WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

o jiných krajích

I am your father

Dva dny jsem vynechal zápis tady na woleschku, což bylo způsobeno mou nepřítomností u počítače, jelikož jsem byl přítomen v Londýně. Udělal jsme si tam s Matějem výlet. Přesněji řečeno, mámiláHanička nám tam udělala výlet, poněvadž to byl dárek k narozeninám.
Výlet ovšem začal velice neslavně. Let měl sedm hodin zpoždění, čímž nám letecká společnost odstřihla první půlden výletu. Ale i tak jsme stihli to, co jsme stihnout chtěli. V Greenwichi si Matěj postál na poledníku, dali jsme si oběd v hospodě Cutty Sark, jeli lodí k Toweru, prošli se po skleněné podlaze v mostě a pohlídli jsme si strojovnu, prošli po nábřeží Temže a pak přes most a kolem Monumentu, abychom před zavírací hodinou stihli vyjet nahoru v Londýnském oku. Nu a pak už při soumraku jsme přešli po mostě do Westminsteru.
A tam, na konci mostu pod Big Benem, který je ještě pořád pod lešením, stál chlápek a zamračeně sledoval dav. Hídal svou ceduli. Na ceduli měl napsaný jasný imperativ o skutečném pekle, pokání a přijetí Ježíše a křtu, což je jediná cesta do nebe. Musel jsem si ho vyfotit a panáček poděkoval. Zřejmě za propagaci jeho myšlenek. A to ani netušil, že bude na woleschku.
Hned o kousíček dál za tou lampu stál na podstavci ďábel. Totiž, co to píšu: ďábel, kdepak ďábel. Samotné zhmotněné zlo.
Darth Vader.
Nešlo jinak, než že jsem k němu šel a povídám: "May the Force be with you…"
Darth Vader shlédl ze svého piedestalu, položil mi ruku na rameno a pravil hlubokým hlasem: "I am your father …"
Zřejmě si mě splet' s Lukem, ono už bylo vopravdu dost šero.
No a pak jsme šli k Churchillovi a dál nahoru směrem k Trafalgaru. Stráže na koních už byly pryč a tak jsme prošli bránou Londýnské královské gardy a přes St. James's Park s veverkama na metro. Byl to dlouhej den a ten další jsme ještě stihli jet v doubledeckeru nahoře v první řadě za oknem (to se v Londýně musí), prohlédnout si Museum of Science, zalítat si v simulátoru, vyměnit staré desetilibrovky za nové plastové v Bank of England, prohlédnout si z terasy obchoďáku St. Paul's Cathedral jako na dlani a projít se po Leicester Square a Piccadily. Vlastně to byl taky dost dlouhej den. Tentokrát jsme letěli zpátky až večer a letadlo nemělo zpoždění. Ale i tak jsme se dostali domů až někdy v jednu ráno.
Inu výlet. Poslední prázdninovej výlet. Byl náramnej, viď, Matěji.

London_190912-07

London_190912-12



London_190912-27

London_190912-47

London_190912-80

klíč se dvěma háčky

My ten klíč objevili až letos, ale pravděpodobně už existuje čtvrtým rokem, což je jistě hodné chvály, ovšem má to háček. Ostatně: co dneska nemá háček, že ano.
Totiž: kultůrní ministerstvo vymyslelo akci, aby lidi byli eště kultůrnější. Zavedlo tedy jakousi knížečku, do které se sbírají razítka a to v podobě papírové i elektronické. Tato razítka dostanete po zakoupení vstupenky do nějaké kultůrní památky ze seznamu. Seznam je rozsáhlý a památek je habaděj. Nu a pokud navštívíte památek pět, do té šesté to máte zadarmo. Pokud jste ovšem předtím nasbírali těch pět razítek. Jednoduché.
A teď ten háček. Vlastně dva:
Ono to platí vždycky jen pro příslušného kupujícího, tedy jednu osobu. Když se ale vydáte na hrad nebo zámek jako rodina, musíte si nechat orazítkovat tolik bumášek, kolik vás je. A nás bývá různé množství. Od dvou do čtyř. Mám tedy jeden klíč v telefonu - ten už je plný. Je plný proto, že jsem neznal na začátku pravidla a nechal jsem si "razítkovat" místa v aplikaci jen já sám, jelikož jsem vždycky ten platící. Pak jsme na to přišli a máme další tři papírové klíče. Ty už jsou zaplněné jen tak trochu a každý jinak. Tedy než se naplní docela, bude to honička. To je ten první háček.
A ten druhý je daleko podstatnější. Minulou sobotu jsme byli na Zvíkově. Už jsme tam dlouho nebyli a po těch asi tak patnácti letech se nám tam líbilo velmi. Vlastně asi nejvíc vůbec. On je Zvíkov totiž skoro prázdný. A nádherně a čistě gotický. Já tam úplně toho Karla IV. viděl. A to se už plíživě hlásil ten háček: pět památek za prázdniny - to je docela nášup. Už v pivovaře, kde jsme byli na obědě, jsme si říkali, jak to je na Zvíkově hezký a jak jsme prima zakončili sezónu památek. Že už toho bylo letos dost. Došlo totiž k nasycení památkami. Tedy ne tak docela, Kačka si přála jet ještě na Hlubokou a tam bychom měli zajet tuhle sobotu rovnou ze soustředění z Blatné. Ale to bude asi poslední zámek tohle léto. A stejně nebudeme mít všechny klíče orazítkované. Takže až se nám zase zachce památek, budem muset začít razítkovat nanovo, neboť platnost razítek je jenom jeden rok. A to je ten druhý háček.
I nešť, nejezdíme na výlety kvůli razítkům ani kvůli klíčům.

Zvikov_190817

Vertigo na Lokti

Protože se máromantickáHanička už nějakou dobu zmiňuje o těch vopravdovejch rytířskejch turnajích, co si je pamatuje, že byly nádherný, prozkoumal jsem možnosti a na nadělní výlet jí nabídl návštěvu hradu Loket, kde se právě měl jeden takový konat.
Tedy ne snad, že by si se jednalo o paměť několik století starou. To se jen v nedávné minulosti opravdu začaly provozovat tyhlety rytířské turnaje. Ba dokonce jsem, myslím, jeden i na Vyšehradě navštívil. Mám takovej pocit, že Matěj byl tenkrát ještě v kočárku. Jenomže se to časem nějak vytratilo, rytíři kamsi odcválali a my jsme vyhledávali jiný druh podívané. No prostě po letech jsme si na to vzpomněli a na Lokti to zrovna vyšlo.
Vyšlo i počasí, jelikož v sobotu pršelo, v pondělí pršelo a právě v tu předmětnou neděli bylo počasí přesně na výlet. Tož jsme jeli.
A dočkali jsme se skvělých rytířů.
Kačka si k tomu ještě zažonglovala s talířem, byl nějakej ten trdelník i zmrzlina. Jen do hladomorny se mnou dámy jít nechtěly, neboť, jak pravila mározumnáHanička, k tomu všemu se ještě mořit hladem nemá zapotřebí. A tak jsem do hladomorny v Černé věži sestoupil jen sám a na rozdíl od věže hradní, kde byl ve sklepě drak, byl tady nějaký hladem mořený provinilec. Ovšem tvářil se poněkud neutrálně.
Pro pořádek Kačka spočítala schody na obou věžích, zatím co já jsem se po zkušenosti z Bohdanče do tak složitého úkolu vůbec nepouštěl. Kačka si to zapsala poctivě do notýsku, takže záznam máme, ale já si jen matně pamatuju, že to v hradě nebylo ani schodů sto a v tej věži Černej ještě míň.
Vnímal jsem ostatně jen ty obrázky a atmosféru. Ta byla středověce báječná. To schodiště s drakem v hradní věži mi připomnělo scénu poněkud novější. Filmoví fanoušci si jistě se mnou vzpomenou na Hitchcockovo Vertigo. Je
n s tím rozdílem, že tam dole nebyl drak.

Loket_190811_3

Loket_190811_2

Loket_190811_1

jak jsem dostal rákoskou

Nebyli jsme sami, kdo nevěděl, jak do hradu. Zkušenosti velely jít po cestě k bráně. Parta s koloběžkami to viděla stejně a všichni jsme to měli špatně. Brána do hradu je přesně v tom místě, kde byste ji čekali. A na té bráně je napsáno "Vojenský prostor, vstup zakázán."
A kousek vedle je rozmáčená cedulka na papíře: Vstup do hradu. A šipka. Vypadá to jako nepodařená bojovka, ale není. Je to skutečnost. Vzpomněl jsem si na Černé barony a Zelenou horu. Ovšem vzpomínání bránu neotevřelo a tudíž jsme šli tou stezkou okolo po šipkách a žluté turistické značce. A došli jsme k cíli. K hradu Grabštejn. Tam parkovala před další bránou auta. Při pohledu zpět bylo vidět skrz uzavřený a jen pro zvané průjezdný areál tu první bránu. Měli jsme tedy brány tři. Z toho dvě vojenské se zákazem vstupu a třetí hradní pro výletníky.
Nakonec jsme se tedy do hradu dostali. Při prohlídce nám slečna potvrdila situaci: hrad byl po zestátnění komunistickými lumpy v užívání armády. Pak se ale nějak ukázalo, že hradní prostředí kvérům nesvědčí a vojsko se stáhlo jen do dolních budov, kde je dodnes. Hrad vybydleli, rozkradli, opustili a začal chátrat. Až se nakonec stát nějak rozhodl, že to celé alespoň částečně napraví a tak ten opuštěný hrad nechal opravit a znovu vybavit nějakým zapůjčeným zařízením. Nu a od roku 2012 nebo tak nějak je to hrad výletnický. A o víkendu se tu konal jarmark.
A to už jsem u toho, jak jsem dostal rákoskou.
Hlavním lákadlem byl totiž kat.
Kat Pawouk.
Aby nám rozšířil obzory týkající se katovského řemesla, předváděl to svoje nádobíčko a na dobrovolnících ukazoval, jak to asi tak bývalo za starých dobrých časů katů v aktivní službě. Ba dokonce dva mládenci se nechali použít a jeden druhého na oplátku párkrát přetáhli důtkami, což na nich zanechalo jednak stopy na zádech a pak údiv v očích, že to je dovopravdy. Kat na ně nešáh'. Jen jim vysvětlil, jak na to. Ale byli to kamarádi, takže to brali jako zážitek. Ostatně kde dneska máte příležitost dostat katovskejma důtkama, že ano.
A pak kat vytáh' tu normální rákosku. Ten ratanovej proutek, co se s ním švihá například přes ruce. A hned nabídl, kdo to chce zkusit.
Nastavil jsem ruku a dostal jsem, o co jsem žádal. I požádal jsem, aby přitlačil, protože jsem to v dlani vůbec necítil. On to byl mírnej kat. Tedy mírnej napoprvé. Když jsem si tedy koledoval, tu druhou už švihnul víc. Pěkně jsem poděkoval, jak se sluší a na zápěstí, kam rákoska dopadla, se rýsovalo pěkné červené jelito. Zvláštní bylo, že to ani nebolelo. Ovšem dokážu si přestavit, že takových dvacet ran rákouskou už cítit je. Tohle byla jen ukázka.
Ale to už nás volala průvodkyně na hrad a my museli kata opustit. Právě včas, jelikož za pět minut se spustil slejvák a katovna byla rázem prázdná. Zase to vyšlo: Nezmokli jsme a ještě jsme si dali v hradní věži gáblík z nefalšovaného jarmarečního kotle, z dřevěných misek s dřevěnou lžící. Ovšem tu stopu po rákosce, tu mám na zápěstí dodnes.
Pawouk byl důkladnej.
A nyní následuje politicky nekorektní obrázek, na kterém je zdokumentováno, jak kat Pawouk dohlíží na korektní vykonání exekuce, obecenstvo včetně nemluvňat radostně přihlíží a dámy u té podívané popíjí pywo:

kat_190803

historka z natáčení Jakuba Skláře

Totiž do tej sklárny v Tasicích jsme s Matějem jeli proto, že se příznivci téhle staré sklářské hutě rozhodli ji trochu oživit a slibovali, že na místě bude přítomen sklář a bude něco vyrábět. Splněno to bylo, ale byla to taková ukázka, jak v plynové peci nahřejete sklo a pak z něj vyrobíte skleněnou kytku. Tedy ne snad, že bych něco takového dokázal, ale vrchol sklářského řemesla to nebyl a o foukání skla nemohlo být ani řeči. Chápu, je to energeticky náročné řemeslo a jak není roztopená pec, foukat se prostě nedá. A to nebyla, tedy se nefoukalo.
Zato jsme se dozvěděli, že ve vyvíječi plynu, tedy v generátoru, se spálilo osmdesát metráků uhlí denně, když sklárna fungovala. Čímž bylo jasno.
V tuto chvíli je sklárna zachráněna tím způsobem, že jí současný majitel z nadšení koupil, ale jediné, do čeho se pustil, je udržování v trvalém chátrání. Na přímý dotaz se nám dostalo odpovědi, že rozjet samozřejmě jde, ale chce to investici v řádu desítek milionů, prý snad takových padesát, říkal pán, který na stejně přímý dotaz, jak dlouho tu je, odpověděl, že zas tak dlouho ne, jelikož tu pracovat stejně nikdy nechtěl.
Takže o moji historku z natáčení neměla zájem ani paní, co nás provedla kolem toho generátoru, ani pán, co nás provedl po sklárně a kolem verštatu (taky se, myslím, říká i veřtat)..
Tak si ji tu alespoň zapíšu. Je to nefalšovaná historka z natáčení. Z natáčení tady v Tasicích, když se tu točil seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Může to být nějakých pětatřicet let.
To se nás při nástupu na place v Motole zeptal jeden z velitelů VKVŠ (Vojenská katedra Vysoké školy), kam jsme museli jednou týdně chodit, kdo chce jet natáčet film. Hned se nás pár přihlásilo a čekali jsme nějakou habaďůru jako třeba škrábání brambor v kuchyni a tak. Jenomže tentokrát šlo opravdu o natáčení. Za pár dní nás naložili do autobusu v nějakou strašlivě nekřesťanskou ranní hodinu (třeba ve tři ráno nebo tak nějak) a jelo se … někam. Dojeli jsme právě do Tasic do sklárny.
V Tasicích před hutí hned po vystoupení z autobusu začal kdosi (snad produkční) řičet jako smyslů zbavený, že chtěl vyhublý vězně a ne vypasený vysokoškoláky a že se na to může vykašlat a von, že tady končí a ať si to dál dělá někdo jinej. Ale už jsme byli na místě, natáčení bylo nachystaný a tak nás ostříhali, dostali jsme nějaký hnědý mundůry a výsledek byl, že jsem se asi tak na pět setin vteřiny mihnul zády ke kameře někde v nějakém dílu seriálu. Ale za ten výlet to stálo.
Protože jsme mohli být při natáčení.
Chystala se tam nějaká scéna, kdy hlavní postava - tedy Jakub čili pan Munzar - se odněkud ze světa vrátí do sklárny a zjistí, že se tu vyrábí něco, co sice možná jde na odbyt, ale jeho sklářskou čest a řemeslný fortel to ničí, čímž se vztekne, začne hulákat, vezme píšťalu a tím těžším koncem rozmlátí hotové sklenice, či co to tam měli nachystaný.
Inu, byla to typická scéna, ktará musí vyjít na první dobrou, jelikož to sklo tam měli jen na jedno použití, tedy na jedno rozbití.
A tak se zkoušelo. Pan Munzar si zkoušel text, máchal píšťalou naprázdno, štáb filmu byl kolem rozestavěn tak, aby nikoho střepy nezasáhly, scéna se svítila, úhly záběru se upravovaly a pan režisér říkal tak a tak, ještě jednou, zkuste to z týhle strany, to bude lepší … no jako při natáčení. Trvalo to děsně dlouho. Přišlo mi, že nejmíň půl dne.
Konečně byl pan režisér spokojen, vše odzkoušeno, nachystáno, všude klid, může se točit. Tak někdo zavelel to obligátní "Ticho!", pak "Akce", klapla klapka a točilo se.
Nikdo z nás přihlížejících ani nedutal.
Pan Munzar se rozčílil, jak mu scénář kázal. Vztekal se, láteřil a už měl v ruce tu píšťalu a tloukl do těch sklenic, co je tam měli jen na jedno rozbití.
A tu pan režisér uprostřed létajících střepů zařval:
"Stóóóp!"
Všichni se zarazili. Vždyť jde o jeden jedinej záběr, co se nedá opakovat! Co se stalo?
"Kdo vás tam poslal? Co se tam sakra ženská vzadu couráte! Dyť mi lezete do záběru!!!! Teď je to všechno v prdeli!"
"Kdo? Já?"
"Vy, kdo jinej! Co tam lezete?"
"Já jsem nesla panu Munzarovi čaj … jak mi vo něj řikal, že by potřeboval …"
"Čaj … !!! No tak končíme. Dneska to balíme. Pan Munzar dobrý, ale těch sklenic víc nemáme. Musej se nejdřív znovu udělat. …"
Bylo to jako ve vopravdovým filmu. V tý komedii, co dycky v ní dá vomylem někdo ruku dolů a tím odstartuje destrukci vesmíru, která se nedá opakovat, jelikož kulisy jsou moc drahý. Určitě jste to v nějaký komédii viděli.
Nu a já to tenkrát viděl na vlastní voči. Vono se to vopravdu stává.
A stalo se to tady, v tejhle sklárně tam vzadu za žíhací pecí, co je schovaná za verštatem:

Jakub_Tasice_190802

schody v brožurce

Na výletě se člověk potká s ledasčím. On je to koneckonců důvod výletů. A tak jsem se s Matějem vydal na výlet do sklárny, abych potkal místo, kde jsem před nějakými, no … hodně dávno byl, ale to až zítra, to je na delší zápis.
Ze sklárny jsme totiž jeli ještě do Vodního domu a na rozhlednu a do čajovny. A právě ta rozhledna byla v pátek nadmíru významná a rozšířila moje rozhledy. Především o vobyčejnejch kupeckejch počtech.
Vyšli jsme si na rozhlednu v Bohdanči. To se takhle zaparkuje u rybníka a můžete si vybrat: buď půjdete (ne, žádný ježdění autem až nahoru) asfaltkou nebo polní cestou. Polní cesta byla už na pohled hezčí, ale nebylo jisté, zda vede k rozhledně. Prostým pokusem jsme zjistili, že k rozhledně nevede, ale dá se projít pěšinou po kraji pole. Tož jsme prošli a vyšlápli si nahoru na rozhlednu.
Matěj byl nadšenej především proto, že tahle rozhledna je taková bytelná a nevzbuzuje obavy, že byste mohli někudy někam nějak propadnout či přepadnout. Kochali jsme se rozhledy do krajiny a cestou zpátky si řekli, že spočítáme schody.
Já počítal poctivě. Ostatně jsou to obyčejný kupecký počty jako když počítáte hřebíky do kornoutu. A tak jdeme a počítáme. Matěj to párkrát splet a vracel se, ale já počítal poctivě. Jsem si myslel.
Došli jsme dolů.
"Tak kolik?" ptá se Matěj.
"Napočítal jsem dvěstě osm."
"Já to nějak v půlce poplet. Ale odhaduju to na něco kolem dvěstě patnácti," pravil Matěj.
"Jaký odhaduju? To jsou vobyčejný kupecký počty. Tady není, co vodhadovat," povídám. "Hele, Matěji, jdeme se zeptat do pokladny."
"Nevíte, prosím, kolik má ta vaše rozhledna schodů?" ptám se paní.
"Vím. A tuhle to máte napsaný v bružurce, tu si vemte. Má jich dvěstě šestnáct."
"Cože?"
"Dvěstě šestnáct."
"No tak vám teda pěkně děkuju."
To byla vostuda. Já počítal poctivě, ale úplně mimo. Matěj vodhadoval a skoro se trefil. Pochopitelně mě to dožralo a krátkou vteřinku jsem zvažoval, že půjdu nahoru spočítat to znovu, ale přešlo mě to.
Budu si prostě pamatovat, že v Bohdanči mají rozhlednu s těžko spočítatelným počtem schodů. Snad někde mezi dvěstě osmi a dvěstě šestnácti. Záleží na tom, jestli počítáte, odhadujete nebo si to prostě přečtete v brožurce.

SteamPunk na Konopišti

Protože se furt něco někde děje, objevil jsem takhle v neděli, že se na Konopišti děje odpoledne cosi zajímavého. MázvědaváHanička na tomhle zámku ještě nikdy nebyla, tudíž jsem se rozvzpomněl na četné výlety z mládí a navrhl, že bychom se tam mohli mrknout, což bylo kupodivu docela nadšeně přijato. O zámku nemá smysl si tu psát. Každý ho zná. Tedy kromě mézvídavéHaničky, která si za účelem poznání jmenovaného vybrala jeden z nabízených prohlídkových okruhů - a zrovna se trefila do zbrojnice, čímž ji zámek i Ferdinand votrávili, jelikož, jak pravila, jsme vyhodili štyry stovky za prohlídku železářství. Nu, proti gustu žádnej dišputát a nutno přiznat, že následník trůnu musel bejt kápku střelenej, poněvadž než ho střelili v Sarajevu, stihnul postřílet na čtvrt milónu tvorů včetně slonů, tygrů a jelena parukáře.
"Dyž měl takovou střelnici ve sklepě, moh' přeci střílet tam, dyž se furt potřeboval do něčeho trefovat," prohlásila mározhořčenáHanička, čímž kapitolu konopišťského panství uzavřela.
Ne tak růžvou zahradu.
Tam jsme naopak vstoupili s chutí a očekáváním. To byl cíl nedělního odpoledne.
A trefili jsme se.
Probíhalo tam, pokud to nepletu, druhé setkání steampunkových nadšenů. Bylo to celé o páře, o století páry a o tom, jak by to mohlo být, kdyby bylo pořád všechno na páru. V úžasu jsme procházeli zahradou a prohlíželi co všechno bylo, je a jistě ještě i bude na páru.
Model parního válce v měřítku 1:3 - mládenec v něm jezdil kolem zahrady. Stejně jako pán na parním motocyklu. Panstvo v parním autě. Hasiči tu měli parní stříkačku a sklář skleněné parní stroje. Parních strojů tu vůbec bylo habaděj. Především modelů, ze kterých to syčelo, funělo a všude se něco točilo a pufalo. Ve středu zahrady probíhla steampunková módní přehlídka a opodál hrála První Paropunková Kapela.
Byl jsem jak v Jiříkově vidění. MáveseláHanička též, ikdyž si nejsem jist, zda vidění bylo zrovna Jiříkovo.
U kováře a kovářky jsme se zdrželi a po chvíli jsme se dohodli, že nám vyrobí pro Kačku a mouparádivouHaničku spony do vlasů podle návrhu. Dali jsme si kafe, já udělal dva návrhy. MápřísnáHanička pravila, že ty její jsou moc jednoduché a tedy se bude vyrábět podle těch mých. Kovář s kovářkou uznali, že návrhy jsou fajn, ale tady to nedokážou. Musí si to vzít s sebou a udělat to v kovárně, kde na to mají materiál a prostředky. Dohodnuto.
Hned vedle byl sklář a povídal nám o parních strojcích ze skla, které kolem něj pufaly a pouštěly páru. Jeden další nám i roztopil a pustil přímo na pultě.
Od báječných lidí a udělátek nás rozehnal až déšť o kterém nejprve pan moderátor prohlásil, že jde o vodu do parních strojů, načež mu slejvák skratoval mikrofon a bylo ticho. Tak symbolicky voda do parních kotlů ukončila paropunkové odpoledne. Nádherné bylo.
Tuhle je pár ukázek:

SteamPunk_190721_01

SteamPunk_190721_02

SteamPunk_190721_03

SteamPunk_190721_04

SteamPunk_190721_05

SteamPunk_190721_06

SteamPunk_190721_07

SteamPunk_190721_08


SteamPunk_190721_09

SteamPunk_190721_10

SteamPunk_190721_11

SteamPunk_190721_12

SteamPunk_190721_13

zelená v Třeboni

Prázdninové výlety jsou, jak jest patrno, v plném proudu. Zajímavostí je po naší zemi habaděj, stačí si vybrat.
Na tuhle sobotu jsem vybral Třeboň. Konají se tam každoročně Slavnosti Jakuba Krčína a my je pořád ještě nenavštívili.
Rozhodli jsme se to napravit a dobře jsme udělali. Tedy až na ten oběd, ten se opravdu v Rožmberské baště nepovedl a celý dojem poněkud zakalil. Nenechali jsme se ovšem odradit a tak byl průvod, trh, sokolník - ten, co byl u nás na Olešku před dvěma týdny - a nakonec koncert Euphoriky, což jsou čtyři dámy téměř středověké a ta zelená, to je naše kamarádka. Ta je pochopitelně nejlepší.
Fajn den to byl.

Trebon_190720-1

Trebon_190720-2




Trebon_190720-4


Trebon_190720-5

Trebon_190720-6

Trebon_190720-7

Trebon_190720-8

hafery, skalinky a dřevěné rošty

Naplánovaný toho bylo hromadu. Vlastně celou cestu jsme mohli někde zastavovat a něco navštěvovat. Jenomže to bychom potřebovali stroj času nebo alespoň nějakou pumpičku na čas. Aby se dal kápku přifouknout. Jenomže pumpičku jsme s sebou neměli a tak jsme minuli Zvíkov a jeli rovnou do Borovan na Borůvkobraní. Stihli jsme to perfektně, zrovna začínali a návštěvníků nebylo tolik. Jen bylo kapku vlhko, ale pod střechou ve stanu ne. Tam naopak bylo sucho a borůvkový knedlíky. Podle toho jsme poznali, že jsme v cíli. A tak byly knedlíky, vafle, koláče, elixír, koktejl, zmrzlina, limonáda, perník - všechno borůvkový. Kačka si stihla ještě udělat ze skla medvídka a já se dal do řeči s jednou trhovkyní v kroji, která nabízela dřevěné formičky, které její muž hned vedle ní vyráběl. A že prý kde se borůvkám říká hafery. Hádal jsem, že to zní tak nějak jako od Ostravy. Tedy ve Slezku? Dala mi ještě vybrat a já to podle paní upřesnil na Valašsko. A ono jo. A u nich na Slovácku prý se říká borůvkám skalinky. Že se musí pro ty skalinky lézt nahoru na skály na Pálavě. Vida - co se člověk nedozví. A tak jsme ještě nakoupili ty hafery a skalinky do zásoby a už mě začala strašit myšlenka na to, že ve tři čtvti na čtyři musíme být v Plasích na prohlídku vodního podzemí.
Strašení přišlo pozdě. Navigace nám ukázala, že cesta potrvá skoro tři hodiny. Já počítal tak nějak se dvěma - ale to jsem se přepočítal.
Tak honem naskákat do auta a zkusíme to. Cestou ještě mápečliváHanička zavolala do kláštera, že se asi opozdíme, nejmíň o půl hodiny a jestli to má řešení. Prý máme přijet a uvidí se.
A tak jsme přijeli. Cestou jsem sice nahnal čtvrt hodinu, ale o tu samou čtvrthodinu nás zdržely uzavírky a semafóry. Přišli jsme do pokladny a prosili o vyřešení. Samozřejmě to byla naše chyba, ale slečny nás nevyhodily. Naopak nás přidaly k jedné plánované téměř soukromé prohlídce a všechno dobře dopadlo. Voda byla, Santiniho dřevěné rošty byly, prodírání se větrací chodbou bylo - inu vše, jak slíbeno, jen kapánek později.
Výlet dopadl skvěle a to jsme vynechali tři jarmarky a jeden koncert. Ono to ani nešlo stihnout, naplánoval jsem toho příliš. Tak se tam podíváme příště, no. Plasy měly tentokrát absolutní přednost. Tedy hned po borůvkách.

Ae Dificium 1

Ae Dificium 2

Ae Dificium 3

Sacher z Vídně

Na Neubaugasse jsem v sobotu večer nehmoh' nějak najít bankomat. Že prý je to stopadesát metrů, dál ne, říkal pan řízkovej vrchní, ale nenašel jsem ho a tak jsem došel až na Mariahilferstraße. Tam byl a hned vedle druhej, dokonce i v mojí bance, ale toho jsem si nevšim'. Papírový peníze jsem dostal a vzápětí je dostal i ten vrchní z hospody Schnitzelwirt, kde jsme udělali útratu, jelikož jsme každej snědli dva řízky. Ostatně to byl taky důvod, proč jsme tam byli. Znám tu hospodu nějakých pětadvacet let, ale vždycky, když jsme tam s moumlsnouHaničkou zašli, měli nějak zavřeno. Buď byla neděle nebo zrovna dělali rekonstrukci nebo tak něco.
V každém případě tuhle sobotu to konečně vyšlo a vídeňskej řízek jsme dostali. A když jsme odcházeli, říkali jsme si, že to vyšlo náramně, poněvadž před hospodou už byla nějakých deset metrů dlouhá fronta.
V neděli ráno jsme ovšem takový štěstí neměli, neboť do kavárny Sacher se taky stojí fronta nebo si musíte udělat rezervaci, což jsme neudělali, poněvadž jsme si vzpomněli pozdě. Na stání front nejsme a tudíž jsme se museli spokojit s tím, že Matěj dostal k narozeninám dort z obchodu hotelu Sacher, kde si ho vybral, ale sacher mit sahne v kafírně holt nebyl. Ostatně stejně začalo pršet a tak jsme ze Svatoštěpánského náměstí nakonec odjeli jenom s tím dortem, který si Matěj nesl hezky naplocho, aby ho v tej tašce nastojato nerozmačkal.
Ale kdepak rozmačkat Sacher v dřevěný krabičce! Je tam dobře zajištěnej a uloženej proti poškození, což ovšem Matěj nevěděl, čímž neustále vznikaly obavy při jízdě domů, že ho v těch zatáčkách nějak setřesem a nic ze sacheru nezbude.
Sacher jsme si nakonec přeci jen dali v cukrárně na náměstí v Jindřichově Hradci, aby bylo srovnání, kterej je lepší. Měli ho tam dobrej.
Doma ale ke srovnávání zatím nedošlo. Sladkého bylo včera dost a tak je schovanej na terase a dneska se uvidí, jak na tom ten vopravdickej Sacher z Vídně je.