2018

lítali všichni čerti

Jo, jo, včera chodili … určitě chodili, u nás už ale nechali pro děti jen něco za oknem. Básničky jsme se neučili, maminku v pytli nikdo odnést nechtěl. Inu, Mikuláš se svojí partou to na naší adrese vzali jen tak letmo. Vlastně jsme je ani neviděli.
Ovšem ráno, ráno to bylo jiné. Nad kopcem Ďábel bylo veliké čertí rojení. Až se mraky červenaly, jak tou dírou do pekla, co na kopci je, lítali všichni čerti.

181205

bábovka je bábovka

Svátek není zas až tak velká událost, která by měla hýbat vesmírem, ale znáte Kačku: ta už o svátku, narozeninách i Vánocích mluví od prázdnin. Asi i proto, že to má všechno v jednom. Tedy na konci roku. Nu a v neděli byla máveseláHanička v Liberci, zatím co Kačka měla svátek. A tak jsem pekl já.
No pochopitelně, že to nebyl žádnej dort. Já dorty neumím. Umím jen dědečkovu bábovku a maminčin perník. Tedy z pohledu Kačky pradědečkovu bábovku a babiččin perník. Stih' jsem za nedělní dopoledne udělat bábovku, perník i oběd. No, k obědu byl v jednu takovej blaf. Houbový rizoto. Ovšem bábovka i perník se povedly.
A teď nastal test. Aniž bych tedy kohokoliv testoval. Co bude snědeno dřív? Perník nebo bábovka?
Já to měl vždycky jasný. Nejradši jsem měl ten perník, protože perníků bylo míň. Je to perník s kyselou marmeládou (nejraději rybízovou) jako nádivkou uvnitř a čokoládovou polevou. Takovej skorosachr. Domácí skorosachr. Ta poleva na tom byla vždycky nejlepší. Kupodivu dětem samotná z kastrólku nechutná. Kačka tvrdí, že je strašně hořká, Matěj, že je zas moc sladká. Perník jim chutná jako celek. Bábovka je z kynutého těsta, se skořicí, cukrem a rozinkami v rumu.
Tož jsem se ptal: tak co radši?
"Bábovku, dědečkovu bábovku, to je jasný. Jenom by tam mohlo bejt míň toho rumu," odtušila okamžitě Kačka.
Matěj se přidal: "Ten perník je skvělej, ale bábovka …"
"… je bábovka," dokončila Kačka s plnou pusou bábovky.
Perník přišel na řadu až včera, když byla bábovka pryč. A dneska je perník k snídani.
Je skvělej.
Ovšem bábovka je bábovka, to se nedá nic dělat.

rozpuštěnej skunk

Včera jsem oproti zavedým zvyklostem vynechal zápis, jelikož jsem se na něj … jsem usoudil, že raději budu ještě chvíli ležet, poněvadž mě přepadla rýmička a následně jsem vezl Kačku na rehabilitaci až do Kolína, což je kapku dál. Tudíž na tom byl bitej deník, kterej za nic nemůže.
Cestou zpátky z Kolína jsme se s Kačkou stavili ve Vlekém Oseku, což není nijak slavná obec kromě nedávné epizody se zimním rychlobruslařským stadionem.
Pro mě ovšem to důležitá vesnice je.
Od malička jsme tam totiž jezdili pro voseckou vodu. Naše chaloupka není přes les nijak daleko a na kole jste tam za chvilku. O prázdninách jsem tam býval každý rok a ta voda, ta je znamenitá, tudíž jezdit si pro ní bývalo jednak prima výletem a jednak příležitostí dovézt si na pár dní v demižónu dobré pití, které obzvlášť v létě přišlo k duhu.
No jo, takhle by se zdálo, že Velký Osek skrývá nějaký báječný léčivý a chutný pramen před světem. Jenomže ono to není tak úplně přesné.
Osek nic neskrývá a každý si může dojet natočit lahvičku nebo se napít. A potom: o léčivosti toho pramene nic nevím. Třeba je, řeba není. Ovšem o chutnosti se vedou spory. Nám, co ji pijou od malička, voda chutná a je vynikající. Těm, kteří k té vodě přijdou jaksi náhodou, moc nevoní. Ba naopak, smrdí a ucpávají si nos. O chuti se vyjadřují výhradně negativně. Například Kačka tvrdila hned, že je hnusná. MámlsnáHanička pochopitelně taky. Teď jsem - aniž by byl ovlivňován - nabídl k ochutnání Matějovi.
Ulízl ze sklenice, zamračil se, žašklebil se, vyplivl to do výlevky a pravil, že je to nějaká hnusná zkažená voda.
"Je vynikající," nesouhlasil jsem.
"Fuj," pravil Matěj, "chutná to, jako by v tom byl rozpuštěnej skunk!"
Co na to říct.
Nic.
Dopil jsem sklenici vynikající vosecký vody a zůstal jsem nepochopen.

za jednu šňůrku

Je to prima pocit, když se najednou - úplně z ničehož nic - vidíte v zrcadle. Pochopitelně tím nemyslím toho cizího tatrmana, co se na vás dívá ráno v koupelně a vy se marně snažíte vzpomenout, kde jste ho už viděli. Myslím tím to zrcadlo zdánlivé.
Když totiž furt dokola lepíte letadýlka a synek zrovna musí na trénink nebo se snažíte řešit vyvážení draka a dcerka zrovna na drakiádě probírá vztahové záležitosti s kamarádkou, či zas (proti svým zvyklostem, neboť u nás jsou dušičky a ne halloween) vyřezáváte tu nejkrásnější dýni - dokonce se dvěma obličeji - a obě děti se honí po zahradě nebo si hrajou s kočkenama, pak vás to začíná kapánek utahávat. Je to furt dokola. Člověk se snaží jít příkladem a nic.
Prostě jsou tu jiný zájmy, to musíš pochopit, dneska maj ty děti větší rozhled a tyhlety pravěký zážitky už je neberou … říkává mározumnáHanička, čímž mi dycky děsně pomůže a zvedne náladu, což pak napraví tím, že mě pochválí, že to dělám dobře a že takovou trpělivost by sama neměla.
Nu a tak si řikáte, esli to má smysl a že konkurovat multimediálnímu virtuálnímu světu je fakt náročný.
Až jednou …
… až jednou, zrovna tenhle podzim, si děti najednou vytáhnou draky. A potom vlaštovky na motorek. A pak letadýlko. A včera přes den samy vydlabaly a vyřezaly dýni a to tak, jak jsem to ještě neviděl, podle vlastního nápadu - s vlasama z listí javorů!
Nu a vám najednou začne docházet, že ty hodiny a hodiny pohádek před spaním a výletů a letadýlek a draků pouštění a všeho toho hraní, co se zdálo zbytečný, nebyly marný.
Koukáte se do toho zrcadla času.
Jste tam a toho draka držíte společně za jednu šňůrku …

do školy řádně ostříhán

Už si nevzpomenu, jak to bylo s mým účesem ve věku školním. Pochopitelně mám spousty fotografií, kde jsem ulíznutej, jak to vždycky hodnotila babička, což znamenalo pěšinku a patku bez rušivě trčících štětin. Ovšem co přesně mě vedlo k tomuhle účesu, to si nějak nevzpomínám. Lety se to měnilo a teď dávám přednost úspornému krátkému zástřihu. A mám příležitost sledovat, jak se ke svému účesu staví Matěj, neboť chodíme společně k holiči. Tam mu do toho nemluvím, poněvadž dnešní nároky na účes jsou nemalé a nejasné. Pouze přihlížím a případně se nechám ostříhat i sám.
Ono teď totiž nejde o to, vytvořit něco, co dokládá svědectví o pravidelně probíhající údržbě porostu, nýbrž o projev individuality. Připouštím, že mě to také potkalo, jenomže to na těch fotkách není moc vidět, jelikož jsem byl věčně ulíznutej, což o moc velké individualitě nesvědčilo.
Moderní proces úpravy účesu se ovšem od toho historického nikterak neliší a když jsme u toho holiče, tedy u kadeřnic, tak to ani teď na velkou individualitu nevypadá, když si Matěj poroučí. Proces je tedy veskrze obvyklý a nikterak náročný. Až ten konec. Na konci je třeba zpozornět.
Tuhle středu Matěje stříhala paní, která na to měla svůj názor. Proces proběhl podle pravidel a blížil se závěr.
"Tak asi takhle?" tázala se paní.
Matěj cosi neurčitého zahučel, či možná ani nezahučel.
Bude to zas na mně, pomyslel jsem si a odvětil: "No, dobrý - a teď eště ten závěr … Matěji, co říkáš?"
Matěj neříkal nic.
Paní na mě koukla a na rozdíl od svých kolegyň, které, když Matěje dostříhají, tak provedou finalizaci, se uchýlila pouze k suchému: "Však on si to už upraví sám."
Tož tak. Matěj neprotestoval a z oficíny vyšel ulíznutej. Že prý je to jedno.
Nebylo to jedno, pochopitelně.
Hned druhý den u snídaně na mou otázku, estli pude do školy ulíznutej, odtušil:
"Ne, tatínku, nepudu. Učešu se až těsně před odchodem. Aby mi to vydrželo."
A jak pravil, tak učinil.
Do školy už šel řádně umělecky rozcuchanej.
Totiž řádně ostříhán.

na špagátku s hůlkama

Že prý snad pochází z Číny a je staré přes 4000 let, vyšťourali historikové, tvrdí některé prameny. To už nepamatuju, to jsem byl eště malej, chce se mi k tomu dodat. Pravdou však je, že hrát si s tím neumím. Nějak mě to minulo, zatím co Jurášovi to jde a Matěj to má od něj. Jednak inspiraci, jednak i diabolo. To jsou takový ty dvě půky kokosáku, obrácený k sobě zády a spojený k sobě osičkou. Na špagátku s hůlkama se s tím pak dají dělat divy. Když se to umí.
Tuhle to Matěj trénoval. Docela mu to šlo a pochopitelně mě vždycky přivolal, když se mu nějakej ten trik povedl. Ovšem znáte to: jak máte nenulovej počet diváků, máte nenulovou trému a něco se pokazí a pak to vypadá, že vám to vlastně nejde, čímž se vztekáte a zkoušíte to zas.
Veselej Matěj to zkoušel a zkoušel, až mu to šlo. Nejvíc mě zaujaly takový ty kousky, kdy se diabolo někam vyhodí a vy pak nějak švihnete provázkem a najednou už se diabolo zase točí na šňůrce mezi hůlkami. Skoro to odporuje přírodním zákonům, ale je to jen fígl - trik - kterej se musite naučit a trénovat a trénovat a cvičit, až vám vyjde, kdy si vzpomenete.
Je ton fajn zábava, však se podívejte:

D1

D2

D3

vlaštovky pri Měsíčku

Přesto, že to nevypadá, i letos pomalu přichází podzim. Mrazíky sice zatím pohrozily jen jednou před měsícem a další se nepřidaly, ale mlhy už se courají po polích a stmívá se čím dál dřív.
To ale dětem nevadí.
Dokud je alespoň trochu vidět, pořád se dá být venku.
Minulý víkend foukalo a byl tedy ve znamení draků. Tenhle víkend toho větru nebylo moc. To ovšem neznamená, že by se nelétalo.
Právě bezvětří se hodí pro létání lehoučkých vzdušných plavidel. Matěj pochopitelně vytáhl letadýlko. Nejdřív ho sice zase vrátil, že nelétá, ale když jsem mu vysvětlil, že má křídlo nasazené obráceně a že by musel couvat, aby to létalo pořádně, pochopil, že profil křídla má svůj význam a využiv poté vztlaku správným nasazením křídla, dal se do létání znovu. Jenomže potom mu upadla vrtule, poněvadž mu vypadl šroubek, který špatně utáhl a letadýlko definitivně přistálo.
Ne tak Matěj.
Vytáhl motorovou vlaštovku. Kačka se přidala, jelikož má stejnou a začalo se létat znovu.
Baterka vydrží asi tak deset minut a tak se nabíjelo a létalo a zase nabíjelo a znovu létalo skoro celou neděli. Až do večera.
A to už jsme u toho podzimu a stmívání.
Ikdyž už nad kopcem Ďábel vyšel Měsíc, pořád ještě bylo vidět a pořád se létalo.
A máme tu tak další zábavu: létání pri Měsíčku.
Domlouval jsem se s Matějem, že uděláme fotku přeletu vlaštovky přes Měsíc. Jenomže to nevyšlo. Tenhle strojek nedokáže vyletět dost vysoko a tak jsem se spokojil jen s přízemními obrázky.
Jako dokument o létání stačí, ale strike to nebyl.

valstovky_1

valstovky_2

tereziánské dračí léto

Zahrádka by potřebovala zalít, ikdyž se tváří, že je všechno v pořádku. Proto zaléváme. Tenhle podzimní čas totiž bývá častěji podmračený a deštivý, než baboletní. Ovšem počasí poručit nejde a škarohlídi si vždycky najdou na něčem šmouhy. Počítám, že se najdou i tací, kteří láteří na to že je hezky. Ovšem hledět škaredě na svět je škoda. Je lepší to vídět obráceně:
Máme nádherné babí léto a jak jsem se dočetl, naši předkové si toto období pojmenovali podle svátků a u nás máme tedy babích let více. Zdá se, že jsme si letos zatím užili mariánské babí léto, ludmilsko-matoušské babí léto a svatováclavské babí léto. Babí léto tereziánské právě prožíváme a na přelomu října a listopadu se může objevit ještě léto Všech svatých, někdy označované jako malé babí léto. Tedy pokud bude stále hezky.
Naše teriziánské babí léto teď běží naplno. O víkendu navíc ještě trochu foukalo a tak si Matěj s Kačkou vytáhli draky a lítalo se. Ano, za humny byl drak. Vlastně draků pět. Protože jich máme v zásobě víc, přidal jsem se i já a provětrali jsme všechny včetně té největší krabice, která nese hrdý název Black Box.
Ba dokonce jsem vytáh' i ten starej naviják, kterej mi udělal před nějakámi padesáti lety tatínek právě na draka. Tenkrát jsme ho pouštěli na chalupě a ta papírová krabice létala vysoko nad vsí. Dokonce se i jednou utrhla a někdo z kamarádů jí utíkal zachránit, což se mu málem nepovedlo, protože spadla jako na potvoru zrovna na železniční násep asi kilometr vzdálený za polem. Přijížděl vlak, ale kamarád to stihl a tak jsme po drobné opravě létali dál.
U nás za humny vlak nejezdí a na druhé straně kopce pod skálou je v tunelu, takže nám nebezpečí od Posázavského pacifiku nehrozí. A tudíž si tu můžeme létat, co hrdlo ráčí.
Jenomže ten naviják má převod do rychla, aby se dal drak rychle přitahovat. A to, když je silný vítr, jde těžce.
Šlo to těžce a musel jsem Matějovi pomáhat, protože začal funět a vydávat zvuky, které jsem u něj ještě neslyšel. Že prý to nejde. Společnými silami jsme imperiální stihačku nakonec přitáhli a Matěj ji šel raději zpátky vyměnit za akrobatické křídlo, které sice vyžaduje nesrovnatelně menší sílu k přitažení, ale zato velkou šikovnost při ovládání, jelikož je dvouruční. Kačka taky změnila stroj a tak jsme měli přepestrou drakiádu.
Jenom ten naviják nakonec zůstal na mě. Jde to vážně těžce. Bude potřeba provést základní údržbu a namazání.
Inu, jak jsem psal: tereziánské léto je v plném proudu.

draci_181014-1

draci_181014-2

to chce tvrdou hlavu

"Píšeš o mně?"
"Eště nepíšu, rozmejšlim se."
"Ty mě prostě nechceš veřejně pochválit," děla máveseláHanička před půl minutou, když přišla zkontrolovat, co píšu do deníku.
"Já to věděl. Zrovna jsem si řikal, že to musím napsat, že s tebou jinak nevydržím."
"No no, jenom se zas nezapomeň politovat …"
A tak abych vydržel, píšu nepolitován:
Předminulý týden jsem si tu posteskl, jaká je to patálie s moupracovitouHaničkou, když chce pracovat. Ta údržba počítače a instalování nového systému zabralo celých dvacet čtyři hodin a pak jsem ještě instaloval ten program pro tvorbu webových stránek. Tím jsem ten pátek končil s nástroji. Ještě jsem médychtivéHaničce krátce popsal onu aplikaci a dal jí několik podnětů, jak v ní pracovat. A jestli nebude vědět dál, můžeme to zase probrat a pak jí můžu upravit šablony stránek, jestli to ještě dokážu. A tím jsem to celé zakončil.
Ne tak mášikovnáHanička.
Po víkendu se začala seznamovat s novým prostředím a po dvou dnech měla hotové stránky!
Zakousla se do toho a protože děsně chtěla, udělala si vlastní internetovou prezentaci podle svých představ z dostupné šablony. Ještě jsem musel upravit barevně logo a poradit s nějakou technickou drobností, ale jinak si to celé vytvořila sama.
To tedy uznávám, to bych nečekal, to klobouk dolů a poklona a tak všelijak podobně. Ten program je o dost složitější, než prezentační aplikace a člověk musí dodržovat trochu jiná pravidla. A vida - mápečliváHanička dokázala, že to zase tak nesnadné není, a zvítězila.
To, že mně trvalo nějaké týdny, než jsem přišel na to, jak si stránky udělat, najít tu správnou aplikaci, přepsat podobu šablon podle svého, vložit do stránek prvky, které v šablonách nejsou, hledat, jak se publikuje a jak se zakládají domény a tvoří místo na webu … to všechno mározumnáHanička smetla ze stolu tím, že to nechala na mně. Sama si jen nechala poradit, jak vytvořit stránky, jak vyplnit publikační protokol a bylo. A pak stačilo jen stisknout tlačítko "publikovat" a nové webové stránky se přesunuly někam na server do připraveného a vyčistěného místa.
Inu, mám nejšikovnější Haničku pod sluncem.
Ovšem taky nejumíněnější. Jelikož dokopat mě k pracem ajťáka, to chce dost tvrdou hlavu.

Speciální teorie Paralelních ponožek

Před lety jsem splétal teorii interakce paralelního vesmíru a ponožek. Laskavý čtenář - panětník si na to jistě vzpomene. Podáním několika přesvědčivých důkazů jsem uvedl v život novou teorii Paralelních ponožek, která popisuje pohyb mých ponožek mezi tímto naším a paralelními vesmíry. Takový pohyb je zcela náhodný a nelze jej nikterak ovlivnit. Ponožky do paralelních vesmírů náhle mizí a stejně neočekávaně se na různých místech objevují. Jediné pravidlo se Paralelní ponožky rozhodly dodržovat a to pravidlo jedné. Znamená to, že vždycky do nějakého paralelního vesmíru přechází jen jedna ponožka z páru. Za čas se znovu na nečekaném místě objeví a jiná zmizí.
Tolik teorie Paralelních ponožek. Je součástí mého života.
Ovšem poslední dobou tato známá teorie začíná mít trhliny. A to v jejím jediném postulátu, totiž v tom, že ponožky přechází tam i zpět vždy po jedné. V páru nikdy nemizely. Až poslední dobou.
Uvedu příklad:
Z pračky mástarostliváHanička přinese prádlo, já si roztřídím ponožky. Párové složím. Paralelní porovnám s minulými paralelními. Ty, které se vrátily z paralelního vesmíru spáruji, ty které osiřely, uložím pro příští kontrolu navrátivších. Tak to bylo dosud. Náhle se ovšem začalo stávat, že například za týden se mi z pračky vrátil jen jeden pár a jedna Paralelní ponožka. Podivné. Týden má sedm dní. Očekával bych sedm párů. To v ideálním případě. Při aplikaci teorie Paralelních ponožek je obvyklý návrat páru v počtu menším, než sedm za týden a do násobků sedmi pak doplnění Paralelními ponožkami. Ale to se neděje. Ponožky najednou začaly mizet po párech. Šuplík s ponožkami, jindy plný, začal chudnout o svůj obsah.
Co teď?
Změnit teorii Paralelních ponožek? Vytvořit novou Speciální teorii Paralelních ponožek?
Chce to výzkum a podrobné mapovaní dějů. Musím vystopovat …
"Prosimtě, ty s těma tvejma teoriema!" děla smířlivě máveseláHanička, "co kdyby sis svý ponožky vybral z prádla dřív, než Matěj?"
"Co to?"
"Toto: prostě si vytřiď svý ponožky dřív, než ti je přijde sebrat Matěj."
"Von mi bere ponožky?"
"Matěj ti je nebere. Prostě si vezme ty, vo kerejch si myslí, že sou jeho. Máte stejný."
"My máme stejný ponožky s Matějem?"
"Skoro stejný. Dyť už má nohu jako ty. No tak se vobčas splete. To snad smí."
"No jo, splíst se může, proč by nemoh'? Ale proč já mám mít kvůli tomu málo ponožek? Ty Paralelní dycky zbudou na mě. Copak mám jednu nohu dřevěnou, aby mi stačila jen jedna ponožka?"
"To sice nemáš, ale holt si to musíš dohodnout s Matějem. Už je velkej."
"No, to máš pravdu, už je. Už mi bere ponožky."
A tak jsem musel od konstruování své nové Speciální teorie Paralelních ponožek upustit. Zůstává jen ta původní a na mě pak zbyde jenom to, co mi Matěj nechá. Zrovna včera jsme se o jedny přeli.
Ovšem s těmi teoriemi to neskončilo.
Mám takovej divnej pocit, jako by mi z šuplíku ubejvaly trenyrky …

osm stupňů

"Už je zima, už je nesmíme krmit," děla vážně mástarostliváHanička.
"A jak víš, že je zima, dyť je teplo," ptal jsem se.
"Ale vodu mají studenou."
"Ty ses koupala?"
"Ne."
"Tak jak to víš?"
"Protože jsem jim měřila teplotu."
"Rybám? Teplotu? Teploměrem?"
"Teplotu vody. Tím teploměrem, co máš ke grilování."
"Aha. A rybičkám je zima?"
"Není jim zima. Mají tam osm stupňů a to už se nesmí krmit."
"No jo, tak to jo, když to říkáš, tak to se nesmí."
A tím jsme asi před deseti dny přestali servírovat rybám.
Jenomže v pondělí odpoledne sedí Kačka na mostku a povídá si s rybama.
"Já je chtěla, tatínku, vyfotit, ale ono to moc nejde. Navíc ony pořád vystrkujkou tlamičky, tak jsem jim hodila jídlo a sháněly se po dalším."
"Tak ryby vystrkujou tlamičky?"
"No, du jim dát eště."
"Ale maminka říkala, že …"
"Jenže ty ryby mají hlad!"
To byl argument.
A tak ryby zase krmíme, protože už jim není zima, poněvadž i mápečliváHanička ty ryby, totiž tu vodu, změřila znova a došla k závěru, že je teplejší, než osm stupňů a tudíž se krmit může.
A já se teď, vždycky, když přichází mámiláHanička, trochu ošívám, jelikož si nejsem úplně jistej, estli nenese teploměr a taky mi nejde změřit teplotu, protože kdybych měl míň, jak osm stupňů …

osm hodin přes noc

Ano, učil jsem se programovat. Ba dokonce na sálovém počítači. A programy jsem zapisoval na děrnou pásku. To bylo na ČVUT tenkrát běžné. To, co mám dneska na stole, se tehdy nevešlo do ničeho menšího, než do velké místnosti. Tak nějak vypadal pravěk počítačových technologií. Teď už dávno programovat neumím, jelikož to nepotřebuju.
Je pravda, že když jsem před nějakými třinácti roky začal vymýšlet, jak budu psát deník (ještě se to nejmenovalo woleschko), došel jsem k tomu, že mi s tím nikdo nepomůže a že se musím naučit vytvořit si prostor na síti i webové stránky sám. Pochopitelně bych si to mohl nechat udělat i na míru, ale to mi přišlo už tenkrát jako nesmysl. Pustil jsem se tedy do toho a přibližně za rok jsem různými pokusy a omyly v pronajatém prostoru už pod názvem woleschko měl jakousi stabilní základnu pro psaní. Pak se to ještě asi dvakrát změnilo, našel jsem lepší aplikaci, placenou, pochopitelně, změnil jsem poskytovatele prostoru na síti i ochránce domény a po nějakých třech letech, pokud si dobře vzpomínám, se to usadilo. Já se to naučil spravovat bez zádrhelů, komunikovat s podporou, opravovat a případně měnit a doplňovat woleschko. Od té doby to v klidu jede bez stresu, pádů a ztrát dat. Ano i to se mi stalo a musel jsem zpětně sestavovat woleschko z dat uložených v "ostré verzi" pod mojí doménou na síti.
Když si projedu ten popsaný výčet, je jasné, že učení "jak na to" trvalo nějaké měsíce, pak nastalo ladění v duchu "jak smysluplně a bez zádrhelů" a nakonec přišla fáze "doladění a plný provoz" … asi tak po těch třech letech. Takže velmi hrubě zaokrouhleno jsem před deseti lety ukončil vývoj webových stránek a teď už je jenom provozuju a občas doplním o něco nového. Víc netřeba.
Tedy víc nebylo třeba až do úterý.
To moje veseláHanička zjistila, že by potřebovala ty svoje webovské stránky udělané kdysi na zakázku změnit, předělat a udělat je úplně jinak. Původně je tedy chtěla před lety smazat. To jsem ovšem z moci provozovatele woleschka zatrhl, neboť doménových jmen s historií není nikdy dost. Nu a když už jsem ty stránkytenkrát zachránil, tak jestli bych je uměl teď předělat.
No neuměl! Programovat v html jsem neuměl nikdy a woleschko tvořím v aplikaci, která je taková stavebnice pro neználky.
"To je něco jako třeba PowerPoint, ale je pod tím předprogramovaný html kód a v určitých mantinelech ti to dovolí psát …"
"Tak to mě v tom naučíš dělat, když píšeš denně woleschko."
"Je to složitější, než jen psát. Ale jo, snad naučím."
To jsem slíbil a dál se věnoval svým záležitostem. Měl jsem v hlavě ty tři roky učení a pokusů a omylů a sesumíroval jsem si, že tak nějak do Vánoc bych to mohl volným krokem moupracovitouHaničku naučit spravovat poté, co jí vytvořím stránky, až si znovu vzpomenu, jak se to vlastně dělá.
To byl hluboký omyl.
"Tak mám první článek do toho novýho blogu," pravila mápsaváHanička a poslala mi ho k přečtení.
"No dobrý."
"A kdy budu mít ty stránky?"
Nedošlo mi, že tenký led, na který jsem v úterý neuváženě vstoupil, se právě prolomil.
"No tak nějak za dva, tři měsíce."
"Cože?"
"No, nejdřív musím …" začal jsem popisovat to, co je vysvětleno v předchozích větách o tvorbě woleschka.
"To snad nemyslíš vážně? Dyť jsi říkal, že je to něco jako PowerPoint."
"Něco jako … jsem říkal. Abys měla přibližnou představu, jak to vzniká. Ale je to o dost složitější."
"To nevadí, už jsem si vybrala šablonu, takže s tím můžeš začít."
"Nemůžu, už jsem to zapomněl. Nejdřív musím znovu projít, jak se to dělá, znovu se to naučit, pak ti vytvořit ty stránky a teprve až je odladíme, můžu tě učit do nich psát …"
"To je v pořádku, to můžem udělat hned."
"Jak hned? Kdy sis představovala, že to bude hotový?"
"No přece o víkendu mě to naučíš a já začnu v pondělí psát."
"!!!! Mě to trvalo tři roky, než jsem to odladil!"
"Ale už to máš hotový, tak to snad není tak složitý udělat znovu,
když je to jako PowerPoint …"
Nemělo smysl dál vysvětlovat, že vytvoření stránek, které profesionální tvůrce webu dělá od návrhu přes jeho schválení až po sepsání, odladění a předání asi tak měsíc, nejde provést za dva dny. To, že už jsem to dávno zapomněl, to se v úvahu nebere vůbec. A to nemluvím o kompletním vyčištění počítače, bezchybném přenosu a zálohování všech důležitých dat a instalaci nového systému včetně přenosu mailové historie, nastavení, dokumentů atd. Na tohle mají ajťáci ve firmách mocné nástroje a jednomu počítači se věnují celý den, nejmíň.
Ovšem máoptimistickáHanička se domnívá, že že to dokážu za večer.
Inu, tak jsem včera začal.
Jenom zálohování a kopírování dat probíhalo asi tak osm hodin přes noc …
A tím to teprve všechno začalo.

želvy mu neutekly

"Tak už to vím," vyprávěl Matěj, "dneska jsem s panem učitelem udělal ten zápis. Ale trvalo nám to deset minut. On se nad tím musel zamyslet."
"Ale?!"
"No. A tak ti to tu nesu, abys to taky vypočítal."
"Ale to já asi nedokážu, když i pan učitel musel přemýšlet."
Tak začalo včerejší odpoledne. Přijel jsem domů a musel jsem řešit početní úlohu, neboť vím všechno, jak tvrdí Matěj.
Není to tak docela pravda. Například jsem nevěděl, kde je Kačka.
"Kačko?"
Odpovědi se mi nedostalo a tak jsem pokračoval s Matějem v matematické úloze. Ovšem začalo mi vrtat hlavou, kde Kačka je.
"Matěji, kde je Kačka?"
"No doma."
"Doma není, to by se ozvala."
"Ale je."
Bylo mi to divný a začal jsem Kačku hledat.
Ve svém pokoji nebyla. U Matěje nebyla, v ložnici nebyla.
Že by hrála na schovávanou? To nikdy moc dlouho nevydrží.
Prošel jsem všechny místnosti a skříně v patře, všechny v přízemí.
Kačka nikde. Bylo docela hezky, takže co třeba v altánku? Kdyby si vzala bundu, mohla by být tam.
Nebyla. Bunda visela na zábradlí. Boty byly pod schody. Takže musí být doma.
Jakási podivná nejistota se mi začala vkrádat do přemýšlení o tom, kde Kačka vězí.
Tak znova. Teď už to není hra.
"Kačko?"
Nic.
Znovu všechny místnosti, kůlna, altán, houštiny na zahradě, bazén, rybníček … vrátka za humna jsou zavřená … Kačka nikde.
"Matěji, kdys' jí viděl naposled?"
"Nevim, já jsem se muckal se želvama. Ale asi dvacet minut před tím, než jsi přijel."
Telefon doma nenechala, takže Kačce zavolám … telefon je nedostupný!
Situace je čím dál vážnější. Ve vyhledávači polohy telefonů je Kaččin mobil přítomný v 15:55 doma. Pak se odhlásil a zmizel. Další poloha není k dispozici. Takže ve čtyři byla Kačka ještě doma. Já přijel tak před půl šestou. Ale kde je Kačka teď? Má doma školní bundu, školní boty, školní tašku …
Zavolal jsem mépilnéHaničce, která byla kdesi na setkání s pěveckým sborem.
Ne, ani s ní Kačka není. Je skoro šest a má jít na autobus … od půl sedmý má sbor ona.
"Matěji, je to vážný, Kačka se někam ztratila. Musím jí jet hledat. Buď doma, kdyby se ozvala nebo vrátila."
Vyjel jsem ke stanici autobusu a počkal, až odjede. Kačka v něm nebyla, ani nenastoupila.
Drama pokračovalo v čím dál hustší atmosféře.
Dojel jsem do školy, kde měla mít sbor. Paní učitelka už tam byla, Kačka ne.
"Ne, ještě tu nebyla …"
Prohledali jsme učebny, ředitelnu, šatnu. Kačka nikde.
Právě měl přijet autobus. Jel jsem mu naproti, jestli nepřistoupila někde cestou. Jestli nebyla u kamarádky …
Nevystoupila. Nebyla tam.
Tak a teď jsem v koncích.
Pojedu ještě domů, jestli jí někde cestou nenajdu … a pak. Pak vážně nevím. Volat na policii? No asi jo. Tohle je vážný, tohle se ještě nikdy nestalo …
Zvoní telefon.
Paní učitelka.
V roztržitosti jsem hovor odmítl, místo abych ho přijal.
Asi se chce zeptat, jestli Kačka byla u toho autobusu …
Zavolal jsem zpátky. Co jí mám asi tak říct?
Že jsem Kačku nenašel a že jedu na policii?
"Ahoj tati. To jsem já."
"Kačko?"
"No já jsem …"
"Nic mi neříkej, jdu za tebou do školy."
Ve škole Kačka provinile čekala s paní učitelkou.
"Tatínku, já jsem si spletla hodiny a šla na autobus o hodinu dřív a tak jsem si řekla, že počkám tady ve škole, ale nahoře ve výtvarce a vybil se mi mobil a nemohla jsem ti zavolat a teď jsem šla dolů, že už bude sbor a …"
Paní učitelka laskavě vyjádřila účast s takovou událostí i obdiv nad tím, že jsem hned nespustil litánie.
"Však doma jí nakrájím na kostičky!" Pravil jsem ve svatém rozhořčení.
"Tak to mě pozvěte na guláš," odtušila pohotově paní učitelka, což mě rozveselilo, jelikož tenhle humor já můžu.
No … guláš nakonec nebyl, ale podrobně a dlouze jsme si vysvětlili, jak je potřeba, abychom o sobě věděli a že nestačí na půl huby ve dveřích oznámit duchem nepřítomnému bratrovi, co je nahoře za dveřma ve svým pokoji u terária: "čau, já jdu na sbor", aniž bych si ověřil, že mě ten, co se mucká se želvama slyšel.
Právě tenhle moment totiž způsobil tu pátrací akci.
Kačka si myslela, že jí Matěj vnímá a že odpověděl a odešla v jiné bundě, v jiných botách s vybitým telefonem a o hodinu dřív.
Matěj se muckal dál se želvama a dění v domě nevnímal.
Inu tak. Alespoň, že ty želvy mu neutekly.

čtvrtá ve vzduchu

Letité pořekadlo "sportem ku zdraví" lze slýchat i v opačném významu. To tehdy, když si jmenovaný sportovec vysportuje místo zdraví nějaké ne-zdraví. Kupříkladu tenisový loket nebo tak něco. Sport pochopitelně neslouží výrobě loktů ani tenisových ani jiných, ale stane se, že holt někde něco už je přes moc.
V neděli se běžel už třetí ročník Břežanské desítky. Byli jsme tam s naším wushu oddílem také potřetí. Kačka doběhla ve své kategorii třetí ze čtyř na půldruhého kilometru, ale Matěj běžel tentokrát štafetu 2 x 5km. Vloni se mu podařilo s kamarádem doběhnout celých deset a letos Tomáš rozhodl, že to zkrátí a poběží každý z účastníků jen půlku. Kluci to rozběhli skvěle a byli čtvrtí za velkejma chlapama, což se počítá.
Jenomže Matěj doběhl do cíle, praštil sebou na trávník a prohlásil, že nemůže chodit. Že při běhu to necítil, ale teď na tu patu nemůže došlápnout. A bylo.
V pondělí se to nezlepšilo a cestou do školy, když jsem omlouval Matěje z budoucích tréninků, mu Tomáš půjčil berle, poněvadž i u nich se tu a tam nějakej ten sportovní úraz přihodí a berle byly po ruce.
V úterý vezla mástarostliváHanička Matěje k lékaři. Naštěstí to dopadlo dobře. Nic přetrženého, jen silně namoženého. Zákaz cvičit a namáhat až do odeznění. Berle nutné. Neprotahovat, nešlapat, nechat být, aby se z toho nestal opakující se případ.
A tak teď náš sportovec chodí o třech nohách a tu čtvrtou opatrně drží ve vzduchu. Že už je to lepší, říká každý den, ale belhá se furt.
Inu … sportem ku zdraví.

votevřem si zoologickou

Být proti a v opozici není nic složitého, to se ví. Například tuhle jsem byl ale zásadně proti. Jelikož další zvíře do domu, to už by bylo moc.
Nejdřív kočkeni - jenomže ti už s námi jsou odjakživa, takže ti se nepočítají.
Pak ryby. Že prý je rybníček bez ryb takovej prázdnej … Byl jsem proti, pochopitelně. A tak máme ryby a starám se o rybníček.
A před prázdninama přišel Matěj s tím, že si pořídí želvu. Tak to už stačí. V žádném případě želvu! Kdo se o ní bude starat?!
MálaskaváHanička mu dělala ambasadora. Že prý měli dlouhé rozhovory o želvách, že si na to všechno sám Matěj ušetří, že si všechno prostuduje, zjistí, zařídí …
No, ukecali mě.
A tak Matěj přes prázdniny studoval želvy, terária, chov, pomůcky, … no prostě všecno, co jste kdy chtěli vědět o želvách a báli jste se zeptat.
V sobotu mu přivezli objednané terárium. Přesně tak, jak si ho domluvil. Ještě si i trval na svém, že má v mailu potvrzenou cenu a cena tady od dopravce na faktuře je o tři stovky vyšší a tak si ty tři stovky uhájil a zaplatil jen cenu předem sjednanou. Terárium jsme donesli do jeho pokoje, hned si ho zařídil, já mu tam instaloval elektriku …
"Tak a kdy tam přijde ta želva?"
"Až si na ní zase, tatínku, ušetřím."
"Aha. A kdy to bude?"
"No, tak za dva, tři měsíce … asi."
"A co kdybych ti na tu želvu půjčil a ty mi to časem splatíš?"
"To by bylo skvělý!"
MánevěřícíHanička kroutila hlavou: "Dyť jsi byl proti želvě, tak co ten vobrat najednou?"
"Dyž já koukám na to terárium a vono je takový prázdný…"
No, nebudu to natahovat. Vzal jsem auto, naložil jsem Matěje a Kačku a jeli jsme přes půl republiky pro želvu.
Když jsme jí s dětmi vybírali, položil jsem panu chovateli otázku, kterou vzkazovala mázvědaváHanička. Šlo o to, zda je lepší mít želvu jednu a jestli jí to nebude vadit, že je sama. Pán odvětil profesionálně, že je to jedno, ale když v přírodě najde člověk želvu, dycky je někde vedle další, že jsou hodně spolu.
Já to tušil, že to na mě byla bouda.
Teď už nešlo bejt v opozici. A tak jsem nechal Kačce vybrat druhou želvu. A že mi jí taky splatí, až bude mít.
Vyfasoval jsem registrační papíry, čísla čipů, návod jak a kde se registrovat a děti si odvážely v krabici želvy dvě.
A takhle to u nás dopadá dycky, dyž jsem proti.
Kočkeny máme dva, ryb plnej rybník a teď k tomu eště přívažkem dvě želvy.
Estli to pude tímhle tempem dál, tak si napřesrok votevřem zoologickou.

jsem chlap!

Většinový názor se přiklání k teorii, že pokud jde o vícenásobnou činnost prováděnou zároveň v jednom čase, jsou mužský prostě nemožný a tudíž neschopný vykonávat najednou víc úkonů. Jako například navlíkat korálky, sledovat v televizi Takovou normální rodinku a vést dialog o kvantové fyzice. Připouštím, že když doma rozvinu nějakou myšlenku, a nemusí být zrovna z oblasti kvantové fyziky, samovolně přestanu opravovat myčku a začnu s opravou až ve chvíli, kdy myšlenku dokončím.
To ovšem - podle té teorie - neplatí o pokolení ženském. To zvládá vícenásobnou činnost s přehledem.
Tolik teorie.
Vešel jsem do kuchyně. MojepečliváHanička právě dělala dětem do školy svačinu.
"Prosimtě, budeš vobjednávat nějaký knihy nebo mi vrátíš tu poukázku? Já bych teď něco vobjednal."
"Jo."
"Co jo? Jo, že budeš vobjednávat nebo jo, že mi ji dáš?"
"Jo, že ti ji dám." Pravila mápracovitáHanička a vyšla směrem, kde tušila, že je poukázka."
"Ale teď ne, stačí až potom."
"Jo," děla mástarostliváHanička, vrátila se a jala se balit svačinu.
"Já totiž potřebuju vobjednat matematický tabulky a …"
"Sakra! Do háje! Zas to dělám blbě!"
"???"
"Tady tu svačinu. Mluvíš na mě a já to balím blbě."
"Ale dyť …"
"Nemluv na mě! Jsem chlap! Dyž něco dělám, tak jsem chlap a dyž na mě mluvíš, tak to zvorám. Tak na mě mluv až to dodělám!"
"Aha … já myslel …"
"Povídám: nemluv na mě. Balím svačinu. Jsem chlap!" ukončila dotazování mározumnáHanička.
Přestal jsem konverzovat.
Aby mohla dobalit tu svačinu. Jenom jsem koukal, jak to mé právěprobuzenéHaničce sluší, i když balí svačinu.
Ale mezi náma: Ať jsem koukal, jak jsem koukal, žádnýho chlapa jsem neviděl.

vidí jenom fleky

Máme na to s mouvzdělanouHaničkou každej jinej pohled. MáveseláHanička má filmy hlavně pro odpočinek, jen aby si u nich nemusela připomínat skutečnost. Prostě na vypnutí přemýšlení. To já rád sdílím, ale mám to i tak, že mě zajímají, řekněme, i vážná filmová díla, děsně rád se hrabu v archivu a i v technické kvalitě filmu a jeho přepisu. Zvlášť to poslední je pouze moje záliba. MánetechnickáHanička technickou kvalitu vůbec neřeší. Je pravda, že s roustoucí velikostí obrazovky občas utrousí poznámku, že je to nějak flekatý, ale to je asi tak všechno, co k tomu dodává.
Včera jsem si donesl zas jeden film pro zábavu. Přemýšlet se u toho nemusí a když divák vystačí s faktem, že Arnie zase zvítězí, je to zábava na pořád ještě letní večer jako dělaná. Ovšem tentokrát šlo o u nás stále ještě vyjímečnou kvalitu přepisu. 4K UHD filmů máme doslova pár. A tak jsem si liboval, jak je vidět filmové zrno originálního třicet let starého negativu, kresba je skvělá i ve tmě a ve starších přepisech zastřených scénách, světla že nejsou vypálená a dynamika obrazu je skvělá ikdyž se s nějakým UHD tenkrát nepracovalo. Ani nemohlo, protože se o ničem takovém nevědělo. No prostě film je v novém kabátě možná v lepší technické kvalitě, než býval v kinech. Ne že bych ho někdy v Americe v kině viděl, ale tak nějak mám ten dojem.
Nu tak jsem si to užíval až do chvíle, kdy skončilo promítání.
"A proč to balíš?" tázala se mázvědaváHanička při pohledu na odnášený přehrávač.
"No, tenhle přehrávač přeci normálně nepotřebujeme. To je ten UHD jen na tyhle filmy."
"Aha."
Měl jsem tomu "aha" rozumět. Ale nerozuměl:
"Těch filmů máme přece jen pár a tak ty ostatní nemá smysl na tomhle pouštět."
"A to jako že tenhle byl nějakej lepší?"
"No přeci ta kresba ve stínech a dynamika a …"
"Ty myslíš ty fleky?"
"No to je přeci přirozená vlastnost třicet let starýho negativu a to zrno …"
"Tak flekatej film přeci nestojí za tu práci. Dyť jsou to vyhozený peníze. Nic na tom není."
"Ale ty předchozí přepisy byly daleko horší, tohle je špičková technická kvalita, kterou je vůbec možný z toho negativu dostat…"
"Já viděla jen ty fleky. Za ty fleky sou to vyhozený peníze."
"….!!!"
A hotovo. Je rozhodnuto. Vážení technicky smýšlející filmoví obdivovatelé, neberte to tak vážně, to 4K UHD. Běžný nepoučený divák nám ty naše řeči nezbaští. Zvlášť, když v tom obraze vidí furt jenom ty fleky …

Amidalu jsem poznal

To letos vzácné a očekávané počasí nastalo v pátek. A v sobotu už pršelo a v neděli jakbysmet. Dneska pršelo už nad ránem a zdá se, že to bude pokračovat. Zatím spadlo nějakých 17mm za dva dny. Je to dobrá zpráva. Navíc ty letošní báječné prázdniny skončily dokonalou změnou počasí - tedy ochlazením a deštěm, což je ideální pro nástup do školy, neboť co venku, když prší. Ve škole je líp.
Nu a protože i u nás jsou dva školáci, dějí se drobné přípravy. Například kupování lítačky na celý rok nebo malování tabule na stěnu. To si totiž vyvzpomněl Matěj. Že existuje takovej nátěr, co vypadá jako normální barva na zeď, ale když to uschne, tak se na to dá malovat a zase mazat. Jako na tabuli. A tak jsme s Matějem tu barvu, co mu málaskaváHanička pořídila, matírali na stěnu. Já měl jen hlas poradní a staral jsem se o přípravu. Hlavní slovo s válečkem měl Matěj. A šlo mu to náramně.
K jedné hodině odpolední v sobotu už jsme byli hotoví a zatím už Kačka uvařila oběd!
Ta vám je šikovná.
Prostě přišla, jestli máme ty klobásy a kolik česneku a rajčat se dává do té omáčky na špagety - no a jen jsme skončili, už bylo na stole.
Máme my to ale šikovný děti.
Nu a v neděli jsem si vzal jako záminku koupi lítačky pro oba bez fronty a zajeli jsme jaksi "cestou" do kina. Poslední prázdninový kino - typicky letní pohádka o tom, kterak megalodon hlavního hrdinu nakonec přeci jen nesežral. Pobavili jsme se a užili si i nedělní odpolední čtení. A to už večer přijela másnaživáHanička s výsledkem dvoudenního workshopu - naučila se kreslit portrét! Žádnej Michalangelo z ní zatím není, ale princeznu Amidalu jsem poznal, takže něco se naučit musela.
Tedy to vám byl zase báječnej víkend.
A teď hurá do školy!

řvali všichni

Vlastně jsem nikdy v žádném lanovém centru nebyl. Tedy měl jsem dojem, že jsem byl, ale to zřejmě nebylo to pravé lanové centrum, neboť lana lze natáhnout ledaskde. Tudíž jsem se podivoval tomu, co asi každý zná. Přinejmenším každý, kdo do lanových center chodí.
Matěj s Kačkou si přáli do lanového centra zajít a málaskaváHanička jim přání vyplnila. První zpráva zněla, že jestli půjdu s nimi, tak bych je mohl jistit. No jasně, že jo. A že prý aby mohli tři lézt, musí jeden jistit. To se ukázalo jako mylná informace (no mně to bylo hned divný, že bych držel tři špagáty).
Bylo to tak jako všude jinde na stěně nebo na skále. Jeden jistí jednoho. Pochopitelně. A tak jsme s moušikovnouHaničkou jistili. Ona Matěje, já Kačku.
Tedy musím říct, že naprosto nechápu, jak to ty děti dokázaly.
Samozřejmě, že jsou jištěný a do určité míry visí v postroji na laně, ale ne vždycky a ne úplně. A hlavně: ty překážky ve výšce tak patnáct metrů musí zdolávat sami. Kačka si hned na úvod vzala červenou (tedy nejtěžší stupeň).
Mně se točila hlava jen z toho, jak tam jako opička lezla. Vůbec nepochopím, jak je možné, že se nebála. Já měl strach za ní. Zatím Matěj vedle na jiné dráze předváděl zkušeného lanaře. Oba chodili po lanových smyčkách, po různě dlouhých polínkách, Matěj i po úzkých trámech a prkýnkách a lezl nahoru po kládách s chyty jako na stěně, Kačka zase po síti.
Vůbec nejdobrodružnější byla překážka pro dva. Tam na tom vysokém bidýlku musí jeden druhému podávat ruku, aby dosáhli na protější lano. Kačka kapánek pištěla, ale nakonec to oba překonali společně držíce se za ruce. Krása!
Nu a jako odměnu měli všichni houpačku, na které je všechny tři postupně i s mouveselouHaničkou shodil pan instruktor z polšinky.
Řvali všichni.
Když jsem ovšem pravil, že teď už to umějí a tudíž můžem vyrazit na Žďákovák skočit si na bungee (nevím jestli se to tam ještě pořád dělá), pravili všichni, že to teda ne a pan instruktor se nechal slyšet, že on by teda z mostu taky neskákal.
A to mi konečně kapku zvedlo sebevědomí, jelikož já onehdá z toho Zvíkováku (to je ten další most vedle) skočil.
Ale to už je opravdu dávno.

lanove_centrum_180828

dočista sežral

MášikovnáHanička je nesmírně pohotová. Když jde o návštěvu, která projeví sebemenší přání týkající se jídla, nemůže to být oslyšeno. Takže když přijela v sobutu Eliška a zvědavě se tázala, jestli tedy bude něco sladkýho po vobědě, mácitliváHanička nepodlehla panice. Naopak. Během několika málo minut vyrobila makový dezert s tvarohovou ozdobou a domácími ostružinami navrch.
"Čerstvej mák je nejlepší," děla máveseláHanička při podávání zákusku na stůl.
Ochutnal jsem a bylo to výtečné. Eliška se jen olizovala.
"Jen jsem musela ten čerstvej mák trochu doplnit koupeným, nebylo ho dost," upřesňovala mápečliváHanička.
Cosi mě napadlo.
"A ten čerstvej, ten je odkud?"
"No tuhle v tý skleničce byl …"
"V tý skleničce!?"
"Jo, v tý."
"Ale to si nasbíraly děti na poli, že si příští rok zasejou mák za humny a že budeme mít makový políčko …"
"No, tak políčko nebude. Máte dezert."
Rázem mi to zhořklo. Taková nespravedlnost. Měl jsem úplně stejnej pocit jako ten malej medvěd, když tomu velkýmu vyčítal: "Dyť vy jste mi ji, pane, dočista sežral…"
"Tobě to nechutná?"
"Tak nějak nemůžu …"
Před okny na poli zrovna hospodář zaorával zbytky nevzešlého makového pole. I těch pár makovic, které na poli zbyly, skončilo pod hlínou. Vidina makového záhonku mizela. Dyť vy jste mi ji dočista sežral …, zněl mi v uších hlásek toho malého medvěda.
Hospodář už byl za polovinou pole.
Když si vezmu kolo, stihnu to ještě před zaoráním na druhém konci pole, řekl jsem si.
A už jsem tam byl. Kývl jsem na hospodáře v traktoru, on se usmál a taky kývnul, jako že můžu sbírat, že to stejně zaorá. Stihl jsem to. Nasbírané makovice v tašce jsem složil na terase. Jen vysypat ten mák.
Pustil jsem se znovu do nakousnutého makovníku.
"Takže vono ti to nakonec chutná?"
"Je to dobrý."
"Tak proč jsi to nedojed' předtím?"
"Dyž já sem nemoh', já byl smutnej jako ten medvěd, co mu ten druhej sežral tu pečenou princeznu …"
MáudivenáHanička kroutila hlavou, ale já měl teď už svědomí čistý.
Už se vo mně nemůže říct, že jsem ten mák dětem dočista sežral, jelikož jsem jim ho sice sežral, ale hned jsem přines' novej.

záludně zevnitř

Nejen pověstmi a výlety žije člověk. Někdy je potřeba i trochu té techniky. Například k telefonování. A občas se ta technika porouchá a je třeba ji opravit.
A tak už pár měsíců Matěj tu svou techniku moc nepoužívá, jelikož nosí techniku v kapse a nějak se mu netechnicky vodchlíp či vyboulil displej.
I zželelo se mi synka a řekl jsem si, že výchovný moment už pominul a já mu ten displej vyměním. Jde to raz dva a ještě se při tom Matěj naučí, jak podle návodu rozdělat telefon, odpojit správně všechny konektory, uložit šroubky podle jejich určení … no prostě, že si tu opravu užije se mnou.
Užil si.
Ale když jsme dávali telefon zpátky dohromady už s novým displejem, nějak to nešlo. Vzal jsem to tedy do ruky já, ale furt to nepasovalo. Ten displej tam nechtěl pořád zapadnout. Pokusy správně umístit do rámu displej byly marné, ale hledání příčin se vyplatilo: ona už byla vadná baterie a jak se trošku nafoukla, vytlačila starý displej a nový tam nechtěla pustit vůbec. Chyba byla od začátku v té vadné baterce. Vida, Matěj v tom tentokrát prsty, vlastně kapsu, neměl.
Přinesl jsem včera baterku novou a výměnu už si udělal skoro celou Matěj sám pod dohledem a s mým malým přispěním. Poslední konektor, kryt, dva šroubky a teď zasunout displej … cvak! A byl tam. Už jen poslední dva šroubky do vnějšího rámu a telefon je jako nový.
Nu a je tu malá technická příhoda s poučením, že ne vždycky se ten telefon zničí nošením v kapse. Někdy na tom poškození zapracuje sám a záludně zevnitř.

pod Černou věží

Určitě jste už někdy někde potkali klavír. Ne snad, že by piana chodila po ulici v procesí, ale tu a tam se přihodí, že obec či její část nebo někdo úplně jinej umístí ten nástroj někam do veřejného prostoru tak, aby na něj nepršelo a každý, kdo jde kolem, si na něj mohl zahrát. Moc se mi ten nápad líbí. Rozhodně je to lepší, než takový piáno vyhodit do sběru.
O jednom vím tuhle v podloubí nové budovy Národního divadla. A od minulého týdne vím i o dalším v Klatovech. Mají ho tam postavené na dlažbě průchodu pod Černou věží.
Vždycky jsem měl radost, když někdo na to piáno v Praze hrál. A tak jsem zkusil poňouknout Kačku, jestli by si to taky nechtěla zkusit.
Překvapila mě.
Sedla si na stoličku a bez přípravy se pustila do hraní. Myslím, že spustila něco od Mozarta, jelikož to si pamatuje z obsolventského představení z lidušky. A pak přidala ještě jednu, ale to už jsme museli jít, jelikož jsme pospíchali do té barokní lékárny.
No úžasný!
Teď mám radost dvojnásobnou.
Piána nejsou ve starém železe a Kačka s přehledem hraje pod Černou věží - no nejsou to báječný prázdniny?

u_klaviru

na houbách

Na místo činu se vrací ledaskdo. Pochopitelně se tím pachatelé příliš nechlubí, ale nemůžou si pomoct. Cosi je pudí k tomu, aby se tam znovu podívali.
S námi je to kapánek jinak. My se tam vracíme rádi a vůbec se tím netajíme.
Jedna výletní cesta vedla minulý týden na jihozápad a tudíž bylo jasné, že pojedem naší obvyklou trasou, tedy přes Březnici a Lnáře.
A tam to je.
Tam stojí zámek, kde jsme měli svatbu. Už jsme se tam s mouveselouHaničkou vrátili několikrát a tentokrát byla příležitost vzít na místo činu i Kačku s Matějem. V pokladně byla velice vstřícná slečna a přesto, že nás nenašla na fotkách - inu, tak staré tam už nemají - ochotně nás zavedla do sálu, kde se stále svatby konají. Ba dokonce nám udělala fotku, abychom měli důkaz, že jsme tam byli znovu.
Když jsme tu slávu popsali dětem, Kačka se hned ptala, proč maminka tenkrát přijela pozdě. Tož jsem jí vysvětlil, že to se dělává, jelikož nevěsta si ráda dá na čas, aby přijela drobítek pozdě, poněvadž to jsou pak všichni napnutý, jestli vůbec dorazí a při tom napínání jsou všichni ve střehu a v očekávání, což pak způsobí náramnou slávu a úlevu, že nevěsta nakonec přeci jen dorazila a nastanou ovace, čímž vznikne daleko větší efekt, než když přijdou všichni najednou.
"A proč si to nepamatuju? A kde jsem vůbec byla?," plácla Kačka bez rozmyšlení. To ona dělává.
"No protože jsi tenkrát ve Lnářích, Kačenko, byla přece ještě na houbách …"
"Aha …"
Zasmáli jsme se a smál se i Matěj, neboť i on v té době ještě houbařil. Teď ovšem už ani jeden nemůžou říct, že by v tom sále nebyli. Teď na to máme tuhle fotku.

Lnare_180713

kariéra komedianta

"A líbilo se vám to?" ptal se pochopitelně hned po představení Matěj - čerstvý kulisák, který si poprvé zažil děkovačku na prknech, která … no, svět bych nepokoušel. Stačí, že pověst ohrobeckých ochotníků sahá od Vraného přes Břežany až do Pyšel.
"Líbilo, Matěji. A ta druhá půlka, ta byla obzvlášť legrační. Zvlášť ty kachny."
"A to jsem to asi třikrát zvoral. A ta opona byla nějaká zarezlá a nešlo to roztahovat. To jsem s tím musel cukat, aby se to vůbec pohlo."
"Nakonec to ale roztažený bylo."
"To jo, ale šlo to blbě. A ty boty, to si nemyslete, ty byly děsně těžký. Jsem se s tím musel dřít."
"Však jich byl plnej košík."
"A když na mě pak nakonec rejža ukázal, tak jsem vůbec nevěděl, co mám udělat. Jenom jsem se šklebil. Ale měl jsem se uklonit."
"Toho si nikdo nevšim."
"No jo, ale těch chyb. Těch si ale …"
"Kdepak, Matěji, celý to bylo fajn a nikde nebylo nic poznat. Takže jste ty kulisy přenášeli dobře."
"Ale jsem děsně unavenej," ukončil Matěj rozpravu o své premiéře a šel do hajan. Však si to taky letos zasloužil.
Ty první roky totiž divadlo prospal s Kačkou doma, pak už chodili s námi a ospalí mžourali na jeviště, potom několik let už s nadšením oba pomáhali u brány s lístkama - no a letos měl premiéru za kulisama. Takhle nějak si představuju kariéru vopravdovýho komedianta.
Ti všichni taky začínali od píky.

dobře to napsat

Byl to druhý ze zápisů v prvním roce existence woleschka. Tenkrát to byly spíš sebrané nahodilé postřehy v počtu tři za rok, což opravdu nebyl deník, ale zápisy to byly. Ten předmětný se týkal sci-fi. Přesněji řečeno převádění sci-fi do praxe. Já tenkrát hleděl na uklízecího robota jako na zázrak a másci-fiHanička jako na běžnou záležitost, která tu už dávno měla bejt.
I po těch třinácti letech mám pořád technické novinky za zázračné události a má otřináctletchytřejšíHanička to furt ví všechno daleko dřív, než já.
Včera v podvečer jsme s Ljubou a Ondřejem rozmlouvali o životě všedním i jiném a probírali jsme kdeco a pak přišla řeč i na telefony a na to, co dneska umějí a na to, co budou umět zítra. To už byla Ljuba s mouveselouHaničkou v altánku a já s Ondřejem na terase, čímž se naše hovory oddělily a proto jsme si ve skupinkách mohli vést každý tu svou dišputaci. Já se třeba od Ondřeje dozvěděl, že se šušká, že "facerecognition" už je pasé, že ho brzy překoná a nahradí "bodyrecognition", což jsme hned začali probírat. Já ze strany zbavení se soukromí úplně a Ondřej ze strany všeobecného pohodlí například při prohlídkách na letišti, což by nám cestujícím mělo být ku prospěchu odstraněním všech stále přibývajících typů kontrol. Prostě vás už při vstupu do haly naskenujou, rozpoznaj, načtou v databázi a je to. Mají o vás všechno a jestli jste si v dětství hráli za barákem na smetišti na teroristu, máte to spočítaný a do letadla vás nepustěj. Nebo tak nějak. Já tomu oponoval, že bych si to musel rozmyslet, estli by mě tahle míra zbavení se soukromí nevadila, i když jsem si samozřejmě vědom toho, že už mě maj stejně dávno celýho v databázi a kdyby o něco šlo, už teď jsem ztracenej. Ovšem Ondřej chtěl konkrétní příklad mojí paranoi.
Musel jsem něco vymyslet a tak jsem dal příklad: "… heleď to prostě bude tak, že dyž třeba pudeš tuhle na Smíchově do obchoďáku, tak eště u vchodu tě naskenujou a jak vejdeš, už ti naproti bude svítit reklama na foťáky a nezbavíš se toho ani v Tramtárii, protože jen vylezeš z taxíku, už tě na rohu u hotelu bude vítat na obrazovce reklama na den otevřenejch dveří ve fabrice na broušení čoček do objektivů …"
Nu a pak jsme to téma dál rozvíjeli a řešili jsme rychlost procesorů a odezvu sítě a jestli by to všechno takhle rychle šlo už teď … no prostě báječné povídání to bylo.
Když Ljuba s Ondřejem odjeli, povídám nadšeně méusměvavéHaničce jaký prima technický sci-fi problémy jsme probírali a že by to mohlo zapadnout do nějaký další Ondřejovy knížky, jelikož tohle tu eště nebylo a hodilo by se to zas do nový spiklenecký teorie a do Tušení čehokoliv. No prostě nadšeně jsem tu myšlenku chtěl předat dál. MásečtěláHanička však moje nadšení ochladila pod bod mrazu hned v úvodu praktickou poznámkou:
"Ale prosimtě, to přece neni nic novýho, to už tady dávno bylo v tom filmu Minority Report …"
Tak!
U nás končej uklízecí roboti i bezpečnostní systémy budoucnosti stejně. Na smetišti dávno realizovaných nápadů. Moje vzdělanáHanička už to dávno ví, jelikož už to přeci někde viděla nebo četla. Tak jak má furt jeden něco vymejšlet, dyž už bylo všechno vymyšlený?
Naštěstí mám Ondřeje: Když jsem si mu ještě večer posteskl na protřelost méovšeminformovanéHaničky, s laskavostí jemu vlastní mi odepsal:
"Všechno už tu bylo. Jde o to dobře to napsat."
A to Ondřej umí.

matrace je atrakce

Jak se vám spalo?
Divná otázka, že jo? "No jak asi, nejspíš jako v noci, ne?", odpovíte.
Matěj dneska odpověděl: "Dobře." A Kačka včera jakbysmet.
A že je to běžný? No bodejď, že je. I když …
Totiž napadlo mě přivézt takovou věc. Nafukovací postel. Znáte to přeci: máte to ve skříni a když přijede na noc víc hostů než máte postelí dá se to nafouknout a docela dobře se na tom vyspat. Doma i jinde. A to jinde právě přišlo na řadu tenhle víkend. Nafouk' jsem ty matrace v sobotu a Kačka si hned pozvala kamarádku Áďu, že jako budou spát venku, když jsem jim to instaloval v altánku.
A jak řekla, tak udělaly. Ustlaly si spacáky, přinesly si plyšáky - každá toho svého, pochopitelně - pro případ potřeby si přibalily i baterky a vzhůru do altánu zalehnout na matrace.
Zde, prosím, nehledejte žádnou jinou podobnost s romány Maria Puza než jazykovou.
Ráno Kačka vstávala první a chystala snídani.
A večer už byla jedna z matrací volná a tudíž se mohl připojit Matěj. A jestli s ním půjde do altánu i Kačka. … no, nepřemluvil ji. Že prý jedna holka ze školy vyprávěla Kačce takový horory o všelijakejch postavách, když byla menší, a Kačka se teď pořád ještě bojí …
Matěj půjde prý dneska znova, jelikož se nebojí, jen si musí vzít teplejší spacák. K ránu mu bylo zima.
A Kačenka? To se teprv uvidí, jak lákavá atrakce je matrace.

nechci bejt ajťákem

No pochopitelně, že se to neobešlo bez vystupňovaného napětí a vysoké míry vzájemné dožranosti. Tak je to vždycky, když jsem za ajťáka a mánetechnickáHanička za uživatele. Já se ji ve své bláhovosti snažím poučovat tak, aby si napříště byla schopna nastavit základní parametry sama nebo v tom nastavení alespoň neudělala zmatek a mávzdělanáHanička se snaží mi vysvětlit, že už jí zase říkám, co má dělat, což nesmím (to se mi taky nesmí říkat), a že jí stresuju, protože nadávám, jak to má celý zmotaný.
Nu a tak už to probíhá tak dva dny a včera úsilí vrcholilo, protože telefon byl přepojován pod nového operátora, po novou identitu, staré maily a staré kontakty musely být pod tuto identitu přeneseny, což je dycky děsná pakárna a já musel volat o radu do Applu a pak obětovat vlastní účet, abych vytáhl alespoň část kontaktů a přenesl je pod tu novou identitu. Eště před chvílí jsem řešil nastavení mailu …
"Heslo? Už zase heslo? Který"
"No to k mailu."
"A jaký to je?"
"No to přece nevím. Ale je to jiný, než k telefonu."
"Aha. Tak tohle."
"To ti nejde. Server ho odmítl."
"No to je dobrý. Tak teď jsi mě splet'!"
"Bez hesla to nepůjde."
"Kterýho?"
"Toho k mailu. Když si potřebuješ vyzvednout poštu."
"A já tam mám heslo?"
"Máš, jinak by to nefungovalo a už jsme ho dávali do počítače."
"Aha … tak to fakt nevím …"
"Tak si ho tam zkus znovu zadat. Je to potřeba."
"Tohle? … Jo! Tohle!! Už to je!"
"Hurá. Tak to bysme měli."
"Ale já tu žádný maily nemám!"
"Vždyť jsi všechny přečetla na počítači."
"No, to jo, ale vony se mi sem nenahrajou?!"
"Ne, jenom ty nový."
"Aha …[zklamaně] … tak můžeš mi aspoň poslat test?"
"Jo, hned."

Čímž jsem přišel na to, že jsem si kvůli tý děsivý operaci přemazal vlastní kontakty na počítači. Ty já měl ale předem zazálohovaný a stačilo smazat/načíst zálohu a sloučit. Ale to už byla prkotina. To ani nestálo za řeč.
To důležitý je, že už nechci bejt ajťákem.

klony pod schodama

Ono to sci-fi člověka někdy zblbne nebo inspiruje - to jak se to vezme. Matěj si čte ty knížky, které mu nějak doporučíme, tedy hlavně másečtěláHanička. Moje doporučení bývají oslyšena, neboť za literárního vzdělance u nás platí mápromovanáHanička, jelikož má státnice z češtiny, zatím co já jen z nějaké z optiky, což se v literárním světě nezapočítává, leda k horšímu.
A tak se Matěj vyzná například v klonování, jak jsem právě teď slyšel:
"Maminko, ty se klonuješ tajně. Ty máš tajný dveře tajdle pod schodama a tam si ty svoje klony schováváš. A až bude Apokalypsa, tak nás těma svejma klonama všechny zachráníš."
No a máme to. MojeveseláHanička se naklonuje a budeme zachráněný. Takhle snadný to je.
Tož kdyby se našel nějakej vědátor, kterej v tom eště tápe, ať se přihlásí u Matěje, on mu to všechno vysvětlí. Klony jsou totiž schovaný u nás pod schodama.

opravdu je ztratila

Není to dlouho, co Kačka ztratila klíče a pak jsem je našel v její školní skříňce. Tentokrát je však ztratila opravdu. Ve čtvrtek mi to volala. Ach jo. Jel jsem prohlídnout hudební školu, byl u paní ředitelky, ptal se dětí, prošel celou trasu od školy ke škole. Nic. Totéž jsme pak s Kačkou udělali ještě jednou spolu. Bez výsledku. Se stejným úspěchem prohledávala skříňku a třídu a chodby ve škole. Nic. Ve čtvrtek prostě klíče zmizely.
V pátek se ptala spolužáků, učitelů, nic. Já jel k výrobci našich klíčů a nechal si napočítat, kolik to bude. Že prý mám přivézt vložku zámku a tu mi přestaví a k tomu vyrobí nové klíče.
Kačka chtěla ještě jeden pokus v hledání včera. No tak jo.
A hned po škole mi volá, že klíče má. Hledání mělo úspěch, ale nebylo to snadný.
Spolužačka prý viděla klíče v obchodě. Kačka utíkala do obchodu. A tam paní potvrdila, že ty klíče měla, ale když se o ně nikdo nehlásil, dala je na obecní úřad. Kačka běžela na úřad, ale tam měli polední pauzu. Před jednou přišla paní a co že prý Kačka chce. Dohodly se, že klíče a Kačka ty své důkladně popsala. Paní připustila, že to jsou klíče Kačky a vydala jí je.
Hurá! Klíče jsou na světě a dobří lidé ještě existují.
Ovšem Kačenka, to musím přiznat, projevila díl samostatnosti, když si to celé takhle sama oběhala. Přeci jen už to nebude malá holčička. No jo, nebude malá. Ale klíče jako malá ztrácí. A jako velká nalézá.
Kdo se v tom má vyznat?
I co, jaké vyznávání. Prostě to tak je.

v mrazáku dlouho nezůstane

Chutě jsou věc nanejvejš soukromá. Jednak každýmu chutná něco jinýho a pak: chutě se měněj. Pochopitelně se teď hned přihlásej dámy se zdviženým prstem, že právě ony by mohly vyprávět. Jistě, mohly. Nechť vypráví, proti tomu nic. Já bych taky moh' vyprávět.
Tak například taková rajská polívka. S rejží jí tenkrát vařili v jídelnách. "Tenkrát" je asi tak čtyřicet, padesát let. Odporné to bylo. Nemoh' jsem to ani vidět, tu břečku odpornou, červenou. Nebo špenát. No fuj. Zelenej sliz. Nu a po letech je to tak, že špenát si dávám často a s chutí a pokud v hospodě narazím na rajskou polívku, hned si jí nechám přinést. Chutě se prostě mění. Jistě, může to být i změnou receptu, ale to není změna zásadní. Ta zásadní se odehrála někde v řídícím centru chuťových vjemů.
Taková ruská zmrzlina mi však chutná pořád. Tekrát se teda jmenovala sovětská, jelikož Rusko bylo zakázaný a zmrzlina tudíž nemohla bejt carská, ale musela bejt lidověbolševická. Ale to bylo všechno. Říkali jsme jí ruská a byla stejná jako dneska. Cihlička ve staniólu podloženém papírem. Měla a má předností hned několik. Jednak je dobrá, potom je obalená oplatkou a dobře se drží a hlavně: je hodně velká. Větší, než ty zmrzliny na špejli.
Teď se dá koupit v mnoha vydáních. A když najdete krámek, který vede někdo s kontakty na ruské dovozce, můžete si koupit i tu pravou ruskou z Ruska (teda esi se nedělá v Číně, jako dneska všecko). Tož jsem včera tu pravou ruskou koupil. S hrozinkama. Ta mi dycky chutnala nejvíc.
A hned to přišlo: "Tatínku, ale mě nechutná, já jí nechci," pravila Kačka.
"Cože? Tobě nechutná? Dyť je to pravá ruská!"
"No, právě."
"No jo, tak nic. Neva, třeba někdy bude."
Tak. A mám to.
Vlastní dcera a má jiný chutě, než já. Nechutná jí ruská a po jinejch zmrzlinách by se utloukla.
Holt chutě jsou věc nanejvejš soukromá.
Třeba se to změní a Kačka si za padesát let tu zmrzlinu dá ráda. Ovšem to už bude jiná. Tu všerejší sním já, ta v mrazáku tak dlouho nezůstane.

slivovice léčivá

Teda ona mi máopatrnáHanička výslovně zakázala o tom psát, ale když to nikomu neřeknete, tak to zůstane jenom mezi náma.
Totiž: nějak se mémiléHaničce neudělalo dobře. Že prý jestli slyším, jak jí to v břiše bouří. Takhle prý jí to ještě nikdy nebouřilo. A že prý jí mám sundat shora tu slivovici, co jí tam máme jako léko lék. U nás je slivovice vůbec jenom na léčení. Tahle je od kamarádů a má sílu. Inu jak by neměla, když je z Moravy. A proto jí užáváme jako ten lék. Lahev tam je vždycky několik let, než se využívá. Tahle stojí na lince nahoře už přes rok, ta je nová. Je třeba ještě podoktnout, že máveseláHanička je zavilý abstinent a když si dá sklenku vína, je to svátek. Takže když už si přála š'ťopečku té slivovice léčivé, muselo jí být vážně zle. Ale pomohlo to. Pomohlo jí to tak, že si dala ještě jednu.
Já jsem cosi četl u stolu a Cyrda spala pod stolem. Když tu náhle Cyria zvedne hlavu a já taky. Cosi tu vrní. Jako velkej kocour když přede.
"Cyrdo?"
Koukla na mě: "Slyšíš to taky, pane?"
"Slyšim, Cyrdo. Tos' nebyla ty?"
A předlo to dál. Pravidelně. Jdeme se s Cyrdou podívat do síně. Na zemi pod schody leží máspícíHanička.
Málem se mi kousla pumpa: "Co .. co .. Haničko?!"
"Mmmmrrrrrrhhhhrrrr…"
"Jsi v pořádku?" ptám se a skláním se, abych zjistil co se děje.
"Hmmmrrrrrr…"
"Co se děje?"
"Teplouuuuškoooo…"
"Jseš v pořádku?"
"Ssseeem je všechny zabilaaaaa…."
"????"
"Niiisss …mii… neee-níííí …. teeplouššškoooo …."
No, asi dělá nějakou legraci …
"A to mě tuuu neeechááášššš???"
"Dyť mě vodháníš."
"Siii tuuu leeežžíímmm … a voniiii měěěě tuuu neeeeechaaajííí…"
"Aha!"
Teprve teď mi to došlo. Ty dvě šťopečky slivovice léčívé!
"Tak pojď, lehneš si ve světnici na kanape."
MáveseláHanička se začala smát, že jí nefungujou noooožžžiiiiškyyyy … ale nějak jsme se na to kanape dostali.
"Chiiiiii … mnněěě jeee teeeplouuuškooooo …. zzzaaabbb-iiiillliiiiiii vššššeeeeechnyyyyy … baaaasssiiiilyyyy….. chiiiiii …. neeboolíííí …. břřřííííííššš-šškkooooo neeee-booollíííí…vííí-ííšššš?"
"Teď už vím, ale si mě vyděsila!"
"Teeeplouuušškoooo … jééééé …. chiiii-íííí"
MévyléčenéHaničce bylo teploučko, všechny bacily slivovice léčivá pozabíjela a ještě jsme měli veselo. Jen to dlouho nevydrželo. Sotva za dvacet minut vliv švestek pominul a máuzdravenáHanička mi vyprávěla, že už je v pořádku, že se jí jen kápku motají nohy, ale že si to užila, to léčení.
No, já taky.

správně nastavený

Jsem si řikal, že mám telefon pod kontrolou a všechno, co potřebuju, mám nastavený správně. Takže to, že mi zvoní najednou telefon a mépřekvapenéHaničce taky a naopak, tak to že není záležitost moje, ale těch ajťáků, co jí ten její telefon určitě museli nějak přenastavit. Co já vím, já se v těch jejich certifikátech nevyznám.
Nu a tím to bylo uzavřený a mě to vztekalo. Protože když jsme byli na stejní síti, nikdy nebylo jasný, kdo komu volá. A tak jsem byl radši na síti jiný, ale musel jsem si na to dávat pozor. Ale znáte to. Člověk si nevydrží dávat pozor furt a tak nám to občas oběma zvonilo současně.
Tuhle projíždím nastavení telefonu.
Svýho telefonu.
A co tam nevidím: wi-fi hovory, zapnuto.
No jasně, to jsem si onehdá zapínal, tohleto.
A pod tím: na ostatních zařízeních …
Ale to jsem si nezapínal. A je to zapnutý.
Tak! A je to tu. Já to měl zapnutý pro všechny zařízení s mým identifikátorem. A pak nemá zvonit celej barák!
Vypnul jsem to a šel se přiznat.
"Tak ty tvoje ajťáci sou nevinný. Já to měl vod voperátora nastavený na svym telefónu. Už ti to zvonit nebude."
"Vidíš," pravila mátrpěliváHanička, "já to řikala, že mi tam nikdo nic nestavoval. To jenom ty porád …"
Jo jo, to jenom já si porád myslim, že to mám správně nastavený.
A vono prd.

dneska je čtvrtek

Víte, co je dneska za den? Ne, nemám na mysli nějaké významné datum. Prostě jenom den v týdnu. Já bych to typoval na čtvrtek. Ale musím se pro jistotu podívat do horní lišty monitoru počítače, abych si byl jistej.
Totiž: Takhle v úterý odpoledne se ptám Kačky, která schází ze schodů: "Kampak jdeš, že se oblíkáš?"
"No přece na wushu, tatínku, mám trénink."
"A…aha. No jasně."
Sice jsem přitakal, ale děsně jsem se potají divil, jak může mít v pondělí trénink. Dyť má v pondělí dycky zpěv … Nebo že by nebylo pondělí? Co vlastně bylo včera? No jo, včera nebyla neděle … tak to by dneska mohlo bejt úterý.
Včera odpoledne se ptala máveseláHanička, kde je Kačka.
"No, má náhradní hodinu klavíru. Ve čtvrtek hodina odpadá."
"A … aha. A proč teda není doma?"
"No protože má tu hodinu. Náhradní."
"A ona nemá sbor?"
"Má. Ale až od šesti. Normálně."
"Ve středu?"
"Jo, ve středu."
"A co má ve čtvrtek?"
"To piáno."
"Dyť si řikal, že ho má teď."
"Má. Náhradní. Místo čtvrtka. Za chvíli přijede autobusem."
"A pak pojede na sbor?"
"Ne, to by nestihla, tam jí musím odvézt."
"Nestihla?"
"Nestihla. Autobus se votočí a hned jede zpátky. To ani nestihne dojít domů."
"A jak jezdí jindy?"
"No tím autobusem."
"Kerej nestihne?"
"Normálně ho stihne. Dneska ho nestihne."
"A … a to jí teda povezeš? Ty jí vozíš?"
"Ne, normálně jí vozím jenom zpátky."
"A jak jezdí tam?"
"Autobusem. Každou středu už půl roku …"
"A kdy má teda ten klavír?"
"Ve čtvrtek. Ve středu má sbor."
"Aha … a dneska je středa?"
!!!
No a jestli má snad někdo pocit, že jsme se u nás doma všichni zbláznili, tak to je na velkým omylu. My dobře víme, že je dneska čtvrtek, protože má Kačka ten klavír, co ho měla včera, jelkož dneska není a proto …
No, necháme toho, eště by si moh' někdo myslet, že mi přeskočilo.

to by mi šlo

Do metra se chodí obvykle dolů po schodech. Do Metra se chodí průchodem. Jedno je dopravní prostředek, druhé je dům na Národní třídě v Praze. Do metra chodím pořád, a v Metru už jsem dlouho nebyl. Zlatý věk návštěv Metra jsem zažíval někdy před čtyřiceti lety. To jsem začal chodit do tanečních. Tenkrát se to pořád ještě nosilo.
Jak je na tom společenský život stran výuky tance dneska, to nemám nejmenší ponětí. Mně taneční zábavy a plesy připadaly vždycky takový … , no, …, zvyk, že společenská událost mírně slavnostního rázu je přerušována sportovním kláním na parketě, ve mně vyvolává dodnes smíšený pocity. Zjednodušeně řečeno, jakživo jsem nepochopil ten důvod, kterej vede dámy a pány v róbách a fracích k tomu, aby se v těch večerních oblecích dobrovolně strkali a potili a funěli na parketu. Jít do společnosti a bavit se? Samozřejmě. Sportovat? Pochopitelně. Ale běhat čtvrtku ve skafandru? Tomu jsem jakživo nepřišel na chuť. To mi máspolečenskáHaničká má dodnes zazlé. A protože moje pasivní rezistence směřovaná právě k potlačení návštěv podobných podniků neutuchá, byl ke společenským radovánkám přitažen Matěj.
Tedy on není ve věku, kdy by mohl chodit se slečnou do tanečních (navíc, pokud vím, o žádné slečně se zatím nikde nemluví), ale do našich vesnických kurzů chodit s maminkou může. A tak chodí. A chodí rád. Teď už jsou v pokročilých. Zrovna včera večer přišli děsně nadšený. MáveseláHanička hned začala vyprávět, jak je ten Matěj báječnej, že už jí sám vede a walz že umí skvěle.
"To mám po tobě, tatínku," pravil Matěj.
No ten tomu dal!
Tím prohlášením vnesl do našich rodinných řad názor od většinového zásadně se lišící. Většina, totiž mározumnáHanička, se domnívá, že můj pohyb po tanečním parketu nepatří zrovna k uměním, jimiž vynikám. A já ten názor ve vlastním zájmu pochopitelně podporuji. Nový Matějův pohled situaci poněkud mění, ale doufám že nezmění.
To podstatné je, že Matěj je šikovnej a až nastane čas tanečních, bude mít natrénováno předem. Tímhle směrem bych i nadále vedl úvahy ve věci umění tance a společenského života vůbec.
Já se v každém případě rád spokojím s rolí pyšného rodiče - pozorovatele. To by mi, myslím, šlo.

to mi vypadlo

Kačka začala číst. Ne, to není ani zázrak, ani podivení se. Nějak se přihodilo, že jí začalo bavit číst a před Matějem už má dost velkej náskok. A už si i vybírá. Například Kytici se jí číst nechce, jelikož je prý morbidní. S tím se tedy dá souhlasit. Tedy s tou morbiditou. Kupříkladu takovej Vodník či Zlatý kolovrat nebo Svatební košile … ale však jste to četli. Nu a protože má Kačka až na tu Kytici povinnou četbu už splněnou, dostala vyjímku. Že prý může číst tu dobrodružnou knížku. Má to přes tři sta stránek každý díl a dílů je habaděj. A Kačka čte a čte.
Obdivuju to. A proto jsem jí i pro ty knížky zašel. Má k dispozici totiž jen díl třetí. Druhý i první ne. A protože se shodou náhod jedná o knížky vydané před lety, jsou teď k mání v Levných knihách. To má taky své výhody.
Takže vybírám z regálu, první díl, druhý díl, třetí ne, ten Kačka má - a ejhle: on je tu i čtvrtý díl. To bude mít Kačka radost.
Přines' jsem to domů. Kačenka byla nadšená, ale mápřísnáHanička ne.
"Jsem ti řikala, že máš přinýst jen první dva."
"No dyť sem je přines'. A protože měli i čtvrtej, tak jsem vzal i ten. To je snad dobře, ne?"
"Neni."
"Proč?"
"Protože ten čtvrtej a eště i pátej si přines' už v létě! To si to nepamatuješ?!"
"…. eeééé tak nějak mi to vypadlo …"
"No, to buď rád, že ti vypadlo jenom todle. Kačko …?"
"Copak, maminko?"
"Tady máš ještě pátý díl."
"Jé, to je hustý!"
Kačka si šťasně odnesla pátý díl a já se začal prohlížet, esli mi někde něco zase nevypadlo.

peřina je suchá

Prší, slyšíš? …
Ale ne teď, kdykoliv. Říká se to tak přeci. Jste někde pod střechou nebo pod stromem a tu slyšíte to známé bubnování či šelestění a hned se ptáte, jestli to ti ostatní taky slyší a jste rádi, že jste pod střechou, případně utíkáte na dvorek sebrat prádlo, aby vám nezmoklo.
Máme to zažité všichni. Takže když to bubnování kapek začne, máme podobné reakce. Taky všichni. Tedy skoro. Tím nechci říct, že bych měl reakce jiné. Jenom ten projev se možná trochu liší.
Já, když začne pršet, utíkám do schodů.
Pochopitelně.
V pokojíčku je totiž okno, pod tím oknem pověšená peřina, aby hezky vyvětrala. Jenomže už se mi mnohokrát stalo, že jsem na to zapomněl, začlo pršet a peřinu jsem musel dát do sušičky. Takže utíkám do schodů a běžím do pokojíčku, abych se přesvědčil, jestli zase není otevřené okno.
V sobotu slyším to bubnování, skokem jsem u dveří ze světnice, schody beru po štyrech, kočkeni v hrůze prchají, mápřekvapenáHanička vzhlíží vyrušena od knihy a já už beru za kliku od pokojíčku, abych zjistil, že tentokrát je okno opět otevřené.
Ale něco tu nehraje.
Okno je otevřené, pod oknem je peřina, ale sucho. Ani kapka. Neprší.
Jak to? Dyť jsem slyšel to bubnování, ty velký kapky …
"Co to vyvádíš? Ani jsem netušila, že jsi schopen tak rychlýho pohybu," praví pobaveně od knihy máveseláHanička.
"No … jsem slyšel … jsem myslel … že prší. Že začalo pršet."
"Pršet?"
"Jo, to bubnování kapek …"
"Jo. To bubnování kapek. Tak to byl Matěj, jak před dveřma mění kočkenům stelivo. To sis nevšim?"
"Aha. Nevšim. Já myslel, že prší."
"No tak ses aspoň proběh'."
"Jo, proběh'. A voddech jsem si. Peřina je suchá."

dycky jsem zezelenal

To, že jsme hrací, to se ví. Ví to i Ježíšek a proto přnesl dětem všelijaké návštěvy her a méhravéHaničce hru stolní. Byla to úplná náhoda, že jí Ježíšek vybral právě Alchymisty, ale nějak se to povedlo a ze hry se stal vysloveně vánoční hit. Ba dokonce máveseláHanička prohlásila, že je to vůbec nejlepší hra, co za poslední roky hrála a celé prázdniny u toho s dětmi seděli a hráli a hráli.
Já se taky přidal - ale takhle to vypadá, že mě to nějak extra nevzalo. A vono jo. Já zůstal dycky poslední a to mě žere. To se mi jekživo nestalo, abych takhle strašlivě prohrával. A jak prohrávám, spíš mě to vzteká.
Totiž ona se tam kombinuje spousta věcí a všelijakých akcí, ale základem je míchat lektvary. No pochopitelně, však je to hra o alchymistech. Mícháte z kdejakých přísad dryjáky a nevíte, co jsou zač. Pak si je vyfotíte telefonem a von vám ukáže, co jste vlastně namíchali. To pak vypijete sami nebo to někomu vnutíte. Tedy jenom jako. Pochopitelně. Jsou to kartičky a kostičky na hracím poli. No jo, ale dopředu jakživo nevíte, co z toho bude. A tak hrajete a zelenáte a pak je najednou konec a jste poslední. A takhle mi to šlo furt. Já se pořád nedokázal propít k tomu, abych věděl, co to vlastně míchám. Dycky to bylo jinak.
Nakonec mi mášikovnáHanička prozradila, že se to uhodnout nedá a že cílem hry je to odhadnout a riskovat. Naučit se to nelze.
No - je to báječná hra, to jo. Pro vopravový alchymisty. A to já zřejmě nebudu.
Já po těch pařátech a ropuchách dycky zezelenal.