2018
o jiných krajích

bžunda v Paříži

Procházím si po ránu denní tisk. Ono tedy slovo tisk jaksi není namístě, poněvadž to, co čtu, nikdo nevytiskl. Ale je zvykem tomu tak říkat a koneckonců papírové noviny se stále tisknou a prodávají, ale už to není, co to za starých dobrých časů bývalo.
To je stejné, jako s těmi záchodky.
S jakými záchodky? Ptáte se. Inu s veřejnými. Ve Francii, v Paříži. Dneska jsem se dočetl, totiž doposlouchal, že
v Paříži mají takové ekologické pisoiry, bez vody, ze kterých mají růst kytky. A Pařížanům se to nelíbí. Jedna Pařížanka je toho názoru, že určitě není nic příjemného koukat se na lidi, kteří močí přímo před vašimi dveřmi. S tím se nedá, než souhlasit. Pařížan zase zvažuje petici proti záchodkům. Tomu taky rozumím.
A chehtám se, až se za břicho popadám.
Mnozí laskaví čtenáři se už jistě od druhého odstavce chechtají se mnou. A to nikoliv proto, že byli v Paříži a jako já tam potkali na mnoha místech nepochopitelně umístěné veřejné záchodky. Ale proto, že čtou. A to mě na autora článku, tedy spíš překladatele videa v dnešních novinách, mrzí. Kdyby četl i on, chechtal by se s námi. A možná, že by jeho videopřeklad vyzněl s mírnou nadsázkou. Kdyby četl.
Nepochybuji o tom, že pan redaktor čte. Ba jsem toho názoru, že čte snad i víc, než já. Ale zřejmě se zatím nepročetl k tomu, co hýbe celou Francií odpradávna. K tomu čtení o záchodku.
Vy, kteří se chechtáte, dobře víte, že pan starosta Bartoloměj Pěšinka měl plnou palici starostí právě se záchodky, které se chystal prosadit a brzy slavnostně odhalit ve slavných Zvonokosech, což byl nápad vpravdě světového významu a zanedlouho začal hýbat nejen městečkem Zvonokosy, ale i Paříží a celou Francií. Dostal se dokonce do parlamentu! Tedy nejen ten záchodek, ale i pan starosta Pěšinka.
A teď je to tu zpátky a Pařížanka, alespoň svou řečí nikoliv nepodobná Eulálii Čubíkové, se nebojí svůj názor na záchodek přednést veřejně. To je nádhera! Takové krásné letní téma. Jen škoda, že to pan redaktor nepojal poněkud veseleji. Mohla s těmi záchodky v Paříži být větší bžunda.
Nu, jak pravil Bartoloměj Pěšinka, který se díky té mele se záchodky stal senátorem: lidem se musí popřát dosti času, aby mohli pokrok strávit.

S kým šije čert

A ještě je třeba přidat něco o hradu Kašperk, byť opět ze sešitku s pověstmi. Ani tam nám pověst nikdo nevyprávěl, tekže se musíme spokojit s vyprávěním Ondřeje Fibicha, který ty pověsti pro Kašperk sepsal. Nu, alespoň se dozvíme, proč je dnes Kašperk zříceninou.

S kým šije čert

V Zámeckých lesích jednou zabloudila dívka. Tu se před ní zjevila neznámá paní a radila jí: „Jdi tímto směrem, až přijdeš ke Kašperku, neboj se vstoupit. Pán hradu a všichni jeho lidé jsou tam zakletí. O půlnoci sestup do sklepa. Tam sedí veliký ohnivý pes na truhle. Musíš ho uchlácholit. Možná se potom objeví čert, se kterým musíš o závod šít panské šaty. Pokud vyhraješ, bude celý Kašperk probuzen z prokletí a hrabě se ti bohatě odmění.”
Nebojácná dívka se vydala za svým úkolem. Ani psa se nelekla a hezky ho pohladila od hlavy až k ocasu. Náhle, kde se vzal, tu se vzal, přiletěl čert a vybalil z rance dvoje nastřihané šaty a vyzval dívku k šití. Ta byla však velmi šikovnou švadlenkou, navlékala vždy kratší nit, bystře zapošívala a ruka se jí jen kmitala. Čert na to šel zhurta a naměřil si nit přes celou světnici. Při každém stehu běhal ode zdi ke zdi, do nití se zaplétal, takže mu šití trvalo dvojnásob déle. Netrvalo dlouho a děvče drželo v rukách krásné dámské šaty. Pekelník prohrál. Začertil se, zasmradil pokoj a vztekle zmizel. Hrad byl tak vysvobozen.
Jenže pán hradu se nezbavil své původní pýchy, kvůli které byl celý Kašperk zaklet a povídá dívce: ,,Předpokládal jsem, že můj hrad vysvobodí muž a tomu že dám svou dceru za ženu a věnem tento hrad.”
Tu se zjevila opět neznámá paní a na hraběte se obořila: „Ty hloupý lakomče! Zasloužíš konečný trest! Svého vysvobození už neužiješ. Nebudeš dlouho živ a tvé sídlo se stejně rozpadne."Tato věštba se splnila doslova a do písmene. Pán hradu druhý den zemřel a Kašperk do základů vyhořel. Jen rozpadlé zdi hlásaly pak jeho dávnou slávu.

Bílá paní sušická

A teď zpátky do Sušice. Nemůžeme si nechat ujít alespoň jednu z pověstí, které se v Sušici vyprávějí. Už proto, že právě kvůli těm pověstem jsem si tu brožurku v Sušici pořídil, jak psáno předminule. Tož tuhle je jedna z pověstí, které do sešitku shromáždila paní Jana Bartošová:

Bílá paní sušická

Nejen Rožnberkové měli svou Bílou paní. Také Sušici ji legendy přìsoudily. Zjevovat se měla v jednom z domů na náměstí. Objevovala se tu vždy, když měl některý z majitelů zemřít. Pocházela z téhož rodu jako vlastníci domu, byla vždy celá v bílém, přes tvář měla bílý závoj a v ruce držela koště.
Bílá paní sušická však byla pravým opakern pověstné ušlechtilé Perchty Z Rožmberka, za svého života se netěšila vůbec dobré pověsti. Naopak, než se jí dostalo té cti strašit, vedla příkladně špatný život. Především byla široko daleko vyhlášená svou mimořádnou lakotou. Nikomu nic nedala, s nikým se o nic nedělila a jen střádala peníze, aby měla ze všech největší majetek.
Obzvlášť spadeno měla na žebráky, ti se nesměli u jejího domu vůbec objevit. Ani zbytky z kuchyně by jim nedala, měla pro ně jen samé hrubé nadávky. Ti nešťastníci to věděli, a tak se jí léta vyhýbali. Až jednou se stalo, že do města zavítal jakýsi žebrák, který přišel z daleka, v Sušici ještě nikdy nebyl a o lakotě té paní se nedoslechl. Aniž by tušil cokoliv zlého, zabušil u jejích vrat, aby poprosil o nějakou almužnu. Paní, jak uviděla žebráka, který se opovážil přijít k jejím dveřím, rozzuřila se jako litá saň. Než stačil muž říct jediné slovo, popadla koště, které stálo za vraty a nebobého starce jím vší silou udeřila, aby se již více neodvážil žebrat u jejího domu. V tu chvíli se však sama skácela jako podťatá k zemi. Služební, kteří k ní přispěchali, zjistili, že jí již není pomoci. Byla mrtvá.
To však nebyl jediný trest, který ji postihl. Nenalezla pokoj v hrobě. ]ejí duch musel zametat sušické náměstí tak dlouho, dokud nezemřel poslední potomek jejího rodu.

kozy v Pejřimově

Pochopitelně i v Sušici a na Kašperku jsem mámil pověsti, ale dostalo se mi než sešitků s nimi. Je to fajn, to jo, ale na druhou stranu se mi daleko víc líbí, když má někdo nějakou v paměti a poví mi ji.
No nic, pověstí ze Šumavy máme teď habaděj a v neděli jsme to jeli zkusit do Pelhřimova. Je to totiž cestou z jednoho tábora, tedy z Leirinu, na druhý tábor a to na Slunečnici. Kačka si to naordinovala takhle po sobě a tak jsem, skoro už tradičně, dělal převozníka. Jeli jsme všichni, abychom se alespoň půl dne viděli a tak jsme to vzali přes ten Pejřimov. Kačka i Matěj mě opravovali pořád. Že se neříká Pejřimov, ale Pelhřimov, což se přímo nabízelo k tomu, abych je zlobil a tvrdil, že v tom filmu o Marečkovi byli dva stařečkové a ti přijeli právě z Kojčic u Pejřimova.
Nu a pověsti tu mají taky. Dokonce tři sešitky a hned v tom prvním se dozvíme, jak to bylo se založením města. Novým osadníkům prý toto místo poradil mnich Pelegrim, který cestoval do Říma. Jenomže pověstí naživo jsme se taky nedočkali. Na radnici v informačním středisku měla paní alespoň ty sešitky. A na věži mládenec pověst neměl žádnou. Už se zdálo, že si vzpomene, když povídal:
"Ale máme tady …"
"To je skvělý! Copak tu máte?," skočil jsem mu neslušně do řeči.
"Máme tady dvě kozy."
"Kozy?"
"Kozy."
"Proč?"
"To za starých časů věžník, který bydlel nahoře ve věži, kozy choval a nosil si je denně nahoru a dolů po schodech. A tak tu máme takovej zvyk. Kdo chce, může támhle ty dvě plyšový kozy popadnout a vynést je po chodech nahoru stejně jako ten strážný. A zapisujeme si to a třeba uděláme rekord."
"Rekord?"
"Jo. Rekord v nošení koz."
A tak Kačka i Matěj popadli kozy a zanesli je do bytu věžníka. Dolů jsem s tím Kačce pomohl a mezitím jsme měli krásný rozhled z ochozu věže. Není to sice pověst, ale je to taky fajn. Kozy jsme na věž ještě nenosili. A k tomu navíc nám dole mládenec vystavil osvědčení o vynesení koz na věž a vyzval nás, abychom se zapsali do knihy nosičů koz.
Veselo v tom Pejřimově bylo.

kozy_180729

Vydra a Fairy Dream na Kašperku

Hned v Sušici v informačním centru měli pověsti. Tentokrát knížečku o něco málo víc než sto stránek pověstí obsahující. Je vydána v nákladu 1000 kusů, jak se v tiráži píše a počítají si ji bratru za dobrých dvěstě dvacet. Inu co, jsou to pověsti a ty letos sbíráme.
A tak jsme se sebrali a ze Sušice pospíchali na autobus. Měl jsem totiž vymyšleno, že v 10:32 nás nabere na Čeňkově pile, vyloží nás v Antýglu a my si s mouveselouHaničkou a Matějem uděláme výlet dolů po proudu Vydry. Kačka naopak měla poslední den na Leirinu, takže si to užívala vlastně víc, než my. Užili jsme si to všichni, ovšem ten autobus v 10:32 pořád nejel. On to byl asi ten, co jsme ho předjeli v Sušici a cestou nabíral výletníky a cyklisty. Už bylo skoro jedenáct a autobus pořád nikde.
"No von eště jede další v 11:05. Tak možná pojedeme rovnou tím," uklidňoval jsem mounetrpělivouHaničku.
Přijely oba.
Ten v 10:32 přijel v 11:02 a ten v 11:05 přijel v 11:07. A to bylo naše štěstí.
Ten první byl nacpanej a další výletníci se cpali dovnitř. Cyklisti už se nevešli. A ten druhej, ten byl prázdnej, klimatizovanej, dálkovej … a tak jsme si vlezli do něj. MározesmátáHanička si libovala, že jsme se pěkně svezli a už jsme byli v Antýglu.
Dolů je to hezká procházka a když sejdete až k řece, užijete si vody a kemenů a stavění mužíků. Teda Matěj jim říká trpaslíci, ale to jejich kamennou podstatu nemění. A tak jsme lezli po kamenech, padali do vody (Matěj i máposkakujícíHanička), koupali se v přírodní vaně (Matěj), stavěli mužíky (všichni - já nejmíň) a fotili (jenom já). Nádhernej výlet to byl a celou cestu jsme si libovali, jak krásná ta Vydra je.
Tolik jsme si to užívali, že jsme nakonec ani nejeli do Velhartic, kam jsem měl původně namířeno, a stihli jsme jen trošku zmoknout a dát si dvojctihodné koláče a kremroli v Anníně na pouti a kafe v Kašperských Horách a večeři v Rejštejně. A to byl akorát čas vyrazit na hrad Kašperk, kde nás čekal koncert dua Fairy Dream.
Užívali jsme si báječný den až do půl jedenácté. Byl to náramně vydařený výlet a když jsme po půl jedné dorazili domů, usnuli jsme jako když nás do vody hodí. Ani jsme si nevzpomněli, jak ve Vydře ta voda nádherně studila.

Vydra_180728

Kasperk-Fairy_Dream_180728

Jak pošťákovi spadla hlava

Na dnešek mám nachystanou pověst slibovanou už na včerejšek. Včera se sem holt vmezeřila hra v noční Praze a tak pověst z Bítova je tu teprve teď. Je o tom,

Jak pošťákovi spadla hlava

Mezi mnohými pamětníky se traduje, že v minulosti na Bítově žili podivní pošťáci.
Pošta se dříve na Bítov vozila z nedalekého Vranova nad Dyjí. Pošťák jezdil na koni, dopisy v tašce a balíčky svázané do uzlíku u sedla. Jednou na podzim uviděla takového pošťáka stařenka, která pracovala venku na poli, poblíž vranovské cesty. Tomu místu se dnes říká ,,Na Beránce". Babka kopala brambory a chystala je na odvoz pro svého muže, který si pro ně měl večer přijet s trakařem. Bylo už sychravo a na kraj se snášela mlha, když v tom babka uslyšela dusot kopyt. Někdo se blížil po cestě na koni. Žena vzhlédla a vidí stát na cestě pošťáka. Bylo ale už pozdě a babka věděla, že dnes už tudy přece pošťák jednou projel!
Zavolá tedy na něj: ,,Kde tě tady čerti berou v tuto dobu?"
V té chvíli se však stalo něco hrozného: pošťákova hlava se kutálí na zem bábě k nohám, jakoby ji někdo uťal mečem. Zároveň také celé divné zjevení zmizelo. Babka se strašlivě lekla, nechala brambory bramborami a utíkala k domovu.
Proto si dávejte pozor, když půjdete na bítovskou poštu, podívejte se nenápadně na hlavu zdejšího pošťáka, jak pevně mu drží na krku. Podobní pošťáci ze starých pověstí bývají nesmrtelní.

Pověst o hradní kuchařce

Kačku jsme nechali v dobré společnosti na Leirinu (to je bájná země, kde vládne císař a magie) a zatím co Kačka se už připravovala na první dobrodružství, pokračovali jsme dál v našem čase a po naší zemi. Vybral jsem hrad Bítov, poněvadž to bylo kousek a na zpáteční cestě jsme se ještě na skok stavili v Telči na věži, ze které si pan Werich prohlížel náměstí a hemžení na něm. Pochopitelně jsem doloval na obou místech pověsti. Není to snadné, ale opět se podařilo.
V Telči mají dokonce tištěný sešitek s pověstmi a označenými místy, ke kterým se pověsti vážou. Ovšem na Bítově to není jen tak. Tam se o pověstech moc neví a pouze paní z obchůdku s turistickými vizitkami a jiným rozličným upomínkovým zbožím nám dokázala poradit, že dole v hradní zahradě jsou pověsti na tabulích. Byly tam. Mám je všechny, ale jednu, jednu mám navíc. Tu jsem vymámil ze slečny průvodkyně, která se nejdřív zdráhala, pak nevěděla, ale nakonec si vzpomněla a povídala, že:
Jednou, bylo to prý v noci, co už dávno odbila dvanáctá, probudily jednoho z průvodců na hradě divné zvuky. Vyšel z pokoje na hradní chodbu a zvuky byly daleko zřetelnější. Nevěda, co zvuky znamenají, vydal se za nimi a za záhybem chodby uviděl u dvířek ke kamnům, které i na tomto hradě jsou na chodbě, aby přikládání nerušilo panstvo uvnitř komnat, stát postavu v čepci, dlouhé suknici a zástěře. Žena se na něj otočila, ale zůstávala u dvířek a stále si mnula ruce. To byly ty zvuky. Šustění rukou, které si žena třela o sebe, aby se u dvířek od kamen ohřála. Průvodce chtěl ženě vysvětlit, že v kamnech už se dávno netopí a zeptat se jí, co na hradní chodbě po půlnoci pohledává, ale postava jen zakývala hlavou a než k ní průvodce došel, rozplynula se. Hned na druhý den se průvodce svěřil ostatním a všichni začali přemýšlet, co mohlo to zjevení znamenat. Až jeden objevil ve starých obrazech postavu, kterou po půlnoci probuzený kolega popisoval. Ano, to je ona! Na obrázku byla kuchařka bývalého hradního pána. Proč se však na chodbě nyní zjevila, nikdo neví. Od té doby co si u kamnových dvířek ohřívala ruce, už jí nikdo v hradě nespatřil.
Tím slečna průvodkyně svoje vyprávění skončila, já se poděkoval a jsem o další pověst bohatší.
To vám je prima, že si lidi pořád rádi hrajou a vymýšlejí jen tak pro radost, ale pro dnešek už to stačí a nějakou tu pověst z hradní zahrady si musím nechat i na zítra.

Pověst o zazděné Kateřině

Kolínskou záhadu popsanou v textu uvádějícím pověst o panně Miladě jsme vyřešili minulý týden. Je to vskutku prosté, milý Watsone! Kolín, přesněji řečeno odbočka z obchvatu na starou kolínskou silnici, je schovaná za protihlukovou zdí. Stačí se v kritickém okamžiku zakecat, což se mi stalo, a ani nevíte, že jste přejeli Kolín. Tentokrát jsem si tedy dal pozor a do Kolína jsme trefili. Čímž je tedy záhadné mizení Kolína jednou provždy objasněno. A máme tu prostor pro další pověst. Tentokrát z Lipnice:

Pověst o zazděné Kateřině

Krásná Kateřina z Landštejna se jednoho dne zamilovala do majitele
nedalekého hradu Orlíka Jindřicha z Dubé.
Když se to dozvěděl její muž, pán na Lipnici, Čeněk z Vartenberka,
nechal Jindřicha zavraždit a své ženě nachystal krutou smrt.
Do výklenku v hradní kapli vsadil nejprve mrtvolu svého soka
a k němu pak nechal postavit a ke zdi přikovat nebohou Kateřinu.
Své strašné dílo pak dokončil tím, že výklenek zazdil.
Od té doby prý v noci můžete potkat nebohou Kateřinu, jak bloudí
hradem a hledá svého milého.
Na počátku 18.století se při stavebních úpravách hradní kaple
skutečně našel zazděný výklenek a v něm dvě lidské kostry,
jedna údajně se zbytky brnění.


Je třeba ještě dodat, že pověst se vypráví i na Lichnici. Ovšem jinak.

Zde je převzatý text:
Podle zápisů Mikuláše Dačického z Heslova byla na Lichnici zazděna před vánocemi roku 1507 (tady bude chyba, jelikož Mikuláš Trčka se tohoto roku zdaleka nedožil) Kateřina, žena tehdejšího pána Mikuláše Trčky z Lípy, za svoji nevěru. O hlavu přišel i její milenec Zdeněk Šarovec.
Podle pověsti se však Kateřina scházela pouze se svým bratrem, který se vrátil z cest a ze zazdění jí pomohli ven věrní služebníci.
Kostra zazděné ženy se však našla při rekonstrukci nepříliš vzdáleného hradu Lipnice. I ten ve stejné době vlastnil pan Trčka. Mikuláš Dačický se prý při popisování této události přepsal o jedno písmeno (a podle všeho popletl i letopočty).
A k tomu nám hradní kastelán navíc povídal, že:
Paní Kateřina byla velmi laskavá ke všem svým služebníkům. Ti jí za její laskavost nejdříve nosili tajně zachovaným otvorem vodu a jídlo, aby ji udrželi při životě. Pán často odjížděl na cesty a toho brzy služebníci využili, aby paní ze zazdění osvobodili. Ta se pak ukryla ve městě u bratra. Náhoda tomu chtěla, aby právě ve chvíli, kdy se paní cítila již v bezpečí a procházela se po městském trhu, navštívil trh i její manžel. Když došlo k nevyhnutelnému setkání, manžel měl za to, že vidí ducha zazděné Kateřiny. Trefil ho šlak a když ho v zuboženém stavu dovezli zpět na Lichnici, již se neprobral a zemřel.

Tak to vyprávějí pověsti. Ovšem jak to bylo doopravdy, to už se těžko dozvíme.

strašidla na Kačině

Hned po výrobě mozaiky a lampy v Orlických horách jsme si udělali s dětmi prázdniny. Krátké, společné, jelikož dneska zase zmizej na Šaolin a pak zase dál. Tož jsme si naordinovali tu a tam nějaký ten výlet. Tak kupříkladu ve Žlebích mají pořád ten roh z narvala a na podlaze tu starou kůži z medvěda, kterou mě průvodce vyděsil, když jsem ještě nechodil do školy a s rodiči jsme tam byli na návštěvě. Inu, některé hodnoty přetrvávají.
Našli jsme i další narvalí zub a to v barokní lékárně v Klatovech na náměstí. Tu jsme viděli i shora z Černé věže, zamávali na mouveselouHaničku, které se nahoru nechtělo, a mrkli jsme i do katakomb, jelikož se sluší, abychom tam alespoň jednou zašli.
Pověsti jsme sbírali poctivě všude. Jenomže to není jen tak. Průvodcové průvodcují a pověsti skoro neznají. Museli jsme je dolovat. Na Kačině jsem vydoloval dvě. Jednu turistickou a to tu o tom lustru v sále, který prý spadne na každého nevěrníka. Neměli jsme příložitost to vyzkoušet, neboť do sálu jsme nepřišli. Zato jsme byli ve sklepení a tam nám jiný pan průvodce prozradil, že v těch sálech nahoře se dějou vůbec divný věci. Že jsou tam v noci slyšet hlasy a strážní služba přitom jakživo nikoho nenačapala. A onehdá jim kdosi zavíral dveře, když v noci procházeli sály zámku. Průvan prý to nebyl a strážní pes prý kňučel a držel se u nich … nu, zřejmě na Kačině v noci straší.
A v té lékárně v Klatovech taky žádnou pověst neznají, ale prý mají ve sklepě zazděnou jeptišku a lékárnice se bály chodit do sklepa a raději tam posílaly mužské, jelikož co kdyby tam na ně ta jeptiška dole bafla. Koneckonců podsklepené jsou celé Klatovy a lékárna zrovna sousedí s katakombami, kde jsou uchované ty mumie jezovitů, co jsme si je byli prohlédnout, tudíž jeptiška bude v dobré společnosti a to že je zazděná, jejímu duchu určitě nebrání ve strašení počestných lékárnic.
Připouštím, že pověst o paní Miladě nedávno tu zapsaná je nepoměrně košatější, ale na druhou stranu o strašidlech na Kačině a v klatovské lékárně je taky dobré vědět. Jeden aspoň ví, koho kde může takhle v noci potkat, jestli se tam bude v noci potloukat.

Tuhle jsou Žleby:

Zleby

tuhle ten narvalí zub v lékárně v Klatovech:

narval_Klatovy

A tady konírna zámku Kačina:

Kacina



říkejte mi Izmael …

Právě uplynulé čtyři volné dny jsem lovil Bílou Velrybu. Pravda, není to úplně přesně. Už proto, že v Orlických horách moc velryb k lovu není. Já si ale umanul, že jí dostanu. Nebylo to snadné. Ve srovnání s kapitánem Achabem jsem to měl ovšem nepoměrně snadnější. Jediná překážka byla paní Jana, se kterou jsem si nějak neporozuměl už na začátku a hned první večer jsem z jejího improvizovaného ateliéru utek' poté, co na mojí otázku, zda je možné dělat i něco jiného, než předem připravené předlohy, odpověděla, že v žádném případě. To mě namíchlo a tak jsem šel po svých.
Jenomže jsem v Bystrém nebyl sám.
Byli jsme tam s moupracovitouHaničkou a s kamarády, čímž se přihodilo, že zatím co já utek', oni poslouchali dál a paní Jana vytáhla z rukávu možnost další. Sice to nebyla ani vitráž, ani tiffany technika (což byl právě ten kurz, na který jsme přijeli), ale byla to možnost, jak si dělat téměř to, co kdo chce. A tak mě ukecali, abych se k nim znovu přidal, což jsem na druhý den ráno učinil, a pustil se do skleněné mozaiky. Od čtvrtka do soboty jsem se hrabal ve skleněném odpadu odřezaném z vitráží.
Tisíce střípků jsem prohrabal - a kupodivu nacházel zrovna ty, které se hodily. Třeba prsní ploutev bílé velryby. Ta tam byla v odpadu spolu s čelistí a dalšími použitelnými střípky. Nu a tak se mi pomaličku během tří dnů dařilo sestavovat obrázek, který jsem si v sobotu dopoledne nakreslil podle předloh.
Velrybu jsem měl už v pátek. Pozadí jsem dělal nadvakrát, jelikož to první jsem vysypal zpátky do odpadu. Nelíbilo se mi. Začal jsem znovu a v neděli dopoledne už jsem mohl mozaiku spárovat. Zatím mášikovnáHanička a kamarádi Lucka s Jardou dělali tiffany lampy, vitráže, spékané plastiky, tiffany misky - tedy ovšem kromě méumíněnéHaničky podle předlohy - a Jarda si nakonec střihnul i malou mozaiku. Já se s tím mořil tři a půl dne. V něděli před obědem na mě z obrázku vykouk' Mody Dick. Jako autor návrhu, předlohy i díla musím říct, že napoprvé to mohlo bejt i horší.
Hezkej výlet to byl. A to jsme ještě stihli dva zámky a jeden kostel se skleněnou střechou. Mimochodem ten kostel v Neratově, to byl největší zážitek z celého výletu.
Když to vezmu kolem a kolem, vlastně jsme si to báječně užili a já to měl navíc skoro jako v příběhu o Moby Dickovi. Kostel byl, protivenství jsem překonal a Bílou velrybu jsem nakonec přeci jen dostal. A tím by vlastně tenhle zápis mohl začínat: Říkejte mi Izmael …

Moby_Dick

Pověst o panně Miladě

To, že mi před očima zmizel Kolín, to je jen drobná příhoda ze sobotního výletu. Já jsem byl totiž desítky roků zvyklej jezdit z Kutný Hory přes Kolín přímo, jenomže on už je kolem Kolína přes pět let nový obchvat, čímž se Kolíňákům ulevilo, ale mě to zmátlo, protože na to nejsem zvyklej a už dlouho jsem tudy nejel. Čili: jeda od Kutné Hory očekávám Kolín, vidím ho před sebou a najednou jako by proutkem mávnul - Kolín je pryč. Dřív, než mi z očí zmizel Kolín, byli jsme na Lipnici, Lichnici a skokem i ve vápence v Třemošnici. Nu a na té Lichnici jsem si řekl, že bychom mohli zkusit letos sbírat pověsti z míst, které navštívíme. A protože jednu si pamatuju ještě z dětsví, na Lichnici jsem si ji na Dívčím kameni našel a díky moderním technologiím nemusel opisovat. Stačilo ofotit a nechat převést do textu. Jenom korektury jsem musel udělat a to je raz dva.
Nuže tady je první letošní pověst z hradu Lichnice o panně Miladě v plném znění přímo z hradu:

Pověst o panně Miladě

Statečný pán hradu Lichnice netrpělivě očekával
narození svého syna , který by se měl stát dědicem jeho
bohatství a proslavit rod dalšími slavnýıni činy. Těšil se však
marně. Místo chlapce se narodila dcera, kterou otec přivítal
zamračenou tváří.
Léta plynula a krásná Milada nahradila otci záhy syna. Byla
statnější než ostatrıí děvčata a vyhledávala spíše chlapecké zábavy.
Otec ji naučil jezdit na koni a zacházet se zbraněmi. Provázela ho na
každém lovu a pronásledovala zvěř s odvahou, která udivovala. Byla
tak silná, že dovedla zkrotiti splašené koně.
Otec se radoval, že je statečná, přitom však zapomínal, že její
srdce tvrdne, že se Milada stává bezcitnou.
A pak se stalo, co nikdo nečekal. Jednou za bouřlivé noci
vracel se rytíř z Čáslavi. Dojel šťastně na návrší, tam však burácení
hromu jeho koně tak vyděsilo, že se náhle vzepjal a uháněl
k Lovětínské rokli. Marně se rytíř snažil zachránit. Jediný skok a
zřítil se s koněm do temné hlubiny.
Krásná Milada osiřela a stala se hradní parní. Nad otcovou
mrtvolou vzplála nenávistí k zákeřnýın skalám a pevně se rozhodla, že
si zamiluje jen toho muže, který bude vzdorovat všem jejich
nástrahám.
Brzy se sjížděli ze všech stran rytíři, aby získali sličnou a
bohatou nevěstu, ale Milada byla lhostejná ke všem jejich nabídkám.
Dala rozhlásit po celém kraji, že si vezme za manžela jen toho rytíře,
který vyjede v plné zbroji na osudný sráz nad Lovětínskou roklí a tam
se s koněm třikráte otočí.
Po této zprávě přijížděli mnozí rytíři, aby si prohlédli ono
místo, které mělo rozhodnout o jejich osudu, a vraceli se zklamaně ke
svým domovům. Jiní spoléhali na svou jezdeckou dovednost a vjeli
odvážně po úzkém hřebenu na nebezpečný vrcholek zrádné skály.
Jenže ta byla hladká a tvrdá, takže se na ní nezachytily ani
nejostřejší podkovy.
Bezcitná Milada tak posílala rytíře na jistou smrt, jako by jí
nezáleželo na životech mladých lidí. Ba někdy jí zahrál kolem úst
posupný úsměv, když se odvážný rytíř řítil do hlubiny.
Rytíř za rytířem padal do temné hlubiny a Milada se o jejich
mrtvoly nestarala. Jediný rytíř Jetřich se pádem do kamenité rokle
nezabil. Kovář, který žil u rybníka, našel náhodou těžce zraněného
v hustém smrčí. S matkou a dcerou odnesli nebohého rytíře do
kovárny, kde ho pozomě prohlédli a ošetřili. Rytíře se jim podařilo
zachránit.
Zpráva o tvrdém srdci krásné Milady se rozletěla široko
daleko a s ní i pověst o tom. že dívka osudný kámen očarovala, že tak
záměrně ničí všechny nápadníky. Od té doby se rytíři hradu vyhýbali.
Už jenom zřídka se přihlásil další odvážlivec a pyšná Milada málokdy
sledovala z okna arkýře hradní věže jeho zoufalý pokus.
Teprve po delší době se objevil před hradní bránou sličný rytíř
s kuší a s toulcem ostrých šípů. Milada rozkázala, aby ho vpustili do
hradu, a pohlédla zkoumavě na jeho štít, kde chyběl erb. Rytíř
vypravoval Miladě o dalekých krajích které procestoval, hrál jí na
loutnu a zpíval dlouho do nocí teskné písně.
Milada se nemohla dočkat rána. Stala se z ní přes noc
neuvěřitelná změna. Poprvé v životě se vyděsila, když pomyslela, že
její krásný společník může zákrátko ležet v propasti. Mohla však
odvolat svou krutou podmínku?
Přála si, aby se neznárnému rytíři úkol podařil, neboť se
chtěla stát jeho ženou.
Jakmile vyšlo slunce, chystal se rytíř k těžké zkoušce. Osedlal
koně, prohlédl pozomě jeho podkovy a cosi do nich obratně vložil.
Potom si pověsil na rámě kuši, k pásu toulec se šípy, vyšvihl se do
sedla a vyjel z brány.
Služebnictvo spěchalo na hradby, aby odtud sledovalo
statečného jezdce, Milada stála ve věžním arkýři a nemohla se nasytit
pohledu na zmužilého rytíře.
Hle, už vjel po strmé stezce na skalní útes a začal se s koněm
otáčet, Jednou, dvakrát, třikrát . . . . . . .
Milada zapomněla dýchat. Srdce se jí sevřelo úzkostí, tvář
smrtelně zbledla, oči hleděly jako v horečce.
A vtom už rytíř vítězně zavýskl a rozjel se sebevědomě proti
hradu, v jehož arkýři stála Milada.
Jásot zaplavil celý hrad.Rytíř zastavil koně pod Miladiııým
arkýřem, a když mu dívka nadšeně zamávala, zvolal silným hlasem:
,,Splnil jsem svůj úkol. Přemohl jsem zákeřné skály i tvou lest.
Vím, že jsi dala kámen uhladit a bezcitně posílala na smrt desítky
mladých mužů. Démanty, které jsem vložil do podkov svému koni, mi
umožnily stát se jejich mstitelem. Zde máš odplatu za svou
ukrutnost!"
Vytrhl z toulce šíp, napjal kuši a vystřelil. Než se Milada
vzpanrıatovala, projel jí srdcem ostrý šíp. Na hradě nastal zmatek,
nikdo nevěděl, co má dělat. Když se čeled' konečně dostala do
arkýře, byla už jejich paní mrtvá. A rytíř mezitím zmizel, jako by se
pod ním slehla země.

Tenerife, den pátý

Vraceli jsme se jenom dvakrát a asi by se vůbec nic nestalo, kdybyme se vrátili i potřetí, ale nebylo to nutný.
To první vracení bylo z plácku, kde jsme zastavili v mlžným pralese.
"Tady nejni žádná kavárna," pravila Lucka,"a já vás šechny varovala, že kafe potřebuju."
Vrátili jsme se uzoučkýma serpentinama po hřebeni do tý kavárny s vyhlídkou na to kafe.
Podruhý jsme se otočili, když Jarda zastavil a prohlásil, že to musel přejet, že výchozí bod dnešní procházky je už za náma.
Po otočce jsme to už našli a tudíž jsme mohli dvakrát otočeni a jednou kafem probuzeni vyrazit pod Mlžnou horu. Ona se tedy jmenuje nějak jinak, ale fakt je, že je to vopravdickej mlžnej prales. Všude mech. I na stromech a skalách. Jen na té vyhlídce na konci hřebene mech nebyl.
Zato tam byly mraky.
A ptáčkové.
Skrz mraky jsme nic neviděli, tudíž jsme se věnovali těm opeřencům. Zobali z ruky. Kačce i méveseléHaničce.
To jsme ovšem netušili, že to byla z jejich strany jen laskavá zdržovací taktika, která nás měla přimět k tomu, abychom počkali. Měli jsme totiž čekat, až se mraky rozpustí. A vono jo. Ptáčkům se podařilo nás zdržet, mraky se rozpustily a výhled byl báječnej.
Kochali jsme se jím až do úplného vykochání a vyrazili po hřebenové stezce zpátky. Tentokrát kupodivu bez vracení, čímž jsme měli štěstí a smůla se na nás nenalepila.
Tedy pokud neberu jako smůlu toho králíka, co jsme ho měli k obědu. Ten byl takovej … no … bejvala by stačila ta houska k polivce bez polivky. Na tý housce nic nezkazili, tu koupili od pekaře.
Nu a tím mlžným výletem s ptáčky a rozhledem na ostrov se uzavírá deník z Tenerife, poněvadž poslední den pobytu už jsme jen čelili nekalým obchodním praktikám prodavačů deště a cestou zpátky se nám přihodila ta příhoda se zmrzlinou, kterou jsem jaksi od konce začal.
Náramnej výlet to byl.

TNF_015

TNF_016

TNF_017

Tenerife, den čtvrtý

To člověk neví, co ho čeká, když se řekne Loro Park. Nejspíš si představí Lóru - papouška. A vono taky jo. Je jich v tom parku nepočítaně. Jenomže samotný papoušci tu turistickou návštěvnost nevytrhnou, byť by byli všude kolem a sedali si vám na ruce. Ostatně oni přesně to dělají.
Tož jsou v tej zoologickej i lachtani, delfíni a kosatky - a všichni dělají šou pro davy turistů v arénách. My jsme těm davům stihli utéct, jelikož jsme byli první a ráno je ještě přiměřeně málo návštěvníků. Užilil jsme si představení a šli courat po zahradě. Vydalo to na celý den a děti byly nadšený. No a já vlastně docela taky. Jednak jsem v zoologický nebyl už leta a delíny a kosatky jsem viděl vůbec prvně v životě. Natož abych je viděl, jak cákají na lidi z akvárka.

No a protože byl výlet dlouhej, zápis krátkej, tuhlec je kápku víc obrázků:

TNF_007

TNF_008

TNF_009

TNF_010

TNF_011

TNF_012

TNF_013

TNF_014

Tenerife, den třetí

Já se dycky vztekám, dyž mi někdo řekne, že nemůžu jít tam, kam chci. A tak jsem se vztekal i před bránou do pekel. Totiž Pekelnou soutěskou - Barranco del Infierno se to jmenuje. Že prej je vomezenej počet návštěvníků a měli jsme se předem nahlásit a rezervovat a máme si koupit lístky a přijít za půldruhý hodiny …. No čert by mě vzal u tej jejich brány do pekla. Ale pak jsem vychlad' a počkali jsme v hospodě vedle. A pochopitelně: hned jak jsme si sedli a objednali, přišel místní strážce brány a že prej už mužem … no ale dyž máte vobjednáno, tak klídek, maňana, až to přinesou a až si to sníte, žádnej strej, času dost. Hezkej fígl, jak plnit akumulaci … No … dojedli jsme a šli se nechat poučit, co je nebezpečný, co nesmíme, co musíme, kde volat o pomoc, kde je bod návratu, kde se smí svačit … Prostě takový nějaký podobný přípravy jako když se chystal Amundsen na pól. Poučeni vyfasovali jsme nakonec i povinné helmy a vyrazili na tůru tou Pekelnou soutěskou.
Upravená cesta vedla po vrstevnici mírně vzhůru údolím mezi skalami k vodopádu, což je cíl. Tam to končí. U nás by se řeklo: lehká tůra, pravidelně udržovaná stezka, vhodná pro rodiny s malými dětmi i pro méně pohyblivé osoby. Na tej pekelnej stezce jsme předběhli všechny a to i ty, kteří se vraceli. My se nakonec i s občasným focením a portrétováním vodopádu vrátili dřív, než protijdoucí vracející se. U toho vodopádu jsme se sešli s krajany. Když jsme zjistili, že jsou to Češi se stejnou krevní skupinou, ujistili se, že ve srovnání s tím výletem na Kokořín …, probrali jsme v zavazadlech předměty proti trudomyslnosti a když jsme se ujistili, že se to nevochodí, vydali jsme se zpátky ke vchodu, ke strážci, do údolí do … totiž vrátit ty vypučený povinný přilby.
Krásná procházka. Stihli jsme ji o hodinu dřív, než píšou na ceduli u toho vchodu.
Nu a pak ještě Los Gigantes a už byl večer a čas na jídlo. Vůbec nebylo pekelný. Bylo báječný. Jako celej dnešní den.

TNF_004

TNF_005

TNF_006

Tenerife, den druhý

V sobotu jsem ho poprvé potkal. Obchodníka s deštěm. Totiž s virtuálními pokoji. Vlastně se skutečnými pokoji a jejich virtuálním vlastnictvím.
Pan Bruno je velice sympatický, ale věnuje se obchodu mně nesympatickému. Prodeji vlastnických práv na užívání sdílených apartmánů a to nafurt nebo navěky nebo na dvacet let … vono je to jedno. Kupodivu jsme přišli na to, že jsme se tak někdy před dvaceti lety potkali pracovně a známe společné známé. Sympatie stoupaly, zájem o nákup virtuálně sdíleného povolení k užívání nafurt nestoupl. A tak jsme se rozešli s tím, že se ještě sejdem, on šel dál nepracovat a my jeli na sopku.
Teide je prý druhá nejvyšší v Evropě, tož jsme ji chtěli vidět a navštívit. Krásný pohledy to jsou, lanovka tam vede a ani moc lidí tam nebylo. Co víc si přát. Snad jen to, abych na tý strusce nemusel zůstat a žít. Ono je to na pohled pěkný, nezvyklý, drsný, …, ale furt jsou to jen hromady strusky. Inu sopka.
Cestou domů jsem zastavil, abychom si utrhli pár plodů opuncie. Je to dobrý do vody místo citronu. To je holt ta výhoda těchhle krajin: všude kolem roste něco, co se dá jíst.

… jo, mimochodem, místní říkají, že se tu v tom velkým kráteru pod sopkou točil ten novější Souboj Titánů, co děsně propad u diváků i u kritiky. Jsem se teda koukal, kde by to v tom filmu mohlo bejt a pár hromad tý strusky jsem v něm našel. Ale kvůli tomu nemuseli tahat celej štáb až sem. Dohromady to bylo jen pár minut záběrů a takovejch nijakejch. To mně se povedly lepší obrázky.

Tuhle můžete posoudit, jak ta hromada strusky vypadá:

TNF_001

TNF_002

TNF_003

Tenerife, den první

O způsobu cestování jsem si tu psal včera, tekže už je jasné, že cesta byla jednak komplikovaná a druhak i dlouhá. Tedy Praha - Berlín (Řím a Tokyo jsme po zralé úvaze vynechali) - Gran Canaria - Tenerife. Takže do cíle jsme přiletěli hodně večer. Naštěstí byli na takové výletníky v autopůjčovně zařízeni a naše autíčko bylo přichystáno.
"Musíte jít tady doleva, u plakátu doprava, u prodejny po schodech dolů, dole doprava, pak doleva, přes přechod a tam už to uvidíte …", pravil pán v půjčovně. Jenomže než jsme obešli kancelář půjčovny z haly příletové do haly východu, všechno jsem zapomněl, takže jsem se u prodejny ztratil. Ani mápozornáHanička si nevěděla dál rady.
Takže znovu k okýnku, které bylo naštěstí do obou hal, tudíž jsem to nemusel znovu obcházet a znovu zapomínat.
"Tady doleva, u plakátu doprava u prodejny po schodech dolů …", opakoval pán trpělivě. Byl na turisty zvyklej.
Dole jsme se rozdělili, neboť máumíněnáHanička tvrdila, že pod schody doleva a já zas, že doprava. Bylo to vpravo a za chvíli jsme našli parkoviště a pak i autíčko. Na uvítanou na nás blikalo.
"Tak to bysme měli, už jen dát kufry do kufru a … no jo: kufry do kufru, ale jak se otvírá kufr? Já tady vevnitř nemůžu najít žádnou páčku!"
I jali jsme se po půl jedenáctý v noci na parkovišti vobcházet tu bílou lidovou káru a hledat, kde nechal tesař díru, totiž konstruktér kliku vod kufru. Na nic jsme nepřišli. Už jsem viděl, jak máme každej ten svůj kufřík na klíně a já s tím vším rejduju hodinu do hotelu. Jak to vobcházíme, mázkoumaváHanička šáhla na ten znak, co na tom kufru byl. A vono se to hnulo!
"No prosim, i na to blbý votevření kufru potřebujete ženckou. Jinak byste to museli vézt na klíně."
Uznal jsem, že takhle blbý votvírání kufru by mě jaktěživo nenapadlo, a Matějovi jsem vysvětlil, že VW znamená Volks Wagen, tedy lidové vozítko - což, jak nápis praví, má být pro lidi. Ovšem pro lidi, kerý věděj, kde se votvírá kufr.
A tak jsme s naplněným kufrem vyrazili a za hoďku dorazili do hotelu. Naštěstí i na ostrově fungovala navigace a našli jsme to hned na první pokus. Na recepci nás čekali, pokoj připraven, takže kolem půlnoci místního času už jsme se ukládali do postele a už jen telefon do nabíječky, aby zítra mohl zas navigovat …
"Haničko, kam jsi mi položila telefon? …"
"Telefon?"
"Jo, telefon, ten, co jsi ho celou cestu držela a skvěle s ním navigovala."
"No přece … aha … já ho dycky položim do tý kapsy ve dveřích … u řidiče …"
"Jenže řidič jsem byl já a v kapse nic nebylo."
"No tak u spolujezdce. Určitě tam bude."
MálaskaváHanička mi podala klíč-kartu od pokoje a já šel pro telefon do garáží. Byl tam. V kapse. Spolujezdce. Zpátky u dveří apartmánu jsem vytáh klíč-kartu a … a nic. Ať jsem přikládal, jak jsem přikládal, nic se nestalo. Ani staré dobré "Sezame, otevři se!" nepomohlo.
Přece je nebudu budit klepáním na dveře. Už určitě usnuli. Mám spát na schodech? To ne, to se mi nechce.
Nuže zpět na recepci. To už bylo čtvrt na jednu místního a čtvrt na dvě ráno našeho času. Na recepci byl vlídný recepční, pochopil, zeptal se na číslo apartmánu, na moje jméno, na číslo bot už se neptal, kartu mi znovu aktivoval a popřál mi dobrou noc.
No a já si tu dobrou noc šel užít. Karta-klíč tentokrát fungovala, takže napodruhé už jsem se do postele dostal. A kupodivu jsem nezapomněl ani na ten telefon, co jsem pro něj šel, abych ho nechal do rána nabít.
Tož tak. Dobrou!
Dobré ráno mi popřál první Matěj a hned se ptal, jestli jsme už tu kartu, co mu včera v noci nefungovala, nechali na recepci vyměnit.
"Jo, nechali. Maminka to šikovně zařídila ještě než jsem usnul …"
A nesnažte se mě přesvědčit, že to bylo jinak. Zařizovat mámiláHanička umí. To se musí nechat.

Benátky, den šestý

Jelikož jsme si do Benátek deštníky nevzali, museli jsme si je vypůjčit v recepci hotelu, kam jsme šli vrátit klíče od našeho bytu. Naštěstí měli deštníků akorát, takže jsme mohli ještě i poslední den do ulic. Protože pršelo celý den, už jsem na žádné fotografování masek nevstával. Přispali jsme si všichni a na krátké toulání deštěm už se nám vlastně ani nechtělo. Když jsme však viděli turisty, kterak i v tom dešti nasedají do gondoly, aby se nechali vozit pod deštníky Velkým kanálem, přemluvili jsme se a stanovili si ještě jeden cíl: dům Carla Goldoniho. Není těžké ho najít. Jedničkou dojedete na San Toma, pak uličkou a doprava a doprava a přes kanál Rio de San Toma a jste tam. Domeček není velký, ale uvnitř má dvoreček a schůdky a nahoře v patře jsou kostýmy a divadýlko. Tedy loutkový divadýlko a stejnej kostým, co má ta loutka je i ve světnici vystaven v normální lidské velikosti.
Taky tam mají hráčský stolek s figurínou hráče a rozházenými kartami a mincemi na stole. To aby se vědělo, jak se tenkrát žilo. Nedalo mi to a přihodil jsem hráči na stolek jednu minci.
"No, no, no, no!" upozorňovala a prstem zdvižené ruky odmítavě kývala paní, co tam má na starosti hlídání turistů, aby nedělali neplechu. Pokrčil jsem rameny a usmál se na ni, jako že to už se odestát nedá, mince už je na stole. Paní se zakabonila, ale nic víc se nestalo. Hráč tam má teď o deset centů k dispozici víc.
Pana Goldoniho jsme tedy nechali u hráčského stolku a šli zpátky na jedničku. Ta nás dovezla na Piazza San Marco a my si dali procházku podloubím na rozloučenou s Benátkami. V tom dešti stály na náměstí obrovské fronty. Jedna vedla napravo a za roh do Dóžecího paláce a druhá nalevo zakrouceně do Baziliky Svatého Marka. Stovky lidí. Inu jako v Benátkách - to říká každý. Ale my jsme to před pár dny zažili úplně jinak. Bez front s prázdným vstupem a bez deště.
Inu Benátky jsou každý den jiné.
Došli jsme si pro kufříky, vrátili deštníky a sedli na jedničku, která nás po půlhodině dovezla na Piazzale Roma. Tam si Matěj všiml, že autobus pětka je ve stanici, tož jsme přešli do klusu a tu pětku jsme těsně stihli. Zaklaply za námi dveře a odjížděli jsme z Benátek.
To, že let pak měl dvě hodiny zpoždění a čekali jsme, až nám přiletí jiné letadlo, to už na bezva zážitky nemělo vliv. Naopak: děti měly radost o to větší, když nám jako omluvu za zpoždění dali každému kartičky nabité na 4,50 euro … ty bonbóny máme ještě schovaný.

Gondola u zastávky Santa Maria del Giglio:

benatky_2018_36

Divadélko v Casa Carlo Goldoni:

benatky_2018_37

Loutka v Casa Carlo Goldoni:

benatky_2018_38

Kostým v Casa Carlo Goldoni:

benatky_2018_39

Schodiště v Casa Carlo Goldoni:

benatky_2018_40

Benátky, den pátý

V neděli ráno bylo opět jasno a chladno a masky byly tam, kde být měly. Na nábřeží u náměstí Svatého Marka i na náměstí samotném. S pocity starého mazáka jsem si vybíral, co budu fotit tentokrát, ale nutno přiznat, že lidí přibylo. I v šest ráno. Hned po focení a po snídani jsme pak šli na náměstí, tentokrát všichni, protože jsme měli plán. Mazanej.
V Benátkách sice létají hlavně holubi a racci, ale o Masupustu letí přes Piazza San Marco jednu neděli Anděl a druhou Orel. My se těšili na toho Orla, jelikož Anděl letěl dřív, než jsme přiletěli my. Ale Orla jsme si ulítnout nechtěli nechat. Jenomže tuhle parádu si nechce nechat ujít spousta lidí. Prý až šedesát tisíc se jich vejde na Svatého Marka. Letos to měli naplánované tak, že nepustí na náměstí víc, jak dvacet tisíc diváků. Ostatně organizátory a policisty jsme s Ljubou potkali už ráno při focení masek. Bylo jich tam obou skoro tolik, co masek.
Nu a teď ten náš plán. Napadlo nás to oba, ale Ljuba to řekla dřív: co takhle jít do muzea a na let Orla koukat pěkně z okna? Byl to dobrej plán. Prodrali jsme se davy očekávajících, obešli náměstí a asi deset minut počkali, než otevřeli Museo Correr. Ještě nutná prohlídka - a byli jsme uvnitř. Času bylo dost a my ještě stihli prohlídku muzea, jeho knihovnu Biblioteca Marciana i obrazy včetně toho od žáka mistra Hieronyma Bosche. A před jedenáctou už jsme začali hledat to nejlepší okno s výhledem na Zvonici a náměstí. Našli jsme ho v prvním patře - a nikdo tam nebyl. Měli jsme každý jedno pro sebe, všechno klaplo, čas nadešel, Orel se ze Zvonice spustil - a nic! My čekali cokoliv, co bude vypadat jako nějaké představení. Kostým, triky na laně, křídla, … prostě Orla. A von se na kladce spustil chlap v černejch teplákách a dělal jako že jde vzduchem. To bylo všechno. Pak jsme se někde dočetli, že to byl prý zakladatel společnosti Diesel. Hmmmm …. Zřejmě si zaplatil spuštění z věže a vzal si na to svý nejlepčí tepláky. Pro něj jistě zážitek, pro nás obrovské zklamání. Chlapů v sedáku a v teplákách na kladce už jsme viděli. Visej na kdejaký fasádě a mejou vokna …
Nu, není každou neděli posvícení. Tuhle jsem ještě opožděně, ale přece našel odkaz na kompletní záznam toho teplákového letu nad Piazza San Marco - s honosným názvem:
Volo dell'Aquila al Carnevale di Venezia.
A tak jsme vyšli z muzea a doma si dali oběd.
A měli jsme další plán: utéct neprostupným davům a zajet si k San Giorgio Maggiore na tamní zvonici, která je sice kapku nižší, než ta na Svatém Marku, ale zato tam chodí málokdo. Plán fungoval až do chvíle, kdy nám přímo před nosem zřízenec oznámil, že dneska z technických důvodů zavírají a kromě těch, co teď na věži jsou, se tam dneska už nikdo nedostane. Houby technický důvody. Nevěřil jsem mu ani slovo. Prej "maňana" - zejtra. Jenomže skutečný význam je "možná někdy příště". No dožrali mě neskutečně. Krásnej den, slunečno, akorát na focení a na vyhlídku, jen pár lidí u kostela - a voni si zavřou, protože maňana!
No … rozdejchal jsem to až na soukromém molu u kostela, kde nám laskavý pán sdělil, že se jedná o privátní pozemek, ale fotku mě udělat nechal. A tak jsme popojeli dvojkou na Giudeccu a prošli se po nábřeží - no vážně tam chcípnul pes, ani noha, byli jsme tam sami, ale ani přítomnost univerzitní rezidence Jana Palacha nám nedala důvod, proč tam zůstávat. A tak jsme tou dvojkou jeli zpátky na San Marco a jali se bloudit uličkami a užít si nekonečnou záplavu nedělních turistů.
Měli jsme toho dost a prokličkovali se k večeru domů, abych pak ještě s Kačkou jednou vyrazil na Piazza San Marco. Jen tak. Rozloučit se a třeba i něco vyfotit. A vono jo. Vyšlo to. Kačka si to náramně užila, fotila se s maskama a dostala růži, kterou v pondělí dovezla až do Oleška. Ještě jí má schovanou.

Masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_29

Masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_30

Masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_31

Pokušení sv. Antonína od žáka Hieronyma Bosche:

benatky_2018_32

Chlap v teplákách na laně pod Zvonicí na Piazza San Marco:

benatky_2018_33

Benátky z mola od San Giorgio Maggiore:

benatky_2018_34

Kačka a masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_35

Benátky, den čtvrtý

Protože jsem pořád mluvil o těch maskách, děti nedaly, než že vstanou a půjdou se v sobotu ráno taky na ty masky podívat. Tentokrát bylo ráno obzvlášť mrazivé, protože bylo jasno. Kačka za chviličku začala mít masek dost a nakonec jsem jí po přemlouvání musel dát klíče a vrátila se domů. Holt tvrdé podmínky vydrží jen masky a fotografové.
Obrázky stály za to a my se po snídani vyhnuli davu a jeli na výlet po Velkém kanále. Ona je to hezká projížďka. Trvá to jedničkou něco přes půl hodiny. Po cestě si můžete prohlídnout všechny ty paláce a kostely a věže - inu jako v Benátkách. Ale co pak? Zpátky jsme to vzali kolem nádraží a na druhý břeh do Museo di Storia Naturale. Nejdřív jsem slyšel nějaký brblání, že proč do muzea, dyž jsme v Benátkách, ale brblání ustalo a nakonec se nám to líbilo všem. Já jsem kupříkladu právě tady viděl poprvé naživo (tedy vlastně namrtvo) tsantsu - tedy sušenou lidskou hlavu. Ale dost přírody, vzhůru do dalšího muzea: parníčkem jedničkou do paláce Ca’ Rezzonico. Tam mají dole v hale před zdí zahrady takovou malou kamennou nádržku a v ní dva Holdegróny. Obrovský, přes metr dlouhý ryby - něco jako kapry, ale kapři to nejsou. Sotva se v tý kašně votočej. My se šli podívat na obrazy a když na ostatní padla únava, šli si sednout na sluníčko na tu zahradu paláce a já si dal ještě poslední patro a půdu s výhledem na Benátky.
Ze zahrádky jsem je vyzvedl za chvíli, rozloučili jsme se s rybama a putovali dál. Do Basilica dei Frari. To je druhý největší kostel hned po basilice Svatého Marka. A protože už bylo kostelů a muzejí pro dnešek až až, odvezli jsme děti jedničkou na druhý břeh a domů (trefily samy) a šli se s mouveselouHaničkou ještě projít od Santa Maria della Salute směrem kolem Akademie (harmonikář tam byl pořád) a přes most zpátky na Campo Santo Stefano, kde bylo zrovna divadelní představení, a pak už taky domů na večeři. To divadlo bylo pochopitelně italsky, takže jsme nerozuměli ani slovo, ale i tak to bylo báječný. Voni se vám tak nádherně zpěvavě hádali - inu Itálie v přímém přenosu.
Zbývá jen připsat postřeh o holubech. Oni se pod pokutou v Benátkách už nesmí krmit, jelikož ty Benátky svým bytím ničej. Přesto občas vidíte turistu, jak to nenápadně zkusí, ale nic velkýho to není. Právě v sobotu ráno jsem zahlédl slečnu, jak nastavila ruku a čekala, co se stane. No co by se stalo - holubi se slétli a sedli si jí na tu ruku. Nevím, co slečna přesně čekala, že se stane, ale rozhodně začala pištět až ječet, což jsem nechápal, jelkož, když nastavím v Benátkách ruku, sedne si mi na ní holub, tak to je. Snad jestli slečna myslela, že budou rovnou pečený … no, nevím.
A tím byl sobotní program dovršen i s historkou o holubech.

Masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_19

Masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_20

Masky na Piazza San Marco:

benatky_2018_21

Východ slunce na Piazza San Marco:

benatky_2018_22

Chiesa di San Geremia z Velkého kanálu:

benatky_2018_23

U Ponte dell'Accademia:

benatky_2018_24

Harmonikář na Rio Terrà Foscarini je furt:

benatky_2018_25

Dóžecí palác, Bazilika a Zvonice z Fondamenta Salute:

benatky_2018_26

Basilica dei Frari:

benatky_2018_27

Tsantsa v Museo di Storia Naturale:

benatky_2018_28

Benátky, den třetí, půlka druhá

Jenomže to už bylo k polednímu a nějak nás přepadl hlad. Na náměstí Svatých Apoštolů jsou lavičky a mají tam palačinky a rychlé občerstvení, čemuž jsme dali přednost před občerstvením pomalým, jelikož času bylo málo. Slupli jsme to na lavičce, holubi sezobli, co nám upadlo, a honem k těm spirálovejm schodům. Kačka se ještě vyfotila u lva na dalším náměstí, ale tam už se jde takovou uličkou doprava, pak doleva a znovu doprava a jste tam. No tedy schovávat na takovým plácku takovou nádheru! Ale ono je v Benátkách poschovávaný kdeco. A zase jsme tam byli skoro sami. Jen jedna velmi fialová maska nám tam zapózovala před tím schodištěm, co vypadá tak trochu jako šikmá věž v Pise. Užili jsme si schodiště, Matěj spočítal, kolik má schodů (a teď si už nepamatuje, jestli jich je sto osmnáct nebo sto dvacet osm - ale osmička tam prý je … turistické prameny tvrdí, že jich je 80) a my vyrazili dál, do malé obrazárny Oratorio dei Crociferi, kam nás málem nepustili, jelikož měli polední pauzu, ale mášikovnáHanička to ukecala.
A tady jsem udělal v zápise chybu. Pořadí procházky bylo: schodiště Scala Contarini del Bovolo, pak most Rialto, potom zastávka na Campo Santi Apostoli a nakonec do Oratorio dei Crociferi. Dál už to mám dobře.
Jenomže kam dál? A jen jsme si to pomysleli, potkali jsme Ljubu, se kterou jsme se za krámkem u mostu Rialto rozloučili. A že se chystá na Burano a zrovna to jede tuhle z toho mola, co u něj právě stojíme. Tož my pojedem spolu s ní, řekli jsme si, a jak jsme řekli, tak jsme udělali. Cestou je spousta ostrůvků. První je ostrov hřbitovní, pak je Murano s majákem a pak dlouho nic a potom je ostrůvek Torcello a konečně Burano s rybářskou vesničkou jako malovanou. Mají tam krámky s barevnám sklem, s obrázky a s tapiseriemi. A mají tam děsně šikmou věž - zvonici. Eště šikmější, než ta v Pise. Jenomže ostrůvek je malinkatej, všechno je blízko a jak vyfotit šikmou věž, aby byla na obrázku opravdu šikmá tak, jak tam nakřivo stojí? No, našel jsem si jednu uličku takhle vzadu a cvaknul to. Ale pak jsem našel takovej domeček, co byl pomalovanej obrázkama a ústřením obrázkem byla ta šikmá věž. Čímž jsem měl problém se šikmou věží vyřešen. Ale to už se připozdívalo a my si řekli, že pojedem zpátky. Řekli jsme si to včas. Za osm minut nám to jelo a protože je na Buranu všechno blízko, stihli jsme to, ale byl děsnej nátřesk. Jako v Praze v metru. Akorát že tady to bylo na lodi, na vaporettu číslo 12.
Cestou od mola 12 jsme ještě potkali další náměstíčko se starobylou školou a kostelem. Obě stavby byly zajímavé. Basilica dei Santi Giovanni e Paolo tím, že u ní malí kluci hráli fotbal a stříleli mičudu hlava nehlava, freska, socha, všechno jedno (!!!) a Scuola Grande di San Marco tím, že byla nádherná a v té historické budově znovu do provozu uvedené před pěti lety jsou kdesi uvnitř ukryté sály a historické archivy. A dole mají stejnou podlahu, jako my doma terasu před domem.
A to už byla zase skoro tma a čas jít koupit večeři a vyměnit ten los za ty špagety, co je Matěj vyhrál, ale včera je neměli. Tentokrát Matěj cestu zapomněl a tak jsme domů málem bloudili.

Scala Contarini del Bovolo:

benatky_2018_13

Murano:

benatky_2018_14

Burano:

benatky_2018_15

Šikmá zvonice na Buranu:

benatky_2018_16

Obrázek šikmé zvonice na Buranu:

benatky_2018_17

Scuola Grande di San Marco:

benatky_2018_18

Benátky, půl třetího dne

V pátek už jsem vstával po půl šesté, abychom s Ljubou mohli jít dělat první ranní obrázky. Předpověď počasí slibovala, že bude od rána jasno, ale znáte ty předpovědi, je to tak na padesát procent: buď to vyjde nebo nevyjde. Nevyšlo to a byla mlha. Ale nevadilo to.
První masky už jsme potkali na náměstí Svatého Marka a na nábřeží jich bylo habaděj. A tam jsem poprvé přišel na to, že masky se neloví, ba naopak, že se masky samy nabízí k focení. Skupinky fotografů se předhánějí, kdo líp zachytí atmosféru a nastaví si lepší expozici. Většina blejská, já jsem neblejskal, jelikož to pořád neumím nastavit tak, aby mi to světlo připadalo přirozený. A tak fotím svět tak jak je, bez blesku. To je pochopitelně větší problém, protože se musí nastavovat dlouhej čas a masky se melou, takže jsou pak, na rozdíl od například zvonice, která stojí klidně, rozmazaný. Ale někdy to vyjde. No užil jsem si to. Moc mě to bavilo a další dny dny jsem s chutí vstával zas.
Dětičky s mouveselouHaničkou už byly taky vzhůru, když jsem se vrátil z lovu, a tak jsme po snídani vyrazili za spirálovým schodištěm, které mají v Benátkách schované, aby ho jen tak někdo nenašel. Naštěstí existují mapy a navigace v telefonu, čímž vzniká otázka, jak to hledali všichni ti, co tu navigaci neměli. Inu, taky to šlo. Ale teď to jde snadněji.
Cestou jsme si dali povinně most Rialto, ale tam Ljuba objevila, že hned u něj je nová terasa na bývalé staré poště. A že tam musíme jít, jelikož tam bude krásný rozhled. Byl. Sice v tom nově rekonstruovaném obchoďáku, co má na střeše tu terasu, bylo dole napsáno, že se musí návštěvníci předem někde registrovat, aby byli v určitý den a hodinu vpuštěni, ale to jsem cíleně přehlíd' a mépoctivéHaničce jsem to číst zakázal. Tudíž jsme se nahoře vmísili bez registrace do registrovaného zástupu a užili si bez čekání rozhled na Rialto. Pánové, co nás tam pouštěli, asi za čtvrt hodiny prohlásili, že atrakce končí a oni zavírají. Což učinili, když nás před tím z té terasy vymetli. A bylo zavřeno a další návštěvníci až na objednávku a s registrací někdy příště. Měli jsme štěstí i tentokrát a vydali se hledat dál.
Zatím co Ljuba s mouzvědavouHaničkou obsadily v jedné uličce jeden krámek, já šel zkoumat takovou zapadlou uličku. Nikdo tam nebyl a mně se zalíbilo jí portrétovat. Předešla mě jedna slečna, kterou jsem pak znovu potkal na konci té uličky. Ulička končila u Velkého kanálu. Já si ho fotím a tu se slečna otočí, zaječí, půl metru vyskočí a málem do té vody spadne. Nevšimla si mě a děsně se vylekala, když jsem tam najednou stál s foťákem za ní. Pak jsme se tomu zasmáli, ale k vodě už nešla.
Do uličky jsem zavedl i ostatní, když vyluxovali ten krámek. Slečna tam byla furt, ale už byla nachystaná, tudíž se žádné další vylekání nekonalo.
A konečně jsme vyrazili k tomu schodišti.
Ale to až příště - aby to dneska nebylo moc dlouhý.

První masky na náměstí Svatého Marka:

benatky_2018_09

Na nábřeží:

benatky_2018_10

Z terasy nad Rialtem:

benatky_2018_11

Rialto z uličky (bez slečny):

benatky_2018_12

Benátky, den druhý

Ve čtvrtek jsme si kápku přispali, poněvadž jsme byli po včerejším cestování maličko zmožení. Takže se vstávalo až někdy po osmé a na náměstí Svatého Marka jsme dorazili akorát před desátou, když otevírala muzea.
Všichni včetně Ljuby tvrdí, že tady jsou dycky fronty. A já tvrdím, že dycky ne, poněvadž dyž jsme přišli do Dóžecího paláce, nebyla tam skoro ani noha. Jistě, pár turistů tam volně vcházelo a stejně jako my se šli podívat do paláce. Ovšem nic jako frontu nebo dav jsme nepotkali. Tož jsme si užívali sály, obrazy, schodiště, most vzdechů i šatlavu. Stejně tak jsme zcela volně prošli bazilikou a hlavně: nahoře na ochoze baziliky Svatého Marka bylo taky jen pár lidí, takže jsme si užívali Svatého Marka shůry téměř v osamění. Pochopitelně přeháním, ale ne zas tak moc. Lidí bylo později na Marku přeci jen hodně, protože ještě než jsme vyrazili do baziliky, vyšel z brány pod Hodinovou věží masopustní průvod.
Masky v čele tančily na chůdách a za nimi celé procesí včetně jakýchsi potvor, ba dokonce i toreadoři a býk, ovšem býk nikoho na rohy nenabral byvše z papíru a nesen nad hlavami diváctva.
Ono se to takhle rychle píše, ale ty návštěvy a masopustní průvod nám zabraly skoro půlden, takže nezbylo, než jít něco nakoupit, aby bylo z čeho vařit. Zajímavé na tom nákupu bylo, že jsme vyfasovali jakési losy a Matěj vyhrál špagety (co taky jinýho v Itálii, že ano), které zrovna nebyly v regále, takže si svou výhru mohl vyzvednout až při příštím nákupu, což uvítal, neboť se mohl vrátit a spolu s Kačkou prolustrovat regály s bonbónama. To pochopitelně nevadilo a tak jsme se vydali uličkami domů, což opět vzbudilo v nás, rodičích, úžas, neboť nás Matěj vedl a nezabloudil. Prostě trefil zpátky na náměstí Svatého Marka, jelikož si pamatoval cestu, což jsme nechápali vzhledem k spletitosti uliček benátských.
Mládež vedena mouunavenouHaničkou se tedy vydala domů a já šel ještě fotit masky a vůbec. Vůbec vypadalo tak, že jsem se i projel vaporettem k Santa Maria della Salute a pěkně kolem Akademie procházkou alejí u kostela jsem se vydal kolem osamělého harmonikáře přes most a náměstí Svatého Štěpána zpátky do uliček směrem domů. Ale to už se setmělo a obrázky dostaly noční náladu s rozsvícenými pouličními lampami.
Nu, byl čas se vrátit a těšit se na zítřek.

Prázdné nádvoří Dóžecího paláce a kopule baziliky Svatého Marka:
(ten flek je tam proto, že okno, skrz které jsem to fotil, tam ten flek mělo)

benatky_2018_02

Jeden ze sálů paláce:

benatky_2018_03

Přes most vzdechů do šatlavy:

benatky_2018_04

Už jsme tam:

benatky_2018_05

Masky pod Hodinovou věží:

benatky_2018_06

U Santa Maria della Salute:

benatky_2018_07

Večer na nábřeží směrem na San Giorgio Maggiore:

benatky_2018_08

Benátky, den první

Přijeli jsme do Benátek autobsem z letiště a hned na parník, tedy vaporetto, čili místní mhd. Cesta jedničkou po Velkém kanálu trvá k náměstí Svatého Marka přes půl hodiny. Vystupovali jsme o dvě stanice dřív, protože tam byla recepce hotelu, kterému patří náš apartmán. A protože je to v Benátkách všechno kousek, byla i recepce kousek od mola na Velkém kanálu. Asi tak třicet metrů. Čímž se stalo, že jí máveseláHanička s dětmi i Ljubou hnedka přešli. Ono nebylo divu. Ulička široká sotva metr a v ní dveře a za nimi recepce. Já byl připravenej to hledat, tudíž jsem to neminul. Pan recepční už na nás čekal, dostali jsme klíče a popis cesty k našemu bytu:
"… půjdete tady rovně (ono to v té uličce ani jinak, než rovně, nešlo), pak přes náměstí šikmo doprava, pak krátkou uličkou přes mostek, hned za ním je na rohu restaurace. U ní doprava kousek podle kanálu a první uličkou po deseti metrech ještě před železným mostkem doleva. A tam, v čele té uličky těsně před zalomením, to je. Jenomže pozor! To je sice ten správnej dům, ale musíte ho tím zalomením a uličkou obejít zezadu, poněvadž vchod je z druhé strany. A tady máte ty klíče."
Koukali jsme na pana recepčního natolik vnímavě, že pochopil, že bude lépe vysvětlení ústní podpořit ještě mapou, kterou měl pro tyhle případy nachystanou. Kopii nám popsal ještě adresou domu a my vyrazili rovně tou uličkou, kterou to jinak než rovně nešlo. Já to měl nastudovaný už z počítačový mapy, takže bylo všechno snažší. Hned za mostkem doprava, pak doleva a zadní trakt domu jsem našel podle fotky okamžitě. Krásný to tam bylo. Takovej malilinkatej plácek se zídkou, zahrádkou a starejma dvoukřídlejma dveřma. Byli jsme doma. Krásnej domeček, krásnej byteček, nahoře teráska, na kterou se šlo po schůdkách přes půdičku. Inu - jako v Benátkách.
Uložili jsme se do pokojíčků a šli spát, abychom ráno měli sílu na první benátské procházky a ještě před svítáním mohli vidět, jak je to kolem hezký.

Tady doleva:

tady_doleva

Tohle je ten plácek se zídkou a zahrádkou:

placek

A tady je pohled z terásky směrem na Santa Maria della Salute:

pohled

jak uvrtat masku

Výpadek v psaní deníku nebyl způsoben ničím jiným, než, jak pravidelní čtenářové jistě již tuší, prázdninami. A to prázdninami zimními, ovšem nikoliv na sněhu, nýbrž na vodě. Na laguně. Tedy na laguně benátské. Nechali jsme se totiž přemluvit (ono to vlastně žádné přemlouvání nebylo) od Ljuby, abychom se jeli podívat do Benátek na karneval.
Vždycky jsem se tam chtěl podívat právě na ten karneval, protože masky, které jsem vídal na fotografiích, mně přišly jako z jiného světa a chtěl jsem je vidět. Nu a nebyl jsem sám. Kačka s Matějem se taky těšili i máveseláHanička se nemohla dočkat. Tož jsme vyrazili na výlet.
V Benátkách je touhle dobou spousta lidí. Ostatně ona je tam spousta lidí pořád, ovšem právě teď se tam každoročně sjíždí nadšenci Masopustu. Náš vesnický Masopust jsme tentokrát museli oželet, ale stálo to za to. Medvěda sice v Benátkách nemají, zato masopustní mumraj tam probíhá každý den od časného rána až do noci během celého karnevalu, který trvá čtrnáct dní. Je tedy na co koukat. A co fotografovat.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jakým způsobem uvrtají ti fotografové masky do spolupráce. Hned první ráno v šest na nábřeží na svatém Markovi mi to došlo. Nikdo nikoho neuvrtává. Naopak. Masky samy tam chodí už před rozbřeskem náležitě vyzdobené a nechávají se fotit. Pózují, hledají nejlepší místo s nejlepším pozadím a pak se nakrucují, jen aby je každý mohl vyblejsknout. A že tam těch blesků je. Lecjaká hvězda mediální by jim mohla závidět.
Každé ráno jsme chodili na nábřeží a fotili a fotili, až přecházel zrak. Však bylo co fotit.
Tuhle je ochutnávka. Další obrázky až příště, jelikož jsem zatím víc nestih', poněvadž jsme přijeli domů včera v noci až ve čtvrt na jedenáct:

benatky_2018_01