2018

hráli jsme si oba

Večer mi přišla zpráva. No, já se rovnou přiznám, že jsem zvědavej a tak jsem si začal hrát. Hrát si se zprávou? Ale kdež! Hrál jsem si s obrázky.
Ve zprávě mi totiž Ondřej posílal aplikaci na ničení fotek. Tedy v počátcích fotografie to naopak bylo tvoření fotek. Dnes je ovšem koloidní proces jen na hraní nebo pro tvorbu uměleckých fotografií s určitým výtvarným záměrem. Jednoduše řečeno - je to prostě jiný, než technicky dokonalý fotky z digitálu.
Tož jsem si hrál. Ondřej si hrál taky. Hráli jsme si oba. Hrát si je prima.
Takhle to vypadá:

Max originální

max_1

Max kolodiový

Max_2

Max retro

Max_3

dneska ráno v 0:22

To mám taky po dědečkovi. Totiž to, že rád spím.
Dědeček usínal vždycky už v kuchyni u televize u zpráv. Babička to pravidelně komentovala větou "Taťko, jdi si lehnout!" A dědeček si lehnout nešel a prodřímal u Mánesa (to byla značka televize, kterou jsme měli) zprávy i pravidelnou slovenskou pondělní televizní inscenaci.
Mně taky říkají, abych si šel lehnout a nechrápal jim do filmu - a vůbec nemusí být pondělí. Tudíž se dá říct, že chodím spát se slepicema, i když, pravda, se někdy zapomenu a jdu až v jedenáct, ale to nebývá moc často. A právě proto mě vždycky překvapí lidé, kteří žijí bdělým životem i po půlnoci.
Kamarádi a přátelé už se naučili, že volat mi po desáté nemusí být ideální a není zaručeno, že budu ještě čilý a při smyslech. Proto - jelikož technický pokrok už od dob televize Mánes pokročil - mi raději píšou maily, které si přečtu právě třeba ráno. Ještě dřív, než začnu psát sem do deníku. Tím je zaručeno, že mě nevzbudí a také to, že mají můj obdiv k takové výdrži.
Poslední mail jsem dostal dneska v 0:22. Jen pět hodin před tím, než jsem se dal do ranního špekulování, co si tu dneska zapíšu. Psala mi paní učitelka, že ty fotky, co jsem jí večer posílal, jsou pěkný a že děkuje a že tyhlety prohlídla a ráda by je nechala zvětšit, čili bude potřebovat soubory ve větším rozlišení.
No tedy klobouk dolů. V půl jedný ráno třídit fotky!
Já když ty obrázky dělám, jsem vykoukanej už tak v půl jedenáctý večer a kdybych u toho měl zůstat eště dvě hodiny, už nerozeznám jednu vrstvu vod druhý.
Inu, každý to máme jinak.

film s pokličkou

Včera se mi přihodily dvě naprosto protichůdné zkušenosti. Jak to jde a jak to nejde, by se to dalo nazvat. Obě jsou z oblastí, které nepatří do nezbytných podmínek pro přežití a tudíž vlastně o nic nešlo. Ale když to zobecníme, je jasné, že dyž se chce … ale musí se chtít. Jinak to nejde.
Ta první příhoda je filmová.
Světem filmů vládnou peníze a pochybuji, že tomu kdy bylo jinak. Jsou pochopitelně vyjímky, ale i ty vyjímky je třeba zaplatit, takže nezávislost či umění si může dovolit jen ten, kdo na to má sám nebo ten, komu to někdo zaplatí. Čili bez peněz do filmu nelez. A protože jde o peníze čím dál větší, jde i o práva na to, kdo si ty peníze smí vydělat. Takže když si vzpomenete, že byste si chtěli koupit film, který vyšel před čtyřmi roky, můžete mít jako já smůlu, protože práva na to, že si vydavatel smí vydělat vydáním filmu peníze, skončila. Film byl stažen z prodeje a nedá se koupit v žádné zemi, kde směl vyjít. Vyjímky jsou asi dvě, ale dát za modrou placku s filmem téměř čtyři tisíce, to mi přijde poněkud … no, řekněme nerozvážné. A tak jsem se chytil posledního stébla a zavolal přímo k vydavateli. Paní byla ochotná a mezi řádky mi její řeč zněla, jako by nějakou tu placku v šuplíku ještěš měla. Ale že se prý musí zeptat pana ředitele, jelikož práva už skončila a …
"Ale já klidně podepíšu nějakej papír, že jen pro osobní potřebu a že to nebudu dál šířit a …"
"Tady to neplatí, tady máme jiný pravidla. Já se musím zeptat pan ředitele."
No - dopadlo to očekávaně: pan ředitel řekl ne a paní mi přiznala, že ty placky v šuplíku mají, ale prodat je nesmějí … Tomu říkám dispiclína!
No když to nejde, tak to nejde. Budu se muset zařídit po svém.
Ten druhý případ by mohl být podobný, i když je o sklářích.
Mám po dědečkovi z první republiky takovou konvici, která se nedá nikde koupit. Tenkrát se v tom vařila melta. Může se v ní vařit i kafe nebo čaj. Podobný způsob je třeba turecká káva z džezvy. Ale tohle je daleko jednodušší a hlavně je to na půldruhého litru. Vařím v tom čaj na turecký způsob a mámlsnáHanička si občas uvaří tu cikorku. Jenomže o víkendu puklo srdce té konvice. Je to jediná skleněná součástka - taková šešulka ve víku konvice. Probublává do ní voda a stéká zpět skrz sítko s cikorkou do konvice. Bez té šešulky to nejde. Je nenahraditelná. Už v minulosti jsem hledal podobnou konvici doslova po celém světě v obchodech. Nic podobného se už prostě nedělá. Natož náhradní skleněná šešulka.
To je smutný, jelikož ta konvice má jednak užitnou a druhak i historickou a nostalgickou hodnotu. A je po ní.
A tak jsem zkusil najít skláře, který by udělal náhradu z varného skla. Není to snadný. V Kavalieru mi řekli, že by to šlo, ale že forma stojí deset tisíc. V jiné, menší sklárně mi paní řekla, že forma stojí tři a půl tisíce a že ať pošlu obrázek. Ale pak mi odepsala, že to nevyrobí. Další sklář si taky nechal poslat obrázek, protože se zabývá výrobou na zakázku. Napsal, že to nelze.
No, je to o lidech, to se ví. Takovej štěk nikoho nezajímá. Kdo by se staral o skleněnou pokličku z první republiky.
A tu se ozval telefon. Volal další oslovený sklář.
A hned mi začal po technické stránce vysvětlovat, jak to jde. Že to není problém, že se dají udělat i výstupky pro aretaci pokličky v drážce víka konvice, že se dá zalepit i ta stará poklička a uchovat jako cenný originál (ale vařit už se v ní nesmí) a že to všechno není problém, jen je potřeba počkat, teď že má moc práce, ale tak za měsíc, dva, že to půjde, že na to bude mít čas. A že to bude za nějaké stokoruny, že sklo nestojí skoro nic a bude potřeba jen zaplatit práci.
No to je úžasný!
Pořád ještě v tom světě peněz a pravidel existujou lidi, kteří prostě jenom pracují a dělají věci pro obživu i pro radost.
Jen škoda, že už jich není moc.

do Miletína pro modlitbičky

Protože ty želvy, co jsme pro ně byli v sobotu, se vylíhly až támhle u Náchoda, napadlo mě, že cestou se můžeme stavit pro modlitbičky. Ony nám děsně chutnají a už jsem je velice dlouho nedovezl. Jenomže oni mají Erbenovi v cukrárně na náměstí otevřeno jen do půl páté, takže bylo jasné, že přijedeme pozdě. Pozdě jsme přijeli i do Hořic, ale naštěstí tam byl ještě jeden krámek otevřený. Tam jsme sice nedostali Miletínské Erbenovy modlitbičky, nýbrž alespoň Hořické Petráčkovy trubičky.
Nu a to byl pochopitelně důvod povídat o tom, jak dědeček také jezdíval po celé republice, ale to ještě za té první republiky, a právě z Miletína a Hořic vozil sladkosti a jak se to unás tradovalo a trubičky jsem znal i já, ale modlitbičky ne, protože ty komunisti zakázali, jelikož to kromě perníku zavánělo i něčím, co bylo proti …
Ty doby jsou naštěstí pryč a Erbenovi dostali zpět svůj dům na náměstí v Miletíně a otevřeli tam znovu svou pekárnu a cukrárnu, co do ní jezdíval dědeček pro modlitbičky. Naučil jsem se to i já a děti už to také znají. Jenomže v sobotu jsme přijeli pozdě.
A tak volám v pondělí k Erbenům, jestli je možné modlitbičky poslat poštou, že jsme to v sobotu nestihli.
Telefon vzal pan Erben. Ten, co jsem ho asi tak před patnácti lety svezl z Miletína do Hořic.
Já tam byl tenkrát zase cestou pro modlitbičky a on cosi potřeboval v Hořicích a tak jsem ho rád přibral do auta. Pan Erben, je to myslím prasynovec Karla Jaromíra, mi povídal o tom, jak chrání ten rodinný recept na modlitbičky jako poklad a že se samozřejmě konkurence naproti přes náměstí snažila jejich modlitbičky napodobit, ale že to není ono a zákazníci to poznají. Jenomže z Miletína do Hořic je to kousek a tak povídání skončilo a rozloučili jsme se.
Nu a včera jsem pana Erbena poznal po hlase. On si mě pamatovat nemohl, ale zeptal jsem se ho. A že prý by si jistě vzpomněl, kdyby mě viděl. A ať si pro modlitbičky raděj přijedu, že pošta je dneska děsně drahá a poštovné by mě stálo moc peněz. Ale i tak, kdybych chtěl, že mi je rádi pošlou, ale bude lepší, když si zavolám příští týden, že to už bude z dovolené zpět jeho paní, ta že tyhle věci vyřizuje. On už jen vypomáhá, jelikož je mu osmdesát.
No to vám bylo úžasný. Zase na mě s panem Erbenem dýchly ty starý dobrý časy.
Myslím, že si budeme muset udělat do Miletína zase co nejdřív výlet.
Pro modlitbičky a pro radost.

volant - obšít

Volant už je v servisu. Včera jsem ho tam zavezl, hned mi přehodili ten náhradní (psáno zde) za ten můj, abych měl čím rejdovat, než mi ten můj potáhnou.
Běžná věc.
Ano - pokud by u toho byl běžný technik. Ona je v tom servisu ale i paní a já původně myslel, že je tam hlavně na to papírování, příjem a drobné práce. Kdepak, chyba lávky. Paní popadla náhradní volant a pravila, že mi to přemontuje. Jak pravila, tak učinila. Sice na otázku, jestli jí můžu koukat přes rameno, zahudrala, že tohleto má teda fakt nejradši, ale pak se usmála a že prý se klidně můžu dívat. Nechtěl jsem pokoušet a raděj jsem se nedíval, jak se tan volant montuje.
Zřejmě to nedělala prvně. Za chviličku to bylo vyměněný, můj volant byl volný, náhradní v autě a já dostal papír o převzetí, na kterém stojí: volant - obšít.
Paní se usmála a že prý to bude po svátcích hotové.
Už se těším. Na ten volant i na tu paní.


ps
Meteowoleschko je na nějakou dobu bez meteostanice. Už i u téhle odešlo čidlo venkovní teploty a vlhkosti. Objednal jsem ho, ale než přijde (a bude-li fiungovat), budu to holt bez meteostanice muset vydržet. Přiznám se, že mě to vzteká. Tahle stanice je už druhá v pořadí a měla fungovat bezchybně a dlouho. Já si teda dlouho představuju jinak.

graffitti z Modřan

Tohleto čmárání po zdech mi pije krev. A kdyby jenom po zdech. Čárání po čemkoliv, co drží barvu je lumpárna. Vůbec netuším, kde se tihle čmárající hlupáci vzali, ale zřejmě to bude mít původ, jako ostatně všechno, již ve starověku, neboť se určitě dá někde vyštrachat, že již staří Římané či Egypťané … No, blbost světem vládne od nepaměti. Moje babička to komentovala průpovídkou: Jména hloupejch na všech sloupech. Platí to od věků.
Jenomže ono nic není černobílý. A graffitti už vůbec ne.
Moje averze vůči čmáratelům pořád platí, ovšem jsou vyjímky. Včera jsem šel támhle v Modřanech kolem Elektropřístroje a musím říct, že na té zdi tramvajového tělesa mi některé čmáranice nevadily, ba dá se říct, že se mi jich pár i líbilo. Ono kyž se to umí a nepočmárá se tím nová fasáda secesního domu, tak je to docela zajímavý zpestření šedivejch a oprejskanejch zdí. Nebral bych to jako normu, ale v týhle podobě se to snést dá.
Hned jsem si ty umělecký díla zaznamenal.
Tuhle jsou graffitti z Modřan:

IMG_8539

IMG_8540

IMG_8541

IMG_8543

vyhodit, vyměnit

Když se u nás mělo něco vyhodit, nastaly všeobecné rozpravy o budoucí možné využitelnosti vyhazovaného a buď vyhrála babička a předmět byl vyhozen nebo vyhrál dědeček a předmět byl archivován. Ovšem nezřídka to dědeček nějak zařídil, že i když prohrál, vyhozený předmět jednoho dne vyplul na povrch jakoby se nechumelilo. Přiznávám, že v tomhle punktu se dědečkovi velmi podobám a mášetrnáHanička zase babičce, ovšem militantní babičce. Nicméně disputace o vyhazování se u nás vedou.
Tím chci říct, že se zuby nechty bráním morálce spotřební společnosti. Nerad vyhazuju, nerad věci měním. Co má sloužit, ať slouží, není to třeba ani vyměňovat, ani vyhazovat. Stačí to opravit. To jde pochopitelně proti duchu dneška, jenž praví: použij, vyhoď, kup další.
Nu a s touhle filosofií jsem se setkal včera.
U televize.
Potřeboval jsem vyřešit rozlišení ve vysoké kvalitě 4K HDR. Kdo neví, nic se neděje. Je to prostě hodně dat a obrázek je jako vyleštěnej a s detaily, které ani v kině nevidíte. Cosi se mi nezdálo a tak volám na podporu, že bych chtěl radu. A že prý mám situaci vyfotit, popsat a zaslat mailem. No jo, ale to nevyfotím, to nepůjde. To je hrozně delikátní nedostatek. Foťák to neveme. Potřebuju spíš telefon na odborníka, kterej ví a poradí.
Dostal jsem telefon na servis.
Paní v servisu řekla, že se zeptá a na pozadí jsem slyšel: "…von tam něco mačká a neví, jak to naladit…"
Sdělil jsem jí podstatu věci i to, že vím, jak to naladit, ale potřebuju velice speciální radu pro řešení velice speciální situace.
Dostal jsem telefon na největšího odborníka a technika.
"Jo, milej pane, s tim vám neporadim," pravil do telefonu technik. "Já teď sedim v pokoji u klienta a řešíme něco podobnýho. A já to prostě nevim. Výrobce školení nedělá, hotlajn je v Maďarsku, já k tomu nemám ani pořádnej servisní manuál, už jsem tu skoro poslední a jediný, co eště děláme, je, že vyměňujem základní desky nebo celý televize. My už nevopravujem. Už se to nedělá …"
Tak. A je to. Opravy skončily, záruka, nezáruka. Vyhodit, vyměnit.
Laskavě jsem k technikovi promlouval a podařilo se mi z něj vydojit alespoň jednu radu:
"Ti kluci, co vám to prodali, vědí kolikrát daleko víc, než my tady. Voni se v tom vyznají a mají všelijaký fígle. Zkuste to tam."
Tož jsem poděkoval a zavolal těm klukům, co mi to prodali.
Shodli jsme se na tom, že je to opravdu delikátní věc, že se s tímhle ještě přímo nesetkali, ale že podle mého popisu by se mohlo jednat a nevhodný propojovací kabel. To jsem si myslel i já už od začátku, jen jsem to potřeboval s někým probrat. A tak jsem to probral a kabel mám objednanej. Tlustej, měděnej, hi-fi sci-fi kabel. Má přenést 18GBps. To je … no to je prostě hodně.
No uvidíme. Ale ať to dopadne, jak chce, nečekejte, že tu televizi vyhodím. Dědeček taky žádnou nevyhodil.

zavěšená zmrzlina

Laskavý čtenář jistě zaznanemal, že se tu na stránkách deníku těch stránek poněkud nedostávalo, a to celých deset dnů. Byly v tom dva víkendy a jeden svátek, ale i tak jsem si udělal psací pauzu a to z důvodů obvyklých: byli jsme zas na výletě. Tentokrát na Tenerife. Já na těch Kanárech ještě nebyl a když jsme dostali od kamarádů pozvání, ať jedeme s nimi, jeli jsme. Tedy jeli a letěli.
Tentokrát začnu od konce. Ono se tam dá letět z Prahy, ale jakýmsi řízením letového provozu je letenka za jednoho z Prahy dražší, než kompletní doprava včetně letenky odjinud pro všechny čtyři. Nekecám. A tak to mášikovnáHanička vymyslela, že si vezmeme vlak z Prahy do Berlína a odtamtud teprve poletíme na ostrov. Cesta tam byla komplikovanější, poněvadž jsme doletěli na ostrov jeden a ještě museli jednou přeletět na ostrov druhý, ale nakonec jsme se trefili na ten správný. Zpátky už jsme jeden ostrov vynechali a letěli rovnou do Berlína.
Tam jsme nějakou dobu čekali na vlak a tak jsme si udělali vycházku do parku před Kancléřství s výhledem na Říšský sněm (ano, ten Reichstag) … mají to tam takový prostorný, s vodotryskama a trávníkem … Hauptbahnhof je pár kroků vedle přes Sprévu.
Na nádraží jsme se přiloudali zpátky a pořád byl ještě čas. A já, že si dáme zmrzlinu. Kačka se přihlásila, Matěj, že ne a tak jsme šli ve dvou. Zmrzlinář měl stánek hned u jednoho ze dvou hlavních vchodů. Jenomže já měl na placení jen kartu.
"Můžu platit kartou?", ptám se.
"Nemám tady terminál, nejde to. Jenom hotově se dá," pravil zmrzlinář.
"Tak nic, děkujem," pokrčil jsem rameny a chtěl odejít. Kačka z toho nijak veselá nebyla.
"Ale ne, pojďte, ať si vybere, kterou chce."
"Ale já nemám peníze, jen tu kartu."
"A to nevadí, ať si vybere."
Kačka si vybrala karamelouvou s oříšky. Dostala kopec zmrzliny, který se sotva vešel do kornoutu.
"Děkujeme, ale jak vám to zaplatím?"
Pan zmrzlinář se culil od ucha k uchu a dvakrát mi musel i rukama vysvětlit, že peníze nechce. Ale že až někdy půjdu kolem zmrzlináře někde v nějakém koutě světa, ať zaplatím nějakému cvrčkovi taky zmrzlinu, že pak budem vyrovnaný.
To byla náramná nabídka. Poděkoval jsem, Kačka poděkovala a smáli jsme se na sebe.
Úžasnej zmrzlinář to byl. Zmrzlina taky. A tahleta byla navíc zvláštní, zavěšená do budoucna pro někoho, kdo bude mít na zmrzlinu chuť, ale budou mu chybět peníze. Moc hezkej nápad. Už se těším, až někomu třeba na Arbesáku udělám tou zmrzlinou radost. Tam mají taky móc dobrou.

ani nemluvit

To se ví, že výchova je důležitá. Všude se to opakuje, ale málo se to ví. Totiž třeba taková výchova filmového diváka. Stejně jako třeba zeměpis. Je potřeba začít už od malička. V případě zeměpisu tak nějak v šesté třídě, v případě filmů, počítám, ještě dřív. Vůbec netuším, kdy přesně moje filmová výchova začala a jist jsem si jenom tím, že zdaleka neskončila. A protože mám filmy rád, rád se o ně dělím i s ostatními.
Doma není nikdo prorokem a přitáhnout mouveselouHaničku k nějakému ne-zábavnému filmu je potíž. Má na to svůj pohled a film bere především jako zábavu. S tím se dá souhlasit, ostatně film zábava je, ale každej na to hledí jinak. Takže Tarkovského nebo Malicka určitě ne, Triera už vůbec a Monty Pythoni jsou praštěný a …
… a tak jsem si vyvzpomněl, že budu dělat filmový klub pro pár zájemmců vedle ve vsi. Už to rok jede, lidi choděj … ale ta výchova. Tu jsem zanedbal. Tedy ovšem dá-li se za rok filmový divák vychovat. Nasadil jsem prověřené tituly a chystal se po roce dát konečně jeden opravdu klubovej film. A taky jsem ho včera uvedl.
A se zlou jsem se potázal.
Jednak přišla sotva třetina lidí a pak: reakce byly velmi rozpačité. Vlastně spíš mlčenlivé.
A tak jsem se zeptal opatrně sám: "Příště už radši žádnej takovej, že jo?"
Reakcí bylo mlčemlivé a velmi výrazně souhlasné kývání hlavou.
Ach jo. Já se tak těšil na vyspělý klubový publikum …
Holt musim dál vychovávat, teda estli je to možný. No považte sami: Postel přece je přesně ten klubovej film, vo kerym se pak mluví.
No a u nás - ani nemluvit.

kde je okno

Ono tedy o relativních dějích by se dalo psát dlouhý dny. Celý teorie na tohle téma vznikly i hromada vtipů o relativitě všehomíra koluje světem. Ovšem není nad vlastní zkušenost. To jaksi platí všeobecně.
Nuže tedy je jaro, tenhle týden se dokonce může zdát, že skoro léto, neboť denní teploty vystupují běžně nad dvacet stupňů. No prostě zima to vzdala a je třeba se radovat z probouzení přírody. A to s tím probouzením je právě hodně na hraně.
Totiž: já tady píšu o tom, jak to ptactvo nebeský pěje od … no od kuropění, jaký jsou to krásný koncerty, ti kosi že se můžou přetrhnout a jaký je to pěkný ranní poslouchání. Jo, to je všechno pravda. U nás na vsi. Jsou však i jiná místa v tom širým světě. Například město. A v tom měste je dům a v tom domě byt, v bytě pokoj a v něm se probouzí kolegyně, která taky čte woleschko. A tuhle přišla, že to vidí jinak. Ten ranní koncert.
"No ale dyť je to hezký, ne?"
"Možná u vás."
"A u vás ne?"
"U nás ty ptáci řvou už vod tří!"
"To neni možný. Dyť voni čekaj na rozbřesk. Dyž je tma, tak taky spěj."
"Ty naši nespěj. Vřískaj. Vod půl třetí!"
"Ale dyť přece zpívaj … a až tak vod půl pátý …"
"U nás řvou tak, že se u toho nedá spát."
"?"
"Vy tam na vsi namáte straky?"
"Ne … tady jsou jen sojky, žluny, datel, strakapoud, … kosi, drozdi … nic většího. Leda tak snad vorel …"
"U nás řvou straky. Mrchy. Du spát vo půlnoci a před třetí to řve tak, že mě probuděj. Žádnej zpěv. Vřískot! Ani vokno si votevřít nemůžu!"
"Aha … tak nám zpívaj …"
"Nám řvou."
A tady to máme. Jednomu zpívaj, druhýmu řvou. Jednomu před pátou, druhýmu vo půl třetí.
Holt to má svý výhody, mít za oknem ptáka zpěváka … ovšem, jak patrno, jsou to výhody velmi, velmi relativní. Vono asi dost záleží na tom, kde to okno je.

komu vadí bagr

Možná si ještě pamatujete z dějepisu první dělnický bouře a rozbíjení strojů během průmyslové revoluce. My to brali jako obrázky z dějin vzdálené v čase i prostoru asi tolik jako třeba Mars. Včera jsem to ovšem měl i bez dějepisu v přímém přenosu.
Měl jsem totiž na chalupě sjednaného šikulu s bagříkem, aby mi zahrabal vodoměrnou šachtu. Proces zavádění vodovodu a kanalizace se tam totiž blíží pomalu k cíli a tak je to potřeba udělat. Pán byl šikovnej, úkol splnil, ještě jsme si dohodli další práce a já dostal přívažkem i nějakou tu historku:
"Vono to de rychle. Já mám teď čas, ale v sezóně já dělám pro firmu."
"To jo."
"Ale taky to neni jednoduchý. Dělaj tam dycky se mnou cikáni."
"???"
"Voni berou za metr výkopu dvanáct stovek. A já vám za ty peníze zahrabu celou šachtu."
"Jo, dyť jsme se tak dohodli."
"Jenomže voni stojej vopřený vo lopatu, sou tam štyry a furt do mě vandrujou, ať nedělám tak rychle, že jim kazim práci."
"…"
"No jo, já dělám rychle, já si potřebuju vydělat. Ale voni sou placený vod hodiny, jim je to jedno."
"…"
"Někdy sou naštvaný, že mám skoro strach, že by je mohlo napadnout mi ten bagr rozbít, abych jim tu práci nebral."
"!!!"
Tak vida, vony sou někerý ideje nezničitelný. Teda ne snad, že bych podezíral cikány, že probírají na odborovejch schůzích současný trendy neoluddismu, to ne. Alo, to, že jim ten bagr vadí, jelikož toho udělá desetkrát víc, jak oni, a za kratší čas, to je jasný. Mně i jim.

frontovej zákon

Někde jsem zaslechl, že události se shlukují do jakýchsi skupin. Mělo by to vypadat tak, že se nic neděje a pak najednou se odehraje hromada událostí v jeden čas. Určitě na to bude nějaká teorie. Ovšem jestli je teorie na frontu, to nevím.
Nesl jsem tři dopisy na poštu. Tuhle na Újezdě. Pošta je to malá, já mám radši malý pošty, chodím proro tam. Na chodníku skoro nikde nikdo, jenom snad nějakej ten turista. Vejdu na poštu, dva pánové u okýnka, jinak prázdno. Poštovní poklidná atmosféra. Jen jsem si stoup' za toho druhýho pána, vrzly dveře. Další člověk. Pan Brblal. Sotva vešel, už hudral na frontu a čas v ní strávený. A za ním další. Pán u okýnka projednával jakési poštovní řešení a doručování něčeho, co doručovat potřeboval, tudíž to zabralo nějakou chvilku. Do brblání znovu vrzly dveře a už vrzat nepřestaly.
Zatím, co pán u okýnka předkládal podrobnosti svých požadavků, ze dveří se staly lítačky a dovnitř se hrnuly zástupy nedočkavců, které se na poštu začaly slejzat, jako by se rozkřiklo, že se tam rozdává guláš. Za chviličku bylo na tý malinkatý poště narváno tak, že by pětník nepropad'.
Kde se ty lidi vzali? Ještě před minutkou bylo na ulici prázdno.
Záhada. Musí na to bejt nějakej vesmírnej zákon a vytváření front na poště. Frontovej zákon.

devadesát stupňů

Musím přiznat, že fotografování mám po dědečkovi. Ostatně i psaní deníku. A bude toho i víc. Dneska jde o to fotografování. Začínal jsem s vypůjčeným dědečkovým fotoaparátem, pak jsem měl svůj vlastní, v koupelně fotokomoru po dědečkově vzoru a to, že přišla digitální doba, způsobilo jednak zjednodušení práce se snímky a také jejich přemnožení. Nedostatečné kapacity šuplíků na fotografie však nejsou předmětem dnešního zápisu. Tím je povzdech nad pro mě nepochopitelným obratem.
Jedná se o obrat, lépe řečeno o otočení. O pouhých devadesát stupňů.
Totiž. Každej mobil má foťák. A žádnej mobil není čtvercovej. Je obdélníkovej a drží se na výšku. To jaksi vychází z ergonomie a způsobu užití tohoto předmětu denní potřeby. Telefony, potažmo jejich sluchátka, byly už od Bellových počátků vždycky orientovány tak nějak na výšku. Ucho je vejš než huba, že ano. Tedy i mobily mají sluchátko výš, než mluvítko, to dá rozum. I obrazovky mají na výšku. A na výšku se drží. A to je ten problém. Nikoliv telefonický, nýbrž fotografický. Telefonovati na výšku je žádoucí a přirozené, zatímco na výšku fotografovat je vyjímečné a nepřirozené. Už proto, že naše oči jsou uzpůsobeny streoskopickému jevu horizontálnímu, nikoliv vertikálnímu. No prostě nám oči narostly vedle sebe a né nad sebou. Ovšem v posledních letech s rozmachem fotografování mobily mám obavy, že se příroda otočila o těch devadesát stupňů a začíná se množit nový lidský druh s očima nad sebou.
Je to naprosto příšerný. A co je úplně nejhorší, na výšku tento tvor s vertikální optikou točí i videa a zamořuje jimi celosvětovou počítačovou i televizní síť. Žehrám na tenhle nešvar od chvíle, kdy jsem ho před lety prvně spatřil. Včera už mě to dožralo. Jsem na jedné síti členem - překvapivě, že - celosvětové komunity sdružující nedšence fotoaparátu, jímž jsem též nadšeným vlastníkem. A právě včera se tam objevil nový příspěvek, který je příčinou dnešního zápisu.
Kdosi natočil ve zpomaleném režimu krmení dvou ptáčků z ruky v přírodě. Nádherné, roztomilé, kvalitně nasnímané. Telefonem. Na výšku!!! To jelito si dalo práci, trpělivost, drahej telefon (ono tohle s moc lacinejma nejde) … aby udělalo filmeček na vejšku! Nedalo mi to a pochválil jsem video a zeptal jsem se: ale proč je to na vejšku? A jeden z přispěvatelů (nikoliv autor) mi odpověděl: Proč ne? Panenkoskákavá!
Co na to říct? Že se autorským záměrům meze nekladou? Že se nemám řídit předpotopním zkostnatělým viděním vázaným na dávno zapomenuté technologie? Že nemám bránit rozmachu svěžího ducha současnosti? Jo, touhle a další nepřebernou argumentací by mě jistě převálcoval současný nový fotografující mobilní dav s očima narostlýma nad sebou. S jedním například na bradě a druhým na čele.
Já na to říkám: to vás teda lituju, že vás postihlo takový neštěstí. Opravdu se to nedá nějak léčit?

holka od Odkolků

Já mám holku od Odkolků... zpívá se v jedné Hašlerově odrhovačce. Maminka jí občas připomínala, jelikož se jí nějak vryla do paměti. Asi z tej První republiky. A taky se řikalo: "… se ti třesou ruce, že bys moh' jít k Odkolkům sypat housky mákem …"
Nu, firma Odkolek se zřejmě vryla do historie pekařství a ani komunističtí lotři jí nedokázali vygumovat z paměti konzumentů pekařských výrobků. Značka žije dál a teď dokonce v Pekařské ulici. No, voní to tam - jako u Odkolků. Včera jsem si byl pro auto v servisu a tu vůně mě zavedla k okýnku firemní prodejny. Tedy ne snad, že by u Odkolků opravovali auta, to ne, auta jsou hned vedle, taky v Pekařské ulici. Ovšem jedničku na bráně v Pekařské, tu má Odkolek.
Nu a tak koukám do vokýnka, cloním si oči rukou, abych viděl, esi tam už je ten, co má na okně cedulku "přijdu hned". A co nevidím: na druhé straně okna si úplně stejně rukou cloní oči veselá paní. Dělá legraci:
"Tak co byste rád, drahoušku?"
"Koukám, co bych si tak dal."
"No to ste si vzpomněl brzo, drahoušku, hodinu před zavíračkou!"
"Ale jo. Támhleten koláč."
"Je s borůvkama, tvarohem a mákem, drahoušku."
"Tak to mi dejte tři. Nebo štyry, rači."
"Sou dobrý, drahoušku."
"A eště … to vedle, to borůvkový."
"To borůvkový? To sou borůvky, drahoušku."
"Tak ty mi dejte dvě. Nebo tři, dyž sou tam už jen ty tři."
"No vona by tam zustala jak sirotek. Tak to vy ste mi přišel, drahoušku, uklidit, že jo?"
"No celý vám to tu nevykoupim."
"Však taky eště něco musí zbejt na vopozdilce, drahoušku."
Paní se celou dobu smála. Tolik drahoušků najednou jsem jakživo neslyšel.
"Tak příště přiďte dřív, drahoušku," loučila se paní vesele a já si šel vyzvednout to auto. Tam byl taky veselej pán. Říkal, že je tam novej, ale drahoušku mi neřikal. To by ostatně bylo dost divný v autoservisu. To může jen ta holka od Odkolků, k ní to sedí.

jak prosvítit kufr

Když mluvíme o historii, každý si většinou vzpomene na nějakou látku z dějepisu a začne přemejšlet, kdy vlastně Karel IV. postavil ten most přes Vltavu. O historii méně vzdálené už máme jasnou představu. Tu z těch filmů, co nám předkládají tvůrci historie. Naopak o událostech v čase značně vzdálených neuvažujeme vůbec a máme je zažité spíš jako pohádky o králích, císařích a faraonech, případně o dinosaurech. Ovšem historie čerstvá, ta nám uniká zcela.
Jaké například bylo před rokem počasí, na to si nevzpomene nikdo. A když je zima, jako ta letošní převážně bez sněhu, zapomenou řidiči v kraji, kde ten sníh není, na to, jaké to je ve sněhu jezdit. Takže včera, když spadlo pár vloček, které se rázem na vozovce staly uježděným zrcadlem, nastala lamentace a kalamita. Tedy u nás v kraji.
Na Vysočině měli jasno, tam byla vánice a doprava na dálnici se zastavila.
Ovšem u nás řidiči vyjeli. Místo černého asfaltu měli pod koly místy bílý povlak. Ti rozumní jeli krokem. V kolonách před Ohrobcem a před Břežany jsme skoro stáli, ale opravdu jen skoro. Jelo se rychlostí chůze. A to právě někteří řidičové nedokázali pochopit. Otáčeli se, aby sjeli dolů po skluzavce v serpentinách nad Vraným, jiní se cpali do řady, ba dokonce nad Břežany směrem k Točné na ledovce jedno Super Béčko zuřivě předjíždělo v zatáčce, aby se pak zařadilo do fronty přede mnou. Řidič za mnou od Oleška alespoň dával svůj nesouhlas s tempem jízdy najevo tím, že se mi snažil zblízka prosvítit kufr.
Naštěstí se včerejší ráno na cestě, kterou jsem projel, obešlo bez nehody. Ale skoro je mi líto, že ten sníh hned dopoledne roztál. Kdyby ne, byla by příležitost, aby si ti zapomětlivci připomněli, jak to na sněhu klouže.

vážená většino!

O výchově je těžko psát, když na to člověk nemá patřičné vzdělání, byť zkušenosti nechybí. Nechybí ani vlastní praxe, tedy přesněji řečeno naše děti. Máme s moulaskavouHaničkou za to, že Kačka s Matějem vychovaní podle našich měřítek jsou a Juráše už víc nevychováme, jelikož dospělí se vychovávají sami. Suma sumárum, povedlo se. Jak to bude dál, ukáže čas, ale vypadá to, že rozběhnuto je správným směrem.
O to víc mě vzteká, když se děje něco, s čím nesouhlasím a s čím je těžké něco udělat, aniž by to na naše děti mělo nějaký negativní vliv. Tedy jednotlivé akce spolužáků jsme zatím zvládali urovnat způsobem, který, zdá se, umožnil zúčastněným protistranám napravit chybu ve výchově přijatelným způsobem a naše děti to ovlivnilo pozitivně - tedy: neplecha nakonec vyjde najevo a neplechář je potrestán. Jsem rád, že nám dosud přálo štěstí a potkali jsme báječné lidi, kteří nám v tomto směru zatím vždy vyšli ve škole vstříc.
Jenomže teď jsme u další úrovně. Skupinová vina. Existuje totiž v jedné třídě skupina, která tu neplechu provádí podle mého promyšleně a cíleně. Škola, potažmo pan učitel třídní, si s tím neví rady. Matěj si stěžuje na hroznej kolektiv. Straní se ho. Na podzim nás, konkrétně tedy Matěje (jako loňského nepsaného vůdce - slušňáka) a mě pan učitel požádal o jakousi pomoc, kterou nedokázal specifikovat líp, než tak, že Matěj prohlásil, že teda rozhodně nebude dolejzat a donášet, což jsem mu bez výhrady schválil. Nu a včera na třídních schůzkách se jeden z rodičů chytil naprosto zástupného problému, tedy telefonů ve třídě a navrhl, aby učitel na dobu vyučování vybíral telefony a rozdával je teprve po vyučování. Byl jsem okamžitě proti. Nesouhlasím se zákazy obecně a bez analýzy příčin a jasně stanoveného cíle, popsané kontroly a způsobu vyhodnocování účinků už vůbec ne. Jde v tuto chvíli čistě o princip, protože zrovna Matěj používá telefon jen k telefonování. Nicméně můj jasně formulovaný nesouhlas byl jediný a nikdo z rodičů na třídní schůzce se nepřidal.
Připadalo mi to jako bych sledoval před osmdesáti lety Mnichovský diktát či jako bych znovu prožil okupaci v osmašedesátém. Ti rodiče mluvili jako o někom cizím, ne o svých dětech. Skoro jsem měl ten dojem přímého odcizení ve smyslu: tak jim to zabavte, on je v tom náš Pepíček sice nevinně, ale v zájmu kolektivu to tak bude lepší. Neschopnost a nezájem vychovávat svoje děti, neschopnost kontrolat jejich zájmy a činy, korigovat, vysvětlovat a jít příkladem vlastním chováním z toho vysloveně čišela.
A pan učitel nakonec pravil, že je to typický příklad demokracie a menšina je v zájmu většiny přehlasována k jejímu prospěchu.
No, vážená většino, děte s tím do prdele!
Ne, to jsem neřekl a i tady ve svém deníku se za ta slova, která normálně nepoužívám, laskavým čtenářům omlouvám. Přesto sem patří. Vzteká mě to do té míry, že jdu přemýšlet, jak tu situaci změnit. Ke své hanbě přiznávám, že mě zatím nic kloudného nenapadá.

skrčka mi moc nešla

Vůbec se nemůžu chlubit nějakým sportovním výkonem, ale to vím, že přes kozu, koně i bednu se skáče skrčkou, odbočkou nebo rovnou přeskokem do kotrmelce. A ještě i jinak, ale to jsem jakživo nepodnikal. Nu a v sobotu jsem byl s Matějem na začátečnickém kurzu pro adepty dnes děsně populárního parkouru. Ne, to není ten koňský závod, co se skáče přes překážky. To je lidské skákání přes překážky a to nejlépe někde přes střechy domů. No však to znáte ze všech těch akčňáků, ve kterých hlavní hrdna skáče ze střechy na střechu a před kamerou se producíruje na zábradlí a leze po zdi. Vlastně u nás byl prototypen takového parkourového hrdiny například pan Tříska v roli Široka … ale kdo dneska zná Rychlé Šípy a kde je konec Stínadlům …
Takže ten parkour: V hale mají postavené překližkové stěny a překážky, mají tam trubky, zábradlí, konstrukce a na tom trénují. Začátečníkům ukazují jak se skáče ze zdi na zeď, jek se chodí po zábradlí a jak přeskočit bednu.
Není to jen tak.
Když skáčete ze zídky na zídku a trefujete se na malou plochu, musíte skočit "Precision", když chodíte po zábradlí, máte pod nohama "Rail", když skáčete odbočku, je to "Lazy", skrčka je pak "Kong". A tak dál. Všechny běžné sokolské termíny pro cvičební úkony (alespoň mám ten dojem, že to tenkrát pánové Tyrš s Fügnerem na konci devatenáctého století tak pojmenovali) jsou přejmenovány a to tak, aby působily světově a neobyčejně. Jejich podstata i účel však zůstávají stejné. Překonat určitým způsobem překážku.
A tak kluci skáčou precision, choděj po railu, dělají konga a lazy a cítěj se děsně cool. Je to dobře, je to tisíckrát líp, než ťukat prstem do displeje nebo se kroutit u nějaké herní konzole. Ale je legrace poslouchat, že toho konga mají skákat líp a ty ruce odlepit a … a tak jsem Matějovi říkal, že ta skrčka mi tenkrát taky moc nešla, ale že je to v hlavě, že od chvíle, kdy jsem pochopil sled těch pohybů a koordinaci, že už mi to šlo jak po másle. Ovšem to bylo ještě v dobách, kdy platily ty sokolské názvy …