WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nehejbe se to

No jistě, nalíčil jsem tase fotopast na kuchyňskou linku, abych věděl. A věděl jsem hned, jen jsem ji po návrtatu otevřel. Lezou tam oba. Indy i Nemo. Ona ho to naučila, přesto že ví, že se tam nesmí. Když jsem přítomen, dodržuje to, ale jen vytáhnu paty … jenomže Nemo je takovej trouba upřímnej a když už jednou na tu linku vyskočil, nic mu nebrání skočit tam i přede mnou. Indy ví, že by dostala pohlavek. Nemo ho vyfasoval okamžitě. Ani se nedivil. Zdá se, že to bere jako součást vstupu na zakázané území.
On nic nenechá na pokoji. I ten váleček od toaletního papíru odložený na lince musí prozkoumat.
Nu a tak mě Nemo inspiroval k další taškařici.
Nemo má ocas skoro jako liška. Zrzavej a chundelatej, že by se s ním daly vytírat kanóny. A tak když spal, navlík' jsem mu ten váleček od toaletního papíru, o který se před spaním tolik zajímal, na ocas. Jako ozdobu. Ani si toho ve spaní nevšiml. Já na to zapomněl, Nemo to zaspal a nic se nedělo. Až odpoledne, když se Nemo s Indy honili po světnici, si toho Nemo najednou všiml.
"Co to za mnou pořád utíká? No počkej! Já tě čapnu!"
A už se začal točit za tím papírovým návlekem, co ho měl pořád ještě od spaní na ocase. Točil se dokolečka a ne a ne ho chytit. Návlek za chviličku opustil oháňku a přistál na podlaze.
"Tak ono se to nehýbá. Asi jsem to uhnal tak, že už to nemůže."
Strčil do válečku packou, čumákem, postrčil ho - a nic. Nemo ztratil o váleček zájem. Nehejbe se to = není to.
A basta.
Jen pohyblivé válce mají šanci zaujmout, nehybné nikoho nezajímají.