2017

chvíli to tvrdit budu

Zásah pod čárou ponoru bývá zmiňován ve spojení s neodvratným potopením plavidla. Když ovšem objevíte díru nad čárou ponoru, zdálo by se, že to zas tak velká katastrofa nebude. A není. Byť by nešlo o loď, nýbrž o rybník. O rybník, kterej furt teče, jak jsem si tu tuhle zapsal.
V neděli jsem se pustil do opravy trupu, tedy podkladové folie. A hleďme. V jednom kritickém velmi složitém místě jsem našel díru. Díru jsem zavařil, opět velmi složitě, poněvadž záplatovat záplatu není jen tak, to by moh' lecjakej krejčí vyprávět. Nakonec se to nějak povedlo a nastala zkouška vodou.
Na první pohled se zdálo, že už to neteče. To se ovšem jenom zdálo, neboť to teklo míň, ale teklo. Hladina pomaličku klesala, ale ne tolik, jeko před tím vařením (vařením fólie). A pak se to zastavilo. Včera odpoledne a dneska ráno je hladina stejná. Přibližně pět centimetrů pod maximem, tedy úrovní, kdy už voda přetéká přes okraj.
To je dobrý. To bych moh' říkat, že přesně takhle jsem to chtěl. Nu, dobrá, chvíli to tvrdit budu, ale časem se na to musím znovu podívat a tu snad poslední dírku ještě najít. Taková malá dírka, to se může časem vymstít. Nebudu jí tedy podceňovat a ještě se k té opravě vrátím.
Zatím to vypadá dobře, jelikož se zdá, že už druhej den to neteče.

furt to teče

Hodně se teď mluví o tom, že je sucho. To je pravda. Mohlo by být víc mokro. Někdy. Teď zrovna máme mokro dost a při poslední průtrži mračen jsme měli dokonce mokro až až. Ale v průměru je tak nějak sucho.
Jenomže jsou místa, kde bych to sucho uvítal s radostí. A to na našem malém vodním díle.
Ne není to překlep. Bylo by fajn, kdyby na těch našich jezerech a potocích bylo sucho. Teda přesněji řečeno pod nimi. Od jedné chvíle, někdy na podzim to bylo, nám totiž ta naše vodní soustava netěsní. Někde to utíká. Prostě vysychá. Jenomže na blbý straně fólie, která má držet vodu na správným místě. Někde pod fólií je totiž furt mokro a když to opravím, svařím a znovu zahrnu kačírkem, teče to znovu, někde jinde a já nevím kde.
Minulou středu jsme upravovali břeh dolního rybníka a skalnatý potůček s vodopádem. Vyvařil jsem velké kusy fólie, utěsnil, kameny jsme přenesli a umístili a … teče to dál. Teď přes víkend jsme s Jurášem opravovali luční potok, opět jsem navařoval fólii, opět jsme zvedali a opravovali břeh … a furt to teče.
Je to taková nekonečná práce a hledání. Tuhle se vám zdá, že už to máte a vono to začna týct jinde. Ucpete to tam - a hladina stejně klesne a jste v koncích, protože nemůže najít, kudy to vlastně utíká. Takže máte vodní dílo rozvrtaný, nic není hotový a jenom chodíte kolem a všude šťouráte s nadějí, že právě tady najdete to místo, kde se voda ztrácí.
Jo, holt budování vodního díla je na hodně dlouho. Prostě ať děláte, co děláte, furt to teče.

detektivka nebude

Detektivky táhnou furt. Už E.A. Poe jako autor první detektivky věděl, že záhada přitáhne pozornost a pokud se do toho vmísí i kus čehosi tajuplného, bude úspěch zaručen.
Třeba větu …"Dnes kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé čtvrti St. Roch vyburcováni ze spánku strašlivými výkřiky."… pan Poe umístil do textu své první detektivní povídky sice až po dlouhém úvodu, ale je jasné, že ta opravdová detektivka teprve tou větou opravdu začíná.
Ovšem netušil, že stejnou větu můžu použít i já, jen s drobnou obměnou místa činu. Tedy: "Dnes kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé naší ulice vyburcováni ze spánku strašlivými výkřiky."
Přirozeně nemám tušení, kolik obyvatel bylo vyburcováno, zda-li vůbec nějaký, ale jinak to sedí do písmene. Nu a záhada je stejná jako v té Poeově povídce. S tím jediným rozdílem, že pachatele i oběť dokážu odhadnout, ale stopy jsem ráno na zahradě nenašel žádný.
Totiž ten rámus byl vážně vražednej. Představuju si to tak, že nějaká malá šelma, třeba kuna nebo kočka, zaútočila na ptačí hnízdo. Byl slyšet křik zuřivej, vzteklej i zoufalej, bylo slyšet zápas a troufám si tvrdit, že tentokrát silnější vyhrál a někoho z našich opeřenců ulovil. Ráno jsem obešel zahradu, ale jak už jsem psal, žádné stopy jsem nenašel. Zřejmě si útočník svoji kořist odnesl.
Inu, záhada to není, ale ty strašlivé zvuky působící tajuplně, ty mě vzbudily.
Ovšem detektivka z toho tentokrát nebude.

čarodějnice dvě

Pochopitelně ani letos jsme nemohli být bez ohně, tedy o té filipojakubské či valpuržině noci. Čarodějnice se rojily, jak je jejich zvykem, v hojném počtu. Některé přijely, jiné prostě přišly a pár jich prý přiletělo na koštěti. Ovšem věřte čarodějnici, že. V každém případě bylo veselo.
Je tu ale jeden takovej rozpor. Tenhle svátek je tu z pohanských dob, kdy se slavil odchod zimy, přivolávala se dobrá úroda a země se čistila ohněm. To se pak zvrtlo v neblahý zvyk přiložit na oheň právě nějakou tu čarodějnici. A protože lidstvo přitahujou senzace, pálení čarodějnic se vžilo a máme ho tu dodnes. Já osobně bych dal přednost jen tej hranici, ohni a pohanskému zvyku, jenže to by holt nebylo ono. A tak se čarodějnice sletí, aby pálily čarodějnice. Je to krapet na hlavu postavený, ale zas je u toho legrace.
Ta letošní hranice měla u nás jednu premiéru. Na hranici totiž byly čarodějnice dvě. Jedna baba nahoře a jedna malá dole. Prý to vytvořily dětičky ve školce.
No - přiznám se, že by mě to nenapadlo. Docela rád bych znal vysvětlení paní učitelky. Zřejmě to mohlo být něco právě v tom očistném smyslu, jako že se loučíme se zimou a tak. Jistě to nevím, nebyl jsem u toho.
Ať tak či onak, čarodějnice už máme za sebou, první máj taky a teď už tedy snad to jaro vopravdu začne.

carodejnice_170430-1

carodejnice_170430-2

není potřeba sluneční

Zatím co v rybníčku máme žaby, v bazénu jsou řasy. Tedy ne snad, že by rybníček byl čistej jako slovo boží, janomže do jezírka k těm žabám nějaká ta vodní flora patří, ostatně kdyby to bylo úplně čistý a bez rostlinstva, to by se tam ty obojživelníci cejtili jak ve vaně a mohlo by je třeba napadnout chtít po nás eště šampón a kartáč na záda.
V koupacím bazénu je však přítomnost flory nežádoucí. Proto jsem začal s chlorováním, které je přes zimu zbytečné. Taky má bazén novou plachtu sluneční. Ta stará se už doslova rozpadla a skončila v kontejneru na plasty. No a ta nová se teď nějaký ten den bude rovnat a protahovat, než jí ostřihnu na ten správnej tvar a začne sloužit jak má, tedy ohřívat vodu.
A jsme u té drobné příhody.
Trochu pofukuje vítr. Proto jsem kraje plachty přečuhující přes okraje bazénu zatížil čedičovými kvádříky. Haklíky se tomu říká.
Jsou dost těžký, to bude držet, říkám si. A vono houby. Včera odpoledne jsem musel v jednom rohu dva z těch haklíků lovit síťkou z bazénu. Ne, žádnej zázrak se nekonal, neplavaly, šly ke dnu jak zednický třísky, ale to mě překvapilo, že takovej malej kousek plachty stačil, aby je pozvedl, popotáhl půl metru a sešoup je do vody. Holt ten vítr i v tak malým růžku plachty má dost velkou sílu.
A vůbec to nemusí bejt vítr sluneční. Stačí vobyčejnej.

Bufotes viridis

Ona ta žaba je obojživelník, jenomže to neznamená, že by v obou živlech byla doma furt. Taková ropucha zelená je převážně tvorem suchozemským a vodním se stává, jenom když jde o rozmnožení rodu. Takže obojživelníkem sice je, ale jen na oko a na jaře. A ani ta naše, co tu každý rok trilkuje zjara pod okny, není vyjímkou. Občas jsme jí nacházeli v rybníčku, ale trvalé sídlo v něm nemá. A taky v té vodě nemůže být věčně. A to je právě ta potíž.
Včera ráno koukám, žába po svém zvyku veze na zádech žabáka a snaží se dostat z vody na břeh. Bodejď, že jí to nejde. Klouže to, teče proti ní voda z potůčku a navíc má na zádech pěkně naložíno. A to jsem jim tam schválně nechal plovoucí polínko, aby se měly žaby čeho zachytit. Ale to ne, polínko nevyhovuje. Musí být po jejím a sápe se na břeh. No když to nejde, nedá se nic dělat, musím jí zachránit. Dal jsem jí na ostrůvek k menhiru a jel do města.
Odpoledne byli žaba s žabákem pořád na ostrůvku. Ono je to trochu ve vodě, dejchat se tu dá a je to i na sluníčku. To se jim asi líbilo. Přistrčil jsem si je tedy na druhý kámen, abych jim udělal portrét. Portrét se poved, ale těch přesunů už na ně asi bylo moc. Někam si zalezli a já se teď půjdu podívat, jestli zas nepotřebujou zachránit.
A tuhlec je ten portrét naší ropuchy zelené - Bufotes viridis:

Bufotes viridis_170405

ps
zachránit nepotřebujou, jsou na ostrůvku

jako doma

Naštěstí už jsou místo papírového jízdního řádu elektronické pomůcky, kde si ten váš správný spoj najdete líp a rychleji. Když si vzpomenu, jak jsem hledával v těch paírových cihlách nejdřív dráhu, která vede tam, kam chci, pak stranu, na které začínal seznam spojů na té dráze fungujících, pak stanice, kde se přestupuje a zase další trasu … no bylo to na celej večer, naplánovat si cestu. Teď nahodíte aplikaci, zadáte jména počáteční a cílové stanice a už jen prohlížíte, kterej čas se vám bude nejvíc hodit, případně, jak dlouho ta cesta trvá, abyste sice nevyjeli o hodinu dřív, ale necestovali oklikami o dvě hodiny dýl. Jak je vidět, v něčem se ta elektronická doba obyčejnému člověku přeci jen hodí.
Hodila se i mně včera, když jsem si plánoval cestu domů z Malé Chuchle. Čtenářové woleschka a pražáci vědí, kde to je a ti, kteří ne, nechť jsou spraveni o tom, že je to vesnička na jižním okraji Prahy, která se stala její součástí. Tedy tu jezdí městský i příměstský autobus. Je to k nám kousek. Ale!
Pochopitelně je tu zas nějaké ale.
Je to na levém břehu Vltavy. My žijeme na pravém břehu řeky. Po cestách a jediném mostu je to k nám nějakých dvacet minut. Jenomže když použijete hromadnou dopravu, je to jinak. Buď musíte zpátky do Prahy a jet třema či čtyřma autobusama oklikou nebo naším směrem přes Zbraslav. A tam máte dvě možnosti. Buď jedete přes ten most a chytíte vlak nebo jedete dál a vystoupíte u přívozu a přes Vltavu vás převeze převozník.
Chvilku jsem plánoval tu romantickou variantu s převozníkem, ale vzhledem k tomu, že náš autobus, kterej řídí pan řidič Jaroušek, navazuje na vlak, zvolil jsem tu variantu s vlakem. Takže dva autobusy, vlak (měl zpoždění pět minut) a ještě jeden autobus (ten na nás čekal). No, je to hodina a skoro deset minut.
Jediný, co člověka potěší je to, že náš pan řidič se se všema zná a zdravíme se a přejeme si hezkej den a tak … inu, jako doma.

zase ten dub

Tenhle dub vysloveně člověka přitahuje.
Jednou za čas si ho musím vyfotit a většinou je to velice zdařilý kýč. Ovšem co je to kýč?
Ať si to každý přebere.
A že je sníh modrej.? No bodejď, že je modrej, dyž teprve svítalo a obloha ho barvila víc, než denní světlo.
A že sou ty barvy přepálený. No jsou, jasně že jsou.
A mně se to tak líbí.

strom_170120