2018

jak prosvítit kufr

Když mluvíme o historii, každý si většinou vzpomene na nějakou látku z dějepisu a začne přemejšlet, kdy vlastně Karel IV. postavil ten most přes Vltavu. O historii méně vzdálené už máme jasnou představu. Tu z těch filmů, co nám předkládají tvůrci historie. Naopak o událostech v čase značně vzdálených neuvažujeme vůbec a máme je zažité spíš jako pohádky o králích, císařích a faraonech, případně o dinosaurech. Ovšem historie čerstvá, ta nám uniká zcela.
Jaké například bylo před rokem počasí, na to si nevzpomene nikdo. A když je zima, jako ta letošní převážně bez sněhu, zapomenou řidiči v kraji, kde ten sníh není, na to, jaké to je ve sněhu jezdit. Takže včera, když spadlo pár vloček, které se rázem na vozovce staly uježděným zrcadlem, nastala lamentace a kalamita. Tedy u nás v kraji.
Na Vysočině měli jasno, tam byla vánice a doprava na dálnici se zastavila.
Ovšem u nás řidiči vyjeli. Místo černého asfaltu měli pod koly místy bílý povlak. Ti rozumní jeli krokem. V kolonách před Ohrobcem a před Břežany jsme skoro stáli, ale opravdu jen skoro. Jelo se rychlostí chůze. A to právě někteří řidičové nedokázali pochopit. Otáčeli se, aby sjeli dolů po skluzavce v serpentinách nad Vraným, jiní se cpali do řady, ba dokonce nad Břežany směrem k Točné na ledovce jedno Super Béčko zuřivě předjíždělo v zatáčce, aby se pak zařadilo do fronty přede mnou. Řidič za mnou od Oleška alespoň dával svůj nesouhlas s tempem jízdy najevo tím, že se mi snažil zblízka prosvítit kufr.
Naštěstí se včerejší ráno na cestě, kterou jsem projel, obešlo bez nehody. Ale skoro je mi líto, že ten sníh hned dopoledne roztál. Kdyby ne, byla by příležitost, aby si ti zapomětlivci připomněli, jak to na sněhu klouže.

vážená většino!

O výchově je těžko psát, když na to člověk nemá patřičné vzdělání, byť zkušenosti nechybí. Nechybí ani vlastní praxe, tedy přesněji řečeno naše děti. Máme s moulaskavouHaničkou za to, že Kačka s Matějem vychovaní podle našich měřítek jsou a Juráše už víc nevychováme, jelikož dospělí se vychovávají sami. Suma sumárum, povedlo se. Jak to bude dál, ukáže čas, ale vypadá to, že rozběhnuto je správným směrem.
O to víc mě vzteká, když se děje něco, s čím nesouhlasím a s čím je těžké něco udělat, aniž by to na naše děti mělo nějaký negativní vliv. Tedy jednotlivé akce spolužáků jsme zatím zvládali urovnat způsobem, který, zdá se, umožnil zúčastněným protistranám napravit chybu ve výchově přijatelným způsobem a naše děti to ovlivnilo pozitivně - tedy: neplecha nakonec vyjde najevo a neplechář je potrestán. Jsem rád, že nám dosud přálo štěstí a potkali jsme báječné lidi, kteří nám v tomto směru zatím vždy vyšli ve škole vstříc.
Jenomže teď jsme u další úrovně. Skupinová vina. Existuje totiž v jedné třídě skupina, která tu neplechu provádí podle mého promyšleně a cíleně. Škola, potažmo pan učitel třídní, si s tím neví rady. Matěj si stěžuje na hroznej kolektiv. Straní se ho. Na podzim nás, konkrétně tedy Matěje (jako loňského nepsaného vůdce - slušňáka) a mě pan učitel požádal o jakousi pomoc, kterou nedokázal specifikovat líp, než tak, že Matěj prohlásil, že teda rozhodně nebude dolejzat a donášet, což jsem mu bez výhrady schválil. Nu a včera na třídních schůzkách se jeden z rodičů chytil naprosto zástupného problému, tedy telefonů ve třídě a navrhl, aby učitel na dobu vyučování vybíral telefony a rozdával je teprve po vyučování. Byl jsem okamžitě proti. Nesouhlasím se zákazy obecně a bez analýzy příčin a jasně stanoveného cíle, popsané kontroly a způsobu vyhodnocování účinků už vůbec ne. Jde v tuto chvíli čistě o princip, protože zrovna Matěj používá telefon jen k telefonování. Nicméně můj jasně formulovaný nesouhlas byl jediný a nikdo z rodičů na třídní schůzce se nepřidal.
Připadalo mi to jako bych sledoval před osmdesáti lety Mnichovský diktát či jako bych znovu prožil okupaci v osmašedesátém. Ti rodiče mluvili jako o někom cizím, ne o svých dětech. Skoro jsem měl ten dojem přímého odcizení ve smyslu: tak jim to zabavte, on je v tom náš Pepíček sice nevinně, ale v zájmu kolektivu to tak bude lepší. Neschopnost a nezájem vychovávat svoje děti, neschopnost kontrolat jejich zájmy a činy, korigovat, vysvětlovat a jít příkladem vlastním chováním z toho vysloveně čišela.
A pan učitel nakonec pravil, že je to typický příklad demokracie a menšina je v zájmu většiny přehlasována k jejímu prospěchu.
No, vážená většino, děte s tím do prdele!
Ne, to jsem neřekl a i tady ve svém deníku se za ta slova, která normálně nepoužívám, laskavým čtenářům omlouvám. Přesto sem patří. Vzteká mě to do té míry, že jdu přemýšlet, jak tu situaci změnit. Ke své hanbě přiznávám, že mě zatím nic kloudného nenapadá.

skrčka mi moc nešla

Vůbec se nemůžu chlubit nějakým sportovním výkonem, ale to vím, že přes kozu, koně i bednu se skáče skrčkou, odbočkou nebo rovnou přeskokem do kotrmelce. A ještě i jinak, ale to jsem jakživo nepodnikal. Nu a v sobotu jsem byl s Matějem na začátečnickém kurzu pro adepty dnes děsně populárního parkouru. Ne, to není ten koňský závod, co se skáče přes překážky. To je lidské skákání přes překážky a to nejlépe někde přes střechy domů. No však to znáte ze všech těch akčňáků, ve kterých hlavní hrdna skáče ze střechy na střechu a před kamerou se producíruje na zábradlí a leze po zdi. Vlastně u nás byl prototypen takového parkourového hrdiny například pan Tříska v roli Široka … ale kdo dneska zná Rychlé Šípy a kde je konec Stínadlům …
Takže ten parkour: V hale mají postavené překližkové stěny a překážky, mají tam trubky, zábradlí, konstrukce a na tom trénují. Začátečníkům ukazují jak se skáče ze zdi na zeď, jek se chodí po zábradlí a jak přeskočit bednu.
Není to jen tak.
Když skáčete ze zídky na zídku a trefujete se na malou plochu, musíte skočit "Precision", když chodíte po zábradlí, máte pod nohama "Rail", když skáčete odbočku, je to "Lazy", skrčka je pak "Kong". A tak dál. Všechny běžné sokolské termíny pro cvičební úkony (alespoň mám ten dojem, že to tenkrát pánové Tyrš s Fügnerem na konci devatenáctého století tak pojmenovali) jsou přejmenovány a to tak, aby působily světově a neobyčejně. Jejich podstata i účel však zůstávají stejné. Překonat určitým způsobem překážku.
A tak kluci skáčou precision, choděj po railu, dělají konga a lazy a cítěj se děsně cool. Je to dobře, je to tisíckrát líp, než ťukat prstem do displeje nebo se kroutit u nějaké herní konzole. Ale je legrace poslouchat, že toho konga mají skákat líp a ty ruce odlepit a … a tak jsem Matějovi říkal, že ta skrčka mi tenkrát taky moc nešla, ale že je to v hlavě, že od chvíle, kdy jsem pochopil sled těch pohybů a koordinaci, že už mi to šlo jak po másle. Ovšem to bylo ještě v dobách, kdy platily ty sokolské názvy …