WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pohled na výlet

Pochopitelně to máme každej jinak. Já o nějakém sportování mluvit moc nemůžu a když udělám pár kroků, hned je z toho událost. Matěj tím shovívavě pohrdá z pozice dospívajícího velmi trénovaného sportovce. Tudíž je to vždycky o pohledu na věc.
V pátek jsme pohlíželi na svět z koloběžek.
Byl jsem zvědavý, jestli se tou mojí dá projet celý okruh kolem Břežan. Místy je to polní cesta a ta moje koloběžka je stavěná jen na upravené cesty. Do pole moc není. Nu, tak jsme to jeli vyzkoušet.
Čímž jsme objevili, že od altánu dolů k mostu přes dálnici právě dokončují cyklostezku a tudíž zmizí právě ten obávaný úsek polní cesty a bude vystaráno. Ostaní části okruhu jsou více či méně v pořádku a projedu i bez úprav.
Měl jsem radost, že to tak prima jde, jenomže do kopce už jsem funěl. On to tedy žádný kopec není, jen takový mírný svah z Písnice nahoru zpět do Hodkovic, ale přeci jen Písnice je z pohledu koloběžkáře nejníž a šlapat, tedy koloběžet se musí nahoru. No funěl jsem děsně. Matěj to strpěl a kroužil kolem a čekal
a vůbec dělal, jako že se projíždí. No jo, trénink má, to nemůžu říct.
Na okraji Písnice na tom kousku silnice, co nejde objet, jsme potkali vyjevenou kamrádku Lucku. Tedy ona vyjevená původně nebyla, jela prostě domů a vyjevila se, teprv když nás za volantem zahlídla. Že prý potkala dva mladíky na koloběžkách, psala pak zprávu. Ona umí lichotit.
Nu a závěr byl plánovaný na Kamínku, což je takovej uměle nasypanej kopec na východ u Břežan nahoře s výhledem. Tak ten Kamínek Matěj taky vyjel, jenom prý posledních pár metrů už ne. Já to nahoru vyšel pěšky, kdepak koloběžet. Nu, počasí se vydařilo, výhled byl a výlet taky byl. Jen právě pohled na ten výlet byl různej.
Já to měl jako prima objevovací desetikilometrovej výlet na koloběžkách. Matěj to komentoval jako normální krátkou projížďku, kterou dělá běžně každou chvíli.

200717

lacinej balíček

Lov komet je v plném proudu a bude mít ještě dlouhé pokračování. Ovšem jsou i lovy jiné. Například lovy všelijakých tvorů, potvor a vůbec prapodivných stvoření. Pochopitelně jde o hru. A to o hru karetní. O Magic. Už jsem si tu o tom psal, tedy o tom, jak mě tu hru Matěj učí.
Postoupili jsme do další úrovně.
A totiž do té, že si Matěj nějak nešikovně smíchal jeden balíček karet s jiným balíčkem karet, čímž se stalo, že se s tím, co měl v krabici nedalo moc hrát a tudíž jsme se dohodli, že mu půjčím jeden ze svých balíčků.
Koupil jsem si totiž dva. S tím prvním už jsme několikrát hráli a ten jsem mu půjčil.
Je to dobrý balíček. Dokonce jsem s ním i na začátku vyhrál (nebo se mi to jen zdálo?). Ať tak či tak, hráli jsme s balíčky, které Matěj před časem označil trochu s pohrdáním jako sice úplné, ke hře vhodné, ale jaksi "ve fabrice" sestavené a tudíž mající pro skutečného hráče pramalou cenu.
No a s tímhle mým balíčkem nepatrné ceny mě dvakrát porazil. Poprvé hned a podruhé po delší výměně, ale i tak jsme stačili otočit sotva tak deset kol.
Jo, holt takovej hráč když umí, tak na něj nemáte šanci.
Byť by měl do hry jenom váš vobyčejnej, lacinej balíček karet.

u ventilku

Tak jsme včera s Matějem zase řešili tu terminoligii. Předevčírem mu totiž ušel vzduch. Tedy z duše zadního kola a musel řešit, jak dostane večer domů kolo i sám sebe. Kamarád mu pomohl s dopravou a já s tou duší.
A zase jsme byli u těch termínů.
"Utiká to u ventilku," pravil Matěj, "prohlíželi jsme to."
Tak jsme tedy sundali plášť , nafoukli duši a já zkoumám duši u ventilku. Tam to bývá nejhorší a většinou to už spravit moc nejde. Ohýbám to, mačkám to, a nic. Žádná díra.
"Matěji, kde u ventilku? Já to nemůžu najít."
Matěj se na to zahleděl a už to měl: "No přece tady."
"Ale to není u ventilku, to je nejmíň dvacet centimetrů od ventilku."
"No je. Ale je to blíž k ventilku."
"Aha."
Poučen minulými událostmi už jsem nepoučoval.
Nakonec jsme našli díry dvě. Obě byly způsobeny špatným uložením duše v plášti. Nějak se to tam skříplo a přeskřípalo. Zalepili jsme díry obě a teď nezbývá, než čekat, jestli jsme lepili dobře a jestli tam nebyla ještě jiná díra, než ta u ventilku.

opravit nebo seřídit

Nevím, co přesně dělám špatně. Připouštím, že něco asi jo. Ale ať je to, co je to, těžko to napravit. Tudíž je poslední dobou složité se nějak rozumně dohodnout s Matějem. Vidím v něm hodně z modelu mého chování, ale ten největší problém je v modelu získaném od mé ženy.
Dá se to zkrátit: rád vysvětluji. Oni neradi poslouchají.
V mém mládí to bylo stejné. Dědeček vypravoval a většina jeho okolí se hned na začátku v lepším případě podívala vzájemně na sebe nebo do dálky a nechala dědečka vyprávět. V horším případě babička zasáhla a řekla: "Taťko, tos' už vyprávěl stokrát, tak teď toho nech a pojď k večeři…"
Ale nikdy to nebyl důvod k výměně názorů nebo nějakému protivenství. Měli jsme k dědečkovi úctu a v drtivé většině případů jsme ho nechali domluvit. I proto vím spoustu věcí z minulosti.
Nu, toto mi není, kromě jiného, dopřáno.
A tak včera Matěj povídá:
"Tati a pomůžeš mi opravit kolo?"
"Jasně. Ono je rozbitý?"
"Jo."
"A co s ním je?"
"Přehazovačka nepřehazuje."
"Tak to asi je potřeba jen seřídit."
"No dyť jsem řikal, že je rozbitý a potřebuje opravit."
"Matěji, to není totéž."
"Je to totéž. Nefunguje, je rozbitý, potřebuje opravit. A nevysvětluj mi to už."
"Hele, na celým světě jsou mezi lidma zavedený nějaký pojmenování. Seřizování a opravování jsou zavedený termíny a jsou to zcela odlišný činnosti. Rozbitý kolo je potřeba opravit a je to jiná činnost, než seřídit povolený lanka na přehazovačce. Obojí se v servisu objednává jinak a trvá to jinak dlouho a stojí jiný peníze …"
Matěj už neposlouchal.
Četl sí dál knihu nebo alespoň předstíral, že si čte. Nabídl jsem mu, že to můžem seřídit hned. Prý že ne, že si čte …
Jo, mám ho pochopit, ustoupit, míň poučovat, víc se vcítit do jeho role, řeknete mi.
Ale je to správně?
Nevím.

až pochytají kanárky

Tam, kde se nacházejí osoby školou povinné se dá poznat celkem snadno, že se blíží prázdniny. Patříme do té skupiny. Matěj má prázdniny už dávno, jelikož i bez virové situace měla škola naplánovanou rekonstrukci na celý červen. Kačka měla až do minulého týdne školu "po drátě" a i jí už skončila a včera byl i závěrečný koncert v lidušce, poněvadž i tam mají pochopitelně prázdniny.
Nu a včera jsem měl tedy příležitost slyšet poprvé Kačku zpívat jinak než ve sboru.
Bylo to veliké překvapení. Já to měl pořád tak, že Kačka chodí prostě k paní učitelce jenom jaksi "do zpěvu". Občas vystoupí se sborem, občas si zahrajou muzikál, Kačku to baví, hraje pořád i na flétničku, takže je to taková pěkná zájmová umělecká činnost.
Houby!
Žádná zájmová činnost.
Netuším, jak se to dělá, ale naše paní učitelka a zřejmě i ostatní paní učitelky nějak umějí z nezpěváků udělat zpěváky. Kačce se změnil hlas, takže jsem ho vůbec nepoznal. A zpívá krásně. Nevěřil jsem vlastním uším.
Moc krásný to bylo.
Ptal jsem se paní učitelky: "Prosímtě, jak jsi to udělala, že Kačka tak krásně zpívá?"
Paní učitelka se jen usmála, Kačku pochválila a pravila, že se holt v tomhle věku mění hlas, že to je normální mutace a že Kačka zpívá pěkně, a teď je potřeba cvičit. A že to teprv přijde, až pochytají všechny ty kanárky.
To jsem zvědav, co má ještě přijít. Mně to už takhle přijde náramný.

кибрит

A co že prý si dneska zahrajeme, ptala se Kačka, jelikož si něco zahrát chtěla. A já si vzpomněl na kostky, které jsem vyhrabal ve starých krabicích při vyklízení předmětů. Měl jsem je tam uložené z dob středoškolních, kdy jsme hrávali v kostky velice často. Právě tyhle malé kamenné kostičky se k tomu velice hodily. Přivezl jsem si tenkrát dvě nebo tři sady z Bulharska a dodnes jsou pečlivě uložené v krabičce od bulharských zápalek s nápisem v azbuce. Български кибрит 1901 - 1976 je tam napsáno a tuhle překladač mi vrátil, že to slovo znamená Bulharské zápasy. Naprostou náhodou to úplně přesně sedí. Ty hry v kosty bývaly velice urputné a dlouhé zápasy. Jenom jsem si nevzpomínal, proč jsme pořád dokola tenkrát hrávali v kostky.
Co na tom je?
Rozbalil a otevřel jsem pravidla, která jsem měl v té krabičce od sirek složena a napsána na bulharské účtence. Ještě jsem je prověřil na síti, jestli se něco nezměnilo. Ne, nezměnilo. Hra je pořád stejná, jen my tenkrát nehráli se dvěma dalšími kombinacemi kostek.
Dali jsme se s Kačkou do hry.
Nejdřív ovšem budeme hrát tu její hru. Tu jí naučila Eliška. Nu proč ne. Zkusíme to. Hází se vždycky třikrát a počítá se v tom kole jenom jedna strana kostky. Pěkně postupně. Nejdřív jenom jedničky, pak jen dvojky … a tak dál. Nějak mě to nebavilo a ani Kačka nejásala nadšením nad touhle hrou.
A tak jsme dohráli a zkusili tu starou, co jsem hrával já. Háže se, dokud něco padá, při každém hodu je povinnost odložit nejméně jednu kostku s bodovým ziskem a počítají se trojičky a pak jejich násobky. Jednička a pětka jsou samostatné vyjímky. Nejmenší započítatelný zisk kola je 350. Ještě pár drobnosí a to je celé. Když padne všechno tak, že se to počítá a nic nezbývá, musí se hod potvrdit hodem novým. Když nepadne nic, maže se předchozí hod a máte v tomhle kole nulu.
Dali jsme se do toho.
Prvních pár kol jsme si zvykali na pravidla a na zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Budu házet dál? Stačí mi to? Risknu to? Za chvilku se to už pěkně rozjelo.
Kačka výskala, zlobila se, vztekala se, … byla to velice dynamická hra. Já chvíli vedl, pak zas Kačka. Střídalo se to.
Jenomže pak už jsme museli jet na trénink a partie zůstala rozehrána.
Bylo to báječné a taky už vím, proč jsme to tenkrát hráli pořád dokola.
Je to prostě vzrůšo.

Kačka fotografuje

On tedy v mnoha a mnoha věcech mi byl dobrým příkladem dědeček. Trochu si ho, pravda, idealizuji, ale ne zas tak moc. Ostatně i tenhle deník má svého předchůdce právě v dědečkových denících. Jenomže například malovat neumím a to dědeček uměl báječně. Mám po něm spoustu obrázků a Kačka si tři také pověsila do pokoje.
Na druhou stranu, pokud jde o fotografování, dědeček mě k němu opět přivedl, ale troufám si tvrdit, že jeho fotografie pro mě mají více dokumentární a historickou hodnotu, než že by se mi líbily víc než obrázky malované. Myslím, že k fotografování bylo potřeba v dobách svitkových filmů a dvouokých zrcadlovek více pokusů a omylů a proto se dědečkovi dařily více krajinky malované než fotografované. Ať tak či onak, na počátku mého fotografování je opět dědeček Emanuel. Zvláštní na tom je, že moje pokusy s focením spíše trpěl, než že by mě k tomu měl.
To Kačka na tom je jinak. Té jsem se už několikrát snažil vnuknout, že se jí občas povede hezký obrázek a proto by možná mohla začít fotit trošku víc s ohledem na kvalitu než na množství. Ale znáte to: v mobilu je foťák a tak se to seká jak Baťa cvičky.
Naštěstí moje ponoukání úplně nezapadlo. Minulou sobotu si Kačka vyžádala první lekci s opravdovým fotoaparátem. Čekal jsem, že jí výklad o nejzákladnějších parametrech expozice, tedy času, cloně a citlivosti bude nudit a za minutu mi uteče, jenomže to jsem se spletl. Poslouchala, měla otázky k věci a porozuměla tomu, co jsem jí chtěl sdělit. Vydržela to celou vyučovací hodinu. Nu a po těch čtyřiceti minutách jsme šli na zahradu zkusit, co se naučila o expozici a kompozici.
A Kačce se dařilo.
Pochopitelně, bylo mnoho pokusů a omylů, ale něco se povedlo. Na rozdíl ode mě dostala Kačka hned zpětnou vazbu a řekli jsme si, co bylo fajn a na čem příště zapracujem. Tohle jsem se já musel učit sám, jelikož na prohlížení mých fotek dědeček moc nebyl.
Nu a tak se těším, že by Kačka mohla pokračovat a jestli jo, určitě bude lepší fotograf než já.
Tuhlec je jeden vzorek její práce, který jsem si dovolil jen maličko upravit :

jabko_K

bez namáčení

Tak už jsem ty poznámky, co jsem je nemohl najít, našel. Jsou přesně tam, kde jsem hledal a nenašel, totiž v telefonu, pečlivě uložené. Jenomže v jiné složce poznámek, což jsem netušil, jelikož poznámky jsou buď uložené v telefonu nebo uložené na síti a … a do háje s tím vším poznámkováním a rozdělováním. Je v tom akorát pořádnej binec.
Ale poznámky jsou na světě, čímž jsem mohl zjistit, že jsou tam ještě tři příhody schované pro srýčka Příhodu. Jenomže jsou tak staré, že už si k nim skoro nic nepamatuju, což je situace obzvlášť úsměvná: poznámky sice mám, ale …
Ale jo, vzpomenu si. Snad.
Tak třeba ta historka s Kačkou.
Je zvyklá psát gumovacím perem. To je taková vymyšlenost posledních let. Napsané písmo stačí trošku ohřát a zmizí. Ohřívání se děje druhou stranou pera, na které je taková guma či plast. Trošku se pošoupe po papíře, papír se ohřeje, písmo zmizí a může se vesele opravovat pořád dokola.
Jenomže Matěj už pár let píše plnícími pery. A tak že Kačka bude taky psát perem plnicím. Jedno ode mě dostala a pochvalovala si ho. A že prý jí tuhle došly bombičky a že by teda potřebovala nový.
"Ale dyť máš lahvičku s inkoustem."
"Ale když já nevím, jak bych do těch bombiček ten inkoust nalila."
"Do bombiček?"
"No, jak jinak by se to plnilo?"
"Už přeci ten název - plnicí pero - stačí vyměnit v peru bombičku za plnicí konvertor, kterej máš tuhle ode mně nachystanej a …"
"Ale to je přeci taky bombička."
"Ne, Kačko, není. Bombičková pera byla až po perech plnicích a plnicí po perech namáčecích. Všechna je máme doma. Já ti to vysvětlím …"
A nastal exkurz do říše inkoustových per. Hliněné tabulky jsme vynechali a začali kalamářem.
A víte jak to dopadlo?
Ta historie Kačku zmohla.
Kačka se vrátila k peru gumovacímu. To nemá historii a stačí jej otočit a gumovat, otočit zpátky a psát.
Bez namáčení a bez plnění.

dycky na začátku

Po čtvrt roce jsme se konečně zase s Matějem dostali k těm kartám. Ano k těm "médžikům". Přemluvil jsem ho a sedli jsme si ke stolu. Pochopitelně prskal, že si vůbec nic nepamatuju, a že to vůbec nechápe, jelikož je to přeci tak jednoduchý a nic na tom není.
"Tohle musí zůstat taplý, tohle můžeš přece hrát až příští kolo, tady ten se nedá zničit leda nějakým kouzlem, tady na to nemůžeš přidávat životy, protože tam teď žádný nemáš a musíš počkat, až je tam budeš mít. Tímhle můžeš blokovat a tenhle zase musí útočit na dva."
"Takže mi je zabiješ?"
"Jo."
"To se mi teda vůbec nelíbí. A jak to, že máš tuhle kartu dycky na začátku?"
"To tak vyšlo."
"Hmmmm…?!"
"A ty nechceš útočit?"
"A to můžu?"
"Jo, ale příště už ti to řikat nebudu."
No, co bych tu chodil vokolo horký kaše. Hráli jsme dvě hry a dvakrát mě Matěj porazil. Tak jsem říkal, že si budu muset zajít do vobchodu pro nějaký silný karty, že takhle by to nešlo. A že prej to tak není, že jeho kamarád má karty za tři koruny a stejně s nima vyhrává.
No nevim. Ta karta, co je nezničitelná a furt na mě útočí, mi přijde docela drahá.
A blejská se. A vypadá jak Anubis … Asi bude vážně kouzelná.
Inu Magic.

koule na provázku

Je to něco málo přes měsíc, co jsem tu vychvaloval Matěje jako opraváře hraček. Situace pokračuje, ovšem v další úrovni.
Jak víme, historické události se ve spirále opakují. Tudíž z toho lze odvodit, že jsme zpět u Kaččiny létající koule. Nějak se jí vymkla z kontroly, vylétla moc do výšky a spadla, čímž přišla k úhoně a přestala létat. Tedy koule, nikoliv Kačka.
A Matěj se ujal opravy.
Prohlásil, že je to opět na základní desce a tuto odstranil. Já bych to tedy zkusil jinak, ale že prý žádné dráty nebyly utržené, to že prý zkontroloval a … a co já vím. Opravář je Matěj.
A vymyslel, jak dál.
Propojil baterku napřímo s motorkem a to celé přivázal na šňůrku od draka. Viděl jsem to na vlastní oči. Chtělo to jen tu kouli vypustit velmi přesně svisle a už letěla. Koule na provázku se vznášela nad zahradou.
To, že pak foukl větřík a celé to zamotal do větví cedru, to berme jako daň za vydařený zkušební let.
Tak kdyby někdo nad zahradou viděl kouli na provázku, ničemu se nedivte, Kačka si hraje s Matějovým vynálezem.
U nás to tak chodí.

válec a housle

Kačka tedy do houslí nechodí, jelikož zpěv, flétna a klavír stačí, ovšem na válec právě narazila. A co že to pletu? Inu, celá ta záležitost mi připomněla absolventskou prvotinu Andreje Tarkovského: Válec a housle.
V karanténě se totiž neruší vyučování, což znamená, že výuka sice neprobíhá ve škole, ale formou domácího studia. A to je ten kámen ourazu.
Celou sobotu a kus neděle jsem Kačce vysvětloval tepelné stroje. Parní, spalovací, speciální wankelův motor, jak vypadá lokomotiva … a tak. To snad dopadlo dobře. Jenomže v pondělí přišel ten válec. On tedy měl být hotov už v neděli, ale Kačka to nějak během týdne … se na to zapomnělo. Tudíž v pondělí měl ten válec zelenou. Kdepak, na housle jsem nehrál ani já ani Kačka a parní válec u toho taky nebyl. Stačil objem a povrch. V různých kombinacích.
Jenomže Kačka si vede svou. A neumí to. Úprava rovnic do problematiky patří, ostatně bez matematiky by fyzika šla ztuha. A tak jsme se skoro celé pondělí hádali. Tedy Kačka se hádala, že má pravdu a tvrdošíjně odmítala moji snahu o to, že látku musí pochopit a pak to půjde. Naučit se to jako básničku, to nefunguje. Nu, nechal jsem jí při tom. A výsledek se večer dostavil. Paní učitelka to zhodnotila jednak tím, že to Kačka poslala pozdě a druhak, že to není správně.
Jo, to by se člověk moh' přetrhnout.
Ale znáte to: doma čověk nejni nigdá prorokem.

Adamova hlava

"Já jsem složil největší kus," chlubil se Matěj.
"A já už mám celej dolní okraj," nezůstala pozadu Kačka.
"Potřebuju pomoct najít tu šálu," pokračoval Matěj.
"Pojď skládat s námi, tatínku," přidala se Kačka.
"Já na to nemám voči, je to moc mrňavý," musel jsem přiznat já.
A o co jde?
Modří už vědí.
Ano: na celém stole je rozložena skládačka. Vejde se tam jenom čtvrtina celého obrazu. Děti vytáhly mnoho let starou a dosud neotevřenou krabici s obrazem stropu Sixtinské kaple. Kdysi dávno jsem ji přinesl pro moumilouHaničku, jenomže obraz o rozměru téměř tři krát jeden metr se nikdy nedostal na pořad dne. Je prostě moc velkej. Byl odložen na dlouhé zimní večery. Ovšem tak dlouhé zatím nikdy nebyly. Až teď.
Na začátku minulého týdne se byli v tej Sixtínskej kapli podívat a tak se teď obraz stal prudce aktuálním. Děti vědí, kde ten strop je, vědí jak vypadá, byly pod mím. Tož teď, když nastaly dlouhé dny i večery v kranténě, způsobené mimo jiné právě i přítomností v Sixtinské kapli, přišly letité puzzle k duhu. Zatím jen jeden pytel ze čtyř. Jde to pomalu. Z Adama mají teprv jen hlavu.
No nic, Michelangelo
na tom dělal čtyři roky. Tak je čas.

o jednoho víc

Myslím, že skončilo informační embargo a tudíž si tu můžu zapsat, že mi Juráš s Álou minulou sobotu přišli udělat radost, což se jim povedlo.
Pokud to tedy vyjde tak, jak mi to vylíčili, zdá se, že od osmého srpna bych už mohl jít do důchodu, poněvadž dědečkové obvykle v důchodu jsou. Tedy bývali. Teď je to evidentně jinak, čímž sice zůstává fakt, že budu dědečkem, ale ten důchod, ten je ještě v nedohlednu.
Nu a Kačka s Matějem budou mít synovce, čímž se z nich stanou strýcové a tety.
Radost máme velikou a jelikož mě pro takové případy nenapadá nic vtipného, zůstanu jen u toho prostého zápisu.
Ostatně, co taky dodávat. Je to báječné, bude nás o jednoho víc!

opravář hraček

To takhle přišla Kačenka s tím, že ta lítací koule nelítá. Tož tedy já na to, že až se uvidíme, tak se to pokusím opravit. To nastalo v úterý a já se začal šťourat v možnostech, co s tím. Nejdřív ovšem otevřít.
Přišel Matěj a hned povídá, že tu svoji kouli už rozdělal, použil součástky na vrtulník a tedy že ví, jak na to. A navíc, že tu základní desku může Kačce vyměnit, protože on ji nepotřebuje.
No zíral jsem, pochopitelně.
Podal jsem mu předmět doličný. Obratem ho otevřel, což mně nešlo, jelikož jsem neviděl ty štyry šroubky, co to drží pohromadě. Pak odletoval baterku z nefunkční hračky, připájel k funkční desce, celé to vrátil zpět a zašrouboval.
"Tady, Kačko, máš."
Hned to lítalo!
Úžasný!
Dokonalý!
Mám skvělého synka, který je už lepší opravář hraček, než já. Byl jsem tak vyveden z míry, že jsem ho zapomněl pochválit, což mi připomněl.
Inu, radost mám velikou.
Svět je rázem báječnější, když učedník předčí mistra.

čerstvý vítr pokroku

… Náš ústav se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá …
Kdo by neznal tuto památnou větu docenta Chocholouška. Řečený docent Chocholoušek, pokud vím, se takto omlouval maximálně třikrát za deset let. Jsou ovšem ústavy, které se omlouvat nemusejí, neboť nemají za co.
Například ten pro jazyk český.
Kdysi dávno se mi nezdálo takové divné slovo. Našel jsem ho na nějaké tabuli v Praze, kde bylo třeba něco někudy obejít. Na tabuli byla šipka a pod ní nápis Obchozí trasa. Přišlo mi to natolik podivné, že jsem volal do Ústavu a tam mi laskavá paní potvrdila, že slovo je správně podle pravidel. Vyslovil jsem podiv nad neobvyklým tvarem, ale to bylo tak všechno, co jsem s tím mohl udělat.
Aktuální příhoda z dnešního rána je podobná.
Máme vžito, že slova latinského nebo podobně starověkého třeba řeckého původu mají zvláštní skloňování. Například Zeus - Dia. Tudíž naprosto chápu Kačku, když se rozčiluje nad tvarem virus - virusu. A že prý se ve škole hádala, že správně je virus - viru, ale nemohla nikoho přesvědčit. Čili je tu opět nejsnažší pomoc: obrátit se na Ústav pro jazyk český.
Kačka se obrátila a dopadla jako já: tvar je v pořádku a obě varianty jsou použitelné a podle současných pravidel správné. Tedy můžeme říct virus - viru i virus - virusu.
Jde nám to sice tak nějak proti srsti a citu pro jazyk český, ale jak už jsem psal: to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.
Pravidla jsou jasně dána.
Jenom holt se jako všechno i ta pravidla furt vyvíjej a co platilo včera, je v propasti dávnověku a z Ústavu vane čerstvý vítr pokroku.
Já se jen spolu se starými latiníky ptám: Cui bono?

jak chodit s berlema

Jo, zdraví především, o tom nemůže bejt žádnejch pochyb. A proto vozím Matěje už měsíc ze školy, jelikož měl kotník v sádře a teď už deset dní rehabilituje a paní doktorka nakázala, že i bez sádry musí chodit o berlích a nohu zatěžovat málo a postupně, aby se to správně zahojilo.
Ještě v pátek přišel k autu pěkně poctivě s berlema v podpaží, nohu pokrčenou a došlapoval na ní jenom trošku.
V pondělí čekám před školou, pěkně blízko za rohem, aby nemusel chodit žádnou velkou dálku.
Matěj přichází.
A co nevidím: berle drží naležato obě v jedné ruce a vykračuje si k autu.
"No, hele, já vim, že už tě to votravuje, ale přeci jen. Měl jsi chodit ještě celý tenhle týden s oporou. Aby se to nějak v tom kotníku nepochroumalo znovu."
"Hmmm …, paní doktorka řikala, že mám chodit s berlema."
"Jo, řikala. Tak proč s nima nechodíš?"
"Nechodim? Dyť s nima chodim!"
A bylo to.
Výklad, jak chodit s berlema, se může lišit. Představa paní doktorky je sice naplněna, ovšem způsobem svérázným.
"Když to vidím," povídám Matějovi, "hned si vzpomenu na Švejka. Takhle nějak to švejkování funguje."
"Ale berle mám a jdu s nima. Tak co," ukončil debatu Matěj.
Z čehož usuzuju, že je Matěj zdravej přinejmenším natolik, že už s těma berlema chodit nemusí. Ani s berlema přes rameno.
Včera už si je nevzal vůbec, má vyzkoušený, že to půjde i na delší cestu a tak dneska pojede sám, neboť zdraví především a teď je čas na plnou zátěž a důkladný rozhejbání.
S chozením o berlích i vozením je utrum.

v prázdné třídě

"Bylo nás pět," děl Matěj na otázku, kolich jich bylo ve třídě.
Ne, nijak to nesouviselo s oblíbenou knížkou pana Poláčka. Souvislosti jsou daleko prostší. Ta větší část třídy totiž právě někde v horách lyžuje. U nás v rodině se něco podobného stalo poprvé. Že by někdo nejel na lyžák, to prostě nepřipadá v úvahu. To ani já v letech žákovských a studentských jsem nezmeškal, byť jako naprosto nelyžující tvor jsem byl těmi stoletými dubisky na nohách spíše vystavován středověké tortuře, než slastem zkušených lyžníků.
Jenomže se sádrou se moc lyžovat nedá. Tedy jsou jistě vyjímky a leckteří taškáři by o jedné lyži jistě jezdili, ale v Matějově případě se nejedná o taškařici, nýbrž o zhojení pohmožděného kotníku, čímž přenechal své místo náhradníkovi, který jistě s povděkem už dva dny sviští na svazích horského střediska.
Matěje naopak čeká zmeškaná pololetka z matiky a z biologie.
Inu všechno je jednou poprvé. A tak si Matěj právě tenhle týden prubuje, jaký to je učit se v prázdné třídě. Nestěžuje si a na písemky se připravuje.
Tož zatím dobrý.

jak Matěj říkal

Pochopitelně jsem to nemohl nechat jen tak. Herní balíček karet Magic si prostě neumím sám sestavit, protože naprosto netuším, o čem je řeč. Bude mi tedy muset poradit někdo, kdo ví, jelikož s Matějem to není tak snadný. Jak jsem později zjistil, ani on sám ten balíček neměl sestavenej.
Vzhůru tedy k odborníkům. Tuhle u Černého rytíře je jich plnej barák. Udělal jsem si přípravu, něco jsem si přečet' a zašel jsem tedy k tomu černýmu.
Situaci jsem pánovi vysvětlil: jsme úplnej neználek, ale chci si zahrát se synkem, kterej mi tvrdí, že si musím sám sestavit balíček, jenomže to já nedokážu.
"No to je jasný. To nedokáže nikdo, kdo s tím nezačal. Pro začátečníky jsou už balíčky připravený a sestavený tuhle v těch sadách," pravil onen poučený prodavač-hráč.
Já už to věděl a už jsem si vlastně přišel pro jeden z těch nachystaných balíčků. Pán mi sice rozmlouval, abych si kupoval "modrou", jelikož je prý nejtěžší, ale já se nenechal ukecat. Koupil jsem si modrý balíček a k tomu jako přívažek jsem dostal zadarmo jednu malou sadu pro dva hráče - začátečníky, aby si mohli zkusit, jaký to je.
No skvělý!
Mám jednu opravdovou sadu se šedesáti kartama a k tomu dvě dvaadvacetikartový pro začátek. Byl to skvělej úlovek.
Hned navečer jsme se do toho s Matějem pustili.
Ovšem všechno bylo jinak. Já myslel, že už bude mít Matěj balíček sestavenej, ale neměl. A protože já zas moc nevěděl, jak se to hraje, vzali jsme ten dárkovej úvodní balíček a pustili se do hry.
Když mě Matěj dvakrát porazil, už jsem kapánek tušil, jak se to asi hraje.
No a další den už jsem přijel k hotovému. Matěj měl konečně sestavenej balíček a já použil ten novej, modrej.
A bylo to nerozhodně a poslední hru už mě porazil. Skončili jsme 3:2 pro Matěje. Je to docela prima zábava. Jen se tomu člověk musí naučit rozumět … přesně tak, jak Matěj na začátku říkal.
Ale bez balíčku to nejde, ten musí bejt.

názor na Magic

Ono to s tím hraním je taková zapeklitá věc. Hraní je totiž zcela pochopitelně pro každého něco jiného a tudíž se představy o hře mohou dost lišit. Ostatně je to téma na hromadu knih nebo filmů.
U nás si taky hrajem rádi, to je všeobecně známo. A většinou se naše představy shodují.
Většinou.
Jelikož má Matěj teď nohu v sádře (a dneska se uvidí, jestli to bude pokračovat), řekl jsem si, že může být fajn, když budeme hrát něco, co má rád. Pořád mluví o tej karetní hře Magic. Má těch kartiček hromadu. Něco dostal od Juráše, hráli to spolu, občas přijde s tím, že si byl nějaké koupit, tu a tam nějaké dostane, povídá, že to hrál s kamarády, hrabe se v tej krabici, neustále tvrdí, že tohle je dobrá karta, na tý že vydělal, tamtu že potřebuje, v tomhle balíčku že byla tahleta skvělá a tahleta na prodej … inu pojď mě to tedy, Matěji, naučit, zahrajeme si.
Sedli jsme si ke stolu a Matěj přinesl tu krabici. Je v ní velká spousta kartiček. Stovky. Vysvětloval mi, co znamenají ty značky, co jsou ta číslíčka nahoře a dole, jaké jsou hry, co je cílem, kolik má kdo životů a jestli jsem to prý pochopil.
Což o to, tak nějak jsem pobral, že má každý hráč dvacet životů a cílem protihráče je o ty životy ho připravit a tím vyhrát. Používá se magické síly objektů a postav na kartičkách - to podle jejich síly a počtu životů, za použití kartičky se platí podle těch znaků a čísel. Zřejmě to není složitý.
"Tak mi dej nějakej balíček a můžeme hrát."
"To si musíš sám najít nejdřív "Legendary Creature"."
"Aha …"
I začal jsem hledat v hromadě karet. Asi tak po čtvrt hodině jsem našel postupně tři takové karty.
"A dál?"
"Tak si podle zkušenosti nějakou vyber a postav si kolem ní svůj balíček."
"????"
"Tomu musíš rozumět, tomu balíčku. Abys ho mohl používat."
"No, tuhle si přečtu, co ty kartičky uměj, ale co to je 'rozumět' ?"
"Musíš vědět, který bytosti k sobě patřej, jak fungujou, sestavit si strategii a podle toho začít tvořit balíček …"
"Aha …! Ale to je program na tejden. To je jako přečíst knihu, udělat si poznámky, nastudovat celej text a z vybranejch dílů sestavit novou knihu …"
"Jo, tak nějak to je. Jinak tomu nebudeš rozumět."
"Ale to nedáme dohromady za večer. Já myslel, že pro mě budeš mít balíček, začneme hrát a já se to budu během hry učit."
"Tak to nejde. Musíš si ho sestavit sám."
"Hmmm … tak to dneska hrát nebudem."
"Tak to asi ne. Tak se místo toho budem dívat spolu na Mandaloriana."
"Jo, to stihnem."
A tak jsme dohráli dřív, než jsme začali. Zřejmě máme v tomto případě odlišné názory na Magic.
Alespoň, že jsme se shodli na tom Mandalorianovi.

doskok

"Mně se teda moc nechce," kverulovala trošku Kačka, když šlo o malé soustředění v gymnastické tělocvičně, které pořádal Tomáš. Pořádal dvě, ale to první nám vlezlo do programu, takže se konal program a nikoliv cvičení. To druhé, tomu už nic nebránilo.
A tak nastalo povánoční cvičení.
Ono se v té tělocvičně obzvlášť dobře cvičí, jelikož je tam speciální pružná podlaha, vzduchový odrazový pás, doskoky do molitanových kostek, trampolína … a vůbec kdeco pro gymnastický trénink. A protože sportovní wushu je vlastně taková moderní gymnastika, je to ideální místo. Tomáš tam s oddílem jezdí docela často a rád. A tak Kačka s Matějem jeli.
Nu a asi tak hodinu po začátku pozdě odpoledního tréninku volá Matěj.
"Asi jsem si udělal něco s kotníkem …"
Jeli jsme pro něj hned. A hned jsme se taky dozvěděli, že při prvním rozhýbání asi tak pět minut po začátku šparně doskočil a bylo to. Pak se to pokoušel rozchodit, ale nepomohlo to, bolelo to čím dál víc
. Kotník otékal.
Na pohotovosti v Krči čirou náhodou byla pradávná laskavá kamarádka Jitka a tak nám zařídila nikoliv přednostní přijetí, ale rychlé a vlídné zacházení. Rentgen, posouzení a diagnóza:
"Nic zlomeného není, podle všeho je to velmi namožené hlezno, nedá se s tím a nesmí se s tím hýbat, musí to být v klidu a …
… a "Matěji, dostaneš sádru."
A bylo.
První letošní trénink byl odměněn sádrovým metálem.
Ve čtvrtek jedeme na kontrolu a uvidí se, jestli bude sádra pokračovat anebo jestli bude pokračování méně fixováno.
V každém případě to bude tak nejmíň měsíc, možná dva bez cvičení.
Inu, na nový rok gymnastický skok … ale bacha na doskok!