WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

když nic nehrozí

Pochopitelně, že si ze školy pamatuju jenom některé okamžiky. Obvykle jsou to okamžiky žertovné jako třeba veršovaná poznámka v žákovské "Velmi mě mrzí, že je Jiří drzý…" Ještě ji mám schovanou.
Tudíž si na nějaké omlouvání z hodin vyučování příliš nepamatuji, jelikož na nepřítomnosti není nic žertovného. Nicméně to vím, že jsem byl ze školy omlouván vysloveně vyjímečně. Nepřítomnost se tenkrát u nás nenosila. Tedy tenkrát. Dnes se nosí.
Tak třeba včera jsem musel Kačce psát zpožděnku, poněvadž měl autobus do Prahy zpoždění. Jenomže to je výmluva. Měla jet o autobus, tedy o půlhodinu dřív. Ale nejela a proto se zpozdila. Pije mi to krev.
Nu a dneska zas.
Jestli jí napíšu omluvenku na poslední hodinu. Že prý je objednaná k zubaři. Tedy ona je objednaná k zubaři, to ano. Ale copak se nejde objednat na později? Zvlášť takhle měsíc dopředu?
Jak říkám: pije mi to krev.
"Mně to taky vadí," povídá Kačka, "ale ono to jinak nejde."
Tak to chce ještě trochu zkušenost a nenechat se. Škola má prostě přednost, že.
No jo, ale když ono je takové lákavé, že. Zvlášť pak v případech, kdy se ví, že u zubaře nic nehrozí.
Jó, to kdyby měli Kačce trhat vosmičku vlevo nahoře, to by byla jiná. To by seděla v lavici, ani by nedutala, natož aby se nechala omlouvat z poslední hodiny.
Jenže vosmičku má v pořádku.

nenapravitelný

Tak tedy kolečko, ano to elektrický jednokolečko, co jsem skrzevá něj vezl Juráše na rentgen.
No co myslíte?
Říkal, že mu ho doma zabavili, že se na něj v práci šéf chystá, že mu ho zabaví …
Je to dobře, říkal jsem si, kotník se za čas zotaví, to už bude zima, pak se uvidí, říkal jsem si.
A dneska jsem se ptal, co kotník.
"Kotník supr, už jezdím na kolečku, mám bandáž a mažu, našel jsem videa s tipy jak ovládat kolečko, takže se těším zdravějším zítřkům…," odepsal Juráš.
Jo, holt tyhlety skejťáci jsou nenapravitelný.

OneWheel

Bartoloměj dostal od tatínka k prvním narozeninám svůj první skateboard. Kdepak, není to žádná plastiková náhražka. Vopravdovej skejt. Ne snad, že by na tom už mohl jezdit, Bartoloměj sotva chodí, ale dobrej skejt, to je základ. Už proto, že Juráš je skejťák. A proto pořídil synkovi skejt a sobě jednokolku.
Tedy OneWheel se to jmenuje a stojí to jako drahej foťák nebo laciná vojetá Fabie.
Juráš si na to šetřil a pak prý rozvažoval, jestli si to vůbec má pořídit a jestli by nebylo lepší opravdu si pár peněz přidat a koupit nějaké autíčko v bazaru. Ale pak zvítězila ta skejťácká duše a OneWheel se stal ještě před prázdninami jeho novým dopravním prostředkem. A to doslova.
Probírali jsme tuhle, jak se na tom jezdí v helmě, že už si na tom i natlouk', když mu někdo vlezl do cesty, že jezdí ale bezpečně a tak, že všichni kolem něj mají přednost. Jezdí na tom prkýnku s tlustým kolem uprostřed do práce. Že je to rychlejší. No bodejď ne. Vyveze ho to i do kopce a jezdí to třicítkou po rovině.
Nu a včera jsem vezl Juráše já.
Jeli jsme autem na rentgen. U Bulhara mu den před tím nějací turisté, kteří šli ve skupině přes celý chodník, vlezli do cesty, on uhnul, ale na mokrém se kolečko smeklo a kotník byl v háji. Naštěstí se ukázalo, že v háji není, že je to jen pohmožděné, stáhli mu to a nařídili klid.
Klid Jurášovi nařídila i Álla.
Přiznal totiž, že mu to jeho kolečko zabavila.
Inu, manželky …

někdy jindy

"A tati, pojedeme na výlet?", ptala se tuhle Kačka.
Samozřejmě jsem souhlasil, jenomže není to snadný: tadyhle Leirin, támhle Ambroziáda, pak zase k babičce … Tak kdy teda?
Naplánovali jsme to na dnešek. Mám v záloze atrakci nad údolím. To člověka přivážou na kladku a pustí ho na laně přes údolí. ZipLine tomu říkají.
Píšou, že je třeba jízdu rezervovat, ale když jsem se díval minulý týden, byly obsazeny jen víkendy. Všední dny bylo úplně volno. Netřeba se registrovat, usoudil jsem.
A to jsem tedy usoudil špatně. Včera večer koukám do systému a dva dny po sobě je obsazeno. Včera a dnes. Pro jistotu jsem to ověřil telefonem a ono jo, obsazeno.
"Vidíš, já ti to říkala," přisadila si Kačka. "Kam teda pojedeme?"
Našel jsem obratem skvělý výlet. Skalní město pěšky pěkně nahoru, prohlídka, užívání si labyrintu a pak na koloběžce dolů. Báječná akce.
"A mohli bychom jet až odpoledne?"
"Jak odpoledne, vždyť jsme měli naplánováno vyjet v osm. Skalní město je na celej den."
"No jo, ale já tu mám Emičku a …"
"Tak chceš jet navýlet?"
"No, chci … ale někdy jindy."
A je to.
Plány jsou k ničemu, když se jich člověk nedrží.

modrá

111, 138, 815, … že jsou to jen nějaká čísla? Ano, jsou to čísla, ale ne ledajaká. Jsou to čísla označující modelové řady nákladních Tatrovek. Pamatuju je všechny a stoosmatřicítka z nich byla nejoblíbenější. Ještě se tu a tam dá zahlédnout třeba jako stálesloužící autojeřáb. Zrovna tenhle model měl motor o výkonu 138kW, což je o dva kW méně, než má moje současná škodovka, ale to je jiná píseň. Nicméně škodovku mám a tatrovku jsem nikdy neměl. A já ji tolik chtěl!
Oranžovou Tatru 138.
Krásný autíčko, vyklápěčku s tím velikánským límcem nad kabinou, se šesti koly a obrovskou sklápěcí korbou, do které se všechno vešlo. Jakživo jsem ji nedostal a jen jsem toužebně sledoval, jak si na pískovišti šťastnější majitelé oranžových tatrovek vozí písek na stavbu tunelu nabo jak si nasedají na korbu a nechají se - taženi na provázku - odvážet domů.
Nu, kapku jsem vyrostl, ale na oranžovou Tatru 138 jsem nezapomněl. A před lety se znovu začala dělat. Zřejmě nejsem jedinej kluk, co by ji chtěl a výrobce na to pamatuje. Teď už by mi asi k ničemu nebyla a když už, spíš bych užil opravdickej originál, ostatně na to mám i papíry, ovšem kam bych ji dal, že.
A včera mi přišla zpráva: máme první dárek k prvním narozeninám.
Ano, Bartolomějovi bude příští týden rok, tedy první rok a už dostal dárek. A hned Tatru 138!
Závidím i přeju mu ji zároveň.
Ovšem musím dárci vyčinit: copak to je, tohleto? Tatrovka má být oranžová a Bartoloměj dostal modrou.
To teda vážně nevim … tatrovku, modrou …. Kdo to kdy viděl?

všežravec na zahradě

Zkusili jsme to, neboť vyzkoušením se na to přijde nejsnáz. A totiž to, jestli Bartoloměj jí, tedy a chutná mu, to, co na zahradě vyroste.
První přišly na řadu moruše. Ty mají tu nepěknou vlastnost, že se mu při trhání trochu rozmáčkly v ruce, takže bylo lepší ho krmit, což se ukázalo i u ostatních plodů jako vhodnější postup. Tedy moruše jedl hned. Už je znal z minulého týdne, když jsem jim je přivezl natrhané. Ale přeci jen trhané ze stromu jsou jiné, než z misky doma.
Takže moruše v pořádku.
Moruše prokládal lesními jahodami, ale těch už je jen pár. Ale taky mu jely.
Na druhé straně zahrady je rybíz. Ten jsem mu pokusně nabídl a Bartoloměj ho pokusně vochutnal. Nesměle, jen trochu, ale pak zjistil, že i tyhle červené kuličky jsou výtečné a vzal mezi jedlé bobule i červený rybíz.
Jostu jsme zatím vynechali, ta mi moc nejede a co nechutná mně, nebudu cpát vnukovi. Ovšem Juráš i Ála si ji pochvalovali. Budiž. Mají ji mít.
Následovaly mirabelky. Dobré, sladké, ihned jedlé.
Nakonec jsme nechali višně, jelikož těch je letos jen pár. I višně byly přijaty, poněvadž jsou už skoro přezrálé a tím pádem naprosto znamenité, málo kyselé.
Nuže je to dobré - Bartoloměj se nevošklíbá a zahradu přijal jako jedlou.
Zdá se, že je řádným všežravcem.

nedělní procházka

To se tak vždycky říká, když je něčeho hodně. Že je sezóna v plném proudu. Teď zrovna je v tom proudu například sezóna prázdninová, říká se, že i houbařská, minula jahodová, zuří okurková … Inu sezóny.
A taky právě probíhá sezóna morušová. Na zahradě je totiž moruše.
Už vloni jsme ji česali s Ljubou a Ondřejem. Letos jsem na to sám a už jsem moruše sklízel dvakrát. Ono je mi tak nějak líto je tam jen tak nechat. Poprvé jem jich přinesl jen půl kila a hned jsem z nich zkusil udělat bublaninu. Byla vynikající.
A tak jsem si řekl, když jsem byl v sobotu za Jurášem, Álou a Bartolomějem, že jim taky přivezu, když už se k nim chystám v neděli odpoledne znova. Vzal jsem si tedy na to v neděli ráno štafle, ale nebyly vůbec potřeba. Jenom tak ze země jsem jich natrhal kilo. A hned jsem taky udělal tu bublaninu, aby měli něco sladkýho na zub. Když jsem ji odpoledne přivezl a k tomu ještě v misce velké čerstvé moruše, zkusili jsme, co Bartoloměj. Jestli mu pojedou. A vono jo. Trochu se rozmýšlel, v puse to převaloval, ale netrvalo to dlouho, už mu zachutnaly. Inu je to dobrota.
A tak jsme to vzali jako startovní pamlsek a šli jsme na procházku.
Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme Vršovicemi s rodiči chodili na stejná místa. Ty starý začouzený Vršovice zmizely a teď je to nádherná čtvrť se zelení, starými opravenými domky, s parky, s hřištěm na každým plácku, čisto, ticho … nádhera!
Obešli jsme to kolem dokola i s Kapitolem, Jezerkou a Grébovkou, kde byla zastávka u vodní želvy a na zmrzlinu. Dobrých osm kilometrů jsme se prošli. Ono vám je to tam vážně krásný. Fajn nedělní odpoledne to bylo.
A na ráno měli uchystanou tu bublaninu. Že prý si vezme Juráš i do práce.
Já mám v lednici taky jednu - upek' jsem totiž dvě.

210719

nepíše do sešitu

Je to už pár neděl, co jsem si tu zapsal poznámku o Matějove tabulce, tedy tabletu, do školy. Dneska mi to nedá a musím si o ní a o něm napsat znovu. Za ten necelý měsíc si totiž Matěj už zorganizoval svoji práci s tabletem a tužkou tak, že se nestačím divit.
Jistě, já jsem kdysi taky používal tablet na psaní, ale to ještě nebyly žádné dotykové a chytré telefony. První tablet od Applu na všech trzích propadl a tak malinkatý počítač do kapsy, na který se dalo psát tužkou, byl králem. Palm se to jmenovalo. Ještě ho mám schovanej.
Nu a Matěj kráčí v těchto stopách, ale o několik úrovní výš.
Předvedl mi, jak to funguje.
Už si nepíše do sešitu. Píše si při hodinách na gymnáziu poznámky rovnou do tabletu. Při tom má puštěné nahrávání zvuku. Když se doma učí z vlastních poznámek a neví, jak to při hodině bylo, pustí si záznam z hodiny a jeho zápis na tabletu se zvýrazňuje spolu s výkladem profesorky. Současně si k poznámce připojí další soubor z doporučené literatury nebo filmeček s vysvětlením. Když píšou za domácí úkol sloh, Matěj ho opět píše na tabletu. Po napsání ho prostě jenom vytiskne a odevzdá ve škole.
Nemá žádné další sešity. Všechno je v tabletu a synchronizované někde na cloudu, aby se to nepoztrácelo v případě nějaké nehody. Má to synchronizované s počítačem, s telefonem …
Není to tak dlouho, co jsem likvidoval skripta z vysoké a desky s přednáškami. Bylo toho pár desítek kilo. Teď se to vejde do jednoho tabletu a visí to někde na cloudu.
Tedy páni inženýři! To tedy čumim. Ten pokrok …

kde mám zuby

"Nevíš, kde mám zuby?"
Tuhle otázku by jeden čekal od babičky nebo od dědečka. Obvykle se zuby nacházely ve skleničce. Jenomže teď se nám jaksi dědečků i babiček najmě pak jejich zubů nedostává. Čili úvodní otázka by, zdá se, měla postrádat smysl.
Opak je pravdou.
Ptá se Kačka.
Před časem jí totiž sundali rovnátka a dostala jakési plastové průhledné zubní chrániče vyrobené podle otisků zubů. Už se stalo, že jí je kočkeni někam odnesli, jenomže teď byli nevinní. Kačka si ty kousky plastů někam zašantročila sama.
Zuby prostě nebyly. Přesněji řečeno jen jejich polovina. Ta spodní Kačce zůstala, ale to je málo. Hledání nepomohlo, prohledání školy taky ne a tak jsme jeli včera znovu na otisky. Bylo to hned a dneska si má Kačka přijet pro hotové náhradní zuby.
Nu, kočkeni budou mít elaspoň s čím si hrát, neboť Kaččiny zuby je enormě zajímají.
Tedy pokud je opět někam nezašantročí a nechá je pro kočkeny zase někde volně ležet.

ps
Zuby nalezeny.
Našel jsem je na ulici pár metrů od vchodu.
Rozšlápnutý.
Že prý je Kačka asi vytrousila z tašky, když vyndavala klíče.
Tudíž na otázku: Kde mám zuby?
Existuje odpověď: V tašce!
Nebo na chodníku.

tabulka Pro

"Heleďse, Matěji, dyť je to děsně drahý a jeden iPad už máš. I počítač. Tak proč chceš další iPad?"
"Protože je Pro a dá se na něm psát tužkou. Tou Apple pencil."
"No a to je další položka."
"Ale dá se na něm psát!"
"A je to dohromady dražší než počítač."
"A já si na něj ušetřím!"
"No jak chceš."
Takhle nějak se odehrávaly naše hovory o iPadu Pro, když byl nový, což je tak nějak pár let. Myslím asi tak čtyři. Čas plynul, iPad Pro už je kolikáté generace a Matěj ve svém chtění nepolevil.
V neděli povídá, že jestli bych mu pomohl. No bodejď že pomohl. Tož tedy že našel na aukru iPad Pro i s tužkou z druhé ruky za dobrou cenu a jestli bych mu na něj půjčil, co ještě nemá ušetřeno. Že to bude splácet. Tomu už nešlo vzdorovat. Včera jsem balíček vyzvedl a Matěj má svůj tablet na psaní.
Radost je veliká, nechal Kačce i mně vyzkoušet psaní a okamžitě si s ním šel "pracovat" do pokoje a byl vůbec hrozně rád. Podle všeho si vybral dobře, ikdyž to bude chtít důkladnou očistu, neboť sice nepoškozený a funkční iPad je kapánek … no, potřebuje vyčistit. Ale jinak je snad v pořádku.
V pořádku je i Matěj a dneska si nese tu novodobou břidlicovou tabulku Pro už do školy. Že si na ní bude psát poznámky, což je důvod, proč ji tolik chtěl.
Inu, vůli Matěj má. To nemůžu říct.

je to moje kost

Nakonec to celé nebylo marné a předoperační vyšetření, které platí deset dní, jsme mohli použít. Kačka nastoupila v neděli do nemocnice a včera jí vrtali koleno. Tedy jen obrazně, neboť téměř přímý opak vrtání byl tím, co pan doktor prováděl. Už vloni, když si po sportovním soustředění Kačka stěžovala na cosi na koleně, jsme u paní doktorky a na rentgenu zjistili, že na kosti je ještě jedna kůstka, která tam být nemá. A tak bylo naplánováno odstranění této, což se odehrálo právě včera ráno.
Ovšem Kačka je zklamaná.
Tedy ne snad tím výkonem. To proběhlo všechno v nejlepším pořádku, ale tím co nedostala.
Ona totiž prohlásila už po tom prvním vyšetření, že to nikomu nedá. Že to je její kost a basta.
Kaččino odhodlání jsem pochopil teprve, když jsem se zeptal, jak to myslí. Myslela to tak, že ten kousíček kůstky je její, že si ho chce nechat, ikdyž jí ho uříznou.
Nu, to se musíme zeptat pana doktora. A pan doktor vykulil oči. Na tuhle otázku nebyl úplně připravenej, tak jen po kratičkém odmlčení pravil, že to nejde.
"A proč?" tázala se Kačka, "vždyť je to moje kost."
"To sice je, ale to se tak nedělá. Až to odřízneme, musíme to poslat na histologii," opáčil pan doktor, který se už mezitím vzpamatoval z neočekávané žádosti o kost.
A jak řekl, tak se stalo.
Kůstka je pryč a Kačka se zotavuje.
Ovšem to zklamání, to zůstalo. Vždyť to přeci byla Kaččina kost!

co s tím mám dělat?

"Tati vono se mi to nějak změnilo."
"Co?"
"Tady to."
"Jak změnilo?"
"Se to nějak zmenšilo, nemůžu to ani přečíst."
"Ale já to ani nevidím."
"No já právě taky ne."
"A co s tím mám dělat?"
"Ježkovy voči, jak to mám vědět, když ani nevím, o co jde. Jak se to stalo?"
"Jsem asi něco zmáčkla a …"
"Tak vypni program, restartuj počítač a znovu ten program zapni."
… dvě vteřiny pauza …
"Vono je to furt stejný."
"A vypnula's to?"
"No nevypnula."
"A restartovala jsi to?"
"No eště ne."
"Mně to bylo divný, že by se počítač restartoval za dvě vteřiny…"
"Tak co s tím mám dělat?"
"Kačko, vypni program, restartuj počítač, znovu zapni program …"
"No jo, … tak já to zkusím, … až … za chvíli …"
"Jsem myslel, že to potřenuješ hned."
"Jsem myslela, že to víš."
"Aha … a co je to vůbec za aplikaci?"
"Teams …"
"Aha, tak to stačí restartovat."

To je podrobný a téměř doslovný záznam videorozhovoru s Kačkou.
To, co mě na tom uvádí v úžas, je ta bezbřehá Kaččina důvěra v moji vševědoucnost.