WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nasekáme každému

Tuhle jsem to tu nakous' a tak budu dneska pokračovat o sekání zahrady. Je to kapku větší porce trávy a navíc stále ještě probíhá rekonstrukce domu, takže tam nemůžu být nastálo. Čímž jsem se stal dojíždějícím sekáčem a to má určitá omezení. Ale nebudu tady chodit kolem horké kaše. Prostě jsem to nechal vyrůst. Nechtělo se mi sekat trávu, když tam jsou jen řemeslníci a původní majitelé stejně nepěstovali žádný anglický trávník. Louka se taky seká jen dvakrát do roka. Jenomže jak na metr vysokou trávu?
Řekl jsem si, že pro letošek to vyřeším nájemním sekáním. Všude po cestě visí reklamy, jak kdekdo kdekomu naseká podle jeho přání, znám se se zahradníky od nás z okolí, kteří to také dělají a kdyby nic, internet je plný nabídek na sekání zahrad.
A tak jsem zvedl telefon.
A trvalo mi týden, než jsem ho zase položil a to včetně obvolávání firem z reklam u cesty a internetu.
Opravdu mě nenapadlo, že to nepůjde tak, jak jsem si představoval. Ti moji známí zahradníci mi ani nezvedli telefon. Na síti nalezení sekáči trávy byli buď nedostupní a nebo mi přímo odpověděli že a) to už nedělají, nebo b) toho mají moc a na mě nemají čas, či za c) že by mi nasekala jejich dcera, ale ta má plnej notýsek …
. Prostě: je sezóna sekání a kdo chce nasekat, měl si říct vloni na podzim a zapsat se do pořadníku.
Zkusil jsem to tedy ještě s tou reklamou od cesty "nasekáme každému" nebo tak nějak.
Pán přijal můj telefonát a obratem mi kapku s přízvukem řekl, že mi pošle informace. Přišla esemeska s odkazem na web. Tam jsem měl vyplnit poptávkový formulář včetně rodného čísla strýčka z druhého kolena, plánu zahrady, čísla bot a délky stébel jednotlivých travin včetně jejich stáří a druhů. Byla to pitomost, ale zkusil jsem to vyplnit a odeslat. Za týden přišla odpověď podepsaná anonymním týmem sekáčů, že eště potřebujou doplnit leteckou fotografii, strukturu geologickýho podloží a počet čtyřlístků na metr čtvereční. Úplní magoři. Odepsal jsem jim něco sarkasticky vtipného a kupodivu mi hned druhý den odpověděli, že to s těmi čtyřlístky myslí vážně a estli bych jim eště moh' poslat fotku s vyznačením délky tkaniček pracovních bot pro porovnání s velikostí listu jitrocele … Neuvěřitelná hovada. Pochopil jsem podle vážně míněných řádků a vybroušené češtiny, že to nebudou krajané, nýbrž kdosi původem z východně položených krajin. Asi tak Ukrajina a dál.
Nu což. Budu si muset posekat zahradu i letos vlastními silami.
Neboť když chceš něco pořádně, udělej si to sám. Ale o tom opět až příště.

moře plný Nautilů

Hned po cvičení jsme šli do hospody.
Inu, včera byla středa, do hospody třeba.
Cičení bylo tentokrát nikoliv virtuální, ale sešli jsme se už podruhé tento týden na Paloučku. Je to tam daleko lepčí, než ve světnici před monitorem. Ovšem hospoda, ta je pořád virtuální, poněvadž to máme k sobě dost daleko. Zvlášť z Pensylvánie je to štreka. S Ondřejem jsme přišli trochu později, protože z Paloučku je to přeci jen kousek a nestačí jenom přepnout míting. Člověk se musí fyzicky přepravit z Paloučku před tu obrazovku.
I nešť i tak jsme probrali kdeco.
I ten covid - pas, co jsem tu o něm včera a předevčírem psal. A došla řeč i na současnou situaci kolem dostávání holek do postele, což jsem tu zmínil v pondělí. Je to proti přírodě, shodli jsme se všichni. I ten vrabec na střeše na tu vrabčici po nějaké chvíli namlouvání hopsne a nečeká na souhlas, natož pak aby ulít, když ho paní, vlastně slečna, vrabcová klovne. Takhle to příroda zařídila. Jenomže člověk se do toho přírodě začal plést. Úplně stačí, aby po třiceti letech nějaká vrabcová prohlásila, že tenkrát, před hnízděním, pravila vrabčákovi, že si to nepřeje a vrabčák je v průšvihu. Nedbal nesouhlasu a teď to má.
Načež jsem prohlásil, že holt bude nutný si k příslušnému aktu vyžádat předem písemný souhlas notářem ověřený.
To ovšem nenechalo Ondřeje klidného a pravil, že tenhle postup je příliš zdlouhavej a zastaralej. Že dneska máme všichni chytrý telefóny a že nám všem dá nápad, jak zbohatnout.
"Napište někdo aplikaci do telefonu. Nebude to covid - pas, ale … - pas. Stačí, když dotyčná přiloží palec na obrazovku na důkaz souhlasu a je to vyřízený!"
Začali jsme to rozebírat a někdo, myslím, že to byl Richard, hned vznesl faktickou poznámku, že otisk palce nebude stačit, že se musí přidat nějaké další ověření, poněvadž co když příslušná souhlasící po třiceti letech prohlásí, že byl její otisk palce použit bez jejího vědomí. Například ve spánku.
"Tak to se dá vyřešit například třemi přítomnými svědky," doplnil návrh na ověření souhlasu Ondřej.
No chechtali jsme se všici.
Ale teď, když to píšu, mi to už tak k smíchu nepřijde. Ondřej je spisovatel sci-fi a tím pádem i vizionář. A takovému Julesovi Verneovi taky nikdo nevěřil, že bude za pár desítek let moře plný Nautilů …

víte kdo to byl?

Včera odpoledne na stavbě jsem se dal do řeči se řemeslníky. Už končili práci a tak jsme si povídali. Kupodivu ne o stavbě. O topení, o autech a o školách. To poslední téma bylo zajímavé, protože oba pánové mají maturitu a oba chtěli na vysokou školu. Přičemž ten jeden chtěl ale dřív peníze a postavit se na vlastní nohy, což se mu povedlo, ale tuhle výhybku už se mu později nepodařilo přehodit zpět a na vysokou nakonec nešel.
Druhý pan řemeslník na vysoké byl a po čtyřech semestrech si začal vydělávat a školu nedokončil. Což v obou případech svědčí o tom, že řemeslo má zlaté dno.
Ale v tom druhém případě přišlo i velké překvapení.
"Já chtěl na zbrojíře, ale tam mě naši nepustili. Tak jsem šel na strojárnu do Betlémské …"
"No to je ale náhoda! Tak to jsme kolegové," povídám, "to tam za vás musel být ředitelem profesor Červený."
"Jo, to byl."
"Tak to vidíte, to byl tenkrát náš nejoblíbenější profesor. A vzal si moji spolužačku. Alenka je jeho žena."
Pan řemeslník projevil úžas a já to doplnil tím, že je s podivem, jak je ten svět malej. A začali jsme vzpomínat na profesory. Inu kolegové.
"A pak jsem šel na ČVUT a tam jsem po těch čtyřech semestrech skončil."
"To jsme teprv kolegové. Já ČVUT dodělal. Začínal jsem v tej velkej posluchárně v Horské …"
"No já taky, bylo nás tam spousta …"
A zase jsme začali hledat společné profesory.
Zlatý hřeb měl ale teprve přijít. Měl jsem totiž eso v rukávě.
"A víte, že tenhle dům jsme koupili po původním majiteli? A víte kdo byl jeho syn, který tu nakonec bydlel? To byste neuhád'. Byl to asistent na katedře jemné mechaniky a optiky v Horské. Já k němu chodil na cvičení!"
"Tak to vidíte, nejdřív jste k němu chodil na cvičení a teď u něj budete i bydlet," pravil pan řemeslník.
"Jo, ten svět je vážně děsně malej."
"No dyť to říkám. Je nás tak málo, že když trochu zapátráme, musíme se přes jednoho či dva známé znát všichni."
Je to tak, pane kolego.

pragmatik - optimista

To aby byl člověk věštec a měl po ruce imrvére křišťálovou kouli, kůstky z černý slepice a kávovou sedlinu. A stejně to nemá jistý. Estli vono by nebylo lepší se řídit Murphyho zákonama nebo rovnou eště líp takovým tím pořekadlem užnevímkdesevzalo, tedy slovy: jestli se může něco pokazit, zcela jistě se to pokazí. Slovo posrat tu záměrně neuvádím, neboť tohle je slušnej deník a vulgarizmy tu nemají co dělat.
Mám tu dva příklady spojené s třičtvrtě roku probíhající rekonstrukcí starého domu, o které tu snad něco málo problesklo. Až to všechno skončí, mělo by to tam být fajn. Ale než to skončí …
Nejdřív jsem si maloval, že to bude mít konec vloni v září. Pak mě pan stavitel vyvedl z iluzí, že nejdřív v říjnu. Poté mi pánové topenář a montážník kuchyňské linky shodně naznačili, že možná do vánoc, snad i do těch loňských. No a dneska bagrista asi nepřijede, páč je moc mokro. Ale jaksi v obecném měřítku se vlastně zatím nic zásadního nepokazilo, všechno buď jde anebo to jde napravit, rekonstrukce pokračuje s pauzami a s vypadáváním subdodávek, vleče se to, ale v jádru, když nebudeme počítat ten čas, to funguje a už je to lepší, než to bylo před půl rokem. Pan stavitel je povahou pragmatik - optimista, který to všechno zatím vyřešil a řídí se svým moudrem a to tím, že stejně nikdy nic v životě není přesně tak, jak si člověk naplánuje a podle toho je potřeba se zařídit. Báječnej člověk.
Ten druhej příklad je taky o jednom člověku, kterýho jsem se před rokem a půl ptal, jestli to, co nám radí, je neprůstřelný a jestli to jako bude fungovat tak, jak to maluje a nezaplatím balík na daních a když zaplatím, tak co si na něm vezmu a jestli je ochoten se na tom průšvihu podílet. Chlapec byl sebevědomej, tvrdil, že má letitý zkušenosti a že mám bejt v klidu. A kdyby něco, že je pojištěnej a že ho klidně můžu žalovat. A na to jsem si měl dát pozor. Von v klidu je. Ale já už ne. Jedna z jeho rad se ukazuje jako špatná a už teď mám pocit, že mě to jeho finanční poradenství bude stát hromadu peněz. A co si na něm vezmu? Nic! Von je v pohodě, von mi jenom radil a říkal mi, že to bude v klidu. Ale prachy jsou to mý.
Ach jo.
Když holt člověk něco potřebuje udělat vopravdu pořádně, musí si to udělat sám.
Takže teď študuju zákony, abych dal státu, co jeho jest.

ps

Bagr přijel v sobotu, neboť bylo slunečno a částečně to vyschlo. Výkopy vykopány, vyfotografovány, zakopány.

prostá pravda

Piju, jasně že piju. Piju všechno, co mi chutná. Alkoholici praví, že pijí všechno co teče. Tím se od alkoholiků liším. A pravděpodobně to není jediná odlišnost.
Čaj, káva, minerální voda z Oseka nebo z Poděbrad, kofola a některé vybrané alkoholy. To jsou moje oblíbené nápoje. Teď na podzim k těm alkoholům, což jsou vlastně jenom dvě značky velmi rašelinových pálenek buď z Irska nebo z ostrova Islay, přibyla i domácí pálenka z mirabelek,
což jsem si tu vloni zapisoval. Nu a vínu příliš nerozumím. Víno vnímám jen jaksi digitálně. Nula nebo jednička, čili : chutná nebo nechutná. Tudíž je každému jasné, že mezi nápojové natož pak alkoholové odborníky nepatřím.
Proto jsem taky až do neděle vůbec nerozuměl tomu, proč někteří kamarádi, kteří také neplatí za žádné velké pijany, každý rok uctívají jakýsi suchý měsíc. Pochopil jsem časem, že prostě jednou za rok zamknou ve špajzu na měsíc flašku a ani se jí nedotknou. Tomu jsem porozuměl, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostal, protože já ji někdy neotevřu dýl, jak měsíc a to nejenom jednou v roce. Prostě někdy chuť mám a jindy dlouho ne.
Ale proč vždycky únor?
To mi léta vrtalo hlavou.
A v neděli jsem se konečně osmělil a zeptal jsem se.
"No to je přeci jasný. Než abych pil málo nebo střídavě, tak prostě nepiju celej měsíc. Tím je jasný, že to nepotřebuju a mám zase na rok pokoj. No a proč dycky únor? To je přece daleko jasnější. Protože je to nejkratší měsíc!"
"To jsem teda trouba. To mě vážně nenapadlo. Já dycky myslel, že je v tom něco magickýho."
"Není. A to by se to mohlo eště taky držet jenom na přestupnej rok, aby to nebylo tak často", dodal vtipálek.
Tak prostá je pravda, milý Watsone.

není vidět na počasí

"Tak vidíš, už prší," konstatovala Kačka, čímž potvrzovala svoje důvody, proč nejít odpoledne ven cvičit.
"A navíc cvičím doma," přidala jako tečku za odpoledním případem.
Nu a já jsem tedy byl na vahách. On tedy Tomáš potvrdil, že stíhá i tai ti, ale při pohledu z okna jsem si nebyl jist, zda vůbec venku jsou. Střídavě pršelo a padal sníh s deštěm. To není úplně ideální počasí na cvičení. Nakonec zvítězila kamarádská dohoda. Prostě jsme si řekli, že si zacvičíme, tak jdeme na to.
A ono jo, ono se cvičilo.
Matěj dojel na hřiště na koloběžce, Tomáš na kole a Ondřej taky přijel na kole. No pánové, dneska je fakt počasí ideální na cyklistiku. Už proto, že krzevá to, co padá shůry, není vidět na to mizerný počasí.
Nu a tak jsme si po tréninku oddílu zacvičili i my. Pokročili jsme pod Tomášovým vedením v nové sestavě a bylo to fajn. Jen ty rukavice nám krapet namokly a bundy, byť s nepromokavou úpravou, bylo potřeba řádně usušit.
Psa by do tohohle počasí člověk nevyhnal. Ostatně taky proč, žádnej pes se s nikým na ničem nedohod'. Tak proč by lítal v tom mokrém sněžení venku, že.
To jen my, tvorové z rodu člověka rozumného občas blbnem. Snad nám to vydrží.