2019

zápas kvůli pár douškům

"Voda? Jo, ta na mytí. Tak tu si můžete nabrat támhle…"
Podobnými větami se v kovbojkách projevujou vopravdoví chlapáci, co mají vodu jen jako nezbytnou rekvizitu, když jde o koupel, lhostejno zda společnou či jeden po druhém.
Ne tak zbytek planety. Kromě zmíněných hrdinů a starověké či středověké honorace všichni vědí, že vodu potřebují. Vědí to i naši kočkeni. A proto mají rádi svou vodu ve své misce a to nejlépe vodu zcela čerstvou, právě natočenou. Na tom by nic nebylo a příhody s vodou a mytím čehokoliv třeba i schodů jsem si tu už zapisoval.
Dnes ovšem nikdo nikomu nic nemyl.
Sedím u klávesnice a slyším z chodby takové divné zvuky. Nezvyklé klepání. Zní to jako by někdo klepadl miskou plnou vody do dlaždic v síni.
No nic, asi kočkeni cosi tropí.
Ale ono to nepřestává.
Otočím se tedy, abych zjistil, kde ta pohroma má počátek. A ona se překvapivě žádná pohroma nekoná.
Maxmilián stojí nad miskou s vodou a kouká, co udělám.
"No co bych dělal, tvore, psát budu. A jak to tak vidím, bude to asi dneska o tobě."
Max se otočí k misce a jme se pokračovat v rozdělané práci.
Má totiž právě hrozný problém.
Potřebuje si rozhrnout vodu v misce packou, ale taky potřebuje stát u misky. Zjišťuje, že má na to pacek málo a tak začne předními packami bruslit po dlaždicích, zadními vyrovnává stabilitu a hlavu strká do misky. Nemůže se rozhodnout, kterou packu strčí do vody, aby si ji rozčeřil. Ta nerozhodnost a střídání levé a pravé packy určují rytmus bruslení a bubnování do misky. To jsou ty zvuky. Střídání se zrychluje, Max už nebruslí, ale boxuje do misky a když souboj hmoty živé s neživou vrcholí a já čekám, že už konečně tu misku převrhne, nastává katarze. Max přestane boxovat do misky, konečně se klidně skloní nad rozhýbanou hladinu a začne pít.
Ufff… to byla fuška.
Takovej zápas kvůli pár douškům.