WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

stačí zacpat obě dírky

Jeden má radost, když přijde na to, že se mu podařilo něco předat dětem. Intelektuál bude pyšný na na jiskrnou mysl, řemeslník na šikovné ruce a tak všelijak podobně. Já mám pochopitelně taky radost, když si Matěj našel koníčka v hodinářském řemeslu, když uvažuje o studiu na strojní fakultě a bavíme se třeba o filmech Hajao Mijazakiho. S Kačkou si povídáme o panu Werichovi a učím ji fotografovat. Juráš má zase oblibu v technických novinkách a sdělujeme si, kdy přiletí jaká kometa a kdy budou vidět Perseidy. Nu, povedlo se to.
A tak mě tuhle překvapilo, že to Kačka neví.
Totiž na Klárově, na tom malém plácku u východu z metra a vchodu do Valdštejnské zahrady je od té doby, co tam to metro je, fontánka s pitnou vodou. Chodívali jsme tam za mlada s těmi tryskami v koulích dělat vylomeniny. To stačí obě dírky na chvilku podržet a pak jednu uvolnit a rázem je z fontánky stříkačka a kdo to netuší a jde kolem, je rázem postříkanej.
A Kačka to nezná.
Tak jsem jí to musel ukázat a předvést, jak se s fontánkou správně zachází, aby to dostříklo nejdál. Byla jako u vytržení. Hrála si s tou vodou jak malá Kačka. Sluníčko svítilo, bylo teplo, voda stříkala, lidi kolem se divili, veselé to bylo.
A já měl radost, že jsem předal další dovednost, byť je to zrovna tahle ptákovina.
On je tak svět hned veselejší.

černý táhne a dává mat

Mám takový nejasný dojem, že jsem si tu kdysi cosi zapsal o historickém šachovém automatu Wolfganga von Kempelena. Bylo to, myslím, v souvislosti s filmem, který jsem v mládí viděl a na který si ne a ne vzpomenout. Nu v každém případě je to tak, že film jsem stále neobjevil a automat, který nebyl automatem, ale šikovným podfukem se skříní na ukrytého šachistu, je v háji, neboť někdy v devatenáctém století shořel ve Filadelfii. Nezbývá než se ty šachy naučit sám. K tomu mě vede Matěj. A šachy po dědečkovi.
Koupil jsem k šachům velikánskou šachovnici, jelikož to jsou šachové figurky opravdu velké a občas si zahrajeme. Vůbec to neumím a Matěj mě celkem snadno poráží. Zřejmě si nacvičil nějaké ty tahy, což já jsem neudělal a tudíž je to razdva. Šup-šup a už mám mát. Šustrmat se to prý jmenuje a dá se to naučit. Příručky jsou toho plné. Já na příručky moc nejsem a tak prohrávám. A učím se hrou.
Občas mi to vyjde. Zrovna před pár dny jsem Matěje porazil. Nějak nebyl ve své kůži a já ani nevěděl, co to vlastně dělám a najednou: černý táhne a dává mat. Černej jsem já.
Tož tuhle je k tomu obrázek pro šachisty:


mat_220702


PS
film nalezen …
Díky laskavému čtenáři jsem znovu začal hledat …
. A našel jsem:
Není to ruský film, ale francouzský televizní seriál. Je z roku 1972. Jedná se o díl seriálu s názvem "Hráč v šachy / Le joueur d'échecs"
Zde odkazy:
-
csfd
-
imdb
-
dabing forum

A v diskuzích na dabing fóru jsem našel to, na co si pamatuju i já (jen se také pletou v zemi původu): .... "
Tohle mi napsal kamarád a na to si moc nepamatuju, myslím že to byl film, ale kdo ví .... To byl snad polský seriál a jmenoval se Slavné úteky. koncíl ten díl, jak ho odvážel pres hranice v tom stroji a dustojník rekl, že když je to stroj tak ho kulka nezabije a strelil mechanickému hráci kulku do prsou. A on vojáka chytil za krk a uškrtil ho. Pak kocí prásknul bicem a brycka mizí na obzoru. Je to ono." ...

Takže záhada je vyřešena, stačí jen koupit
na amazonu.

večeři nechtěl

Myslím, že to bylo v "Létu s kovbojem". Na vsi to měl ten traktorista, co přišel o papíry a hrál ho pan Hanzlík, rozdělené tak, že měl horní mámu a dolní mámu. Prostě to tak nějak vyšlo a zápletku i důvody už jsem zapomněl. Vzpomněl jsem si na to, když mi pomáhal Matěj minulou sobotu zase stěhovat a včera, když jsem ho vezl z Jílového.
V obou případech jsem mu totiž nabízel něco k jídlu a on v obou případech nechtěl. Ale když jsem v sobotu uvařil a dal mu oběd a včera dostal večeři, kterou jsme měli o den předem nachystanou od mojí paní, Matěj se jen olizoval.
"Moc dobrý to je," pravil a na talíři nic nezbylo.
Nu a pak jsem ho popovezl v obou případech o těch pár set metrů dolů, domů.
A dnes ráno mi má paní povídá: "To bys měl dětem nějak nabídnout, že jim třeba navaříme, ať nejedí ty všelijaké gebuziny."
Ona je totiž úžasná.
Budu se muset podívat, jak to bylo v tom filmu, abych měl představu, jak tyhlety situace můžou dopadnout.
A budu muset zapátrat, co jsou to ty gebuziny.

pro začátek na zahradě

A že prý se stydí a že si půjde raděj zaběhat a že …
Kdepak, žádný takový, odporoval jsem mé paní. V úterý je totiž od osmi cvičení a ona zrovna včera neměla službu a mohla by jít cvičit s námi a seznámit se s Tomášem, ale…
Žádný ale!
A tak jsme jeli cvičit oba. Pochopitelně si s námi dala jen rozcvičku a pak šla běhat, protože o sestavě teď nemůže být ani řeč, ale první cvičení a seznámení to bylo. Šlo nám to všem společně skvěle. A letos už podruhé na hřišti. Je teplo a ja to paráda. Ve čtvrtek se sejdeme zas. Cvičení totiž není nikdy dost.
A já mám ambici mou paní naučit alespoň třináctku. Pro začátek jsme to včera zkoušeli na zahradě.

Kačka absolventem

Absolventem se stává ten, kdo něco absolvuje, tedy ukončí, nejlépe úspěšně. V případě základních uměleckých škol tomu však nerozumím úplně přesně.
To je totiž tak.
Kačka do lidušky (dnes zušky) chodí léta. Ale už není ve věku základní školy. To nejsou ani další její spolužačky a spolužáci. Ale absolvovali včera. Byl koncert, bylo to pěkné, zpívali, hráli, dařilo se jim a nakonec dostali osvědčení o absolvování a kytku a čokládu a sláva byla.
No jo, ale nikdo z nich nic neukončil. Pokračují dál bez přerušení, dál chodí do lidušky a budou hrát a zpívat a učit se to víc a víc.
Jenomže to prý už bude zase o úroveň výš a dál a kdesi cosi.
Nu, asi je to správně, že se udělá významný večer, napíše se osvědčení a žák přestane být žákem a stává se studentem.
Ale stejně je to takový divný.
Včera Kačka absolvovala a ve středu má zase docela normálně ten samej zpěv v tý samý lidušce.

napoprvé mi to někdy vyjde

Tedy když už je řeč o Kačce, je tu ještě jedna takové věc. Ona si pořád ráda hraje. Tím nemyslím s panenkama. Ostatně si nemyslím, že by měla panenky vůbec kdy v oblibě. Tady jde o hru jako proces. Tudíž si hrajeme.
Ale není to jen tak.
V některých hrách jako třeba Carcassone nebo v kostkách to bývá nerozhodně. Jindy zase častěji vyhraju já. Například Scrabble. Jenomže jsou hry, ve kterých na Kačku nemám. To jsou třeba takové dřevěné piškvorky. Quarto se to jmenuje. Má to 4x4 políčka a na políčka protihráči staví figurky. Světlé, tmavé, válcové, hranaté, malé, velké, plné a děravé. V různých kombinacích. A vyhraje ten, kdo má čtyři stejné vedle sebe. Navíc ještě vždycky hráč dostane povinně od protihráče figurku, kterou má hrát.
To je snadné, řeknete si. No jo, ale uhlídejte to.
Uhlídat mi to nejde. To jenom když si Kačka nedává pozor a dělá při tom něco jiného. Ale jak se na to začne soustředit, nemám šanci. Naposled mě přehrála v neděli. Tyhlety kombinace mi prostě nejdou.
Jenomže taky nemůžeme furt hrát jenom domino nebo scrabble. A tak si k tomu s Kačkou vždycky sedám s nadějí, že tentokrát mi to vyjde.
Jo, napoprvé mi to někdy vyjde, ale pak už se vezu.
Možná proto Kačka chtěla, abychom si tu hru pořídili … ona je totiž pěkně vypečená.

u Myšáka nahoře zavřeno

Šli jsme s Matějem včera na procházku po Praze. Říkal jsem si, že bychom mohli někam na dort, když měl ten svátek. U Myšáka ještě Matěj nebyl, tak jsem ho tam zavedl.
Ale ouha!
Tam nahoře, co jsem tam do té kavárny po jejím obnovení občas zavítal, tak tam je zavřeno. Vůbec jsem to nepochopil. Že by covid? Nerozumím tomu. Vyhlášená kavárna v samém centru města a oni mají pro hosty jen pár stolků dole takořka ve vchodu. Nahoře se jen vyrábí a prodávají větrníky u pultu. Podivné.
Zkusili jsme to tedy hned vedle ve Světozoru. Narváno, fronta. Jako vždycky.
"Tak nic, půjdeme na procházku", povídá Matěj.
A šli jsme. Cestou jsme si dali trdelník, prošli jsme Kožnou, potkali jsme Mariánský sloup, protáhli se Týnskou, pak do Stínadel a zpátky zase přes Pražský poledník Melantriškou průchodem do Michalské a přes Uhelný trh. Fajn procházka to byla.
Když jsem se vraceli na Karlák Perlovkou, ptal se Matěj, kudy dál a jestli jdeme správně.
Ty uličky znám dobře a pro Matěje jsou to nová místa. Dělá mi radost, že mu je můžu ukazovat.
Příště, až půjdem Perlovkou, musím mu povědět o Hraběnce.

Happy Puzzling

Pochopitelně, že Matěj měl svátek minulý týden. Jenomže jsme si jen poslali zprávy a pak odjel na lyže. A že prý se uvidíme ve středu. A čím mu udělat radost? No kytkou asi ne a čokoládu nejí. S Kačkou je to snažší.
Co s tím? Tentokrát mi poradila reklama.
Já teda reklamní masáž nerad, ale vyhnout se jí úplně nedá a tak na mě vykoukla reklama na hlavolamy. Tentokrát se trefili a já šel do krámku pro hlavolam. Vzal jsem hned dva. Jeden pro Matěje a jeden pro sebe.
Já si nechal tem o půl hvězdičky slabší. Pro Matěje mám šestihvězdičkový, nejobtížnější. Jsem zvědav, jak na to půjde. Já se o to chvíli snažil a tuším, že tuhle se to musí nějak rozpojit a tadyhle ty zářezy určitě slouží k uvolnění těch kroužků. Tak trochu se to musí proti sobě otočit, naklopit, … už to skoro je … a nic. Přesto že to málem bylo, nemám zatím šanci. Počítám, že mám na pár let vystaráno. Koneckonců je to hlavolam.
Happy Puzzling!

růžová skládací knížka

Byla to taková růžová skládací knížka s plastovými deskami a vlepeným papírovým vnitřkem. Samozřejmě nesměla chybět přinýtovaná a orazítkovaná fotografie řidiče. Ano, řidičský průkaz. Můj první. Dostal jsem ho už v sedmnácti letech a byla v něm poznámka, že jsem sice zkoušky udělal, ale protože příliš brzy, řidičák mě opravňuje k řízení automobilu až za rok, až od osmnácti. Časem pak přibyly ještě dodatky na nákladní auto, na traktor a na tank, ale tank se do řidičáku nepsal, tak tam byl a zůstal jenom ten náklaďák.
Je to dávno, tuze dávno. A teď se sešly dvě události najednou. Juráš si konečně taky udělal řidičák, zkoušky úspěšně složill minulý týden. Dřív to nepotřeboval. A Matěj se ozval, že si bude na jaře řidičák dělat taky. Tož budu držet palce. Pak už zbude jen Kačka, ale ta o tom nijak nemluví, zájmy má jinde.
Tož vypadá to, že z pohledu nejmladšího řidiče u nás v rodině vedu.
Tedy kdysi dávno jsem vedl.
Teď jsem nejstarší.

nový papír

Není to ani rok, co si Matěj prosadil, že si ušetří na iPad Pro. Z druhé ruky si ho pořídil, v čemž jsem mu byl nápomocen. Pracoval s ním a pracuje s ním dodnes. Tedy ještě před týdnem pracoval.
Včera vážně pravil, že před třemi dny někde ztratil tužku a teď na něm nemůže psát.
Nu což, bude muset být …
… kdepak nová tužka.
Novej papír i s novou tužkou!
Matěj si našel nové médijum.
A že prý se na to líp píše a co se poznámek z hodin a poznámek při učení týká, je to lepší než iPad. Nebolí při tom prý oči. Nu, porozhlédl jsem se, o co že to jde.
Jde tedy o tablet bez podsvícení, recenzenti a rozbalovači ho hodnotí opatrně. Žádné superlativy. Je to prostě jen elektronickej papír a umí trochu víc než papír papírovej. Jsou ovšem i nadmíru spokojení uživatelé, kteří si ho nemohou vynachválit.
Inu, bude to chtít zase změnu návyků.
Takže Matěj přemýšlí, jak na novej papír ušetřit.
Tedy rozhodně to nebude sběrem papíru starého.
Budu mu s tím muset zase kapku pomoct.

ach ta sluchátka

Tak to tady už dlouho nebylo.
Kačka totiž je docela pozorná a poslední roky nezapomíná tolik. Ovšem jsou i vyjímky. Jako například včera, kdy zapomněla ve vlaku čepici. Žádná tragédie, stane se. Ale Kačce se to už dlouho nestalo.
Ovšem je tu jiná taková … nepěkná věc.
A to věc hodně častá.
Kačka má svůj postup, když má něco stihnout. Dlouhé roky bojuju s tím, abych jí pořád nepřipomínal, že to nestihne. Už jsem se to skoro naučil, ale přesto pořád ještě mrmlám, když vidím, že stihnout autobus už je záležitost na vlásku visící.
Nu a dneska jsem se vyznamenal. Nic neříkám o stíhání, jen nabádám k pomalému pospíchání neboť podle mého právě ten spěch vedl k té zapomenuté čepici včera.
Kačka na to, že byla v klidu a že se prostě nepodívala, jestli něco nezapomněla.
A já na to, že to bylo tím věčným posloucháním se sluchátky v uších.
"Jo, sluchátka, ty jsem si právě zapomněla," děla Kačka a vrátila se, aby si je vzala.
Rozloučili jsme se.
Za chvilku zvoní telefon: "Tak mi právě ten autobus ujel před nosem."
Čili tohle už tu dlouho nebylo: odvezl jsem Kačku na vlak.
Ovšem když tak o tom přemýšlím, za to zdržení vlastně můžu já.
Kdybych totiž Kačcde nepřipomněl ta sluchátka a ona se pro ně nevrátila …