WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

z Homole dolů

Je to dobrý, ta bouřka, co vypukla včera v pozdním večeru, nepřinesla žádnou další sklepní povodeň. Jen bouření, blýskání a liják, ovšem mírný a nezpůsobující vrásky na čele ani vlhké zdi.
Nu a tak si tu s klidem můžu zapsat, že ty poslední deště přinesly i něco příjemného. Tedy alespoň pro oko příjemného.
Jindy docela suchý kus skály Zvolské Homole ožil.
Někdy tu bývá v zimě vidět ledopád, když alespoň trochu nasněží, roztaje a zamrzne. V létě to bývá ale vzácnost. Nu a teď po vydatných deštích se voda řítí z Homole dolů pěkným vodopádem.
Salto Ángel to siced není, ale i tak to vypadá moc pěkně a nemusí se člověk trmácet až do Venezuely. Stačí zajet tuhle kousek od Oleška k Vltavě u Jarova.

220627_Homole

moruše a rybíz

Kdepak já a zahradník. Jistě, trávu jsem sekal i v minulosti a sekám ji i teď. Ale věnovat se pěstování čehokoliv, to ne. Zahrada byla okrasná. To je ovšem vynucená minulost. Ta současná zahrada je taková nesourodá džungle po předchozích majitelích a já ještě nemám pořádný plán, jak ji zvelebit. A tak ji udržuju v nějakém stavu, dalo by se to nazvat neřízený přírodní výběr. Co přežije, přežije. Co ne, shoří zase za rok o čarodějnicích na hranici.
Jenomže moje paní si usmyslela, že budeme pěstovat rajčata. Nu, pěstuji tedy rajčata. Poprvé v životě. A zdá se, že snad i nějaká budou. Kačka mi přinesla taky pět rostlinek, takže máme dohromady nějakých jedenáct keříků.
A pak moruše. Ty tu rostou samy. A rybíz. Ten toho taky moc nepotřebuje. A zasadil jsem třetí kmínek révy. K těm dvěma, co tu už byly. Sleduju, jak to roste a dostavila se taková mně neznámá nálada: radost z toho, že to roste.
A podivení nad tím, že například moruše a rybíz si letos prohodily termín dozrávání. Rybíz se letos výrazně opozdil.
Samotného mě to překvapuje. Takový zájem o zahrádku? Že by ze mě nakonec jendou byl ten zahradník?
No, uvidíme.

vzdušný boj

U nás na Olešku je všude kolem příroda. Projevuje se to například tím, co jsem psal včera. Všudypřítomnými závějemi pylu. A to jsem ještě netušil, že budu luxovat vnitřek auta, neboť jsem zapomněl zavřít střešní okno a místo černých sedaček jsem měl žluté. Darmo láteřit, pyl sužuje celou naši zemi a žlutá auta teď člověk potkává docela běžně po celé zemi.
Inu příroda si usmyslela, že letos na jaře bude v módě žlutá.
Co si usmyslely straka se sojkou, to ovšem nevím.
Mohlo by se zdát, že píšu poněkud zmateně a skáču od pylu k ptactvu. Opak je pravdou. Já neskáču. Skáčou ti ptáci. A to po sobě.
Ano, kočkeni na to koukají z balkónu a já od psacího stolu.
První, čeho jsme si všimli, byl divný skřehotavý rámus. Pak něco jako když trháte kartón. A pak v ořešáku přistála straka, po ní sojka a rvaly se. Vylétly z větví jedna za druhou a zase do sebe. Skřehotání a vzdušný boj. Šly po sobě a zase to trhání kartónu, když se rvaly ve vzduchu. A znovu pod ochranu starého stromu a zase zpátky do boje.
Kočkeni na to vyjeveně zírali, dokud straka se sojkou neodlétly zápasit o kus dál na jinou zahradu.
To je teda příroda. Jako by tu nebylo pro každého místa dost. Jsem vážně zvědavej, kdo koho vyžene. Zatím se zdá, že straka je tu nová a sojka že se jen tak nedá. No, uvidíme. Zatím máme s kočkeny na co koukat.

mám opyleno

Jak to udělat, aby se pomalu vysoušela zimní vlhkost a pročistil se vzduch v komoře a v garáži? No přeci vyvětráním, to dá rozum. Měl jsem tedy už druhý den otevřené dveře a okno, aby to pěkně větralo. Vítr se proháněl vevnitř, kýžený cíl se blížil. Večer jdu zavřít, aby si v garáži neudělali tábor nějací hlodavci. Bylo tam příjemně vyvětráno, téměř voňavo.
Až moc.
A nejen vyvětráno. I nafoukáno.
Nejsme na Sahaře, aby dveře zavál písek, ale je tu jaro a všechno to kvete. Kvete to a opyluje se to. Kde se ten pyl všude bere, těžko přesně říct. Nepřesně je to tak, že všude kolem. I auto před domem mám celé žluté. A od včerejška mám opylenou i garáž a přilehlou komoru včetně uskladněných věcí.
To jsem si teda pomoh'.

na hranici s ním

Jak jsem o víkendu někde v rádiu přeslechl, otázka "Kam s ním?" nemusí nutně být jenom dobře známý titulek fejetonu Jana Nerudy o nepoužitelnosti nápadů, co dělat s vysloužilým slamníkem. Poslech archivní nahrávky vtipných poznámek pana Slámy a pana Křesťana už ale přišel po akci, ta proběhla v pátek.
Mě se totiž tentorát otázka "Kam s ním?" bytostně dotýkala. V pátečním zápisu jsem naznačil, o co půjde.
Už tu byla řeč o pile. S ní problém nemám. Problém nastal s tím, co pila provedla. Tedy s větvemi a s roštím, které tu na zahradě leží už půldruhého měsíce. Měl jsem sice nápad, že uděláme velký oheň, ale při pohledu na ty tři hromady mi došlo, že by to byl ale pořádnej táborák a místní hasiči by mohli mít starosti. Tak tedy: co s ním?
A pak se mi přihodil ten nápad, co je o něm zmínka v předchozím článku: budou čarodějnice, bude hranice, v hranici se pálí roští … co ho tam do té hranice zavézt?
Čarodějnice organizují u nás právě hasiči. A tak jsem to zkusil. Dohoda proběhla, ze dvou stran jsem měl povolení, půjčil jsem si ten vozík, co jsem o něm v pátek psal, a kromě stěhování krabic a předmětů z bodu A do bodu B jsem přestěhoval i tři velké hromady roští. Dvě z nich jsem navršil na už tak dost velkou hromadu roští sám a tu třetí si do připravované hranice naskládali sami páni hasiči. Že prý nejdřív musí přidat ty postranní klády do výšky, jinak by jim to padalo, povídali.
Nu a bylo. V sobotu jsme se byli podívat, jak to roští hoří. Hořelo náramně. Oheň byl, teplo bylo, bylo i pivo.
A otázka "Kam s ním?" byla beze zbytku vyřešena.

vzorné narcisky

Asi jsem nedával ve škole pozor a zřejmě ani na všech těch zahrádkách, co jsem kdy měl nebo navštívil. A to proto, že mě zas něco překvapilo. V životě není o překvapení nouze a pokud jde o překvapení příjemná, těch není nikdy dost.
Tedy zatím se tu nebudu zmiňovat o třech strakapoudech a dvou sojkách, co jsou tu doma a zdá se, že jsem se nastěhoval já k nim a nikoliv obráceně. Je tu i poštolka, která sedá na tenoučké větvičce na vrcholku lísek u cesty. Ale o nich si tu budu určitě psát někdy v budoucnu a to předevěím tehdy, až se nechají vyfotit.
V těchto dnech mě na zahradě zaujaly kytky. Ty jsem sice fotil, ale jen mobilem a to pro potřeby určování. Mám tu na šedesát druhů rostlin a o té pestrosti jsem se už zmiňoval.
Dneska jsou na řadě narcisky.
Rostou a kvetou si tu stejně náhodně a divoce jako všechno ostatní rostlinstvo, které jsem tu popisoval. Nu a na květy narcisů je pěkný pohled. Jistě, žlutý je i zlatý déšť nebo jasmín nahokvětý, ale to je takové rozčepýřené křoví. Narcisy jsou pro radost.
A tu radost mi předevčírtem zkazil ranní mrzík. Kytky ležely u země. Nu, holt je dneska pod nulou, kytkám to nesvědčí a narcisky to neustály, řekl jsem si.
A to jsem se právě spletl.
Jaké bylo odpoledne překvapení, když narcisky zase stály pěkně s květy nahoře a ukazovaly se v plné kráse. Překvapení to bylo příjemné a teď je kontroluju každé ráno, jak jsou na tom. Dneska stojí ve vzorném stoji spatném. Mráz nebyl, neohnuly se.
Někde budu muset vyšťourat, jak to ty kytky dělají, že když je jim zima, skloní se k zemi, aby se ohřály.
Kdybych dával ve škole pozor, moh' jsem to vědět už teď.

už ne džungle

Na zahrádce práce nikdy nekončí. Prakticky začnou s pořízením zahrádky a pak už jen pokračují. Tím vůbec nechci říct, že trávím všechen čas na zahradě v potu tváře. To bych lhal. Je ovšem potřeba tu džungli po předchozích majitelích alespoň nějak pacifikovat, tož se nedá nic dělat a musím dělat.
Zrovna včera jsem vyřezal jedno z posledních roští. Pod douglaskou. Je to zvláštní. Původní majitel založil zahradu, což mu budiž ke cti. Byl to podle historických fotografií sad. Velmi rozsáhlý sad, který jeho potomci během let rozparcelovali, rozprodali a největší pozemek, který kolem domu zbyl a zbyl tudíž i na mě, se stal zahradou, kde zůstaly některé staré stromy a pod nimi křoví. A o to jde.
Je to takové arboretum. Nesourodá směs všeho možného. Zčásti mi ta pestrost dělá radost, zčásti starost.
Ta džungle je někdy těžko prostupná a tak to musím prořezávat. A právě včera jsem odstranil prozatím asi poslední nesmysl, než bude následovat další zkultůrňování porostu.
Vůbec nechápu, co měl autor (autoři?) na mysli. Místy jsou ostrůvky keřů a stromů a místy jsou pod vzrostlými stromy křoviny. Ty ostrůvky prozatím nechávám na pokoji, ale ty křoviny musely pryč. Záměr zasadit pod vzrostlými stromy další rostliny jsem nepochopil. Sekat se tam tráva nedá, živoří to, projít se tam nedá, je to pichlavé, nevzhledné. A to nemluvím a růžích, které byly všude v zahradě a ještě před měsícem to tu bylo jak na zámku Šípkové Růženky. Všude trny.
Nu, bude to … nekončící práce se zatím neznámým výsledkem.
Ovšem cíl je jasný: už ne džungle, ale zahrada.

co s ní?

Tak už je zase pod nulou. Včera pět, dneska tři. Nic zvláštního, řekl by skoro každý. Jenomže přes den je dobře čtrnáct a víc stupňů nad nulou. Denní rozdíly jsou tak v těchhle dnech běžně dvacet stupňů. Zvláštní počasí. Jeden se diví, že z toho ta příroda nezmagoří. Přes den by to všechno už kvetlo a přes noc to zase umrzne.
Jsem vážně zvědav, co ta meruňka na zahradě, která za dva roky neměla ani jednu meruňku. Jestli to dopadne letos stejně, meruňky se zbavím. Jenom nevím, co místo ní. Odolnější meruňku? Nebo třešeň? Nebo prázdno?
Vážně nevím. Třeba mě letos ty meruňky překvapěj. Ještě mají šanci.

té lípy se nevzdám

Druhou jabloň jsem ořezal opět sám. Tentokrát už to bylo obtížnější, jelikož byla výrazně rozsochatější než ta první, která měla pět a půl větve. Jenomže to bylo potřeba a jabloň není zas tak vysoká a tudíž to šlo. Opět ze žebříku, ale už s větším respektem k zubům pily motorové.
A v sobotu mi přijel pomoct Juráš. To jsem se chystal prořezat lípu, kterou původní majítelé zhyzdili takovým způsobem, že je těžké odhadnout, jestli je to obrovská dvacetimetrová lípa nebo koště.
Než přijel Juráš, zkusil jsem to sám. Odstranil jsem jen pár větví a to ještě se zůstatky pahýlů, abych se měl o co opřít, až polezu nahoru.
Ovšem o pohodě a jistém řezu se už moc mluvit nedalo.
I co. Počkám, až přijede synek, podrží mi žebřík a bude to.
Nebylo to.
Vylezl jsem vážně na ten pět metrů vysokej žebřík, vopravdu jsem měl tu pilu v ruce a jak jsem tak balancoval nad zemí na konci vratkého žebříku, došlo mi, že tohle nemám zapotřebí. A to se mě ještě Juráš ptal, jestli tomu žebříku věřím. Nu, moje ano neznělo úplně sebejistě.
Tož jsem z toho žebříku zase slezl a začali jsme se věnovat poněkud přízemnějším pracem.
Ale té lípy se nevzdám, jak pravil Karel Infeld Prácheňský.
Budu muset najít jinej způsob, jak ji zpacifikovat.

z pětimetrovýho žebříku

Kdysi dávno … se nějak přihodilo, že jsem získal velmi silný respekt k zubům řětězové pily. A to respekt takový, že tohle nářadí jsem odmítal používat, najmě pak pořídit. Možná to bylo tím, že mi v mládí jeden bývalý spolužák a později lesnický učeň vyprávěl, jaké můžou při těžbě dřeva motorovkou vzniknout úrazy. Nic veselého to nebylo a to heroické vyprávění o zpětných rázech a odříznutých ramenech mi vytvořilo k motorovce blok.
Jenomže teď mám zahradu, na zahradě spoustu stromů a asi tak polovina z nich je úctyhodného stáří a potřebuje prořezat. Po omlazovacích zásazích a následném neudržování původními majiteli je to jako v džungli a ty stromy nepůsobí nijak libě.
Tož co s tím?
Sehnat za rozumnou cenu někoho na rozumné prořezání stromů s větvemi o průměru +/- dvacet centimetrů a to ze žebříku, to není jen tak. Hodinové sazby odborníků připomínají drahotu a známého zahradníka se už dva měsíce nemohu dovolat.
Tož tedy konec váhání, jaro je za dveřmi a než to začne všechno rašit, je třeba se rozhodnout. Buď ještě rok počkat a vyřešit to příští zimu nebo do toho praštit sám.
Včera jsem do toho praštil.
Nechal jsem si poradit v Hornbachu. Pan odborný prodavač mě vyslechl, pochopil, že to není jen tak nějaké hobby, že to bude chtít pořádnou motorovku a hned mi řekl, že by bylo lepší, abych si koupil něco vopravdu kvalitního. A poslal mě ke Stihlovi.
To je tuhlec nahoře v Chuchli.
Tam mě pán taky vyslechl. Probrali jsme všechny výhody a nevýhody. Probrali jsme moje požadavky a má očekávání a výsledkem bylo to, čemu jsem od začátku nevěřil a rovnou to předem odmítl.
Motorovka na baterky.
Přivezl jsem ji domů a odpoledne jsem se do toho dal.
A von měl pán pravdu. Za půldruhý hodiny jsem měl prořezanou první jabloň. Stačila na to jedna baterka, druhá se nabíjela. Vzniklo čtvrt kubíku pořádnejch polen na štípání a hromada větví na sekání. Druhá baterka zůstala v rezervě na další strom. Ale to už se setmělo a sotva jsem to stačil ještě rozřezat a složit.
Vyřešil jsem tak nejmíň dva problémy.
Jednak otázku jak a čím prořezat stromy na zahradě.
A hlavně: jak se přestat bát motorovky a úplně klidně s ní řezat i z pětimetrovýho žebříku.

na dvě očka

Dozvěděl jsem se v sobotu, když jsme se procházeli Kutnou Horou: "…, takhle se stříhá na dvě očka."
To jsme procházeli kolem zahrady s dobře ostříhanou révou.
"Tuhle se nechají jen dvě očka. To bude rodit příští rok. A tady ten výhonek, ten je delší a ten bude mít hrozny letos."
Dostalo se mi tedy poučení a včera jsem se jal stříhat révu na naší zahrádce. Zbyly tu po původních majitelích dva kmínky, které už měly takové modré hrozny. Nic moc. A tak jsem si řekl, že když to řádně ostříhám, bude třeba letos hroznů málo, ale třeba budou větší kuličky a možná i sladší, když jich nebude tolik, jako vloni.
Nuže, pustil jsem se do toho. Nevěda, kde a jak začít, zkoušel jsem to tuhle a támhle. Oholil jsem ty kmínky dočista dočista a nechal jen několik málo prutů a pár dvojoček. Až to začne růst, uvidíme, jak mi to šlo. To jsem zvědav, co jsem pokazil a co ne.
Nu, v každém případě bude letos hroznů míň. Ale jaký budou, to je ve hvězdách.

zase nezbyly

Tuhle u nás ve vsi je hospoda, chodí se tam i na oběd, jelikož tam dobře vaří. A to je ten kámen úrazu. Borůvkové knedlíky. Když byly poprvé, měl jsem na ně chuť a hned jsem si je objednal.
"Už nejsou. To víte, byly hned pryč."
Měl jsem smůlu, řekl jsem si. Příště musím přijít dřív.
A to platí dodnes.
Včera jsem to zkoušel potřetí. Přišel jsem už ve čtvrt na dvanáct, aby to bylo na jistotu.
"Už nejsou. A to jsem ještě ráno přidělávala další …," děla paní hostinská.
Všichni kolem měli borůvkové knedlíky. I ten pán s paní, sousedé tuhle z ulice, co jsem si sedl k nim ke stolu, měli borůvkové knedlíky. Jen já ne. Dokonce to nedojedli, že prý je to velká porce.
"To jste mohl říct, nechali bysme vám každej jeden knedlík a mohl jste být po obědě ….", povídal pán.
"No … to jsem moh' …"
"Příště si musíte ráno zavolat a objednat se," pravila paní hostinská, "vony jsou vopravdu hned pryč."
Dal jsem si bramborák se zelím. Byl dobrej, ale borůvkový knedlíky to nebyly.
A slíbil jsem si, že příště už vopravdu musím zavolat.
Aby na mě zbyly.

ten správný okamžik

Nějakou dobu mě to trápilo, trápí mě to i dneska. Ale jinak. Třídění odpadů, to je oč tu běží.
Kdepak, nejsem zavilý na zeleno natřený ekolog. Jen jsem byl a jsem zvyklý s odpady tak nějak rozumně nakládat. Nu a tak si říkám, kde se všude ty papíry a plasty berou. Za týden se mi nahromadí dejme tomu desetilitrový košík s plasty a asi tak poloviční s papíry. Pochopitelně jsou vyjímky v případech, když koupím něco v krabici pečlivě zabaleného. A to nebývá často.
Nu a když jdu jednou za čas něco vytřídit do kontejneru, zjistím, že například ten s papírem přetéká za dva dny po jeho vyprázdnění. Kde se to u všech všudy bere?
To mají sousedi pořád něco nového, zabaleného, koupeného z Ikea?
Souseda nevidět, jak je týden dlouhý. Dalo by se říct, že u nás musíte do hospody, abyste někoho potkali. Případně se přihlásit na nějakou sociální síť, pokud si chcete zanadávat nebo si nechat vynadat. Ale živáčka aby člověk pohledal.
A hromady odpadů rostou a přibývají jako by nikdo nic jiného než vynášení papírů a plastů nedělal.
Nu a jak jinak že mě to dneska trápí?
Tak, že musím vychytat ten správný okamžik, kdy je ještě kontejner prázdný. Bývá to tak jeden půlden v týdnu.
Trápit se převýchovou sousedů k rozumu už jsem se přestal.