rváč

03.října 2022 06:03 / zařazeno v kategorii: o událostech

Tak já nevím. Možná je to normální, možná ne. Zaujal mě už druhej komiks stejnýho autora. Tím nemyslím, že je to prima pohádka vo čertovi nebo vyprávění o jezevci či poskakování mezi paralelními světy, což jsou všechno knížky, které mám rád a bavily mě a vracím se k nim. Tohle je něco jiného. Jsou to, dalo by se říct, vážné komiksy pro dospělé. Nějak jsem asi netušil, že se to takhle dá zpacovat a vono jo. O tom prvním jsem si psal před nedávnem a ten druhý jsem si přinesl před týdnem.
Nu, nedalo mi to a aniž bych byl žádán, i o tom druhém jsem si napsal poznámku. Tady je:

Zrovna na obrazovce rozjížděla sladká Sugar svoje blues Runnin' Wild a já měl na stole kafe a panáka. Černýho panáka. Mám rád lak na rakve.
To odpoledne jsem byl doma sám a Some Like It Hot jsem si pustil prostě proto, abych sám nebyl - no a s tím panákem je to podobný. Tak jsem si řek', že je možná čas na dobrej komiks. Kafe hřálo a černej švihák jakbysmet. Nechal jsem Sugar zpívat a otevřel jsem Rváče.
A bylo to tu znova.
Už na druhý stránce to přišlo. V hospodě. Hustá atmosféra, kterou v tej lenivej náladě vlastně nikdo nezavinil. A dala by se krájet. Rána přišla rychle, ale nečekal jsem to křupnutí zlomeného nosu. Venku před barem sněžilo a pomalu začínal příběh...
Já nevim, jak to ten Jeff Lemir dělá. Je to tím scénářem příběhu? Nebo že si ty zásadní příběhy kreslí sám a prostě to dává? Ale co, jak to dělá, není důležitý. To podstatný je, že jsem už od začátku byl najednou nohama ve sněhu. Studilo to a mrazivá nálada mi lezla za límec. Šlapal jsem s Derekem na zimní stadion. Klouzalo to a vůbec se mi nechtělo natáhnout se s ním na ledě, byť jsem už měl ten hlt černý hořký kořalky v sobě. Jako Derek. Jenomže on násával daleko víc. Je ovšem pravda, že taky víc vydržel.
To, že nasává, to bych mu věřil, ale proč to dělá, to vážně nevím. A když se ve dveřích bistra Husky objeví taková divná holka s pocuchanou fasádou, říkám si, že tohle bude dost složitý. Samý otázky. Mají odpověd? Možná.
Mám rád tyhle komiksy. Žádný obrázky na efekt, žádný vvžžžžuuuummmm, žádný latexový kombinézy. Pár tahů tužkou, modrý stínování, občas probleskne barva, aby zdůraznila detail.
Příběh je důležitej.
To pomalý vyprávění se loudá spolu s Derekem. Nikam to nespěchá, občas padne pár ran a chlápci, co si mysleli, že tenhle starouš už to má za sebou, se nestačej divit. Neměli si vo to říkat.
Stopy ve sněhu, les, ticho. Všude je odtud daleko, jen přítel je blízko. Ale stihne se o všechno postarat? Přátel nemá Derek moc. Musí mu to stačit, na všechno ostatní je sám. Je sám i na problémy, který za sebou přitáhla Beth. A že jich není málo.
Najednou se začnu o toho chlapíka bát. Hele, proč to děláš? Dyť tohle dělat nemusíš a mohlo by to bejt nad tvý síly!
"Na to zapomeň!"
Derek je tvrdej. Na ledě i v životě. Jde si za svým a já jdu s ním.
Je to jeho příběh a chci ho znát.