2019

je to v nohách

Člověk se rád přiučí, když je čemu. Včerejší odpoledne jsem strávil se sejťákama a tudíž rozhodně bylo čemu.
Ne, nechytejte se za hlavu. Jednalo se o fotografickou dílnu pořádanou Olympusem pod vedením jednoho z olympusáckých fotografů, tentokrát zaměřenou právě na pouliční ježdění na prkýnku.
Mládenec nám sice vysvětloval, jak je potřeba skejťáky fotit právě na ulici, kam prkýnko patří a ne někde v ňákym skejtparku, jelikož na umělejch překážkách je to pro ty vopravdový kluky potupný, ale já mám na věc jinej pohled a ty prkýnkáře obdivuju kdekoliv. Jsou to kluci báječně šikovný a vůbec nechápu, že se na těch skejtech nedolámou.
Taky prej se musí vyfotit ten trik přesně v okamžiku, kdy skejťák je ve vzduchu v tej poloze, co mu stanoví čest a umožnuje jeho umění.
S tím se taky moc neshoduju, protože každej tu zajímavost obrázku vidíme jinak.
Podstatný je, že to obě strany baví.
Nu a tak jsme fotili.
Já do první krve.
Totiž na jednom ze stanovišť se žáci - foťáci poslušně shromáždili ve frontě na akci a já, který fronty fakt nemusím, jsem přemýšlel, jestli už půjdu domů anebo co.
Nastalo anebo co.
Dva kluci, kterým se zrovna namanula nově objevená překážka, to začali zkoušet.
Proskakovali na prkýnku prázdným rámem jakéhosi reklamního stojanu.
Zaujalo mě to, ale nejdřív jsem se zeptal, jestli v téhle krkolomné zábavě chtějí pokračovat.
"Jasně, my to dycky zkoušíme, dokud to nedokážem. To je normální."
A tak proskakovali rámem jako lev cirkuse. Jen ta obruč nebyla v plném ohni, což, jak jsem za tu chvilinku kluky poznal, ja jen otázkou času, než na to přijdou a uskuteční to.
A pak se to stalo.
Ne, neupad', to né. Jen zavadil palcem zadní ruky o hranu rámu. A o ten rám si ten palec rozříz. Krve bylo … no dost. Kamarádi mu pomohli s prkýnkem a já byl v rozpacích. Takové zbytečné zranění. Ale hned mi došlo, že mám v autě lékárničku.
Mládenec souhlasil a tak jsme šli ošetřovat. Povedlo se a že prej jsem hodnej a že děkuje, povídal skejťák.
"Ježkovy voči, jakej hodej. To já děkuju za ty vaše skoky. Jste fakt děsně šikovný a vůbec mi vrtá hlavou, jak to dokážete…"
"… to je v nohách …", pravil skejťák.
Tak jsme si ještě jednou navzájem poděkovali, on šel zpátky skákat a já jel domů.
A přesně v tu chvíli začala bouřka a krupobití. Projel jsem tím a doufal, že se kluci před tou činou někdy v loubí stadiónu schovali a už se nikdo z nich nezranil. Na to odpoledne jeden zkrvavenej palec úplně stačil.

No a tuhlec je ta fotka pár setinek vteřiny před tím, než máchl zadní rukou a rozříz si ten palec:

skejt_190612


s živejma lidma

Pochopitelně se dneska nakupuje skoro všechno na síti. Jenomže ono to je jaksi takové anonymní, neosobní, ikdyž má člověk při tom na druhou stranu pocit, že pořídil levněji a výhodněji s doručením až do domu. Jsou ovšem případy, kdy je ten lidskej prvek nenahraditelnej.
Třeba taková vobyčejnost jako lístek na vlak. Na síti si najdete odkud chcete jet, kdy, jakou třídou , jak rychle, s kolika přestupama a dostanete vyčerpávající informaci a slevu a jízdní řád a … a nedozvíte se, že to jde i jinak, snadněji a za míň peněz.
Totiž: ona existuje jakási síťovka. Tedy síťová jízdenka. Tu jsem při běžném hledání podle času odjezdu nenašel, přesněji řečeno, robot mi ji nenabídl. Musel bych cíleně hledat právě tuhle jízdenku a ještě pátrat, jak to funghuje. Ta síťovka platí dvacetčtyři hodiny po celé železniční síti na území našeho státu ať jedete kamkoliv a kdykoliv během dne. Nemá to omezení a když by to člověk stihl, může si udělat okružní jízdu třikrát kolem Česka. To se asi stihnout nedá, ale cesta do Ostravy a zpátky, to je docela v pohodě. Ostatně to píšou i na stránkách té síťovky, ale musíte se tam propátrat.
Tož si chodím, když je potřeba, pro tu síťovku raděj osobně na nádraží do pokladny. Ostatně jsem o tom tady už asi i psal.
Včera přijdu k pokladně a okýnko je zavřený.
"Můžu sem?"
"Jasně."
"Jsem myslel, že máte zavřeno."
"To aby mi sem netáhlo."
"Tak já teda potáhnu, hned, jak si koupím lístek."
Paní se zachechtla.
"A můzu vás dát do tichýho oddílu?"
"Ale jo, klidně, já jsem docela tichej … vlastně ne, počkejte: co kdybych usnul? To voni by mě vyvedli. Já děsně chrápu."
"Tak já vás dám do normálního. Ale z toho si nic nedělejte, já taky hrozně chrápu."
"Vážně?"
"No. Nejdřív chrápal jenom manžel, ale já pak začala taky."
"No nazdar! A kdo se vyspí víc?"
"Teď už já. Von muž před osmi lety umřel."
"A to je mi líto."
"No jo, tak to holt je. Ale von dycky řikal, že jemu to nevadí, že usne hned."
"Viďte. Já to řikám taky: kdo chce spát, tak spí."
"Jo. Já do něj strkala: votoč se! Chrápeš! A von se votočil a chrápal."
"Zrovinka jako já, zrovinka jako já. Vono je to všude stejný."
"No jo. A budete platit hotově nebo kartou?"
"Kartou. Tuhle …."
Zaplatil jsem kartou z telefonu, paní se naposled uchechtla, pozdravili jsme se a okýnko zas zaklaplo do polohy proti průvanu.
No řekněte sami: něco takovýho při kupování lístku na síti nezažijete.
S živejma lidma je to prostě lepčí.

kasařsští učedníci

S tím onehdá přišel Matěj.
Že prej jestli nemám nějakej starej zámek. Klidně bez klíče. Že prý ho zkusí otevřít.
Zámek jsem sice neměl, ale zato jsem se dozvěděl, že to je dneska takovej sport. Že se tomu říká lockpicking a že to je děsně zajímavý a že se to chce naučit.
Nějak mi to zavánělo obyčejným prvorepubikovým kasařstvím a mrknul jsem se po síti, o co jde. A ono jo. Dneska je to koníček. Takový hobby. V kdejakém internetovém obchodě můžete najít sady plátků, šperháků a dalších nástrojů na otevírání zámků, ba dokonce nabízejí výukové zámky s odkrytými stavítky, aby se učedník mohl dívat, co se děje, když otevírá zámek. Pořádají se soutěže, vyhlašují se mistrovské turnaje … asociace lockpickerů pořádá semináře, workshopy "jak snadno a rychle otevřít zámek". Jsou šampioni, jsou poradci, instruktoři … vše samozřejmě jako sport a s vlastním etickým kodexem
Já naivka jsem si myslel, že to je činnost kriminální a otevírání zámků je doména zlodějů, kasařů, zámečníků (což má k sobě mnohdy velice blízko ve vší ústě k poctivým řemeslníkům) a zkušených detektivů z akčních filmů, kteří nesmí zůstat za zloději pozadu. Ale kdepak. Tak to vůbec není. To by bylo nekorektní nazývat všechny odemykače zámků takovým ošklivým přízviskem. Jsou to prostě jen zvídaví lidé, které fascinuje ta výzva: odemknout něco, k čemu nemám klíč.
Inu mají to dnes snadné, tihleti kasařsští učedníci. Stačí si koupit za pár šestáků cvičnou sadu, projet si nějaké ty triky, absolvovat workshop a můžou vyrazit na zkušenou do světa zamčených zámků. Když mají vandrovní knížku plnou zkušeností, můžou se pustit do složitější práce například na trezoru …
Eště, že to Matěje opustilo a začal se věnovat jinému druhu studia, dostal se na gymnázium a teď - po vzoru úspěšných gymazistů z jeho školy - zkoumá robotiku a programování.
Ovšem ani to není až tak nevinný obor, o čemž jsem se přesvědčil zrovna minulý týden.
Ale o tom až příště.

mě by nevzali

Kolegyně včera temným hlasem prohlásila, že jsem jí zklamal, což mě vyděsilo. Situace se však záhy vyjasnila vysvětlením, že jsem si do deníku nezapsal historku kolem zkoušek na střední školy, což je jistě chyba, kterou tímto napravuji.
Totiž:
Myslím, že to bylo ve středu minulý týden, kdy jsem přišel do kanceláře s tím, že mě by na gympl nevzali.
Byl jsem tázán na důvody, jež jsem měl pochopitelně nachystané. I pravil jsem, že Kačka přinesla domů ze zkoušek koncept zkušebního textu z matematiky pro sedmé třídy. Jeden z příkladů jsme se snažili s Matějem vyřešit a nepovedlo se nám to. Lámali jsme si tím hlavu alespoň dvacet minut a pak jsme toho po neúspěšném nasazení rovnic o více neznámých nechali. Případ jsme uzavřeli s tím, že to není možný, aby po dětech chtěl stát řešení takhle složité úlohy.
"Tak mi to ukaž," děla Tereza, čímž se dobrovolně nabídla k vykonání testu pro sedmé třídy, který jsem já nezvládl.
Čekal jsem, že v tom bude nějakej chyták. Že prostě bude stačit nějaká jednoduchá úvaha, které jsem den před tím večer nebyl schopen.
Řešení vyšlo ten den ráno někde na síti, takže už jsem věděl, že je to přesně tak. Stačí triviální úvaha a úloha se stává rázem počtářským příkladem pro školkové děti. Ovšem člověk musí na to triviální řešení tím svým selským rozumem přijít. A to jsme ani já ani Matěj večer nedokázali.
Přečetl jsem tedy úlohu a odešel do své kanceláře. Kolegyni jsem zanechal úloze na pospas.
"Mám to!", ozval se za chvíli hurónský řev.
"To je skvělý, tak povídej."
"Mě by vzali, je to jednoduchý. Dyť je to přeci …" a kolegyně předvedla ono triviální řešení.
"Tak to jsi geniální. Já v tom hledal málem teorii relativity."
No a bylo to. Máme potvrzeno, že geniální Terezu by na gympl vzeli i letos.
Mě už ne.

diagnóza

Určit diagnózu je vždycky potíž. U pana doktora jako v servisu. Je tedy pravda, že jsem včera měl telefonický hovor s dotazem, jestli je normální, aby člověku v servisu při běžné prohlídce nabourali auto, což pochopitelně normální není a tam je diagnóza hned jasná: pryč od takového servisu.
Jsou jiné případy, kdy to tak jasné není.
Tak například v pondělí se mě cestou do divadla mápozornáHanička ptala, jestli to taky slyším, to klepání.
"Jo. Na zejtra jsem vobjednanej k panu Hrubýmu a von mi to čidlo, co klepe, vymění spolu s volejem a kolama."
U pana Hrubého jsem tedy včera nechal auto a nová čidla náklonu vozu s tím, že jsme oba při jízdě poslouchali, co to klepe a jestli jsem udělal správnou diagnózu.
"Podívám se na to a uvidíme. Když to bude ono, čidlo tam dám to nový nebo i obě, když bude potřeba," pravil pan Hrubý.
Nu a večer to bylo. Filtry, olej, letní kola, narovnanej nárazník a klepání.
"Už to neklepe," povídá pan Hrubý.
"To je prima. A vyměnil jste to čidlo jenom jedno nebo obě?"
"Žádný."
"Tak jste ho rozhejbal?"
"Nerozhejbal. Vono to nebylo čidlo."
"A co to teda klepalo?"
"Von to byl stabilizátor. Nějak tam zatuh' v tom loži. Tak jsem to rozhejbal a trošku promáznul. Kdyby se to ozvalo, dejte vědět. Já tam dám jinej. To je ten novej, co jsem ho měnil vloni. Klidně to může bejt na reklamaci."
"A to je dobrý. Když to nebude klepat, tak je to v pořádku."
Nu, neklepe to.
Takhle nějak si představuju servis a diagnózu.

nožička bez nápisu

To je přeci stará známá, že bez brejlí se brejle špatně hledají. Ale už se málo ví, že oprava brejlí bez brejlí je daleko složitější než hledání.
Tak třeba šroubek. Uvolní se nebo vypadne. Když vypadne, je hotovo. Takovej mini šroubek o délce půl milimetru a průměru tak dvou desetin není šance najít ani kdyby byl člověk člověkem bystrozrakým. Když jde o šroubek uvolněný, je třeba ho utáhnout a to je chvíle, kdy bez brejlí je to úkol vpravdě titánský.
To jsou šroubky.
Ale co když máte brejle bez šroubků. Takový ty bezrámečkový s ohebnýma nožičkama, co držej v čočkách na takovejch vidličkách zajištěných z druhé strany plastovým třmínkem. To je teprv výzva!
Před pár dny jsem byl těmi brýlemi vyzván na souboj. Zakládám si na tom, že si věci opravit umím. Brejle mám nejmíň dvoje, takže základní předpoklad splňuji. Nuže co tedy s uvolněným třmínkem? Co by. Nasadit ho zpátky. Jo, ale vidlička je půlmilimetrová, třmínek má sotva třičtvrti milimetru a to je potřeba ještě ten vožvejkanej plastovej zdvojenej diravej špuntík vrátit zpátky do těch dírek tak, aby zapadl do zoubků té vidličky …
Nebudu to protahovat. Nejde to ani s brejlema.
Třmínek z plastu už byl rozcabrtanej, do dírek vrátit nešel, natož pak zacvaknout do té vidličky.
Tak tedy k optikovi.
Je to takovej nerudnej chlapík. Dycky se mračí. Tentokrát se nejdřív podíval pátravě na mě, pak zkoumal brejle a zamračil se eště víc. A že to teda zkusí … ale neví …
Já ti dám, že nevíš! Brejlí s třmínkem a vidličkou máš za vitrínou dobrou čtvrtinu. Jenomže jsou na těch brejlových nožičkách písmenka a z těch písmenek složený názvy jako ytalskej dyzajn a támhleto armani a tuhlato ban … žádnej nounejm. To se pak jednomu nechce vopravovat brejličky s nožičkou bez písmenek.
Za chvilku byl zezadu z dílničky zpátky.
"Tak jsem tam dal neoriginální třmínek. Kdyby to vykazovalo recidivu, musíte tam, kde vám to prodali," pravil a řekl si o stovku.
Dostal stovku.
A nedostal poučení, že za tu stovku jsem měl ty brejle s nožičkou bez nápisu troje.
Vony totiž stojej tři dolary.
Ale já mu tu stovku dal rád. Je potřeba podporovat našince …

rebarborová

"Máte mrkvovou?", ptává se pravidelně ten zajíc v tom vtipu o té zmrzlině. Ale je to vtip? Já tohle kverulování občas registruju i v normálním světa běhu.
Tak třeba to s tou limonádou.
Máme v kanceláři skvělou možnost mít po ruce několik druhů pití. Tedy kromě té vody kohoutkové jsou i všelijaké vody v lednici. Kdo přijde, může si vybrat.
Matěj chodí vždycky z přípravky za mnou do kanceláře a vybere si tu zelenou.
"Matěji, ona ti chutná?"
"Je skvělá."
"Zelená? Rebarborová? … dyť je hnusná."
"Náhodou mi chutná. Moc."
"Dobrá, vem si rebarborovou."
"Tak si představ, že Matějovi ta tvoje rebarborová chutná," povídám onehdá kolegyni, která ty vody objednává.
"Vidiš. Je dobrá, sem ti to řikala."
"No, řikala. Je hnusná …"
"Není. I Matějovi chutná."
"Hmmmm…."
A tak Matěj chodí na přípravku a pak k nám pro rebarborovou. Od začátku školního roku. Až tuhle se cosi …
"Matěji?"
"Ano tatínku?"
"Co to máš za vodu?"
"Žlutou."
"Ty nemáš zelenou?"
"Ne."
"Ty nemáš rebarborovou?"
"Ne."
"Jak je to možný?"
"Vona je hnusná!"
"Cože?"
"No … hnusná."
A bylo to.
"Už ani Matěj tu tvoji vodu z rebarbory nepije ….," povídám kolegyni.
"No … je hnusná, viď? …"
"Jo. Ani Matěj už ji nechce."
"Já vim … já už ji nevobjednám …"
Tak neslavně skončila mrkvová … totiž rebarborová. Jako ta zmrzlina.
A to se Matěj snažil víc, jak půl roku.

tu pani bych namaloval jinak

Šel jsem si tuhle ke Škodovi pro filtr na objektiv. Samozřejmě se mě pan prodavač snažil přesvědčit, že ten třikrát dražší je lepší, ale když jsem kroutil hlavou a namítal jsem, že fakt ten drahej nepotřebuju, a upřeně jsem se díval na ten, co mu visel za zády a byl za třetinu, pochopil, že zas o tolik mě nestáhne a nakonec jsme se dohodli. Filtr filtroval a já si zkoušel obrázky. Byl čas chvilku před obědem a tak v divadelní kavárně nebyla zrovna ještě ani noha, tudíž jsem tam nohou svou vkročil a k obědu dostal nohu kuřecí.
Při tom ohlodávání kosti jsem si četl zprávy v telefonu a co nevidím: v Tančícím domě právě otevřeli další výstavu Káji Saudka. Nu, pojďme tam. Je to kousek.
Měl jsem po cestě na výstavu takovou tu jarní náladu. Všude samej turista, na tramvajových refížích se hemží žluté vestičky dětí z nějaké školky, všechno je to takové barevné, inu člověk má hned lepší náladu a cítí se nejmíň jako čerstvý absolvent s ještě mokrým diplomem v kapse. A tak se rozjařen a dychtiv Kájových obrázků vnořím do útrob galerie v Tančícím domě a s mladistvým elánem vesele pravím paní za pokladnou, že bych jako teda chtěl na tu výstavu.
Paní na mě zkušeným galerijním okem pohlédne, v mžiku si mě změří a bezodkladně vynese zdrcující rozsudek:
"Senior?"
"Cože? Jakej senior?"
Paní okem nemrkla. Tímtéž okem, které mě před setinou vteřiny měřilo.
"Takže dospělej?"
"Jo, dejte mi jeden dospělej," pravil jsem již bez mladistvého elánu. Ten zmizel vypráskán seniorem.
Dostal jsem lístek z pokladny a paní mi neopomněla sdělit, že nahoře na terase mám na tenhle lístek slevu 15% na drink.
Ani jsem se jí neptal, estli to platí taky pro seniory anebo ti maj eště k tomu zdarma místo k sezení.
Hezká výstava to je, móc hezká.
Jenom tu pani bych tam teda namaloval jinak …

co normálně nenosí

Stát frontu u okýnka mě jakživo nebavilo. Ono tedy stát frontu kdekoliv je pro mě natolik nepříjemné, že požitky, jež jsou předcházeny vystáním fronty si raději odepřu. Tedy ve frontách nestojím. Většinou. Ovšem řekněme, že i já jsem k tomu občas okolnostmi donucen a počkám, až na poště odbaví těch pět lidí přede mnou. I pět lidí je fronta.
Včera jsem měl štěstí a na poště byli jen dva zákazníci u okýnka přede mnou, což je sice pořád fronta čítající dva členy, ale dvoučlenný zástup už se dá vydržet.
A tak jsem držel.
Paní to trvalo nějak dlouho. Měla nějakou větší zakázku pro pana poštmistra za okýnkem. Ale i větší zakázka byla nakonec provedena, pan poštmistr zavelel "další" a k okýnku přistoupil pán přede mnou. Přiložil do štěrbiny nějaký dokument. Pravděpodobně složenku. Chvilku čekal a pak se zatvářil nešťastně a povídá:
"Ale to nemám. Já jí s sebou
moc nenosím."
Ze štěrbiny vyjel zpět nezpracovaný papír - složenka.
Pán rozhodil bezmocně rukama, podíval se znovu do okýnka nešťastným pohledem toho psa, co má kůži na dva takové, baset se, myslím, jmenuje, a odešel si pro tu nezbytnost, kterou s sebou moc nenosí.
A mně vám bylo toho pána najednou děsně líto. Skoro jsme mu chtěl nabídnout, že mu půjčím to, co nemá s sebou, ale bylo mi jasné, že na cizí občanku mu teprve nic nedají. To marné čekání u okýnka je něco jako když vám ujede poslední vlak. Další šance je až někdy příště.
Ale dosti mudrování. Byl jsem na řadě a předložil jsem do štěrbiny pod okýnkem svoji zakázku. Měl jsem všechno, jak být má a uspěl jsem.
Má to šťastný konec a počítám, že i ten pán se nakonec dobrého konce dočká. Jen musí mít při sobě to, co normálně moc nenosí.

Poledne v poledne!

Včera jsem si tu zapsal text o stávce proti klimatu, se kterou tak úplně nesouhlasím, přičemž mě překvapivě zrovna teď napadl cíl stávky jiné, který by právě tou stávkou prosadit šel. Zvláštní je, že to ještě nikdo nezkusil.
Totiž: blíží se nám zase přepnutí na letní čas.
Odborníci se přou, zda to bylo kdy vůbec přínosné a tvrdí, že dnes to proklamované energetické úspory nepřináší vůbec. Laické obyvatelstvo je názorově rozděleno na ty, co změnou času trpí a ty, kteří letní čas vnímají jako nějaký letní bonus s hodinou času navíc. Slyšel jsem v rozhlasu i několik odborných studií o tom, jak takový hodinový časový posun způsobuje citlivým obyvatelům cosi jako slabý JetLeg - tedy odbobu zdravotních potíží, které máme, když přeletíme letadlem několik časových pásem. Tomu rozumím, mně to taky nedělá dobře.
Ovšem letní čas mi nikdy nevadil. I tak vstávám brzo a to, že v létě mám o hodinu víc, mi dělalo radost zvlášť poté, co jsme se s moupracovitouHaničkou začali starat o naši zahradu. To se hodina k dobru náramně hodí.
Jenomže člověk moudří, nabírá zkušenosti a tím se i názory upřesňují, někdy mění. S tím názorem na letní čas je to taky tak. Pořád trvá, že mi to vlastně nevadí. Nevadí to ale taky všem ostatním kolem nás? Tím už si nejsem tak úplně jist. Sledoval jsem tedy tu a tam nějaké ty názory a argumentace letním časem se zabývající. A s velkým překvapením jsem se dozvěděl, že se už nějakou dobu zvažuje, že se vrátíme zpátky k celoročnímu jednotnému času. Ale není to prý jen tak. Musí proběhnout jednání a posuzování a shoda a potom, světe div se, ještě i stanovení, který čas si vybereme jako ten celoroční. Bude celoroční zimní nebo celoroční letní? Ptají se fištróni.
Panenko skákavá!
Co je to za mudrce!? Jenom proto, aby se vidělo, že mají hlavu dost pomazanou, začnou mudrovat, který z časů by bylo dobré zavést.
No přece ten normální, sluneční, co je poledne v poledne. Tak je to tu už pár miliard let a docela se to osvědčilo.
Tož tu mám pro studenty námět na další stávku a hned přidám i šťepné heslo do čela průvodu:
Poledne v poledne!

takhle stačí

No já vim. Teda vim, že nic nevim, čili vode mě nejni hezký udělovat moudra. A tak jsem včera hartusil jen sám sobě , jak vim, že ta fotka je mizerná a že je fuk, že jich je sedum, abych si moh' vybrat.
Dostal jsem totiž obrázky takové pracovní skupinky a že prý abych je ňák v editoru vylepšil, aby se na ně dalo koukat na velkým plátně.
Začalo to tím, že jsem si je nemoh' stáhnout z úschovny. Normálně je to otázka minut, včera to ani za půldruhý hodiny zkoušení nešlo a furt to padalo. Nakonec jsem to vzal přes jinou síťovou linku a přes telefon a povedlo se.
Tak a teď co s tím.
Všechno ve tmě, slaboučkej blesk dokázal akorát nabarvit voči na červeno, šum jako by tam sněžilo.
S tím se nedá nic dělat.
Kdepak, nic jsem neřikal, nikam nevolal a zkusil s tím i tak něco udělat.
Kresba se skoro ztratila, všichni tam vypadají jako strašidla, ti vzadu jsou černý jak bota, pozadí mizerný, skleněný, s odleskama od blesku … no vyslovená paráda.
Nemá smysl se s tím prát. Prostě tuhle stáhnem šum jasu, tady to vyžehlíme, stáhnem odlesky, vytáhnem stíny, votevřem to v editoru, vyretušujem králičí voči, nasadíme mocný doplňky, potáhnem jezdcem, rozzáříme zářivé, potlačíme tmavé a maličko to rozostříme … no fuj!
Láteřil jsem u třech vybraných fotek, ale jen tady doma u počítače.
Hotovo. Lepší to nebude.
Poslal jsem to zpátky.
Před chvílí přišla máveseláHanička.
"Není to nic moc," povídám.
"Jo, já už jsem viděla, že's to poslal. Tak dík."
"A chceš to vidět?"
"Tak ukaž."
"No, dobrý je to."
"Hmmmm….!"
No, je to.
Je to, jak to je. Vono to takhle stačí. Darmo se tím trápit.

co to bylo za člověka

Jsem si jel předevčírem pro jedno číslo. Jo, pro číslo. Dneska se prodává kde co. Tohle číslo je na kartičce v krabičce. Na té kartičce je překryté stíracím lakem a je děsně dlouhý. Ne, není to žádné dárkové balení stíracího losu. Je to speciální prodloužená záruka určená pro jeden typ fotoapárátů. Koupíte, setřete, zapíšete do registrační karty a máte záruku dohromady na pět a půl roku. To v případě aparátu tohohle typu má rozhodně smysl.
A tak si vezu z Vysočan tuhle kartičku v krabičce, sedím v metru a tu přistoupí trojice. Dva z trojice jsou mladíci, ten třetí je stařík. No, on tedy ten pán žádný stařík nebyl, moh' bejt vo pár pátků starší, než já, ale svou vizáží se ke staříkům s rozježeným dlouhým vlasem a vousem hlásil.
A začala živá diskuze. A odkudpak prý chlapci jsou a jestli jsou v Praze poprvé a jestli se jim líbí tuhleta děvčata, co stojí vedle a co vy, dámy, mluvíte francouzky? Ne? Tak anglicky? Trošku? To nevadí, já vás seznámím. … Stařík bavil společnost. Mladíci byli anglicky mluvící, slečny pravděpodobně odněkud z východu, snad z Ruska a s angličtinou ani se staříkem si moc zadávat nechtěly. Načež mládenci vystoupili a stařík zůstal. Prokazatelně k sobě nepatřili.
Sedl si ke mně.
A jestli prý mluvím anglicky.
Trošku, povídám.
A stařík začal. Že je z Kanady a jestli já jsem z Prahy. A kolik prej mám dětí a že prej von má taky tři. A že tu prej učí angličtinu a … přešel do češtiny, jelikož se ptal paní, co seděla vedle, estli mluví anglicky nebo francouzsky a ta mu neodpověděla, takže to zkusil po našem. Paní se evidentně nechtěla bavit ani česky a tak stařík obrátil svoji pozornost zpátky ke mně.
Ani nevím jak, ale začal cosi o historii a protože jsem mu v tom rámusu ve vagónu v metru nerozumněl, měl za to, že je třeba mi sdělit, že bych si měl historii nastudovat a že Ameriku ovládá židovskej kapitál. Tak mu povídám, že si to úplně tak nemyslím a že jsem v Izraeli dvakrát byl a že je to docela pracovitej národ a že …
Copak pracovitej, ale ovládá celej svět svejma prachama. Stařík vytáh' zmačkanou dolarovku a ukazoval mi tu pyramidu s tím vševidoucím vokem. Chtěl jsem mu oponovat, že jiná spiklenecká teorie zase tvrdí, že jsou to zednářský symboly a kdoví, jak je to s tou světovládou, jenomže to už jsme byli na Andělu a já musel vystoupit.
Stařík pravil, že to bylo najs mě potkat a už se otáčel po dalším cíli, na který by mohl soustředit svůj vodopád výřečnosti.
Zvláštní … docela by mě zajímalo, co to bylo doopravdy za člověka.

kouzlo oživování

Soused, pan Žák, je neuvěřitelně milý člověk. To, že se mu zalíbil můj deník a že si v něm začal číst a nahrávat své čtení, to už jsem si tu zapsal v červnu loňského roku. Jenomže pak to pokračovalo, vznikla rubrika mluwené woleschko a do konce roku už pan Žák načetl čtrnáct pokračování, přičemž některá dokonce zdvojená.
A protože je pan Žák neúnavný a pilný, pokračuje v práci a v povídání a v nahrávání. A já se nestačím divit, co se to všechno v minulosti událo a na co jsem dávno zapomněl. Takhle čtené je to skoro jako bych to prožíval znovu a můj deník kouzelně ožívá laskavým přednesem profesionála.
To vám je báječné!
Vřelé díky, milý pane Žáku!
Však posuďte sami:

Kubík, Dvě věže

Za dveře, Umí chválit

Beton, Jak česat švestku

strom

To vám je tak: člověk si to nachystá, připraví si cajky, všechno klape, sluníčko začne vycházet tam, kde vyjít má, jsou kapku mraky, ale s tím se počítá, stačí chvilku počkat a kousek popojít, jenom …
… jenom se nesmí objevit někdo, kdo chce dělat totéž, ale jinak.
Nuže jak píšu: ten strom fotím rád a často. Konečně přišla ta chvíle, kdy nasněžilo dost, umrzlo to, vyjasnilo se, … podmínky perfektní. A pak přijel člověk, zaparkoval na příjezdové cestě a začal s mobilem běhat kolem stromu, protože si tu krásu taky chtěl vyfotit. Přesně v ten okamžik toho správného světla. Překážel. Překážel zleva, překážel zprava, pak zepředu a ještě aby to dotáhl, běžel na obzor a překážel zezadu.
Co na to říct?
Snad to napřesrok stihnu, jestli nasněží a vyčasí se a budou podmínky a … a nikoho dalšího už to nenapadne.
Tož tak. Tuhle je ten strom:

strom_190205

Šíleně smutná rapsódie

Kdepak kritik, nedejpříroda ještě navíc kritik filmovej - nic takovýho nejsem. Ani bejt nemůžu, poněvadž na to nemám ani vzdělání ani bumášku. To co můžu, je říkat nebo psát si, co chci. Na to ovšem bumášku mít nemusím. Má to pochopitelně tu nevýhodu, že na kritiky lidstvo dá, zatím co na mě ne, což na druhou stranu není mojí ambicí.
Tudíž si tu můžu napsat, že mě dneska zase jednou potěšil pan Soukup ve svém dnešním zápisu na
Zóně. Čtu ho pravidelně už proto, že máme pravděpodobně stejnou krevní a filmovou skupinu. Já tedy jako divák - amatér, on jako zasvěcený odborník.
Ne, dneska tu nebudu psát o kvalitách Tarkovského filmů. Je to daleko prostší. Je to o Kvínech. Tedy o skupině Queen. Já je jakživo neposlouchal. Velmi často byl kolem mě někdo, kdo říkal, že jsou skvělý, že je to parádní muzika, že to hejbe celym světem a tak. Se mnou to jakživo nehlo. Ba dokonce mámuzikálníHanička, jinak docela tichamilovná, si občas vzpomene, že "to byly tenkrát písničky…"
No, nebyly. Ale jak řikám - já na to nemám vzdělání ani bumášku a jsem pouhým divákem - amatérem, v případě hudby amatérem posluchačem. Naštěstí má člověk tu možnost poslouchat nebo dívat se na něco jinýho. Čímž není nutně dáno, že to, co se mi nelíbí, je špatný. Prostě na to nemám šuplík.
Ale jak jsem lety tuhle skupinu úplně vypustil z paměti, nadokázal jsem argumentovat, proč vlastně ty báječný Kvíny nemám rád a neposlouchám je. Zvlášť teď, dyž světem hejbe ten úžasnej film vo nich. Musel jsem se spokojit s tím, co jsem teď napsal. Prostě se mi ta muzika jenom nelíbí. Ale proč, to jsem zapomněl.
Až dneska mi to pan Soukup na své Zóně připomněl. Já to měl a mám úplně stejně jako on: " … muziku Queen jsem si zařadil někam mezi dechovku a Helenu Vondráčkovou …"
Na dechovku ani na Helenku bych na koncert ani do kina nikdy nešel. Když tedy pominu Šíleně smutnou princeznu.
Takže jsem z té povinnosti jít jako všichni do kina vyvlečenej i přesto, že se zřejmě bude jednat o Šíleně smutnou rapsódii.