o jiných krajích
nejlepší zmrzlina v kraji
30.května 2023 07:01 /
Z Comacchia jsme se vydali do Sieny, což byl náš nejjižnější cíl. Přes Ravenu je to o něco víc, než 200km a po těch neplacených rozbitých italských dálnicích a okreskách to trvá přes tři hodiny. Po cestě jsme potkali městečko Lucignano, které nám do cesty přihráli silničáři, poněvadž jsme ustavičně objížděli nějaké uzavřené úseky silnic, až jsme dodriftovali právě pod ono městečko, které nás svým vzhledem na kopečku zaujalo. Tož zaparkovat před hradbami a branou vzhůru do historie.
Do té historie jsme se ani nemuseli nijak vžívat. Odpoledne je tam totiž historicky siesta a tudíž na nějaký pozdní oběd není ani pomyšlení. Ale jsou tam náramně romantické staré uličky, náměstíčka, sluneční hodiny, které ukazují "dobý čas na práci" tedy v latině "Bonum Operandi Tempus" i informační centrum. Ale to vše je o siestě opuštěné, zavřené, nikde ani noha. A to je květen! V létě tam musí být mrtvo i mimo siestu.
Jediný krámek, který byl otevřený byl ten se zmrzlinou, o které nápis za sklem neskromně tvrdil, že zmrzlinu tu mají nejlepší v kraji. To se dá pochopit. Pokud jsou jediní otevření, pak jsou jistě nejlepší. Dali jsme si palačinku a byla dobrá. Ovšem kafe musela přinést Monika z bistra před hradbami, ve zmrzlinářství totiž kafe neměli.
Nu což, byla to pěkná zastávka a po té palačince jsme zamířili k Sieně. Už to bylo jen nějakých třicet kilometrů.
A v Sieně začalo pršet.
Do té historie jsme se ani nemuseli nijak vžívat. Odpoledne je tam totiž historicky siesta a tudíž na nějaký pozdní oběd není ani pomyšlení. Ale jsou tam náramně romantické staré uličky, náměstíčka, sluneční hodiny, které ukazují "dobý čas na práci" tedy v latině "Bonum Operandi Tempus" i informační centrum. Ale to vše je o siestě opuštěné, zavřené, nikde ani noha. A to je květen! V létě tam musí být mrtvo i mimo siestu.
Jediný krámek, který byl otevřený byl ten se zmrzlinou, o které nápis za sklem neskromně tvrdil, že zmrzlinu tu mají nejlepší v kraji. To se dá pochopit. Pokud jsou jediní otevření, pak jsou jistě nejlepší. Dali jsme si palačinku a byla dobrá. Ovšem kafe musela přinést Monika z bistra před hradbami, ve zmrzlinářství totiž kafe neměli.
Nu což, byla to pěkná zastávka a po té palačince jsme zamířili k Sieně. Už to bylo jen nějakých třicet kilometrů.
A v Sieně začalo pršet.
Buon giorno!
26.května 2023 06:42 /
A ještě jednou z Comacchia. Takové malé městečko a furt se tam něco děje!
Šli jsme s Monikou do manufaktury. Je to z centra pár set metrů, ráno náramná procházka, nikdo nikde, jen kočička hlídá svůj štafl u dveří v podloubí "Loggiato dei Cappuccini", které vede z města až ke kostelu S. Maria in Aula Regia. Na dveřích ja napsáno "Zde žije kočičí kolonie", čímž je jasno, komu to tu patří.
Prohlíželi jsme si micku a tu někdo píská. Pískání se blížilo. Arkádami projížděl dědeček na kole a pískal si! Na konci arkád u kostela se otočil a nepřestávaje si pohvizdovat, jel zpátky.
A to jsme - již nepřekvapeni nečekaným cyklistou - pozdravili: "Buon giorno!"
Dědeček okamžitě přestal s pískáním, zastavil se, pozdravil velmi vesele a hlasitě "Buon giorno!" a začal povídat. Italsky. Vůbec jsme mu nerozuměli, pokusy o jiný jazyk ztroskotaly okamžitě a veselý dědeček dál zpěvnou italštinou velebil ráno, sluníčko i svět vůbec (alespoň tak jsme tomu z gestikulace porozuměli) a hlavně Moniku.
"Von tě normálně balí!"
"No to víš, vidí pořádnou ženckou …"
Něco na tom bylo. Dědeček byl asi tak o hlavu a půl menší, než Monika.
A tak jsme si povídali. Dědeček italsky, my česky. Smáli jsme se a bylo to úžasné.
Zakončili jsme to obě strany širokými úsměvy a rozloučením "Arrivederci". Dědeček nasedl na kolo, spustil znovu veselé pohvizdování a pomalu odjel arkádami do Comacchia.
To vám bylo jako ze starého filmu - nádhera.
Nu a my jsme za chvíli šli do manufaktury, do které se taky vchází z podloubí. Otevírali v devět.
Šli jsme s Monikou do manufaktury. Je to z centra pár set metrů, ráno náramná procházka, nikdo nikde, jen kočička hlídá svůj štafl u dveří v podloubí "Loggiato dei Cappuccini", které vede z města až ke kostelu S. Maria in Aula Regia. Na dveřích ja napsáno "Zde žije kočičí kolonie", čímž je jasno, komu to tu patří.
Prohlíželi jsme si micku a tu někdo píská. Pískání se blížilo. Arkádami projížděl dědeček na kole a pískal si! Na konci arkád u kostela se otočil a nepřestávaje si pohvizdovat, jel zpátky.
A to jsme - již nepřekvapeni nečekaným cyklistou - pozdravili: "Buon giorno!"
Dědeček okamžitě přestal s pískáním, zastavil se, pozdravil velmi vesele a hlasitě "Buon giorno!" a začal povídat. Italsky. Vůbec jsme mu nerozuměli, pokusy o jiný jazyk ztroskotaly okamžitě a veselý dědeček dál zpěvnou italštinou velebil ráno, sluníčko i svět vůbec (alespoň tak jsme tomu z gestikulace porozuměli) a hlavně Moniku.
"Von tě normálně balí!"
"No to víš, vidí pořádnou ženckou …"
Něco na tom bylo. Dědeček byl asi tak o hlavu a půl menší, než Monika.
A tak jsme si povídali. Dědeček italsky, my česky. Smáli jsme se a bylo to úžasné.
Zakončili jsme to obě strany širokými úsměvy a rozloučením "Arrivederci". Dědeček nasedl na kolo, spustil znovu veselé pohvizdování a pomalu odjel arkádami do Comacchia.
To vám bylo jako ze starého filmu - nádhera.
Nu a my jsme za chvíli šli do manufaktury, do které se taky vchází z podloubí. Otevírali v devět.
Anguilla Marinata
25.května 2023 08:21 /
Dneska to nabralo zpoždění. Tedy to psaní. Jsem trochu zazmatkoval se Psem a ještě jsem to musel po ránu napravovat. Ale Pes vyšel a já si můžu psát o komačích.
Nuže: marinovaní úhoři čili italsky Anguilla Marinata proslavili městečko Comacchio asi nejvíc. V té laguně kolem městečka se totiž stahovali odjakživa úhoři, aby táhli proti proudu řeky tam, kde vyrostli jejich rodiče. Nezůstalo to bez povšimnutí a místní rybáři si z lovu úhořů udělali nástroj k živobytí. Vedlo to téměř až k jejich vyhubení a lov už je zakázán a jen pro udržení tradice se jako "muzeální aktivita" provádí dodnes.
V dobách největší slávy to byl obrovský lidský mechanismus, který zaměstnával rybáře větší část roku, aby to celé vyvrcholilo lovem během jednotoho týdne někdy v září podle tří podmínek, které byly pro lov důležité a musely být naplněny.
Ono totiž bylo potřeba trefit se do období tahu úhořů, k tomu musel být nov, jelikož úhoři nemají rádi světlo a to ani měsíční a navíc musela být na moři bouře, která hnala vlny k pobřeží.
Na tyhle podmínky rybáři čekali.
Když se to všechno sešlo, otevřeli průchody do důmyslných šipkovitých ohrad, které během roku stavěli v laguně a vyrazili na lov. Úhoři chtěli do řeky přes lagunu, ale v cestě jim stály ony šipkovité ohrady. Vpluli do nich otevřenými průchody, ale nemohli dál. A bouře jim nedovolila vrátit se zpátky do moře. Uvízli v pastích.
Na to čekali rybáři a jen podběráky je z pastí nabírali do připravených košů z proutí, které po celý rok pletli a opravovali. Pak už následoval převoz košů na lodicích do manufaktury (Manifattura dei Marinati) a zpacování úhořů.
Nebylo to nic hezkého pro ochránce přírody. Ale o těch tenkrát nebylo ani vidu ani slechu a tak nešťastní úhoři končili na špalku pod sekyrkou dělníků z manufaktury. Obvykle je nasekali na tři díly, kusy nabodali na dlouhé rožně a na nich je pak v obrovském množství opékali na otevřených vertikálních ohništích manufaktury. Po opečení se to celé z rožňů stáhlo, naložilo do marinády a ukládalo do zvláštních beček ze štípaného dřeva, které si rybáři také sami vyráběli.
Nu a ty soudky pak putovaly do obchodů a do hokynářství, například až k panu Čočíkovi na Malý rynek, kde je kupoval tatínek pana Wericha.
Ty časy jsou pryč.
Dnes se plní úhoři jen v nepatrném množství do konzerv a je to taková místní atrakce. A protože jsme tam jeli právě proto, abychom zjistili, jak to s těmi komači bylo, pochopitelně jsme si komače v konzervě přivezli. Ještě nevím, jak to chutná, budeme je muset otevřít ve větší rodinné společnosti, aby i děti věděly, jak chutná historie.
Pro ty, koho zajímá dokument o komačích, zde je první a zde druhá jeho část.
A tuhle jsou v plechu:
Nuže: marinovaní úhoři čili italsky Anguilla Marinata proslavili městečko Comacchio asi nejvíc. V té laguně kolem městečka se totiž stahovali odjakživa úhoři, aby táhli proti proudu řeky tam, kde vyrostli jejich rodiče. Nezůstalo to bez povšimnutí a místní rybáři si z lovu úhořů udělali nástroj k živobytí. Vedlo to téměř až k jejich vyhubení a lov už je zakázán a jen pro udržení tradice se jako "muzeální aktivita" provádí dodnes.
V dobách největší slávy to byl obrovský lidský mechanismus, který zaměstnával rybáře větší část roku, aby to celé vyvrcholilo lovem během jednotoho týdne někdy v září podle tří podmínek, které byly pro lov důležité a musely být naplněny.
Ono totiž bylo potřeba trefit se do období tahu úhořů, k tomu musel být nov, jelikož úhoři nemají rádi světlo a to ani měsíční a navíc musela být na moři bouře, která hnala vlny k pobřeží.
Na tyhle podmínky rybáři čekali.
Když se to všechno sešlo, otevřeli průchody do důmyslných šipkovitých ohrad, které během roku stavěli v laguně a vyrazili na lov. Úhoři chtěli do řeky přes lagunu, ale v cestě jim stály ony šipkovité ohrady. Vpluli do nich otevřenými průchody, ale nemohli dál. A bouře jim nedovolila vrátit se zpátky do moře. Uvízli v pastích.
Na to čekali rybáři a jen podběráky je z pastí nabírali do připravených košů z proutí, které po celý rok pletli a opravovali. Pak už následoval převoz košů na lodicích do manufaktury (Manifattura dei Marinati) a zpacování úhořů.
Nebylo to nic hezkého pro ochránce přírody. Ale o těch tenkrát nebylo ani vidu ani slechu a tak nešťastní úhoři končili na špalku pod sekyrkou dělníků z manufaktury. Obvykle je nasekali na tři díly, kusy nabodali na dlouhé rožně a na nich je pak v obrovském množství opékali na otevřených vertikálních ohništích manufaktury. Po opečení se to celé z rožňů stáhlo, naložilo do marinády a ukládalo do zvláštních beček ze štípaného dřeva, které si rybáři také sami vyráběli.
Nu a ty soudky pak putovaly do obchodů a do hokynářství, například až k panu Čočíkovi na Malý rynek, kde je kupoval tatínek pana Wericha.
Ty časy jsou pryč.
Dnes se plní úhoři jen v nepatrném množství do konzerv a je to taková místní atrakce. A protože jsme tam jeli právě proto, abychom zjistili, jak to s těmi komači bylo, pochopitelně jsme si komače v konzervě přivezli. Ještě nevím, jak to chutná, budeme je muset otevřít ve větší rodinné společnosti, aby i děti věděly, jak chutná historie.
Pro ty, koho zajímá dokument o komačích, zde je první a zde druhá jeho část.
A tuhle jsou v plechu:
Comacchio
24.května 2023 06:49 /
Kdo ví, jaká lahůdka ze sudu u pana Čočíka byla na prodej v jeho hokynářství na Malém rynku v podloubí, je blízko odpovědi, proč jsem si vymyslel, že pojedme do Comacchia. Ano, celé to vlastně začalo Italskými prázdninami pana Wericha. A lahůdkou zvanou komače, kterou ve své knížce popisuje.
Já byl děsně zvědavej, co ty komače jsou a odkud se to vzalo. Pátral jsem a pátrání vedlo právě do městečka Comacchio, podle kterého se ta pochutka jmenuje. Nevyslovuje se však "Komačo", ale "Komak'jo" - jako Pinok'jo (psáno Pinocchio).
Nuže vězte tedy, že komače jsou již téměř zapomenutou pochoutkou - jsou to marinovaní úhoři.
Jak to s nimi bylo, jak se lovili a jak je pak v manufaktuře porcovali, opékali a následně marinovali v soudcích, to všechno jsme viděli v dokumentu, který nám pustil pan průvodce právě v té původní zachovalé manufaktuře. Stavba stojí dodnes, ale už slouží jen jako "živé muzeum". Úhoři se tu na podzim loví jen v malém množství a jen jako součást zachování tradice. Už je jich málo, poněvadž je v minulosti málem vyhubili právě kvůli komačům.
Anguilla marinata se komačům říká po italsku.
V muzeu teď pro turisty pracuje pár lidí a zpracovávají drobné rybky stejným způsobem, aby zachovali a předvedli to, co v Comacchiu živilo rybáře dlouhá desetiletí.
Ovšem kromě těch komačů je Comacchio zajímavé svými kanály a mostky. Úplné malé Benátky. Jen ne tolik okázalé a mnohem, mnohem menší. O to malebnější a tiché, téměř bez turistů, je Comacchio. Mají tam znamenité víno, v restauraci mušle výtečné chuti a pokud si přejete, i ty úhoře. Ovšem na grilu.
Odpolední i večerní procházka a večeře přímo u kanálu na Via Antonio Buonafedeu nám udělala dobře. Dokonce myslím, že těch několik uliček a kanálů - tedy historické centrum Comacchia je náramně krásné snad právě proto, že je tak prosté a nejsou tam lidi.
Teprve až druhý den jsme šli na prohlídku do té manufaktury - Manifattura dei Marinati - abychom důkladně prozkoumali, jak to tedy s těmi komači je.
Ale o tom až zítra.
Já byl děsně zvědavej, co ty komače jsou a odkud se to vzalo. Pátral jsem a pátrání vedlo právě do městečka Comacchio, podle kterého se ta pochutka jmenuje. Nevyslovuje se však "Komačo", ale "Komak'jo" - jako Pinok'jo (psáno Pinocchio).
Nuže vězte tedy, že komače jsou již téměř zapomenutou pochoutkou - jsou to marinovaní úhoři.
Jak to s nimi bylo, jak se lovili a jak je pak v manufaktuře porcovali, opékali a následně marinovali v soudcích, to všechno jsme viděli v dokumentu, který nám pustil pan průvodce právě v té původní zachovalé manufaktuře. Stavba stojí dodnes, ale už slouží jen jako "živé muzeum". Úhoři se tu na podzim loví jen v malém množství a jen jako součást zachování tradice. Už je jich málo, poněvadž je v minulosti málem vyhubili právě kvůli komačům.
Anguilla marinata se komačům říká po italsku.
V muzeu teď pro turisty pracuje pár lidí a zpracovávají drobné rybky stejným způsobem, aby zachovali a předvedli to, co v Comacchiu živilo rybáře dlouhá desetiletí.
Ovšem kromě těch komačů je Comacchio zajímavé svými kanály a mostky. Úplné malé Benátky. Jen ne tolik okázalé a mnohem, mnohem menší. O to malebnější a tiché, téměř bez turistů, je Comacchio. Mají tam znamenité víno, v restauraci mušle výtečné chuti a pokud si přejete, i ty úhoře. Ovšem na grilu.
Odpolední i večerní procházka a večeře přímo u kanálu na Via Antonio Buonafedeu nám udělala dobře. Dokonce myslím, že těch několik uliček a kanálů - tedy historické centrum Comacchia je náramně krásné snad právě proto, že je tak prosté a nejsou tam lidi.
Teprve až druhý den jsme šli na prohlídku do té manufaktury - Manifattura dei Marinati - abychom důkladně prozkoumali, jak to tedy s těmi komači je.
Ale o tom až zítra.
v Padově v pitevně
23.května 2023 06:39 /
Nuže zpátky do Itálie.
Z Verony jsme pokračovali do Padovy. Pochopitelně vím, že se v Padově odehrává Shakespearovo Zkrocení zlé ženy a taky jsem to Monice připoměl. Zasmáli jsme se a naše kroky vedly přirozeně k universitě. Zajímala nás a mě hlavně ono proslulé anatomické divadlo čili pitevna.
Nejdřív jsme si mysleli, že nám ukáží jen ten model, co ho tam mají pod sklem, ale to jsme se spletli. "Divadelní" pitevna existuje a místnost s modelem je jen "přípravna pro turisty", aby si představili, jak to celé vypadá. Pitevna je přístupná a dobře jsme si ji prohlédli. Hned jsme si ale řekli, že to tenkrát muselo být opravdu jen divadlo, protože z té výšky tolika ochozů a v tom přísvitu svíček toho asi studenti moc na pitevním stole neviděli a muselo se tedy jednat víc o senzační podívanou než o vážnou výuku.
My jsme to měli jen jako zajímavou prohlídku a doplnění vzdělání, neboť Monika už má tyhle věci dávno za sebou na fakultě a já se od toho držím raději dál.
To byla zajímavost historická, mě ovšem zaujala jedna zajímavost prudce současná.
Oni mají v Padově trolejbusy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby troleje těch trolejbusů byly tam, kde jsme od nás zvyklí. Tedy na sloupech nahoře. Ale tak to není. Trolejbusy v Padově jezdí na elektřinu vedenou ve středové koleji zabudavané pod povrchem vozovky. Je to hezký pohled. Ten trolejbus, tedy vlastně spíše vláček více podobný naší tramvaji, si jede na gumových pneumatikách pěkně potichu a dole uprostřed ho napájí něco, co je pod povrchem. Na první pohled si toho ani nevšimnete.
A tak jsme se procházeli, koukali, dali si kafíčko v kavárně Vescovi, která je i v Praze a pěkně nám to utíkalo.
Odpoledne jsme se pak vydali do Comacchia, ale o tom zas až zítra.
Z Verony jsme pokračovali do Padovy. Pochopitelně vím, že se v Padově odehrává Shakespearovo Zkrocení zlé ženy a taky jsem to Monice připoměl. Zasmáli jsme se a naše kroky vedly přirozeně k universitě. Zajímala nás a mě hlavně ono proslulé anatomické divadlo čili pitevna.
Nejdřív jsme si mysleli, že nám ukáží jen ten model, co ho tam mají pod sklem, ale to jsme se spletli. "Divadelní" pitevna existuje a místnost s modelem je jen "přípravna pro turisty", aby si představili, jak to celé vypadá. Pitevna je přístupná a dobře jsme si ji prohlédli. Hned jsme si ale řekli, že to tenkrát muselo být opravdu jen divadlo, protože z té výšky tolika ochozů a v tom přísvitu svíček toho asi studenti moc na pitevním stole neviděli a muselo se tedy jednat víc o senzační podívanou než o vážnou výuku.
My jsme to měli jen jako zajímavou prohlídku a doplnění vzdělání, neboť Monika už má tyhle věci dávno za sebou na fakultě a já se od toho držím raději dál.
To byla zajímavost historická, mě ovšem zaujala jedna zajímavost prudce současná.
Oni mají v Padově trolejbusy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby troleje těch trolejbusů byly tam, kde jsme od nás zvyklí. Tedy na sloupech nahoře. Ale tak to není. Trolejbusy v Padově jezdí na elektřinu vedenou ve středové koleji zabudavané pod povrchem vozovky. Je to hezký pohled. Ten trolejbus, tedy vlastně spíše vláček více podobný naší tramvaji, si jede na gumových pneumatikách pěkně potichu a dole uprostřed ho napájí něco, co je pod povrchem. Na první pohled si toho ani nevšimnete.
A tak jsme se procházeli, koukali, dali si kafíčko v kavárně Vescovi, která je i v Praze a pěkně nám to utíkalo.
Odpoledne jsme se pak vydali do Comacchia, ale o tom zas až zítra.
na Brenner přes Achensee
17.května 2023 06:39 /
Tak už jsme zpátky, cestovní únava včera odezněla a můžu zase psát do deníku, že je vše zalito sluncem. To bylo i minulý týden. Vydali jsme se totiž s Monikou do Itálie na výlet.
Hned první den jsem prokázal, že navigace v autě je na draka.
Tedy ona ukazuje a naviguje, ale výsledek je takový, že řidič i posádka kroutí hlavou, kudy to ta praštěná Alžběta naviguje. Normálně se jezdí na Brenner přes Řezno, Mnichov a pak se uhne z dálnice A8 na Salzburg směrem na A12 na Innsbruck a jste na Brenneru. Jenže navigace se rozhodla, že nám zkrátí cestu. Moc jsme tomu nevěřili, ale já si prosadil, že to zkusíme, že to třeba bude rychlejší cesta.
Nebyla to rychlejší cesta.
Bylo tam pěkně ucpáno a když jsme chvíli stáli ve frontě před semaforem, otočil jsem to a jeli jsme ještě kousek dál přes Bad Tölz, přehradní nádrž Sylvensteinspeicher a Achensee. Cesta to byla o hodně hezčí, než po dálnici, udělali jsme si hezkou zastávku u přehradní hráze, ale doba cestování se nám prodloužila skoro o hodinu. Inu navigace.
Ale cíl jsme neminuli.
Do Verony jsme dorazili odpoledne a pěknou odpolední procházku jsme stihli v úplné pohodě. To už radši bez navigace, ikdyž bez drobného zmatení se to neobešlo. Ale o tom až zítra.
Hned první den jsem prokázal, že navigace v autě je na draka.
Tedy ona ukazuje a naviguje, ale výsledek je takový, že řidič i posádka kroutí hlavou, kudy to ta praštěná Alžběta naviguje. Normálně se jezdí na Brenner přes Řezno, Mnichov a pak se uhne z dálnice A8 na Salzburg směrem na A12 na Innsbruck a jste na Brenneru. Jenže navigace se rozhodla, že nám zkrátí cestu. Moc jsme tomu nevěřili, ale já si prosadil, že to zkusíme, že to třeba bude rychlejší cesta.
Nebyla to rychlejší cesta.
Bylo tam pěkně ucpáno a když jsme chvíli stáli ve frontě před semaforem, otočil jsem to a jeli jsme ještě kousek dál přes Bad Tölz, přehradní nádrž Sylvensteinspeicher a Achensee. Cesta to byla o hodně hezčí, než po dálnici, udělali jsme si hezkou zastávku u přehradní hráze, ale doba cestování se nám prodloužila skoro o hodinu. Inu navigace.
Ale cíl jsme neminuli.
Do Verony jsme dorazili odpoledne a pěknou odpolední procházku jsme stihli v úplné pohodě. To už radši bez navigace, ikdyž bez drobného zmatení se to neobešlo. Ale o tom až zítra.
dřevěná žirafa
20.března 2023 06:04 /
Letos jsem navrhl, že místo do Troje pojedeme do Budějc. Důvod byl prostý. V botanické v Troji už jsme byli několikrát a v Českých Budějovicích byla zrovínka ve stejném termínu také výstava orchidejí. Zvědavost tedy zvítězila a Kačka souhlasila.
Výstava sice nebyla ve skleníku, ale v muzeu, což nám maličko zkomplikovalo hledání, jelikož jsme omylem vešli do prvního patra, kde nás paní lákala na výstavu vajec, což jsme s díky odmítli, poněvadž jsme tam byli kvůli orchidejím. Na druhý pokus jsme to v přízemí našli a Kačka si užila kytek a ještěrek a pakobylek a žabiček. Počítám, že tam bylo víc orchidejí, než v Botanické zahradě, ale holt to nebylo až tak exotické. Byly všechny v květináčích a většina měla cedulku. I nešť, byly hezký a protentokrát jsme oželeli některé obzvlášť vzácné druhy, které jistě jsou jen v té botanické.
Ovšem nejen orchideje, nýbrž i žirafa byla.
V muzeu takhle u pokladny na vitríně totiž stála žirafa z tužek, kterou v Budějicích vyrábějí v tužkárně Koh-i-noor jako reklamní předmět. Náhoda tomu chtěla, že pár kroků od muzea je papírnictví a tam tu žirafu měli. Já k ní odjakživa vzhlížel jako k nedostupnému artefaktu. Nu a tady mi ji paní prodavačka nabídla hned ve dvou variantách. Tož jsem si vybral černou. Kačka si vybrala nějaké důležité propisky na matiku, které se dají zmizíkovat a cestou domů jsme ještě v Potivíně stihli navštívit krokodýly.
Inu nedělní výlet se vydařil.
Výstava sice nebyla ve skleníku, ale v muzeu, což nám maličko zkomplikovalo hledání, jelikož jsme omylem vešli do prvního patra, kde nás paní lákala na výstavu vajec, což jsme s díky odmítli, poněvadž jsme tam byli kvůli orchidejím. Na druhý pokus jsme to v přízemí našli a Kačka si užila kytek a ještěrek a pakobylek a žabiček. Počítám, že tam bylo víc orchidejí, než v Botanické zahradě, ale holt to nebylo až tak exotické. Byly všechny v květináčích a většina měla cedulku. I nešť, byly hezký a protentokrát jsme oželeli některé obzvlášť vzácné druhy, které jistě jsou jen v té botanické.
Ovšem nejen orchideje, nýbrž i žirafa byla.
V muzeu takhle u pokladny na vitríně totiž stála žirafa z tužek, kterou v Budějicích vyrábějí v tužkárně Koh-i-noor jako reklamní předmět. Náhoda tomu chtěla, že pár kroků od muzea je papírnictví a tam tu žirafu měli. Já k ní odjakživa vzhlížel jako k nedostupnému artefaktu. Nu a tady mi ji paní prodavačka nabídla hned ve dvou variantách. Tož jsem si vybral černou. Kačka si vybrala nějaké důležité propisky na matiku, které se dají zmizíkovat a cestou domů jsme ještě v Potivíně stihli navštívit krokodýly.
Inu nedělní výlet se vydařil.
v bílé tmě
13.března 2023 06:12 /
Tak jsem si udělal po delší době pauzu. Chvilku jsem se zabýval myšlenkou, že si s sebou vezmu počítač a budu psát woleschko z dálky, ale pak jsem si řekl, že pauza neuškodí a stalo se.
Byli jsme s Monikou na horách. Lyžovali jsme. Já po hodně dlouhé době, Monika po roce. Trochu jsem se bál, jak to půjde, ale kupodivu to šlo. Jak pravili přátelé: to se nezapomíná. Pravda, nezapomněl jsem to, ale taky jsem jezdil o poznání opatrněji, neboť poslední lyžování před lety skončilo zlomeným ramenem. Tentokrát se to bez té zlomeniny obešlo.
Ovšem jeden velmi intenzivní zážitek jsme měli.
Nastala totiž bílá tma.
V pondělí jsme jezdili pěkně na sluníčku, všechno náramný, já si vzpomněl, že jsem lyžovat nezapomněl a před polednem jsme šli do horské chaty na štrůdl s vanilkovou omáčkou. Jenže po štrůdlu nastala ta bílá tma.
Vylezli jsme z hospody a neviděli jsme. Tedy přesněji řečeno: viděli jsme bílo. Změnilo se totiž počasí a mraky si sedly na zem, čímž všechno zmizelo a bylo bílo. Viděli jsme tak sotva špičky lyží a když se podařilo, i pár metrů kolem sebe. Asi tak tři, čtyři metry. Víc ne.
Naštěstí jsme nebyli sami a přátelé to tam trochu znali. Takže jsme sjeli ke kabině, která nás převezla přes pláň na druhou stranu a pak jsme hledali sedačku, abychom se dostali dolů. Povedlo se a sjeli jsme dolů do dolní stanice ke konečné autobusu. Ale i tu jsme museli hledat. Našli jsme ji a oddechli si, že to máme za sebou.
Druhá, větší skupina to sjela na lyžích, ale nebyl to žádný med. Protože to tam dobře znali, neztratili se, ale chvílemi se museli hledat. Jeli krokem a dávali pozor, aby nevyjeli ze sjezdovky. Měli z toho dva zážitky: jednak jeli dolů do té bílé tmy po paměti stejně jako my ten kousíček k lanovce a potom potkávali poblitou sjezdovku v celé její délce. Zřejmě to byl velmi intenzivní zážitek i pro další lyžaře a ne každý to dal v pohodě.
Další den už bylo všechno v pohodě, sluníčko svítilo, lyžovalo se náramně a ty sjezdovky už byly zase upravený a ty nevábné hromádky už rolba zahrnula.
Tož Skol!
Byli jsme s Monikou na horách. Lyžovali jsme. Já po hodně dlouhé době, Monika po roce. Trochu jsem se bál, jak to půjde, ale kupodivu to šlo. Jak pravili přátelé: to se nezapomíná. Pravda, nezapomněl jsem to, ale taky jsem jezdil o poznání opatrněji, neboť poslední lyžování před lety skončilo zlomeným ramenem. Tentokrát se to bez té zlomeniny obešlo.
Ovšem jeden velmi intenzivní zážitek jsme měli.
Nastala totiž bílá tma.
V pondělí jsme jezdili pěkně na sluníčku, všechno náramný, já si vzpomněl, že jsem lyžovat nezapomněl a před polednem jsme šli do horské chaty na štrůdl s vanilkovou omáčkou. Jenže po štrůdlu nastala ta bílá tma.
Vylezli jsme z hospody a neviděli jsme. Tedy přesněji řečeno: viděli jsme bílo. Změnilo se totiž počasí a mraky si sedly na zem, čímž všechno zmizelo a bylo bílo. Viděli jsme tak sotva špičky lyží a když se podařilo, i pár metrů kolem sebe. Asi tak tři, čtyři metry. Víc ne.
Naštěstí jsme nebyli sami a přátelé to tam trochu znali. Takže jsme sjeli ke kabině, která nás převezla přes pláň na druhou stranu a pak jsme hledali sedačku, abychom se dostali dolů. Povedlo se a sjeli jsme dolů do dolní stanice ke konečné autobusu. Ale i tu jsme museli hledat. Našli jsme ji a oddechli si, že to máme za sebou.
Druhá, větší skupina to sjela na lyžích, ale nebyl to žádný med. Protože to tam dobře znali, neztratili se, ale chvílemi se museli hledat. Jeli krokem a dávali pozor, aby nevyjeli ze sjezdovky. Měli z toho dva zážitky: jednak jeli dolů do té bílé tmy po paměti stejně jako my ten kousíček k lanovce a potom potkávali poblitou sjezdovku v celé její délce. Zřejmě to byl velmi intenzivní zážitek i pro další lyžaře a ne každý to dal v pohodě.
Další den už bylo všechno v pohodě, sluníčko svítilo, lyžovalo se náramně a ty sjezdovky už byly zase upravený a ty nevábné hromádky už rolba zahrnula.
Tož Skol!
2023
v ne(na)pravid(t)elném deníku
můžete číst: