WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dycky na začátku

Po čtvrt roce jsme se konečně zase s Matějem dostali k těm kartám. Ano k těm "médžikům". Přemluvil jsem ho a sedli jsme si ke stolu. Pochopitelně prskal, že si vůbec nic nepamatuju, a že to vůbec nechápe, jelikož je to přeci tak jednoduchý a nic na tom není.
"Tohle musí zůstat taplý, tohle můžeš přece hrát až příští kolo, tady ten se nedá zničit leda nějakým kouzlem, tady na to nemůžeš přidávat životy, protože tam teď žádný nemáš a musíš počkat, až je tam budeš mít. Tímhle můžeš blokovat a tenhle zase musí útočit na dva."
"Takže mi je zabiješ?"
"Jo."
"To se mi teda vůbec nelíbí. A jak to, že máš tuhle kartu dycky na začátku?"
"To tak vyšlo."
"Hmmmm…?!"
"A ty nechceš útočit?"
"A to můžu?"
"Jo, ale příště už ti to řikat nebudu."
No, co bych tu chodil vokolo horký kaše. Hráli jsme dvě hry a dvakrát mě Matěj porazil. Tak jsem říkal, že si budu muset zajít do vobchodu pro nějaký silný karty, že takhle by to nešlo. A že prej to tak není, že jeho kamarád má karty za tři koruny a stejně s nima vyhrává.
No nevim. Ta karta, co je nezničitelná a furt na mě útočí, mi přijde docela drahá.
A blejská se. A vypadá jak Anubis … Asi bude vážně kouzelná.
Inu Magic.