WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

1:0 pro mouchu

Že jsem tu psal včera o kočkenech? Pochopitelně. S nima je furt něco a proto o nich píšu pořád. Taky už jsem psal, že chytají kde co. Koně a mouchy a vosy a kdejakou havěť. Hlavně když se to hýbe.
Je to vždycky hon se strašlivým vypětím. Ženou se po svém cíli hlava nehlava. A to se někdy nevyplácí.
"Maaaaaaaaaaauuuuuuuuuaaaaaauuuuuuu!"
Vypadalo to, že k nám dorazil parní válec a ten drtí někoho z kočkenů na kostní moučku.
Ve světnici už bylo jasné, že ten někdo je Nemo. Parní válec přítomen nebyl.
Nemovi úplně stačil radiátor topení.
Tentokrát hon na mouchu skončil 1:0 pro mouchu.
Nemo uklouzl na parapetu okna, zasekl se mu dráp do mřížky topení a spadl. Jenomže dráp nemohl vyndat, poněvadž dráp je háček a háčky když se zaháčkují do topení, je těžké je vyháčkovat.
A tak řval na celé kolo. Nadával na mouchu, naříkal bolestí a strachem a volal pánečka, aby s tím už koukal něco udělat, že se to nedá vydržet. Naštěstí jsou kočkeni už dost velcí, takže Nemo nevisel, ale stál na předních se zadní packou v té mřížce nahoře v tom radiátoru.
"Ukaž, ty nešiko," vzal jsem mu jemně packu, vyprostil a zkontroloval. Byla v pořádku.
Nemo se oklepal a packu si začal olizovat. To je kočkeny nejpoužívanější lék na všechno.
Někdy si říkám, že by si mohli navzájem olizovat ty svý mozečky, aby se jim už konečně rozsvítilo a přestali dělat takový kočičárny.
Jo a ta moucha? Ta byla v pohodě. Tentokrát zvítězila.

Nemo jako Babinskej

Nečekal bych, že ten, kdo má kočkeny, doma neuklízí. Jistě budou v úrovních úklidů nějaké rozdíly, ale čas od času kočičí pánečkové a paničky uklidit buď jak buď musí. Já třeba uklízím děsně nerad, ale vím, že to bez toho nejde a tudíž roboti jezdí po podlaze denně. Já tedy taky šmejdím, ale není to tak často. Naopak chlupy sbírám furt.
To prostě uklidíte, všechno vysmějčíte a jdete zpátky například od okna ke dveřím a uprostřed světnice je chomáč chlupů.
Kde se tam, sakra, vzaly? Dyť jsem teď uklidil!
Holt někdy vznikly, řeknete si, chomáč uklidíte a jdete si opět po svých. Jen však stočíte pohled támhle pod stůl, jsou tam zase chlupy. Seberete, vyhodíte … a takhle to jde pořád dokola.
Předevčírem jsem kápnul na to, odkud se ty chlupy berou.
Pochopitelně, že z kočkenů. Ale jak? A kdy?
To je tak. Oni se kočkeni rvou jako koně. Ne snad, že by si ubližovali, ale rvou se. Nechávám je, ať se kočky pudrujou, když je to baví. A právě tuhle po té rvačve koukám: na zemi podestýlka. Některé zrzavé, jiné černé. Nemo právě strategicky ustupuje ze svých pozic a co to má v tlamě? Pochopitelně: chomáč černých chlupů. Vypadá jak loupežník Babinskej. Nenechá si to sebrat. Pečlivě si ty chlupy cpe packou do tej tlamičky. Jako když jíte cukrovou vatu.
"Nemo, ty jsi ale čuně."
"Mau!"
Spořádá chlupy, a ještě se olízne.
Tak to bychom měli.
A kdy bude další rvačka?
No to je otázka.
Hned!
A už je zase co uklízet. Inu, chlupatci.

ps

Tak dneska bylo v síni chlupů, jako by se tam rval nejmíň tucet kočkenů. Začínám je podezřívat, že si potají čtou tady ten můj deník.

krávu a kozy a ovce a slepici ...

Tedy když nepočítám tuhleten zookoutek v Břežanském údolí a dotykovou zoo ve Zvoli, které jsou oba minulostí, příliš toho o zooparcích nevím. Čili žádná širší povědomost mě neprovázela ani v případě Zooparku Milíčov. Ono je to primárně pro maličké děti a laskavý a soudný čtenář sám rád uzná, že můžu být ledasčím, nikoliv však maličkým. To už je za mnou.
Když mi tedy Alla oznámila, že na tu nedělní procházku půjdeme s Bartolomějem právě tam, bylo jasné, že cokoliv tam bude, bude pro mě překvapením. Juráš už na mě čekal u vchodu a opravdu, překvapní bylo. Ono je to celé pojaté způsobem: krmte zviřátka a klidně za některými můžete do výběhu.
A tak Bartoloměj hladil krávu a kozy a ovce a slepici a králíka a poníka a nehladil želvu a surikatu a prase a veverku a lišku a nutrii a toho ptáka, co není pštros, ale nandu.
Byla vám to prima procházka, jelikož i já jsem byl v takovém zařízení poprvé.
Člověk by neřekl, že pár desíterk metrů dál začína sídliště Jižní Město.

Zoopark_210926

čas sklizně

Máte střechu? No kdo by neměl střechu nad hlavou, že. Tedy střechu mám i já. V autě dokonce prosklenou a zašupovací. Často ji zašupuju. Ovšem jsou okamžiky, kdy je lépe mít střechu zavřenou. Například při dešti, ty troubo, řekne si laskavý čtenář.
A já mu dám za pravdu. V dešti si střechu nechávám zásadně zavřenou.
Ale když je venku sluníčko a příjemný závěr babího léta, je nabíledni, že se musí střecha otevřít. Jedete, příjemná nálada, Ian Anderson zpívá, že je už příliš starý na Rock'n'roll, klid a mír se rozlévá krejem Sluncem zalitým, vítr ve vlasech, co víc si přát?
Tedy teď už vím, že bych si přál, aby ten traktor velkej jako dům s tím vlečňákem velkým jako domy dva nejel proti mně.
A kdyby i jel proti mně, aby neměl ten vlečňák vrchovatě plnej řezanky.
A kdyby už i jel a měl tu řezanku na valníku, aby jí měl alespoň přikrytou plachtou.
Nu, nestalo se.
A jak tak jedu tím krajem Sluncem zalitým, už jsem to nestih'. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych měl střechu zavírat, čímž se přihodilo, že jsem měl ve vlasech nejen ten vítr, ale i trochu té řezanky.
Tož tak, je čas sklizně, co nadělat.

válení

Taky se rádi válíte? Já to přiznávám. A kočkeni se taky rádi válí. Vlastně se vyvalujou furt, jelikož když se nemusí lovit, tak se válí.
A v tom válení jsme postoupili do další úrovně.
Čili postup je tento:
Je čas odpočinku, natáhnu se na kanape.
První přijde Indy. Skočí na mě a nutně mi olízne čumák. Ona to tak dělá. Pomalu, obezřetně, ale nutně. Pak začne šlapat zelí, což jí laskavě zatrhnu asi tak třikrát za sebou, načež se umravní a usne.
Nemo přijde jako druhej. Obhlídne situaci a hned zjistí, že je obsazeno. No a co. Místa je pořád dost. Někam se vetře.
Tak ležím, ani nedutám.
Zato Nemo dutá. Von neposedí. Furt něco musí.
To probudí Indy, která seskočí, jelikož se o mě nechce dělit.
Ani Nemo nezůstane na místě. Seskočí, znovu vyskočí, udělá kolečko, drcne do mě, seskočí, udělá kolečko ….
Na to Indy není. Ta už dávno leží na mých pantoflích. Úplně jí to vyhovuje.
A Nemo nakonec seskočí a jde si po tej dřině odpočinout do kouta. Má hotovo.
Konec válení.

už je podzim?

Čím, to je? Zvykl jsem si na letní počasí na Paloučku? Nebo se nějak narychlo ozval podzim? Nebo je všechno, jak být má a jenom já jsem zapomněl na to, jak to bývá? Vážně netuším.
Letos mi to přijde, jako bych očekával od toho všehomíra nějakou větší míru ohleduplnosti. Je to představa naivní, já vím. Jenomže večer je večer nějak dřív. A ráno je tma taky nějak dýl. Mraky pořád a všude. Sluníčko nevidět. Člověk by si málem myslel, že někdo nahoře ustřihl to lano, co nad námi drží modrou oblohu a ta někam zapadla a zůstala tam. Už hezkých pár dnů ji ne a ne vytáhnout zpátky. Co to tam nahoře dělají?
Donutilo nás to včera jít poprvé do tělocvičny. Bylo to děsně fajn a děsně jsme si to užili. Tomáš je báječnej trenér. Dokonce i to, že čas cvičení se posunul na osmou večer, mi nakonec nevadilo tolik, jak jsem se obával. Cvičili jsme dlouho přes devátou a zase něco nového.
Jenom ten pocit náhlé změny zůstal. Po cvičení venku nikde ani noha, klid, noc, všichni už spí nebo bydlí. Tohle přece bývá až tak někdy v listopadu. Nebo to jen já vidím letos takhle?
A já už vím, čím to je!
Já normálně chodím spát se slepicema, což se projevuje tím, že jen se sešeří, zalezeme každý do svého kurníku. Jenomže letos já do toho kurníku lezu čím dál později a na ten "noční" život nejsem zvyklej.
Inu, budu si muset zvykat.

ps
Všechno je jinak!
Navečer se mraky roztáhly, vykouklo Sluníčko a šedivý podzim na Paloučku byl rázem ten tam.
A tma taky přišla mnohemn později.
Ikdyž zrovínka nastal astronomický podzim.

vopatlaná huba

Když vám maminka dávala na lžičce medicínu, taky jste se vošívali. Natož pak rybí tuk. Fuj! A je to tak s každým.
Kočkeni jsou na tom úplně stejně.
Mají jakési žaludeční potíže. Nemo to zřejmě chytil před dvěma týdny na veterině. To je hned, ale zbavit se toho není tak snadné. Nemá smysl tady líčit průběh střevních potíží dvou kočkenů. Jen to je potřeba napsat, že jsou na tom stejně jako lidi. Když je jim zle, ležej a koukaj, jako by to byla jejich poslední hodinka. Ale jen jim otrne, už zase skáčou po lince.
Nu a než jim je dobře, musejí dostávat medicínu. On je to jen doplněk stravy, ale upravuje to trávení a nějaké prostředí uvniř a kočkenům je líp. Dneska by se už dalo říct, že je jim nejlíp.
Ovšem tu medicímu, tu aby do nich člověk ládoval jak do kanónu. Tedy do Nema ne. Ten je hladovec a sežere všechno. Nemo si i tu medicínu hltavě slíže s prstu sám. Ale Indy je na tom jako malá holka, co prská a kroutí se, jen aby se jí nic z toho všeléku nedostalo do tlamy.
Nejdřív jsem to zkoušel na granulích, které normálně jí. Vzala si ty vedle. Když jsem jí ty s medicínou ládoval do tlamy, měl jsem toho víc po sobě, než Indy na jazyku. Další způsob byl, nechat ji to olízat s prstu. Taky nic. Vopatlanou hubu, kožich, já z toho měl krém na ruce a Indy zase zvítězila.
Ale pak jsem ji převez.
Medicínu na prst, druhou rukou otevřít klapajznu a šup, otřít medicínu o patro a honem s prstem ven. Rozčilovala se, ale zblajzla to.
Dneska ráno už ani moc neprotestovala. Jen věděla, co se chystá, tak pro pořádek odešla za roh, abych si nemyslel, že mi to projde jen tak. Ale pak to šlo rychle.
Tak už jen dva dny a bude snad pokoj, vy pacienti.

pod Zikmundem

Před dvěma lety se to chystalo a nakonec to nedopadlo. Jenomže paní učitelka je člověk laskavý, ale sveřepý, což se projevuje tím, že co si naplánuje, toho se snaží držet. Pravda, osud i světa běh jí občas hází klacky pod nohy a něco prostě nejde, protože čas už vypršel. Ale něco trvá a uskutečnit to jde.
Katedrála svatého Víta v čase trvá, byť ji postupně během staletí stavitelé zakládali, stavěli a jak všichni víme, pořád ještě nedostavěli úplně. Ale stojí a trvá. Tudíž je v ní možné zpívat. Liturgický zpěv byl naplánovaný a po dvou letech se konečně mohl včera uskutečnit. Bylo to náramné dopoledne, když Kačka se sborem paní učitelky zpívala v katedrále.
Nu a já jsem si směl udělat i pár svých obrázků poté, co jsem vyfotil celý sbor, kterak se například v pohodě vejde pod zvon.

Svatovaclavska_kaple_210919


Zikmund_210919 210919_Zikmund_sbor

do tělocvičny

To s tím počasím, to je teda ale pech. Včera jsem si tu povzdechl nad prádelnou a dneska abych rovnou láteřil nad studenou sprchou.
Samozřejmě jsem se chystal navečer cvičit, dokonce jsme se domlouvali i po síti. Jenomže člověk míní …
Koukám na radar a říkám si: je to na pendrek, ale třeba to vyjde.
V šest večer začalo lejt. Sedělo to přesně.
A na sedmou radar ukazoval průtrž mračen. Rovnou jsme to cvičení odvolali a já si opakoval formy ve světnici podle videa.
V sedm začalo lejt tak, že byly vidět jen šedý proudy vody.
Tož tak. Babí léto je fuč. Budeme muset do tělocvičny, jak jen to půjde.
Z hřiště je teď bazén.

divný počasí

Počasí prostě je a vzhledem k jeho trvání v čase se nedá říct, že by bylo neobvyklé. I ty nejextrémnější výkyvy už tu někdy předtím byly, jenom holt neexistují záznamy anebo nefunguje paměť. Tudíž nemá smysl si stěžovat. S počasím je potřeba se smířit a zařídit se podle něj.
Ovšem tedy včera to sice nebylo na stěžování, ale na podivení ano.
Tedy za pár dní nastane astronomický podzim. Právě probíhá babí nebo indiánské či mariánské léto. Jak si to kdo zvykl pojmenovávat. Jenomže včera se to babí léto zakabonilo a občas i někde sprchlo. V každém případě bylo pod mrakem a to je i dnes. Ale včera vpodvečer bylo vážně divně.
Přijel jsem cvičit na Palouček asi o půl hodiny dřív, protože jsem si potřeboval probrat sám se sebou podle videa některé formy, které jsme cvičili před tím. To se dařilo. To, co se vůbec nedařilo, bylo to počasí.
Olověné mraky. Člověk by čekal ochlazení a déšť. Déšť nepřišel a teplota se naopak jakýmsi podivným klimatickým mechanismem zvyšovala. Na Paloučku bylo jak v prádelně. Vlhkost jako v tropech, teplota dvacet šest.
Triko jsem měl mokrý za chvilku a když jsme pak s kamarádem končili, už jsem toho měl za tu hoďku a čtvrt dost.
V tom divným počasí to vopravdu šlo mizerně.
Ta dobrá zpráva je, že dneska ráno už bylo starých dobrých šestnáct. To je v pořádku. To není divný.

nedám

S tím jeden nic nenadělá. Když je koš plnej odpadků, je potřeba je odnést do popelnice. Ovšem ne úplně každý tráví u popelnic volné chvíle. Já se tedy popelnic i kontejnerů straním a navštěvuji je jen na okamžik, abych učinil, co třeba. Ovšem ten podivný člověk, co jsem ho tuhle u kontejneru potkal, ten to má jinak.
Jen jsem se přiblížil, už se ten podivný panáček ošíval.
Jdu s klíčem ke kontejneru a panáček zarputile pravil:
"Nedám!"
Vůbec jsem nepochopil, o co jde, až tu jsem si všiml ležet na víku popelnice párky. Nespotřebovaný rozbalený balíček. Trofej. Úlovek.
"?" … zatvářil jsem se nechápavě a šel jsem po víku kontejneru.
Páneček šel po párcích. Popad je, jako bych mu bral poslední naději.
Vyhodil jsem odpad a když ten človíček pochopil, že mu nejdu sebrat jeho dnešní kořist, prohlásil jaksi omluvně:
"…vony budou pro pejska dobrý …"
Nevěřil jsem mu ani slovo. Žádnýho psa určitě neměl.
Měl chuť na ty párky.

pod pokličkou

Je to zrovna čtrnáct dní, co jsem si tu psal o tom hrozným zápachu. Popsal jsem výsledky výzkumu, závěr z nich plynoucí a měl jsem za to, že je vše vyřešeno. To ovšem byl veliký, ale opravdu veliký omyl.
Ten smrad tam v té skříňce zůsal.
Ale nezůstalo tam nic smradlavého. Jsou tam jen hrnky, sklenky, keramika. To přeci nemůže smrdět. Dyť je to všechno zcela inertní.
A tak nastala další prohlídka. Hrnky
. Na čaj, na kafe, hrnky s pokličkami. A nic.
Tak ještě ta krabička od sušenek. Taky nic. Plechová, prázdná.
No doprkýnkadubovýho!
Keramická dóza od pečeného sýra. Zase nic. Hned vedle ještě jedna a zase …
Ha!
Smrdí!
Ten zapečený sýr musel nějak ulpět na povrchu uvnitř pod pokličkou. A dobýval se ven. Sice v množsrtví menším než malém a v podobě pouhých výparů, ale dobýval. A smrděl.
Tak. Ven s ním, pořádně vymýt, nechat stát vedle, dokud se to nepotvrdí.
Teď konečně by snad mohla být tahle prožluklá historie u konce.
Tedy až do příštího … zápachu.

DOD Točná 11.9.2021

Člověk by se neměl točit na malichernostech a pokud jde o slovní hříčku, pak rozhodně nemá smysl se na detailech točit na Točné. Tím detailem totiž bylo to, že díky běžným sobotním domácím pracem jsem se na Točnou dostal trochu později. Ale vůbec to nevadilo. Právě přistávala Electra, ale tu už jsem vyfotografoval několikrát. Huricana si blejsknu jindy, ale ty dva krasavce, dvouplošníky De Havilland DH-82 Tiger Moth Mk.II, které byly na Točné na návštěvě, ty jsem stihnul. A stihl jsem i domácího AT-6C Harvarda. Prima DOD to byl.
(Pozn. překl.: Den Otevřených Dveří)

Točná_210911_1

Točná_210911_2

Točná_210911_3

Točná_210911_4

Točná_210911_5

Točná_210911_6

Točná_210911_7

Točná_210911_8

Točná_210911_9

noha v kafi

Samozřejmě, že jednotka je vždycky nastoupena, když otevírám dveře. Ovšem já ty kočkeny nepodezírám z bezmezné lásky k páníčkovi, ikdyž ji připouštím. Ono je to hlavně o žrádle, neboť misku, jak mají zjištěno, nedoplňuje žádná neznámá síla, nýbrž právě páníček a tudíž jest se k němu míti.
To obnáší i občas nějakou tu odmětu. To, že mi Indy nosí plyšmyš, to už je dobře popsaná stará písnička. Plyšmyší to ovšem nekončí.
Není to tak dávno, co si tak po ránu piju kafe a co nevidím: v kafi je noha. Fuj!
Noha tiplice. Té, co ji předtím honili po světnici. No, nejsem žádná citlivka. Nohu jsem vyndal a bral ji jako pozornost vděčných kočkenů. Vděčnost však byla projevena mnohem šířeji. Na odkládací ploše na lince jsem měl jiný, umytý hrnek. Když jsem ho uklízel, opět na mě vykouk' dáreček mých chlupatců: tipličí křídlo. Další projev náklonnosti.
Čili: my jsme si už pohráli, pane, na něčem jsme si smlsli, tak tady máš od nás taky kousek, ať vidíš, že na tebe myslíme.
To vám teda, kočkeni, pěkně děkuju!

vanílkovou

Tak tedy zase v Barabizně, dohodli jsme se s kamarády a jak jsme řekli, tak jsme udělali. Sešly se nás, pravda, jen tři pětiny, ale bylo to fajn.
Po obědě bývá pohoda a k té patří něco malého nakonec.
"Tady píšou, že mají smaženou zmrzlinu, to bych zkusil," povídá Ondřej.
"Ukaž? No jo, vážně. Dáš si taky?", tázal se Richard.
"Já už nic nedám, mně už stačilo," odtušil jsem, ale tušil jsem, že to tím nekončí.
Nekončilo.
"Když se máme tak dobře, tak si dej," přemlouval mě Ondřej.
Pochopitelně jsem se dal přemluvit.
"Třikrát tu smaženou zmrzlinu," objednával Richard poté, co přišla velmi sympatická slečna servírka.
"To já bych si dala tu vanílkouvou obalenou v pistáciích," radila s milým přízvukem slečna.
"Tak jo, já to zkusím, když byste si ji dala vy," pravil jsem vstřícně, ale pánové trvali na svém.
"Tak dvě smažené a jednu vanílkovou," přijala slečna objednávku.
Za chvíli tu byly tři talíře.
Já měl vkusně zdobenou zelenou kouli s kalíškem teplé čokolády, pánové plný talíř se třemi smaženými koulemi a třemi šlehačkami.
"Teda to kdybych věděl, dám si tu, co ty. Tohle je jak celej voběd," supil se Richard.
Snědli jsme to všechno, ale před hospodou jsme se pak shodli, že tu zmrzlinu jsme si už neměli dávat, byť byla skvělá.
"Já budu jíst až zejtra večer," komentoval to Ondřej.
Nu a vpodvečer jsme se s Ondřejem znovu sešli na cvičení a ta zmrzilna, ta nás stále nepustila. Rozcvičili jsme ji.
Ale nevečeřeli jsme ani jeden.

u Mánesa

Kačka je v prvním ročníku a to se projevuje tak, že když je člověk v prvním ročníku ve velkém městě, tak neví. Ono se to může zdát podivné, ale je to tak. V Praze jsme relativně často, jenomže Kačka ji nezná. Ani ji znát nemůže, protože není Pražák. A tak ji zachraňuju.
Například včera. Potřebovala nějaké učebnice a ve škole jí někdo poradil, že prý máme jet do antikvariátu u Mánesa.
Tam žádnej takovej není, povídám, poněvadž u Mánesa je galerie a kavárna, ale antikvariát ne.
Dobrá, říkám si, bude to Mánesova ulice, co Kačce někdo poradil, zkusíme to tam.
V Mánesově ulici je spousta krámků, je tam i U Krále železnic, jsou tam starožitnictví, proč by tam nebyl antikvariát.
Mánesovu ulici jsme projeli asi patnáctkrát. Ono tedy není snadný ji projet, je rozdělena asi na pět dílů a každý je jednosměrka z jiné strany. Byli jsme dole u Hlavního nádraží i nahoře u Jiřáku.
A nic.
Jestli tam kdy antikvariát byl, už tam dávno není. Tudíž jsme ho nemohli najít a opravdu: nenašli jsme ho.
Kačka pak ještě navigovala podle telefonu do Čáslavské, ale to byl jen další omyl a ten antikvariát, co ho našla za rohem, ten bebyl na učebnice..
Vzal jsem to tedy do ruky já a hledám antikvariát ten správný. Na učebnice.
První odkaz na mě vyskočil hned: Myslíkova.
No pochopitelně, antikvariát Myslíkova, tam jsem kupoval učebnice i skripta, pořád tam je - a je to u Mánesa.
Kačka se mezitím vrátila z toho jiného antikvariátu, co nebyl na učebnice a tam jí odkázali také do Myslíkovy.
V Myslíkově měli, co Kačka potřebovala.
Inu - antikvariát u Mánesa. Každej ví.

Grotta

Nějak se to přihodilo a zase jsem si udělal procházku do Grébovky. Jako tuhle s Jurášem a jeho rodinou. Mně se ta Gotta totiž líbí. Už od malička, když jsme tam s rodiči chodili. Ale tenkrát to chátralo, cihly z toho lezly, neutěšené to bylo. Zato dnes to tam žije. I dívadlo se tam hrává.
A tak stojím nahoře a dívám se dolů na kašnu. V neděli pozdě odpoledne už byla vypnutá.
Za mnou si kluk dribloval míčem. Grotta není moc místo na hraní, ale nešť. Nic neničil. Byl to takovej sympatickej světlovlasej rošťák. Bylo jasné, že ho láká pád míče dolů do kašny. Ale úplně shora, kde jsme v tu chvíli byli, si netroufal míč shodit. A tak dribloval dolů po schodech do nižšího patra. A tam mu ten míč náhodou vyskočil, sletěl dolů a už poskakoval ke kašně. Ale do vody ještě nedopadl. To se muselo napravit. To dá rozum. Přeběhl o další patro níž, tentokrát už úplně dolů ke kašně za míčem a dribloval dál. Konečně se dostavil úspěch. Míč skočil do vody a to byl cíl. Kluk musel za ním. Už shora na to byl vybaven. Byl celou dobu bos, boty ležely na lavičce nahoře kousek vedle mě. V trenkách a tričku to šlo do kašny samo. Kapánek se ostáchal - herec jeden. Dělal jako že neví a jestli tam vůbec může a že ta voda bude asi mokrá a kdoví jestli ne studená a … a už tam byl.
No samozřejmě, že mu ten míč mockrát vyklouz, on ho musel po kašně honit, vodu hodně nad kolena … no užil si to klučina v tom slunečném pozdním odpoledni.
Však jsem říkal, že Grotta je fajn.

Zbraslav - Jílovoště

Volala mi Kačka, že na Zbraslavi jsou krásná stará autíčka. No bodejď by nebyla, když je závod Zbraslav - Jíloviště. Tož pojďme se podívat a něco vyfotit.

Takhle se tam v sobotu jezdilo:

Zbraslav_2021_1

Zbraslav_2021_2

Zbraslav_2021_3

Zbraslav_2021_4

Zbraslav_2021_5

Zbraslav_2021_6

mau

Jednotka nastoupena?
Mau!
V pořádku. Tak dneska, kočkeni, dostanete jídlo a pití později.
Mau?
No protože tady Nemo jede támhle na veterinu.
Maau??
Nedá se nic dělat, Nemo, většina domácích kočkenů tam musí. Indy už to má za sebou, ale tebe to čeká dneska.
Mau!
No mně to taky nedělá dobře, ale do budoucna je to pro klid nás všech.
Mau?
Souhlasím, ani mně by se to nelíbilo, ale ty už začínáš zlobit a jak tu Indy koušeš, lítají z ní chlupy.
Mau.
Jo, já vím, z tebe taky, ale ty vždycky začneš.
Maaau.
No jen nedělej, však já to dobře vidím.
Mau.
Dobře. Za chvíli pojedem. Jdu napsat deník. Dneska tam bude o tobě, tak nezlob, ať nemusím psát, jakej jseš rošťák.
Mau. Mau.
Dobrá, Indy, o tobě taky napíšu. Že s Nemem držíš basu a civíte na mě společně u prázdné misky.
Mau, mau!
Mau, vy kočkeni!

PŠM

Kdy já naposled zažil PŠM? … Dávno, dávno tomu. Kdo neví, tomu prozradím, že se jedná o Politické Školení Mužstva a probíhalo na vojně.
Já to novodobé školení dostal v pondělí. V květinářství.
Potřeboval jsem nějakou květinu, v krámu prázdno, ale vidím jen samý plechový kytky. Nahlas podruhé zdravím: Dobrý den!
Zpoza zázemí vyšla docela sympatická květinářka a já, jestli má taky jiný kytky, než plechový.
"Ty jsou z umělé hmoty, ne plechové."
"Já vim, mně se to tak líp říká. Ale k věci: měla byste taky i nějaký živý?"
"Měla, jsou támhle hned u vchodu, v tom boxu chladícím."
"A to jsem si nevšiml."
Vybíral jsem, nechal si poradit, vybral jsem podle svého a ne podle rady a tu jsem si konečně všiml, že paní nemá respirátor, zatímco já ano.
"Jé, můžu si ho taky sundat? Já to na hubě nemám rád."
"Smozřejmě."
"Díky. A nebojte, já jsem zdravej, nic mi není a vočkovanej sem dvakrát."
"No … když tomu věříte …"
"Prosím?"
"Tomu očkování. Té hrozné manipulaci."
"Manipulaci?"
"No jasně, chtěj nás všechny dostat pod kontrolu, manipulujou náma. Teď už zbejvá se jenom vzepřít a ochránit alespoň ty děti…"
"Ochránit?"
"Před očkováním, aby alespoň ony …"
"Ale to přece ne, vždyť vakcína …."
"Jo, já proti vakcínám nic nemám, ale tahleta …"
A spustil se vodopád argumentů pečlivě načtených z fake news. Neměl jsem sílu ani chuť vzdorovat. Zaplatil jsem hotově, protože kartou to nešlo, jelikož paní terminál nemá. Zřejmě proto, aby s ní nikdo nemohl manipulovat.
Byl jsem jediný zákazník a tak na mě házela nůši keců a nepřestávala ani při odchodu. Jen ve dveřích jsem se zmohl říct, že s tím nesouhlasím.
"To je vaše věc. Ale uvidíte, všechno, co jsem četla, se do roka vyplnilo."
Eště, že nejsem Lomikar, pomyslel jsem si a utíkal, seč mi nohy stačily.

to bude ono

Když se vám odněkud line takovej divnej zápach, skoro by se až dalo říct, že smrad, nenechá vás to klidnými. A když to nepřestává, začíná to být problém.
Takhle se na mě linul ten zápach ze skříňky nad linkou. Jakživo tam nebyl. Jsou tam jen hrnky na čaj, někdy čaj, pak nějaké korkové podložky pod hrníčky … Nic toxického. Tuhle hezká lahvička od … To bude ono! Balzamikový ocet z Modeny. Prázdná krásná lahvička se špuntem. Pryč s ní.
Lahvičku jsem odstranil, ale smrad zůstal. Ba narůstal.
U všech všudy, jak je tohle možné?
Páchnoucí skříňka si páchla dál ikdyž jsem do ní vkládal třeba kávu, nebo něco jiného s příjemnou vůní. Za chvíli to smrdělo znovu.
No do prkýnka, co tam může být?
A pak jsem na to přišel.
Ta lahvička stála na korkové podložce. Ten ocet se bůhvíjak vloudil do té podložky a tam začal pracovat. Tedy jestli to v Modeně takhle smrdí, když tam na půdách nechávají zrát ty své balzamikové poklady, tak to teda potěš.
Nu, korková podložka vyjmuta, vymita, vysušena - a vše je zalito vůní čaje.
Tož pozor na balzamik. Je to mrcha smradlavá a čím starší, tím smrdutější.
Ale chutná náramně.