WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

narazit na hlemejždě

Kdysi dávno mi kdosi řekl, že pokud jde o opravdové zážitky, nemusí být nutně pozitivní, ale důležité je, aby byly intenzivní.
Nuže jeden velmi intenzivní bych tu ze včerejška měl.
Matěj už na mě čekal před školou. Stačilo zaparkovat. Za tím účelem jsem si za ty tři týdny už našel za rohem před vraty školy vždy volné místo. Je to vjezd do školy a tím pádem se tam nesmí stát, ale na chviličku zastavit a naložit Matěje, to nikomu nevadí. A taky nevadí, když si tam zkouším automatické parkování. Ještě mi to úplně nejde, ale na začátečníka dobrý. I Matěj si všiml, že auto parkuje samo, poněvadž nedržím volant. Auto tedy zaparkovalo, já otevřel kufr, naložil jsem berle do kufru, Matěje do auta a jeli jsme.
Já tam kolem Újezda jezdím krokem. Doslova. Hemží se to tam lidma, je tam provoz a nástupní ostrůvek tramvaje, no prostě je líp se sunout jako hlemýžď. Pro jistotu. Kdyby něco.
Včera stála na chodníku hned naproti ostrůvku velká bílá dodávka. Asi tam něco skládali. Šinu si to krokem vozovkou, zrovna přijela devítka, lidi vytékali plynule z elektriky, tak jsem dával pozor.
A dobře jsem udělal.
Ve chvíli, kdy přední část auta pomalu vyjížděla zpoza té bílé dodávky, skočila mi na haubnu jakási slečna. Okamžitě jsem zastavil. Vyděšenej na ní koukám a ona nic. Prostě úprkem, hlava nehlava, auto neauto vyběhla ze zákrytu od dodávky, skočila mi na pravej blatník a když zjistila, že auto nepřetlačí, ani nemrkla, oběhla to a ozlomkrk naskočila do zavírajících se dveří té devítky, na kterou tak pospíchala.
Nevěřil jsem vlastním očím. Lidi koukali, já koukal - a ta čiperka ani nemrkla. Byla v pohodě. Stihla tramvaj.
Chvilku jsem tam v šoku postál a nahlas domejšlel, co by se asi stalo, kdybych nejel tím hlemýždím posunem. Pak jsem to radši přestal domejšlet a zahnul zpátky kolem školy do Zborovské.
"A víš, že byla vod vás ze školy?" ptám se Matěje.
"Jo, byla."
"Děsný, co?"
"Děsný."
Víc jsme o tom nemluvili. Jen doufám že to tu děvečku aspoň kapku trklo a příště už si dá pozor.
Nemusí dycky narazit na takovýho hlemejždě, jako jsem já.

s dědečkem

Byl jsem u okýnka ve 12:31. Pokladna otevírala v půl jedné a byl jsem druhej. Pán přede mnou už měl zaplaceno a jen si balil fidlátka a bumášky.
"Dobrý den, potřebuju zaplatit stovku za žádost o …," povídám skrzevá sklo a mikrofon té paní za katrem.
Dívala se skrze mě někam do dálky, ale mohlo to vypadat i tak, že kouká na mě. Nereagovala. Přemýšlela.
Asi si něco rovná v hlavě. Už tady taky přesluhuje, pomyslel jsem si o paní za okýnkem a dělal, jako že nic, že odevzdaně čekám. Konec konců to tak i bylo: odevzdaně jsem čekal.
Po chvíli se paní probrala. Rozhýbala mohutné tělo a otočila se do dveří doprava.
"Vidělas' to? Dívala ses? Von vodešel jako mladík!"
Oslovená za dveřmi nebyla vidět, ani slyšet, ale zřejmě byla její odpověď uspokojivá, poněvadž ta moje paní za katrem se konečně otočila mým směrem a začala mě vnímat.
"Viděl jste to?"
Naznačil jsem řečí těla, že jaksi neviděl a ani nevím, co jsem měl vidět.
"No ten pán. Ten co stál vedle vás a teď vodešel."
Projevil jsem jakýsi neurčitý souhlas s všeobecným přehledem o situaci a připustil jsem tak, že nějakého pána jsem registroval.
"Tak vidíte. A víte kolik mu bylo let?"
Dal jsem najevo neznalost věku onoho klienta na odchodu.
"Devadesát dva. Devadesát dva! A šel jako mladík!"
Nyní bylo namístě projevit úžas, o což jsem se pokusil.
"To je, co?!"
Přitakal jsem, že je.
"Tak abysme se dostali k tomu vašemu: tak vy chceta zaplatit stovku. A za sebe nabo za firmu?"
"Za sebe."
"Tak rodný číslo …"
Dál už šlo všechno jako … jako na úřadě.
Etuda s dědečkem skončila, pracovní činnost se vrátila zpět na koleje a nabírala plné otáčky.

vzápětí přišel čin

Stejně jako se brejle špatně hledají bez brejlí, o berlích se špatně chodí bez berlí. Pročež Matěj berle obdržel, aby se mu dobře chodilo. Ovšem nejedná se o žádné dálkové pochody. Jen nezbytné přemístění z bodu A do blízkého bodu B. Vzdálenější body je třeba zvládnout buď dopravním prostředkem nebo odložit na jindy. Včera jsem tedy vezl Matěje do školy i ze školy. Takhle se bude vozit, dokud bude mít sádru.
Odpoledne jsem našel místo na zaparkování přímo před školou s výhledem na vchod a průčelí budovy. Nalevo vedle vchodu je ve zvýšeném přízemí okno pana školníka. To tak bejvá. Pan školník musí mít přehled. Ovšem nejen přehled má pan školník. Kromě přehledu může mít například i žízeň, což včera předvedl v přímém přenosu.
Dívám se ke vchodu, jestli už Matěj nejde a vidím, že nejde, ale taky vidím, jak se pomaloučku otevírá školníkovo okno. Poté, ještě pomaleji, se z okna vynořuje lahev plzeňského. Polehoučku, jako by vánek lahev na parapet pokládal, ukládá pan školník svůj nápoj za okno k vychlazení. Okno se tichounce přivře, aby se ještě jednou otevřelo a druhá plzeň se snesla vedle té první. Jako do vatičky. Pan školník se spokojeně usmál na svá dvě piva a tiše a definitivně zavřel okno.
Má to jen jednu chybu, pomyslel jsem si. To zvýšené přízemí je zvýšeno málo. Tam se dá dosáhnout. Já bejt klukama z gymplu, hned si toho všimnu a pivo by tam dlouho nevydrželo.
Jen jsem na to pomyslel, vyšla ze školy malá skupinka příkladných studentů. Byli veselí a všímaví. Student by si měl samozřejmě všeho všímat a dělat si vlastní úsudek. Byli to studenti šikovní, neboť si všimli okamžitě a utvoření úsudku bylo otázkou několika sekund. Vzápětí přišel čin. Přesně podle scénáře. Kluci se nerozmýšleli ani chvilku. Jeden se opřel rukama o fasádu gymnázia, druhý si mu vlezl na ramena, první se postavil a ten druhý měl rázem hlavu nad římsou okna a plzeňské kuželky na dosah.
A to byla ta chyba, které se student dopustil. Chyběla mu zkušenost. Byl totiž oknem vidět. Pan školník zřejmě kdesi uvnitř za oknem hlídkoval a jakmile zjistil podezřelý pohyb kolem svých plzeňských, bleskurychle otevřel okno a svůj majetek zručně přemístil z chladu ulice do tepla a do bezpečí své úřadovny.
Nu co naplat, kluci slezli z okna a ze sebe a spěšně se odebrali za roh, aby nebyli tolik na očích, jelikož takový neúspěch není nic, na co by měl někdo koukat.
Upřímně řečeno, doufám, že si jim to příště povede. Ta pohotovost si zaslouží odměnu.