WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Šafr vs. Neff

Nějak se mi tu letos potkávají kritické myšlenky. Tu na to, tu na ono, tu i na politiku, což jsem si původně zakázal tady vůbec psát. No jo, ale kde si stěžovat, že. Leda tak na té tuhle vzpomínané lampárně. Tož je to tu zas.
Není to poprvé, co jsem se setkal s odlišným názorem, najmě pak lišícím se od toho, který má Ondřej. Názory vznikají nazíráním na věc a to má pochopitelně každý jiné, čímž vziká předmětná odlišnost. Ovšem mám za to, že tříbení onoho nazírání by mělo mezi slušnými lidmi probíhat pokojně bez osobních útoků.
To jsem ale spad' z Měsíce s tímhle názorem. Dneska je totiž potřeba protivníka nejdřív zostudit, očernit, veřejně dehonestovat a teprv následně po takové dělostřelecké přípravě polemizovat s jeho názorem. Přirozeně opět urážlivě a s patřičnou povýšeností.
Něčeho podobného jsem dnes svědkem na
Ondřejově Hyeně a v úvodníku jeho Neviditelného psa. Kdybych Ondřeje dlouhá desetiletí neznal a nevěděl, jaké jsou jeho názory, musel bych se zamyslet, co je to za člověka, o kterém tohle píše jiný novinář, jehož noviny jsem si předplatil.
Jenže Ondřeje znám a tak si už znovu Forum 24 nepředplatím. Majitelem a šéfredaktorem Fora a autorem mě odporného textu plného osobní záště, která podle mého do novinařiny nepatří, je Pavel Šafr. Jak jsem si obratem přečetl, bývalý šéfredaktor a ředitel přesně těch médií, ve kterých pan Šafr publikování Ondřeje kritizuje. A to v duchu: hleďte s kým to ten člověk spolupracuje! Jak odporné. To, že si tamtéž roky sám v teple šéfredaktoroval a řediteloval, to jaksi pan Šafr už neuvádí.
Nu a po té dělostřelecké přípravě, kde důkladně Ondřeje protáhl blátem současných médií, jež sám před časem vedl, se pouští do polemiky s názorem na zákaz dezinformačních webů. Názor má na to opačný než Ondřej. To je v pořádku, to je od toho nazírání na věc. Ovšem když to záměrně hodně přeženu, pan Šafr horuje pro cenzuru a zákaz šíření dezinformací a to v článku zveřejněném ve svém vlastním médiu, kde hned pod tím jeho článkem je odstavec s mottem fóra, kde se praví mimo jiné, že …." Smyslem … je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí …"
Jak se slučuje svobodné prostředí s cenzurou už pan Šafr neuvádí. Tuto složitou úvahu už jaksi nechává na čtenářích jeho Fóra.
Takhle nějak vzniká v tom, co se dnes nazývá svobodným médiem, potichu nevraživost a nenávist.
Je mi smutno, když čtu, jak zdánlivě normální novinář Šafr reaguje na docela vtipný fejeton snažící se vyzvat k zamyšlení nad tím, zda další zákon a další zákaz náhodou nepovedou právě k omezení oné svobody, na jejíž obranu se pan Šafr tak vehementně staví.
Uffff … kam se ten svět řítí.
Pro zvídavce a pro mě v budoucnu: zde je
odkaz na Ondřejův fejeton, zde na jeho úvodník, ve kterém jsem se to dnes dočetl a tady na článek pana Šafra.

demokracie musí stranou

To je tenhle týden už podruhé, co si tu píšu o cvičení. Ale ani ne tak o cvičení jako o jeho organizaci.
Tomáš v úterý, jak psáno, nemohl a díky tomu jsme se sešli jenom tři. A včera to bylo od sedmi a sešlo se nás dost.
Dost na to, abychom po cvičení začali kverulovat ve věci začátu cvičení příští úterý.
Je totiž hezky a proto už jsme venku. A venku je světlo a spousta místa a tudíž můžou cvičit najednou ti, co posilují, ti, co trénují wushu a my, co se snažíme o taiti. Tudíž od sedmi, protože původní termín od osmi je vážně pozdě.
No jo, ale opravdu?
"Jo, od sedmi," povídám.
"Ale to já rozhodně nedávám," ozvala se Lucka. Je jediná, komu osmá hodina vyhovuje. Ostatních sedm lidí by raději dřív. Klidně od šesti, ale od sedmi furt lepší než od osmi.
"Já to chci sjednotit," pravil Tomáš, "od sedmi můžou všichni."
"Ale já ne," děla Lucka.
A začala demokratická diskuze.
A že by to teda mohlo bejt od čtvrt na osm, že by mohl mít Tomáš pauzu.
A že vlastně můžeme bejt na Paloučku.
A tak by to šlo i později.
A co třeba od půl osmý?
Anebo přeci jen radši od sedmi?
Anebo to zůstane od osmi?
Tak v sedm?
Ne.
Tak ve čtvrt?
Já nevím.
No tak začneme až v půl?
Možná.
Tak si to teda řekneme hned teď anebo dáš, Tomáši vědět?
Já dám vědět … musím to rozmyslet …
Tak a je to. Tedy není to.
V těchhle případech musí demokracie stranou. Je třeba zavelet a přikázat. Bez velení se budeme scházet jak švábi na pivo. A to v tom lepším případě.
V tom horším se sejdeme sotva tři jako minule.

Zloun

Těšili jsme se na Bláznovy zápisky a na pana Přeučila a protože jsme do Zvole přišli včas, sedli jsme si pěkně ke stolku k pódiu a měli jsme představení blízko tak, jako bychom byli v bytovém divadle. Nevím, jestli by to pana Přeučila potěšilo, ale na konci jsme si s mou paní řekli, že se nám to náramně líbilo, ale vůbec si nepamatujeme, co tam pan Přeučil povídal. Inu, hrál blázna a tudíž to mělo bláznivý text. Ale všechno jsme mu věřili. Nebylo to tak, že někdo hraje blázna. Na jevišti prostě blázen byl a o to šlo. Co věta, to pravda - bláznova pravda.
Bylo to dokonce tak pravdivé, že si pan Přeučil nevšiml, že mu od svíčky chytl krajkový pléd a jeho profesionalita mu nedovolila reagovat na výkřiky "Hoří!" z hlediště. Publikum třikrát zvolalo a pak se duchapřítomný divák vrhl na jeviště a panu Přeučilovi ten pléd uhasil. Ovšem on z role nevypadl. Blázen dál povídal a povídal a když bylo po požáru, jen tak mimoděk sfoukl tu svíčku, jež byla všeho původa. Jako by to do představení patřilo.
Po představení se dostalo dobrovolnému a duchapřítomnému hasiči poděkování a mně podpisu do knížky Zloun.
Báječný to byl večer.

v pekařství

Na chvilku jsem si sedl ve Vršovicích v pekařství na kafe a na palačinku. Běžná věc, řekne si každý. Ano, běžná, souhlasím. Teď. Ale ještě před nedávnem (tedy z geologického pohledu na běh času) to bylo nemožné. Z docela zanedbané čtvrti se za posledních pár desetiletí stala výstavní klidná městská čtvť a zvlášt v blízkém i širším okolí zámečku, tedy Vršovické radnice je to milé a klidné místo.
A tudíž je běžné a možné si tam dát na každém rohu to kafe a tu palačinku a není to nic divného.
To, co mi neobvyklé připadlo, bylo, že v tom pekařství mluvily česky snad jenom prodavačky. Tedy a já a pak ještě pár příchozích zákazníků, kteří přišli pro chleba nebo pro housku.
Ale ti, co seděli a měli před sebou kafe a něco, to bylo cizinci. Vedle mě psal mladík cosi do počítače. Ovšem hebrejsky. Za mnou seděla slečna a cosi si s někým francouzsky vyprávěla. O kus dál jsem slyšel angličtinu. Kolem Václaváku, na Starém Městě nebo na Hradčanech a na Malé straně to jednoho už dlouhé roky nepřekvapí. Ale ve Vršovicích? Před pár lety cizinci vůbec netušili, že taková čtvrť v Praze vůbec existuje. Teď tu bydlí, žijí a zdá se, že se jim tu líbí. A nám taky.
Juráš, který tam s rodinou také bydlí, si to ovšem pochvaluje a tvrdí, že ve Vršovicích by chtěl žít každý.
Nu, něco na tom bude.

ve Vltavě

Včera odpoledne nebylo nijak vlídné počasí. A teplota byla jen pár stupňů nad nulou. Tedy nějakých 2,5°. Aprílové počasí, ba dokonce občas poletoval sníh. Tudíž bych čekal na Vltavě spíš tající ledy než plavce.
Ovšem očekávání bylo následováno překvapením.
Kousek pod Vraným těsně před Jarovem je Vltava pod Zvolskou Homolí v zákrutu odhalená a ze silnice je vidět cyklostezka i levý břeh pod Strnady. A u toho břehu je dřevěné molo. Toho jsem si všiml až jako druhého. To první, co mě zaujalo, byla plovoucí a z řeky vykukující hlava plavce.
Kdosi si plaval včera odpoledne ve Vltavě, jako by se nechumelilo. Ale ono se mírně chumelilo!
Hned potom jsem si všiml hromádky šatů na tom dřevěném mole. Plavec tedy nepřiplaval z Prahy od Žofína, kde se otužilci obvykle hromadí, ale plaval si jen tak v zátočině pod vranským přívozem.
Inu otužilec. Kapku jsem se otřásl zimou a pokračoval v teple automobilu do města. Rozhodně bych s ním neměnil.

nechali mě vymluvit

Když přišla ta zpráva o uložení balíčku, bylo mi hned jasné, že budou potíže. Psalo se tam totiž, že platba může proběhnout jen v hotovosti. Ale to jsem si neobjednal a ani jsem tu hotovost neměl. Aby tedy nenastaly ony potíže, volal jsem prodejci.
Prodejce mě nechal vymluvit a pak se vymluvil, že to posílali odjinud a že abych zavolal tam, on že na to už nemá vliv, ale můj požadavek na platbu kartou že vidí.
Zavolal jsem tedy jinam.
Jinde mě nechala paní taky vymluvit a taky viděla můj požadavek a ve svém záznamu o poslání balíčku taky našla platbu kartou. Ale teď už na to taky nemá vliv, povídala.
A tak jsem jel tuhle do Černíků do konzumu pro balíček.
Paní Hrubá mě nechala vymluvit a když jsem chtěl platit, povídá, že jedině hotovost. A já na to, že přesně to jsem předvídal a začal jsem popisovat znovu, co všechno jsem pro platbu kartou udělal.
A paní Hrubá mě zase nechala vymluvit a pak mi sdělila onu zásadní informaci: DPD u ní nemá platební terminál. A hotovo.
Z toho se vymluvit nedalo. Dej prachy na dřevo nebo vypadni.
Nu a tak jsem se dál nevymlouval a jel pro ty prachy.
A co z toho plyne?
Když vás někdo nechá vymluvit, neznamená to, že vám vyhoví.
Znamená to jen, že se můžete za svý prachy akorát vykecat.

kdo je stříhá

Včera jsem to už potřeboval. Ano, jednou za čas to potřebuje každej. A já mám ten čas nastavený přibližně na dva měsíce. Někdy míň, někdy víc. A tak volám, jestli jako můžu přijet. Jenomže odpovědi se mi nedostalo. Ba ani zpráva, která obvykle přijde, nepřišla. Usoudil jsem tedy, že je paní plně zaměstnána, čili je v zaměstnání, tudíž můžu přijet.
A bylo to tak.
Přijel jsem do oficíny a na křesle seděla zákaznice a paní ji sušila vlasy. Už končily. Pak jsem přišel na řadu já se svými šedinami a jako vždycky jsme se dali do řeči.
A že prý je dobře, že jsem přišel, že skoro nikdo nechodí.
To mi nebylo jasné. Kde se tedy všichni nechají stříhat? Na ulici žádnou máničku nevidět, všichni vypadají slušně, upraveně.
"No jo, to vypadají, ale s covidem sem přestali chodit, však víte."
"Vim, ale je to divný."
A tak jsme meditovali na téma zavřených provozoven a kadeřnictví. Ale k závěru jsme nedošli.
Vlasy roustou, ale lidi se stříhat nechoděj.
Kdo je stříhá?
Toť otázka.

kachnám

Placení, jak je všeobecně známo, je zbavování se peněz. A to málokoho baví, i když připouštím, že mohou být i vyjímky. Těch vyjímek ale moc nebude a tudíž je větší část lidstva na pozoru vždy, když na placení dojde. Nu a aby to mělo to lidstvo snažší a k utrácení se mělo víc a víc, vymyslelili bankéři jiné platební metody. Aby se člověk nemusel špinit těmi penězi. Ono to prostě míň bolí, když vytáhnete kartu, tu někam přiložíte nebo vsunete, cosi se zmáčkne nebo ani to ne a je to. Peníze jsou v trapu.
Ale i to je činnost jaksi navíc. Jeden musí tu kartu najít, vyndat, přiložit nebo alespoň přečíst ta čísla, co na ní jsou napsaná. A to je přeci spousta práce.
A tak byla vymyšlena další metoda.
Prostě přiložíte trelefon, který beztak máte někde po ruce a je to. Telofon si přečte vás, tedy nikoliv naopak. A hotovo. Bezbolestně, bezkontaktně.
A ta metoda jde ještě dál.
Když děti potřebují na účet poslat peníze, prostě pošlou žádost. QR kód načtu v telefonním bankovnictví a šup - už je to tam.
Včera jsem to sám poprvé vyzkopušel.
Dělíme se s kamarády o placení tělocvičny. Zaplatil jsem to sám a po dohodě poslal onu žádost o příslušný díl. Odpověď přišla od Ondřeje obratem:
"Šlo to jako když to kachnám hází."
A tady to máme: tak snadné to placení teď je.