2019

co to bylo za člověka

Jsem si jel předevčírem pro jedno číslo. Jo, pro číslo. Dneska se prodává kde co. Tohle číslo je na kartičce v krabičce. Na té kartičce je překryté stíracím lakem a je děsně dlouhý. Ne, není to žádné dárkové balení stíracího losu. Je to speciální prodloužená záruka určená pro jeden typ fotoapárátů. Koupíte, setřete, zapíšete do registrační karty a máte záruku dohromady na pět a půl roku. To v případě aparátu tohohle typu má rozhodně smysl.
A tak si vezu z Vysočan tuhle kartičku v krabičce, sedím v metru a tu přistoupí trojice. Dva z trojice jsou mladíci, ten třetí je stařík. No, on tedy ten pán žádný stařík nebyl, moh' bejt vo pár pátků starší, než já, ale svou vizáží se ke staříkům s rozježeným dlouhým vlasem a vousem hlásil.
A začala živá diskuze. A odkudpak prý chlapci jsou a jestli jsou v Praze poprvé a jestli se jim líbí tuhleta děvčata, co stojí vedle a co vy, dámy, mluvíte francouzky? Ne? Tak anglicky? Trošku? To nevadí, já vás seznámím. … Stařík bavil společnost. Mladíci byli anglicky mluvící, slečny pravděpodobně odněkud z východu, snad z Ruska a s angličtinou ani se staříkem si moc zadávat nechtěly. Načež mládenci vystoupili a stařík zůstal. Prokazatelně k sobě nepatřili.
Sedl si ke mně.
A jestli prý mluvím anglicky.
Trošku, povídám.
A stařík začal. Že je z Kanady a jestli já jsem z Prahy. A kolik prej mám dětí a že prej von má taky tři. A že tu prej učí angličtinu a … přešel do češtiny, jelikož se ptal paní, co seděla vedle, estli mluví anglicky nebo francouzsky a ta mu neodpověděla, takže to zkusil po našem. Paní se evidentně nechtěla bavit ani česky a tak stařík obrátil svoji pozornost zpátky ke mně.
Ani nevím jak, ale začal cosi o historii a protože jsem mu v tom rámusu ve vagónu v metru nerozumněl, měl za to, že je třeba mi sdělit, že bych si měl historii nastudovat a že Ameriku ovládá židovskej kapitál. Tak mu povídám, že si to úplně tak nemyslím a že jsem v Izraeli dvakrát byl a že je to docela pracovitej národ a že …
Copak pracovitej, ale ovládá celej svět svejma prachama. Stařík vytáh' zmačkanou dolarovku a ukazoval mi tu pyramidu s tím vševidoucím vokem. Chtěl jsem mu oponovat, že jiná spiklenecká teorie zase tvrdí, že jsou to zednářský symboly a kdoví, jak je to s tou světovládou, jenomže to už jsme byli na Andělu a já musel vystoupit.
Stařík pravil, že to bylo najs mě potkat a už se otáčel po dalším cíli, na který by mohl soustředit svůj vodopád výřečnosti.
Zvláštní … docela by mě zajímalo, co to bylo doopravdy za člověka.

kouzlo oživování

Soused, pan Žák, je neuvěřitelně milý člověk. To, že se mu zalíbil můj deník a že si v něm začal číst a nahrávat své čtení, to už jsem si tu zapsal v červnu loňského roku. Jenomže pak to pokračovalo, vznikla rubrika mluwené woleschko a do konce roku už pan Žák načetl čtrnáct pokračování, přičemž některá dokonce zdvojená.
A protože je pan Žák neúnavný a pilný, pokračuje v práci a v povídání a v nahrávání. A já se nestačím divit, co se to všechno v minulosti událo a na co jsem dávno zapomněl. Takhle čtené je to skoro jako bych to prožíval znovu a můj deník kouzelně ožívá laskavým přednesem profesionála.
To vám je báječné!
Vřelé díky, milý pane Žáku!
Však posuďte sami:

Kubík, Dvě věže

Za dveře, Umí chválit

Beton, Jak česat švestku

strom

To vám je tak: člověk si to nachystá, připraví si cajky, všechno klape, sluníčko začne vycházet tam, kde vyjít má, jsou kapku mraky, ale s tím se počítá, stačí chvilku počkat a kousek popojít, jenom …
… jenom se nesmí objevit někdo, kdo chce dělat totéž, ale jinak.
Nuže jak píšu: ten strom fotím rád a často. Konečně přišla ta chvíle, kdy nasněžilo dost, umrzlo to, vyjasnilo se, … podmínky perfektní. A pak přijel člověk, zaparkoval na příjezdové cestě a začal s mobilem běhat kolem stromu, protože si tu krásu taky chtěl vyfotit. Přesně v ten okamžik toho správného světla. Překážel. Překážel zleva, překážel zprava, pak zepředu a ještě aby to dotáhl, běžel na obzor a překážel zezadu.
Co na to říct?
Snad to napřesrok stihnu, jestli nasněží a vyčasí se a budou podmínky a … a nikoho dalšího už to nenapadne.
Tož tak. Tuhle je ten strom:

strom_190205

Šíleně smutná rapsódie

Kdepak kritik, nedejpříroda ještě navíc kritik filmovej - nic takovýho nejsem. Ani bejt nemůžu, poněvadž na to nemám ani vzdělání ani bumášku. To co můžu, je říkat nebo psát si, co chci. Na to ovšem bumášku mít nemusím. Má to pochopitelně tu nevýhodu, že na kritiky lidstvo dá, zatím co na mě ne, což na druhou stranu není mojí ambicí.
Tudíž si tu můžu napsat, že mě dneska zase jednou potěšil pan Soukup ve svém dnešním zápisu na
Zóně. Čtu ho pravidelně už proto, že máme pravděpodobně stejnou krevní a filmovou skupinu. Já tedy jako divák - amatér, on jako zasvěcený odborník.
Ne, dneska tu nebudu psát o kvalitách Tarkovského filmů. Je to daleko prostší. Je to o Kvínech. Tedy o skupině Queen. Já je jakživo neposlouchal. Velmi často byl kolem mě někdo, kdo říkal, že jsou skvělý, že je to parádní muzika, že to hejbe celym světem a tak. Se mnou to jakživo nehlo. Ba dokonce mámuzikálníHanička, jinak docela tichamilovná, si občas vzpomene, že "to byly tenkrát písničky…"
No, nebyly. Ale jak řikám - já na to nemám vzdělání ani bumášku a jsem pouhým divákem - amatérem, v případě hudby amatérem posluchačem. Naštěstí má člověk tu možnost poslouchat nebo dívat se na něco jinýho. Čímž není nutně dáno, že to, co se mi nelíbí, je špatný. Prostě na to nemám šuplík.
Ale jak jsem lety tuhle skupinu úplně vypustil z paměti, nadokázal jsem argumentovat, proč vlastně ty báječný Kvíny nemám rád a neposlouchám je. Zvlášť teď, dyž světem hejbe ten úžasnej film vo nich. Musel jsem se spokojit s tím, co jsem teď napsal. Prostě se mi ta muzika jenom nelíbí. Ale proč, to jsem zapomněl.
Až dneska mi to pan Soukup na své Zóně připomněl. Já to měl a mám úplně stejně jako on: " … muziku Queen jsem si zařadil někam mezi dechovku a Helenu Vondráčkovou …"
Na dechovku ani na Helenku bych na koncert ani do kina nikdy nešel. Když tedy pominu Šíleně smutnou princeznu.
Takže jsem z té povinnosti jít jako všichni do kina vyvlečenej i přesto, že se zřejmě bude jednat o Šíleně smutnou rapsódii.