WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

s dědečkem

Byl jsem u okýnka ve 12:31. Pokladna otevírala v půl jedné a byl jsem druhej. Pán přede mnou už měl zaplaceno a jen si balil fidlátka a bumášky.
"Dobrý den, potřebuju zaplatit stovku za žádost o …," povídám skrzevá sklo a mikrofon té paní za katrem.
Dívala se skrze mě někam do dálky, ale mohlo to vypadat i tak, že kouká na mě. Nereagovala. Přemýšlela.
Asi si něco rovná v hlavě. Už tady taky přesluhuje, pomyslel jsem si o paní za okýnkem a dělal, jako že nic, že odevzdaně čekám. Konec konců to tak i bylo: odevzdaně jsem čekal.
Po chvíli se paní probrala. Rozhýbala mohutné tělo a otočila se do dveří doprava.
"Vidělas' to? Dívala ses? Von vodešel jako mladík!"
Oslovená za dveřmi nebyla vidět, ani slyšet, ale zřejmě byla její odpověď uspokojivá, poněvadž ta moje paní za katrem se konečně otočila mým směrem a začala mě vnímat.
"Viděl jste to?"
Naznačil jsem řečí těla, že jaksi neviděl a ani nevím, co jsem měl vidět.
"No ten pán. Ten co stál vedle vás a teď vodešel."
Projevil jsem jakýsi neurčitý souhlas s všeobecným přehledem o situaci a připustil jsem tak, že nějakého pána jsem registroval.
"Tak vidíte. A víte kolik mu bylo let?"
Dal jsem najevo neznalost věku onoho klienta na odchodu.
"Devadesát dva. Devadesát dva! A šel jako mladík!"
Nyní bylo namístě projevit úžas, o což jsem se pokusil.
"To je, co?!"
Přitakal jsem, že je.
"Tak abysme se dostali k tomu vašemu: tak vy chceta zaplatit stovku. A za sebe nabo za firmu?"
"Za sebe."
"Tak rodný číslo …"
Dál už šlo všechno jako … jako na úřadě.
Etuda s dědečkem skončila, pracovní činnost se vrátila zpět na koleje a nabírala plné otáčky.

vzápětí přišel čin

Stejně jako se brejle špatně hledají bez brejlí, o berlích se špatně chodí bez berlí. Pročež Matěj berle obdržel, aby se mu dobře chodilo. Ovšem nejedná se o žádné dálkové pochody. Jen nezbytné přemístění z bodu A do blízkého bodu B. Vzdálenější body je třeba zvládnout buď dopravním prostředkem nebo odložit na jindy. Včera jsem tedy vezl Matěje do školy i ze školy. Takhle se bude vozit, dokud bude mít sádru.
Odpoledne jsem našel místo na zaparkování přímo před školou s výhledem na vchod a průčelí budovy. Nalevo vedle vchodu je ve zvýšeném přízemí okno pana školníka. To tak bejvá. Pan školník musí mít přehled. Ovšem nejen přehled má pan školník. Kromě přehledu může mít například i žízeň, což včera předvedl v přímém přenosu.
Dívám se ke vchodu, jestli už Matěj nejde a vidím, že nejde, ale taky vidím, jak se pomaloučku otevírá školníkovo okno. Poté, ještě pomaleji, se z okna vynořuje lahev plzeňského. Polehoučku, jako by vánek lahev na parapet pokládal, ukládá pan školník svůj nápoj za okno k vychlazení. Okno se tichounce přivře, aby se ještě jednou otevřelo a druhá plzeň se snesla vedle té první. Jako do vatičky. Pan školník se spokojeně usmál na svá dvě piva a tiše a definitivně zavřel okno.
Má to jen jednu chybu, pomyslel jsem si. To zvýšené přízemí je zvýšeno málo. Tam se dá dosáhnout. Já bejt klukama z gymplu, hned si toho všimnu a pivo by tam dlouho nevydrželo.
Jen jsem na to pomyslel, vyšla ze školy malá skupinka příkladných studentů. Byli veselí a všímaví. Student by si měl samozřejmě všeho všímat a dělat si vlastní úsudek. Byli to studenti šikovní, neboť si všimli okamžitě a utvoření úsudku bylo otázkou několika sekund. Vzápětí přišel čin. Přesně podle scénáře. Kluci se nerozmýšleli ani chvilku. Jeden se opřel rukama o fasádu gymnázia, druhý si mu vlezl na ramena, první se postavil a ten druhý měl rázem hlavu nad římsou okna a plzeňské kuželky na dosah.
A to byla ta chyba, které se student dopustil. Chyběla mu zkušenost. Byl totiž oknem vidět. Pan školník zřejmě kdesi uvnitř za oknem hlídkoval a jakmile zjistil podezřelý pohyb kolem svých plzeňských, bleskurychle otevřel okno a svůj majetek zručně přemístil z chladu ulice do tepla a do bezpečí své úřadovny.
Nu co naplat, kluci slezli z okna a ze sebe a spěšně se odebrali za roh, aby nebyli tolik na očích, jelikož takový neúspěch není nic, na co by měl někdo koukat.
Upřímně řečeno, doufám, že si jim to příště povede. Ta pohotovost si zaslouží odměnu.