WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Don Juan

To se u nás na vsi nestává příliš často, aby přijelo divadlo. Vlastně se to, co já vím, nestalo za celou dobu, co tu žijeme, nikdy. Až včera.
Sousedům, kteří se znají se souborem Old Stars se podařilo divadelníky přemluvit, aby vystoupili večer na hřišti. Bylo to skvělé. Já tenhle soubor znám, už jsme se byli na ně podívat a jsou pořád báječní.
Včera dávali Dona Juana. Mizeru mizernýho.
Ten text je aktuální pořád a když se to zahraje s takovým přesvědčením, má to sílu. Však se na ně zajděte podívat. Určitě to stojí za to.

Don_01

Don_02

Don_03

Don_04

Don_05

stroje v polích

Při cestách po naší zemi jsem v posledních dvou týdnech potkával kombajny. Pochopitelně. Stejně jako každé léto mířily na pole, aby sklidily, co hospodáři zaseli. Včera jeden z nich dorazil i k nám a odpoledne se pustil do lánu pšenice. Ráno už je skoro sklizeno a jen kousíček hospodáři zbyl, ten požne dneska.
Nic na tom není divného. Jen mi to připomnělo, že prázdniny jsou ve své polovině. Když jsem býval na chalupě, byly žně znamením změny. Vždycky mě děsně votrávilo, že kombajny vyjely do polí a já budu muset za krátký čas zase do školy. Jako by za to mohly. Nemůžou za to ani dneska, ale ten pocit při pohledu na stroje pomalu a neúprosně se plížící lány obilí, to připomenutí, že prázdniny a s nimi i léto skončí, to už těm kombajnům nikdo neodpáře.
Taková nostalgie, no …

190730

letovky na Jezírkách

Já to minulý týden popletl a měl jsem za to, že ti dravci budou u nás lítat už minulou neděli. Naštěstí mi to docvaklo ještě během cesty na Jezírka a tak jsme to s Kačkou a babičkou v půlce obrátili zpátky. Včera už to bylo naostro, ale zas až poté, co jsem Kačku i Matěje odvezl do Zvole, odkud s oddílem wu-shu startovali na prázdninový týden do rakouských Alp.
Nuže, dravci byli, byla Helenka, byl Otomar i další velikáni. Sokolníci byli skvělí, předvedli i lov na lišku a já si zkusil dělat reportáž s letovými ukázkami. Je vám to honička. Nic není připravené, neznáte scénář, mizerné světelné podmínky, zataženo, pozadí si nevyberete, všude samý lidi … inu zkouška bojem.
Takhle to dopadlo:

Dravci_Olesko_190707-2

Dravci_Olesko_190707-4

Dravci_Olesko_190707-7

Dravci_Olesko_190707-30

Dravci_Olesko_190707-39

Dravci_Olesko_190707-48

Dravci_Olesko_190707-54

přírodní materiály

Ano, tuším, že v dobách historických se z bláta stavělo. Nepálené cihly, jílové vepřovice, bývaly spolu se slámou dostupným stavebním materiálem. Pamatuju si, že jíl jako stavební materiál jsem používal při hraní v potůčcích někde na výletech s rodiči. Z jílu byly skvělé figurky a daly se jím ucpávat hráze. To jistě platí dodnes, jen to hraní v potůčku s jílem už asi nebude tak často vyhledávanou kratochvílí.
Jíl ovšem ze světa nezmizel. Ba dokonce se vyskytuje i tady u nás na vsi, což není úplně ideální a s břidlicí je to dohromady vysloveně rostlinám nepřívětivé prostředí. Ale s tím nějak žijeme a naše zahrádka taky. To, co je vysloveně na obtíž, je jíl na cestách. Máme ve vsi většinu cest prašných a po dešti blátivých. Je to dáno jaksi historicky a teď nemá smysl se zabývat příčinami. Je třeba jen občas odstranit důsledky.
Někdy v zimě jsem projel autem jednou takovou jílovou louží. Jezdím pomalu, pomaleji než krokem, je-li třeba. Bláto skoro nevyšplouchlo, ale přesto něco jílu ulpělo na podbězích a prazích auta. To oschne a odpadne, říkal jsem si.
Po dvou měsících a několika návštěvávách myček jsem si to říkat přestal. Z černých plastů to skoro nešlo ani oškrábat plastovou špachtlí. Minulý týden jsem odvezl auto na ruční mytí. Povídám pánovi o tom jílu. Zakřenil se a pravil, že se pokusí.
Když jsem si auto přebíral, pán se omlouval, že ten jíl je omytej jenom trochu, protože on se snažil, vapka jela naplno, ale stejně to šlo těžko a něco vůbec.
Ten jíl je prostě nezničitelnej. Ani se nedivím, že se z toho kdysi stavělo. Teď by se tím daly vyspravovat díry v karoserii.
Inu není nad přírodní materiály.

Albaldah

Jsou teď velice jasná a jenom mírně chladná rána, čímž je u nás na Olešku hezky vidět Jitřenku, čili Venuši. Zrovna dneska se to vydařilo a tuhlec jsem si udělal obrázek. A hned jsem musel zkoumat, co je to za další dvě tečky. Takže ten dnešní trojúhelník jasných objektů na jižním obzoru jsou (seřazeny podle jasnosti): Venuše, Jupiter a Albaldah , což je exotické jméno jasné hvězdy Pí v souhvězdí Střelce.

Venuse_190219

nádherná sněhová peřina

A když už je tak pěkně nasněženo, mírně odtáto a dneska ráno pěkně zmrzlo, můžu vzpomenout na to, jak to v neděli probíhalo.
Pochopitelně byla kalamita.
Všichni všude o tom psali a vysílali.
Všichni zapomněli, že v zimě je sníh normální.
A tak se zastavovala doprava, nad letištěm kroužila letadla, dálnice stály, tramvaje stály a člověku zůstává stát rozum.
Kalamita. Jakápak kalamita?
Báječná sněhová nadílka. U nás i v okolí se staví sněhuláci, sáňkuje se, běžkuje se, my máme prima iglů a po letech je zas zima, jak má být.
I s těmi autobusy v příkopě a zpožděnými spoji.
Pochopitelně, Matěje jsem zachraňoval, vždyť byla kalamita. Včera ráno přijel autobus pozdě a nestihl by vlak … a tak jsme jeli autem a po cestě jsme potkali tuhle ve Zvoli v esíčku u křížku ten autobus v tom příkopě a přijeli jsme do školy o chvilku po zvonění a …
… a je krásně! Celý den do toho sněhu svítilo slunčko a já jen litoval, že to není o den posunuté a já nemůžu běhat s aparátem po krajině a dělat si obrázky.
Když jsme jeli domů pro želvu a pak zpátky na veterinu, kolem cesty zářily na stromech ledové ozdoby. Sníh roztál, ale pořád bylo chladno a voda umrzala na větvičkách a břízy cestou do Černík úplně zářily … škoda, že jsem neměl ten foťák …
Nuže každý to vidí jinak.
U nás máme krásnou zasněženou zimu a nádhernou sněhovou peřinu.