WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

doblý plo tlávu

"Spatný plo tlávu."
Znáte tu větu? Ne? Ale jo. Určitě jse viděli film Čínská čtvrť s Jackem Nicholsonem. Ta věta je velmi důležitá pro odhalení, zda vrahem je zahradník či někdo jiný.
V našem případě nemáme ani vraha, ani zahradníka. Zůstala jen ta tráva.
O trávu se teď stará Matěj. Podle svého. Ovšem skvěle. Roste mu nádherně, trávník je jako nový, svěží, hustý, bez plevele.
A jak to dělá?
Inu stejně jako já před patnácti roky. Začal s tím letos a baví ho to.
Trávu hnojí tím mým hnojivem s přísadou na hubení plevelu, provzdušňuje ji a pravidelně i dvakrát týdně seká ruční vřetenovou sekačkou.
"Co je na tom divného?", zeptá se světem protřelý trávníkář. Vždyť to je přesně ta péče, kterou trávník vyžaduje.
Divnýho na tom nic není, odpovím já. Akorát, že přesně tohle jsem odmít' dělat. Už jsem o tom psal mockrát v minulosti. Mým cílem bylo ten trávník zvelebovat s naprosto minimální až žádnou péčí. Posledních pár let k tomu pomalu směřovalo. Sekání minimální, hnojení žádné, vertikutace jen jednou za rok … a přece to pořád byla péče větší, než jsem věnoval tomu hustému svěžímu trávníku za humny, který jsem sekal jen dvakrát za sezónu. Tak jak se louka sekat má. Senoseč a otava. A možná i proto byl lepší, než ten na zahradě.
Nu tak teď máme na zahradě zase krásnou trávu. Mám z ní radost a z Matěje taky. A jsem opravdu zvědav, jak dlouho mu to nadšení vydrží.
To na nové zahradě starého domu je to jinak.
Tam se to řídí mými pravidly, která vycházejí z podobného přístupu předchozích majitelů. Byl to původně sad, nyní osázen různými květinami, keři a stromy. Vysoká tráva je součástí té zahrady. Takže sekání toho velkého dílu proběhlo zatím jen jednou a na malé zahradě ta metr vysoká tráva musí počkat, až přivezu sekačku z pravidelné údržby.
Ale zatím je to furt dobrý. Ostatně louka se taky seká jen dvakrát do roka.
A to je "Doblý plo tlávu."

sedmnáct

Počítání oveček je doporučováno před spaním, ovšem počítání stromů, keřů a vůbec rostlin s ovocem, to v žádném doporučení není. Ono to počítání taky nebylo před spaním, ale hnedle takhle odpoledne.
Určovali jsme s Kačkou, které ovoce na zahradě starého domu roste. Dům je starý osmdesát let a některé stromy tomu odpovídají. Lípa, ořešák i jabloně jsou důstojné letité stromy. Původní majitel se je pokusil omladit, což se mu zčásti povedlo, ale bude to chtít kapánek doladit. Nu a tak jsme začali určovat a počítat. Jabloně, hrušně, meruňka, broskev, švestka, špendlíky, višeň, bezinky, ořešák, lísky, réva, rybíz, angrešt, jahody, maliny, borůvky, .. a to by mohlo být všechno. Je toho jak v rajský zahradě.
"A co je, tatínku, tohle?"
"Nemám tušení. To přijde vykopat i s tímhle plotem. Plot je tu na nic a tahleta plazivá chlupatá potvora taky. Jen to tu dělá roští a překáží to."
"Tak já to určím," pravila Kačka a vytáhla telefon s aplikací, kterou jsem jí před chvílí doporučil. Určuje to docela přesně floru i faunu, kterou vyfotografujete.
Kačka vyfotila listy a větvičku a už to měla:
"Kiwi, tati. Je to kiwi!"
"Ale houby, kde by se tu vzalo …. i když tady je možný všecko."
Prošli jsme společně informace o kiwi a ono jo. Vážně je na zahradě i kiwi.
Dohromady je to sedmnáct druhů ovoce. Maminka by řekla: úplná Fruta Mochov.
A mě, ani nevím proč, napadl název velmi pamětnického seriálu, který běžel před necelými padesáti lety na černobílých obrazovkách: Sedmnáct zastavení jara.
Inu proč by ne. Jaro je, sedmnáct druhů máme a u každého jsme se zastavili.
Naštěstí je to ale všechno, co má tahle zahrada se špionážním seriálem společného.

všude čisto

A v té provizorní, byť původní, koupelně je ještě odpad. To bývá v každé takové. Jenomže tady si to původní majitelé poněkud ulehčili a novodurovou trubku od umyvadla proloženou ještě sifonem k pračce vedli po zdi. Ono to brzy stejně přijde všechno pryč, ale teď by to mělo sice provizorně, ale přesto sloužit. Trochu to tuhle u podlahy teče, tak to nejdřív vyčistím a pak utěsním.
Ovšem to s tím čistěním, to jsem si teda vážně moh' odpustit.
Proč? Vždyť čistý odpad je snad v pořádku, no ne?
Ano, je. Pokud ho nečistí čistěním zaujatej blázen. Vyčistill jsem to jednou, pak podruhý, činidla se činila, seč jim žíravé síly stačily a trubky se zevnitř blejskaly jak psí kulky. Jenomže furt to nějak dole u tej podlahy trochu teklo.
Tak to zkusím ještě jednou, naposled. Tuhle do toho sifonu k pračce nasypeme kápku toho hydroxidu, pustíme z umyvadla horkou vodu a …
… a takovou expolzi jsem ještě nezažil. Reakce sypké chemické sloučeniny s horkou vodou je tím prudší, čím větší je teplota vody. Teplota téhle vody byla hodně vysoká. A vysoký byl i sloupec vytrysknuvší z toho sifonu.
Štěstí stálo při mně a neprsklo mi to do očí. Jen jedna kapka na čele zasyčela. S nohou je to horší, tam se louh dostal skrz kalhoty a na pár místech to začalo štípat. No, okamžitě jsem to oplách, omyl a neutralizoval jsem to všechno Solvinou, ale stopy už zůstaly. Dočetl jsem se, že jsem postupoval správně a chemické popáleniny se tímto způsobem (kromě té Solviny, o které se nic nepíše) ošetřují.
Takto tedy ošetřen jsem se jal ošetřovat i místnost. Byla náramně čistá. Všude. Celé jsem to včetně okna, zdí i radiátoru několikrát vytřel, polil a znovu vytřel a pak ještě nějakým saponátem na podlahu znovu, aby ten louh zmizel.
Teda počítám, že takhle čisto tam za celejch těch vosumdesát let, co ten dům stojí, nebylo.
A proč si tu píšu takovýhle potupný přiznání o své blbosti?
No protože kdyby to po mně náhodou někdo četl a zrovna se chystal protáhnout louhem odpad, dá si třeba víc pozor než já, jestli to dočte až sem.

takovej šroubek, malej, nerezovej

Takovej klíček, malej, aluminiovej … hledal kdysi dávno pro pobavení publika pan Felix Holzmann. Takovej talent nemám, abych dokázal pobavit publikum. Nemám ani ten klíček. Ba dokonce jsem v jednu chvíli neměl ani ten poslední šroubek, co mi upad'.
Montoval jsem dohromady rám sprchovacího koutu a v něm jsou šroubky. Dvě velikosti. Ty větší už jsem měl zašroubovaný a zbývalo zašroubovat ty menší. Nerezový šroubky. Jeden mi vyklouzl z ruky, cvaklo to o teracovou podlahu koupelny a bylo.
A teď v tomhle starým domě na téhle podlaze hledejte šroubek! Jde to blbě. Nic na té podlaze nejde rozeznat, světla málo, … A tak jsem si vzal telefon, rozsvítil na něm baterku a lezl po čtyřech. Ani nebudu popisovat kam všude jsem se díval, bylo to stejně na nic. Šroubek prostě nebyl. Použil jsem ke hledaní i jeden stejnej takovej. Hodil jsem ho na zem, abych viděl, jak mezi tím jemným teracem vypadá. No nevypadal. Skoro nebyl vidět. Honem jsem ho sebral a rychle zašrouboval, abych neztratil i ten.
Už jsem byl smířenej s tím, že rám zůstane bez jednoho šroubku.
Montoval jsem to dál na chodbě, abych měl víc místa a tu: Do háje! Vypad' mi další šroubek. No tohle! To už hraničí s trestuhodnou nešikovností!
Ale tenhle jsem stih' sledovat, kam se kutálel.
A jak ho tak sleduju, jak se kutálí, vidím, jak se zastaví pár centimetrů … od toho prvního ztraceného.
Von mi ten druhej šroubek vypad' jen proto, aby mi ukázal, kde je ten první.
A teď mi to vysvětlete.
Buď existuje nějaká vyšší inteligence nerezovejch šroubků nebo mi PánBůh chtěl udělat prostě jenom radost, když už jsem si s tím hledáním dal takovou práci.
Ať tak nebo tak, všechny šroubky jsou na svém místě a mně vrtá hlavou, jak je tohle možný.

v šachtě

Hlavním bodem programu bude záchrana slepýše, říkal jsem Kačce. Ale musíš vlézt dolů do té šachty u studny. Tam je.
Nebylo to nic složitého. U staré velmi hluboké studny, která je bez vody, je původními majiteli přistavěna ještě něco jako pracovní šachta, kde byly trubky odněkud někam. Dostal jsem vysvětlení, ale i tak je to poněkud složité.
Tedy původně byla studna jedna. Potom se pozemky rozdělily a vznikla studna druhá. Z té se čerpala voda do vlastního vodojemu v patře. Jenomže i ta studna vyschla. To je ta kopaná, hluboká nějakých dvanáct metrů, možná víc. A tak vznikla studna třetí, vrtaná. Ta je funkční. Nu a do té kopané se měla čerpat voda z té vrtané a pak do toho vodojemu. Poslední fází, která je ještě patrná v té šachtě, je počátek modernizace tohohle prazvláštního vedení vody. Nedokončená modernizace. Trubky vedou odnikud nikam nebo jsou zaslepené. To, co šlo, jsem odmontoval, ostatní je zarezlé a pokud se s tím bude něco dělat, musí se to uříznout.
A tam se schovával ten slepýš. Tedy on se asi moc neschovával, on tam zřejmě spadnul a ven nahoru po zdi vyšplhat nedokáže. Pojal jsem tedy nápad, že ho zachráníme. No jo, jenomže jak slepýš zjistil, že se něco kolem děje, někam zalezl. Kačka zkoumala všechny skuliny, ale slepýš nikde.
No nic. Kačka vylezla, já zakryl šachtu a slepýš zůstal tam, kam si zalezl.
Holt ani záchrana není někdy žádoucí.

kouř ze sloupu

Zachytit okamžik, mnohdy neopakovatelný, to je privilegiem fotografie. Co fotografů už za takovou fotku dostalo ocenění. Pochopitelně si tu nedělám ambice na medajli a neřadím se mezi profesionální fotografy. Ba dokonce se mi teď nepodařil ani žádný neopakovatelný záběr. Jen jsem si všiml, že se nám tady za humny kouří ze sloupu elektrického vedení - a zachytila to moje meteokamera.
Jen nevím, jak jí předat ten metál, dyž se jí to tak povedlo.

webkamera200507

pětadvacet kilo v pytli

Velikonoční symboly si všichni v našich končinách s křesťanskými kořeny představujeme podobně. Pravda, naše pomlázky, mám ten dojem, používáme jenom my v naší české kotlině. Ale jako symbol jara, znovuzrození a začátek něčeho nového jsou Velikonoce vnímány jaksi všeobecně.
I já jsem tedy s něčím novým začal.
Je tu řeč o starém domě a jeho počínající rekonstrukci, o níž tu bude jistě ještě hodně psáno. A protože je třeba začít od píky, začal jsem skutečně velice zemitě. Záchodem. To je potřeba, aby bylo kam, když je potřeba.
Nejdřív to vypadalo, že by mohlo stačit opravit splachovací mechanismus. Jenomže on už jaksi … se moc neprodává, tenhle starej. Dobrá, vyměníme tedy keramiku i s nádržkou. Tak jo. Vzhůru do Hornbachu. Právě po měsíci otevřeli.
Přivezl jsem to nové a to staré jsem se jal odstraňovat. No pochopitelně, že šrouby jsem ukroutil. Byly zarezlý. To bude v pohodě, řekl jsem si. Ty nový, co mám s sebou, jsou z nerezu. A tak jsem to sundal, očistil a chystám se vrtat díry do podlážky. Je to dělané postaru - pod mísou je dřevo. No jo, ale ono … už je tam to dřevo taky dlouho, takže hmoždinky v něm nedrží. Je to už ztrouchnivělé. Takže dláto a … a je to v háji. Celý základ musí pryč. A co dál? Zase dřevo? Ne. To by nedělalo dobrotu. Vybetonovat. Ach jo. Kde vzít tu trochu betonu? Tak ještě jednou do Hornbachu. S rouškou, pochopitelně. Pětadvacet kilo betonu v pytli a k tomu ještě pár drobností.
Nu, zabetonoval jsem to a teď čekám, až beton správně ztuhne a vyzraje. Že prý se má polívat, aby nepraskal. No, uvidíme. Základová deska domu zrála čtrnáct dní. V tomhle případě to snad půjde rychleji. Až to vytvrdne, dojde ke znovuvzkříšení záchoda.
A v tom je právě ta letošní symbolika.
Není to nic moc, ale když to vezmu z tý lepší strany, je fajn, že bude aspoň ten hajzlík v pořádku.

cesta je volná

Cesta je volná. Hasiči spolu s elektrikáři všera odpoledne dokončili odklizení stromu a opravu elektrického vedení. Konečná autobusu je zpátky tam, kde být má. Sníh nám to trochu pocukroval, skoro jako bábovku. Aby nebylo vidět, že se kápku přismáhla.
Tož snad už bude líp.
Přeji hezký den bez katastrof.