2019

potřebujem přistavit

Když je sníh, měl bych si zapsat, že napad'. Tož píšu.
V pátek jako by se nechumelilo.
V sobotu jak by smet.
A v neděli to začalo.
Vlastně už v noci ze soboty na neděli sníh začal padat přesně podle předpovědi.
Ráno už bylo kolem deseti centimetrů napadáno a padalo celý den. Kolem poledního kapánek mrholilo, protože teplota byla nad nulou, ale odpoledne se voda zpátky změnila ve vločky. Sněhu napadlo nějakých dvacet centimetrů dohromady do dnešního rána. Báječná nadílka.
A protože materiál je třeba využít, dokud je, hrabal jsem před našima a nahrabal hromadu sněhu. Měl jsem štěstí, protože byla neděle ráno a nikdo nejezdil. Jenom pan Bernard s multikárou protahoval pluhem cestu. A to mi výrazně pomohlo tu nadílku shromáždit na jedno místo.
Ano, měl jsem důležitý cíl: u nás, jak napadne sněhu množství větší než malé, začneme stavět. V našem případě iglů. Už tu v minulosti mám nějaký ten obrázek, jak jsme stavěli a postavili. Je tu i historka o zavalených budovatelích, na kterou si dobře vzpomíná Matěj, jalikož on byl jedním ze zavalených poté, co jiný z kamarádů z ulice skočil na stavbu ve chvíli, kdy byli budovatelé uvnitř a provedl tak ukázkový zával.
Nic z toho se včera nekonalo.
Já s Matějem jsme navršili potřebnou hromadu sněhu, po obědě jsme šli s mouveselouHaničkou na procházku a když jsme se vraceli, bylo dílo v plném proudu. Kačka s Matějem byli už uvnitř a dolovali v hromadě sněhu jeskyni. Pustil jsem se do toho s nimi. Budování nám šlo od ruky a zanedlouho bylo iglů hotovo.
Soused, který zrovna vyšel na procházku s kočárkem, se ptal, zda si stavíme vejminek.
"Inu, stavíme. Děti už sou velký, tak potřebujem přistavit," odvětil jsem.
Tak tak. Iglů je letos dost velký na to, abychom se do něj vešli tři.
Tuhle je k tomu ilustrační obrázek:


iglu_190203

kam se nemusí

"A budeš na mě čekat nebo mám jet vlakem?", ptal se Matěj nečekaně v úterý odpoledne po telefonu.
"Neříkal jsi, že už tahle přípravka ve škole skončila?"
"Říkal. Tahle je ta poslední. Dneska. Do šesti."
"Aha. Tak to jo. V tom případě jeď vlakem a já pro tebe přijedu do Vraného."
"Tam jo, já si najdu, jak mi to jede."
Za chvíli přišla zpráva s podrobným jízdním řádem. Vlak přijížděl někdy před sedmou.
"A můžu se stavit ještě pro vodu u tebe v kanceláři?", volal Matěj znovu.
"Jasně. Jsem tu."
Vyzvedl si vodu a šel do školy na poslední dvě hodiny přípravky.
Za pět minut volá.
"A jsi ještě v kanceláři?"
"Pochopitelně, kde bych byl?"
"A můžeš mě vzít domů?"
"Domů? Teď? Když máš přípravku?"
"Nemám."
"Vždyť je poslední hodina …"
"Není."
"Ale tys říkal, že …"
"Jo, řikal, ale von mi pan školník vysvětlil, že to dneska není, že až příští týden. Že už to mám týden v mailu …"
"Aha …. Tak přiď."
No a takhle je to se vším. Maily se píšou, ale nečtou.
Pak se jezdí, kam se nemusí.

kdy už to bude

MápracovitáHanička děsně ráda čte, čímž si od té práce odpočívá, což je pro mě těžké pochopit, jelikož například třista stránek za večer já prostě nepřečetu a pokud bych musel, pak by to byla práce, od které bych si potřeboval odpočinout, ovšem nikoliv čtením.
Já mám možná jako odpočinek tohleto psaní deníku, jenomže pár řádek po ránu se s tlustou knížkou navečer nedá srovnat. Ovšem másečtěláHanička to srovnává. Tedy vlastně nesrovnává. Rovnou tvrdí, že mám napsat knížku, nejlépe psát knížky, aby měla co číst.
Tomu se nedá než oponovat, že ani robot nenapíše třista stránek za večer a kdybych měl psát stejně rychle, jako ona čte, musel bych psát rychlejc, než dejchám.
Jak je vidět, srovnávat se to vážně nedá, ale to ustavičné ponoukání mě přeci jen vrtá hlavou. Žádné strachy, provrtat si nenechám ani hlavu ani koleno. Jenomže občas mě něco napadne, pak se s tím svěřím, načež máveseláHanička praví, že jo prima nápad a proč to teda nenapíšu. No nejspíš proto, že psát neumím, odpovídám a je mi opáčeno, že psát umím, dyž píšu každej den deník. No jo, deník. Deník a knihu - to nejde srovnávat. Ale stejně mi to vrtá hlavou.
A tak si sepisuju nápady a postřehy a docela mě jedna myšlenka zaujala. No jo, myšlenka. To je málo. Jak z myšlenky udělat třista stránek. Na to musí bejt člověk spisovatel.
A to nejsem. Takže je to v klidu. Nikdo ode mě nečeká romány a já nemusím pátrat po tom, jak se píše kniha.
To jen mánetrpěliváHanička se furt ptá, kdy už to bude.

Matěj mi to přeloží

Od Matěje přišla zpráva: "Dal jsem to!"
Jistě, přišla už minulou středu a už jsme to i náležitě oslavili a měli všichni obrovitánskou radost, ale zápis jsem si pořád schovával na chvíli, až bude k dispozici originální certifikát. Jenomže ono to těm oficiálním místům trvá dlouho. Zřejmě proto, aby daly dostatečně najevo, jakou vážnost tahleta instituce má. Už i to, že zkoušky probíhaly v prosinci před Mikulášem a výsledky jsou k dispozici až za měsíc.
Inu, holt když to uznává celej svět, muší kolem toho bejt spousta cavyků, aby nemoh' vzniknout dojem, že to dá každej.
Nuže to čekání na certifikát se nedá vydržet a proto: Matěj s celou jejich třídou složili úspěšně zkoušky s Cambridge English. A mají tak v půlce deváté třídy složenou maturitu z angličtiny.
To je úžasný!
Můžu bejt pyšnej na to, jak mě Matěj pořád opravuje tu mojí angličtinu. Teď už na to má i papír s označením B2, zatím co já žádnej papír nemám, čímž vzniká celkem oprávněný dojem, že mě angličtinu vyučoval rudý bratr Vinnetou.
Já už s tím nějak vyžiju a kdyby bylo nějak nutně potřeba, Matěj mi to přeloží.
Hurá!