WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jablečné hodinky

Před nějakým týdnem jsem po dlouhých letech přispěl do jedné síťové diskuze o chytrých hodinkách. Příspěvek zůstal bez reakce. Zřejmě bude příliš umírněný. Ovšem přihodilo se, že je u nás doma tak trochu k věci, poněvadž Kačka si propůjčené jablečné hodinky jen tak někam odložila, byly nalezeny a ona je nijak dál nesháněla, čímž nastala změna a máspravedliváHanička své bývalé hodinky Kačce odebrala a přidělila je Matějovi. A nastala ta změna.
Matěj má hodinky teprve třetí den a každý den večer předvádí, co všechno už s nimi umí a jednomu z toho jde hlava kolem. Platí s nimi kartou, ve škole kontroluje fotokopie popsané tabule z telefonu, ovládá prezentace v Keynote, včera večer hrál z telefonu přes AirPlay muziku z ústředního domácího zesilovače, kontroluje sportovní výkony, nechal si stáhnout aplikaci pro lezení na stěně, prochází si rozvrh a úkoly z aplikace pro studenty, kterou jsem mu před rokem doporučil do telefonu a … a … víc si nepamatuju, jelikož je toho tolik, že kdybych si to pamatovat měl, mám z toho hlavu jak pátrací balón.
Čímž docházím k tomu, že roli domácího IT geeka u nás začíná přebírat Matěj. Já totiž mám dojem, že ty vychytávky k životu tak nějak nepotřebuju. Mně stačej ty vobyčejný sportovní hodinky, o kterých píšu v té diskuzi. Ikdyž musím připustit, že ty jablečný hodinky jsou asi tisíckrát chytřejší, než ty moje.

jako pára nad hrncem

Ano, paralelní vesmír existuje. Toto tvrzení lze podložit mnoha zápisy zde na woleschku. V minulosti jsem si tu zapisoval příhody s ponožkami, které se někam ztrácejí a jejich opakovaným náhlým mizením a nenadálým objevováním jsem exaktní vědeckou metodou, která vyžaduje právě opakovatelnost jevu, doložil, že paralelní vesmír existovat musí. Kde jinde by ty liché ponožky taky byly, že ano?
V poslední době se ovšem stává, že mizejí celé páry, což je úkaz nový a se kterým teorie paralelního vesmíru dosud nepočítala. Zatím bylo jasné, že pohyb mezi vesmíry zajišťuje párová nevyváženost stavu ponožek v jednom či druhém vesmíru. Vždycky jedna zůstala a druhá zmizela. Následně se pak ta druhá objevila a jiná zmizela. Věčný koloběh lichých ponožek teď byl narušen mizením celých párů.
Musím přiznat, že se napňují mé obavy z vysvětlení docela všedního. Nehledě totiž na to, že si Matěj oblíbil matemetiku a fyziku, vyhledává si všelijaké články o vědě a hloubá v knihách Stephana Hawkinga včetně té, kterou si koupil před čtrnácti dny v Greenwichi v Londýně o černých dírách a přelouskal jí za pár dní, tak nehledě na tyto skutečnosti má ponožky stejné velikosti jako já. A taky černý.
Pozorný čtenář již vycítil, že se tato záhada párových ponožek blíží svému prostému vysvětlení. Ano. Moje ponožky v párech nemizí, jak bylo dosud zvykem, po jednotlivých kusech v paralelním vesmíru, ale pěkně v celých párech v Matějově šuplíku. Čímž sice teorie paralelního vesmíru narušena není, ale já mám najednou lichých ponožek furt stejně a páry mi mizej jako pára nad hrncem.
Nastal chaos.
Nelíbí se to ani Cyrdě a tak dneska ráno vyjádřila svůj názor na ponožky tím, že jednu z těch Matějových popadla a deponovala jí ve své misce s vodou. Protože tam neodnesla obě, je evidentní, že i Cyria trvá na existenci paralelního vesmíru, od kterého očekává, že si tu druhou, nenamočenou ponožku přitáhne podle všech pravidel do svého prostoru a nevydá ji dřív, než nastane čas.

stačí, že krasopíše

Včera jsem si tu mezi řádky zaznamenal, že Kačka na mně vymámila nové plnicí pero. Ono to vlastně ani nebylo moc velké mámení, protože k tomu obchodu jsem tak nějak volně směřoval a ani jsem nemohl očekávat jiný průběh. Já mám holt pro plnicí pera takovou nějakou slabost. V dávných dobách jsem se přehraboval dědečkovi v šuplíku a prohlížel si pera tam uložená, ve škole jsem používal plnicí pero běžně a pak, když se mi nějak do ruky plnicí pero dostalo, byl to vždycky důvod si s ním pohrát a něco napsat.
Pan prodavač a možná i majitel obchodu nám to v neděli potvrzoval a popisoval i případ léčivých účinků psaní perem, neboť prý k nim do krámu chodí s rodiči jeden kluk, který míval potíže se soustředěním a psaním a vůbec. A od té doby, co si sám vybral pero, začal s ním psát a cvičení ve psaní mu přineslo i vyřešení některých potíží. Dá se tomu věřit. Psaní není jen tak a pomalu se zapomíná. O umění krasopisu nemluvě. Dědeček si psával taky deník a jeho písmo bylo celou dobu málem krasopisné. Holt za Rakouska se ten krasopis učil a mělo to něco do sebe.
No a tak Kačenka začala psát plnicím perem s kaligrafickým hrotem. No to vám je nádhera. Kde k tomu přišla, vážně nemám nejmenší ponětí. Ale jen to pero vzala do ruky, už jí šla krásná písmenka, jako by je tak psala odjakživa. Hned jsem vytáhl z knihovny knížku se vzory kaligrafických písem. Začali jsme zkoušet, kdo to dokáže nejlíp. Matěj škrábe - tam se nedá nic očekávat. To má po mně. Taky mi to nejde. Oba sice máme plnicí pera v oblibě, ale to bude asi proto, že to jsou takové hezké strojky, ale psát krasopisem, to je potíž. Ovšem Kačenka - ta úplně maluje.
Tak si říkám, že to stálo za to, ta nedělní procházka. Teď ještě dát tomu písmu nějaký obsah a máme doma začínající spisovatelku.
No, nebudeme předbíhat. Zatím stačí, že krasopíše.

paní učitelka ví svý

Ať už se škola odkládá, jak chce, jednou začít musí a dva týdny odložený začátek školy začal i Matějovi. Kačka už poctivě ty dva týdny do školy chodí. Matěj měl včera středoškolskou premiéru. Nu a tak ve velké pohodě beze spěchu měli jen první dvě hodiny, dneska prý taky jen čtyři a tak volám odpoledne, kde že je.
"Jsem s maminkou na obědě a chtěl jsem ti volat, jestli mě odvezeš po obědě domů?"
"Jo ták, pán si volá taxíka. A vyhovovala by ti limuzína nebo by sis přál kabriolet?"
"No, asi mi bude muset stačit tvoje auto."
"Dyž neni nic lepčího, že jo …?"
A tak jsme se dohodli, že až pojedu domů, vezmu Matěje s sebou. Přišel a že prý si zítra musí zařídit obědy až támhle někde ve vzdálené jídelně. Ve škole prý nevaří, jen vydávají obědy.
"A proč ne dneska?"
"No protože nevím, kde to je."
"Voni vám nic neřekli?"
"No, že je to jídelna Štefánikova … a já nevím, kde to je."
"Dyť jsi po ní dneska minimálně dvakrát jel tramvají!"
"… aha …"
Vytisk' jsem mu přihlášku, tu si vyplnil a já Matěje poslal, ať si to jde vyřídit. Dal jsem mu peníze na obědy a vyběh' hned. A vyběh' bez přihlášky. Musel jsem na něj z balkónu řičet přes dvě ulice.
Když se vrátil z jídelny, pravil, že je to všechno hotový a šlo to hladce.
Domů jsme přijeli tak nějak normálně a za chvíli volá Kačka. Že potřebuje zachránit, že nevěděla, odkud jede ze Zvole tan autobus a že jí ujel a že nestíhá tu hodinu zpěvu ve Vraném, tak jestli …
"Jo, už pro tebe, Kačko, jedu."
Přijela z hodiny zpěvu a hned ve dveřích povídá:
"Já si v půlce cesty domů vzpomněla, že jsem si tam na hodině nechala klíče. A volala jsem paní učitelce a ta je tam dneska do sedmi. Tak jestli bys …"
"No … jo, jedem pro klíče."
Dojeli jsme do lidušky, klíče si vyzvedla a povídá:
"Paní učitelka říkala, že tě mám pozdravovat…"
"Chápu, paní učitelka ví svý."
A jeli jsme domů.
Byl to dobrej den. Zachraňoval jsem je jenom třikrát a taxikařil jenom jednou …

vánek a rašple

Když je vedro, je potřeba se ochlazovat, jak to jenom jde. Což ve vedru moc nejde. Vedro je i v noci, ale přeci jenom se to všechhno kapánek ochlazuje, tudíž nastává větrání. Větrání potřebuje prostor, tedy prostor otevřený a to nejen okna, ale i dveře. A to už se blížíme postrannímu efektu větrání.
Větráním se totiž vyměňuje nejen vzduch, ale i živočišstvo.
Konkrétně kočkeni.
Za normálních okolností je mezi postelí a Cyrdou překážka. Dveře. Při větrání se dveře otevírají a překážka mizí, zatím co Cyria vstupuje na scénu.
Probíhá to tak, že nejdříve spí na zemi na koberci. Pak spí taky na zemi na koberci, ale mně u hlavy. Nakonec spí u mě v posteli. V nohách. Tak, abych o ní nevěděl, což se víceméně daří, ovšem všeho do času. K ránu se protahuju a to dojde k interakci hmot. Prostě do tý chlupatý koule strčím nohu, čímž zjistím, že už je zas v mé posteli.
Po těch letech už Cyrda ví, že mejt mi hlavu ve štyry ráno je zakázáno, tedy vyčká alespoň do pěti.
A hned, jak jí nakopnu, vstane a pustí z uzdy své mycí vášně. Nejdřív umeje tu nohu, co jí tak nešetrně probudila. Nohu schovám. Přejde tedy o půlmetr výš a meje mi ruku. Když i tu schovám, jde mi mejt hlavu.
Zarazí se … aha, hlavu ne, to by mi pán vycinkal.
Otočí se, obejde celou postel, dvakrát, důkladně, a když nic nenajde, zvolí zcela nový přístup.
Dneska ráno mi vlezla pod peřinu a tu nohu na mytí si prostě našla a pokračovala v kočkení očistě. Jazyk má jak rašpli, dá se to vydržet jenom chvíl.
"No nic, Cyrdo, je půl šestý, jdeme vstávat."
"… mmmmrrrrrRRRRHHH! …"
"Jo, umytej už jsem dost. Dneska stačilo."
"… rrrrrrRRRRmmmm …"
Tak to by bylo.
Není nad ranní svěží vánek a kočkení rašpli.

každého porazí

Letos kalendář funguje naprosto bez zádrhelů. V pátek bylo vysvědčení, dneska je prvního července a prázdniny nastartovaly přímo vzorně. Žádný honičky, žádný spěchy, všechno v klídku a pohodě. Vedro je i v noci a tak jsme první prázdninový víkend strávili vskutku prázdninově.
Hrál se stolní tenis, kubb (to je švédská hra se špalíčky), ale hlavně jsme byli ve vodě. Kačka vymyslela turnal ve vodní pinkané, přes bazén jsem natáhl síť a plácali jsme míčem každý s každým. Většinou jsem prohrával, abych se moc nevytahoval, že jsem největší, ale když se do toho Matěj pustil s vážným cílem vyhrát za každou cenu, bylo to jako o život. A hrozně se vztekal, když to o bod prohrál. Kačka se taky mohla pomňouknout, když ten poslední míč zvorala. Jen máveseláHanička se radovala, jelikož jí každý promine, když se do toho pustí s takovým zápalem, že každého porazí. Ale ta radost, když vyhraje, ta za to stojí. Inu - jak píšu: prázdniny začaly!

Jo … a já si tak v tichosti dělám obrázky toho, co se na zahrádce šustne. Tu kos, tu žaba, tadyhle nějací ti motýli nebo čmelák.

kos_190629

zaba_190629

motyl1_190630

motyl2_190630

motyl3_190630

cmelak_190630

vzhůru na prázdniny

Ono to v těch nedávno minulých zápisech už je obsažené, ale mám takovej pocit, že by se tak nějak mělo shrnout.
Totiž: letošní zkouškový školní rok je u konce. Dneska dostanou Kačka i Matěj svá poslední vysvědčení a skončí svůj pobyt ve školách letošních aby od září vstoupili do škol nových. Matěj na gymnázium, Kačka do jiné základní školy do třídy s rozšířenou výukou. Oba se hrozně těší. Matěj proto, že se bude moci věnovat své vědě, Kačka proto, že se jí podařilo vypadnout z jámy lvové a bude v nové škole.
Oba přinesou samé jedničky. Jsou oba báječní a byl to skvělý školní rok. Já myslím, že ty jedničky jsou jenom jakýmsi postranním efektem. Důležitější je to, že se Kačka i Matěj naučili učit a že jim to vydrželo skoro dva školní roky. Ten letošní byl plný píle a vynikajících výsledků. Kačce navíc vynesl i dvě nové učebnice na prázdniny, protože musí zkontrolovat rozdíly v němčině, kterou asi probírali trochu jinak a taky musí pročíst učebnici chemie, jelikož tu Kačka neměla a v Břežanech bude muset na začátku ještě kapku přidat, aby to dohnala.
Nuže vzhůru na prázdniny! Letos budou dvojnásob zasloužené.

buditel

"Tati?"
"mmm … uuuuuhhhh?"
"Už je tři čtvrti na pět."
"uuuhhhh …. tos mě měl …. !!!! … Aha! ….děkuju."
A bylo to.
Zaspal jsem a Matěj mě probudil ještě včas, abychom stihli odjet v pět na straz k autobusu, kterým dneska odjíždějí do Lince na exkurzi. Stihli jsme to, všechno dopadlo, jak mělo. Jenom já zaspal. To už se mi dlouhý roky nestalo.
Ale jak jsem zaspal!
Budík nařízen na 4:00, spát jsem šel před devátou, všechno klapalo až do toho osudného zazvonění budíku.
Totiž: hned ve čtyři když budík zazvonil, jsem se probudil, budík zamáčk' a řekl jsem si ještě v polospánku - jo, jsou čtyři, to je v pohodě, mám ještě půldruhý hodiny. Vstávám v půl šestý. Matěj odjíždí, takže můžu klidně spát dál.
Jak jsem na tohle přišel, to vážně nevím. Jediná spekulace, která mě napadá je, že nedospalej mozek si řekl, že ještě potřebuje spát a tak mi podsunul zkratkovitou myšlenku, která obsahovala sice téměř všechny informace ke čtvrté hodině se vztahující, ale tu podstatnou záměrně vynechal. A to tu, že Matěje na ten sraz vezu já.
Naštěstí tenhle úmysl Matěj sám překazil a probudil mě včas.
Jak je vidět, někdy ani ten správně nastavenej budík nestačí a musí nastoupit živý buditel, kteréžto role se dnes ráno Matěj zhostil na výtečnou.

Kačo!

Je to dycky podezřelý, dyž nic neslyšíte, teda když slyšíte - takový to divný ticho. A stejně podezřelý je, dyž vidíte, že Kaččin telefon je furt na jednom místě, zatím co vám paní učitelka zpěvu z lidušky volá, že jak už mají všechno hotovo, tak Kačku pustila dřív domů. A úplně nejvíc nejdivnější je, dyž ten autobus domů už dávno odjel a ten telefon je furt na jednom místě a Kačka ho nebere.
Je jasný, že nastala situace.
Volám tedy několikrát za sebou Kačce. Bez výsledku. Asi tak na pátý pokus to zvedne.
"Kačko, proč jsi nechala ujet ten autobus?"
"No, von měl, tatínku, zpoždění a … a já jsem si zapomněla někde telefon….", téměř plačtivě odpovídá Kačka.
"A z čeho mi to tedy odpovídáš?"
"No z hodinek …"
"Aha. Tak jsi někde blízko toho telefonu. Já ho vidím někde ve škole. Musíš pořádně hledat. Já ti na něj pošlu zvuk. Bude pípat."
A tak Kačka hledala a já pípal na telefon. No, nešlo to. Kačka nešikovně hledala a tak si říkám, že když už stejně musím odjet do města, odjedu dřív a Kačce s tím hledáním pomůžu. V půlce cesty do Vraného Kačka volá, že už telefon má.
"To je prima. A jak jsi ho našla?"
"No von byl v jiný učebně a já jsem si na něj zavolala přes fejstajm video a … pak jsem se slyšela a …"
"A to je dobře, žes' ho našla. Tak teď holt musíš počkat až na ten další autobus. Já jedu do města."
"A to bys mě, tatínku , neodvez domů, když už jsi skoro tady ….?"
"Kačo!"
"No jo, no jo, já vím … já pojedu autobusem."
"Jeď!"
A já taky jel. Do toho města.

řev z Albionu

Letošní rok školní byl rokem zkouškovým. Všechny děje byly podřízeny nějakým přípravám na nějaké přijímací zkoušky. Na konci dubna jsem si tu zapisoval, že Matěj dosáhl toho, co si přál a teď po zkouškách už jen užívá posledních týdnů ve škole na poloviční plyn.
Ovšem Kačka, ta to měla složitější.
Přípravu prováděla s menší intenzitou než Matěj a tudíž zkoušky sice udělala, ale přijata nebyla, protože jiní uchazeči ty zkoušky udělali líp. Měli jsme pro tuto variantu, kterou jsme tak trochu předvídali, plán B. Totiž přestup ze školy z Vraného, kde se ta třída opravdu nepovedla, do třídy s rozšířenou výukou, do Břežan. Jenomže to není jen tak. I do Břežan Kačka musela dělat zkoušky. Je to holt výběrová třída a učí se tam víc, tudíž je potřeba víc umět, když se tam člověk hlásí.
A tak se Kačka učila dál.
Zkoušky byly až první týden v červnu. A teď jsme čtrnáct dní čekali na výsledky. Bylo to napínavé o to víc, že Kačka dělala tajuplnou a neřekla nám, které pořadové číslo při zkouškách dostala, jelikož prý si tu zprávu chce nejdřív zažít sama a teprve potom nám oznámí, jestli jo nebo ne.
Tož jsme čekali.
A Kačka odjela na školní výlet do Anglie a stále jsme čekali.
Až v pátek, to byli zrovna někde v Londýně, jsme dostali mail: …zasíláme výsledky doplňujícího přijímacího řízení do budoucího 8. ročníku: přijati: registrační čísla 6; 5; 8; 3; nepřijati: registrační čísla: 1; 4; 7; 2. Tak a jsme zase nic nevěděli. Co naplat, poslal jsem po telefonu Kačce zprávu se stejným obsahem a hned jí volám do toho Albionu.
Jen to cvaklo, ozval se strašlivý řev. Řev z Albionu.
Když tomu začalo být trošičku rozumět, moh' jsem rozpoznat slova …"tatínku, já mám pěěěětkuuuuu!!!!" …
"Ale já ti, Kačko, nerozumím, hrozně řveš."
"Já mám pětku! Já jsem pětka! Já jsem přijatá!…."
"To je skvělý, to mám velikou radost, Kačko, já ti dám k telefonu maminku, jo?"
"Jo. Pětkáááá! Prřijatáááááá!!!!!….", křičelo to dál z telefonu a máusměvaváHanička si s Kačkou po telefonu taky užívala tu radost.
Ufff… byl to náročnej zkouškovej rok.
Ale ten řev z Albionu za to stál.

to víš, že přijdu

"Tatínku, přijedeš na ten koncert?" ptala se včera Kačka.
"To víš, že přijdu."
"A kdy?"
"No až začne."
"A nepřijedeš dřív?"
"A měl bych?"
"No já jsem si zapomněla správný boty a … a potřebuju zase zachránit."
"Jo, já ti je přivezu."
Boty jsem přivezl včas a šel do kostela podívat se na zkoušku před koncertem.
"Bude dneska Kačka i hrát?" ptala se paní ředitelka v kostele a hned pokračovala: "Ona si to po zkoušce se sborem nezkusila přehrát, a tak nevím, jestli … a tady jsem jí přinesla noty, v pátek si je zapomněla."
"Aha. Tak to vím, to jsme včera probírali."
"A nemám ji radši z programu vyškrtnout?"
"Když si to nezkusila, tak snad radši jo."
Kačka před koncertem přišla do kostela zpátky až těsně před začátkem.
"Kačko, tys to zase zvorala, ty sis to nevyzkoušela…."
"No já jsem …"
"Tady máš ty noty a dneska budeš jen zpívat …"
To už jí to vysvětlovala paní ředitelka a já se do toho dál nepletl. Po koncertě jsem na Kačku počkal před Liduškou, až si sbalí věci. Jedeme domů a volá paní učitelka. Vezmu to a rovnou povídám do telefonu:
"Tak co jsme zapomněli?"
"Klíče a hřeben …"
"Děkuju, už to otáčím a jedeme zpátky."
"Kačko!"
"No, já jsem …"
"Ach jo."
Vyzvedli jsme klíče a hřeben a napodruhé už bez otáčení dojeli domů.
Večer znovu volá paní učitelka: "Ještě jsou tu boty …. má Kačka boty?"
"Tentokrát to výjimečně nejsou Kačky boty. Má je doma. Děkuju za zavolání. Bude to jinej hříšník."
"Jo, já jsem jedny velký ztráty a nálezy, ale on se určitě někdo ozve. Tak hezký večer."
Rozloučil jsem se s paní učitelkou a přál jsem si rozloučit i s tou Kaččinou zapomnětlivostí.
Ale to nepůjde tak snadno.
Zatím nezbývá než plnit roli zachránce.

film pro pamětníky

Filmy pro pamětníky byly za mého mládí ty filmy s Burianem nebo s Novým a Gollovou. Byly staré tak +/- 35 - 40 let nebo víc. Takže dneska by měly být tyhle pamětnické filmy taky tak staré. Tudíž jsme si včera pustili pětatřicet let starej film pro pamětníky. Terminátora. No jo. Na podzim má bejt novej a tak je potřeba osvěžit tu pamětnickou paměť a mládeži přiblížit, jak se točily filmy, když eště nebyly počítače.
Matěj se díval a už během filmu něco brblal. A po skončení to začalo:
Kolik prej tam bylo časovejch smyček a čí je teda vlastně kdo syn a kdo je teda John Connor a kdo Kyle a …
"To je přece jednoduchý. Namaluj si to. Časová osa je tam jenom jedna a smyčka taky. Nejdřív je tu Sára a …"
"Ne, tak to není. Tam jsou nejmíň dvě časový smyčky. Možná tři. Dyť někde musel žít nejřív Kyle, aby se moh' vrátit v čase a potom …"
"Ale houby. Furt je to jedna smyčka. Nic složitýho na tom není."
"Já si to jdu namalovat!"
Matěj za chvíli přišel s papírem.
"No ale tak to není. To máš špatně."
"Jak to!?"
"Protože Kyle se narodil až dlouho po Johnovi a …"
"A jak se teda moh' John narodit, když byl Kyle jeho otec, ale narodil se až po něm. Tam je další smyčka!"
"Není, Matěji. On se prostrě jenom vrátil v čase před datum svýho narození. To je normální. Tedy ve sci-fi."
"Ale tím přeci musel ovlivnit budoucnost a ta se musela změnit."
"No samozřejmě. On už žil v tý změněný budoucnosti. Kdyby se nevrátil, John by se nenarodil a v Cyberdyne Systems by nenašli čip z Terminátora a nevznikl by Skynet a nebyla by válka proti strojům a …"
"No tak vidiš, že je tam víc smyček!"
"Ale to je přeci furt ta jedna!"
"Ale … já si to musím ještě nakreslit."
A Matěj šel studovat efekt motýlích křídel v časových smyčkách.
Inu film pro pamětníky.
To by se Kristiánovi stát nemohlo.

zelený cedulky

Co je psáno, to je dáno. Říkalo se. Jak je to teď, toť otázka. Skoro mám pocit, že dáno je to v každým okamžiku jinak ať už je psáno cokoliv a hlavně každý sobě sám. Ale knížky se píšou pořád a vyhlášek máme, že by se z nich daly postavit nový Krkonoše. Čímž je jasné, že slovo psané je pořád tak nějak mezi námi a psanou informaci pořád bereme jako výchozí pro studium i předávání myšlenek a bumášek.
Zrovna dneska kolem půlnoci mi psala mápracovitáHanička, že potřebuje tu psanou informaci, co má zaznamenanou na tý velký roli v pracovně. Tak jestli bych jí to nevyfotil a neposlal hned ráno. Inu, proč by ne. Hned jak vstanu …
Hned jak jsem vstal, udělal jsem si kafe a šel fotit tu plachtu.
"… a nehejbej s těma zelenejma lepíkama, co tam jsou přilepený …" bylo hned na konci zprávy.
A hned na začátku zevnitř sbalené role jeden lepík vypad'.
No tak to bysme měli. Kam asi tak patří? … tuhle by tak nějak esteticky mohl sedět … šup tam s ním.
Plachtu s pavoukem vývojového diagramu jsem pečlivě vyfotil a odeslal. Ovšem ten lepík, co vypad' a je teď jinde, to nevím.
Co když je teď psáno něco jiného? Co když to celé najednou zásadně změní význam?
Řecká mise zamíří do slepé uličky, Athény budou v troskách, Parthenon se definitivně rozpadne ….
Ale kdeže, nic takovýho. MápracovitáHanička to má všechno v hlavě. Ona jim tam snadno vysvětlí, že jsem to zvoral já a ta zelená cedulka patří úplně jinam. Já že tomu vůbec nerozumím.
A bude mít pravdu. Kdepak já a zelený cedulky.

pěknej den v Athénách

Jízdní řády už naštěstí nejsou to, co bývaly. Tím mám na mysli tu papírovou cihlu, která se četla naležato a člověk musel mít vyšší dívčí, aby v ní našel jak se dostane z Ouholiček do Počápel. Teď to spletité vyhledáváníní udělá za cestujícího aplikace v chytrém telefonu a na něm je jenom to, aby se rozhodl, kdy pojede a případadně kudy to vezme. A protože svět je čím dál menší, může si našinec vybírat vlaky, autobusy parníky nebo letadla po celém světě.
A vybírá si.
MápracovitáHanička odletěla do Athén. Mají tam jakési konzultace s místní pobočkou. Včera jsem jí vezl na letiště. Samozřejmě se to neobešlo bez drobného nedorozumění, neboť v neděli se ptala, jestli ji v šest v pondělí odvezu, což jsem slíbil. Poté se mě večer ptala, jestli počítám s tím, že budeme brzy vstávat, což jsem nepotvrdil. Naopak jsem se divil, proč bych měl v šest vstávat, když to tak akorát přijde, že přijedu z města a tam obvykle nespím a ani nevstávám.
"V šest ráno! Dyť jsem ti poslala všechny letenky."
"No … neposlala a tak nějak vyplynulo, že je to v šest odpoledne …"
Dobře to dopadlo, vstali jsme, k letadlu jsme dojeli, pac a pusu a šťastný let."
"Ale pořád jsi mi neposlala ty letenky. Nevím, kdy mám pro tebe přijet," psal jsem zprávu ještě před odletem.
"Dyť už to píšu čtrnáct dní. Máš to v kalendáři. Ve čtvrtek přiletím."
"A mohla bys mi tedy poslat kopii tý letenky?"
MápečliváHanička měla samozřejmě všechny letenky s sebou a tak mi konečně kopii poslala. Ty chytrý telefóny fungujou na tyhle věci bezvadně.
Čtu si přílet, abych věděl, kdy mám jet na letiště. Jo, tak nějak jsem s tím počítal. Navečer dvacátýhočtvrtýho ve čtvrtek … Počkat! Dvacátýhočtvrtýho je pátek!
"Víš, že máš letenku na pátek?" volám bleskem zpátky.
"Cože?"
"Na pátek tady píšou."
"Co?! … Já ti zavolám zpátky."
A volala.
"To jsem teda Milka, fakt je to na pátek."
"No tak si tam uděláš aspoň pěknej den, v těch Athénách …"
A bylo.
Jízdní řády fungujou bezvadně, vyberete si, co chcete … jen se musíte trefit na správný místo a ve správnej čas. Ten výběr holt už je na vás.

ale já ...

Je to zrovna nějakých jedenáct let, co jsem si tu zapsal zmínku o dědečkově bábovce osolené 50ti gramy soli, což byla jednak tisková chyba v kuchařce a taky chyba moje, že jsem neposlechl moušikovnouHaničku, když mi napovídala, že padesát gramů je moc. Bábovku jsem upekl z těsta tak osoleného, že šla rovnou do koše. Od tý doby to mám přišitý a občas tu historku vytáhnu.
Včera k tomu zase byla příležitost.
Kačenka si přála, abych přivezl ten Krtkův dort. Tu krabici, co už je v ní všechno namícháno a stačí to jen zadělat do těsta, upéct a máte dort. Co bych pro Kačku neudělal, že. Krabici jsem dovezl, banány k tomu přikoupil (ono to totiž potřebuje ještě banány a půl litru šlehačky), na šlehačku nepomyslel a Kačka se pustila do pečení.
Zrovna mi volal Ondřej a tak jsem Kačku sledoval jen jedním okem a mával na ní rukou, ať ještě počká, že to do pekáče dát takhle nemůže.
Hned poté, co jsem domával a dovolal, povídám:
"Kačko, to máš strašně řídký, to úplně teče. To se neupeče."
"No já vím. Já tam dala trochu víc mlíka."
"Proč? Vždyť je to všechno přesně popsaný. To jsem podle toho návodu zvlád' i já."
"No jo. Ale Matěj mi řekl, že to je sedmsetpadesát mililitrů a tak jsem to tam nalila."
"To jsou tři čtvrti litru mlíka! To je určitě moc. Aspoň tak třikrát tolik, řekl bych."
"Ale já …"
Kačka hrozně často používá alejá jako argument. Tak jsem to nechal plavat a radil jsem, jak má vymazat pekáč a vysypat ho moukou.
Stalo se a těsto bylo v troubě.
"Tak ukaž. Kolik tam toho mlíka mělo bejt?"
"Tady píšou, tatínku, 75ml…"
"Sedmdesátpět? A tys tam nalila sedmsetpadesát?"
"Ale já …"
"Kačko. Tady píšou šest lžic. To by musely bejt lžíce velký jak naběračka. Dyť to je desetkrát tolik."
"No … je … ale já …"
"To je úplně stejný jako když já jsem osolil tu dědečkovu bábovku desetkrát víc, než je potřeba. Tu jsme vyhodili."
"No jo … já …"
"No nic, nic. Uvidíme, co se stane."
"Ale já … tam … přidala … eště trochu mouky … tak snad …"
"Však se ukáže."
A ukázalo se. Těsto se upeklo a na první ochutnání to je poživatelný. Dneska čeká Kačku výroba té náplně ze šlehačky a banánů.
Uvidíme, co na to ten krtek, když je to jeho dort. Zatím se zdá, že na rozdíl od mé dědečkovy bábovky to Kačce vyjde.

skončilo modrý období ...

Jak jsem si tu v pátek zapsal, robotika je teď v kurzu. Nejen ve světě, ale i u nás doma. Matěj zkoumá, jak přikázat robotovi, aby jel a pak se otočil a při tom sebral kuličku a jinde ji odložil.
Zájem o základy programování mají ovšem svůj počátek v zájmu o počítačové technologie, najmě pak o jejich speciální vlastnosti jako je kódování.
Nejde ani tak o prolomení Enigmy, ale o obyčejný kód rodičovské ochrany amezující použití elektroniky na určitou dobu denně. Použil jsem tenhle nástroj u vědomí, že nemám vládu nad vší elektronikou. Spokojil jsem se s tou nejčastěji používanou, tedy s telefonem. A ukázalo se, že to byla dobrá volba. Před nědávným časem si totiž Kačka postěžovala, že ve srovnání s Matějem má ona spoustu nevýhod a kromě jiného i tu, že ona svůj telefon má jenom na jeden a půl hodiny denně a Matěj že ne, že si ho může používat kdy chce, protože zná kód.
Inu, zamyslel jsem se, kdy mi Matěj koukal přes rameno při zadávání kódu, ale nevzpomněl jsem si, nicméně jsem připustil, že asi nebude těžké při dlouhodobé a cílevědomé špionážní činnosti ten kód vysledovat. Tož to zkusíme jinak. Změním Matějovi čas a podmínky použití telefonu a uvidíme.
Viděli jsme, totiž viděl jsem ještě týž den odpoledne.
Nastavení někdo záhadně znovu změnil a omezení zrušil v Matějův prospěch. Vida ho, kluka šikovnýho.
Tak to vezmeme jinak. Změníme kód.
To už zafungovalo. Týden žádná další změna. Až přišel Matěj za školy, abych mu prodloužil u některých aplikací dobu použití. Že si píše ve škole poznámky a že mu to najenou vypršelo
o půlhodinu dřív, než normálně.
"No jo. Jsem ti to omezil, protože jsem zjistil, že se v tom někdo hrabal a omezení rušil."
"No … já jsem si to upravil …"
"Ale? Ty znáš kód?"
"No …"
"Tos' mi někdy koukal přes rameno, že jo?"
"Ne, to nekoukal. Já jsem bluehacker!"
"Co to?"
"Já jsem si totiž našel prográmek, kterej umí heknout heslo a vono se to povedlo. A to uměj bluehackeři."
"No to je dobrý, takže teď to ten prográmek poslal někam do světa v všichni vědí kód uzamčení rodičovskýho zámku …"
"To ne … já to chtěl jen zkusit a
…"
"A tak jsi to zkusil. Poznámkovej blok máš vyjmutej z omezení spolu s dalšíma aplikacema do školy. A je tam novej kód."
"No já vim …"
"A ten už se ti nepodařilo odhalit?"
"Ne …"
A tak nám skončilo období modrýho hackerství.
Nahradila ho ta robotika.
Alespoň prozatím.

správnej intelektuál

Obchody se pomalu mění na výdejny. Ba dokonce jsem cosi zalsechl o automobilkách, které zvažují on-line prodej vozů, které pak budou vydávány na současných prodejnách. Tam už se tedy nebude prodávat, ale vydávat. Prodej se přesune na síť a na server automobilky. Úplně stejně jako je to teď se vším ostatním zbožím. Už i rohlíky vám přivezou až domů - třeba zrovna ta služba Rohlík.
Tudíž jsem si uvykl kupovat na síti a vyzvedávat ve výdejnách. Mám jednu poblíž kanceláře. Tam mám statisticky nejfrekventovanější návštěvnost, což jsem podpořil i v úterý, když jsem vezl Kačku z nádraží domů.
"Uděláme jenom takovou smyčku. Vyjedeme z tunelu, vyzvedneme zásilku a pojedeme dom, jó, Kačko?"
"Ale jo."
Zaparkoval jsem na Arbesáku pár metrů od výdejny a Kačka na mě čekala.
"To jsem ráda, že ses už vrátil."
"Copak? Snad ses tu těch pár minut nebála?"
"No … bála … jsi nezamk' auto."
"Však jsi tu ty."
"No, právě."
"Jak právě? Hlídalas' pčeci, takže jsme se nemuseli bát."
"No jo, ale co kdyby sem přišel třeba nějakej zloděj?"
"Tak bys ho odehnala."
"A to je právě to! Jak?!"
"No … jak …."
"Já jsem si to představovala a vymyslela jsem, že bych ho praštila knihou ….!"
"Lepší by bylo křičet o pomoc."
"Ale já bych ho radši praštila. Tou knihou."
"No, naštěstí žádnej zloděj nepřišel a tak jsi ho nemusela praštit."
"Jo, to je lepší."
Shodli jsme se a jeli domů.
Bez zloděje, ale zato se statečnou Kačkou, která má na zloděje nachystanou knihu … inu jako správnej intelektuál.

vo co duchovi de

Nějak mě upoutala duchařská hra. Je to takové hádání, kdo je pachatelem velmi dávného činu v šlechtickém sídle, kde se objevuje duch. V té hře někdo hraje právě toho ducha a ostatní jsou média a z ducha tahají rozumy. Jenomže znáte to: duch. Copak má duch rozum? Duch má tak akorát vize a to ještě dost nejasné. Tudíž nic rozumného z něj nevypadne. Jenom jakési snové představy a na médiích už je jenom ten výklad snů.
Je to takové mysteriózní, jak ostatně napovídá i název té hry a tudíž jsem si řekl, že když jsou ty čarodějnice, zahrajeme si strašidelnou hru. Zcela vyjímečně jsem si vzal návod a učil se pravidla. Normálně to u nás dělá máhraváHanička, ale tentokrát jsem se úlohy průkopníka a ducha zhostil já.
A to byla ta potíž.
MánedočkaváHanička pospíchala, pobízela a netrpělivě očekávala další krok. Jenomže já jako duch musel nejen kontrolovat pravidla, jestli to všechno dělám správně, ale taky hledat ve vizích ty záchytné body, které pomohou mým médiím uhodnout, vo co mi jako duchovi de. No vleklo se to strašlivě, přímo mysteriózně. Po první hře bylo prohlášeno, že je to děsně nudný a pomalý a že to nebyl úplně dobrej nápad, tohleto Mysterium.
Ale protože Kačku jsem musel ještě navečer odvézt na zkoušku sboru, řekli jsme si, že až jí přivezu zpátky, zahrajeme si to ještě jednou. Aby si tu nudu taky zažila, kdž o ní přišla. Třeba to podruhé už taková nuda nebude.
Ducha se tentokrát ujal Matěj. A ejhle. Už se to neučil, měl to nachystané z první hry. Nebyli jsme na ducha jen dva, ale tři. A pravidla už jsme znali. To všechno dohromady způsobilo, že jsme se najednou začali bavit a hra začala být zajímavá. A tak jsme si zahráli znovu a pak ještě jednou.
Jo, dobrý to je. Duchem pak byla i mášikovnáHanička i Kačka.
Užili jsme si toho duchaření všichni a vůbec nevadilo, že už bylo prvního máje.

nevyšlo to o jedno místo

Čekání bývá vždycky napínavé. My jsme byli napínáni něco přes týden.
Matěj i Kačka věnovali většinu školního roku přípravě na přijímací zkoušky. Kačka byla v roli mladšího, který si to bude zkoušet poprvé a kdyby to nevyšlo, má za dva roky ještě jeden pokus. Matěj byl v pozici daleko horší, protože tomu už to jednou nevyšlo a teď měl šanci poslední. Tedy ono nikdy není všechno úplně poslední a jsou možnosti nápravy, ale to už je nastavované trápení a je pochopitelně daleko lepší, když to vyjde v řádném termínu. Podle toho vypadala i ta příprava. Matějovi došlo, že teď už opravdu musí a Kačce to v průběhu školního roku teprve pomalu docházelo. Ovšem v závěru se oba snažili na plný výkon.
Od neděle do pondělí jsme vyhlíželi informace na stránkách škol a včera večer už to bylo definitivní.
Kačka zkoušky udělala, ale nebyla mezi prvními. Umístila se na obou školách v první třetině zájemců a to nestačilo na přijetí. Nevadí. Matějovi to napoprvé taky nevyšlo a teď má Kačka alespoň představu o tom, jak to vypadá a jak moc je potřeba se připravovat.
Matěj už měl v neděli jasno. Přijali ho. Jenomže na školu, kterou si vybral jako druhou v pořadí. To napětí se stupňovalo, protože ta "jeho" škola se zveřejněním výsledků velmi otálela. Je pravda, že čas mají školy do dnešního dne, ale ostatní školy už své výsledky zveřejnily. A Matěj by velice chtěl tam, kde si to oblíbil. V napětí jsme čekali až do včerejšího večera.
Čekali jsme, zda to dopadne tak, jak si Matěj spočítal: podle kritérií, získaných bodů a výsledků z minulého roku odvodil, že by mohl skončit na sedmnáctém místě. Nevyšlo mu to. O jedno místo. Skončil šestnáctý.
Přijat na Gymnázium Christiana Dopplera, kam si přál jít studovat matematiku a fyziku.
Nu, radost byla veliká. Bude to Doppler!

Matěj na hradě

Nemám rád ty řeči o dětech, jak stárnou, zatím co rodiče ne. Ovšem jako rodič vím, že to stárnutí se děje každým okamžikem a těch okamžiků pořád jen přibývá. Na druhou stranu, tedy k ubývání, se to ne a ne přehoupnout. Ovšem pokud bychom ten náš věk porovnávali se stářím vesmíru …
Já vim, zase ty řeči.
Má to svůj důvod.
Matějovi je dneska patnáct, Kačce bude za rok a Jurášovi ten samý rok třicet. Nějak se to celé přesunulo z dětství do dospělosti, aniž bych sem tahal to stáří toho vesmíru.
Prohlížíme si obrázky a filmečky. Jsou na nich veselé děti, veselé zážitky. Žádní mračouni.
Ne snad, že bychom se na sebe někdy nemračili, ale při pořizování záznamů trvám na tom, že se musíme tvářit vesele. A má to něco do sebe.
Když se člověk dívá zpátky na to, co jsme společně prožili, jsou to jen samé hezké vzpomínky na báječné děti, na úžasnou rodinu.
Nu a když už jsem u toho vzpomínání, tuhle je první záznam Matějových kroků.
Své první samostatné krůčky v životě udělal na nádvoří Pražského hradu 2. ledna 2005, čímž jistě vykročil ke skvělé kariéře.

Matej na hrade

je to roztomilý

Nějak se to zrovna schumelilo a mě napadlo podívat se do archivu. Tentokrát do archivu s rodinnými filmečky. Při zpětném pohledu mi přijde úsměvné pořízení si DV kamery, která sice tenkrát uměla tvořit záznam už digitálně, ale kvalita se rozhodně nedá srovnat s kamerou malinkatého nahrávacího zařízení o pár let mladšího a už vůbec ne s kamerou telefonů novější generace natož pak se současným 4k rozlišením. Inu - ty technologie popisované nedávno se mění tak rychle, že to někdy člověk ani nestíhá sledovat. Ale nahrávky pořád existují, čili je možné se vykvajznout na technologie a místo marného sledování jejich vývoje sledovat to, co díky nim bylo zaznamenáno a kvalitu vzal čert. Jde přeci o ten obsah, že.
Pochopitelně jde pouze o rodinné vzpomínky, které mouhou zajímat právě jen rodinu. Ovšem proto přece vznikly, že ano.
A tak jsme včera díky starým záznamům odhalili, že …
"Matěji, pojď se podívat, tady zrovna tatínek našel film z Mikuláše."
"Nejdu."
"Proč, vždyť je to roztomilý."
"Není."
"Mně to roztomilý připadá. Zrovna tady říkáte s Kačkou básničky."
"Jo, básničky. Ale já se hrozně bál!"
"Bál?"
"Jo!"
"Neříkej?"
"Dycky!"
Tak a je to venku.
Mikuláše s čerty a andělem se Matěj bál!
Ono to ale zřejmě nebylo úpně na škodu a hlavně: ta nedočkavost, až už dostanou od anděla každý ten svůj košík a Kačka i Matěj se budou moci prohrabat všemi těmi dárečky. Takže s tím strachem to asi nebylo tak úplně tragický. Já si třeba všiml, že se sice oba styděli, ale hned, jak básničku řekli, dostali košík se sladkostmi a to důležité: nezapomněli poděkovat Mikulášovi.
Inu: Každý jsme to viděli po svém.
A teď - díky těm technologiím - to můžeme vidět znova. Je to vážně náramně roztomilý.

potřebujem přistavit

Když je sníh, měl bych si zapsat, že napad'. Tož píšu.
V pátek jako by se nechumelilo.
V sobotu jak by smet.
A v neděli to začalo.
Vlastně už v noci ze soboty na neděli sníh začal padat přesně podle předpovědi.
Ráno už bylo kolem deseti centimetrů napadáno a padalo celý den. Kolem poledního kapánek mrholilo, protože teplota byla nad nulou, ale odpoledne se voda zpátky změnila ve vločky. Sněhu napadlo nějakých dvacet centimetrů dohromady do dnešního rána. Báječná nadílka.
A protože materiál je třeba využít, dokud je, hrabal jsem před našima a nahrabal hromadu sněhu. Měl jsem štěstí, protože byla neděle ráno a nikdo nejezdil. Jenom pan Bernard s multikárou protahoval pluhem cestu. A to mi výrazně pomohlo tu nadílku shromáždit na jedno místo.
Ano, měl jsem důležitý cíl: u nás, jak napadne sněhu množství větší než malé, začneme stavět. V našem případě iglů. Už tu v minulosti mám nějaký ten obrázek, jak jsme stavěli a postavili. Je tu i historka o zavalených budovatelích, na kterou si dobře vzpomíná Matěj, jalikož on byl jedním ze zavalených poté, co jiný z kamarádů z ulice skočil na stavbu ve chvíli, kdy byli budovatelé uvnitř a provedl tak ukázkový zával.
Nic z toho se včera nekonalo.
Já s Matějem jsme navršili potřebnou hromadu sněhu, po obědě jsme šli s mouveselouHaničkou na procházku a když jsme se vraceli, bylo dílo v plném proudu. Kačka s Matějem byli už uvnitř a dolovali v hromadě sněhu jeskyni. Pustil jsem se do toho s nimi. Budování nám šlo od ruky a zanedlouho bylo iglů hotovo.
Soused, který zrovna vyšel na procházku s kočárkem, se ptal, zda si stavíme vejminek.
"Inu, stavíme. Děti už sou velký, tak potřebujem přistavit," odvětil jsem.
Tak tak. Iglů je letos dost velký na to, abychom se do něj vešli tři.
Tuhle je k tomu ilustrační obrázek:


iglu_190203

kam se nemusí

"A budeš na mě čekat nebo mám jet vlakem?", ptal se Matěj nečekaně v úterý odpoledne po telefonu.
"Neříkal jsi, že už tahle přípravka ve škole skončila?"
"Říkal. Tahle je ta poslední. Dneska. Do šesti."
"Aha. Tak to jo. V tom případě jeď vlakem a já pro tebe přijedu do Vraného."
"Tam jo, já si najdu, jak mi to jede."
Za chvíli přišla zpráva s podrobným jízdním řádem. Vlak přijížděl někdy před sedmou.
"A můžu se stavit ještě pro vodu u tebe v kanceláři?", volal Matěj znovu.
"Jasně. Jsem tu."
Vyzvedl si vodu a šel do školy na poslední dvě hodiny přípravky.
Za pět minut volá.
"A jsi ještě v kanceláři?"
"Pochopitelně, kde bych byl?"
"A můžeš mě vzít domů?"
"Domů? Teď? Když máš přípravku?"
"Nemám."
"Vždyť je poslední hodina …"
"Není."
"Ale tys říkal, že …"
"Jo, řikal, ale von mi pan školník vysvětlil, že to dneska není, že až příští týden. Že už to mám týden v mailu …"
"Aha …. Tak přiď."
No a takhle je to se vším. Maily se píšou, ale nečtou.
Pak se jezdí, kam se nemusí.

kdy už to bude

MápracovitáHanička děsně ráda čte, čímž si od té práce odpočívá, což je pro mě těžké pochopit, jelikož například třista stránek za večer já prostě nepřečetu a pokud bych musel, pak by to byla práce, od které bych si potřeboval odpočinout, ovšem nikoliv čtením.
Já mám možná jako odpočinek tohleto psaní deníku, jenomže pár řádek po ránu se s tlustou knížkou navečer nedá srovnat. Ovšem másečtěláHanička to srovnává. Tedy vlastně nesrovnává. Rovnou tvrdí, že mám napsat knížku, nejlépe psát knížky, aby měla co číst.
Tomu se nedá než oponovat, že ani robot nenapíše třista stránek za večer a kdybych měl psát stejně rychle, jako ona čte, musel bych psát rychlejc, než dejchám.
Jak je vidět, srovnávat se to vážně nedá, ale to ustavičné ponoukání mě přeci jen vrtá hlavou. Žádné strachy, provrtat si nenechám ani hlavu ani koleno. Jenomže občas mě něco napadne, pak se s tím svěřím, načež máveseláHanička praví, že jo prima nápad a proč to teda nenapíšu. No nejspíš proto, že psát neumím, odpovídám a je mi opáčeno, že psát umím, dyž píšu každej den deník. No jo, deník. Deník a knihu - to nejde srovnávat. Ale stejně mi to vrtá hlavou.
A tak si sepisuju nápady a postřehy a docela mě jedna myšlenka zaujala. No jo, myšlenka. To je málo. Jak z myšlenky udělat třista stránek. Na to musí bejt člověk spisovatel.
A to nejsem. Takže je to v klidu. Nikdo ode mě nečeká romány a já nemusím pátrat po tom, jak se píše kniha.
To jen mánetrpěliváHanička se furt ptá, kdy už to bude.

Matěj mi to přeloží

Od Matěje přišla zpráva: "Dal jsem to!"
Jistě, přišla už minulou středu a už jsme to i náležitě oslavili a měli všichni obrovitánskou radost, ale zápis jsem si pořád schovával na chvíli, až bude k dispozici originální certifikát. Jenomže ono to těm oficiálním místům trvá dlouho. Zřejmě proto, aby daly dostatečně najevo, jakou vážnost tahleta instituce má. Už i to, že zkoušky probíhaly v prosinci před Mikulášem a výsledky jsou k dispozici až za měsíc.
Inu, holt když to uznává celej svět, muší kolem toho bejt spousta cavyků, aby nemoh' vzniknout dojem, že to dá každej.
Nuže to čekání na certifikát se nedá vydržet a proto: Matěj s celou jejich třídou složili úspěšně zkoušky s Cambridge English. A mají tak v půlce deváté třídy složenou maturitu z angličtiny.
To je úžasný!
Můžu bejt pyšnej na to, jak mě Matěj pořád opravuje tu mojí angličtinu. Teď už na to má i papír s označením B2, zatím co já žádnej papír nemám, čímž vzniká celkem oprávněný dojem, že mě angličtinu vyučoval rudý bratr Vinnetou.
Já už s tím nějak vyžiju a kdyby bylo nějak nutně potřeba, Matěj mi to přeloží.
Hurá!