knížka a s červenými poznámkami k chování uvnitř.
Eště je mám schovaný.

v hospodě před zavíračkou

Chtěl jsem dneska napsat příspěvky dva. Jeden povolební jako dovětek k tomu pátečnímu a pak nějakej veselej na dnešek. Ale nějak jsem se zamyslel a zapsal do toho dovětku, že z něj nakonec udělám článek jenom jeden a to ten dnešní.

Inu, holt to zase nevyšlo. Zeman vyhrál o 1,8%, což je nějakých 152tisíc hlasů. Jako příznačné mi přijde číslo označující volební účast: 66,6%, toť věru ďáblovo číslo.
Nu a protože Zeman už nic a nikoho nepotřebuje, jelikož má svý jistý, hned to na tiskovce oznámil a přesně v duchu přísloví: vítěz bere všecko, čtyřikrát vyslovil urážku novinářů, některých politiků, lidí, … a pokračoval v sebe oslavujícím projevu vesele dál.
Rozjařen druhým vítězstvím oznámil, řečeno jazykem majora Těrazkyho, "čo bolo, to bolo, těrazky som majorom", přesněji řečeno podruhý a naposled jsem prezidentem, takže teď si budu dělat, co já budu chtít a nějaký ty sliby, co jsem plácnul před volbama, to byly, moji milí přátelé, jen takový doktorský pindy, na ty nehleďte. Teď si to hodlám užít.
A po jeho odchodu (postranními vrátky někde za salónkem) v sále ve volebním štábu kdosi z chlastu zkolaboval, novinář dostal přes držku a po síti běhá video s nadávkami ochranky směrem k novinářům i s tou rvačkou. Jako v hospodě před zavíračkou, akorát, že vrchní zdrhnul zadnim vchodem.
Vážení přátelé, ano, tato norma je stvrzena a dalších pět let (pokud ta zavíračka nebude dřív) bude propagována z hradu. K nám domů to ale nesmí. O to se postarám.
Pro časy příští odkazuji na text v dnešních Lidovkách (
online zde, ke stažení zde), kde paní Hejnová a pan Oliva (toho počítáme mezi rodinné přátele) rozebírají zmiňovaný proslov na tiskovce.
Tož tak. Zůstaňme slušnými lidmi a svoloč žeňme koštětem.
A pro mě dál platí
pět let starý zápis, jen je okořeněný dovětkem, kterej jsem si přečet' z toho projevu mezi řádky: po mně potopa.

pojďme volit Jiřího Drahoše

Dovolím si třetí politický komentář v mém jinak docela nepolitickém deníku. Koneckonců je to deník můj a rád si za nějaké ty roky přečtu, jak jsem to viděl tenkrát. V dnešním případě je to tenkrát pět let staré.
To jsem si tehdy (
27.1.2013) zapsal, jak se stydím za M.Zemana, který se dokázal dostat na hrad a bude po pět let reprezentovat naši zemi. Měl jsem pravdu. Vepřové hulvátství, jehož je ten člověk vzorem, se rozmohlo a mnoho lidí jej bere jako normu. To se dá odpozorovat i z nálad, které vládnou v zemi teď před dalšími prezidentskými volbami.
Před pěti lety jsem si povzdechl po volbách a napsal jsem, že se budu snažit, aby se tak odpudivý vzor nedostal do našeho domu. To se mi povedlo. A tak si říkám, že tentokrát zkusím udělat i něco před volbami pro to, aby se do funkce prezidenta dostal člověk slušný.
Nuže tedy: domnívám se, že vy, čtenáři mého deníku, jste mravů vytříbených a názorů liberálních. Pojďme tedy volit stejné hodnoty, které vyznáváme. Hodnoty, které si přejeme, aby převzaly a vyznávaly i naše děti. Pojďme k volbám a pojďme volit pana profesora Jiřího Drahoše. Každý náš hlas se počítá a to jen tehdy, když volit půjdeme. Přesvěčte i nerozhodnuté přátele, aby k volbám šli. I jejich hlas může rozhodnout.
A toho starého nemocného pána nechme v klidu dožít na chalupě ve Veselí. Pro tuhle zemi toho už udělal dost a není potřeba, aby v tom pokračoval a na sklonku života se zbytečně vysiloval.

sedm krátkejch, sedm dlouhejch

Po tom, co Edison objevil žárovku, stačilo v případě, že praskla, jen vyšroubovat starou a na její místo našroubovat novou. A bylo zase světlo. Nějakou tu dobu tenhle zlatej věk trval, ale pak se přišlo na to, že jsou i jiné zdroje světla a začal v tom bejt nepořádek. Z laciné žárovky se stala drahá úsporná žárovka (název je trestuhodně zavádějící, protože v té úsporné už žádnej žár není a v celkovém měřítku vůbec úsporná není), pak led žárovka (ve které není ledovej žár, ale světlo vydávající dioda) a mezi tím všelijaké ty halogeny, zařivky, výbojky - no, jak říkám: je v tom zmatek.
I my máme doma zmatek. Druhů zdrojů světla máme víc, ale ten hlavní jsou zářivky. Máme totiž rádi světlo a když se setmí, což je teď v zimě skoro pořád, musíme mít světla co nejvíc. Tedy jsem navrhl a nechal osadit již při stavbě většinu místností v domě světelnými žlaby a zářivkami tak, aby se světlo odráželo o strop a rozptýleno ozařovalo prostor. Mohu jen doporučit. Světla je habaděj. Tedy dokud ta žárovka nepraskne. Totiž zářivka. Trubice. To by nebylo až tak zlý, ale po dlouhých letech dochází i k opotřebování elektronických předřadníků v tělesech a je třeba je vyměnit. Když jich bylo pár, vyměňoval jsem předřadníky samotné, ale teď už to je na generální výměnu včetně těles. V pondělí večer jsem jich po celém domě napočítal čtrnáct. Sedm krátkejch a sedm dlouhejch.
No, až přijdou, bude to práce na půl dne.
Jo, jo, kde je konec starejm časům, kdy stačilo tu Edisonovu žárovku jenom zašroubovat.

kolem benzinky

Vůbec to není zvláštní. Naopak, lze to očekávat a přesto mě to dycky zaujme a zkoumámám to. Tedy tu. Tu cestu. Po některých cestách jezdím po paměti, jiné prozkoumám na mapě a, to přiznávám, většinu cest projíždím s pomocí navigace. A tady je ten předmět zkoumání: trasa.
Tak například do Litomyšle od nás je to jasný. Skoro jasný. Alespoň po konec dálnice. Když dálnice ještě nebyla, jezdil jsem normálně po hradecké a pak před Hradcem doprava a šikovným odbočením doleva a doprava jsem prokličkoval na tu cestu k Vysokému Mýtu a pak už je to furt rovně. Při stavbě dálnice se maličko měnila a komplikovala ta klička před Hradcem, ale pořád tam byla. A je tam dodnes. Je to taková krajová zvláštnost, musí se projet benzinovou pumpou (tedy po cestě nazpátek).
Nu a včera jsem si řekl, že tentokrát poslechnu navigaci a zkusím to přes Pardubice a Chrudim, když mě tam tak pořád sveřepě směruje. Jo, cesta v pořádku, nové úseky skutečně nové, průjezd volný, všechno v pořádku.
Jenomže ta cesta zpátky byla najednou i podle navigace rychlejší starou trasou. No tak jo. Uvidíme, co máš na mysli. Jel jsem starou trasou, ale v kritické chvíli už mě navigace nepřesvědčila. Jel jsem po svém, několik kliček, průjezd přes benzinku a šup, objel jsem Hradec a už jsem byl zas na dálnici. Jako jindy. Jenom ta navigace se furt divila a tvrdila mi, že nejedu nejkratší a nejrychlejší cestou. No neměla pravdu. Jednak jsem přijel do cíle dřív, než při cestě tam a pak, když jsem se schválně díval na mapu: jel jsem po staru téměř rovně, zatím co cestu tam jsem měl delší o pár desítek kilometrů a asi tak dvacet minut. No bodejď ne, bylo to oklikou.
Inu: i navigace je program a program dělají lidi a lidi se můžou plést. To já se pletu často. Ale tohle vím: do Litomyšle je to furt nejrychlejší a nejkratší kolem benzinky v Opatovicích. Alespoň do té doby, než tam postaví tu plánovanou dálnici směrem na Olomouc.

pokrok se dostavil

Tedy ne snad, že bych zaspal úplně, to bych tu ještě neměl napsanýho vůbec nic, ale drobátko jsem se pod duchnou pozdržel. To přiznávám.
Vono se mi nechtělo. Ponocoval jsem.
Nejsem na to zvyklej a spát chodím se slepicema, jenomže včera jsem měl takovej marnivej důvod jít spát až po půlnoci. Porovnával jsem totiž vobrázky. Přesněji řečeno obraz pohyblivejch obrázků na velký obrazovce.
Nějako to vyšlo a po deseti letech se málaskaváHanička rozhodla, že zkusí dát na ty moje řeči a vyměníme obrazovku za větší. Jde o výměnu nejen za větší formát, ale i za novou technologii, takže jsem do noci porovnával vzhled filmů ze starých zdrojů i z toho momentálně nejmodernějšího, tedy 4K HDR.
První úspěch se dostavil už večer, když mánedůvěřiváHanička pravila, že se zdá, že ta nová obrazovka dělá menší rámus (tedy že míň hučí - to slyší jen mácitliváHanička) nu a pak dodala, že první pozitivum je to, že si nemusí brát brejle. Což jsou dvě pochvaly za sebou a to se u nás jen tak nenosí.
Nu a tak jsme porovnávali. Jednak společně - mimochodem filmovým milcům doporučuju film Assassin, naprosto úžasné téměř statické obrázky ze staré Číny - a jednak pak už sám.
Po tom včem porovnávání mám zprávu pro filmové nadšence: domácí promítání s velkou obrazovkou v rozlišení 4K a technologií násobného HDR má význam. Ty staré i ty nové filmy to zobrazuje v porovnání se staršími obrazovkami tak, že se člověk cítí skoro jako v kině.
A tak připouštím: pokrok se dostavil. Jsem zvědavej, co bude za dalších deset let.

v úterý, ve čtvrtek

Ono to cestovní časem je dneska čím dál populárnější. Ve vědeckofantastické literatuře je to běžná záležitost, pochopitelně. Ovšem ve skutečném světě je s tím pořád ještě kapku potíž. Takže když jsem si včera povídal s tím pánem z internetového obchodu, na nějaké cestování časem jsem ani nepomyslel.
Chtěl jsem platit při dodání kartou, jak to bývá běžné. Jenomže to prý u tohohle dopravce nejde.
"No jo, tak jak to uděláme?"
"To je jednoduchý, platit se dá přímo na prodejně nebo můžete zaplatit převodem," povídá pán.
"Ale to já děsně nerad, proto jsem to chtěl na dobírku a kartou."
"Chápu. V tomhle případě byste musel platit dopravci hotově."
"No jo, jet vybrat … fakt to nejde kartou?"
"Nezlobte se, nejde."
"Tak třeba tím převodem. Ale stihnete to dodat do zítra? O to mi totiž jde. Já mám tu představu, že to pude rychle."
"To vás taky zklamu. Už je odpoledne a zítra to prostě dodat nestihneme."
"A to je blbý. Já si tak nějak maloval, že to v pátek budu mít …"
"V pátek jo."
"Počkejte. Zítra to nestihnete a v pátek jo?"
"Jo."
"Ale dyť pátek je zejtra!"
"… no … já myslím, že zejtra je čtvrtek …"
"Vopravdu?"
"Jo."
"Šišmarjá, no jo, vopravdu! Dyť von je čtvrtek teprv zejtra! A já žiju s tím, že čtvrtek už je dneska!"
"Z toho si nic nedělejte, já mám dneska zase celej den úterý."
"A vona je středa. Teda … je dneska středa?"
"Jo, dneska je středa. Takže do pátku to stihnem."
"Uff … to jsem si voddych. Tak to bysme měli dohodnutý."
"Dohodnuto. Vode dneška za dva dny. V pátek."
"No jasně, v pátek. Dyť je dneska středa."
….!
A teď ať se mi někdo snaží vnutit, že cestování časem je nesmysl.