2018

dobře to napsat

Byl to druhý ze zápisů v prvním roce existence woleschka. Tenkrát to byly spíš sebrané nahodilé postřehy v počtu tři za rok, což opravdu nebyl deník, ale zápisy to byly. Ten předmětný se týkal sci-fi. Přesněji řečeno převádění sci-fi do praxe. Já tenkrát hleděl na uklízecího robota jako na zázrak a másci-fiHanička jako na běžnou záležitost, která tu už dávno měla bejt.
I po těch třinácti letech mám pořád technické novinky za zázračné události a má otřináctletchytřejšíHanička to furt ví všechno daleko dřív, než já.
Včera v podvečer jsme s Ljubou a Ondřejem rozmlouvali o životě všedním i jiném a probírali jsme kdeco a pak přišla řeč i na telefony a na to, co dneska umějí a na to, co budou umět zítra. To už byla Ljuba s mouveselouHaničkou v altánku a já s Ondřejem na terase, čímž se naše hovory oddělily a proto jsme si ve skupinkách mohli vést každý tu svou dišputaci. Já se třeba od Ondřeje dozvěděl, že se šušká, že "facerecognition" už je pasé, že ho brzy překoná a nahradí "bodyrecognition", což jsme hned začali probírat. Já ze strany zbavení se soukromí úplně a Ondřej ze strany všeobecného pohodlí například při prohlídkách na letišti, což by nám cestujícím mělo být ku prospěchu odstraněním všech stále přibývajících typů kontrol. Prostě vás už při vstupu do haly naskenujou, rozpoznaj, načtou v databázi a je to. Mají o vás všechno a jestli jste si v dětství hráli za barákem na smetišti na teroristu, máte to spočítaný a do letadla vás nepustěj. Nebo tak nějak. Já tomu oponoval, že bych si to musel rozmyslet, estli by mě tahle míra zbavení se soukromí nevadila, i když jsem si samozřejmě vědom toho, že už mě maj stejně dávno celýho v databázi a kdyby o něco šlo, už teď jsem ztracenej. Ovšem Ondřej chtěl konkrétní příklad mojí paranoi.
Musel jsem něco vymyslet a tak jsem dal příklad: "… heleď to prostě bude tak, že dyž třeba pudeš tuhle na Smíchově do obchoďáku, tak eště u vchodu tě naskenujou a jak vejdeš, už ti naproti bude svítit reklama na foťáky a nezbavíš se toho ani v Tramtárii, protože jen vylezeš z taxíku, už tě na rohu u hotelu bude vítat na obrazovce reklama na den otevřenejch dveří ve fabrice na broušení čoček do objektivů …"
Nu a pak jsme to téma dál rozvíjeli a řešili jsme rychlost procesorů a odezvu sítě a jestli by to všechno takhle rychle šlo už teď … no prostě báječné povídání to bylo.
Když Ljuba s Ondřejem odjeli, povídám nadšeně méusměvavéHaničce jaký prima technický sci-fi problémy jsme probírali a že by to mohlo zapadnout do nějaký další Ondřejovy knížky, jelikož tohle tu eště nebylo a hodilo by se to zas do nový spiklenecký teorie a do Tušení čehokoliv. No prostě nadšeně jsem tu myšlenku chtěl předat dál. MásečtěláHanička však moje nadšení ochladila pod bod mrazu hned v úvodu praktickou poznámkou:
"Ale prosimtě, to přece neni nic novýho, to už tady dávno bylo v tom filmu Minority Report …"
Tak!
U nás končej uklízecí roboti i bezpečnostní systémy budoucnosti stejně. Na smetišti dávno realizovaných nápadů. Moje vzdělanáHanička už to dávno ví, jelikož už to přeci někde viděla nebo četla. Tak jak má furt jeden něco vymejšlet, dyž už bylo všechno vymyšlený?
Naštěstí mám Ondřeje: Když jsem si mu ještě večer posteskl na protřelost méovšeminformovanéHaničky, s laskavostí jemu vlastní mi odepsal:
"Všechno už tu bylo. Jde o to dobře to napsat."
A to Ondřej umí.