2018

švestka

"Je jaro, Béďo!", volal Bubu, ale protřelýho medvěda tím nijak neohromil, neboť týž pravil: "Co má bejt?"
Každý jaro se tou větou bavím.
A protože i letos je jaro, mám jeden vysloveně jarní obrázek.
Původně jsme si umínili, že to koště pokácíme, ale když tak pěkně kvete a je to samá včela, říkáme si, že přeci jen s tím kácením té švestky počkáme, jestli třeba konečně letos z ní něco nebude. Tedy myslím švestky, ne dřevo.
Tož tuhlec je ten obrázek:

vcela_180418

neutíká, ale teče

"Tatínku, já to našel!", volal minulý týden Matěj.
Nebyli jsme na houbách, nýbrž na zahradě, a nešlo o nalezení něčeho, ale o nalezení ničeho. Přesněji řečeno o nalezení prázdna, tedy díry. A nejen jedné.
Kde se vzaly, tu se vzaly díry hned tři. V podkladové folii potůčku, co teče ze svahu do rybníčku, co v něm pořád ubejbá voda rychlostí tak pět centimetrů za hodinu a co ho kvůli tomu máme odstavenej, než se přijde na to, proč ta voda ubejvá.
"To je skvělý! Tak to já to opravím a uvidíme, jestli to byly všechny."
Dostal jsem se k tomu až v neděli. Nešlo to jinak, než udělat prostě záplatu. Čtverec s asi tak půlmetrovou stranou. Pak si vezmete horkovzdušnou pistoli, váleček a jdete na to. Jenomže to má hážek. Ta původní folie je jiná. Taková tvrdší, tenčí, křehčí. Ta záplata je tlustší, měkčí, ohebnější. Jsou to prostě jiný materiály. No, zkusíme to. Šlo to ničemně. Ta spodní, stará, se nechtěla dost tavit a ta horní, nová záplata se k té staré nechtěla přichytit. Nakonec se mi podařilo najít nějakou společnou teplotu tání, která jakš takš vyhovovala oběma materiálům a začal jsem konečně záplatovat. Připláclo se to tam, přitlačil jsem to válečkem a zdá se, že to drží.
Už od neděle, kdy jsem dopustil vodu, to nevykazuje větší úbytek, než obvykle a tudíž se dá napsat, že voda neutíká, ale jenom teče. Tedy neutíká dírami ven, ale teče pěkně potůčkem mezi kameny. Teď to nechám týden téct a pokud to nepoteče, můžem dát zas zpátky na místo kameny a potůček nazdobit.
Inu, i vodní dílo holt potřebuje občas záplatu jako třeba roztržený gatě.

deset dní rozmrzání

Teče! Voda teče! … Jistě, oslava tohoto typu se hodí spíš do Panamy nebo jiného vodního díla, ovšem ani naše dílo není možné opomíjet. Voda přestla téct 26. února, kdy jsem otočil vypínačem a přestal bojovat proti ledovým dnům. Hned, jak mrazy přestaly, začal jsem dílo probouzet dodávkou čerstvé vody a zkušebním zapínáním. Kdepak. Potrubí bylo důkladně ucpané, voda zůstávala uvnitř v pevném skupenství a prorazit ten led pořád nešlo. Celých deset dnů jsem to zkoušel z jedné strany čerpadlem, z druhé strany proudem vody z hadice. Ani včera večer se mi to nepodařilo. Až dneska ráno. Otočení vypínače provázely chrchlavé zvuky, které v tomto případě zněly optimisticky. Hned za nimi se ozvalo přívětivé žbluňkání a po něm už zurčení potůčku.
Tak a máme základní úkoly hotové a můžeme začít s jarními pracemi jako je čistění potůču a údržba zahrady. Voda teče a pro historii je třeba zaznamenat, že po tuhých mrazech rozmrzá vodní dílo deset dní.
A nejlepší zpráva nakonec: ryby přežily všechny. Jsou na to asi udělaný, ikdyž jsou strakatý.

ps
jo, voda teče, ale moc - někde se nám ztrácí po cestě, asi ten led udělal někde něco, co neměl, holt bude potřeba se pustit do oprav

kapku pohrabat

Já si řikal, že mi to jen tak neprojde. Už jak jsem si tu v pátek stýskal na nevyužitost hrabla na sníh, měl jsem takovej pocit, že šťourám do něčeho, co bych měl radši nechat na pokoji.
Nu a měl jsem pravdu.
Sněhová nadílka v neděli ráno sice nebyla nijak kalamitní, ba nedá se ani říct, že by způsobila cokoliv jiného, než potěšení oku, avšak nasněžilo. Tak dva, tři centimetry. A tak jsem slavnostně šel kapku pohrabat to, co zbylo, než z toho nezbude nic. Sníh ještě na zahradě leží, ale je to jen drobná vrstvička. Na cestě už není nic, co by za řeč stálo a sáňkovat se na tom nedalo ani včera.
Stihnul jsem nanejvejš udělat na zahrádce alespoň pár obrázků pro připomínku, jak to vypadá, když nasněží. Tuhle je vzorek:

zahrada_170121_a

zahrada_170121_b