WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

aby bylo veseleji

Jak se začne mluvit o vyváženosti, vždycky zpozorním a začne blikat varovná červená kontrolka. Platí to obecně, tudíž nemá smysl rozebírat detaily. Nu a sám jsem teď narazil ne nevyváženost.
Že to odporuje předchozímu tvrzení? Naopak!
Totiž taková vyváženost v čemkoliv je buď přirozeně vytvořená anebo nadiktovaná. Tu druhou odmítám a je jednou z příčin rozbouřenosti doby. Tu první, přirozenou vyváženost nikdo neřeší, protože se o ní stará života běh sám a tudíž není nijak senzační a nikoho nepodněcuje k emotivním reakcím.
Nu a právě ta normální rovnáha mi začala chybět.
Kde?
Nu při cvičení.
Byli jsme totiž zatím při našem on-line cvičení po síti tak nějak namíchaní. Bývalo nás tak do pěti, do šesti a přbližně půl na půl dámy a pánové. No jo, ale najednou jsme my, pánové, osiřeli. Už týden jsme na cvičení sami. Cvičíme, radost z toho máme, tělo se tuží, ale bez těch dam mi jaksi kus toho dobrého pocitu chybí. A to si, prosím, při cvičení nepovídáme, neděláme kolem cvičení žádný vlny, prostě jen cvičíme. Ale když jsme ten vyvážený kolektiv, je to takové nějaké …. příjemnější.
Nezbývá, než doufat, že se k nám dámy zase brzy připojí, protože aby nám bylo veseleji.

Poslední akční hrdina

Asi znáte film Poslední akční hrdina. To je o tom klukovi, co měl rád filmy a díky kouzelné vstupence se dostal ze sálu kina přímo do děje akčňáku s Arnoldem. Ani mě tak nezajímá, jestli to byl nebo nebyl propadák. Zajímá mě ten název.
Tuhle jsem si totiž přečetl něco v duchu právě toho názvu. A když jsem se nad tím tak zamyslel, musel jsem dát za pravdu autorovi. Který přesně to byl, to si netroufám říct, poněvadž jsem - po vzoru dnešní síťové komunikace - našel článek na více místech v různých verzích. Ale podstata zůstala.
Je Tom Cruise posledním akčním hrdinou?
Když jsem se nad tou myšlenkou zastavil, musel jsem dát tomu článku za pravdu.
Já své hrdiny měl. Myslím, že to začalo Kašpárkem ze Srdíčka a přes Bajaju z loutkového filmu Jiřího Trnky se to pak trochu přehouplo a byly to Rychlé šípy, potom Arne Farin a Petr Brada, inženýři brázdící vesmír v Aeronautilu. Nemo, samozřejmě. Nu a dál třeba kapitán Kloss a Vinnetou s Old Shatterhandem, pochopitelně. Výčet oblíbených hrdinů by mohl pokračovat. Ale je tomu tak i dnes?
Ten článek mě přivedl ke skutečnosti, že asi ne.
Místo více či méně uvěřitelných postav, které autoři jen kapku obdařili mimořádnámi vlastnostmi a tu a tam i nějakou tou schopností vynikající nad jiné, se dnes po plátnech prohánějí všelijac
í super-x-ant-aqua-akdovíjakještě-mani. Nejsou a nikdy nebyli skuteční. Nikdy nestáli nohama na zemi. Vždycky se vznášeli nad ostatními a zachraňovali svět.
Těm svým hrdinům jsem vždycky věřil. Měli potíže, ale vždycky si nějak pomohli. Těm komiksovým jsem nikdy něvěřil, protože vždycky, když měli příležitost dostat se sami z té kaše, vytáhli něco, co ostatní prostě neměli. Ano, moji hrdinové měli k dispozici meč a vykouzlenou zbroj, ale draka museli porazit vlastní silou. Museli se podle návodu naučit rozebrat hlavolam, museli umět ovládat raketu a umět si poradit, když se rozbila. Museli nasadit život, aby ochránili ostatní a být čestní a silní, aby dokázali bojovat proti přesile. Jenomže to se už dneska nenosí. Když je průšvih, natáhne hrdina ruku, z ruky vyletí pavučina, nějakej paprsek nebo cojávímcoještě a věc je zapravena. Finíto. Dobro zvítězilo.
Opravdoví hrdinové zmizeli. Nahradily je kouzelnické triky. Bez snahy, bez úsilí, bez zásluhy. Prostě jen tak nějak se to vždycky schumelí a von vám te chlápek v červený pláštěnce může lítat. Kdo by se tomu divil - dyť u nich je to normální a tady u nás je holt super.
To my jsme to měli snažší. Nám stačil luk a šípy, stříbrem pobitá puška z překližky a už jsme byli hrdinové. Teď aby kluci sháněli raketovej batoh nebo světelnej meč, protože jináč moc super nebudou.
Inu jak pravil Kristián, poslední gentleman mezi salónními hrdiny:
"Zavřete oči, odcházím …."

z hospody na papír

No pochopitelně, že jsme s Ondřejem šli včera rovnou ze cvičení do hospody. Tedy každej ví, že obojí se odehrávalo na jednom místě a důležitým pojítkem bylo internetové spojení.
Nu a v tej hospodě jsme s přáteli zas probírali ledacos. Hodně o fotografické technice, o postprodukci a prostředcích k ní určených a potom i o tom současném zavirovaném odobí. A probírali jsme ta opatření, jejich varianty a jejich praktické dodržování a výsledky z toho plynoucí.
Došla řeč i na naše národní zkušenosti s komunistickou totalitou a její praktickým dopadem na chování lidí. A to už byl jenom krůček ke konstatování, že v tom našinci uměj chodit, jelikož v tom švejkování máme jako národ dlouhodobou praxi.
Probrali jsme to všechno.
Dneska ráno se probudím, probudím počítač, probudím aplikaci na psaní deníku a jdu se podívat, co píše Ondřej. To je takovej můj ranní rituál. Patří k němu i to kafe na stole dostatečně vzdálené od klávesnice, aby nedošlo k nevyžádané interakci. A tak čtu Ondřejův úvodník a co na jeho konci nevidím: České řešení - sloupeček v krátkosti popisující naši včerejší hospodskou rozpravu.
Je to ten Ondřej ale lišák. On si v té hospodě tříbil názor a pěkně zformulovanej ho ještě za tepla hodil na papír.
Inu - je to přeci jen zkušenej novinář.

jak fotky promlouvají

Kdepak já a fotogaf. Něco takového mě ani ve snu nenapadlo. Koukám se vždycky na obrázky opravdových fotografů a říkám si, že takhle bych to chtěl umět vyfotit. Baví mě dělat obrázky, zkouším to a to je tak všechno. Kdysi dávno jsem četl knížku, která se jmenovala Fotograf. Šlo o to, že fotograf, má-li být pravdivý a úspěšný, musí své obrázky dělat bez osobní účasti na fotografované události. Musí jen zachytit ten správný okamžik. Tahle myšlenka pak vede až k absurdnímu závěru, kdy se ta nejlepší fotka skutečně povede … ale za jakou cenu.
Nu a jsme u toho.
Já si dělám obrázky pro radost a podle toho taky vypadají. Fotografové dělají obrázky pro obživu. A podle toho vypadají. Nemluvím o kvalitě techniky. Na té záleží až v druhé řadě. I dírkovou komorou se dá udělat krásnej obrázek, byť technicky hrubě nedokonalej. Jde mi o ten obrázek, o ten záměr, o důvod pořídit časovou kapsli děje, který se už nebude opakovat, o ten okamžik, kvůli kterému stojí za to vytáhnout fotoaparát a zmáčknout spoušť.
A právě ten důvod se mi u těch opravdových fotografů moc nelíbí. Totiž: jejich obrázky jsou dokonalé jak právě tím zachyceným okamžikem, kterým jejich obrázky k divákovi promlouvají, tak technicky. Jenomže když se podívám do soutěží, kde se volí nej nej fotky, vidím, že se z nich už dávno vytratila radost. Připomněla mi to právě letošní soutěž. Tuhle jsme se s přáteli o obrázcích bavili. O tom, jak ty fotky promlouvají, jaký je ten výraz v tváři a jak to bylo tvrdě odpracované a jak dlouho to trvalo … Jsou to prostě nejlepší obrázky na dané téma.
A o tom to je.
T
émat bylo mnoho a ve všech těch nominovaných obrázcích lze vyčíst něco z výše popsaného. Ale v žádném radost. I pod několika málo úsměvy na fotkách (je jich, myslím, skoro 200) je schována nějaká bolestivá emoce. Nikde jsem tam nenašel to, proč si dělám obrázky já. Nikde tam není radost.
Je to vypsanými tématy?
Nemyslím.
Bude to všeobecným uvažováním, které vystihuje právě ta knížka Pierra Boulla, kterou jsem zmiňoval na začátku.
No jo, ale co s tím?
Mám na to jedinej recept: ty veselý obrázky si musím udělat sám.

kolem polární oblasti

Objednal jsem si knížku a nechal si ji poslat támhle do nákupního centra. Dělávám to často. To, co nedělám zase tak často, je, že jsem si cestou pro knížku do knihkupectví odskočil na toaletu. Takovovou tu obchodněcentrovou. Samý naleštěný zrcadla, lesklý stěny, čisto, příjemno. Přicházím, nikde nikdo až na jednoho mládence u zrcadla. Točil se tam jak holub na báni. Už od vchodu bylo vidět, že si ladí účes. Měl co ladit.
Mládenec měl totiž téměř úplně vyholenou hlavu dohola. Kromě jakési čepičky o průměru asi tak deset centimetrů. Tady ovšem si vlasy nechal růst a zřejmě velmi dlouho. Pochopitelně jsem se na něj nevrhl a nezkoumal, jestli jsou to všechno jeho vlasy nebo jestli ty jeho jsou jen kousek a zbytek má vpletený z jakéhosi příčesku. Osobně bych vsadil spíš na tu druhou variantu. Z těch dlouhých vlasů měl spletený cop a ten si ovíjel kolem té polární oblasti. Pořád mu to nějak nedrželo.
Já si šel za svým cílem, ale i z místa, kam jsem se postavil abych vykonal to, proč jsem na toaletu přišel, jsem odrazem ve skle na zdi viděl fintícího se mládence. Kroutil se u toho jak žížala na háčku a snažil se ovinout si cop co nejtěsnějšími závity. Pořád mu to nedrželo. Působil legračně. Tu přivinul, tu odvinul, něco připlácl, tuhle urovnal, zase odvinul a znovu přivinul.
Když jsem byl se svou činností u konce a šel jsem k umyvadlům, mládenec usoudil, že závity jsou navinuty precizně, ve správné orientaci, dostatečně vkusně a uprostřed je věžička pevně usazena. Opustil své místo u zrcadla a vykročil vstříc reji obchodního centra s nebývalou ozdobou na vrchlíku hlavy. Ještě cestou potkal dalšího pána, který se, zjevně překvapen stejně jako já, za mládencem udiveně ohlédl, ale pak pokračoval vstříc činnosti, které jsou ty prostory určeny. Ovšem zážitek s copem už neměl takový jako já.
On viděl jen výsledek, zatímco mně se poštěstilo přihlížet tvorbě oné z vlasů pletené polární čepičky.

jsem pro pokrok

Včera jsem zaslechl jeden názor na klíče. Vlastně na klíčky. Tedy úplně přesně na dálkové ovládání. Jo, dřív to byly klíčky. Jeden od dveří, jeden od startéru. Taky se tomu říkalo "bošák" od jména Bosch, čili od nejčastěji používaného systému zapalování.
Nu, bošák odvál čas, klíčky se změnily v dálkové ovládání a způsob použití se změnil od vkládání a pootáčení k jakési uvědomělé nečinnosti. Tedy jeden už ty klíčky vlastně nepotřebuje brát do ruky. Stačí je mít v tašce nebo v kapse. Ostatní se děje tak nějak samo. Pokud nedojdou baterky.
A včera si voláme s Ondřejem a já se dozvím, že jeden z názorů na dálkové ovládání je ten, že je to k ničemu, protože jak to vlastně člověk nepotřebuje, tak to imrvére někde nechává a furt to hledá, čímž ho to vzteká.
Tak nad tím přemejšlím a říkám si, že s tímhle názorem nemůžu souhlasit.
U dědečkova Populárka byl klíček Bosch k zapalování Bosch. U dalších aut to byl nějaký klíček více či méně podobného tvaru. Pak to byl klíček s tlačítkem a teď je to jen taková vzhledově vytříbená krabička s důmyslně ukrytým klíčkem uvnitř, kdyby náhodou byl někdy potřeba. Ale potřeba není. Ve všech případech jsem ale vždycky klíček k autu potřeboval mít u sebe. Tudíž jsem ho nesměl nikde zapomenout ani nechat. Když se mi to stalo, byl jsem jednak bez klíčku a druhak v podstatě i bez auta dokud se mi nepodařilo klíček najít.
A to platí i dnes. Dálkově nebo ne, musím ho mít u sebe.
Takže: v tomto případě jsem pro pokrok. A to pro pokrok i v zapomínání.
Vývoj odemykacích a startovacích systémů aut je neustále v pohybu k čím dál dokonalejším systémům třeba k odemykání pomocí telefonu. Jenomže s tou pamětí a zapomínáním je to furt stejný. Tam se žádnej vývoj už pěknejch pár tisíc let neodehrál.
Tož tak, i ten nejvychytanější systém musí mít člověk v kapse. Jinak prostě nevodjede.
Ale tenhle pokrok v nezapomínání, ten holt už si každej musí zařídit sám.

v oficíně se ví všecko

To je přeci známá věc, že nejvíc se toho člověk dozví u holiče. Tedy u holiče nebo v hospodě. Jenomže do hospody já nechodím, takže holič je vlastně jediný zdroj informací. V mém případě to není holič, ale holička, tedy kadeřnice, poněvadž holička se neříká. Holič byl pan Šamša v Sánech, ale to je jiná a velmi dávná historie.
Nu a tak jsme včera pěkně podle pravidel s paní kadeřnicí probírali, co nám slina na jazyk přinesla. Začalo to tím, že na mě zrovínka myslela a já se právě dostavil ku střihu. Pak jsme probrali všechny ty vopatření proti šíření, zelenej komunismus, auta na baterky, lávku v Troji a most v Janově a spoustu dalších světodějnejch událostí.
Střihání bylo u konce a teď už jenom oklepat. Já si dycky oklepávám ostříhané vlasy velice důkladně a to v předklonu. Oběma rukama oprašuju hlavu, až uši plácají, což obvykle přihlížející paní kadeřnice v oficíně přivede k úsměvu. Ani tentokrát to nezůstalo bez odezvy. Ale ozval se i starší pán, který čekal na výkon. A jestli by se nomoh' přidat, že by se tím fackováním mé hlavy pěkně odreagoval.
"Až příště," povídám, "dneska už jsem voklepanej."
"No jo, tak příště. Ala jak vás tak poslouchám, máte dobrý názory. Co si myslíte vo tom zavření Smetanova nábřeží?"
"No, to se úplně nepovedlo, ale Hřib je slavnej. A budou volby."
"Jo, nepovedlo. Pěkná pitomost to je. Všecko to jezdí buď Divadelní nebo Karolíny Světlý a nedá se tam vůbec přejít," děl pán nasupeně a zřejmě z vlastní zkušenosti.
Kejv' jsem na souhlas a byl jsem rád, že mi ten další pán na holení nevoprašoval v rámci své terapie hlavu. Soudě podle jeho nálady, moh' jsem vo ní taky přijít spolu s vyslechnutím dalších názorů na pražské radní.
Inu u holiče se čověk doví fšecko, to tak bylo dycky.

noví Oscarové

Já teda normálně vo polytyce nepýšu, ale občas mi to nedá. Ani tentokrát mi to nedá a navíc: není to o politice, ale o blbosti lidský a o filmech.
Tenhle týden jsem zahlíd' někde v novinách, že se Oscary budou přidělovat jen těm, co budou podporovat různost a menšiny. Kdo nebude podporovat Akademií vytýčený kurz, mezi kandidáty se ani nedostane. No jasně, to jsme tu už měli, kdo nejde s námi …
Tedy být filmařem a kdyby mi nešlo jenom vo prachy (ale kerýmu fimaři dneska nejde vo prachy), tak bych na tu slavnou Akademii vystrčil pozadí se staženými kalhotami. A jako divák takovej Oskarovej film nekoupím a nepudu na něj. To je tedy vytrestám, že.
No jo, ale právě jako celkem častý divák i sběratel filmů se tu rozčiluju nad tou neuvěřitelnou manipulací těch pitomců v čele s nějakou jejich pomatenou ředitelkou. Už teď odmítám politicky korektní menšinově obsazené filmy. A tak holt napříště přidám i ty ostatní, který prolezou nominacema Akademie.
No dovedete si představit takovej nově přetočenej film podle těch na hlavu padlejch pravidel? Tak třeba: Richarda Lví Srdce vítá při návratu ke dvoru černoch Ivanhoe, protože aby to bylo vyvážený a dost zdůrazněný, že Černej rytíř je vopravdu černej. Král bílej, Ivanhoe černej. Šaška Wambu bude hrát transka. Žid Izák z Yorku bude teplej, jeho dcera Rebeka bude lesba, ovšem krásná lesba, za kerou se votočí i takovej templář Brian de Bois Guilbert - toho bude hrát ztepilej Japonec s katanou po boku.
Anebo vobráceně: co takový Apocalypto? Tam jsou vlastně jen Mayové. Čili jednobarevní jednorasoví. Tak to ne, to není dost různorodý! Tak tam střihnem do role velekněze nějakýho velkýho černocha, prchající Indián by moh' bejt třeba Číňan, to by se hodilo, ty sou takový malý a mrštný, no a schovávající se matka s dítětem by mohla bejt Eskymačka, vono se to v tý díře v zemi až tak nepozná. A pak bych tam přidělal eště jednu postavu Mayskýho boha, co mu obětujou ty neštastníky (samozřejmě duhově pestrobarevné): bůh by se zjevil jako duch nad oltářem a zařval by současné evangélijum: Nevím, kdo jsem, obětujte víc, ať se můžu rozhodnout!
Počítám, že by u Akademie takováhle hovadina dostala nejmíň patnáct Oscarů.

už mi tam nejezděte

Když jsme u těch ouřadů, včera jsem se zase s jedním setkal. Tentokrát to byl ouřad svěřený do rukou Hlustvisiháka. Jistě, že ho každej zná. To je ten vrátnej, co je nejvíc nejdůležitější v celej naší galaxii i přilehlým vesmíru a co ho tak úžasně dlouhé roky ztvárňoval pan Lipský. Nu a já ho potkal včera. Už podruhý.
On totiž tenhleten vrátnej provozuje svoje vrátnictví u zubaře, kam jezdíme. Včera tam byli Kačka s Matějem a já je vezl zpátky domů. A řídil jsem se podle minulých instrukcí Hlustvisihákových.
"Támhlety místa nejsou pro klienty zubní kliniky, ty místa jsou támhle, ale když už tam stojíte, tak tam klidně zůstaňte. Příště už mi tam ale nejezděte a zaparkujte támhle."
Támhle je o pět metrů vedle.
Zaparkoval jsem tentokrát támhle o pět metrů vedle.
"A kerej vy ste?", ptá se Hlustvisihák.
"Já si jedu pro děti."
"To tu nemám zapsaný."
"No já tam taky zapsanej bejt nemůžu, páč u zubaře jsou děti a né já."
"Tak tu někde musím mít děti."
Hlásil jsem mu Matěje. Matěje nenašel. Hlásil jsem mu Kačku, tu našel.
"Tak můžete jít, je to támhle nahoru a …"
"Dík, já vím kde to je, já sem jezdím často …"
"No dobře. To víte, já v tom musím mít pořádek, já to tu mám napsaný."
"Jo, jo."
Za pět minut jsme odcházeli. Hlustvisiháka jsme pozdravili a jeli si po svých.
Jen nevím, jak to udělám, až přijedu k zubaři nevohlášenej a Hlustvisihák mě nebude mít v seznamu.

s rukou nahoře

Vždycky jsem měl za to, že 182cm není nijak závratná míra. Taková nějaká normální, jsem si řikal. A pořád si myslím, že to tak je.
Jenomže vono je to všechno relatívní, jak praví pánové Werich s Horníčkem v jedné ze svých proslulých předscén.
Tak třeba proti Jurášovi jsem spíš menší, jelikož on má bezmála dva metry. Zatímco Bartoloměj má nějakých 55 centimetrů, čili proti němu jsem obr. To jsou ovšem rodinné extrémy.
Na veřejnosti to člověku skoro nepřijde, ale někdy přeci jen jo.
Ze cvičení máme fotografie, jak již psáno. Nu a včera Ondřej poslal tu nejčerstvější.
Já tam stojím na jedné mírně pokrčené noze. Ljuba stojí vedle mě v postoji s pravou rukou nahoře. No a kam až myslíte, že ta její pravá ruka dosahuje?
Zrovínka k mé hlavě. Její hlavu mám někde u ramen. Koukal jsem na to a řikal jsem si: no, je to vážně všechno relatívní, dyť přece zas až takovej obr nejsem, to kdyby tu byl Juráš …
No jo, no, holt každej narost jinak, ale vidět je to až na fotce.

stojím blbě

Včera vznikl vážný spor při cvičení. Šlo o svaly na nohou.
Totiž: to naše cvičení vychází z čínských sestav Tai-ti. Tomáš nám jednu ze sestav vybral a my tu základní třináctku cvičíme. Před tím se cvičí ještě protahovací cviky, které jsou vlastně vybranými cviky z té sestavy. Na tom pořád není nic sporného.
Všechna ta cvičení se provádějí v takovém uvolněném mírném podřepu. A o ten jsme se včera přeli.
Dámy, tedy Ljuba s Míšou si pochvalovaly, jak se jim to pěkně cvičí a jak člověk musí stát tak, aby měl záda pěkně svisle a nohy mírně uvolněně pokrčené a to tak, aby ho nic nikde netáhlo, nic se nikde nenapínalo. A na to já, že s tím uvolněním je to relativní, protože když nohy pokrčím, musí být svaly přeci napjaté, poněvadž kdybych je povolil, tak upadnu.
"A to právě ne, to stojíš špatně, to tě nesmí táhnout, nesmí to při cvičení bolet."
"Tak to vážně dělám celý ty roky blbě. Já po cvičení necejtím tuhle ty vrchní svaly na stehnech, děsně to dycky bolí."
"No vidiš, stojíš špatně. To tě vůbec bolet nemá. Jenom v případě, když se to dělá na sílu v tom velkým podřepu, jak nám to před časem Tomáš předváděl a jak jsme to pak jednou cvičili všichni."
"Ale já jsem jen v mírným podřepu a stejně mě to bolí."
"Stojíš špatně. Musíš mít ty svaly povolený."
"To nejde, to bych upad …"
Ondřej už na začátku debaty poodstoupil z kruhu debatníků a šel si cvičit sám. Do tohohle zasahovat nechtěl. Věděl své.
"Neupad, musíš stát správně."
"Ale dyť to nejde. Fyzika je jenom jedna a mechanika kloubů taky. Mluvíme tu ve zjednodušení vo třech kloubech. Mezi nima jsou natažený svaly. A jedině, když je ta noha rovně, tedy když jsou ty klouby svisle pod sebou, tak se ty svaly nenapínaj. Všechny vostatní postoje způsoběj nějaký napětí v nějakejch svalech. Jinak to nejde."
"Jde, stojíš blbě. To musíš tak, aby tě to netáhlo …"
"Hele, takhle tomu nevěřím. Na to bych potřeboval nějakýho doktora, aby mi vysvětlil, že dyž pokrčim nohy, tak se mi uvolněj svaly. Já to vidim tak, že někerý se mi pořádně napnou. Zvlášť ty, co mě bolej."
"No právě, musíš stát správně, aby …"
"Tak konec debat, jde se cvičit! Přece všichni víte, že maminka a Knébl maj dycky pravdu," ukončil medicínskou rozpravu Ondřej.
Cvičili jsme. Dlouho a poctivě.
A mě poctivě bolely ty svaly, co mě bolet nemaj.
Asi stojim blbě.

místo odpočinku

Jsou známy mobilní domy, běžně k velkému a pohodlnému cestování používáme karavany i přívěsy, na obyčejný čundr pak máme celtu a deku - te vše jsou jakési přenosné či převozitelné prostředky k přespání včetně všech stanů, bivaků, nafukovaček, karimatek, spacáků a kdejakého dalšího turistického náčiní. Nemělo by tudíž být nic divného, když člověk potká někoho například s usárnou na zádech, kterak si to špacíruje směrem do hloubi divočiny.
Jsou ovšem vyjímky.
Když totiž jedete takhle po desáté v noci přes Zvoli, nečekáte, že byste tu kousek od hřbitova potkali na cestě trampa. Tedy ani trampa, ani Trumpa. Tou dobou je u nás na vsi ticho, klid, nikde nikdo nebývá. Denní ruch ustal, večerní schůzky jsou ty tam a nastal noční klid. Tedy v mém případě až na onoho putujícího nocležníka. Za zatáčkou od rybníka kousek před křižovatkou u hřbitova jsem ho tuhle potkal.
Na první pohled bylo poznat, že se jde někam ubytovat, že z něj zakrátko bude nocležník. Poznalo se to podle toho, že onen noční chodec s sebou vláčel velikánskou molitanovou matraci. Zvláštní byl právě mně neznámý cíl jeho kroků, neboť směřovaly právě ke zmíněné křižovatce. Pochopitelně mohl ještě několikrát odbočit a vejít do kůlen, a domečků, kde mohl třeba něco hlídat nebo se tam chystal jen s tou svou matrací přespat, ale kdo ví. Jeho rozhodné kroky směřovaly právě k tomu hřbitovu, který měl už hned za křižovatkou na dohled.
I proč by ne, každý si může zvolit místo odpočinku podle svého gusta. A když si na to pořídí měkkou matraci, není zde nic k podivení, jelikož odpočívat na tvrdém se určitě nikomu nechce … jen ta doba a ten směr, to mně vrtá hlavou.

narazit na hlemejždě

Kdysi dávno mi kdosi řekl, že pokud jde o opravdové zážitky, nemusí být nutně pozitivní, ale důležité je, aby byly intenzivní.
Nuže jeden velmi intenzivní bych tu ze včerejška měl.
Matěj už na mě čekal před školou. Stačilo zaparkovat. Za tím účelem jsem si za ty tři týdny už našel za rohem před vraty školy vždy volné místo. Je to vjezd do školy a tím pádem se tam nesmí stát, ale na chviličku zastavit a naložit Matěje, to nikomu nevadí. A taky nevadí, když si tam zkouším automatické parkování. Ještě mi to úplně nejde, ale na začátečníka dobrý. I Matěj si všiml, že auto parkuje samo, poněvadž nedržím volant. Auto tedy zaparkovalo, já otevřel kufr, naložil jsem berle do kufru, Matěje do auta a jeli jsme.
Já tam kolem Újezda jezdím krokem. Doslova. Hemží se to tam lidma, je tam provoz a nástupní ostrůvek tramvaje, no prostě je líp se sunout jako hlemýžď. Pro jistotu. Kdyby něco.
Včera stála na chodníku hned naproti ostrůvku velká bílá dodávka. Asi tam něco skládali. Šinu si to krokem vozovkou, zrovna přijela devítka, lidi vytékali plynule z elektriky, tak jsem dával pozor.
A dobře jsem udělal.
Ve chvíli, kdy přední část auta pomalu vyjížděla zpoza té bílé dodávky, skočila mi na haubnu jakási slečna. Okamžitě jsem zastavil. Vyděšenej na ní koukám a ona nic. Prostě úprkem, hlava nehlava, auto neauto vyběhla ze zákrytu od dodávky, skočila mi na pravej blatník a když zjistila, že auto nepřetlačí, ani nemrkla, oběhla to a ozlomkrk naskočila do zavírajících se dveří té devítky, na kterou tak pospíchala.
Nevěřil jsem vlastním očím. Lidi koukali, já koukal - a ta čiperka ani nemrkla. Byla v pohodě. Stihla tramvaj.
Chvilku jsem tam v šoku postál a nahlas domejšlel, co by se asi stalo, kdybych nejel tím hlemýždím posunem. Pak jsem to radši přestal domejšlet a zahnul zpátky kolem školy do Zborovské.
"A víš, že byla vod vás ze školy?" ptám se Matěje.
"Jo, byla."
"Děsný, co?"
"Děsný."
Víc jsme o tom nemluvili. Jen doufám že to tu děvečku aspoň kapku trklo a příště už si dá pozor.
Nemusí dycky narazit na takovýho hlemejždě, jako jsem já.

s dědečkem

Byl jsem u okýnka ve 12:31. Pokladna otevírala v půl jedné a byl jsem druhej. Pán přede mnou už měl zaplaceno a jen si balil fidlátka a bumášky.
"Dobrý den, potřebuju zaplatit stovku za žádost o …," povídám skrzevá sklo a mikrofon té paní za katrem.
Dívala se skrze mě někam do dálky, ale mohlo to vypadat i tak, že kouká na mě. Nereagovala. Přemýšlela.
Asi si něco rovná v hlavě. Už tady taky přesluhuje, pomyslel jsem si o paní za okýnkem a dělal, jako že nic, že odevzdaně čekám. Konec konců to tak i bylo: odevzdaně jsem čekal.
Po chvíli se paní probrala. Rozhýbala mohutné tělo a otočila se do dveří doprava.
"Vidělas' to? Dívala ses? Von vodešel jako mladík!"
Oslovená za dveřmi nebyla vidět, ani slyšet, ale zřejmě byla její odpověď uspokojivá, poněvadž ta moje paní za katrem se konečně otočila mým směrem a začala mě vnímat.
"Viděl jste to?"
Naznačil jsem řečí těla, že jaksi neviděl a ani nevím, co jsem měl vidět.
"No ten pán. Ten co stál vedle vás a teď vodešel."
Projevil jsem jakýsi neurčitý souhlas s všeobecným přehledem o situaci a připustil jsem tak, že nějakého pána jsem registroval.
"Tak vidíte. A víte kolik mu bylo let?"
Dal jsem najevo neznalost věku onoho klienta na odchodu.
"Devadesát dva. Devadesát dva! A šel jako mladík!"
Nyní bylo namístě projevit úžas, o což jsem se pokusil.
"To je, co?!"
Přitakal jsem, že je.
"Tak abysme se dostali k tomu vašemu: tak vy chceta zaplatit stovku. A za sebe nabo za firmu?"
"Za sebe."
"Tak rodný číslo …"
Dál už šlo všechno jako … jako na úřadě.
Etuda s dědečkem skončila, pracovní činnost se vrátila zpět na koleje a nabírala plné otáčky.

vzápětí přišel čin

Stejně jako se brejle špatně hledají bez brejlí, o berlích se špatně chodí bez berlí. Pročež Matěj berle obdržel, aby se mu dobře chodilo. Ovšem nejedná se o žádné dálkové pochody. Jen nezbytné přemístění z bodu A do blízkého bodu B. Vzdálenější body je třeba zvládnout buď dopravním prostředkem nebo odložit na jindy. Včera jsem tedy vezl Matěje do školy i ze školy. Takhle se bude vozit, dokud bude mít sádru.
Odpoledne jsem našel místo na zaparkování přímo před školou s výhledem na vchod a průčelí budovy. Nalevo vedle vchodu je ve zvýšeném přízemí okno pana školníka. To tak bejvá. Pan školník musí mít přehled. Ovšem nejen přehled má pan školník. Kromě přehledu může mít například i žízeň, což včera předvedl v přímém přenosu.
Dívám se ke vchodu, jestli už Matěj nejde a vidím, že nejde, ale taky vidím, jak se pomaloučku otevírá školníkovo okno. Poté, ještě pomaleji, se z okna vynořuje lahev plzeňského. Polehoučku, jako by vánek lahev na parapet pokládal, ukládá pan školník svůj nápoj za okno k vychlazení. Okno se tichounce přivře, aby se ještě jednou otevřelo a druhá plzeň se snesla vedle té první. Jako do vatičky. Pan školník se spokojeně usmál na svá dvě piva a tiše a definitivně zavřel okno.
Má to jen jednu chybu, pomyslel jsem si. To zvýšené přízemí je zvýšeno málo. Tam se dá dosáhnout. Já bejt klukama z gymplu, hned si toho všimnu a pivo by tam dlouho nevydrželo.
Jen jsem na to pomyslel, vyšla ze školy malá skupinka příkladných studentů. Byli veselí a všímaví. Student by si měl samozřejmě všeho všímat a dělat si vlastní úsudek. Byli to studenti šikovní, neboť si všimli okamžitě a utvoření úsudku bylo otázkou několika sekund. Vzápětí přišel čin. Přesně podle scénáře. Kluci se nerozmýšleli ani chvilku. Jeden se opřel rukama o fasádu gymnázia, druhý si mu vlezl na ramena, první se postavil a ten druhý měl rázem hlavu nad římsou okna a plzeňské kuželky na dosah.
A to byla ta chyba, které se student dopustil. Chyběla mu zkušenost. Byl totiž oknem vidět. Pan školník zřejmě kdesi uvnitř za oknem hlídkoval a jakmile zjistil podezřelý pohyb kolem svých plzeňských, bleskurychle otevřel okno a svůj majetek zručně přemístil z chladu ulice do tepla a do bezpečí své úřadovny.
Nu co naplat, kluci slezli z okna a ze sebe a spěšně se odebrali za roh, aby nebyli tolik na očích, jelikož takový neúspěch není nic, na co by měl někdo koukat.
Upřímně řečeno, doufám, že si jim to příště povede. Ta pohotovost si zaslouží odměnu.