2018

správně nastavený

Jsem si řikal, že mám telefon pod kontrolou a všechno, co potřebuju, mám nastavený správně. Takže to, že mi zvoní najednou telefon a mépřekvapenéHaničce taky a naopak, tak to že není záležitost moje, ale těch ajťáků, co jí ten její telefon určitě museli nějak přenastavit. Co já vím, já se v těch jejich certifikátech nevyznám.
Nu a tím to bylo uzavřený a mě to vztekalo. Protože když jsme byli na stejní síti, nikdy nebylo jasný, kdo komu volá. A tak jsem byl radši na síti jiný, ale musel jsem si na to dávat pozor. Ale znáte to. Člověk si nevydrží dávat pozor furt a tak nám to občas oběma zvonilo současně.
Tuhle projíždím nastavení telefonu.
Svýho telefonu.
A co tam nevidím: wi-fi hovory, zapnuto.
No jasně, to jsem si onehdá zapínal, tohleto.
A pod tím: na ostatních zařízeních …
Ale to jsem si nezapínal. A je to zapnutý.
Tak! A je to tu. Já to měl zapnutý pro všechny zařízení s mým identifikátorem. A pak nemá zvonit celej barák!
Vypnul jsem to a šel se přiznat.
"Tak ty tvoje ajťáci sou nevinný. Já to měl vod voperátora nastavený na svym telefónu. Už ti to zvonit nebude."
"Vidíš," pravila mátrpěliváHanička, "já to řikala, že mi tam nikdo nic nestavoval. To jenom ty porád …"
Jo jo, to jenom já si porád myslim, že to mám správně nastavený.
A vono prd.

dneska je čtvrtek

Víte, co je dneska za den? Ne, nemám na mysli nějaké významné datum. Prostě jenom den v týdnu. Já bych to typoval na čtvrtek. Ale musím se pro jistotu podívat do horní lišty monitoru počítače, abych si byl jistej.
Totiž: Takhle v úterý odpoledne se ptám Kačky, která schází ze schodů: "Kampak jdeš, že se oblíkáš?"
"No přece na wushu, tatínku, mám trénink."
"A…aha. No jasně."
Sice jsem přitakal, ale děsně jsem se potají divil, jak může mít v pondělí trénink. Dyť má v pondělí dycky zpěv … Nebo že by nebylo pondělí? Co vlastně bylo včera? No jo, včera nebyla neděle … tak to by dneska mohlo bejt úterý.
Včera odpoledne se ptala máveseláHanička, kde je Kačka.
"No, má náhradní hodinu klavíru. Ve čtvrtek hodina odpadá."
"A … aha. A proč teda není doma?"
"No protože má tu hodinu. Náhradní."
"A ona nemá sbor?"
"Má. Ale až od šesti. Normálně."
"Ve středu?"
"Jo, ve středu."
"A co má ve čtvrtek?"
"To piáno."
"Dyť si řikal, že ho má teď."
"Má. Náhradní. Místo čtvrtka. Za chvíli přijede autobusem."
"A pak pojede na sbor?"
"Ne, to by nestihla, tam jí musím odvézt."
"Nestihla?"
"Nestihla. Autobus se votočí a hned jede zpátky. To ani nestihne dojít domů."
"A jak jezdí jindy?"
"No tím autobusem."
"Kerej nestihne?"
"Normálně ho stihne. Dneska ho nestihne."
"A … a to jí teda povezeš? Ty jí vozíš?"
"Ne, normálně jí vozím jenom zpátky."
"A jak jezdí tam?"
"Autobusem. Každou středu už půl roku …"
"A kdy má teda ten klavír?"
"Ve čtvrtek. Ve středu má sbor."
"Aha … a dneska je středa?"
!!!
No a jestli má snad někdo pocit, že jsme se u nás doma všichni zbláznili, tak to je na velkým omylu. My dobře víme, že je dneska čtvrtek, protože má Kačka ten klavír, co ho měla včera, jelkož dneska není a proto …
No, necháme toho, eště by si moh' někdo myslet, že mi přeskočilo.

to by mi šlo

Do metra se chodí obvykle dolů po schodech. Do Metra se chodí průchodem. Jedno je dopravní prostředek, druhé je dům na Národní třídě v Praze. Do metra chodím pořád, a v Metru už jsem dlouho nebyl. Zlatý věk návštěv Metra jsem zažíval někdy před čtyřiceti lety. To jsem začal chodit do tanečních. Tenkrát se to pořád ještě nosilo.
Jak je na tom společenský život stran výuky tance dneska, to nemám nejmenší ponětí. Mně taneční zábavy a plesy připadaly vždycky takový … , no, …, zvyk, že společenská událost mírně slavnostního rázu je přerušována sportovním kláním na parketě, ve mně vyvolává dodnes smíšený pocity. Zjednodušeně řečeno, jakživo jsem nepochopil ten důvod, kterej vede dámy a pány v róbách a fracích k tomu, aby se v těch večerních oblecích dobrovolně strkali a potili a funěli na parketu. Jít do společnosti a bavit se? Samozřejmě. Sportovat? Pochopitelně. Ale běhat čtvrtku ve skafandru? Tomu jsem jakživo nepřišel na chuť. To mi máspolečenskáHaničká má dodnes zazlé. A protože moje pasivní rezistence směřovaná právě k potlačení návštěv podobných podniků neutuchá, byl ke společenským radovánkám přitažen Matěj.
Tedy on není ve věku, kdy by mohl chodit se slečnou do tanečních (navíc, pokud vím, o žádné slečně se zatím nikde nemluví), ale do našich vesnických kurzů chodit s maminkou může. A tak chodí. A chodí rád. Teď už jsou v pokročilých. Zrovna včera večer přišli děsně nadšený. MáveseláHanička hned začala vyprávět, jak je ten Matěj báječnej, že už jí sám vede a walz že umí skvěle.
"To mám po tobě, tatínku," pravil Matěj.
No ten tomu dal!
Tím prohlášením vnesl do našich rodinných řad názor od většinového zásadně se lišící. Většina, totiž mározumnáHanička, se domnívá, že můj pohyb po tanečním parketu nepatří zrovna k uměním, jimiž vynikám. A já ten názor ve vlastním zájmu pochopitelně podporuji. Nový Matějův pohled situaci poněkud mění, ale doufám že nezmění.
To podstatné je, že Matěj je šikovnej a až nastane čas tanečních, bude mít natrénováno předem. Tímhle směrem bych i nadále vedl úvahy ve věci umění tance a společenského života vůbec.
Já se v každém případě rád spokojím s rolí pyšného rodiče - pozorovatele. To by mi, myslím, šlo.

to mi vypadlo

Kačka začala číst. Ne, to není ani zázrak, ani podivení se. Nějak se přihodilo, že jí začalo bavit číst a před Matějem už má dost velkej náskok. A už si i vybírá. Například Kytici se jí číst nechce, jelikož je prý morbidní. S tím se tedy dá souhlasit. Tedy s tou morbiditou. Kupříkladu takovej Vodník či Zlatý kolovrat nebo Svatební košile … ale však jste to četli. Nu a protože má Kačka až na tu Kytici povinnou četbu už splněnou, dostala vyjímku. Že prý může číst tu dobrodružnou knížku. Má to přes tři sta stránek každý díl a dílů je habaděj. A Kačka čte a čte.
Obdivuju to. A proto jsem jí i pro ty knížky zašel. Má k dispozici totiž jen díl třetí. Druhý i první ne. A protože se shodou náhod jedná o knížky vydané před lety, jsou teď k mání v Levných knihách. To má taky své výhody.
Takže vybírám z regálu, první díl, druhý díl, třetí ne, ten Kačka má - a ejhle: on je tu i čtvrtý díl. To bude mít Kačka radost.
Přines' jsem to domů. Kačenka byla nadšená, ale mápřísnáHanička ne.
"Jsem ti řikala, že máš přinýst jen první dva."
"No dyť sem je přines'. A protože měli i čtvrtej, tak jsem vzal i ten. To je snad dobře, ne?"
"Neni."
"Proč?"
"Protože ten čtvrtej a eště i pátej si přines' už v létě! To si to nepamatuješ?!"
"…. eeééé tak nějak mi to vypadlo …"
"No, to buď rád, že ti vypadlo jenom todle. Kačko …?"
"Copak, maminko?"
"Tady máš ještě pátý díl."
"Jé, to je hustý!"
Kačka si šťasně odnesla pátý díl a já se začal prohlížet, esli mi někde něco zase nevypadlo.

peřina je suchá

Prší, slyšíš? …
Ale ne teď, kdykoliv. Říká se to tak přeci. Jste někde pod střechou nebo pod stromem a tu slyšíte to známé bubnování či šelestění a hned se ptáte, jestli to ti ostatní taky slyší a jste rádi, že jste pod střechou, případně utíkáte na dvorek sebrat prádlo, aby vám nezmoklo.
Máme to zažité všichni. Takže když to bubnování kapek začne, máme podobné reakce. Taky všichni. Tedy skoro. Tím nechci říct, že bych měl reakce jiné. Jenom ten projev se možná trochu liší.
Já, když začne pršet, utíkám do schodů.
Pochopitelně.
V pokojíčku je totiž okno, pod tím oknem pověšená peřina, aby hezky vyvětrala. Jenomže už se mi mnohokrát stalo, že jsem na to zapomněl, začlo pršet a peřinu jsem musel dát do sušičky. Takže utíkám do schodů a běžím do pokojíčku, abych se přesvědčil, jestli zase není otevřené okno.
V sobotu slyším to bubnování, skokem jsem u dveří ze světnice, schody beru po štyrech, kočkeni v hrůze prchají, mápřekvapenáHanička vzhlíží vyrušena od knihy a já už beru za kliku od pokojíčku, abych zjistil, že tentokrát je okno opět otevřené.
Ale něco tu nehraje.
Okno je otevřené, pod oknem je peřina, ale sucho. Ani kapka. Neprší.
Jak to? Dyť jsem slyšel to bubnování, ty velký kapky …
"Co to vyvádíš? Ani jsem netušila, že jsi schopen tak rychlýho pohybu," praví pobaveně od knihy máveseláHanička.
"No … jsem slyšel … jsem myslel … že prší. Že začalo pršet."
"Pršet?"
"Jo, to bubnování kapek …"
"Jo. To bubnování kapek. Tak to byl Matěj, jak před dveřma mění kočkenům stelivo. To sis nevšim?"
"Aha. Nevšim. Já myslel, že prší."
"No tak ses aspoň proběh'."
"Jo, proběh'. A voddech jsem si. Peřina je suchá."

dycky jsem zezelenal

To, že jsme hrací, to se ví. Ví to i Ježíšek a proto přnesl dětem všelijaké návštěvy her a méhravéHaničce hru stolní. Byla to úplná náhoda, že jí Ježíšek vybral právě Alchymisty, ale nějak se to povedlo a ze hry se stal vysloveně vánoční hit. Ba dokonce máveseláHanička prohlásila, že je to vůbec nejlepší hra, co za poslední roky hrála a celé prázdniny u toho s dětmi seděli a hráli a hráli.
Já se taky přidal - ale takhle to vypadá, že mě to nějak extra nevzalo. A vono jo. Já zůstal dycky poslední a to mě žere. To se mi jekživo nestalo, abych takhle strašlivě prohrával. A jak prohrávám, spíš mě to vzteká.
Totiž ona se tam kombinuje spousta věcí a všelijakých akcí, ale základem je míchat lektvary. No pochopitelně, však je to hra o alchymistech. Mícháte z kdejakých přísad dryjáky a nevíte, co jsou zač. Pak si je vyfotíte telefonem a von vám ukáže, co jste vlastně namíchali. To pak vypijete sami nebo to někomu vnutíte. Tedy jenom jako. Pochopitelně. Jsou to kartičky a kostičky na hracím poli. No jo, ale dopředu jakživo nevíte, co z toho bude. A tak hrajete a zelenáte a pak je najednou konec a jste poslední. A takhle mi to šlo furt. Já se pořád nedokázal propít k tomu, abych věděl, co to vlastně míchám. Dycky to bylo jinak.
Nakonec mi mášikovnáHanička prozradila, že se to uhodnout nedá a že cílem hry je to odhadnout a riskovat. Naučit se to nelze.
No - je to báječná hra, to jo. Pro vopravový alchymisty. A to já zřejmě nebudu.
Já po těch pařátech a ropuchách dycky zezelenal.