2018

nebýt z toho na kaši

Já tedy spím dobře, ale mojejemnáHanička to má se spánkem dost nahnutý. Něco jako princezna na hrášku. Tedy ne snad, že by spávala na pylíku s luštěninou, ale probudí jí mravenec lezoucí po fasádě domu. Tedy s jistou dávkou nadsázky řečeno. Nu a dneska vstávala nedlouho po mně. To je ovšem neobvyklé. Velmi neobvyklé. A že prý se v tom rámusu nedá spát a že si musela vzít po půlnoci prášek.
Jářku pročpak?
"Už tam zase dělají ten rámus!"
Pochopil jsem, že právě začal další ročník takového mládežnického potlachu. NaKašiFest se to jmenuje. A máme to přímo před okny. Jistě, je to až támhle pod Ďáblem, ale stráň kopce funguje jako skvělé akustické zrcadlo.
No, budeme to muset vydržet.
Mládí má jaksi celé věky tu zelenou a přece těm sympatickým mladým lidem nebudeme bránit v kulturním vyžití a tak dál a dál a všelijak podobně. Už v dobách Woodstocku v šedesátém devátém a od té doby pořád jsou ti laskaví mladí hudebníci a jejich nadšení posluchači adorováni jako ti, kteří se umí rozumně bavit. Ti, co tu zábavu musí strpět jsou naopak vyzdvihováni na pranýř, jelikož nemají pochopení pro to rozkvétající mládí.
Takhle by se o tom dalo popsat a bylo popsáno nepočíteně tlustých knih. Ono to jaksi nemá řešení. Rámus je prostě slyšet a někomu holt vadí, jiný se raduje. Ba dokonce mácitliváHanička pravila, že odpoledne hráli docela pěkně, ale ten rámus, ten spustili až pozdě v noci.
Nu, co k tomu dodat?
Nic kloudnýho mě nenapadá. Pod Ďáblem bede teď tři dny rámus, mládí bude dovádět a my to musíme shovívavě vydržet.
Jen mi není jasné, co mysleli ti krásní mladí lidé tím nápisem, který vztyčili včera na tom svahu pod Ďáblem. Napadají mě jen tři možnosti: buď se cítí být šikanováni tím, že musí strpět přítomnost krav (pokud už neutekly), u jejichž pastviny si staví ležení, nebo nám oznamují, jak se jako hosté v našem kraji chtějí chovat. Ta třetí možnost je jazyková přesmyčka.
To první byla jejich volba, to druhé se mi hrubě nelíbí. To třetí by mohlo svědčit o smyslu pro intelektuální humor, pokud se nejedná o sarkastický záměr.
No, snad se nám tentokrát podaří nebýt z toho na kaši.

Petrov_180727

usmál se a udělal duhu

A to už byl večer, bylo k deváté hodině a zašalo drobně krápat. Nebyl to včera žádnej slejvák, jen takovej deštíček, ani tu zahrádku moc neumokřil. A pak se na západě roztáhly mraky a do toho deštíku zasvítilo slunce.
A bylo to jako z Cimrmanova Českého nebe: usmál se a udělal duhu …

duha_180626

je lepší přijet dřív

Hurá! … hned na úvod musím složit poklonu Medardovi, jelikož jeho páteční kápě spustila sice až v sobotu, ale zato napršelo ve dvou vydatných deštích pěkných 45mm, což už je znát. Holt ti naši předkové věděli, o čem mluví a letos by bylo fajn, kdyby jim ta pradávná pranostika vyšla. Klidně by mohlo po tom úmorném suchu pršet celých čtyřicet dní. Ono by se to vsáklo.
Nu a teď k tomu požáru.
Ne, nemám na mysli onen starý židovský vtip o požáru a povodni, které si Khon dokázal zařídit hezky po sobě. Mám na mysli ten sobotní oheň.
Měli jsme v sobotu odpoledne návštěvu a bylo to fajn odpoledne. Vlastně se dá říct, že jsme, kromě jiného, společně očekávali déšť. Hrajeme na trávníku mölkky, později odpoledne se to mračí a my hádáme, kdy ten déšť přijde. A jen začaly padat kapky, povídá Willy: "Hele, támhle hoří!"
"Ale co by hořelo, někdo si tam dělá ohníček …," opáčil jsem, ale ne moc jistě.
On totiž ten ohníček u domu naproti přes pole už nebyl ohníček, ale oheň. A najednou začaly plameny šlehat blíže neurčené metry vysoko, ale i bez přesného měření to v tom vichru a začínajícím dešti bylo moc. Mapadlo mě, že mohla vichřice někomu převrhnout třeba gril, vypadly uhlíky, něco podpálily, majitel je někde schovaný před deštěm a …
A popad jsem klíčky vod auta a vyjel jsem co nejrychleji k ohni. Když to pude, tak hasit a volat sousedy, když to nepude, tak volat hasiče.
Jen jsem dojel po polní cestě až k tomu poslednímu domu, kde hořelo, vidím, že opravdu hoří. Ano, soused držel pod paží obrovskou otep rákosu a pálil to v grilu. Plameny šlehaly, vítr to rozfoukával a soused spokojeně pálil. Měl to tak nějak pod kontrolou … ty vysoký plameny.
Vystoupím a jdu se ohlásit. Že jako od naproti od nás vidíme šlehat ty plameny a tak jsem přijel pomoct hasit.
"Aha … jéé, to jste hodnej. Já čekal až na ten déšť, abych to moh' spálit. Von do toho trochu fouk vítr … ale jinak je to pod kontrolou … děkuju, že jste přijel …"
"To nic, já měl strach, aby vám neshořel barák … tak nashle … a pozor na ten vítr …"
No jo, no, co naplat. Byl to planej výjezd, ale lepší přijet dřív a zbytečně, než pozdě a už jen sledovat, jak hasiči balej hadice.

místní názvy

Tak já vám nějak nevím: jak je to s tím domovem? Hromady papíru a tlustejch knih jsou o domově, o kořenech a o pocitech. Někdo je doma tam, kde se narodil, jinej tam, kde si pověsí klobouk. Ale každej nějaký to doma má.
Já kupříkladu to mám tak, že doma je tam, kde … no a teď to napište. Je to složitý. V mým případě jsem doma tam, kde mám rodinu. Tam, kde jsem vyrůstal. Tam, kde žiju. Tam, kde to mám rád. A rázem jsem u půlky zeměkoule. Možná bych ještě měl přidat, že domov se ve mně usazuje dlouho a není to jen tak. Krátkodobé domovy nemám.
Nu a Oleško je mým domovem. Vybrali jsme si to tu, je tu krásně a usazený jsme až až.
A proč tu rozlejvám ten kbelík nostalgie a pathosu? No protože o domově chci vědět co nejvíc. A tak jsem měl radost, když jsem se mohl hrabat v rodokmenech, zjišťovat historii, hledat v pramenech. Každý domov si tak s něčím spojím, najdu si, co tu bylo přede mnou a mám to rád.
Jak to mají sousedé, to nevím. Vlastně jsem se na jejich domovy nikdy neptal. Ale protože žijeme v době sociálních sítí, člověk se mezi řádky ledacos dozví. A to už se pomaličku blížíme k tomu, že člověk je doma tam, kde to zná.
Tak třeba Součkovi jsou od řeky nebo ze statku. Krejčíkovi od váhy nebo z Kocandy. Každý ví, kde je za kostelem a kde u náplavky. Tyhle staré názvy si pamatuju z dětství a proto jsem tam, kde se používají, taky doma, i když tam nežiju.
Tady u nás na Olešku se říká U borovice, na Váňově louce, Na jezírkách, Na Americe, na Pelučné … a taky každej ví, kde to je. A včera čtu na tej sociální síti vysloveně sociální příspěvek: Oleško u popelnic chytají policajti!
Musel jsem na to reagovat. To místo přeci každý zná jako U topolu. Popelnice jsou všude, stejně jako ty sociální sítě. Jsou anonymní a to je ten nejmenší nešvar. Daleko horší je, že doma není u popelnic. Taky jednu máme a každý čtvrtek jí dávám před vrata. To ovšem neznamená, že žiju u popelnice. Naopak, už jsem se setkal s tím, že se mě sousedi i cizí ptali, odkud nám ta kočka padá. Inu ze střechy. A proto máme taky tu cedulku "Pozor, padá kočka!" na sloupku.
Tak nějak vznikají místní názvy.
Tam kde vzniknou a jsou, tam se cítím doma.
Přesto, že už léta žádná kočka z naší střechy nespadla.

švestka

"Je jaro, Béďo!", volal Bubu, ale protřelýho medvěda tím nijak neohromil, neboť týž pravil: "Co má bejt?"
Každý jaro se tou větou bavím.
A protože i letos je jaro, mám jeden vysloveně jarní obrázek.
Původně jsme si umínili, že to koště pokácíme, ale když tak pěkně kvete a je to samá včela, říkáme si, že přeci jen s tím kácením té švestky počkáme, jestli třeba konečně letos z ní něco nebude. Tedy myslím švestky, ne dřevo.
Tož tuhlec je ten obrázek:

vcela_180418

neutíká, ale teče

"Tatínku, já to našel!", volal minulý týden Matěj.
Nebyli jsme na houbách, nýbrž na zahradě, a nešlo o nalezení něčeho, ale o nalezení ničeho. Přesněji řečeno o nalezení prázdna, tedy díry. A nejen jedné.
Kde se vzaly, tu se vzaly díry hned tři. V podkladové folii potůčku, co teče ze svahu do rybníčku, co v něm pořád ubejbá voda rychlostí tak pět centimetrů za hodinu a co ho kvůli tomu máme odstavenej, než se přijde na to, proč ta voda ubejvá.
"To je skvělý! Tak to já to opravím a uvidíme, jestli to byly všechny."
Dostal jsem se k tomu až v neděli. Nešlo to jinak, než udělat prostě záplatu. Čtverec s asi tak půlmetrovou stranou. Pak si vezmete horkovzdušnou pistoli, váleček a jdete na to. Jenomže to má hážek. Ta původní folie je jiná. Taková tvrdší, tenčí, křehčí. Ta záplata je tlustší, měkčí, ohebnější. Jsou to prostě jiný materiály. No, zkusíme to. Šlo to ničemně. Ta spodní, stará, se nechtěla dost tavit a ta horní, nová záplata se k té staré nechtěla přichytit. Nakonec se mi podařilo najít nějakou společnou teplotu tání, která jakš takš vyhovovala oběma materiálům a začal jsem konečně záplatovat. Připláclo se to tam, přitlačil jsem to válečkem a zdá se, že to drží.
Už od neděle, kdy jsem dopustil vodu, to nevykazuje větší úbytek, než obvykle a tudíž se dá napsat, že voda neutíká, ale jenom teče. Tedy neutíká dírami ven, ale teče pěkně potůčkem mezi kameny. Teď to nechám týden téct a pokud to nepoteče, můžem dát zas zpátky na místo kameny a potůček nazdobit.
Inu, i vodní dílo holt potřebuje občas záplatu jako třeba roztržený gatě.

deset dní rozmrzání

Teče! Voda teče! … Jistě, oslava tohoto typu se hodí spíš do Panamy nebo jiného vodního díla, ovšem ani naše dílo není možné opomíjet. Voda přestla téct 26. února, kdy jsem otočil vypínačem a přestal bojovat proti ledovým dnům. Hned, jak mrazy přestaly, začal jsem dílo probouzet dodávkou čerstvé vody a zkušebním zapínáním. Kdepak. Potrubí bylo důkladně ucpané, voda zůstávala uvnitř v pevném skupenství a prorazit ten led pořád nešlo. Celých deset dnů jsem to zkoušel z jedné strany čerpadlem, z druhé strany proudem vody z hadice. Ani včera večer se mi to nepodařilo. Až dneska ráno. Otočení vypínače provázely chrchlavé zvuky, které v tomto případě zněly optimisticky. Hned za nimi se ozvalo přívětivé žbluňkání a po něm už zurčení potůčku.
Tak a máme základní úkoly hotové a můžeme začít s jarními pracemi jako je čistění potůču a údržba zahrady. Voda teče a pro historii je třeba zaznamenat, že po tuhých mrazech rozmrzá vodní dílo deset dní.
A nejlepší zpráva nakonec: ryby přežily všechny. Jsou na to asi udělaný, ikdyž jsou strakatý.

ps
jo, voda teče, ale moc - někde se nám ztrácí po cestě, asi ten led udělal někde něco, co neměl, holt bude potřeba se pustit do oprav

kapku pohrabat

Já si řikal, že mi to jen tak neprojde. Už jak jsem si tu v pátek stýskal na nevyužitost hrabla na sníh, měl jsem takovej pocit, že šťourám do něčeho, co bych měl radši nechat na pokoji.
Nu a měl jsem pravdu.
Sněhová nadílka v neděli ráno sice nebyla nijak kalamitní, ba nedá se ani říct, že by způsobila cokoliv jiného, než potěšení oku, avšak nasněžilo. Tak dva, tři centimetry. A tak jsem slavnostně šel kapku pohrabat to, co zbylo, než z toho nezbude nic. Sníh ještě na zahradě leží, ale je to jen drobná vrstvička. Na cestě už není nic, co by za řeč stálo a sáňkovat se na tom nedalo ani včera.
Stihnul jsem nanejvejš udělat na zahrádce alespoň pár obrázků pro připomínku, jak to vypadá, když nasněží. Tuhle je vzorek:

zahrada_170121_a

zahrada_170121_b