2017

dostal jsem se do novin

Před pár lety se mě jedna laskavá paní čtenářka až z Texasu ptala, zdali jsemť novinářem. Pochopitelně jsem popravdě odvětil, že ani náhodou, že si jen tak píšu deník pro radost.
A to je pravda.
Ba dokonce ani teď, když je pár textů či obrázků někde uveřejněných třeba na obecním webu nebo v obecní ročence, nemůže být ani řeči o tom, že bych měl se psaním či novinami něco společného.
No jo, jenomže ono to není tak docela pravda. Já totiž rád dělám obrázky a jak se ukázalo, dělá mi potěšení i
blbnout na jevišti s podobně postiženými kolegy. Nu a díky těmto zálibám už nemůžu říct, že nemám s výše zmíněnými médii nic společného, jelikož aktuální vydání Zvolských novin je osazeno mými obrázky ve fotogalerii a i já sám tam jsem zvěčněn v roli, kterou jsem si v té divadelní taškařici docela užil.
Takže, paní Marcelo, pořád platí, že jsem původně strojař, nyní strojař již před čvrt stoletím od řemesla zběhlý, ale už nemůžu tvrdit, že s novinami nemám nic společného. Byť by to byly jen noviny obecní. Holt to člověka nějak dostihne. Ani pořádně neví, jak k tomu přišel, že se dostal do novin.

kačer bez tužky

Kačeři, jak známo, jsou ti, co vědí, kde keška je. Mudlové to nevědí a proto jsou to mudlové. Aby se z Ondřeje kačera nestal mudla, přijel se včera odpoledne s Dodo k nám zeptat, proč mu ta aplikace nejde. Už někdy před časem mi volal a já mu tedy řekl, že asi nemá zaplacenej příspěvek. Jenomže teď už ho zaplacenej měl. Takže jsme se prihlásili na jeho účet a nešlo to. No tak jsem provedl standardní operace. Restart aplikace, restart telefonu, připojení k jíiné síti …. a pořád to nešlo. Že prej síť je nedostupná. Jenže vona byla dostupná. Tak jsme to vzali přes prohlížeč a ejhle: "získat" aplikaci nám to ukazovalo.
A tak jsme jí stáhli, i když už jsme jí měli. Mělo to háček: měli jsme oba v telefonu starou. Mně to totiž taky nešlo. Nová aplikace medle navlas stejná najednou běžela, kešky zobrazeny. Heuréka!
"A teď mi ještě řekni, která keška je nejblíž."
"No buď támhleta nahoře v tom zapomenutým domě a nebo tuhleta dóle u Zlatýho potoka."
"Tak my půjdem do zlaťáku."
A šli.
A za chvíli zvoní telefon:
"Tak jsme to místo našli. Ale kešku ne."
"Je tam, děti jí našli dvakrát."
"Ale my ne."
"Jako kačeři musíte hledat pořádně. Je tam pod pařezem."
"Ale von je ten pařez ve stráni a mě se tam nechce hrabat a Dodo to nenašla."
"Tak to se tam musíš hrabat. Bez toho jí nenajdeš. Je tam."
"Ale vono je to do kopce … no tak jo, tak já se tam vyšplhám."
"Tak dobrej lov!"
Kačeři lovili kešku a my s Jurášem jsme kramařili coci v kůlně na půdě. Najednou slyším na půdě halas zvenku:
"Tak jsme jí našli! Byla pod pařezem!"
"Báječný!"
"Ale …"
"Ale co?"
"Ale my si zapomněli tužku."
"Takže jste se nazalogovali do notýsku?"
"Ne. Jenom po síti."
"To neva, teď už máte poučení, že pořádnej kačer s sebou tužku nosí."
"No jo, my si jí příště vezmem."
"Fajn. Tak hezkou neděli!"
"No jo, taky hezkou. My teď jdem na piráty."
Šli na piráty a my dál vrtali v kůlně. A prázdninové poučení z toho plyne: kačer, kterej nemá tužku, je … bez tužky.

relativně vzato

Pokud to nepletu, má rychlost světla co dělat s jakousi teorií pana Einsteina. To je ovšem oblast teoretické fyziky a relativní vztah energie, rychlosti a hmoty na některé události nemá ani ten teoretický vliv.
Když se vám totiž začne ucpávat vodní filtr na přívodu ze studny, nic relativního na tom není. Je to jen naprosto konkrétně potřeba vyčistit. Takže sháníte někoho, kdo to umí a tady už ta relativita znát je, jelikož je to relativně jednoduchá záležitost. Vyšploucháte ze studny ten písek a jíl a je to. Jenomže ono záleží na tom, jak to šploucháte, takže buď máte plnou zahradu sajrajtu anebo ten kal odvedete například na pole, čímž jednak zalejete ječmen a jednak nemáte jíl na zahradě.
No a pak je tu ještě ta rychlost.
Když jsem se spirálovitým vyhledávacím způsobem vrátil zpátky až k tomu pánovi, co jsem na něj zapomněl a co nám tu osazoval studnu čerpadlem, pán pravil, že to umí šetrně a že mi odpoví na mail. To jsem ale netušil, že mi odpoví o půlnoci a že tam napíše, že může začít hned dneska. To je takovej fofr, že by s tím měl i pan profesor Einstein honičku.
Tak teď to mám. Sehnal jsem rychlou službu, ale zas tak rychlou, že to je pěknej mazec.
Tedy relativně vzato, poněvadž například z pohledu délky trvání jepičího života si pán dal docela na čas.

hned a super

Potřeboval jsem rychle přezout kola, abych mohl rychle na technickou, jelikož bylo obojí už hodně po sezóně. Tedy u auta. Já sám mám obutí dost a teď zrovna chodím v sandálech. O té technické tu nebudeme mluvit.
Volám do servisu a že bych potřeboval přezout. Ale hned.
"Jo, hned, to teď slyším pořád."
"A šlo by to?"
"Jistě, že šlo. A teď od vás uslyším, že je to super. To taky slyším často."
"No, já to zas tak často nepoužívám."
"To je dobře. Daleko lepší je přeci říkat, že to je báječný nebo skvělý," povídá pán na druhém konci drátu v servisu.
"Máte pravdu, je to leší. Ale co s těma pneumatikama. Kdy mám přijet?"
"Řekněme, že ve 12:30."
"No to je super, tak to se stavím!"
"Vidíte, já vám říkal, že to uslyším!"
"Ježkovy voči! No jo! Vy jste mě načapal. Tak teda to je skvělý a já v půl jedný přijedu."
"Přijeďte a pracujte na tom. Báječný je přeci daleko lepší, že ano."
"Je. Tak v půl jedný nashle."
Pán ze servisu byl zřejmě v dobrém rozmaru. Všechno v půl jedný dopadlo, jak mělo.
A bylo to super.
Totiž: bylo to báječný. Dávejte si na to taky pozor.

kluci leží a spí

Nemůžu tady uvádět jméno hlavní postavy, abych hrdinu nekompromitoval, tudíž se budeme muset smířit s tím, že třeba například Matouš jel na na výlet se školou. Nu a takovej vejlet, to je hromada všelijakých návštěv, atrakcí a tak. Jenomže hlavní dobrodružství začíná až po večerce. Vědí to žáci, vědí to i učitelé. Jedni dělají cambus, druzí vartují. Cambus je většinou provozován úspěšně, vartování zhusta marně.
Tož jedna partička se rvala na pokoji. Pak tam pod nima snad křupla i postel, kterou používali jako kolbiště. Matouš a Franta ovšem pěkně po anglicku hned na začátku zmizeli a byli za vzorný. Tedy byli by, kdyby šli do postele.
Oni teda do postele šli, ale k holkám, což, pochopitelně, není stěžejní náplní školních výletů, tudíž je to klasifikováno jako nepovolené.
Kluci se s holkama pěkně potichu bavili, ale buď to nebylo úplně potichu anebo pedagog kontroloval počty na klučičím pokoji a nemoh' se dopočítat. Ať tak či onak, kontrola přišla i k holkám. A vyhmátli Frantu. Za ucho ho potupně vytáhli z peleše lotrovské, ovšem malej a šikovnej Matouš se schoval v hromadě peřin a polštářů tak, že ho dozor neobjevil.
Jenomže při počítání kusů na palandách tím pádem furt jeden chyběl. A tak vyrazila pátračka znova.
Spravedlivý strážce školního řádu znovu lustroval holčičí bydlení. Nic nenašel. Akorát jedna slečna se sprchovala. Do sprchy se za holkama nesmí, to zákon zapovídá. Tudíž byl pokoj prohlášen za čistej a po uprchlíkovi se šlo se pátrat dál.
Bylo to zbytečný. Nebyl k nalezení. On totiž byl v tý sprše. Jako ve správným filmu ho zachránila Barbarella. Zamkli se ve sprše, pustili vodu a klábosili o detektivní neschopnosti pedagogického sboru. Když se pohroma přehnala, řetěz holek prověřil situaci na chodbě a Matouš pohodlně opustil horkou půdu holčičího pokoje a nepozorovaně vlítnul do klučičího. Ještě stačil skočit pod peřinu a zhasnout.
"Spíme, pánové!", syknul právě ve chvílí, kdy se otevřely dveře a kontrola mohla konstatovat, že na tomhle pokoji je všechno v pořádku, počty sedí a kluci leží a spí.
Tedy pánové, klobouk dolů.

jak může bejt zakletá, když je pečená?

Šel jsem udělat pár obrázků do školy, jelikož byl přijímací den a Kačka byla princezna. Tedy ve škole byl zápis, děti s ním ve třech třídách pomáhaly a hrály pohádkové postavy, aby to měli ti budoucí prvňáci veselejší. Ostatně jako každý rok. Nu a paní učitelky měly spoustu práce a zapisování, aby měly jasno, kolik budou mít nových žáků.
A jak byla Kačka ta princezna, napadla mě taková věta a hned jsem se dal do zkoušení paní učitelek:
"… princezna. Ale jak může bejt zakletá, když je pečená?"
To je citát z jedné pohádky a dával jsem paním učitelkám uhádnout, ve které pohádce ho mohly slyšet.
A to byste nevěřili, dopadlo to pět ku třem. Pět nevědělo a tři uhodly. Ba dokonce jedna ze tří okamžitě věděla, že k Princeznám se nečuchá. Druhá se musela zamyslet a z paměti vylovila, že se potkali u Kolína a třetí paní učitelka to vzala dedukcí podle toho, kdo by asi tak mohl takovou větu říct. A trefila se: medvědi od Kolína.
Nu, alespoň část pedagogického sboru se pořád ještě kouká na pohádky, to je móc dobře.
Mimochodem: vy byste to věděli?

rajská

Po staré poděbradské silnici nejezdím moc často. V dobách dávno minulých jsme tam jezdívali každý týden, ale to ještě nebyla dálnice a chalupaření bylo v kurzu. Když jsem tedy měl včera co činit v Nymburce, vzpomněl jsem si cestou zpátky, že kousek za Sadskou je Kersko a v Kersku Hájenka a tam že mívali toho kance se šípkovou nebo se zelím … No, je to dávno, ale zkusil jsem to. Třeba budou mít zrovna toho kance.
Jenomže jsem tam nedojel. V Kersku je kousíček před odbočkou k Hájence ještě i motorest, který upadl v zapomnění ve chvíli, kdy se provoz přesunul na dálnici. V tom motorestu jsem nikdy nebyl, tož jsem ho vyzkoušel.
"A mám si dát květák nebo rajskou?" ptal jsem se paní, která byla ihned po ruce a nabízela výběr hotovek.
"Květák jsem před chvilkou taky podávala a támhleten pán má rajskou. Jaká je?" zavolal paní na pána.
"Dobrá."
"Tak mi přineste tu rajskou."
"Kdyby nebyla dobrá, tak byste mu moh' klidně rozbít hubu," pravila ta dobrá žena.
V motorestu se mi začalo líbit.
Rajská byla vynikající, maso čerstvý, knedlíky domácí, moc mi to chutnalo. Kofola nebyla kyselá, o trubky se tu starají.
"Bylo to dobrý."
"Takže mu tu hubu nerozbijete?"
"Kdepak, to bych si nedovolil."
Na požádání paní donesla účet. Vážně mi to vyjímečně chutnalo, takže jsem přitlačil na spropitné:
"Tak tady jednu oranžovou a do smrti dobrý."
"Vážně? Jo? No to moc děkuju!"
"Mě to chutnalo, tak vyřiďte pozdrav do kuchyně."
"Ty jo, viděls to?", volala paní na toho pána, "já dostala pajsku dýško."
"A pozdrav do kuchyně!" volal jsem já.
Paní se bujaře smála, pán taky a já se rozloučil a jel dál po svých.
Ten motorest vám můžu doporučit. Je sice krapet ušmudlanej, paní tam chodí v takovejch teplácích, ale rajskou mají tak dobrou, že nemusíte nikomu dávat přes hubu.

složenkama to jen začíná

Míval jsem dojem, že dospělej je člověk v osmnácti, jelikož na to dostane bumášku, že už je plnoletej.
To byl pochopitelně hluboký omyl. Po nějaké době jsem definici dospělosti přehodnotil na stav, kdy člověk je dospělej v okamžiku, kdy mu začnou do schránky chodit složenky, který musí sám zaplatit. To už je definice krapet přesnější, ale chce to ještě trochu doplnit, uvědomil jsem si právě teď, když vidím, co přede mnou leží na stole, co mám v počítači a co je potřeba vyřešit.
Papíry.
Totiž z ničehož nic se odkudsi začaly vynořovat papíry k vyřízení. Žádosti, formuláře, blankety, prohlášení, potvrzení, oprávnění, souhlasy, povolení, … papíry.
Právě teď mi Matěj předal k podpisu Souhlas s nominací na reprezentaci školy ve šplhu (před tím bylo v běhu, před tím už si nepamatuju). Na stole leží Prohlášení o seřízení vázání, Žádost o poskytnutí příspěvku na popelnici, Souhlas se stavební úpravou, Žádost o vydání pasu. Nedávno jsem řešil Žádost o vydání Občanského průkazu, žádost o vydání Lítačky, Žádost o žákovský kupón na MHD (to naštěstí stačilo ústně u okýnka prohlásit, že máme všechno potvrzený, orazítkovaný, ale nechali jsme to doma), …
Tuhle jsem si tu pochvaloval, jak je fajn, že byl vynalezenej papír právě v souvislosti s tím kupónem. Teď si tak říkám, že každej vynález je zneužitelnej a to i papír. Civilizace holt stojí na papírech a čím je člověk dospělejší, tím větší horou papírů se musí prohrabat.
Těma složenkama to jen začíná.

v knížce to bylo jinak

"Ale končí to smutně," připravoval jsem na veselé divadlo Kačku, jelikož jeli se školou včera na Línou babičku, což jsme už jednou viděli, ale je to fajn.
"To nevadí, já se stejně těším. To je přeci to divadlo, jak tam jako jede v autě, ale doopravdy nejede, jen za ní jede ten obraz."
"Jo, to je ono, Kačko. Tak si to hezky užij."
Těšila se a odpoledne vyprávěla, jak se jí to děsně líbilo. Večer jsem pak vezl Kačku a její spolužačku domů z tréninku a holky se začaly přít.
"To ale vážně nevim, jak umřela."
"No šla do moře a to si jí vzalo."
"A jako jak vzalo?"
"No vzalo."
"To jako že se rozpustilo to maso a kosti a celá se pak v tom moři rozpustila!?"
"No to ne," protestovala Kačka.
"Tak jak?" trvala na vysvětlení Andy.
"Ale holky, to bylo přeci takové přirovnání. Vy to pořád řešíte fyzicky. To tak být nemělo. To byl takovej symbol, jako že ta babička splynula s mořem a odplula někam, kde je jí dobře."
"Hmmmm…," mudrovala dál Andy, "ale v knížce to bylo stejně jinak."
"No to asi bylo, já jí nečet'," připustil jsem a taky jsem mudroval. V duchu.
Tyhlety konce, co vedou k nějakýmu zamyšlení či vybízejí k zapojení fantazie, ty byly přece dycky fajn. Že by některé dnešní děti musely mít doslovné vysvětlení, jak se člověk v prach obrací? No nevím. Já dávám pořád přednost tý metafyzice.

bourá se

Málokdy se staví nové na zelené louce. Častěji se zbourá staré a nové postaví nebo dostaví. Zvláště pak ve městě není místa nazbyt a tak se přestavuje, bourá, dostavuje. Tuhle ve Zborovské ulici se zrovna začalo přestavovat. Jeden dům si o to říkal a zřejmě si řekl i o nového majitele a ten si řekl, že je čas na změnu. Změna nastala někdy minulý týden. Začalo se kolem domu hemžit dělnictvo. Zatím tu přestavbu začínají tím, čím začít musejí. Tedy bouráním. Tu okno, tu vchod, prostě je třeba předělat dům k obrazu svému. Onehdá jdu kolem a slyším z domu pracovat bourací kladivo. Nahlédnu dovnitř a opravdu: bourací dělník drží bourací kladivo a bourá tím … no to jsem eště neviděl!
V těchhle starých domech bývají klenuté stropy sklepů. Je to z cihel, klenba je pevná a vydržela století. Tahle novému majiteli překáží, tedy je jí třeba zbourat. A tak bourací dělník stojí na té klenbě, v ruce bourací kladivo a ničí tu klenbu pod sebou. Skutečně: je to ten samej případ, jako kdyby si poťouchlej lesník řezal pod sebou větev, na které sedí.
Nesledoval jsem to dál. Bylo mi líto víc té klenby, než toho mamlase, kterej si boural pod nohama podlahu. Další den už tam nebyl. Tedy ten moula. Z té klenby ubyla třetina. A další den už to bylo zakryté prkny, aby jim tam čumilové nečuměli.
Nu a já si říkám, že zbourat poctivou cihlovou klenbu je lumpárna. Zbourat to dokáže každej. Ale dokázali by to ti tatrmani taky postavit? Ono to bude chtít dost fortel a zrovna ten bourač budil dojem, že to bourací kladivo je vrchol jeho kariéry. Nu což. Třeba tam většina té klenby zůstane a vznikne jen vchod do sklípku, kde bude příjemné posezení … ale to příliš předbíhám. Teď se bourá.

kdo jim ho pozlatí

Ono s těmi řemeslníky to vůbec není snadné. Kde přesně je chyba, těžko říct, ale když chcete něco pořádně udělat, dá dost práce najít někoho, kdo by se toho chtěl ujmout. A zdá se, že to není o penězích. Příhodu s myčkou už mám za sebou a to úspěšně, čímž vůbec nechci říct, že se stanu řemeslníkem. Nanejvýš tak z nouze sám sobě. Mám tu ale hned další čerstvý příklad.
Jde o regulační úlohu spojenou s topením. Není to nic akutního. Jen se tak trochu poohlížíme, jestli není čas na revizi topného systému, shodou okolností máme pocit, že ne všechny trubky v podlaze topí, jak by měly, ale jak říkám: není to nic akutního a je to spíš plán na období teplého počasí. Nu a s tím by se mohla spojit úprava regulace. Je to tu sice celkem jednoduché, ale nějak je to složitě zapojeno, takže připojení výměníku v krbu napojeného na teplovodní topení jako doplněk musím ručně obvládat, protože regulační automatika nereaguje dostatečně (ani v čase ani v množství) a pokud bych se tomu nevěnoval, teplá voda by šla do odpadu. To je po letech zkušeností třeba změnit. Nic extra, spíš zajímavá úloha k řešení v klidu a pohodě až bude teplo.
Nu, našel jsem si místního topenáře odvedle ze vsi. Má firmu, internetovej obchod, zastupuje výrobce technologie, kterou máme. První telefonát se poved. Tedy: trefil jsem se mu rovnou do talíře s koprovkou nebo co to zrovna obědval. Prej ať zavolám později. Později už to nevzal. A zpátky nezavolal. Zřejmě toho má moc.
Našel jsem si dalšího. Z daleka, ale má na stránkách působnost i u nás. A ten že přijede, ale až v únoru, protože toho má moc. Alespoň si vzal kontakt.
No to jsem vážně zvědavej.
Řemeslo má zřejmě dneska tak zlatý dno, že si řemeslníci vybíraj, kdo jim ho pozlatí.
Že bych oprášil své zkoužky z regulace a pustil se do toho sám? Uvidíme, počkáme do února.