WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jen třetina

I v tak málo důležitém oboru jako jsou záliby se občas dozvím něco, co mě překvapí. Nejsou to pochopitelně žádné historii naruby převracející skutečnosti, jsou však dokladem toho, jak platný je Sokratovi přisuzovaný výrok "vím, že nic nevím."
Pročítám totiž denně
Zónu, což jsou stránky pana Soukupa s novinkami o filmech. Ovšem novinky nepatří mezi objevy. To jsou prostě novinky. Často se však vynoří informace z minulosti, kterou bych měl znát nebo si to alespoň myslím.
Třeba předevčírem jsem prohlížel odkaz ze zmíněné stránky, který mě zavedl na seznam filmů ve formátu cinemascope - to je velmi zjednodušeně řečeno "širokoúhlý film". Na tom by samo o sobě nebylo nic hodného objevu. To, co mě udivilo, bylo, že jeden z filmů, které znám a občas si je pustím, byl natočen právě v tomhle formátu, ale já ho tak nikdy neviděl. Nejedná se o žádné závažné umělecké dílo, je to taková spíš parodicky natočená sci-fi hříčka o tom, že lidskou duši nelze změnit ani plastickou operací. Jmenuje se to Ztracená tvář.
Já to vždycky viděl a mám to v archivu ve formátu klasického kina, tedy 4:3. Takže ta informace se mi nezdála a hned jsem si ji ověřoval. A ono jo. Nikde, ani v Národním filmovém archivu, jsem sice nenašel zmínku o formátu filmu, ale když jsem znovu zkoumal film s přihlédnutím právě na zmíněný formát, bylo vše jasno. Ono je to oříznuté!
Kdysi to kdosi ořízl pro použití v televizi klasických rozměrů a od té doby se to tak promítá ve všech dalších televizích. A pan Brodský se tak občas dívá z hrany plátna směrem ven, což je filmařský prohřešek významného kalibru.
Kdyby to neostřihli, byla by tam vidět ještě další třetina scény.
No nic, svět se kvůli tomu nezboří a třeba to někdo někdy vyhrabe z archivu a nechá to digitalizovat v původním cinemascopu.
Zatím je filmu jen třetina.

jak se toho zbavit

Hra na četníky a na zloděje už není tak populární a mládež se věnuje hrám tohoto druhu spíše na počítači. Ovšem mám pocit, že takovej ten pocit viny a trestu se někam vytrácí. Důležitější je, kdo je a kdo není sympaťák. Ostatně to není nic nového, už od dob Robina Hooda byl populární ten, kdo bohatejm bral a chudejm dával.
Nu a já se tuhle setkal s tímhle principem i ve vlastních řadách.
Kromě filmů a knížek mám rád povídání. Tedy zvukové nahrávky často označované jako mluvené slovo. Taky jich pár mám a kromě jiného to mám i jako večerníčka. To nemůže člověk usnout, tak si pustí Předscény nebo Fantoma Opery a je to. Mám vybrané nahrávky pro tento účel v telefonu. To je nejsnažší spuštění. Ale nejdřív musím vyhledat, co dneska budu poslouchat. Aby to hledání šlo snadno, mám vytvořený seznam. V něm se zobrazuje obrázek, název a buď interpret nebo autor. Tak je to v počítači.
Ovšem po přemístění do telefonu se místo mluvčího či autora zobrazí Matějova přezdívka, kterou používal při hrách. To mě dožírá, jelikož to tam vůbec nepatří a nevím, jak se toho zbavit.
Zkoušel jsem to mnoha způsoby vymazat až po hloubkové smazání a znovu nainstalování aplikace. Nic.
Volal jsem o pomoc na podporu Apple. Nic. Ale slíbili, že se ozvou. Ozvali se včera a rady si zatím nevědí, vyžádali si další podrobnosti.
Teď je na řadě otázka: jak se k tomu staví Matěj, který v nějaké dávné minulosti svoji přezdívku někam nastavil?
Odpověď zní: velice asertivně jako sebevědomý mladý muž.
"To je přeci tvoje vina, když jsi mi ten počítač půjčil. Copak já jsem tenkrát věděl, jak se s tím zachází. Vůbec nevím, co jsem tam kdy nastavil. Já za to přece nemůžu. Je to v tvým počitači," pravil Matěj a byl s tím hotov.
Nu, jak říkám: vina a trest se dneska moc neřeší.

v zatáčce

Jeda večer ze cvičení, projíždím esíčkovitou zatáčku. Před půl devátou už je tma, pochopitelně, dyť začal podzim. V tomhle esíčku jezdím skoro krokem, protože není vidět za roh. Co kdyby tam něco nebo někdo byl, že. I včera jsem jel krokem a tu ho vidím. Uprostřed cesty si to štráduje v tom nejméně přehledném místě. Zastavím, pustím blikačky a kroutím hlavou:
"To jsou nápady, takhle večer se procházet po silnici v nepřehledné zatáčce! Co kdyby tu jel někdo rychleji?"
Komu však žalovat. Tuhleta němá tvář určitě pravidla silničního provozu nečetla.
Naštěstí nebyl provoz a nikdo mě během čekání v zatáčce nedojel.
Tož jsem počkal, až pan ježek doťapká přes cestu, vyleze na obrubník a bezpečně půjde po chodníku. Chvilku to trvalo, ale přešel, vylezl a na chodníku se na mě otočil.
Mělo to znamenat, že děkuje? Možná jo.
V každém případě mu to tentokrát vyšlo.

Indiana a Nemo

Jisté je jenom to, co už se stalo a to ještě záleží na tom, ze které strany se na to člověk dívá, čímž se chci nějak citlivě vyhnout docela pragmatickým výsledkům podobným kanadskému žertíku trampů Underwooda a Remingtona na parníku Primator Dittrich, tedy oné temné situaci, která začíná otázkou: Máš hodinky? a po krátkém sledu rychle se střídajících událostí končí lakonickou odpovědí: Už nemáš hodinky.
Tedy viděno prismatem výše popsané pomíjivosti statků vezdejších můžu napsat než to, že není vyloučeno, že za určité shody příznivých okolností budu mít další dva kočkeny. Bude to snad až někdy na přelomu roku, ale peče se to už teď. Tož se tak nějak činím, aby to dobře dopadlo. Čili vybírám.
Nu a při tom vybírání nepospíchám, tudíž na mě zase zbyla kočka černá (ostatně já mám stejně nejradši černou), vlastně celá Cyrda. Jenomže paní tvrdí, že když jde o nové přírůstky, musím mít kočky dvě, s čímž se nedá než souhlasit. Ostatně Cyria a Max k nám přišli taky oba dva najednou, takže se to jaksi samo sebou rozumí. No jo, ale s tím mým vybíráním jsem se zdržel o týden a ten kocouř, co se mi líbil, už byl vybranej někým jiným. Tak co s tím budeme dělat? Nu co. Že prý se mám tedy stavit u kolegyně, ta má taky čerstvý koťata a tam by snad moh' bejt jeden Garfield zrzavej pro mě. Tak jo. Byl tam a dohodli jsme se.
Je s podivem, jak každý chovatel má to svoje zvířectvo jinak vedený. Na první místo přijdete a rázem se na vás vrhe všechno, co je za dveřma. Skáče to na vás, voblizuje vás to, chce to muckat. Na druhém místě vás vůdce smečky laskavě pustí, abyste mu drbali fousy, ale jen chvíli. Ostatní odtažitě přihlíží a mají vás pochopitelně za cizince.
Nu bude to další zajímavá dvojka.
Tentokrát jsem ale přijel natolik včas, abych mohl vybrat jména, která budou zapsána do průkazů. Minule už to nešlo, protože už bylo rozhodnuto.
Tak jsem vybíral.
Černá kočka má mít jméno od I a předběžně jako pracovní název jí paní dala jméno India. To se mi moc nelíbilo.
"A co takhle Indy?", ptám se a odkazuji na Indianu Jonese.
"To by šlo."
Plácli jsme si a já jel dál za Garfieldem.
Ale cestou se mi to při omílání toho jména pěkně ze všech stran rozleželo a volám zpátky:
"Už to mám. Nebudeme to zkracovat. Bude to Indiana a já jí budu říkat Indy."
"To je lepší, to se mi líbí víc, už si to píšu," pravila paní a bylo definitivně sjednáno.
Zrzavej kocouř, sotva dvoutýdenní, na tom byl stejně. Že prý můžu vybrat. Ale musí to být na N.
"No nevim," povídám a jen jsem zavřel pusu, už jsem věděl:
"Už vim. Jasně. Bude to přece Nemo!"
"To je hezký, tak jo."
A bylo. Včera to přišlo písemně: zrzoun se bude jmenovat Nemo Noblesse. Úplněj šlechtic. Zrzavej.
Teď už jen kde sehnat Nautilus.

pán už tu byl

To mě můžou dycky vzít všichni čerti, když mě někdo předběhne. Není to ovšem vztek na to, že jsem se posunul v pořadí o stupínek níž, ale je to proto, že já se snažím dodržet dohodnutá prvidla a předbíhač ne, čímž ze mě dělá blbce. A to mi vadí. Na našich silních je to denní chleba.
Nu a já jsem se zachoval jako odporný předbíhač támhle v konzumu. Ale byl jsem v tom nevinně a byl jsem k tomu vyzván.
Mám totiž rád pomerančovou šťávu. Koupil jsem si tedy celý kartón, jenomže paní pokladní na to kouká a povídá:
"Vy tu máte dva jabkový a dva hruškový. To tak chcete?"
"Ne, já chtěl jenom pomerančový, to se píše na kartónu."
"Tak to nevadí, běžte si to vyměnit a pak můžete rovnou k pokladně."
Nu, zaplatil jsem nákup ve vozíku, vozík jsem odstavil vedle pokladny a pospíchal jsem vyměnit kartón se šťávou. Prohlídnu to, vezmu novej kartón zezadu a spěchám zpátky k pokladně.
"Pán už tu byl," volala paní pokladní a odrážela spravedlivě protestující.
"Tak ukažte. Ale vy tu máte zase dvě jabka!"
"Ježkova vy voči. Von to musel někdo schválně promíchat, dyť jsem to bral zezadu a zase se na kartónu píše pomeranč."
"Tak běžte ještě jednou."
Běžel jsem ještě jednou. Tentokrát jsem důkladně prohlédl jednotlivé pomerenče a jabka a vono jo. I v tom třetím to bylo zase pomíchaný. Tak jsem vyndal jabko a hrušku. Vložil dva pomeranče, ještě jednou jsem prohlédl, jestli se tam mezi kartóny neschovává zase jiné ovoce a po důkladném ujištění, že mám opravdu jen pomerančovou šťávu, jsem šel potřetí k pokladně.
"Pán tu už byl," hlásila znovu paní pokladnice a ten pán, co už mě před sebou viděl dvakrát, se tentokrát jen chápavě ušklíb'. Pochopil, že nepředbíhám z vypočítavosti, ale že to na mě ušil nějakej šotek mezi regálama.
Tentokrát to klaplo a já si moh' odnést ty pomerančový šťávy.
Ovšem s předbíháním. Bez něj bych v tý frontě stál ještě teď.

ke klokanům se smí

Tak tedy k lemurům se nesmělo. Kvůli koronaviru. Ani k ortangutanům, aby to od nás lidí nechytli. Je to pochopitelné a současně paradoxní: v Číně jedí netopejry, od těch zvířat Číňani chytli virus, má ho celej svět a aby se to nepřeneslo na zvířata, tak je izolujeme. Jo, svět je naruby nejen kvůli téhle patálii.
Ovšem my jsme s Kačkou v sobotu neřešili převrácený svět, ale návštěvu Zoo. Lemury a orangutany jsme holt nenavštívili, ale ostatní jo. Focení a prohlížení nám zabralo skoro celý den, jelikož jsme museli zahradu důkladně projít, poněvadž jsme tam už dlouho nebyli. Spousta věcí pro mě byla nových. Zvláště pak ty výběhy, kam člověk může přímo ke zvířatům. To jsou právě třeba ti lemuři, ke kterým se nesmí. Ale ke klokanům se smí. A ti se mi líbili nejvíc. Totiž ne snad, že by zrovínka klokani byli nějací krasavci, ale ta možnost být jen pár centimetrů od nich je úžasná (Kačka si jednoho dokonce pohladila). No já vim, Australáci to mají jako všední záležitost, ale našinec se v lese s klokanem prostě nepotká a nepotká. Nu a tady jsem se potkal. Doslova z očí do očí jsme si hleděli.
Fajn to bylo.
A nejen klokani, ale i ostatní obyvatelé Zoo byli ve skvělé kondici. A někteří nám i předváděli, jak umí obejít fyzikální zákony. Takovej gekon o tom ví své.

gekon

Popelavý Měsíc

Ještě před týdnem jsem neměl o termínu Popelavý Měsíc ani páru. A neměl bych dodnes, pokud bychom se ho bývali byli nepokoušeli vyfotit. Jenže jsme se pokoušeli a tudíž už vím, že Popelavý Měsíc je vlastně Měsíc obyčejný, jen málo viditelný, protože je buď těsně před nebo těsně po Novu či přímo v něm. Když má člověk zrovna štěstí a je jasno a Měsíc je někde nad obzorem a je na opačné straně než západ nebo východ Slunce a je dost tma a není nikde kolem světelný smog, tak se může stát, že támhle někde může člověk vidět Popelavý Měsíc, což je již řečený Měsíc obyčejný, ale jen velmi slabě osvícený odrazem světla od maší matičky Země. Ideální pro představu je podívat se někam na síť, fotky jsou k dispozici. To jsou ovšem fotky cizí a to by v tom byl čert, abych neměl fotku vlastní.
A tak jsme se do toho pustili.
Ondřejův kamarád to vymyslel a my jsme se přidali. V pátek byla příležitost udělat obrázek Popelavého Měsíce a to dokonce spolu s Katedrálou. Takovou příležitost si člověk nemůže nechat ujít.
Tož jsme čekali. Nejdřív na západ Slunce a potom na Měsíc. Jenomže ony nebyly splněny všechny výše popsané podmínky. Ba dokonce většina z nich splněna nebyla. Tudíž se Popelavý Měsíc nedostavil. Ale fotku mám. Není sice dost popelavá, ale je s Katedrálou a s uzoučkým srpkem Měsíce, jehož popelavý kotouč není vidět. Ale taky dobrý. Alespoň mám příležitost k lovu někdy příště.

Cathedral&Nov_200918_web2

chytrý auto

Chytrá karanténa, chytrý hodinky, chytrej telefón, chytrej jak rádio … dneska je chytrý kde co.
A já mám chytrý auto, heč!
Totiž auto je chytrý do tý míry, do kerý já sem blbej.
Abych to vysvětlil: včera jsem si tu psal o klíčcích a zapomínání. A právě včera se mi to stalo.
Jedu, teda chci jet, večer na cvičení. Vezmu si s sebu boty, kraťasy, bundu a ještě jdu vyhodit tašku s odpadky. Abych to nepoplet' a nevyhodil místo odpadků ty věci na cvičení, otevřu si kufr auta, vhodím tam cvičební ústroj, zavřu kufr a chci jít s těmi odpadky. No jo, já sice chci, ale kufr se nezavírá. Jen kapku popojede a zasekne se.
Tak znovu: Sezame, zavři se! Zmáčku tlačítko, dveře kufru se pohnou o pár centimetrů a zaseknou se.
No to je výborný! Tak kufr je rozbitej.
Počkat! Je rozbitej? Vopravdu?
A kde mám klíček?
Ha!
Klíček je v tý bundě spolu s botama a kraťasama v tom kufru. Kdybych to byl zavřel, zůstaly by v kufru a v bundě všechny doklady, telefon, klíče od všeho a klíček od auta.
Chytrý autíčko! Hodný autíčko! Vono myslí za mě. Vono ví, že bych měl pěknou lapálii, kdybych to tam v tom kufru všechno zabouch'. Vono mi ten kufr zabouchnout nedovolí. No úžasný!
Poslechl jsem auto, zachoval se podle jeho citlivého naznačení a všechno šlo jako po másle. Bundu v ruce, odpadky v popelnici, klíčky v bundě. Stačilo jen nasednout, nastartovat a odjet na cvičení.
Ovšem nebejt chytrýho auta, moh' jsem tam stát doteď.

jsem pro pokrok

Včera jsem zaslechl jeden názor na klíče. Vlastně na klíčky. Tedy úplně přesně na dálkové ovládání. Jo, dřív to byly klíčky. Jeden od dveří, jeden od startéru. Taky se tomu říkalo "bošák" od jména Bosch, čili od nejčastěji používaného systému zapalování.
Nu, bošák odvál čas, klíčky se změnily v dálkové ovládání a způsob použití se změnil od vkládání a pootáčení k jakési uvědomělé nečinnosti. Tedy jeden už ty klíčky vlastně nepotřebuje brát do ruky. Stačí je mít v tašce nebo v kapse. Ostatní se děje tak nějak samo. Pokud nedojdou baterky.
A včera si voláme s Ondřejem a já se dozvím, že jeden z názorů na dálkové ovládání je ten, že je to k ničemu, protože jak to vlastně člověk nepotřebuje, tak to imrvére někde nechává a furt to hledá, čímž ho to vzteká.
Tak nad tím přemejšlím a říkám si, že s tímhle názorem nemůžu souhlasit.
U dědečkova Populárka byl klíček Bosch k zapalování Bosch. U dalších aut to byl nějaký klíček více či méně podobného tvaru. Pak to byl klíček s tlačítkem a teď je to jen taková vzhledově vytříbená krabička s důmyslně ukrytým klíčkem uvnitř, kdyby náhodou byl někdy potřeba. Ale potřeba není. Ve všech případech jsem ale vždycky klíček k autu potřeboval mít u sebe. Tudíž jsem ho nesměl nikde zapomenout ani nechat. Když se mi to stalo, byl jsem jednak bez klíčku a druhak v podstatě i bez auta dokud se mi nepodařilo klíček najít.
A to platí i dnes. Dálkově nebo ne, musím ho mít u sebe.
Takže: v tomto případě jsem pro pokrok. A to pro pokrok i v zapomínání.
Vývoj odemykacích a startovacích systémů aut je neustále v pohybu k čím dál dokonalejším systémům třeba k odemykání pomocí telefonu. Jenomže s tou pamětí a zapomínáním je to furt stejný. Tam se žádnej vývoj už pěknejch pár tisíc let neodehrál.
Tož tak, i ten nejvychytanější systém musí mít člověk v kapse. Jinak prostě nevodjede.
Ale tenhle pokrok v nezapomínání, ten holt už si každej musí zařídit sám.

v oficíně se ví všecko

To je přeci známá věc, že nejvíc se toho člověk dozví u holiče. Tedy u holiče nebo v hospodě. Jenomže do hospody já nechodím, takže holič je vlastně jediný zdroj informací. V mém případě to není holič, ale holička, tedy kadeřnice, poněvadž holička se neříká. Holič byl pan Šamša v Sánech, ale to je jiná a velmi dávná historie.
Nu a tak jsme včera pěkně podle pravidel s paní kadeřnicí probírali, co nám slina na jazyk přinesla. Začalo to tím, že na mě zrovínka myslela a já se právě dostavil ku střihu. Pak jsme probrali všechny ty vopatření proti šíření, zelenej komunismus, auta na baterky, lávku v Troji a most v Janově a spoustu dalších světodějnejch událostí.
Střihání bylo u konce a teď už jenom oklepat. Já si dycky oklepávám ostříhané vlasy velice důkladně a to v předklonu. Oběma rukama oprašuju hlavu, až uši plácají, což obvykle přihlížející paní kadeřnice v oficíně přivede k úsměvu. Ani tentokrát to nezůstalo bez odezvy. Ale ozval se i starší pán, který čekal na výkon. A jestli by se nomoh' přidat, že by se tím fackováním mé hlavy pěkně odreagoval.
"Až příště," povídám, "dneska už jsem voklepanej."
"No jo, tak příště. Ala jak vás tak poslouchám, máte dobrý názory. Co si myslíte vo tom zavření Smetanova nábřeží?"
"No, to se úplně nepovedlo, ale Hřib je slavnej. A budou volby."
"Jo, nepovedlo. Pěkná pitomost to je. Všecko to jezdí buď Divadelní nebo Karolíny Světlý a nedá se tam vůbec přejít," děl pán nasupeně a zřejmě z vlastní zkušenosti.
Kejv' jsem na souhlas a byl jsem rád, že mi ten další pán na holení nevoprašoval v rámci své terapie hlavu. Soudě podle jeho nálady, moh' jsem vo ní taky přijít spolu s vyslechnutím dalších názorů na pražské radní.
Inu u holiče se čověk doví fšecko, to tak bylo dycky.

netočilo se to

No bodejď, že jsem to chtěl taky zkusit. A zase jsem si na to vzal nevhodnej vercajk. Láká mě totiž mlhovina v Andromedě. Ale ne to sci-fi. Ten vopravdovej mráček, ta nejbližší galaxie, co je vidět v souhvězdí Andromedy. Teda když je vidět. Zrovínka tuhle jsem viděl obrázek nějakého šikovnějšího kolegy. Podařilo se mu ji vyblejsknout.
Já to zkoušel včera.
Výrobce toho aparátku, co točí foťákem proti směru otáčení Zeměkoule, měl pravdu. Těžší objektivy to holt neunese. Jediné, čeho jsem dosáhl s tou čtyřstovkou s kovertorem byly rozmazané šmouhy. Netočilo se to, bylo to moc těžký. Hmmm…. Měli pravdu, neutáhne to.
I nešť. Zkusím znovu vyfotit alespoň ten Saturn …třeba … a vida! Vyšlo to.
Dobrá, tak když už jsem byl na poli, vyměnil jsem ještě skla a znovu zkusil delší expozici Mléčné dráhy. A to už vyšlo jako minule, to se točilo. Strojek není rozbitej, čili to potvrzuje, že není stavěnej na velkou hmotnost. Jenom holt ten smog světelnej, ten je tam pořád.
Jo, bude to chtít ještě hódně učení a vymejšlení - ostatně proto to dělám, pro radost z toho učení.

Saturn 200914

Milky Way 3 200914

paví šamanka

Bylo hezké sobotní odpoledne a tedy i dobrá příležitost navštívit opět pávy ve Vojankách. Kačka se na ně těšila, tož jsme tomu těšení udělali rázný konec a vyrazili jsme.
No vážně jsem netušil, že pávi své ozdoby schazují či ztrácejí. Myslel jsem, že jim paví pera jaksi průběžně vypadávají a současně i dorůstají. Jak je to doopravdy, to pořád nevím. Ovšem to vím jistě, že v sobotu byli všici pávi bez pavích per. Zřejmě jim přes zimu dorostou a na jaře zase po zahradě budou chodit pávi pyšní na své paví vějíře. Teď to holt jsou jen větší slepice s modrozelenými krky a korunkami na hlavách. A s malými pávaty.
Nu a tak jsme s Kačkou chodili mezi pávy, Kačka si je fotografovala ze všech stran, já fotografoval Kačku a přitom jsme sbírali pírka, která pávům vypadala. Jen ta malá. Ta velká už posbírali před námi.
Kačka si ta větší dávala do vlasů a za chvilku už měla na hlavě taky korunku z pavích pírek.
"A mám si to, tatínku, nechat ve vlasech?"
"Nech, Kačko, jsi úplná indiánská šamanka."
Strávili jsme s pávy pěkné odpoledne a přes Kampu šli zpátky. Byla i zmrzlina a já pozoroval kolemjdoucí, jak reagují na šamanku. Reagovali. Nejvíc děti a mladé dámy. Ty zíraly na Kačku jako na exota. Starší dámy koukaly jen po očku a pánové, ti si většinou ani nevšimli, že proti nim jde slečinka s paví ozdobou ve vlasech. To jen ty nejmenší děti se i otočily.
No jo, my, pánové s vážnými starostmi, holt pro ty starosti nevidíme ty obyčejné radosti. To už tak bývá. Ale to nic nemění na tom, že radost Kačka měla. A velkou.
Tuhlec je jedna z jejích fotek:

Páv_200912

noví Oscarové

Já teda normálně vo polytyce nepýšu, ale občas mi to nedá. Ani tentokrát mi to nedá a navíc: není to o politice, ale o blbosti lidský a o filmech.
Tenhle týden jsem zahlíd' někde v novinách, že se Oscary budou přidělovat jen těm, co budou podporovat různost a menšiny. Kdo nebude podporovat Akademií vytýčený kurz, mezi kandidáty se ani nedostane. No jasně, to jsme tu už měli, kdo nejde s námi …
Tedy být filmařem a kdyby mi nešlo jenom vo prachy (ale kerýmu fimaři dneska nejde vo prachy), tak bych na tu slavnou Akademii vystrčil pozadí se staženými kalhotami. A jako divák takovej Oskarovej film nekoupím a nepudu na něj. To je tedy vytrestám, že.
No jo, ale právě jako celkem častý divák i sběratel filmů se tu rozčiluju nad tou neuvěřitelnou manipulací těch pitomců v čele s nějakou jejich pomatenou ředitelkou. Už teď odmítám politicky korektní menšinově obsazené filmy. A tak holt napříště přidám i ty ostatní, který prolezou nominacema Akademie.
No dovedete si představit takovej nově přetočenej film podle těch na hlavu padlejch pravidel? Tak třeba: Richarda Lví Srdce vítá při návratu ke dvoru černoch Ivanhoe, protože aby to bylo vyvážený a dost zdůrazněný, že Černej rytíř je vopravdu černej. Král bílej, Ivanhoe černej. Šaška Wambu bude hrát transka. Žid Izák z Yorku bude teplej, jeho dcera Rebeka bude lesba, ovšem krásná lesba, za kerou se votočí i takovej templář Brian de Bois Guilbert - toho bude hrát ztepilej Japonec s katanou po boku.
Anebo vobráceně: co takový Apocalypto? Tam jsou vlastně jen Mayové. Čili jednobarevní jednorasoví. Tak to ne, to není dost různorodý! Tak tam střihnem do role velekněze nějakýho velkýho černocha, prchající Indián by moh' bejt třeba Číňan, to by se hodilo, ty sou takový malý a mrštný, no a schovávající se matka s dítětem by mohla bejt Eskymačka, vono se to v tý díře v zemi až tak nepozná. A pak bych tam přidělal eště jednu postavu Mayskýho boha, co mu obětujou ty neštastníky (samozřejmě duhově pestrobarevné): bůh by se zjevil jako duch nad oltářem a zařval by současné evangélijum: Nevím, kdo jsem, obětujte víc, ať se můžu rozhodnout!
Počítám, že by u Akademie takováhle hovadina dostala nejmíň patnáct Oscarů.

káva na stůl

Tak kafe už bych dneska měl hotový, což mě ovšem nikterak neopravňuje ututlat tu prožluklou aféru s kafem pondělním. Pochopitelně by bylo možné namítat, že psát znovu o ranní kávě už není zajímavé, neboť jsem téma vyčerpal právě před týdnem. Bylo by to však namítání plané, jelikož události se nedějí v závislosti na psaní, nýbrž právě naopak.
A pamětliv tedy příhody s kávou bez hrnku, dal jsem si v pondělí na všechnu tu kávovou přípravu velký pozor. Naplnil jsem zásobník čerstvou vodou, zkontroloval vložení kapsle, obzvlášť velký důraz jsem kladl na správné umístění hrnku a pak, když bylo vše, jak být má, zmáčkl jsem ten knoflík a šel si po svých.
Kafe bude za chvilku.
Zkušený kávovarník už tuší, že nebylo vše, jak být mělo.
To jsem objevil i sám právě ve chvíli, kdy jsem si pro tu kávu přišel.
Proces proběhl, to ano, ale jaksi naprázdno. Kolem přístroje se na desce linky rozlévala pěkná kaluž horké vody. Čisté horké vody. V hrnku bylo vodoprázdno.
Co se to stím aparátem zase stalo? Co kde prasklo? Kde to vyteklo? Budu to muset odvézt do záruční opravny?
Několik okamžiků jsem lamentoval, ale opravdu jen několik. Vzápětí se totiž dostavilo potěšující poznání, že do zárukční opravny jezdit nemusím.
Úplně totiž stačí, když při příští přípravě hořké černé tekutiny stlačím tu páku nahoře do příslušné polohy a jako obvykle tak aktivuji průtok horké vody kapslí. Bez toho stlačení totiž voda volně vytéká ven, aniž by se kávy dotkla.
No, tak to bychom měli. Kafe bez hrnku před týdnem, teď káva bez kávy přímo na stůl … co se přihodí do třetice?

Mléčná dráha

Jo, zaspal jsem. Zaspal jsem z důvodů pořád stejných. Tedy ne že bych úplně zaspal, ale spíš jsem si řek' že když už jsem zase ponocoval, že to až tak nehoří, abych vstával v půl šestý.
A ponocování má ten výsledek, že jsem si udělal první větší fotku Mléčná dráhy včera v noci. Tentokrát už kratším sklem.

Milky Way 2 200908

je třeba eliminovat kužel

Řikali včera odpoledne v rádiu, že se večer vyčasí a obloha bude jasná. No to neměli řikat. Páč dyž už to teda řekli, musel jsem vzít stativ a montáž a jít poprvé zkusit, jak se fotí hvězdy.
Začalo to tím, že mi ten smontovanej vercajk dvakrát vypad' z futrálu, ale naštěstí tak šikovně, že se mu nic nestalo.
A tak jsem došel po stezce támhle na pole, rozložil jsem tam stativ a pustil jsem se do toho. Kupodivu nejjednodušší bylo orientovat tu bedýnku na sever. To se jenom připojí laserové ukazovátko, namíří se to na Polárku a je zaměřeno. Jenomže pak se zjistí, že poloh laseru v objímce je nekonečně mnoho a když se s ním otáčí, paprsek opisuje pěkný kužel. Tož je třeba kužel eliminovat a pak si s tím člověk hraje a zkouší … a ono to nějak dopadne.
Když je zaměřeno, je třeba vybrat objekt. Vzal jsem si delší sklo, abych mohl portrétovat jednotlivá souhvězdí. Pak se to spustí a zjistí se, že místo teček jsou pořád z hvězd čárky. Tak se znovu seřizuje, jelikož lze už pouhým rozsvícením ukazovátka zjistit, že s tím celým zaměřeným aparátkem nějakej mamlas pohnul a je to mimo sever.
No a když se to všechno podaří, vyfotíte Kassiopeu, Lyru … a zjistíte, že se to asi musí dělat jinak, poněvadž na těch fotkách nic zázračného není. Tak to celé přesměrujete na Mléčnou dráhu, ale protože máte dlouhý sklo, vidíte z ní jen malinkatej kousíček a i při dlouhý expozici je na obrázku vidět jen spousta teček v mlhovině. Efekt Mléčné dráhy táhnoucí se přes celou oblohu se pochopitelně nemůže dostavit. A tak máte alespoň noční fotku Hradčan v pozadí s Řípem a pár zkušebních obrázků.
Po cestě zpátky na mě ještě vykoukla taková divná oranžová brambora .. a von vám to byl Měsíc. Tak jsem ho ještě cvaknul, ikdyž jsem s sebou měl jen prostředně dlouhé sklo. Tím nejdelším by to bylo hezčí.
Napoprvé nic moc.

Hradcany_200908

Kasiopea_200908

Lyra_200908

MilkyW_200907

Mesic_200908

Marečku, podejte mi pero!

Virus nevirus, divadlo bude! A bylo. Tedy až teď, týden po prázdninách. Ono totiž každoroční představení kamarádů ochotníků před prázdninami být nemohlo a navíc s tím zkoušením to taky moc nevycházelo. I přes všechna protivenství si však řekli, že ani tuhle sezónu nepromarní a tak jsme se zase sešli, byť o dva měsíce později.
Bylo vám to náramný, ostatně jako vždycky.
Nuže zde je pár obrázků z představení Marečku, podejte mi pero!

Marecku_200905-15

Marecku_200905-25

Marecku_200905-31

Marecku_200905-84


Marecku_200905-102

Marecku_200905-118

Marecku_200905-127

Marecku_200905-138

Marecku_200905-142

Marecku_200905-168

schovává se za mraky

Jo, člověk si to maluje a …
… a vono na to nejni počasí.
Během prázdnin jsem si to maloval, tedy fotil.
Nu ano, však jsem si sem i dal pár obrázků. Tu kometa, tu Saturn, támhle Měsíc, tady Perseidy, no prostě se mi tahleta záliba v koukání na noční oblohu letos kapánek přehoupla i do záliby fotografovat. A výsledek se rychle dostavil. Obrázky jsem si zkoušel, úpravu jsem si zkoušel, četl jsem si o zkušenostech úspěšných fotografů nočního nebe, pořídil jsem si na to nějakou tu aplikaci na úpravu snímků a jako zatím poslední udělátko mi přišel strojek na otáčení aparátu ve směru pohybu Země, montáž se tomu říká. Umožní to dlouhou expozici a dá se s tím fotit třeba i Mléčná dráha.
No a tak jsem si to maloval …
… a vod tý doby, co ten balíček přišel, je alespoň trochu pod mrakem nebo i prší. A předpověď na další dny není o nic lepší.
Mně to připadá jako když Matějovi řeknu, abe se tvářil nějak přirozeně, že ho zrovna budu fotit. V tu chvíli buď uteče anebo se začne nepřirozeně šklebit.
S tou oblohou je to nemlich tak.
Jen se chystám ji důkladně portrétovat, schová se za mraky a je po žížalkách.
Teda po hvězdičkách.

knoflíkové kafe

Ranní kafe. Kdo z pijáků kávy by si ho nedal, že.
Pijáci kávy jsou různí stejně jako jsou různé druhy kávy, její přípravy a zařízemní k tomu náležející. Já nejsem žádný kávový expert a dávám si kafe knoflíkové. Ne, není to překlep. Nemám na mysli koflík kávy, nýbrž knoflík kávovaru. Ten zmáčknu a dostanu kafe.
Stejně tak jsem včera zkontroloval, jestli je v zásobníku dost vody, vložil jsem kapsli, zmáčkl knoflík a šel si po svých. Kafe bude za chvilku. Sám zatím jen málo probuzen, probudil jsem počítač a otevřel jsem aplikaci, ve které píšu deník, založil jsem nový zápis a jdu si pro to knoflíkové kafe.
Přijdu ke kávovaru, hledím naň a kafe nikde.
Co to?
Místo z hrnku na mě kávová čepice čučí z vršku mřížky soklu kávovaru, na který se hrnek staví.
Jak je tohle … ?
To eště spím?
Co se to …, uvšechvšudy …, kam zmizel hrnek?
Konečně jsem se probudil a došlo mi to.
Všechno jsem udělal správně, jen v té podzimní rozespalosti jsem nějak zapomněl postavit hrnek na sokl kávovaru pod výpusť kávy. Naštěstí je odpadní zásobník soklu velký přesně na jedno kafe. Káva byla v něm.
Komu žalovat?
Všecko jsem to opatrně vylil, uklidil, znovu nastavil a znovu zmáčkl knoflík. Tentokrát i s vloženým hrnkem. Kafe nateklo tam, kam natéct mělo a já už jen přemýšlím, jak to udělat, abych se i bez kafe probudil dřív, než si začnu dělat kafe.
Jak to zařídit, to eště nevim, ale dneska mi to zase vyšlo tak, jako dycky.
Snad to vydrží.

v úterý nastal podzim

Vloni to bylo nemlich tak. Ale letos je to ještě kápku jinak. A totiž konec prázdnin, nástup do školy a povětří vůkol.
Jelikož to, že se přesně na konci prázdnin ochladilo, zatáhlo a začalo pršet, to už jsem si tu zazanamenal i vloni a jistě tomu tak bylo i mnohokrát před tím. Jenomže teď mi to počasí přišlo ještě o fous viditelnější.
Ještě minulý týden v úterý nám bylo na Paloučku hej. Bylo docela teplo, cvičilo se hezky i když se stíny už výrazně prodloužily. Ve čtvrtek už mi bylo kapánek chladno a zdálo se, že se začíná ku konci cvičení stmívat. Nu a včera už jsem přijel do tělocvičny za šera a odjížděl jsem v zimě a potmě.
Dneska ráno píšu deník a už hodinu čekám, že se pořádně rozední a ono se to k tomu rozednívání pořád nemá. Co se to děje? Že bych zapomněl, jak rychle v září ubývá dne? Už to tak bude. Letos jsem si nějak víc zvykl na léto, přesto že bylo spíš deštivé a chladné. Ale bylo to léto. A teď mi to najednou přijde, jako by v úterý nastal předčasný podzim.
Zvláštní.
Že by to souviselo s věkem? To se mi nezdá, já mám podzim rád. Když ale zavzpomínám na babičku, tak v paměti zaslechnu její postesknutí:
"Ach jo, tak už je zas tma. Už aby bylo jaro, viď, taťko."
Nu, asi na tom postesknutí něco bylo. Ausgerechnet letos se mi zdá obzvlášť aktuální.

chlazení ...

Jo jo, kde jsou ty časy, kdy jsme si dávali rande pod vocasem … Teď jsou na pořadu dne schůzky většinou nějakého oficiálního zaměření.
Zrovna včera jsem jednu takovou měl. A že prý bude šikovné se sejít, abychom to měli snadné s parkováním, támhle v jednou obchodním centru. Inu proč ne. Byl jsem tam dřív o pár minut a tak se procházím galerií, vyjdu i ven a tu mě zaujme čeština.
Tedy cedule s českým nápisem. Ono asi nikoho nenapadlo, když to na ty dveře dával, že čeština je jazyk velice ohebný a člověk si s ním někdy vyhraje. Tedy když se mu zachce.
Jelikož mně se zachtělo, tak mi to nedalo a ceduli na dveřích, za kterými je pravděpodobně schována nějaká klimatizační technologie, jsem si vyfotil. Autor chtěl zřejmě světu tímto nápisem sdělit, že pokud jde o chlazení prostor, pak zde, za těmito dveřmi, lze najít něco, co chladí prostory nájemníků budovy. Jenomže to vyjádřil příliš stručně a to dvěma slovy, jejichž význam, pokud jsou napsána takto společně, není úplně jednoznačný.
Tímto řízením osudu a autora vznikla cedule, která mě vedla k zamyšlení, zda se za dveřmi nachází skutečně chladící technologie nebo sklad nájemců, v tomto případě chlazených.
Však posuďte sami: co byste hledali za takto označenými dveřmi?

clazeni_najemnici