WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kartou na poště

Pán za okýnkem úpěl. Otáčel oči v sloup a kvílel pod rouškou.
"Co nám to děláte? Proč to nepodáváte na Praze 5? My berem jen ty nejnutnější případy. Kvůli koronaviru."
"No jo, ale dosílku je přeci možný podat na každý poště."
"Já vás chápu, já vás chápu," kvílel pan pošmistr dál, ale očima už nekoulel.
Byl to zkušený pan pošmistr. Ruce mu jen kmitaly, přesně věděl, co kam zapsat, co vytisknout, kolikrát a jak.
Psal, kontroloval občanku, tiskl. To vše najednou. Úctyhodný výkon.
"Bude to čtrnáct set."
"Tolik?"
"Máte to na šest měsíců."
"Aha, tak to jo. Můžu platit kartou?"
"Dejte sem kartu," pravil rozšafně.
Vytáhl jsem telefon. Jenže i já měl roušku a telefon mě přes ní nemoh' poznat.
"Vy mně říkáte kartu a cpete mi sem telefon! Co je to za pořádek?!"
"No já vim. Von mě nemůže poznat."
Musel jsem poodhrnout roušku se zatajeným dechem, abych na nikoho neprsk'.
Telefon mě poznal.
"Jo, poznal vás. Je to tam. Máte to zapsaný a já to posílám na Prahu 5. Snad to dojde," ještě zažertoval pan pošmistr.
Stání u katru na poště bylo u konce. Trochu mi to bylo líto.
Pan pošmistr byl sympaťák.
A bavič.